Stanovisko CzELA k právním otázkám práce na dálku – 7. část.* 

„Rychle a zběsile“ v podobě přestupku překročení maximální dovolené rychlosti.* 

Povinnost evidence tvůrců audiovizuálního mediálního obsahu.* 

Předpoklady odpovědnosti daňových poradců dle zákona o daňovém poradenství.* 

Stanovisko CzELA k právním otázkám práce na dálku (aktualizovaná verze) – 7. část.

Home office (práce z domova) představoval v České republice po dlouhou dobu vyhledávaný benefit, který byl využíván v omezené míře, ne-li sporadicky. To se však poměrně radikálně změnilo na jaře 2020 v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19. Samotné šíření koronaviru, snahy firem o zavádění hygienických opatření a v neposlední řadě i krizová opatření vlády vedly k tomu, že se potřeba využití práce z domova masivním způsobem zvýšila a tato problematika tak začala představovat nebývale aktuální téma.

Tento posun nakonec, s určitým časovým odstupem, reflektovaly i příslušné pracovněprávní předpisy: k 1. říjnu 2023 vstoupila v účinnost [1] tzv. transpoziční novela (dále jen „Novela“)[2] zákoníku práce (dále též jen „ZP“),[3] která se výrazněji dotkla (mimo jiné) i právní regulace práce z domova, nově označované jako práce na dálku.

Navzdory novému právnímu rámci bohužel nadále platí, že problematika práce na dálku není upravena dostatečně a praxe se tak stále potýká s řadou výkladových problémů. Spolek CzELA (Czech Employment Lawyers Association, z. s.) se proto rozhodl přijmout k dané problematice aktualizované výkladové stanovisko, jehož cílem je zohlednit nedávné legislativní změny, odpovědi Ministerstva práce a sociálních věcí na dotazy vznesené k některým otázkám spojeným s prací na dálku,[4] jakož i nadále přispívat ke správné aplikaci pravidel vztahujících se k práci na dálku. Účelem stanoviska je samozřejmě i podpora případných dalších legislativních aktivit v této oblasti, a to primárně ve vztahu k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci na dálku (dále jen „BOZP“). Oblast BOZP totiž bohužel zůstala zcela mimo pozornost Novely, ačkoli tradičně představuje jednu z nejožehavějších problematik spojenou s výkonem práce na dálku.

Vzhledem ke svému rozsahu bude dané výkladové stanovisko zveřejňováno na epravo.cz v rámci devítidílného seriálu. Předmětem následující sedmé části jsou právní otázky vztahující se k problematice cestovních náhrad vznikajících při práci na dálku.

Cestovní náhrady při práci na dálku

Ani v oblasti cestovních náhrad nedisponuje právní úprava žádnými odchylkami pro práci na dálku. V praxi tak bude především relevantní, zda je vzdálené pracoviště (typicky bydliště) zaměstnance v obci místa výkonu práce. Pokud ano a pokud je místo výkonu práce sjednáno jako obec nebo šířeji, pak místo výkonu práce zahrnuje jak pracoviště zaměstnavatele, tak vzdálené pracoviště, a právo na cestovní náhrady v souvislosti s prací na dálku je tudíž vyloučeno.

Pokud je vzdálené pracoviště zaměstnance sjednáno mimo pravidelné pracoviště zaměstnance pro účely cestovních náhrad (§ 34a ZP, dále jen „pravidelné pracoviště“), i pak lze argumentovat, že právo na cestovní náhrady obecně nevzniká, protože nejde o žádný z případů, při němž přísluší dle ustanovení § 152 ZP cestovní náhrady. Smyslem a účelem poskytování cestovních náhrad je totiž kompenzace zvýšených výdajů na straně zaměstnance spojených s výkonem práce mimo běžné místo výkonu práce či pravidelné pracoviště. Pokud zaměstnanec pracuje na dálku, takové zvýšené výdaje (např. jízdné nebo na ubytování) mu nevznikají.

Pro vyloučení pochybností lze doporučit následující postup: pokud je předem dáno, které dny bude práce konána na dálku a které dny z pracoviště zaměstnavatele, pak by mělo být rovněž pravidelné pracoviště sjednáno tak, aby kopírovalo toto rozvržení. Pokud není jasně dáno, kdy bude zaměstnanec pracovat na dálku a kdy z pracoviště zaměstnavatele, lze doporučit, aby pravidelným pracovištěm byla obec, v níž je umístěno pracoviště zaměstnavatele (zpravidla tedy jeho sídlo nebo pobočka)[5]. V takovém případě totiž práce na pracovišti zaměstnavatele není spojena s právem na cestovní náhrady a při práci na dálku, jak bylo výše uvedeno, nevznikají zvýšené výdaje, které by bylo třeba kompenzovat poskytováním cestovních náhrad.

Cestovní náhrady budou tedy při práci na dálku příslušet zásadně až tehdy, kdy zaměstnanec opustí jak pravidelné pracoviště, tak vzdálené pracoviště. Pokud bude tedy zaměstnanec kupř. vyslán na pracovní cestu, bude mít samozřejmě právo na cestovní náhrady shodně se zaměstnanci pracujícími na pracovišti zaměstnavatele.

Je však třeba upozornit, že pokud by byl zaměstnanec nečekaně, mimořádně či opakovaně povolán na pracoviště zaměstnavatele, ač měl v daném dni pracovat na dálku, může mu vzniknout analogicky právo na cestovní náhrady podle ustanovení § 152 písm. c) ZP, tedy jako při mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště. Jakkoli totiž v takovém případě zaměstnanec nekoná práci mimo rozvrh směn, jeho nečekané nebo opakované povolávání na pracoviště může být spojeno se zvýšenými výdaji (např. jízdními), které je nutno kompenzovat buď cestovními náhradami, nebo náhradou nákladů vzniklých při práci na dálku (viz část šestá tohoto stanoviska) s tím, že vzhledem k jejich mimořádnosti bude nutno dovodit, že nemohou být kryty ujednáním stran o tom, že náhrada nákladů spojených s výkonem práce na dálku zaměstnanci nepřísluší, ani tím, že zaměstnavatel hradí zaměstnancům paušální náhradu nákladů při práci na dálku.

