Byznys a paragrafy, díl 29.: Jednání za s.r.o. – jednatelé.* 

Jak fungují plánovací smlouvy v reálných situacích (2. díl).* 

Problematické aspekty změn v úpravě odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.* 

Příkaz a příkaz na místě v přestupkovém řízení vedeném orgány inspekce práce.* 

Zdrojové kódy jako „pojistka“ proti vendor-lock-inu: judikatorní korekce a její meze.* 

Byznys a paragrafy, díl 29.: Jednání za s.r.o. – jednatelé.

Vítáme vás u dalšího dílu naší série Byznys a paragrafy, kterou pro vás připravuje advokátní kancelář LAWYA. V tomto díle se zaměříme na jednání za společnost s ručením omezeným prostřednictvím jejích statutárních orgánů – jednatelů. Zejména se podíváme na základní postavení jednatele, jeho oprávnění jednat za společnost vůči třetím osobám, ale také na hlavní povinnosti a odpovědnost, které jsou s výkonem této funkce spojeny.

Shrnutí od AI

Článek poskytuje přehledový výklad klíčových aspektů právního postavení jednatele společnosti s ručením omezeným podle platné české právní úpravy. Věnuje se zejména rozsahu jeho oprávnění zastupovat společnost navenek, přičemž zdůrazňuje, že interní omezení tohoto zastoupení nemají účinek vůči třetím osobám, s v… více

Obecně k postavení jednatele

Obecně platí, že jednateli náleží oprávnění jednat ve všech věcech, které zakladatelské právní jednání (společenská smlouva, zakladatelská listina atd.), zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu společnosti. Především mu tak náleží zejména obchodní vedení společnosti, kterým se rozumí organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu závodu společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. Jeho součástí je i vytváření krátkodobých, popřípadě střednědobých podnikatelských záměrů společnosti a rozhodování o nich.[1][2] Dále mu například náleží vedení evidence a účetnictví, poskytování informací o společnosti společníkům, svolávání valné hromady atd. Tato oprávnění jednatele však směřují převážně „dovnitř“ společnosti a pro účely tohoto článku nás tak bude zejména zajímat, jakým způsobem může jednat se třetími osobami.

Z občanského zákoníku plyne, že jednatel je oprávněn zastupovat společnost ve všech záležitostech.[3] Jakákoliv omezení tohoto oprávnění ze strany společnosti tak nemají účinek vůči třetím osobám – společnost tedy bude vázána i jednáním jednatele v rozporu s takovým vnitřním omezením.[4] Jedinou výjimkou z tohoto pravidla představují jednání, která jsou ze zákona podmíněná souhlasem valné hromady, např. uzavření smlouvy o převodu závodu nebo podstatné části jmění společnosti.[5]

Smlouva o výkonu funkce

Smlouva o výkonu funkce je základní dokument, který upravuje vztah mezi společností a jejím jednatelem. V praxi konkretizuje povinnosti, které má jednatel ze zákona a často upravuje také způsob odměňování jednatele, mlčenlivost jednatele ve vztahu k výkonu jeho funkce nebo např. „benefity“, které může jednatel využívat při výkonu funkce. Přestože neexistuje povinnost tuto smlouvu s jednatelem uzavřít, tak pro předejití možným problémům to lze jedině doporučit.

Ačkoliv zákon ponechává její obsah převážně na vůli stran, tak stanoví několik povinností – smlouva musí být písemná a k jejímu uzavření musí dát souhlas nejvyšší orgán společnosti (typicky valná hromada), jinak je smlouva neúčinná. Ve smlouvě o výkonu funkce by také mělo být upraveno odměňování jednatele za výkon jeho funkce – platí totiž, že pokud není odměňování upraveno, tak je výkon funkce jednatele bezplatný.[6]

Péče řádného hospodáře

Jednatel je povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, tedy s nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí.[7] Pro pochopení obsahu této povinnosti si vysvětlíme obsah těchto pojmů:

• • Nezbytná loajalita – povinnost dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými nebo třetích osob,[8]
  • Potřebné znalosti a pečlivost – povinnost při určitém rozhodování využít veškeré rozumně dostupné informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody existujících variant podnikatelského rozhodnutí.[9] To ovšem neznamená, že by jednatel musel být odborníkem ve všech záležitostech, ve kterých rozhoduje. Jednatel je však povinen rozpoznat, zda jeho znalosti stačí na posouzení jeho konkrétního jednání. Pokud takové znalosti nemá, tak je povinen zajistit posouzení takové záležitosti osobou, která potřebné znalosti má.[10] Zákon o obchodních korporacích tuto povinnost doplňuje tzv. pravidlem podnikatelského úsudku, podle kterého jedná pečlivě a s potřebnými znalostmi ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace.[11] Pokud je tedy tento požadavek naplněn, tak jednatel nemůže být za takové své jednání odpovědný (to neplatí, pokud nepostupoval s nezbytnou loajalitou).

Důsledky porušení péče řádného hospodáře mohou být pro jednatele dalekosáhlé. Předně je povinen společnosti nahradit škodu, kterou jí takovým porušením způsobil. Pokud ji nenahradí, tak ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil.[12] Současně je jednatel v případě porušení péče řádného hospodáře povinen společnosti vydat prospěch, který takovým porušením získal (pokud to není možné, tak ho jednatel nahradí společnosti v penězích).[13]

Za porušení péče řádného hospodáře také může soud jednatele vyloučit, a dokonce mu i zakázat výkon funkce jednatele v jakékoliv společnosti (maximálně na 3 roky).[14]

V případě závažnějších porušení péče řádného hospodáře může být jednatel rovněž trestněprávně odpovědný, a to např. za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku úmyslně dle § 220 trestního zákoníku nebo z nedbalosti dle § 221 trestního zákoníku.

Jednání více jednatelů

Zakladatelské právní jednání může určit, že společnost má více jednatelů. Pokud zakladatelské právní jednání nestanoví jinak, tak je každý jednatel oprávněn jednat samostatně a ke své činnosti nepotřebuje souhlas ostatních jednatelů.[15] V případě, že má dle zakladatelského právního jednání zastupovat společnost více jednatelů a fakticky za ni jednal pouze jeden z nich, nebo menší než stanovený počet jednatelů, tak takové právní jednání společnost nezavazuje,[16] pokud nebyla tato podmínka dodatečně napravena – tedy např. smlouvu podepíše i druhý jednatel.[17] V případě neschválení takového jednání bude toto jednání zavazovat přímo dotčeného jednatele – pokud tedy byla strana, se kterou bylo jednáno v dobré víře v to, že jednatel může jednat samostatně, tak může tato osoba po jednateli požadovat buď přímo plnění uzavřeného závazku, nebo náhradu způsobené škody.[18]

Před jednáním se společností je tak vhodné si vždy v obchodním rejstříku ověřit, zda je příslušný jednatel oprávněn za společnost jednat a zda je oprávněn jednat sám nebo společně s dalšími jednateli.

Právnická osoba jako jednatel

Jednatelem společnosti může být i právnická osoba. Z povahy věci však tato právnická osoba musí k jednání za společnost zmocnit příslušnou fyzickou osobu, která musí splňovat obecné požadavky na výkon funkce jednatele – bez uvedení této osoby není možné příslušnou právnickou osobu zapsat jako jednatele do obchodního rejstříku. Pokud právnická osoba/jednatel nezmocní takovou osobu do 3 měsíců od vzniku její funkce jednatele, tak její funkce zaniká uplynutím této doby. Obdobně pokud zanikne fyzické osobě jako zmocněnci právnické osoby/jednatele předmětné zmocnění, tak musí tato právnická osoba do 3 měsíců od zániku tohoto zmocnění zmocnit jinou fyzickou osobu, jinak uplynutím této doby opět zaniká funkce právnické osoby jako jednatele společnosti.[19]

Závěrem

Jednatel hraje ve společnosti s ručením omezeným naprosto zásadní roli, neboť zajišťuje její každodenní řízení a současně ji zastupuje navenek vůči třetím osobám. Na výkon této funkce však zákon klade poměrně vysoké nároky, a je proto nutné se s nimi podrobně seznámit. Zároveň je třeba mít na paměti, že tento článek nemá za cíl přinést komplexní návod na řádný výkon funkce jednatele, ale uvést základní přehled nejdůležitějších aspektů postavení jednatele. V případě potřeby podrobnějších informací nebo řešení konkrétní situace jsme připraveni poskytnout bližší vysvětlení či odbornou právní pomoc.

Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud chcete mít přehled o aktuálních právních změnách a praktických doporučeních, přihlaste se k odběru našeho měsíčního newsletteru, který vám přináší nejnovější právní novinky a užitečné tipy.

Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.

Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání.

Mgr. Jakub Hanák,
advokát

Mgr. Jaroslav Jonáš,
advokátní koncipient

LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.

Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy

Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno

tel.:    +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz

[1] Štenglová, I. § 195 [Obchodní vedení]. In: Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 520.

[2] Blíže se k obsahu obchodního vedení vyjádřil např. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.

[3] § 164 odst. 1 občanského zákoníku.

[4] § 47 zákona o obchodních korporacích.

[5] § 190 odst. 2 písm. i) zákona o obchodních korporacích.

[6] § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích.

