Novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.* 

Odpovědnost zaměstnance za schodek a moderace náhrady škody.* 

Odstoupení od smlouvy v insolvenčním řízení.* 

Výpis z německého živnostenského rejstříku – kdy ho můžete potřebovat a kde a jak jej získat.* 

Využívání holdingových struktur a na co si dát pozor.* 

Novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Od 1. 1. 2026 vstupuje z větší části v účinnost zásadní novela zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob (dále také „ZTOPO“) a související změny. Novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je součástí rozsáhlého legislativního balíčku, který byl ve Sbírce zákonů vyhlášen jako zákon č. 270/2025 Sb., a který přináší významné změny napříč trestním právem. Změnový balíček se týká široké škály předpisů – dotkne se trestních norem hmotných i procesních, ale také norem s nimi souvisejících.

Níže vám přinášíme přehled klíčových změn v oblasti trestní odpovědnosti právnických osob.

Přiměřenost trestu (§ 14 ZTOPO)

Na úvod je vhodné zmínit, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry má soud vedle povahy a závažnosti trestného činu, poměrů právnické osoby a její dosavadní činnosti, přihlížet nově také k počtu zaměstnanců a předmětu její činnosti. Pokud by byl právnické osobě uložen nepřiměřený trest, z ekonomických důvodů hrozí potenciální hromadné propouštění zaměstnanců, což v důsledku může vést například také k nežádoucímu dopadu na třetí osoby či ke zvyšování státních výdajů na podporu v nezaměstnanosti[1].

Soud by měl rovněž zohlednit skutečnost, zda má právnická osoba zaveden účinný soubor preventivních opatření zajišťujících dodržování právních předpisů a směřujících k předcházení trestné činnosti (compliance program) či zda k jeho zavedení přistoupila až po činu.

Peněžitý trest (§ 67 a násl. TZ, § 18 ZTOPO)

Novela trestního zákoníku zavádí univerzalitu peněžitého trestu – nově bude možné jej uložit za jakýkoli trestný čin. Změna se samozřejmě dotkne i právnických osob, a to skrze výčet jim uložitelných druhů trestů (§ 15 a § 18 ZTOPO). Způsob určení celkového počtu denních sazeb peněžitého trestu je rovněž předmětem změn, kdy se tento bude nově odvíjet od horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené ve dnech za trestný čin, který právnická osoba spáchala. V souvislosti s tím dojde i k úpravě promlčení výkonu peněžitého trestu v § 24 ZTOPO, kde bude zvýšen požadovaný počet denních sazeb pro tu kterou promlčecí dobu.

Při určování výše denní sazby, která se pohybuje v rozmezí 1.000-2.000.000,- Kč, bude soud přihlížet k výši čistého obratu právnické osoby dosaženého za poslední ukončené účetní období (§ 18 odst. 1 ZTOPO).

Pro právnické osoby by se tato změna dala označit za dobrou i špatnou zároveň. Zvyšuje se šance uložení „jen“ peněžitého trestu namísto likvidačního zákazu činnosti nebo zákazu plnění veřejných zakázek. Naopak špatnou zprávou může být onen nový způsob výměry – u závažnějších hospodářských trestných činů s vysokou horní sazbou trestu odnětí svobody (např. dotační podvody) může nový vzorec vést k citelně vyšším finančním sankcím než doposud.

Zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření (§ 191a TZ)

Do trestního zákoníku bude novelou vtělena nová skutková podstata trestného činu Zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření. Účelem úpravy je zavést přísnější postih za neoprávněné nakládání s tzv. deepfake pornografií vytvořenou s použitím AI.

Právnická osoba odpovídá za všechny trestné činy, s výjimkou těch, které ZTOPO uvádí v negativním taxativním výčtu v § 7. Vzhledem k tomu, že nový trestný čin obsažený v § 191a TZ v tomto výčtu není zmíněn, a za předpokladu, že se právnická osoba dopustí daného jednání např. v rámci konkurenčního boje, může být pro tento trestný čin stíhána.

Odklony v trestním řízení

K uplatnění odklonů ve vztahu k právnickým osobám se již roku 2014 vyjádřil Nejvyšší soud. Z rozhodnutí vyplývá, že se nevylučuje použití odklonů ani v trestním řízení proti právnickým osobám, „(…) když zákon o trestní odpovědnosti právnických osob neobsahuje žádné ustanovení o konání alternativních způsobů řízení.“[2]

Je možné využít mj. institutů:

• podmíněného zastavení trestního stíhání,
• narovnání a
• nově také podmíněného upuštění od trestního stíhání.

Narovnání (§ 309 a násl. TŘ)

Dosud je pro schválení narovnání, vedle dalších podmínek, nutná náhrada celé škody nebo vydání celého bezdůvodného obohacení.

Nově bude dostačovat náhrada minimálně 30 % škody nebo nemajetkové újmy (resp. vydání alespoň 30 % bezdůvodného obohacení), přičemž ve zbytku pak musí dojít k uzavření dohody o splátkách s poškozeným.

Podmíněné upuštění od trestního stíhání právnické osoby (§ 37b a násl. ZTOPO)

S půlročním odkladem, tj. 1. 7. 2026, vstoupí v účinnost úprava nového odklonu. Má jít o alternativu k podmíněnému zastavení trestního stíhání podle § 307 TŘ. Za zákonem stanovených podmínek bude moci soud, ev. státní zástupce, rozhodnout o podmíněném upuštění od trestního stíhání právnické osoby.

