EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Sporná část zákoníku práce před Ústavním soudem obstála, o nucenou práci se nejedná.*
Souhrn významných událostí ze světa práva.*
Novela zákona o pyrotechnice: likvidace profesionálů namísto zmírnění negativních vlivů.*
Sporná část zákoníku práce před Ústavním soudem obstála, o nucenou práci se nejedná.
Ústavní soud se v nálezu Pl. ÚS 31/24 zabýval otázkou, zda dočasné převedení zaměstnance na jinou práci podle § 41 odst. 3 zákoníku práce představuje nepřípustnou nucenou práci ve smyslu čl. 9 Listiny. Návrhu Nejvyššího soudu nevyhověl, když dovodil, že zaměstnanci v takové situaci reálně nehrozí „trest“ v podobě ztráty odstupného a že se jedná pouze o provizorní řešení reagující na ztrátu zdravotní způsobilosti k dosud vykonávané práci. Současně však zdůraznil, že převedení musí být časově omezené, racionálně odůvodněné a nesmí sloužit k obcházení povinnosti poskytnout odstupné či k „zbavení se“ zaměstnance.
Nejvyšší soud (dále i jako „navrhovatel“) argumentoval tím, že se jedná o výjimku ze základní zásady soukromého práva, a to principu autonomie vůle. Zaměstnanec je dle výše uvedeného ustanovení nucen i k výkonu jiné práce než ke které se smluvně zavázal. Dle navrhovatele tak právní úprava koliduje se zákazem nucených prací[1] ve spojení se svobodnou volbou povolání[2], zákazem otroctví a nucené práce[3], nevolnictvím[4] a nucenými pracemi.[5]
Navrhovatel vycházel z řešeného sporu obecných soudů, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, ztratil zdravotní způsobilost k dosavadní práci a zaměstnavatel jej na základě lékařského posudku převedl na jinou, méně kvalifikovanou či hůře placenou práci. V takovém případě podle Nejvyššího soudu fakticky hrozí, že pokud zaměstnanec novou práci odmítne, přijde o nárok na odstupné. V této hrozbě spatřoval „pohrůžku trestu“ typickou pro nucenou práci.
Ústavní soud vyšel z mezinárodní definice nucené práce podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29, která ji chápe jako práci nebo službu, jež je vymáhána pod pohrůžkou trestu a k níž se osoba dobrovolně nezavázala.
Zároveň zdůraznil, že ne každá nedobrovolně vykonávaná práce je ústavně zakázanou nucenou prací. Aby činnost spadala do rozsahu čl. 9 odst. 1 Listiny, musí být naplněno několik podmínek současně:
- jde o osobní výkon práce nebo služby,
- výkon je nedobrovolný,
- nedobrovolnost plyne z určité formy donucení,
- tíživost břemene pro dotčenou osobu přesahuje minimální práh závažnosti,
- na věc nedopadá žádná z výjimek, které Listina připouští.
Ústavní soud tak jasně vyslovil, že zákaz nucené práce není absolutním zákazem jakékoli nedobrovolné činnosti, ale chrání před tak závažným donucením, které dosahuje určité intenzity a je spojeno s reálnou hrozbou sankce. Stěžejním kritériem při rozhodování Ústavního soudu byla skutečnost, zda zaměstnanci hrozí jakýkoli trest.
Nejvyšší soud primárně argumentoval, že „trestem“ pro zaměstnance je ztráta práva na odstupné, pokud zaměstnanec převedení na jinou práci odmítne. Ústavní soud však poukázal na ustálenou judikaturu samotného Nejvyššího soudu, podle níž zaměstnanec při nedobrovolném převedení na jinou práci z důvodu pracovního úrazu o nárok na odstupné nepřichází.
Samotné převedení bez souhlasu je označováno za prozatímní řešení, díky kterému má dojít k překlenutí doby, než se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodne na dalším pracovním uplatnění, případně než dojde k rozvázání pracovního poměru.
Z toho Ústavní soud dovodil, že odmítnutí práce, na kterou byl zaměstnanec dočasně převeden, samo o sobě nevede ke ztrátě odstupného. Neexistuje tedy „trest“ v podobě definitivní ztráty ekonomického zajištění a není tak naplněna jedna z podmínek nucené práce.
Ústavní soud zároveň posuzoval, zda na zaměstnance není kladeno břemeno, které by vzhledem k okolnostem překračovalo přijatelnou míru. Zdůraznil, že napadené ustanovení se uplatní pouze ve specifických situacích, zejména když zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nesmí dál vykonávat dosavadní práci, zaměstnavatel mu není schopen přidělovat jinou práci v rámci sjednaného druhu práce, převedení na jiný druh práce je v zásadě časově omezené a směřuje k nalezení dlouhodobého řešení.
V takové situaci je podle soudu legitimní, aby zaměstnavatel dočasně přiděloval jinou, třeba i méně kvalifikovanou práci, pokud tím reaguje na zdravotní stav zaměstnance do doby, než bude pracovněprávní vztah upraven. Tíživost břemene nedosahuje stupně nucené práce, zejména proto, že zaměstnanec může převedení odmítnout, může iniciovat rozvázání pracovního poměru a nepřichází o odstupné.
Nález Ústavního soudu poskytuje zaměstnavatelům relativní jistotu, a to tak, že možnost dočasně převést zaměstnance na jinou práci podle § 41 odst. 3 ZP není v rozporu s platnou právní úpravou. Neznamená to však neomezené oprávnění zaměstnavatele k libovolnému přeřazování zaměstnanců. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by mělo jít o provizorium, nikoli o definitivní změnu druhu práce. Zaměstnavatel by měl průběžně vyhodnocovat, zda je možné sjednat novou pracovní smlouvu, změnu druhu práce dohodou, nebo zda je na místě ukončit pracovní poměr s odstupným. Převedení na jinou práci nesmí být zneužíváno k obcházení zákonné povinnosti vyplatit odstupné. Při následném rozvázání pracovního poměru z důvodu zdravotní nezpůsobilosti je třeba nárok na odstupné posuzovat v souladu s judikaturou, z níž vychází i Ústavní soud.
