EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Byznys a paragrafy, díl 20.: Nový zákon o kybernetické bezpečnosti.*
Práva pronajímatele při vyklizení pronajatých prostor.*
Švarcsystém a jeho daňová rizika u dodavatelů i odběratelů služeb.*
Byznys a paragrafy, díl 20.: Nový zákon o kybernetické bezpečnosti.
Vítáme vás u dalšího dílu naší série Byznys a paragrafy, kterou pro vás připravuje advokátní kancelář LAWYA. Od 1. listopadu tohoto roku nabývá účinnosti nový zákon 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti (dále jako „NzoKB“), který nahrazuje starý zákon o kybernetické bezpečnosti z roku 2014 (zákon 181/2014 Sb.). Hlavním důvodem pro přijetí nového zákona byla povinnost implementace směrnice NIS2 do českého právního řádu, která zavádí nové povinnosti pro povinné subjekty. Kdo je povinným subjektem? Jaké povinnosti má povinný subjekt? Na tyto otázky Vám přinášíme odpovědi v následujících řádcích.
Povinné subjekty
Původní právní úprava zařazuje povinné subjekty do osmi různých skupin.[1] Jednalo se o poskytovatele, správce nebo provozovatele základních a digitálních služeb, informačních a komunikačních systémů kritické infrastruktury anebo informačních a komunikačních systémů základních služeb. V tomto ohledu je systematika nového zákona jednodušší, jelikož mezi povinné subjekty řadí organizace, které působí v regulovaném odvětví, které poskytují regulovanou službu a které jsou dostatečně významné. Současně však nový zákon dopadne na větší množství organizací než doposud, jelikož se rozšiřuje okruh regulovaných odvětví.
Regulovaná odvětví budou[2] stanovena ve vyhlášce o regulovaných službách. Původní úprava regulovala především odvětví energetiky, dopravy, zdravotnictví, digitální infrastruktury či financí. Vyhláška o regulovaných službách bude nově mimo jiné regulovat i odvětví jako veřejná správa, potravinářský, chemický, obranný a vesmírný průmysl a digitální infrastruktura a věda, výzkum a vzdělání. Každé jednotlivé odvětví má ve vyhlášce o regulovaných službách i regulované služby v rámci těchto odvětví. Ty jsou uvedeny v příloze vyhlášky o regulovaných službách.
Poslední podmínkou je být dostatečně významnou organizací. Významnost je hodnocena především podle velikosti podniku.[3] S výjimkou odvětví digitálních infrastruktur a služeb, kde je organizace významná i pokud je mikropodnikem nebo podnikem malým, je organizace významná pouze pokud je považována za podnik střední nebo velký. Pokud organizace zaměstnává více než 250 zaměstnanců, její roční obrat přesahuje 50 milionů eur a/nebo bilanční suma roční rozvahy přesahuje 43 milionů eur,[4] je dostatečně významná.
Povinným subjektem jsou tedy organizace, které působí v regulovaném odvětví, v tomto odvětví poskytují regulovanou službu a jsou dostatečně významné. Je třeba podotknout, že posouzení naplnění kritérií musí každá organizace provést samostatně.
Povinnosti povinného subjektu
Povinné subjekty se nově musí samy ohlásit do 60 dní od naplnění kritérií povinného subjektu. Na základě toho Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (dále jako „NÚKIB“) zahájí řízení z moci úřední a vydá rozhodnutí o registraci regulované služby. Po doručení tohoto rozhodnutí běží subjektu lhůty na splnění dalších povinností dle zákona. Pokud by subjekt s rozhodnutím nesouhlasil, může proti rozhodnutí podat rozklad. Ten však nemá odkladný účinek.
Další povinnosti jsou děleny podle toho, zda má subjekt určen režim vyšších či nižších povinností. Určení toho, která služba spadá pod který režim, je stanoveno v příloze vyhlášky o regulovaných službách, u každé jednotlivé regulované služby a každého jednotlivého regulovaného odvětví. Pokud je služba registrována jako služba dle § 5 NZoKB, například pokud může mít narušení této služby významný dopad na bezpečnost ČR, vnitřní pořádek nebo zdraví, je automaticky řazena do režimu vyšších povinností. Základním kritériem pro stanovení, zda subjekt spadá pod nižší či vyšší režim, je kromě jiných faktorů i velikost podniku.
Povinnosti subjektu v nižším režimu
Režim nižších povinností obsahuje opatření jako např. řešení kybernetických bezpečnostních incidentů, bezpečnost lidských zdrojů nebo systém zajišťování minimální kybernetické bezpečnosti.[5] Všechny tyto povinnosti platí také u režimu vyššího, je ve větším rozsahu a hloubce – hlavními rozdíly tedy jsou rozsah bezpečnostních opatření, pravidla pro hlášení incidentů i přísnost sankcí za nedodržení povinností. V nižším režimu je v případě bezpečnostního incidentu subjekt povinen incident nahlásit Národnímu CERT. Lhůta pro nahlášení je 72 hodin od zjištění a nejpozději do 30 dní od nahlášení musí být předložena závěrečná zpráva o incidentu.
Povinnosti subjektu ve vyšším režimu
Režim vyšších povinností obsahuje opatření, která jsou obdobná jako ta upravená v minulé právní úpravě. Jsou dělena na organizační a technická opatření a mezi ty základní patří například stanovení bezpečnostních rolí, správa a ověřování identit, fyzická bezpečnost či zvládání kybernetických bezpečnostních událostí a incidentů.[6] V případně bezpečnostního incidentu je subjekt ve vyšším režimu povinen jej nahlásit přímo NÚKIBu. Oproti nižšímu režimu je subjekt ve vyšším režimu povinen při bezpečnostním incidentu předložit prvotní hlášení do 24 hodin od zjištění incidentu.
Specifika pro odvětví digitálních infrastruktur a služeb
Jak již bylo výše zmíněno, významnou službou je v odvětví digitální infrastruktury a služeb i mikropodnik nebo malý podnik. Do tohoto odvětví spadá například[7] služba datového centra, služba cloud computingu, služba registrace doménových jmen.[8] Pokud by subjekt byl povinnou osobou s tím, že poskytuje službu datového centra, jeho konkrétní povinnosti jsou stanoveny v § 18 odst. 1 NzoKB.[9] Jde o minimální výběr povinností z vyššího režimu a musí být naplňovány v míře a způsobem podle prováděcího předpisu Evropské komise k směrnici NIS 2.
Tento subjekt musí tedy minimálně identifikovat, hodnotit a snižovat rizika. Dále musí zpracovat a udržovat bezpečnostní politiku a dokumentaci. Je povinen připravit postupy, jak reagovat na kybernetický bezpečnostní incident a pro tyto případy provádět cvičení. Subjekt musí svá data zálohovat a testovat jejich obnovu. Musí dále řídit dodavatele, tedy mít připraven risk managment. Subjekt by měl řídit i své lidské zdroje, tedy provádět pravidelná školení, bezpečnostní prověrky či řízení přístupů. Subjekt je povinen nahlašovat všechny kybernetické bezpečnostní incidenty s významným dopadem na poskytování dané regulované služby.
