EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Nové výzvy a povinnosti pro podnikatele a obce v oblasti odpadového hospodářství.*
Nový zákon o zdanění nad 40 milionů: Klíčové změny, výzvy a praktické dopady.*
Tichá společnost – práva a povinnosti tichého společníka.*
Nové výzvy a povinnosti pro podnikatele a obce v oblasti odpadového hospodářství. EU nařízení o obalech a odpadech z obalů a jeho předpokládané dopady.
Dne 24.04.2024 přijal Evropský parlament v prvním čtení Nařízení o obalech a odpadech z obalů neboli „Packaging and Packaging Waste Regulation“ (dále také jako „PPWR“ nebo také „EU nařízení PPWR“).[1] Přestože schválené znění bylo přijato po zdlouhavém vyjednávání v Radě EU, kde řada členských států uplatňovala svoje výhrady, v Evropském parlamentu prošlo v prvním čtení velkou většinou hlasů.
Od té doby právníci EU revidují text nařízení po lingvistické stránce. Konečná verze PPWR by měla být předložena k hlasování nově zvolenému Evropskému parlamentu v nejbližší době, předpoklad je na podzim 2024, kdy by plénum Evropského parlamentu mělo schválit předběžnou dohodu v rámci procedury opravy textu (tzv. corrigendum).
Pokud vše půjde podle plánu a členské státy EU potvrdí text nařízení, tak jak byl schválen, bude formálně jednání o přijetí nařízení uzavřeno. EU nařízení PPWR pak vstoupí v platnost 20. dnem po jeho zveřejnění v Úředním věstníku EU. Většina nařízením stanovených povinností pak začne platit již 18 měsíců po datu jeho vstupu v platnost (předpoklad je, že to nastane někdy v polovině roku 2026).
Jelikož se skutečně jedná o velmi ambiciózní předpis, který bude mít zásadní dopady na celou ekonomiku EU, je dobré se s jeho zněním seznámit co nejdříve.
Předpokládá se totiž, že PPWR doslova otřese obalovým a logistickým sektorem v EU. Změny postihnou také maloobchod, internetové obchody a sektor hotelnictví a pohostinství. Objeví se nové služby (bezobalový prodej, služby recyklace atd.). Výrobci obalů a distributoři budou muset znát „své“ obaly do detailu a celostně, jinak jim budou hrozit zákazy prodeje a vysoké pokuty.
Nařízení stanoví povinnosti jak členským státům, tak původcům obalů. Cílem je podpořit cirkulární ekonomiku, snižování emisí a ochranu životního prostředí. S ohledem na svoji právní povahu (nařízení EU) je přímo aplikovatelné. Žádnou odlišnou domácí legislativu nebude možné přijmout.
Domácí, česká, právní úprava (přijetím odpovídajících novel zejm. zákona o obalech a zákona o odpadech), a s ní domácí výrobci a prodejci, všichni, kdo nakládají s obaly a odpady, se budou muset v daných lhůtách přizpůsobit novým povinnostem a pravidlům. Jinak hrozí poměrně vysoké pokuty. Výše pokut původcům obalů má být stanovena členskými státy tak, aby byly „dostatečně účinné“ a „posilovaly důvěru společnosti v udržitelný rozvoj“. Výše pokut státům za nesplnění povinností dle EU Nařízení PPWR stanoví komise, resp. soud v soudním řízení proti státu.
Co a proč PPWR nařizuje? Co lze očekávat, na co je potřeba se připravit? Tento článek Vám dá stručný přehled.
Cirkulární ekonomika: Sdílení, opětovné použití, recyklace
Cílem EU je dosáhnout plně oběhového hospodářství do roku 2050. Je to v přímé souvislosti s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality ke stejnému datu.
Klíčová jsou přísnější pravidla recyklace, závazné cíle pro používání materiálů a snížení spotřeby do roku 2030. Tento přístup je jádrem evropské snahy o udržitelnost, přičemž nová legislativa vyžaduje, aby obaly byly navrženy z recyklovatelného materiálu a výrobci nesli náklady na jejich recyklaci.
Povinnosti z PPWR se budou vztahovat i na dovoz do EU
Aby nedocházelo k diskriminaci evropských firem, povinnosti stanovené EU Nařízením PPWR budou muset splňovat i obaly a balené výrobky dovážené do EU.
Dovozy na trh EU mají být povoleny pouze tehdy, pocházejí-li ze země, která má rovnocenná pravidla týkající se prevence a snižování emisí do ovzduší, vody a půdy spojených s recyklací. Je otázkou, zda a jak bude možné tento požadavek v praxi naplňovat, či kontrolovat.
Absolutní zákaz jednorázových plastových obalů
PPWR zavádí přísné regulace týkající se jednorázových plastových obalů. Předpokládá se, že ty budou do roku 2030 z velké části zcela zakázány.
Zákazy se týkají nejen obalů pro nezpracované čerstvé ovoce a zeleninu, ale také na balení potravin v restauracích (např. koření, omáčky, smetana, cukr apod.) a pro toaletní potřeby v hotelích. Od roku 2030 lze proto očekávat výrazné snížení používání plastových obalů a větší důraz na jejich opakované použití.
Zcela zakázány mají být velmi tenké plastové sáčky, tj. obaly s tloušťkou menší než 15 mikronů, s výjimkou sáčků požadovaných z hygienických důvodů nebo dodávaných jako obaly pro volně prodejné „mokré“ potraviny, jako je syrové maso, ryby nebo mléčné výrobky.
Spotřebitelé by podle nařízení měli mít vždy možnost nakupovat jídlo a nápoje s sebou v opakovaně použitelných obalech nebo v obalech, které jim patří, a to za podmínek, které nejsou méně příznivé než pro potraviny a nápoje nabízené v jednorázových obalech.
Prodejci potravin a nápojů „s sebou“ budou mít povinnost dát spotřebitelům možnost zakoupit tyto potraviny nebo nápoje do jejich vlastních obalů nebo v opakovaně použitelných obalech.
Koneční distributoři nápojů a potravin s sebou budou muset nabídnout až 10 % svých produktů v opakovaně použitelných obalech, a to již do roku 2030.
