EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Užívání prostoru nad pozemkem třetí osobou.*
Podíly pro zaměstnance v obchodních společnostech.*
Když společník není dodavatel. NSS znovu řešil daňový „švarcsystém“ u společníků s.r.o.*
Evidence skutečných majitelů se uzavírá veřejnosti.*
Aktuality ze světa nekalé soutěže.*
Užívání prostoru nad pozemkem třetí osobou.
Situace, kdy provádění stavby nebo užívání nemovitosti zasahuje do prostoru nad sousedním pozemkem, nejsou nijak výjimečné. Typicky jde o přesah střechy či okapu nad hranici pozemku, balkon vystupující nad sousední zahradu nebo pohyb ramene jeřábu nad cizím pozemkem při stavebních pracích. Nabízí se proto otázka, zda takové zásahy odpovídají míře ochrany, kterou náš právní řád přiznává vlastníkovi sousedního pozemku, a do jaké míry jsou tyto situace v soukromém právu vůbec výslovně regulovány.
Tento článek stručně představí základní soukromoprávní rámec a podmínky užívání prostoru nad sousedním pozemkem v případech absence soukromoprávního ujednání dotčených stran či veřejnoprávní regulace.
Prostor nad pozemkem
Otázku vztahu pozemku a prostoru nad ním dnes řeší § 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („OZ“), podle něhož: „Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, […].“
Toto zákonné vymezení je však v odborné literatuře vnímáno jako poměrně problematické a nešťastné. Komentář k OZ v této souvislosti uvádí: „Správnější tvrzení je, že vlastník pozemku má v souladu s § 1023 odst. 1 právo bránit v zasahování třetích osob do prostoru nad pozemkem (KS v Hradci Králové 23 Co 82/2014: „Vlastník pozemku nemá vlastnické právo k vzdušnému prostoru nad pozemkem, potažmo nelze takové právo ani vydržet. Vlastník pozemku, jehož je prostor součástí, má ale právo vyloučit z užívání tohoto prostoru neoprávněně zasahující subjekty […]).“[1] Jedná se přitom přístup, který byl dovozován i v době předchozí právní úpravy[2] a opakovaně potvrzován v judikatuře českých soudů[3].
Ať už budeme vycházet z gramatického výkladu § 506 OZ nebo se přikloníme k vymezení poskytnutému odbornou literaturou, lze shrnout, že prostor nad pozemkem představuje sféru, k níž zákon poskytuje vlastníkovi pozemku ochranu, a k níž má obecně vlastník pozemku v jistém smyslu prioritní právo k využití.
Užívání prostoru nad pozemkem třetí osobou
Ačkoli jde o „chráněnou sféru“ vlastníka pozemku, je prostor nad pozemkem v praxi běžně využíván i ze strany třetích osob. Cílem tohoto článku je zaměřit se na soukromoprávní aspekty takovéhoto užívání, a proto se v něm nebudeme zabývat veřejnoprávními aspekty a regulací plynoucími např. ze stavebního zákona[4] (např. využití sousedního pozemku pro účely realizace stavby) či ze zákona o civilním letectví[5] (např. přelety letadel či dronů nad pozemkem).
Není-li užívání prostoru nad pozemkem upraveno veřejnoprávním předpisem nebo jiným soukromoprávním předpisem či ujednáním (např. věcným břemenem), posuzuje se taková situace zejména podle § 1023 OZ.[6] Toto ustanovení stanovuje, že: „Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.“
Uvedené ustanovení tak funguje jako obecné pravidlo, které vymezuje, kdy může být právo vlastníka na ochranu prostoru nad pozemkem omezeno, a za jakých podmínek mohou tento prostor legitimně využívat i třetí osoby. Toto pravidlo se přitom použije i na případy staveb neoprávněných.[7] Dr. Svoboda v komentáři k OZ dokonce říká, že „[p]rávo třetích osob využívat přiměřeně prostor nad a pod povrchem pozemku je specifickým veřejným statkem ve smyslu § 490, a poskytuje tak specifický mechanismus řešení právních vztahů při využití prostoru nad a pod pozemkem, který je i v souladu s dikcí § 506 odst. 1.“[8]
Pro posouzení, zda představuje konkrétní využití prostoru nad pozemkem zásah, který je vlastník pozemku povinen strpět, je nezbytné posoudit dvě hlavní podmínky (musí být splněny kumulativně), a to:
- existenci důležitého důvodu pro užívání tohoto prostoru, a
- neexistenci rozumného důvodu, na jehož základě se vlastník pozemku může takovému způsobu užívání bránit.
Zákon v tomto ustanovení pracuje se dvěma pojmy, které však blíže nedefinuje, a to „důležitý důvod“ a „rozumný důvod“. Kumulativní splnění obou výše uvedených podmínek je proto vždy nutné posuzovat ad hoc podle okolností konkrétního případu, s ohledem na objektivní hlediska a místní poměry, a také v návaznosti na závěry judikatury a odborné literatury.
Existence důležitého důvodu
V prvním kroku je třeba zjistit, zda existuje důležitý důvod pro užívání prostoru nad dotčeným pozemkem. K pojmu „důležitý důvod“ se poměrně jednoznačně vyjádřil Nejvyšší správní soud[9]. Podle něj jde o požadavek, aby užívání prostoru nad pozemkem sledovalo právem aprobovaný, a tedy legitimní cíl. Obligatorní podmínkou k naplnění tohoto požadavku ovšem není podmínka nezbytnosti, tj. „důležitý důvod“ nelze shledat jen tam, kde daného legitimního cíle nelze dosáhnout žádným jiným, vůči vlastníku pozemku šetrnějším způsobem.
Soudy v minulosti splnění podmínky existence důležitého důvodu spatřovaly např. (i) v užívání prostoru nad pozemky k zabezpečení přesunů stavebního materiálu na sousedním pozemku, na němž má být prováděna stavba[10], nebo (ii) v přesahu oplechování štítu domu a okapu (svodu dešťové vody) na sousední pozemek[11], či (iii) v potřebě zateplení domu za účelem zabránění vzniku vlhkosti a plísní v souvislosti se zdravotními problémy obyvatelů domu[12].
