EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Odčinění nemajetkové újmy v souvislosti se zásahem do pověsti právnické osoby.*
Právo stavby a jeho uplatnění v praxi.*
Přetahování zaměstnanců – kde končí férová nabídka a začíná nekalá soutěž?*
Byznys a paragrafy, díl 22.: Zprostředkovatelská činnost v energetice: pravidla, dohled Energetického regulačního úřadu a spory se spotřebiteli.
Vítáme vás u dalšího dílu naší série Byznys a paragrafy, kterou pro vás připravuje advokátní kancelář LAWYA. Tentokrát se zaměříme na podnikání v energetice.
Od 1. ledna 2022 vstoupila v účinnost tzv. zprostředkovatelská novela – zásadní změna energetického zákona, která poprvé přesně vymezila zprostředkování v energetice jako samostatnou a regulovanou podnikatelskou činnost. Pro ty, kteří chtějí na trhu s energiemi působit profesionálně a legálně, to znamená jasná pravidla, jednoznačné požadavky a také nové příležitosti.
Zprostředkovatelé dnes hrají klíčovou roli mezi zákazníky a dodavateli energií. Právě jim se zákazníci často svěřují při hledání výhodnější nabídky nebo při vyřizování změny dodavatele. Novela proto nastavila přísnější standardy kvalifikace a transparentnosti, aby trh pročistila od nekalých praktik a umožnila seriózním subjektům pracovat v jasně vymezeném a důvěryhodném prostředí.
Tento článek vám přehledně ukáže, co vše musí zájemce o výkon činnosti zprostředkovatele splnit, jak probíhá registrace u Energetického regulačního úřadu a jaké povinnosti a výhody s sebou oprávnění přináší. Pokud chcete vstoupit do energetického byznysu správně a bez rizik, následující informace jsou pro vás zásadní.
Zprostředkovatel: kdo to je a jak funguje
Zprostředkovatel energií sám neprodává elektřinu nebo plyn, ale funguje jako prostředník mezi zákazníkem a licencovaným dodavatelem energie. Pomáhá zákazníkovi vyhledat nabídku dodavatele, sjednat smlouvu o dodávce nebo provést změnu či ukončit stávající smlouvy. Zprostředkovatelská činnost zahrnuje obstarání příležitosti k uzavření, změně nebo zrušení smlouvy s dodavatelem, samotné sjednání smlouvy či jednání směřující k uzavření takové smlouvy. Na rozdíl od dodavatele (držitele licence na obchod s energiemi) se zprostředkovatel nestává smluvní stranou dodávky energie. Pouze zajišťuje kontakt a uzavření smlouvy mezi zákazníkem a dodavatelem.
Zprostředkovatel musí mít plnou svéprávnost, musí být bezúhonný a spolehlivý. Energetický zákon dále vyžaduje alespoň středoškolské vzdělání a minimálně 5letou praxi v oblasti energetiky (výroba nebo obchod s elektřinou nebo plynem). Tyto odborné předpoklady může splnit sám zprostředkovatel nebo může ustanovit tzv. odpovědného zástupce s požadovanou praxí. Jedna osoba může vykonávat funkci odpovědného zástupce pro nejvýše čtyři zprostředkovatele. Úřad posuzuje, zda žadatel všechny podmínky splňuje. Pokud ano, udělí oprávnění k činnosti. Úřad uděluje oprávnění na dobu 5 let ode dne zápisu zprostředkovatele do registru zprostředkovatelů a lze jej opakovaně prodlužovat.
Průběh registrace u ERÚ: žádost, dokumentace, vydání osvědčení
Žádost o udělení oprávnění u ERÚ probíhá na základě písemné žádosti. Žádost zprostředkovatel podává na předepsaném formuláři ERÚ. Kromě obecných náležitostí podle správního řádu musí obsahovat i údaje dokládající splnění všech zákonných podmínek. Formuláře žádosti pro fyzické i právnické osoby jsou k dispozici na webu ERÚ spolu se seznamem dokumentů, které je nutné k žádosti přiložit. Typicky půjde o doklady jako výpis z rejstříku trestů (bezúhonnost), strukturovaný životopis nebo potvrzení zaměstnavatelů (praxe v energetice), kopie diplomů či certifikátů (vzdělání) apod. Pokud žadatel dosud nemá přidělené IČO (identifikační číslo), může v rámci žádosti požádat ERÚ i o jeho přidělení. Úřad pak IČO přidělí spolu s registračním číslem.
Žádost lze zaslat ERÚ v listinné podobě prostřednictvím provozovatele poštovních služeb či na podatelně ERÚ nebo elektronicky prostřednictvím datové schránky nebo e-mailem opatřeným elektronickým podpisem. Za přijetí žádosti o udělení oprávnění k činnosti zprostředkovatele v energetických odvětvích se hradí správní poplatek ve výši 10 000 Kč. Pokud se oprávnění prodlužuje, správní poplatek za přijetí takové žádosti činí 5 000 Kč. Úřad vydá rozhodnutí zpravidla do 30 nebo 60 dnů. Pokud ERÚ rozhodne kladně a udělí žadateli oprávnění zprostředkovatele, provede zápis do veřejného Registru zprostředkovatelů a vydá žadateli osvědčení o registraci. Každý zprostředkovatel získá jedinečné registrační číslo, pod kterým je v registru veden. Osvědčení o registraci slouží mj. k tomu, aby se mohl zákazníkům prokázat.
