EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Novela zákona o odpadech zpřísní kontrolu dovozu a omezí byrokracii krajů.*
Odpovědnost zaměstnance za schodek.*
Pokuta za švarcsystém kurýrů Rohlíku potvrzena Ústavním soudem.*
Cyber Resilience Act: od září 2026 budete muset hlásit incidenty i zranitelnosti. Jste na to připraveni?
Chytré hodinky, domácí router, mobilní aplikace, dětská chůvička, bezpečnostní kamera nebo software ve výrobní lince. Všechny tyto produkty mají jedno společné: pracují s digitálními prvky a mohou se stát vstupní branou pro kybernetický útok. Právě proto budou jejich výrobci, dovozci a distributoři nově povinni plnit konkrétní povinnosti dle nového nařízení Cyber Resilience Act („CRA“). CRA je už platné, ale jednotlivé povinnosti z něj nastupují postupně. A jedna z prvních povinností, hlášení incidentů a zranitelností, začíná platit už za necelý měsíc, od 11. září 2026.
Shrnutí od AI
Nařízení Cyber Resilience Act zavádí pro výrobce, dovozce a distributory produktů s digitálními prvky uváděných na trh EU nové povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti, přičemž první z nich nabývají účinnosti již 11. září 2026. Od tohoto data budou výrobci povinni hlásit aktivně zneužívané zranitelnosti a závažné bezpečnostní incidenty ve velmi krátkých … více
Koho se CRA týká?
CRA dopadá především na výrobce, dovozce a distributory produktů s digitálními prvky, které jsou uváděny na trh EU. Nezáleží přitom nutně na tom, zda společnost sídlí v EU. Rozhodující je, zda se její produkt dostává na evropský trh.
Co vše se podle CRA rozumí produktem a na co dopadá?
Produktem s digitálním prvkem jsou typicky chytrá zařízení, síťové prvky, bezpečnostní kamery, nositelná elektronika nebo senzory. „Produktem s digitálními prvky“ ale není jen hardware. CRA pod tento pojem zahrnuje i software. Nařízení tedy dopadá i na operační systémy, mobilní aplikace, firmware nebo samostatný software ke stažení.
CRA ale zdaleka neplatí pro veškerý software, aplikace nebo zdrojový kód:
- Webové aplikace, progresivní webové aplikace nebo i webové stránky, které jsou přístupné pouze skrze webový prohlížeč, typicky nebudou CRA podléhat. Výjimkou jsou případy, kdy webová stránka podporuje funkcionalitu produktu s digitálními prvky (např. pokud je provoz digitálního produktu možný pouze po získání tokenu nebo přihlašovacích údajů z webového autentifikačního portálu).
- SaaS řešení třetích stran zakomponovaná do produktu s digitálními elementy budou považována za součást produktu s digitálními vlastnostmi. Pokud ale budou do produktu integrovány způsobem, který ovlivňuje jeho bezpečnost, měla by tato řešení být ošetřena podobně jako komponenty 3. stran.
- Free and open-source software nespadá pod CRA, pokud není monetizován (např. účtováním ceny, monetizací jiných služeb či zpracováním osobních údajů).
Podobně ani každý elektronický výrobek automaticky nespadá pod CRA. Do působnosti nařízení se produkt dostane jen, pokud má přímé či nepřímé datové připojení k jinému zařízení nebo síti. Rozhodující tedy je, zda produkt zpracovává, ukládá nebo přenáší digitální data a zda má relevantní datové propojení. Mimo působnost nařízení tak zůstanou zařízení, která pouze lokálně vykonávají jednoduchou funkci a nepřenášejí žádná digitální data. Typickým příkladem je jednoduchá elektronická hračka, která pouze přehrává předem uložené zvuky a nemá žádné datové připojení, nebo myčka nádobí s vestavěným firmwarem řídícím mycí cykly, avšak bez možnosti připojení k jiným zařízením nebo sítím.
CRA se dále nevztahuje na produkty již pokryté zvláštní sektorovou legislativou (vybrané zdravotnické prostředky, motorová vozidla, některé výrobky v civilním letectví) ani na produkty vyvíjené výhradně pro obranu či národní bezpečnost.
Co CRA v praxi mění?
Největší změna spočívá v tom, že kybernetická bezpečnost se stane součástí základních požadavků na produkt. Výrobce nebude moci produkt jednoduše uvést na trh a řešit zranitelnosti až dodatečně. Už před uvedením na trh bude muset posoudit kybernetická rizika, zohlednit je při návrhu a vývoji produktu, připravit technickou dokumentaci a zajistit, že produkt splňuje příslušné bezpečnostní požadavky.
