EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Dva problémy s pracovní pohotovostí.*
Náhrada ušlého nájemného při předčasném ukončení nájemní smlouvy na nebytové prostory.*
Byznys a paragrafy, díl 30.: Jednání za s.r.o. – zápis jednatelského oprávnění do obchodního rejstříku.
Vítáme vás u dalšího dílu naší série Byznys a paragrafy, kterou pro vás připravuje advokátní kancelář LAWYA. V minulém díle jsme pojednali obecně o osobě jednatele a jeho oprávnění. V tomto díle se zaměříme na správnou formulaci a zápis jednatelského oprávnění do obchodního rejstříku.
Shrnutí od AI
Článek se věnuje způsobu jednání za obchodní společnost, jeho zápisu v obchodním rejstříku a praktickým důsledkům případného nesouladu mezi zapsaným a skutečným stavem. Autoři vysvětlují, že zapsaný způsob jednání nepůsobí pouze evidenčně, ale zakládá právní účinky vůči třetím osobám prostřednictvím principu materiální publicity, přičemž společnost je vázána z… více
Způsob jednání za obchodní společnost a jeho význam v obchodním rejstříku
Způsob jednání za obchodní společnost, někdy označovaný též jako jednatelské oprávnění nebo způsob zastupování, vymezuje, jak statutární orgán společnosti vystupuje navenek. Jinými slovy určuje, kdo konkrétně může společnost zavazovat a jakým způsobem tak činí.
Výchozí pravidlo stanoví občanský zákoník. Není-li určeno jinak, může každý člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu samostatně (§ 164 odst. 2 o. z.). Zakladatelé nebo společníci však mohou v zakladatelském právním jednání upravit odlišný model, typicky požadovat společné jednání více členů statutárního orgánu nebo stanovit zvláštní pravidla pro určité situace.
Zápis způsobu jednání v obchodním rejstříku nemá pouze evidenční význam. Jde o údaj, který je rozhodný i ve vztahu k třetím osobám. Právě proto je třeba jeho formulaci i průběžné aktualizaci věnovat mimořádnou pozornost. Správně nastavený a udržovaný zápis chrání společnost, zvyšuje právní jistotu v obchodním styku a dává obchodním partnerům jasnou odpověď na otázku, kdo je oprávněn za společnost jednat.
Materiální publicita obchodního rejstříku
Obchodní rejstřík je vystavěn na principu materiální publicity. Třetí osoby mohou důvěřovat zapsaným údajům a právní řád jejich dobrou víru v zásadě chrání. V praxi to znamená především dvojí.
Prvním důsledkem je pozitivní účinek materiální publicity. Co je v obchodním rejstříku zapsáno, působí vůči každému od okamžiku zápisu. Je-li určitá osoba v rejstříku uvedena jako člen statutárního orgánu nebo je-li určitý způsob jednání zapsán jako účinný, společnost je takovým jednáním zásadně vázána, i kdyby se skutečný stav již změnil. Typickým příkladem je situace, kdy funkce jednatele fakticky zanikla, avšak výmaz z obchodního rejstříku dosud neproběhl. Pokud třetí osoba jedná v dobré víře se stále zapsaným jednatelem, společnost se zpravidla nemůže bránit tvrzením, že dotyčný již funkci nevykonával.
Druhým důsledkem je negativní účinek materiální publicity. Co v obchodním rejstříku zapsáno není, tím se třetí osoby zásadně nemusí řídit. Interní omezení působnosti statutárního orgánu, která nejsou součástí zapsaného způsobu jednání, nemají vůči třetím osobám právní účinky. Pokud si například společnost interně nastaví, že k určitému právnímu jednání je třeba souhlas valné hromady nebo interní předchozí aprobace jiného orgánu, nejde o omezení, kterého by se mohla vůči třetí osobě dovolávat, není-li současně promítnuto do zákonem přípustně formulovaného způsobu jednání zapsaného v obchodním rejstříku. Pro třetí osoby je rozhodující to, co z rejstříku zjistí.
To však neznamená, že ochrana dobré víry působí bezvýjimečně. Nelze se jí dovolávat tam, kde je rejstříkový zápis zjevně v rozporu se zákonem. Pokud by byl například zapsán způsob jednání, který je podle kogentní právní úpravy nepřípustný, nelze bez dalšího vycházet z toho, že samotný zápis takovou vadnou úpravu zhojí. Jde nicméně o výjimku pro krajní případy. Obecně platí, že údaje zapsané v obchodním rejstříku požívají presumpce správnosti.
Důsledky nesouladu mezi zápisem a skutečným stavem
Praktický význam správného zápisu se nejlépe ukáže ve chvíli, kdy se zápis a realita rozejdou. Rizika přitom obvykle nese především samotná společnost.
Je-li zápis v obchodním rejstříku více restriktivní než faktické jednání společnosti, společnost může narazit na problém přičitatelnosti právního jednání. Jestliže je například v rejstříku zapsáno, že za společnost jednají dva jednatelé společně, avšak smlouvu podepíše pouze jeden z nich, nejde zásadně o jednání, které by bylo možné společnosti přičíst. Třetí osoba se v takovém případě nemůže dovolávat dobré víry, protože z obchodního rejstříku bylo zjevné, že k platnému jednání byl zapotřebí i podpis druhé oprávněné osoby.[1]
Naopak je-li zápis v obchodním rejstříku širší než skutečný stav, působí ve prospěch třetích osob zásada materiální publicity. Jestliže v rejstříku zůstane zapsán jednatel, jehož funkce již zanikla, nebo zůstane zachován dřívější způsob jednání, společnost se zpravidla nemůže vůči třetí osobě v dobré víře dovolávat toho, že skutečný stav byl jiný. Právě proto je prodlení s návrhem na změnu zápisu v obchodním rejstříku příčinou častých sporů.
Pro podnikatelskou praxi z toho plyne jednoduchý závěr: jakýkoli nesoulad mezi zapsaným a skutečným stavem představuje právní i obchodní riziko, a proto je třeba jej bezodkladně odstranit.
Jak lze způsob jednání upravit
Právní úprava poskytuje obchodním korporacím poměrně široký prostor k tomu, aby si způsob jednání nastavily podle vlastních potřeb. V praxi se nejčastěji objevuje několik základních modelů.
Nejjednodušší je samostatné jednání každého člena statutárního orgánu. Typická formulace zní: „Každý jednatel zastupuje společnost samostatně.“ U společnosti s ručením omezeným jde o standardní a zároveň dispozitivně nastavené řešení.
Druhou běžnou variantou je kolektivní jednání, tedy požadavek společného jednání více členů orgánu. V obchodním rejstříku se takové pravidlo obvykle zapisuje například slovy: „Za společnost jednají vždy dva jednatelé společně“ nebo „Za společnost jednají vždy dva členové představenstva společně.“ Takový model posiluje kontrolní mechanismy uvnitř společnosti, ale současně snižuje operativnost.
Poměrně častá je i kombinovaná úprava podle funkce. Například předseda představenstva může jednat samostatně, zatímco ostatní členové jednají vždy alespoň dva společně. Tato varianta bývá praktická v akciových společnostech, které chtějí zachovat rychlost běžného provozu a současně zajistit vyšší míru vnitřní kontroly.
Další možností je zvýhodnění konkrétní osoby, například jednoho výslovně určeného jednatele. Formulace typu „jednatel Jan Novák je oprávněn jednat za společnost samostatně, ostatní jednatelé jednají vždy dva společně“ je sice možná, ale z praktického hlediska problematická. Každá personální změna totiž následně vyžaduje nejen změnu zápisu v obchodním rejstříku, ale obvykle i zásah do společenské smlouvy.
