Odměna během dočasné pracovní neschopnosti statutárů.* 

Smlouvy o užití know-how a obchodního tajemství.* 

Uveřejňování smluv v registru smluv ve formátu PDF.* 

Odměna během dočasné pracovní neschopnosti statutárů.

Členové statutární orgánů obchodních korporací, tedy zejména členové představenstva nebo správní rady akciové společnosti a jednatelé společnosti s ručením omezeným neuzavírají s obchodní korporací pracovní smlouvu jako zaměstnanci, nýbrž v souladu s § 59 a násl. zákona č. 90/2012 o obchodních společnostech a družstvech v platném znění (zákon o obchodních korporacích) uzavírají s touto korporací smlouvu o výkonu funkce.

Smlouva o výkonu funkce je specifickým typem příkazní smlouvy, který upravuje vztah mezi obchodní korporací a členem orgánu této obchodní korporace (statutáři). Statutáři přísluší podle zákona o obchodních korporacích obchodní vedení společnosti. Funkce statutáře nemůže být považována za závislou práci dle zákoníku práce, a proto se vždy výkon funkce považuje za obchodněprávní vztah. Závislou prací podle zákoníku práce je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. To je důvodem, proč statutář nemůže sám sobě práci nařizovat, a jeho smlouva nemůže být tedy podřízena zákoníku práce.

Trochu odlišné je však nahlížení na statutáře z hlediska daňových a mzdových předpisů. Pokud jde o daň z příjmu, patří dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu v platném znění do § 6 – Příjmy ze závislé činnosti-jak příjem zaměstnance, tak příjem statutáře. Pro účely zdanění se statutář považuje za zaměstnance a s jeho příjmem se tedy zachází stejně jako s příjmem zaměstnance zaměstnaného podle zákoníku práce. Co se týká odvodů na zdravotní pojištění, zákon o veřejném zdravotním pojištění se odkazuje na zákon o daních z příjmů a statutáře též pro účely zdravotního pojištění považuje za zaměstnance. Pro účely sociálního pojištění a jeho odvodů zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti též zahrnuje statutáře do kategorie zaměstnanců. Na statutáře a jejich příjmy se tedy vztahují stejná pravidla, co se pojistného týče, jako na zaměstnance.

Zákon č. 187/2006 o nemocenském pojištění v platném znění definuje podmínky pro účast na pojistném takto: Pobírá-li statutář odměnu za výkon funkce na území České republiky, bude toto zaměstnání pohledem zákona o nemocenském pojištění buď zaměstnáním tzv. „Ostatním“ a nebo tzv. „Zaměstnáním malého rozsahu“. O zaměstnání malého rozsahu by šlo tehdy pokud by odměna za výkon funkce byla ve smlouvě definována nižší než rozhodný příjem (tj. pro rok 2024 částka 4000 Kč) měsíčně. V takovém případě by byl dotyčný účasten nemocenského pojistného jen v těch měsících, kdy by obdržel příjem alespoň 4000 Kč. Ve většině případů jsou však měsíční odměny členů statutárních orgánů definovány na vyšší částky. Tudíž se pak jedná typicky o tzv. zaměstnání „Ostatní “, kde je statutář účasten od data zahájení výkonu funkce. Obecně platí, že je-li statutář účasten nemocenského pojistného, tak mu náleží i dávky nemocenského pojistného.

Zde se často setkáváme s dotazy, jak je to s pobíráním odměny statutáře v případě, pokudbude po delší dobu v dočasné pracovní neschopnosti nebo v karanténě. Jejich funkce z hlediska právních předpisů přece jen trochu odlišná od klasických zaměstnanců. Jak je výše uvedeno statutář není zaměstnanec ve smyslu zákoníku práce. Statutář, byť je nemocensky pojištěn, nemá nárok na náhrady v prvních 14. dnech dočasné pracovní neschopnosti. Protože má však sjednanou odměnu ve smlouvě o výkonu funkce, pobírá i během prvních 14 dnů své dočasné pracovní neschopnosti dál svou odměnu, pokud ve smlouvě o výkonu funkce není sjednáno jinak. A nyní se dostáváme k zajímavému aspektu výkonu funkce statutářů a jejich případné delší dočasné pracovní neschopnosti. Při sjednávání smlouvy o výkonu funkce je praktické na tyto situace pamatovat a sjednat pro obě strany akceptovatelná řešení.