Rovněž v oblasti cestovních náhrad se tak jeví nezbytným legislativní řešení spočívající v určení, v jakých případech má zaměstnanec pracující na dálku právo na cestovní náhrady. Kromě výše uvedených případů je totiž v praxi rovněž mimo jiné sporné (a zákonem neřešené), zda má zaměstnanec pracující na dálku ze zahraničí právo na cestovní náhrady při výkonu práce v zahraničí (§ 172 ZP). Protože práce na dálku ze zahraničí je spojena též s dalšími otázkami (viz část druhá tohoto stanoviska), zaměstnavatelé by práci na dálku ze zahraničí raději neměli povolovat. Zaměstnanci, který bude pracovat ze zahraničí v rozporu s tímto zákazem, pak právo na cestovní náhrady jednoduše nevznikne.

Za spolek CzELA byla výše uvedená část stanoviska zpracována pracovní skupinou ve složení:

JUDr. Markéta Cibulková, Ph.D.

Mgr. Ondřej Chlada

JUDr. Tereza Landwehrmann, Ph.D.

JUDr. Eva Procházková, Ph.D.

Mgr. Michal Vrajík

Czech Employment Lawyers Association, z. s.

Budějovická 1550/15a
140 00 Praha 4

e-mail:  czela@czela.cz

[1] Přesněji řečeno, k uvedenému datu vstoupila v účinnost naprostá většina ustanovení předmětné novely (včetně těch upravujících práci z domova/práci na dálku), vybrané části novely vstoupily v účinnost později.

[2] Zákon 281/2023 Sb., kterým se mění zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

[3] Zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[4] Dostupné >>> zde  (část III Výkon práce na dálku (home office))

[5] I v tomto případě je samozřejmě možné postupovat i tak, že budou sjednána dvě pravidelná pracoviště. Pokud bude zaměstnanec pracovat na dálku, bude pravidelné pracoviště v místě vzdáleného pracoviště, jinak v obci pracoviště zaměstnavatele.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Markéta Cibulková, Ph.D., Mgr. Ondřej Chlada, JUDr. Tereza Landwehrmann, Ph.D., JUDr. Eva Procházková, Ph.D., Mgr. Michal Vrajík (CzELA) 04.03.2025

---

„Rychle a zběsile“ v podobě přestupku překročení maximální dovolené rychlosti.

Přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, představuje protiprávní jednání řidiče jako fyzické osoby, která při provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/h a více nebo mimo obec o 50 km/h a více. V praxi to například znamená, že řidič překročí rychlost jízdy v úseku mimo obec, kde platí maximální dovolená rychlostí jízdy 90 km/h, když jede rychlostí nad 140 km/h.

Společenská škodlivost (velmi) rychlé jízdy aneb „Jel jsem rychle, ale nikoho jsem neohrozil“

Mnozí řidiči si neuvědomují, že (velmi) rychlou jízdou, kterou je bezpochyby jízda rychlostí nad 140 km/h na pozemní komunikaci, kde je dovoleno jet maximálně 90 km/h, ohrožují nejen sebe, ale zejména ostatní účastníky silničního provozu. Vyřčené dozajista platí, a to nehledě k tomu, jestli mají technicky uzpůsobené vozidlo či nikoliv. Moderní vozidla dokáží vyvinout mnohem vyšší rychlost, než jsou rychlostní limity stanovené zákony k zajištění maximální možné míry bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Nemálo vozidel je osazeno poměrně silnými a výkonnými hnacími jednotkami, což potom samo o sobě láká řidiče k rychlé jízdě. Nicméně, žádný z těchto aspektů jako výkonný motor a konstrukčně laděné sportovní parametry vozidla, neopravňují ani neospravedlňují řidiče takového vozu k překračování dovolených rychlostních limitů a už vůbec nelze tvrdit, že by taková vozidla snižovala společenskou škodlivost takového protiprávního jednání.

Společenská škodlivost překračování rychlostních limitů je dána povahou potencionálního ohrožení chráněných zájmů, tj. nebezpečí pro chráněné zájmy. Nelze však dojít k přílišnému zobecnění, že by mohlo samotné překročení rychlosti dosáhlo takové intenzity, že by bylo způsobilé vyvolat stav obecného ohrožení (nebezpečí), pokud ovšem neexistují další kvalifikované okolnosti.[1]

K objektu přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu lze uvést, že toto ustanovení chrání bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, když postihuje protiprávní jednání jednotlivých účastníků silničního provozu, čímž příspívá k dodržování zákonných pravidel silničního provozu. Dodržování nejvyšší povolené rychlosti přispívá k bezkoliznímu a bezpečnějšímu provozu na pozemních komunikacích. Je nasnadě si totiž přiznat, že překračování rychlosti je jednou z hlavních příčin nehodovosti.[2] Nad to si je třeba uvědomit, že přestupky spočívající v překročení maximální povolené rychlosti jízdy jsou vždy ohrožující povahy. Společenská škodlivost je tak dána už samotným překročením rychlostních limitů.[3]

Jaké jsou přitom důvody toho, že řidiči překračují rychlostní limity? Konkrétních důvodů existuje dozajista nespočet, když můžeme demonstrativně uvést hektičnost doby, dostupnost výkonnějších vozidel, lokálně přehnaná regualce, neefektivnost kontrol, psychické nutkání jet rychleji a mnohé další.[4] Vedle toho je třeba přijmout fakt, že extrémní překročení rychlosti se považuje za velice riskantní, ale i nebezpečný způsob jízdy. Některé zdroje nabízejí definici trestněprávně relevantní jízdy, když za ni považují úmyslné počínání si řidiče motorového vozidla při řízení, které zcela zjevně neodpovídá chování, jež lze očekávat od průměrně zdatného, přiměřeně opatrného řidiče, jestliže přitom vede k ohrožení chráněných zájmů.[5]