[7] § 159 odst. 1 občanského zákoníku.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015.

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011.

[11] § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

[12] § 159 odst. 3 občanského zákoníku.

[13] § 53 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.

[14] § 63 zákona o obchodních korporacích.

[15] § 164 odst. 2 občanského zákoníku.

[16] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2685/2015.

[17] Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Vydání I. Praha: Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2016, s. 48.

[18] § 440 občanského zákoníku.

[19] § 46a zákona o obchodních korporacích.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Jakub Hanák, Mgr. Jaroslav Jonáš (LAWYA) 19.03.2026

---

Jak fungují plánovací smlouvy v reálných situacích (2. díl).

Přinášíme vám druhý díl naší série věnované plánovacím smlouvám podle nového stavebního zákona. V prvním díle jsme se zaměřili na základní charakteristiku plánovacích smluv, jejich historický vývoj, právní rámec a typy, stejně jako na klíčové náležitosti jejich uzavírání. Nyní se podíváme na praktické aspekty fungování plánovacích smluv – jak je měnit, rušit či vypovídat, jak řešit spory z těchto smluv, jaké daňové dopady s sebou přinášejí a jaké praktické tipy je třeba při jejich uzavírání zohlednit.

Shrnutí od AI

Článek se věnuje praktickým aspektům plánovacích smluv podle nového stavebního zákona, zejména jejich změně, zrušení, výpovědi, řešení sporů a daňovým důsledkům. Změna smlouvy vyžaduje souhlas všech smluvních stran, zrušení je možné pouze z taxativně vymezených důvodů dle správního řádu a výpověď musí být ve smlouvě výslovn… více

Změna, zrušení a výpověď plánovací smlouvy

Nejméně komplikovanou formou je změna obsahu plánovací smlouvy.[1] Na změně musí panovat shoda napříč všemi smluvními stranami. Eventuálně lze uvažovat o využití možnosti postoupení smlouvy, nicméně i zde platí pravidlo absolutního souhlasu všech smluvních stran,[2] včetně případného opětovného schválení ze strany zastupitelstva územně samosprávného celku.

Další variantou je podání návrhu na zrušení veřejnoprávní smlouvy.[3] Správní řád taxativně stanovuje pět důvodů, které mohou být základem pro učinění tohoto úkonu. Předně, pokud taková možnost byla v plánovací smlouvě výslovně dohodnuta – často ve spojení se závažným porušením plánovací smlouvy. Mezi další relevantní okolnosti patří rozpor s právními předpisy, ochrana veřejného zájmu, podstatná změna rozhodných poměrů a objevení nových, dříve neznámých skutečností, za nichž by některá strana plánovací smlouvu neuzavřela.

Jestliže některá strana s postoupením či zrušením smlouvy nesouhlasí, může navrhovatel požádat správní orgán příslušný k závaznému rozhodnutí a nahrazení nesouhlasného projevu vůle smluvní strany.[4] Smlouva je zrušena doručením písemného souhlasu poslední smluvní strany, případně nabytím právní moci rozhodnutí správního orgánu.[5]

Poslední možností je výpověď plánovací smlouvy.[6] Úprava výpovědi podle správního řádu stanovuje přísnější podmínky než OZ. Výpověď totiž musí být v plánovací smlouvě výslovně upravena, stejně tak je zapotřebí dohodnout výpovědní lhůtu. Výpověď se podává vždy písemně a musí být ve smlouvě zakotvena již při jejím uzavření. Z tohoto důvodu doporučujeme sjednat v plánovací smlouvě možnost výpovědi, aby se předešlo případným sporům řešeným před správními orgány či soudy.

Co se „starými“ (kvazi)plánovacími smlouvami?

Jak již bylo uvedeno v kapitole II, plánovací smlouvy uzavřené za účinnosti starého StavZ (tj. do 30. června 2024) mají soukromoprávní povahu. Pokud má být na tyto smlouvy aplikována nová právní úprava dle StavZ, nabízí se možnost jejich „přesmluvnění“. Prostřednictvím dodatku lze do smlouvy začlenit ujednání požadovaná StavZ a správním řádem, zejména veřejnoprávní povinnosti dle ustanovení § 131 odst. 1 StavZ a specifikaci veřejného zájmu, který odůvodňuje potřebu uzavření plánovací smlouvy[7] (např. bytová nouze, dostupnost sociálních služeb apod.). V opačném případě totiž na výhody spjaté s režimem StavZ stavebník nedosáhne.

Spory z plánovací smlouvy

Další novinkou je zákonem stanovená věcná a místní příslušnost správních orgánů pro přezkum a spory z plánovací smlouvy.[8] Správní orgány tak nyní mohou přezkoumávat veškerá ustanovení plánovacích smluv, tj. jak veřejnoprávního, tak i soukromoprávního charakteru. StavZ totiž nestanovuje speciální režim přezkumu právě pro soukromoprávní ujednání, a proto lze očekávat, že i tyto budou podléhat přezkumu příslušných správních orgánů. Volba příslušnosti odlišného správního orgánu je zapovězena.

Příslušnost správního orgánu se řídí dle hierarchie municipality. Krajský úřad je příslušný k přezkumu plánovacích smluv uzavřených obcemi v rámci své věcné a místní působnosti. Magistrát hlavního města Prahy přezkoumává plánovací smlouvy uzavřené městskými částmi hlavního města Prahy a MMR je oprávněno k přezkumu plánovacích smluv, pokud je smluvní stranou kraj nebo hlavní město Praha. StavZ výslovně neupravuje příslušnost správních orgánů v situaci, kdy je smluvní stranou plánovací smlouvy pouze vlastník veřejné infrastruktury, a nikoli municipalita. Analogickým použitím principu, který se uplatňuje u municipalit, lze dovodit, že příslušnost správních orgánů pro řízení se řídí podle rozsahu místní působnosti záměru. Pro záměry v rámci jednoho kraje je proto příslušný krajský úřad, zatímco pokud záměr zasahuje do více krajů, bude k rozhodování příslušné MMR.

Samotné řízení o sporu se zahajuje výlučně na návrh alespoň jedné ze smluvních stran.[9] Navrhovatel musí v návrhu uvést požadované znění rozhodnutí (petit) a rozhodné skutečnosti, přičemž správní orgán může z vlastní iniciativy provádět i další důkazy.[10] Spor může být ukončen také smírem, pokud není v rozporu s právními předpisy a je v souladu s veřejným zájmem.[11]

Zásadní skutečností je, že proti rozhodnutí správního orgánu nelze podat žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.[12] Je ovšem možné se bránit žalobou proti rozhodnutí, o níž rozhodne správní soud.[13]

Vedle žaloby proti rozhodnutí existuje možnost vedení přezkumného řízení[14], obnovy řízení[15] nebo podání stížnosti proti postupu správního orgánu.[16] I těmito nástroji lze dosáhnout změny rozhodnutí učiněného ve sporném řízení a lze očekávat jejich využití v praxi.

StavZ tak přinesl v otázce řešení sporů z plánovacích smluv zcela novou úpravu, přičemž až praxe ukáže nakolik praktické je zákonodárcem zvolené řešení. Sporovou agendu z plánovacích smluv totiž v praxi budou zpravidla řešit úřední osoby, které měly doposud zcela odlišnou agendu a nemají s touto problematikou žádné zkušenosti. To může logicky vést k zvýšené chybovosti při rozhodování a nutnosti obracet se na správní soudy. Finální výsledek však prokáže až praxe.

Daňová problematika

Realizace záměru může mít zásadní dopad na stav veřejné infrastruktury a zvýšit její provozní náklady. Plánovací smlouva umožňuje tuto problematiku zohlednit a zároveň spravedlivě rozdělit náklady na užívání stávajícího či budování nového zázemí veřejné infrastruktury mezi samosprávu a stavebníka. V každém jednotlivém případě je pak nutné důsledně hlídat daňové otázky záměru a s ním související poskytované plnění. Daňové důsledky je tak nezbytné systematicky promýšlet již při strukturování smluvních ujednání, zejména pokud smlouva zahrnuje peněžitá plnění, naturální plnění formou vybudování či převodu infrastruktury nebo kombinaci obou forem.

Současně je třeba reflektovat, že daňový režim souvisejících plnění není v praxi ustálen. Například problematika uplatňování daně z přidané hodnoty je aktuálně předmětem odborné diskuse mezi Komorou daňových poradců a Generálním finančním ředitelstvím, což samo o sobě podtrhuje existenci významných interpretačních nejasností v této oblasti. Z toho důvodu by měla být daňová analýza nedílnou součástí přípravy každé plánovací smlouvy, a to jak z pohledu kvalifikace jednotlivých plnění, tak nastavení smluvní dokumentace, aby se minimalizovalo riziko sporů s finanční správou.

​Příspěvek na rozvoj veřejné infrastruktury

V rámci plánovacích smluv se v praxi nejčastěji setkáme s požadavkem na příspěvek na rozvoj veřejné infrastruktury. Odůvodněným se jeví příspěvek na vybudování zcela nové veřejné infrastruktury, jako např. zkapacitnění vodovodního řadu nebo realizace místní komunikace. Naproti tomu příspěvek za využívání stávajícího zázemí, bez jakýchkoli změn, je výrazně méně oprávněný a jeho výběr by měl být jednoznačně zdůvodněn. Adekvátním se pro tento případ jeví příspěvek směřovaný do rezervního fondu, v němž jsou alokovány finanční prostředky pro zajištění řádné údržby veřejné infrastruktury.

