EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Organizační důvody jako univerzální způsob pro ukončení pracovního poměru.*
Ochranné pásmo energetického zařízení a ochrana dotčených vlastníků.*
Organizační důvody jako univerzální způsob pro ukončení pracovního poměru.
Návrat právní jistoty? Pomůže Ústavní soud ukončit nejisté období v otázce autonomie zaměstnavatele při rozhodování o nadbytečnosti zaměstnance?
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu měla po dlouhá léta jasno, jak postupovat v případě napadnutí výpovědi dané dle § 52 písm. c) zákoníku práce (k dispozici >>> zde) z důvodu organizační změny. Dlouhodobě se automaticky předpokládalo, že soudy přezkoumávají pouze, zda organizační změna opravdu proběhla, nikoliv již její důvod nebo snad účelnost. Tato praxe vycházela z judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 (k dispozici >>> zde). Ten jasně stanovil, že soudy nepřezkoumávají hospodářskou smysluplnost, ale pouze to, „zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel […] nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.“ V posledních letech byl však tento předvídatelný stav narušen novou tendenční rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, který začal zkoumat motivaci zaměstnavatele, čímž vnesl do této oblasti značnou nejistotu. Vrátil nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2349/24 zaměstnavatelům zpět jejich autonomii při rozhodování o organizační změně?
Nejvyšší soud a přezkum motivů zaměstnavatele jako možné nepřípustné dotváření práva
Základem problematického odklonu se stal rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3710/2020 (k dispozici >>> zde). V něm Nejvyšší soud formuloval tezi, že pokud zaměstnanec dosahuje neuspokojivých pracovních výsledků, je „nepřípustné, aby uvedený stav […] byl důvodem k přijetí rozhodnutí o organizačních změnách ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.“ Tímto výkladem soud fakticky podřídil platnost organizační změny zkoumání skrytých motivů zaměstnavatele. Soudům tak uložil povinnost spekulovat, zda primární pohnutkou nebyla nespokojenost s výkonem zaměstnance, a pokud by k takovému závěru dospěly, byla by výpověď pro nadbytečnost neplatná, přestože by daná pracovní pozice byla reálně a bez náhrady zrušena.
Tento přístup, jak ve své ústavní stížnosti argumentovala stěžovatelka, představuje formu nepřípustného soudcovského dotváření práva, které postrádá oporu v textu zákona. Zákoník práce totiž nestanoví, že by důvody pro přijetí organizační změny podléhaly soudnímu přezkumu z hlediska jejich účelnosti či motivace. Ústavní soud ČR dal této kritice za pravdu, když konstatoval, že Nejvyšší soud ČR nepřípustně přehodnotil skutkové závěry a prosadil „vlastní skutkové hodnocení“ (nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 2349/24, bod 27, k dispozici >>> zde). Postup Nejvyššího soudu ČR tak vnášel do pracovněprávních vztahů extrémní míru právní nejistoty, neboť nutil soudy k obtížně prokazatelným úvahám o „skutečných“ příčinách manažerského rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR tímto výkladem dle našeho názoru navíc narušil základní princip rovnosti výpovědních důvodů. Vytvořil nepřípustnou hierarchii, v níž existence důvodu pro výpověď dle § 52 písm. f) ZP (neuspokojivé pracovní výsledky) fakticky vylučuje možnost legitimního užití § 52 písm. c) (nadbytečnost). To je v příkrém rozporu s jeho vlastní ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2355/2022 (k dispozici >>>zde), která potvrzuje, že pokud je naplněno více výpovědních důvodů, „je zásadně věcí jeho [zaměstnavatele] volby“, který z nich uplatní. Volba mezi více existujícími výpovědními důvody je plně v dispozici zaměstnavatele a soud není oprávněn mu tuto volbu upírat.
Korekce Ústavním soudem: Nález IV. ÚS 2349/24 jako zlomový bod?
Zlomovým bodem v této problematice se může stát nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2349/24 ze dne 30. července 2025, který korigoval dosavadní směřování judikatury. Ústavní soud ČR se ve svém nálezu zaměřil na zásadní procesní pochybení Nejvyššího soudu, když jej kritizoval za to, že v rozporu se svou kasační rolí nepřípustně přehodnotil skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku „sám neučinil jednoznačné skutkové závěry […], avšak svým názorem na skutkový stav zavázal soudy v dalším řízení. Také zrušení jejich rozsudků bylo způsob, jak prosadit vlastní skutkové hodnocení.“ (nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 2349/24, bod 27,k dispozici >>> zde).
Dopad tohoto postupu byl fatální pro princip spravedlivého procesu. Nižší soudy, vázány právním názorem Nejvyššího soudu, který byl však založen na jím nově zkonstruované skutkové verzi, musely následně rozhodnout v příkrém rozporu se svými původními zjištěními, a to bez provedení jediného nového důkazu. Ústavní soud ČR tuto anomálii trefně popsal slovy: „Po zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení soudy již nedoplnily dokazování, pouze vyhodnotily stejný skutkový stav zcela opačně.“ (nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 2349/24, bod 34, k dispozici >>> zde). Tímto zásahem Ústavní soud ČR potvrdil a vymohl základní zásadu, že zjišťování skutkového stavu je primárně doménou soudů nalézacích, nikoliv dovolacího soudu. Ačkoliv byl zásah Ústavního soudu ČR veden procesními důvody, v konečném důsledku odmítl i hmotněprávní závěry Nejvyššího soudu ČR. Z nálezu tak plyne, že pokud je organizační změna reálná a prokazatelně provedená, nelze tuto skutečnost obcházet spekulacemi o jejích motivech: „36. Ústavní soud k tomu (nad rámec dosavadních skutkových zjištění) dodává, že by bylo formalistické, pokud by tvrzená „neschopnost“ zaměstnance nemohla ukázat na vhodnost provedení organizační změny, například pokud se ukáže, že určitá pozice je naprosto zbytečná.“.
Vymezení legitimního přezkumu: Zkoumání reálnosti, nikoliv účelnosti
Nález Ústavního soudu ČR neruší oprávnění soudů zkoumat naplnění zákonných předpokladů pro výpověď, pouze může vrátit tento přezkum do mantinelů vymezených dlouhodobou judikaturou. Ta jasně rozlišuje mezi přezkumem reálnosti organizační změny a nepřípustným hodnocením její účelnosti či motivace. Soudy tak na základě judikátů pod sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 či 21 Cdo 695/2014 (k dispozici >>> zde) zkoumají, zda bylo rozhodnutí o organizační změně skutečně přijato oprávněnou osobou a zda je tato změna reálná, nikoli jen fiktivní. Dále posuzují klíčový prvek, a to, zda v příčinné souvislosti s touto změnou nastala nadbytečnost zaměstnance. Tento bod skvěle ilustruje rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4485/2016 (k dispozici >>> zde), kde byla výpověď neplatná nikoliv kvůli motivaci, ale protože druh práce se pro zaměstnavatele „nestal […] nepotřebným, ale […] naopak jej nadále potřebovala ve větším rozsahu.“ Chyběla tedy příčinná souvislost mezi změnou a nadbytečností.