Podmínky musí být naplněny kumulativně, přičemž jednou z nich je např. závazek právnické osoby k učinění vhodných opatření k nápravě nebo k odstranění škodlivých následků trestného činu. V rozhodnutí musí být stanovena zkušební doba na šest měsíců až dva roky[3]. Od trestního stíhání právnické osoby lze podmíněně upustit rovněž již ve fázi prověřování, tedy před samotným zahájením trestního stíhání.

Kontrola přípravy a zavedení účinného souboru preventivních opatření a nápravných opatření

S podmíněným upuštěním od trestního stíhání právnické osoby souvisí i nový § 37d ZTOPO Kontrola přípravy a zavedení účinného souboru preventivních a nápravných opatření. Úkolem advokáta (kontrolující osoby), jenž se specializuje na výkon kontroly přípravy a zavádění účinného souboru preventivních a nápravných opatření (compliance program), vedle jiných kontrolujících osob, bude kontrolovat postup právnické osoby, od jejíhož trestního stíhání bylo podmíněně upuštěno, při přípravě a zavádění takového compliance programu. Smyslem této kontroly je pravidelné sledování a monitorování právnické osoby ve vztahu k zavádění souboru preventivních a nápravných opatření tak, aby bylo dosaženo účinné nápravy právnické osoby prostřednictvím ozdravení korporátní kultury a vytvoření preventivních záruk proti opětovnému páchání trestné činnosti[4].

Závěr

Novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přináší řadu zásadních změn, které by neměly uniknout ani laické veřejnosti. Analýza novely změnového zákona ve vztahu k ZTOPO ukazuje, že na straně jedné dochází ke zpřísnění v podobě nové skutkové podstaty reagující na technologický vývoj (deepfakes) a zavedení nové metodiky výměry peněžitých trestů, která může vést k citelnějším sankcím. Na straně druhé však zákonodárce poskytuje flexibilnější podmínky pro finanční narovnání s poškozeným, nebo zcela nový institut podmíněného upuštění od trestního stíhání.

Výše uvedené změny vcelku potvrzují, že kvalitně nastavený compliance systém již není jen administrativní formalitou, ale stává se klíčovým vodítkem pro výsledek trestního řízení vedeného proti právnické osobě. Od roku 2026 bude mít totiž přímý vliv nejen na to, zda bude právnická osoba trestně stíhána, ale v případě jejího odsouzení i na výši uloženého trestu.

JUDr. Ing. Jan Vych,
advokát a partner

Mgr. Kristina Martínková,
advokátní koncipientka

Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.

Lazarská 11/6
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 222 517 466
Fax:    +420 222 517 478
e-mail:    office@ak-vych.cz

[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 270/2025 Sb. K části čtrnácté – změna zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, K bodům 3 a 8 (§ 14 odst. 1 a § 22a odst. 1), s. 120

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2017, sp. zn. 5 Tz 41/2014, uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí pod č. 28/2015 Sb. rozh.

[3] V případě postupu dle § 37b odst. 2 ZTOPO činí zkušební doba šest měsíců až pět let (§ 37c odst. 2 ZTOPO).

[4] Důvodová zpráva k zákonu č. 270/2025 Sb. K části čtrnácté – změna zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, K bodu 14 (§ 37a až 37f), s. 123.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Ing. Jan Vych, Mgr. Kristina Martínková (Vych & Partners) 15.01.2026

---

Odpovědnost zaměstnance za schodek a moderace náhrady škody.

Nejvyšší soud se v nedávném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1876/2024 ze dne 13. 11. 2025 zabýval otázkou snížení výše náhrady škody v případě odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách.

Skutkové okolnosti případu

Zaměstnankyně pracovala jako směnárnice ve směnárně ve Fashion Areně Prague a se zaměstnavatelem uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti za svěřené hodnoty.

Při odchodu ze směnárny byla zaměstnankyně povinna dodržovat bezpečnostní postup, a to uložit veškerou hotovost do trezoru, trezor uzamknout, spustit alarm a uzamknout bezpečnostní dveře do směnárny, druhé dveře do VIP prostoru a stáhnout a uzamknout bezpečnostní roletu.

Dne 9. 3. 2022 však zaměstnankyně při odchodu na toaletu tento postup nedodržela a uzamkla pouze dvoje dveře a aktivovala alarm.

Během její nepřítomnosti se do směnárny dostali dva pachatelé, kteří si dveře odemkli, pokusili se odkódovat alarm a odcizili veškerou hotovost ve výši 2 729 946,52 Kč. Pachatele se nepodařilo vypátrat a ani nebylo objasněno, jak se ke klíčům od směnárny dostali. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se zaměstnankyně na krádeži jakkoli podílela.

Soudy prvního a druhého stupně

Soud prvního stupně uložil zaměstnankyni nahradit škodu ve výši 4,5násobku měsíční mzdy dle § 257 odst. 2 zákoníku práce[1]. Odvolací soud tento limit s odkazem na § 259 a § 252 odst. 5 zákoníku práce odmítl a připomněl, že zaměstnankyně odpovídá za schodek v plné výši, pokud se neprokáže, že vznikl bez jejího zavinění. Zaměstnankyně takové skutečnosti netvrdila.