Systémy zálohování a vracení obalů
Členské státy musí přijmout nezbytná opatření k zajištění minimální úrovně odděleného zpětného odběru nápojových obalů do 3 litrů až na 77 % od roku 2025 a až na 90 % do roku 2029. Státy také musí přijmout opatření k zajištění toho, aby byly zavedeny systémy zálohování a vracení obalů pro relevantní formáty obalů a zajistit, že tato záloha bude vybírána při prodeji. Neúspěch v dosažení těchto cílů může mít za následek vysoké pokuty pro členské státy.[2]
A jak je na tom s recyklací Česká republika? Oproti zprávám v médiích, které chválí míru recyklace, je na tom Česká republika pro mnohé překvapivě velmi špatně. Mimo tříděný odpad skončí až 1 z 5 PET lahví, u plechovek skončí mimo tříděný odpad až 3 plechovky ze 4. Navíc, velká část nápojových obalů, které se odevzdají do systému zpětného odběru, není vůbec recyklována. Aktuální míra recyklace obalového plastového odpadu v ČR činí jen 46 %, v případě obalového odpadu z hliníku dokonce pouze 26 %.
Je zjevné, že bez okamžitého zavedení systému zálohování tyto cíle stanovené PPWR nebude Česká republika moci splnit. Poměrně velká část prodejen potravin není v současné době bohužel schopna zálohování v požadovaném rozměru za stávajících podmínek zajistit a bude muset investovat značné prostředky do jeho zavedení. Přijetí novely zákona o obalech, která zavede zákonnou povinnost recyklace nápojových obalů na prodejnách, je proto zcela nevyhnutelná. S ohledem na časové cíle je přitom zjevné, že přichází pozdě. Otázka už nezní „zda“ zavádět, ale „kdy (už) to konečně bude“!
Nadměrné obaly
Do 1. ledna 2030 by měly hospodářské subjekty, které plní obaly do skupinových, přepravních nebo e-commerce obalů, zajistit, aby poměr prázdného prostoru nepřesáhl 50 %. Je zjevné, že tato povinnost bude nutit výrobce velice pečlivě kontrolovat a dokumentovat balení výrobků a učiní z logistiky velmi komplikovaný a regulovaný byznys, což však může pro mnohé být zajímavou podnikatelskou příležitostí, jak tyto procesy v praxi zjednodušit.
Označování obalů
Do 42 měsíců po vstupu PPWR v platnost by měly být obaly uvedené na trh označeny štítkem obsahujícím informace o jejich materiálovém složení. Mimo jiné i proto, aby se usnadnilo třídění spotřebitelem.
Požadavky na recyklaci a recyklovatelnost obalů
Od roku 2030 musí být všechny obaly (s výjimkou těch přirozeně recyklovatelných – jako je dřevo, korek, textilie, guma, keramika, porcelán a vosk) navrženy tak, aby byly plně recyklovatelné.
Obaly se stupněm recyklovatelnosti pod 70 % nebudou moci být vůbec uvedeny na trh. Takový požadavek výrazně ovlivní způsob navrhování a výroby obalů.
Výrobci budou muset zajistit účinnou infrastrukturu recyklace a minimalizovat hmotnost i objem obalů, aby splnili nové ekologické požadavky. Jedná se přitom o zásadní změnu. Například plechovky a PET lahve z recyklátu mají až 5x nižší uhlíkovou stopu než ty z nově vyrobeného materiálu. Recyklace plechovek má přinášet úsporu až 95 % energie. To vše bude mít zjevně výrazný dopad na snížení uhlíkové stopy.
Do 1. ledna 2030 by měli výrobci nebo dovozci zajistit, aby obaly uvedené na trh byly navrženy tak, aby jejich hmotnost a objem byly sníženy na minimum nezbytné pro zajištění jejich funkčnosti, přičemž se zohlední tvar a materiál, ze kterého jsou obaly vyrobeny.
Do 1. ledna 2040 by jakákoli plastová část obalů uvedených na trh měla obsahovat v EU nařízení PPWR stanoveným procentem recyklovaného obsahu získaného z plastového odpadu po spotřebiteli, a to podle typu a formátu obalu, vypočítané jako průměr za výrobní závod a rok.[3]
Požadavky na látky v obalech
Obaly uvedené na trh by měly být vyráběny tak, aby se minimalizovala přítomnost a koncentrace nebezpečných látek v jejich materiálech, stejně jako negativní environmentální dopady spojené s mikroplasty. Evropská komise by měla monitorovat přítomnost nebezpečných látek v obalech a jejich složkách a přijmout vhodná následná opatření.
Od 18 měsíců po nabytí účinnosti PPWR nesmí být uvedeny na trh obaly určené pro styk s potravinami, pokud obsahují perfluorované a polyfluorované alkylované látky (PFAS) v koncentraci nad určitou limitní hodnotu stanovenou PPWR.
Prevence vzniku odpadu z obalů a opětovné použití
Každý členský stát bude mít povinnost snížit množství odpadu z obalů vyprodukovaného na obyvatele ve srovnání s množstvím vyprodukovaným v roce 2018, a to minimálně o 5 % do roku 2030; o 10 % do roku 2035; a až o15 % do roku 2040.
Výzvy pro podnikatele a obce
Z výše popsaného je zjevné, že EU nařízení PPWR přinese zásadní změny, které mají za cíl podpořit cirkulární ekonomiku, snížit množství obalového odpadu a zvýšit recyklaci v rámci celého Evropského hospodářství. Výrobci a distributoři jakéhokoliv baleného zboží budou muset přehodnotit své procesy a přizpůsobit se novým požadavkům na recyklovatelnost obalů, minimalizaci odpadu a zajištění efektivních systémů zálohování.
Přechod na cirkulární ekonomiku a plnění požadavků EU nařízení PPWR nebude bez výzev. Podnikatelé budou čelit náročným úkolům, které vyžadují inovace, investice a spolupráci napříč sektory.
Obce a státní správa budou muset investovat do modernizace odpadového hospodářství a zajistit účinné systémy zpětného odběru a recyklace.
Pro všechny zúčastněné je důležité jednat včas a připravit se na nadcházející změny. Pouze ty subjekty, které začnou implementovat potřebné úpravy svých procesů a systémů nyní, budou schopny efektivně zvládnout nové požadavky a zajistit dlouhodobou udržitelnost svého podnikání. Rovněž včasná příprava na shora uvedená pravidla a nové povinnosti může pro mnohé být i konkurenční výhodou.
Proto, nečekejte s přípravou a implementací opatření, která mohou mít pozitivní dopad na udržitelnost. Každou takovou změnou můžete pomoci nejen životnímu prostředí, ale také svému podnikání, jelikož se vyhnete hrozícím sankcím a současně budete více konkurenceschopní.
Potřebujete-li poradit či vysvětlit některou z připravovaných změn, neváhejte se na nás obrátit. V oblasti udržitelnosti (včetně problematiky nakládání s odpady) máme bohaté zkušenosti a rádi budeme Vaším partnerem pro lepší budoucnost Vaší firmy, obce a životního prostředí jako celku.