Neexistence rozumného důvodu
Posouzení, zda má vlastník pozemku rozumný důvod bránit užívání prostoru nad pozemkem, je opět nutné posuzovat na základě objektivních kritérií, nikoliv pouze na základě subjektivního vnímání dotčeného vlastníka. Při hodnocení existence rozumného důvodu se zohledňuje zejména rozsah souvisejícího omezení vlastníka v užívání pozemku, jakož i případné snížení hodnoty dotčené nemovitosti.
Naopak tam, kde vlastník není v důsledku užívání prostoru nad pozemkem fakticky nijak podstatně omezen, nebude zpravidla možné mluvit o existenci rozumného důvodu. Komentář k OZ v této souvislosti uvádí: „Vlastník nebude mít rozumný důvod užívání bránit v případě, že se tak stane v takové výšce, případně na takovou dobu, že to výkon jeho práva věc užívat nijak neohrozí, nesníží to cenu věci a ani jinak mu to objektivně nemůže působit újmu.“[13]
Na základě výše uvedeného soudy ve své rozhodovací praxi dovodily, že rozumným důvodem opravňujícím vlastníka k bránění užívání prostoru nad pozemkem není (i) abstraktně a teoreticky vymezené riziko či hypotetická možnost vzniku škody (např. zřícení stavební techniky ze sousedního pozemku)[14], jakož ani (ii) předjímání pochybení při provádění činnosti, nedodržení bezpečnostních opatření nebo vliv nepředpokládaných okolností[15].
Z hlediska použití § 1023 OZ lze tedy uzavřít, že jsou-li v konkrétním případě výše uvedené podmínky kumulativně naplněny a neexistuje-li jiná soukromoprávní či veřejnoprávní regulace daného vztahu, bude se v případě využití prostoru nad pozemkem jednat o takový zásah do práv vlastníka pozemku, který je vlastník povinen strpět a nemůže se úspěšně domáhat zdržení se či odstranění takovéhoto zásahu.
Pro úplnost lze dodat, že při rozhodování o aplikaci § 1023 OZ není rozhodné, zda je užití prostoru nad pozemkem dočasného či trvalého charakteru. Z textace zákona nelze dovodit, že by se toto obecné pravidlo mělo aplikovat pouze v jednom z těchto případů.[16]
Závěr
Ačkoliv zákon vychází z toho, že prostor nad pozemkem tvoří jeho součást, resp. že představuje jistou „sféru zájmu a vlivu“ vlastníka pozemku, a v této souvislosti mu poskytuje ochranu, je toto pravidlo do určité míry modifikováno § 1023 OZ. Toto ustanovení poskytuje v praxi možnost předejít zdlouhavým sporům či patovým situacím, kdy dává prostor zohlednit konkrétní zájmy (důvody) stran, jakož i potřebu ochrany práv dotčených osob.
Nejde však o pravidlo, na které by se dotčené osoby měly bez dalšího spoléhat a rezignovat na snahu o vzájemnou dohodu. Smluvní úprava zpravidla poskytne oběma stranám vyšší míru právní jistoty než pouhé spoléhání na zákonný rámec. Je-li přesto nutné přistoupit k aplikaci § 1023 OZ, je třeba pečlivě posoudit všechny relevantní okolnosti konkrétního případu – jak na straně osoby, která prostor nad pozemkem hodlá užívat (zejména zda má „důležitý důvod“), tak na straně vlastníka pozemku (zejména zda má „rozumný důvod“ takovému užívání bránit). Teprve po důkladném zhodnocení obou těchto hledisek lze určit, zda se má vlastník povinnost tento zásah do prostoru nad svým pozemkem strpět.
Mgr. Lukáš Šmotlák,
advokát
Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář
Koliště 1912/13, 602 00 Brno
Růžová 1416/17, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 543 217 520
e-mail: office@dolezalpartners.com
[1] KOUKAL, Pavel. § 506 [Superficies solo cedit]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022.
[2] Viz např. odstavec „Prostor nad pozemkem a pod ním“ v: BAREŠOVÁ, Eva. Komu patří prostor nad pozemkem a pod ním. Bulletin advokacie, 2019, č. 6.
[3] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2011, sp. zn.: 22 Cdo 1000/2010.
[4] Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon.
[5] Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví.
[6] Srov. SMOLKOVÁ, Michaela. § 1023 [Omezení vlastnictví v prostoru nad povrchem pozemku a pod jeho povrchem]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024.
[7] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2021, sp. zn.: 22 Cdo 94/2021.
[8] ŠVESTKA, J., a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer.
[9] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.04.2024, č. j.: 9 As 8/2024-38.
[10] Op. cit.
[11] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21.10.2020, č. j.: 59 Co 174/2020-213.
[12] Srov. závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 13.06.2022, č. j.: 95 Co 60/2022-266, dostupné v: MALIŠOVÁ, Tereza. K možnosti provést zateplení stavby přesahující hranici sousedních pozemků. Právní rozhledy, 2024, č. 13-14.
[13] SPÁČIL, Jiří, HRABÁNEK, Dušan. § 1023 [Užívání prostoru nad pozemkem]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021.
[14] Srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2023, č. j.: 14 A 11/2023-61.
[15] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.04.2024, č. j.: 9 As 8/2024-38.
[16] K tomu viz závěry soudů obsažené v: MALIŠOVÁ, Tereza. K možnosti provést zateplení stavby přesahující hranici sousedních pozemků. Právní rozhledy, 2024, č. 13-14.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Lukáš Šmotlák (Doležal & Partners) 29.12.2025
Podíly pro zaměstnance v obchodních společnostech.
Jaké možnosti má zaměstnavatel k náležité motivaci svých zaměstnanců? V našem článku si přiblížíme několik možností, jak motivovat zaměstnance prostřednictvím prodeje podílů v obchodních společnostech a shrneme si, proč to může být výhodné jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Zaměstnavatel tím může svým zaměstnancům poskytnout možnost podílet se na obchodní společnosti. V případě akciové společnosti se jedná o tzv. zaměstnanecké akcie, které umožní zaměstnancům získat podíl ve společnosti a stát se tak jejím akcionářem. U společnosti s ručením omezeným jde o podíl, díky kterému zaměstnanec získá práva a povinnosti společníka.
