Kategorie druhá vs kategorie druhá riziková.* 

Světový den BOZP: nové internetové stránky kampaně Zdravé pracoviště zaměřené na duševní zdraví při práci.* 

Úrazy při stravování.* 

Kategorie druhá vs kategorie druhá riziková.

28.4.2026, JUDr. Eva Dandová, Zdroj: Verlag Dashöfer

Dotaz:

Liší se nějak frekvence pracovnělékařských prohlídek u srovnatelných prací při zařazení do kategorií 2 nebo 2R?

Pokud ano, můžete prosím pro lepší představu uvést pár příkladů?

Odpověď:

Podle § 103 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena; kategorizaci prací upravuje zvláštní právní předpis. Úprava zařazení zaměstnanců do kategorií podle toho, jako činnost zaměstnanec vykonává, je obsažena v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který je dále proveden vyhláškou č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. Podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, a jejich rizikovosti pro zdraví se zařazují na základě § 37 zákona č. 258/2000 Sb. do čtyř kategorií, přičemž samotná kritéria, faktory a limity pro zařazení práce do kategorií upravuje uvedená vyhláška.

Podle § 3 vyhlášky č. 432/2003 Sb., platí, že  za práce

• kategorie první považují práce, při nichž podle současného poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví,
• kategorie druhé považují práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy (dále jen „hygienické limity“), a práce naplňující další kritéria pro jejich zařazení do kategorie druhé podle přílohy č. 1,
• kategorie třetí považují práce, při nichž jsou překračovány hygienické limity, a práce naplňující další kritéria pro zařazení práce do kategorie třetí podle přílohy č. 1, přičemž expozice fyzických osob, které práce vykonávají (dále jen „osob“), není spolehlivě snížena technickými opatřeními pod úroveň těchto limitů, a pro zajištění ochrany zdraví osob je proto nezbytné využívat osobní ochranné pracovní prostředky, organizační a jiná ochranná opatření, a dále práce, při nichž se vyskytují opakovaně nemoci z povolání nebo statisticky významně častěji nemoci, jež lze pokládat podle současné úrovně poznání za nemoci související s prací,
• kategorie čtvrté považují práce, při nichž je vysoké riziko ohrožení zdraví, které nelze zcela vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření.

Obecně platí, že o zařazení do první kategorie rozhoduje zaměstnavatel, o zařazení do druhé kategorie informuje příslušnou krajskou hygienickou stanici a o zařazení do kategorie třetí a čtvrté rozhoduje krajská hygienická stanice. Zákon č. 258/2000 Sb. v § 37 odst. 3 stanoví náležitosti, které je zaměstnavatel povinen uvést v žádosti o zařazení prací do kategorie třetí a čtvrté.

Podobně je tomu i v případě kategorie druhé. Zákon výslovně stanoví (v § 37 odst. 4), že zaměstnavatel je povinen neprodleně oznámit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví práce, které zařadil do druhé kategorie, a předložit údaje uvedené v odstavci 3 písm. a) až d), f) a g) a dále protokoly o měření nebo vyšetření rizikových faktorů pracovních podmínek provedeném podle § 38 odst. 1 nebo protokol o odborném hodnocení podle § 38 odst. 2, pokud bylo toto hodnocení provedeno.

Jedná se konkrétně o následující údaje:

• označení práce,
• název a umístění pracoviště, kde je daná práce vykonávána,
• výsledky hodnocení expozice fyzických osob vykonávajících danou práci jednotlivým rozhodujícím faktorům pracovních podmínek v charakteristické směně včetně doby trvání této expozice,
• délku směny; u vícesměnného provozu režim střídání směn,
• počet zaměstnanců vykonávajících danou práci, z toho počet žen,
• opatření přijatá k ochraně zdraví zaměstnanců vykonávajících danou práci,

Podle § 37 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb. pak příslušný orgán ochrany veřejného zdraví může z moci úřední rozhodnout o zařazení práce první nebo druhé kategorie do kategorie rizikových prací (§ 39), tedy do kategorie 2 R.

Podle § 39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. platí, že rizikovou prací, kterou se pro účely tohoto zákona rozumí práce, při níž je nebezpečí vzniku nemoci z povolání nebo jiné nemoci související s prací, je práce zařazená do kategorie třetí a čtvrté a dále práce zařazená do kategorie druhé, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví nebo tak stanoví zvláštní právní předpis (zákon č. 263/2016 Sb., atomový zákon).

Za práce kategorie druhé rizikové se považují práce, u kterých z výsledků měření a vyšetření pracovních podmínek nevyplývá prokazatelné dodržení hygienických limitů nebo na základě hodnocení zdravotních rizik u těchto prací podle současné úrovně poznání nelze vyloučit nepříznivý vliv na zdraví.

Rozdíl mezi kategorií 2 a 2 R je především v periodicitě pracovnělékařských prohlídek. Již např. u vstupní pracovnělékařské prohlídky. Podle současného právního stavu (po loňských 2 novelách) z § 59 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách vyplývá, že při uzavírání pracovního poměru na práce v kategorii druhé je vstupní pracovně lékařská prohlídka povinná. Při uzavírání některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr na práce v kategorii druhé (nerizikové) být nemusí – musí být až od kategorie 2 R.

