Pravidla a odpovědnost při provozování zimních sportů. Zabezpečení tratí a oddělení veřejného a sportovního provozu.* 

Novela nařízení o insolvenčním řízení nabyla účinnosti – jaké přinesla změny?* 

Odpovědnost finančních institucí za nesprávné investiční poradenství.* 

Souběh odepření nároku na odpočet daně a ručení za nezaplacenou daň dle rozsudku KONREO.* 

Druhý díl ze série Pravidla a odpovědnost při provozování zimních sportů: Povinnosti provozovatele při závodech a trénincích: zabezpečení tratí a oddělení veřejného a sportovního provozu.

Organizované tréninky a závody na sjezdových tratích představují specifickou provozní situaci, v níž se zásadně proměňuje rozložení odpovědnosti mezi provozovatele skiareálu, pořadatele sportovní akce, závodníky a veřejnost. Hranice mezi veřejným a sportovním provozem přestává být samozřejmá a právě její jasné vymezení se stává klíčovým faktorem pro posouzení odpovědnosti za újmu na zdraví.

Základním východiskem české právní úpravy je kombinace obecné prevenční povinnosti, technických norem a judikatury. Technická norma ČSN 01 8027 vymezuje tzv. atypická nebezpečí, tedy rizika, která nejsou pro běžného návštěvníka sjezdovky obvyklá ani předvídatelná. Vedle pevných a dočasných překážek na trati či v její bezprostřední blízkosti (např. podpěry lanových drah, sloupy osvětlení, prvky zasněžovacího systému) norma výslovně zmiňuje i organizaci závodních tréninků a závodů, neboť ty mění obvyklý režim provozu a mohou pro veřejnost působit jako nástraha. Provozovatel je proto povinen zajistit opatření k odstranění nebo alespoň k označení každého takového atypického nebezpečí.

Současně však judikatura zdůrazňuje, že odpovědnost provozovatele není absolutní. Soudy dlouhodobě rozlišují mezi nepředvídatelným rizikem, které je provozovatel povinen eliminovat, a rizikem vyplývajícím z vědomého a dobrovolného jednání samotného lyžaře. Tento princip se uplatní i tehdy, když návštěvník nerespektuje zákaz vstupu do vymezené části tratě. Z české judikatury vyplývá, že provozovatel skiareálu má povinnost udržovat sjezdové tratě v bezpečném stavu a odstranit nebo alespoň označit taková nebezpečí, která nejsou pro běžného návštěvníka předvídatelná. Tato povinnost se však nevztahuje na veškerá rizika spojená s lyžováním jako takovým, neboť ta jsou sjezdovému lyžování vlastní a nelze je zcela eliminovat. Odpovědnost provozovatele proto není odpovědností objektivní ani absolutní. Z judikatury je patrné, že provozovatel má povinnost odstranit nebo označit atypické překážky, které by běžný návštěvník nemohl předpokládat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1668/2014, týkající se zranění v důsledku skoku na sněhovém můstku ponechaném po předchozí lyžařské akci, je ukázkou, jak soud hodnotí hranici prevenční povinnosti. Soud sice akcentoval, že provozovatel má povinnost riziko vyhodnotit a odpovídajícím způsobem zajistit, zároveň však zdůraznil, že rozhodující příčinou škody bylo vědomé a dobrovolné rozhodnutí lyžaře skok využít. Lyžař přecenil své schopnosti a soud jeho spoluzavinění hodnotil jako převažující.

Specifické postavení mají organizované tréninky a závody. Ty představují změnu obvyklého režimu provozu na sjezdové trati a jsou samy o sobě považovány za atypické nebezpečí ve smyslu technické normy ČSN 01 8027. Z toho plyne povinnost jasného vymezení a oddělení sportovní činnosti od veřejného provozu. Pokud je tento požadavek splněn, nelze odpovědnost za újmu přenášet na závodníky pohybující se v rámci organizované činnosti.

