EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Podpora v nezaměstnanosti a její změny od 1. ledna 2026.*
Usnadnění výpočtu výše přiměřené slevy z ceny.*
Znepřístupnění evidence skutečných majitelů veřejnosti.*
Byznys a paragrafy, díl 23.: Smluvní byznys modely v energetice: PPA, dynamické tarify, „sdílená energie“.
Vítáme vás u dalšího dílu naší série Byznys a paragrafy, kterou pro vás připravuje advokátní kancelář LAWYA. Tentokrát se zaměříme na dynamicky se rozvíjející oblast podnikání v energetice a nové smluvní typy.
V posledních letech sílí poptávka po dlouhodobých dohodách o dodávce „zelené“ energie. Power Purchase Agreement („PPA“) je dlouhodobá smlouva mezi výrobcem elektřiny a odběratelem, zpravidla na dobu 5 až 25 let. Cílem PPA je pro výrobce zajistit stabilní odbyt a příjmy (usnadňující financování projektu) a pro odběratele dlouhodobě zajištěnou cenu elektřiny se zaručeným původem. Na rozdíl od klasických dodávek energií (krátkodobé smlouvy standardně na 1 až 3 roky s cenou často navázanou na burzu či tarif) PPA zakotvují předem dohodnutou cenu (pevnou či indexovanou) na celou dobu kontraktu.
Předmětem PPA může být dodávka energie z jednotky instalované přímo u odběratele (on-site PPA) nebo ze vzdálenějšího zdroje (off-site PPA). V rámci on-site PPA dodavatel postaví (nejčastěji) solární panelovou elektrárnu přímo u odběratele a prodává mu vyrobenou elektřinu za sjednanou cenu. Naopak u virtuálního (off-site) PPA se vyráběná elektřina dodává do veřejné sítě a odběratel tak odebírá elektřinu od jiného dodavatele, přičemž cenový rozdíl je vyrovnán smlouvou typu contract for difference (pokud tržní cena klesne pod sjednanou, doplácí rozdíl odběratel výrobci. Pokud tržní cena vzroste, vyplácí výrobce rozdíl odběrateli).
Zakotvení PPA v české legislativě upravuje zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), který umožňuje dlouhodobý prodej elektřiny z obnovitelných zdrojů právě formou PPA. Typicky PPA zahrnuje povinnost dodavatele převést odběrateli garance původu potvrzující, že elektřina pochází z obnovitelných zdrojů energie („OZE“). Pro podnikatele to znamená, že v kontraktu musí být jasně definovány rozsahy dodávek i platební podmínky, a to včetně zajištění kvality dodávky, způsobu měření a sankcí za nedodržení závazků.
Dynamické tarify vs. fixní ceny
Vedle klasických fixních cen se u zákazníků objevují dynamické tarify – ceny elektřiny se v nich mění v průběhu roku podle situace na energetických trzích. Dynamické určení ceny je způsob stanovení ceny, kde se cena po dobu trvání smlouvy mění podle cen na krátkodobých trzích.[1] Tyto tarify proto vyžadují speciální měření (průběhové, tzv. smart metry). Výhody dynamických tarifů spočívají v možné nižší ceně při poklesu trhu a motivaci k optimalizaci odběru (např. vypnutím spotřebičů v době drahých cen). Nevýhodou je naopak riziko vysokých účtů v období silných cenových výkyvů.
Zatímco spotřebitelé mají ze zákona právo vypovědět smlouvu s dynamickým určením ceny s jednoměsíční výpovědní lhůtou[2], v podnikatelském styku (B2B) toto automaticky neplatí. Velcí odběratelé si musí flexibilitu ukončení smlouvy pečlivě vyjednat, jinak mohou zůstat „uvězněni“ v nevýhodném spotovém produktu bez možnosti rychlého odchodu.