U periodických prohlídek platí podle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče), že periodická prohlídka u zaměstnanců vykonávajících práci zařazenou podle zákona o ochraně veřejného zdraví

1. a) v kategorii první se provádí,
2. jednou za 6 let, nebo
3. jednou za 4 roky, jde-li o zaměstnance, který dovršil 50 let věku; poprvé se provede v návaznosti na periodickou prohlídku podle bodu 1,
4. b) v kategorii druhé se provádí, pokud ji zaměstnavatel nebo zaměstnanec písemně vyžadují

1. jednou za 4 roky, nebo
2. jednou za 2 roky, jde-li o zaměstnance, který dovršil 50 let věku; poprvé se provede v návaznosti na periodickou prohlídku podle bodu

1. c) v kategorii druhé rizikové a kategorii třetí se provádí jednou za 2 roky,
   d) v kategorii čtvrté jednou za 1 rok.

Takže i zde je rozdíl.

Světový den BOZP: nové internetové stránky kampaně Zdravé pracoviště zaměřené na duševní zdraví při práci.

28.4.2026, Zdroj: Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (cz.osha.europa.eu)

U příležitosti Světového dne bezpečnosti a ochrany zdraví při práci spouští agentura EU-OSHA nové internetové stránky kampaně Zdravé pracoviště na období 2026–2028 „Společně za duševní zdraví při práci“.

Internetové stránky, které jsou v současné době k dispozici v angličtině, nabízejí první seznámení s hlavním tématem nadcházející kampaně: řízení a prevence psychosociálních rizik a jejich dopad na pracovníky a organizace.

Již nyní tedy můžete procházet klíčové materiály, včetně průvodce, letáku a plakátu kampaně, a dozvědět se více o tom, jak se budeme snažit zvyšovat informovanost o tomto zásadním problému. Po zahájení kampaně v říjnu 2026 budou internetové stránky i další obsah k dispozici ve všech úředních jazycích EU.

Prohlédněte si nové internetové stránky kampaně

Úrazy při stravování.

23.4.2026, JUDr. Eva Dandová, Zdroj: Verlag Dashöfer

Dotaz:

Dá se nějak stanovit hranice, co je ještě úkon obvyklý v době přestávky na jídlo a oddech a co je vlastní stravování? Je-li na pracovišti kuchyňka, kde si mohou zaměstnanci připravit pokrm, je pracovním úrazem i ten úraz, který vznikne při přípravě pokrmu? A je rozdíl mezi úrazem, který při přípravě pokrmu vznikne vlastní „nešikovností“ zaměstnance (např. pořezání se, popálení) a úrazem, který zaviní zaměstnavatel (např. úraz proudem kvůli závadě na spotřebiči)?

Pokud se zaměstnanec stravuje a dojde k úrazu, který nezavinil (procházející kolega na něj převrhne horkou polévku a opaří jej; uvolní se část osvětlovacího tělesa a spadne na zaměstnance; apod.), také se nejedná o pracovní úraz, protože k němu došlo při stravování?

Zaměstnanci si připravují a konzumují horké nápoje (káva, čaj) během celé směny, nejen v době přestávky a mají je umístěny na svém pracovním stole (jedná se o kancelářskou práci), pokud je při práci na sebe nedopatřením převrhnou a opaří se, jde nebo nejde o pracovní úraz?

Odpověď:

Odpovědnost zaměstnavatele zjednodušeně řečeno za škodu z titulu pracovních úrazů a nemocí (slovy zákona povinnost zaměstnavatele k náhradě majetkové a nemajetkové újmy vzniklé zaměstnanci) je – jak známo – objektivní, to je rozdíl od náhrady majetkové a nemajetkové újmy podle občanského zákoníku. Při řešení škody podle občanského zákoníku se vždy škůdci (tomu, kdo způsobil škodu) musí prokázat zavinění (zavinění nemusí být úmyslné, stačí nedbalostní – třeba při nehodě na silnici nedbalost řidiče, který se nevěnoval se řízení, koukal do mobilu apod.)

V případě odpovědnosti zaměstnavatele tomu tak není, zaměstnavatel odpovídá v plném rozsahu za bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců po celu dobu jejich přítomnosti na pracovišti (s výjimkou kdyby se tam zdržoval přes zákaz zaměstnavatele), a proto také musí odpovídat za každou škodu, která se jim stane při výkonu práce.  Aby ovšem konkrétní úraz byl úrazem pracovním, tedy škodou vzniklou při výkonu práce, musí s výkonem práce nebo jinak řečeno s plněním pracovních úkolů souviset. Tomu se říká přímá příčinná souvislost neboli kauzální nexus. K tomu je v doktríně pracovního práva obrovská spousta judikátů Nejvyššího soudu. Ta příčinná souvislost musí být přímá a nesmí být přerušena. Obecným kritériem po řešení otázky, zda k určité skutečnosti, jednání, události došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je posouzení, v jaké souvislosti z hlediska místního, časového a věcného k danému úrazu (škodě) došlo. A proto také zákonodárce v § 273 až 274a zákoníku práce vyjmenovává, co vše se řadí pod plnění pracovních úkolů a v § 274 a § 274a zákoníku práce vyjmenovává, které úkony (byť nejsou přímo vlastním výkonem práce zaměstnance) se považují za úkony v přímé příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů. Aby nedocházelo ke zbytečným nejasnostem v praxi, pak zákonodárce v § 274 odst. 1 věta druhá zákoníku práce vyjmenovává, co vše není v přímé příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů.

