EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Výběr z judikatury nejen k zákoníku práce z r. 2024 – část 5.*
Byznys a paragrafy, díl 8.: Zákaz konkurence jednatele.*
Začala platit první vlna povinností dle AI Aktu.*
Výběr z judikatury nejen k zákoníku práce z r. 2024 – část 5.
Páté pokračování judikaturního přehledu za uplynulý rok 2024 je věnováno otázkám kolem vzniku odpovědnosti za škodu a náhrady škody v pracovněprávních vztazích resp. ve vztazích služebních (státních zaměstnanců), kdy se ovšem postupuje z hlediska uplatnění hmotného práva dle zákoníku práce, a dále otázkám kolem bezdůvodného obohacení.
Zejména se věnujeme otázce
– možného uznání postraumatické stresové poruchy jako pracovního úrazu,
– excesu zaměstnance, který vylučuje odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci v jeho důsledku,
– určení výše odškodnění při nerovném zacházení se zaměstnanci při poskytování mzdy,
– určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti resp. při uznání invalidity (tzv. úrazové renty) v situaci, kdy zaměstnanec poškozený na zdraví odmítne výkon zaměstnavatelem zajištěné vhodné náhradní práce,
– rozložení důkazního břemene mezi účastníky sporu o vydání bezdůvodného obohacení.
Posttraumatická stresová porucha jako pracovní úraz
Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Podle ustálené rozhodovací praxe se jedná o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí; obdobně tomu je i v případech, kdy dojde k poškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly (např. při uklouznutí nebo zakopnutí). Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické.
Zevní příčinou vyvolávající poškození zdraví, které je úrazem, nemusí být vždy jen působení mechanických jevů. Touto zevní příčinou může být například i působení chemických látek.
K poškození psychického zdraví (představujícímu psychické trauma) v důsledku traumatizující události může dojít současně s poškozením tělesného zdraví, ale též samostatně, aniž by došlo k poškození tělesného zdraví zaměstnance. V prvním případě se zevní příčiny poškození psychického zdraví budou zpravidla překrývat se zevními příčinami tělesného poškození zdraví. Zevní příčinou samostatného poškození psychického zdraví zaměstnance mohou být různé traumatizující události na pracovišti, jež extrémně vybočují z běžných, každodenních podmínek výkonu práce (na které nemůže být zaměstnanec připraven), jako například nepřiměřeně (extrémně) tvrdá kritika ze strany vedoucího zaměstnance, obdobné agresivní jednání ze strany spoluzaměstnance, popř. jiné osoby nebo jiná traumatizující událost (těžká nehoda, jiné neštěstí na pracovišti, násilný trestný čin apod.), které postiženého zaměstnance zasáhly do té míry, že u něj vyvolaly mimořádně intenzivní stresující zážitek. Nejedná se přitom jen o situace, kdy je zaměstnanec touto událostí zasažen jako její přímý účastník (tím, že se jedná o útok směřující přímo proti jeho osobě, nebo o jinou událost, která mu bezprostředně hrozí vážným poškozením tělesného zdraví), ale též o situace, kdy je zaměstnanec jen pozorovatelem (svědkem) takové události. Podstatné je, že traumatizující události byl zaměstnanec vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že událost u něj vyvolala (byla způsobilá vyvolat) mimořádně intenzivní stresující zážitek (spojený například s obavou o osud zasažených spoluzaměstnanců nebo s uvědoměním si fatálních následků, jež by zaměstnance postihly, kdyby se v místě působení události sám nacházel), který vedl k poškození jeho psychického zdraví.
Posttraumatická stresová porucha, která se u poškozeného zaměstnance vyvinula v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl tento zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel (svědek) vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a která současně extrémně vybočovala z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce, je poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem, za které zaměstnavatel odpovídá (podle ust. § 269 odst. 1 zákoníku práce). Naproti tomu vnímání pouhých vedlejších (sekundárních) projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, zákonné znaky pracovního úrazu ve smyslu ust. § 271k odst. 1 zákoníku práce nenaplňuje, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3408/2022, ze dne 26. 1. 2024.