Závěr pro běžného podnikatele
Závěrem lze dodat, že nový zákon o kybernetické bezpečnosti se standardně nevztáhne na fyzické osoby, malé podniky a organizace, které neposkytují regulované služby nebo nepůsobí v regulovaných odvětvích. Pro „běžné“ podnikatele či živnostníky tedy nová právní úprava nemá dopad.
Nejste si jisti, zda nový zákon dopadne i na Vaši organizaci? Chcete se ujistit, jaké povinnosti Vám mohou z nového zákona vyplývat? Neváhejte nás kontaktovat, rádi Vám dopad nového zákona právě na Vaši organizaci objasníme.
Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud chcete mít přehled o aktuálních právních změnách a praktických doporučeních, přihlaste se k odběru našeho měsíčního newsletteru, který vám přináší nejnovější právní novinky a užitečné tipy.
Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.
Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na pokračování společné cesty světem práva a podnikání!
Mgr. Ivana Šilhánková,
advokátka
Barbora Spáčilová,
právní praktikanta
LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.
Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy
Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno
tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz
[1] § 3 zákona o kybernetické bezpečnosti z roku 2014
[2] V době uzávěrky článku není návrh vyhlášky schválen vládou a v systému VeKLEP není ani uveden termín konání schůze vlády, kdy by měl být návrh schvalován. Autorky vychází z předloženého návrhu vyhlášky dostupného >>> zde.
[3] Ve smyslu Sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu č. 7/2023 o vyhlášení českého znění doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků a malých a středních podniků.
[4] Přepočet eur na koruny je vždy podle aktuálního vyhlášeného kurzu České Národní banky.
[5] Více viz § 14 odst. 2 NZoKB.
[6] Více viz § 14 odst. 1 NZoKB.
[7] Více viz bod 16 přílohy k návrhu vyhlášky o regulovaných službách.
[8] S přístupem do Centrálního registru doménových jmen pro více než 100 000 doménových jmen druhého řádu v doméně .cz.
[9] „(…) alespoň řízení rizik, řízení bezpečnostní politiky a bezpečnostní dokumentace, zvládání kybernetických bezpečnostních incidentů, řízení kontinuity činností, řízení dodavatelů, bezpečnou akvizici, vývoj a údržbu, aplikační bezpečnost, bezpečnost lidských zdrojů, kryptografické algoritmy, řízení přístupu a správu a ověřování identit (…)“
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Ivana Šilhánková, Barbora Spáčilová (LAWYA) 23.10.2025
Povinnost zaměstnavatele přispívat na produkty spoření na stáří zaměstnanců, aneb jak může být risk pro někoho zisk!
Máte ve své společnosti zaměstnance zařazené ve III. kategorii rizikové práce? Pokud ano, tento článek je určen právě vám. Pro tyto zaměstnance může být nově jejich riziková práce ziskem. Konkrétně ve formě nároku na povinný příspěvek zaměstnavatele na produkty spoření na stáří.
Dne 1. ledna 2026 nabude účinnosti zákon 324/2025 Sb., o povinném příspěvku na produkty spoření na stáří a o změně souvisejících zákonů (zákon o povinném příspěvku na produkty spoření na stáří – „ZPPPS“), který nově zavede do českého právního řádu povinnost zaměstnavatele přispívat zaměstnanci, jenž koná rizikovou práci ve III. kategorii, na penzijní připojištění (před rokem 2013) či doplňkové penzijní spoření (po roku 2013). Cílem je umožnit těmto zaměstnancům čerpání tzv. předdůchodu z vlastních naspořených prostředků, protože na rozdíl od zaměstnanců ve IV. kategorii, kterým se důchodový věk snižuje přímo v rámci důchodového pojištění, nebylo těmto zaměstnancům snížení důchodového věku přiznáno.
Dle ZPPPS zaměstnavatel zaplatí povinný příspěvek na zaměstnancův produkt spoření na stáří ve výši 4 % z vyměřovacího základu za rozhodné období, jestliže zaměstnanec v rozhodném období odpracoval alespoň 3 směny rizikové práce. Je-li směna rizikové práce kratší nebo delší než 8 hodin, započítá se do počtu směn rizikové práce každá započatá hodina délky směny jako jedna osmina směny rizikové práce. Rizikovou prací se myslí taková práce, která je podle právních předpisů upravujících ochranu veřejného zdraví zařazena do III. kategorie pro faktory pracovních podmínek vibrace, zátěž chladem, zátěž teplem nebo celková fyzická zátěž, jde-li o zátěž při dynamické fyzické práci vykonávané velkými svalovými skupinami. Vyměřovacím základem se myslí vyměřovací základ zaměstnance podle zákona upravujícího pojistné na sociální zabezpečení, tedy zpravidla kalendářní měsíc, v němž zaměstnanec vykonával rizikovou práci. Výše povinného příspěvku za rozhodné období se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.
Musí zaměstnavatel platit příspěvek automaticky?
„Vigilantibus iura scripta sunt“, aneb právo patří bdělým. Nárok zaměstnance ve III. kategorii rizikovosti práce na příspěvek na produkty na stáří nevzniká automaticky. Základním předpokladem je, aby zaměstnanec měl sjednaný nějaký produkt spoření na stáří – typicky doplňkové penzijní spoření. Zaměstnanec je také povinen zaměstnavateli oznámit, zpravidla písemně, aby oznámení bylo průkazné, že uplatňuje právo na příspěvek na produkty spoření na stáří. V oznámení musí zaměstnanec především uvést u jaké společnosti má sjednaný produkt spoření na stáří, a na jaký účet má zaměstnavatel příspěvek zasílat. Pokud zaměstnanec tyto informace zaměstnavateli nesdělí, zaměstnavatel není povinen tento příspěvek zaměstnanci hradit.
Povinnosti zaměstnavatele
Ani zaměstnavatel však nesmí být pasivní. Dle ZPPPS má hned několik povinností, jejichž nesplnění může být posouzeno jako přestupek inspekcí práce. Zaměstnavateli za nedodržení povinností vyplácet příspěvek hrozí pokuta až do 2 000 000 Kč.
Zaměstnavatel je především povinen zaměstnance písemně informovat o právu na povinný příspěvek a o způsobu jeho uplatnění před tím, než zaměstnanec začne vykonávat rizikovou práci. Poprvé to bude po nabytí účinnosti ZPPPS, nejpozději pak do 15. ledna 2026. Zaměstnance je možné informovat i elektronicky, avšak pouze, pokud bude informace přístupná zaměstnanci takovým způsobem, aby si ji zaměstnanec mohl uložit a vytisknout.
V případě placení příspěvku na produkty spoření na stáří je zaměstnavatel také povinen zaměstnanci vystavit jednorázové potvrzení o zaplacení povinného příspěvku. Potvrzení vydává bezplatně i bez žádosti zaměstnance. Lhůta pro vydání potvrzení je do konce kalendářního měsíce, v němž zaměstnanec povinný příspěvek poprvé zaplatil. Pokud zaměstnanec první potvrzení ztratí nebo se mu nějak poškodí, za druhé si již zaplatí. Povinnost zaměstnavatele vydat zaměstnanci druhopis tohoto potvrzení vzniká již pouze na žádost zaměstnance. Zaměstnavatel má vůči zaměstnanci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s vydáním druhopisu vzniknou.