Jaký přínos má prodej obchodních podílů zaměstnancům?
Hlavní výhodou ze strany zaměstnavatele je udržení klíčových zaměstnanců ve společnosti. Jakmile budou zaměstnanci vlastníky podílu ve společnosti, lze předpokládat, že jim bude více záležet na ekonomickém výsledku společnosti a budou mít větší osobní zájem na jejím růstu. Právě podíl k tomu bude motivovat více než běžná mzda. Zaměstnanci tímto způsobem budou více svázáni s konkrétní společností a předpokládá se, že nebudou hledat nového zaměstnavatele, pokud bude společnost prosperovat, nebudou mít důvod k odchodu. Zároveň se může jednat o lákavý benefit, který bude nabízen potenciálním zaměstnancům.
Hlavní výhodou pro zaměstnance je finanční odměna. Nad rámec mzdy získají podíl či virtuální podíl ve společnosti, což jim přinese další finanční prostředky. Zaměstnanci tak mohou profitovat prostřednictvím výplaty podílu na zisku, prodejem podílu nebo výběrem prostředků z virtuálního portfolia. Na rozdíl od svých fixních složek odměn tak mohou získat další formu odměny s motivačním potenciálem.
Mezi další výhody patří atraktivita společnosti na trhu práce, dlouhodobý růst společnosti nebo transparentnost mezi vedením společnosti a zaměstnanci.
Možnosti nabytí zaměstnaneckých podílů
Employee Stock Ownership Plan (ESOP)
Employee Stock Ownership Plan, neboli zkráceně ESOP, je program, který umožňuje zaměstnanci nabýt podíl ve společnosti, nejčastěji ve formě akcií nebo opcí na akcie. Podíl ve společnosti mohou zaměstnanci nabýt v budoucnu za předem stanovených podmínek nebo se zaměstnancům přiděluje přímo, viz níže.
S ESOP se pojí i tzv. reverse vesting, díky kterému si zaměstnavatel může zajistit, že mu zaměstnanec předčasně neodejde k jinému zaměstnavateli. V takovém případě by zaměstnanci hrozila ztráta získaných akcií nebo podílů. Reverse vesting se dokončí tak, že si zaměstnanec odpracuje smluvenou dobu.
Přímý prodej zaměstnancům
Další možností je přímý prodej akcií v akciových společnostech a podílů ve společnostech s ručením omezeným zaměstnancům. Jakmile zaměstnanec zaplatí sjednanou kupní cenu zaměstnavateli, stane se jejich vlastníkem.
U společnosti s ručením omezeným se přímý prodej provádí na základě smlouvy o převodu podílů.
V případě akciové společnosti půjde zejména o smlouvu o úpisu nových akcií nebo o smlouvu o převodu akcií.
Virtuální programy
Alternativou k výše uvedeným možnostem mohou být i virtuální zaměstnanecké programy. V nich však zaměstnanci nezískávají opravdové akcie a podíly, mají pouze virtuální portfolio, které odpovídá jejich hodnotě. V praxi se následně tyto částky vyplácejí jako bonusová složka mzdy.
Zdanění
V obecné rovině se na obchodní podíly společnosti v rukou zaměstnanců aplikuje § 6
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), který upravuje příjmy ze závislé činnosti, ze kterých se odvádí povinné pojistné na zdravotní a sociální pojištění.
Jinak je tomu v případě tzv. kvalifikovaných zaměstnaneckých opcí, které jsou do českého právního řádu zavedeny zákonem č. 360/2025 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, účinným od 1. 1. 2026, a které výrazným způsobem mění charakter získávání zejména zaměstnaneckých akcií v obchodních společnostech.
V souvislosti se zaměstnaneckými podíly je klíčový zejména nově zavedený § 6a zákona o daních z příjmů, jelikož zavádí možnost jiného režimu zdanění ve srovnání s jinak získanými obchodními podíly.
Kvalifikovaná zaměstnanecká opce
Kvalifikovanou zaměstnaneckou opcí se rozumí nepřevoditelný příslib nabýt kvalifikovaný obchodní podíl, který je zaměstnanci poskytnut bezúplatně zaměstnavatelem na základě písemné smlouvy,
a opravňuje zaměstnance nabýt kvalifikovaný obchodní podíl za sjednanou opční cenu za splnění dalších zákonem stanovených podmínek, například ve formě požadavků na zaměstnavatele. Tím nesmí být banka, pojišťovna, daňový poradce a mnohé další subjekty.
Příjmy z uplatnění kvalifikované zaměstnanecké opce nebudou považovány za příjem ze závislé činnosti, tudíž nebudou podléhat odvodům na zákonná pojištění. Pokud by však nedošlo ke splnění zákonných podmínek nebo pokud by z jiného důvodu nenastalo uplatnění ustanovení § 6a zákona o daních z příjmů, aplikoval by se obecný režim § 6 zákona o daních z příjmů.
Závěr
Zaměstnanecké podíly v obchodních společnostech jsou zajímavou motivací jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Oběma stranám přinášejí výhody, na jejichž základě lze dosáhnout zejména dlouhodobé spolupráce a oboustranného zájmu na ekonomickém růstu obchodní společnosti.
Existuje více možností, jak umožnit zaměstnancům podílet se na obchodní společnosti, přičemž klíčová je znalost vnitřní situace obchodní společnosti, jakož i relevantní právní úpravy včetně té daňové.
JUDr. Ing. Jan Vych,
advokát a partner
Nikol Zlámalová,
právní praktikantka
Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.
Lazarská 11/6
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 517 466
Fax: +420 222 517 478
e-mail: office@ak-vych.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Ing. Jan Vych, Nikol Zlámalová (Vych & Partners) 31.12.2025
Když společník není dodavatel. NSS znovu řešil daňový „švarcsystém“ u společníků s.r.o.