Mgr. Robert Plicka,
advokát
Mgr. Beáta Sabolová LL.M.,
advokátka
PLICKA & PARTNERS, advokátní kancelář, s.r.o.
Národní 58/32
11000 Praha 1
Tel.: +420 212 344 444
e-mail: info@plickapartners.cz
[1] Viz zpráva a odkaz na text přijatý Evropským parlamentem zde: New EU rules to reduce, reuse and recycle packaging | News | European Parliament
[2] Podle komentáře ministra životního prostředí Hladíka, mají činit např. pokuty státu za nesplnění povinnosti recyklace, mohou činit až 2,5 mld Kč ročně. Přesnou výši pokud EU Nařízení PPWR nestanoví. Mají být stanoveny až následně.
[3] ČLÁNEK 7 PPWR:
Do 1. ledna 2040 musí jakákoliv plastová část obalu uvedená na trh obsahovat minimální procento recyklovaného materiálu získaného z plastového odpadu po spotřebiteli, a to pro jednotlivé typy a formáty obalů uvedené v tabulce 1 přílohy II, vypočtené jako průměr na výrobní závod a rok:
(a) 50 % pro obaly citlivé na kontakt, kromě jednorázových lahví na nápoje, kde je hlavní složkou polyetylentereftalát (PET);
(b) 25 % pro obaly citlivé na kontakt vyrobené z plastových materiálů jiných než PET;
(c) 65 % pro jednorázové plastové lahve na nápoje;
(d) 65 % pro plastové obaly jiné než ty, které jsou uvedeny v bodech (a), (b) a (c).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Robert Plicka, Mgr. Beáta Sabolová LL.M. (PLICKA & PARTNERS) 10.12.2024
Nový zákon o zdanění nad 40 milionů: Klíčové změny, výzvy a praktické dopady.
Od 1. ledna 2025 vstoupí v České republice v platnost nový zákon o zdanění mimořádných příjmů přesahujících 40 milionů korun. Tento krok představuje výraznou změnu v daňové legislativě, která má za cíl zvýšit příjmy státního rozpočtu prostřednictvím vyššího zdanění těch nejvýše příjmových subjektů. Jedná se o opatření s významnými dopady nejen na právnické osoby, ale také na jednotlivce, což vyvolává odbornou debatu o spravedlnosti, účinnosti a proveditelnosti nové úpravy.
Definice mimořádných příjmů a aplikační výzvy
Zákon zavádí speciální daňovou sazbu na mimořádné příjmy, ale klíčovým problémem bude přesná definice těchto příjmů. Legislativní text zmiňuje příjmy nad stanovenou hranicí, avšak absence přesnější metodiky může vést k interpretacím, které zvýší právní nejistotu. Zejména bude nutné rozlišit, zda se zdanění vztahuje na jednorázové příjmy (např. prodej podílů, majetkových práv či investic) nebo i na opakované příjmy z běžné činnosti, pokud překročí limit.
Právní jistota poplatníků bude záviset na vytvoření jasných pravidel a mechanismů pro kategorizaci příjmů. Absence jednotné metodiky by mohla způsobit nejen daňové spory, ale také dodatečné administrativní náklady na straně daňových subjektů. Zde se nabízí prostor pro spolupráci s odborníky, kteří mohou přispět k vytvoření přehledné a transparentní metodiky.
Dopady na podnikatelské a investiční prostředí
Z pohledu podnikatelských subjektů představuje nový zákon výraznou výzvu, zejména pokud jde o plánování a časování transakcí. Například podniky, které plánují prodej dlouhodobých investic nebo strategických majetků, mohou být motivovány přehodnotit časový rámec těchto operací. U dlouhodobých investorů, jako jsou investiční fondy či jednotlivci, může dojít k posunu strategie směrem k daňově efektivnějším strukturám.
Zákon má také potenciál ovlivnit investiční klima v České republice. Vyšší zdanění příjmů může být pro některé zahraniční investory odrazujícím faktorem, zejména pokud budou v jiných jurisdikcích nabízeny příznivější daňové podmínky. Naopak by mohl motivovat ke strukturálním změnám a optimalizaci, což by mohlo vést k vyšší daňové transparentnosti.
Význam odborného vedení a přípravy
Příprava na tuto legislativní změnu je klíčová nejen pro podniky a jednotlivce, ale také pro orgány státní správy. Daňová správa bude čelit zvýšeným nárokům na kontrolu a správu těchto příjmů, což bude vyžadovat efektivní metodologickou podporu a školení. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby byla metodika vytvořena ve spolupráci s odborníky, kteří disponují hlubokou znalostí daňové legislativy a praktickými zkušenostmi.
Pro daňové poplatníky bude zásadní obrátit se na odborníky, kteří jim pomohou nejen pochopit nové požadavky, ale také navrhnout konkrétní strategie pro minimalizaci daňových rizik. Znalecké kanceláře a daňoví poradci mohou poskytnout detailní analýzy a řešení přizpůsobené konkrétním situacím.
Závěr
Zákon o zdanění nad 40 milionů korun představuje zásadní milník v české daňové politice, jehož implementace přináší řadu výzev i příležitostí. Klíčovou otázkou bude, zda se podaří zajistit jeho transparentní a spravedlivé uplatňování bez zbytečné administrativní zátěže. Včasná příprava, odborné konzultace a jasná pravidla budou rozhodující pro úspěch této legislativní změny.
Naše znalecká kancelář je připravena přispět svými znalostmi a zkušenostmi k analýze dopadů nového zákona a nabídnout podporu jak daňovým poplatníkům, tak institucím, které budou novou úpravu uvádět do praxe.
Ing. Oxana Šnajberg
Managing Partner
Equity Solutions Appraisals s.r.o.
Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 314 447
e-mail: info@eqsa.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Ing. Oxana Šnajberg (EqSA) 13.12.2024
Plánovací smlouvy podle nového stavebního zákona: veřejnoprávní cesta ke spolupráci obce se stavebníkem.
S účinností nové úpravy stavebního práva je významně posílena úprava institutu plánovací smlouvy.[1] Jedná se o veřejnoprávní smlouvu, kterou uzavírá stavebník na straně jedné a obec, městská část hlavního města Prahy, kraj nebo vlastník veřejné infrastruktury (tzv. „veřejnoprávní strana“) na straně druhé. Obsahem smlouvy je, zjednodušeně řečeno, vzájemná povinnost stran poskytnout si součinnost při uskutečnění určitého stavebního záměru a postupovat při jeho uskutečňování ujednaným způsobem.