Naopak, stejná judikatura soudům výslovně zakazuje posuzovat, proč se zaměstnavatel pro změnu rozhodl, zda byla hospodářsky smysluplná, nebo zda existovaly jiné, lepší alternativy. Jak potvrzuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 695/2014, na platnost výpovědi nemá vliv ani to, pokud „organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen“. Klíčová je existence reálného rozhodnutí v době výpovědi, nikoli jeho následná efektivita. Jakákoliv otázka, proč zaměstnavatel ke změně přistoupil, již překračuje meze soudní pravomoci a představuje nepřípustný zásah do svobody podnikání.
Dopad na praxi českých zaměstnavatelů
Nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. IV. ÚS 2349/24 může vrátit rozhodování o struktuře a efektivitě firmy tam, kam patří – do rukou zaměstnavatelů. Obnovuje tím klíčový princip právní jistoty, neboť zaměstnavatelé mohou opět s větší mírou předvídatelnosti provádět reálné a potřebné restrukturalizace. Soudní přezkum se vrací od spekulativního zkoumání motivů zpět k posuzování objektivních a prokazatelných faktů. Klíčovou otázkou pro soudy tak nadále nemá být „proč“ zaměstnavatel ke změně přistoupil, ale „zda“ se daná změna skutečně stala a zda je v jejím důsledku práce zaměstnance nadále nepotřebná.
Pro praxi z toho plynou tři klíčové závěry. Zaprvé, organizační změna musí být především skutečná, nikoliv fiktivní, a zaměstnavatel musí být schopen její provedení a dopady kdykoliv prokázat. Zadruhé, pokud je tato změna reálná, neměly by soudy její platnost zpochybňovat s odkazem na skrytou motivaci, a to ani v případech, kdy k poznání o nadbytečnosti určité pozice vedla právě nespokojenost s výkonem konkrétního zaměstnance. A zatřetí, je potvrzeno, že všechny výpovědní důvody dle § 52 zákoníku práce jsou rovnocenné a zaměstnavatel má plné právo zvolit výpověď pro nadbytečnost, i kdyby souběžně existovaly důvody jiné.
Kryštof Marek
právní asistent
Mojmír Ježek
ECOVIS ježek, advokátní kancelář s.r.o.
Betlémské nám. 351/6
110 00 Praha 1
Tel.: +420 226 236 600
e-mail: mojmir.jezek@ecovislegal.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Kryštof Marek, Mojmír Ježek (ECOVIS) 08.10.2025
Ochranné pásmo energetického zařízení a ochrana dotčených vlastníků.
Ochranné pásmo energetického zařízení je důležitým právním nástrojem, který zajišťuje bezpečnost a spolehlivost dodávek energie. Jeho existence však s sebou nese řadu faktických dopadů a právních problémů pro vlastníky nemovitostí, z nichž některé rozebíráme v tomto článku.
Podle aktuální právní úpravy platí, že provozovatel přenosové a distribuční soustavy vedoucí po pozemku třetí osoby je povinen získat soukromoprávní titul k užívání tohoto pozemku. Soukromoprávní titul lze získat na základě dohody s dotčeným vlastníkem (uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene inženýrské sítě), a to za náhradu. Není-li to možné, může být za splnění zákonných podmínek zřízeno věcné břemeno za náhradu i na základě rozhodnutí správního orgánu ve vyvlastňovacím řízení.[1]
Jestliže není takové věcné břemeno zřízeno, není stavba zařízení považována za oprávněnou a vlastník pozemku se může soukromoprávními prostředky domáhat odstranění zařízení, včetně náhrady škody.
Jak je to ale u pozemků, na nichž se energetické zařízení nenachází, ale jsou dotčeny „pouze“ ochranným pásmem ve smyslu Energetického zákona?[2] Je provozovatel elektrizační soustavy povinen zřídit věcné břemeno i k těmto pozemkům?
Pozemky dotčené ochranným pásmem sice nebudou provozovatelem zařízení užívány, přesto pro jejich vlastníky vyplývá z Energetického zákona řada nezanedbatelných povinností (podle konkrétního typu ochranného pásma), zejm. zákaz zřizovat v ochranném pásmu stavby nebo provádět zemní práce bez souhlasu vlastníka zařízení, zákaz vysazovat trvalé porosty nebo přejíždět vedení dopravními prostředky o hmotnosti vyšší než 6 t atd. K řadě těchto činností je vlastník pozemku povinen získat souhlas provozovatele energetického zařízení. Případný nesouhlas však provozovatel nemusí ani odůvodnit.
Je nepochybné, že tyto povinnosti mohou zásadním způsobem omezit užívání dotčených pozemků, např. při stavbě rodinného domu či oplocení a mohou mít vliv i na hodnotu pozemku. Energetický zákon ani další právní předpisy však žádnou povinnost zřídit věcné břemeno či uhradit náhradu provozovatelům energetického zařízení neukládají.
Mají vlastníci takových pozemků nějakou možnost ochrany?
Uvedenou problematikou se zabývala některá soudní rozhodnutí. Krajský soud v Brně konstatoval, že ochranné pásmo vzniká právní mocí územního rozhodnutí o povolení umístění stavby zařízení (resp. dnes povolení záměru). Zřízení věcného břemene na pozemku zasaženého pouze ochranným pásmem smluvně nebo ve vyvlastňovacím řízení nepřipadá v úvahu. Proto by měl mít vlastník dotčeného pozemku možnost ochrany již v územním řízení (resp. nyní řízení o povolení záměru) před stavebním úřadem. „Krajský soud je přesvědčen, že ačkoli je kabelové vedení VN stavbou uskutečňovanou ve veřejném zájmu, je třeba ji umístit v souladu s § 76 odst. 2 stavebního zákona, tj. při jejím umístění je stavebník povinen být šetrný k zájmům vlastníků všech sousedních pozemků (natož pak k zájmům vlastníků pozemků přímo dotčených zřízením ochranného pásma). Není namístě bezdůvodně omezit práva a oprávněné zájmy vlastníků sousedních pozemků, a to ani ochranným pásmem kabelového vedení, pokud by přicházelo v úvahu šetrnější řešení.“[3]
Obdobný postoj zaujal i Krajský soud v Ústí nad Labem, který zrušil předchozí rozhodnutí stavebního úřadu z důvodu, že se správní orgán nezabýval námitkami a připomínkami vlastníka pozemku dotčeného ochranným pásmem. Přitom právě a pouze ve stavebním řízení může dotčený vlastník uplatňovat námitky týkající se trasy elektrického vedení a rozsahu omezení, které z toho pro něj vyplývají.[4]
Veškeré připomínky a námitky dotčených vlastníků je tedy nezbytné vznést a vypořádat již v řízení o povolení záměru před stavebním úřadem. Stavební úřad by měl posoudit, zda není možné stavbu elektrického vedení vést jinou trasou, která by zasahovala pozemky sousedních vlastníků v nižší míře, a to včetně omezení v důsledku ochranného pásma. Dotčeným vlastníkům tak nezbývá než být dostatečně aktivní již v řízení před stavebním úřadem a důsledně uplatňovat svá práva již od samého počátku, protože později již na ně nemusí být brán zřetel.