Nejvyšší správní soud se v aktuálním rozsudku[1] zabýval povahou příjmů společníků s.r.o., kteří společnosti fakturovali za poskytování služeb. NSS navázal na svou stávající judikaturu a vysvětlil, kdy se v těchto případech jedná o legitimní příjmy ze samostatné činnosti[2], a kdy jde ve skutečnosti o příjmy ze závislé činnosti[3]. Rozsudek představuje další důrazné varování pro společnosti, které využívají své společníky jako „dodavatele“ odborných služeb. Oproti klasickému švarcsystému jsou totiž právní předpisy ke společníkům s.r.o. podstatně přísnější.
Společník může vykonávat práci pro svou společnost jako součást svého postavení společníka. V takovém případě se příjmy za jeho práci daní jako příjmy ze závislé činnosti (tj. stejným způsobem jako např. u zaměstnanců). V praxi společníci často poskytují svým společnostem služby jako OSVČ na základě dodavatelsko-odběratelského vztahu. V takovém případě se jejich příjem daní jako příjmy ze samostatné činnosti, které podléhají podstatně výhodnějšímu zdanění a odvodům. Problém nastává za situace, kdy finanční úřad dojde k závěru, že se navzdory formálnímu dodavatelsko-odběratelskému vztahu ve skutečnosti jedná o příjmy za práci společníka pro společnost a doměří příslušnou daň ze závislé činnosti.
Skutkový stav
NSS řešil případ společnosti, která se zabývala projektováním a inženýrskými činnostmi ve výstavbě. Společníci vykonávali pro společnost činnosti, které zahrnovaly projektové práce, autorský dozor, zajištění výběrových řízení na dodavatele stavby a controlling realizované stavby. Svou práci společníci fakturovali společnosti jako samostatné OSVČ.
Společnost se domnívala, že příjmy vyplácené společníkům měly povahu příjmů ze samostatné činnosti. S tím ale nesouhlasil finanční úřad, který došel k závěru, že se jednalo o činnost, která má povahu práce pro společnost. Podle finančního úřadu se tedy příjmy společníků měly zdanit jako příjmy ze závislé činnosti a uložil společnosti povinnost uhradit dlužnou daň ve výši převyšující 1 milion Kč. Věc se následně dostala až k NSS.
Kdy jde podle NSS o „práci pro společnost“, tedy o příjem ze závislé činnosti?
NSS zdůraznil, že „prací pro společnost“, která má ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů podléhat zdanění jako příjem ze závislé činnosti, jsou i živnostensky prováděné dodávky služeb prováděné společníkem, které jsou v souladu s předmětem podnikání společnosti, protože touto činností (prací) společník objektivně naplňuje podstatu společnosti, tj. její podnikání, a získává příjem. Jinak řečeno, jde o činnost, kterou společník vykonává pro společnost právě proto, že je jejím společníkem, a kterou by mohl obdobně vykonávat například zaměstnanec dané společnosti.
Mezi indikátory, které svědčí o tom, že jde o práci pro společnost, tj. o příjem ze závislé činnosti, patří podle NSS zejména:
- Míra příbuznosti činností. Čím je míra příbuznosti činností vykonávaných společníkem a činností, kterou se zabývá společnost, větší, tím více to svědčí o tom, že jde v daném případě o práci pro společnost.
- Shodnost předmětu podnikání a živnostenských oprávnění. Při posouzení míry příbuznosti činností společníka a společnosti je dle NSS nutné posoudit i shodnost (příp. podobnost) předmětu podnikání a živnostenských oprávnění daného společníka a společnosti.
- Rozsah poskytování služeb společnosti. Podle NSS je dále třeba posuzovat, jak velkou (a zda podstatnou) část příjmů společníků tvoří činnosti fakturované jejich společnosti, neboť je to ukazatelem tzv. ekonomické provázanosti. Pokud společník poskytuje služby pouze (nebo převážně) své společnosti, svědčí to o tom, že jde o práci pro společnost.
Podle NSS naopak není relevantní, že společník vykonává svou činnost nezávisle na pokynech společnosti. Uplatnění toto kritéria by u společníků nebylo logické, protože ti z titulu svého postavení společnost fakticky řídí a museli by se tak řídit pokyny sebou samými.
NSS v tomto směru zdůraznil, že příjmy společníků podléhají režimu zdanění jako příjem ze závislé činnosti i v případě, že by se na daný příjem za jiných okolností nahlíželo jako příjem z nezávislé činnosti. Pro posouzení příjmů společníků tedy nejsou podstatná standardní kritéria pro rozlišení mezi závislou a nezávislou činností, ale jde výhradně o to, zda se v daném případě jedná o „práci pro společnost“.
Posouzení NSS
V posuzovaném případě NSS zjistil, že činnosti vykonávané společníky byly úzce propojeny s činností samotné společnosti. Společnost tyto činnosti nabízela svým klientům jako ucelený soubor služeb, přičemž společníci osobně plnili jejich podstatné části. NSS také shledal významnou příbuznost a podobnost činností vykonávaných společností a společníky, což dokládá i skutečnost, že společníci i společnost disponovali stejným živnostenským oprávněním a měli stejný předmět podnikání.
Jeden ze společníků od společnosti pobíral 99,4 % svých příjmů a druhý 78 %. Pro oba společníky byl tedy osobní výkon práce pro společnost převažujícím zdrojem příjmů, což svědčí o ekonomické provázanosti společnosti a společníků.
NSS také poukázal na skutečnost, že oba společníci byli současně autorizovanými osobami, které podle zákona vykonávají svou činnost „jménem společnosti a na její účet“.[4]
Za dané situace došel NSS k názoru, že se v případě činnosti společníků jednalo o práci pro společnost, která měla být zdaněna jako příjem ze závislé činnosti.
Společnosti nepomohla ani argumentace, že se jednalo o menšinové společníky, jejichž podíly na společnosti činily pouze 10 %. Uvedená skutečnost na posouzení povahy činnosti společníků nemá žádný vliv.