Použití investičního příspěvku není zpravidla účelově vázáno. Nicméně, plánovací smlouva může jeho účel vymezit (např. zmíněnou alokací do rezervního fondu) a samospráva tak bude mít povinnost převzaté finanční prostředky investovat do předem vyhrazené oblasti působnosti (např. investice do rozvoje dopravní infrastruktury). Z pohledu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (Zákon o DPH) je investiční příspěvek považován za úplatu za poskytnutí služby ze strany samosprávy, jenž podléhá režimu DPH (pokud samospráva nevystupuje jako nadřazený orgán veřejné moci).

Daňový režim vyvolané investice

Pro realizaci záměru je často zapotřebí uskutečnit také tzv. vyvolanou investici ve smyslu § 29 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (ZDP). Jedná se o část investice, která je nezbytná pro zajištění funkčnosti či užívání cílového projektu, například zasíťování pozemku vodovodním nebo kanalizačním řadem, přičemž tato infrastruktura je následně převedena do vlastnictví jiné osoby (například vlastníka vodovodního řadu).

Stavební objekty vyvolané investice jsou pokládány za tzv. vícenáklady, které se promítají do vstupní ceny realizovaného (celkového) záměru. Z hlediska ZDP se do vstupní ceny zahrnují veškeré náklady na vyvolanou investici, přičemž daňový náklad se uplatní v souvislosti s převodem majetku na jiný subjekt.

Režim daně z přidané hodnoty u dodání vyvolané investice se řídí obecnými pravidly Zákona o DPH. Pokud tedy investor vznese nárok odpočtu DPH na vstupu z nakoupeného zboží a služeb, je zapotřebí odvést DPH na výstupu. DPH na výstupu je pak součástí vstupní ceny investice. Pro přiznání nároku na odpočet DPH z vyvolané investice je nutné disponovat písemnými podklady (např. smluvní dokumentací), jež zachycují objektivní nutnost vyvolaných nákladů pro potřeby výstavby a přiměřenost vůči potřebám provozu plánovaného záměru.[17]

Závěrem několik praktických tipů

Závěrem si dovolíme uvést pár praktických tipů, na co je třeba klást zvýšený důraz při sepisování plánovací smlouvy. Prvním klíčovým kritériem je co nejpřesnější vymezení veřejnoprávních ustanovení ve smlouvě. Ta musí vycházet výhradně ze znění StavZ a nesmí překročit jeho rámec. Plánovací smlouva musí obsahovat alespoň jedno konkrétní veřejnoprávní ujednání. Nedoporučujeme se spoléhat pouze na obecné ustanovení § 131 odst. 1 písm. a) StavZ o „poskytnutí součinnosti“, které reprezentuje spíše obecný princip mezi smluvními stranami a slouží jako východisko celého smluvního vztahu. V textaci smlouvy je proto namístě aplikovat alespoň jedno ze tří konkrétních veřejnoprávních ustanovení, tj. § 131 odst. 1 písm. b), c) nebo d) StavZ.

Pro co nejrychlejší řízení o povolení záměru se bude frekventovaně využívat ustanovení o zákazu úkonů směřujících proti realizaci záměru.[18] Aby se předešlo sporům ohledně povahy konkrétního jednání z hlediska jeho formy (např. námitka, odvolání či žaloba), doporučujeme tento zákaz vymezit co nejširším způsobem, např. formulací „zákaz činění veškerých úkonů, jež jsou v rozporu s účelem plánovací smlouvy a/nebo schopných negativně ovlivnit jednotlivá řízení o záměru“.

Soukromoprávní závazky lze naopak sjednat v zásadě bez větších omezení. Mezi typická ujednání soukromého práva patří zejména úprava vlastnického práva k pozemku či stavbám, kofinancování veřejné infrastruktury nebo poskytnutí plnění za zhodnocení pozemku. I v této oblasti je však vhodné postupovat podle StavZ a příliš se neodchylovat od uvedených ustanovení. V případě sporu by totiž některá specifická ujednání, která přímo nesouvisejí se záměrem jakožto předmětem plánovací smlouvy, mohla být přezkoumávána u civilních soudů. Při poskytování plnění ze strany samosprávných celků, resp. osob, jež zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, považuje za zadavatele, je poté nutné dbát dodržení limitů tohoto zákona, tj. tak aby plánovací smlouva nepředstavovala fakticky veřejnou zakázku.

V neposlední řadě vnímáme za vhodné upozornit i na situace, kdy některá ze smluvních stran jedná v rozporu se sjednaným zněním plánovací smlouvy (tj. dochází k porušení smluvních závazků). Takovéto případy určitě budou v praxi nastávat a je vhodné na tyto v textu smlouvy již dopředu pamatovat a nastavit mechanismus, který bude předcházet  podání formálního návrhu na řešení sporu u příslušného správního orgánu. U složitějších plánovacích smluv nebo u plánovacích smluv, které mají trvat značný časový úsek, tak vnímáme za vhodné zakotvit určitou obdobu „smírčího řízení“, které bude mít za cíl předejít přezkumu plánovací smlouvy před správním orgánem. Úkolem takovéhoto „smírčího řízení“ bude ze strany předem stanovených nezávislých osob poskytovat výklad znění plánovací smlouvy a navrhovat další postup řešení vzniklé situace, což může přispět k rychlejšímu a efektivnějšímu urovnání sporu.

Mgr. Olga Kaizar
Advokát / Partner

Ing. Luděk Vacík
Head of Tax

Mgr. Lucie Nevrkla Wellartová
Advokát / Senior Associate
ROWAN LEGAL

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.

GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00  Praha 4

Tel.:    +420 224 216 212
Fax:    +420 224 215 823
e-mail:    praha@rowan.legal

[1] ust. § 166 odst. 1 správního řádu

[2] ust. § 130 odst. 2 StavZ

[3] ust. § 167 správního řádu

[4] ust. § 132 StavZ ve spojení s ust. § 169 odst. 1 správního řádu

[5] ust. § 167 odst. 2 a 3 správního řádu

[6] ust. § 166 odst. 2 správního řádu

[7] ust. § 159 odst. 2 správního řádu

[8] ust. § 132 StavZ

[9] ust. § 141 odst. 2 správního řádu

[10] ust. § 141 odst. 4 správního řádu

[11] ust. § 141 odst. 8 správního řádu

[12] ust. § 169 odst. 2 správního řádu

[13] ust. § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů

[14] ust. § 165 správního řádu

[15] ust. § 100 správního řádu

[16] ust. § 175 správního řádu

[17] Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17.10.2013, Iberdrola, SA a další v. Administración del Estado a další, C-566/11

[18] ust. § 131 odst. 1 písm. d) StavZ

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Olga Kaizar, Ing. Luděk Vacík, Mgr. Lucie Nevrkla Wellartová (ROWAN LEGAL) 10.04.2026

---

Problematické aspekty změn v úpravě odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

Ministerstvo průmyslu a obchodu, gestor pro transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS (dále jen „Směrnice 2024/2853“ nebo „Směrnice“)[1], předložilo 23. prosince 2025 vládě návrh novely zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „Občanský zákoník“ nebo „ObčZ“), na základě které má, vlivem práva EU, dojít ke koncepčním změnám současné právní úpravy odpovědnosti za vady výrobků (dále jen „Novela“).[2] Tento článek se tak zaměřuje na dvě vybrané problematické koncepční změny, které by měla Novela do Občanského zákoníku stran odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku vtělit.

Shrnutí od AI

Článek se věnuje analýze navrhované novely občanského zákoníku, která má transponovat směrnici EU 2024/2853 o odpovědnosti za vadné výrobky a nahradit tak dosavadní úpravu vycházející ze směrnice z roku 1985. Autor identifikuje dva problematické aspekty novely, přičemž prvním je zúžení okruhu oprávněných poškozených výlučně na fyzické osoby, čímž se právnickým osobám odejme přímý přístup k speciální sku… více

Až do 9. prosince 2026[3] je unijní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku stěžejně obsažena ve směrnici Rady 85/374/EHS (dále jen „Směrnice 85/374/EHS“)[4]. Současná právní úprava této odpovědnosti tak v Občanském zákoníku vychází právě z uvedené směrnice, když tato byla transponována do českého právního řádu nejprve zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (dále jen „zákon č. 59/1998 Sb.“), a po rekodifikaci soukromého práva v roce 2014 převzata do Občanského zákoníku.

Škoda způsobená vadou výrobků je upravena (zejména) v § 620 odst. 2, § 637 a § 2939 – § 2943 ObčZ. Sluší se přitom uvést, že za celou dobu platnosti Občanského zákoníku nebyla tato ustanovení ani jednou novelizována[5] a v českém právním řádu se tak jedná o stabilní právní úpravu odpovědnosti, která v posledních letech z hlediska zákonného znění neprošla žádnou významnou koncepční změnou.