Zaměstnavatel je dále povinen uschovávat záznamy o příspěvcích po dobu 10 let následujících po roce, kterého se týkají. Na výzvu správy sociálního zabezpečení zaměstnavatel musí záznamy o příspěvcích předložit. Lhůta k předložení je přitom poměrně krátká, a to do 8 dnů ode dne obdržení žádosti.
Lze povinný příspěvek přiznat jako „benefit“ na základě vnitřní směrnice?
Ano, zaměstnavatel může poskytovat příspěvek na produkty spoření na stáří svým zaměstnancům jak formou benefitu, tak formou zákonného příspěvku pro rizikové zaměstnance. Nicméně je nutné, aby rizikový zaměstnanec vždy obdržel příspěvek minimálně ve stejné výši a minimálně za podmínek, na které má nárok dle ZPPPS. Zároveň však formou benefitu může zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout příspěvek i za výhodnějších podmínek, tedy např. v dlouhodobé pracovní neschopnosti, na mateřské či rodičovské dovolené apod., kdy by dle ZPPPS zaměstnanec na příspěvek nárok neměl. Výhodou tohoto nastavení pro zaměstnavatele bude především menší administrativní zátěž, kdy nebude třeba každý měsíc kontrolovat, zda zaměstnanec skutečně splnil za daný měsíc všechny podmínky dle ZPPPS.
Závěr
ZPPPS přináší do pracovněprávních vztahů novou dimenzi. Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají zaměstnance ve III. kategorii rizikové práce, se musí připravit nejen na finanční výdaje, ale i na nové administrativní povinnosti, jejichž nesplnění může být sankcionováno. Na druhé straně však mohou tuto zákonnou povinnost proměnit v benefit, který posílí jejich zaměstnaneckou politiku a přispěje k dlouhodobé stabilitě pracovních vztahů.
Jak se říká – co je pro jednoho rizikem, může být pro druhého příležitostí. A právě tak může být zákonný příspěvek na spoření na stáří nejen povinností, ale i nástrojem pro budování důvěry a loajality mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Kristýna Nováková,
seniorní advokátka
Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o.
Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8
Tel.: +420 255 706 500
e-mail: praha@eversheds-sutherland.cz
Kristýna Nováková (Eversheds Sutherland) 31.10.2025
Práva pronajímatele při vyklizení pronajatých prostor.
Nájemní smlouva je v oblasti práva nemovitostí jednou z nejčastěji uzavíraných smluv. Skončení nájemního vztahu však může přinést mnohá úskalí, na která by si pronajímatelé měli dát pozor. Jedním z nich je vyklizení nemovitosti po skončení nájemního vztahu v případě, že nájemce nechce nemovitost vyklidit dobrovolně.
Problematika vyklizení nemovitosti u nespolupracujícího nájemce byla a stále je hojně řešena jak odbornou veřejností, tak soudy. Zejména v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu došlo v poslední době k několika důležitým změnám.
Připomeňme si, že v roce 2020 Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 26 Cdo 2085/2019 rozhodl, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti nemůže být zásadně exekučním titulem pro vymožení povinnosti vyklidit nemovitost po skončení nájemního vztahu. Konkrétně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že: „Má-li povinnost vyklidit nemovitosti základ v ochraně vlastnického práva, nikoli v závazkovém právním vztahu (ten již zanikl anebo nikdy neexistoval), nemůže být předmětem dohody notářského zápisu podle § 71b not. ř. Nelze tedy svolit k vykonatelnosti notářského zápisu podle § 71b not. ř. má-li jím být poskytnuta ochrana vlastnického práva. Notářský zápis, jímž má být vymožena povinnost, která nevyplývá ze závazkového vztahu, nemá znaky notářského zápisu podle § 71b not. ř. a není proto exekučním titulem.“
Tento verdikt způsobil mnoha pronajímatelům značné komplikace, protože právě notářské zápisy s přímou vykonatelností byly svého času oblíbeným nástrojem, jak si „pojistit“ bezproblémové vyklizení pronajatých prostor. Pokud nájemce po skončení nájmu odmítl nemovitost vyklidit, měli pronajímatelé kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu v zásadě jedinou možnost – podat žalobu na vyklizení nemovitosti. Řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti však může představovat velmi zdlouhavý proces. Soudní řízení mohou trvat měsíce až roky, což pro pronajímatele znamená období nejistoty, během kterého navíc zpravidla bývalý nájemce neplatí ani nájemné, ani náklady na služby.
V roce 2024 však Nejvyšší soud svůj výše uvedený názor přehodnotil a ve věci vedené pod sp. zn. 31 Cdo 225/2024 uvedl, že: „Byť nárok na vyklizení nemovitosti (bytu) je také výrazem ochrany vlastnického práva – žaloba na vydání věci, kterou je i vyklizení nemovitosti, je upravena v občanském zákoníku v části týkající se absolutních majetkových práv a řadí se mezi tzv. vlastnické žaloby (§ 1040 o. z.) – vyplývá tento nárok rovněž ze závazkového vztahu mezi stranami. Skončil-li závazkový vztah, jehož předmětem bylo přenechání a užívání nemovitosti (bytu), je povinností osoby, která nemovitost (byt) užívala, ji vyklidit a předat osobě, která jí nemovitost přenechala do užívání. Také v případě, že povinná osoba právní důvod k užívání nemovitosti (bytu) nikdy neměla, může se na vyklizení s vlastníkem dohodnout (zavázat se k vyklizení).“ Nejvyšší soud dále také uvedl, že: „Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b not. ř. a může být exekučním titulem.” Ačkoliv byla proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podána ústavní stížnost, Ústavní soud ji pro zjevnou neopodstatněnost usnesením odmítl (sp. zn. I. ÚS 1959/24).
Proces vyklizení na základě notářského zápisu je oproti žalobě na vyklizení nemovitosti rychlejší a umožní pronajímateli rychlejší opětovný pronájem nemovitosti. Navíc náklady na notářský zápis jsou obvykle nižší než náklady na soudní řízení, které může být v případě průtahů značně finančně náročné. Existence notářského zápisu současně působí jako prevence sporů, protože nájemce si je vědom, že nevyklizení nemovitosti může vést k rychlé exekuci. Z hlediska pronajímatele tak jde o silný nástroj zajišťující vyklizení problémového nájemce.
Aby mohla být výše uvedená dohoda formou notářského zápisu uzavřena, je potřeba splnit několik předpokladů. Prvním je existence závazkového právního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem. Dohoda musí obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (tzn. nájemce), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (tzn. pronajímatele), c) skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění (tzn. do kdy je nemovitost potřeba vyklidit) a f) prohlášení povinné osoby (tzn. nájemce) o svolení k vykonatelnému zápisu (tzn. souhlas k vyklizení předmětné nemovitosti, pokud sám nájemce nemovitost včas nevyklidí).