Odvolací soud následně dospěl k závěru, že v uvedeném případě existují důvody pro snížení náhrady škody podle § 264 zákoníku práce. Tyto důvody spatřoval především v tom, jakým způsobem ke krádeži došlo. Pachatelé si totiž odemkli dveře originálním klíčem a ani nedošlo ke spuštění alarmu, přičemž na těchto okolnostech se žalovaná zaměstnankyně nijak nepodílela. Soud dále přihlédl k tomu, že zaměstnankyně za vykonávanou práci dostávala mzdu okolo 14 000 Kč v hrubém, že svou práci vykonávala svědomitě a poctivě několik let, a také k tomu, že zaměstnankyně je v důchodovém věku a splácí hypotéku na dům. Oproti tomu žalobkyně je podnikatelkou provozující několik směnáren a i přesto, že se ve směnárnách běžně nachází hotovost v milionových částkách, nevěnovala pozornost tomu, že až do 3. 3. 2025 sloužil pro uzamčení obou dveří i bezpečnostní rolety jeden klíč. Tyto skutečnosti odvolací soud shledal jako dostačující pro moderaci náhrady škody v rozsahu 50 % (tedy polovinu platí zaměstnankyně, polovinu zaměstnavatel).

Nejvyšší soud

Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu potvrdil. Zdůraznil, že odcizení svěřených hodnot třetí osobou nezbavuje zaměstnance odpovědnosti za schodek. Zaměstnanec se však může zprostit povinnosti nahradit škodu, pokud prokáže, že škoda vznikla (zcela nebo zčásti) bez jeho zavinění. Pokud by však ke škodě bez porušení povinností zaměstnance vůbec nedošlo, nemůže se zaměstnanec povinnosti nahradit škodu zprostit ani částečně.

Přiměřeně snížit náhradu škody pak lze mimo jiné s přihlédnutím k okolnostem vzniku škody, k formě a k míře zavinění škody zaměstnancem. Pořadí aplikace obou institutů vyplývá již ze starší judikatury – první na řadě je event. zproštění povinnosti k náhradě, teprve pak moderace výše škody. Přitom platí, že nelze současně přihlížet ke stejným skutkovým okolnostem jako k důvodu pro zproštění odpovědnosti i jako k důvodu pro moderaci náhrady škody.

Mohou však nastat situace, kdy určité okolnosti sice nepovedou k úplnému či částečnému zproštění odpovědnosti zaměstnance, ale mohou být relevantní pro posouzení míry jeho zavinění, a tím i pro moderaci výše náhrady škody.

Právě k tomu v popisovaném případě došlo. Zaměstnankyně svým jednáním krádež hotovosti zásadním způsobem umožnila, takže nebylo možné ji odpovědnosti zprostit. Současně však bylo třeba vzít v úvahu, že pachatelé měli originální klíč a alarm se nespustil, na čemž zaměstnankyně žádný podíl neměla. Přitom se však tyto okolnosti týkají jejího jednání (neznala je a spoléhala na zámek a zakódování), a ovlivňují tak míru jejího zavinění. Bylo proto možné k nim přihlédnout při úvaze o moderaci, v jejímž rámci (spolu s dlouholetou svědomitou prací a osobními poměry zaměstnankyně) nakonec vedly k výše uvedenému závěru o snížení náhrady na polovinu.

Závěr

Vedle připomenutí správného pořadí postupu (nejprve liberace, potom moderace) je popsaný judikát varováním jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Je varováním pro zaměstnance proto, že názorně demonstruje nutnost důsledně dodržovat stanovené postupy (a to obzvlášť v případech odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, i když nejen v nich). Je varováním pro zaměstnavatele proto, že objektivně nepřiměřená péče o zabezpečení vlastního majetku může vést i k tomu, že vznikne-li na něm škoda, její úplné náhrady zkrátka nemusí být možné dosáhnout.

Mgr. Tomáš Mls, Ph.D.,
advokát

Mgr. Anna Ludvíčková
Advokátní koncipientka

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel:   +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

[1] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 11. 2022 („zákoník práce“).

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Tomáš Mls, Ph.D., Mgr. Anna Ludvíčková (Aegis Law) 23.01.2026

---

Odstoupení od smlouvy v insolvenčním řízení.

Odstoupení od smlouvy patří mezi základní nástroje řešení nefunkčních závazkových vztahů. Jeho uplatnění v insolvenčním řízení podléhá omezením, která je vhodné mít na paměti již v době přípravy smluvní dokumentace. Zejména rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka mění rozložení práv a povinností smluvních stran a posouvá rozhodování o dalším osudu smluv do rukou insolvenčního správce či dlužníka. Cílem článku je zmínit základní východiska odstoupení od smlouvy, poukázat na jeho specifika a limity v rámci insolvenčního řízení a naznačit jejich praktické dopady.

Právní rámec

Odstoupení od smlouvy se řadí mezi v praxi běžně využívané způsoby zániku nesplněného závazku. Obecná právní úprava je obsažena v § 2001 a násl. OZ. Zmíněné ustanovení uvádí, že „od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon“. Navazující právní normy vymezují případy, kdy lze odstoupit od smlouvy a důsledky takového jednání.