Pro většinu dopravních přestupků platí, že vykazují ohrožující povahu, proto platí, že materiální znak takového přestupku bude naplněn už v okamžiku, když dojde k naplnění formálních znaků přestupku. Tento stav reflektuje společenskou škodlivost, byť nelze klást rovnítko mezi pojmem protiprávní a společensky škodlivý.[6] Na druhou stranu však musí mezi formálními a materiálním znakem přestupku existovat náležitá „proporce“, byť společenská škodlivost působí jako korektiv formální stránky přestupku. Souhlasíme s tím, že materiální znak přestupku není de iure automaticky naplněn při naplnění znaků formálních, ačkoliv de facto tomu tak bývá.[7] Z tohoto důvodu se objevuje i druhé názorové spektrum, které hovoří o tzv. automatickém materiálním znaku přestupku, který bývá naplněn vždy společně s naplněním znaků formálních.[8] Z hlediska vyvozování přestupkové odpovědnosti se společenská škodlivost považuje za interpretační pravidlo sloužící k výkladu skutkových podstat přestupků a jejich formálních znaků.[9] Uvažujeme-li o „splývání“ materiálního a formálního znaku přestupku, tak v následném meritorním rozhodnutí se nevyžaduje rozsáhlé odůvodnění.[10] Vždycky je nutné dojít k závěru, že materiální znak přestupku je zapotřebí pečlivě posuzovat tak, aby došlo k naplnění účelu a funkce správního trestání, protože opačný závěr by vedl k nepřezkoumatelnosti, tj. i nezákonnosti.[11]

Uvedený přestupek je příznačný tím, že řidič motorového vozidla v takovém případě značně překročí nejvyšší povolenou rychlost, přičemž z pohledu fyzikálních zákonů jsou případné následky nehody z rychlosti nad 130 km/h podstatně závažnější než následky z rychlosti 90 km/h. Shodné platí i pro obec, kde obecná úprava stanovuje 50 km/h a řidič by jel nad 90 km/h. Z hlediska fyzikálních zákonů je totiž brzdná dráha z takové vyšší rychlosti významně delší, než by tomu bylo ze zákona stanovené maximální rychlosti (90 km/h mimo obec a 50 km/h v obci). Nejen z uvedeného důvodu platí za všeobecně rozšířenou skutečnost, že reakční doba řidiče se, vedle zmíněné brzdné dráhy vozidla, ve vyšší rychlosti výrazně prodlužuje.[12]

Z přirozené podstaty věci si je přitom nutné uvědomit, že maximální dovolená rychlost jízdy neznamená, že každé vozidlo musí takové rychlosti na daném úseku dosáhnout. Opak je pravdou, neboť pravidla silničního provozu říkají, že řidič má jet jen „přiměřenou“ rychlostí k tomu, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Každý řidič je přitom povinován v silničním provozu dostatečně předvídat možné a reálné okolnosti, na které může v provozu narazit.[13] Maximální rychlostní limity jsou totiž svojí povahou simulované na ideální podmínky, které se v praxi vyskytují zřídka.[14] Otázka přizpůsobení rychlosti jízdy konkrétní situaci a podmínkám silničního provozu pak souvisí právě se zkoumáním materiální stránky přestupku, tj. jeho společenskou škodlivostí.

Každý řidič by si měl při překračování rychlosti uvědomit, že vysokou rychlostí ohrožuje nejen sebe, jakož i spolujezdce, ale i ostatní účastníky silničního provozu. Zároveň jako řidič musí předpokládat, že se na vozovce mohou objevit nepředvídatelné překážky, díky kterým by řízení vozidla jedoucího vysokou rychlostí nemusel zvládnout, čímž by mohlo dojít k narušení chráněných zájmů v podobě vzniku újmy na životě, zdraví či škodě na majetku. Nad rámec uvedeného lze mít za to, že překročení nejvyšší dovolené rychlosti zvyšuje pro společnost nebezpečnost osoby takového řidiče, kdy tento může mít rychlou jízdou na svědomí lidské životy. Závažnost přestupkového jednání v takovém případě nespočívá ve způsobení dopravní nehody či zranění, ale právě v ohrožení bezpečnosti silničního provozu, kdy při vysoké rychlosti jsou následky případných dopravních nehod obvykle od závažných až po tragické.

K tomu je vhodné poukázat na tzv. princip omezené důvěry, který se naplno projevuje v silničním provozu. Jedná se o skutečnost toho, že řidič může spoléhat na jednání ostatních účastníků silničního provozu jen v omezené míře, a to za předpokladu, pokud by on i oni řádně dodrželi všechny své povinnosti a pravidla silničního provozu, tj. včetně respektování maximální dovolené rychlosti jízdy.[15] Navíc je k tomu možné přidružit i povinnost náležité (zvýšené) opatrnosti a předvídatelnosti, což se jeví pro řízení motorových vozidel v silničním provozu přirozeně nezbytné.[16]

Na druhou stranu je třeba si přiznat, že ojedinělé okolnosti hodné zvláštního zřetele mohou zavdat důvod k tomu, aby bylo uvažováno nad faktickou mírou společenské škodlivosti.[17] A contrario se stává, že někteří řidiči se v průběhu následných správních řízení brání s poukazem na to, že jejich zjištěná rychlost se blížila hranici nejvyšší dovolené rychlosti, čímž usuzují, že taková skutečnost nemůže postačovat k vyslovení závěru, že by byla naplněna materiální stránka přestupku.[18] Takový úsudek je však lichý, protože společenská škodlivost takového jednání byla dána samotným překročením rychlosti, a to dokonce s přihlédnutím k naddimenzování rychloměrů vozidel. Většina vozidel, alespoň ty s analogovými indikátory (rychloměr a otáčkoměr), ukazuje vyšší hodnotu rychlosti než vozidlo skutečně jede.