Pokud je však dohoda sepisována v době, kdy již nájemní vztah skončil, avšak nájemce nemovitost nevyklidil, musí být v dohodě kromě svolení k vykonatelnosti notářského zápisu také určena (nová) doba, do kdy má nájemce možnost nemovitost dobrovolně vyklidit.
Při sjednávání dohody lze pronajímatelům doporučit, aby v notářském zápisu zohlednili kromě uplynutí sjednané doby nájmu také jiné možné důvody ukončení nájemního vztahu, které aktivují povinnost nájemce nemovitost vyklidit. Typické další důvody ukončení nájemní smlouvy jsou různé druhy porušení ze strany nájemce, ale může jít i o předčasné ukončení nájmu dohodou smluvních stran. Proto je vhodné se ohledně vhodné formulace textu dohody formou notářského zápisu poradit předem s odborníkem, aby bylo zajištěno, že se pronajímatel domůže vyklizení ve všech případech, kdy to je třeba.
Možnou alternativu k výše uvedené žalobě na vyklizení nemovitosti či notářskému zápisu se svolením k vykonatelnosti může do budoucna představovat v souvislosti s byty či domy nový institut rozkazu k vyklizení. Rozkaz k vyklizení byl zaveden zákonem 176/2025 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podpoře bydlení. Tento zákon vstoupil v platnost dne 16. 6. 2025 a právní úprava v něm obsažená – včetně rozkazu k vyklizení – má stanovenou účinnost dnem 1. 1. 2026.
Rozkaz k vyklizení je inspirován platebním rozkazem, avšak místo peněžitého plnění se zde jedná o povinnost vyklidit nemovitost. Peněžitá plnění, tedy například nároky z titulu dlužného nájemného či služeb, se budou nadále vymáhat standardní žalobou nebo právě platebním rozkazem.
Rozkaz k vyklizení může soud vydat na návrh pronajímatele, pokud jsou splněny určité podmínky. Předně musí nájemce užívat byt nebo dům i po dni, kdy mu právo užívání zaniklo z důvodu skončení nájmu (tzn. rozkaz k vyklizení nelze použít například na podnájemní vztahy nebo jiné formy užívání nemovitosti bez právního titulu). Pronajímatel je zároveň povinen předložit důkazy o jeho existujícím vlastnickém právu k nemovitosti a zániku nájmu, například výpověď nájemní smlouvy nebo dohodu o ukončení nájmu. Nezbytnou podmínkou je také to, že pronajímatel nejméně 14 dní před podáním návrhu písemně vyzval nájemce k dobrovolnému vyklizení. Pokud pronajímatel výzvu podle předchozí věty nezaslal nebo probíhá-li soudní řízení o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu nebo domu nebo o užívacím právu žalovaného nájemce k bytu nebo domu, nelze rozkaz k vyklizení vydat.
Pokud soud shledá návrh na vydání rozkazu k vyklizení oprávněným, rozkaz vydá a uloží v něm nájemci povinnost vyklidit byt či dům do 15 dnů od doručení rozkazu. Rozkaz k vyklizení je třeba doručit žalovanému do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Pokud nájemce proti rozkazu nepodá odpor, stává se tento rozkaz pravomocným a vykonatelným, což umožňuje jeho přímé vymáhání prostřednictvím exekuce. Pokud nájemce odpor podá, rozkaz se zruší a věc se projedná v soudním řízení, ve kterém má soud povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé do 6 měsíců od zahájení řízení, nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné. Aby se předešlo umělému prodloužení příslušného řízení podáním tzv. blanketního odporu ze strany nájemce, soud má povinnost nájemci zaslat spolu s rozkazem k vyklizení také výzvu k podání vyjádření s třicetidenní lhůtou pro podání takového vyjádření.
Problematika vyklizení nájemce představuje pro pronajímatele dlouhodobě složitou právní i praktickou výzvu. Od roku 2026 se pronajímatelům otevře nová možnost v podobě rozkazu k vyklizení, který má potenciál zjednodušit a zrychlit soudní řízení v případech, kdy nájemce setrvává v užívání bytu či domu, ačkoliv došlo ke skončení nájemního vztahu. Než se ale pronajímatelé rozkazu k vyklizení dočkají a než se ukáže, jaká je praktická využitelnost tohoto nástroje, je rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2024 rozhodně vítaným řešením situace pronajímatelů. Notářský zápis tak zůstává i přes určité vícenáklady související s jeho vyhotovením praktickým prostředkem, který může výrazně urychlit proces vyklizení nemovitosti.
Dominika Veselá,
partnerka
Adam Šimice,
advokát
Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o.
Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8
Tel.: +420 255 706 500
e-mail: praha@eversheds-sutherland.cz
Dominika Veselá, Adam Šimice (Eversheds Sutherland) 24.10.2025
Švarcsystém a jeho daňová rizika u dodavatelů i odběratelů služeb.
V posledních letech se stále častěji setkáváme s využíváním nelegálního zaměstnávání, známého pod pojmem švarcsystém. V tomto modelu vykonává fyzická osoba, zpravidla osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ), práci pro firmu za podmínek, které odpovídají klasickému zaměstnaneckému vztahu, ale mezi stranami není uzavřena pracovní smlouva. Tímto způsobem se obě strany snaží vyhnout zákonným povinnostem, zejména odvodům na daně a pojistné. I přesto, že se tato forma spolupráce může na první pohled zdát jako výhodná pro obě strany, nese v sobě významná daňová a právní rizika – a to jak pro samotné OSVČ, tak pro firmy, které jejich služby využívají.
Švarcsystém v České republice
Pojem „švarcsystém“ není v české legislativě oficiálně definován, přesto jeho podstata spadá pod definici nelegální práce, jak ji uvádí zákon o zaměstnanosti. Ta je charakterizována tím, že fyzická osoba (OSVČ) vykonává činnost s rysy závislé práce, ale bez existence pracovního poměru.
Pojem „švarcsystém“ je odvozený od jména podnikatele Miroslava Švarce, který v 90. letech jako jeden z prvních začal tento způsob spolupráce rozšiřovat ve stavebnictví. Princip tohoto systému spočívá v tom, že je skutečný pracovní poměr zakrytý jiným typem smluvního vztahu, typicky smlouvou o dílo nebo smlouvou o poskytování služeb, i když práce nese znaky klasického zaměstnackého poměru. Dodavatelé ve smlouvách o poskytování služeb jsou tedy OSVČ, které poskytují své služby firmám – odběratelům těchto služeb.
Firmy využívají švarcsystém především proto, že jim to umožňuje snižovat provozní náklady. Ke snížení těchto nákladů dochází zejména z toho důvodu, že firmy neodvádějí za zaměstnance zdravotní a sociální pojištění. Tento systém není finančně výhodný pouze pro firmu ale i pro OSVČ, kteří jsou formálně zaměstnanci. Tyto OSVČ si mohou uplatnit výdajové paušály, a tím si sníží nejen svůj daňový základ, ale i následnou výši odvodů na zdravotní a sociální pojištění.
