Stavebníci získávají od roku 2026 silnější pozici v soudních sporech o povolení stavby.* 

Souběh funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu – judikaturní vývoj.* 

Regulace cen taxislužby v roce 2026: co se mění a jaké mají obce možnosti?* 

Novela zákona o spotřebitelském úvěru: zásadní regulatorní přelom, který změní finanční trh i praxi poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.* 

Stavebníci získávají od roku 2026 silnější pozici v soudních sporech o povolení stavby.

Od 1. 1. 2026 se pro stavebníky zásadně mění pravidla soudních sporů o povolení staveb. Dosud stavebníci čelili situacím, kdy byly jejich investice ohroženy žalobami proti stavebnímu povolení, aniž by měli účinné procesní nástroje k ochraně svých práv. Novela soudního řádu správního účinná od 1. 1. 2026 jejich postavení výrazně posiluje.

Shrnutí od AI

Novela soudního řádu správního zásadně posiluje procesní postavení stavebníka v soudních řízeních proti stavebnímu povolení, kde dosud figuroval pouze jako osoba zúčastněná na řízení s omezenými právy. Nově má stavebník stejná procesní práva a povinnosti jako účastníci řízení a… více

Silnější postavení stavebníka v soudním řízení

Ve většině případů jsou účastníky soudního řízení proti stavebnímu povolení osoba, která nesouhlasí s povolením stavby, jako žalobce a stavební úřad jako žalovaný. Stavebník se nachází pouze v pozici osoby zúčastněné na řízení, která měla podle dosavadní úpravy jen omezený rozsah práv a podstatně slabší postavení než účastníci řízení. Přestože má stavebník přímý zájem na výsledku sporu, dosavadní úprava jej znevýhodňovala v rozsahu procesních práv proti žalobci.

Novela soudního řádu správního nově stanoví, že osoba zúčastněná na řízení má stejná procesní práva a povinnosti jako účastník, pokud zákon nestanoví jinak nebo to nevylučuje povaha procesního práva. Co to v praxi znamená? Soud musí se stavebníkem nakládat rovnocenně jako s účastníky řízení. Zejména mu musí doručovat všechna podání ostatních účastníků, vyzývat jej k vyjádření a poskytovat mu k tomu přiměřenou lhůtu. Má také právo trvat na jednání před soudem, navrhovat důkazy či právo vyjádřit se na závěr. Stavebník se tak nově může skutečně zapojit do řízení a aktivně prosazovat své zájmy v rovnoprávném postavení se žalobcem. Z hlediska rovnosti a práva na spravedlivý proces lze tuto změnu jednoznačně přivítat.

Právo na náhradu nákladů řízení

Osoba zúčastněná na řízení má nově také právo na náhradu nákladů řízení. Dosud platilo, že pokud byla žaloba proti stavebnímu povolení zamítnuta, žalobce nesl většinou pouze zanedbatelné náklady soudního poplatku. Naopak osoba zúčastněná si i v případě svého procesního úspěchu a zamítnutí bezdůvodné žaloby musela nést všechny náklady, které jí žalobce vyvolal, sama. Nyní však žalobce riskuje, že bude povinen uhradit stavebníkovi náklady řízení, včetně nákladů na právní zastoupení, znalecké posudky a další výdaje spojené s ochranou projektu v soudním řízení. Tato změna umožní stavebníkovi alespoň částečně kompenzovat vynaložené náklady a zároveň by měla přirozeně omezit počet účelových či obstrukčních žalob, které slouží primárně k blokování stavby. I tato změna směřuje k zajištění ústavně zaručené rovnosti a posílení spravedlnosti v soudním řízení mezi kolidujícími zájmy stran.

Žaloba proti negativním závazným stanoviskům

Dále novela umožňuje podat žalobu proti negativním závazným stanoviskům. Podle dosavadní judikatury platilo, že pokud dotčený orgán vydal negativní závazné stanovisko, stavebník musel i s negativním závazným stanoviskem nejdřív marně požádat stavební úřad o povolení, čekat na vydání zamítavého rozhodnutí stavebního úřadu, poté na rozhodnutí o odvolání a teprve poté měl možnost obrátit se na soud. Díky novele má stavebník možnost napadnout negativní závazné stanovisko u soudu okamžitě, aniž by musel absolvovat celý povolovací proces, který stejně skončil zamítnutím jeho žádosti. Negativní závazné stanovisko se totiž nově považuje (tzn. že zde dochází ke stanovení právní fikce) za rozhodnutí přezkoumatelné v soudním řízení správním. Dojde tím nejen k posílení a zrychlení soudní ochrany žadatele, ale i k úspoře veřejných prostředků a eliminaci zcela zbytečné zátěže vedených zbytečných správních řízení.

Ochrana proti zneužívání práva

Novela zavádí také další mechanismy proti zneužívání správních žalob. Nově soud může odmítnout nejen žalobu proti rozhodnutí, ale i jiné typy žalob, pokud sledují zjevné zneužití práva. Toto ustanovení posiluje ochranu před obstrukčními podáními, která nemají věcný základ, ale slouží pouze k blokování nebo zdržování projektu. Soud je také oprávněn stanovit lhůtu, do které mohou účastníci uvést nová tvrzení a označit nové důkazy. K později předloženým podkladům může soud přihlédnout jen tehdy, pokud nastaly až po stanovené lhůtě nebo je účastník bez své viny nemohl včas uvést. V ostatních případech soud pozdější tvrzení a důkazy nevezme v potaz. Toto pravidlo má za cíl zabránit účelovému prodlužování soudního řízení strategickým předkládáním nových argumentů a důkazů až v pozdní fázi řízení.

Co novela znamená pro stavební praxi?