Naopak fixní cena (fixace) znamená dohodnutou cenovou složku, neměnnou po stanovené období. Pokud je v dodavatelské smlouvě sjednána fixní cena, dodavatel ji nesmí jednostranně měnit během doby fixace.[3]
Bez fixace a v případě, že právo na jednostranné zvýšení ceny nebo změnu jiných smluvních podmínek bylo ve smlouvě ujednáno, má dodavatel právo upravit cenu (obvykle podle předem známého vzorce). Tuto změnu však musí oznámit minimálně 30 dní dopředu. Spotřebitel nebo podnikající fyzická osoba pak má právo smlouvu vypovědět.[4]
Komunitní energetika a sdílení energie
V předchozím díle jsme již představili možnost sdílení energie skrze komunitní energetiku.[5] Novela energetického zákona (tzv. Lex OZE II) v tomto umožňuje sdílení elektřiny napříč distribucí. Sdílení mohou realizovat malé skupiny sousedů či SVJ („aktivní zákazník“, max. 11 členů) nebo větší uskupení („energetické společenství“, do 1 000 členů). Hlavním principem sdílení je, že elektřina vyrobená v jednom předávacím místě se alokuje na odběry v místě jiném. Sdílení energie musí být navázáno na alespoň jedno výrobní a jedno spotřební místo, která v patnáctiminutovém intervalu sdílejí elektřinu. Například SVJ s fotovoltaikou na střeše může vstoupit do režimu aktivního zákazníka a výkon přerozdělovat mezi bytovými jednotkami (dodavatel řeší platební vyúčtování stejným způsobem, jako by šlo o jednu lokalitu). Větší energetické společenství pak může koordinovat dodávku mezi více budovami (např. školy, úřady, domy), pokud je registrované u ERÚ. Ministerstvo průmyslu a obchodu připravilo „desatero ke sdílení elektřiny“, které podnikům a domácnostem radí, jak si stanovit cíle, sepsat vnitřní dohody mezi členy skupiny (memorandum) a vybrat dodavatele.[6] Komunitní energetika slibuje zvýšení soběstačnosti, úspory i ekologický dopad (elektřina se využije tam, kde je potřeba), ale vyžaduje důkladné plánování – např. správné nastavení alokačních pravidel či zajištění průběhového měření pro potřeby elektroenergetického datového centra[7].
Rizika a jejich rozložení
Každý model nese specifická rizika, která je nutné ve smlouvách rozložit či pojistit. Klíčová rizika lze shrnout například takto:
- Cenové riziko: U fixních (PPA) cen je riziko na straně výrobce, pokud by na trhu elektřina prudce zdražila. Naopak u dynamických tarifů nese riziko odběratel – cena se řídí krátkodobými trhy. Díky PPA ale odběratel získává možnost „zafixovat“ si cenu a mít jistotu nákladů na několik let dopředu. V rámci PPA pak typicky platí, že ceny jsou předem stanoveny, ať už s pravidelnou korekcí (indexací) nebo garancí.
- Riziko výroby (vyrobené energie): U OZE závisí objem výroby často na počasí. Smlouva PPA proto většinou řeší, co se stane při nedosažení plánované výroby. Výrobce může poskytovat výrobu v režimu „Pay-as-produced“ (odběratel se zavazuje odebrat určitou část vyrobené elektrické energie) s nižší cenou, nebo „Pay-as-contracted“ (garantována konkrétní velikost dodávky) za vyšší cenu. Pro sdílení v komunitě platí podobný princip – skupina si plánuje výrobu a spotřebu tak, aby výroba co nejlépe pokryla potřeby, přebytek může být odprodán na trh nebo přerozdělen bezúplatně.
- Kreditní a platební riziko: U dlouhodobých PPA je kritické zajištění solventnosti protistrany. Investor či výrobce zpravidla požaduje finanční záruku nebo bankovní jistotu, aby měl jistotu odtoku plateb. U standardních tarifů obchodníků je toto riziko menší, protože smlouvy mívají kratší dobu a zákazník může v případě zdražení snadno přejít k jinému poskytovateli.
- Provozní rizika: Riziko neplánované odstávky zdroje (porucha fotovoltaiky/větrníku) nese výrobce; smlouvy proto zahrnují klauzule o dostupnosti, případně povinnosti zajistit rychlou opravu či alternativní dodávku. Naopak odběratelé PPA riziko technického výpadku nenesou. V komunitním sdílení může výpadek jednoho člena dočasně zvýšit zátěž na ostatní, takže skupiny doporučují mít náhradní plány nebo úložné kapacity.
- Právní rizika: Dodržení licenčních podmínek, schválení změny režimu (např. instalace fotovoltaiky v obytném domě vyžaduje souhlas SVJ či vlastníků) a souladu s energetickými předpisy. Veškeré smluvní ujednání o sdílení musí být v souladu s energetickým zákonem a pravidly trhu.
- Komunita a interní rizika: Sdílení energie vyžaduje, aby si členové skupiny předem ujasnili vzájemné vztahy – například prostřednictvím vnitřního memoranda, které stanoví způsob rozdělování přebytků nebo postup při odchodu člena. Ministerstvo průmyslu a obchodu uvádí, že je dobré dopředu sepsat interní pravidla mezi členy sdílení.