Evropský normotvůrce se však rozhodl Směrnici 85/374/EHS nahradit novou Směrnicí 2024/2853 z důvodu nezbytnosti zásadní revize pravidel, s ohledem na vývoj nových technologií, změny v obchodních a dodavatelských modelech, či judikatuře Soudního dvora Evropské unie.[6] Směrnice 2024/2853, ač vychází ze základů položených Směrnicí 85/374/EHS, zavádí několik koncepčních změn, které je nezbytné promítnout do národních právních řádů členských států. Lhůta pro transpozici Směrnice uplyne 9. prosince 2026.[7] V případě České republiky má k transpozici dojít na základě Novely.

Hned v úvodu článku je vhodno podotknout, že Směrnice 2024/2853 stojí na principu plné harmonizace,[8] v důsledku čehož nemá český zákonodárce možnost přijmout od Směrnice odchylnou právní úpravu, popřípadě stanovit přísnější, nebo naopak mírnější  práva a povinnosti, než které Směrnice stanoví. To je patrné i z navrženého znění Novely.

Článek se níže zaměřuje na dva z určitého úhlu pohledu problematické aspekty Novely, které se týkají změny v množině řekněme „oprávněných“ poškozených, a dále změn v dokazování odpovědnosti.

Změny v množině poškozených a aktivně legitimovaných

První významnou koncepční změnou, kterou se článek zaobírá a jíž má Novela přinést, je úprava množiny poškozených, kteří budou oprávněni k náhradě újmy z titulu vady výrobku – nově „vadného výrobku“.

Směrnice 85/374/EHS, zákon č. 59/1998 Sb., i § 2939 ObčZ byly, resp. jsou, doposud vykládány tak, že nárok na náhradu újmy vznikne takové osobě, které v příčinné souvislosti s vadou výrobku vznikla újma.[9] Platná a účinná právní úprava tak nevylučuje, aby poškozeným byla jak fyzická, tak právnická osoba; popřípadě z hlediska statusu jak spotřebitel, tak i podnikatel (byť vždy s ohledem na výluku vztahující se k poškození věci určené a užívané převážně k podnikatelským účelům podle § 2943 ObčZ).[10]  To dokládá například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019, sp. zn. 25 Cdo 2675/2017, ve kterém se uvádí: „(…). Uživatelem však nemusí být pouze spotřebitel ani obecně koncový zákazník, výrobek může v rámci své existence (tedy i jako meziprodukt) vyměnit v různých fázích několik uživatelů a všichni mohou být ohroženi jeho případnou vadou. Směrnice ani zákon proto v samotném textu neužívají pojem spotřebitel, ale poškozená osoba nebo poškozený (injured person v čl. 4), aniž by tuto oprávněnou osobu jakkoliv definovaly. Nelze proto odtud dovodit jakékoliv zúžení okruhu subjektů, jimž vzniká nárok na náhradu újmy způsobené vadou výrobku.“ Směrnice 2024/2853 však tento přístup podstatně mění a stanoví, že nárok na náhradu újmy způsobené vadou výrobku vznikne toliko fyzické osobě.[11]

Novela musí i tuto změnu převzít. Zvláštní skutkovou podstatou odpovědnosti za škodu způsobenou vadným výrobkem tedy bude postižitelná pouze taková újma, která vznikla fyzické osobě.[12] Fyzická osoba může uplatnit nárok na náhradu újmy, která jí byla vadným výrobkem způsobena, v tomto ohledu bez dalšího, protože je jeho jediným originálním nositelem. Naopak, právnickým osobám by nemohlo po Novele originálně vzniknout právo, resp. pohledávka, na náhradu škody způsobené vadným výrobkem.

Neznamená to však, že by pohledávky na náhradu škody nemohly právnické osoby uplatňovat vůbec. Směrnice totiž ukládá povinnost členským státům zajistit, aby nároky na náhradu škody způsobené fyzické osobě mohly uplatnit také (i) osoba, na kterou přešlo právo poškozeného nebo která toto právo převzala na základě unijního nebo vnitrostátního práva nebo smlouvy; nebo (ii) osoba jednající jménem jednoho nebo více poškozených na základě unijního nebo vnitrostátního práva.[13]

Novela body (i) a (ii) uvedené výše výslovně do novelizovaných ustanovení Občanského zákoníku nezapracovává, ani nemění ustanovení jiných právních předpisů. Lze nicméně konstatovat, že výslovné zapracování výše citovaných bodů není pro řádnou transpozici, respektive v budoucnu implementaci, Směrnice nezbytně nutné, protože instituty k jeho naplnění v platné i účinné legislativě již existují.

Pokud jde o bod (i), pak zjevně míří na situace změn v osobě věřitele. Česká jazyková verze Směrnice 2024/2853 užívá pojmy naznačující, že ke změně v osobě věřitele může dojít jak přechodem práva (viz slovo „přešlo“), tak jeho převodem (když hovoří o převzetí práva i na základě smlouvy). Lze dovodit, že Směrnice nevylučuje ani případy univerzální sukcese. Obdobné plyne z anglické jazykové verze Směrnice.[14] K takovému přechodu, nebo převodu může dojít na základě různých již existujících institutů práva s ohledem na různé právní skutečnosti, které přechod nebo převod mohou způsobit (příkladem uveďme cesi, přechod práva na pojistitele při škodovém pojištění podle § 2820 ObčZ a další, vždy za příslušných zákonných podmínek).

Pokud jde o bod (ii), pak dovozuji, že míří na situace, kdy ke změně v osobě věřitele sice nedochází, avšak jiná osoba za poškozeného vlastním jménem, avšak na poškozeného účet, právo, respektive pohledávku, uplatní. V českém právním řádu takovou úpravu najdeme např. v zákoně č. 179/2024 Sb., o hromadném občanském řízení soudním, které stanoví, že žalobce v hromadném řízení může být pouze právnická osoba, která je zapsána do seznamu oprávněných osob a vystupuje v hromadném soudním řízení vlastním jménem v zájmu skupiny, nikoliv však na vlastní účet.[15]

Z praktického pohledu se nicméně Novelou sníží svým způsobem standard ochrany, který je právnickým osobám z hlediska možnosti uplatnit náhradu škody způsobenou vadou výrobku dosud dán. A to i přesto, jak výše poznamenal Nejvyšší soud, že na možnost ohrožení právnické osoby vznikem takové škody se nic nemění ani v důsledku společenského či technologického rozvoje.

Jelikož se speciální skutková podstata odpovědnosti za škodu způsobenou vadným výrobkem pro poškozenou právnickou osobu po Novele nemá uplatnit, a pokud by právnická osoba chtěla v budoucnu nárokovat právo na náhradu škody z důvodu škody vzniklé vadnou věcí, bude nezbytné dovodit jiný odpovědnostní důvod podle obecných ustanovení v § 2909 (jehož aplikace navíc není v případě škod způsobených v důsledku existence vady výrobku příliš pravděpodobná), § 2910 nebo § 2913 ObčZ (který nejpravděpodobněji bude jinak nejčastějším důvodem náhrady škody), což v praxi v některých situacích povede k tomu, že se právnická osoba náhrady škody účinně nedovolá.

Výhoda uplatňování náhrady škody podle § 2939 ObčZ totiž tkví v její koncepci jako objektivní odpovědnosti (viz § 2985 ObčZ). A zatímco ještě porušení smluvní odpovědnosti je principiálně také objektivní odpovědností, pak toto neplatí pro porušení dobrých mravů podle § 2909 ObčZ nebo porušení zákona podle § 2910 ObčZ. Prokazování zavinění v případě škod utrpěných v důsledku vad výrobků bude, bez ohledu na presumpce (např. výrobce jako odborníka), ovšem i tak značně problematické a odvislé od konkrétního postavení stran, zejména osoby povinné k náhradě škody.

Zlehčení (?) nesení důkazního břemene

Směrnice 85/374/EHS (v důsledku toho i jednotlivé národní právní řády) od poškozené osoby vyžaduje, aby prokázala (i) škodu, (ii) vadu a (iii) příčinnou souvislost mezi vadou a škodou. Důkazní břemeno spočívá na poškozené osobě.[16] To platí i pro současnou účinnou národní právní úpravu a nezmění se ani Novelou, respektive Směrnicí. Ačkoliv poškozený neprokazuje zavinění škůdce, resp. osoby odpovědné k náhradě škody, čímž se snižuje náročnost domožení se náhrady škody, přesto i prokázání zejména vady výrobku a příčinné souvislosti mezi vadou a škodou může být v praxi složité, zvlášť pokud se jedná o technologicky složité výrobky.[17] Evropský normotvůrce tuto skutečnost akcentuje a zavádí ve Směrnici 2024/2853 jednak (i) v čl. 9 institut zpřístupnění důkazních prostředků, který má snížit informační asymetrii mezi stranami a umožnit straně unést důkazní břemeno v případech, kdy dostatečně uvede skutečnosti a předloží důkazy podkládající pravděpodobnost oprávněnosti nároku na náhradu škody; a jednak (ii) formulací vyvratitelných právních domněnek.