Díky novele soudního řádu správního dochází k narovnání některých dosud nevyvážených ustanovení, která byla doposud v neprospěch stavebníka. Ten nyní může účinně hájit svá práva a v případě úspěchu má právo na náhradu nákladů řízení. Současně by náhrada nákladů měla odradit žalobce od podávání ryze obstrukčních žalob. Novela také umožňuje podat žalobu proti negativnímu závaznému stanovisku, aniž by stavebník musel absolvovat kompletní povolovací řízení. V souhrnu by změny měly vést k poklesu účelových žalob a ke zrychlení soudního přezkumu nejen ve stavebních věcech.

Od kdy se změny aplikují?

Novela nabyla účinnosti 1. 1. 2026, ale použije se i na soudní řízení, která byla zahájena dříve – avšak s některými výjimkami, a to například práva osoby zúčastněné na řízení na náhradu nákladů. Toto významné pravidlo se plně aplikuje až na řízení zahájená od 1. 1. 2026.

JUDr. Tomáš Kalenský
Vedoucí advokát

JUDr. Tereza Žůrková
Koncipientka
HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Florentinum, recepce A

Na Florenci 2116/15

110 00  Praha 1

Tel.:       +420 255 000 111

Fax:       +420 255 000 110

e-mail:    office@havelpartners.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Tomáš Kalenský, JUDr. Tereza Žůrková (HAVEL & PARTNERS) 02.03.2026

---

Souběh funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu – judikaturní vývoj.

Souběhem funkcí se rozumí situace, kdy člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonává vedle své funkce rovněž činnosti na základě pracovní smlouvy s touž korporací. Vzhledem k tomu, že tato problematika není v českém právním řádu výslovně upravena, je třeba odpovědi na otázky spojené s její přípustností a právními důsledky hledat v judikatuře soudů.

Shrnutí od AI

Judikatura konstantně zastává přípustnost nepravého souběhu funkcí, kdy člen statutárního orgánu může mít s korporací pracovní poměr, pokud vykonává činnosti odlišné od obchodního vedení společnosti. V otázce pravého souběhu funkcí došlo k zásadnímu vývoji, když Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 odmítl dř… více

Nepravý souběh funkcí

V soudní judikatuře je konstantně zastáván závěr o přípustnosti tzv. nepravého souběhu funkcí. Nepravým souběhem se rozumí situace, kdy statutární orgán a obchodní korporace uzavřou vedle vztahu z výkonu funkce rovněž pracovněprávní vztah, avšak předmětem tohoto pracovněprávního vztahu jsou činnosti odlišné od náplně funkce člena statutárního orgánu, tj. činnosti nespadající do obchodního vedení společnosti.

Přípustnost nepravého souběhu potvrdil již rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, v němž soud konstatoval: „Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů. Skutečnost, že fyzická osoba je společníkem společnosti s ručením omezeným nebo že byla ustavena statutárním orgánem společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu.“

Tento právní názor zastává judikatura kontinuálně až do současnosti. Klíčovým kritériem pro posouzení přípustnosti nepravého souběhu je oddělitelnost druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě od činností spadajících do obchodního vedení společnosti.

Pravý souběh funkcí – původní judikatura

Otázka přípustnosti pravého souběhu funkcí je v právní teorii i praxi dlouhodobě sporná. Pravým souběhem se rozumí situace, kdy člen statutárního orgánu vykonává činnosti spadající do obchodního vedení společnosti na základě pracovněprávního vztahu, typicky na základě tzv. manažerské smlouvy uzavřené vedle smlouvy o výkonu funkce.

Původní judikatura zastávala restriktivní přístup a pravý souběh nepřipouštěla. Závěry tehdejší ustálené judikatury shrnul například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, dle něhož „[…] podle ustálené judikatury činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu pracovněprávních předpisů a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy […]“. Z těchto důvodů soudy dlouhodobě shledávaly pracovní smlouvy uzavřené se statutárním orgánem na výkon činností spadajících do náplně funkce statutárního orgánu neplatnými.

Ustanovení § 66d obchodního zákoníku

V roce 2011 byl přijat zákon č. 351/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tato novela vložila do obchodního zákoníku nové ustanovení § 66d, které výslovně upravilo problematiku souběhu funkcí a připustilo pravý souběh zavedením institutu pověření obchodním vedením.

Podle § 66d odst. 1 obchodního zákoníku: „Statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem.“

Citované ustanovení současně zakotvilo určitá omezení souběhu. Pověření obchodním vedením nezahrnovalo účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti svěřené zákonem do výlučné působnosti statutárního orgánu. Pověřením obchodním vedením rovněž zůstala nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře.

Tato úprava však nebyla převzata do nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) ani do zákona o obchodních korporacích (zákon č. 90/2012 Sb.), které nabyly účinnosti dne 1. 1. 2014.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15

Zásadní zvrat v otázce přípustnosti pravého souběhu přinesl nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15. Ústavní soud odmítl závěr o obecné nepřípustnosti pravého souběhu a stanovil soudům postup pro hodnocení souladu pravého souběhu s právním řádem.

Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval: „[…] zákaz tzv. souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu české zákony nikdy výslovně nestanovily a tento zákaz judikatorně dotvořily až obecné soudy. Toto omezení soukromoprávních vztahů tak nestanovil zákonodárce, který je v českém ústavním pořádku primárním normotvůrcem, nýbrž obecné soudy, které mohou toliko dotvářet právo, a to navíc jen v omezené míře. Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.“[1]

Z hlediska pracovněprávního Ústavní soud vyslovil: „Z pracovněprávního pohledu tedy není důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim zákoníku práce.“[2]

Současně Ústavní soud formuloval požadavky na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů: „Obecné soudy musí v prvé řadě náležitě odůvodnit, proč si člen statutárního orgánu a korporace nemohou upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro který si zvolí režim zákoníku práce. Za druhé, musí obecné soudy odůvodnit, proč – pokud může člen statutárního orgánu část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné (pověřené) osoby, kterými mohou být i zaměstnanci korporace (přičemž posouzení míry takové delegace je v zásadě vnitřní věcí společnosti) –, není přípustné, aby tato působnost byla svěřena přímo členovi statutárního orgánu (a aby za tím účelem byla uzavřena s členem statutárního orgánu pracovní pracovněprávní smlouva).“[3]

Reakce Nejvyššího soudu – rozsudek sp. zn. 31 Cdo 4831/2017

Na nález Ústavního soudu reagoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, v němž formuloval závěry týkající se právní úpravy účinné před 1. 1. 2014, které se však dle Nejvyššího soudu uplatní i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.[4] Na těchto závěrech judikatura Nejvyššího soudu setrvává dodnes.