Zvláštní pozornost si zaslouží modely, které rozlišují způsob jednání podle hodnoty právního jednání. Například: „Každý jednatel jedná samostatně do částky 50 000 Kč; přesahuje-li hodnota právního jednání tuto částku, jednají dva jednatelé společně.“ Takové řešení může být pro podnikatelskou praxi užitečné, avšak pouze tehdy, je-li formulováno dostatečně určitě. Musí být zřejmé, jak se hodnota právního jednání zjišťuje a kdy se limit považuje za překročený. Neurčitá nebo prakticky neuchopitelná formulace může vést k závěru, že ujednání je zdánlivé nebo nezpůsobilé zápisu.
Vedle těchto modelů se v praxi objevují i sofistikovanější úpravy, například podle druhu právního jednání nebo podle konkrétních situací uvnitř společnosti. Vždy však platí, že zvolená pravidla musí být určitá, prakticky použitelná a slučitelná se zákonem.
Požadavek určitosti a praktické proveditelnosti
Sebelepší konstrukce způsobu jednání je k ničemu, pokud není srozumitelná a aplikovatelná v běžném provozu. Rejstříkový soud nebude akceptovat takové vymezení, které je neurčité, vnitřně rozporné nebo fakticky nevykonatelné. Totéž platí pro příliš komplikované modely, u nichž není zřejmé, kdy a jak se uplatňuje konkrétní varianta jednání.
Zvýšenou pozornost vyžadují situace, kdy počet členů statutárního orgánu klesne pod hranici potřebnou pro společné jednání. Pokud společenská smlouva nebo stanovy nic nepředvídají, může být společnost v krajním případě paralyzována. Racionálním řešením proto bývá doplnit mechanismus pro přechodné období, například pravidlo, že klesne-li počet jednatelů pod stanovený počet, je do jmenování nového jednatele oprávněn jednat samostatně zbývající jednatel. Takové řešení musí být ovšem formulováno jednoznačně ve společenské smlouvě.
Nepřípustné formy způsobu jednání
Ačkoli je smluvní volnost v této oblasti poměrně široká, není neomezená. Zákon i judikatura stanoví určité hranice, které překročit nelze.
Za nepřípustné je tradičně považováno takové nastavení způsobu jednání, které kombinuje člena statutárního orgánu s osobou, jež členem tohoto orgánu není. Typickým příkladem je formulace, podle níž má jednatel jednat společně s prokuristou. Taková úprava byla judikaturou odmítnuta.[2] Způsob jednání zapsaný v obchodním rejstříku se má týkat členů statutárního orgánu, nikoli jiných zástupců společnosti. Prokurista nebo zmocněnec mohou jednat na základě svého vlastního oprávnění, nikoli jako součást rejstříkově vymezeného způsobu jednání statutárního orgánu.
Nepřípustné je také obcházení pravidel společného jednání prostřednictvím generálních plných mocí. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání společné jednání dvou členů statutárního orgánu, nelze tento požadavek obejít tím, že tito členové udělí generální plnou moc pouze jednomu z nich, aby jednal samostatně. Takový postup by popíral smysl pravidla „čtyř očí“.
Praktická doporučení na závěr
Způsob jednání by měl být nastaven s ohledem na velikost společnosti, počet členů statutárního orgánu, charakter podnikání i míru požadované vnitřní kontroly. U menších společností bývá vhodné zachovat jednoduchost a flexibilitu. U větších korporací nebo tam, kde je třeba posílit kontrolní prvky, může dávat smysl společné jednání nebo kombinované modely.
Současně platí, že obchodní rejstřík by neměl být zatěžován údaji, které do něj věcně nepatří. Zapisuje se způsob jednání navenek, nikoli vnitřní schvalovací procedury. Ustanovení typu „k uzavření smlouvy nad určitou částku je třeba předchozí souhlas valné hromady“ má primárně interní význam a samo o sobě není způsobilé založit omezení účinné vůči třetím osobám.
Zcela zásadní je bezodkladná aktualizace zapsaných údajů. Jakmile dojde ke změně ve složení statutárního orgánu nebo ke změně způsobu jednání, měla by společnost bez prodlení zajistit odpovídající zápis do obchodního rejstříku. Každé prodlení otevírá prostor pro právní nejistotu a potenciální spory.
Neméně důležité je důsledné dodržování pravidel v každodenní praxi. Nestačí mít správně nastavený zápis; je třeba podle něj také skutečně jednat. Společnost by proto měla dbát na to, aby smlouvy a další právní jednání podepisoval vždy správný počet oprávněných osob a aby z jednání bylo zřejmé, že vystupují jménem společnosti.
Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud chcete mít přehled o aktuálních právních změnách a praktických doporučeních, přihlaste se k odběru našeho měsíčního newsletteru, který vám přináší nejnovější právní novinky a užitečné tipy.
Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.
Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání.
Mgr. Jakub Hanák,
advokát
Mgr. Tomáš Veverka,
advokát
LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.
Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy
Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno
tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz
[1] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 265/2007.
[2] Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 184/2014
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jakub Hanák, Mgr. Tomáš Veverka (LAWYA) 02.04.2026
Dva problémy s pracovní pohotovostí.
Pracovní pohotovost patří mezi tradiční a v praxi využívané instituty pracovního práva. Přesto s sebou přináší některé aplikační obtíže. Tento příspěvek upozorňuje na dva z nich, které se objevují zřejmě nejčastěji.
Shrnutí od AI
Článek se věnuje dvěma praktickým problémům spojeným s institutem pracovní pohotovosti podle zákoníku práce. Prvním problémem je skutečnost, že práce vykonaná v době pracovní pohotovosti nad stanovenou týdenní pracovní dobu se považuje za práci přesčas, přičemž zaměstnavatel musí dodržovat zákonné limity přesč… více
Co se rozumí pracovní pohotovostí, stanoví přímo zákoník práce. V § 78 písm. h) se uvádí, že pracovní pohotovostí je „doba, níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn“. V tomtéž ustanovení je pak upraveno, že „pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele“.
Pozornost je třeba věnovat i § 95 zákoníku práce. Ten ve svém prvním odstavci zavádí pravidlo, že pracovní pohotovost může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat jen tehdy, pokud se na tom se zaměstnancem dohodne. Za dobu pracovní pohotovosti nenáleží zaměstnanci mzda, ale odměna podle § 140 zákoníku. Ta činí nejméně 10 % průměrného výdělku. Pracovní pohotovost, při níž k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává, a proto za ni, jak řečeno, nenáleží mzda, ale pouze zmíněná odměna.
Výkon práce v době pracovní pohotovosti je prací přesčas
Prvním ze dvou problémů, avizovaných v nadpisu tohoto příspěvku, je pravidlo, že výkon práce v pracovní pohotovosti nad stanovenou týdenní pracovní dobu je prací přesčas. Výslovně tak stanoví § 95 odstavec 2 zákoníku práce. Tuto skutečnost musí vzít zaměstnavatel v úvahu ve dvou ohledech.
Především musí dbát na to, aby výkonem práce v době pracovní pohotovosti nebyly překročeny zákonné limity přesčasové práce. Pokud tedy již zaměstnanec vyčerpal nejvyšší přípustné množství přesčasové práce (zejména tedy celkový rozsah práce přesčas ve výši průměrně 8 hodin týdně v období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích – v podrobnostech viz § 93 odst. 4 zákoníku práce), není možné, aby mu pracovní pohotovost byla nařízena, natož pak, aby v jejím rámci byl povolán k výkonu práce. Řeším může být postup podle § 93 odst. 5 zákoníku práce, tedy poskytnout zaměstnanci za práci přesčas konané v době pracovní pohotovosti náhradní volno. V takovém případě by se tato práce nezapočítávala do počtu hodin nejvýše přípustné práce přesčas. S tím, že za práci přesčas bude zaměstnanci poskytnuto náhradní volno, však musí zaměstnanec souhlasit.