Pokud jde o institut zpřístupnění důkazních prostředků, pak čl. 9 Směrnice uvádí mj. následující:

1. Členské státy zajistí, aby na žádost osoby, která v řízení u vnitrostátního soudu uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené vadným výrobkem (dále jen „žalobce“) a která uvedla skutečnosti a předložila důkazy dostatečné k osvědčení oprávněnosti nároku na náhradu škody, byl žalovaný povinen zpřístupnit relevantní důkazní prostředky, které má k dispozici, za podmínek stanovených v tomto článku.
2. Členské státy zajistí, aby na žádost žalovaného, který uvedl skutečnosti a předložil důkazy dostatečné k osvědčení toho, že potřebuje důkazní prostředky pro účely rozporování nároku na náhradu škody, byl žalobce v souladu s vnitrostátním právem povinen zpřístupnit relevantní důkazní prostředky, které má k dispozici.

(…)

6. Členské státy zajistí, aby v případech, kdy je jedna ze stran povinna zpřístupnit důkazní prostředky, byly vnitrostátní soudy oprávněny na základě řádně odůvodněné žádosti protistrany nebo pokud se dotčený vnitrostátní soud domnívá, že je to vhodné a v souladu s vnitrostátním právem, požadovat, aby byly tyto důkazní prostředky předloženy snadno přístupným a snadno srozumitelným způsobem, jestliže vnitrostátní soud považuje takové předložení důkazních prostředků za přiměřené z hlediska nákladů a úsilí pro stranu, od které je vyžadováno.

Z výše uvedeného vyplývá, že zpřístupnění důkazních prostředků se uplatní na žádost jedné ze stran a dále snadno přístupným a snadno srozumitelným způsobem. Druhá strana tak má sama aktivní povinnost nejen umožnit vyhledání důkazního prostředku, ale její povinnost může nad rámec spočívat ve shromáždění nebo roztřídění dostupných důkazních prostředků,[18] tj. v zásadě obstarávání či vytváření nových důkazních prostředků. Povinnost zpřístupnit relevantní důkazní prostředky však není podle Směrnice bezbřehá, neboť mají být zpřístupněny jen ty důkazní prostředky, které jsou nezbytné a přiměřené, i s přihlédnutím k ochraně obchodního tajemství a jiné důvěrnosti.[19] Nutno ještě podotknout, že zpřístupnění důkazních prostředků může být podle Směrnice navrženo po zahájení, nikoliv před zahájením řízení, kde je úprava ponechána na vůli členských států.[20]

Praktickým důsledkem porušení takové povinnosti, tj. nezpřístupnění důkazního prostředku, má být naplnění vyvratitelné právní domněnky existence vady, tj. přenesení důkazního břemene na druhou ze stran, aby vyvrátila, že výrobek je vadný.[21]

Novela, zdá se, však institut, který by se přibližoval podstatě zpřístupnění důkazního prostředku podle Směrnice, nemá zavést. Paradoxně však zavádí vyvratitelnou právní domněnku v § 2941a odst. 1 písm. a) ObčZ, podle které se má za to, že výrobek je vadný, pokud osoba povinná k náhradě škody v rozporu se zákonem nepředložila důkazní prostředek podle zvláštního právního předpisu, tj. jedná se o odraz čl. 10 odst. 2 písm. a) Směrnice.[22]

Domnívám se, že v současném právním řádě nenalezneme přímou obdobu institutu zpřístupnění důkazního prostředku, jak je výše popsán. Zamyslíme-li se, pak by v tomto ohledu bylo možné uvažovat jedině o nástrojích, které nám dávají procesní předpisy. Zde ovšem narazíme. Např. zajištění důkazu dle § 102 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) nemá shodnou povahu, když se jedná o předstižný prostředek k zabránění zmaření provedení důkazu. Užití předběžného opatření podle § 102 odst. 1 OSŘ také není aplikovatelné, protože není v řízení třeba zatímně upravovat poměry účastníků (ostatně bez zákonné opory nelze ani uložit straně, aby de-facto v řízení pomáhala nést důkazní břemeno strany druhé, tím spíše předběžným opatřením). Institutem, který by připadal v úvahu, je dále § 128 OSŘ upravující dožádání soudu, kdy každý má povinnost sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, § 129 odst. 2 OSŘ stanovující ediční povinnost ve vztahu k listinám či § 130 odst. 1 OSŘ stanovující ediční povinnost ve vztahu k věci. Nicméně, zpřístupnění důkazního prostředku v zásadě, přinejmenším, částečně přenáší důkazní břemeno na druhého účastníka, který tak pomáhá nést důkazní břemeno jiného a to de-facto na svůj úkor. V zákonné úpravě není pro takový přenos povinnosti dokazovat žádný podklad a Novela jej ani nepřímo nezapracuje. Není-li zákonné opory spočívající alespoň v tom, že strany se mohou dovolávat poskytnutí důkazu, který si sami nemohou obstarat, soud by postupem dožádání či uložením ediční povinnosti, dle mého názoru, porušil zásadu rovnosti účastníků a sám aktivně vystupoval ve prospěch jedné ze stran, tím spíše když se ve sporném řízení neuplatňuje zásada vyšetřovací, kdy by soud měl zjišťovat „materiální pravdu“. Nelze bez dalšího tvrdit, že výše uvedená ustanovení v daném ohledu nepůjde užít vůbec, mám však za to, že jejich užití je co do předpokladů a situací značně omezené a podstatou se neblíží tomu, co Směrnice zamýšlela, tj. nejsou to instituty obdobné zpřístupnění důkazů dle Směrnice.

Důvodová zpráva Novely v tomto ohledu uvádí odkaz na § 101 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména plnit důkazní povinnosti a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.[23] I ve spojení s § 120 odst. 1 OSŘ je však tento odkaz bezvýznamný. Kruhem se tak dostáváme k tomu, že povinnost předložit důkazní prostředek by ukládal soud a k tomu se již vyjádřil odstavec výše. Domnívám se, že v legislativním procesu není jiná novela, která by tento procesní aspekt upravovala.

Dovozuji, že v Novele je v tomto ohledu mezera v zákoně a zpřístupnění důkazů tak, jak ukládá Směrnice, se nedovolají ani žalobci (jímž je tento institut primárně určen), ani žalovaní. Je třeba vyčkat, zdali se toto opomenutí ve znění Novely v průběhu legislativního procesu napraví, či nikoliv. Nebude-li opomenutí napraveno, pravděpodobně nebude možné dovodit ani přímý účinek Směrnice. Judikatura Soudního dvora totiž dovozuje (až na výjimky) nemožnost horizontálního přímého účinku směrnice.[24] Zpřístupnění důkazních prostředků by se sice dovolával účastník řízení vůči soudu, tj. vertikálně, avšak povinnost by byla založena druhému účastníkovi, tj. horizontálně. Horizontální účinek směrnice však v takto druhově určené věci není pravděpodobný.

Závěr

Výše byly popsány dva problematické aspekty Novely. Prvním z nich je snížení efektivní možnosti domoci se náhrady škody, která vznikla v důsledku vady výrobku pro právnické osoby, a který nelze opodstatnit společenskou nebo technologickou změnou. Druhým z nich je pak nedůsledná transpozice Směrnice stran institutu zpřístupnění důkazního prostředku, kterého se nebude moci dovolat v určitých situacích ani žalobce, ani žalovaný.

Nezbývá než vyčkat, zda se znění Novely v průběhu legislativního procesu změní, popřípadě jak se k uvedené problematice později postaví soudní praxe. Než však dojde k ustálení judikatury „uplyne mnoho vody v řece“, vzhledem k tomu, že na základě přechodných ustanovení se úprava Novely uplatní až ve vztahu k výrobkům, které byly uvedeny na trh po nabytí účinnosti Novely, jež je zatím plánována na 9. prosince 2026.[25]

Mgr. Jiří Šarmír,
advokát

PRK Partners s.r.o. advokátní kancelář

Jáchymova 2

110 00 Praha 1

Tel.:    +420 221 430 111

Fax:    +420 224 235 450

e-mail:    prague@prkpartners.com

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS [online]. In: EUR-Lex [vid 19.února 2026]. Dostupné >>> zde.

[2] Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. PID návrhu: KORNDPLHESJU [online]. In: VeKlep [vid 19. února 2026]. Dostupné >>> zde.

[3] Čl. 21 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[4] Směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky [online]. In: EUR-Lex [vid 19.února 2026]. Dostupné >>> zde.

[5] Zjištěno prostřednictvím funkcionality „verze dokumentu“ v online právním informačním systému Beck-online.

[6] Srovnej: b. 1 – 5 recitálu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[7] Čl. 22 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[8] Čl. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019, sp. zn. 25 Cdo 2675/2017; M. Pašek, komentář k § 2939 občanského zákoníku. In: Jan Petrov, Michal Výtisk, Vladimír Beran a kol. Občanský zákoník, 2. vydání (3. aktualizace). C. H. Beck 2024 [online]. Beck-online [online právní informační systém].

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2019, sp. zn. 25 Cdo 2675/2017.

[11] Čl. 5 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[12] viz návětí navrhovaného nového znění § 2939 ObčZ: „(…) [š]kodu způsobenou fyzické osobě vadným výrobkem, (…)“. Čl. I b. 6 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[13] Čl. 5 odst. 2 Směrnice.

[14] Shodně anglické znění čl. 5 odst. 2 písm. a) Směrnice: „(…) a person that succeeded, or was subrogated, to the right of the injured person by virtue of Union or national law or contract (…).“

[15] § 8 a § 9 zákona č. č. 179/2024 Sb., o hromadném občanském řízení soudním.