Pokud smlouva o výkonu funkce v této souvislosti „mlčí“, tedy neobsahuje žádná speciální ujednání pro tento případ, pak statutář i v případě dočasné pracovní neschopnosti trvající například několik týdnů či měsíců pobírá po celou dobu své dočasné pracovní neschopnosti sjednanou odměnu a od 15. dne k tomu ještě navíc denní dávky nemocenského pojištění.

Ve smlouvě o výkonu funkce může být ale někdy ujednáno, že v případě dočasné pracovní neschopnosti statutáři nenáleží odměna od 15. dne jeho dočasné pracovní neschopnosti, kdy má nárok na dávky nemocenského pojištění dle zákona o nemocenském pojištění. S takovými ujednáními se v praxi setkáváme zřídka.

Třetím typem ujednání bychom nazvali situaci, kdy pobírání odměny statutáře v případě jeho dočasné pracovní neschopnosti je určitým způsobem limitováno. Ve smlouvě bývá ujednáno, že statutář má nárok odměnu v případě dočasné pracovní neschopnosti po dobu maximálně několika týdnů nebo měsíců, případě bude odměna v případě dočasné pracovní neschopnosti krácena. Pro obchodní korporaci samozřejmě není ekonomicky příjemné, pokud by člen statutárního orgánu, který má korporaci obchodně vést, by byl v dočasné pracovní neschopnosti po extrémně dlouhou dobu a korporace by byla dle smlouvy povinna mu takto stále hradit plnou odměnu. Vedle odměny by statutář byl i oprávněn pobírat dávky nemocenského pojištění.

Na závěr je důležité ještě zmínit, že je podstatné, zda statutář v průběhu dočasné pracovní neschopnosti skutečně pracoval nebo nepracoval, přičemž není podstatné, zda pobírá za tuto dobu odměnu za výkon funkce či nikoliv. Pokud by totiž prokazatelně pracoval, platí dle ustanovení § 16 zákona o nemocenském pojištění, že pojištěnec nemá nárok na výplatu nemocenského, peněžité pomoci v mateřství, otcovské a ošetřovného za dobu, po kterou v pojištěné činnosti vykonává práci.

Proto je při sjednávání smlouvy o výkonu funkce mezi korporací a statutárem velmi důležité na tuto problematiku myslet a sjednat taková pravidla, aby se jednalo o určitý výhodný kompromis jak pro statutáře tak pro korporaci.

Mgr. Regina Huntley,

advokátka, Associate Partner

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 720
E-mail: regina.huntley@roedl.com

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Regina Huntley (Rödl & Partner) 22.08.2024

---

Smlouvy o užití know-how a obchodního tajemství.

Při řešení sporů týkajících se užití know-how nebo obchodního tajemství náležejícího jinému subjektu (nezávisle na tom, zda jsou řešeny soudní cestou, v rozhodčím řízení či třeba prostřednictvím mediace), se lze poměrně často setkat s případy, kdy si strany sporu nedostatečně ujasnily podrobnosti poskytnutí know-how či obchodního tajemství jedním subjektem jinému subjektu k užití. Přesná, srozumitelná a jasná domluva i o podrobnostech postoupení a užití know-how či obchodního tajemství jinou osobou je klíčová. Cílem příspěvku je proto představit nejčastěji využívané smluvní typy upravující poskytování know-how či obchodního tajemství jiným osobám právo k využití a podstatné náležitosti, které je třeba jejich prostřednictvím upravit.