Tento příspěvek se zaměřuje právě na specifika plynoucí z veřejnoprávního charakteru plánovací smlouvy, která je z pohledu stavebníka potřeba zvážit mj. při volbě, zda pro spolupráci s obcí zvolit soukromoprávní nepojmenovanou smlouvu, nebo plánovací smlouvu ve smyslu § 130 a násl. zákona č. 283/2021 Sb. , stavební zákon („NSZ“).
S veřejnoprávní povahou plánovací smlouvy se pojí řada omezení daných ustanoveními veřejného práva, zejména zákonem č. 500/2004 Sb. , správní řád („SŘ“). Ta se týkají například přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy nebo řešení sporů z ní vyplývajících. SŘ v § 170 rovněž vylučuje použití některých norem zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník („OZ“), například ustanovení o neplatnosti právních jednání a relativní neúčinnosti, odstoupení od smlouvy nebo započtení.[2] Plánovací smlouva, jakožto smlouva veřejnoprávní, navíc musí být v souladu s veřejným zájmem, neodporovat právním předpisům a neobcházet je a dále nesnižovat důvěryhodnost veřejné správy (§ 159 odst. 2 a 3 SŘ). Podle § 130 odst. 2 NSZ však plánovací smlouva může obsahovat i úpravu práv a povinností osob v oblasti soukromého práva. Povaha plánovací smlouvy je tak smíšená, s tím, že její veřejnoprávní základ je modifikován soukromoprávními prvky.
Obsah plánovací smlouvy – součinnost, ale i omezení práva podávat námitky
NSZ stanoví výčet závazků veřejnoprávní [§ 131 odst. 1 NSZ] a soukromoprávní [§ 131 odst. 2 NSZ] povahy, k nimž se veřejnoprávní strana v plánovací smlouvě může zavázat. Mezi závazky veřejnoprávní povahy se podle NSZ řadí například poskytnutí součinnosti k uskutečnění stavebního záměru v samostatné působnosti nebo kroky směrující k vydání územně plánovací dokumentace – či naopak zdržení se jejího vydání nebo změn. Zákonnou limitaci obce zavázat se v tomto ohledu k výsledku (v podobě vydání územně plánovací dokumentace) nicméně považujeme z právního i obchodního hlediska za nedůvodnou a nevhodnou. Veřejnoprávní strana se může dále zavázat i k soukromoprávním závazkům, například podílet se na přípravě, výstavbě nebo financování veřejné infrastruktury, či převzít zhotovené stavby od stavebníka do svého vlastnictví. Právě závazek obce (městské části hlavního města Prahy či kraje) převzít zhotovenou stavbu včetně související infrastruktury do svého vlastnictví je užitečným prvkem plánovací smlouvy. V praxi totiž může být velmi obtížné převzetí zajistit, zejména s ohledem na to, že správu infrastruktury obec vykonává skrze třetí osoby – příspěvkové organizace nebo obchodní společnosti.
Kromě toho NSZ v § 131 odst. 3 stanoví demonstrativní výčet závazků stavebníka, mezi než se řadí například účast na výstavbě veřejné infrastruktury, převzetí nákladů na její výstavbu nebo poskytnutí peněžního či věcného plnění za zhodnocení pozemku vydáním územně plánovací dokumentace.
Úplný rozbor možných ujednání přesahuje možnosti tohoto příspěvku, a proto se blíže zaměřujeme na možný závazek veřejnoprávní strany smlouvy zdržet se uplatňování návrhů, vyjádření nebo opravných prostředků, které by byly v rozporu s obsahem uzavřené plánovací smlouvy [§ 131 odst. 1 písm. d) NSZ]. S tímto ujednáním souvisí další ustanovení NSZ, která jim dávají pro praxi z pohledu stavebníka nepostradatelný význam. Podle § 190 odst. 2 stavební úřad nepřihlédne k námitkám účastníka řízení, které jsou v rozporu s uzavřenou plánovací smlouvou, jejíž smluvní stranou účastník řízení je. Shodná úprava je obsažena pro případ odvolacích námitek v § 226 odst. 2 NSZ, podle nějž správní orgán nepřihlédne k odvolacím námitkám odvolatele – strany plánovací smlouvy, je-li obsah odvolání v rozporu s tím, k čemu se odvolatel v plánovací smlouvě zavázal. Konečně, s ohledem na nepřípustnost tohoto druhu námitek ve fázi správního řízení a zásadu subsidiarity soudního přezkumu lze dovodit i nepřípustnost souvisejících námitek v řízení o správní žalobě nebo návrhu na zrušení opatření obecné povahy (§ 307 NSZ).
Explicitně stanovená možnost veřejnoprávní strany plánovací smlouvy vzdát se práva uplatňovat návrhy a podávat námitky nebo opravné prostředky odporující obsahu uzavřené plánovací smlouvy je jedním z největších benefitů, které pro stavebníka z nové úpravy plynou. Soukromoprávní ujednání o vzdání se práva na podávání námitek a opravných prostředků totiž nemá důsledky pro správní orgány a povolovací proces.[3] Na rozdíl od ujednání obsažených ve smlouvách o spolupráci či příspěvku, uzavíraných podle § 1746 odst. 2 OZ, má tak stavebník v režimu NSZ jistotu, že správní orgány k námitkám skutečně nepřihlédnou.
V souvislosti s omezením práva podávat námitky vyvstává také otázka potřebné míry podrobnosti vymezení projektu. Pro kvalifikované posouzení přípustnosti vznesených námitek musí mít správní orgán dostatečnou znalost projektu. Domníváme se, že by v zásadě mělo být možné projekt vymezit i velmi obecně, bez nutnosti disponovat např. projektovou dokumentací. Ačkoliv ze strany obce může být tato obecnost vnímána negativně, stavebník ještě nemusí v příslušné procesní fázi projektovou dokumentací disponovat. Nesoulad mezi mírou detailnosti projektové dokumentace a právní jistotou obce by proto neměl jít k tíži stavebníka.
