EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Kupní smlouva bez přesného určení kupní ceny.*
Nová pravidla ICC pro rozhodčí řízení: Přehled klíčových změn účinných od 1. června 2026.*
Postoupení pohledávky na náhradu škody v pracovněprávních vztazích.*
Home office v Česku, Německu a Rakousku: je česká právní úprava práce na dálku dostatečně flexibilní?
Práce na dálku (z domova) se po pandemii stala běžnou součástí pracovního života a oblíbeným benefitem nabízeným ze strany zaměstnavatelů. Práce na dálku byla do zákoníku práce[1] zakotvena s účinností ode dne 1. 10. 2023 zákonem č. 281/2023 Sb. (dále jen „novela“), který nově upravil zejména podmínky jejího výkonu, právo některých skupin zaměstnanců žádat zaměstnavatele o její umožnění a také výši náhrady nákladů při jejím výkonu.[2]
Shrnutí od AI
Článek je srovnávací analýzou právní úpravy práce na dálku v České republice, Německu a Rakousku se zaměřením na otázku, zda mají zaměstnanci na home office právní nárok. Ve všech třech zemích platí, že automatické subjektivní právo na práci z domova neexistuje a rozhodnutí o jejím umožnění leží výhradně na zam… více
Důležité je však upozornit na to, že ani v současné chvíli nemají zaměstnanci na výkon práce na dálku právní nárok, umožnění home office je dosud plně na rozhodnutí zaměstnavatele. V praxi tak dochází k tomu, že ani zaměstnancům, jejichž povaha práce je s home office dobře slučitelná, zaměstnavatel tuto formu výkonu práce neumožní, a zaměstnanci musí na pracoviště denně dojíždět. Vyvstává tedy otázka, zda je stávající úprava práce na dálku ve vztahu k zaměstnancům dostatečně flexibilní, přičemž zkusíme zapátrat u našich německých a rakouských sousedů.
Česká republika
Ministerstvo práce a sociálních věcí v souvislosti s novelou avizovalo, že jejím záměrem je, aby „zejména rodiče malých dětí nebo pečující měli co nejlepší oporu v zákoně a dobré podmínky pro skloubení rodinného života s prací.“[3] Je sice pravdou, že požádá-li (i) těhotná zaměstnankyně, (ii) zaměstnankyně nebo zaměstnanec pečující o dítě mladší než 9 let, nebo (iii) zaměstnankyně nebo zaměstnanec, kteří převážně sami dlouhodobě pečují o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II a výše, písemně zaměstnavatele o umožnění výkonu práce na dálku a zaměstnavatel této žádosti nevyhoví, je povinen své rozhodnutí písemně odůvodnit.[4] I pokud tedy zaměstnanec spadá do jedné z chráněných skupin uvedených výše, jeho žádost o home office je nenároková, tj. i když o ni písemně požádá, nemá právo na to, aby mu ji zaměstnavatel bez dalšího umožnil.[5]
Německo
V Německu v současné době neexistuje jednotná zákonná úprava, jež by se prací z domova zabývala. V praxi je rozlišováno několik forem práce na dálku, mezi hlavní patří tzv. „Telearbeit“ (domácí práce s pevným vybavením a předem určeným místem pracoviště zaměstnance) a „Mobile Arbeit“ (mobilní práce z jakéhokoli místa, které si zaměstnanec zvolí), přičemž pro každou z těchto forem platí odlišné podmínky.[6] Stejně jako v českém právním řádu však ani němečtí zaměstnanci nemají subjektivní nárok ani na jednu z forem práce na dálku. Závisí tak plně na vůli zaměstnavatele, zda zaměstnancům práci na dálku umožní, či nikoli. Zaměstnavatel může odmítnout žádost i bez odůvodnění, není-li sjednáno v pracovní či kolektivní smlouvě jinak. Pouze koaliční smlouva[7] přislíbila, že zaměstnanci na vhodných pozicích získají v budoucnu nárok na projednání práce na dálku, přičemž zaměstnavatelé budou moci tento požadavek odmítnout pouze tehdy, brání-li tomu provozní důvody.
Rakousko
Co se týče rakouské právní úpravy, práci na dálku je věnováno ustanovení § 2h AVRAG[8], kde je práce na dálku definována jako pravidelný výkon práce zaměstnance zejména s využitím nezbytných informačních a komunikačních technologií, doma nebo na jiném místě, které nepatří zaměstnavateli. Na práci na dálku a místě jejího výkonu se však zaměstnanec musí se zaměstnavatelem opět dohodnout. Ani v Rakousku tedy zaměstnanci nemají na práci na dálku automatické právo, neboť její výkon musí zaměstnavatel vždy předem odsouhlasit v rámci dohody se zaměstnancem.