Skutečnost, že se výkon práce v rámci pracovní pohotovosti považuje za práci přesčas, musí zaměstnavatel pochopitelně zohlednit i v odměňování. Musí tedy počítat s tím, že tuto práci musí honorovat vedle dosažené mzdy i příplatkem nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, ledaže by se se zaměstnancem dohodl na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku.
Riziko kolize s nepřetržitým odpočinkem
Samotná pracovní pohotovost nepředstavuje zásah do práva zaměstnance na nepřetržitý odpočinek. Ke kolizi však může dojít tehdy, je-li zaměstnanec z pracovní pohotovosti povolán k výkonu práce.
V takové situaci může být narušen zaměstnancův nepřetržitý denní odpočinek, případně nepřetržitý odpočinek v týdnu. Zaměstnavatel je proto povinen pečlivě zvažovat, zda povolání zaměstnance k výkonu práce nevede k porušení zákonných požadavků na odpočinek. Případný souhlas zaměstnance s porušením těchto pravidel není právně relevantní – práva na nepřetržitý odpočinek se totiž zaměstnanec nemůže platně vzdát.
Ukazuje se tedy, že ačkoli je pracovní pohotovost relativně běžným nástrojem organizace práce, její aplikace vyžaduje ze strany zaměstnavatelů dostatečnou pozornost, aby se zaměstnavatel nedostal do rozporu s jinými ustanovení pracovněprávních předpisů.
Mgr. Václav Vlk
Advokát
Associate Partner
RÖDL
Platnéřská 191/2
110 00 Praha 1
Tel.: +420 236 163 111
e-mail: vaclav.vlk@roedl.com
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Václav Vlk (RÖDL), 31.03.2026
Náhrada ušlého nájemného při předčasném ukončení nájemní smlouvy na nebytové prostory.
Předčasné ukončení nájemní smlouvy na nebytové prostory představuje v praxi situaci, která může zásadně narušit ekonomickou stabilitu pronajímatele. Nájemné je obvykle jedním z hlavních zdrojů příjmů, s nímž pronajímatel počítá při financování provozu, údržby, splácení investic nebo při plánování dalších podnikatelských aktivit. Nájemní vztahy bývají koncipovány jako dlouhodobé, často na dobu určitou, a jejich předčasné ukončení tak může znamenat nejen okamžitý výpadek příjmů, ale také další náklady spojené s hledáním nového nájemce, úpravou prostor či administrativní zátěží. V praxi proto vyvstává otázka, zda může pronajímatel po ukončení nájmu požadovat náhradu škody ve formě ušlého nájemného za období, které by ještě trvalo, kdyby nájemní vztah pokračoval.
Shrnutí od AI
Článek se věnuje analýze podmínek, za nichž může pronajímatel nebytových prostor úspěšně uplatnit nárok na náhradu ušlého nájemného po předčasném ukončení nájemní smlouvy. Klíčovým závěrem je, že pokud nájemní vztah ukončí sám pronajímatel, a to i z důvodu porušení povinností nájemce, je příčinou zániku nájmu jeho vlastní rozhodnutí, nikoli jednán… více
Tato otázka vyvstává v případech, kdy nájemce porušuje své povinnosti – například neplatí nájemné, užívá prostory v rozporu se smlouvou, neumožňuje přístup do prostor nebo jinak narušuje smluvní ujednání. Pronajímatel pak stojí před rozhodnutím, zda nájemní vztah ukončit, nebo zda trvat na jeho pokračování a domáhat se splnění povinností nájemce. V praxi se často objevuje představa, že pokud nájemce porušuje smlouvu a pronajímatel nájem ukončí, má automaticky nárok na náhradu ušlého nájemného až do konce původně sjednané doby nájmu nebo přinejmenším na náhradu související škody z důvodu předčasného ukončení smlouvy. Situace je však podstatně složitější. Rozhodující je, kdo nájem ukončil, proč k tomu došlo a zda je mezi porušením povinností nájemce a vznikem škody skutečná příčinná souvislost.
Cílem tohoto článku je proto vymezit podmínky, za nichž může pronajímatel uplatnit nárok na ušlé nájemné jako náhradu škody, a identifikovat limity, které stanoví soudní praxe. Zaměříme se na rozbor ušlého zisku, na analýzu příčinné souvislosti v kontextu ukončení nájmu a na rozlišení situací, kdy nájem končí z vůle nájemce, a kdy naopak z vůle pronajímatele. Zvláštní pozornost je věnována judikatuře Nejvyššího soudu, která v této oblasti poskytuje poměrně jasné vodítko, a to jak v otázce samotné existence nároku, tak v otázce jeho rozsahu a časového omezení.
Nájem nebytových prostor
Nájem nebytových prostor je smluvní typ, který se vyznačuje širší smluvní autonomií stran než nájem bytu nebo domu. Nájemce je zpravidla podnikatel, který prostory využívá k výkonu své podnikatelské činnosti, a nájemní smlouva bývá výsledkem individuálního vyjednávání. V praxi je běžné, že smluvní strany sjednávají konkrétní povinnosti nájemce a stanoví, že jejich porušení opravňuje pronajímatele k výpovědi nebo odstoupení od smlouvy. Tato ujednání však sama o sobě neznamenají, že pronajímatel má automaticky nárok na náhradu ušlého nájemného za období po ukončení nájmu, jak je rozvedeno níže.
Závěry, které budou v tomto článku uvedeny, se však uplatní i v nájmu bytu nebo domu, kde je nájemce „de lege“ chráněn výrazně více. V nájmu nebytových prostor je mnohem větší prostor pro smluvní ujednání, která mohou ovlivnit způsob ukončení nájmu. Přesto i zde platí obecná pravidla o náhradě škody, která určují, zda může pronajímatel po ukončení nájmu požadovat náhradu ušlého nájemného.
Nájem nebytových prostor se od nájmu prostor určených k bydlení liší zejména tím, že nájemce není chráněn zvláštní právní úpravou, která by omezovala možnosti pronajímatele ukončit nájemní vztah. Strany mají větší volnost při sjednávání výpovědních důvodů, rozvazovacích podmínek či jiných mechanismů, které umožňují ukončení nájmu, a to nejen v případě porušení povinností nájemce. Tato smluvní volnost se projevuje i v tom, že nájemní smlouvy často obsahují podrobné mechanismy pro řešení prodlení nájemce, úpravu sankcí, možnost okamžitého ukončení nájmu či automatický zánik nájemního vztahu při naplnění sjednaných podmínek.
Současně je třeba zdůraznit, že nájem nebytových prostor je typicky uzavírán za účelem podnikání, a tomu odpovídá i vyšší míra odpovědnosti obou stran. Nájemce nese větší riziko spojené s užíváním prostor a jejich provozem, zatímco pronajímatel může očekávat stabilní příjem, který je často klíčový pro financování jeho vlastních závazků a udržení provozního cash flow. Právě tato ekonomická provázanost vede k tomu, že smluvní strany věnují větší pozornost úpravě práv a povinností, zejména pokud jde o důsledky porušení smlouvy.