Závěr a doporučení pro praxi
Zatímco u klasického švarcsystému musí kontrolní orgány u dané OSVČ prokázat naplnění všech znaků závislé práce[5], ke společníkům s.r.o. jsou právní předpisy přísnější. Pro posouzení příjmů společníků dokonce nejsou podstatná standardní kritéria pro rozlišení mezi závislou a nezávislou činností, ale jde výhradně o to, zda se v daném případě jedná o „práci pro společnost“. O práci pro společnost přitom jde zejména v případě, kdy společnost a její společníci vykonávají tutéž nebo podobnou (příbuznou) činnost, přičemž jde o významný zdroj příjmů společníků.
Společnosti, které využívají své společníky jako dodavatele odborných služeb, by se měly zamyslet, jestli se takovým nastavením právních vztahů nedostávají na „tenký led“. Společník může společnosti legitimně poskytovat služby jako OSVČ. V takovém případě by ale (a) mělo ideálně jít o zcela jinou činnost než vykonává sama společnost (např. poskytování účetních služeb společnosti provozující autoservis) a (b) společník by měl ve značné míře poskytovat tyto služby i třetím osobám.
Mgr. Václav Bělohoubek,
advokát
Mgr. Barbora Autratová,
advokátní koncipientka
act Řanda Havel Legal advokátní kancelář s.r.o.
Truhlářská 13-15
110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 537 500 – 501
e-mail: office.prague@actlegal-czechia.com
[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 4 Afs 166/2024.
[2] Příjmy spadající pod kategorii příjmů podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“).
[3] Příjmy společníka vyplacené mu společností spadající pod kategorii příjmů ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.
[4] Viz § 15c odst. 2) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě.
[5] Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně – viz ust. § 2 zákoníku práce.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Václav Bělohoubek,Mgr. Barbora Autratová (act Řanda Havel Legal) 30.12.2025
Evidence skutečných majitelů se uzavírá veřejnosti.
Evidence skutečných majitelů prošla v posledních letech výrazným vývojem, který nyní vrcholí v důsledku přelomových rozhodnutí unijních i českých soudů. Téma zasahuje široké spektrum subjektů, pro které je nastavení přístupu k údajům klíčové. Aktuální změny tak vyvolávají praktické otázky, jak s evidencí nadále nakládat. Tento zásadní nástroj pro zajištění transparentnosti právnických osob a jiných právních uspořádání však přestává být široké veřejnosti přístupný.
Historický vývoj
Vývoj právní úpravy skutečných majitelů v evropském prostoru započal přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu („III. AML směrnice“)[1], která definovala pojem skutečného vlastníka. Na tuto úpravu navázala směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES („IV. AML směrnice“).[2] Ta definici zpřesnila a uložila členským státům povinnost zřídit centrální registr skutečných majitelů.
V České republice byla tato povinnost transponována zákonem č. 368/2016 Sb., který novelizoval právní úpravu veřejných rejstříků a zřídil neveřejnou evidenci skutečných majitelů.[3]
Další podstatný posun přinesla směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU („V. AML směrnice“)[4], která mimo jiné požaduje postupy ověřování a kontroly údajů v evidenci či sankce za nesplnění povinností. Tyto požadavky byly implementovány především zákonem č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů a změnami zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu („AML zákon“)[5]. V roce 2022 byla přijata první novela zákona o evidenci skutečných majitelů, která reagovala na výhrady Evropské komise ke správnosti transpozice V. AML směrnice.
Postupem času se tak proměnilo chápání evidence skutečných majitelů i její funkce. Z původně podpůrného prostředku v oblasti prevence praní peněz a financování terorismu se měl stát nástrojem pro zvyšování transparentnosti právnických osob a jiných právních uspořádání.[6]
Transparentnost jako evropská hodnota
Dle úvodního recitálu IV. AML směrnice (14):
„…K dosažení vyšší transparentnosti v zájmu boje proti zneužívání právnických osob by členské státy měly zajistit, aby byly informace o jejich skutečném vlastnictví uchovávány v centrálním registru mimo danou společnost, v plném souladu s právem Unie. […] Rovněž by měly členské státy zajistit, aby byl přístup k informacím o skutečném vlastnictví poskytnut v souladu s pravidly o ochraně údajů dalším osobám, které mohou v souvislosti s praním peněz, financováním terorismu a souvisejícími predikativními trestnými činy jako korupce, daňové trestné činy a podvody prokázat oprávněný zájem. Osoby, které oprávněný zájem prokáží, by měly mít přístup k informacím o povaze a rozsahu skutečné držené účasti v podobě její přibližné váhy.“
Podle čl. 30 odst. 5 IV. AML směrnice musí členské státy zajistit, aby informace o skutečném vlastnictví byly vždy k dispozici příslušným orgánům a finančním zpravodajským jednotkám bez omezení, povinným osobám v rámci hloubkové kontroly klienta a také kterékoli osobě či organizaci, která prokáže oprávněný zájem.
- AML směrnice již tedy operuje s požadavkem „vyšší transparentnosti“, ale přístup k údajům o skutečném vlastnictví podmiňuje oprávněným zájmem.
Dle recitálu V. AML směrnice (2) a (4):
„…S cílem udržet krok s novými trendy je třeba přijmout další opatření k zajištění větší transparentnosti finančních transakcí, společností a jiných právnických osob, jakož i svěřenských fondů a právních uspořádání…“
„…Integrita finančního systému Unie je závislá na transparentnosti společností a jiných právnických osob, svěřenských fondů a podobných právních uspořádání. Mezi cíle této směrnice patří nejen odhalování a vyšetřování praní peněz, ale také prevence jeho vzniku. Posílení transparentnosti by mohlo být významným odstrašujícím momentem.“
Dle čl. 1 bodu (15) odst. c) V. AML směrnice členské státy musely zajistit, aby informace o skutečných majitelích byly vždy k dispozici příslušným orgánům a finančním zpravodajským jednotkám bez omezení, povinným osobám pro účely hloubkové kontroly klienta a také jakékoli osobě z široké veřejnosti.
- AML směrnice tedy postoupila výrazně dál, když požadovala přístup k informacím o skutečných majitelích široké veřejnosti, jak vyplývalo z čl. 1 bodu (15) písm. c) zmíněné směrnice. Český zákonodárce tuto úpravu převzal, aniž by však reagoval na pozdější závěry Soudního dvora Evropské unie.