V praxi je poměrně běžným jevem, že je know-how nebo obchodní tajemství předmětem smlouvy, prostřednictvím které jeho majitel poskytuje jiným osobám právo k využití daného know-how či obchodního tajemství. Souhlas s využíváním určitého know-how nebo obchodního tajemství bývá v praxi nejčastěji součástí licenční smlouvy která se vztahuje k vynálezu, užitnému nebo průmyslovému vzoru (tj. poskytnutí souhlasu s užíváním know-how či obchodního tajemství musí být jen součástí licenční smlouvy, není možné licenční smlouvu řešit výlučně poskytnutí know-how či obchodního tajemství k užívání).[1]  Licenční smlouva je ve své podstatě „druhem smluvního vztahu, v němž vlastník duševního vlastnictví (poskytovatel licence) uděluje povolení jiné osobě (nabyvateli licence), aby v rámci smluvně vymezených podmínek toto duševní vlastnictví využíval.“[2]

Vedle toho může v praxi být souhlas s využíváním know-how a obchodního tajemství součástí také franšízové smlouvy, což je smlouva, která není v českém právním řádu výslovně upravena, tj. lze ji označit za inomitátní smlouvu. Franšízová smlouva upravuje spolupráci mezi podnikateli v oblasti služeb, prodeje nebo výroby, přičemž její součástí, ovšem nikoliv jedinou, může být právě souhlas jednoho podnikatele s tím, že druhý podnikatel bude užívat jeho know-how či obchodní tajemství. Franšízová smlouva dle českého práva je přitom smíšenou inominátní smlouvou, jejíž součást tvoří jednak licenční smlouva k ochranné známce, obchodní firmě distributorská smlouva apod., ale také smlouva o poskytnutí know-how či obchodního tajemství stejně jako další smlouvy zaměřující se na úpravu duševního a průmyslového vlastnictví. Jedná se tedy o smíšenou smlouvu, která v sobě zahrnuje aspekty hned několika různých smluvních typů, přičemž je patrné, že převažuje obchodněprávní aspekt.[3]

V případě, že se jedná o samostatný souhlas s využíváním určitého know-how nebo obchodního tajemství, není možné využít licenční smlouvu, ale je potřeba tuto problematiku upravit v inominátní smlouvě, protože pokud se týká know-how a obchodního tajemství není v současnosti k dispozici výslovná právní úprava týkající se jejich užití. Ačkoliv výslovná právní úprava neexistuje, lze doporučit, aby všechny inominátní smlouvy upravující tuto problematiku byly zpracovány velmi pečlivě a důsledně, aby veškerá ustanovení, která se týkají utajených okolností, byla výslovně upravena. Aby nemohlo dojít k tomu, že smlouva nebude některou vzniklou situaci upravovat, nebo dojde k výkladovým problémům smlouvy,[4] což je často příčinou sporu mezi smluvními stranami.

Inominátní smlouvy, které bývají za účelem poskytnutí souhlasu s užíváním know-how jedné strany druhé smluvní straně využívány, se často v praxi označují například jako smlouvy o poskytnutí know-how nebo obchodního tajemství, smlouvy o užití know-how či obchodního tajemství, někdy se také hovoří o tzv. „nepravých licenčních smlouvách,“[5] stejně tak se lze setkat s označením „smlouva o využívání know-how / obchodního tajemství“.[6]

V této souvislosti je pak nutné uvést, že v některých případech nastává situace, kdy si majitel know-how nebo obchodního tajemství nenechává své know-how nebo obchodní tajemství patentovat, i když by podmínky pro přiznání tohoto typu ochrany byly v zásadě (vyjma podání přihlášky) splněny. V takovém případě, pokud si majitel know-how nebo obchodního tajemství nechá danou skutečnost (vynález) patentovat, není již uzavírána inomitnání smlouva, ale jedná se čistě o licenční smlouvu dle ustanovení § 2358–2389 občanského zákoníku.[7]

Obsah inominátních smluv, který upravuje souhlas majitele (obvykle podnikatele) s užíváním jeho know-how či obchodního tajemství jiným podnikatelem, se přitom od licenčních smluv v praxi leckdy příliš neliší. Tyto smlouvy by měly obsahovat zejména následující skutečnosti:[8]