Podle bodu 37 uvedeného rozsudku: „Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.“

Nejvyšší soud však současně v bodě 38 zdůraznil podstatné omezení: „Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§ 2 odst. 3 obč. zák.).“

K otázce souběžné manažerské smlouvy Nejvyšší soud v bodě 39 uvedl: „Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.“

Nejvyšší soud rovněž příkladmo vymezil některá ustanovení, od kterých se nelze ve smlouvě o výkonu funkce či manažerské smlouvě odchýlit, jako například pravidla obchodního zákoníku upravující vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení.

Potvrzení závěrů nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23

V nejnovější judikatuře byly výše uvedené závěry aprobovány Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, v němž Ústavní soud konstatoval: „V řízeních navazujících na vydání kasačních nálezů (sp. zn. I. ÚS 190/15 a sp. zn. III. ÚS 669/17) obecné soudy připustily, že přestože výkon funkce člena statutárního orgánu není možné vykonávat paralelně v obchodněprávním a pracovněprávním režimu (poměru), je možné si smluvním ujednáním stran zvolit, aby do sebe obchodněprávní poměr (tj. vztah mezi obchodní společností a členem jejího orgánu) smluvně „inkorporoval“ úpravu obsaženou v zákoníku práce. Jinými slovy, ač nejde o výkon závislé práce a mezi stranami nevznikne pracovní poměr, mohou si smluvní strany zvolit, že se jejich vzájemná práva a povinnosti budou řídit – s určitými limity – ustanoveními zákoníku práce, sjednají-li to platně a účinně jako součást této smlouvy. Tento právní názor respektuje výhradu z předchozích nálezů Ústavního soudu, že skutečnost, že pojmově nejde o výkon závislé práce, neznamená, že by režimu zákoníku práce nebylo možné smluvně podřídit i jiné právní vztahy (viz nález sp. zn. I. ÚS 190/15, bod 45). Nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 190/15 a sp. zn. III. ÚS 669/17) na druhou stranu již dříve akceptovaly závěr obecných soudů, že výkon funkce člena statutárního orgánu není výkonem závislé práce, a Ústavní soud nevidí ani nyní důvod jejich závěry přehodnocovat.“[5]

Ústavní soud dále potvrdil existenci limitů smluvního režimu: „Ústavní soud také shodně s obecnými soudy shledává, že sjednání smluvního režimu zákoníku práce má své limity, které představuje zákonná úprava vztahů mezi členem statutárního orgánu a danou právnickou osobou.“[6]

Shrnutí aktuálního právního stavu

Z výše uvedeného vývoje judikatury lze shrnout, že současný právní stav nijak nezměnil skutečnost, že člen statutárního orgánu nevykonává svou funkci ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti charakteristickém pro závislou práci a jeho činnost není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.

Člen statutárního orgánu a obchodní korporace si však mohou v mantinelech kogentních právních norem sjednat některé výhody, které ze zákona náleží pouze zaměstnancům. „Mohou tak učinit buď jejich výslovným popsáním ve smlouvě (což je rozumný a preferovaný přístup), anebo tak, že odkážou na zákoník práce („podřídí se zákoníku práce“) a učiní z jeho ustanovení smluvní ujednání. […] Podřízením smlouvy režimu zákoníku práce (ujednáním, podle něhož se vztah mezi stranami má řídit zákoníkem práce) dochází k obdobné situaci, jako kdyby si strany jednotlivá ustanovení zákoníku práce „opsaly“ do textu smlouvy.“[7]

Při sjednávání takových ujednání je však nutné respektovat limity dané kogentními normami upravujícími postavení člena statutárního orgánu, zejména pravidla o vzniku a zániku funkce, odměňování, formě smlouvy o výkonu funkce, jejím schválení příslušným orgánem a povinnosti péče řádného hospodáře.

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D.,
advokát

Mgr. David Petrásek

Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář

Krajinská 281/44

370 01 České Budějovice

Tel.:     +420 386 323 247

e-mail:  reznicek@reznicek.com

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, bod 32.

[2] Tamtéž, bod 47.

[3] Tamtéž, bod 55.

[4] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, bod 52.

[6] Tamtéž, bod 55.

[7] ŠUK, Petr. Pracovněprávní ochrana členů statutárních orgánů obchodních korporací aneb „Nekonečný příběh, díl 875“. Soudní rozhledy, 2023, č. 11-12, s. 363.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D., Mgr. David Petrásek (Řezníček & Co.) 04.03.2026

---

Regulace cen taxislužby v roce 2026: co se mění a jaké mají obce možnosti?

Od roku 2026 se mění pravidla pro regulaci cen taxislužby. Novela zákona o cenách a nový cenový výměr Ministerstva financí dávají obcím možnost stanovit maximální ceny taxislužby na svém území. Nejde však o neomezené oprávnění – regulace je možná jen za splnění zákonných podmínek a při dodržení poměrně přísných procesních pravidel. V článku shrnujeme, kdy a jak mohou obce ceny taxislužby regulovat a na co by si měly dát pozor.