Problematikou nelegálního zaměstnáváním – švarcsystémem se v poslední době začalo výrazně zabývat Generální finanční ředitelství (GFŘ). V současné době i v následujících letech plánuje GFŘ zaměřit své kontrolní aktivity především na oblast daně ze závislé činnosti, zejménana odhalování švarcsystému. Podle ředitelky GFŘ Simony Hornochové v současné době vznikají největší daňové úniky v důsledku zastřeného agenturního zaměstnávání. V takových případech se jedná o případy, kdy jsou pracovníci formálně vedeni jako externí dodavatelé na smlouvy o dílo, přestože ve skutečnosti vykonávají běžnou zaměstnaneckou práci.
Ačkoli se může zdát, že samotná daň z příjmů těchto pracovníků není vysoká, jelikož se z velké části jedná především o nízkopříjmové pracovníky, tak celkový dopad na státní rozpočet je poměrně významný. Podle odborných odhadů stát ročně přichází o 40 až 70 miliard korun, které se neodvedou do státního rozpočtu, jelikož jsou zaměstnanci formálně vedeni jako OSVČ.
GFŘ plánuje více spolupracovat s inspekcí práce, vzájemně sdílet data mezi jednotlivými resorty a cíleně provádět kontroly u firem, u kterých se tyto praktiky objevují.
Kontrolu, zda se jedná o švarcsystém či nikoli, má ve své pravomoci Státní úřad inspekce práce. Inspektoři práce nehodnotí pouze písemné smlouvy, ale i skutečné podmínky výkonu práce. Kontroly se zaměřují na to:
- zda OSVČ pracuje pouze pro jednoho klienta,
- zda má stejný režim jako interní zaměstnanci,
- jestli používá firemní pracovní nástroje,
- jak jsou kontrolovány výsledky její práce,
- a kdo je nositelem know-how.
Novela zákona od 1. ledna 2025
S účinností od 1. ledna 2025 vstoupila v platnost novela zákona, která zásadně mění pravidla v oblasti zaměstnávání osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Hlavním cílem těchto změn je zpřísnit boj proti nelegálním formám práce, především švarcsystému. Nově zákon zavádí také přísnější sankce, které mohou vážně poškodit reputaci firem.
Od ledna 2025 platí nové postihy za zastřenou závislou práci, tedy situaci, kdy je práce formálně vykazována jako podnikání, ale fakticky se jedná o zaměstnání. Firmy, které tuto praxi umožní, mohou čelit pokutám od 50 tisíc až po 10 milionů korun. Navíc může být uloženo i dočasné pozastavení činnosti až na dva roky a přestupek bude zveřejněn na úřední desce Státního úřadu inspekce práce po dobu 12 měsíců. Vedle sankcí od inspekce práce může být firma vystavena doměrkům ze strany finanční správy a dalších institucí. Pokud se prokáže, že šlo o závislou práci, může být zpětně vyměřena daň z příjmů, zdravotní a sociální pojištění včetně penále a úroků.
Kromě finančních postihů hrozí firmám i další sankce:
- Zveřejnění přestupku na úřední desce inspekce práce po dobu jednoho roku – to může zásadně poškodit reputaci zaměstnavatele.
- Firma může být označena jako nespolehlivý zaměstnavatel, což přináší další omezení (např. nemožnost nabízet pracovní místa cizincům nebo získat dotace).
Fyzická osoba pracující nelegálně může dostat pokutu až 100 000 Kč. Navíc od roku 2025 mohou inspektoři uložit i zákaz podnikatelské činnosti až na dva roky. Zároveň mohou být vyřazeni z evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce a hrozí jim doměření daně a pojistného ze strany finančního úřadu, zdravotní pojišťovny a ČSSZ.
Od roku 2025 mají inspektoři navíc možnost využívat skryté audiovizuální záznamy jako důkazní materiál. Odpovědnost za prokázání nelegálního pracovního vztahu však leží výhradně na kontrolním orgánu – státnímu úřadu inspekce práce.
OSVČ by si sami měly hlídat samostatnost své činnosti nejen formálně, ale i fakticky, protože při podezření na švarcsystém může být jejich spolupráce přehodnocena ze strany úřadů.
Pokud se OSVČ dostane do situace, kdy je jí ze strany firmy zadávána práce a tato situace připomíná zaměstnanecký poměr, má několik možností obrany:
- upozornit zaměstnavatele na právní a daňová rizika,
- konzultovat situaci s odborníkem,
- kontaktovat Státní úřad inspekce práce.
S cílem postihovat skryté formy zaměstnávání souvisí i zavedení tzv. jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů, které by mělo začít fungovat od roku 2027. Toto hlášení by mělo umožnit rychleji získávat pro kontrolory komplexnější data ze systému ČSSZ a Finanční správy. Tyto systémy jsou v současné době oddělené a sdílení informací je v současné době poměrně problematické.
Závěr
Švarcsystém představuje závažné porušení pracovněprávních i daňových předpisů, které může mít negativní dopady jak pro firmy, tak pro samotné živnostníky. Ačkoli může na první pohled působit jako výhodné řešení spolupráce, ve skutečnosti přináší značná rizika v podobě doměrků, pokut a právní odpovědnosti.
V současné době se kontrolní orgány jako je Státní úřad inspekce práce, Generální finanční ředitelství či Finanční správa věnují tomuto způsobu obcházení zákona se zvýšenou pozorností. Boj proti švarcsystému nabírá na obrátkách. Stát zpřísňuje legislativu, kontrolní mechanismy i postihy, a zároveň posiluje datovou propojenost mezi institucemi.
Spolupráce firem s OSVČ zůstává legální alternativou zaměstnání, ale musí být postavena na skutečně nezávislém vztahu – jinak hrozí firmám i jednotlivcům výrazné právní a finanční důsledky.
Zuzana Tregnerová,
manažer a daňový poradce
Jan Hamáček,
asistent daňového poradce
Senovážné náměstí 992/8
Praha 1, 110 00
Tel.: + 420 273 139 330
Email: jan.tecl@ekp.cz
Zdroje:
K dispozici >>> zde.
K dispozici >>> zde.
Do jaké oblasti bude GFŘ směřovat svoje kontrolní aktivity? (EKPrůvodce daněmi a účetnictvím; květen, červen 2025)
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Jan Hamáček, Zuzana Tregnerová (EKP Advisory) 31.10.2025
Výklad zadávacích podmínek v kontextu rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – 1. část.
Cílem tohoto třídílného článku je seznámit čtenáře s pravidly výkladu právního jednání, respektive zadávacích podmínek, a to mj. i v kontextu rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“).
V rámci první části článku se budeme věnovat analýze dvou poměrně nedávných rozhodnutí Úřadu, resp. předsedy Úřadu, ve kterých jsou nastíněny výkladové metody používané Úřadem v kontextu výkladu zadávacích podmínek přezkoumávaných zadávacích řízení, a to ve vazbě na již dřívější rozhodnutí týkající se této problematiky. Na základě této analýzy dotčených rozhodnutí se pokusíme nastínit Úřadem využívané výkladové metody a související faktory, které mají být při výkladu dle Úřadu zvažovány a zohledněny.