Závěr
Z hlediska nároku na práci z domova (tzv. home office) je úprava ve všech třech zemích obdobná, kdy automatické subjektivní právo na home office neexistuje ani v jednom právním řádu. Lze říci, že český zákoník práce je ze všech posuzovaných nejvíce nakloněn individuálním přáním chráněného zaměstnance, tj. zejména těhotným zaměstnankyním, zaměstnancům pečujícím o dítě mladší než 9 let a zaměstnancům pečujícím o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II a výše, když odmítnutí žádosti těchto zaměstnanců o umožnění home office podmiňuje alespoň písemným odůvodněním ze strany zaměstnavatele. V ČR, Německu ani Rakousku však až do dnešního dne nemají zaměstnanci, ani za splnění předem daných podmínek, automatické subjektivní právo pracovat pro zaměstnavatele na dálku. V konečném důsledku jsou to tedy ve všech vyjmenovaných zemích stále zaměstnavatelé, kteří rozhodují o tom, zda práci na dálku svým zaměstnancům umožní, či nikoli.
Mgr. Štěpánka Frimlová,
právnička
Roman Prachař,
právní asistent
Valíček & Valíčková, advokátní kancelář
Kancelář Brno: Nám. Svobody 18, Brno
Kancelář Praha: Scott.Weber Workspace – NR7, náměstí Republiky 1081/7, 110 00 Praha 1
Kancelář Vyškov: Dukelská 12, Vyškov
Tel.: +420 770 685 603
email: info@brno-advokatnikancelar.cz
[1] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v účinném znění (v textu jen „zákoník práce“).
[2] Ustanovení § 317, 241a a § 190a zákoníku práce.
[3] Informace o novele jsou dostupné na internetových stránkách MPSV >>> zde.
[4] Ustanovení 241a zákoníku práce.
[5] BOGNÁROVÁ, Věra. § 241a. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1074, marg. č. 2.
[6] KANZENBACH, Katrin. Rechtliche Grundlagen zum Homeoffice und der Telearbeit. DGUV Forum, 2020, roč. 8, s. 20–23, srov. také BUNDESMINISTERIUM FÜR ARBEIT UND SOZIALES. Homeoffice [online]. Berlin: BMAS, [cit. 2025-07-01]. Dostupné >>> zde.
[7] Dle německé právní úpravy neexistuje zákonný nárok na práci z domova, a to ani pro zvlášť zranitelné skupiny. Existuje pouze politická dohoda v rámci koaliční smlouvy z roku 2021 o úmyslu zavést právo zaměstnance žádat o home office, což může zaměstnavatel odmítnout jen z provozních důvodů. Koaliční smlouva je dostupná >>> zde.
[8] Arbeitsvertragsrechts-Anpassungsgesetz, dostupný >>> zde.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Štěpánka Frimlová, Roman Prachař (Valíček & Valíčková) 26.06.2026
Kupní smlouva bez přesného určení kupní ceny.
Může být kupní smlouva k nemovitosti platná i tehdy, když v ní není kupní cena vyčíslena konkrétní částkou? Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 81/2026 potvrdil, že strany mohou cenu ujednat i „bez určení kupní ceny“ s odkazem na zákonný koncept obvyklé ceny podle § 2085 odst. 2 občanského zákoníku. Článek vysvětluje, proč takové ujednání samo o sobě nepředstavuje vadu vkladové listiny, jaké limity má přezkum katastrálního úřadu při posuzování určitosti smlouvy a proč je namístě odmítnout formalistický přístup vedoucí k zamítání vkladů jen kvůli absenci konkrétní částky.
Shrnutí od AI
Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 24 Cdo 81/2026 ze dne 9. dubna 2026 rozhodl, že kupní smlouva o převodu nemovité věci může obsahovat ujednání o kupní ceně odkazem na obvyklou cenu ve smyslu ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku, aniž by taková smlouva byla neurčitá nebo způsobilá k zamítnutí vkladu do katastru nemovitostí. Dovolací soud jednoznačně odm… více
Dne 28.4.2026 byl na úřední desce Nejvyššího soudu zveřejněn rozsudek sp. zn. 24 Cdo 81/2026[1] týkající se výkladu kupní smlouvy o převodu nemovité věci. Konkrétně dovolací soud posuzoval, zda je v takové kupní smlouvě možné sjednat kupní cenu bez jejího konkrétního vyčíslení a odkázat na „obvyklou cenu“ ve smyslu ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku[2]. Dovolací soud dospěl k závěru, že takové ujednání může obstát a samo o sobě není vadou vkladové listiny ani důvodem k zamítnutí vkladu do katastru.