V praxi to znamená například, že domácí router by neměl být dodáván s univerzálním heslem typu „admin/admin“, bezpečnostní kamera by měla umožňovat bezpečné aktualizace, mobilní aplikace by neměla zpracovávat více dat než skutečně potřebuje, a výrobce průmyslového zařízení by měl vědět, jaké softwarové komponenty ve svém produktu používá.
Co začíná platit už 11. září 2026?
Většina požadavků CRA čeká společnosti až od 11. prosince 2027. Reportovací povinnosti ale nastupují s předstihem a týkají se i produktů, které jsou na trhu už dnes. Od 11. září 2026 budou výrobci muset hlásit:
- aktivně zneužívané zranitelnosti – tedy ty, u nichž existuje důkaz, že byly aktivně zneužity, a
- závažné incidenty s dopadem na bezpečnost produktu.
V praxi může jít například o situaci, kdy výrobce zjistí, že útočníci aktivně zneužívají chybu ve firmwaru routeru nebo že zranitelnost v aplikaci umožňuje neoprávněný přístup k účtům uživatelů. Naopak zranitelnost zjištěná například při etickém testování bez důkazu o zneužití může být oznámena dobrovolně, ale sama o sobě nemusí spadat pod povinné hlášení.
Oznámení bude probíhat ve velmi krátkých lhůtách:
Povinnost provést hlášení se vždy váže k okamžiku, kdy se výrobce o zranitelnosti nebo incidentu dozví – lhůty běží od tohoto okamžiku, nikoli od vzniku samotné zranitelnosti či incidentu. CRA přitom nestanoví, jakým způsobem se má výrobce o problému dozvědět, ani mu neukládá povinnost aktivně monitorovat konkrétní zdroje informací.
V praxi se tak může výrobce o incidentu nebo zranitelnosti dozvědět například od zákazníka, který nahlásí neobvyklé chování produktu, z reportu kyberbezpečnostní organizace popisující zneužité zranitelnosti, z upozornění od úřadu NÚKIB, od etických hackerů nebo prostřednictvím interního monitoringu.
Komu a jak hlášení provést?
Výrobce bude oznámení podávat prostřednictvím jednotné platformy pro podávání zpráv, kterou má podle nařízení zřídit agentura ENISA (Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací). Skrze platformu bude oznámení podáno souběžně dvěma adresátům: národnímu CSIRT[1] týmu a agentuře ENISA. Systém je tedy navržen tak, aby výrobce podal jedno oznámení a to bylo distribuováno všem relevantním orgánům v EU, kde je dotčený produkt dostupný.
Příslušný koordinátor, tedy CSIRT tým, kterému výrobce prostřednictvím platformy hlásí, se určí podle hlavní provozovny výrobce. Podle nařízení se hlavní provozovna nachází tam, kde výrobce nejčastěji rozhoduje o kybernetické bezpečnosti svých produktů; nelze-li provozovnu takto určit, rozhoduje počet zaměstnanců. Pokud výrobce v EU provozovnu vůbec nemá, uplatní se náhradní kritéria dle místa působení zplnomocněného zástupce, usazení dovozce, distributora či největšího počtu uživatelů.
CSIRT tým a ENISA však nejsou jedinými adresáty, které bude muset výrobce o problému informovat. Jakmile se výrobce o aktivně zneužívané zranitelnosti nebo závažném incidentu dozví, musí o tom informovat i zasažené uživatele produktu (případně dokonce všechny uživatele). Uživatelům musí současně doporučit opatření, která mohou přijmout ke zmírnění dopadu. Pokud výrobce uživatele neinformuje, mohou tuto informaci poskytnout přímo příslušné CSIRT týmy, považují-li to za nezbytné ke zmírnění rizika.
Co když je původ zranitelnosti v komponentě třetí strany?
Produkty s digitálními prvky se často skládají z řady komponent, softwarových knihoven nebo modulů, které nevyrábí sám výrobce finálního produktu. Pokud se aktivně zneužívaná zranitelnost nachází v takové integrované komponentě, hlásit ji musí výrobce finálního produktu, bez ohledu na to, že chybu sám nezpůsobil. Je-li daná komponenta na trh dodávána i samostatně, vztahuje se ohlašovací povinnost i na výrobce této komponenty.
Stále ale platí, že ohlašovací povinnost vzniká, jen když je zranitelnost v konkrétním produktu skutečně zneužívaná. Pokud výrobce ví o zranitelnosti v komponentě, ale ta se v jeho produktu prakticky zneužít nedá, nejde o aktivně zneužívanou zranitelnost ve smyslu CRA a povinné hlášení se neuplatní (lze ji ale nahlásit dobrovolně). Výrobce je nicméně vždy povinen o zjištěné zranitelnosti informovat toho, kdo danou komponentu vyrábí nebo udržuje, aby ji mohl opravit.