V dalších částech článku budeme níže uvedené závěry zasazovat do širšího kontextu pravidel pro výklad právních předpisů a pro výklad právního jednání dle relevantních ustanovení zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).
Skutkové okolnosti a právní posouzení Úřadu
Zadavatel v rámci Úřadem nedávno přezkoumávaného zadávacího řízení „Spotřební materiál pro plazmaferézy“ stanovil mj. následující spornou zadávací podmínku spočívající v požadavku na dodávku: „Vaku pro odběr plazmy 1000 ml“.[1]
Stěžovatel nejprve v rámci námitek a navazujícího návrhu na přezkum postupu zadavatele argumentoval v tom smyslu, že se dle jeho názoru údaj 1000 ml vztahuje k samotnému vaku pro odběr plazmy, a přestože stěžovatel nabízel (požadavku zadavatele neodpovídající) vak o velikosti 1200 ml,[2] tak se jedná o rovnocenné řešení, které by měl zadavatel akceptovat. V rámci řízení před Úřadem stěžovatel nově argumentoval v tom smyslu, že zadávací podmínka „vak pro odběr plazmy 1000 ml“ nebyla stanovena jednoznačně, neboť z ní nevyplývá, zda zadavatel požadoval vak o velikosti 1000 ml, nebo odebraná plazma má mít objem až 1000 ml.[3] V tomto kontextu stěžovatel uvedl, že při sestavování nabídky vycházel ze standardní praxe vyjadřování se v transfuzním lékařství při zadávání veřejných zakázek na dodávky obdobného zboží, kdy je dle navrhovatele zcela obvyklá specifikace požadavku „vak pro odběr (x) ml krve“ s tím, že odběrový vak je vždy větší a požadavek je specifikován právě na požadovaný objem odebrané krve, nikoliv na skutečný objem vaku. Stěžovatel dále argumentoval tak, že na trhu neexistuje žádný vak, který by měl objem přesně 1000 ml (i vak samotného vybraného dodavatele ve skutečnosti přesahoval stanovený parametr 1000 ml).
Úřad se v návaznosti na výše řečené zabýval tím, jak lze tedy použitou zadávací podmínku chápat a vykládat. Předmětem zkoumaných nejasností bylo tedy to, zda má být zadávací podmínka vykládána tak, že a) objem vaku má být přesně 1000 ml, nebo b) zda uvedený údaj označuje množství plazmy, které se má (při zohlednění rezervy pro cirkulaci vzduchu)[4] do vaku vejít, přičemž v úvahu přicházela i varianta c), a to že údaj 1000 ml představuje katalogové označení (tedy údaj, který uvádí ve vztahu k výrobku výrobce).
Úřad v rámci prvostupňového rozhodnutí mj. uvedl následující:
- Z hlediska jazykového výkladu je dle Úřadu podstatné to, že zadavatel číselný údaj o objemu vložil až za slovo „plazmy“, čímž dle Úřadu jasně vyjádřil, že se číselný údaj o objemu vztahuje k samotnému vaku, a nikoliv k plazmě.
- Z pohledu logického výkladu pak lze předmětný požadavek interpretovat tak, že vak má mít kapacitu 1000 ml, ale nemusí být nutně naplněn tímto konkrétním množstvím plazmy. Pakliže by číselný údaj o objemu nebyl vztahován k vaku, ale k objemu plazmy, mohli by dodavatelé teoreticky dodat vaky o objemu několikanásobně větším, které by sice splnily podmínku, že se do nich vejde 1000 ml plazmy, ale z hlediska efektivity a účelnosti takového řešení nelze dle Úřadu rozumně předpokládat, že by takový záměr zadavatel při stanovení předmětné zadávací podmínky skutečně měl, tedy že by mu reálně nezáleželo na objemu, resp. velikosti vaku, do něhož bude plazmu odebírat.[5]
Úřad dále uvedl, že se při interpretaci: zabýval i nadpisem „minimální technické podmínky“, uvedeným v bodě 1) čl. IV „Technická specifikace“ zadávací dokumentace před výčtem jednotlivého poptávaného zboží a jeho parametrů. Úřad má za to, že tento nadpis je potřeba v šetřeném případě chápat ve smyslu „minimální požadovaný souhrn požadavků kladených na předmět plnění“. Jinými slovy tento nadpis vyjadřuje, že dodavatelem nabízené zboží musí v souhrnu splňovat všechny zde uvedené požadavky, aby bylo pro zadavatele akceptovatelné.[6]
Proti rozhodnutí Úřadu podal stěžovatel rozklad, v rámci kterého dále uvedl, že zvolil jednu ze tří možných intepretací zadávací podmínky, přičemž teprve po obdržení rozhodnutí o vyloučení se ukázalo, že ji zadavatel vykládá odlišně (nejasnost zadávacích podmínek se tudíž projevila v pozdější fázi zadávacího řízení a nebylo možné se proti ní bránit do konce lhůty pro podání nabídek). V navazujícím rozhodnutí o rozkladu předseda zrušil dotčený výrok Úřadu s tím, že neposoudil správně výklad zadávací podmínky, přičemž se k problematice vyjádřil následovně.[7]
Předseda Úřadu uvedl, že sporná zadávací podmínka nabízí vícero možných intepretací, přičemž zadavatel ji vyložil k tíži stěžovatele bez přesvědčivého odůvodnění. K výkladu zadávacích podmínek dále uvedl, že lze v prvé řadě rozlišovat takovou nejasnost zadávacích podmínek, která je v rozporu s § 36 odst. 3 zákona 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“).[8] Jedná se o nejasnost, která vede k nemožnosti podání nabídek, nebo jejich následné vzájemné neporovnatelnosti. V případě takové nejasnosti je nutné přistoupit ke zrušení zadávacího řízení.
Dále je dle předsedy možné rozlišovat situaci, kdy text zadávacích podmínek umožňuje více možných interpretací, ale tyto nejasnosti je možné odstranit za pomoci výkladových metod. Předseda Úřadu uvádí, že za takovéto situace je průměrný odborně zdatný dodavatel[9] schopen dospět k jednomu správnému výkladu.
Mezi dotčené výkladové metody předseda Úřadu řadí např. výklad logický, systematický, teleologický („V rámci teleologického výkladu je pak třeba zohlednit např. praxi obvyklou v daném odvětví trhu či úmysl zadavatele, který je průměrnému odborně zdatnému dodavateli zjevný a nebudí pochybnosti.“[10]). Pokud ani při použití těchto výkladových metod nelze dospět k jednomu výkladu, zbývá dle předsedy Úřadu poslední možnost, a to přistoupit k výkladu tzv. contra proferentem,[11] tedy výkladu v neprospěch toho, kdo sporného pojmu použil jako první – tj. zadavatel. Jinými slovy, pokud se při existenci vícero výkladů nepodařilo za použití výkladových metod dospět k jednomu správnému výkladu, je nutné upřednostnit ten výklad, který nejméně omezuje dodavatele/soutěž o veřejnou zakázku.
Předseda Úřadu dále zhodnotil posouzení dotčené zadávací podmínky Úřadem z pohledu jazykového výkladu a uvedl, že jazykový výklad představuje teprve prvotní přiblížení[12] k výkladu zadávací podmínky, nikoliv její úplné porozumění.