Občanský zákoník dále výslovně zmiňuje možnost odstoupit od smlouvy na několika dalších místech (např. v § 2379 OZ, § 2382 OZ, § 2533 OZ, § 2808 OZ). V jiných právních předpisech se s explicitní zmínkou odstoupení od smlouvy můžeme rovněž setkat.[1]

Smluvní strana zpravidla přistoupí k odstoupení od smlouvy, když sezná, že trvající závazkový vztah nesplní zamýšlený účel. Důsledkem je zánik existujícího závazku, který platně vznikl a nadále trvá (tj. nezanikl například splněním či jinak)[2]. Jde o jednostranné adresované právní jednání smluvní strany učiněné s úmyslem zapříčinit zánik nesplněného závazku, tj. nevyžaduje se poskytnutí součinnosti od druhé smluvní strany.[3]

Odstoupením od smlouvy se smlouva zakládající závazek neruší. Pouze dochází „ke zpětnému rozvázání všech práv a povinností ze závazku“, resp. k odpadnutí právního důvodu plnění od počátku.[4]

Možnost odstoupit od smlouvy je oprávněním (subjektivním právem), nikoliv povinností[5], přičemž důvody pro odstoupení musí být dány v okamžiku, kdy je odstoupení vůči druhé smluvní straně uplatněno.[6]

Odstoupení od smlouvy v insolvenci

Účinky zahájení insolvenčního řízení samo o sobě omezují dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou. Insolvenční zákon stanovuje dispoziční oprávnění různě dle jednotlivých fází insolvenčního řízení. Níže se v článku zabýváme především otázkou, jak mohou postupovat věřitelé, kteří jsou stranou smlouvy o vzájemném plnění uzavřené s dlužníkem, jež nebyla dosud zcela splněna dlužníkem ani druhou smluvní stranou – tyto smlouvy jsou explicitně zmíněny mimo jiné v § 253 IZ, přičemž typově se jedná například o smlouvu o smlouvě budoucí, smlouvu o postoupení pohledávek, kupní smlouvu, směnnou smlouvu či smlouvu o dílo[7] (naopak za smlouvu o vzájemném plnění není považována darovací smlouva).

Obecně platí, že po zahájení insolvenčního řízení a současně před rozhodnutím o úpadku (a rozhodnutím o způsobu řešení úpadku), může věřitel, který je smluvní stranou dané smlouvy, od ní odstoupit při splnění zákonem či smluvně zakotvených předpokladů. Insolvenční zákon věřitele tudíž ve využití daného institutu v této fázi řízení nelimituje.

Z uvedeného důvodu bývá ve smlouvách zakotveno ujednání, na základě kterého je smluvní strana oprávněna odstoupit od smlouvy, bude-li vůči druhé straně zahájeno insolvenční řízení. Úskalí takového postupu může spočívat v tom, že insolvenční řízení bude zahájeno na základě šikanózního insolvenčního návrhu a odstupující smluvní strana již po zastavení insolvenčního řízení nemusí být ochotna uzavřít novou smlouvu.

Po rozhodnutí o úpadku a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku bude situace věřitele obdobná. Zákon totiž nezakazuje, aby věřitel od smlouvy uzavřené s dlužníkem odstoupil, jsou-li pro takový postup splněny předpoklady (viz výše).

Zásadní změna nastává v okamžiku, kdy soud rozhodne o způsobu řešení úpadku dlužníka. Pro zjednodušení se tento článek v další části omezuje pouze na konkurs a reorganizaci.

Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka se stává insolvenční správce osobou s dispozičními oprávněními[8], přičemž je oprávněn (a) smlouvu o vzájemném plnění namísto dlužníka splnit, popř. žádat splnění od druhé smluvní strany anebo (b) plnění odmítnout. Jestliže insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu druhé smluvní straně nesdělí, že smlouvu splní, platí, že plnění odmítl. V mezičase nemůže druhá smluvní strana od předmětné smlouvy odstoupit, ledaže je v ní ujednáno jinak – zákon vylučuje aplikaci obecných hmotněprávních důvodů pro ukončení smlouvy založených například prodlením dlužníka s plněním a brání smluvním partnerům dlužníka v jednostranném „vyvázání se“ ze smluvních vztahů pouze v důsledku nastoupení konkursního režimu. Možnost ukončit smlouvu se tím přesouvá z roviny individuální smluvní autonomie do roviny kolektivního insolvenčního řízení, v němž je rozhodující zájem věřitelů jako celku.[9]

Smluvní strana, které insolvenční správce odmítl plnit, je oprávněna do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění uplatnit náhradu způsobené škody přihláškou pohledávky. Naopak smluvní strana ze smlouvy, u které insolvenční správce plnění neodmítl, bude na základě smlouvy plnit i nadále a získává mnohdy výhodné postavení – pohledávky z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 2 písm. g) insolvenčního zákona, tj. budou uspokojeny v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

Za trvání reorganizace se shora popsaný postup podle § 330a IZ použije přiměřeně. Nicméně jednající osobou je sám dlužník[10], který vykonává dispoziční oprávnění se souhlasem věřitelského výboru. Nadto u diskutovaných smluv o vzájemném plnění platí obrácený mechanismus – pokud dlužník do 30 dnů od povolení reorganizace druhé smluvní straně nesdělí, že odmítá splnění smlouvy, musí smlouvu splnit.