Platnost oprávnění činí 5 let od data zápisu. Oprávnění platí 5 let od data zápisu. Prodloužení je možné opět na 5 let, pokud zprostředkovatel včas (nejpozději 90 dnů před koncem platnosti) požádá o prodloužení a nadále splňuje podmínky pro zprostředkovatelskou činnost. Zánik oprávnění nastává například, pokud zprostředkovatel sám ukončí činnost, uplynutím doby platnosti oprávnění či rozhodnutím ERÚ o odejmutí oprávnění. Úřad oprávnění odejme, pokud jeho držitel přestal splňovat podmínky pro činnost zprostředkovatele, při výkonu zprostředkovatelské činnosti závažně porušil zákon nebo v žádosti o udělení nebo o prodloužení oprávnění uvedl nepravdivé údaje.
Povinnosti zprostředkovatele
Zprostředkovatel musí podle energetického zákona plnit řadu povinností. Zejména platí důraz na férové jednání. Zprostředkovatel musí od prvního kontaktu informovat zákazníka, že vystupuje jako zprostředkovatel. Musí se mu prokázat osvědčením o registraci u ERÚ, sdělit mu svou totožnost, adresu sídla, registrační číslo a případně identifikační číslo. Dále musí jednat poctivě a s odbornou péčí a vždy účinně zohledňovat práva a oprávněné zájmy spotřebitele před zájmy vlastními. Prakticky to znamená například respektovat vůli zákazníka, pravdivě a včas mu sdělovat všechny podstatné skutečnosti (např. výši ceny, délku smlouvy, hrozící škodu).
Smlouvu o zprostředkování lze uzavřít pouze v písemné formě. Smlouva o zprostředkování se spotřebitelem musí obsahovat řadu povinných údajů. Mezi nejdůležitější z nich patří: identifikační údaje zprostředkovatele, výše odměny nebo alespoň způsob jejího výpočtu, označení služby, jakou má zprostředkovatel zajistit (např. zda jde o dodávku elektřiny nebo plynu), na jak dlouho je smlouva uzavírána a podmínky, za kterých lze smlouvu ukončit. Pokud spotřebitel zprostředkovateli (nebo přímo dodavateli) udělí plnou moc, aby za něj obstaral nebo uzavřel smlouvu s dodavatelem, zprostředkovateli plná moc automaticky zanikne do 12 měsíců od jejího udělení. Pokud zprostředkovatel na základě plné moci uzavře za spotřebitele smlouvu o dodávce elektřiny nebo plynu (či změnu nebo ukončení), musí spotřebiteli bezodkladně předat písemné vyhotovení této smlouvy, nejpozději do 14 dnů od uzavření. Spotřebitel tak musí obdržet kopii nové smlouvy s dodavatelem včas, aby věděl, co bylo sjednáno.
Zákon významně posiluje práva spotřebitelů. Spotřebitel může kdykoli vypovědět smlouvu o zprostředkování bez výpovědní doby, a to okamžitě a bez jakékoli sankce. Stejně tak může kdykoli vypovědět plnou moc udělenou zprostředkovateli. Pokud byla smlouva s dodavatelem uzavřena jménem spotřebitele, může spotřebitel tuto smlouvu vypovědět do 15 dnů od zahájení dodávky.
Pokud zprostředkovatelé provozují webové stránky, musí obsahovat informaci o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, kterým je ERÚ. Úřad totiž při plošných kontrolách v roce 2024 zjistil, že až 70 % registrovaných zprostředkovatelů, kteří mají web, neuvedlo informaci o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Úřad je vyzval k nápravě a upozornil je, že za takové opomenutí hrozí až milionové pokuty. Kromě toho musí zprostředkovatelé uvádět na svých materiálech pravdivé a úplné informace o své službě, nesmí zamlčovat podstatné skutečnosti, a samozřejmě se musí vyvarovat nekalých obchodních praktik (klamavých a agresivních) dle obecné legislativy na ochranu spotřebitele.
Možné důsledky porušení povinností: přestupky, sankce a odebrání registrace
Energetický zákon v § 91c výslovně definuje přestupky, kterých se zprostředkovatel může dopustit porušením svých povinností. Zprostředkovatel se dopustí přestupku tím, že neinformuje zákazníka, že jedná jako zprostředkovatel, poruší povinnost jednat poctivě a s odbornou péčí, neupřednostní zájmy spotřebitele, nepředá včas písemné vyhotovení smlouvy spotřebiteli, nebo třeba podniká bez oprávnění (bez registrace).