Proč CRA nepodcenit?
Nesplnění požadavků může znamenat nejen regulatorní riziko, ale i omezení prodeje produktu, který nesplňuje požadavky CRA. Při neplnění reportingových povinností se výrobce vystavuje riziku pokuty až 15 milionů eur nebo 2,5 % celosvětového ročního obratu podniku podle toho, která částka je vyšší.
Co je tedy potřeba mít do září hotové?
- Revidovat nebo vytvořit politiky hlášení tak, aby pokryly nové povinnosti.
- Nastavit eskalační matici povinností, aby byla každá informace o potenciálním incidentu nebo zranitelnosti řádně zpracována, bylo jasné, kdo incidenty a zranitelnosti vyhodnocuje, schvaluje jejich kvalifikaci, kdo komunikuje s úřady a uživateli a kdo připravuje technická řešení.
- Zmapovat portfolio produktů a určit, které z nich jsou „produktem s digitálními prvky“.
- Projít smluvní vztahy s dodavateli a určit, kdo je povinen informovat koho, pokud se zranitelnost objeví v dodavatelském řetězci.
Mgr. Bc. Lenka Michalcová,
advokátka
Mgr. Kateřina Tesařová,
koncipientka
PricewaterhouseCoopers Legal s.r.o., advokátní kancelář
PwC Legal
City Green Court
Hvězdova 1734/2c
140 00 Praha 4
Tel.: +420 251 151 111
Fax: +420 251 156 111
Svobody 91/20
602 00 Brno
Tel.: +420 542 520 111
Fax: +420 542 214 796
e-mail: info@pwc.cz
[1] Tým pro reakce na počítačové bezpečnostní incidenty.
Časté dotazy k tématu
Koho se Cyber Resilience Act týká a kdo musí plnit jeho povinnosti?
Co se podle CRA považuje za produkt s digitálními prvky a co naopak pod nařízení nespadá?
Jaké reportovací povinnosti začínají platit od 11. září 2026 a jaké jsou lhůty pro hlášení?
Komu a jakým způsobem se incidenty a zranitelnosti podle CRA hlásí?
Kdo odpovídá za nahlášení zranitelnosti, pokud se nachází v komponentě třetí strany?
Jaké sankce hrozí za neplnění reportovacích povinností podle CRA?
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Bc. Lenka Michalcová, Mgr. Kateřina Tesařová (PwC Legal) 27.08.2026
Novela zákona o odpadech zpřísní kontrolu dovozu a omezí byrokracii krajů.
15.6.2026, Zdroj: MŽP (http://www.mzp.cz/)
Stát získá nové nástroje proti nelegálnímu dovozu odpadu ze zahraničí. Novela zákona o odpadech, kterou ministr životního prostředí předložil vládě, zavádí přísnější pravidla pro přeshraniční přepravu, digitalizuje kontrolní procesy a zároveň snižuje administrativní zátěž krajských úřadů.
Ministr životního prostředí dnes předložil vládě návrh zákona o odpadech, který zpřísňuje pravidla pro přeshraniční přepravu a digitalizuje kontrolní postupy. Nová legislativa reaguje na evropské nařízení a dává státu do ruky účinnější nástroje, jak předcházet nelegálním skládkám zahraničního odpadu na našem území. Novela zároveň snižuje administrativní zátěž krajů zrušením povinnosti zpracovávat krajské plány odpadového hospodářství.
Novela reaguje na nové nařízení Evropského parlamentu a Rady EU o přepravě odpadů, které vstoupilo v platnost v roce 2024. Primárním záměrem nařízení je omezit přepravu problematických odpadů do zemí mimo EU, modernizovat kontrolní postupy a zajistit důsledné prosazování pravidel přeshraniční přepravy včetně komplexního řešení nedovolených transportů.
Významnou novinkou je už zmíněné zavedení institutu tzv. předchozího souhlasu. Ten budou moci na žádost provozovatele zařízení určeného k využití odpadů vydávat krajské úřady až na dobu 10 let. Opatření zrychlí administrativu spojenou s opakovanou přeshraniční přepravou za jasně stanovených podmínek a tuzemským podnikům usnadní dlouhodobé plánování.