Z pohledu zaměstnanců je podstatné, že nález potvrzuje jejich právo bránit se proti zneužití institutu převedení, nečiní z práva na setrvání na konkrétní pracovní pozici absolutní právo, posiluje jistotu zaměstnance v rámci jeho nároku na odstupné a zdůrazňuje, že převedení má být časově omezené a racionálně odůvodněné – pokud by zaměstnanec byl dlouhodobě držen na „provizorní“ pozici bez snahy situaci vyřešit, byl by takový postup v rozporu s judikaturou, na kterou Ústavní soud ve svém nálezu odkazuje.
Nález Pl. ÚS 31/24 přináší důležitý výklad k ust. § 41 odst. 3 ZP. Ústavní soud odmítl absolutizovat smluvní svobodu v pracovněprávních vztazích a zdůraznil, že tyto vztahy mají inherentně nerovnovážný charakter, který odůvodňuje určitý prostor pro jednostranné zásahy zaměstnavatele. Zároveň však explicitně vytyčil podmínky, za nichž takový zásah nepřerůstá v nucenou práci.
Pro praxi to znamená, že institut převedení na jinou práci podle § 41 odst. 3 zákoníku práce byl v souladu s právním pořádkem, ale jeho další používání stále bude pod drobnohledem soudů i dozorových orgánů. Zaměstnavatelé by jej měli chápat jako nástroj ke korektnímu vyřešení situace zaměstnance, který už nemůže vykonávat svoji smluvně stanovenou práci, nikoli jako nástroj ke „zbavení se“ nepohodlného zaměstnance.
Nález tak nabízí nejen odpověď na otázku, co ještě není nucenou prací, ale i praktické vodítko, jak v dané situaci postupovat.
Mgr. Tomáš Vágner
advokátní koncipient
Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o.
Na strži 2102/61a
140 00 Praha 4
Tel.: +420 270 005 533
e-mail: info@sntd.cz
[1] Čl. 9 odst. 1 Listina základních práv a svobod vyhlášená usnesením Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky
[2] Čl. 26 odst. 1 Listina základních práv a svobod vyhlášená usnesením Předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky
[3] Čl. 4 sdělení č. 209/1992 Sb., federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících
[4] Čl. 8 vyhlášky č. 120/1976 Sb., ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
[5] Čl. 5 odst. 2 Listina základních práv Evropské unie
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Tomáš Vágner (Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři) 02.01.2026
Souhrn významných událostí ze světa práva.
Vyšší odvody OSVČ a další daňové změny od nového roku | Minimální mzda v roce 2026 automaticky vzrostla | Novela trestního zákoníku zpřísňuje postih propagace komunismu, vyvolala protest | Z věznic propuštěno přes 300 odsouzených neplatičů alimentů díky změně zákona | Soudní dvůr EU: státy musí uznávat zahraniční sňatky stejnopohlavních párů | Česká vláda odmítá migrační pakt EU a nepřijme nové emisní povolenky | Minimální mzda v roce 2026 automaticky vzrostla
Vyšší odvody OSVČ a další daňové změny od nového roku
S účinností od 1. ledna 2026 dochází ke zvýšení minimálních odvodů pro osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) na sociální a zdravotní pojištění. Vyměřovací základ stoupá z 35 % na 40 % průměrné mzdy, což představuje navýšení měsíčních plateb OSVČ o 1124 Kč. Vláda Andreje Babiše (ANO) však avizuje, že toto zvýšení v lednu ve Sněmovně zruší, takže by živnostníci mohli přeplatky dostat zpět. Mezi další novoroční daňové novinky patří zrušení limitu 40 milionů Kč pro daňové osvobození při prodeji cenných papírů či podílů ve firmách (při splnění časového testu) a nová povinnost zaměstnavatelů v rizikových profesích přispívat 4 % na penzijní spoření zaměstnancům. Současně se zvyšuje hranice příjmu u dohody o provedení práce, do níž se neodvádí pojištění – nově až 11 999 Kč měsíčně. Malé firmy také získávají úlevu díky novele zákona o účetnictví, jež ruší povinnost auditu pro podniky do 50 zaměstnanců s obratem do 240 milionů Kč.
Minimální mzda v roce 2026 automaticky vzrostla
Od 1. ledna 2026 se podle zákonného valorizačního mechanismu zvýšila minimální mzda o 1600 Kč na 22 400 Kč měsíčně. Hodinová sazba při 40hodinovém týdnu činí nově 134,40 Kč. Navýšení vychází z modelu, který od roku 2024 zakotvuje zákoník práce – minimální mzda se pravidelně upravuje podle predikce růstu průměrné mzdy, aby do roku 2029 dosáhla 47 % průměrné mzdy. Díky této předvídatelné valorizaci znají zaměstnanci i zaměstnavatelé novou výši minimální mzdy s předstihem a mohou tomu přizpůsobit mzdové plány. Zvýšení minimální mzdy ovlivňuje i navazující hodnoty, jako zaručené mzdy pro jednotlivé kategorie prací či některé dávky, které se od ní odvozují.
Dálniční známky zdražují, roční poplatek nově 2570 Kč
Roční elektronická dálniční známka bude od ledna 2026 stát 2570 Kč, což je o 130 Kč více než dosud. Od 1. ledna 2026 se zvýšily ceny všech typů dálničních kupónů. Roční elektronická dálniční známka zdražila ze 2440 Kč na 2570 Kč (tj. o 130 Kč více než v roce 2025). Podražily i krátkodobé varianty: třicetidenní kupón stojí nově 480 Kč (dříve 460 Kč) a desetidenní 300 Kč (dříve 290 Kč). Zaveden byl také jednodenní kupón za 230 Kč. Změna cen vyplývá z valorizačního schématu platného od roku 2025, které kombinuje míru inflace a nárůst dálniční sítě – tyto hodnoty určily procentuální zvýšení, aplikované na loňské ceny. Ministerstvo dopravy očekává, že vyšší poplatky přinesou v roce 2026 přibližně o 1 miliardu Kč více do Státního fondu dopravní infrastruktury na výstavbu a údržbu dálnic než v předchozím roce.