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že zaměstnanec se v místě závalu, který dne 6. 7. 2010 nastal v tunelu Blanka, nenacházel. V okamžiku, kdy k závalu došlo, se vyskytoval vně tunelu, takže vlastní zával (a zavalení svého spoluzaměstnance) ani nepozoroval, uviděl jen prach, který se jako následek závalu objevil ve vzduchu. Vnímání vedlejších projevů nešťastné události a jejich emocionální zpracování (jehož výsledkem u zaměstnance bylo, že si uvědomil, že při závalu mohl zemřít) však podle shora podaného výkladu znaky úrazového děje nenaplňuje, zhodnotil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3408/2022, ze dne 26. 1. 2024.
Rozhodování o služebním úrazu státního zaměstnance
Odpovědnost služebního úřadu za škodu vzniklou státnímu zaměstnanci se řídí dle ust. § 124 odst. 1 věty první zákona o státní službě zákoníkem práce. Rozhodování o služebním úrazu státního zaměstnance je věcí služebního poměru. Jelikož se jedná o rozhodování o právech a povinnostech jmenovitě určené osoby ve smyslu ust. § 9 správního řádu, je třeba ve věci vést správní řízení a vydat rozhodnutí. K vydání rozhodnutí o služebním úrazu je příslušný služební orgán podle ust. § 10 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona 234/2014 Sb., o státní službě. Nevydá-li státní tajemník v zákonem stanovených lhůtách k žádosti státního zaměstnance o odškodnění služebního úrazu žádné rozhodnutí, je nečinný. Státní zaměstnanec se může domáhat vydání rozhodnutí jednak postupem podle ust. § 80 odst. 3 správního řádu a následně též žalobou proti nečinnosti podle ust. § 79 s. ř. s., vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2024, spis. zn. 8 Ads 53/2024.
Exces – vybočení z plnění pracovních úkolů – vylučující odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci
K předpokladům odpovědnosti za škodu (nemajetkovou újmu), která vznikla poškozením zdraví zaměstnance, (vedle ostatních předpokladů) náleží, že k poškození zdraví zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odpovědnost podle ust. § 269 odst. 1 a § 265 odst. 1 zákoníku práce), resp. že škodu (nemajetkovou újmu) způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (odpovědnost podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce).
Plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním vylučuje vybočení (exces) z plnění pracovních povinností, kdy zaměstnanec vzhledem ke všem okolnostem jedná mimo rámec plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Výsledek úvahy, zda byla v konkrétním případě způsobena škoda (nemajetková újma) ještě při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, či zda byla v konkrétním případě způsobena škoda (nemajetková újma) při činnosti již vybočující z uvedeného rámce, tj. zda šlo již o uvedený exces, závisí na rozboru a zhodnocení okolností konkrétního případu.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že jednání, které následně vyústilo v konflikt mezi žalobcem a nadřízeným zaměstnancem bylo vyvoláno dotazem žalobce na důvod odnětí mimořádných odměn. K věcnému řešení položeného dotazu však nedošlo, neboť v důsledku verbálního útoku žalobce a následného fyzického ataku (uchopení žalobce za triko) ze strany nadřízeného zaměstnance jednání vyústilo v osobní konflikt obou aktérů, který představuje zřejmé (evidentní) vybočení (exces) z plnění jejich pracovních povinností. Toto vybočení vylučuje, aby poškození zdraví žalobce a jím uplatněná škoda (ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) vznikla při plnění pracovních úkolů žalobce nebo v přímé souvislosti s ním, resp. aby škoda nastala v důsledku porušení právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele (žalovaného) zaměstnancem jednajícím jeho jménem, a tím i odpovědnost žalovaného za škodu podle některého ze shora uvedených ust. § 269 odst. 1 a § 265 odst. 1 a 2 zákoníku práce.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 2940/2023. ze dne 23. 9. 2024)
Určení výše škody způsobené nerovným zacházením se zaměstnancem při poskytování mzdy
Výše škody způsobené zaměstnanci postiženému nerovným zacházením při poskytování mzdy se určí jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena, určena nebo s ním byla sjednána vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance. Je-li zaměstnanců, kterým byla za těchto okolností stanovena, určena nebo s nimi byla sjednána vyšší mzda, více a není-li výše jejich mzdy stejná, je výše škody dána rozdílem mezi mzdou zaměstnance, kterému byla stanovena, určena nebo s ním byla sjednána nejvyšší mzda, a mzdou postiženého zaměstnance, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2000/2024, ze dne 20. 11. 2024. Tímto způsobem je vyjádřena újma zaměstnance, kterou utrpěl následkem porušení zásady rovného zacházení, neboť kdyby byla tato zásada zaměstnavatelem dodržena, pobíral by (musel by pobírat) postižený zaměstnanec za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty stejnou mzdu jako zaměstnanec s nejvyšší mzdou.