Evropská úprava tak začala akcentovat transparentnost jako podstatnou hodnotu a prostředek boje proti praní peněz a financování terorismu. Tím došlo ke střetu s ochranou základních práv konkrétně práva na soukromí a práva na ochranu osobních údajů podle čl. 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie.
Soudní dvůr Evropské unie ve spojených věcech C-37/20 a C-601/20 (WM a Sovim)[7] výslovně uvedl, že zásadu transparentnosti nelze považovat za samostatný cíl obecného zájmu, který by ospravedlnil přístup široké veřejnosti k údajům o skutečných majitelích, pokud dochází k zásahu do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie.
Rozhodovací praxe českých soudů
Na závěry unijní justice navázaly také české soudy. Nejvyšší soud (sp. zn. 27 Cdo 1368/2024 a 27 Cdo 1548/2024) a Nejvyšší správní soud (sp. zn. 4 As 219/2024 a 1 Afs 193/2024-34) dovodily, že stát nemůže vyžadovat plnění povinnosti zápisu skutečného majitele
do evidence, pokud to představuje neoprávněný zásah do základních práv na soukromí a ochranu osobních údajů podle čl. 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie, a proto ani nezapsání údajů do evidence nenaplňuje materiální znak přestupku.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky tak z uvedených důvodů znepřístupní evidenci skutečných majitelů veřejnosti, přičemž i poté bude evidence přístupná pro evidující osoby k jejich vlastnímu výpisu prostřednictvím datové schránky a privilegovaným uživatelům prostřednictvím dálkového přístupu (např. orgánům veřejné moci, povinným osobám dle AML zákona a dalším oprávněným subjektům na základě jejich žádosti).[8]
Podle nové unijní legislativy, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1640 o mechanismech, které mají členské státy zavést za účelem předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o změně a zrušení směrnice (EU) 2015/849, označované též jako 6. směrnice o boji proti praní peněz („AMLD6“)[9], již údaje o skutečných majitelích nemohou být bez dalšího volně přístupné veřejnosti.
Závěr
Evidence skutečných majitelů zůstává i nadále klíčovým nástrojem boje proti finanční kriminalitě, avšak pohybuje se na velmi tenké hranici mezi požadavkem transparentnosti a ochranou základních práv. Aktuální judikatura unijních i českých soudů vedla k odmítnutí neomezeného veřejného přístupu a nutí zákonodárce hledat vyváženější model, založený na omezeném a účelově odůvodněném nakládání s údaji o skutečných majitelích.
Rozhodovací praxe nejvyšších soudů potenciálně otevírá prostor i pro společnosti, kterým byly v minulosti za nesplnění evidenční povinnosti uloženy pokuty či jiné následky, jako je nemožnost výplaty zisku a omezení hlasovacích práv. Tyto subjekty by se nyní mohly bránit, a to prostřednictvím mimořádných opravných prostředků, neboť další trvání těchto následků by znamenalo pokračující zásah do práv na ochranu soukromí a osobních údajů.
JUDr. Bc. Pavel Martiník, Ph.D.
Mgr. Jana Říhová
Martiník advokátní kancelář, s.r.o.
Uruguayská 380/17
120 00 Praha 2 – Vinohrady
Tel.: +420 773 706 807
E-mail: pavel@martinik.legal
[1] III. AML směrnice k dispozici >>> zde.
[2] IV. AML směrnice k dispozici >>> zde.
[4] V. AML směrnice k dispozici >>> zde.
[6] Důvodová zpráva ze dne 1.6.2020 k návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů
[7] Soudní dvůr Evropské unie (velký senát). Rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, věci C-37/20 a C-601/20, WM a Sovim SA v. Luxembourg Business Registers. ECLI:EU:C: 2022:912. Dostupné >>> zde.
[8] Sdělení k dispozici >>> zde.
[9] AMLD6 k dispozici >>> zde.
JUDr. Bc. Pavel Martiník, Ph. D., Mgr. Jana Říhová (AK Martiník) 23.12.2025
Aktuality ze světa nekalé soutěže.
V prvním díle[1] naší série jsme se věnovali obecnému vymezení nekalé soutěže a jejím zákonným skutkovým podstatám. Ukázali jsme, že nekalá soutěž není jen otázkou právních definic, ale i praktických dopadů na podnikatelské prostředí. Ve druhém díle[2] jsme se zaměřili na specifický fenomén – přetahování zaměstnanců. Konkrétně na to, jaké jednání už je považováno za protiprávní a jak se mohou zaměstnavatelé proti tomuto jednání bránit. V tomto třetím a posledním díle se budeme věnovat aktualitám, zajímavostem a soudním rozhodnutím, které poslední dobou rezonují světem nekalé soutěže, jelikož i nekalá soutěž, ačkoliv by se to nemuselo na první pohled zdát, je oblastí, která se neustále vyvíjí.
Zajímavá soudní rozhodnutí ze světa nekalé soutěže
Oblast nekalé soutěže představuje velmi dynamické a stále vyvíjející se odvětví, snažící se o zajištění férové a transparentní soutěže mezi podnikatelskými subjekty. Námi rozebíraná rozhodnutí českých soudů z oblasti nekalé soutěže si bezpochyby vaši pozornost zaslouží.
Nárok právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy
Prvním rozhodnutím, na něž se v tomto článku zaměříme, je rozhodnutí, které je skutečně přelomové a vytvořilo vlnu reakcí nejen v oblasti nekalé soutěže. Toto rozhodnutí se týká nekalé soutěže jen zčásti, ale z důvodu své významnosti si určitě zaslouží být zmíněno. Jedná se konkrétně o nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24.
Předmětem nálezu je ochrana dobré pověsti právnických osob. Konkrétně se stěžovatel (Milion Chvilek, z. s.) ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí předchozích soudních instancí, protože tvrdil, že mu byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Považoval za protiústavní názor soudů, že jako právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do své pověsti. Spolek se domáhal omluvy za výroky, kterými jej někdejší předseda jedné z politických stran spojil s kybernetickým útokem na benešovskou nemocnici.