Za přestupek může ERÚ uložit zprostředkovateli citelné pokuty. Zákon stanoví pro některé méně závažné přestupky horní hranici pokuty 1 000 000 Kč (např. neohlášení změn, nesoučinnost s ERÚ při mimosoudním řešení sporu), a až 15 000 000 Kč u závažnějších porušení zákona. Horní hranice 15 milionů se týká porušení důležitých povinností jako porušení informační povinnosti, nepoctivé jednání, porušení práv spotřebitele, zamlčování informací či používání nekalých praktik apod.
Pro představu, ERÚ již v praxi udělil prvním zprostředkovatelům pokuty v řádu statisíců až milionů korun. Například v roce 2024 dostala společnost poskytující marketingové a srovnávací služby zaměřené na vyhledávání nejvhodnějších nabídek pro spotřebitele pokutu 1,5 mil. Kč za to, že neplnila informační povinnosti a za nekalé obchodní praktiky. Jiné společnosti, která se zabývá dodávkou energií na českém trhu, uložil pokutu 1,35 mil. Kč za nekalé praktiky.
Kromě pokut má ERÚ i pravomoc odejmout oprávnění (registraci) zprostředkovateli. Ze zákona musí ERÚ registraci zrušit, pokud zprostředkovatel přestane splňovat podmínky pro výkon činnosti. Typicky by to připadalo v úvahu, pokud by zprostředkovatel pozbyl bezúhonnosti (např. byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin), nebo by mu chyběl odpovědný zástupce s potřebnou praxí. Dále může ERÚ odejmout zprostředkovateli oprávnění, pokud při výkonu zprostředkovatelské činnosti závažně poruší energetický zákon (např. opakovaně porušuje informační povinnost vůči spotřebiteli nebo se uchyluje k nekalým obchodním praktikám).
V roce 2024 obdržel ERÚ 480 podnětů ke kontrole jednání dodavatelů a zprostředkovatelů vůči spotřebitelům. Stížnosti na zprostředkovatele přitom výrazně vzrostly. Oproti roku 2023 se jejich počet ztrojnásobil, což souvisí s opětovným nárůstem aktivity energošmejdů při oživení trhu energií. Mnohé podněty se týkají neoprávněného výkonu činnosti bez registrace nebo porušování zákazů (např. nepovolený podomní prodej, nevyžádané nabídky po telefonu, poskytování klamavých informací či až agresivní praktiky).
Závěr
Zprostředkovatelská činnost v energetice dnes představuje regulovanou a perspektivní oblast podnikání, která nabízí prostor pro profesionály schopné jednat transparentně, odborně a ve prospěch zákazníka. Současná legislativa chrání nejen spotřebitele, ale také poctivé podnikatele. Pro ty, kdo jednají podle pravidel, poskytuje stabilní a předvídatelné prostředí.
Chcete-li působit jako zprostředkovatel energií, vyplatí se brát nejen registraci u ERÚ, ale i veškeré procesy a komunikaci se zákazníky opravdu vážně. Splnění kvalifikačních požadavků, správně nastavená dokumentace a důsledné dodržování zákonných povinností jsou základem nejen pro získání oprávnění, ale i pro dlouhodobý úspěch na trhu.
Pokud si nejste jistí, jak přesně podat žádost, jak správně nastavit smlouvy či interní postupy, nebo potřebujete zastání v řízení před ERÚ, jsme připraveni vám pomoci. Díky odborné podpoře se můžete naplno soustředit na samotné podnikání a budování reputace spolehlivého zprostředkovatele v energetice.
Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy a pokud chcete mít přehled o aktuálních právních změnách a praktických doporučeních, přihlaste se k odběru našeho měsíčního newsletteru, který vám přináší nejnovější právní novinky a užitečné tipy.
Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.
Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání.
Mgr. Jakub Hanák,
advokát
Mgr. Sára Husek Michlová,
advokátní koncipientka
LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.
Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy
Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno
tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jakub Hanák, Mgr. Sára Husek Michlová (LAWYA) 20.11.2025
Odčinění nemajetkové újmy v souvislosti se zásahem do pověsti právnické osoby.
Ještě nedávno se zdálo, že otázka odčinění nemajetkové újmy způsobené pouhým zásahem do dobré pověsti právnické osoby je po rekodifikaci soukromého práva uzavřena. Nejvyšší soud totiž mj. v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021 ze dne 30. 11. 2021 dovodil, že z § 135 zák. 89/2013 Sb., občanský zákoník („o.z.“) žádný satisfakční nárok kompenzující nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do pověsti právnické osoby neplyne a situaci nelze zhojit ani za použití analogie; žalobce‑právnická osoba si tak měl vystačit s nárokem zápůrčím či odstraňovacím.