Odtud též plyne, že skutečnost, že vedle zaměstnanců, kteří vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty za vyšší mzdu, od níž postižený zaměstnanec odvíjí uplatněný nárok na náhradu škody, existují zaměstnanci, kterým je při výkonu stejné práce nebo práce stejné hodnoty zaměstnavatelem poskytována nižší mzda než těmto zaměstnancům (a vůči kterým je tedy zřejmě rovněž porušována zásada rovného zacházení), není pro určení výše náhrady škody způsobené postiženému zaměstnanci významná. Opačný závěr by vedl k absurdnímu důsledku, že v případě existence zaměstnance, kterému by byla při výkonu stejné práce nebo práce stejné hodnoty zaměstnavatelem poskytována ještě nižší mzda než postiženému zaměstnanci, by postiženému zaměstnanci žádná újma (škoda) nevznikla (nemohla vzniknout).
Je samozřejmě věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, v jaké výši bude náhradu škody v rámci uvedeným způsobem určeného nároku požadovat (se kterým z více zaměstnanců pobírajících vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“) a jakou výši náhrady škody proto po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní, dodává Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2000/2024, ze dne 20. 11. 2024.
Valorizace (opomenutého) průměrného výdělku ze zaměstnancem po pracovním úrazu odmítnuté práce ve smyslu § 271b odst. 5 zákoníku práce pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku
Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší ve smyslu ust. § 271b odst. 5 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku (po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity) pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
V rozsudku spis. zn. 21 Cdo 51/2024, ze dne 27. 11. 2024, Nejvyšší soud ČR vyložil, že průměrný výdělek, jehož mohl zaměstnanec dosáhnout na práci, která mu byla ve smyslu ust. § 271b odst. 5 věty prvé zákoníku práce zajištěna, podléhá tzv. valorizaci průměrného výdělku (ust. § 271u odst. 2 zákoníku práce); je-li i přesto v příslušném období, v němž se uplatňuje, nižší než minimální mzda, musí být zvýšen na výši odpovídající této minimální mzdě.
Rozložení důkazního břemene (mezi zaměstnavatele a zaměstnance) ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení zaměstnance (mzdy vyplacené za práci, kterou nevykonal)
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného.
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (ust. § 4 zákoníku. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ust. § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1993/2024, ze dne 10. 12. 2024.
Nejvyšší soud dodává, že tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2014, spis. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2018, spis. zn. 28 Cdo 5610/2017). Recentní judikatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.
Adolf Maulwurf
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Adolf Maulwurf 02.04.2025
Byznys a paragrafy, díl 8.: Zákaz konkurence jednatele.
Vítáme vás u dalšího dílu naší nové série článků Byznys a paragrafy, kterou LAWYA připravuje s cílem poskytnout podnikatelům srozumitelné a praktické informace z oblasti práva, daní a účetnictví. V tomto díle bychom se rádi zaměřili na problematiku zákazu konkurence jednatele.
Co je to zákaz konkurence?
V podnikatelském prostředí není výjimkou, že jedna osoba působí současně ve více společnostech. Tento stav však může být problematický, pokud dojde ke střetu zájmů a činnost dané osoby začne zájmy některé ze společností, v nichž působí, ohrožovat. Právě pro tyto situace slouží právní institut zákazu konkurence – nástroj, jehož účelem je chránit společnost před konfliktem zájmů „zevnitř“.
Zákaz konkurence jednatele
Zákaz konkurence jednatele upravuje § 199 zákona 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“). Toto ustanovení má dispozitivní povahu – použije se tedy pouze tehdy, pokud společenská smlouva sama zákaz konkurence výslovně neupraví.
ZOK v tomto ohledu plně respektuje zásadu autonomie vůle společníků, kterým ponechává volnost rozhodnout, zda zákaz konkurence ponechají v zákonné podobě, zpřísní jej, zmírní či dokonce zcela vyloučí. Je proto vhodné zákaz konkurence vždy přiměřeně modifikovat s ohledem na předmět podnikání dané společnosti.