[16] Čl. 4 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky.

[17] Srovnej b. 42 – 48 recitálu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[18] Srovnej b. 42 recitálu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[19] Srovnej b. 42 recitálu a čl. 9 odst. 3 a 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[20] Srovnej b. 43 recitálu a čl. 9 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS.

[21] Čl. 10 odst. 2 a 5 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024, o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS. Podle českého práva se pak uplatní § 133 OSŘ.

[22] Čl. I, b. 11 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[23] Důvodová zpráva k čl. I bodu 11 návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s. 12.

[24] Srovnej: rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1986, M. H. Marshall proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority, věc 152/84.

[25] Čl. II a III návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Jiří Šarmír (PRK Partners) 25.03.2026

---

Příkaz a příkaz na místě v přestupkovém řízení vedeném orgány inspekce práce.

Často nastávají situace, kdy je proti zaměstnavatelům vedeno přestupkové řízení ze strany orgánů inspekce práce, aniž by zaměstnavatelé měli jasný přehled o tom, jaké procesní možnosti jim právní úprava v takové situaci poskytuje. Předložený článek proto představuje základní shrnutí problematiky přestupkového řízení vedeného orgánem inspekce práce, a to zejména ve vztahu k rozhodování formou příkazu či příkazu na místě. Cílem článku pak je prakticky shrnout možnosti postupu zaměstnavatelů ve vztahu k oběma uvedeným formám rozhodnutí v přestupkovém řízení, jakož i tyto formy přehledně rozlišit navzájem.

Shrnutí od AI

Článek se věnuje analýze dvou zjednodušených forem rozhodování orgánů inspekce práce v přestupkovém řízení, konkrétně příkazu a příkazu na místě podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Příkaz může být vydán jako první úkon v řízení, přičemž v takovém případě musí být řádně odůvodněn, zatímco při navazování na předchozí kontrolní šetření … více

První úkony ve správním řízení

Přestože doručení příkazu může být prvním úkonem orgánu inspekce práce v přestupkovém řízení, velmi často bude toto navazovat na provedené kontrolní šetření. S výsledkem kontroly pak jsou zaměstnavatelé seznamováni formou protokolu o kontrole. Ten zpravidla obsahuje přehled o skutkových zjištěních učiněných v rámci kontroly a případných pochybeních zaměstnavatele. Nejedná se však o konečné rozhodnutí zakládající práva či povinnosti na straně zaměstnavatele či příslušného orgánu inspekce práce.

Proti skutkovým zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole může zaměstnavatel jakožto kontrolovaná osoba podat námitky, a to ve lhůtě do 15 dní od doručení protokolu o kontrole ze strany příslušného orgánu inspekce práce. Přestože, jak bylo uvedeno výše, protokol o kontrole není konečným rozhodnutím ve věci, podání námitek může být užitečné, pokud zaměstnavatel nesouhlasí se závěry v něm uvedenými, neboť tyto může následně orgán inspekce práce užít při rozhodování o uložení pokuty v přestupkovém řízení, a to například právě formou příkazu. Orgán inspekce práce může námitkám vyhovět, částečně vyhovět či je zamítnout dle toho, zda v nich uvedená tvrzení považuje za důvodná. V případě vyhovění (či částečného vyhovění) námitkám pak může dojít ke zrušení, doplnění či změně protokolu. Zamítnutí námitek má naopak za následek skutečnost, že ke změně obsahu kontrolního protokolu nedojde.

Specifika příkazu vydaného v přestupkovém řízení

Pokud na základě provedené kontroly považuje příslušný orgán inspekce práce učiněná skutková zjištění (zpravidla zaznamenaná v obsahu protokolu o kontrole) za dostatečná, může o přestupku rozhodnout formou příkazu. Rozhodování formou příkazu se pak odlišuje od „klasického“ rozhodnutí o přestupku zejména možností rychlejšího projednání věci. V konkrétních případech však záleží zejména na orgánu inspekce práce, jakou formu rozhodnutí v přestupkovém řízení zvolí.

Příkaz může být vydán dokonce jako první úkon ve věci; v takovém případě však má orgán inspekce práce povinnost příkaz řádně odůvodnit (kdy nedostatky v odůvodnění mohou způsobit až jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost [1]). Naopak, pokud příkaz není prvním úkonem orgánu inspekce práce v rámci daného správního řízení, nemusí být odůvodněn (zákon však nijak nebrání odůvodnění příkazu i v těchto případech).

Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich“), pak umožňuje, aby byly skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem vydaného rozhodnutí o přestupku. Na rozdíl od dikce zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „správní řád“), je umožněno, aby při vydání rozhodnutí formou příkazu příslušný orgán inspekce práce vzal ohled i na jiné skutečnosti zjištěné při kontrole, než ty, které jsou zaznamenány v protokolu o kontrole (například poznatky orgánu inspekce práce známé z jeho činnosti), zpravidla však jsou veškeré skutečnosti, z nichž orgán inspekce práce vychází při rozhodování, uvedeny právě v protokolu.

Dle závěrů části odborné literatury pak dokonce nemusí být obviněný (tj. zaměstnavatel, proti němuž je přestupkové řízení vedeno) ani s protokolem kontroly seznámen, či vyzván k řádnému seznámení se skutečnostmi obsaženými v protokolu.[2] Někteří autoři naopak zastávají stanovisko, že seznámení obviněného s obsahem protokolu by mělo být v takovém případě zajištěno.[3] Přesto však v praxi ve většině případů orgány inspekce práce obviněné s obsahem protokolu řádně seznamují.

Oznámení příkazu obviněnému musí být provedeno vždy písemnou formou.[4] V případě, že se závěrem o spáchání přestupku či s uloženým trestem obviněný nesouhlasí, má možnost podat odpor (o této možnosti musí být obviněný v příkazu poučen). Odpor má být adresován orgánu inspekce práce, který příkaz vydal.[5] K podání odporu je obviněnému dána lhůta v délce 8 dní od oznámení příkazu. V případě, že obviněný zamešká lhůtu pro podání odporu, může postupem dle § 41 odst. 2 správního řádu požádat orgán inspekce práce, který příkaz vydal, o prominutí zmeškání lhůty (tento postup by však měl být užíván pouze ve výjimečných případech). Rozhodnutí, kterým případně orgán inspekce práce nevyhoví uvedené žádosti, pak podléhá soudnímu přezkumu a je tak případně možné se proti němu bránit žalobou dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „soudní řád správní“). [6]

Doručením včasně podaného a přípustného odporu příslušnému orgánu inspekce práce se příkaz ruší vždy v celém rozsahu. Dle názoru autora pak dochází k úplnému zrušení příkazu i v situaci, kdy je odpor výslovně označen jako „částečný“, či je z textu odporu seznatelné, že obviněný zamýšlí podat odpor jen např. proti jednomu z výroků příkazu – zákon totiž podání odporu nepřiznává jiný následek, než jeho zrušení, k němuž dochází obligatorně již samotným momentem, kdy je včasný a přípustný odpor doručen příslušnému orgánu inspekce práce. S ohledem na uvedený účinek zrušení příkazu je pak výslovně vyloučeno zpětvzetí již podaného odporu.

V případě, kdy je odpor podán opožděně, či je nepřípustný, nemá příslušný orgán inspekce práce povinnost jej formálně zamítnout; v takovém případě pouze o neúčinnosti odporu vyrozumí obviněného dopisem. Marným uplynutím lhůty k podání odporu, či podáním nepřípustného odporu, se příkaz stává bez dalšího pravomocným a následně po uplynutí lhůty k plnění i vykonatelným rozhodnutím. Dále není vyloučena možnost, aby se obviněný podání odporu vzdal, a to písemně či ústně do protokolu analogickým postupem dle ustanovení § 81 odst. 2 správního řádu, čímž opět dojde k nabytí právní moci (a následné vykonatelnosti) příkazu.

Velká výhoda odporu pro obviněného spočívá v uplatnění zásady zákazu tzv. reformatio in peius, spočívající v tom, že obviněnému není možné udělit trest o vyšší výměře či jiný druh správního trestu (s výjimkou napomenutí), než který byl obviněnému uložen příkazem. Pokud by rozhodnutí orgánu inspekce práce uvedenou zásadu nereflektovalo a obviněnému by byl uložen trest obsahující např. větší výši pokuty, než jaká byla uvedena v příkazu, mohla by tato skutečnost ve svém důsledku založit nezákonnost rozhodnutí co do výroku o uložení pokuty.[7]

Výjimkou ze zásady reformatio in peius může být situace, kdy příslušný orgán inspekce práce v rozhodnutí dospěje k odlišné právní kvalifikaci přestupku, než jaká byla obsažena v příkazu.  Takovou změnou právní kvalifikace může být například situace, kdy příslušný orgán inspekce práce dodatečně zjistí, že obviněným byla naplněna závažnější skutková podstata přestupku oproti přestupku, za který byl uložen trest formou příkazu. Za změnu právní kvalifikace pak není považována skutečnost, že příslušný orgán inspekce práce toliko zjistí v řízení novou přitěžující okolnost, k níž v rozhodnutí formou příkazu nepřihlédl.[8]

Po zrušení příkazu v důsledku podání odporu pokračuje orgán inspekce práce v řízení, jako by příkaz neexistoval; rozhodnutí je pak vydáváno „standardní“ formou dle § 67 správního řádu. Proti takovému rozhodnutí je možnost podat odvolání jakožto řádný opravný prostředek, přičemž pokud obviněný neuspěje s odvoláním a rozhodnutí o odvolání je v jeho neprospěch, má možnost následně proti tomuto rozhodnutí podat žalobu dle § 65 a násl. soudního řádu správního.