Ústavněprávní korekce
Tento restriktivní výklad Nejvyššího soudu však narazil na ústavní limity. Plénum Ústavního soudu se v nálezu Pl. ÚS 26/24 ze dne 15. 1. 2025 zabývalo ústavností § 135 a § 2894 odst. 2 o.z., podle nichž se právnická osoba v rámci ochrany před neoprávněným zásahem do své pověsti nemůže s úspěchem domáhat odčinění způsobené nemajetkové újmy. a označilo absenci satisfakčního nároku za (teleologickou) mezeru odporující čl. 10 odst. 1 LZPS, již je třeba překlenout analogickým užitím katalogu prostředků z § 2988 o. z. určeného pro ochranu proti nekalé soutěži, včetně přiměřeného zadostiučinění. Ústavní soud mj. upozornil, že právo na ochranu dobré pověsti nesmí sloužit k vedení strategických žalob (SLAPP) proti svobodě projevu, zejména v otázkách veřejného zájmu. Takové žaloby mohou omezit svobodnou diskusi a oslabit občanskou společnost. Soudy by měly rozlišovat mezi legitimním výkonem práva a jeho zneužitím. Je třeba pečlivě vyvažovat ochranu pověsti a svobodu projevu podle čl. 17 LZPS.
Krátce nato senát ÚS v nálezu IV. ÚS 2672/23 ze dne 6. 2. 2025 s odkazem na výše zmíněný nález ÚS[1] zrušil napadená rozhodnutí soudů, která odepřela stěžovatelce (právnické osobě) právo na omluvu kvůli zásahu do její pověsti z důvodu, že je právnickou osobou. Takový postup podle Ústavního soudu porušuje právo právnických osob na ochranu dobré pověsti. Ústavní soud v tomto rozhodnutí potvrdil, že právnické osoby mají právo na ochranu své pověsti a mohou tak žádat přiměřené zadostiučinění v případě neoprávněného zásahu, tedy včetně omluvy.
Reakce Nejvyššího soudu
Ústavní intervence přiměla tříčlenný senát č. 23 Nejvyššího soudu předložit věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jenž 18. 6. 2025 vydal rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1145/2025, ve kterém konstatoval, že závěry vyslovené mj. v 23 Cdo 327/2021 již nadále neobstojí; při aplikaci § 135 odst. 2 o. z. je nutno analogicky použít konstrukci § 2988 o. z. a právnická osoba se tedy může domáhat přiměřeného zadostiučinění, prokáže‑li vznik nemajetkové újmy a kauzální souvislost s protiprávním zásahem do své pověsti.
Velký senát staví především na těchto pilířích:
- Teleologii a ústavní konformitě: Neexistuje‑li v zákoně výslovný prostředek ochrany pověsti, soud ji dotvoří analogií, aby zajistil plnou účinnost čl. 10 LZPS.
- Pluralitě nároků: Je nutné rozlišit zápůrčí a odstraňovací nároky (§ 135 odst. 1 o. z.) a deliktní závazek k odčinění nemajetkové újmy (§ 2894 odst. 2 o. z.), jenž předpokládá reálně vzniklou nemajetkovou újmu.
- Převzetí nekalosoutěžních standardů: Při ochraně pověsti právnických osob je třeba analogicky použít stejný katalog prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 o. z., včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění.
Skutkový rámec sporu 31 Cdo 1145/2025
JUROS, s.r.o. požadovala omluvu za internetový článek z prosince 2017, v němž spolek Ústecké šrouby, z.s. uváděl údajně nepravdivé a zavádějící tvrzení; článek se dle žalovaného věnoval kritickému zhodnocení kvality biologických hodnocení a posudků zpracovávaných pro investiční záměry v Ústeckém kraji. S požadavkem omluvy v rámci předchozích řízení žalobce neuspěl, Velký senát Nejvyššího soudu však rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání, přičemž tento soud bude nyní vázán právním názorem Nejvyššího soudu.
Závěr
Rozsudek 31 Cdo 1145/2025 představuje významné sjednocení judikatury a potvrzuje právo právnických osob na přiměřené zadostiučinění v případě neoprávněného zásahu do jejich pověsti. Ústavní argumentace se tak stává mostem, kterým se satisfakce vrací do výbavy ochrany dobré pověsti právnické osoby – ovšem nikoli automaticky, nýbrž pod přísným testem existence a příčinnosti nemajetkové újmy.
Dominik Smolka,
advokát
Debora Cibulková,
advokátní koncipient
Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o.
Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8
Tel.: +420 255 706 500
Fax: +420 255 706 550
e-mail: praha@eversheds-sutherland.cz
[1] nález Pl. ÚS 26/24 ze dne 15. 1. 2025
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Dominik Smolka, Debora Cibulková (Eversheds Sutherland) 18.11.2025
Právo stavby a jeho uplatnění v praxi.
Institut práva stavby je upraven v ustanovení § 1240 a násl. zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) a v českém právním prostředí představuje specifickou konstrukci, umožňující oprávněné osobě (stavebníkovi) postavit a samostatně vlastnit stavbu na cizím pozemku.