Novela zároveň ruší povinnost krajů zpracovávat vlastní odpadové plány, protože nový celostátní Plán odpadového hospodářství ČR pro období 2025–2035 poskytuje dostatečně podrobný strategický rámec. Zrušení těchto duplicit sníží administrativní zátěž úřadů bez negativního dopadu na ochranu životního prostředí nebo na dlouhodobé plánování v oblasti odpadového hospodářství. Stávající krajské plány zůstanou v platnosti až do konce období, na které byly schváleny.
Veškeré postupy nově odrážejí cíle oběhového hospodářství a budou plně založeny na elektronickém předkládání a výměně informací. Příslušným úřadem pro vydávání souhlasů s přepravou nebo uplatňování případných námitek zůstává Ministerstvo životního prostředí.
Odpovědnost zaměstnance za schodek.
V českém právu je zaměstnanec tradičně považován za slabší smluvní stranu, ochrana jeho práv vůči zaměstnavateli je zakotvena zejména v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“). Významnou roli sehrává i judikatura, včetně rozhodovací praxe z přelomu tisíciletí, která si v pracovním právu zachovává relevanci. Určitý korektiv představuje odpovědnost zaměstnance k náhradě majetkové a nemajetkové újmy podle jedenácté části ZP, limitovaná § 257 odst. 2 ZP. Specifické postavení však zaujímá odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, která představuje jednu z nejpřísnějších forem pracovněprávní odpovědnosti.
Shrnutí od AI
Článek se věnuje analýze jednoho z nejpřísnějších institutů pracovního práva, konkrétně odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách podle ustanovení § 252 až 264 zákoníku práce. Vznik této odpovědnosti je podmíněn uzavřením písemné dohody o hmotné odpovědnosti a na rozdíl od obecné pracovněprávní odpovědnosti není výše náhrady zákonem omezen… více
Právní úprava odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách vychází zejména z ustanovení § 252 až 264 ZP. Jedná se o kvalifikovaný typ pracovněprávní odpovědnosti, který se vymyká obecnému korektivu limitace náhrady škody uvedenému výše. Přísnější režim odpovědnosti se přitom neprojevuje pouze absencí zákonného limitu výše náhrady škody, ale rovněž procesním postavením zaměstnance. ZP totiž stanoví právní domněnku zavinění zaměstnance, v důsledku čehož zaměstnavatel není povinen jeho zavinění prokazovat. S ohledem na absenci limitace náhrady škody ZP současně podmiňuje vznik této odpovědnosti uzavřením písemné dohody o hmotné odpovědnosti. Významným omezením je rovněž skutečnost, že zaměstnanec může převzít odpovědnost pouze za hodnoty určené k vyúčtování, jimiž jsou typicky hotovost, zboží, zásoby aj.
Modelovým příkladem mohou být hodnoty představované zbožím na prodejně. Schodkem se podle judikatury Nejvyššího soudu, například rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4443/2011, rozumí rozdíl mezi účetním stavem a skutečným stavem hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, pokud je skutečný stav nižší než stav evidovaný. V praxi bývá k náhradě schodku zpravidla zavázáno více zaměstnanců. Výše jejich podílu se určuje podle pravidel stanovených v § 260 ZP, a to podle poměru hrubých výdělků jednotlivých zaměstnanců. U vedoucího zaměstnance a jeho zástupce se výdělek započítává ve dvojnásobné výši, zatímco ve vztahu k ostatním zaměstnancům stanoví § 260 odst. 2 ZP další korektiv. Pro určení podílu je rozhodný hrubý výdělek dosažený za období od předchozí inventury do dne zjištění schodku, do něhož se nezahrnují náhrady mzdy ani platu.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že se jedná o právně poměrně přímočarou situaci. Zaměstnavatel má se zaměstnanci řádně uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti a v rámci inventury je zjištěn schodek. Povinnost zaměstnavatele se následně omezuje na prokázání existence uzavřené dohody, vzniku schodku a jeho výše. Pro vznik odpovědnosti zaměstnance přitom není rozhodné, jakým způsobem ke schodku došlo ani jaké byly konkrétní okolnosti jeho vzniku.
Jak však bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, ochrana zaměstnance představuje významný princip českého pracovního práva, a proto i v tomto případě právní úprava obsahuje řadu korektivů. Zaměstnanec se může podle § 252 odst. 5 ZP své povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti zprostit, prokáže-li, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Z hlediska rozhodovací praxe je přitom zajímavý přístup soudů k rozsahu důkazního břemene zaměstnance. Judikatura dovodila, že zaměstnanec musí prokázat nejen existenci okolností, které mohly vést ke vzniku schodku bez jeho zavinění, ale rovněž příčinnou souvislost mezi těmito okolnostmi a vznikem schodku samotného. Neobstojí tedy pouhé tvrzení či prokázání existence okolnosti, která mohla vést ke vzniku schodku bez zavinění zaměstnance, není-li současně prokázána její souvislost se vznikem schodku.