Nájemní smlouvy na nebytové prostory rovněž často obsahují ujednání o povinnosti nájemce provádět určité úpravy, udržovat prostory v provozuschopném stavu nebo dodržovat specifické provozní podmínky. V případě nájmu nebytových prostor v obchodních centrech pak nájemní smlouvy často obsahují i závazek, aby nájemce dodržoval provozní řády pronajímatele. Porušení těchto povinností může mít závažnější dopady než v nájmu prostor určených k bydlení, protože může ovlivnit nejen samotný předmět nájmu, ale i podnikání pronajímatele či ostatních nájemců v objektu. Z toho důvodu bývá smluvní úprava značně komplexnější a přísnější.
Zároveň je třeba upozornit, že i přes širokou smluvní autonomii zůstává nájem nebytových prostor podřízen obecným principům občanského práva, zejména zásadě poctivosti, zákazu zneužití práva a povinnosti předcházet škodám. Tato pravidla se promítají do posuzování platnosti smluvních ujednání i do následného hodnocení toho, zda a v jakém rozsahu může pronajímatel požadovat náhradu škody.
Možnosti uplatnění ušlého nájemného
Ušlé nájemné je typickým příkladem ušlého zisku ve smyslu § 2952 občanského zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že škoda zahrnuje nejen skutečnou škodu, ale i ušlý zisk, tedy majetkový prospěch, který by poškozený při pravidelném běhu věcí získal, kdyby nedošlo ke škodní události.
Obecně pak platí, že tento ušlý zisk musí být konkrétní, nikoli hypotetický. Nestačí tvrdit, že poškozený „mohl“ dosáhnout určitého příjmu; musí být prokázáno, že by jej skuteně dosáhl, pokud by nedošlo ke škodní události. Výše ušlého zisku se odvíjí od konkrétních možností poškozeného, nikoli od obvyklých tržních podmínek. Pokud byla poškozenému zmařena možnost pronajmout věc konkrétnímu zájemci, vychází se z částky, kterou by skutečně obdržel, nikoli z obvyklého nájemného. Tento závěr potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, který se zabývá právě otázkou ušlého zisku z pronájmu konkrétnímu nájemci. Nejvyšší soud zde zdůraznil, že ušlý zisk musí být prokázán v konkrétní výši a nelze jej odvozovat od obecných tržních podmínek.
Tato konkrétní výše nájemného by se poměrně hravě určila dle ujednání v nájemní smlouvě. Obecně však platí, že aby byl škůdce povinen nahradit škodu, musí být dána mezi jeho jednáním a škodním následkem příčinná souvislost. Nestačí, že nájemce porušil své povinnosti, musí být prokázáno, že právě toto porušení je příčinou vzniku škody.
Ukončení smlouvy nájemcem
Pokud nájem ukončí nájemce, je nejprve nutné rozlišit, zda tak činí řádně, tedy způsobem, který mu smlouva nebo zákon umožňuje, nebo zda jde o ukončení neoprávněné. V případě řádné a platné výpovědi nájemce nevzniká pronajímateli nárok na ušlé nájemné za dobu po skončení nájmu, protože zánik nájemního vztahu je výsledkem legitimního výkonu práva nájemce. Pokud však nájemce ukončí nájemní vztah v rozporu se smlouvou nebo bez právního důvodu, může být jeho jednání kvalifikováno jako porušení povinnosti, které zakládá odpovědnost za škodu ve formě ušlého zisku v podobě ušlého nájemného.
Ani v takovém případě však nelze ušlé nájemné přiznat automaticky až do konce původně sjednané doby nájmu. Judikatura zdůrazňuje, že ušlý zisk může pronajímateli ucházet pouze po určitou dobu, a tato doba musí odpovídat období, kdy pronajímatel objektivně nemohl výpadek příjmu nahradit. Rozhodující je, kdy mohl pronajímatel prostor uvést do stavu umožňujícího další pronájem a kdy mohl reálně nalézt nového nájemce. Soudy vycházejí z prevenční povinnosti poškozeného, podle níž je každý povinen činit kroky k minimalizaci škody. Pokud tedy pronajímatel mohl škodu snížit — například aktivním hledáním nového nájemce nebo provedením nezbytných úprav prostor — nelze mu přiznat náhradu za období, kdy tak mohl učinit, ale neučinil.
Tento princip byl výslovně potvrzen např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018. Nejvyšší soud zde zdůraznil, že ušlý zisk může poškozenému ucházet po určitou dobu, ale tato doba nemůže být neomezená. Rozhodující je, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu nahradit jiným zdrojem. Pokud má pronajímatel možnost v přiměřené době prostor uvést do stavu umožňujícího pronájem a nalézt nového nájemce, nelze mu přiznat ušlé nájemné za delší období.
V praxi to znamená, že ušlé nájemné může pronajímatel požadovat pouze ve velmi úzkém okruhu situací, a i v těchto případech pronajímatel nemůže pasivně vyčkávat a spoléhat na to, že mu soud přizná ušlé nájemné za celé období do konce původně sjednané doby nájmu. Naopak musí aktivně prokazovat, že podnikl kroky k minimalizaci škody – typicky že bez zbytečného odkladu začal hledat nového nájemce, zveřejnil nabídku pronájmu, provedl nezbytné opravy nebo úpravy prostor a činil další kroky směřující k obnovení příjmu z nájmu. Pokud by pronajímatel například několik měsíců nečinil žádné kroky k obsazení prostor, soud mu ušlé nájemné za toto období nepřizná, protože škoda od určitého okamžiku vznikla jeho vlastní nečinností. Jinými slovy, pronajímatel musí být schopen doložit, že období, za které náhradu požaduje, bylo skutečně obdobím, kdy objektivně nemohl prostory pronajmout, nikoli obdobím, kdy prostory zůstaly prázdné pouze v důsledku jeho pasivity. Konkrétní délka jednotlivého období vždy bude záležet na okolnostech daného případu.
Ukončení smlouvy pronajímatelem v důsledku jednání nájemce
Zcela odlišná je situace, kdy nájemce porušuje povinnosti z nájemní smlouvy, ale nájem ukončí pronajímatel. Judikatura se touto otázkou zabývala opakovaně a dospěla k jednotnémuzávěru. Pokud pronajímatel ukončí nájemní smlouvu výpovědí nebo jiným aktivním jednáním (byť z důvodu porušování povinností nájemce), je příčinou zániku nájemního vztahu právě toto rozhodnutí pronajímatele, nikoli samotné porušení povinností nájemce. Ušlé nájemné za období po ukončení nájmu tak není v příčinné souvislosti s porušením povinností nájemce. Tento závěr potvrzuje například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 407/2007, kde Nejvyšší soud výslovně uvedl, že příčinou vzniku škody není porušení povinností nájemce, ale rozhodnutí pronajímatele ukončit nájemní vztah.
Stejný princip byl potvrzen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 838/2022. Nejvyšší soud zde uvedl, že pokud poškozená strana sama zvolila ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou výpovědí, není ušlý zisk za období po ukončení smlouvy v příčinné souvislosti s porušením povinnosti druhé strany. Skutečnost, že po ukončení smlouvy neměla nárok na sjednané úhrady, je důsledkem jejího vlastního rozhodnutí smlouvu ukončit, nikoli porušení povinnosti nájemce.
Pro praxi je tak zásadní závěr, že pronajímatel nemůže kombinovat dva protichůdné kroky: na jedné straně využít své právo nájemní vztah ukončit a na straně druhé požadovat náhradu za období, které by smlouva ještě trvala, kdyby ji sám neukončil. Jakmile pronajímatel aktivně zvolí ukončení nájmu, stává se toto rozhodnutí samostatnou příčinou zániku nájmu a tím pádem je samo o sobě důsledkem, proč pronajímatel již neobdrží žádné nájemné.