Institutem práva stavby se prolamuje zákonná zásada „superficies solo cedit“, podle které je stavba součástí pozemku, čímž je dosaženo dočasného oddělení vlastnictví stavby od vlastnictví pozemku. Právo stavby totiž může být zřízeno jen dočasně, a to nejvýše na dobu 99 let. Poslední den doby, na kterou je právo stavby zřízeno, pak musí být patrný z veřejného seznamu (např. z katastru nemovitostí). Právo stavby je možné zřídit jak k existující stavbě, tak i k takové, která ještě nevznikla, přičemž samo o sobě je věcí nemovitou se všemi důsledky z toho plynoucími.
Právní poměry z práva stavby
Z hlediska výkonu práv a povinností má stavebník ve vztahu k samotné stavbě stejná práva jako vlastník. Ve vztahu k pozemku zatíženému právem stavby se však jeho postavení blíží spíše poživateli – samozřejmě pokud není mezi stranami sjednáno jinak. Stavebníkovi může být smluvně uložena například povinnost postavit stavbu na pozemku do určité doby, udržovat ji v dobrém stavu nebo ji pojistit. Vlastník pozemku si také může vyhradit právo schvalovat určité právní či faktické úkony stavebníka ve vztahu k realizované stavbě a do jisté míry tím ovlivňovat jeho realizační postupy. Zákon rovněž mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem zakotvuje vzájemné předkupní právo – stavebník tak má předkupní právo k pozemku a vlastník pozemku má naopak předkupní právo k právu stavby. Tím je posílena právní jistota obou stran, že nedojde k nekontrolovanému převodu práva stavby či pozemku na třetí osobu.
Vznik a zánik práva stavby
Právo stavby může vzniknout trojím způsobem – smlouvou, vydržením nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě vzniku práva stavby na základě smlouvy nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci je nutné právo stavby zapsat do veřejného seznamu (zpravidla katastru nemovitostí), přičemž takovýto zápis má konstitutivní účinky. Naopak, dojde-li k vydržení práva stavby, vzniká v takovém případě právo stavby ze zákona automaticky na dobu 40 let. Tato doba trvání pak může být soudem eventuálně prodloužena nebo naopak zkrácena, pokud pro to existují spravedlivé důvody.
Ve smlouvě o zřízení práva stavby by mělo být vždy obsaženo výslovné ujednání o právu stavebníka mít na pozemku vlastníka nebo pod jeho povrchem stavbu (s věcněprávními účinky), jakož i označení pozemku, jenž má být právem stavby zatížen, specifikace stavby a doba trvání práva stavby. Součástí smlouvy zpravidla bude i ujednání o výši úplaty za zřízení práva stavby, jakož i konkrétní výhrady vlastníka pozemku vůči stavebníkovi nebo povinnosti stavebníka ve vztahu k údržbě a provozu stavby.
Právo stavby je možné převést i zatížit, obdobně jako jakoukoliv jinou nemovitou věc. Vlastník pozemku si nicméně může smluvně vyhradit souhlas se zatížením práva stavby – takovou výhradu je však nutné zapsat do veřejného seznamu. Zvláštní ochranu právních vztahů týkajících se práva stavby poskytuje zákonný zákaz rozvazovací podmínky. Rozvazovací podmínkou nelze právo stavby omezit (např. ujednáním, že právo stavby zanikne, pokud vlastník práva stavby nezíská v určité lhůtě stavební povolení). Pokud by rozvazovací podmínka byla ve vztahu k právu stavby ujednána, ze zákona se k ní nebude přihlížet.
Ke zrušení práva stavby zatíženého věcným právem (např. zástavním právem) před uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, je potřeba souhlasu osoby oprávněné z předmětného věcného práva (např. zástavního věřitele). Bez takového souhlasu nemůže právo stavby zaniknout dříve než věcné právo, které jej zatěžuje – v opačném případě by totiž mohlo dojít ke zkrácení práv osoby oprávněné z věcného práva. Pokud se stavebník práva stavby zřekne, může vlastník pozemku převést právo stavby na sebe nebo jinou osobu na zbývající dobu jeho trvání.
Vlastník stavebního pozemku má podle zákona při zániku práva stavby uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, také povinnost stavebníkovi poskytnout za stavbu odpovídající náhradu. Náhrada činí jednu polovinu hodnoty stavby v době zániku práva stavby – za předpokladu, že si strany nesjednají jiný způsob jejího určení. Stavebník by tak neměl odejít „s prázdnou“ ani po zániku práva stavby v důsledku uplynutí doby, na kterou bylo zřízeno, jelikož svým přičiněním vlastníkovi pozemku zpravidla výrazně pomůže zvýšit hodnotu stavebního pozemku.
Právo stavby v praxi
Uplatnění práva stavby je v praxi poměrně široké, ačkoliv v českém právním prostředí není tento institut zatím využíván tak často, jak by jeho potenciál umožňoval. V praxi se používá zejména u developerských a investičních projektů. Právo stavby totiž umožňuje developerům stavět na cizím pozemku, aniž by museli pozemek kupovat, což snižuje vstupní kapitálové nároky na zahájení projektu. Typicky se využívá například při výstavbě obchodních center, průmyslových zón či logistických areálů, kde investor získá právo stavby na 50–99 let a po uplynutí této doby připadne stavba vlastníkovi pozemku (za případnou náhradu).