Zásadní význam pro rozdělení odpovědnosti při trénincích a závodech má rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4287/2011. Soud v něm řešil střet závodnice při organizovaném tréninku s rekreačním lyžařem, který do prostoru tréninkové tratě neoprávněně vjel. Závodnice se pohybovala v souladu s pokyny trenéra a v rámci organizované sportovní činnosti. Nejvyšší soud uzavřel, že příčinou úrazu nebylo její jednání, nýbrž nedostatečné organizační zajištění tréninku, zejména nezajištění oddělení trati od veřejného provozu a nezabezpečení nepřehledných úseků. Odpovědnost proto nesl pořadatel tréninku.

Rozhodnutí výslovně potvrzuje, že závodník v rámci organizované sportovní činnosti není účastníkem veřejného provozu a nelze na něj automaticky aplikovat pravidla FIS určená pro rekreační lyžování, včetně pravidla o odpovědnosti lyžaře jedoucího shora. Závodník se v tréninkové nebo závodní trati může spolehnout na to, že prostor je skutečně vyhrazen a že do něj veřejnost nevstupuje.

Naopak, pokud je tréninková nebo závodní trať řádně vymezena a označena, přechází odpovědnost na návštěvníka, který zákaz vstupu poruší. Tento závěr odpovídá i další judikatuře, podle níž splnění požadavků technické normy a odpovídající značení zbavuje provozovatele odpovědnosti za újmu, k níž dojde v důsledku nerespektování pravidel ze strany lyžaře.

Z judikatury tak vyplývá relativně jasné rozdělení rolí: provozovatel skiareálu odpovídá za obecnou bezpečnost areálu a za odstranění či označení atypických nebezpečí, pořadatel tréninku či závodu odpovídá za vymezení sportovní činnosti, její organizační zajištění a oddělení od veřejného provozu, závodník se může spolehnout na uzavřenost vyhrazeného prostoru a veřejnost je povinna toto vymezení respektovat.

Tento přístup není specifický pouze pro Českou republiku. V Rakousku, kde pravidla FIS rovněž nejsou součástí právního řádu, jsou chápána jako standard náležité péče při provozování alpského lyžování. Odpovědnost za újmu se zde řídí obecnými principy občanského práva, přičemž judikatura dlouhodobě vychází z tzv. Wilburgova pohyblivého systému. Ten spočívá v dynamickém poměřování pravděpodobnosti a závažnosti hrozící škody na straně jedné a možnosti její prevence na straně druhé. Čím vyšší je riziko a jeho potenciální následky, tím přísnější jsou požadavky kladené na zabezpečení; naopak tam, kde je nebezpečí pro průměrného odpovědného lyžaře zjevné a vyhnutelné, ustupuje odpovědnost provozovatele ve prospěch principu vlastní odpovědnosti (Eigenverantwortung).

Rakouská judikatura tak, obdobně jako česká, rozlišuje mezi běžným rizikem lyžování a atypickým nebezpečím a klade zvýšené nároky na organizátory sportovních akcí, kteří dávají závodníkům podnět k rizikovějšímu způsobu jízdy. Tyto principy potvrzují, že požadavek jasného oddělení sportovního a veřejného provozu není přehnaný, nýbrž odpovídá mezinárodně uznávanému standardu odborné péče.

Tyto principy lze názorně demonstrovat na případu, kdy osmnáctiletý lyžař vyjel při uzavřeném tréninku obřího slalomu mimo trať a narazil do dřevěných kůlů označujících iglú. Ani provozovatel skiareálu ani organizátor tréninku nebyli shledáni odpovědnými za lyžařova zranění. Provozovatel totiž kůly umístil v plochém a bezpečném úseku, kde srážku nelze předvídat. Rovněž organizátor nemohl s tímto během věcí v rámci předvídatelných rizik počítat, a tak šlo dle soudu o nešťastnou náhodu. [1] Naopak u pevně ukotvené, nijak nechráněné kovové tyče ohraničující okraj sjezdovky, do nějž žalobkyně narazila při tréninku Super-G, byl shledán odpovědným provozovatel areálu. Byl to totiž on, kdo prostor pro konání tréninku vyhradil a musel si tedy být vědom nebezpečí pro závodníky. [2]