Je však třeba upozornit, že ani v případě, že společenská smlouva zákaz konkurence výslovně a úplně vyloučí, není jednatel zcela bez povinností. I nadále je totiž povinen jednat s péčí řádného hospodáře, jak vyžaduje ZOK. Z této povinnosti vyplývá, že se musí zdržet jakékoli činnosti, která by mohla být v rozporu se zájmy společnosti, a to včetně činností konkurenční povahy. Ani úplným vyloučením zákazu konkurence tedy není povinnost dodržovat obecná pravidla o střetu zájmů dotčena.
Společenská smlouva může také stanovit podmínky, za nichž je možné výkon jinak zakázané činnosti výjimečně připustit (např. po udělení souhlasu valné hromady, jiného orgánu společnosti či prostřednictvím tzv. domněnky souhlasu). Konkrétní podoba této úpravy je plně v rukou společníků.
Jaké činnosti jsou zakázány?
Dle § 199 ZOK platí, že jednatel nesmí, pokud není ve společenské smlouvě určeno jinak, vykonávat činnost, která by mohla konkurovat společnosti. Konkrétně je mu zakázáno:
- Vlastní podnikání v podobném oboru či zprostředkovávání obchodů pro jiný subjekt
Jednatel nesmí podnikat ve stejném nebo příbuzném oboru jako společnost, kterou řídí. Zároveň mu je zakázáno přetahovat obchodní příležitosti, které by mohly být přínosem pro společnost, ke konkurenci či třetím osobám.
Není zde rozhodující, zda má obor formálně totožné vymezení v živnostenském rejstříku, nýbrž reálný obsah podnikání.
- Působení jako člen statutárního nebo jiného orgánu jiné společnosti podnikající v podobném oboru
Jednatel nesmí současně působit ve vedení jiné společnosti se stejným nebo obdobným předmětem podnikání, a to ani jako statutární orgán, ani např. jako prokurista. Zákon v tomto případě ani nezkoumá, zda ke škodě vůbec došlo.
Výjimku tvoří tzv. koncerny, tedy podnikatelská seskupení, kde je souběh funkcí běžný, a dokonce potřebný pro sladění činností uvnitř skupiny.
- Podílení se na podnikání jiné společnosti podnikající v podobném oboru
Jednatel se rovněž nesmí stát společníkem, který má ovládající postavení v jiné společnosti nebo komplementářem v komanditní společnosti, jejíž činnost by společnosti mohla konkurovat. Smyslem této úpravy je dvojí ochrana: jednak zabránit přímému střetu zájmů, a jednak chránit samotného jednatele před situacemi, kdy by se mohl ocitnout v pozici s neomezeným ručením.
Porušení zákazu konkurence jednatelem
Porušení zákazu konkurence ze strany jednatele může mít následující právní důsledky:
- Vydání prospěchu či převedení práv
- Společnost může žádat, aby jí jednatel vydal prospěch získaný z konkurenční činnosti nebo aby na ni převedl z toho vzniklá práva (§ 5 ZOK). Toto právo musí být uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se společnost o porušení dozvěděla, nejpozději však do jednoho roku od porušení (k později uplatněnému právu se nepřihlíží).
- Náhrada škody
- Vznikne-li společnosti škoda, může se domáhat její náhrady dle ustanovení zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).
- Trestněprávní důsledky
- Ve zvláště závažných případech může být jednatel stíhán i za trestný čin zneužití postavení v obchodním styku dle § 255a zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Na koho dalšího se zákaz konkurence vztahuje?
Vyjma jednatelů se zákaz konkurence uplatní i na:
- členy dozorčí rady (§ 201 odst. 5 a § 451 ZOK),
- členy představenstva (§ 441 ZOK),
- prokuristy (§ 454 OZ ve spojení s § 51 ZOK),
- společníky, pokud tak stanoví společenská smlouva.
Závěr
Dispozitivní povaha zákazu konkurence jednatele upravená v § 199 ZOK umožňuje jeho přizpůsobení specifickým potřebám konkrétní společnosti. I při úplném vyloučení zákazu konkurence zůstává jednatel vázán povinností jednat s péčí řádného hospodáře a dodržovat pravidla o střetu zájmů. Porušení těchto povinností může vést k vážným právním následkům, včetně povinnosti vydat neoprávněně získaný prospěch, k náhradě škody či k trestněprávní odpovědnosti. Je proto nezbytné, aby byla případná úprava zákazu konkurence ve společenské smlouvě vždy pečlivě zvážena s ohledem na rizika a zájmy společnosti.
Buďte v obraze
Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud byste se chtěli ze světa práva dozvědět více, jednou měsíčně vydáváme newsletter s nejdůležitějšími novinkami a praktickými tipy.
Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.
Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání!
Mgr. Ivana Šilhánková,
advokátka
Mgr. Simona Volejníková,
advokátní koncipientka
LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.
Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy
Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno
tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Ivana Šilhánková, Mgr. Simona Volejníková (LAWYA) 24.04.2025
Elektromobilita v domě.
Znáte to, když jste doktor, každý vám chce sdělovat své zdravotní problémy, když jste daňař, lidé chtějí poradit, jak ušetřit na daních, no a když jste právník, tak vám zase povídají své právní problémy, protože tuší, že slepé střevo jim nevyoperujete. Tak za mnou přišel kamarád s tím, že ho, samozřejmě úplně nesmyslně, nahlásil soused SVJ, protože má elektrokolo, a to si nabíjí u sebe ve sklepě. No přece je zablácené nebude tahat do bytu.
V rámci následného upřesnění „skutkového stavu“ se ukázalo, že kolo má ve sklepě, který je vlastně jen částečně oddělenou součástí sklepního prostoru všech spoluvlastníků, a kolo si nabíjí ze zásuvky na chodbě, díky čemuž to soused odhalil, protože v rámci své sklepní kóje žádnou zásuvku nemá. Šťastný ze zjištění, že soused má vlastně pravdu a jeho postup není v pořádku, nebyl. Naopak já měla nové cvičení praktické aplikace práva.
V případě nabíjení kola byl problém relativně jednoduchý. Odebíral-li elektřinu ze zásuvky ve společných prostorech, byla to elektřina, za kterou platí všichni v domě v rámci společných poplatků na provoz domu, stejně jako za svícení na společných chodbách. Kdyby kolo nabíjel v bytě, tedy za elektroměrem pro danou jednotku, šlo by o elektřinu, jejíž spotřebu hradí jen on sám. Jelikož nabíjení probíhalo přes „prodlužku“ byla náprava snadná, prostě ji už na chodbě zapojovat nebude, SVJ se omluví a případně uhradí odhadnutou cenu spotřebované energie za několik dobití.
Ovšem mnohem právně zajímavější a pro vlastníky komplikovanější situace mohou nastat v případě nabíječek na automobily tzv. wallboxů. V rámci nové výstavby je povinnost přípravu na nabíjecí stanice k parkovacím místům udělat, tudíž s tím související otázky řeší developer již při výstavbě a rozdělení domu na jednotky. I v takovém případě je ale dobré se na to, jak jsou vztahy nastaveny podívat, nechť víte, zda je wallbox váš nebo není.
V existujících domech může být situace zapeklitější, pokud se rozhodnete, že si chcete wallbox pořídit. Ono totiž platí, že rozvody v domě, včetně rozvodů elektřiny, jsou součástí společných částí domu, tedy patří všem spoluvlastníkům. Pokud se něco pevně spojí s nemovitostí, například se nainstaluje wallbox, potom se stává součástí této nemovitosti a opět patří jejímu vlastníkovi případně spoluvlastníkům. Důležité tedy je, kam má být takový wallbox umístěn. To, že je parkovací místo „vaše“ neznamená, že je ve vašem výlučném vlastnictví stěna u takového parkovacího místa, a pokud na ni upevníte wallbox, který jste si zaplatili, že bude pouze váš. Vnitřní parkovací místa jsou totiž v bytových domech často umístěna ve společných prostorech, kdy v lepším případě má každý vlastník jednotky výlučné právo užívat konkrétní parkovací místo, v horším případě ani toto není upraveno a postupuje se podle jakéhosi zvykového práva a nepsaných dohod, kdo parkuje, na kterém místě. Další možností je, že prostor s parkovacími místy je vymezen jako nebytová jednotka, ve spoluvlastnictví těch, kdo zde mají parkovací místa. Opět tak parkovací místo není výlučně ve vlastnictví konkrétního vlastníka jednotky, ale ve spoluvlastnictví všech spoluvlastníků nebytového prostoru. Ve zcela výjimečných případech tvoří Vaše parkovací místo samostatný nebytový prostor, který je pouze ve vašem vlastnictví, a pokud si do něj nainstalujete wallbox, bude i tento pouze ve vašem vlastnictví jakožto součást daného parkovacího stání.