Uplatnění v praxi nachází právo stavby i při realizaci infrastrukturních staveb (např. parkovišť, sportovišť či komunikací). Děje se tak primárně na pozemcích, které sice zůstávají ve vlastnictví státu, ale jsou dočasně poskytnuty soukromému investorovi k výstavbě a provozování těchto staveb či zařízení. Předmětný model je často využíván i v rámci tzv. PPP projektů, jejichž popularita v posledních letech rapidně stoupá, a u nichž je po uplynutí doby trvání práva stavby garantován jednoduchý návrat stavby do veřejného majetku.
Závěr
Právo stavby představuje flexibilní nástroj k využívání nemovitostí bez potřeby převodu vlastnického práva k pozemku. Přestože se jedná o institut dočasné povahy, poskytuje vysokou míru právní jistoty jak stavebníkovi, tak i vlastníkovi pozemku. V praxi je právo stavby využitelné především v developerských projektech, infrastrukturních stavbách nebo při správě veřejného majetku.
JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D.,
zakladatel advokátní kanceláře Matzner & Vítek a odborný asistent na právnické fakultě
Anny Letenské 34/7
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 254 555
e-mail: info@matznervitek.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D. (Matzner & Vítek) 19.11.2025
Přetahování zaměstnanců – kde končí férová nabídka a začíná nekalá soutěž?
Získat kvalitního zaměstnance dnes není jen otázkou štěstí nebo kvalitní inzerce. Společnosti o schopné lidi bojují, a to mnohdy i nečistými prostředky. Přetahování zaměstnanců od konkurence se stalo běžnou součástí pracovního trhu, ale co když už nejde pouze o nabídku lepších podmínek, ale o záměrné oslabování druhé strany – tedy konkurence?
V prvním díle naší série jsme se věnovali obecnému vymezení nekalé soutěže a jejím zákonným skutkovým podstatám. Ukázali jsme, že nekalá soutěž není jen otázkou právních definic, ale i praktických dopadů na podnikatelské prostředí.[1] V tomto pokračování se dále zaměříme na specifický fenomén pracovního trhu a jeho právní limity. Vysvětlíme, co zákon považuje za přetahování zaměstnanců již za hranou zákona, jak lze takové jednání identifikovat, případně zda a jakým způsobem mohou zaměstnavatelé proti takovému jednání brojit.
Hranice férovosti: kdy je přetahování ještě v pořádku?
V obecné rovině platí, že zaměstnanci mají svobodu volby zaměstnání a zaměstnavatelé mají právo konkurovat si v boji o pracovní sílu.[2] Pokud jiná obchodní společnost nabídne lepší platové či pracovní podmínky a tím přiměje zaměstnance konkurence ke změně zaměstnavatele, jedná se zpravidla o legitimní obchodní strategii. Uvedené platí za předpokladu, že se celý proces odehrává bez zásahu do loajality zaměstnance, bez porušení zákonů a bez zneužití důvěrných informací. Pokud se to však děje způsobem, který porušuje pravidla hospodářské soutěže, může jít o nekalosoutěžní jednání postižitelné podle zákona.[3]
V prvním díle naší série[4] jsme již nastínili zákonem explicitně definované skutkové podstaty nekalé soutěže. Přetahování zaměstnanců mezi ně ale podle výslovné dikce zákona nepatří. V současné době tak neexistuje výslovná úprava zakazující takové jednání. Jeho postižitelnost tak vychází z tzv. soudcovských podstat nekalé soutěže[5], přičemž dle literatury přetahování zaměstnanců spadá do kategorie „ostatní jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže“.[6]
Samozřejmě ne každý přesun zaměstnance k jinému zaměstnavateli je automaticky nekalosoutěžním jednáním. Aby mohlo být přetahování zaměstnanců považováno za nekalosoutěžní, musí při něm dojít k naplnění všech tří bodů generální klauzule nekalé soutěže obsažené v § 2976 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Jednání tedy musí probíhat v hospodářském styku, být v rozporu s dobrými mravy soutěže a mít způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.