Smluvní nastavení a praktické doporučení
Úspěšná implementace výše popsaných modelů jde ruku v ruce se smluvním nastavením, zejména pokud jde o jednoznačnou definici předmětu – u PPA specifikaci zdroje (typ OZE, výkon, místo připojení), časový průběh spotřeby elektřiny odběratele. Podstatná jsou rovněž cenová ujednání. U fixních cen délka fixace a případné inflační mechanismy, u dynamických tarifů srozumitelný popis vzorce. Smlouva by měla řešit dobu trvání a ukončení – PPA se běžně sjednávají na 5 až 10 let s uvedením podmínek prodloužení, předčasného ukončení a postupu při porušení smlouvy. U dynamických produktů mívá spotřebitel právo kdykoli vypovědět s měsíční výpovědní lhůtou, zatímco podnikatelské smlouvy by měly obsahovat jasně vymezené výpovědní důvody a lhůty. Platební ujednání by měla zahrnovat režim záloh, případných jistot či bankovních garancí a sankce za prodlení, v PPA pak i mechanismy vyrovnání pro případ, že výrobce nedodá sjednaný objem nebo naopak vyrobí více.
Závěr
Smluvní modely PPA, dynamických tarifů a komunitní energetiky nabízejí podnikům moderní způsoby, jak si zajistit „zelenou“ energii a cenovou stabilitu. Každý z modelů ale přináší specifické nástrahy. Důležitá je pečlivá analýza smlouvy: stanovení cenových vzorců, garancí objemu a kvality dodávky, pravidel pro sdílení elektřiny a rozdělení zodpovědnosti za rizika. Česká legislativa (energetický zákon, novely „Lex OZE“ a zákon o podporovaných zdrojích energie) poskytuje rámec, jak tyto přístupy zapracovat – například vymezuje nová sdílená schémata pro komunitní projekty. Pro podnikatele je klíčové zvolit nejvhodnější model pro svou situaci (s uvážením kapacity výrobních zdrojů, možností rozpočtu a tolerance rizik), a ujistit se, že smlouva či VOP všechna rizika a práva adekvátně řeší.
Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud chcete mít přehled o aktuálních právních změnách a praktických doporučeních, přihlaste se k odběru našeho měsíčního newsletteru, který vám přináší nejnovější právní novinky a užitečné tipy.
Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.
Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání.
Mgr. Jakub Hanák,
advokát
Mgr. Tomáš Veverka,
advokátní koncipient
LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.
Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy
Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno
tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz
[1] § 2 odst. 1 písm. j) energetického zákona.
[2] § 11ca odst. 2 energetického zákona.
[3] § 11a energetického zákona.
[4] § 11a odst. 6 energetického zákona.
[5] Hanák, J., Veverka, T. Byznys a paragrafy, díl 21.: Podnikání v energetice [online]. epravo.cz. 6. 11. 2025. [cit. 20. 11.2025]. K dispozici >>> zde.
[6] Odbor komunikace MPO. Jak na sdílení energií? Poradí desatero ke komunitní energetice [online]. Ministerstvo průmyslu a obchodu. 4. 9. 2024. [cit. 21. 11. 2025]. K dispozici >>> zde.
[7] § 27 energetického zákona.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jakub Hanák, Mgr. Tomáš Veverka (LAWYA) 04.12.2025
Podpora v nezaměstnanosti a její změny od 1. ledna 2026.
Podpora v nezaměstnanosti je nástroj, který uchazeči o zaměstnání[1] slouží k finančnímu překlenutí období bez práce, kdy si ve spolupráci s Úřadem práce ČR aktivně hledá nové zaměstnání. Jedná se o dávku, jež má dočasně zmírnit výpadek příjmu, umožnit pokrytí základních životních potřeb a poskytnout čas na nalezení nového pracovního uplatnění. Institut podpory v nezaměstnanosti je součástí pasivní sociální politiky státu, která poskytuje základní zabezpečení v době, kdy osoba ucházející se o zaměstnání nemá pravidelný příjem. I skrze tento nástroj se tedy stát snaží dosáhnout plné zaměstnanosti, tedy podílu fyzických osob, které mohou a chtějí pracovat, a o práci se ucházejí, vykonávajících své právo na zaměstnání v pracovněprávním vztahu či služebním poměru na trhu práce.[2]
Podpora v nezaměstnanosti je, za splnění zákonem stanovených podmínek, po určitou dobu vyplácena jako měsíční dávka osobě, která ztratila zaměstnání, aniž by byla pod tlakem finanční nouze a mohla se (mimo jiné) soustředit na zajištění způsobu další realizace svého práva na zaměstnání. Dle § 39 odst. 1 zákona 435/2004 Sb., zákona o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoZ“), má nárok na podporu v nezaměstnanosti uchazeč o zaměstnání, který získal v rozhodném období[3] zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění v délce alespoň 12 měsíců (překrývají-li se doby důchodového pojištění, započítávají se jen jednou), požádal krajskou pobočku Úřadu práce, u které je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti a ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, není poživatelem starobního důchodu. Z uvedeného vyplývá, že systém poskytování podpory v nezaměstnanosti je úzce propojen se systémem důchodového pojištění.