Novela trestního zákoníku zpřísňuje postih propagace komunismu, vyvolala protest
S účinností od 1. ledna vstoupila v platnost změna trestního zákoníku, která rozšiřuje ustanovení o založení, propagaci či podpoře hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Vedle nacistických a rasistických hnutí je výslovně jmenováno také komunistické hnutí. Za propagaci takových ideologií, případně za hlásání rasové či třídní zášti, hrozí podle nového paragrafu až pětileté vězení. Kontroverzní úpravu prosadila v létě odcházející koaliční vláda Petra Fialy a naráží na odpor levicových uskupení. Na Silvestra proti ní před budovou Ministerstva spravedlnosti demonstrovalo asi 50 lidí z řad Mladých sociálních demokratů a dalších levicových organizací. Kritizovali vágní formulaci nového ustanovení jako údajně protiústavní a žádali nového ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce (za ANO) o iniciování změny zákona. Zástupci protestu varovali, že paragraf by mohl být zneužit k postihování levicového smýšlení obecně, a apelovali, aby se trestalo pouze prokazatelné propagování totalitních, nehumánních praktik, nikoli běžné levicové názory.
Z věznic propuštěno přes 300 odsouzených neplatičů alimentů díky změně zákona
Od 1. ledna 2026 nabyla účinnosti novela trestního zákoníku, na jejímž základě byly z českých věznic propuštěny stovky odsouzených za méně závažné trestné činy. Praha – Novoroční úprava trestního zákoníku výrazně zmírnila postih trestného činu zanedbání povinné výživy, což vedlo k masivnímu propouštění odsouzených z výkonu trestu. Hned 1. ledna opustilo brány českých věznic celkem 309 lidí. Z toho u 303 osob soudy rozhodly o propuštění, neboť jejich nepodmíněné tresty za neplacení alimentů pozbyly smyslu – nově je totiž jako trestné ponecháno pouze takové neplacení výživného, jímž rodič vystaví dítě nebezpečí nouze. U zbývajících šesti propuštěných šlo o drobné drogové delikty, kde novela zkrátila délky trestů. Soudy začaly rozhodnutí o propuštění vydávat postupně během dne a Vězeňská služba ČR koordinovala jejich hladký průběh. Nový ministr spravedlnosti Jeroným Tejc označil krok předchozí vlády, která částečnou dekriminalizaci alimentů prosadila, za chybný a avizoval, že koalice ANO, SPD a Motoristů v budoucnu navrhne plnou trestnost neplacení výživného do zákona vrátit. Propuštěným vzkázal, aby se o své děti řádně starali, jinak bude postih opět zpřísněn.
Jednodušší rozvody a změny v péči o děti: účinnost „rozvodové novely“
Od 1. ledna 2026 platí rozsáhlá novela občanského zákoníku zaměřená na zrychlení a zjednodušení rozvodových řízení a úpravu péče o nezletilé děti z rozvedených manželství. Nově se zavádí tzv. smluvený rozvod – pokud se manželé dohodnou a mají vyřešené poměry k dětem, může soud manželství rozvést v jediném spojeném řízení bez nutnosti zjišťovat příčiny rozvratu. Ruší se tak obecný požadavek na dokazování důvodů rozvodu, což šetří čas i emoce. Zásadní novinkou je také sloučení rozvodového a opatrovnického řízení: při rozvodu manželů s nezletilými dětmi bude soud rozhodovat o rozvodu i o péči o děti v rámci jednoho procesu. Pokud rodiče dospějí k dohodě, soud schválí, že dítě nadále zůstává v péči obou (bez určení přesného poměru péče) a rozhodne jen o jejich případné dohodě o výživném. Odpadá povinné ustanovování kolizního opatrovníka (OSPOD) v dohodnutých případech – dítě již nemusí mít zástupce, pokud soud neshledá střet zájmů mezi rodiči a potomkem. Novela také ruší formální rozlišování druhů péče (společná, střídavá, výlučná); zákon nově předpokládá, že i po rozvodu mají o dítě pečovat oba rodiče, přičemž soud pouze určí rozsah péče každého z nich, pokud se nedomluví. V návaznosti na to mohou soudy nově vyměřit výživné i při společné péči, pokud se na tom rodiče dohodnou. Součástí „rozvodového balíčku“ je i deklarace povinnosti vychovávat děti bez tělesných trestů – zákon výslovně zakazuje fyzické tresty dětí, byť jejich porušení není přímo sankcionováno.
Lex Anička: větší ochrana obětí trestných činů a vzdělávání soudců
Začátkem roku nabyla účinnosti novela zákona o soudech a soudcích, mediálně známá jako „lex Anička“, která posiluje práva obětí trestných činů. Nově se výrazně navyšuje státní pomoc obětem – finance pro odškodnění i podpora specializovaných neziskových organizací budou navázány na průměrnou mzdu a pravidelně valorizovány. Obětem se tak dostane vyšších a automaticky zvyšovaných jednorázových peněžitých pomocí. Zároveň novela reaguje na kritizované pochybení justice v případu podmíněného trestu za znásilňování nezletilé („případ Anička“) zavedením povinného vzdělávání soudců v citlivé agendě ochrany obětí. Soudcům se upravují vzdělávací plány – mají nově absolvovat specializovaná školení zaměřená např. na sexualizované násilí a traumatizaci, aby zlepšili přístup k obětem a předešli nepřiměřeně mírným trestům. Novela dále prodlužuje promlčecí lhůtu pro kárná provinění soudců a státních zástupců z tří na pět let, aby bylo možné déle postihovat případná pochybení v jejich činnosti.