Zatímco v konkursu se insolvenční správce musí včas rozhodnout, jaké smlouvy budou nadále plněny, aby smluvní strany ve lhůtě o této skutečnosti vyrozuměl (jinak nastanou účinky odmítnutí), dlužník v reorganizaci musí příslušné smluvní strany včas vyrozumět o tom, že dané smlouvy nebudou nadále plněny, tj. odmítnout plnění (jinak nenastanou účinky odmítnutí).

Předmětná právní úprava sleduje umožnění selektivního zachování smluv, které jsou pro majetkovou podstatu ekonomicky přínosné za současné eliminace závazků, jež by její hodnotu snižovaly.

Je vhodné upozornit, že specifická pravidla insolvenční zákon stanoví pro fixní smlouvy, výpůjčky, nájemní a podnájemní smlouvy, leasingové smlouvy a výhradu vlastnictví v § 254 a násl. IZ.

Rozhodovací praxe

Zmíněná východiska nachází oporu rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu, která důsledně rozlišuje mezi jednotlivými typy smluvních vztahů a jejich postavením v insolvenčním řízení. Dovolací soud opakovaně zdůraznil, že zvláštní režim odstoupení od smlouvy podle § 253 IZ se uplatní pouze ve vztahu ke smlouvám o vzájemném plnění, které ke dni prohlášení konkursu nebyly zcela splněny ani jednou ze smluvních stran. Jestliže dlužník splnil své povinnosti ze smlouvy již před prohlášením konkursu, nelze takovou smlouvu podřadit režimu daného ustanovení, a to ani v případě, že druhá smluvní strana byla ke dni prohlášení konkursu v prodlení se svým plněním. Za těchto podmínek se případné ukončení smlouvy bude posuzovat výlučně podle obecné úpravy.[11]

Závěr

Z výše uvedeného plyne, že prohlášení konkursu či povolení reorganizace zásadně mění postavení smluvních stran a omezuje možnost individuálního uplatnění práva odstoupit od smlouvy. Insolvenční správce, potažmo dlužník má rozhodující vliv na další osud trvajících smluvních vztahů ze smluv o vzájemném plnění, přičemž volba mezi splněním smlouvy a jejím ukončením musí vycházet z ekonomického posouzení dopadu na majetkovou podstatu. V praxi se tak potvrzuje význam pečlivé přípravy smluvní dokumentace, zejména pokud jde o zakotvení oprávnění a důvodů pro odstoupení od smlouvy pro případ vedení insolvenčního řízení.

Mgr. Kateřina Kösslerová
Advokátka

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář

Letenská 121/8

118 00 Praha 1

Tel.:    +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz

[1] Viz § 50 či § 207 odst. 2 ZOK nebo v § 5d odst. 1 písm. a) ZOS.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.8.2025, sp. zn. 29 ICdo 14/2024.

[3] ŠILHÁN, Josef, SKOČOVSKÝ, Dominik. § 2001 [Podmínky odstoupení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání. [Beck-online]. C.H.BECK [cit. 2025-12-17].

[4] VÝTISK, Michal. § 2001 [Předpoklady odstoupení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006: „Odstoupení od smlouvy ale není povinností pronajímatele, nýbrž jeho právem, které je i v zákonné úpravě vázáno na přísné podmínky a chápáno jako výjimečný způsob zániku závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly.“

[6] VÝTISK, Michal. § 2001 [Předpoklady odstoupení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). [Beck-online]. C.H.BECK [cit. 2025-12-17].

[7] SPRINZ, Petr. § 253 [Smlouva o vzájemném plnění]. In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2.

[8] Podle § 246 odst. 1 IZ přechází prohlášením konkursu na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou.

[9] SPRINZ, Petr. § 253 [Smlouva o vzájemném plnění]. In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). [Beck-online]. C.H.BECK [cit. 2025-12-17].

[10] Podle § 229 odst. 3 písm. d) IZ je v době od povolení reorganizace ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník.

[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2018, sp. zn. 29 ICdo 183/2017-248.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Kateřina Kösslerová (KLB Legal) 08.01.2026

---

Výpis z německého živnostenského rejstříku – kdy ho můžete potřebovat a kde a jak jej získat.

V České republice považujeme za samozřejmé, že si informace o podnikateli můžeme snadno zjistit buď v obchodním rejstříku, využívá-li podnikatel k podnikání právnickou osobu, nebo v živnostenském rejstříku, podniká-li jako osoba fyzická. V Německu je však situace odlišná a zahraničního věřitele může stát získání informací o německém podnikateli značné úsilí, především, jedná-li se o podnikající fyzickou osobu. Účelem tohoto článku je proto poukázat na situace, kdy můžete výpis z německých rejstříků potřebovat, a vysvětlit, jak a kde lze základní informace o německých podnikatelích získat.

Členství v Evropské unii a globalizace přinášejí spoustu výhod, včetně zjednodušení přeshraničního obchodu a podnikání. Snadno se tak může stát, že vaším obchodním partnerem bude zahraniční podnikatel. Je však třeba brát zřetel na to, že právní řády evropských států jsou nadále v mnohém odlišné a na co jsme zvyklí z České republiky, automaticky neplatí ve zbytku Evropské unie. Pokud totiž bude vaším obchodním partnerem podnikatel z Německa a vyvstane potřeba zjistit dodatečné informace o jeho podnikání, může se jednat o náročnější úkol, než by se na první pohled mohlo zdát.