Zároveň to znamená, že pronajímatelé musí při rozhodování o ukončení nájmu pečlivě zvažovat ekonomické důsledky svého kroku. Pokud je porušení povinností nájemce napravitelné, krátkodobé nebo nepředstavuje zásadní ohrožení provozu, může být pro pronajímatele výhodnější trvat na pokračování nájmu a domáhat se splnění povinností, než nájem ukončit a následně nést riziko neuhrazeného nájemného. To samozřejmě platí za předpokladu, že nájemce sice porušuje smluvní povinnosti, ale nájemné hradí.
K obdobným závěrům je možné dospět i v případě ukončení dohodou smluvních stran, která rovněž obsahuje vůli pronajímatele. V takovém případě je vhodné v rámci dohody o ukončení sjednat i dopady a případné finanční kompenzace pronajímatele za předčasné ukončení.
S ohledem na autonomii vůle smluvních stran v rámci pronájmu nebytového prostoru (zejména v rámci podnikatelských pronájmů) pak nezbývá než doporučit sjednání detailních pravidel, která pro takové případy pronajímatelům kompenzují právě ušlé nájemné, dodatečné administrativní náklady či jiné škody a nesnáze, které se s předčasným ukončením nájemní smlouvy z důvodu porušování nájemce pojí.
Závěr
Pokud nájem skončí z vůle pronajímatele — byť motivované porušením povinností nájemce — je příčinou vzniku škody právě rozhodnutí pronajímatele nájemní vztah ukončit. V takovém případě nelze ušlé nájemné považovat za škodu způsobenou nájemcem a pronajímatel tak nemá nárok na náhradu odpovídající škody.
Naopak v situacích, kdy nájem skončí neoprávněným jednáním nájemce nebo jeho porušením povinností, může pronajímateli vzniknout nárok na náhradu ušlého nájemného (zisku) či jiné škody. Ani zde však nejde o nárok automatický. V každém případě musí být prokázána přímá příčinná souvislost mezi jednáním nájemce a vznikem dané škody.
Významnou roli hraje také prevenční povinnost pronajímatele, který je povinen činit kroky k minimalizaci vznikající škody. Nelze tak přiznat náhradu za období, kdy pronajímatel nečinil dostatečné preventivní kroky, aby vznik další škody odvrátil.
Mgr. Ondřej Růžička,
advokát
Mgr. Karel Janeba,
advokátní koncipient
PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.
Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín
Tel.: +420 227 629 700
E-mail: info@plegal.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Ondřej Růžička, Mgr. Karel Janeba (PEYTON) 14.04.2026
Prokazování dostupnosti technického vybavení při zadávání veřejných zakázek – limity sdílení technického vybavení.
Veřejní zadavatelé se v praxi běžně potýkají s otázkou, jak zabezpečit, aby vybraný dodavatel skutečně disponoval dostatečným technickým vybavením pro řádné a včasné plnění veřejné zakázky. Časté jsou případy, kdy se dodavatel účastní více zadávacích řízení současně, v nichž je vyžadováno stejné nebo obdobné technické vybavení, nebo podá nabídku do více částí veřejné zakázky. Tento článek se zabývá tím, jak je možné takové sdílení regulovat a přitom dodržet zásadu přiměřenosti.
Shrnutí od AI
Článek se zabývá analýzou právní úpravy prokazování technické kvalifikace při zadávání veřejných zakázek, konkrétně otázkou sdílení technického vybavení mezi více částmi veřejné zakázky nebo více zadávacími řízeními souběžně. Zákon o zadávání veřejných zakázek dodavatelům umožňuje prokazovat disponování technickým vybavením i prostřednictvím jiné osoby, nájmem nebo jiným právním titulem, p… více
Stěžejní zákonná ustanovení
Nejprve je nutné si vymezit zákonný rámec vztahující se k prokazování technické kvalifikace dle § 79 odst. 2 písm. j) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“ nebo „zákon“). Zadavatel může na základě zmíněného zákonného ustanovení požadovat předložení seznamu nástrojů, pomůcek, provozních a technických zařízení, které musí mít dodavatel k dispozici pro plnění veřejné zakázky (dále jen „technické vybavení“). V případě veřejných zakázek týkajících se stavebních prací jde typicky o požadavek na disponování například určitými stroji či technologiemi.
Klíčová je dikce v předmětném ustanovení, která říká: „bude mít dodavatel při plnění veřejné zakázky k dispozici“. Z této dikce § 79 odst. 2 písm. j) ZZVZ vyplývá, že rozhodující je faktická dostupnost požadovaného technického vybavení při plnění konkrétní veřejné zakázky, nikoliv nutně jeho vlastnictví. Dodavatel si může technické vybavení mimo jiné najímat nebo jej může mít k dispozici na základě jiného právního titulu. V případě nájmu či využití jiného právního titulu než vlastnictví se jedná buď o společné prokazování kvalifikace nebo (častěji) prokazování kvalifikace prostřednictvím jiné osoby, proto musí být kumulativně splněny podmínky stanovené v § 83 odst. 1 ZZVZ. Zejména musí být předložena smlouva nebo jinou osobou podepsané potvrzení o její existenci (dále jen „písemný závazek“), čímž je doloženo poskytnutí nebo skutečné zpřístupnění technického vybavení k plnění veřejné zakázky. Způsob, jakým dodavatel zajistí dostupnost technického vybavení, je primárně jeho podnikatelská odpovědnost. Případný požadavek, aby dodavatel byl vlastníkem technického vybavení, by byl vyhodnocen jako nedůvodný a diskriminační, neboť bezdůvodně omezuje dodavatele, kteří by si technické vybavení mohli zajistit prostřednictvím jiné osoby.
Dodavatel může pro různé části veřejné zakázky nebo pro více veřejných zakázek současně prokazovat svou technickou kvalifikaci podle § 79 odst. 2 písm. j) ZZVZ prostřednictvím téhož technického vybavení, protože zákon ani jiný právní předpis toto nezakazuje. Proto i bez výslovného uvedení v zadávacích podmínkách je používání technického vybavení v rámci více veřejných zakázek v zásadě přípustné. V obecné rovině lze dodat, že zadavatel by neměl nepřiměřeně zasahovat do způsobu zajištění technického vybavení dodavatelem. Dodavatel totiž může použití technického vybavení zajistit správným plánováním a koordinací, zajištěním náhradních kapacit nebo operativními přesuny mezi lokalitami.
Požadavek na technickou kvalifikaci uvedený v zadávací dokumentaci by měla reflektovat i smlouva. V opačném případě se jedná o „opuštěný“ kvalifikační požadavek, u něhož je sporné, zda dodavatel toto technické vybavení skutečně musí mít k dispozici. Je již na něm, jakým způsobem zajistí, že své závazky splní řádně a včas.
Nicméně i přesto mohou existovat situace, kdy by zadavatel chtěl mít větší vliv na to, že dojde k řádnému a včasnému splnění veřejné zakázky, tedy má zájem na stanovení určitých limitů pro „sdílení“ technického vybavení mezi částmi veřejné zakázky. Takové důvody by mohly spočívat zejména v objektivně existujícím riziku, že neomezené sdílení znemožní dodavateli řádné a včasné plnění jeho závazků.