Je důležité mít na paměti, že podpora v nezaměstnanosti náleží uchazeči o zaměstnání při splnění stanovených podmínek ode dne podání písemné žádosti o podporu v nezaměstnanosti.
Dne 1. 1. 2026 nabývá účinnosti zákon 120/2025 Sb. v části, ve které novelizuje ZoZ, přičemž podpora v nezaměstnanosti bude náležet uchazeči o zaměstnání při splnění stanovených podmínek po podpůrčí dobu[4] s tím, že podpůrčí doba bude činit u uchazeče o zaměstnání do 52 let věku 5 měsíců, nad 52 do 57 let věku 8 měsíců a nad 57 let věku 11 měsíců. Je důležité upozornit, že rozhodující pro délku podpůrčí doby je věk uchazeče o zaměstnání dosažený ke dni podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti. Je zřejmé, že k odstupňování podpůrčí doby podle věku uchazečů o zaměstnání dochází z důvodu, že uchazeči o zaměstnání vyšších věkových kategorií obtížněji hledají uplatnění na trhu práce, a tím je tak zohledněna jejich ztížená pozice.
Mimo jiné změna se projeví též v procentuální výši poskytované podpory v nezaměstnanosti, resp. procentní sazba[5] podpory v nezaměstnanosti bude činit u uchazeče o zaměstnání do 52 let věku první 2 měsíce podpůrčí doby 80 %, další 2 měsíce podpůrčí doby 50 % a po zbývající podpůrčí dobu 40 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Procentní sazba podpory v nezaměstnanosti bude činit u uchazeče o zaměstnání nad 52 let věku první 3 měsíce podpůrčí doby 80 %, další 3 měsíce podpůrčí doby 50 % a po zbývající podpůrčí dobu 40 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Za povšimnutí stojí, že rovněž délka vyplácení podpory se bude v závislosti na věku měnit. Zároveň starší uchazeči o zaměstnání (uchazeči starší 52 let) získají mírně výhodnější podmínky, tedy budou tak mít prodlouženou vyšší podporu, resp. „zranitelnější“ skupiny budou pobírat podporu v procentní sazbě 80 % po dobu tří měsíců – oproti stejné výši procentní výměry podpory v délce trvání dvou měsíců u „mladších“ uchazečů o zaměstnání.
Prováděnými změnami dochází ke sjednocení výše podpory v nezaměstnanosti, resp. dochází tak ke zrušení „penalizace“ za dobrovolný odchod ze zaměstnání a sjednocení výše podpory pro všechny uchazeče, bez ohledu na důvod ukončení pracovního poměru. Nadto zásadní změna se promítne primárně do prvního období čerpání podpory – podpora bude přiznávána ve výši 80 % (viz výše) předchozího průměrného čistého měsíčního výdělku v období prvních dvou měsíců, čímž se podpora stane atraktivnější a uchazeči o zaměstnání tak budou méně pod časovým presem při hledání nové práce. Pro upřesnění a srovnání, dříve byla procentní výměra ve výši toliko 65 % v období prvních dvou měsíců. Účelem změn je vytvoření flexibilnějšího trhu práce, zvýšení ochrany zaměstnanců (uchazečů o zaměstnání) a dosažení snazšího (plynulejšího) přechodu mezi zaměstnáními.
Lze tak shrnout, že i od 1. 1. 2026 bude možno nastavení délky podpůrčí doby a výše podpory v nezaměstnanosti hodnotit tak, že je naplněn cíl sledovaný právní úpravou, tedy, že je uchazeči o zaměstnání poskytnuta jistota při současném zachování motivačních prvků.[6]
Je třeba doplnit, že právní úprava dále vychází vstříc žadatelům předřazením, což může nastat za situace, kdy uchazeč o zaměstnání podá žádost o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti nejpozději do 3 pracovních dnů po skončení zaměstnání, tedy poté mu není podpora v nezaměstnanosti přiznána ke dni podání žádosti, ale již ode dne následujícího po skončení zaměstnání či činností – náhradních dob dle § 41 odst. 3 ZoZ. Smyslem této úpravy tak je, aby nevznikaly člověku přetržky v dobách důchodového pojištění.[7]
ZoZ v § 39 odst. 2 stanovuje negativně, který uchazeč o zaměstnání nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá – v § 39 odst. 1 písm. c) navíc neumožňuje, aby příjemcem podpory byl poživatel starobního důchodu – viz výše.