• Úvodní část a preambuli, kde je uvedeno především označení všech smluvních stran, a to dle údajů, které jsou uvedeny v obchodním či v jiném obdobném rejstříku. Součástí preambule jsou pak obecná a základní východiska, která smlouva obsahuje. V některých případech může tato část smlouvy obsahovat i výklad pojmů, které smlouva dále používá.
• Předmět a druh licenční smlouvy, ve kterém je nutné přesně vymezit jednak druh užívacího práva, který je jeho uživateli poskytován, tedy je nutné především stanovit, zda se jedná o výhradní, či nevýhradní užívání know-how nebo obchodního tajemství. Dále je nutné užívání věcně vymezit, to znamená, že je potřeba uvést veškeré zásadní skutečnosti, které je třeba ve smlouvě upravit. Dalším významným aspektem je pak teritoriální vymezení užívání know-how či obchodního tajemství, kdy je nutné vymezit území, na němž může být know-how nebo obchodní tajemství užíváno. U vnitrostátních smluv se obvykle jedná o území České republiky, u mezinárodních smluv je nutné specifikaci věnovat více pozornosti. Nezbytné je rovněž časové vymezení užívání know-how a obchodního tajemství. Časové vymezení může být sjednáno na dobu určitou (zpravidla na určitý počet let), ale i na dobu neurčitou. Důležité je také osobní užívání know-how nebo obchodního práva. Zde je potřeba jednak jednoznačně vymezit strany smlouvy, ale je také vhodné zvažovat otázky, jako jsou např. fúze společností apod., a upravit, jak s právem užívat know-how či obchodní tajemství v těchto případech dále naložit.
• Povinnosti účastníků smlouvy, které se dělí na povinnosti nabyvatele a na povinnosti poskytovatele, kde je třeba se zaměřit především na povinnost předat dokumentaci, podklady a dále poskytnout zaučení, jinak řečeno povinností poskytovatele je předat nabyvateli a rovněž jej dle potřeby zaučit. Důležitou součástí jsou rovněž záruky, které poskytovatel know-how či obchodního tajemství poskytuje jeho nabyvateli. V případě povinností nabyvatele je třeba zmínit především povinnost utajit předmět know-how či obchodního tajemství.
• Vlastní užívání a zlepšení předmětu, který je ponechán k užívání. Poskytovatel ani nabyvatel totiž obecně nemají povinnost know-how ani obchodní tajemství zlepšovat, je tedy vhodné toto vymezit ve smlouvě.
• Odměna za užívání know-how či obchodního tajemství. Užívání know-how
  a obchodního tajemství může být umožněno jak bezplatně, tak za smluvně sjednaný poplatek, který by měl být upraven ve smlouvě mezi poskytovatelem
  a nabyvatelem know-how a obchodního tajemství. Je rovněž možné stanovit pouze způsob, jakým se určuje výše odměny za užití know-how či obchodního tajemství.
• Splatnost odměny a volba měny, kdy splatnost je nutné sjednat s ohledem na skutečnost, že právě přesně stanovená splatnost je důležitá pro účely případného vymáhání odměny. V případě, že poskytovatel a nabyvatel pocházejí z jiných zemí a mají účty v jiných měnách, je žádoucí zvážit také volbu měny, ve které bude odměna hrazena, neboť výkyvy v kurzech jednotlivých měn mohou mít na výslednou výši odměny významný dopad.
• Technická pomoc by měla být součástí smlouvy o užívání know-how
  a obchodního tajemství proto, že poskytovatel práva užívání má leckdy větší informace a znalosti týkající se otázek technické pomoci, přičemž tyto otázky jsou leckdy pro praktické využití know-how a obchodního tajemství stěžejní.
• Daňová povinnost je obvykle spojena s tím, že smlouva ukládá smluvním stranám povinnost hradit ve své zemi veškeré daně a poplatky, které plynou z místní legislativy.
• Právní doložka, která má zásadní význam zejména v případě smlouvy, která zahrnuje mezinárodní prvek. V takovém případě je velmi žádoucí ve smlouvě stanovit, kterým právním řádem se bude smlouva řídit, stejně jako je žádoucí ustanovit rozhodčí orgán, který bude v případě sporu o věci rozhodovat, pokud se strany rozhodnou řešit své neshody prostřednictvím rozhodčího řízení, nikoliv soudně. Důležité je určit rovněž jazyk, ve kterém bude řízení vedeno, a místo, kde bude spor projednán.
• Povinnosti po ukončení smlouvy a závěrečná ustanovení, kde je nutné zejména poukázat na to, že nabyvatel práva užívat know-how či obchodní tajemství má obvykle poté, co uplyne platnost smlouvy, povinnost vrátit poskytovateli veškeré podklady, které na základě smlouvy získal. Obvykle se smlouva uzavírá tak, že se automaticky prodlužuje na určitou dobu, pokud ji jedna ze stran nevypoví, nebo je možné naopak stanovit, že smlouva po uplynutí určité doby automaticky skončí, pokud se v určitém termínu před jejím uplynutím strany nedohodnou na pokračování smlouvy. Na závěr smlouvy je žádoucí upravit i situaci po ukončení smlouvy, stejně jako opatření, která mají zamezit jejímu předčasnému ukončení apod.