Předseda Úřadu současně vytkl, že se Úřad nezaobíral aspektem obvyklé praxe, kterou je nutné zohlednit s cílem zjistit, jak lze vnímat zadávací podmínku z pohledu běžné praxe na trhu. V návaznosti na to měl Úřad též zohlednit pohled průměrně zdatného dodavatele z oboru, a to s ohledem na to, že je nutné hodnotit, jak určité jazykové výrazy zapadají do reality konkrétního případu v daném tržním prostředí.
Dle předsedy neobstál ani provedený logický výklad. Úřad pochybil v tom, že dospěl bez dalšího k závěru, že „pokud by nebyl číselný údaj vztahován k objemu vaku, ale k objemu plazmy, mohli by dodavatelé teoreticky dodat vaky o objemu několikanásobně větším, které by sice splnily podmínku, že se do vaku vejde 1 000 ml plazmy, ale dle Úřadu nelze rozumně předpokládat, že by zadavatel měl takový záměr“. Dle předsedy Úřadu nebyla pro takovýto závěr ve skutkovém stavu dostatečná opora.[13]
Shrnutí argumentace předsedy Úřadu
Úřad se nedostatečně vypořádal s výkladem dotčené zadávací podmínky a přiklonil se k jednomu výkladu, aniž by bylo dostatečně přesvědčivě odůvodněno, že právě tento výklad je jako jediný aplikovatelný. Úřad své odůvodnění opřel z části o formalistický (jazykový) výklad a z části o logický výklad, přičemž závěry Úřadu nebyly ve svém souhrnu přesvědčivé a dostatečné. Předseda Úřadu uvedl, že za předpokladu, že Úřad setrvá na svém závěru o tom, že existuje toliko jeden správný výklad (který musí být průměrnému odborně zdatnému dodavateli srozumitelný), tj. že číselný údaj 1000 ml se vztahuje k vaku, nikoliv plazmě, bude muset své závěry přesvědčivěji odůvodnit. V případě, že budou o výkladu přetrvávat pochybnosti, bude Úřad povinen aplikovat výklad pro dodavatele nejmírnější.
Ze závěrů předsedy Úřadu zároveň vyplývá, že je při výkladu zadávacích podmínek namístě postupovat následovně:
- Je nutné primárně rozlišit, zda se jedná o zadávací podmínku natolik nejasnou, že odporuje § 36 odst. 3 ZZVZ a způsobuje, že brání v podání nabídek, nebo brání jejich vzájemné porovnatelnosti (takovou nejasnost není možné odstranit jinak než zrušením zadávacího řízení), nebo zadávací podmínku, jejíž nejasnost je odstranitelná výkladem;
- V případě druhé možnosti je třeba postupně aplikovat výkladové metody, a to vedle jazykového výkladu dále výklad (vnímaný nadto optikou „průměrného odborně zdatného dodavatele“) logický, systematický a teleologický, přičemž v rámci teleologického výkladu je „třeba zohlednit např. praxi obvyklou v daném odvětví trhu či úmysl zadavatele, který je průměrnému odborně zdatnému dodavateli zjevný a nebudí pochybnosti“;
- Pokud nelze na základě výše uvedeného dospět k jednomu správnému výkladu, je nutné použít výkladu tzv. contra proferentem (§ 557 OZ), tedy výkladu v neprospěch toho, kdo sporného pojmu použil jako první (výklad k tíži zadavatele, resp. výklad nejméně omezující soutěž, tj. výklad nejbenevolentnější vůči dodavatelům).[14]
Nadto je dle Úřadu nutné vzít v úvahu, jak by zadávací dokumentaci pochopil průměrný odborně zdatný dodavatel působící v dotčeném oboru, kdy nutnost takového přístupu přímo vyplývá z požadavku vykládat zadávací dokumentaci ve světle praxe obvyklé při zadávání obdobných veřejných zakázek, neboť lze předpokládat, že obvyklá praxe je založená na racionálním rozhodování zadavatelů i dodavatelů.[15] Podle Úřadu tak platí, že samostatné ustanovení zadávací dokumentace se má vykládat nejenom gramaticky, ale i systematicky a logicky a také s ohledem na účel a předmět veřejné zakázky, na praxi obvyklou při zadávání podobných veřejných zakázek, a to vše ve vzájemné souvislosti. V případě pochybností, zda určité ustanovení nepřipouští více myslitelných výkladových variant, je třeba zohlednit rovněž celkovou racionalitu každé jednotlivé takto myslitelné varianty.
Dle ještě starší rozhodovací praxe předsedy Úřadu mj. platí, že: „Při interpretaci zadávací dokumentace je třeba v některých případech přihlížet nejen k jejímu jazykovému vyjádření, k systematice a k vysvětlením zadavatele, ale je třeba brát patřičný ohled i na účel a předmět veřejné zakázky, na celkový kontext zadávací dokumentace, na praxi obvyklou při zadávání podobných veřejných zakázek a případně i na stav poznání dosažený oboru předmětu dotčené zakázky (tzn. závěry příslušných vědeckých disciplín) – to vše ve vzájemné souvislosti. (…) V případě pochybností, zda určité ustanovení nepřipouští více myslitelných výkladových variant, je třeba zohlednit rovněž celkovou racionalitu každé jednotlivé takto myslitelné varianty.“[16]
Závěr
Konec 1. části. V rámci výše uvedeného textu jsme zmapovali Úřadem využívané výkladové metody a související faktory, které mají být při výkladu dle Úřadu zvažovány a zohledněny, přičemž v rámci navazujícího dílu článku rozebereme teoretické i praktické aspekty výkladu právních předpisů a zadávacích podmínek.
JUDr. Jan Musil, LL.M.,
advokát
Mgr. Milan Šebesta, LL.M.,
advokát, partner
MT Legal s.r.o., advokátní kancelář
Praha | Brno | Ostrava
Tel.: +420 222 866 555
Fax: +420 222 866 546
e-mail: info@mt-legal.com
[1] Rozhodnutí Úřadu ze dne 30. 8. 2024, č. j. ÚOHS-33365/2024/500 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) bod 81: „Úřad se předně zabýval otázkou, jak byla zadávací podmínka, pro jejíž nesplnění byl navrhovatel vyloučen ze zadávacího řízení, stanovena v zadávací dokumentaci. V čl. IV. s názvem „Technické podmínky“ zadávací dokumentace zadavatel stanovil minimální technické požadavky na „spotřební materiál“, jehož dodávky jsou předmětem rámcové dohody. Kategorii spotřební materiál pak následně zadavatel dělí na dílčí položky poptávaného zboží, přičemž u každé položky stanovil konkrétní technické podmínky, jež musí být splněny.“ Dostupné >>> zde.
[2] Vak s označením 1200 ml s faktickým objemem 1370 ml.