Zákaz dlouhodobého uvazování psů: novela na ochranu zvířat
Od ledna vstoupila v platnost novela zákona na ochranu zvířat proti týrání, která zakazuje držet psy dlouhodobě uvázané na řetězu či provaze. Cílem nové úpravy je rozšířit ochranu zvířat před týráním a zlepšit jejich životní podmínky. Dosud bylo běžné ponechávat hlídací psy trvale uvázané u boudy, což jim způsobuje fyzické i psychické strádání – zvíře má omezený pohyb, chybí mu pravidelná socializace a může trpět zraněními způsobenými obojkem nebo náhlým škubnutím řetězu. Nová úprava tuto praxi celoplošně zakazuje. Zákaz uvazování se zavádí postupně: pro štěňata narozená v roce 2025 platil už od dubna, pro všechny ostatní psy začíná platit od 1. ledna 2026, čímž chovatelé dostali čas se novým pravidlům přizpůsobit. Porušení zákazu může být postihováno jako přestupek proti zákonu na ochranu zvířat, s možností uložit chovateli pokutu a odebrat týrané zvíře. Veterinární správa i ochránci zvířat si od novely slibují zlepšení podmínek tisíců psů dosud držených na nevhodných úvazech.
Nový zbrojní zákon: digitální průkaz a méně kategorií zbraní
K 1. lednu 2026 nabyl účinnosti nový zákon o zbraních a střelivu, který modernizuje zbraňovou legislativu. Dosavadní papírový zbrojní průkaz je nahrazen elektronickým „zbrojním oprávněním“, plně evidovaným v Centrálním registru zbraní. Držitelé zbraní přejdou na digitální doklad – fyzické průkazy i průkazy zbraně přestávají platit a veškerá agenda se přesouvá do online systému. Nový zákon také zjednodušuje členění oprávnění: namísto dosavadních pěti skupin zbrojních průkazů zavádí pouze dvě hlavní kategorie. Již v průběhu loňska vešla v platnost první část změn, podle níž musí obchodníci se zbraněmi hlásit policii podezřelé nákupy zbraní a střeliva (např. pokud zákazník nakupuje bez patřičného oprávnění či se chová zmateně nebo nervózně). Novinkou je také propojení evidencí tak, aby lékaři měli informaci, zda jejich pacient je držitelem zbrojního oprávnění – policie tak získá zprávy o závažných změnách zdravotního stavu u ozbrojených osob a může včas zasáhnout. Celkově má nový zbraňový zákon zvýšit přehlednost a bezpečnost: zjednoduší administrativu pro legální střelce, ale zároveň posílí kontrolu nad neobvyklými nákupy a zdravotní způsobilostí držitelů zbraní.
Zákon o podpoře v bydlení: prevence ztráty bydlení a garance pro pronajímatele
Od 1. ledna se začíná uplatňovat nový zákon o podpoře v bytové nouzi, který má pomoci lidem ohroženým ztrátou bydlení. V rámci této legislativy vznikne síť 115 kontaktních míst po celé republice – tato centra budou poskytovat ohroženým jednotlivcům a rodinám sociální poradenství a prevenci, aby předcházela jejich pádu do bezdomovectví. Zákon rovněž zavádí dobrovolný garanční fond na podporu pronajímání bytů lidem v bytové nouzi: stát či obce mohou poskytnout soukromým majitelům bytů garance za případné škody či výpadky nájemného. Tím se má zvýšit ochota pronajímat byt i klientům s nejistou sociální situací. Součástí balíčku je také finanční příspěvek obcím, které vyčlení své byty pro účely sociálního bydlení – obce dostanou dotace na správu těchto bytů. Nárok na pomoc budou mít domácnosti s příjmem do 1,43násobku životního minima; zákon tak cílí na nejohroženější skupiny, které dosud propadaly sítem podpor. Opatření reaguje na narůstající počet lidí ohrožených ztrátou bydlení a doplňuje existující sociální dávky (příspěvek na bydlení apod.) o aktivní prevenci bezdomovectví.
Změny volebních zákonů: pevné termíny voleb a nové senátní lístky
Od nového roku platí novela volebních předpisů, která mimo jiné stanovuje pevné termíny některých voleb. Krajské, senátní a komunální volby se budou napříště konat vždy na konci prvního říjnového týdne daného roku. Tento krok má zabránit posouvání voleb do období letních prázdnin, což dříve hrozilo a mohlo negativně ovlivnit volební účast. Novela rovněž zavádí změnu ve způsobu hlasování v senátních volbách: místo dosavadní sady lístků pro každého kandidáta zvlášť dostane volič jediný hlasovací lístek se seznamem kandidátů, na němž označí svého vybraného uchazeče. Tento systém zjednoduší hlasování a sníží množství tištěných lístků. Změny se týkají i prezidentských voleb do budoucna – od příští volby hlavy státu (v roce 2028) bude možné sbírat podpisy občanů na podporu kandidatury také elektronicky přes internet. Navíc platí nové pravidlo, že každý poslanec nebo senátor smí svým podpisem nově podpořit pouze jednoho kandidáta na prezidenta (dosud mohl jeden zákonodárce navrhnout více kandidátů). Tyto úpravy mají zvýšit transparentnost nominací a usnadnit kandidátům oslovování voličů v digitální době.
Soudní dvůr EU: státy musí uznávat zahraniční sňatky stejnopohlavních párů
Do legislativní debaty na konci roku 2025 zásadně promluvil Evropský soudní dvůr svým průlomovým rozsudkem v oblasti rodinného práva. Unijní soud rozhodl, že členské státy Evropské unie musejí uznávat manželství stejnopohlavních párů uzavřená v jiném členském státě, i pokud jejich vlastní právní řád takové sňatky neumožňuje. Případ, který k rozhodnutí vedl, se týkal polského homosexuálního páru oddaného v Německu – polské úřady odmítly jejich manželství zapsat do matriky s odkazem na ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy. Soudní dvůr EU však konstatoval, že takový postup porušuje svobodu pohybu v rámci EU a právo na respektování soukromého a rodinného života. Rozsudek má bezprostřední dopad i na českou praxi. Dosud české matriční úřady zvykly registrovat zahraniční manželství osob stejného pohlaví pouze jako registrované partnerství „na roveň manželství“. Nyní však bude Česká republika muset takový sňatek uznat jako plnohodnotné manželství se všemi právními důsledky. Ignorování judikátu by ČR vystavilo riziku infringementu (řízení pro porušení unijního práva). Přestože česká vláda Andreje Babiše v programovém prohlášení nepočítá s otevřením institutu manželství pro stejnopohlavní páry, evropský právní rámec vytváří tlak na další posun v této oblasti.