V projednávané věci katastrální úřad zamítl návrh na povolení vkladu vlastnického práva s odůvodněním, že kupní smlouva neobsahuje konkrétně určenou kupní cenu ani způsob jejího určení tak, aby byla podle názoru katastrálního úřadu kupní cena dostatečně určitá. Smluvní strany do kupní smlouvy výslovně uvedly, že ji uzavírají „bez určení kupní ceny“ s odkazem na ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 2131 občanského zákoníku. Smluvní strany v kupní smlouvě zřetelně deklarovaly znalost svých práv a povinností, když k ujednání o kupní ceně uvedly také: „Smluvní strany vyjadřují přesvědčení, že osoba, která bude na příslušném katastrálním úřadu rozhodovat o povolení vkladu vlastnického práva na základě této smlouvy, bude dostatečně seznámena s platnou právní úpravou a nebude v daném ujednání spatřovat jakýkoliv důvod pro zamítnutí návrhu na vklad, neboť je zcela zřejmé, že uzavření kupní smlouvy bez určení kupní ceny je přípustné ujednání.“ Katastrální úřad však nedbal tohoto gentlemanského upozornění a návrh na povolení vkladu vlastnického práva zamítl.
Krajský soud jako soud prvního stupně žalobu na povolení vkladu zamítl a jeho skutkové i právní závěry následně převzal i odvolací soud. Odvolací soud trval na tom, že určení kupní ceny v kupní smlouvě je podstatnou náležitostí, a navíc vyložil ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku tak, že kupní cena bude sjednána určitelně ve spojení např. s ceníkem nebo znaleckým posudkem. Soudy nižších stupňů tedy neměly pochybnost o použitelnosti citovaného ustanovení zákona, jen se rozhodly vyložit jej contra legem.
Žalobce ve svém dovolání formuloval dovolací otázku, a to zda „Je v rámci kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovité věci (lhostejno, zda evidované či neevidované v katastru nemovitostí), přípustné ujednání dle § 2085 odst. 2 o. z., dle něhož, mají-li strany vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny, platí za ujednanou kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává?“ Podle názoru žalobce je jednoznačnou odpovědí na dovolací otázku „ano,“ zatímco katastrální úřad ve svém vyjádření k dovolání zastával opačný názor. Rovněž katastrální úřad došel k závěru, že ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku použitelné je, avšak že ujednání o přesné výši kupní ceny nebo o způsobu jejího určení (jinak než odkazem na citované ustanovení) je podstatnou náležitostí kupní smlouvy, čímž ve svém důsledku použitelnost citovaného ustanovení katastrální úřad popřel.
S ohledem na to, že dovolací otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, dovolání žalobce bylo shledáno přípustným. Dovolací soud předložil podrobnou analýzu relevantní právní úpravy a rozsahu soudního přezkumu v rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části V. občanského soudního řádu.[3] Z rozboru vyplynul dílčí závěr, že úkolem katastrálního úřadu je přezkoumat náležitosti kupní smlouvy coby vkladové listiny. Při tomto zkoumání je však katastrální úřad vázán zákonnou povinností upřednostnit takový výklad právních jednání, který spíše neplatnost právního jednání nezakládá. Ostatně o tomto byl katastrální úřad dovolacím soudem poučen opakovaně i v minulosti.[4] Závěr o neplatnosti právního jednání je podle dovolacího soudu možné učinit „Pouze tehdy, odporuje-li takové ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti, ale to jen tehdy, pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje […].“
Výslovně a jednoznačně dovolací soud uvádí, že: „Stanovení výše kupní ceny není možné považovat za jednu z podstatných (esenciálních) náležitostí, která musí být v kupní smlouvě výslovně vždy a bezvýhradně vyjádřena. Pojmovým znakem koupě je jen úplatnost (povinnost zaplatit kupní cenu).“ Dovolací soud tedy aprobuje vůli smluvních stran ujednat kupní cenu odkazem na ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku. Dodává však, že vyjádřená vůle by měla být zachycena písemně. Z rozboru dovolacího soudu dále plyne jasné odlišení okruhu případů, na něž dopadá ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku a ustanovení § 2080 cit. z. Argumentaci katastrálního úřadu i nižších soudů vedoucí k tomu, že ustanovení § 2085 odst. 2 občanského zákoníku v případě kupní smlouvy o převodu nemovité věci fakticky nebylo možné použít, je nutné odmítnout. Kupní smlouva, jak byla smluvními stranami uzavřena, je platná a způsobilá k užití jako vkladová listina.