Je taktéž odlišováno mezi profesionálními závody na vysoké úrovni a závody amatérskými. Takže když dvanáctiletá lyžařka vjela přímo do závodní dráhy, která nebyla ohrazena po celé své délce, ale veřejnost měla na sjezdovce dostatek prostoru a lyžařka o závodu věděla, kde se srazila se závodníkem, nebyl její nárok na náhradu škody ze strany soudů uznán. Pokud je totiž závodní prostor jasně rozeznatelný, tak nepředstavuje skryté atypické nebezpečí a po organizátorech amatérských závodů nelze požadovat bezpečnostní standardy jako při závodech Světového poháru, neboť by to bylo finančně i organizačně neúnosné. [3]

Odlišná byla situace při tzv. freeride závodu ve volném terénu. Ten probíhal bez možnosti předchozího prohlédnutí si trati a taky mimo pravidla jakékoliv sportovní asociace. Organizátor akce vytyčil trať takovým způsobem, že závodníky navedl do nebezpečného místa, aniž by to mohli předvídat. V důsledku toho se zřítili do hlubokého příkopu a utrpěli zranění. Organizátor byl shledán odpovědným za vytvoření atypického nebezpečí i přesto, že závodníci předem podepsali prohlášení o zřeknutí se nároků na náhradu škody. Toto prohlášení shledal soud neplatným. [4]

Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně potvrzuje, že za bezpečnost tréninku či závodu odpovídá primárně jeho pořadatel. Je to právě pořadatel, kdo vytváří podmínky pro sportovní činnost, dává závodníkům podnět k rizikovějšímu způsobu jízdy a musí proto zajistit, aby byl vyhrazený prostor skutečně uzavřen, přehledný a pod kontrolou. Provozovatel skiareálu odpovídá pouze za obecnou bezpečnost areálu, nikoli za organizační zajištění sportovní akce.

Závodník, který se pohybuje v rámci řádně organizovaného tréninku nebo závodu a řídí se pokyny trenéra či jiného odborného personálu, není účastníkem veřejného provozu a není povinen přizpůsobovat svou jízdu přítomnosti veřejnosti v trati, v níž ji jednoduše očekávat nesmí. Naopak veřejnost je povinna respektovat vymezení tréninkové nebo závodní tratě; pokud tak neučiní, nese odpovědnost za následky svého jednání.

České právo tak ve výsledku vytváří vyvážený model odpovědnosti, který chrání jak sportovce, tak rekreační lyžaře, aniž by kladl na provozovatele a pořadatele nepřiměřené nároky. Klíčovým předpokladem této rovnováhy zůstává jednoznačné a srozumitelné vymezení sportovního provozu. Tam, kde je vymezení provedeno řádně, je rozdělení odpovědnosti zřejmé; tam, kde chybí, nelze následky přenášet na účastníky sportovní činnosti.

JUDr. Veronika Janoušek Rudolfová,
advokátka ve spolupráci s Danielem Konečným, studentem 6. ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Jandova 8
190 00 Praha 9-Vysočany

Tel.:   +420 603 106 065
E-mail: rudolfova@fpr-advo.cz

[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rakouska ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Ob 95/14z

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rakouska ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 8 Ob 58/06x

[3] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rakouska ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 7 Ob 314/97w

[4] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Rakouska ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Ob 68/15y

JUDr. Veronika Janoušek Rudolfová 21.01.2026

---

Novela nařízení o insolvenčním řízení nabyla účinnosti – jaké přinesla změny?

Dne 6. 11. 2025 nabyla účinnosti novela nařízení EP a Rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení.

Toto nařízení se uplatňuje na insolvenční řízení uvedená v jeho příloze A a na insolvenční správce uvedené v jeho příloze B. Ve vztahu k České republice byly touto novelou do přílohy A doplněny „veřejná preventivní restrukturalizace“ a do přílohy B „restrukturalizační správce“ podle zákona 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, kterým byla do českého právního řádu zapracována směrnice EP a Rady (EU) 2019/1023 o restrukturalizaci a insolvenci, a to v části týkající se rámců preventivní restrukturalizace.

Jaké to má praktické dopady?

Zásadní je, že rozhodnutí soudů přijatá v rámci české veřejné preventivní restrukturalizace budou automaticky uznávána a vykonávána v jiných členských státech EU za obdobných podmínek jako rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení. Současně budou recipročně na území ČR uznávána a vykonávána rozhodnutí soudů nebo jiných orgánů vydaná ve veřejném rámci preventivní restrukturalizace jiného členského státu, který je rovněž uveden v příloze A nařízení o insolvenčním řízení.