Další specifikum tohoto institutu představuje poměrně široký prostor pro uvážení soudu. Přestože zákonodárce v oblasti hmotné odpovědnosti zaměstnance nastavil vůči zaměstnanci relativně přísný režim, současně zakotvil mechanismus umožňující zmírnění jeho dopadů. Tím je ustanovení § 264 ZP, podle něhož může soud z důvodů hodných zvláštního zřetele výši náhrady škody přiměřeně snížit. Možnost moderace je soud povinen posuzovat i bez návrhu a jedná se o speciální úpravu ve vztahu k úpravě obsažené v občanském zákoníku. Při svém rozhodování může soud zohlednit zejména osobní a majetkové poměry zaměstnance, následky nenahrazení škody zaměstnavateli nebo další okolnosti konkrétního případu.
Obecně lze uzavřít, že ačkoli ZP v oblasti hmotné odpovědnosti stanoví vůči zaměstnancům poměrně přísná pravidla, která představují v pracovním právu spíše výjimečný institut, současně ponechává soudu značný prostor pro individuální posouzení konkrétního případu. Právě prostřednictvím moderace podle § 264 ZP se tak i v této oblasti projevuje tradiční ochranná funkce pracovního práva.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že uzavření dohody o hmotné odpovědnosti může pro zaměstnance představovat významné právní důsledky, a to zejména s ohledem na absenci zákonného limitu náhrady škody a přenos důkazního břemene do značné míry na jejich stranu. Současně však nelze přehlédnout, že právní úprava i navazující rozhodovací praxe obsahují řadu korektivů směřujících k ochraně zaměstnance. Z pohledu zaměstnavatelů je pak třeba zohlednit, že samotná existence institutu hmotné odpovědnosti automaticky neznamená snadné dosažení náhrady škody v plném rozsahu, neboť rozhodovací praxe soudů ponechává významný prostor pro individuální posouzení konkrétních okolností případu.
Mgr. Daniel Hovorka
PADĚRA & PARTNEŘI s.r.o. advokátní kancelář
Svaté Anežky České 32
530 02 Pardubice
Tel.: + 420 773 240 555
E-mail: info@akprp.cz
Mgr. Daniel Hovorka (PADĚRA & PARTNEŘI) 18.06.2026
Pokuta za švarcsystém kurýrů Rohlíku potvrzena Ústavním soudem.
Na začátku dubna tohoto roku dospěl k finálnímu rozuzlení soudní přezkum pokuty ve výši 2,5 mil. Kč, kterou v roce 2023 uložil inspektorát práce společnosti VELKÁ PECKA, s. r. o., provozující on-line obchod Rohlik.cz. Daná pokuta byla sankcí zejména za umožnění výkonu nelegální práce kurýrům společnosti, jež rozváželi zboží zákazníkům. Konečný verdikt, který posvětil v dubnu Ústavní soud, potvrdil existenci švarcsystému i výši uložené pokuty, což lze vnímat jako zásadní moment pro nahlížení na režim spolupráce v oblasti tzv. platformové ekonomiky. Nejvyšší správní soud (NSS) však ve svém rozsudku zároveň zdůrazňuje, že jeho závěry nejde číst jako „plošný verdikt“ nad celým segmentem digitálních platforem, ale jako vyústění posouzení specifických okolností za konkrétního stavu věcí.
Shrnutí od AI
Článek komentuje výsledek správního a soudního řízení vedeného proti společnosti VELKÁ PECKA, s. r. o., provozovateli služby Rohlík.cz, která byla pravomocně sankcionována pokutou 2,5 milionu korun za umožnění výkonu nelegální práce kurýrům formálně vystupujícím jako osoby samostatně výdělečně činné. Soudy, zejména Nejvyšší správní soud, důsledně vycházely z materiálního hodnocení skutečného nastavení spolupráce a o… více
Výsledná podoba řešení případu tedy neznamená, že by všichni pracovníci digitálních platforem museli být automaticky posuzováni jako zaměstnanci. Některé výkladové závěry však bezesporu mají širší aplikační dopady, což platí zejména pro opakovaně zdůrazňovaný požadavek materiálního hodnocení nastavení vztahu. Určité formální odklony od závislého postavení pracovníků (např. prostřednictvím ujednání ve smlouvě) tedy nemůžou být při posuzování režimu spolupráce rozhodující, pokud se zároveň neprojevují v reálném nastavení vztahu.