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA

[1] JAKL, Ladislav. Národní, mezinárodní a regionální systémy ochrany průmyslového vlastnictví. 3. upravené a rozšířené vydání. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2017. ISBN 978-80-87956-43-4, s. 98.

[2] Komercializace duševního vlastnictví: Licenční smlouvy. [online]. 2017. [cit. 2024-08-06].Dostupné >>>zde.

[3] VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-87713-16-7, s. 124.

[4] ČADA, Karel. In. HORÁČEK, Roman, ČADA, Karel, HAJN, Petr. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3., doplněné a přepracované vydání. V Praze: C. H. Beck, 2017. Academia iuris (C. H. Beck). ISBN 978-80-7400-655-5, s. 313.

[5] JAKL, Ladislav. Národní, mezinárodní a regionální systémy ochrany průmyslového vlastnictví. 3. upravené a rozšířené vydání. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2017. ISBN 978-80-87956-43-4, s. 98.

[6] VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-87713-16-7, s. 117.

[7] JAKL, Ladislav. Duševní vlastnictví a jeho právní ochrana. 2. vydání. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2017. ISBN 978-80-87956-50-2, s. 155.

[8] JAKL, Ladislav a kol. Práva k duševnímu vlastnictví a jejich uplatňování. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2016. ISBN 978-80-87956-29-8 s. 163 a násl.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA 05.09.2024

---

Uveřejňování smluv v registru smluv ve formátu PDF.

Ohledně přípustnosti formátu PDF pro účely řádného zákonného zveřejňování smluv v registru smluv od začátku roku 2024 panovala jistá nejistota vyvolána mj. nejednotností výkladů objevujících se v relevantních metodických dokumentech i odborné literatuře. Tento článek si klade za cíl zmapovat dosavadní relevantní výkladové zdroje a postavit na jisto, zda je velmi frekventovaného formátu i nadále možné využít.

Dle § 5 odst. 1 zák. č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOR“) platí, že: „Uveřejněním smlouvy prostřednictvím registru smluv se rozumí vložení elektronického obrazu textového obsahu smlouvy v otevřeném a strojově čitelném formátu a rovněž metadat podle odstavce 5 do registru smluv.“

Dle § 8 odst. 7 ZOR dále platí, že: „Do 31. prosince 2023 lze elektronický obraz textového obsahu smlouvy vložit do registru také v otevřeném formátu umožňujícím úplné strojové zpracování textového obsahu.“ Toto ustanovení bylo do ZOR vloženo v rámci novelizačního zákona č. 177/2019 Sb.V rámci komentářové literatury se uvádí, že úmysl zákonodárce spočíval v tom postavit najisto, že formát PDF s textovou vrstvou není strojově čitelným formátem ve smyslu § 5 odst. 1 ZOR.[1]

ZOR zároveň neposkytuje bližší výklad toho, co lze otevřeným a strojově čitelným formátem[2] rozumět; stejně tak neposkytuje bližší výklad ani k formátu umožňujícímu úplné strojové zpracování textového obsahu.