Z výše uvedeného vyplývá, že ve většině případů není možné si wallbox nainstalovat bez spolupráce a souhlasu buď společenství vlastníků jednotek, protože jde o společné části domu, nebo spoluvlastníků nebytového prostoru, ve kterém se parkuje. Současně je také třeba řešit připojení wallboxu, tedy zda rozvody k němu vedou či nevedou přes společné části domu, a tudíž spadají do definice společných částí či nikoli. Může tak nastat i kombinace, kdy rozvody budou procházet přes společné části domu spadající do správy SVJ a wallbox bude nainstalován u vašeho parkovacího místa v rámci parkovací jednotky ve spoluvlastnictví jen některých vlastníků jednotek v domě.
Pokud nechcete, aby byl wallbox a případně i jeho připojení součástí společných částí domu či nebytové jednotky, je třeba vlastnictví oddělit. Což lze. Slouží k tomu zápis poznámky do katastru nemovitostí o upevněném zařízení. Ovšem pro zápis potřebujete prohlášení podepsané i vlastníkem nemovité věci, tedy všemi spoluvlastníky. Současně vám zápis takové poznámky nezakládá soukromoprávní oprávnění mít svoje zařízení umístěné na společné nemovitosti. K tomu budete potřebovat další smlouvu se spoluvlastníky. Pokud jste již někdy řešili získání souhlasu SVJ či spoluvlastníků s čímkoli, tušíte, že ve většině bytových domů je to dosti komplikovaná záležitost, v některých je to mission imposible. Pokud se toto podaří, je třeba při následných převodech myslet na to, že vlastnické právo k wallboxu automaticky nepřechází s vlastnickým právem k bytové jednotce.
Další možností řešení situace je, že bude wallbox součástí společných prostor, a tedy ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, případně součástí parkovací jednotky – nebytového prostoru, a tudíž ve spoluvlastnictví všech spoluvlastníků této jednotky. V takovém případě je možné zajistit právo jeho výlučného užívání, a to buď v rámci prohlášení vlastníka o rozdělení domu na jednotky, nebo v rámci dohody spoluvlastníků, tak aby bylo zabezpečeno, že budete na základě investice do instalace wallboxu mít právo jej výlučně užívat.
Stejně tak je třeba řešit spotřebu elektřiny pro wallbox, zda jde o elektřinu ze společných prostor, elektřinu dodávanou do konkrétní jednotky, nebo zda je nainstalováno měření, na základě kterého je možné provést vyúčtování elektřiny dodané pouze do wallboxu. To bude spíše požadavek SVJ či ostatních spoluvlastníků. Ovšem obecně lze doporučit mít toto ošetřeno předem, nežli řešit po několika letech „neoprávněný odběr“ elektřiny.
Vlastnické právo k wallboxu je důležitou otázkou nejen ve vztahu k investici do něj, ale i z pohledu případné odpovědnosti, pokud by se stalo, že dojde k požáru. Samotná instalace wallboxu může být z pohledu požárněbezpečnostního řešení komplikovaná. A pokud vznikne škoda způsobená tímto zařízením, bude otázka, kdo je vlastníkem věci, která škodu způsobila, zásadní. Samozřejmě instalace bez potřebných souhlasů může již tak nepříjemnou situaci ještě více zkomplikovat. Na riziko vzniku škody v souvislosti s wallboxem by mělo být myšleno i s ohledem na sjednané pojištění, kdy umístění wallboxu v parkovacích prostorech, kde parkuje mnoho automobilů, vytváří teoretické riziko vzniku škody zásadního rozsahu.
Pokud tedy uvažujete o tom, že se připojíte k „elektromobilistům“ a dobíjet budete doma v bytovém domě, dříve než začnete vybírat nové auto lze doporučit začít řešit problematiku instalace nabíječky, neboť vyřešení souvisejících právních otázek může trvat déle, než dodávka vybraného vozu.
JUDr. Kristýna Faltýnková
Advokátka
PRK Partners s.r.o. advokátní kancelář
Jáchymova 2
110 00 Praha 1
Tel.: +420 221 430 111
Fax: +420 224 235 450
e-mail: prague@prkpartners.com
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Kristýna Faltýnková (PRK Partners) 31.03.2025
Začala platit první vlna povinností dle AI Aktu.
Od 2. 2. 2025 vstoupila v účinnost první vlna povinností v oblasti regulace umělé inteligence (artificial intelligence, AI), které stanovuje Nařízení (EU) 2024/1689 (AI Akt). AI Akt sice nabyl platnosti již 1. 8. 2024, jeho implementace ovšem probíhá postupně a nyní se nacházíme na startovací čáře, tedy u prvního milníku přímo účinných povinností.