Lze dodat, že uchazeči o zaměstnání se podpora v nezaměstnanosti neposkytuje mimo jiné po dobu poskytování dávek nemocenského pojištění a po dobu vazby. Nárok na podporu v nezaměstnanosti dle § 45 ZoZ zaniká uplynutím podpůrčí doby, ukončením vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebo vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání. Zároveň se hodí upozornit na situace, které se do podpůrčí doby nezapočítávají, tj. doba vazby, doba poskytování podpory při rekvalifikaci, doba, kdy uchazeč o zaměstnání pobíral dávky nemocenského pojištění, doba, po kterou trval právní vztah nekolidujícího zaměstnání (např. výkon činnosti na základě dohody o pracovní činnosti, nepřesáhne-li měsíční odměna polovinu minimální mzdy) či doba, kdy uchazeč byl (zjednodušeně řečeno) v postavení statutárního orgánu[8].
Nově dle § 48 ZoZ uchazeč o zaměstnání, kterému v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání neuplynula celá podpůrčí doba a po uplynutí části podpůrčí doby získal zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce alespoň 9 měsíců[9], má nárok na podporu v nezaměstnanosti po celou podpůrčí dobu. Prováděná změna, resp. prodloužení potřebné doby důchodového pojištění nutné pro získání nároku na podporu, tak brání opakovanému čerpání podpory v nezaměstnanosti po relativně krátké době.
Konečně jedná se o poměrně významné změny v systému podpory v nezaměstnanosti, které mají za cíl zvýšit finanční zajištění uchazečů o zaměstnání na počátku nezaměstnanosti a zároveň je motivovat k rychlejšímu nalezení vyhovujícího, příp. lepšího zaměstnání. Výhodou bezesporu bude skutečnost, že podpora se stane nově jednotnou pro všechny osoby, bez ohledu na to, zda pracovněprávní vztah byl ukončen např. dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem či výpovědí ze strany zaměstnance, čímž uchazeči budou více motivováni k aktivnímu a efektivnímu hledání zaměstnání, aniž by měli obavu z nižší podpory.
Mgr. Jiří Svoboda
[1] Dle § 24 ZoZ je uchazečem o zaměstnání fyzická osoba, která požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce, v jejímž územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je krajskou pobočkou Úřadu práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání.
[2] Smejkal, M., Machálek, P. Zabezpečení v nezaměstnanosti. In: Hůrka, P., Komendová, J., Stránský, J., Smejkal, M., Halíř, J., Kadlubiec, V., Machálek, P. Právo sociálního zabezpečení. Plzeň: Aleš Čeněk, 2023, s. 211.
[3] Dle § 41 odst. 1 ZoZ jsou rozhodným obdobím pro posuzování nároků na podporu v nezaměstnanosti poslední 2 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání.
[4] Hodí se uvést, že dle stávající právní úpravy činí podpůrčí doba u uchazeče o zaměstnání do 50 let věku 5 měsíců, nad 50 do 55 let věku 8 měsíců a nad 55 let věku 11 měsíců.
[5] Lze zmínit, že aktuálně dle stávající právní úpravy činí procentní sazba podpory v nezaměstnanosti první 2 měsíce podpůrčí doby 65 %, další 2 měsíce podpůrčí doby 50 % a po zbývající podpůrčí dobu 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. V případě, že uchazeč o zaměstnání před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání bez vážného důvodu ukončil poslední zaměstnání sám nebo dohodou se zaměstnavatelem, činí procentní sazba podpory v nezaměstnanosti 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Ukončil-li uchazeč o zaměstnání sám nebo dohodou ve stejný den více zaměstnání, z nichž alespoň jedno bylo ukončeno z vážných důvodů, náleží mu podpora v nezaměstnanosti ve výši procentní sazby podpory v nezaměstnanosti podle věty první. Blíže viz § 50 odst. 3 ZoZ.
[6] Smejkal, M. Ochrana zaměstnance při skončení zaměstnání skrze podporu v nezaměstnanosti. Právní rozhledy, 2024, č. 4, s. 105.
[7] Doušková, J. Úřad práce a uchazeč o zaměstnání. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 148–164.
[8] Tamtéž.
[9] Dle stávající právní úpravy postačuje získat dobu důchodového pojištění v délce alespoň 6 měsíců.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jiří Svoboda 09.12.2025
Usnadnění výpočtu výše přiměřené slevy z ceny.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2666/2024, poprvé detailně vymezil metodiku výpočtu přiměřené slevy z kupní ceny či ceny díla. Zdůraznil nutnost narovnání ekvivalence plnění mezi smluvními stranami, přičemž doporučil tzv. relativní proporční metodu, která vychází z poměru obvyklých cen vadného a bezvadného plnění. Soud zároveň upozornil na význam subjektivní hodnoty věci a specifických okolností, včetně stáří a životnosti předmětu plnění.