Ačkoliv nelze říct, že by přetahování zaměstnanců v tuto chvíli patřilo do oblastí, v nichž by soudní rozhodnutí jasně vymezila mantinely pro klasifikaci dovoleného jednání, jistá vodítka nalézt můžeme. Nejčastěji citovaná rozhodnutí z této oblasti se sice vztahují ještě k dnes již neúčinnému zákonu 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, jsou však ve většině případů použitelná i pro současnou úpravu obsaženou v občanském zákoníku, jelikož ta většinově z již neúčinného obchodního zákoníku vychází.[7]
Jak soudy nahlížejí na přetahování zaměstnanců
Obecně dle ustálené judikatury platí, že nabídka výhodnějších služeb nebo lepších pracovních podmínek, pokud je formulována obecně, sama o sobě nepředstavuje nekalosoutěžní jednání. Samotné přijetí zaměstnance, který dříve působil u konkurenční společnosti, tak není samo o sobě nekalosoutěžním jednáním za předpokladu, že k němu dochází v souladu s dobrými mravy soutěže.[8] Taktéž skutečnost, že nově vzniklá společnost zaměstná pracovníky, kteří dříve působili u konkurenční společnosti a svůj pracovní poměr s ní řádně ukončili, sama o sobě neznamená porušení pravidel soutěže.[9] Jiná situace však nastává, pokud vedoucí zaměstnanec během výkonu své funkce u jednoho soutěžitele spolupracuje s jeho konkurentem na založení nové společnosti se stejným předmětem podnikání, a přitom aktivně oslovuje své dosavadní podřízené anebo kolegy s nabídkou zaměstnání. Takové jednání může být posouzeno jako nekalosoutěžní, neboť by mohlo vykazovat znaky porušení dobrých mravů soutěže.[10]
Posouzení, zda přetahování zaměstnanců představuje nekalosoutěžní jednání, bývá složité. Na rozdíl od jiných forem nekalé soutěže zde často rozhodují drobné okolnosti a specifika konkrétního případu. Významnou roli hraje i důkazní situace poškozeného soutěžitele – ten musí prokázat, že došlo k porušení pravidel soutěže, což bývá obtížné zejména kvůli časovému odstupu a nedostatku přímých důkazů.
Existují ovšem formy přetahování, u nichž se dá předpokládat vyšší šance naplnění podmínky stanovené generální klauzulí, případně naplnění jiné, zákonem stanovené skutkové podstaty nekalé soutěže. Uvést lze například:
- přetahování zaměstnanců na základě uvedení nepravdivých nebo klamavých informací,
- přetahování zaměstnanců na základě zlehčování,
- přetahování zaměstnanců na základě podplácení,
- přetahování zaměstnanců se zřejmým cílem eliminovat konkurentovu schopnost účastnit se soutěže a působit na trhu,
- přetahování zaměstnanců na základě porušení obchodního tajemství či know-how.
Nekalé přetahování zaměstnanců tedy bývá nezřídka spojeno s dalšími formami nekalosoutěžního jednání. Typickým příkladem je pak poslední uvedené zneužití know-how či obchodního tajemství, kvůli němuž soutěžitelé často o zaměstnance konkurence usilují. V této souvislosti již Nejvyšší soud historicky uvedl, že za nekalé jednání považuje dokončení zakázky pro jiného soutěžitele osobou, jež většinu zakázky realizovala jako zaměstnanec, nicméně její dokončení učinila až po ukončení pracovního poměru se svým původním zaměstnavatelem za využití know-how u něj nabitého.[11]
Jako inspirace pro představu, která další jednání by mohla být v budoucnu judikaturou označena jako povolená či naopak nekalá, mohou posloužit rozhodnutí německých soudů, která by vzhledem k historické podobnosti úpravy nekalé soutěže v tuzemsku a v Německu mohla sloužit českým soudům jako zdroj informací. Potenciálně nejzajímavějším rozhodnutím v této oblasti se do budoucna zdá být rozhodnutí Zemského soudu v Heidelbergu z roku 2012, které posuzovalo nekalosoutěžní aspekty oslovování zaměstnanců prostřednictvím sociální sítě XING. Soud v tomto případě dospěl k názoru, že k porušení pravidel soutěže došlo s odkazem na to, že rušitel šířil klamavé informace o zaměstnavateli zaměstnanců, které oslovoval.[12] Vzhledem k vzestupu relevance sociálních sítí jako jsou XING či LinkedIn na trhu práce a obecnému nárůstu obdobných hromadných digitálních prostředků k oslovení potenciálních zaměstnanců, lze předpokládat, že je jen otázkou času, kdy se i české soudy budou muset zabývat obdobným případem.
Jak přetahování zaměstnanců předcházet a jak se případně bránit?
Jedním z nejčastějších právních nástrojů, které zaměstnavatelé využívají k ochraně před nekalosoutěžním přetahováním vybraných zaměstnanců, jsou konkurenční doložky. Ty umožňují zaměstnavatelům na sjednanou dobu zamezit úniku důvěrných informací a know-how konkurenci. Zaměstnavatel a zaměstnanec mohou konkurenční doložku uzavřít na dobu nejvýše jednoho roku po skončení pracovního poměru a za náhradu, která činí nejméně polovinu průměrného měsíčního výdělku. I přesto, že konkurenční doložka je bezpochyby účinným nástrojem, jak zamezit nežádoucímu přesunu zaměstnance ke konkurenci, nelze ji sjednat s každým. Konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat jen tehdy, pokud to lze po něm spravedlivě požadovat s ohledem na „povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost“, jak určuje zákon 262/2006 Sb., zákoník práce.[13] Jinými slovy i tato limitace ukládá zaměstnavateli povinnost přijmout a realizovat i jiná opatření k ochraně svých zájmů, jak jsou příkladem uvedena dále.