Mgr. Vojtěch Faltus,
partner
JUDr. Martina Benešová,
advokátka
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
[1] § 24 a násl. zák. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (Energetický zákon).
[2] § 46 Energetického zákona.
[3] Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 30 A 250/2017-98, ze dne 11.12.2019.
[4] Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 141 A 11/2022-55 ze dne 5.9.2023.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Vojtěch Faltus, JUDr. Martina Benešová (Aegis Law) 10.10.2025
Odpovědnost zadavatele za správnost projektové dokumentace a (ne)možnost změny závazku ze smlouvy podle § 222 odst. 6 ZZVZ.
Při zadávání veřejných zakázek podle zák. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“) často zadavatelé postupují tak, že svěří tvorbu podkladů pro zadání veřejné zakázky externím odborníkům. Tyto podklady, které jim externí odborníci předají, však dále mnohdy zadavatelé nekontrolují, neboť se domnívají, že za správnost podkladů jsou odpovědni odborníci, u kterých si tvorbu podkladů zadavatelé objednali. Zejména veřejným zakázkám na stavební práce zpravidla předchází příprava projektové dokumentace, která je zadána autorizovanému projektantovi, a která následně slouží jako základní podklad pro provedení stavebních prací a jejich nacenění.
Nicméně ve světle recentní rozhodovací praxe samotná skutečnost, že projektovou dokumentaci zpracoval odborník, nezbavuje zadavatele povinnosti jednat s náležitou péčí. Je proto prizmatem níže uvedeného rozhodnutí nezbytné, aby si zadavatelé již před vyhlášením veřejné zakázky na stavební práce ověřili, že projektová dokumentace odpovídá jejich potřebám a základním požadavkům právních předpisů. Nedávné rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 4. 8. 2025, č. j.: ÚOHS-29045/2025/500 (dále jen „Rozhodnutí“), tuto povinnost zadavatelů zdůrazňuje a potvrzuje dosavadní rozhodovací praxi Úřadu.
Změna závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku
Podle § 222 odst. 1 ZZVZ platí, že zadavatel nesmí během trvání smlouvy umožnit podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku bez provedení zadávacího řízení. Podstatnou změnou se dle § 222 odst. 3 ZZVZ rozumí taková změna smluvních podmínek, která by umožnila účast jiných dodavatelů nebo by mohla ovlivnit výběr dodavatele v původním zadávacím řízení, pokud by zadávací podmínky původního zadávacího řízení odpovídaly této změně, měnila ekonomickou rovnováhu závazku ze smlouvy ve prospěch vybraného dodavatele, nebo vedla k významnému rozšíření rozsahu plnění veřejné zakázky. Další odstavce § 222 ZZVZ pak obsahují celou řadu výjimek, kdy se o podstatnou změnu závazku ze smlouvy nejedná. Tyto výjimky a podmínky jejich aplikace je však podle ustálené praxe Úřadu vždy třeba vykládat restriktivně.
Pokud se v konkrétním případě jedná o podstatnou změnu závazku, a není dána žádná výjimka, je změna smlouvy nepřípustná bez provedení nového zadávacího řízení. Pro zadavatele to v praxi znamená riziko časových prodlev a možného navýšení nákladů, zejména pokud již probíhají práce na původní veřejné zakázce.
Často diskutovanou a v praxi rovněž využívanou je výjimka podle § 222 odst. 6 ZZVZ. Ta stanoví, že za podstatnou změnu závazku ze smlouvy se nepovažuje změna vyvolaná okolnostmi, které zadavatel jednající s náležitou péčí nemohl předvídat, a která zároveň nemění celkovou povahu zakázky.
Pojem nepředvídané okolnosti není v ZZVZ výslovně definován, a je tedy dovozován soudní praxí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 8. 2019, č. j. 9 As 153/2019-73 definoval tento pojem následovně: „Pojem nepředvídané okolnosti se týká okolností, jež nemohl zadavatel předpokládat ani přes přiměřeně pečlivou přípravu zadávacího řízení na původní veřejnou zakázku při zohlednění jemu dostupných prostředků, povahy a vlastností konkrétního projektu, osvědčených postupů v dotčené oblasti a potřeby zajistit vhodný poměr mezi zdroji vynakládanými na přípravu zadání zakázky a její odhadovanou hodnotou.“
K tomu Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dodává, že se bude zpravidla jednat o „okolnosti objektivního charakteru (nepředvídané technologické, legislativní, přírodní či společenské změny), nelze však vyloučit, že k nepředvídaným okolnostem může dojít též na straně zadavatele či vybraného uchazeče.“
Z uvedeného vyplývá, že možnost aplikace § 222 odst. 6 ZZVZ je v každém jednotlivém případě nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem prováděné změny závazku ze smlouvy.
Změna závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku v případě nesprávné projektové dokumentace
V Rozhodnutí Úřad posuzoval situaci, kdy zadavatel nechal zpracovat externím projektantem projektovou dokumentaci na provedení stavebních prací spočívajících v modernizaci školní kuchyně. Projektová dokumentace byla následně použita jako podklad pro provedení stavebních prací zadaných v zadávacím řízení podle ZZVZ. Zadavatel uzavřel smlouvu o dílo na provedení stavebních prací a dodavatel začal dílo realizovat. Teprve v průběhu provádění stavebních prací bylo zjištěno, že projektová dokumentace nejenže neodpovídá moderním trendům a funkčním požadavkům, ale ani hygienickým předpisům.
Zadavatel dospěl k závěru, že pokud by byly stavební práce provedeny podle původní projektové dokumentace, nebylo by možné stavbu zkolaudovat. Projektová dokumentace proto musela být zásadně přepracována. V důsledku úprav projektové dokumentace následně uzavřel zadavatel s dodavatelem stavebních prací rozsáhlý dodatek na změnu smlouvy, kterým došlo k výrazné úpravě předmětu plnění (pouze 7 položek z celkového počtu 106 původního položkového rozpočtu zůstalo zachováno beze změny). Cena plnění se navýšila o více než 18 % oproti původní hodnotě zakázky. Nebylo tedy sporu o tom, že se jedná o podstatnou změnu závazku ze smlouvy podle § 222 odst. 3 ZZVZ. Úřad dále uzavřel, že podmínky nebyly splněny ani pro žádnou jinou zákonnou výjimku, včetně výjimky podle § 222 odst. 6 ZZVZ, na kterou se zadavatel odvolával.
Zadavatel argumentoval tím, že celá situace byla způsobena pochybením externího projektanta. Úřad však zdůraznil, že i když zadavatel nemusí disponovat odbornými znalostmi v oblasti gastrotechnologie, měl v rámci zachování náležité péče konzultovat projektovou dokumentaci alespoň s provozovatelem školní kuchyně, který je podle názoru Úřadu osobou odborně způsobilou ke kontrole projektové dokumentace. Taková konzultace by podle názoru Úřadu umožnila včas zjistit, že projektová dokumentace neodpovídá potřebám zadavatele a nebyla způsobilá k použití jako podklad pro zadání veřejné zakázky na stavební práce.