Obezřetný podnikatel by si měl informace o svém obchodním partnerovi samozřejmě zjistit nejlépe hned na počátku obchodního vztahu. Nejpozději však bude třeba dodatečné informace získat v případě, kdy německý podnikatel neplní své závazky a má dojít k podání žaloby, resp. k podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu. V návrhu na vydání evropského platebního rozkazu je totiž třeba žalovaného přesně specifikovat. Jedná-li se o právnickou osobu, je třeba uvést fyzickou osobu, která za právnickou osobu jedná, a jedná-li se o podnikající fyzickou osobu, je nutné ji identifikovat jejími nacionály.

Pokud podnikatel podniká prostřednictvím právnické osoby zapisované do německého obchodního rejstříku, tzn. např. prostřednictvím společnosti s ručením omezeným (GmbH) nebo akciové společnosti (AG), je situace vcelku jednoduchá. Německý obchodní rejstřík je stejně jako český obchodní rejstřík veřejný a veškeré informace si lze snadno bezplatně dohledat na stránkách www.handelsregister.de.

Složitější situace nastává v případě, že německý podnikatel podniká jako fyzická osoba, obzvlášť podniká-li pod firmou odlišnou od jeho jména. V praxi jsme řešili následující případ. Klient uzavřel s německým podnikatelem jednorázovou smlouvu o poskytnutí služeb a s ohledem na hodnotu smlouvy svého obchodního partnera předem příliš důkladně neprověřoval. Náš klient následně smlouvu splnil, avšak německý podnikatel neuhradil odměnu za poskytnuté služby. Náš klient se proto rozhodl podat návrh na vydání evropského platebního rozkazu, ve kterém k identifikaci žalovaného uvedl firmu žalovaného, pod kterou podnikal, a adresu sídla, kterou žalovaný uvedl na smlouvách. Od příslušného německého soudu následně obdržel výzvu k doplnění návrhu na vydání evropského platebního rozkazu o bližší identifikaci žalovaného. S ohledem na to, že žalovaný podnikal jako fyzická osoba, soud vyžadoval, aby došlo k jeho identifikaci prostřednictvím jeho nacionálů, nikoliv prostřednictvím firmy, pod kterou podnikal. Klient se na nás proto obrátil s žádostí o získání těchto údajů od německých úřadů, jelikož nebyl schopný tyto údaje sám veřejně dohledat.

Podnikající fyzické osoby jsou v Německu evidovány v živnostenském rejstříku (Gewerberegister), který má však oproti živnostenskému rejstříku v České republice tři zásadní rozdíly. Prvním rozdílem je, že Gewerberegister není veřejně přístupný a o výpis je třeba požádat a osvědčit právní zájem na poskytnutí výpisu. Druhým rozdílem je, že Gewerberegister není centralizovaný. Jednotlivá města a obce vedou vlastní živnostenské rejstříky a např. pouze v oblasti Hannoveru, které se týkal náš případ, je 21 měst a obcí, které vedou vlastní živnostenský rejstřík. Pro získání údajů o fyzické podnikající osobě je proto stěžejní znát adresu jejího sídla podnikání, podle kterého lze určit živnostenský rejstřík, ve kterém je daná osoba zapsána. Jakmile zjistíte, v jakém městě či obci je podnikatel registrován v živnostenském rejstříku, je možné požádat příslušný úřad o poskytnutí výpisu z rejstříku. Třetím rozdílem je pak zpoplatnění poskytnutí výpisu z živnostenského rejstříku. Samotná žádost probíhá neformálně (zpravidla e-mailem). Výpis z německého živnostenského rejstříku pak obsahuje obdobné údaje jako český výpis z živnostenského rejstříku, včetně předmětu podnikání a údajů o podnikateli.

Z uvedeného je patrné, že získávání informací o německých podnikatelích, zejména podnikajících fyzických osobách, může být ve srovnání s Českou republikou podstatně složitější. Pro české podnikatele a věřitele je proto klíčové věnovat prověřování německých obchodních partnerů zvýšenou pozornost již při navazování obchodní spolupráce. Včasné zajištění potřebných identifikačních údajů může v případě budoucího sporu významně usnadnit uplatnění práv a předejít zbytečným komplikacím při jejich vymáhání.

Mgr. Jan Turek,
advokátní koncipient

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Růžová 1416/17
110 00 Praha

Koliště 1912/13
602 00 Brno

tel.: +420 222 544 201
e-mail: office@dolezalpartners.com

Mgr. Jan Turek (Doležal & Partners ) 09.01.2026

---

Využívání holdingových struktur a na co si dát pozor.

Vytvoření holdingové struktury je dnes standardním nástrojem nejen velkých korporací, ale i úspěšných rodinných firem či technologických start-upů. Správně navržený a používaný holding představuje funkční rámec pro ochranu majetku, efektivní řízení, daňové plánování i přípravu na budoucí růst, investora či generační obměnu. Kvalitním nastavením struktury při její výstavbě však péče o ni nekončí. Stejně důležité je dbát na aspekty a možnosti holdingové struktury i v dalších letech. Při nesprávném používání se totiž její funkčnost a účelnost může snižovat, v krajním případě může vyvolat právní či daňová rizika a stát se noční můrou.