Pokud zaměstnanec konkurenční doložku poruší, vzniká zaměstnavateli nárok na smluvní pokutu, byla-li sjednána, a to bez nutnosti prokazovat, že došlo ke zneužití důvěrných informací nebo know-how. Samotná skutečnost, že zahájil zapovězenou činnost, je zpravidla dostačující.[14]
Vedle konkurenční doložky může zaměstnavatel v případě nekalosoutěžního jednání zaměstnance využít občanskoprávní žalobu. Touto cestou může požadovat zdržení se dalšího nekalosoutěžního jednání, odstranění závadného stavu, přiměřené zadostiučinění, náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení.[15] Tyto nároky lze uplatnit i tehdy, pokud konkurenční doložka nebyla uzavřena, nebo pokud její účinnost již skončila.[16]
Další možnost představují tzv. non-poaching agreements, tedy dohody mezi zaměstnavateli, které jsou oblíbené obzvláště v IT sektoru a zdravotnictví. Zaměstnavatelé se v nich zavazují, že nebudou navzájem usilovat o přetažení vlastních zaměstnanců. Jinými slovy uzavřou dohodu, že nebudou aktivně oslovovat, případně nabírat pracovníky druhé společnosti, často i bez ohledu na to, zda by tito zaměstnanci sami projevili zájem o změnu zaměstnání. U těchto dohod je vždy potřeba mít na zřeteli, že nesmí mít za následek omezení soutěže. V opačném případě společnosti riskují řízení před Úřadem na ochranu hospodářské soutěže, který může uložit pokutu až do výše 10 % ročního obratu společnosti.[17]
Vedle výše uvedených právních nástrojů mohou zaměstnavatelé využít i další preventivní opatření. Klíčovou roli hraje zejména důsledná ochrana obchodního tajemství a know-how, a to nejen prostřednictvím technických opatření, ale i vnitřních směrnic a pravidel pro nakládání s citlivými informacemi. Vhodným doplňkem jsou také doložky o mlčenlivosti, které lze zakotvit nejen v pracovních smlouvách, ale i v dohodách o ukončení pracovního poměru.
Zaměstnavatelé by rovněž měli monitorovat odchody klíčových zaměstnanců a včas reagovat na situace, které mohou vést k úniku důvěrných informací nebo k oslabení týmu. Jinými slovy preventivně brojit proti takovému protiprávnímu jednání, ať již zasláním výzvy takovému bývalému zaměstnanci ke zdržení se poškozujícího jednání či předžalobní výzvou. Ta poté bude i prvním krokem k ochraně práv zaměstnavatele před soudem.
Ačkoliv výše zmíněné právní nástroje mohou pomoci, nejúčinnější obranou proti přetahování zaměstnanců zůstává kvalitní firemní kultura, motivace a férové podmínky. Právě ty totiž tvoří základ loajality, kterou nelze vynutit právní cestou.
JUDr. Petr Syrovátko, LL.M., Ph.D.
Advokát / Counsel
Mgr. Eliška Vyskočilová
Advokátní koncipient / Junior Lawyer
Mgr. Bc. Adam Krajíček
Advokátní koncipient / Junior Lawyer
ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.
GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00 Praha 4
Tel.: +420 224 216 212
Fax: +420 224 215 823
e-mail: praha@rowan.legal
[2] Článek 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
[3] Článek 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
[5] V podrobnostech uvádíme v našem prvním článku dostupném zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/nekala-soutez-kdyz-se-byznys-nehraje-ciste-120139.html
[6] Ondrejová D. in Hulmák Občanský zákoník. Závazkové právo, 2. vydání, 2025, komentář k § 2976
[7] Důvodová zpráva k zákonu 89/2012 Sb., občanskému zákoníku
[8] Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2007 sp. zn. 32 Odo 1464/2006 či Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2085/2007
[9] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 1994 sp. zn. 3 Cmo 143/94
[10] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 3 Cmo 149/2006
[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000 sp. zn. 32 Cdo 2031/99
[12] Rozsudek Zemského soudu v Heidelbergu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 1 S 58/11 – Abwerben via Xing
[13] § 310 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006, zákoníku práce.
[14] Zákoník práce, 2. vydání, 2022, s. 981 – 991: T. Jelínek, komentář k § 310
[15] § 2988 zákona 89/2012 Sb., Občanského zákoníku
[16] Zákoník práce, 2. vydání, 2022, s. 981 – 991: T. Jelínek, komentář k § 310
[17] Informační list Úřadu na ochranu hospodářské soutěže 2/2023 – Soutěžní aspekty dohod na trhu práce
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Petr Syrovátko, LL.M., Ph.D., Mgr. Eliška Vyskočilová, Mgr. Bc. Adam Krajíček (ROWAN LEGAL) 24.11.2025