Úřad v této souvislosti konstatoval, že některé vady projektové dokumentace byly zjevné již na první pohled. Jednalo se např. o to, že pracovní ulička má podle příslušných právních předpisů měřit alespoň 1 000 mm, avšak podle projektové dokumentace by měřila pouze 730 mm.
Důležité je podle Úřadu vždy posouzení, zda mezi uzavřením smlouvy a jejím dodatkem nastaly objektivní skutečnosti, které by změny odůvodňovaly. Podle názoru Úřadu platí, že pokud bylo možné potřebu změny zjistit ještě před provedením prací (např. před odvrtáním vybavení ze zdi), bylo možné nutnost takové změny při vynaložení náležité péče odhalit již před zahájením zadávacího řízení.
Úřad v odůvodnění Rozhodnutí dále uvedl, že nepožaduje po zadavatelích, aby si nechávali projektovou dokumentaci vždy přezkoumávat jinou odbornou osobou. Zadavatel je však povinen alespoň v základních rysech ověřit, že projektová dokumentace odpovídá jeho potřebám a požadavkům. Úřad nevylučuje, že v některých případech může být náležitá péče splněna již tím, že projektovou dokumentaci vypracuje odborník, je však vždy třeba zohlednit konkrétní okolnosti daného případu. V posuzované věci nešlo podle názoru Úřadu o mimořádně složitou projektovou dokumentaci a chyby, které obsahovala, byly rozpoznatelné i bez zvláštních odborných znalostí. Nicméně zadavatel se bez dalšího spolehnul na projektovou dokumentaci, aniž by si ověřil, že je zpracována podle jeho potřeb a požadavků.
Úřad tak dovodil, že zadavatel měl projektovou dokumentaci konzultovat (minimálně) s provozovatelem školní kuchyně a zajistit její základní kontrolu. Jelikož tak neučinil, nelze dovodit, že jednal s náležitou péčí. Úřad připomíná, že zadavatel jako osoba odpovědná za průběh celého zadávacího řízení má povinnost aktivně jednat a aktivně se o přípravu zásadních podkladů a jejich soulad s jeho požadavky zajímat.
Tento závěr je v souladu s dřívější rozhodovací praxí Úřadu, například rozhodnutím ze dne 15. ledna 2016, č. j. S0791/2015/VZ-01913/2016/511/BMa, ve kterém Úřad zdůraznil, že zadavatel nese odpovědnost za chyby, které způsobil sám, nebo které mohl v rozsahu svých odborných znalostí předvídat (případně kontrolou zjistit).
V rozhodnutí Úřadu ze dne 12. března 2019, č. j. ÚOHS-S0018/2019/VZ-07240/2019/541/PDz, bylo konstatováno, že rozhodný okamžik pro posouzení předvídatelnosti je okamžik uzavření původní smlouvy. Pokud zadavatel již před uzavřením smlouvy věděl o potřebě budoucích změn a nepřijal opatření, nelze následně provedenou změnu závazku uzavřením dodatku k původní smlouvě považovat za nepředvídanou.
Tento přístup je konstantní i v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 1 Afs 23/2012-102, výslovně uvedl, že chybnou projektovou dokumentaci nelze považovat za objektivně nepředvídanou okolnost.
Závěr a doporučení
Z Rozhodnutí vyplývá, že pokud zadavatel mohl při vynaložení náležité péče zjistit nesprávnost podkladů (vč. projektové dokumentace) pro zadání veřejné zakázky připravených externí odbornou osobou, a to již před uzavřením smlouvy na provedení veřejné zakázky, nelze takovou nesprávností odůvodnit potřebu změny závazku ze smlouvy podle § 222 odst. 6 ZZVZ.
Zadavatel se sice může při přípravě řízení opírat o práci externích odborníků, avšak podle současné praxe Úřadu se od něj očekává, že věnuje zvýšenou pozornost podkladům, které od nich obdrží, a provede alespoň základní kontrolu.
Zadavatelům lze doporučit, aby při přípravě zadávací dokumentace pro zadání veřejné zakázky podle ZZVZ prověřovali správnost a shodu podkladů připravených odborníky s jejich požadavky a potřebami. V praxi půjde o dotazy na tzv. „interní zákazníky“ a koncové uživatele, kde zadavatel může spoléhat na jejich odbornost. V případě, že bude podklad nesprávný, přičemž tato nesprávnost by byla při vynaložení náležité péče rozpoznatelná, ať už na první pohled, nebo alespoň po konzultaci s jinou osobou, není možné podstatnou změnu závazku ze smlouvy odůvodnit pouhým odkazem na § 222 odst. 6 ZZVZ.
Pokud nebude možné aplikovat jinou výjimku pro změnu závazku ze smlouvy podle ZZVZ zadavateli nezbývá než původní veřejnou zakázku zrušit a vyhlásit novou, případně zadat provedení změn prostřednictvím nového zadávacího řízení. To však bude mít zpravidla za následek nejen prodražení veřejné zakázky, ale především prodlení s její realizací.
Je třeba doplnit, že větší požadavky z hlediska odpovědnosti zadavatelů budou kladeny na zadavatele, kteří disponují odborným aparátem schopným podklady řádně prověřit.
Také dodavatelé by měli věnovat zvýšenou pozornost projektové dokumentaci ještě před podáním nabídky. Pokud zjistí vady nebo nesrovnalosti, měli by využít institutu vysvětlení zadávacích podmínek nebo námitek proti zadávacím podmínkám. V opačném případě riskují, že uzavřou smlouvu na plnění, které bude nevhodné či dokonce neproveditelné, což může vést ke sporům se zadavatelem a dalším následkům spojeným s předčasným ukončením smlouvy.
Mgr. Miroslav Kučerka, LL.M.,
advokát a partner
Mgr. Lukáš Němec,
advokátní koncipient
KGS legal s.r.o., advokátní kancelář
Národní 416/37
110 00 Praha 1
e-mail: info@kgslegal.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Miroslav Kučerka, LL.M., Mgr. Lukáš Němec (KGS legal) 14.10.2025
Kdy je zadavatel povinen učinit nebo akceptovat změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku na stavební práce?
Na zadávání veřejných zakázek judikatura nahlíží jako na veřejnoprávní ingerenci do procesu nalezení smluvní protistrany pro něco, co je nadále ryze soukromoprávním smluvním vztahem.[1] To jinými slovy znamená, že se vedle pravidel dle zákona 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o zadávání veřejných zakázek“) uplatní i pravidla dle zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „občanský zákoník“).
V tomto článku se zaměříme na poměrně zásadní problematiku, a to otázku změny ceny u veřejných zakázek na stavební práce v důsledku víceprací nebo méněprací. Nikoliv ale optikou toho, jaké změny je zadavatel oprávněn provést (tj. výklad § 222 zákona o zadávání veřejných zakázek), ale optikou toho, jaké změny je povinen provést anebo akceptovat (tj. výklad relevantních ustanovení občanského zákoníku).