Nejvyšší soud na základě výše provedené právní analýzy rozhodnutí nižších soudů změnil a rozhodl, že se vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího povoluje. Zároveň Nejvyšší soud zdůraznil, že občanský zákoník připouští, aby si strany kupní smlouvy ujednaly cenu i jinak než přesnou částkou nebo konkrétním výpočtem – například odkazem na obvyklou cenu – a že takové ujednání nemusí být automaticky považováno za neurčité jen proto, že v textu smlouvy chybí konkrétní částka.
Stejně jako se smluvní strany zjevně setkaly opakovaně se svérázným (rozuměj nesprávným) výkladem právních předpisů nebo právního jednání ze strany katastrálního úřadu, autoři článku mají obdobnou zkušenost. Ať už se jedná o chybné posouzení ujednání týkajícího se kupní ceny, nebo např. o dovozování sjednání odkládací podmínky z prostého technického ujednání o tom, kdo a kdy doručí smlouvu katastrálnímu úřadu. V drtivé většině případů pak pro klienty převáží efekt rychlého zápisu, tedy oprava návrhu na vklad nebo jeho zpětvzetí a opětovné podání, nad delším a nákladnějším soudním řízením o nesprávném výkladu katastrálního úřadu.
Prakticky je rozhodnutí důležité zejména pro situace, kdy strany preferují sjednat kupní cenu jako cenu obvyklou, nikoliv jejím přesným určením. Jistou frustraci z chybné aplikace právních předpisů ze strany katastrálních úřadů autoři článku sdílejí se smluvními stranami odkazované kupní smlouvy a rozhodnutí dovolacího soudu vítají.
JUDr. PhDr. Karolina Spozdilová, Ph.D.,
advokát a partner
Mgr. Jakub Vodička,
advokátní koncipient
KGS legal s. r. o., advokátní kancelář
Národní 416/37
110 00 Praha 1
e-mail: info@kgslegal.cz
[1] Rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 24 Cdo 81/2026-76 ze dne 9.4.2026, rovněž dostupný zde: https://www.nsoud.cz/fileadmin/user_upload/Uredni_deska/UD_-_civilni/Vyhlas._zneni_rozsudku_24_Cdo_81_2026.pdf
[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
[4] Např. rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 24 Cdo 3507/2021-68 ze dne 29.3.2022, rovněž dostupný >>> zde.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. PhDr. Karolina Spozdilová, Ph.D., Mgr. Jakub Vodička (KGS legal ) 26.06.2026
Nová pravidla ICC pro rozhodčí řízení: Přehled klíčových změn účinných od 1. června 2026.
Mezinárodní arbitráž je často využívanou volbou pro řešení globálních obchodních sporů, přičemž pozici nezpochybnitelného lídra si dlouhodobě drží Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži (dále jen „rozhodčí soud ICC“), jehož nedílnou součástí jsou i rozhodčí pravidla ICC Arbitration Rules. O jeho dominanci nejlépe svědčí aktuální čísla: jen za loňský rok instituce zaregistrovala téměř 900 nových případů s aktéry z více než 140 států. Celková hodnota sporů, které se zde aktuálně vedou, se přitom vyšplhala na závratných 299 miliard dolarů.[1]
Shrnutí od AI
Mezinárodní obchodní komora vydala revidovaná pravidla rozhodčího řízení ICC Arbitration Rules 2026, která nabývají účinnosti 1. června 2026 a navazují na pravidla z roku 2021. Nejvýznamnější změnou je zrušení povinnosti vypracovávat Terms of Reference, jehož sepisování v praxi vedlo k průtahům a obstrukčním taktikám, přičemž klíčovým procesním milníkem se nově stá… více
S cílem uspokojit rostoucí poptávku po efektivitě a udržet krok s technologickým i tržním vývojem vydala Mezinárodní obchodní komora (dále jen „ICC“) revidovaná pravidla rozhodčího řízení. ICC Arbitration Rules 2026 (dále jen „Pravidla ICC 2026“), která nabývají účinnosti 1. června 2026, přinášejí aktualizaci pravidel z roku 2021 a reagují na zkušenosti nasbírané za uplynulé čtyři roky. Jak při jejich představení zdůraznila prezidentka rozhodčího soudu ICC Claudia Salomon, revidovaná pravidla mají za cíl především zvýšit efektivitu, srozumitelnost a využitelnost.