U některých skutkových okolností je přípustné, ale především žádoucí, aby vzpomenutá skutečnost byla uvážena jako příp. polehčující okolnost, jenž by znamenala uložení trest/ů na spodní hranici zákonných sazeb. Samozřejmě se jeví nadbytečné takto uvažovat při rychlosti blíží se např. 200 km/h, kde je takové překročení rychlosti vždy a bez nadsázky vysoce společensky škodlivé. Nutno si totiž uvědomit, že pozemní komunikce sloužící k silničnímu provozu nejsou závodní dráhou, a to doslova. Závodní dráha je speciálně vytvořená k tomu, aby se na ní vozidla pohybovala ve vysokých rychlostech (bezpečnostní zóny, gumové bariéry k tlumení nárazů atd).

Správní tresty za enormně rychlou jízdu aneb pokuta nestačí

V případě prokázání obviněnému řidiči spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu je pak ex lege správní orgán povinen uložit pokutu ve výši od 7000,- Kč do 25.000,- Kč a vedle toho i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání od 6 měsíců do 18 měsíců. Uvedená povinnost plyne z ust. § 125c odst. 5 písm. b) a odst. 6 písm. b) téhož zákona.

Obvinění řidiči jsou ve většině případů smířliví, co se týče výše uložené pokuty, ale o to méně akceptují uložený trest zákazu řízení. Zákon přitom umožňuje moderovat výši pokuty, a to směrem k jejímu navýšení i mimořádnému snížení, ale dlouhou dobu neumožňoval neuložit či snížit trest zákazu činnosti. Po provedené novele se tato situace u dopravních přestupků změnila, neboť nově je možné při ukládání trestu zákonu činnosti (zákaz řízení motorových vozidel) jít pod dolní hranici zákonem stanovené sazby, pokud by měla být jinak vzhledem k poměrům pachatele (řidiče) nepřiměřeně přísná. Nezbývá než dodat, že přednovelizační úprava byla shovívavější, neboť pokuta se pohybovala v rozmezí od 5.000,- do 10.000,- Kč a trest zákazu činnosti od 6 měsíců do 1 roku.

Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel sleduje účel zabránit pachateli přestupku v opakování protiprávní činnosti. Samozřejmě snahou zůstává i „náprava“ pachatele tak, aby napříště respektoval pravidla silničního provozu. Při uložení tohoto trestu se konkrétní osobě zakazuje po určitou dobu vykonávat danou činnost, která se vztahuje k povaze spáchaného přestupku. Trest zákazu činnosti je možné pojímat jako represivně-omezující opatření, které působí preventivně a značně výchovně.[19] A priori platí, že komu je jednou zakázána určitá činnost pro nějaký skutek, tak si do budoucna pečlivě rozmyslí, jestli své chování či jednání bude opakovat. Bez předsudků dochází uložením tohoto trestu k závažnému zásahu do osobnostní a majetkové sféry pachatele, neboť jím bývá zasažen jeho osobní, ale často i profesní život.[20] Nezřídka se musejí správní orgány vypořádávat s argumentací toho, že uložení trestu zákazu činnosti bude mít likvidační vliv, což platí zejména u profesionálních řidičů. Obecně se přijímá fakt, že povaha tohoto trestu není likvidační, byť bez okolků dostává osoby do nepříjemných situací. Nicméně krátkodobé znemožnění řízení vozidla je v dnešní době více či méně nahraditelné, a to buď veřejnou dopravou nebo náhradními způsoby cestování.[21]

Z hlediska účelu a smyslu správního trestání platí, že u prokázání spáchání přestupku má být uložen adekvátní a zákonný trest, který je třeba vnímat sumárně v závislosti na různých aspektech totožného jednání.[22] Sama pokuta jako forma správního trestu u dopravních přestupků vykazuje regulatorní povahu, protože toliko nenese morální atribut doprovázející proces trestání, který se primárně má zasadit o zajištění respektování dílčích pravidel, kterými jsou typ. bezpečnost a plynulost silničního provozu. Vlastní povaha pokuty ukládané za spáchání dopravního přestupku se tak přirozeně odlišuje od pokuty trestní povahy.[23] Ačkoliv je třeba přiznat rozdílnost trestní a regulatorní pokuty, tak považujeme za nezbytné setrvat na tom, že obě pokuty nesou určitý omezující efekt (úbytek na finančních zdrojích). Uložení pokut musí reflektovat individuální okolnosti případu a osoby pachatele, neboť zohlednění závažnosti přestupku při ukládání pokuty se považuje za conditio sine qua non.

Při ukládání správních trestů dochází k tomu, že se častokrát nepřihlíží k fakticitě místa spáchání přestupku, tj. toho, kde byl přestupek spáchán a za jakých okolností byl spáchán (rovný a přehledný úsek bez křižovatek a zatáček atd).[24] Z vlastní zkušenosti však s takovým závěrem nesouhlasíme, neboť správní orgán při rozhodování o konečné výměře správních trestů může takové okolnosti vyhodnotit jako polehčující, čímž uloží tresty na spodní hranici zákonné sazby.

Závěr

Závěrem nutno konstatovat, že míra disciplinovanosti a kázně řidičů k dodržování pravidel silničního provozu vykazuje nejen v České republice nízkou úroveň. Na vině je několik dílčích faktorů, které se slučují, a to psychologie řidiče, technické parametry vozidla, stav pozemních komunikací, zákonná maxima dovolených rychlostí a mnohé další. Nehledě na právní východiska, tak je nutné si přiznat, že rychlá jízdy je vždy riziková, přičemž platí přímá úměra, že čím vyšší rychlost, tak tím vyšší riziko. Pozemní komunikace nejsou závodním okruhem, kde se uplatňují vyšší bezpečnostní kritéria.