Tento příspěvek navazuje na odborný článek, který byl publikován ve vydání 4/2024 epravo magazínu, kde jsme se věnovali změně judikatury týkající se určování výše slevy z kupní ceny či ceny díla. Článek analyzoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1207/2023, a dospěli jsme v něm k závěru, že došlo k výraznému posunu v nahlížení na to, jaká kritéria mají být posuzována při rozhodování o výši slevy z ceny, když má být brán do úvahy princip ekvivalence plnění. Nejvyšší soud vyslovil, že cílem slevy z kupní ceny či ceny díla je především náprava poruchy ekvivalence plnění z pohledu obou smluvních stran. Jinými slovy má sleva z ceny kompenzovat či vyrovnat míru, v jaké byla narušena ekvivalence plnění obou smluvních stran. Sleva z ceny je však přiměřená, a tedy zákonná, pouze tehdy, když poškozené straně kompenzuje, oč byla vadným plněním poškozena, ale současně se jí nedostane plnění již nad rámec předpokládaný smlouvou. Doposud však stále u účastníků právních vztahů panovala nejistota, jak ale konkrétně výši slevy určit.
V rozsudku ze dne 25.6.2025, sp. zn. 23 Cdo 2666/2024, se Nejvyšší soud nově, snad vůbec poprvé, vyslovil konkrétně k metodice výpočtu konkrétní přiměřené slevy z kupní ceny či ceny díla. Nejvyšší soud navázal na svá dosavadní rozhodnutí a uvedl, že smyslem úpravy práv z vadného plnění není reparace vzniklých škod. Přiměřená sleva z kupní ceny proto musí odpovídat takové výši, která v konkrétních poměrech dané věci bude odpovídající míře narušení ekvivalence plnění a bude způsobilá toto narušení narovnat (prostřednictvím snížení ceny).
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že při poměřování, jaká plnění smluvních stran jsou si ekvivalentní, nelze vycházet z objektivních ukazatelů, ale je nutno zohlednit také to, zda šlo o prodej věci za obvyklou cenu či za cenu sníženou nebo naopak zvýšenou oproti ceně obvyklé. V takovém případě totiž bude při existenci vady věci výše přiměřené slevy způsobilé narovnat ekvivalenci plnění jiná (bude poměrně snížená či zvýšená) než v případě prodeje téže věci se stejnou vadou za cenu odpovídající obvyklé kupní ceně, neboť v obou z těchto případů bude slevou z kupní ceny dorovnávána ztráta jiné sjednané hodnoty plnění. Nejvyšší soud tak postavil najisto, že je nutno poměřovat subjektivní ekvivalenci (jakou hodnotu měla mít věc pro smluvní strany) a nevycházet toliko z obvyklých objektivních hodnot.
Nejvyšší soud poté uzavřel, že judikaturním požadavkům na stanovení přiměřené slevy z kupní ceny zpravidla bude odpovídat tzv. relativní proporční metoda, neboť se při ní výše slevy určuje podle poměru obvyklých cen vadného a bezvadného plnění a snížení ceny zde nastává právě podle toho, jak by (hypoteticky) určila vůle stran.
Nejvyšší soud tuto metodu ve svém rozhodnutí popsal tak, že je nejprve nutné zjistit obvyklou cenu vadné věci i bezvadné věci. Podíl obvyklé ceny vadné věci a obvyklé ceny bezvadné věci se vynásobí skutečně ujednanou cenou věci. Výše slevy se v takovém případě tedy zjistí odečtením takto zjištěné částky od skutečně ujednané ceny. Lze uvítat, že metoda je popsána nejen slovně, ale i matematicky, a to následovně:
K tomuto Nejvyšší soud dodal, že se nejedná o závazný příkaz užívat pouze tuto metodu, neboť není vyloučeno, že za specifických okolností může být pro nápravu narušené ekvivalence plnění vhodnější jiná metoda určení výše slevy z ceny. Vyslovil však požadavek, že soud musí v takovém případě vždy náležitě odůvodnit, proč jím zvolený jiný způsob určení slevy z kupní ceny v konkrétních poměrech daného případu nejlépe vyrovnává poruchu ekvivalence plnění a není užita tzv. relativní proporční metoda.