Uzavírání a přezkum plánovací smlouvy
Proces uzavírání, přezkumu a řešení sporů z plánovací smlouvy je jednou z oblastí, v níž se znatelně projevuje veřejnoprávní povaha plánovací smlouvy. Podle § 132 odst. 1 NSZ plánovací smlouvu schvaluje v závislosti na tom, kdo je její stranou, zastupitelstvo obce, městské části hlavního města Prahy, hlavního města Prahy jako takového, případně kraje. Nejedná se však o souhlas správního orgánu ve smyslu § 164 odst. 3 SŘ, který je potřebný například i ke změně obsahu veřejnoprávní smlouvy. Schválení zastupitelstvem je materiálně právní podmínkou pro vyjádření projevu vůle územního samosprávného celku.[4]
Přezkum, spory, výpověď a zrušení plánovací smlouvy
V případě přezkumu a řešení sporů z plánovací smlouvy je vliv norem veřejného práva patrně nejsilnější. NSZ v tomto ohledu stanoví pouze zvláštní pravidlo pro příslušnost orgánu, který přezkoumává soulad plánovací smlouvy s právními předpisy a rozhoduje spory z ní potenciálně vyplývající. Podle § 132 odst. 2 a 3 NSZ je tímto orgánem v případě plánovací smlouvy uzavřené obcí krajský úřad, zatímco v případě smlouvy uzavřené městskou částí hlavního města Prahy se jedná o Magistrát hlavního města Prahy. Jedná-li se o smlouvu uzavřenou krajem nebo hlavním městem Prahou, náleží příslušnost Ministerstvu pro místní rozvoj. Ve zbývajících otázkách se vzhledem k absenci zvláštní úpravy v NSZ použijí ustanovení SŘ.
To platí i pro určení orgánu příslušného pro přezkum a řešení sporů z plánovací smlouvy uzavřené s vlastníkem veřejné infrastruktury. Jelikož NSZ nestanoví zvláštní příslušnost pro přezkum plánovací smlouvy uzavřené s vlastníkem veřejné infrastruktury, měla by se přiměřeně uplatnit obecná úprava obsažená v § 165 odst. 5 SŘ, tj. příslušným SO by měl být SO oprávněný řešit spor z veřejnoprávní smlouvy dle pravidel obsažených v § 169 odst. 1 SŘ. Ta se ovšem zakládají na typologii veřejnoprávních smluv podle správního řádu, s níž institut plánovací smlouvy plně nekoresponduje – nejedná se o smlouvu koordinační, subordinační ani uzavíranou mezi účastníky. Ačkoliv tedy právní řád připouští existenci zvláštních typů veřejnoprávních smluv, které nelze bez výhrad podřadit pod některý z výše uvedených druhů,[5] v důsledku nedokonalé úpravy NSZ vzniká mezera v zákoně týkající se příslušnosti správního orgánu k přezkumu a řešení sporů. Tu je namístě řešit analogickou aplikací pravidel obsažených v § 132 odst. 2 a 3 NSZ – příslušným orgánem tak může být (v závislosti na parametrech záměru) buď krajský úřad, nebo Ministerstvo pro místní rozvoj. S jistotou ale tento problém vyřeší až judikatura nebo novelizace citovaného ustanovení NSZ.
Podle § 165 SŘ lze přezkoumat soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy pouze z moci úřední. Na zahájení přezkumného řízení neexistuje právní nárok. Na rozdíl od některých jiných řízení zahajovaných ex offo se jej nelze domáhat ani cestou zásahové žaloby (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, bod 86). Stavebník proto může k provedení přezkumného řízení podat jen podnět.
Je-li podle mínění správního orgánu plánovací smlouva v rozporu s právními předpisy, zruší ji. SŘ připouští i pouze částečné zrušení některých ustanovení, ledaže z povahy plánovací smlouvy, z jejího obsahu anebo z okolností, za nichž byla uzavřena, vyplývá, že je nelze oddělit od ostatních (§ 165 odst. 3 SŘ).
Za problematickou považujeme skutečnost, že podle § 165 odst. 7 SŘ není správní orgán v rámci přezkumu veřejnoprávní smlouvy vázán lhůtami uvedenými v § 96 odst. 1 a § 97 odst. 2. Jinak řečeno, na přezkum veřejnoprávní smlouvy se neaplikuje dvouměsíční (subjektivní), ani jednoroční (objektivní) lhůta pro zahájení přezkumného řízení. Stejně tak se neuplatní 15měsíční lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení. NSZ přitom neobsahuje zvláštní úpravu lhůt. V tom se liší od dosavadního stavebního zákona č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu („SZ“), který pro přezkum veřejnoprávní smlouvy stanovil zvláštní lhůty (srov. § 78a odst. 9 SZ). Absence lhůt pro zahájení přezkumného řízení a vydání rozhodnutí v něm přitom zásadním způsobem snižuje právní jistotu stran.
Spory z veřejnoprávní smlouvy se, až na zvláštní úpravu příslušnosti správního orgánu, který o nich rozhoduje, řídí úpravou sporného řízení obsaženou v § 141 SŘ. Druhou odchylkou je skutečnost, že proti rozhodnutí vydanému ve sporném řízení nelze podat odvolání ani rozklad (§ 169 odst. 2). Nabízí se proto rovnou žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, k jejímuž projednání je příslušný krajský soud.
Jakým způsobem si správní soudy s přezkumem rozhodnutí ze sporů týkajících se plánovacích smluv poradí, není zatím zřejmé. Jejich dosavadní rozhodovací činnost v oblasti přezkumu rozhodnutí ze sporů souvisejících s veřejnoprávními smlouvami se týká především veřejnoprávních smluv uzavíraných podle zákona č. 218/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), nebo veřejnoprávních smluv o vytvoření dobrovolného svazku obcí podle zákona č. 128/2000 Sb. , o obcích (obecní zřízení).