Definici otevřeného i strojově čitelného formátu ovšem obsahuje zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), který stanoví, že „Strojově čitelným formátem se pro účely tohoto zákona rozumí formát datového souboru s takovou strukturou, která umožňuje programovému vybavení snadno nalézt, rozpoznat a získat z tohoto datového souboru konkrétní informace, včetně jednotlivých údajů a jejich vnitřní struktury.“

Z metodického návodu k aplikaci zákona o registru smluv[3] (verze duben 2023) (dále jen „Metodický návod verze 2023“), jejímž autorem je Digitální informační agentura, dále vyplývá mj. následující: „Formátem, který umožňuje úplné strojové zpracování textového obsahu, je takový formát, který obsahuje bezchybnou textovou vrstvu, ale na rozdíl od strojově čitelného formátu neobsahuje další informace o vnitřní struktuře dat. Zatímco strojově čitelný formát umožňuje rozlišit odstavce a poznámky pod čarou v textu, nebo buňky v tabulce, formát umožňující úplné strojové zpracování textového obsahu je o tyto informace ochuzen a počítačovým programům dovolí rozeznat pouze pořadí písmen – přečíst text bez další informace o jeho struktuře. Tento formát je podle novely účinné od
1. listopadu 2019 možné k uveřejňování smluv využívat až do 31. prosince 2023 namísto původně požadovaného strojově čitelného formátu.

Ve smlouvě, která se povinně uveřejňuje v registru smluv, by tedy neměla absentovat strojově čitelná vrstva anebo (dočasně přípustná) vrstva umožňující úplné strojové zpracování textového obsahu,[4] v opačném případě (pokud strojově čitelná vrstva chybí) se smlouva nepovažuje za uveřejněnou v registru smluv. Test toho, zda smlouva splňuje požadavek alespoň na úplnou textovou strojově čitelnou vrstvu v základním slova smyslu, je možné provést např. tak, že se označí myší slova ve smlouvě a zkopírují se a vloží do prázdného dokumentu, pokud se to podaří, splňuje smlouva požadavek na “úplné strojové zpracování textového obsahu” (nezaměňovat se “strojovou čitelností”, která totiž navíc zahrnuje zachycení struktury dokumentu, například úrovně nadpisů nebo obsahu konkrétních buněk tabulky).“

V návaznosti na výše řečené lze tedy rozlišovat mezi a) Strojově čitelným formátem – ten obsahuje úplnou strojově čitelnou vrstvu a informace o vnitřní struktuře dat, a b) Formátem, který umožňuje úplné strojové zpracování textového obsahu. Strojově čitelný formát je kvalitativně na vyšší úrovni, protože umožňuje např. rozlišit odstavce a poznámky pod čarou v textu, nebo buňky v tabulce; tento formát dokáže oproti b) navíc provést zachycení struktury dokumentu, například úrovně nadpisů. V rámci komentářové literatury se v tomto kontextu uvádí, že „formát PDF není otevřeným a strojově čitelným formátem, nýbrž otevřeným formátem umožňujícím úplné strojové zpracování textového obsahu právě proto, že není možné jednoznačně rozpoznat jeho vnitřní strukturu.“[5]

Za základě dosud řečeného by se tedy jevilo, že formát PDF je a bude skutečně po roce 2024 zcela vyloučeným formátem pro účely uveřejňování v registru smluv. Je ovšem namístě podrobit bližší analýze i další – částečně i „čerstvější zdroje“.