Níže uvádíme přehled těch nejvýznamnějších změn, které nová pravidla přinášejí.
Zvýšení efektivity a procesní ekonomie (Efficiency)
Zrušení Terms of Reference
Jedním z nejvýraznějších zásahů do dosavadní praxe je odstranění povinnosti tribunálu vypracovávat v úvodu řízení tzv. Terms of Reference (vymezení předmětu sporu). Tento krok reflektuje realitu moderní arbitráže, kdy sepisování tohoto dokumentu často vedlo k nežádoucím průtahům, zejména pokud jedna ze stran uplatňovala obstrukční taktiky. Nově se řízení dle článku 24, po ustavení tribunálu, přesouvá přímo k uspořádání Case Management Conference (dále jen „CMC“), kde se neprodleně stanoví závazný procesní harmonogram (Procedural Timetable).
Pravidla ICC 2026 zároveň v článku 24 výslovně umožňují tribunálu svolávat v průběhu řízení další CMC, které mohou sloužit k zefektivnění vedení řízení v případě změny okolností či nutnosti další specifikace harmonogramu.
Se zrušením Terms of Reference úzce souvisí i důležitá změna v systému lhůt pro vydání konečného nálezu. Zatímco dříve běžela lhůta standardně od podpisu tohoto dokumentu, nově lhůty pro vydání nálezu (a jejich případné prodlužování) určuje dle článku 34 přímo prezident rozhodčího soudu ICC. Tím se zásadně posiluje institucionální dohled nad časovým harmonogramem.
Zrychlené řízení (EPP): nová hranice 4 milionů USD
Výraznou změnou je i zvýšení hranice hodnoty sporu pro zrychlená řízení. Takzvaná Expedited Procedure Provisions (dále jen „EPP“) se na spor použijí buď na základě dohody stran, nebo automaticky, pokud hodnota sporu nepřekračuje stanovenou hranici. Nová pravidla stanoví, že pro rozhodčí smlouvy uzavřené od 1. června 2026 tato hranice činí 4 miliony USD, oproti dosavadním 3 milionům USD platným pro smlouvy uzavřené od 1. ledna 2021. Zvýšení této hranice není zanedbatelné, jelikož mediánová hodnota nově vzniklých sporů vedených před ICC se v roce 2025 pohybovala kolem 5 milionů USD[2] a až 40 % sporů nepřesáhlo hranici 4 milionů USD[3], z čehož nám vyplývá, že podstatná část případů bude i nadále podléhat EPP automaticky.
EPP přináší oproti standardnímu řízení řadu odlišností. Věc zpravidla rozhoduje jediný rozhodce, poplatky jsou sníženy a šestiměsíční lhůta pro vydání nálezu běží od úvodní procesní porady (CMC). Tyto vlastnosti mohou být za určitých okolností výhodou i nevýhodou v závislosti na povaze a složitosti konkrétního sporu. Strany, které uzavírají smlouvy s rozhodčí doložkou ICC, by proto měly zvážit, zda je pro ně automatická aplikace EPP žádoucí, nebo zda je vhodné doložku doplnit o výslovný opt-out.
Vysoce zrychlené řízení (HEAP): nový institut pro zrychlení a efektivitu
Další novinkou, na kterou bychom rádi upozornili, je zavedení zcela nového institutu — Highly Expedited Arbitration Provisions (dále jen „HEAP“). Na rozdíl od EPP se HEAP nepoužije automaticky; vyžaduje výslovný souhlas obou stran, a to buď přímo v rozhodčí doložce, nebo kdykoli po zahájení řízení. Stranám je rovněž zachováno právo z HEAP kdykoli vystoupit; totéž může na návrh tribunálu, strany nebo z vlastní iniciativy rozhodnout i samotný rozhodčí soud ICC. Procesní rámec HEAP je přizpůsoben extrémně stlačenému harmonogramu. Konečný nález musí být vydán do tří měsíců od úvodní CMC, která musí proběhnout nejpozději do sedmi dnů od předání spisu rozhodci, přičemž věc rozhoduje výlučně jediný rozhodce. Je důležité zdůraznit, že tato striktní tříměsíční lhůta v sobě již zahrnuje i povinný přezkum návrhu nálezu ze strany rozhodčího soudu ICC (tzv. scrutiny) a jeho následnou notifikaci stranám.