Současnost provází trend zpřísňování přestupkové odpovědnosti, zejména v oblasti dopravy, což jde ruku v ruce se snahou o „změkčování“ trestní odpovědnosti. Někteří autoři se však domnívají, že správní ochrana prostřednictvím přestupkové odpovědnosti není dostačující a volají po zpřísnění trestněprávní ochrany, a to trestáním ohrožení bezpečnosti silničního provozu nebezpečnou či agresivní jízdou. Tito zastánci přitom argumentují tím, že trestní právo by mohlo mnohem lépe plnit daný účel skrze svoji odrazující funkci.[25]

Na závěr je možné si položit otázku, jestli by nebylo vhodné zvýšení rychlostních limitů na některých úsecích pozemních komunikacích, a to tam, kde se toliko striktní regulace nejeví přiměřená poměrům a naopak posílit kontrolu ve skutečně rizikových místech či úsecích. V minulosti se totiž už několikrát uvažovalo na určitých úsecích českých dálnic povolit vyšší rychlostní limit, tedy nikoliv 130 km/h, nýbrž se uvažovalo nad 150 km/h. Většina takových tendencí však ztroskotá, neboť statistiky hovoří jasně v neprospěch umožnění dosahování legálně vyšších rychlostí.

Na druhou stranu je možné se inspirovat u protinožců, když v roce 2016 Austrálie povolila na určitých úsecích svých dálnic vyšší rychlostní limity, nebo jízdu bez limitů, což paradoxně vedlo ke zmírnění nehodovosti. Důvodů bylo hned několik, kdežto za nejpříznačnější považujeme ten, že mnoho řidičů se tzv. „vybláznilo“ na úseku s vyšší dovolenou rychlostí a posléze už neměli onu potřebu překračovat rychlost na jiných regulovanějších úsecích.[26]

Překračování maximální dovolené rychlosti jízdy je de iure i de facto nežádoucí protiprávní jednání, které ohrožuje zájem společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Je-li toto protiprávní jednání kvalifikováno jako přestupek dle ust. § 125c ost. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, pak se za něj ukládá pokuta a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Především trest zákazu činnosti sleduje cíl odrazení pachatele od opakování překračování rychlostních limitů. Co se týče procesní roviny, tak správní řízení o uvedeném přestupku bývají velmi často nesnadná, neboť pachatelé nehodlají tresty dobrovolně akceptovat a vyvíjejí tak silnou procesní obranu.

JUDr. Mgr. Bc. Štěpán Kořínek
Asistent soudce

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích

Použité prameny, právní předpisy a judikatura

DRÁPAL, J. Vztah výše pokuty a majetku pachatele (zejména) ve správním právu. In Správní právo, 2019, roč. 52, č. 1, s. 1-18. ISSN 0139-6005.

KUČERA, P. Nebezpečná jízda a možnost jejího trestněprávního postihu. In Trestní právo, 2020, roč. 24, č. 2, s. 19-28. ISSN 1211-2860.

MATES, P., ŠEMÍK, K. Společenská škodlivost jako znak přestupku. In Bulletin advokacie, 2021, č. 4, s. 30-33. ISSN 1210-6348.

MIHINOVÁ, A. Přestupky na pozemních komunikacích v teorii a praxi. Diplomová práce. Plzeň: Právnická fakulta ZČU, 2020. 99 s.

MUŽÍK, M. Trestněprávní postih nebezpečné jízdy. Diplomová práce. Brno: Právnická fakulta MU, 2021. 97 s.

SCHEUER, J. Materiální znak veřejnoprávních deliktů. In Správní právo, 2015, roč. 48, č. 6, s. 334-348. ISSN 0139-6005.

SVOBODOVÁ, K. Přestupky v dopravě a problematika jejich dokazování. Diplomová práce. Brno: Právnická fakulta MU, 2024. 57 s.

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář I. § 1-139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 1450 s. ISBN 978-80-7400-428-5.

Nález ÚS ČR ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15.

Rozsudek ESLP ze dne 08. 10. 2020 ve věci Bajčic proti Chorvatsku, stížnost č. 67334/13.

Rozsudek KS v Brně ze dne 28. 05. 2020, č.j. 32 A 23/2018-29.

Rozsudek KS v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 04. 02. 2016, č.j. 52 A 86/2015-33.

Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 19. 02. 2021, č.j. 32 A 4/2020-38.

Rozsudek KS v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 06. 2023, č.j. 72 A 2/2022-26.

Rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, č.j. 5 As 104/2008-45.

Rozsudek NSS ze dne 20. 03. 2013, č.j. 1 As 183/2012-50.

Rozsudek NSS ze dne 16. 05. 2019, č.j. 1 As 284/2018-32.

Usnesení NS ČR ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013.

[1] Usnesení NS ČR ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013.

[2] SVOBODOVÁ, K. Přestupky v dopravě a problematika jejich dokazování. Diplomová práce. Brno: Právnická fakulta MU, 2024, s. 39.

[3] Rozsudek NSS ze dne 16. 05. 2019, č.j. 1 As 284/2018-32.

[4] MIHINOVÁ, A. Přestupky na pozemních komunikacích v teorii a praxi. Diplomová práce. Plzeň: Právnická fakulta ZČU, 2020, s. 53.

[5] KUČERA, P. Nebezpečná jízda a možnost jejího trestněprávního postihu. In Trestní právo, 2020, roč. 24, č. 2, s. 19-22.

[6] Rozsudek KS v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 04. 02. 2016, č.j. 52 A 86/2015-33.

[7] MATES, P., ŠEMÍK, K. Společenská škodlivost jako znak přestupku. In Bulletin advokacie, 2021, č. 4, s. 30-31.

[8] SCHEUER, J. Materiální znak veřejnoprávních deliktů. In Správní právo, 2015, roč. 48, č. 6, s. 340-347.

[9] ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář I. § 1-139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 108.

[10] Rozsudek KS v Brně ze dne 28. 05. 2020, č.j. 32 A 23/2018-29.

[11] MATES, P., ŠEMÍK, K. Společenská škodlivost jako znak přestupku. In Bulletin advokacie, 2021, č. 4, s. 33.

[12] Bod 33 rozsudku NSS ze dne 20. 03. 2013, č.j. 1 As 183/2012-50.

[13] Ust. § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

[14] Srov. rozsudek KS v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 06. 2023, č.j. 72 A 2/2022-26.

[15] Srov. nález ÚS ČR ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15.