Kromě toho bude restrukturalizační správce, případně jiná osoba uvedená v příloze B, moci vykonávat veškeré pravomoci nejen v domovském, ale i v jiném členském státě EU za podmínek stanovených nařízením o insolvenčním řízení.

Pro více informací o této novele navštivte portál EUR-Lex >>> zde.

Mgr. Marek Pizur
Legislativec odboru insolvenčního Ministerstva spravedlnosti
Národní expert v Pracovní skupině pro otázky občanského práva (insolvence) Rady EU

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Marek Pizur 03.12.2025

---

Odpovědnost finančních institucí za nesprávné investiční poradenství.

Investiční poradenství představuje zásadní součást správy finančních prostředků a rozhodovacích procesů investorů. S rostoucí složitostí finančních trhů a rozmanitostí investičních produktů se stále více lidí obrací na odborníky z finančních institucí, aby jim pomohli při volbě vhodných investic a investičních strategií. Nesprávné poradenství však může mít i závažné následky, včetně finančních ztrát pro investory, což vede k otázkám právní odpovědnosti poskytovatelů těchto služeb.

Předpisy a základní zásady

Subjekty poskytující investiční poradenství se řídí zákonem 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (ZKPT), a evropskou směrnicí MiFID II. Tyto předpisy kladou důraz především na ochranu klienta a stanovují standardy chování pro poskytovatele služeb.

Základní zásadou je povinnost jednat s odbornou péčí, čestně, spravedlivě a v nejlepším zájmu klienta. Finanční instituce nesmí upřednostnit svůj vlastní zisk na úkor klienta, její doporučení musí být objektivní a nezávislé. Nesmějí být ovlivněna výší provizí či jinými motivačními faktory. Rovněž musí zůstat nestranná a zdržet se jakéhokoli tlaku, který by mohl klienta ovlivnit. Jen tak lze zajistit, že navržené řešení bude odpovídat skutečným potřebám a situaci investora.

Zásadní roli v naplňování této zásady hraje tzv. test vhodnosti, jehož účelem je zjistit investiční cíle, finanční zázemí, znalosti a zkušenosti klienta s investováním. Důležité je, že tento proces nesmí být pouze formální. Odpovědi musí být důkladně vyhodnoceny a zohledněny při přípravě investičního doporučení.

Neméně důležitá je informační povinnost finanční instituce vůči klientovi. Klient musí obdržet jasné, úplné a pravdivé informace o charakteru a fungování investice, jejích nákladech, rizicích a výnosech. Zamlčení nebo zkreslení podstatných údajů je v rozporu se zákonem a ohrožuje schopnost klienta učinit informované rozhodnutí. Jakékoli zamlčení podstatných informací nebo jejich bagatelizace představuje porušení zákona.

Častá pochybení v praxi

V praxi se mohou objevit situace, kdy poskytovatelé investičního poradenství nepostupují v souladu s těmito zásadami. Tato porušení mohou mít vážné následky a vést k odpovědnosti za způsobenou škodu. Mezi nejčastější pochybení v průběhu poskytování investičního poradenství patří:

1. Doporučení nevhodné investice, které neodpovídá profilu klienta – například kvůli ignorování informací z testu vhodnosti. To představuje závažné pochybení ze strany poradce. Takové jednání je zároveň v rozporu s povinností jednat s odbornou péčí a v nejlepším zájmu klienta.

1. Zamlčení podstatných rizik nebo poskytnutí neúplné důležité informace – základní povinností poradce je poskytnout klientovi úplné a pravdivé informace o investici, včetně jejích rizik. Pokud klient není včas a srozumitelně upozorněn na možnost ztráty nebo jiné zásadní okolnosti, činí své rozhodnutí na základě neúplných údajů. Taková situace může být považována za porušení informační povinnosti, které může vést k odpovědnosti za způsobenou škodu.

Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku

Poruší-li finanční instituce své povinnosti a tím klientovi způsobí škodu, může se uplatnit odpovědnost za škodu způsobenou neúplnou nebo nesprávnou informací či škodlivou radou podle §2950 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že „kdo se hlásí jako odborník, nahradí škodu způsobenou neúplnou nebo nesprávnou informací či škodlivou radou poskytnutou za úplatu.“

K naplnění odpovědnosti podle tohoto ustanovení jsou tedy nutné dvě podmínky:

1. Poskytovatel se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo jinak vystupuje jako odborník. To znamená, že dává najevo, že má v dané oblasti zvláštní znalosti či dovednosti.
2. Rada byla poskytnuta za odměnu. I když není výslovně sjednána, postačí, že je součástí placené služby, jako je tomu typicky právě u investičního poradenství.

Pokud tedy finanční instituce poskytne doporučení v rozporu se zákonem, například nedostatečně informuje klienta nebo nejedná s odbornou péčí, a tím mu způsobí finanční ztrátu, může vzniknout nárok na náhradu škody podle uvedeného ustanovení. Tento mechanismus má zajistit ochranu investora jako slabší strany a ukládá poskytovatelům investičních služeb vysoký standard odpovědnosti.

Možnosti obrany

Pokud klient získá podezření, že mu bylo poskytnuto nesprávné nebo neúplné poradenství, může využít několik možností obrany:

• Reklamace u finanční instituce
  Prvním krokem by v případě nesprávně poskytnutého investičního poradenství mělo být obrátit se přímo na danou instituci. Klient by měl ve své stížnosti přesně popsat pochybení (například nevhodně zvolený produkt nebo chybějící informace) a uvést, jaké řešení požaduje. Mnohé případy lze vyřešit smírně, například vysvětlením nebo kompenzací.
• Finanční arbitr
  Pokud stížnost nepřinese výsledek, může se klient obrátit na Finančního arbitra. Tento nezávislý mimosoudní orgán řeší spory mezi spotřebiteli a poskytovateli finančních služeb. Většinou se finanční arbitr snaží spor vyřešit smírem. Co se týče jeho rozhodnutí, jsou závazná, ale lze je soudně přezkoumat. Hlavní výhody jsou v tomto případě jednoduchost, rychlost a bezplatnost.
• Soudní řízení
  V závažnějších případech může klient uplatnit nárok u civilního soudu. Typicky půjde o žalobu na náhradu škody, která klientovi vznikla v důsledku pochybení finanční instituce. Soudní cesta je sice časově a finančně náročnější, ale v některých situacích představuje jediný prostředek, jak dosáhnout náležitého odškodnění.
• Stížnost České národní bance (ČNB)
  Další, poslední variantou, je obrátit se na Českou národní banku, která vykonává dohled nad finančním trhem. Je ale důležité zmínit, že ČNB nemá pravomoc rozhodovat o konkrétních sporech mezi klienty a institucemi ani přiznávat náhradu škody. Stížnost České národní bance má proto z hlediska poškozeného klienta spíše doplňkovou funkci.

Závěr

Poskytování investičního poradenství patří mezi nejpřísněji regulované investiční služby. Poskytovatel musí dbát na vhodnost zvolených produktů pro zákazníka a zajistit svým celkovým přístupem odbornou péči s cílem dosáhnout nejlepšího zájmu zákazníka. Pokud finanční instituce své povinnosti poruší, je namístě se bránit. Pro efektivní obranu je nutné zvolit vhodnou procesní strategii a hlavně neodkládat řešení situace. Čím dříve začne poškozený svou situaci řešit, tím větší je dostupnost informací a také šance na rychlé vyřešení sporu.

Mgr. Veronika Civínová
Partnerka

David Belej,
právní asistent

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář

Letenská 121/8

118 00 Praha 1

Tel.:    +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Veronika Civínová, David Belej (KLB Legal) 27.11.2025

---

Souběh odepření nároku na odpočet daně a ručení za nezaplacenou daň dle rozsudku KONREO.

Soudní dvůr v létě vydal další zásadní rozsudek týkající se ochrany systému DPH před podvodným jednáním. Ve věci KONREO odpovídal na předběžnou otázku položenou Nejvyšším správním soudem. V rozhodnutí Soudní dvůr objasnil, zda je podle práva EU přípustné, aby členský stát současně uplatnil vůči příjemci plnění dvě opatření: (1) solidární ručení za dodavatelem neodvedenou DPH a (2) odepření nároku na odpočet DPH na vstupu z téhož plnění, pokud se příjemce účastnil podvodu na DPH. Cílem tohoto článku je shrnout klíčové závěry rozsudku a identifikovat dopady na daňovou praxi.