V takovém případě většinou zadavatel rozdělí veřejnou zakázku na části. Tím však může vzniknout riziko, že zadávací řízení ve vztahu k jednotlivým částem bude končit v různých časových obdobích, jakkoliv uvedené nelze zcela předvídat. Smlouvy mohou být uzavřeny s časovým odstupem a plnění jednotlivých částí může probíhat v odlišných obdobích. V důsledku toho se původně stanovené omezení pro „sdílení“ technického vybavení mezi částmi může stát – čistě teoreticky – až bezpředmětným nebo neaplikovatelným, neboť plnění některých částí již může být dokončeno v době, kdy jiné části teprve začínají. Toto riziko lze předem jen obtížně ošetřit a zadavatel by proto měl pečlivě zvážit, zda je stanovení případných omezení na „sdílení“ technického vybavení v konkrétním případě účelné a přiměřené. Omezení takového „sdílení“ technického vybavení ze strany zadavatele obecně pro popsaná rizika spíše nedoporučujeme, ale pokud na něm zadavatel trvá, tak by zřejmě mohlo mít tuto podobu:
- stanovení maximálního počtu oblastí, pro které lze technické vybavení sdílet (například max 3 oblasti pro jednoho dodavatele nebo technické vybavení);
- vymezení konkrétních oblastí, mezi kterými lze technické vybavení sdílet (s vyloučením natolik vzdálených lokalit od sebe, které by vážně komplikovaly dodavateli dodržovat sjednané termíny plnění); nebo
- umožnění sdílení pouze určitého dílčího technického vybavení, nikoliv celé požadované sady.
Shora uvedené však neplatí bez omezení, jelikož podmínky tohoto typu by mohly být v rámci přezkumu provedeného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), soudy či auditními orgány, shledány jako nepřiměřené, pokud dané podmínky zadavatel nebude schopen řádně odůvodnit.
Zatímco zákon výslovně připouští stanovení kvalifikačních požadavků kumulativně v případě ekonomické kvalifikace, konkrétně u kritéria obratu [1], v případě technické kvalifikace takové ustanovení chybí. Z argumentace a contrario by bylo možné dovodit závěr, že zákon spíše nepřipouští, aby zadavatel v rámci technické kvalifikace provazoval prokazování dostupnosti technického vybavení mezi všemi částmi veřejné zakázky, do nichž dodavatel podává nabídku, případně pro některé takové části, záměr právní úpravy je však v tomto ohledu nejasný. Ze stejných důvodů by pak touto optikou nemusel být v souladu se zákonem ani postup, kdy by zadavatel zcela vyloučil či omezil využití technického vybavení ustanovením v rámcové dohodě.
Nutno dodat, že dodavatel může prokazovat dostupnost technického vybavení i prostřednictvím jiné osoby podle § 83 ZZVZ. Zvláštním případem může na první pohled být „sdílení“ technického vybavení mezi propojenými společnostmi. Propojenými společnostmi se myslí mateřské, dceřiné a sesterské společnosti, které jsou navzájem kapitálově nebo personálně propojeny tak, že jedna z nich může vykonávat rozhodující nebo významný vliv na řízení druhé, typicky například koncern jako nejvyšší forma podnikatelských seskupení (dále jen „propojené společnosti“). I v případě propojených společností je potřeba zachovat formální požadavek na písemný závazek.
Zadavatel při stanovení zadávacích podmínek musí dbát na to, aby nediskriminoval žádného dodavatele či propojené společnosti, kde jednotlivé společnosti disponují specializovaným technickým vybavením. Dle našeho názoru může být v rámci jedné propojené společnosti efektivně sdíleno a alokováno technické vybavení podle aktuálních potřeb jednotlivých propojených společností podle jejich aktuálních potřeb vyplývajících z veřejných zakázek, do nichž jsou zapojeny. Omezení takového „sdílení“ technického vybavení by mohlo snížit potenciální okruh dodavatelů a tím by mohlo dojít k omezení hospodářské soutěže.
Situaci týkající se „diskriminačních“ zadávacích podmínek technické kvalifikace řešil ve svém rozhodnutí ÚOHS.[2] V předmětném rozhodnutí se řešilo stanovení požadavku na prokázání vlastnictví nebo smluvní zajištění obalovny živičných směsí již v rámci technické kvalifikace. ÚOHS v tomto rozhodnutí uvedl: „(…) dosavadní rozhodovací praxe týkající se požadavku na doložení vlastnictví či jiného způsobu zajištění obalovny již v rámci podmínek technické kvalifikace vede k závěru, že takový požadavek zpravidla nedůvodně omezuje počet dodavatelů (…). V případě, že se totiž samotní vlastníci obaloven (či dodavatelé s těmito vlastníky přímo spjatí) hodlají daného zadávacího řízení také účastnit či toto alespoň zvažují, pročež z tohoto důvodu zcela logicky odmítnou tito vlastníci obaloven s jiným potenciálním dodavatelem smlouvu (za účelem zajištění obalovny) uzavřít, dochází uvedeným ke snížení počtu účastníků zadávacího řízení.“
Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že příliš restriktivní požadavky na doložení dispozice vybavením již v rámci technické kvalifikace mohou nedůvodně omezovat hospodářskou soutěž, nicméně přirozeně záleží i na obecné dostupnosti takového vybavení na trhu. Pokud tedy nejsou dány závažné důvody pro omezení sdílení, mělo by být zachováno právo dodavatele volně disponovat se svým technickým vybavením podle svých aktuálních potřeb. ÚOHS ve svém rozhodnutí uvedl, že výhrada podle § 105 odst. 2 ZZVZ se vztahuje výlučně na plnění významných činností, nikoliv na dispozici s technickým vybavením. Požadavek na prokazování této dispozice (podle § 79 odst. 2 písm. j) ZZVZ) výhradně prostřednictvím vlastních kapacit dodavatele je proto nepřípustný, neboť zákon dodavateli umožňuje prokázat tento materiálně-technický předpoklad i prostřednictvím jiné osoby.[3] Smyslem kritéria podle § 79 odst. 2 písm. j) ZZVZ je prokázat, že dodavatel bude mít požadované věci k dispozici, což je splněno i tehdy, pokud je dispozice prokazována prostřednictvím propojených společností, poddodavatelem či jinou osobou.
Jak je možné omezit a stanovit limity sdílení technického vybavení
Jak bylo uvedeno výše, nelze zcela vyloučit, že omezení či vyloučení „sdílení“ technického vybavení by mohlo být shledáno jako nepřiměřené a nesouladné se zákonem, neboť takový požadavek nemá výslovnou oporu v ZZVZ. Zadavatel by tak alternativně mohl dodavatelům například umožnit podávat nabídky pouze do jedné části, nebo do více částí v rámci předem stanovených skupin, které by určil v zadávací dokumentaci podle kritéria geografické vzdálenosti míst plnění. Tento postup však též nese dílčí rizika, neboť by zadavatel tímto znemožnil podání nabídky do více částí i dodavatelům, kteří objektivně disponují dostatečnými technickými kapacitami k řádnému plnění veřejných zakázek ve všech takových částech současně. Toto omezení by mohlo být z jejich strany oprávněně vnímáno jako diskriminační zadávací podmínka nesouladná se zásadou přiměřenosti. Proto tento postup spíše nelze doporučit, byť si nejsme vědomi nějaké přiléhavé rozhodovací praxe v dané oblasti. Navíc teoreticky může být příznivější výklad pro případ zadávání sektorových veřejných zakázek, kterážto oblast se obecně považuje za méně přísnou.
Dalším z možných řešení je zajištění dispozice technickým vybavením stanovením vhodných smluvních pokut pro případ neplnění závazků ze strany dodavatele řádně a včas. Smluvní pokuta je potenciální satisfakcí pro zadavatele v případě neplnění, přičemž zároveň neomezuje dodavatele. Ti musí při posuzování vlastní kapacity technického vybavení a možnosti alokovat své zdroje na místa, kde je to zapotřebí, brát v potaz potenciální smluvní pokutu. Je však třeba si uvědomit, že tento institut zadavateli nepřináší absolutní jistotu, že nedojde k problémům s plněním.