[16] Viz. obecné povinnosti účastníka silničního provozu, proto i řidiče pramenící z ust. § 4 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

[17] Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 19. 02. 2021, č.j. 32 A 4/2020-38.

[18] Srov. rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, č.j. 5 As 104/2008-45, jakož i pozdější usnesení NS ČR ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, kde bylo konstatováno, že nepřiměřenou rychlostí není sama o sobě rychlost přesahující zákonem obecně nejvýše dovolená rychlost, a to v obci či mimo obec.

[19] Rozsudek NSS ze dne 02. 04. 2009, č.j. 9 As 7/2009-76.

[20] MATES, P., FIALA, Z. Trest zákazu činnosti za přestupek. In Trestněprávní revue, 2024, roč. 23, č. 2, s. 120-124.

[21] DRÁPAL, J. Likvidační povaha pokuty ve správním trestání. In Správní právo, 2018, roč. 51, č. 7, s. 415-430.

[22] Jak plyne z rozsudku ESLP ze dne 08. 10. 2020 ve věci Bajčic proti Chorvatsku, stížnost č. 67334/13.

[23] DRÁPAL, J. Vztah výše pokuty a majetku pachatele (zejména) ve správním právu. In Správní právo, 2019, roč. 52, č. 1, s. 1-12.

[24] MIHINOVÁ, A. Přestupky na pozemních komunikacích v teorii a praxi. Diplomová práce. Plzeň: Právnická fakulta ZČU, 2020, s. 53-54.

[25] MUŽÍK, M. Trestněprávní postih nebezpečné jízdy. Diplomová práce. Brno: Právnická fakulta MU, 2021, s. 57.

[26] Medializované články k tomuto jevu si lze pročíst >>> zde, zde.

JUDr. Mgr. Bc. Štěpán Kořínek 28.01.2025

---

Povinnost evidence tvůrců audiovizuálního mediálního obsahu. 

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) zveřejnila tiskovou zprávu ze dne 21. 11. 2024, která se týká povinnosti evidence tvůrců audiovizuálního mediálního obsahu. V uvedené tiskové zprávě RRTV mimo jiné oznámila, že fyzické osoby, které vytvářejí audiovizuální mediální obsah (např. vloggeři, influenceři) a nabízejí jej na platformách typu Instagram, Facebook, TikTok apod., kdy tento obsah je nabízen jako služba naplňující definiční kritéria audiovizuální mediální služby na vyžádání, se budou muset nově registrovat právě u výše zmíněné RRTV.​

Tato povinnost tvůrcům působících na internetu primárně vyplývá ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU o audiovizuálních mediálních službách (dále jen „Směrnice“), jejímž cílem je nastavení minimálního regulačního rámce pro všechny typy audiovizuálních mediálních služeb, které v rámci Evropské unie soutěží o publikum z široké veřejnosti. Směrnice zejména nastavuje standardy ochrany dětských uživatelů před rizikovými obsahy, stanovuje pravidla závazná pro šíření obchodních sdělení, aby byla hájena práva spotřebitelů, a zakotvuje povinnosti směřující k ochraně práv jednotlivců i skupin osob.

Směrnice byla do českého právního řádu transponována prostřednictvím zákona č. 132/2010 Sb. , o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání (dále jen „zákon o AVMSnV“), podle kterého dle výkladu RRTV zveřejněném v tiskové zprávě by se nově právní úprava uvedeného zákona měla vztahovat i na zmíněné tvůrce působících na internetu.

Co to tedy pro tyto tvůrce znamená? Primárně je jím dána povinnost provést bezplatnou registraci do Seznamu poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání vedeného u RRTV. Zápis do předmětného seznamu je přitom tvůrce dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o AVMSnV povinen provést do 30 dnů ode dne vzniku živnostenského oprávnění. Pokud by tak neučinil, byl by ze strany RRTV upozorněn, že svým jednáním porušuje povinnost uloženou mu zákonem a následně by mu byla stanovena přiměřená lhůta k nápravě. Porušením výše uvedené oznamovací povinnosti by se tvůrce mohl dopustit přestupku ve smyslu ustanovení § 12 zákona o AVMSnV, za který lze uložit pokutu až do výše 1.000.000,- Kč. Následně po provedení registrace obdrží tvůrce osvědčení o zápisu do předmětné evidence, a to společně s informacemi o povinnostech, které jsou mimo jiné specifikovány v ustanovení § 6 zákona o AVMSnV. Jedná se primárně o povinnost umožnit snadný, přímý a trvalý přístup alespoň k:

1. a) základním údajům o poskytovateli audiovizuální mediální služby na vyžádání, jimiž jsou název nebo jméno a identifikační číslo, bylo-li přiděleno, adresa sídla v případě právnické osoby nebo bydliště v případě fyzické osoby a u zahraniční osoby rovněž adresa podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny,
2. b) údajům, které umožňují rychlé, přímé a účinné navázání kontaktu s poskytovatelem audiovizuální mediální služby na vyžádání, zejména k poštovní adrese pro doručování, telefonnímu číslu, adrese internetových stránek, popřípadě k adrese pro doručování elektronické pošty, a
3. c) informaci o tom, že jeho činnost se řídí právním řádem České republiky a o tom, že orgánem dohledu nad poskytováním audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání je Rada.

Dále je tvůrce povinen zajistit, aby audiovizuální mediální služba na vyžádání neobsahovala sdělení záměrně zpracované tak, aby mělo vliv na podvědomí fyzické osoby, aniž by jej tato osoba vědomě vnímala, a aby nepodněcovala k násilí nebo nenávisti vůči skupině osob nebo členovi skupiny z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení, politických nebo jiných názorů, etnického nebo sociálního původu, genetických rysů, státního občanství, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, rodu, zdravotního postižení, věku, sexuální orientace nebo jiného postavení.

Zákon o AVMSnV ale dále zohledňuje i ochranu nezletilých osob, kdy podle ustanovení § 6a poskytovatel audiovizuální mediální služby na vyžádání musí zajistit volbou vhodných opatření, aby pořady, které mohou narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj nezletilých osob, jako je pornografie nebo hrubé samoúčelné násilí, neměly tyto osoby za běžných okolností možnost vidět nebo slyšet.