Analyzované rozhodnutí je přínosem pro praxi také tím, že se Nejvyšší soud zabýval i tím, že je při určování výše slevy z ceny nutno zohlednit také stáří a očekávanou dobu životnosti vadné věci, tedy to, jakým způsobem vada věci snižuje její použitelnost věci a možnost užívání, její životnost oproti stavu předpokládanému při uzavření smlouvy, příp. zda věc po případné opravě bude svým stavem odpovídající stavu předpokládanému při uzavření kupní smlouvy. Nejvyšší soud uvedl, že nelze stanovit jako přiměřenou výši slevy z kupní ceny stejnou částku v případě opravy vadné věci zcela nové, u níž byla očekávána při koupi dlouhá životnost, které může být případnou opravou dosaženo, a v případě věci starší, v době koupě již blíže k hranici své životnosti, u níž případnou opravou oproti stavu očekávanému při koupi dojde k významnému prodloužení životnosti. Ve druhém z případů by totiž poskytnutím slevy odpovídající nákladům na opravu nedošlo pouze k vyrovnání ekvivalence plnění, ale kupujícímu by se dostalo plnění již nad rámec předpokládaný smlouvou.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu tak sice i nadále akcentuje, že je nutno zohledňovat konkrétní okolnosti konkrétní věci, přesto však je jednoznačná metodika výpočtu velkým přínosem, když poskytuje vodítko pro účastníky právních vztahů a nabízí jednoznačnější pravidla vyřešení sporu, který pak nemusí končit před soudem.
Mgr. Martina Sedlářová,
advokátka
HSP & Partners advokátní kancelář s.r.o.
Vodičkova 710/31
110 00 Praha 1
Tel.: +420 734 363 336
e-mail: sekretariat.praha@akhsp.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Martina Sedlářová (HSP & Partners) 09.12.2025
Znepřístupnění evidence skutečných majitelů veřejnosti.
Nedávná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu přinesla zásadní změny týkající se evidence skutečných majitelů. V reakci na tato rozhodnutí se Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo, že evidence skutečných majitelů bude veřejnosti znepřístupněna.
Evidence skutečných majitelů byla zřízena především za účelem zvýšení transparentnosti právnických osob a jejím primárním cílem je pomoci v boji proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Nicméně její zavedení se neobešlo bez kritiky, která směřovala především na to, že některé údaje v ní obsažené jsou přístupné široké veřejnosti. Evidence skutečných majitelů však bude brzy veřejnosti znepřístupněna.
Právní vývoj
V rámci transpozice IV. AML směrnice[1] byla s účinností od 1. 1. 2018 do českého právního řádu zavedena evidence skutečných majitelů. V této době byla evidence skutečných majitelů přístupná pouze vybraným osobám.
Od 1. 6. 2021 nabyl účinnosti zákon 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů („ZESM“), který transponoval V. AML směrnici[2].
ZESM mimo jiné zavedl:
- Povinnost evidující osoby zajistit, aby údaje o jejím skutečném majiteli uvedené v evidenci skutečných majitelů odpovídaly skutečnému stavu[3];
- Veřejný přístup k údajům o skutečném majiteli, kdy v ZESM je přímo stanoveno, že Ministerstvo spravedlnosti umožní komukoli na svých internetových stránkách získat z evidence skutečných majitelů částečný výpis platných údajů o skutečném majiteli právnické osoby, přičemž takovými údaji jsou např. jméno a příjmení, stát bydliště, rok a měsíc narození, státní občanství, postavení skutečného majitele atd.[4];
- Sankce za neprovedení zápisu do evidence skutečných majitelů anebo za uskutečnění neúplného zápisu do evidence skutečných majitelů. Sankce zavedené ZESM se dělí na sankce (i) veřejnoprávní – možnost uložení pokuty až do výše 500.000 Kč[5] a (ii) soukromoprávní – zejm. zákaz výplaty podílu na zisku společnosti[6] nebo sistace hlasovacího práva na valné hromadě[7].
Dle ZESM ovšem existují i výjimky, kdy se informace o skutečném majiteli nezveřejňují např. v případě, kdy je skutečným majitelem nezletilá osoba[8].
Významná soudní rozhodnutí
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 11. 2022, ve spojených věcech C-37/20, Luxembourg Business Registers, a C-601/20, Sovim SA
Soudní dvůr EU se v tomto řízení zabýval úpravou V. AML směrnice, konkrétně ustanovením zakládajícím přístup široké veřejnosti k údajům uvedeným v evidenci skutečných majitelů. Výsledkem tohoto řízení bylo, že Soudní dvůr EU prohlásil ustanovení V. AML směrnice zavádějící přístup široké veřejnosti k údajům uvedeným v evidenci skutečných majitelů za neplatné. Neplatnost předmětného ustanovení dovodil z jeho rozporu s Listinou základních práv Evropské unie („LZPEU“), a to konkrétně s právem skutečných majitelů na respektování soukromého života (čl. 7 LZPEU) a s právem na ochranu osobních údajů (čl. 8 LZPEU).