Hlavní předností HEAP oproti jiným mechanismům rychlého rozhodování je, že výsledný rozhodčí nález je závazný a vykonatelný podle Newyorské úmluvy. HEAP tak v sobě spojuje procesní rychlost s plnou mezinárodní vymahatelností, což z něj činí atraktivní volbu zejména pro časově citlivé spory, kde průtahy bezprostředně způsobují finanční škody.
Větší srozumitelnost a transparentnost (Clarity)
Předběžné zamítnutí zjevně nedůvodných nároků
Pravidla ICC 2026 v článku 30 nově formálně kodifikují institut zrychleného zamítnutí (Early Determination). Ten umožňuje stranám požádat o okamžité zamítnutí nároku či námitky z důvodu, že jsou zjevně nedůvodné (manifestly without merit) nebo zjevně nespadají do pravomoci tribunálu (manifestly outside the arbitral tribunal’s jurisdiction). Tím se signifikantně omezuje prostor pro obstrukční jednání ve formě tzv. guerrilla tactics a vynucování nákladného dokazování u šikanózních návrhů.
Zpřísnění testu nezávislosti a prevence konfliktů zájmů
V rámci neustále se zvyšujícího důrazu na transparentnost a nezávislost zavádějí revidovaná pravidla dosavadní doporučení z metodických pokynů přímo do svého normativního textu, konkrétně článek 12 odst. 2 nyní výslovně zakotvuje pravidlo, že jakékoli pochybnosti potenciálního rozhodce o tom, zda určitou skutečnost odhalit, musí být vyřešeny ve prospěch jejího zveřejnění (in case of doubt, disclose). Zároveň však článek 12 odst. 4 poskytuje rozhodcům ujištění a kodifikuje dlouhodobou praxi rozhodčího soudu ICC, že samotné zveřejnění informace automaticky neznamená nedostatek nezávislosti či nestrannosti. Cílem tohoto ustanovení je podpořit včasnou a úplnou otevřenost bez obav z automatické presumpce střetu zájmů. K usnadnění prověřování nezávislosti (conflict check) a minimalizaci rizika napadení nálezu pak zavádí článek 12 odst. 5 novou povinnost přímo pro strany sporu. Ty musí předložit seznam osob a entit, které by měli rozhodci při zkoumání své nezávislosti zohlednit (např. mateřské společnosti, klíčoví subdodavatelé či third-party funders).
Vyjasnění role tajemníka tribunálu
Na závěr této kapitoly považujeme za vhodné zmínit i nový článek 44, který výslovně upravuje postavení tajemníků tribunálu (Tribunal Secretaries). Zavádí pro ně stejné standardy nezávislosti a nestrannosti, jaké platí pro rozhodce, a především kodifikuje zásadu zákazu delegace rozhodovací pravomoci (delegatus non potest delegare). Tajemníci pracují výlučně pod přímou kontrolou a dohledem tribunálu.
Lepší praktická využitelnost a adaptace na moderní standardy (Usability)
Zefektivnění institutu nouzového rozhodce (Emergency Arbitrator)
Ustanovení o nouzovém rozhodci přináší zásadní extenzi v otázce pasivní legitimace. Nově je výslovně umožněno nařídit předběžné opatření vůči většímu okruhu subjektů, čímž autoři reflektují zkušenosti z téměř 300 případů od zavedení tohoto institutu v roce 2012.[4] Podle nového článku 1 odst. 2 Přílohy IV (Appendix IV) lze řízení zahájit nejen proti a) původním signatářům rozhodčí smlouvy a b) jejich právním nástupcům, ale nově také c) proti jakékoli další straně, u níž je prezident rozhodčího soudu ICC na základě podaného návrhu prima facie přesvědčen, že by mohla být rozhodčí smlouvou vázána. Tato inovace zásadně usnadňuje dosažení urgentní ochrany ve sporech zahrnujících komplexní holdingové struktury a dceřiné společnosti.