Kontext případu KONREO

Případ vzešel z daňového sporu vedeného společností KONREO, která je insolvenčním správcem společnosti FAU. Společnost FAU nakupovala pohonné hmoty od dodavatele VERAMI, avšak správce daně identifikoval, že tyto transakce byly součástí řetězového podvodu na DPH. V důsledku toho správce daně učinil dva kroky:

• Odepřel společnosti FAU odpočet daně na vstupu, neboť FAU věděla či musela vědět, že plnění jsou součástí daňového podvodu, a následkem toho jí doměřil daň za období květen až říjen 2013 ve výši zhruba 218 mil. Kč.
• Vyzval FAU jako ručitele podle § 109 zákona o DPH k úhradě nedoplatku na DPH ve výši zhruba 200,4 mil. Kč, který na téže transakci neodvedla společnost VERAMI jako dodavatel. FAU tedy měla doplatit daň, kterou dlužil její dodavatel, jakožto ručitel.

Tato kombinace vedla k tomu, že FAU měla fakticky zaplatit „dvakrát“ tutéž daň – jednou v rámci vlastní daně (doměřené na základě odepření odpočtu daně na vstupu) a podruhé z titulu ručitelské povinnosti za svého dodavatele, který neuhradil daň na svém stupni dodavatelského řetězce. Společnost FAU (resp. její insolvenční správce KONREO) namítala, že takový postup představuje duplicitní uplatnění daňové povinnosti, porušuje princip daňové neutrality a je nepřiměřený.[1] Finanční správa naopak zastávala pozici, že daňová povinnost FAU z titulu odepřeného odpočtu je nezávislá na povinnosti uhradit daň za dodavatele, tedy že jde o dvě různé daňové povinnosti, které se vzájemně nevylučují.[2] Spor se dostal před Krajský soud v Brně, který dal za pravdu daňovému subjektu a označil postup správce daně za nepřiměřený pro založení dvojí platební povinnosti[3] a rozhodnutí o odvolání proti ručitelským výzvám zrušil.

Předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie

Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství stál před dosud neřešenou otázkou interpretace čl. 205 směrnice o společném systému DPH: Brání právo EU takové vnitrostátní praxi, kdy je příjemci plnění odepřen odpočet DPH z důvodu účasti na podvodu, a zároveň je tentýž subjekt povinen jako ručitel uhradit DPH neodvedenou dodavatelem? NSS konstatoval, že Soudní dvůr dosud tuto situaci neřešil – ve své judikatuře se k souběžnému použití institutu ručení dle čl. 205 směrnice o společném systému DPH a odepření odpočtu nevyjádřil.[4] Proto usnesením přerušil řízení o kasační stížnosti a položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku v uvedeném znění.[5]

Rozhodnutí Soudního dvora ve věci KONREO

Soudní dvůr odpověděl jasně: Článek 205 směrnice o DPH ve světle zásady proporcionality nebrání takové vnitrostátní praxi, která umožňuje požadovat po příjemci plnění úhradu DPH neodvedené dodavatelem, ačkoli tomuto příjemci byl odepřen nárok na odpočet téže daně z důvodu, že věděl nebo měl a mohl vědět o své účasti na podvodu na DPH.[6] Jinými slovy, unijní právo připouští, aby členské státy uplatnily souběžně oba zmíněné nástroje vůči témuž daňovému subjektu v případě jeho zapojení do daňového podvodu.

Soudní dvůr vysvětlil, že odepření nároku na odpočet a solidární ručení plní odlišné funkce a sledují rozdílné cíle.[7]

Odepření nároku na odpočet DPH brání zneužití systému DPH – zabraňuje tomu, aby subjekt zapojený do podvodu získal daňovou výhodu,[8] ať už v podobě odpočtu na vstupu nebo osvobození od daně.[9] Jde o nástroj k zajištění, že osoby povinné k dani nebudou podvodně těžit z mechanismu DPH, a k ochraně principu neutrality v tom smyslu, že nikdo, kdo podvodně využívá systém DPH, nemá nárok na odpočet daně.[10]

Ručitelská povinnost za neodvedenou DPH sleduje jiný cíl – zajistit splnění daňové povinnosti v platební rovině, tedy skutečné inkaso daně do veřejného rozpočtu v případě, že poskytovatel plnění daň do veřejného rozpočtu neodvedl.[11] Účelem ručení je tedy zajistit výběr již splatné daně od jiné osoby, která je z hlediska okolností vhodnější či dostupnější, a předejít tak ztrátě daňových příjmů veřejného rozpočtu.