Plánovací smlouvu lze podle § 166 odst. 2 SŘ vypovědět, a to za předpokladu, že se tak stane písemnou formou a pokud si to strany dohodly a sjednaly výpovědní dobu. K výpovědi není potřeba souhlasu správního orgánu nebo součinnosti ostatních stran plánovací smlouvy. Zákonnost výpovědi z veřejnoprávní smlouvy nelze přezkoumat v přezkumném řízení podle § 165 SŘ. Nastane-li však pochybnost o tom, zda byly splněny podmínky pro podání výpovědi z veřejnoprávní smlouvy, může strana plánovací smlouvy podat návrh na zahájení sporného řízení. Příslušný správní orgán pak ve sporném řízení rozhodne, zda byla výpověď z plánovací smlouvy podána v souladu se zákonem a smlouva tak pozbyla právních účinků. Dospěje-li k závěru, že podmínky pro podání výpovědi splněny nebyly, veřejnoprávní smlouva nadále trvá.[6]
Konečně posledním institutem veřejnoprávní povahy je možnost kterékoliv ze stran podat návrh na zrušení veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 167 SŘ. Zákon poskytuje taxativní výčet důvodů, mezi něž se kromě smluvního ujednání stran řadí podstatná změna poměrů rozhodujících pro stanovení obsahu veřejnoprávní smlouvy, rozpor smlouvy s právními předpisy či ochrana veřejného zájmu. Posledním důvodem je pak situace, kdy vyjdou najevo nové skutečnosti, které existovaly v době uzavírání veřejnoprávní smlouvy a nebyly straně bez jejího zavinění známy, prokáže-li strana, že by s jejich znalostí veřejnoprávní smlouvu neuzavřela. Nedojdou-li strany ke shodě a návrh není akceptován, přísluší i v tomto případě konečné rozhodnutí správnímu orgánu (§ 167 odst. 3 SŘ). V tomto případě se jedná o správní orgán příslušný k rozhodování sporů z veřejnoprávní smlouvy, který rozhodne opět ve sporném řízení. S ohledem na obecné a do značné míry neurčité vymezení některých důvodů (například ochrana veřejného zájmu) nelze riziko zrušení plánovací smlouvy považovat za zanedbatelné. Otázkou, která vzhledem ke specifické povaze plánovacích smluv není dosud postavena najisto, jsou účinky a důsledky zrušení plánovací smlouvy v přezkumném řízení. Podle převažujícího názoru v případě zrušení veřejnoprávní smlouvy, jejímž obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti, nastávají účinky ex nunc.[7]
Pochybnosti přetrvávají i ve vztahu k vypořádání stran pro případ zániku plánovací smlouvy. V souvislosti s rizikem výpovědi či zrušení smlouvy se nabízí použití institutu bezdůvodného obohacení. Lze uvažovat také o tom, že strany souběžně s plánovací smlouvu uzavřou soukromoprávní dohodu, v níž pro tento případ upraví svá práva a povinnosti. Takové soukromoprávní ujednání by mělo být možné, ledaže by sloužilo k obcházení regulace veřejnoprávních a plánovacích smluv. Jeho přípustnost a možnosti využití přesto musí být předmětem dalšího zkoumání.
Závěr
Plánovací smlouva není v českém právním řádu úplnou novinkou, nicméně NSZ přináší její novou podobu. Jaká jsou tedy veřejnoprávní specifika plánovací smlouvy, která je při úvahách o volbě vhodného nástroje pro spolupráci s obcí potřeba vzít v potaz?
Z řady veřejnoprávních závazků, k nimž se veřejnoprávní strana plánovací smlouvy může zavázat, považujeme z pohledu stavebníka za přínosné zejména ujednání o omezení práv veřejnoprávní strany podávat námitky či opravné prostředky. Ve spojení s dalšími ustanoveními NSZ toto zajišťuje, že správní orgán nebude přihlížet k námitkám vzneseným veřejnoprávní stranou plánovací smlouvy, které jsou se smlouvou v rozporu. Shodný postup se uplatní nejen v průběhu správního (včetně odvolacího) řízení, ale i v případě soudního přezkumu, což stavebníkům poskytuje větší jistotu oproti soukromoprávním smlouvám, které v tomto směru nemají na rozhodování správních orgánů vliv.
Přezkum plánovací smlouvy probíhá pouze z moci úřední, přičemž stavebník může podat pouze nenárokový podnět na jeho zahájení. Problémovou je absence lhůt pro zahájení přezkumného řízení a vydání rozhodnutí v něm, která snižuje právní jistotu stran. Druhou možností přezkumu v širokém slova smyslu představují spory z veřejnoprávních plánovacích smluv, které se řídí pravidly sporného řízení podle § 141 SŘ, s odchylkami v příslušnosti správního orgánu povolaného k jejich řešení a nemožností podat odvolání či rozklad. Místo opravného prostředku zákon nabízí možnost rovnou podat žalobu ke správnímu soudu.
Z pohledu stavebníka může vysoká míra ingerence správních orgánů představovat riziko, zejména ve srovnání s alternativou soukromoprávní smlouvy. Pokud totiž vyvstanou neshody v souvislosti s inominátní smlouvou, řeší je civilní soud, tj. nezávislý orgán dobře obeznámený se smluvní problematikou. Oproti tomu soudní přezkum veřejnoprávní smlouvy je limitován na přezkum rozhodnutí vzešlého ze sporného řízení. Správní orgány navíc musí jednat ve veřejném zájmu. Plánovací smlouva tak představuje trade-off mezi větší jistotou ve vztahu k závazkům veřejnoprávní strany a silným veřejnoprávním vlivem, zejména pro případ, že mezi stranami vyvstanou neshody – poslední slovo má totiž správní orgán, a až poté správní soud.
JUDr. Denisa Skládalová, LL.M.
Mgr. Filip Kisić Svoboda, MBA
Dušní 8/11
110 00 Praha 1
Tel.:+420 607 363 506
E-mail: info@beright.cz
[1] Srov. § 66 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[2] Postoupit smlouvu však je – odlišně od úpravy obsažené v SŘ – s ohledem na § 130 odst. 2 NSZ (za předpokladu souhlasu všech stran) možné.
[3] KORBEL, F., KALENSKÝ, T., HNILIČKOVÁ, B., GABRHELOVÁ, P. Revoluční úprava plánovacích smluv aneb novinky ve spolupráci obcí a developerů (2024). Dostupné >>> zde; MÁCHA, A. Plánovací smlouvy. Dostupné >>> zde, s. 2; BROŽ, J. Nový stavební zákon v kostce: Díl I. Východiska rekodifikace, organizace veřejné správy a plánovací smlouvy. Dostupné >>> zde, s. 40.
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 24 Cdo 172/2019.
[5] JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1003.
[6] Závěr č. 52 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 11. 12. 2006, Závěr č. 76 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 2. 3. 2009.
[7] PŘÍKOPA, V. Veřejnoprávní smlouvy koordinační. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 149.
JUDr. Denisa Skládalová, LL.M., Mgr. Filip Kisić Svoboda, MBA (B.Right Advokáti) 17.12.2024
Tichá společnost – práva a povinnosti tichého společníka.
Společnost občanského práva a tichá společnost jsou instituty závazkového práva zakotvené vedle sebe v občanském zákoníku. Výrazným společným znakem, který je odlišuje od většiny ostatních závazků, je skutečnost, že společnost občanského práva ani tichá společnost nejsou založeny na principu protiplnění a protichůdném zájmu smluvních stran. Jejich podstatou je spolupráce smluvních stran za účelem dosažení společného účelu; tento aspekt se promítá mj. v zakotvení práva společníků na informace. Společným znakem je rovněž absence právní subjektivity, byť pojem „společnost“ může být v tomto směru zavádějící.