Soudní dvůr EU potvrdil porušení principů právního státu v Polsku
Evropská unie řeší pokračující krizi právního státu v Polsku. Soudní dvůr EU 18. prosince rozhodl, že polský Ústavní tribunál (ústavní soud) není nezávislý ani nestranný a že Polsko tím porušilo své povinnosti plynoucí z unijního práva. Důvodem verdiktu jsou kontroverzní jmenování několika soudců a předsedkyně tribunálu v roce 2015–2016, která vedla k politickému ovládnutí této instituce vládnoucí stranou Právo a spravedlnost (PiS). Lucemburský soud plně vyhověl žalobě Evropské komise – vůbec poprvé v historii konstatoval, že orgán soudní moci členského státu nesplňuje požadavky na nezávislost dané evropským právem. Rozsudek zdůraznil, že se žádná země nemůže odvolávat na svou „ústavní identitu“, aby se vyhnula dodržování společných hodnot EU, jako je vláda práva a nezávislost soudnictví. Teoreticky by takový verdikt měl přimět Polsko k obnovení nestrannosti ústavního soudu – polská vláda v čele s opoziční Občanskou platformou rozsudek uvítala a hodlá provést reformy. Ovšem stávající prezident Andrzej Duda (blízký PiS) další změny blokuje, takže praktické důsledky zatím zůstávají nejisté. Kauza potvrzuje sílící roli unijních institucí při vymáhání principů právního státu napříč členskými zeměmi.
Česká vláda odmítá migrační pakt EU a nepřijme nové emisní povolenky
Nově ustavená vláda Andreje Babiše (ANO) se vymezila vůči klíčovým evropským iniciativám v oblasti migrace a klimatu. Na svém prvním prosincovém zasedání kabinet jednomyslně odmítl současnou podobu připravovaného Paktu EU o migraci a azylu. Česko zejména nesouhlasí s mechanismem povinné solidarity při přerozdělování žadatelů o azyl a nechce se účastnit trvalých relokací uprchlíků. Vláda deklarovala politiku „nulové tolerance nelegální migrace“ a hodlá v dalších jednáních prosazovat přísnější návratovou politiku a zřizování azylových center mimo území EU. Současně česká vláda rozhodla, že do národního práva nepřevezme nově schválený evropský systém emisních povolenek pro budovy a dopravu (tzv. ETS 2). Podle premiéra Babiše by rozšíření povolenek výrazně finančně zatížilo české občany – analýzy uvádějí dopad v řádu stovek miliard korun v letech 2027–2032. Česká republika proto využije všechny možnosti, jak se zapojení do tohoto systému vyhnout, a bude na půdě EU usilovat o změnu dané směrnice. Dále se vláda vyslovila pro úpravu některých domácích zákonů: podpořila poslanecké návrhy na zmrazení platů politiků a na využití části zisku VZP ve prospěch menších zdravotních pojišťoven. Souhlasila také s návrhem novely stavebního zákona, která má napravit problémy způsobené předchozí nevydařenou rekodifikací stavebního práva. Tyto kroky signalizují záměr nové vlády více bránit národní zájmy v evropských otázkách a zároveň rychle reagovat na vnitrostátní legislativní výzvy.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
redakce (mch) 05.01.2026
Novela zákona o pyrotechnice: likvidace profesionálů namísto zmírnění negativních vlivů.
S účinností od 1. prosince 2025 vstoupila v platnost novela zákona o pyrotechnice, vtělená do zákona č. 344/2025 Sb. Oficiálně deklarované cíle této normy, jak je prezentují tiskové zprávy ministerstev i důvodová zpráva, jsou bezesporu chvályhodné: zvýšení veřejné bezpečnosti, ochrana zdraví lidí i zvířat a snížení nadměrného hluku a znečištění ovzduší. Společenská poptávka po regulaci pyrotechnických výrobků v posledních letech silně rezonuje ve veřejném prostoru.
Na tuto veřejnou poptávku zákonodárce reagoval přijetím novely, která od 1. prosince 2025 zavádí soubor plošných omezení a procesních povinností napříč celým „životním cyklem“ pyrotechniky. Těžiště změn spočívá zejména v zavedení celostátních ochranných pásem – typicky 250 m kolem vybraných citlivých objektů, kde je užívání pyrotechniky s výjimkou nejmírnější kategorie F1 zakázáno. Typickým příkladem ohnisek takových ochranných pásem je například domov seniorů, útulek, záchranná stanice, zoologická zahrada či objekt evidovaný v evidenci hospodářství podle objektů určených k chovu evidovaných zvířat.
Novela dále zavádí zpřísnění podmínek prodeje, zejména pak omezení stánkového prodeje a zavedení spolehlivého ověření věku při online prodeji spolu s kontrolovaným předáním. Tuto snahu o vyloučení přístupu k pyrotechnice mladistvým lze bez dalšího podpořit. Jako zásadní nedostatek lze vnímat, že novela současně nevede k tomu, aby se prodej (alespoň vybraných kategorií) soustředil do specializovaných prodejen s odpovídajícím režimem dohledu a zabezpečení, kde je zajištěno, že zákazník nemá přímý přístup k volně vystaveným zásobám pyrotechniky. V praxi totiž pyrotechnika je nadále prodávána v supermarketech a obchodních centrech formou volně přístupných palet či regálů uprostřed prodejní plochy, bez specializovaného personálu a bez faktické kontroly. Lze očekávat, že zpřísnění ověřování věku – zejména v online prostředí – svůj praktický efekt přinejmenším zčásti přinese.