Následně došlo k přijetí nové směrnice[9], která upravila znění čl. 30 odst. 5 AML směrnice. Nově tedy osoba žádající získání příslušných údajů z evidence skutečných majitelů musí prokázat svůj oprávněný zájem.
Český zákonodárce v návaznosti na toto rozhodnutí ovšem nepřijal žádná opatření a evidence skutečných majitelů tak nadále zůstala přístupná široké veřejnosti.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 4 As 219/2024
Společnost se bránila proti uložení pokuty za nezapsání údajů do evidence skutečných majitelů. Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí, tj. zrušil uložení pokuty, a věc vrátil Ministerstvu spravedlnosti k dalšímu řízení.
Ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány vynucovaly po společnosti splnění oznamovací povinnosti, a to i přesto, že zákonodárce rezignoval na odpovídající reakci na závěry formulované ve výše uvedeném rozsudku Soudního dvora EU, a to za situace, kdy si byl zákonodárce těchto závěrů plně vědom. Společnost by tak splněním své oznamovací povinnosti porušila základní práva svých skutečných majitelů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že společnost svým opomenutím splnit oznamovací povinnost porušila legitimní zájem orgánů podílejících se na boji proti praní špinavých peněz a financování terorismu, nicméně nelze požadavkem na naplnění tohoto zájmu ospravedlnit nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv skutečných majitelů společnosti.
Dle závěru Nejvyššího správního soudu tak nelze sankcionovat jednání, jehož důsledkem by bylo porušení ústavně zaručených práv.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1368/2024
Nejvyšší soud se rovněž opřel o výše uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU a uvedl, že za nesrovnalost ve smyslu ZESM nelze považovat situaci, kdy údaje o skutečném majiteli společnosti nejsou zapsány v evidenci skutečných majitelů, pokud by jejich zpřístupnění široké veřejnosti vedlo k zásahu do základních práv podle čl. 7 a čl. 8 LZPEU.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1548/2024
Nejvyšší soud konstatoval, že pokud společnost bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zahájení řízení o zápisu skutečného majitele podle § 20 ZESM nebo žádost o provedení zápisu notářem dle § 34 ZESM, a v důsledku toho nebude skutečný majitel v evidenci zapsán, nelze na takovou situaci aplikovat soukromoprávní sankce dle § 54 ZESM. To znamená, že se neuplatní sistace hlasovacího práva skutečného majitele.
Znepřístupnění evidence skutečných majitelů
V důsledku uvedené judikatury Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že se v současné době neřeší nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů, nelze účinně vymáhat evidenční povinnost a nejsou funkční ani sankční mechanismy. Subjekty tak postrádají motivaci udržovat údaje úplné, správné a aktuální, což může postupně vést k degradaci obsahu evidence skutečných majitelů, čímž je její funkčnost i účel zásadně narušen.
S ohledem na výše uvedené se Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo od 17. 12. 2025 přistoupit k znepřístupnění evidence skutečných majitelů veřejnosti.
Po znepřístupnění evidence skutečných majitelů však evidence zůstane nadále přístupná evidujícím osobám a tzv. privilegovaným uživatelům – orgánům veřejné moci, na základě žádosti rovněž tzv. povinným osobám plnícím povinnosti dle zákona 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a dalším zákonem oprávněným subjektům (např. osobám s oprávněným zájmem).
Znepřístupněním evidence skutečných majitelů již nebude zasahováno do základních práv skutečných majitelů, čímž se opětovně mohou řešit tzv. nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů a rovněž mohou být opět uplatňovány příslušné veřejnoprávní a soukromoprávní sankce.
V současnosti Ministerstvo spravedlnosti připravuje novelu ZESM, která bude transponovat VI. AML směrnici[10]. Novela tak mimo jiné upraví pravidla přístupu veřejnosti do evidence skutečných majitelů na základě prokázání oprávněného zájmu.
Mgr. Dominika Poučenská
Advokátka
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. 5. 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES.
[2] Směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU.
[3] Viz § 9 ZESM.
[4] Viz § 14 ZESM.
[5] Viz § 55 ZESM.
[6] Viz § 53 ZESM.
[7] Viz § 54 ZESM.
[8] Viz § 14 odst. 4 ZESM.
[9] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1640 ze dne 31. 5. 2024 o mechanismech, které mají členské státy zavést za účelem předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o změně a zrušení směrnice (EU) 2015/849.
[10] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1640 ze dne 31. května 2024 o mechanismech, které mají členské státy zavést za účelem předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o změně a zrušení směrnice (EU) 2015/849.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Dominika Poučenská (Aegis Law) 04.12.2025