Úpravu obou závazků dále přiblížilo i upuštění od obligatorní písemné formy, kterou pro smlouvu o tiché společnosti vyžadoval obchodní zákoník. Podíváme-li se totiž na podstatu společnosti občanského práva a tiché společnosti, zjistíme, že tichá společnost je jen zvláštním druhem společnosti občanského práva. [1]
Společné řazení společnosti a tiché společnosti v zákoně a v publikacích je dáno spíše nesnadností jejich začlenění kamkoli jinam v současném systému zvláštní části závazkového práva než skutečnou podobností těchto smluvních typů. [2]
Tichá společnost je upravena ve čtvrté části zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník (dále jen “OZ”), a to konkrétně v části upravující relativní majetková práva. Podle ustanovení § 2747 odst. 1 OZ se tichou společností rozumí smluvní vztah mezi podnikatelem a tichým společníkem založený smlouvou o tichém společenství. Touto smlouvou se „tichý společník zavazuje k vkladu, kterým se bude podílet po celou dobu trvání tiché společnosti na výsledcích podnikání podnikatele, a podnikatel se zavazuje platit tichému společníkovi podíl na zisku“[3]. „Tichá společnost může být ujednána i k účasti tichého společníka jen na provozu některého ze závodů podnikatele.“[4]
Podle § 1724 účastníci smlouvy jejím uzavřením projevují vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. V úpravě svých smluvních vztahů jsou limitováni jen nepatrně – podle § 1 odst. 2 platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, tj. jeho dispozitivních ustanovení; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Smlouva je mezi účastníky uzavřena, jakmile si ujednali její obsah, přičemž tímto obsahem dle § 1746 musejí být, jde-li o smlouvu zákonem upraveného typu, podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení tohoto typu smlouvy. Platí tedy, že abychom mohli na smlouvu účastníků pohlížet jako na smlouvu o tiché společnosti, musí splňovat co do svého obsahu náležitosti stanovené OZ. [5]
Povahu smlouvy o tichém společenství charakterizoval Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 23. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1733/2010 následovně: „V daném smluvním typu se tichý společník účastní na podnikání podnikatele pouze svým majetkovým vkladem, za jehož využití se podnikatel zavazuje poskytnout tichému společníkovi podíl na zisku, tichý společník se naopak zavazuje, že kromě poskytnutí vkladu se bude podílet i na ztrátě, jestliže podnikání podnikatele nepřinese zisk, ale ztrátu. Na rozdíl od úvěrové smlouvy je tedy vztah obou smluvních stran dynamický, tichý společník nemá předem zajištěn přínos ze své investice do podnikání podnikatele, nýbrž jeho zisk, popř. ztráta, jsou závislé na výsledcích podnikání. Základní ustanovení chápe tichého společníka jako investora kapitálu, neboť podstatou smluvního typu je poskytnutí vkladu podnikateli a podílení se tímto vkladem na podnikání. Zákon tedy nevyžaduje ani nepředpokládá, že se tichý společník bude podnikání přímo účastnit, nýbrž omezuje jeho účast na poskytnutí vkladu.“
Ustanovení o tiché společnosti navazuje na ustanovení § 673 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, stanovuje základní závazky obou smluvních stran. Tichý společník, jímž může být jakákoli fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda je podnikatelem, má povinnost poskytnout vklad podnikateli, který je druhou stranou smlouvy. Podnikatel má na oplátku povinnost vyplácet tichému společníkovi podíl na zisku. [6]
Povinnosti tichého společníka
Hlavní povinností tichého společníka, která vyplývá z ustanovení § 2748 OZ je předat podnikateli předmět vkladu. Nejčastějším předmětem vkladu tichého společníka bývají především peněžní prostředky, ale vkladem tichého společníka do tiché společnosti mohou být také nemovité věci, movité věci, právo, jiná majetková hodnota, kterou může společnost využít pro svojí podnikatelskou činnost nebo něco jiného.[7] Z výše uvedeného vyplývá, že vkladem tichého společníka může býti jakákoliv majetková výhoda v penězích ocenitelná. Není třeba, by tichý společník byl původním vlastníkem vkladu stačí, když vklad učiní za něho osoba třetí. [8]
V souladu s ustanovením § 2748 odst. 1 OZ je tichý společník povinen předat podnikateli předmět vkladu bez zbytečného odkladu po vzniku tiché společnosti, nebo mu s ním umožní nakládat. Je-li předmětem vkladu nemovitá věc, nabývá k ní podnikatel na dobu trvání tiché společnosti užívací a požívací právo. Je-li předmětem vkladu něco jiného, má se za to, že podnikatel nabyl k předmětu vznikem tiché společnosti vlastnické právo. [9]
Další z povinností tichého společníka je povinnost podílet se jak na zisku, tak na ztrátě v podnikání. Výše v jaké se tichý společník podílí na zisku nebo ztrátě může být určena ujednáním mezi stranami, výši určené vzhledem k vkladu, zavedenou praxí mezi stranami nebo zvyklostmi. Zákon kogentně stanoví v ustanovení § 2751 odst. 1 OZ, že k ujednání, které stanovuje podíl tichého společníka pouze na zisku, a nikoliv na ztrátě, se nepřihlíží.[10] Z ustanovení § 2751 odst. 1 OZ dále vyplývá, že tichý společník ručí za ztrátu jen do výše svého vkladu. Vklad tichého společníka se o ztrátu poníží a ten nemá povinnosti tento rozdíl doplnit. Pokud je tichému společníkovi vyplacen podíl na zisku a v následujícím období vznikne podnikateli ztráta, nemá tichý společník povinnost vracet již vyplacený zisk a z něj dorovnat rozdíl mezi vkladem před a po započtení ztráty.[11] Vzhledem k tomu, že zde panuje smluvní volnost mohou se strany v rámci tohoto ustanovení dohodnout i jinak. Tichý společník může být smlouvou zavázán dorovnat původní vklad o vzniklou ztrátu nebo například vklad dorovnat do smlouvou stanovené výše. Doplněním vkladu může tichý společník odvrátit zánik tiché společnosti podle § 2754 odstavce 2 písmene a) OZ. Dle tohoto ustanovení tichá společnost zrušuje, pokud podíl tichého společníka na ztrátě dosáhne výše jeho vkladu. Tichý společník, pokud se chce vyhnout zániku tiché společnosti, musí uhradit svůj podíl na ztrátě nebo doplnit vklad.[12]
Dále má tichý společník povinnost ručit za závazky podnikatele ve dvou případech vymezených v ustanovení § 2750 OZ. V těchto dvou případech, může tichý společník ručit i nad rámec svého vkladu.