Shrnutí od AI

Obce mohou regulovat ceny taxislužby cenovým výměrem jen za předpokladu, že je trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže, přičemž regulace má vyvážit nerovné postavení mezi cestujícím a provozovatelem taxislužby. Cenový výměr je opatřením obecné povahy, … více

Kdy může obec ceny taxislužby regulovat?

Regulace cen ze strany obce je možná jen za splnění zákonem stanovených podmínek. Dle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), je to možné pouze tehdy, je-li trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže.

V případě taxislužby nastává možné ohrožení zejména z důvodu nerovného postavení mezi cestujícím (zákazníkem) a provozovatelem taxislužby. Zákazník si často objednává taxi ve spěchu, aniž by dopředu znal konkrétní trasu, dopravní podmínky nebo konečnou cenu, kterou za službu zaplatí. Nemá tak reálnou možnost porovnávat cenové nabídky. Provozovatel taxislužby přitom může svého výhodnějšího postavení zneužít a získat na úkor zákazníka nepřiměřený majetkový prospěch.[1]

Smyslem případné regulace cen je vyvážit takové nerovné postavení a chránit zákazníka. Obec by si však měla nejprve posoudit, zda takové riziko hrozí i na jejím území. To bude dáno zpravidla v místech velké koncentrace lidí, často turistů neznalých měny nebo místních poměrů.

Jak může obec ceny regulovat?

Pokud jsou zákonné požadavky splněny, může obec vydat cenový výměr, kterým ceny taxislužby zastropí. Vydaný cenový výměr je opatřením obecné povahy (OOP) dle § 3 odst. 3 a § 18k odst. 1 zákona o cenách, a proto musí splňovat požadavky, které zákon i soudní praxe na opatření obecné povahy klade.

V tomto směru by tak měl být cenový výměr řádně odůvodněn a v souladu s tzv. algoritmem soudního přezkumu opatření obecné povahy, který provádějí správní soudy v případě, že je vydané OOP napadeno žalobou.[2]

V souladu s tímto algoritmem musí být při vydání cenového výměru splněny následující podmínky:

1. obec má pravomoc k vydání cenového výměru,
2. obec při vydání cenového výměru nepřekročí svoji působnost,
3. obec dodrží správný procesní postup pro vydání cenového výměru,
4. obcí vydaný cenový výměr je v souladu se zákonem i s cenovým výměrem vydaným Ministerstvem financí, a
5. obcí vydaný cenový výměr je proporcionální, tedy umožňuje dosáhnout požadovaného cíle, logicky s ním souvisí a tohoto cíle není možné dosáhnout jiným a méně omezujícím způsobem.

Vzhledem k tomu, že zákonné zmocnění k regulaci cen dává obci Ministerstvo financí, měly by obce při vydání cenového výměru především dbát na dodržení správného procesního postupu a dále cenový výměr kvalitně a přehledně odůvodnit.

Procesní specifika cenového výměru

Vydání cenového výměru se v některých ohledech liší od běžného postupu při přijímání opatření obecné povahy. Podle § 3 zákona o cenách platí, že:

• obce nemusejí návrh cenového výměru zveřejňovat,
• veřejnost k němu nemůže podávat námitky nebo připomínky,
• nekoná se veřejné projednání.

Hotový cenový výměr musí být uveřejněn v Cenovém věstníku Ministerstva financí. Po zveřejnění ze strany Ministerstva financí by obec měla informaci o zveřejnění cenového výměru dle § 10 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o cenách oznámit na své úřední desce, a to po dobu alespoň 15 dnů. Stejná pravidla platí i při změně nebo zrušení cenového výměru. Cenový výměr vydává obecní úřad.

Zvláštní pozornost by obec měla věnovat kvalitnímu odůvodnění cenového výměru, a to jak z hlediska přiměřenosti zvolené regulace, tak z hlediska splnění zákonných předpokladů. Obec by neměla pouze odkázat na „zmocňovací“ cenový výměr vydaný Ministerstvem financí.[3] Naopak je třeba, aby regulaci zdůvodnila s ohledem na konkrétní situaci na svém území. Z cenového výměru by mělo být zřejmé, proč je regulace v dané obci skutečně opodstatněná a nutná. Obec by měla mít na paměti, že cenovou regulací zasahuje do práva na podnikání provozovatelů taxislužby.

Co může obec regulovat?

Obec může regulovat výhradně klasickou taxislužbu, tedy přepravu, jejíž cena je stanovena na základě fakticky ujeté vzdálenosti měřené taxametrem.[4]

Naopak nelze regulovat ceny přepravců, jejichž služby si mohou zákazníci zakoupit předem – online v mobilním telefonu. V těchto případech je totiž cestujícímu cena služby dopředu známa a cestující se může před platbou rozhodnout, zda nabízenou cenu akceptuje nebo nikoliv.[5]

Obce také mohou ceny regulovat pouze formou maximálních cen. Stanovená maximální cena by měla respektovat místní podmínky a poměry v konkrétní obci a měla by v sobě zahrnovat jak oprávněné náklady související s poskytnutou taxislužbou, tak přiměřený zisk pro provozovatele taxislužby s ohledem na místo, rozsah a četnost služby na území obce.[6]

Kde může obec ceny regulovat?

Obec může regulovat ceny výhradně na svém území, jinak by překročila svou působnost. V praxi se však nabízí zajímavá otázka, zda je obec naopak oprávněna regulovat cenu taxislužby na svém území pouze částečně, tedy pro konkrétní úsek, část města nebo jedinou trasu. Zákon o cenách i „zmocňovací“ cenový výměr totiž stanovují, že se maximální cena stanovená obcí musí vztahovat na všechny kupující a prodávajícího daného druhu zboží dle § 5 odst. 4 zákona o cenách. V praxi však může vzniknout potřeba regulovat konkrétní oblast, v níž jsou zákonné podmínky splněny, zatímco v jiné části obce tomu tak být nemusí.