Rozhodování formou příkazu na místě

Další specifickou variantou konečného rozhodnutí o přestupku je příkaz na místě, který, podobně jako příkaz, slouží k urychlenému projednání věci samé. Na rozdíl od příkazu však příkaz na místě lze využít pouze tehdy, pokud obviněný (resp. osoba za obviněného jednající) s takovým postupem vysloví souhlas. Uvedeným souhlasem pak je vyjádřeno, že obviněný souhlasí nejen s formou rozhodnutí příkazem na místě, ale také se zjištěným stavem věci, s právní kvalifikací skutku a s uložením pokuty, a to včetně její výše. Další odlišností je i přípustná výměra a druh správního trestu ukládaného příkazem na místě, kdy je tímto možné uložit toliko správní trest pokuty, a to maximálně ve výši 10 000,- Kč. Z nejaktuálnější roční souhrnné zprávy Státního úřadu inspekce práce zveřejněné ke dni vyhotovení tohoto článku vyplývá, že v roce 2024 činila průměrná výše pokut ukládaných orgány inspekce práce příkazem na místě částku 3 316,- Kč.[9]

Při rozhodování formou příkazu na místě je vydáván příkazový blok. Podpisem příkazového bloku ze strany zaměstnavatele (příp. osoby oprávněné jednat za zaměstnavatele) se příkaz na místě stává pravomocným a vykonatelným.

S ohledem na požadavek k souhlasu obviněného pro vydání příkazu na místě je pak (na rozdíl od příkazu) obviněnému znemožněno podat proti příkazu na místě odpor jako řádný opravný prostředek, a proto jsou možnosti obviněného ve vztahu k další procesní obraně značně limitovány (kdy je obviněný oprávněn podat návrh na zahájení přezkumného řízení ve smyslu ustanovení § 101 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a to ve lhůtě nejpozději do 6 měsíců od právní moci příkazu).

Závěr

Rozhodnutí formou příkazu, resp. příkazu na místě, představuje pro orgány inspekce práce nástroj zefektivnění a zrychlení přestupkového řízení v případě, kdy považuje tento orgán svá skutková zjištění za dostatečná. Z pohledu obviněného se však nemusí vždy jednat o konečné vyřízení věci, kdy je možné se proti příkazu bránit odporem, čímž dojde ze zákona k jeho zrušení a k pokračování řízení ve „standardním“ řízení dle správního řádu. Významným faktorem pro podání odporu je i skutečnost, že v důsledku uplatnění zásady zákazu reformatio in peius nemůže správní orgán rozhodnout o přestupku přísnějším trestem, než který byl uložen příkazem.

Příkaz na místě je taktéž zjednodušenou formou rozhodování o přestupku, který však vykazuje podstatné odlišnosti oproti „obyčejnému“ příkazu. Rozhodnutí formou příkazu na místě je podmíněno souhlasem obviněného, který tímto souhlasem akceptuje skutková zjištění a právní kvalifikaci přestupku, jakož i s výší uložené pokuty.

Správné porozumění rozdílům mezi příkazem a příkazem na místě pak může mít pro obviněné zásadní význam ke zvolení vhodného postupu v řízení. Ze strany zaměstnavatele je tak vhodné, aby se v obecných rysech seznámili s oběma formami rozhodnutí, a to tak, aby mohli efektivně hájit své zájmy v rámci přestupkového řízení.

Mgr. Michal Secký
advokátní koncipient

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Růžová 1416/17, 110 00, Praha 1
Koliště 1912/13, 602 00, Brno

Tel.:    +420 222 544 201
e-mail:    office@dolezalpartners.com

[1] POTĚŠIL, Lukáš. § 68 [Výroková část, odůvodnění, poučení]. In: POTĚŠIL, Lukáš a kol. Správní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 379.

[2] JEMELKA, Luboš. § 81 [Řízení navazující na kontrolu]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 719, marg. č. 4–5.

[3] BOHADLO, David a kol. § 90. In: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář [online]. Wolters Kluwer. In: ASPI (právní informační systém). Cit. 09.03.2026.

[4] JEMELKA, Luboš. § 90 [Příkaz]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 838, marg. č. 29.

[5] BOHADLO, David a kol. § 90. In: Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář [online]. Wolters Kluwer. In: ASPI (právní informační systém). Cit. 08.03.2026.

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.09.2016, č. j. 3 As 248/2015-22.

[7] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02.12.2022, č. j. 5 As 142/2021-37.

[8] JEMELKA, Luboš. § 90 [Příkaz]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 837, marg. č. 23.

[9] Roční souhrnná zpráva o výsledcích kontrolních akcí Státního úřadu inspekce práce za rok 2024 [online]. Státní úřad inspekce práce. Cit. 09.03.2026. Dostupné >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Michal Secký (Doležal & Partners) 27.03.2026

---

Zdrojové kódy jako „pojistka“ proti vendor-lock-inu: judikatorní korekce a její meze.

Judikatura Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu k požadavku na předání zdrojových kódů v zadávacích podmínkách IT zakázky otevírá nelehkou volbu mezi (i) legitimní prevencí vendor-lock-inu a (ii) limity přiměřenosti a nediskriminace. Rozsudek KSB sp. zn. 30 Af 23/2020-202 ze dne 25. 4. 2024 a navazující rozsudek NSS sp. zn. 3 As 120/2024-81 ze dne 16. 6. 2025 zároveň posouvají důkazní a argumentační nároky na zadavatele veřejné zakázky – fakticky po něm požadují kvalifikovaně domýšlet, jak trh na konkrétní licenční a smluvní nastavení zareaguje. To vyvolává otázky právní jistoty, zejména ve světle dosavadní praxe ÚOHS, který naopak sankcionoval situace, kdy si zadavatel vendor-lock-in „způsobil“ a následně musel přistoupit k jednacímu řízení bez uveřejnění dle § 63 a násl. zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ).

Shrnutí od AI

Článek se zabývá analýzou judikatury Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu týkající se zadávacích podmínek veřejné zakázky na personální informační systém Ministerstva dopravy, přičemž klíčovým předmětem sporu byl požadavek na předání zdrojových kódů softwaru jako nástroje prevence tzv. vendor-lock-inu. Soudy korigovaly původní postoj ÚOHS a dospěly k závěru, že paušální požadavek na zdrojové kódy není automaticky le… více

Věříme, že v předkládané úvaze mohou najít podnět k zamyšlení i ostatní objednatelé IT zakázek, nejenom zadavatelé zakázek veřejných.

Procesní trajektorie sporu

Spor vznikl v souvislosti s otevřeným zadávacím řízením na veřejnou zakázku „Personální informační systém resortu Ministerstva dopravy“ (zadavatel: Česká republika – Ministerstvo dopravy). V jádru šlo o posouzení, zda zadávací podmínky (zejména požadovaná licence a zdrojové kódy SW) odpovídají zákonným zásadám a nevytvářejí nepřiměřené bariéry soutěže.

(i) Rozhodnutí ÚOHS. ÚOHS návrh na přezkoumání úkonů zadavatele zamítl (rozhodnutí ÚOHS ze dne 11. 11. 2019, č. j. ÚOHS-S0361/2019/VZ-30614/2019/532/LOh). Navrhovatel tvrdil, že zadavatel stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem (ZZVZ), a že tím porušil zásadu zákazu diskriminace. Dále upozornil, že zadavatel v navrhované smlouvě zavazuje vybraného dodavatele, aby předal zadavateli zdrojový kód každé jednotlivé části autorského díla, která je počítačovým programem a která bude zadavateli poskytována na základě provádění plnění dle uzavřené smlouvy.   Zadavatel z tohoto požadavku ustupuje pro případy tzv. proprietárního softwaru, který v návrhu smlouvy definoval tak, že musí být mj. nabízen na území České republiky alespoň třemi na sobě nezávislými a vzájemně nepropojenými subjekty, které zároveň musí být oprávněny takový software upravovat. Navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že zadavatel nepřiměřeně rozšířil obecně platnou definici proprietárního software a citoval definici proprietárního software z encyklopedie Wikipedia (https://cs.wikipedia.org/wiki/Proprietární_software): „Proprietární software nebo také software s uzavřeným kódem je takový software, kde jeho autor upravuje licencí či jiným způsobem možnosti jeho používání. K takovému software nejsou zpravidla k dispozici volně zdrojové kódy či v nich nelze svobodně dělat úpravy a výsledné dílo distribuovat. Takový software obvykle spadá do kategorie komerčního software, který jeho autor prodává.“.

(ii) Rozhodnutí předsedy ÚOHS (rozklad). Předseda ÚOHS v únoru 2020 postup zadavatele aproboval a veřejně akcentoval, že výhrada předání zdrojových kódů směřuje k eliminaci „hlavní a pravidelné“ příčiny vendor-lock-inu a je legitimní a přiměřená.