Dosavadní právní úprava umožňovala právnickým osobám domáhat se pouze toho, aby neoprávněný zásah do jejich práva byl ukončen nebo aby byly odstraněny jeho následky.[3] Neumožňovala však dle textu zákona žádat přiměřené zadostiučinění (tedy např. finanční kompenzaci) za tuto nemajetkovou újmu. Tento nárok doposud náležel pouze fyzickým osobám.
Ústavní soud nicméně tento přístup změnil, když v nálezu mimo jiné uvedl, že „právnické osoby nejsou jen samoúčelnou fikcí, ale jsou převážně nástrojem, prostřednictvím něhož mohou lidé naplňovat své zájmy. Dobrá pověst právnických osob má klíčový význam pro jejich vystupování v právních vztazích a naplnění práv jednotlivců, kteří jsou v nich sdruženi. Zásah do pověsti právnické osoby může mít v konečném důsledku negativní dopad na její činnost, a tím i na možnost jednotlivců a přeneseně celé společnosti společně prosazovat své zájmy“. Z těchto a dalších důvodů rozhodl Ústavní soud, že právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tedy, že při neoprávněném zásahu do něj může i právnickým osobám vzniknout majetková i nemajetková újma.
Absence úpravy umožňující právnickým osobám domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti dle závěrů Ústavního soudu představuje mezeru v zákoně, která odporuje hodnotové soudržnosti právního řádu. Ústavní soud sice i přes uvedené závěry nepodpořil návrh na zrušení ustanovení § 135 a § 2894 odst. 2 občanského zákoníku, ale rozhodl o překlenutí mezery v zákoně pomocí analogie. Nyní se tedy právnické osoby mohou domáhat stejného katalogu prostředků ochrany, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži fyzickým osobám v § 2988 zákona č. 89/2012 Sb. [4]
Nebezpečí záměny u obecného označení
Dalším zajímavým rozhodnutím z nekalosoutěžní oblasti je z našeho pohledu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2530/2024. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval sporem dvou společností – Swiss Life Select a.s. (žalobkyně) a Swiss management s.r.o. (žalovaná), které obě podnikají v oblasti finančně poradenských služeb a poskytují služby stejným klientům – konkrétně lékařům. Žalobkyně se domnívala, že se žalovaná dopouští nekalé soutěže v podobě vyvolání nebezpečné záměny[5], parazitování na pověsti[6] a soudcovské skutkové podstaty parazitního kořistění z výkonů soutěžitele (černé pasažérství, free riding[7]) tím, že používá obdobný výraz ve svém názvu – konkrétně slovo „Swiss“. Těmto jednotlivým skutkovým podstatám nekalé soutěže jsme se podrobněji věnovali v prvním díle naší série.
Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře uvedl, že zaměnitelnost u nekalosoutěžního jednání v podobě vyvolání nebezpečí záměny označením výrobků a služeb je třeba posuzovat z pohledu průměrného zákazníka (spotřebitele) těchto výrobků či služeb. Hledisko průměrného zákazníka bere v úvahu takového zákazníka, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Zároveň je nutno vzít v úvahu, že průměrný zákazník má jen zřídka možnost provést přímé srovnání mezi různými označeními a musí se tak spolehnout na nedokonalý dojem, který mu utkvěl v paměti. Nejsou-li označení zaměnitelná, tj. nevzbuzují-li u průměrného spotřebitele pocit provázanosti účastníků, pak nelze jednání soutěžitele zásadně považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže.
Nejvyšší soud tedy dovodil, že sporný výraz „Swiss“ není fantazijním, nýbrž popisným prvkem určitého území. Nejedná se tak o prvek distinktivní a v obchodní firmě žalované nepředstavuje ani prvek jediný či dominantní. Tento prvek navíc ve svém názvu užívají desítky dalších subjektů v České republice. Nelze tedy dovozovat zaměnitelnost obchodních firem, naopak si žalobkyně nemůže osobovat právo na užití tohoto obecného výrazu ve svém názvu. Co se týče argumentu parazitování na pověsti, ztotožnil se Nejvyšší soud se závěry odvolacího soudu, který uvedl, že se jedná o prvek popisný a nedistinktivní pro účely rozlišení služeb poskytovaných účastnicemi sporu z pohledu průměrného zákazníka těchto služeb.
Nejvyšší soud tedy odmítl dovolání pro jeho nedůvodnost. [8]
Parazitování na sloganu
V této věci rozhodoval Městský soud v Praze v květnu roku 2025[9] o sporu mezi společnostmi Mironet.cz a. s. (žalobkyně) proti spol. Allegro Retail a. s. (žalovaná).
Žalobkyně se prostřednictvím žaloby domáhala, aby soud žalované stanovil povinnost zdržet se užívání a zveřejňování sloganu „Když dárek pro děti, tak Allegro“ a jeho dalších ekvivalentů na svých internetových stránkách, na sociálních sítích, veškerých médiích a ve svých marketingových a reklamních kampaních. Žalobkyně totiž užívala podobný slogan – „Když (něco), tak Mironet“, který vytvořila a používá jej dle jejích slov již od roku 2017. Používání obdobného sloganu považovala žalobkyně mimo jiné za nekalosoutěžní jednání.
Městský soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny kumulativní předpoklady generální klauzule nekalé soutěže dle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. – k té více v prvním článku naší třídílné série. Zejména nebylo prokázáno, že by 1) jednání žalované bylo objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu, že by 2) bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, a že by 3) vyvolávalo nebezpečí záměny či klamavý dojem o spojení se soutěžitelem. Soud taktéž porovnal užití sloganu a došel k závěru, že žalobkyně užívá ve svém sloganu konkrétní označení (např. „Když hry, tak Mironet“), zatímco žalovaná používá určité životní situace (např. „Když něco dojde, tak Allegro“).
V posuzované věci každý ze soutěžitelů užil sice shodný začátek „Když“, ale další část sloganu se řídí odlišnými pravidly. Nakonec je v závěru sloganu uvedeno jméno, které není zaměnitelné s druhým soutěžitelem (Mironet / Allegro).