Zásadní problém však spočívá v samotné konstrukci ochranných pásem, která se již nyní reálně vztahují na území podle údajů z evidence hospodářství. V případě pásma navázaného na „objekty určené k chovu evidovaných zvířat“ je rozhodující evidenční stav spravovaný externím subjektem (Českomoravská společnost chovatelů, a.s.), přičemž aktualizace je v praxi podmíněna tím, že ten, kdo objekt do evidence jednou nahlásil, následně aktivně oznámí i ukončení chovu. K takové aktualizaci ale nedochází důsledně, právní režim ochrany se tak vztahuje i na lokality, kde již fakticky žádný chov neprobíhá – tedy na místa, která materiálně chráněný účel nenaplňují. V kombinaci s plošným dosahem 250 m tak úprava v některých regionech fakticky působí jako absolutní zákaz pyrotechniky, a to i v případě profesionálního užití. Novela zákona totiž pamatuje na možnost upravit poměry v obci v rámci opatření obecné povahy, avšak pouze ve směru zpřísnění norem. U řady obcí tak reálně hrozí, že nebude možné nalézt místo, které by současně vyhovělo zákonným omezením a bylo pro obyvatele smysluplně dostupné; alternativou pak bude přesun ohňostroje natolik mimo obec, že se z něj stane akce „na papíře“ bez reálného publika.
Přitom pro mnoho obcí jde o tradici trvající desítky let. Paradoxně však hrozí, že se v důsledku novely ohňostroje přesunou do odlehlých oblastí, které jsou přirozeným domovem divoké zvěře, a tím mohou způsobit ještě větší stres a škody v přírodě.
Je nepochybné, že nikdo rozumný nemá zájem na tom, aby byly bezpečnostní složky, zdravotnická záchranná služba, či další složky IZS jakož i další pracovníci ve zdravotnictví apod. každoročně zatěžovány preventabilními úrazy, ani aby po oslavách zůstával ve veřejném prostoru nepořádek a zbytky pyrotechniky. Zvolená právní úprava však v praxi nemíří primárně na nejrizikovější jednání laické veřejnosti, nýbrž dopadá zejména na profesionální subjekty, které podléhají evidenci, dohledu a sankcím.
Totiž u běžného užívání volně prodejné pyrotechniky laickou veřejností – typicky v kombinaci s alkoholem, neodbornou manipulací a často i s výrobky pochybného původu či od „šedých“ prodejců, u nichž lze důvodně pochybovat o bezpečnosti a původu zboží – je vymahatelnost pravidel v praxi téměř iluzorní. Identifikovat konkrétní osobu, která pyrotechniku odpálila, je ve skutečnosti možné zpravidla jen při přímém přistižení na místě v okamžiku iniciace; následný zásah Policie ČR často naráží na elementární důkazní nouzi a osoby na místě se běžně od odpovědnosti distancují s tvrzením, že „Ohňostroj odpálil někdo jiný a oni jej pouze pozorují“. Oproti tomu profesionální subjekty podléhají ohlašovacím a evidenčním povinnostem, jejich činnost je předvídatelná a dohledatelná, a proto se regulační tlak ve výsledku koncentruje právě na ně – tedy na ty, kdo jsou kontrolovatelnými adresáty práva, nikoli na ty, kdo pravidla v praxi obcházejí.
Důvodová zpráva k novele odůvodňuje zpřísnění regulace pyrotechniky třemi cíli: ochranou lidského zdraví (krátkodobé zhoršení kvality ovzduší během silvestrovských oslav), ochranou zvířat (stres z hluku a světelných efektů) a zvýšením veřejné bezpečnosti (prevence úrazů a požárů). Přesto je namístě pochybovat, zda zvolený zásah míří na skutečné příčiny a zda je přiměřený sledovaným cílům.
U „zdravotního“ pilíře zůstává nejasné, do jaké míry lze naměřené epizodické koncentrace jednoznačně přičíst právě pyrotechnice a zda cca hodinová roční epizoda bez dalšího ospravedlňuje plošná omezení. Ochrana zvířat při regulaci pyrotechniky představuje nejen legitimní a oprávněný cíl, ale také jediný skutečně validní argument, jenž lze v souvislosti se zpřísněním pravidel obhájit bez jakýchkoli pochybností. Zvířata jsou ve vztahu k pyrotechnice obzvláště zranitelná – jsou vystavena intenzivnímu stresu, který může vést k úniku, úrazům, změnám chování i dlouhodobému ohrožení fyzického i psychického stavu. Na rozdíl od lidí nemají možnost se na oslavy připravit, chránit se nebo racionálně vyhodnotit rizika, která s hlučnou a světelnou pyrotechnikou souvisí. Právě z těchto důvodů je ochrana zvířat v legislativní debatě naprosto klíčová – jde o zájem, který nelze relativizovat ani přehlížet ve jménu tradic, zábavy či ekonomického zisku. Také bezpečnostní argumentace typicky míří na následky nezodpovědné či nelegální manipulace; není zřejmé, proč má být primárním řešením restrikce legálního užívání, jež beztak dopadá pouze na profesionální sektor.
Efektivita jakéhokoli zákona nestojí na ušlechtilosti jeho cílů, nýbrž na jeho vymahatelnosti. Právě v této oblasti novela fatálně selhává. Ačkoliv zpřísňuje pravidla a zavádí nové zákazy, postrádá mechanismy, jak postihovat porušení ze strany anonymních jednotlivců, kteří jsou přitom hlavním zdrojem problémů.
Hlavní a prakticky nepřekonatelnou překážkou při postihování nelegálních odpalů je, jak již bylo zmíněno, identifikace pachatele. V řízení o přestupku nese důkazní břemeno správní orgán a uplatňuje se presumpce neviny. Pro policii je prokázání viny téměř nemožným úkolem: během silvestrovské noci, kdy dochází k tisícům odpalů v anonymním davu, je identifikace konkrétního jedince a jeho spolehlivé spojení s konkrétním výbuchem mimo jakoukoli pochybnost téměř vyloučené. Avšak i mimo silvestrovskou noc přistižení „při činu“ je prakticky nemožné. Zákon tak sice definuje přestupek, ale jeho sankce jsou spíše teoretické než praktické – vyjma profesionálního sektoru.