Založení holdingové struktury

Základním stavebním kamenem pro výstavbu holdingové struktury je její ekonomická a právní podstata. V posledních letech je problematika holdingových struktur pod drobnohledem finančních úřadů, postupně se tak vytváří správní i soudní praxe. Dosavadní závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu[1] přitom kladou důraz právě na ekonomické opodstatnění výstavby holdingové struktury a souvisejících transakcí. Absence ekonomického smyslu může nasvědčovat tomu, že primárním účelem založení holdingové struktury je získání daňové výhody a taková struktura pak může být posouzena jako daňově neplatná.

Jako příklady nejčastěji využívaných důvodů pro výstavbu holdingové struktury lze uvést následující:

• ochrana majetku a diverzifikace podnikatelských rizik
• úprava vztahů mezi společníky (změna poměrů podílů, nastavení vztahů, mezigenerační předání apod.)
• nastavení řídících procesů, zajištění dlouhodobé stability a prevence paralýzy společnosti vlivem nenadálé události na straně klíčové řídící osoby
• efektivní využívání a toky finančních prostředků v rámci struktury
• vstup investora do podnikání nebo do konkrétního projektu
• příprava na prodej části podniku či konkrétního projektu
• nastavení manažerských motivačních programů k motivaci a udržení klíčových zaměstnanců

Přestože už každý z uvedených příkladů může samostatně v teoretické rovině představovat racionální zdůvodnění založení holdingové struktury, na strukturu, její výstavbu a všechny s tím spojené transakce je nutno vždy nahlížet komplexně a sledovat hlavně faktickou stránku naplňování tvrzených důvodů. A to jak při vzniku struktury, tak v následujících letech v rámci její správy. Při nedostatečném zohledňování struktury v rámci běžných podnikatelských rozhodnutí v dalších letech po jejím založení může být poměrně snadno původní účel výstavby struktury opomenut, mohou být provedeny kroky, které neodpovídají dříve nastaveným cílům, a v konečném důsledku může být i vlivem později provedených kroků ohrožena účelnost a funkčnost holdingové struktury.

Na co si dát při využívání holdingové struktury pozor

Dobře vystavěná holdingová struktura je základ úspěchu, tedy konkrétně základ pro dosažení stanovených cílů, jakými může být ochrana majetku, diverzifikace rizik nebo třeba zefektivnění finančních toků. Samotnou výstavbou ale cesta k cíli nekončí. Aby mohla holdingová struktura správně sloužit a dlouhodobě poskytovat své výhody, je potřeba s ní dále pracovat a zahrnout její aspekty do rozhodovacích procesů při dalších podnikatelských krocích. Zkušenosti z praxe ukazují, že některé oblasti týkající se fungování holdingové struktury bývají často po její dostavbě opomenuty. Níže proto uvádíme několik takových klíčových oblastí, na které si dát pozor při využívání holdingu v praxi.

Vnitroskupinové transakce (převodní ceny)

Smluvní vztahy uvnitř skupiny, např. vztahy mezi jednotlivými dceřinými společnostmi pod jednotným řízením mateřské holdingové společnosti nebo i mezi holdingovou společností a její dceřinou společností, jsou běžnou součástí nastavení holdingových struktur. Obvykle dochází mezi vlastnicky propojenými společnostmi k pronájmu majetku, licencování práv duševního vlastnictví nebo poskytování manažerských a jiných služeb. Všechny tyto transakce by měly být nastaveny za obvyklých podmínek, jako by probíhaly mezi nezávislými subjekty na trhu. Zákon o daních z příjmů totiž výslovně požaduje dodržení principu tržního odstupu (arm’s length principle) u cen sjednaných mezi spojenými osobami[2], jinak může správce daně upravit daňový základ o zjištěnou odchylku smluvního nastavení transakce mezi společnostmi ve skupině od obvyklých podmínek na trhu a případně dodanit získanou výhodu.

Záměrné odchýlení se od obvyklých cen není obecně zákonem zakázáno, naopak je v našem právním řádu uplatňován princip smluvní volnosti, mohou tedy nastat i případy, kdy jsou z konkrétních důvodů nastaveny pro vnitroskupinovou transakci netržní podmínky. V takovém případě pak ale musí být odchylka odpovídajícím způsobem zohledněna v daňovém přiznání.

Dodržení pravidla pro nastavení obvyklých cen je pro vnitroskupinové obchodování a kontrolu daňového zatížení klíčové. Převodní ceny jsou v posledních letech dalším oblíbeným předmětem kontrol ze strany finančních úřadů. V souvislosti s nastavením cenových podmínek vnitroskupinové transakce je tak vhodné dbát na jejich řádnou dokumentaci a prokazatelnost.

Vnitroskupinové financování (úročení a test nízké kapitalizace)

V rámci předchozího odstavce o nastavení obvyklých cen u vnitroskupinových transakcí nejsou zmiňovány transakce sloužící k vzájemnému financování společností uvnitř skupiny, a to zcela záměrně. Financování poskytnuté holdingovou společností její dceřiné společnosti je přitom možná jedna z nejčastěji využívaných transakcí uvnitř holdingové struktury, tyto transakce mají však v rámci pravidla tržního odstupu svá specifika.