Městský soud tedy žalobu zamítl. Aktuálně bylo ve věci podáno odvolání a bylo zahájeno řízení u Vrchního soudu v Praze.[10]
Připravovaná novela týkající se tzv. greenwashingu
Greenwashing neboli „natírání na zeleno“ je jedním z velmi aktuálních témat týkající se nekalé soutěže a ochrany spotřebitele. Jedná se o tvrzení, která odkazují na praktiku naznačující či jinak vyvolávající dojem (v rámci obchodní komunikace, uvádění na trh nebo reklamy), že daný produkt nebo služba mají kladný dopad na životní prostředí, případně nemají na životní prostředí žádný dopad, případně životní prostředí poškozují méně než konkurenční zboží nebo služby. To může být způsobeno jejich složením, způsobem výroby nebo produkce, způsobem, jakým je možno produkt odstranit, a snížením spotřeby energie či nižším znečištěním, které lze očekávat při jeho používání. Nejsou-li tato tvrzení pravdivá nebo nelze-li je ověřit, nazývá se tato praktika jako tzv. greenwashing.[11]
Ačkoliv pojem „greenwashing“ aktuální český právní řád nezná, může být v některých případech chování soutěžitelů splňující výše popsané znaky postihnutelné. Pokud se soutěžitel dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním, které je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, naplní generální klauzuli nekalé soutěže, která je zakázána občanským zákoníkem.[12]
Co se týče tohoto tématu, momentálně legislativním procesem prochází návrh zákona, kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.[13] Cílem tohoto návrhu je implementovat do českého právního řádu 3 směrnice a nařízení Evropského parlamentu a Rady EU[14], které by měly mimo jiné zavést právní úpravu greenwashingu u nás. Úprava se vztahuje především k ochraně spotřebitele, její vliv na nekalou soutěž ale nelze opomíjet.
Návrh zákona byl již vládou projednán a schválen a 5. 9. 2025 byl předložen Poslanecké sněmovně. Nicméně v důsledku voleb a ustavování nové vlády je budoucnost tohoto návrhu nejistá.
V České republice zatím přímo neexistuje judikatura týkající se greenwashingu. Ze zahraniční praxe lze uvést jako příklad reklamu společnosti Etihad Airways, která tvrdila, že společnost přistupuje k udržitelné letecké dopravě hlasitěji a odvážněji než ostatní letecké společnosti. Termín „udržitelná letecká doprava“ zaujal ASA (the Advertising Standards Authority ve Velké Británii), která sdělila, že reklama byla cílena na veřejnost, ne odborníky na letecký průmysl, a proto rozhodla, že tento termín je klamavý.[15]
Kromě ASA a dalších obdobných organizací již o tématu greenwashingu rozhodují i soudy. Příkladem může být aktuální rozhodnutí z roku 2025, kdy Federální soud v Austrálii uložil spol. Clorox Australia Pty Ltd zaplatit vysokou pokutu z důvodu klamavé reklamy, ve které tvrdila, že její plastové obaly jsou částečně vyrobeny z recyklovaných plastů z oceánu, což se ale nezakládalo na pravdě. [16]
Ať už tedy úprava greenwashingu v České republice dopadne jakkoli, již teď je jasné, že se bude jednat o velmi důležité téma do budoucna.
Jak je z uvedených příkladů patrné, oblast nekalé soutěže je mimořádně dynamická a nadále se vyvíjí nejen prostřednictvím soudní praxe, ale i připravovaných legislativních změn. Aktuální rozhodnutí soudů potvrzují, že tradiční principy ochrany soutěžitelů a spotřebitelů zůstávají nadále relevantní, avšak zároveň se přizpůsobují novým formám podnikání a komunikačním trendům. Lze očekávat, že greenwashing a marketingové strategie zaměřené na udržitelnost budou v následujících letech častějším předmětem nejen právních sporů, ale i legislativní úpravy. Pro soutěžitele tak zůstává klíčové sledovat nejen nové judikáty, ale i vývoj právní úpravy, která má za cíl zajistit férové a transparentní podnikatelské prostředí.
JUDr. Petr Syrovátko, LL.M., Ph.D.
Advokát / Counsel
Mgr. Eliška Vyskočilová
Advokátní koncipient / Junior Lawyer
Mgr. Bc. Adam Krajíček
Advokátní koncipient / Junior Lawyer
ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.
GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00 Praha 4
Tel.: +420 224 216 212
Fax: +420 224 215 823
e-mail: praha@rowan.legal
[3] § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[4] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24
[5] § 2981 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
[6] § 2982 zákona č. 89/2012 Sb.
[7] Černé pasažérství/free riding je jednou z forem nekalé soutěže, která spočívá ve snaze využít dobré pověsti konkurence za cílem získání prospěchu pro vlastní podnikání
[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp.zn. 23 Cdo 2530/2024
[9] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2025, č.j. 32 Cm 30/2024-81
[10] Sp.zn. 3 CMO 77/2025
[11] Bod 5.1. pokynů k provedení/uplatňování směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách
[12] Bc. Magdaléna Hamáčková, Greenwashing jako moderní fenomén, Obchodněprávní revue 4/2023, s. 277
[13] Návrh zákona dostupný >>> www.odok.gov.cz/portal/veklep/material/KORNDFYBPEE3/
[14] Implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/825 ze dne 28. února 2024, čl. 16 směrnice (EU) 2024/1799 ze dne 13. června 2024 a adaptace nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3228 ze dne 19. prosince 2024
[15] TINA.org (Truth in Advertising, Inc.). (13. dubna 2023). Ad Alert: Etihad Airways, dostupné >>> truthinadvertising.org/articles/etihad-airways/.
[16] Australian Competition and Consumer Commission v Clorox Australia Pty Limited [2025] FCA 357, file number: VID 315 of 2024
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Petr Syrovátko, LL.M., Ph.D., Mgr. Eliška Vyskočilová, Mgr. Bc. Adam Krajíček (ROWAN LEGAL) 31.12.2025