Jinou variantou ochrany zadavatele s „měkčím“ efektem může být použití institutu dle § 46 ZZVZ. Ten zadavateli umožňuje v případě jakýchkoli pochybností se účastníka dotázat již v průběhu posuzování nabídek, tedy před uzavřením smlouvy. Žádost o objasnění nebo doplnění údajů umožňuje zadavateli požadovat po účastníkovi zadávacího řízení přesvědčivé prokázání dispozice s dostatečnými kapacitami technického vybavení, které uvedl v nabídce, pokud tato bude z pohledu zadavatele sporná. Toto zdůvodnění lze vyžadovat opakovaně. Jedná se tedy o nástroj k ověření skutečných kapacit dodavatele ještě před rozhodnutím o jeho výběru.
Uvedené lze aplikovat například na situaci, kdy zadavatel zjistí, že určitý dodavatel disponuje pouze jediným kusem technického vybavení, jímž se navíc již prokazoval v jiné veřejné zakázce u jiného zadavatele, kde byl úspěšný. Týká se to rovněž případů technického vybavení, u něhož je zjevné, že je svým charakterem unikátní a v celé zemi takřka nedostupné. Například se může jednat o finišer nebo speciální strojní linku RUS 1000, jež je schopná provést kompletní výměnu kolejového roštu za nový (včetně pražců a kolejnic), strojní čištění a nulté podbití v jediném pojezdu. V takové situaci může mít aktuální zadavatel oprávněné pochybnosti o schopnosti dodavatele plnit jeho veřejnou zakázku, zejména pokud je vzdálenost mezi již realizovanou zakázkou a nově soutěženou zakázkou taková, že by nemělo být technicky možné v rámci harmonogramu plnění přesunout dané technické vybavení mezi lokalitami. Zadavatel by si měl v takovém případě vyžádat zdůvodnění, ke kterému by měl přihlédnout v rámci posouzení nabídky daného dodavatele.
Závěr
Lze uzavřít, že zadavatelé nemohou sdílení technického vybavení v rámci technické kvalifikace libovolně omezovat, aniž by se tím vystavili riziku porušení zásady přiměřenosti či zákazu diskriminace. Zákon na rozdíl od ekonomické kvalifikace výslovnou oporu pro to, aby v případě rozdělení veřejné zakázky na části mohl zadavatel požadovat „navýšenou“ dispozici technickým vybavením, pokud uspěje ve více částech veřejné zakázky, neobsahuje. Stejně tak neobsahuje výslovnou možnost, že by v případě rozdělení veřejné zakázky na části mohl účastník prokazovat dispozici obdobným technickým vybavením jen pro některé části. Omezování sdílení technického vybavení je proto do jisté míry vždy rizikovým postupem zadavatele, který však dle našeho soudu může být překonán oprávněnými odůvodněnými potřebami zadavatele v souladu se zásadou přiměřenosti.
Mgr. Marek Lemberka,
advokátní koncipient
Mgr. Milan Šebesta, LL.M. et LL.M.,
advokát, partner
Solkind s.r.o., advokátní kancelář
Praha / Brno / Ostrava
tel.: +420 222 866 555
e-mail: info@solkind.cz
[1] Viz § 78 odst. 4 ZZVZ, který stanoví: „Pokud je veřejná zakázka rozdělena na části, stanoví zadavatel podmínku ekonomické kvalifikace na každou část zvlášť. Zadavatel však může stanovit podmínku ekonomické kvalifikace odkazem na soubory částí v případě, že vybranému dodavateli bude zadáno několik částí současně.“
[2] Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0677/2023/VZ, č. j. ÚOHS-50759/2023/500 ze dne 20. 12. 2023.
[3] Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-S0333/2020/VZ, č. j. ÚOHS-36402/2020/500/JBě ze dne 13. 11. 2020.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Marek Lemberka, Mgr. Milan Šebesta, LL.M. et LL.M. (Solkind) 09.04.2026
Prověřování zahraničních investic a kybernetická regulace: řízená služba jako nová transakční proměnná.
Po novele zákona o prověřování zahraničních investic se povinnost získat předchozí povolení u vybraných transakcí rozšiřuje i mimo tradičně citlivé sektory. V některých případech může být rozhodující i to, zda cílová společnost spadá pod regulaci kybernetické bezpečnosti jako poskytovatel regulované služby ve vyšším režimu. U řízených služeb přitom může jít jak o externí dodavatele, tak o skupinové IT společnosti, které poskytují služby ostatním entitám v rámci koncernu. Smyslem tohoto článku je upozornit na situace, kdy se tato vazba může uplatnit, a stručně popsat základní hranice posouzení.
Shrnutí od AI
Článek se věnuje analýze dopadu novely zákona o prověřování zahraničních investic účinné od 1. listopadu 2025, která rozšiřuje okruh povinně prověřovaných investic o cílové subjekty regulované novým zákonem o kybernetické bezpečnosti, konkrétně o poskytovatele regulovaných služeb v režimu vyšších povinností. Zvláštní pozornost je věnována regulované službě označované jako řízená služba, tedy průběžné správě a provoz… více
Novela zákona o prověřování zahraničních investic
Zákon o prověřování zahraničních investic účinný od 1. května 2021 zavedl rámec pro posuzování vybraných zahraničních investic z hlediska bezpečnosti státu a veřejného pořádku, a to v návaznosti na unijní pravidla. Ačkoliv samotný zákon není žádnou novinkou, novela účinná od 1. listopadu 2025 jeho praktický dosah rozšiřuje i směrem ke kybernetické regulaci.
Novela navázala část režimu povinného povolení na nový rámec kybernetické regulace, který přinesla do českého právního řádu transpozice směrnice NIS2.[1] Mezi relevantní cílové subjekty se nově řadí také poskytovatel regulované služby v režimu vyšších povinností ve smyslu nového zákona o kybernetické bezpečnosti.[2]
Z praktického hlediska to může ovlivnit zejména strukturování a časování transakcí, protože v případech spadajících pod § 7 zákona se bez předchozího povolení investice zásadně nesmí uskutečnit.
Poskytovatelé služeb v režimu vyšších povinností
Režim vyšších povinností stanovuje konkrétně pro jednotlivé sektory a blíže i služby prováděcí vyhláška o regulovaných službách[3], která rozlišuje, u kterých regulovaných služeb a za jakých podmínek se poskytovatel zařadí do režimu vyšších (nebo nižších) povinností. Vyšší režim přitom znamená, že se na poskytovatele vztahuje přísnější soubor povinností podle předpisů kybernetické bezpečnosti.
Vyhláška pokrývá široké spektrum sektorů. Patří sem například veřejná správa, energetika (elektřina, plyn, teplárenství, vodík, ropa a ropné produkty), dále výrobní průmysl, potravinářský průmysl, chemický průmysl, vybrané oblasti dopravy, finanční trh a zdravotnictví.
Rozlišení mezi vyšším a nižším režimem se ve vyhlášce liší podle konkrétní regulované služby. U některých služeb vyplývá zejména z postavení a povahy poskytovatele, jinde z kombinace více kritérií vymezených pro danou službu. Pro účely tohoto článku je důležité, že mezi sektory, kde může být poskytovatel zařazen do režimu vyšších povinností, patří také sektor digitální infrastruktura a služby.[4]
Pro návaznost na zákon o prověřování zahraničních investic je pak v praxi rozhodující, zda cílová společnost skutečně vychází jako poskytovatel regulované služby v režimu vyšších povinností. Vyhláška přitom u řady regulovaných služeb používá jako jedno z hlavních rozlišovacích kritérií velikost podniku a vyšší režim typicky váže na poskytovatele, kteří jsou velkým podnikem, zatímco poskytovatelé, kteří status velkého podniku nesplňují, jsou u těchto služeb zpravidla zařazeni do režimu nižších povinností.