Výslovná úprava mlčenlivosti pro rozhodce
Zatímco otázka důvěrnosti ve vztahu ke stranám sporu je v arbitráži často ponechána na rozhodném právu (lex arbitri) nebo specifické dohodě stran, článek 12 odst. 8 nově a zcela explicitně stanoví blanketní povinnost mlčenlivosti pro samotné rozhodce. Ti musí zachovávat přísnou důvěrnost o všech záležitostech týkajících se arbitráže, ledaže by se strany dohodly jinak, vyžadoval to zákon nebo ochrana jejich vlastních zákonných práv.
Digitální komunikace jako standard
Logický důsledek technologického vývoje pak reflektuje nový článek 3 odst. 1 a 2, který stanoví, že veškerá písemná komunikace se sekretariátem nově probíhá výlučně prostřednictvím e-mailu a elektronických prostředků. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, kdy strana výslovně požádá o potvrzení o přijetí nebo o doručení v listinné podobě.
Dalším krokem k digitalizaci je pak zavedení tzv. hybridní formy ústního jednání. Pravidla z roku 2021 umožňovala konat ústní jednání distančně (prostřednictvím videokonference, telekonference nebo jiných elektronických prostředků) či prezenčně. Pravidla ICC 2026 tuto úpravu doplňují o výslovné oprávnění tribunálu konat jednání v tzv. hybridní formě, tj. s kombinací prezenční a distanční účasti jednotlivých osob.
Závěrem pak lze říci, že Pravidla ICC 2026 nepředstavují radikální systémový přelom, ale spíše cílenou a praktickými zkušenostmi podloženou revizi předchozích pravidel z roku 2021. Jejich hlavním cílem je reagovat na rostoucí poptávku po efektivitě a omezit zbytečné průtahy v řízení.
Klíčový přínos těchto změn lze shrnout do tří hlavních oblastí:
- Rozšíření dostupnosti rychlých procesních forem: Pravidla vycházejí vstříc sporům nižší a střední hodnoty. Zásadní je v tomto ohledu zvýšení finanční hranice pro zrychlené řízení (EPP) na 4 miliony USD a zavedení nového institutu HEAP.
- Zjednodušení procesního rámce a zvýšení procesní ekonomie: Jedním z nejvýraznějších zásahů do dosavadní praxe je úplné zrušení povinnosti vypracovávat dokument Terms of Reference, jehož sepisování dříve často sloužilo k obstrukčním taktikám. Klíčový procesní milník se tak přesouvá přímo na úvodní organizační schůzi CMC, kde je rovnou stanoven závazný procesní harmonogram.
- Výslovná kodifikace dosavadní praxe a zvýšení transparentnosti: Pravidla nově formálně ukotvují instituty, které sice v reálné arbitrážní praxi již úspěšně fungovaly, avšak dosud postrádaly přímou oporu v samotném textu pravidel. Dále pak kladou ještě větší důraz na transparentnost a neveřejnost rozhodčího řízení.
Ve svém celku se dle našeho názoru jedná o promyšlený soubor změn, které — budou-li v praxi aplikovány důsledně — mohou velmi významně přispět k efektivnějšímu a pružnějšímu vedení řízení.
Advokáti ROWAN LEGAL mají s rozhodčím řízením vedeným dle pravidel ICC bohaté zkušenosti, a to jak z pozice zástupců stran, tak i jako rozhodci.
JUDr. Ing. Miloš Olík, Ph.D., LL.M., FCIArb
Advokát / Partner
Mgr. Jan Hartman
Advokátní koncipient
ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.
GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00 Praha 4
Tel.: +420 224 216 212
Fax: +420 224 215 823
e-mail: praha@rowan.legal
[1] INTERNATIONAL CHAMBRE OF COMMERCE. ICC releases preliminary 2025 dispute resolution statistics. Online. 2026. Dostupné >>> zde. [cit. 2026-05-25].
[2] INTERNATIONAL CHAMBER OF COMMERCE (ICC). ICC releases preliminary 2025 dispute resolution statistics. Online. Dostupné >>> zde. [cit. 2026-06-08].
[3] INTERNATIONAL CHAMBER OF COMMERCE (ICC). Unveiling the 2026 ICC Arbitration Rules, part 3: Expedited Procedure Provisions and Emergency Arbitration. Online. Dostupné >>> zde. [cit. 2026-06-08].
[4] SALOMON, Claudia. New ICC Rules of Arbitration enhance efficiency, clarity and usability. Online. 2026. Dostupné >>> zde. [cit. 2026-05-25].
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Ing. Miloš Olík, Ph.D., LL.M., FCIArb, Mgr. Jan Hartman (ROWAN LEGAL) 25.06.2026
Postoupení pohledávky na náhradu škody v pracovněprávních vztazích.