První vlna a zakázané praktiky
Účinnými se stávají ustanovení AI Aktu, zahrnující definici systému umělé inteligence, gramotnost v oblasti AI (AI literacy), jakož i velmi omezený počet zakázaných praktik umělé inteligence, které v EU představují nepřijatelná rizika.[1]
Zakázanými praktikami jsme se již zabývali a doporučujeme k přečtení náš článek na téma Zakázané praktiky umělé inteligence dle AI Aktu. Nicméně ve stručnosti lze zopakovat, že zakázané praktiky umělé inteligence se vztahují na takové AI systémy, které představují nepřijatelná rizika. Zakázané praktiky jsou vyjmenovány v 5 AI Aktu a detailněji popsány v Pokynech Komise o zakázaných praktikách umělé inteligence stanovené nařízením (EU) 2024/1689 (AI Akt). Zákaz těchto praktik cílí na ochranu základních práv, včetně lidské důstojnosti, soukromí a zákazu diskriminace. Vzhledem k vysokému potenciálu škodlivosti těchto praktik, bylo celkem logicky nutné jejich zákaz zařadit v implementačním kalendáři AI Aktu na první místo.
Vedle zakázaných AI praktik jsou ovšem od 2. 2. 2025 účinná výše zmiňovaná ustanovení o definici AI systému a gramotnosti v oblasti AI. Proč jsou právě tato témata zařazena v implementačním harmonogramu jako první společně se zakázanými praktikami?
Definice AI systému a gramotnost v oblasti AI
Účinnost této části AI Aktu směřuje spíše na jednotný výklad. AI Akt klade důraz na rozvoj gramotnosti v oblasti AI, která má pomoci pochopit fungování umělé inteligence, rozpoznávat její rizika a bezpečně ji využívat. I z těchto důvodů je správné pochopení definic, tedy zejména co skutečně pod AI systém spadá a co ne, skutečně zásadní.
Definice AI systému
Zákonnou definici AI systému najdeme v článku 3 odst. 1 AI Aktu, který AI systém definuje následovně: „strojový systém navržený tak, aby po zavedení fungoval s různými úrovněmi autonomie a který po zavedení může vykazovat adaptabilitu a který za explicitními nebo implicitními účely z obdržených vstupů odvozuje, jak generovat výstupy, jako jsou výstupy zahrnují predikce, obsah, doporučení nebo rozhodnutí, které mohou ovlivnit fyzická nebo virtuální prostředí“.
Evropská komise nad rámec této stručné úpravy vydala 6. 2. 2025 Pokyny Komise k definici systému umělé inteligence zavedeného nařízením (EU) 2024/1689 (AI Akt) (dále jen „Pokyny“)[2], které vysvětlují praktické uplatňování právního pojmu AI systému, jak je zakotven v AI Aktu, což by dle Evropské komise mělo usnadnit povinným subjektům určení, zda jejich softwarový systém představuje systém AI, a usnadnit tak řádné uplatňování pravidel, stanovených AI Aktem.
Pokyny doplňují, že AI systém zahrnuje jak hardware, tak software, přičemž je schopen pracovat s různou mírou autonomie, tedy s určitou nezávislostí na člověku. Důležitým rysem některých AI systémů je také adaptivita, tedy schopnost měnit své chování po nasazení. To však není nezbytná podmínka pro to, aby systém spadal do kategorie AI. Dle Pokynů každý AI systém operuje s určitými cíli, které mohou být explicitní (jasně definované) nebo implicitní (vyplývající z chování systému a jeho interakce s prostředím). Klíčovým aspektem je schopnost AI systému vyvozovat závěry na základě vstupních dat, čímž se odlišuje od běžného softwaru, který pracuje pouze se statickými pravidly.
Podstatnou částí Pokynů je klíč k rozlišování mezi AI systémem a tradičním software z právního hlediska. AI systém se od tradičního software odlišuje především svou schopností učit se, analyzovat vzory a autonomně upravovat své výstupy. Naopak systémy provádějící pouze základní datové operace, tradiční optimalizační algoritmy nebo jednoduché predikční modely nejsou považovány za AI systém podle definice AI Aktu.