Pokud úvěr nebo zápůjčku poskytuje holdingová společnost, jakožto společník, své dceřiné společnosti, může být úrok u takového úvěrového finančního nástroje sjednán s nižším než tržním úrokem nebo dokonce zcela bezúročně, a to bez nutnosti upravit základ daně. Tato výjimka z pravidla tržního odstupu platí výlučně ve směru financování od holdingu k dceřiným společnostem. Na zápůjčky či úvěry poskytované mezi dceřinými společnostmi nebo od dceřiné společnosti směrem do holdingu se neuplatní a na tyto transakce je potřeba uplatnit standardní režim, tedy nastavení tržních podmínek nebo odpovídající úprava daňového základu.

Tím ale pravidla pro vnitroskupinové financování nekončí. Důležitou otázkou, která nesmí být opomenuta, je totiž ještě otázka splnění tzv. testu nízké kapitalizace. Zákon o daních z příjmů tímto pravidlem reguluje umělé snižování daňového základu prostřednictvím úrokových nákladů hrazených spojeným osobám. Pokud je společnost financována převážně dluhem od mateřské či jiné společnosti ve skupině a poměr dluhu k vlastnímu kapitálu překročí zákonem stanovené limity (konkrétně čtyřnásobek v případě společnosti, která není bankou ani pojišťovnou), úroky z částky nad stanovený limit se stávají daňově neuznatelnými[3], a to bez ohledu na jejich tržní výši. V praxi to znamená, že i formálně správně nastavená zápůjčka s obvyklým úrokem může vést k negativním daňovým dopadům, pokud není celková kapitálová struktura dlužníka vyvážená.

Dluhová provázanost (oslabení ochranného prvku)

Kromě daňových důsledků vnitroskupinových transakcí je nezbytné tyto transakce posuzovat také z pohledu potenciálních právních rizik. Jedním z nejčastějších primárních účelů holdingové struktury je ochrana majetku a diverzifikace rizik. Za tímto účelem jsou klíčová aktiva (např. nemovitosti nebo práva duševního vlastnictví) a jednotlivé podnikatelské činnosti, s nimiž je spojena různá míra podnikatelského rizika, uspořádány do samostatných společností. V případě neúspěchu rizikového projektu pak nejsou ohroženy ostatní aktivity nebo hlavní majetek využívaný ve skupině.

Tato ochranná funkce holdingové struktury však může být do značné míry oslabena v případě, že v rámci skupiny dochází k vysoké míře vnitroskupinových transakcí a vzájemnému zadlužování, které není dostatečně kontrolováno. Podobně problematická může být i provázanost v podobě ručení za závazky jiné společnosti ve skupině vůči třetímu subjektu, nejčastěji bance. Typickým příkladem rizikové situace je převzetí závazků dceřiné společnosti ze strany holdingové společnosti (např. ručení za bankovní úvěr), případně situace, kdy by se více dceřiných společností vzájemně financovalo vnitroskupinovým úvěrem a jedna z nich čerpala financování od třetího subjektu mimo skupinu. V takové situaci se selhání jedné části byznysu snadno přenese i na ostatní společnosti a dochází k ohrožení majetku a aktivit všech zapojených společností.

Dluhová provázanost, pokud není dostatečně promyšlená a kontrolovaná, popírá účel holdingu oddělit rizika, protože může způsobit domino efekt v celé skupině. Vnitroskupinové zápůjčky či ručení je tak potřeba využívat uvážlivě s dostatečnou opatrností a vždy vyhodnotit, zda přínos převyšuje riziko.

Závěr

Holdingová struktura může být při správném nastavení a obezřetné správě pevnou kostrou vašeho podnikání, která vám usnadní další expanzi i ochrání to, co jste vybudovali. České finanční úřady i soudy vnímají holdingové struktury jako legitimní prostředek podnikání, pokud slouží skutečným ekonomickým účelům. Kvalitní nastavení a vybudování struktury je tak prvním krokem k úspěchu.

Zároveň ale holding není statickým řešením, které by po svém založení fungovalo „samo od sebe“. Naopak jeho přínosy se mohou v čase naplnit pouze tehdy, pokud jsou vlastnosti struktury průběžně reflektovány v každodenním rozhodování a jednotlivé kroky v rámci skupiny jsou prováděny v souladu s původním ekonomickým a právním smyslem její výstavby. Holdingovou strukturu proto vnímejte jako dlouhodobý koncept, nikoli jednorázový projekt. Obezřetnost a zapojení odborných poradců i v rámci správy holdingové struktury po jejím založení a realizaci (nejen) vnitroskupinových transakcí vám bude vždy oporou pro využívání všech výhod, které holding nabízí, za současné eliminace rizik, aby se z dobrého sluhy nestal špatný pán.

Mgr. Ing. Daniela Dvořáková
advokát

VENTAS s.r.o., advokátní kancelář

Antala Staška 2027/79
140 00 Praha 4

Tel.: + 420 775 975 412
Email: dvorakova@aventas.cz

[1] např. NSS 10 Afs 16/2023–78 ze dne 23.7.2024

[2] § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů

[3] § 25 odst. 1 písm. w) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů

Mgr. Ing. Daniela Dvořáková (AVENTAS) 16.01.2026