Ve výčtu povinnosti tvůrců nechybí ani povinnost zpřístupnit audiovizuální mediální služby na vyžádání osobám se sluchovým a zrakovým postižením, kdy podle ustanovení § 6b zákona o AVMSnV je poskytovatel povinen tam, kde je to účelné, poskytnout k pořadu otevřené nebo skryté titulky nebo tlumočení do českého znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením a audio popis pro osoby se zrakovým postižením, má-li je k dispozici, nebo jinak zajistit, aby některé pořady poskytované v rámci audiovizuální mediální služby na vyžádání byly přístupné osobám se sluchovým postižením a osobám se zrakovým postižením.

Nicméně situaci ihned den po zveřejnění tiskové zprávy mírnil současný ministr kultury Martin Baxa, který po RRTV požadoval jasnější definici, aby ve společnosti nevznikal dojem, že se povinnost registrace vztahuje na všechny tvůrce bezvýjimečně.

V souvislosti s uvedeným je potřeba upozornit na skutečnost, že tisková zpráva je navázána na zákon o AVMSnV, který nabyl účinnosti již 1. 1. 2011, tedy před více než 14 lety. Informace o povinnosti tvůrců působících na internetu evidovat se přišla ze strany RRTV bez toho, aniž by došlo k jakékoliv změně definice audiovizuální mediální služby na vyžádání obsažené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o AVMSnV, kdy podle uvedené definice se audiovizuální mediální službou na vyžádání rozumí služba informační společnosti, za kterou má redakční odpovědnost poskytovatel audiovizuální mediální služby na vyžádání, a jejímž hlavním účelem nebo hlavním účelem její oddělitelné části je poskytování pořadů veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání, a která umožňuje sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem audiovizuální mediální služby na vyžádání.

S ohledem na výše uvedené je tak otázkou, zdali osoby, které sdílí svá videa na sociálních sítích, lze ve smyslu zákona o AVMSnV označit za poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, neboť do vydání tiskové zprávy RRTV ze dne 21. 11. 2024 byly za tyto služby považovány služby typu Netflix, VOYO, Disney+, Amazon Prime Video a další, u kterých poskytovatel určuje, jaký obsah bude jejím prostřednictvím uživatelům nabízen, přičemž uživatel sám si vybírá, jaký pořad z nabídky si přehraje. To je ostatně jeden z hlavních znaků, jakým se mediální služby odlišují od klasického lineárního televizního vysílání.

Dle mého názoru by se v případě, kdy by měly být za poskytovatele mediální služby na vyžádání označeny i osoby, které na sociální sítě a jiné platformy sdílí svůj obsah, jednalo o značně extenzivní výklad předmětného zákona, který jako takový nemá oporu v zákoně, a je tedy nepřípustný.

To vše za situace, kdy z mého pohledu není naplněn ani základní předpoklad pro označení takovýchto tvůrců za poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, a to takový že se musí jednat o službu informační společnosti, která jako taková je definována v ustanovení § 2 zákona č. 480/2004 Sb. , o některých službách informační společnosti.

Co si tedy z uvedené tiskové zprávy RRTV vzít? Je evidentní, že RRTV jako ústřední správní orgán má nepochybný záměr do budoucna působit jako dohledový orgán nad obsahem zveřejňovaným na sociálních sítích a že hodlá v této oblasti, která je fenoménem dnešní doby, a pasuje se do role jakéhosi nástupce klasických medií, vykonávat působnost spočívající mimo jiné v monitorování obsahu na sociálních a obdobných sítích, a případně projednávat přestupky, kterých by se mohli aktivní uživatelé dopustit.

Je však nepochybné, že aby mohlo dojít k naplnění jejich ambicí, musí si RRTV ve spolupráci Ministerstvem kultury jasně vydefinovat základní pojmy a okruh případných tvůrců, kterým by tato povinnost registrace vznikla, a to zejména z toho důvodu, aby nadále ve společnosti nezavládala nejistota a panika, že každý z uživatelů aktivní na sociální síti je povinen se registrovat v příslušné evidenci RRTV.

Mgr. Johan Šindelář,
advokát

Chrenek, Toman, Kotrba advokátní kancelář spol. s r.o.

Těšnov 1/1059
110 00 Praha 1

Tel:    +420 221 875 402-9
E-mail: kancelar@chtk.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Johan Šindelář (Chrenek, Toman, Kotrba ) 28.01.2025

---

Předpoklady odpovědnosti daňových poradců dle zákona o daňovém poradenství.

Schopný daňový poradce může člověku ušetřit mnoho starostí, času, a především peněz. Ovšem i schopný daňový poradce může chybovat (o neschopném nemluvě). Nepříjemným důsledkem pro klienta pak může být doměření daně ze strany finančního úřadu a vznik povinnosti hradit úrok z prodlení z doměřené daně, případně i penále. Je v takovém případě možné domáhat se po daňovém poradci náhrady škody způsobené jeho chybou či nesprávnou radou? Vždy závisí na konkrétních okolnostech konkrétního poskytnutí rady.

Předpoklady vzniku odpovědnosti daňového poradce za škodu

Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávnou informací nebo radou obecně upravuje v § 2950 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „Občanský zákoník“). Zvláštní úpravu odpovědnosti daňových poradců, která má před obecnou úpravou v Občanském zákoníku přednost,[1] pak obsahuje zákon č. 523/1992 Sb. , o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „Zákon o daňovém poradenství“). Dle § 6 odst. 8 Zákona o daňovém poradenství daňový poradce odpovídá za škodu, která klientovi vznikla v souvislosti s výkonem daňového poradenství, ledaže daňový poradce prokáže, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat.