Výklad relevantních ustanovení občanského zákoníku
Podle § 2620 odst. 1 občanského zákoníku platí (u smlouvy o dílo), že je-li cena ujednána pevnou částkou anebo odkazem na rozpočet, který je součástí smlouvy nebo byl objednateli sdělen zhotovitelem před uzavřením smlouvy, nemůže ani jeden z nich žádat změnu ceny (tj. že by měl nárok na navýšení ceny) jen z toho důvodu, že si vyhotovení díla vyžádá jiné úsilí anebo jiné náklady, než co bylo předpokládáno.
Uvedené ustanovení jinými slovy znamená, že smluvní cena je konečná a dílo za ni má být vyhotoveno bez ohledu na to, jestli se jeho realizace ukáže „snazší“ nebo „náročnější“. Jde o projev zásady pacta sunt servanda, kdy obě strany na sebe v zásadě berou riziko toho, že se do jisté míry změní okolnosti realizace, aniž by jim vznikl nárok na úpravu smluvního vztahu (strany mají nadále zachováno právo o případné změně jednat a případně se na ní dohodnout – takovou možnost mají vždy).
Hranice toho, co je podle § 2620 odst. 1 občanského zákoníku ještě přípustným „ztížením“ realizace díla, definuje § 2620 odst. 2 téhož právního předpisu (pokud jeho aplikace nebyla mezi smluvními stranami výslovně nebo fakticky vyloučena). Až v případě, že při realizaci díla zhotovitel narazí na zcela mimořádné a nepředvídatelné okolnosti, které podstatně ztěžují dokončení díla, je možné se u soudu domáhat navýšení ceny za realizaci díla. Jedná se o situace blížící se vis maior (tj. živelní katastrofy a nahodilé události s obdobnými následky).[2] Platí tedy, že všechny okolnosti s nižší mírou intenzity takovou možnost zhotoviteli nedávají a ten je tedy povinen dílo realizovat za smluvenou pevnou cenu, i když takové okolností nastanou.
Pojem „jiné úsilí“ potom konkrétně směřuje k vyšší anebo nižší náročnosti prací (například při výkopu základů anebo při odstranění původních konstrukcí, které se v místě staveniště nacházejí); „jiné náklady“ budou směřovat k nutnosti použít nákladnější nebo méně nákladné materiály, ale současně může směřovat i k vyšším nákladům například za odstranění (přeprava a poplatek za skládkování) vzniklého odpadu. Pod „jiné úsilí“ anebo „jiné náklady“ bude zpravidla možné zařadit většinu méněprací a víceprací[3], a to z logiky věci s výjimkou těch, které fakticky mění rozsah budovaného díla (například rozšíření budovy o další garáž anebo o další patro atd.).
Uvedené přitom nemusí dopadat pouze na práce anebo položky, které jsou výslovně zmíněny v oceněném soupisu prací, ale může zahrnovat i realizaci tam výslovně nezmíněných položek anebo prací, pokud jsou nezbytné pro dokončení díla tak, jak bylo vymezeno. Komentářová literatura uvažuje s příkladem, kdy v soupisu prací nebude zahrnuta realizace střechy. Jestliže by dílo bylo smluvně vymezeno jako dům bez střehy, pak realizace střechy nespadá pod „jiné úsilí a náklady“ a zhotovitel není k realizaci střechy povinen; jsem toho názoru, že v takovém případě by dílo muselo být takto výslovně definováno, protože do výkladu smluv vstupuje obecně i míra předvídatelnosti a „běžného chodu věcí“, přičemž domy se většinou realizují i se střechou. Pokud by ale dílo bylo vymezeno takovým způsobem, že má zahrnovat i střechu, pak absence souvisejících prací a položek v oceněném soupisu prací neznamená, že by ji zhotovitel nemusel realizovat; naopak k tomu bude povinen, protože i realizace takové položky bude spadat pod „jiné úsilí a jiné náklady“, a to bez nároku na navýšení ceny (pokud opomenutí střechy není zcela mimořádnou a nepředvídatelnou okolností, která podstatně ztěžuje realizaci díla).[4]
Shora uvedené bez dalšího platí v případě, že autorem oceněného soupisu prací je zhotovitel a tento je součástí smlouvy, nebo jej předloží objednateli před podpisem smlouvy. Tyto závěry budou platit rovněž v případě, kdy se jedná o Design & Build smlouvu, kdy oceněný soupis prací fakticky nemusí ani existovat a smlouva pouze obsahuje konkrétní (konečnou) cenu.
Od shora popsaných situací musíme odlišovat ty, kdy projektovou dokumentaci a výkaz výměr (k ocenění ze strany zhotovitele) poskytuje objednatel (což platí pro drtivou většinu veřejných zakázek na stavební práce, které zadávají v českém právním prostředí veřejní zadavatelé). Shora uvedené závěry se zásadně nemění, a tedy i v případě veřejných zakázek na stavební práce může dojít k tomu, že zhotovitel se nedomůže navýšení ceny, přestože realizace díla si vyžádala jiné úsilí anebo jiné náklady. Takto lze chápat judikaturu Nejvyššího soudu; v jednom z rozsudků uvedený soud dospěl k závěru, že zhotovitel nemá nárok na zaplacení zvýšených nákladů, i když musel demontovat výrazně větší množství (486krát více) potrubí[5] anebo v situaci, kdy musel při demolici objektu bývalé čistírny odpadních vod odčerpat větší množství kalu, ve kterém, nad rámec projektové dokumentace, se nacházely i pevné složky komunálního odpadu.[6] Do celé „rovnice smluvního vztahu“ nám ale vstupuje mechanismus dle § 2594 občanského zákoníku, který průběh takové situace může zásadně měnit.
Uvedené ustanovení totiž dává zhotoviteli možnost namítat nevhodnou povahu příkazu, který objednatel udělil zhotoviteli v souvislosti s realizací díla. V případě, že je příkaz nevhodný a současně brání realizaci díla, má zhotovitel právo na přerušení prací, a to až do změny nevhodného příkazu. Objednatel má v takovém případě právo trvat na nevhodném příkazu, což má další potenciální konsekvence (teoreticky to, že zhotovitel nenese odpovědnost za vady vyvolané nevhodnou povahou příkazu anebo to, že zhotovitel může odstoupit od smlouvy, pokud si to smluvní strany nevyloučí přímo ve smlouvě). Projektová dokumentace, kterou objednatel předá zhotoviteli, aby dílo provedl podle ní, se pak považuje právě za takový příkaz objednatele. Pokud jsou v projektové dokumentaci takové vady, pro které se nedá dílo realizovat – například je uvažován způsob založení, který se ukáže jako nedostatečný s ohledem na podloží, na kterém má dílo vyrůst, anebo se například uvažuje s realizací nějakých prací v mnohem menším rozsahu, než jaký je nutný pro dokončení díla (výkopové práce anebo odstraňování původních konstrukcí v podloží), může to zhotovitel namítat a vyčkat na opravu projektové dokumentace tak, aby podle ní bylo dílo realizovatelné. Pokud by společně s opravou projektové dokumentace (příkazu) došlo ke změně smluvního závazku – rozsahu díla a změně smluvní ceny – pak se dle mého nadále § 2620 odst. 1 občanského zákoníku neuplatní, protože ke změně ceny v takovém případě již došlo.[7] Pokud by k upozornění na nevhodnou projektovou dokumentaci (příkaz) nedošlo (ačkoliv se jedná o nevhodnost, kterou zhotovitel mohl odhalit), zhotovitel ztratí práva podle § 2594 občanského zákoníku a pak se uplatní pravidlo dle § 2620 odst. 1 občanského zákoníku.[8]
Vše výše uvedené jsou pravidla plynoucí z občanského zákoníku; konkrétní smluvní ujednání tato ustanovení mohou modifikovat. Například detailní úprava změnového řízení ve smlouvě může zásadně modifikovat pravidlo, že při vynaložení jiného úsilí nebo nákladů nemá zhotovitel nárok na změnu smluvní ceny. Právo uplatňovat vícepráce a méněpráce v zásadě znamená, že toto pravidlo (dle § 2620 odst. 1 občanského zákoníku) se neuplatní.