Daná kauza každopádně silně rezonuje ve veřejné debatě a zesiluje tlak zainteresovaných společností na rozvolnění podmínek volby zaměstnaneckého či jiného režimu spolupráce. Úspěch těchto snah se přitom projevil také v textu připravovaných změn právní úpravy, které mají (pod záminkou transpozice směrnice EU o platformové práci[1]) zásadně změnit definici závislé práce v zákoníku práce a zmírnit postih švarcsystému[2]. Daný návrh lze přitom hodnotit jako značně problematický vzhledem k chybějící odborné debatě či nezohlednění zásadních dopadů na státní rozpočet, ochranu zaměstnanců atd.[3]
O co šlo v případě Rohlík?
V komentovaném soudním sporu řešily soudy rozhodnou právní otázku spočívající v posouzení, zda činnost kurýrů, kteří formálně vystupovali jako osoby samostatně výdělečně činné, naplnila znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, a tím současně i vymezení nelegální práce jako „výkonu závislé práce mimo pracovněprávní vztah“ podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. V návaznosti na to pak bylo řešeno, zda se společnost VELKÁ PECKA, s. r. o., dopustila přestupku v podobě umožnění výkonu nelegální práce kurýrů podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Průběh řízení
Pro přehlednost je vhodné krátce popsat jednotlivé etapy řešení případu, v nichž společnost VELKÁ PECKA, s. r. o., nakonec neobstála, byť v průběhu řízení zaznamenala dílčí úspěch.
Klíčovým bodem bylo rozhodnutí ze dne 14. 6. 2023, v němž Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu shledal uvedenou společnost vinnou mimo jiné z přestupku spočívajícího v umožnění výkonu nelegální práce osmi kurýrům, a uložil jí pokutu ve výši 2,5 mil. Kč[4]. Společnost posléze neúspěšně uplatnila odvolání ke Státnímu úřadu inspekce práce, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil dne 11. 3. 2024[5].
Následovala správní žaloba společnosti proti odvolacímu rozhodnutí, kterou Městský soud v Praze poprvé zamítl v prosinci 2024[6]. „První kolo“ dovolacího přezkumu pak přineslo onen dílčí úspěch společnosti, neboť NSS na základě její kasační stížnosti zrušil rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost[7]. Nešlo tudíž o to, že by NSS nesouhlasil se závěry o existenci závislé a nelegální práce, ale o standard odůvodnění. Ve zrušujícím rozsudku přitom opět zazněly důležité požadavky, podle nichž má závěr o naplnění znaků závislé práce stát na pečlivém odůvodnění, které „vychází z materiálního posouzení vykonávané činnosti a charakteru soukromoprávního vztahu, přičemž nelze přehlížet ani účastníkem řízení předestřená specifika výkonu daných činností, jejich ekonomický základ a smysl.“
Po vrácení věci městskému soudu došlo opět k zamítnutí žaloby[8]. Úspěšná pak nebyla ani druhá kasační stížnost, kterou NSS zamítl[9]. Společnost přitom opět poukazovala na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu a tvrdila nevypořádání se s některými námitkami. Nejvyšší správní soud však uvedl, že rozhodnutí nemusí vyvracet každý dílčí argument zvlášť, pokud uchopí obsah a smysl argumentace a vypořádá se s ní. Nepřezkoumatelnost přitom způsobují až nejzávažnější vady, „kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat“. Takovými nedostatky druhý rozsudek městského soudu dle NSS netrpěl.
V poslední fázi podala společnost ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 393/26. Kauza je tedy procesně uzavřena, přičemž závěry o naplnění přestupku a pokutě 2,5 mil. Kč finálně obstály.
Posouzení znaků závislé práce ze strany Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud ve svém druhém rozsudku obecně zdůraznil, že rozhoduje individuální případ jedné společnosti. Zopakoval také, že definiční znaky závislé práce plynou pouze z § 2 odst. 1 zákoníku práce (nadřízenost a podřízenost, výkon práce podle pokynů, jménem zaměstnavatele a osobně), zatímco podmínky dle § 2 odst. 2 (odměna, náklady, odpovědnost, pracovní doba, pracoviště) jsou typicky „jen“ nutnými požadavky a možnými sekundárními vodítky.
Pro posouzení výkonu nelegální práce a povahy vztahu přitom není stěžejní jeho formální označení, ale materiální povaha, která rozhoduje také o uplatnění smluvního přímusu dle § 3 zákoníku práce, jenž pro výkon závislé práce nutí stranám využití pracovněprávního vztahu. V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud také na § 555 občanského zákoníku, podle něhož se právní jednání posuzuje podle svého obsahu a pravé povahy.