Velikost podniku se posuzuje ve smyslu doporučení Komise 2003/361/ES[5], které obsahuje i pravidla pro situace, kdy existují vazby na partnerské a propojené podniky. V rámci skupinových struktur tak posouzení často nevychází pouze z jedné entity izolovaně, ale zohledňuje skupinové vztahy.
Zákon o kybernetické bezpečnosti zároveň stanoví pro účely tohoto posouzení zvláštní pravidla. Při určování velikosti podniku je tedy třeba zohlednit § 7 tohoto zákona. Ten mimo jiné stanoví, že za partnerský nebo propojený podnik se nepovažují osoby, jejichž technická aktiva jsou zcela oddělena od technických aktiv používaných posuzovanou osobou pro poskytování regulované služby.[6]
Řízená služba
Jednou z často přehlížených regulovaných služeb ve vyhlášce o regulovaných službách je poskytování řízené služby.
Přičemž u této služby stanovuje vyhláška o regulovaných službách podmínku poskytování zákazníkům, kteří nejsou spotřebiteli. O regulovanou službu se tedy bude jednat v případě B2B vztah.[7]
Řízená služba je v zákoně o kybernetické bezpečnosti definována jako služba související s instalací, správou, provozem nebo údržbou technických aktiv, poskytovaná formou asistence nebo aktivní správy, a to buď v prostorách zákazníka, nebo na dálku.[8] V praxi tím bude typicky míněna provozní IT služba, tedy průběžná správa a provoz IT infrastruktury a systémů.
Řízenou službu je ale třeba odlišit zejména od poskytování jednorázových služeb či projektů, byť mohou být rozsáhlé (např. implementace systému, migrace, redesign infrastruktury, audit nebo konzultační podpora). V takových případech dodavatel obvykle dodá konkrétní výstup, ale nepřebírá následnou průběžnou odpovědnost za provoz a správu technických aktiv.
Dále je potřeba ji odlišit od outsourcování jednotlivé IT činnosti, i když má dlouhodobý charakter (např. samotný helpdesk, samotná správa jedné aplikace nebo dílčí administrace vymezené oblasti). U řízené služby je typické, že poskytovatel průběžně a aktivně spravuje provoz zákazníkova IT jako celek, tedy nejde jen o dílčí dodávku kapacity, ale o průběžné řízení a správu technických aktiv s provozní odpovědností (monitoring, zásahy, údržba, změny).
Naopak je ale důležité upozornit, že nic nebrání tomu, aby poskytovatelem řízené služby byla i společnost ze skupiny nebo koncernu, která ostatním společnostem zajišťuje provoz IT a související služby. NÚKIB v podpůrném materiálu výslovně uvádí, že pokud je služba poskytována jiné entitě s právní subjektivitou, jde o poskytování regulované služby, a to i tehdy, probíhá-li poskytování v rámci holdingu.[9]
V důsledku se tato kvalifikace může dotknout i koncernů, které navenek žádné regulované služby neposkytují, ale mají centralizovaný IT provoz zajišťovaný samostatnou skupinovou společností pro ostatní právnické osoby ve skupině.
Speciální úprava v odvětví digitální infrastruktury a služeb
Přestože u regulovaných služeb se obecně vychází z národní úpravy v zákoně o kybernetické bezpečnosti a z prováděcích vyhlášek, u řízené služby je ale potřeba počítat ještě se speciální regulací. Nový zákon o kybernetické bezpečnosti v § 18 výslovně odkazuje na prováděcí předpis Evropské komise právě pro služby z oblasti digitální infrastruktury a služeb, mezi nimiž je i řízená služba.[10]
Tímto předpisem je prováděcí nařízení Komise (EU) 2024/2690.[11] Pro poskytovatele řízené služby je důležitý hlavně proto, že konkretizuje požadavky na řízení kybernetických rizik a zároveň nastavuje kritéria, podle nichž se posuzuje významný incident pro účely oznamování. Z praktického hlediska to znamená, že u poskytovatelů řízených služeb se při posuzování compliance (a často i v due diligence) neřeší jen obecné zásady, ale i to, zda jsou jednotlivé oblasti požadavků pokryty a doložitelné, typicky v tématech řízení rizik, incident management, kontinuita a řízení dodavatelského řetězce.
Závěr
Řada podnikových skupin zajišťuje IT provoz centralizovaně prostřednictvím samostatné servisní společnosti. V kombinaci s B2B povahou poskytování a s posouzením velkého podniku se tak mohou objevit situace, kdy společnost zajišťující IT provoz naplní znaky řízené služby a bude tedy poskytovatelem regulované služby v režimu vyšších povinností. Tento aspekt přitom není podstatný jen z hlediska kybernetické regulace, ale zejména z pohledu zákona o prověřování zahraničních investic, protože v případné opomenutí může být sankcionováno pokutou až 1 % čistého obratu, případně částkou až 50 000 000 Kč.[12]
Závěrem lze doporučit, aby si skupiny a transakční týmy u relevantních případů odpověděly na otázky, zda jsou IT služby poskytovány jiné právnické osobě, v jakém rozsahu, zda mají provozní charakter a zda poskytovatel je velkým podnikem. Jen tak je možné ověřit, zda investice nevyžaduje povolení podle zákona o prověřování zahraničních investic před dokončením transakce.
Mgr. Jan Jílek
Betlémský palác
Husova 5
110 00 Praha 1
Tel.: +420 224 401 440
Fax: +420 224 248 701
e-mail: office@glatzova.com
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2555 ze dne 14. prosince 2022 o opatřeních k zajištění vysoké společné úrovně kybernetické bezpečnosti v Unii (NIS2)
[2] § 7 písm. c) zákona č. 34/2021 Sb., o prověřování zahraničních investic, ve znění zákona č. 265/2025 Sb.
[3] Vyhláška č. 408/2025 Sb., o regulovaných službách
[4] Vyhláška č. 408/2025 Sb., o regulovaných službách, příloha, část 16 Digitální infrastruktura a služby
[5] Doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikro, malých a středních podniků
[6] § 7 písm. c) zákona č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti
[7] Vyhláška č. 408/2025 Sb., o regulovaných službách, bod 16.13
[8] § 2 odst. 3 písm. g) zákona č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti
[9] NÚKIB, Definice regulovaných služeb v odvětví Digitální infrastruktura a služby, verze 1.1.
[10] § 18 zákona č. 264/2025 Sb., o kybernetické bezpečnosti
[11] Prováděcí nařízení Komise (EU) 2024/2690 ze dne 17. října 2024, kterým se stanoví pravidla pro uplatňování směrnice (EU) 2022/2555, pokud jde o technické a metodické požadavky na opatření k řízení kybernetických rizik a další specifikace případů, kdy se incident považuje za významný pokud jde o provozovatele DNS, registry domén nejvyšší úrovně, poskytovatele služeb cloud computingu, poskytovatele služeb datových center, poskytovatele sítí pro doručování obsahu, poskytovatele řízených služeb, poskytovatele řízených bezpečnostních služeb, poskytovatele on-line tržišť, internetových vyhledávačů a služeb platforem sociálních sítí a poskytovatele služeb vytvářejících důvěru.
[12] § 25 odst. 1 písm. c) a § 25 odst. 2 zákona č. 34/2021 Sb., o prověřování zahraničních investic
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jan Jílek (GLATZOVA & Co.) 01.04.2026