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 202/2025 ze dne 26. 2. 2026 zabýval otázkou, zda se zákaz postoupení pohledávek podle § 346d odst. 4 zákoníku práce[1] vztahuje také na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy. Současně připomněl, kdy má takový nárok pracovněprávní povahu a kdy se řídí občanským zákoníkem[2].
Shrnutí od AI
Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 202/2025 ze dne 26. 2. 2026 potvrdil, že zákaz postoupení pohledávek podle zákoníku práce se vztahuje i na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy upravené v části jedenácté zákoníku práce, a to s ohledem na zásadu zvláštní zákonné ochrany zaměstnance. Zároveň soud zdůraznil, že… více
Skutkové okolnosti případu
Zaměstnankyně pracovala jako provozní ve vinotéce a vinárně. Zaměstnavateli způsobila škodu v řádu několika stovek tisíc korun tím, že zavinila požár v pronajatých prostorách, zakoupila věci pro svou osobní potřebu z finančních prostředků zaměstnavatele a ponechala si finanční prostředky určené na proplacení záloh na mzdy a dovolené zaměstnanců.
Následně zaměstnankyně, zaměstnavatel a třetí osoba uzavřeli dohodu, ve které zaměstnankyně pohledávky z titulu náhrady škody uznala a zároveň došlo k jejich postoupení na třetí osobu. Ta se poté domáhala úhrady soudní cestou.
Soudy prvního a druhého stupně
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odkazem na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Důvodem bylo, že v souladu s § 346d odst. 4 zákoníku práce nemohou být pohledávky z pracovněprávního vztahu postoupeny na jinou osobu. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud se zabýval výkladem zákazu postoupení pohledávky z pracovněprávních vztahů, jehož rozsah nebyl zcela zřejmý. Vycházel přitom především z důvodové zprávy k novele zákoníku práce účinné od 1. 1. 2012, která do zákoníku práce začlenila ustanovení o vyloučení subsidiárního použití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávek pro pracovněprávní vztahy.
Z důvodové zprávy plyne, že zákaz postoupení pohledávek z pracovněprávních vztahů je naplněním zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance. Účelem nové úpravy bylo zabránit zneužití institutu postoupení pohledávky na jinou osobu a zamezit nepřípustnému nátlaku na zaměstnance při jejím vymáhání (resp. zamezit jiným právním následkům na úkor zaměstnance). S účinností od 1. 1. 2014 byl zákaz postoupení pohledávky přesunut do jiného ustanovení, z hlediska věcného se však nic nezměnilo.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že zákaz postoupení pohledávky dopadá i na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle části jedenácté zákoníku práce. Současně však zdůraznil, že tento závěr nelze aplikovat bez dalšího na každý nárok na náhradu škody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Klíčové je, zda se jedná o odpovědnost pracovněprávní, nebo občanskoprávní.
Odpovědnost za škodu podle zákoníku práce se vztahuje pouze na situace, kdy zaměstnanec škodu způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. V opačném případě se uplatní úprava občanského zákoníku. Nejvyšší soud v této souvislosti navázal na ustálenou judikaturu a připomněl, že v mezích plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s ním je pouze taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů, přičemž rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tedy zda zaměstnanec při jednání sledoval plnění svých pracovních úkolů.
Soudům nižších stupňů pak vytkl, že se touto otázkou nezabývaly dostatečně a bez dalšího uzavřely, že veškeré uplatněné nároky mají pracovněprávní povahu. Bylo totiž třeba posoudit, zda jednání zaměstnankyně (zejména to, že si ponechala finanční prostředky zaměstnavatele nebo je využila na nákup věcí pro osobní potřebu) sledovalo plnění pracovních úkolů, nebo z jejich rámce vybočovalo.
Závěr
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákaz postoupení pohledávky v pracovněprávních vztazích dopadá i na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy upravené v části jedenácté zákoníku práce. Zároveň však zdůraznil, že rozhodující je vždy povaha konkrétního nároku. Pro posouzení, zda jde o nárok pracovněprávní (a tedy nepostupitelný), či občanskoprávní, je nutné zkoumat, zda škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Klíčovým kritériem je přitom především věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů.
Mgr. Tomáš Mls, Ph.D.,
advokát
Mgr. Anna Ludvíčková
Advokátní koncipientka
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
[1] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023.
[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Tomáš Mls, Ph.D., Mgr. Anna Ludvíčková (Aegis Law) 25.06.2026