Nicméně postupně. Až do r. 2000 (harmonizace našeho zákoníku práce s právem EU) byla přestávka na jídlo a oddech považována za pracovní dobu a tak se otázka úrazu s výjimkou stravování uvedeného ve větě druhé § 274 odst. 1 zákoníku práce neřešila. V okamžiku, kdy v souvislosti s evropskou směrnicí o pracovní době došlo ke zkrácení pracovní doby na tzv. čistou pracovní dobu (maximálně 40 hodin týdně), stala se přestávka v práci de facto dobou odpočinku zaměstnance, byť v převážné většině případů tráveného na pracovišti a tedy v prostorách zaměstnavatele, kde – jak známe z § 101 odst. 4 zákoníku práce – zaměstnavatel má povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.

Z toho důvodu se byla do § 274 odst. 1 zákoníku práce vložena slova „úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele“. Přesná definice tohoto pojmu neexistuje, vždy se musí posoudit daná situace – jak jsem uvedla výše – z hlediska místního, časového a věcného. Samozřejmě, že asi obvyklým úkonem během přestávky bude, když zaměstnanec půjde za kamarádem o patro níž a uklouzne na schodišti, ovšem kdyby např. cvičil v kanceláři na podlaze jógu a způsobil si úraz, pak bychom to asi za obvyklý úkon v době přestávky považovat nemohli. Obecnou výjimkou z příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů je stravování. V jedné publikaci autorů prvního zákoníku práce je popsáno, že když zaměstnanec jde do závodní jídelny a uklouzne na chodbě, jde o úraz pracovní, v okamžiku, kdy uklouzne po rozlité polévce v jídelně, se již o pracovní úraz nejedná. Vše, co souvisí s vlastním stravováním zaměstnance (když se pořeže nožem, opaří horkou vodou při vaření kávy, způsobí si úraz oka špuntem při otvírání láhve) zásadně za úraz považovat nelze. Takové případy jsou za těch 60 let účinnosti prvního a druhého zákoníku práce zdokumentovány obrovským množstvím soudní judikatury. Již v těch 60. letech tehdejší Nejvyšší soud řešil úraz sekretářky ředitele, která se opařila při přípravě kávy na poradu. Závěr byl ten, že toto souviselo s výkonem její práce a že tento úraz je pracovní. Další „prastarý“ judikát řešil případ, kdy zaměstnanci po sobě házeli špunty o lahví a jednomu zaměstnanci způsobili vážné poranění oka (v takovém případě se poškozený hojí přímo na škůdci a věc se řeší podle občanského zákoníku). Nakonec také ve Sborníku závěrů tehdejších Nejvyšších soudů III. z roku 1983 byl pro ilustraci uveden případ, kdy zaměstnankyně (sekretářka) se šla osprchovat, protože jí bylo horko a ve sprše uklouzla a zlomila si ruku. Tehdejší Nejvyšší soud vysvětlil, že když se jedná o sprchování zaměstnance (horníka, dělníka apod.), který se při práci umaže, je sprchování úkonem obvyklým po výkonu práce, v daném případě však o takový případ nešlo.

Před lety jsem s OIP řešila také zajímavý případ – zaměstnanec pracující na počítači pojídal při práci chipsy a téměř se udávil. Odvezla ho samozřejmě záchranná služba a zaměstnavatel se bál, že tím, že mu dovolil jíst při práci (mimo přestávku na jídlo), že jde o úraz pracovní. Ustanovení § 274 odst. 1 zákoníku práce však říká jasně – stravování není v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a je lhostejno jestli se dotyčný stravuje během přestávky v práci nebo přímo při práci v pracovní době.

Proto platí obecně, že v okamžiku, kdy si připravuje zaměstnanec kávu sám pro sebe a opaří se, o pracovní úraz nejde.  Před lety udělal SUIP zajímavou statistiku ke kolika úrazům na pracovišti ročně dochází při manipulaci s rychlovarnou konvicí, byť každý ji má doma a dalo by se předpokládat, že s ní umí zacházet. Je lhostejné, zda si zaměstnanec připravuje kávu v nějaké kuchyňce nebo přímo v kanceláři, vždy je to úraz mimopracovní. V okamžiku, kdy by ho však polil kávou či horkou vodou kolega (např. že zakopl), bude se řešit náhrada škody vůči dotyčnému podle občanského zákoníku. Když se dotyčný opaří sám, je to jeho vlastní odpovědnost.