Zákon tak na jednu stranu vzbuzuje dojem, že není možné regulovat ceny jen na vymezeném úseku. Na druhou stranu ale lze namítat, že má-li obec na výběr neregulovat ceny vůbec nebo je regulovat na celém území, měla by být oprávněna v rámci co nejmenšího zásahu do práv jednotlivých subjektů cenu regulovat i částečně. I v těchto případech by však nemělo jít o regulaci čistě selektivní a měla by být vymezena druhovým znakem, s ohledem na konkrétní potřeby obce v daném místě a čase. Také by touto regulací nemělo dojít k diskriminaci, a to jak z hlediska cestujících (zákazníků), tak z hlediska provozovatelů taxislužby. Nicméně je třeba upozornit, že zákon ani soudní judikatura tuto problematiku prozatím v praxi blíže neřeší.

Soudní přezkum cenového výměru

Vzhledem k tomu, že je cenový výměr opatřením obecné povahy, podléhá přezkumu ze strany správních soudů podle § 101a násl. soudního řádu správního. Zákon o cenách v § 3 odst. 6 stanovuje specifické podmínky pro přezkum, které mají před obecnou právní úpravou zakotvenou v soudním řádu správním přednost.

Žalobu proti cenovému výměru je proto možné podat nejpozději do tří měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti. Je tomu tak proto, že cenové výměry se zpravidla vydávají na jeden rok, a obecná roční lhůta zakotvená v soudním řádu správním by proto postrádala v tomto směru smysl.[7] Cenový výměr pak může napadnout každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech jeho vydáním zkrácen. Tím budou zpravidla provozovatelé taxislužby, na které bude cenový výměr dopadat.

Závěr

Právní úprava regulace cen v oblasti taxislužby přináší nové podmínky. Obce nově mohou ceny taxislužby regulovat cenovým výměrem, který je opatřením obecné povahy. Obecné zmocnění jim k tomu dává „zmocňovací“ cenový výměr, který vydává Ministerstvo financí.

Obce by měly k regulaci přistoupit za zákonem stanovených podmínek, a jimi vydaný cenový výměr by měl být řádně odůvodněn a měl by splňovat požadavky kladené na opatření obecné povahy zákonem i soudní praxí. Obce, které chtějí k regulaci přistoupit, by tak měly vždy zohlednit aktuální situaci na svém území a regulaci cen těmto podmínkám přizpůsobit.

Kde hledat více informací

• cenový výměr vydaný Ministerstvem financí
• důvodová zpráva k novele zákona o cenách

JUDr. Anna Horváthová,
advokátní koncipientka

KROUPALIDÉ advokátní kancelář s.r.o.

Dominikánské náměstí 656/2
602 00 Brno

Tel.: +420 777 930 747
E-mail: kancelar@kroupalide.cz

[1] Cenový výměr Ministerstva financí č. 07/2025, ze dne 15. 7. 2025, č.j. MF-19373/2025/2601-1 (dále jen „cenový výměr“), str. 4.

[2] Algoritmus soudního přezkumu opatření obecné povahy je popsán např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č.j. Ao 1/2005-98.

[3] NAISER, T., JANEČKOVÁ, M., SVOBODOVÁ, D., KLOUČEK, J. Zákon o cenách. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-11-18]. ASPI_ID KO526_1990CZ.

[4] K podrobnějšímu vymezení předmětu regulace viz cenový výměr, str. 2.

[5] K bližšímu odůvodnění viz cenový výměr, str. 7.

[6] K výši regulovaných cen viz cenový výměr, str. 5.

[7] NAISER, T., JANEČKOVÁ, M., SVOBODOVÁ, D., KLOUČEK, J. Zákon o cenách. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-11-18]. ASPI_ID KO526_1990CZ.

JUDr. Anna Horváthová (KROUPALIDÉ) 26.02.2026

---

Novela zákona o spotřebitelském úvěru: zásadní regulatorní přelom, který změní finanční trh i praxi poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

Ministerstvo financí České republiky v únoru 2025 předložilo návrh rozsáhlé novely zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“). Cílem je transpozice nové evropské směrnice EU 2023/2225 o spotřebitelském úvěru („CCD2“), která komplexně přepracovává regulatorní rámec spotřebitelského úvěrování v EU. Český finanční trh tak zřejmě čekají nejvýznamnější změny od roku 2016, kdy začal platit ZSÚ.

Shrnutí od AI

Návrh novely zákona o spotřebitelských úvěrech významně rozšiřuje působnost regulace na dosud vyjmuté produkty jako bezúročné úvěry, BNPL služby a krátkodobé mikropůjčky. Zpřísňuje rovněž pravidla pro reklamu a marketing úvěrů, zejména v online prostředí, zakazuje bagatelizování rizik a posiluje inform… více

Předložená novela nesleduje pouhou implementaci evropských pravidel. Zavádí také národní úpravy, které zásadně zvýší regulatorní náročnost při poskytování i zprostředkování spotřebitelských úvěrů, zpřísní informační povinnosti a rozšíří okruh regulovaných úvěrových produktů. Týká se tedy nejen bank, ale především nebankovních poskytovatelů, P2P platforem, mikropůjček, online poskytovatelů krátkodobých úvěrů i obchodníků, kteří úvěr zprostředkovávají.

Rozšíření působnosti zákona: konec „bezúplatných“ úvěrů mimo regulaci

Jedním ze stěžejních prvků novely je rozšíření působnosti zákona i na ty kategorie úvěrů, které byly dosud vyjmuty. Nově pod regulaci spadnou například:

• úvěry poskytované bez úroku či bez poplatků,
• některé typy BNPL (buy now – pay later) služeb,
• úvěry s velmi krátkou dobou splatnosti či minimální výší,
• úvěry poskytované prostřednictvím digitálních platforem.