Zákon se tak stává bezzubým tygrem. Zatímco profesionálové, kteří svou činnost s předstihem ohlašují a jsou plně identifikovatelní, podléhají přísné kontrole, hlavní zdroj hluku a nebezpečí – živelné odpalování veřejností zákon prakticky nebude schopen postihnout.
Největším paradoxem novely je skutečnost, že zákon, jehož cílem je omezit nebezpečnou pyrotechniku, nejvíce dopadá na segment, který s ní zachází s nejvyšší opatrností. Nová pravidla se zdají být v příkrém rozporu se základním právním principem proporcionality. Ten vyžaduje, aby legislativní opatření bylo ve vztahu ke sledovanému cíli vhodné, nezbytné a přiměřené v užším smyslu. Tím, že zákon systematicky poškozuje a v mnoha případech přímo likviduje profesionální ohňostrůjce, kteří nabízejí kontrolovanou alternativu k živelnému odpalování, v tomto testu zjevně selhává.
Přitom sám zákonodárce si je vědom, že profesionální ohňostroje představují menší zlo. Přímo v důvodové zprávě k novele se uvádí: „Amatérské užívání zábavní pyrotechniky představuje nesrovnatelně vyšší riziko než ohňostroje vedené profesionálními odpalovači ohňostrojů. Zatímco běžná pyrotechnika vybuchuje ve výši 20 až 40 m nad zemskou úrovní, u profesionální pyrotechniky jde spíše o 100 m, kde se škodliviny mohou mnohem efektivněji rozptýlit v atmosféře.“
Přiznání zákonodárce, že profesionální ohňostroje jsou bezpečnější a environmentálně šetrnější, ve spojení se zákonem, který je fakticky eliminuje, naznačuje preferenci politicky jednoduchého, avšak prakticky neúčinného řešení. Namísto řešení komplexního problému vymáhání práva vůči jednotlivcům se zákon zaměřuje na „snadný cíl“: identifikovatelné a licencované profesionály. Nejde pouze o paradoxní výsledek; jedná se o fundamentální vadu legislativního designu, který upřednostňuje regulační pohodlí před efektivním řešením problému.
Kombinace extrémní administrativní zátěže a plošných zákazů v praxi může vést k faktické likvidaci profesionálního a bezpečného provádění ohňostrojů v mnoha českých městech.
Smysluplnější řešení by se nemělo upínat k plošným zákazům, které v praxi poškozují ty, kdo pravidla dodržují. Cesta vpřed vede přes cílenou regulaci a posílení nástrojů státu. Revidovaný zákon by se měl zaměřit na kombinaci osvěty a efektivní represe: vládou podporované informační kampaně mohou kontrastovat rizika amatérské pyrotechniky s bezpečností profesionálních akcí a posouvat tak veřejnou poptávku. Současná podoba zákona je ukázkou legislativy s dobrým úmyslem, ale špatným provedením. Je proto na místě apelovat na zákonodárce, aby zvážili rychlou revizi této normy.
JUDr. Petr Plavec, Ph.D.
Mgr. Ondřej Klicman
Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.
Na Zábradlí 1, 110 00 Praha 1
Tel. : +420 739 348 665
Email: ak@ppak.cz
JUDr. Petr Plavec, Ph.D, Mgr. Ondřej Klicman (Plavec & Partners) 06.01.2026
Čeká Vás návrat z rodičovské dovolené? Jaká práva Vám v této souvislosti náleží a jaký je rozsah oprávnění zaměstnavatele se dozvíte v následujícím článku.
Návrat zaměstnance z rodičovské dovolené představuje z pracovněprávního hlediska situaci, která v praxi často vyvolává řadu nejasností a sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Otázky týkající se povinnosti zaměstnavatele zařadit zaměstnance na původní pracovní místo, možnosti změny pracovního zařazení či úpravy pracovní doby patří k nejčastějším problémům, se kterými se při návratu z rodičovské dovolené setkáváme. Cílem tohoto článku je shrnout klíčové aspekty návratu z rodičovské dovolené, přiblížit aktuální právní úpravu a upozornit na situace, na které je vhodné se před návratem do zaměstnání připravit.
Rodičovská dovolená
Na rodičovskou dovolenou zpravidla nastupují zaměstnanci po skončení mateřské či otcovské dovolené. Dále na rodičovskou dovolenou mohou nastoupit též zaměstnanci, kteří převzali dítě do péče nahrazující péči rodičů, jakož i v dalších případech stanovených v ustanovení § 197 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“).
Rozsah rodičovské dovolené si určuje sám zaměstnanec ve své žádosti, kterou je povinen podat zaměstnavateli nejméně 30 dnů před jejím plánovaným nástupem. Rodičovská dovolená může trvat nejdéle do tří let věku dítěte.
Návrat do zaměstnání z rodičovské dovolené
Pro posouzení toho, zda je zaměstnavatel povinen zaměstnance po návratu z rodičovské dovolené zařadit na jeho původní pracovní místo a pracoviště, tedy tzv. „na stejnou židli“ ve smyslu § 47 ZP, je rozhodující věk dítěte.
Na základě tzv. flexinovely zákoníku práce nově platí, že zaměstnavatel je povinen zaměstnance zařadit na původní pracovní místo a pracoviště také v případě, kdy se zaměstnanec vrací z rodičovské dovolené přede dnem, kdy dítě dosáhne věku dvou let.
Nastoupí-li zaměstnanec zpět do zaměstnání před dovršením druhého roku věku dítěte, je zaměstnavatel povinen zařadit jej na původní pracovní místo a pracoviště, na kterém zaměstnanec vykonával práci před nástupem na mateřskou, otcovskou, případně rodičovskou dovolenou.
Pouze v případě, že původní práce zaměstnance odpadla nebo došlo ke zrušení jeho pracoviště, je zaměstnavatel oprávněn, resp. povinen, zařadit zaměstnance na jinou práci odpovídající pracovní smlouvě, tedy přidělit zaměstnanci jakoukoli práci v rámci sjednaného druhu práce a místa výkonu práce.