[3] Prvostupňové rozhodnutí bod 82: „(…) přestože jím nabízený vak má jiný objem než ten, který zadavatel požadoval, jedná se o rovnocenné řešení, a zadavatel je měl proto akceptovat. Ve vyjádření k podkladům rozhodnutí nicméně navrhovatel přichází se zcela novou argumentací, když tvrdí, že zadávací podmínka „vak pro odběr plazmy 1000 ml“ nebyla stanovena jednoznačně, neboť z ní nevyplývá, zda zadavatel požadoval vak o velikosti 1000 ml, nebo odebraná plazma má mít objem až 1000 ml. Navrhovatel dodává, že při sestavování nabídky vycházel ze standardní praxe vyjadřování se v transfuzním lékařství při zadávání veřejných zakázek na dodávky obdobného zboží, kdy je dle navrhovatele zcela obvyklá specifikace požadavku „vak pro odběr (x) ml krve“ s tím, že odběrový vak je vždy větší a požadavek je specifikován právě na požadovaný objem odebrané krve, nikoliv na skutečný objem vaku.“
[4] Vedle samotné plazmy se ve vaku nachází i určité množství vzduchu, které vyplňuje prostor celkového objemu.
[5] Prvostupňové rozhodnutí bod 86: „Z jazykového i logického výkladu požadavku zadavatele tak dle Úřadu plyne, že číselný údaj o objemu 1000 se vztahuje k vaku, nikoliv k množství odebírané plazmy. To ostatně potvrzuje i zadavatel ve svém vyjádření k návrhu, z něhož plyne, že zadavatel daný údaj chápe jako „označení“ objemu výrobcem, resp. jako katalogové označení produktu. K tomu Úřad dodává, že pokud jsou vaky na odběr plazmy jsou od výrobce standardně označovány oficiálním údajem o jejich objemu (což vyplývá z vyjádření zadavatele k návrhu), musí být tato skutečnost (tj. že každý vak je označen údajem o jeho objemu) dle názoru Úřadu známa i navrhovateli jakožto dodavateli, který na daném trhu působí a musí být tedy s dodávaným zbožím a způsobem, jakým se oficiálně označují jeho parametry, dobře obeznámen. I vzhledem k tomu je Úřad přesvědčen, že navrhovatel musel chápat, že zadavatelův požadavek na objem 1000 ml se vztahuje k vaku, a že má vyjadřovat to, že zadavatel poptává vaky s katalogovým označením objemu 1000 ml. Jak přitom již Úřad uvedl výše, to, že navrhovatel ve skutečnosti požadavek zadavatel pochopil správně, tj. že se údaj o objemu 1000 ml vztahuje k vaku, nikoliv k plazmě, vyplývá z námitek i návrhu, kde sám přiznává, že jím nabízené zboží tento požadavek nesplňuje.“
[6] Dle Úřadu slovo „minimální“ nelze v kontextu zadávací dokumentace chápat tak, že by se snad vztahovalo ke konkrétním hodnotám jednotlivých technických parametrů stanovených u jednotlivých položek předmětu plnění, tj. že pokud zadavatel uvedl požadavek na objem vaku na odběr plazmy 1000 ml, bylo by možno nabídnout vaky o tomto objemu nebo o jakémkoli objemu vyšším. Zadavatel tedy prostřednictvím dané zadávací podmínky požadoval vak pro odběr plazmy, jehož objem je právě 1000 ml.
[7] Rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 6. 11. 2024, č. j. ÚOHS-41483/2024/162 (dále jen „druhostupňové rozhodnutí“). Dostupné >>> zde.
[8] „Zadávací podmínky zadavatel stanoví a poskytne dodavatelům v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v zadávacím řízení. Zadavatel nesmí přenášet odpovědnost za správnost a úplnost zadávacích podmínek na dodavatele.“
[9] Je namístě podotknout, že se v rozhodnutích lehce nekonzistentně objevuje i spojení „průměrně zdatný dodavatel z oboru“, přičemž mezi „průměrným odborně zdatným dodavatelem“ a „průměrně (odborně) zdatným dodavatelem z oboru“ lze už na základě jazykového výkladu vysledovat rozdíl. Jeví se však, že nebylo úmyslem mezi těmito termíny činit rozdíl a uvedené je tak i v kontextu předchozí rozhodovací praxe souhrnně chápat tak, že uvažujeme o „průměrném odborně zdatný dodavatel (působícím v dotčeném oboru)“ viz např. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 6. 4. 2020, č. j. ÚOHS-10431//2020/322/DJa. V rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu se lze setkat s termínem „průměrný účastník zadávacího řízení“ viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 As 165/2022 – 29.
[10] Druhostupňové rozhodnutí bod 32. poznámka pod čarou č. 1.
[11] Druhostupňové rozhodnutí bod 32. poznámka pod čarou č. 2.
[12] Tento závěr koresponduje se závěry Ústavního soudu, který se tak vyslovil ve vztahu k výkladů právních předpisů viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl.ÚS 33/97: „Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.“
[13] Předseda Úřadu dále uvedl, že: „(…) pakliže si zadavatel na straně jedné stanovil zadávací podmínku připouštějící dva výklady, na straně druhé své preference neformuloval, logicky nelze očekávat, že bude naplněn jeho záměr o dodání vaku dle jeho preferencí. Ty totiž nelze z takto stanovené zadávací podmínky vyčíst.“
[14] Předseda Úřadu navázal již na dřívější rozhodovací praxi, tj. rozhodnutí Úřadu ze dne 25. 4. 2023, č. j. ÚOHS-15629/2023/500: „(…) že obecně se nelze spokojit jen s jazykovým výkladem příslušné zadávací podmínky, ale vždy je třeba postupovat maximálně obezřetně, vykládat zadávací podmínky v jejich vzájemné souvislosti a zohledňovat vždy veškerý kontext věci.“.
[15] Tuto obecnou tezi lze podpořit závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2012, č. j. 1 Afs 42/2012 – 51, kde se v bodě 20. uvádí: „Nejednoznačnost textu by jistě mohla být odstraněna existující zvyklostí či ustálenými praktikami v daném oboru, které by profesionál podnikající v diagnostice komunikací měl znát. […] Nejednoznačnost pravidla nelze samozřejmě bez dalšího dovozovat jen z toho, že žalobkyně pravidlo pochopila jinak.“
[16] Rozhodnutí Úřadu ze dne 4. 3. 2019, č. j. ÚOHS-R0216/2018/VZ-06462/2019/322/PJe. Ač bylo rozhodnutí posléze zrušeno, citované argumenty jsou nadále směrodatné. Obdobně pak Rozhodnutí Úřadu ze dne 25. 4. 2023, č. j. ÚOHS-15629/2023/500: „Úřad ve vztahu k výše uvedenému shrnuje, že samostatné ustanovení zadávací dokumentace se má vykládat nejenom gramaticky, ale i systematicky a logicky a také s ohledem na účel a předmět veřejné zakázky, na praxi obvyklou při zadávání podobných veřejných zakázek, a to vše ve vzájemné souvislosti. V případě pochybností, zda určité ustanovení nepřipouští více myslitelných výkladových variant, je třeba zohlednit rovněž celkovou racionalitu každé jednotlivé takto myslitelné varianty.“
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Jan Musil, LL.M., Mgr. Milan Šebesta, LL.M. (MT Legal) 22.10.2025