Tím se prakticky eliminuje dosavadní praxe části trhu obcházet regulatorní požadavky skrze konstrukce „bezplatných“ půjček či odložených plateb. Pro poskytovatele to znamená rozšíření povinností v oblasti dohledu, evidence, informačních povinností i posuzování rizik.

Zpřísněná pravidla pro reklamu a marketing

Novela výrazně zpřísňuje regulaci reklamy a obchodních praktik, zejména v online prostředí. Zásadní změny zahrnují mj.:

• zákaz používání formulací bagatelizujících rizika nebo navozujících dojem, že úvěr je „bez starostí“,
• výrazné posílení povinnosti zřetelně uvádět RPSN a základní parametry úvěru,
• zákaz používání některých psychologicky cílených prvků vůči ekonomicky zranitelným skupinám,
• rozšíření kontrolních pravomocí ČNB vůči digitálním marketingovým kanálům.

Cílem je odstranit agresivní marketingové techniky, které u části spotřebitelů vedly k nadměrnému zadlužení.

Regulace nákladů úvěru a posílení ochrany spotřebitele

Novela rovněž zpřísňuje limity a pravidla pro veškeré poplatky spojené s úvěrem a navrhuje zastropovat úrokové sazby. Návrh počítá s rozdělením spotřebitelských úvěrů na dvě části: jednak nad 20 tisíc a se splatností delší než šest měsíců (dle důvodové zprávy úvěry kategorie A), jednak do 20 tisíc a se splatností do šesti měsíců (úvěry kategorie B).

U úvěrů A, tedy úvěrů nad 20 tisíc korun a se splatností delší než šest měsíců by se vycházelo z výše repo sazby stanovené Českou národní bankou navýšené o osm procentních bodů, a to celé vynásobeno čtyřmi. Hodnota repo sazby pro tento výpočet má být minimálně 4 %. Bude-li repo sazba ČNB nižší, hodnota sazby pro výpočet nákladů se automaticky dorovná na 4 %.

U nižších půjček do 20 tisíc a splatností do šesti měsíců se v rámci novely počítá toliko s limitem celkových nákladů, nikoli RPSN jako u vyšších půjček. Limit se má počítat jako součin vypůjčené částky a délky úvěru, snížený o limitní sazbu, navíc s paušálem ve výši 2000 korun.

Dopady na trh: Prevence předlužení vs. rostoucí regulatorní náklady

Z pohledu spotřebitele novela výrazně posiluje jeho právní postavení. Zavádí vyšší transparentnost, ochranu před agresivním marketingem, a především regulaci nákladů.

Česká úprava navíc zvažuje další národní omezení maximální výše sankcí, což je krok, který může zásadně změnit ekonomiku krátkodobých a rizikových úvěrových produktů.

Z pohledu poskytovatelů však novela znamená:

• možné omezení některých typů produktů (krátkodobé úvěry a mikroúvěry),
• zvýšení regulatorního rizika a přesunu spotřebitelů do šedé zóny,
• výrazné navýšení compliance zátěže a potřeby investic do IT infrastruktury.

Trh se může postupně konsolidovat — malí poskytovatelé se budou obtížně vyrovnávat s novými požadavky, což vyvolá tlak na fúze či jejich odchod z trhu.

Na tomto místě je však vhodné upozornit na možné negativní dopady na zavedení úrokových stropů. Sám předkladatel v důvodové zprávě uvádí, že „Příliš nízko nastavený strop celkových nákladů může teoreticky některým spotřebitelům (sociálně slabým, sociálně vyloučeným, tj. i rizikovějším, méně bonitním) omezit přístup ke spotřebitelským úvěrům, které jsou dnes nabízené částí nebankovního trhu.“

Pro názorné případy problematicky aplikovaných úrokových stropů nemusíme chodit daleko. Kupříkladu na Slovensku má 10 let po zavedení úrokových stropů 37 % lidí problém získat legální úvěr.[1] Je zjevné, že nevhodně zvolená regulace, a především zavedení přísných cenových stropů s regulací RPSN v konečném důsledku vedly ke zhoršení situace pro spotřebitele na Slovensku a významnému růstu šedé ekonomiky.[2]

V důsledku zpřísnění kvalifikačních kritérií pro žadatele o získání povolení na poskytování spotřebitelských úvěrů na Slovensku i zvýšení jejich administrativního zatížení došlo k citelnému poklesu počtu tamních regulovaných poskytovatelů úvěrů. Tento stav byl však dán požadavkem na zvýšení výkonu dohledu na trhu poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, což lze hodnotit pozitivně. Oproti tomu zavedení úrokových stropů mělo silný negativní dopad na tamní podnikatelské prostředí. Výsledkem zavedení cenové regulace spotřebitelských úvěrů na Slovensku ale bylo výrazné omezení dostupnosti legálních úvěrů pro méně bonitní klientelu. Firmy, jejichž obchodní model byl postaven na obsluze klientů mimo bankovní sektor, trh opustily. Někteří spotřebitelé tak zamířili přímo do náruče neregulovaných subjektů, čímž došlo k prudkému rozvoji šedé ekonomiky. Ukazuje se, že počet spotřebitelů, kteří mají zkušenosti s lichváři, je významný.[3]

Na příkladu Slovenska tak lze sledovat, že nevhodné zastropování cen spotřebitelských úvěrů může mít silně negativní dopad na legální trh s úvěry. Oproti původnímu smyslu legislativy tak může vést k reálnému snížení dostupnosti služeb pro spotřebitele.

Jelikož v rámci Slovenska reálně došlo k deformaci trhu a zásadnímu omezení poctivých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, je otázkou, zda nepostačuje již zavedená tuzemská regulace cen spotřebitelských úvěrů.