Evropská regulace AI, zakotvená v AI Aktu, se tedy vztahuje pouze na systémy splňující definici dle článku 3 odst. 1 AI Aktu. Je důležité zdůraznit, že Pokyny nejsou právně závazné, ovšem slouží jako významná interpretační pomůcka při aplikaci AI Aktu a povinností jím stanovených.
Gramotnost v oblasti AI
Článek 4 AI Aktu vyžaduje, aby všichni poskytovatelé a zavádějící subjekty AI systémů zajistili, že jejich zaměstnanci a osoby v obdobném postavení mají dostatečnou úroveň znalostí a porozumění umělé inteligenci, včetně příležitostí a rizik, které AI představuje. Tento požadavek se vztahuje na všechny společnosti, které využívají AI, a to i při kvalifikování AI systému jako systému s nízkým rizikem.
V praxi to znamená zejména zavádění různých interních politik a zásad správy a užívání AI systémů a dostatečné proškolení zaměstnance a dalších osoby v těchto oblastech.
Evropská komise k tomuto tématu současně 4. 2. 2025 zveřejnila živý repositář osvědčených postupů na podporu učení a výměny v oblasti gramotnosti v oblasti umělé inteligence (dále jen „Repositář“).
Repositář vznikl na základě průzkumu, směřovaného vůči členům AI Pact[3], neboli iniciativy Evropské komise, která má za cíl podpořit organizace v přípravě na implementaci opatření vyplývajících z AI Aktu, prostřednictvím sdílení zkušeností, školení a dobrovolných závazků k transparentnosti a odpovědnému využívání AI. AI Pact zahrnuje síť zainteresovaných povinných subjektů pro výměnu znalostí a umožňuje společností proaktivně implementovat klíčová opatření ještě před plnou účinností legislativy.
Kancelář EU pro AI (EU AI Office) na základě Repositáře shromáždila výsledky probíhající praxe mezi členy AI Pactu a vytvořila na jejich základě seznam doporučených postupů, které mohou sloužit jako příklady zavedených opatření pro AI gramotnost. Seznam osvědčených postupů není vyčerpávající a bude pravidelně aktualizován a doplňován. Dosud zveřejněné postupy jsou řazeny abecedně podle úrovně jejich implementace (plně implementované, částečně zavedené, plánované). Ze zajímavosti, mezi členy AI Pactu, zmíněné v tomto seznamu doporučených postupů, patří například společnosti Booking.com či francouzské Criteo.
Pouhá reprodukce postupů uvedených v tomto živém repositáři však nezakládá automatickou domněnku plného souladu s článkem 4 AI Aktu.
Cílem repositáře je hlavně podporovat vzdělávání a výměnu zkušeností mezi poskytovateli a zaváděcími subjekty systémů AI dle AI Aktu, ale je na každém povinném subjektu, aby svou činnost uvedl do souladu s regulací AI dle skutečného stavu.
Závěrem
Dalším podstatným milníkem je 2. 8. 2025, jakožto nejzazší datum, do kterého musí členské státy EU určit vnitrostátní orgány odpovědné za prosazování AI Aktu. K tomuto datu také nabydou účinnosti pravidla týkající se sankcí, správy AI systémů (AI governance) a pravidla týkající se důvěrnosti informací v souvislosti s AI systémy (AI confidentiality).
Členské státy EU mají tedy čas na zavedení vnitrostátních opatření k prosazování AI Aktu do 2. 8. 2025. První donucovací opatření v souvislosti s tímto termínem můžeme očekávat v druhé polovině roku 2025.
Povinné subjekty by měly první polovinu roku 2025 využít k zavedení silné strategie správy AI systémů a k přijetí nezbytných kroků k nápravě případných nedostatků v dodržování povinností, stanovených AI Aktem a zaměřit se mimo zakázaných praktik také na řádné proškolení svých zaměstnanců a spolupracujících osob v oblasti AI.
Mgr. Jakub Málek,
managing partner
Mgr. Tereza Pechová
advokátní koncipientka
PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.
Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín
Tel.: +420 227 629 700
E-mail: info@plegal.cz
[1] EVROPSKÁ KOMISE. The first rules of the Artificial Intelligence Act are now applicable [online]. 3 February 2025 [cit. 2025-03-04]. Dostupné >>> zde.
[2] Pokyny v původním znění jsou dostupné >>> zde.
[3] EVROPSKÁ KOMISE. AI Pact [online]. [cit. 2025-03-04]. Dostupné >>> zde.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jakub Málek, Mgr. Tereza Pechová (PEYTON) 10.04.2025