První případ, kdy tichý společník ručí za dluhy podnikatele neomezeně, nastává, pokud je jméno tichého společníka obsaženo v ve jménu nebo obchodní firmě podnikatele. V tomto případě výše vkladu tichého společníka nehraje roli v rámci podílu na ztrátě, jelikož jak již bylo zmíněno, tichý společník ručí za dluhy podnikatele neomezeně tedy celým svým majetkem.[13] Podobné ustanovení nalezneme v rámci úpravy komanditní společnosti, kde komanditista ručí omezeně za dluhy komanditní společnosti, ale jen pokud není jeho jméno uvedeno v obchodní firmě.[14]
Druhý případ, kdy tichý společník ručí za dluhy podnikatele, nastává, pokud tichý společník prohlásí osobě, se kterou podnikatel jedná o uzavření smlouvy, že podnikají oba společně. V takovém případě tichý společník neručí neomezeně za všechny dluhy podnikatele, ale pouze za dluhy vyplývající z předmětné smlouvy, o které podnikatel jednal. Tuto skutečnost nalezneme v ustanovení § 2750 odst. 3 OZ.[15] Prohlášení tichého společníka musí být učiněno před uzavřením smlouvy, ale pouhé prohlášení nestačí, tichý společník musí vzbudit ve třetí osobě, se kterou je uzavírána konkrétní smlouva, dojem, že s podnikatelem podnikají společně.[16]
Společníci společnosti jsou při naplňování společenské smlouvy vázáni povinností jednat v zájmu a dosažení cílů společnosti, přičemž musí přihlížet k oprávněným zájmům a právům ostatních společníků. Tato povinnost loajality vychází z obecné úpravy chování společníků podle OZ, např. ustanovení § 2726 OZ zakazuje společníkovi činy škodlivé pro společnost. V ustanovení § 2727 odst. 1 OZ je dále upraven zákaz konkurence, kdy společník nesmí bez souhlasu ostatních společníků jednat na vlastní či cizí účet v konkurenčním zájmu. Pakliže smlouva o tiché společnosti neobsahuje povinnost zachovávat mlčenlivost, použijí se pro ochranu podnikatele obecné zásady zákazu zneužití práva. I když se tichý společník na podnikání přímo nepodílí, je v rozporu s povahou tiché společnosti, aby volně nakládal s interními informacemi.
Práva tichého společníka
Společně s podílem na ztrátě je i podíl na zisku typovým znakem smlouvy o tiché společnosti. Výše podílu na zisku či ztrátě není obligatorní náležitostí smlouvy. Nejčastěji je určena procenty či zlomkem. U tichého společníka se výše podílu na zisku určuje z čistého zisku. Čistým ziskem rozumíme zisk po zdanění. Pro určení výše podílu je klíčová účetní závěrka. Pokud podnikatel při svém podnikání, na kterém tichý společník svým vkladem participuje, dosáhne zisku, je povinností podnikatele vyplatit tichému společníkovi podíl na zisku, a to do třiceti dnů od vyhotovení účetní závěrky.[17] Byl-li tichému společníkovi podíl na zisku již vyplacen, není povinen jej při pozdější ztrátě vracet. [18]
Tichý společník by neměl mít možnost zasahovat, do podnikání podnikatele nestanoví-li smlouva o tichém společenství jinak. Ovšem pro dohled nad svou investicí je tichému společníku zákonem přiznaná kontrolní oprávnění.
Dle ustanovení 2749 odst. 1 OZ platí, že tichý společník má právo nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů podnikatele. K ujednání, které toto právo omezuje nebo vylučuje, se nepřihlíží, osvědčí-li tichý společník rozumný důvod domnívat se, že obchodní doklady a účetní záznamy nejsou vedeny správně nebo poctivě. [19]
Podnikatel vydá tichému společníkovi stejnopis účetní závěrky bez zbytečného odkladu po jejím vyhotovení a případném schválení, je-li vyžadováno; k opačnému ujednání se nepřihlíží.[20]
Pokud podíl tichého společníka na ztrátě dosáhne výše jeho vkladu, dojde ke zrušení tiché společnosti, pokud ovšem tichý společník uhradí podíl na ztrátě nebo doplní vklad, nedojde ke zrušení. Z výše uvedeného vyplývá, že má tichý společník právo předejít zániku tiché společnosti uhrazením ztráty nebo doplněním vkladu. Podnikatel nemůže tento způsob odvrácení zániku tiché společnosti odmítnout. Ovšem tichý společník se k tomuto způsobu musí uchýlit bez zbytečných průtahů a odkladů, potom co se o ztrátě dozví z účetní závěrky.
JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D.,
advokát
Mgr. Tereza Randlová
Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář
Krajinská 281/44
370 01 České Budějovice
Tel.: +420 386 323 247
e-mail: reznicek@reznicek.com
[1] JOSKOVÁ, Lucie. Tichá společnost – zvláštní druh společnosti občanského práva. Právní rozhledy, 2018, č. 17, s. 581-584
[2] Kožiak, J.in Bejček, J., Šilhán, J. a kol. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 481
[3] § 2747 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[4] § 2747 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[5] MACEK, Jiří. § 2747 [Základní ustanovení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1272, marg. č. 6
[6] § 673 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník – Smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu, je-li podnikatel povinen tento fond vytvářet, vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Ve smlouvě o tichém společenství musí být dohodnutý rozsah účasti tichého společníka na zisku a ztrátě stejný.
[7] KADLEC, Ing. Michal. Tichý společník s. r. o. [online]. Praha, 2020, 2. 1. 2020 [cit. 2022-04-09]. Dostupné z: https://portal.pohoda.cz/dane-ucetnictvi-mzdy/ucetnictvi/tichy-spolecnik-s-r-o/
[8] MACEK, Jiří. § 2748 [Předmět vkladu]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1277
[9] § 2748 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[10] § 2751 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[11] § 2751odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[12] NOSKOVÁ, Tereza. Tichá společnost – práva a povinnosti smluvních stran: Diplomová práce. Diplomová práce [online]. Praha, 2019, 7. 3. 2019 [cit. 2022-04-09]. Dostupné >>> zde.
[13] NOSKOVÁ, Tereza. Tichá společnost – práva a povinnosti smluvních stran: Diplomová práce. Diplomová práce [online]. Praha, 2019, 7. 3. 2019 [cit. 2022-04-09]. Dostupné >>> zde.
[14] § 118 odst. 2 zákona č. 90/202 Sb. [o obchodních korporacích 90/2012 Sb.
[15] § 2750 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[16] NOSKOVÁ, Tereza. Tichá společnost – práva a povinnosti smluvních stran: Diplomová práce. Diplomová práce [online]. Praha, 2019, 7. 3. 2019 [cit. 2022-04-09]. Dostupné >>> zde.
[17] § 2752 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník a
[18] § 2753 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[19] § 2749 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
[20] § 2749 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D., Mgr. Tereza Randlová (Řezníček & Co.)