Vzhledem k možným negativním dopadům je tak nutné položit si otázku, zda je cenová regulace úvěrů vůbec nutná. Je důležité si uvědomit, že CCD2 po členských státech nevyžaduje zavedení ex lege cenové regulace. CCD2 ponechává na členských státech, aby zavedly opatření na ochranu spotřebitelů před příliš vysokými cenami úvěrů. Členské státy, které již taková opatření mají (viz např. ČR), mohou zachovat svůj současný právní režim, jiné mohou zavést cenové stropy. Stávající systém v České republice založený na ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je obecně vnímán jako zcela dostatečný, ověřený a dlouhodobě funkční. Díky tomu už v úvodních fázích a přípravách CCD2 byla Česká republika Evropskou komisí vyhodnocena jako země se zavedenou cenovou regulací spotřebitelských úvěrů. Zavedení cenových stropů se tak v prostředí České republiky může oproti vůli zákonodárce změnit v nástroj čistě protispotřebitelský a škodlivý.

Stávající úroveň ochrany spotřebitele v České republice

Ustanovení čl. 31 CCD2 upravující zavedení opatření proti nepřiměřeným cenám spotřebitelského úvěru patřilo při projednávání směrnice k nejvíce diskutovaným. Původní návrh směrnice explicitně ukládal členským státům zavést fixní ceny úvěrů.[4]  Zavedení stropů v jakékoliv podobě však bylo při přijímání směrnice ze strany řady orgánů veřejné moci i soukromých institucí velmi kritizováno. V České republice tak například Senát ČR navrhoval zrušení ustanovení ukládající povinné zavedení úrokových stropů s odůvodněním, že takovým zavedením by se posílila šedá ekonomika a zranitelným spotřebitelům by půjčovaly peníze subjekty, které nejsou nijak regulovány. Cenová regulace by tak neomezila poptávku po úvěrech, ale pouze ji přesunula do neregulované šedé zóny.[5] Na příkladu Slovenska lze vysledovat, že po nevhodném zavedení regulace cen úvěrů přesně k tomuto došlo.

Například v usnesení Senátu ČR ze dne 27. října 2021 je nesouhlas s cenovou regulací úvěrů zdůvodněn odpovídající úrovní ochrany tuzemských spotřebitelů prostřednictvím zavedených pravidel (myšleno zejm. institut lichvy) a dobrých mravů. Řada jiných institucí také poukazovala na pochybnou metodiku Evropské komise, s jakou zavedení úrokových stropů navrhla. V neposlední řadě také Evropská komise v rámci svých studií uváděla Českou republiku jako zemi s cenovými stropy.[6]

Již v této fázi projednávání CCD2 bylo zjevné, že Česká republika je vnímána Evropskou komisí jako prostředí se stabilní a zavedenou úrovní ochrany spotřebitele, resp. prostor s již zavedenými cenovými stropy. S poukazem na tuto skutečnost tak není zřejmé, proč by nyní mělo dojít k zavádění nucené cenové regulace, nadto s přihlédnutím k možným negativním důsledkům a silně negativním zkušenostem ze zahraničí (viz negativní zkušenost na Slovensku).

Na návrh Evropské rady[7] bylo proto příslušné ustanovení návrhu směrnice změněno tak, že právní úpravy členských států musí obsahovat nějaké opatření proti stanovení nepřiměřených cen spotřebitelského úvěru; výběr konkrétního opatření náleží členskému státu a zavedení stropů je v směrnici zmiňováno pouze jako jedna z variant.[8]  Členské státy, ve kterých jsou spotřebitelé proti nepřiměřeným cenám spotřebitelského úvěru chráněni pomocí institutu lichvy (či jejího ekvivalentu) a o kterém rozhodují soudy v jednotlivých případech, proto nemusí zavádět zvláštní nástroje ochrany proti nepřiměřeným cenám.[9] Jakkoliv v České republice nejsou stropy zavedeny přímo v legislativě, fakticky jsou založeny ustálenou judikaturou vyšších soudů, a Česká republika je tak vnímána jako země s fungující úrovní ochrany spotřebitele, což vyplývá mj. z odborných analýz.[10]

S ohledem na výše popsaný vývoj návrhu CCD2 v rámci Evropské komise a kritické vyhodnocení původně navrhovaných úrokových stropů tak není jasné, proč připravovaná novela transponující směrnici CCD2 do tuzemské legislativy obsahuje cenovou regulaci, ke které navíc samo Ministerstvo financí České republiky zaujalo velmi kritický postoj.[11]

Na rozdíl od původního návrhu totiž CCD2 nestanoví povinné pevné stropy pro úvěrové sazby, roční procentní sazby poplatků ani celkové náklady na úvěry. CCD2 toliko ponechává na členských státech, aby zavedly svá vlastní opatření na ochranu spotřebitelů před příliš vysokými sazbami a cenami úvěrů. Členské státy, které již taková opatření mají, tak mohou zachovat svůj současný právní režim.

V rámci prevence před možnými negativními změnami nebankovního úvěrového trhu po zavedení regulatorních stropů je vhodné vnímat současnou (a kvalitní) úroveň ochrany spotřebitele. Článek 31 směrnice CCD2 totiž nevyžaduje změnu ZSÚ, když spotřebitelům se dostává již dnes ochrany proti nepřiměřeným cenám spotřebitelského úvěru prostřednictvím institutu lichvy a dobrých mravů.[12] V tomto smyslu tak čl. 31 CCD2 nevyžaduje zavedení ex lege cenové regulace.

Navrhované zastropování cen spotřebitelských úvěrů, tak nemusí být vzhledem k dostatečné úrovni ochrany spotřebitele a možným rizikům pro úvěrový trh v prostředí České republiky žádoucí. Nejen na případu Slovenska se lze obávat, že zavedení regulace povede pouze k nárůstu nelegálních poskytovatelů a k oligopolizaci úvěrového trhu, tedy ke zhoršení současné situace, a ne k jejímu zlepšení.