Uvedené se však neuplatní v situaci, kdy je původní práce zaměstnance po dobu jeho rodičovské dovolené vykonávána jiným zaměstnancem. V takovém případě je zaměstnavatel povinen původní pracovní místo zaměstnanci po návratu přidělit. Pokud by tak neučinil, je zaměstnanec oprávněn jiné pracovní zařazení odmítnout a domáhat se přidělení na původní pracovní místo.
Nastoupí-li zaměstnanec do zaměstnání v den druhých narozenin dítěte nebo později, zaměstnavatel již není povinen jej zařadit na původní pracovní místo a pracoviště. V souladu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) ZP je však zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci odpovídající pracovní smlouvě, což samozřejmě nevylučuje možnost zařazení na původní pracovní místo.
Zaměstnanec tak může být zařazen i na jiné pracoviště nebo pracovní pozici, pokud odpovídá sjednanému druhu práce a místu výkonu práce. V takovém případě se zaměstnanec nemůže úspěšně domáhat změny tohoto zařazení.
Zaměstnanec je povinen práci podle nového pracovního zařazení vykonávat. Odmítnutí výkonu práce bez dohody se zaměstnavatelem o změně pracovních podmínek by představovalo porušení pracovních povinností, které může vést až k výpovědi či okamžitému zrušení pracovního poměru.
Alternativním řešením dané situace může být uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se sjednáním odstupného podle § 67 ZP.
Kratší pracovní doba za účelem péče o dítě
Zaměstnanec vracející se z rodičovské dovolené má právo písemně požádat o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby podle § 241 ZP, a to tehdy, pokud pečuje o dítě mladší 15 let.
Kratší pracovní dobou se rozumí pracovní doba sjednaná pod rozsah stanovené týdenní pracovní doby, tedy v jednosměnném provozu pod 40 hodin týdně. Zaměstnanec může požadovat jak snížení počtu pracovních hodin, tak i jejich vhodné rozvržení, například pouze na určité dny v týdnu nebo s různým časovým uspořádáním v průběhu dne.
Zaměstnavatel má poté podle ust. § 80 ZP povinnost žádosti o kratší pracovní dobu nebo vhodné rozvržení pracovní doby vyhovět, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Nevyhoví-li zaměstnavatel žádosti, je povinen to písemně odůvodnit. V případě nedostatečného nebo neurčitého odůvodnění se zaměstnanec může domáhat změny pracovní doby soudní cestou. V takovém případě lze očekávat, že bude zaměstnanec v soudním řízení úspěšný, pokud nebude zaměstnavatel disponovat dostatečnými důkazy o vážných provozních důvodech, pro které nebylo možné zaměstnanci změnu pracovní doby umožnit.
Vážné provozní důvody jsou judikaturou vykládány jako důvody kvalifikované (tedy nikoli běžné). Jedná se zejména o situace, kdy by požadovaná úprava pracovní doby znemožnila, vážně narušila nebo ohrozila řádný provoz zaměstnavatele, přičemž nelze spravedlivě požadovat, aby takový stav zaměstnavatel strpěl. O vážné provozní důvody se naopak nejedná v případě, kdy by bylo možné případné narušení provozu překonat prostřednictvím organizačních opatření či zapojením dalších zaměstnanců bez nepřiměřených nákladů.
Neopodstatněné odmítnutí žádosti může být rovněž posouzeno jako diskriminační, zejména pokud bylo obdobným žádostem jiných zaměstnanců vyhověno. Současně může vést ke vzniku škody na straně zaměstnance, například ve formě ušlého zisku nebo nákladů na zajištění náhradní péče o dítě, kterou bude zaměstnavatel následně povinen uhradit.
Požádá-li zaměstnanec, jemuž bylo vyhověno v žádosti zkrácení pracovní doby, následně o obnovení či částečné obnovení původního rozsahu pracovní doby, je zaměstnavatel povinen žádosti vyhovět, nebrání-li tomu vážné důvody. I v tomto případě je zaměstnavatel povinen případné nevyhovění řádně písemně odůvodnit. V takovém případě platí obdobně jako uvedeno výše, tedy že pokud důvody, pro které nebude žádosti zaměstnance vyhověno, budou nedostatečné nebo neurčité, je zaměstnanec oprávněn domáhat se změny jeho upravené pracovní doby u soudu.
Závěr
Návrat zaměstnance z rodičovské dovolené je třeba posuzovat vždy individuálně, zejména s ohledem na věk dítěte a konkrétní podmínky pracovního poměru. Zatímco návrat před dovršením dvou let věku dítěte zakládá povinnost zaměstnavatele zařadit zaměstnance na původní pracovní místo a pracoviště, po tomto okamžiku se ochrana zaměstnance omezuje na přidělování práce v souladu s pracovní smlouvou.
Zaměstnanci pečující o dítě mladší 15 let mají zároveň právo žádat o úpravu pracovní doby, přičemž zaměstnavatel je povinen žádosti vyhovět, nebrání-li tomu vážné a řádně odůvodněné provozní důvody. Neopodstatněné odmítnutí žádosti může mít pro zaměstnavatele významné právní důsledky.
Vzhledem k častým aplikačním nejasnostem a významným dopadům těchto situací na další trvání pracovního poměru lze doporučit, aby jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé věnovali návratu z rodičovské dovolené zvýšenou pozornost a případné sporné otázky řešili včas a odborně. Správně zvolený postup může předejít pracovněprávním sporům a přispět k udržitelnému a vyváženému nastavení pracovního vztahu.
JUDr. PhDr. Karolina Spozdilová, Ph.D.,
advokát a partner
Ing. Mgr. Natálie Brabcová
KGS legal s.r.o., advokátní kancelář
Národní 416/37
110 00 Praha 1
e-mail: info@kgslegal.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. PhDr. Karolina Spozdilová, Ph.D., Ing. Mgr. Natálie Brabcová (KGS legal) 07.01.2026