Co si z toho veřejní zadavatelé mají odnést?
Předně je nutné mít na zřeteli, že zákon o zadávání veřejných zakázek stanoví pouze to, jaké změny závazku (viz § 222 zákona o zadávání veřejných zakázek) je zadavatel oprávněn provést bez provedení nového zadávacího řízení. To, že je nějaká změna závazku nepodstatná, neznamená, že by byl zadavatel povinen takovou změnu provést (ledaže smlouva stanoví opak). Zadavatel by měl vždy uvážit, zda je s ohledem na aktuální situaci a aktuální smluvní nastavení v jeho zájmu případnou (nepodstatnou) změnu závazku realizovat.
Konkrétní doporučení pro zadavatele veřejných zakázek na stavební práce lze ukázat na konkrétních příkladech (konkrétních typech uzavřených smluv). Pokud by zadavatel uzavřel tzv. čistý měřený kontrakt, kdy je smluvní cena nejen fakturována na základě skutečně odvedených prací, ale současně stanovena podle skutečně odvedené práce, § 2620 odst. 1 občanského zákoníku se neuplatní, protože se nejedná o pevně stanovenou smluvní nebo rozpočtovou cenu. V takovém případě se cena bude vyvíjet podle toho, jaké úsilí a jaké náklady budou skutečně zapotřebí. Tento smluvní mechanismus vede k částečné volatilitě smluvní ceny, ale pro zhotovitele se jedná o situaci, kdy nepřebírá riziko toho, že se stavba ukáže jako náročnější; toto snížení rizika by mohlo vést k celkovému snížení nabízené smluvní ceny (zadavatel si nemusí vytvářet cenový „polštář“, protože se mu zvýšená náročnost realizace do smluvní ceny promítne).
V případě (a tento je v českém právním prostředí stále nejběžnější) uzavření smlouvy o dílo s pevně stanovenou (vysoutěženou) cenou, když podkladem pro realizaci díla je projektová dokumentace poskytnutá objednatelem, se uplatní pravidla dle § 2620 odst. 1 občanského zákoníku (neobsahuje-li smlouva pravidla pro změnové řízení, které toto pravidlo v zásadě vylučují). Zhotovitel tak nebude mít automaticky nárok na navýšení ceny díla, pokud se jeho realizace ukáže jako náročnější (vyšší než předpokládané úsilí nebo náklady). Pokud se ale ukáže, že v předložené projektové dokumentaci je vada, která brání realizaci díla a současně souvisí se zjištěnou vyšší náročností realizace díla, zhotovitel má právo postupovat podle § 2594 odst. 2 občanského zákoníku a do změny nevhodného příkazu (tj. do opravy projektové dokumentace) může přerušit práce. Se změnou příkazu (opravou projektové dokumentace) zpravidla dojde i ke změně smluvní ceny. Právo nárokovat si navýšení ceny bude mít zhotovitel pouze v případě, že nastanou mimořádné a nepředvídatelné okolnosti (což ale může být například i zásadně odlišné podloží anebo nalezení velkého množství kontaminovaného odpadu v zemině, která se musí odtěžit při výkopu stavební jámy). Takto nastavená smlouva dává zadavateli poměrně velkou míru kontroly nad smluvní cenou, avšak s jednou velkou výjimkou – kterou je potenciálně chybná projektová dokumentace.
Největší míru kontroly nad smluvní cenou bude mít zadavatel v případě Design & Build smluv, protože v takovém případě zadavatel nedává k dispozici projektovou dokumentaci a zhotovitel „ztrácí“ možnost uplatnit § 2594 občanského zákoníku. V takovém případě bude jedinou možností, jak se zhotovitel může domoci navýšení smluvní ceny, zjištění zcela mimořádné a nepředvídatelné okolnosti, která podstatně ztěžuje dokončení díla. Zjištění pouze méně intenzivních okolností (například zjištění původních konstrukcí v podloží, jejichž odstranění není zásadně nákladné), které ztěžují realizaci díla, nepovede k tomu, aby se zhotovitel mohl domáhat navýšení ceny.
Jak již ale bylo řečeno, vždy bude záležet na tom, jak je řešena konkrétní smlouva a jaká ustanovení obsahuje; tato totiž mohou výrazně ovlivnit to, jak se některá pravidla podle občanského zákoníku aplikují, a zda vůbec.
Závěr
Z výkladu občanského zákoníku i navazující judikatury je zřejmé, že zadavatelé by měli pečlivě zvažovat výběr typu smlouvy, resp. způsobu stanovení ceny ve smlouvě a věnovat pozornost mechanismům pro řešení změn, včetně úpravy změnových řízení. Jedině tak lze minimalizovat rizika sporů o navýšení ceny a zajistit hladký průběh realizace stavebních děl v souladu s platnou právní úpravou. V návaznosti na volbu konkrétního smluvního mechanismu a volbu toho, zda zadavatel poskytne projektovou dokumentaci, se liší míra kontroly, kterou zadavatel má nad změnou smluvní ceny v případě, že se realizace díla ukáže jako náročnější.
Nejvyšší míru kontroly má zadavatel u Design & Build smluv; nejmenší míru kontroly má zadavatel u čistých měřených kontraktů. Na druhou stranu nicméně platí, že čím je změna smluvní ceny méně pravděpodobná, tím větší riziko dodavatel (zhotovitel) podstupuje při určení nabídkové ceny v době své účasti v zadávacím řízení. Čím větší riziko dodavatel (zhotovitel) podstupuje, tím pravděpodobněji si jej promítne (navýšením) do své nabídkové ceny.