(iii) První rozsudek Krajského soudu v Brně (KSB) (zamítnutí žaloby) a kasační zásah Nejvyššího správního soudu (NSS). KSB nejprve žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 30 Af 23/2020-144. Na kasační stížnost navrhovatele však NSS tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 2 As 87/2022-71, a věc vrátil KSB k dalšímu řízení.

(iv) Druhý rozsudek KSB (zrušení rozhodnutí předsedy) a zamítnutá kasační stížnost. V navazujícím řízení KSB rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 Af 23/2020-202, zrušil rozhodnutí předsedy ÚOHS a věc mu vrátil. NSS následně kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 16. 6. 2025, č. j. 3 As 120/2024-81.

Procesně tak šlo o „dvojkolový“ spor, v němž se právní názor postupně vyprofiloval od původní aprobace (ÚOHS / předseda) k soudní korekci (KSB po kasačním zásahu NSS) a následnému potvrzení této korekce NSS.

Podstata sporného nastavení: zdrojové kódy a „proprietární“ alternativa

NSS shrnuje, že dodavatel mohl dle zadavatelem navržené smlouvy závazek splnit třemi způsoby, přičemž jádro sporu se soustředilo na režim, v němž se očekávalo poskytnutí širokých licenčních oprávnění a (pro relevantní části) též zdrojových kódů, popř. alternativně dodávka do určité míry uzavřeného (proprietárního) řešení, avšak s „antiexkluzivní“ podmínkou existence určitého počtu nezávislých subjektů oprávněných software upravovat.

KSB výslovně pracuje s tezí, že není spravedlivé (ani tržně realistické) paušálně předpokládat, že dodavatelé komerčního softwaru „se mají přizpůsobit“ a začít standardně poskytovat své know-how a obchodní tajemství ve formě zdrojových kódů; takový přístup může v důsledku vést k uzavření trhu. Takovou úvahu nelze než podpořit.

Finanční dimenze: zdrojové kódy zdražují pořízení, ale absence zdrojových kódů zdražuje životní cyklus

Spor se sice odehrává v kategoriích práva veřejných zakázek, ale jeho materiální těžiště je ekonomické.

Požadavek na předání zdrojových kódů (či obdobně široké nastavení práv zadavatele) obvykle generuje okamžitý cenový nárůst: dodavatel do ceny promítá ztrátu části hodnoty IP/know-how, náklady na vyčištění a dokumentaci kódu, compliance licencí třetích stran, i zvýšené právní a odpovědnostní riziko. Jinými slovy: „pojistka“ proti lock-inu má typicky předvídatelný a nepochybný nákladový dopad už v okamžiku pořízení.

Pokud však objednatel nemá zdrojové kódy ani jiné funkční substituty (zejména přenositelnost, dokumentaci, práva k úpravám a exitový režim), finanční důsledky se projeví v navazujících změnách: rozvoj se fakticky ocitne v monopolním režimu původního dodavatele, roste cena změnových požadavků a zvyšuje se i cena případné migrace.

Tato dualita je klíčová: soudy implicitně vyžadují, aby zadavatel hodnotil přiměřenost nikoli abstraktně, ale v reálném tržním a nákladovém kontextu.

Jednací řízení bez uveřejnění (JŘBU) jako „symptom“ vendor-lock-inu a problém právní jistoty

Vendor-lock-in ve veřejném zadávání typicky kulminuje do situace, kdy zadavatel u navazující zakázky (údržba/rozvoj dříve pořízeného SW systému) argumentuje, že plnění může poskytnout pouze určitý dodavatel (technické důvody, výhradní práva), a proto použije JŘBU dle § 63 a násl. ZZVZ.

Přitom existuje dlouhodobá linie rozhodování ÚOHS, která zadavatele kritizuje, pokud si stav exkluzivity vytvořil sám (typicky nevhodným nastavením první zakázky) a následně JŘBU „potřebuje“. Tím se dostáváme k polemické rovině: aktuální judikát KSB/NSS může být vnímán jako posun „ke druhé zdi“: na jedné straně zadavatelům hrozí sankce, pokud vendor-lock-in dopustí a následně jej „řeší“ JŘBU; na straně druhé se po nich nyní chce, aby už v první zakázce zvažovali, zda jejich preventivní podmínky (např. požadavek na zdrojové kódy) nebudou trhem vnímány jako natolik zatěžující, že fakticky omezí soutěž.

Tento aspekt se dotýká právní jistoty: zadavatel (a obdobně i soukromý objednatel, byť bez dozorového režimu ZZVZ) musí činit rozhodnutí ex ante, s informací o trhu vždy jen přibližnou. Judikatura však naznačuje, že právě tato „tržní reakce“ se stává rozhodným kritériem přiměřenosti. V očích praxe to klade zvýšené nároky na předběžné posouzení (a na kvalitu odůvodnění), přičemž hranice mezi legitimní prevencí a nepřiměřenou bariérou může být neostrá. A to je dilema, hledání jehož řešení chceme podnítit tímto naším příspěvkem.

Jak uzamčení předcházet už při první zakázce – na pořízení SW systému?

Již jsme uvedli, že ekonomická podstata vendor-lock-inu se uplatní v jakékoli zakázce, nejen ve veřejné: jde o ztrátu „soutěžitelnosti“ navazujících plnění a o oslabení vyjednávací pozice objednatele. Rozdíl je pouze v tom, že ve veřejném sektoru má problém navíc procesní „etiketu“ (JŘBU) a dozorové riziko.

Z pohledu prevence je vhodné uvažovat o vícevrstvém řešení, které není redukováno jen na binární otázku „zdrojové kódy ano/ne“:

1. Smluvně i technicky zajistit přenositelnost SW: zejména povinnost průběžně poskytovat dokumentaci architektury, integračních rozhraní, provozních postupů a datového modelu (tak, aby třetí osoba mohla systém převzít v rozumném čase a nákladech).
2. Datová přenositelnost: závazek exportů v použitelných formátech, včetně datového slovníku a popisu vazeb; v praxi totiž lock-in často vzniká „v datech“, nikoli jen ve zdrojovém kódu.
3. Licenční a autorskoprávní nastavení k úpravám: tam, kde není realistické (nebo ekonomicky efektivní) požadovat zdrojové kódy plošně, je možné pracovat s oprávněním zadat úpravy třetí osobě alespoň u zakázkových úprav a integračních vrstev; tím se snižuje riziko monopolního rozvoje.
4. Escrow (úschova zdrojových kódů) jako kompromisní institucionální pojistka, jakkoli v praxi s obtížně sjednatelnými vyrovnanými podmínkami: pokud se objednatel obává „ztráty podpory“, ale dodavatel odmítá plošné předání kódu, lze zvážit escrow mechanismus. Je však nutné, aby escrow nebylo prázdnou schránkou: mělo by typicky zahrnovat i build/deploy postupy, verze závislostí, klíčovou dokumentaci a jasně definované spouštěcí události pro uvolnění (ukončení podpory, insolvence, závažné porušení SLA apod.).
5. Exitový režim již v první smlouvě: prevence vendor-lock-inu stojí a padá na tom, co se má stát při ukončení smlouvy. Minimální „jádro“ exitových ujednání by mělo řešit (i) rozsah předávaných artefaktů, (ii) součinnost dodavatele při migraci, (iii) lhůty, (iv) cenový režim součinnosti a (v) způsob ověření řádnosti předání.

Takto pojatá prevence má jednu výhodu i ve světle komentované judikatury: umožňuje zadavateli obhajovat, že zvolil mírnější a tržně kompatibilní prostředky, a současně si objektivně snižuje pravděpodobnost, že se v budoucnu „dostane do JŘBU“ (ve veřejném sektoru) či do faktického monopolu (v soukromém sektoru).

Závěr: přísnější standard přiměřenosti a otevřená otázka právní jistoty

Rozsudky KSB a NSS lze podle našeho názoru číst jako korekci přístupu, který by z prevence vendor-lock-inu učinil automatické ospravedlnění plošných „zdrojákových“ požadavků. Zároveň však nelze přehlédnout polemický rozměr: judikát může být v praxi vnímán jako zpřísnění nároků na zadavatele, který musí ex ante kvalifikovaně vyhodnocovat tržní dopady zadávacích podmínek, a to v prostředí, kde naopak dozorová praxe sankcionovala zadavatele za vendor-lock-in vedoucí k JŘBU. Výsledkem může být nejistota, jak „správně“ nastavit první zakázku tak, aby obstála jak proti vendor-lock-inu, tak proti námitce nepřiměřenosti.

Právně-praktická odpověď proto nespočívá v dogmatu „zdrojové kódy vždy“ ani „zdrojové kódy nikdy“, nýbrž v promyšleném, vícevrstvém nastavení přenositelnosti a exitových mechanismů, u něhož lze racionálně doložit, proč odpovídá povaze plnění, trhu a očekávaným nákladům životního cyklu.

Mgr. Marek Sýkora

DBK PARTNERS, advokátní kancelář, s.r.o.

Vinohradská 938/37
120 00 Praha 2

Tel.:       +420 244 912 463

Fax:       +420 244 912 803

e-mail:    ak@dbkp.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Marek Sýkora (DBK Partners) 26.03.2026