Nejvyšší správní soud také zopakoval své konstantní výkladové závěry, podle nichž je leitmotivem všech znaků závislé práce osobní a hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli.
Problematiku naplnění jednotlivých znaků závislé práce pak řešil NSS následovně.
K osobnímu výkonu práce. Společnost mimo jiné akcentovala, že rámcové smlouvy umožňovaly plnění činnosti kurýrů prostřednictvím náhradníka či subdodavatele. Nejvyšší správní soud však vyšel z materiálního přístupu – podstatné nebylo, co smlouvy formálně připouštěly, ale jak byla práce skutečně vykonávána. Z výpovědí kurýrů a dalších podkladů přitom vyplynulo, že zásilky přebírali, rozváželi i předávali zákazníkům osobně a že mechanismus zastoupení se reálně neuplatňoval (navíc byl vázán na předchozí souhlas společnosti). Volnost z hlediska volby osoby vykonávající činnost proto NSS hodnotil jen jako součást formálního uspořádání, nikoliv jako faktický prvek vztahu.
K soustavnosti výkonu práce[10]. Společnost dovozovala, že „na základě smluvních ujednání nebyla dána povinnost vykonávat služby soustavně.“ Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru o soustavném výkonu činnosti, neboť kurýři reálně neplnili jednotlivé jízdy jednorázově nebo jen příležitostně, ale po delší dobu a opakovaně. Kolísání rozsahu práce či fakturovaných částek přitom samo o sobě nevypovídá o ryze obchodním vztahu. Proměnlivost vytížení totiž může být vlastní i pracovněprávním vztahům, zejména těm vyplývajícím z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Za rozhodné nepovažoval NSS ani to, že rámcové smlouvy nestanovily minimální kvóty jízd, nebo že bylo možné objednávky bez sankce neakceptovat i po delší dobu, neboť materiálně nešlo o podstatné prvky nastavení vztahu.
K výkonu práce jménem společnosti (a k hospodářské závislosti). Společnost k tomu tvrdila, že vystupování kurýrů pod označením společnosti či využívání zákaznické podpory odpovídá typickému nastavení servisního řetězce a „neimplikuje zaměstnanecký vztah“. Využívání vybavení společnosti přitom bylo fakultativní.
Nejvyšší správní soud k tomu nejdříve obecně konstatoval, že se v daném znaku koncentruje hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, který nese riziko zisku či ztráty, vytváří předpoklady / poskytuje prostředky pro výkon práce a vyplácí zaměstnanci odměnu, která je jeho jedinou „ekonomickou výhodou“ z dané činnosti.
Následně bylo uvedeno, že kurýři využívali prostředky společnosti (zejména vozidla s logem Rohlík.cz, mobilní telefon s aplikací a platební terminál) a zákazníkům se jevili jako součást služby Rohlík.cz (včetně jednotného způsobu komunikace před doručením a řešení reklamací přes zákaznickou podporu). Možnost používat vlastní automobil pak byla navázána na souhlas společnosti a splnění technických parametrů, přičemž fakticky kurýři využívali pronajatá vozidla a provozní zázemí vytvořené společností.
K pokynům a podřízenosti (a k osobní a hospodářské závislosti). Ve vztahu k daným znakům bylo společností poukazováno např. na nesprávné zohlednění existence smluvních pokut a možnosti odstoupit od smlouvy, nebo na výši a nepravidelnost smluvních odměn.
Nejvyšší správní soud k tomu obecně zopakoval, že „podřízenost zaměstnance typicky vyvěrá z osobní (ať již ekonomické, či jiné) závislosti zaměstnance a jde o subjektivní kategorii; rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené, a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má být ovšem naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázáno, musí správní orgán zkoumat, zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou. Pobírání odměny přitom představuje typickou skutečnost, která naznačuje závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli – ovšem jen tvoří-li tato odměna ne nutně jediný, ale ekonomicky významný zdroj zaměstnancových příjmů.“ Odměna a z ní plynoucí finanční závislost je tedy v souladu s ustálenou výkladovou linií NSS vnímána jako významný indikátor pracovněprávního režimu spolupráce.