Prvním důležitým předpokladem pro vznik odpovědnosti daňového poradce je tedy posouzení, zda ke škodě došlo v souvislosti s výkonem daňového poradenství. Dle § 3 odst. 3 Zákona o daňovém poradenství daňový poradce vykonává daňové poradenství na základě smlouvy uzavřené mezi daňovým poradcem a klientem a za odměnu.[2] Pokud by vám kamarád, daňový poradce, při obědě mimo řečí nesprávně poradil ohledně podání daňového přiznání, nejedná se o výkon daňového poradenství ve smyslu Zákona o daňovém poradenství, a daňový poradce (pravděpodobně již bývalý kamarád) by proto za případnou škodu neodpovídal.

Pokud však ke vzniku škody dojde v souvislosti s výkonem daňového poradenství, lze přikročit k posouzení splnění dalších podmínek pro vznik odpovědnosti daňového poradce za škodu, kterými jsou (i) porušení povinnosti daňového poradce vyplývající ze zákona či smlouvy a (ii) existence příčinné souvislosti mezi porušením zákonné povinnosti daňového poradce a vznikem škody na straně klienta.[3]

Co se týče zákonných povinností daňového poradce, ty jsou stanoveny v § 6 odst. 1 Zákona o daňovém poradenství. Daňový poradce je povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta, jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Pro posouzení porušení zákonných povinností daňového poradce můžeme rozlišovat mezi (i) škodou způsobenou zjevnou chybou daňového poradce a (ii) škodou způsobenou nesprávnou radou daňového poradce.

Škoda způsobená zjevnou chybou daňového poradce

Pokud daňový poradce při poskytování daňového poradenství zjevně chyboval, zpravidla bude odpovědný za způsobenou škodu. Za zjevnou chybu lze označit například situaci, kdy daňový poradce nepodá daňové přiznání ve stanovené lhůtě, v daňovém přiznání uvede nesprávné informace apod. V takovém případě je zřejmé, že došlo k porušení povinností daňového poradce dle § 6 odst. 1 Zákona o daňovém poradenství a daňový poradce se může povinnosti k náhradě škody zprostit pouze tehdy, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm mohlo být požadováno.

Škoda způsobená nesprávnou radou daňového poradce

Komplikovanější je situace v případě, kdy škoda vznikne na základě rady poskytnuté daňovým poradcem. Podmínky pro vznik odpovědnosti daňového poradce v případě poskytnutí nesprávné rady lze ilustrovat na dvou příkladech.

Příklad 1: Klient požádá daňového poradce o radu ohledně otázky, která již byla předmětem mnoha rozhodnutí finanční správy, a dokonce k ní existuje výkladové stanovisko Generálního finančního ředitelství. Daňový poradce klientovi poradí v rozporu s touto rozhodovací praxí, a to buď z důvodu, že o její existenci neví, nebo protože zákon vykládá odlišně. Pokud bude finanční úřad postupovat v souladu s rozhodovací praxí a klientovi tím vznikne škoda, pak došlo k porušení povinností daňového poradce, který při poskytování daňového poradenství nezohlednil praxi finanční správy, což s ohledem na jeho příslušnost k odbornému stavu učinit měl. Klientovi by proto v tomto případě vzniklo právo na náhradu vzniklé škody (samozřejmě za splnění ostatních podmínek, viz výše).[4]

Příklad 2: Klient požádá daňového poradce o radu ohledně otázky, která dosud v judikatuře ani rozhodovací praxi finanční správy nebyla řešena. Daňový poradce na základě dostupných podkladů (odborná literatura, postup finanční správy v obdobných situacích apod.) dospěje k určitému právnímu názoru a klientovi poskytne radu v souladu s tímto názorem. Orgány finanční správy však při posouzení situace dojdou k jinému právnímu závěru, a klientovi z tohoto důvodu vznikne škoda. V takovém případě platí, že daňový poradce není odpovědný za způsobenou škodu, jelikož postupoval v souladu s § 6 odst. 1 Zákona o daňovém poradenství. Nedošlo tedy k porušení zákonné povinnosti, a tím pádem ani k naplnění základní podmínky pro vznik odpovědnosti daňového poradce.[5]

Shrnutí

Daňový poradce je odpovědný za škodu, která vznikla jeho chybou nebo nesprávnou radou, pokud jsou splněny následující podmínky

• ke vzniku škody došlo při výkonu daňového poradenství;
• daňový poradce porušil své povinnosti;
• existuje příčinná souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody;
• není naplněn liberační důvod dle Zákona o daňovém poradenství.

Předpoklady pro vznik odpovědnosti daňového poradce budou zpravidla naplněny v případě zjevné chyby. V případě nesprávné rady bude záležet na tom, zda byla taková rada ze strany daňového poradce podložena přesvědčivými argumenty a nebyla v rozporu s rozhodovací praxí soudů a finanční správy. Každý případ je však vždy nutné posoudit individuálně dle konkrétních skutkových okolností.

Mgr. Jan Turek,
advokátní koncipient

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Růžová 1416/17
110 00 Praha

Koliště 1912/13
602 00 Brno

tel.: +420 222 544 201
e-mail: office@dolezalpartners.com

[1] Výkladové stanovisko Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 25. 6. 2014 –  k náhradě škody způsobené v souvislosti s výkonem odborného poradenství podle zvláštních zákonů.

[2] Viz § 3 odst. 3 Zákona o daňovém poradenství.

[3] Viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 ze dne 28.04.2011.

[4] Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 913/09 ze dne 4. 8. 2010.

[5] Tamtéž nebo také Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3186/2010 ze dne 28.06.2012.

žitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím ve znění pozdějších předpisů.

[3] Tato možnost je výslovně připuštěna v § 5 odst. 1 písm. i) nařízení vlády č. 366/2013 Sb. , o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím ve znění pozdějších předpisů.

[4] Viz § 1127 Občanského zákoníku.

[5] Viz § 496 odst. 2 Občanského zákoníku.

[6] Viz § 2201 a násl. Občanského zákoníku.

[7] Shodně HULMÁK, Milan. § 2202 [Předmět nájmu]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 230, marg. č. 14.

[8] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 ze dne 17.03.2020.

Mgr. Jan Turek (Doležal & Partners ) 09.01,2025