Z metodického návodu k aplikaci zákona o registru smluv[6] (únor 2024) (dále jen „Metodický návod verze 2024“), vyplývá mj. následující: „Ve smlouvě, která se povinně uveřejňuje v registru smluv, by tedy neměla absentovat textová vrstva, v opačném případě (pokud textová vrstva chybí) se smlouva nepovažuje za uveřejněnou v registru smluv. Test toho, zda smlouva splňuje tento požadavek, je možné provést např. tak, že se označí myší slova ve smlouvě a zkopírují se a vloží do prázdného dokumentu, pokud se to podaří, pravděpodobně smlouva stanovený požadavek splňuje. Pokud se textová vrstva pořizuje skenováním a čtením OCR, je nutno dát pozor například na záměnu písmen “m” a “rn” anebo diakritiku apod., kdy systémy OCR často chybují. Doporučujeme odesílat do registru smluv text smlouvy v původním dokumentu (např. DOCX či ODT apod.), popřípadě postupovat přímou konverzí do PDF před vytištěním, tedy text smlouvy z původního textového dokumentu (např. DOCX či ODT) “uložit jako PDF”.“

Metodický návod dále uvádí, že povolenými formáty přílohy jsou tyto formáty:

V rámci novelizovaného znění (tj. Metodický návod verze 2024) se již nadále nerozlišuje v rámci výše představených formátů kategorie a) a b) a uvádí se toliko, že ve smlouvě by neměla absentovat textová vrstva. Mezi doporučenými způsoby uveřejnění (i po začátku roku 2024) se nadto „nově“ uvádí i formát PDF za předpokladu, že obsahuje úplnou textovou vrstvu. K problematice strojově čitelného formátu odkazuje Metodický návod verze 2024 dále na Stanovisko Ministerstva vnitra – Podmínka otevřeného a strojově čitelného formátu v souvislosti se zveřejňováním smluv v registru smluv (únor 2023) (dále jen „Stanovisko Ministerstva vnitra verze 2023“).

Ze Stanoviska Ministerstva vnitra verze 2023 se podává následující: „Pojmy otevřený a strojově čitelný formát jsou definovány v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Strojově čitelným formátem se pro účely tohoto zákona rozumí formát datového souboru s takovou strukturou, která umožňuje programovému vybavení snadno nalézt, rozpoznat a získat z tohoto datového souboru konkrétní informace, včetně jednotlivých údajů a jejich vnitřní struktury. Např. formát PDF/A vytvořený přímou konverzí je archivovatelný (koncovka A), má textovou vrstvu, ale neobsahuje rozčlenění vnitřní struktury. Stejně tak smlouva ve wordu (formát DOCX) nebo formát ODT – jsou čitelné, dá se v nich vyhledávat, ale neobsahují jednotnou vnitřní strukturu. Strojově čitelný a rozčleněný dle vnitřní struktury je např. XML formát. Tento formát je sice čitelný strojově, ale pro běžného uživatele je obtížně srozumitelný a těžko čitelný. Obsahuje tagy (značky začátků a konců sekcí) a mezi nimi samotné texty; tento formát se používá pro zasílání metadat o smlouvách do registru smluv. (…) Zákon ukládá povinnost zaslat smlouvu do registru smluv v otevřeném a strojově čitelném formátu. Požadavek otevřeného a strojově čitelného mohou ve smyslu zákona o registru smluv splňovat formáty DOCX, ODT či PDF s úplnou textovou vrstvou. (…) Pro účely zákona o registru smluv tak nelze použít legální definici otevřeného a strojově čitelného formátu uvedenou v zákoně o svobodném přístupu k informacím bez dalšího. (…) Požadavek strojově čitelného formátu je v rámci právní úpravy registru smluv splněn, jsou-li data ve formátu, který je strukturován takovým způsobem, že pomocí programové aplikace z nich lze získat žádané údaje. Požadavek splní jakýkoli počítačový formát, který obsahuje textový obsah smlouvy, tedy nikoli pouze naskenovaný obrázek smlouvy (scan bez použití OCR). Např. formát PDF je přípustný, pokud bude obsahovat textovou vrstvu. Opačný přístup by generoval nedůvodné vysoké náklady na úpravy informačních systémů včetně spisových služeb s tím, že ani není známo, že by se třetími stranami využívaly údaje o rozčlenění vnitřní struktury právě u textů smluv. Správce registru smluv doporučuje následující postup, jak zajistit, aby elektronický obraz textového obsahu smlouvy splňoval požadavky na strojovou čitelnost formátu ve smyslu zákona o registru smluv.“ V samém závěru se pak uvádí, že: „Pokud není možné smlouvu zveřejnit v DOCX či ODT, je možné ji v registru smluv zveřejnit ve formátu PDF, pokud je obsažena úplná textová vrstva, a to i po 31. prosinci 2023.“