Mgr. Jan Surý,
advokát
MT Legal s.r.o., advokátní kancelář
Praha | Brno | Ostrava
Tel.: +420 222 866 555
Fax: +420 222 866 546
e-mail: info@mt-legal.com
[1] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 5 As 74/2015: „Zadávání veřejných zakázek není výkonem veřejné moci. Jedná se o civilní kontraktační proces, který je, s ohledem na nakládání s veřejnými prostředky, modifikován předpisy závaznými pro veřejné zadavatele a další subjekty (…).“; dále viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 62 Af 64/2011: „Pokud jde o vztah zadavatele a žalobce (coby uchazeče v zadávacím řízení), tu dává soud zapravdu žalovanému a dovozuje, že jde o vztah soukromoprávní.“
[2] Viz důvodová zpráva k § 2620 občanského zákoníku: „Přece jen však mohou nastat mimořádné okolnosti, odůvodňující zmírnění tvrdosti tohoto pravidla. Z toho důvodu se navrhuje převzít ze švýcarského práva řešení situace, kdy provedení díla ztíží a prodraží mimořádná okolnost blížící se svým charakterem vyšší moci. Nedohodnou-li se strany v takovém případě o zvýšení ceny, navrhuje se, aby o přiměřeném zvýšení ceny rozhodl na návrh zhotovitele soud, případně aby soud měl možnost smlouvu zrušit a rozhodnout o vypořádání stran.“
[3] Viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 2620: „Jiné než předpokládané úsilí odpovídá odlišnému než sjednanému rozsahu nebo kvalitě činnosti zhotovitele (např. bude po uzavření smlouvy zjištěno, že za účelem řádného provedení díla je nutné provést preciznější a náročnější pracovní postup), jiné náklady odpovídají odlišnému než sjednanému rozsahu nákladů nebo jejich kvalitě (např. odpovídajících méně kvalitnímu materiálu, jež má být v jejich rámci použit), včetně tzv. více- nebo méněprací.“
[4] Viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 2620.
[5] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 301/2023.
[6] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 492/2018; i když tento rozsudek výslovně neřeší odkazovaná ustanovené občanského zákoníku, jeho závěry jsou v obecné anebo podpůrné rovině aplikovatelné, protože se opírají o zásadu pacta sunt servanda ve spojení s pevnou smluvní cenou, což je pro výklad řešených ustanovení občanského zákoníku rovněž podstatné.
[7] Pokud by smluvní cena byla stanovena ve smlouvě pevnou částkou (byť na základě rozpočtu), samotná změna rozpočtu (spolu s úpravou projektové dokumentace) nemá dopad na pevnou cenu sjednanou ve smlouvě. Pokud je cena ve smlouvě určena odkazem na rozpočet, změna rozpočtu má vliv na cenu díla.
[8] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 301/2023: „Odvolací soud správně dovodil, že v projednávané věci podmínky pro aplikaci § 2620 odst. 2 o. z. splněny nejsou, neboť daná okolnost – demontáž většího množství potrubí, než je uvedeno v projektu – mimořádný charakter předmětného diskrečního oprávnění soudu nevystihuje; za zcela mimořádnou a nepředvídatelnou okolnost, která dokončení díla podstatně ztěžuje, totiž nelze považovat situaci, kdy v průběhu díla vyjde najevo, že v důsledku vady v projektové dokumentaci (v němž není zahrnuta část díla) vyvstane potřeba dodatečných prací. Projektová dokumentace dodaná objednatelem zhotoviteli tvoří součást příkazu objednatele, tudíž objeví-li zhotovitel v projektové dokumentaci vadu, potom (překáží-li taková vada v řádném provádění díla) na takovou situaci pamatuje, jak správně uvedl odvolací soud, úprava § 2594 a § 2595 o. z. Závěr, že uvedená okolnost není zcela mimořádnou a nepředvídatelnou okolností ve smyslu § 2620 o. z., je správný.“
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jan Surý (MT Legal) 06.10.2025
Jak vytrénovat umělou inteligenci na veřejně dostupných datech? 3. díl: Společní správci osobních údajů a sociální sítě.
V předchozích dílech* našeho seriálu o trénování AI na veřejně dostupných datech jsme se věnovali problematice zpracování osobních údajů a institutu oprávněného zájmu. Nyní nastal čas zaměřit se na aplikaci těchto pravidel v praxi. Řada firem a organizací má již v dnešní době vlastní profily na sociálních sítích, jako je Facebook či Instagram. Aktuální praxe společnosti Meta, která k tréninku svého AI využívá data vložená jednotlivými uživateli, nicméně vyvolává debatu o spoluodpovědnosti provozovatelů těchto profilů. Kdo vůbec je tzv. „společný správce“? Jaké povinnosti a rizika z tohoto postavení vyplývají? A jak se vyhnout situaci, kdy běžná marketingová přítomnost na sociálních sítích přeroste v právní problém?
Na sociálních sítích Facebook a Instagram má svoje profily i řada organizací, především obchodních společností. Skutečnost, že společnost Meta aktuálně trénuje svoji AI na datech právě z těchto sociálních sítí, včetně firemních profilů, proto otevírá otázku možné spoluodpovědnosti za související zpracování osobních údajů provozovatele firemního profilu.
GDPR zná dvě hlavní osoby podílející se na zpracování osobních údajů – správce a zpracovatele. Správcem údajů je, v kostce řečeno, ten, kdo o zpracování rozhodl (určil jeho účel a prostředky) nebo komu zpracování ukládá zvláštní zákon (např. zaměstnavateli povinnost zpracovávat řadu údajů o svých zaměstnancích, finančním institucím povinnost identifikovat a kontrolovat své klienty atd.) a kdo určil i prostředky a způsob zpracování (manuální, automatizované, výběr konkrétního nástroje či postupu pro zpracování dat). Zpracovatelem je subjekt, který zpracovává osobní údaje ne pro svůj vlastní účel nebo pro splnění svojí právní povinnosti, ale kdo je zpracovává pro správce. Jinými slovy dodavatel, který pro správce například zpracovává účetnictví, zajišťuje provoz kamerového systému nebo poskytuje cloudové služby využívané pro uchování či zpracování osobních dat.
Když je více správců: princip společného správcovství
GDPR, stejně jako předchozí právní úprava ochrany osobních dat na unijní úrovni[1], ovšem zná i pojem společných správců. Jedná se o situaci, kdy o účelu a prostředcích zpracování rozhodnou dva či více odlišných subjektů, které mají společný zájem na zpracování osobních dat za stejným účelem. A za zpracování jsou také společně odpovědní. Typickým příkladem je společné zpracování osobních údajů ve skupině podniků, například za účelem jednotné obsluhy klienta či jednotné správy a administrace dat. Nebo situace, kdy více společností sídlících v jednom výrobním nebo kancelářském prostoru společně provozuje kamerový systém, aby chránily práva svá i svých zaměstnanců.
Odpovědností za využití údajů z firemních profilů na sociálních sítích a rolí zapojených subjektů se zabýval Soudní dvůr Evropské unie (SDEU). Ve známém rozsudku Wirtschaftsakademie Schleswig-Holstein GmbH[2], který byl potvrzen a rozvíjen dalšími judikáty SDEU[3], soud již v roce 2018 dospěl k závěru, že správce fanouškovské stránky na sociální síti Facebook může být společným správcem s jejím provozovatelem. Proč? Protože nastavením parametrů způsobu využití dat získaných prostřednictvím fanouškovské stránky, mimo jiné podle své cílové skupiny a cílů řízení a propagace svých činností, se podílel na určení účelu a prostředků zpracování osobních údajů návštěvníků fanouškovské stránky. Jinak řečeno, jak provozovatel sociální sítě, tak provozovatel fanouškovské stránky měli zájem na zpracování osobních údajů uživatelů dané sítě. Některé účely zpracování byly pro každého z nich unikátní, některé účely měly společné. A provozovatel fanouškovské stránky se tím, že v rámci možností stanovených provozovatelem sociální sítě Facebook účel a prostředky upřesnil a vymezil, aby mohl čerpat výstupy z daného zpracování, dostal do postavení společného správce.