Protože každý z těchto institutů má samostatný účel, jejich souběžné použití v jedné situaci není v rozporu s právem EU. Soudní dvůr v rozsudku zdůraznil, že oba mechanismy se při ochraně systému DPH doplňují. Kdyby si správce daně musel vybrat jen jeden z nich, automaticky by rezignoval na jeden z cílových účinků – buď by rezignoval na ochranu státního rozpočtu (pokud by neuplatnil ručení), nebo na ochranu systému před zneužitím (pokud by zachoval odpočet u účastníka podvodného řetězce).

Soudní dvůr rovněž nepřijal argument, že by souběžný postup byl nepřiměřeným „dvojím zdaněním“ daňového subjektu porušujícím princip proporcionality.[12] Klíčové je, že konkrétní daňový subjekt, byť z nedbalosti[13], participoval na podvodném schématu. Takový daňový subjekt nemůže požívat ochrany principu neutrality DPH ani jiných zásad, jelikož sám narušil základní pravidla mechanismu DPH. Naopak, je namístě uplatnění tvrdých mechanismů ochrany systému daně ze strany členských států. Z pohledu unijního práva tedy není nepřiměřené, pokud takový subjekt nese dvojí finanční zátěž. Důležité ovšem je, že oba nástroje se použijí pouze v situaci prokázaného podvodu, kdy příjemce o podvodném charakteru transakcí věděl nebo měl a mohl vědět. Nejedná se proto o běžné situace platební neschopnosti nebo neprokázání nároku na odpočet DPH na vstupu, ale o zásah vůči podvodnému jednání ohrožujícímu samou podstatu daně.

Soudní dvůr svoji odpověď dále doplnil tím, že uplatnění ručení není ani závislé na uplatnění regresu ručitele vůči hlavnímu dlužníkovi či šanci na jeho úspěšné uplatnění.[14] Jinak řečeno, skutečnost, že příjemce plnění pravděpodobně nedosáhne uspokojení své regresní pohledávky z titulu splnění dluhu za nepoctivého dodavatele (například protože dodavatel je v úpadku), nebrání členskému státu v uplatnění solidární odpovědnosti.

Rozhodnutí NSS a dopady v národní praxi

Nejvyšší správní soud aplikoval obdrženou odpověď na předběžnou otázku na českou právní úpravu ručení příjemce plnění. Uplatnění ručení podle § 109 zákona o DPH vůči příjemci plnění za nezaplacenou daň tedy není nepřiměřeným opatřením ani tehdy, byl-li tomuto příjemci ze stejné transakce odepřen nárok na odpočet z důvodu účasti na daňovém podvodu. Nejvyšší správní soud tak zrušil předchozí rozsudek krajského soudu a potvrdil, že správce daně postupoval souladně s právem. Argumentace o „dvojím zdanění“ či porušení neutrality DPH tedy nebyla shledána ve světle výkladu Soudního dvora relevantní.

Daňové subjekty by si nyní měly být vědomy, že i nedbalostní účast na karuselových a jiných DPH podvodech s sebou může (pomineme-li možné trestněprávní dopady) i významné ekonomické zatížení. Daňový subjekt, který se zapojí do podvodu, nemůže počítat s tím, že mu správce daně „jen“ odepře odpočet daně. Naopak, mu může být nejen odepřen odpočet daně, ale může nést i solidární odpovědnost za nezaplacenou daň svého dodavatele. Na takový daňový subjekt dopadne dvojí daňové zatížení – uhradí svoji daň na výstupu bez toho, aby mu byl přiznán nárok na odpočet na vstupu, a navíc doplatí i daň, kterou neodvedl jeho dodavatel.