Závěr: regulatorní revoluce na úvěrovém trhu

Novela ZSÚ představuje komplexní přestavbu právního rámce, která zasáhne celý finanční sektor. Pro spotřebitele by měla znamenat výrazné zvýšení právní ochrany. Je však nutné navrhované změny posuzovat kriticky a v širších souvislostech. Navrhovaná opatření totiž nemusejí ve výsledku znamenat zvýšení úrovně kvality poskytovaných služeb pro spotřebitele. Mohou totiž znamenat, že vyšší počet spotřebitelů nebude moci být obsloužen stávajícími poskytovateli nebankovních úvěrů. Tito spotřebitelé se tak budou muset obrátit na neregulované subjekty, kde prakticky ztrácí jakoukoliv ochranu.

Nejen na příkladu Slovenska lze vysledovat, že cenová regulace spotřebitelských úvěrů ve svém důsledku vede k omezení dostupnosti regulovaných finančních služeb, a to zejména pro skupiny spotřebitelů se zvýšeným rizikem. Omezení legální nabídky finančních služeb nevede k omezení poptávky, ale pouze jejímu přesunu do neformální, neregulované zóny a vzniku nelegálního trhu, bez jakýchkoliv záruk pro spotřebitele.

Ať již návrh novely ZSÚ dopadne jakkoliv, již nyní je jasné, že pro poskytovatele spotřebitelských úvěrů půjde o jednu z největších regulatorních výzev posledního desetiletí.

V souladu s čl. 48 CCD2 je navrhována účinnost novely dnem 20. listopadu 2026. Ti, kteří implementaci podcení, mohou čelit nejen sankcím, ale také konkurenční nevýhodě. Naopak ti, kteří se připraví včas, mohou získat významný náskok.

JUDr. Mgr. Tomáš Trojan

Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.

Na Zábradlí 1, 110 00 Praha 1

Tel. : +420 739 348 665

Email: ak@ppak.cz

[1] K dispozici >>> zde.

[2] K dispozici >>> zde.

[3] K dispozici >>> zde.

[4] Čl. 31 odst. 1 původního návrhu CCD II stanovil: „Členské státy zavedou horní hranice pro jeden nebo více těchto prvků: (a) úrokové sazby použitelné na smlouvy o úvěru nebo služby skupinového financování úvěru; (b) roční procentní sazbu nákladů; (c) celkové náklady úvěru pro spotřebitele.“ Návrh je dostupný >>> zde.

[5] Vyjádření je dostupné >>> zde.

[6] Evropská komise odůvodňovala zavedení povinného fixního CAPu mimo jiné tím, že ten byl zaveden již v 23 členských státech, mimo jiné v České republice a Spolkové republice Německo (viz str. 128 zprávy o posouzení dopadů dostupné zde). Pro Českou republiku toto tvrzení zjevně správné není. Shodně není správné, ale ani například pro Spolkovou republiku Německo (viz str. 15 vyjádření od asociace sdružující německé finanční instituce, které je dostupné >>> zde).

[7] Viz bod 13 (d) jejího vyjádření, které je dostupné >>> zde.

[8] Viz recitál č. 73 a čl. 31 odst. 1 směrnice CCD II.

[9] Z reprezentativních zdrojů psaných v anglickém jazyce viz Amayuelas, E., A. A Third Directive on Consumer Credit. European Review of Contract Law. 2024, č. 1, str. 17: „The maximum permissible cost of credit is regulated in national legislation, but Article 31 CCD 2023 now obliges Member States to introduce measures to ensure that consumers cannot be charged excessively high rates of interest, APRs or the total cost of credit. […] The provision does not oblige Member States to introduce interest rate ceilings or caps. At the Council’s request, Article 31 allows for the introduction of national measures equivalent to interest rate ceilings, which have proven to be effective and are also designed to protect consumers from excessive rates or charges. It could well be, therefore, that Member States would continue to rely on the courts to determine usury, with the consequent legal uncertainty in view of the range of criteria for assessing it.“ Příspěvek je dostupný zde.

[10] Report on non-bank consumer credit markets in the European Union, Deloite, 2022.

[11] Viz předchozí stanoviska Ministerstva financí České republiky, např. Stanovisko MF ČR ke ST č. 377 v 8. období PSP ČR: “V obou případech byly tyto záměry ale poměrně jednoznačně zamítnuty, mimo jiné i proto, že na jejich negativní důsledky upozornili ti, kteří praxi nebankovního půjčování v ČR a problémy předlužených spoluobčanů dlouhodobě sledují přímo v terénu (např. Člověk v tísni, Poradna při finanční tísni, Sdružení českých spotřebitelů),” dále Stanovisko MF ČR ke ST č. 380 v 8. období PSP ČR: “Výsledkem by však nebyla redukce poptávky po úvěrech ze strany spotřebitelů, ale pouze její přesun do zóny ilegálního podnikání, ve které neplatí žádná ochrana spotřebitele. Možné zlevnění úvěrů pro část spotřebitelů by tak bylo vykoupeno rozmachem černého trhu. Hrozí, že by nedošlo k zamýšlenému snížení finančních problémů spotřebitelů, ale naopak spíše k jejich nárůstu, zejména v případě spotřebitelů sociálně slabých, protože by se zhoršil jejich přístup k legálně poskytovaným úvěrům,” příp. Stanovisko MF ČR ke ST č. 41 v 7. období PSP ČR: “[…] regulace RPSN není třeba, neboť existuje již ustálená judikatura českých soudů o tom, co je a co není v souladu s dobrými mravy s přihlédnutím k riziku jednotlivých dlužníků.”

[12] Za všechny viz usnesení Nejvyššího soudu z 24. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3062/2022, odst. 12 a 13, nebo rozhodnutí Finančního arbitra z 19. 1. 2021, sp. zn. FA/SR/SU/1976/2018 – 39, str. 17 až 19.

JUDr. Mgr. Tomáš Trojan (Plavec & Partners) 27.02.,2026