Paradox Meta: sociální síť, která je správcem i provozovatelem
Jestliže tedy nyní společnost Meta oznámila, že bude svoji AI trénovat na datech ze sociálních sítí Facebook a Instagram, nehrozí, že by provozovatelé firemních profilů mohli být opět v postavení společných správců? A mohli by tedy být, spolu s Metou, odpovědní za soulad využití osobních údajů návštěvníků svých profilů za účelem tréninku AI s požadavky GDPR?
Domníváme se, že takováto aplikace rozsudku SDEU ve věci Wirtschaftsakademie Schleswig-Holstein GmbH by nebyla zcela přiléhavá, resp. neodpovídala by roli a zapojení provozovatelů fanouškovských stránek do vývoje umělé inteligence společnosti Meta. V čem spatřujeme hlavní rozdíl?
V případě řešeném v uvedeném rozsudku si provozovatel firemní stránky aktivně zvolil účel zpracování osobních údajů (příprava statistik o fungování a výkonu fanouškovské stránky) a zvolil konkrétní parametry tohoto zpracování. Rozhodl o tom, že osobní údaje návštěvníků jeho profilu budou zpracovávány za tímto účelem, a i v jeho prospěch. Právě proto byl (společným) správcem těchto údajů s provozovatelem sociální sítě.
V případě využití dat ze sociálních sítí k trénování AI modelu však takováto aktivita či takovýto zájem provozovatelů fanouškovských stránek chybí. O využití dat za tímto účelem nerozhodli ani si ho aktivně nevybrali a jeho výstup nebudou bez dalšího využívat. Proto by podle našeho soudu pro tento účel zpracování osobních údajů v postavení společného správce se společností Meta být neměli. A to ani ve světle zmíněné judikatury SDEU.
Další opatření k riziku společné odpovědnosti za trénink AI
V tuto chvíli není k dispozici konkrétní, resp. kompletní popis toho, jak bude společnost Meta svoji AI trénovat a k čemu ji bude následně využívat. Ještě méně je jasné, jak budou moci AI na jejích sociálních sítích v budoucnu používat klienti, včetně správců firemních stránek. Lze důvodně předpokládat, že AI bude využita jak k interním účelům společnosti Meta, tak i pro vylepšení funkčnosti pro uživatele. Jinými slovy, správci firemních stránek, jejichž osobní údaje nyní byly pro trénink AI využity, možná budou v budoucnu čerpat výhody a služby, které na základě tohoto zpracování Meta nabídne. Otázka odpovědnosti uživatelů firemních profilů či produktů sociálních sítí za využití osobních údajů pro trénink AI tak v budoucnu může zaznít.
Co mohou provozovatelé firemních stránek udělat, aby svoji pozici v případné budoucí diskusi či sporu o společné správcovství, a tím i o odpovědnost za využití osobních údajů pro trénink AI, posílili?
- Do 27. května 2025 bylo možné vyjádřit s využitím dat pro trénink AI nesouhlas prostřednictvím formuláře na stránkách společnosti Meta. Pokud to správce firemní stránky neučinil, i tak doporučujeme tuto možnost sledovat, protože nelze vyloučit, že Meta, například pod tlakem evropských dozorových úřadů pro ochranu dat, tuto možnost v budoucnu obnoví.
- Pokud pro organizaci není přítomnost na Facebooku a Instagramu obchodně či jinak kritická, lze také zvážit zrušení firemních profilů. To sice nic nezmění na případné odpovědnosti za využití dat uživatelů do doby zrušení, ale případný problém se alespoň nebude zvyšovat a společnost bude demonstrovat snahu údaje svých uživatelů tímto poměrně radikálním krokem ochránit.
- Doporučujeme také pečlivě vyhodnotit využití AI nástrojů a služeb využívajících AI, které Meta do budoucna nabídne, a to právě i s ohledem na rozsah a způsob využití osobních údajů pro trénink modelu a možnou spoluodpovědnost za soulad tréninku AI s požadavky GDPR.
Tímto doporučením jsme se dobrali ke konci našeho seriálu o trénování AI na veřejně dostupných osobních datech. V prvním díle jsme si vyjasnili, jaký je vztah mezi GDPR, anonymní a osobními údaji a odpovědností za jejich využití. Ve druhém díle jsme se věnovali institutu oprávněného zájmu a pravidlům balančního testu, který je základem každého projektu, v jehož rámci dochází ke zpracovávání osobních údajů podle tohoto právního titulu. V této závěrečné kapitole jsme upřeli pozornost na praktické dopady – konkrétně na rizika a povinnosti spojené s postavením společného správce při provozu firemních profilů na sociálních sítích v kontextu trénování AI.
Leitmotivem celého našeho exkurzu je sdělení, že nad využitím osobních údajů je vždy potřeba přemýšlet v širším kontextu. Ten zahrnuje fáze strategického plánování, volby právního titulu i provozních rozhodnutí, které jsou činěny na denní bázi. AI znamená nové možnosti, ale zároveň přináší i nové povinnosti. Firmy, které chtějí tuto technologii využívat bezpečně a v souladu s právem, by proto měly investovat nejen do technologie samotné, ale i do správného nastavení procesů a interních školení. Právě propojení technologické inovace s právní jistotou je klíčem k tomu, aby se firmy mohly nadále rozvíjet bez toho, aby musely podstupovat nepřiměřené právní riziko.
Mgr. František Nonnemann,
vedoucí oddělení Compliance a oddělení Řízení operačního rizika ve společnosti Partners Banka
Mgr. Michal Nulíček, LL.M., FCIArb,
advokát a partner ROWAN LEGAL, odborník na ochranu osobních údajů a regulace
ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.
GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00 Praha 4
Tel.: +420 224 216 212
Fax: +420 224 215 823
e-mail: praha@rowan.legal
*
Jak vytrénovat umělou inteligenci na veřejně dostupných datech? 1. díl: GDPR, anonymita a odpovědnost uživatele, dostupné na www, k dispozici >>> zde.
Jak vytrénovat umělou inteligenci na veřejně dostupných datech? 2. díl: Oprávněný zájem jako titul pro trénink AI , anonymita a odpovědnost uživatele, dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Tato směrnice byla do českého práva transponována již zrušeným zákonem 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Český zákon, na rozdíl od uvedené směrnice, institut společných správců neznal. Na národní úrovni proto s tímto pojmem více pracujeme až od účinnosti GDPR v roce 2018.
[2] Rozsudek SDEU ze dne 5. června 2018 ve věci C-210/16.
[3] Např. rozsudek SDEU ze dne 29. července 2019 ve věci C-40/17 (kauza Fashion ID).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Michal Nulíček, LL.M., FCIArb, Mgr. František Nonnemann (ROWAN LEGAL) 29.09.2025