Stanovisko Ministerstva vnitra verze 2023 tak obsahuje pro zde řešenou problematiku zcela zásadní závěry. Reflektuje skutečnost, že ZOR nenabízí legální výklad termínů otevřeného a strojově čitelného formátu, a poukazuje na úpravu InfZ, o které ovšem explicitně stanoví, že se pro účely aplikace ZOR neužije, a to z důvodu, že aplikace definice strojové čitelnosti z InfZ by byla pro účely registru smluv nepřiměřeně zatěžující a celkově nepřínosná. Ačkoliv tedy první citované znění Metodického návodu verze 2023 rozlišovalo mezi strojově čitelným formátem a formátem, který umožňuje úplné strojové zpracování textového obsahu, přičemž se i v rámci komentářové literatury předpokládalo, že po začátku roku 2024 bude přípustný toliko strojově čitelný formát se všemi uvedenými aspekty jako např. rozlišování odstavců, zachycení struktury textu, nadpisů aj., z obsahu navazujících dvou dokumentů, které byly předmětem výkladu výše, lze dospět k závěru, že bude nadále akceptovatelný i formát PDF s textovou vrstvou.

Závěr:

Ze Stanoviska Ministerstva vnitra verze 2023 výslovně vyplývá, že je nutné zaujmout benevolentnější výklad „strojové čitelnosti“ (oproti definici v InfZ) a v kontextu ZOR akceptovat i formát PDF, pokud bude obsahovat textovou vrstvu. Uvedené přitom bylo možné považovat za závěry v přímém rozporu se zněním Metodického návodu verze 2023 – navzdory tomu, že na sebe dokumenty odkazovaly. Metodický návod verze 2024 ovšem už výslovně mezi povolenými formáty pro uveřejnění uvádí i PDF s úplnou textovou vrstvou. V kontextu závěrů Stanoviska Ministerstva vnitra (únor 2023) tak lze uzavřít, že lze nepochybně nadále v rámci registru smluv uveřejňovat PDF s úplnou textovou vrstvou, když se nejeví jako účelné vyžadovat „kvalitativně vyšší úroveň formátu“ (viz např. údaje o rozčlenění vnitřní struktury) s ohledem na to, že tyto údaje nejsou zpravidla využívány uživateli registru smluv.

Lze tedy uzavřít, že současné výkladové dokumenty k aplikaci ZOR po začátku roku 2024 jednotně připouštějí i formát PDF, ačkoliv se jedná o posun oproti dřívější verzi Metodického návodu verze 2023 a názorům objevujícím se v rámci komentářové literatury.

JUDr. Jan Musil, LL.M.,
advokátní koncipient

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax:  +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Podešva, V., Votrubec, J., Sommer, L., Bořuta, J., Fišer, M., Flaškár, M., Harnach, J. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek: Zákon o registru smluv: komentář. 2. vydání. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2023. Str. 1427.

[2] „Pojem úplného strojového zpracování textového obsahu není v zákoně definován a ani jiné zákony včetně práva Evropské unie potažmo mezinárodního práva jej neupravují.“ Stanovisko Ministerstva vnitra – Podmínka otevřeného a strojově čitelného formátu v souvislosti se zveřejňováním smluv v registru smluv (únor 2023). Dostupné >>> zde.

[3] K dispozici >>> zde.

[4] Pozn. autora: Tj. do 31. 12. 2023.

[5] Podešva, V., Votrubec, J., Sommer, L., Bořuta, J., Fišer, M., Flaškár, M., Harnach, J. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek: Zákon o registru smluv: komentář. 2. vydání. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2023. Str. 1411.

[6] K dispozici >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Jan Musil, LL.M. (MT Legal) 03.09.2024