K argumentům společnosti NSS uvedl, že ujednání o smluvních pokutách v rámcových smlouvách samo o sobě nesvědčí o obchodní povaze závazku, ale může být vnímáno jako projev nadřízenosti a obcházení pracovněprávní úpravy. S odkazem na přehled fakturovaných částek pak NSS potvrdil, že kurýři povětšinou pobírali odměnu, která představovala významný zdroj jejich příjmů (i v částkách okolo 100 000 Kč měsíčně). Různící se výše a dílčí nepravidelnost příjmů přitom nebyla „s to zvrátit závěr o ekonomické závislosti, a to s ohledem na celkové nastavení smluvních vztahů a z něj plynoucí ekonomickou závislost kurýrů.“
Zároveň byla dovozena závislost kurýrů na organizaci a přidělení práce společností, a to bez volnosti typické pro obchodní vztahy. Oporou pro tento závěr byl režim plánování a kontroly výkonu činnosti, který odpovídal výkonu práce dle pokynů zaměstnavatele, nebo fakt, že společnost neměla zájem pouze na výsledku spolupráce, tj. doručení předané zásilky, ale na dodržení svých standardů při provádění činnosti.
Nejvyšší správní soud proto finálně uzavřel, že kurýři sice vystupovali jako OSVČ na základě formálního obchodněprávního vztahu, avšak jejich činnost vykazovala všechny znaky závislé práce – „byla vykonávána osobně, soustavně, jménem společnosti, podle jejích pokynů a v podřízeném vztahu vůči ní“. Společnost se proto dopustila přestupku v podobě umožnění výkonu nelegální práce.
Řízení před Ústavním soudem
V následující ústavní stížnosti společnost do velké míry zopakovala svá tvrzení o porušení ústavního pořádku a unijního práva, která prezentovala již v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se přitom s těmito argumenty v odůvodnění rozsudku vypořádal, na což upozornil také Ústavní soud ve svém usnesení.
Konkrétně společnost poukazovala např. na porušení práva podnikat a svobodně volit povolání (dle čl. 26 Listiny) či práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (dle čl. 36 a 38 Listiny). V rámci unijního práva pak bylo namítáno např. porušení práva na volný pohyb služeb. Ústavní soud však těmto tvrzením nepřisvědčil a stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud tedy posvětil pokutu 2,5 mil. Kč za umožnění nelegální práce kurýrů společnosti VELKÁ PECKA, s. r. o., a uzavřel tím spor, v němž soudy akcentovaly rozhodující význam materiálního nastavení spolupráce. Nejvyšší správní soud proto na základě komplexu rozhodných skutečností potvrdil závěr o naplnění znaků závislé práce, a to navzdory odlišnému formálnímu označení vztahu a dílčím prvkům smluvního uspořádání, které měly svědčit o nezávislém postavení kurýrů.
Mgr. Vojtěch Kadlubiec, Ph.D.
Právní expert
Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář
Růžová 1416/17, 110 00, Praha 1
Koliště 1912/13, 602 00, Brno
Tel.: +420 222 544 201
e-mail: office@dolezalpartners.com
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy.
[2] Návrh zákona o platformové práci a o změně souvisejících zákonů (zákon o platformové práci). Dostupný >>> zde (aktuálně ve fázi vypořádávání připomínek).
[3] Srov. např. stanovisko výboru České společnosti pro pracovní právo a právo sociálního zabezpečení, dostupné >>> zde, nebo také BLAŽEK, Michal. Cíle směrnice o platformové práci a zamýšlená česká realita [on-line]. Práce a mzda, 29. 5. 2026, dostupné >>> zde.
[4] Rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu ze dne 14. 6. 2023, č. j. 16207/3.30/22-12.
[5] Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. S3-2022-358, čj. 7957/1.30/23-4.
[6] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, č. j. 3 Ad 6/2024‑69.
[7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2025, č. j. 7 Ads 344/2024‑45.
[8] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, č. j. 3 Ad 6/2024‑151.
[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2025, č. j. 22 Ads 168/2025‑51.
[10] Jde o znak dovozovaný judikaturou Nejvyššího správního soudu. Případ byl přitom řešen dle právní úpravy ve stavu před novelou zákona o zaměstnanosti, která k 1. 1. 2024 doplnila § 5 písm. e) tohoto zákona o větu, podle níž pro posouzení naplnění nelegální práce „není podstatná délka výkonu této práce“ – srov. také KADLUBIEC, Vojtěch a Jana KOMENDOVÁ. Právní souvislosti připravované změny definice nelegální práce v zákoně o zaměstnanosti. In: JANOVEC, Michal, KOMENDOVÁ, Jana, SMEJKL, Michal a Eva TOMÁŠKOVÁ. COFOLA 2023 Sborník příspěvků mladých právníků, doktorandů a právních vědců Část 2 – Nelegální práce. Brno: Masarykova univerzita, 2023, s. 117-131. Dostupné >>> zde.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Vojtěch Kadlubiec, Ph.D. (Doležal & Partners) 16.06.2026