Na stranu druhou, rozsudek Soudního dvora sice potvrdil možnost souběhu jednotlivých opatření, avšak neznamená povinnost správce daně vždy využít obě možnosti. Stále platí, že správce daně by měl postupovat přiměřeně okolnostem konkrétní věci a zkoumat, zda jsou naplněny podmínky pro uplatnění institutu odepření nároku a zvlášť podmínky pro uplatnění ručení příjemce plnění. Soudní dvůr ponechal na členských státech a jejich orgánech, aby posoudily praktické dopady a přiměřenost v jednotlivých případech.

Závěr

Rozhodnutí Soudního dvora ve věci KONREO představuje další krok v oblasti boje proti daňovým podvodům na DPH. Potvrdilo, že členské státy mohou kombinovat různé nástroje k zajištění výběru daně a ochraně systému DPH, pokud čelí podvodnému jednání. Takový výsledek, jakkoli přísný, však je třeba považovat za legitimní a nerozporný s principem proporcionality. Zároveň jde o signál potenciálním pachatelům či (i nechtěným) účastníkům daňových podvodů, že členské státy i Evropská unie jsou ochotni aktivně bránit systém DPH proti zneužití a podvodům. Jde tedy o další apel na plátce daně, aby zaváděli opatření, která jim pomohou včas odhalit jejich možné zapojení v podvodném řetězci či ještě lépe jim pomohou takovému zapojení předejít.

JUDr. Ondřej Málek, Ph.D.
of counsel v advokátní kanceláři Bříza & Trubač a odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

Bříza & Trubač, s.r.o., advokátní kancelář

Palladium Praha
Na Poříčí 1079/3a
110 00 Praha 1

Tel.:       +420 777 601 114

e-mail:    info@brizatrubac.cz

[1] Bod 15 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2023, č. j. 29 Af 48/2020-276. Bod 4 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2025, č. j. 2 Afs 157/2023-137.

[2] Body 21-23 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2023, č. j. 29 Af 48/2020-276.

[3] Bod 47 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2023, č. j. 29 Af 48/2020-276.

[4] Generální advokátka ve svém stanovisku ze dne 14. 1. 2021 ve věci ALTI, C-4/20, naznačila, že kombinace různých opatření vůči témuž subjektu může vyvolat obavy z nepřiměřenosti, avšak Soudní dvůr v navazujícím rozsudku tuto otázku výslovně neřešil.

[5] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2024, č. j. 2 Afs 157/2023-80.

[6] Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 7. 2025 ve věci KONREO, C-276/24.

[7] Bod 50 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 7. 2025 ve věci KONREO, C-276/24.

[8] Srov. Usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 4. 2021 ve věci Finanzamt Wilmersdorf, C-108/20. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 11. 2021 ve věci Ferimet, C-281/20. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 11. 2022 ve věci Finanzamt M, C-596/21.

[9] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 170/2016-30. KŘIVÁNEK, Vít; VONDRAŠ, Petr. Zneužití práva v DPH. Bulletin Komory daňových poradců České republiky, 2024, č. 2, s. 41. BRYCHTA, Karel, KUPČÍK, Petr, PROCHÁZKA, Vojtěch. Pojmové znaky podvodu na DPH v judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2021, č. 3, s. 640.

[10] Zde jde tedy o zásah do fiskální neutrality daně. Oproti tomu odepření nároku na osvobození od daně by bylo zpravidla zásahem do neutrality teritoriální.

[11] Bod 30 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 7. 2025 ve věci KONREO, C-276/24.

[12] Srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 5. 2021 ve věci ALTI, C-4/20, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 12. 2024 ve věci Dranken Van Eetvelde, C-331/23.

[13] Srov. Důvodová zpráva k zákonu 47/2011 Sb., kterým se mění zákon 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, s. 92. BRANDEJS, Tomáš; DRÁBOVÁ, Milena; DUŠEK, Michal; HOLUBOVÁ, Olga; TOMÍČEK, Milan. Zákon o dani z přidané hodnoty. Komentář. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 1093.

[14] Body 37 a 38 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 7. 2025 ve věci KONREO, C-276/24.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Ondřej Málek, Ph.D. (Bříza & Trubač) 01.12.2025