Základ daně při změně sazby daně.* 

Závazné posouzení v DPH.* 

Změna DPH vodného a stočného v praxi.* 

DPH a doktrína esenciálních výdajů.* 

Omezení výše nároku na odpočet u vybraného osobního automobilu.* 

Uplatňování změn sazeb DPH při zúčtování záloh v příkladech.* 

Základ daně při změně sazby daně.

5.2.2024, Zdroj: Verlag Dashöfer

Od 1. 1. 2024 došlo ke změně u snížené sazby DPH. Jak postupovat při přechodu, popisuje GFŘ ve své informaci.

Generální finanční ředitelství vydalo informaci ke stanovení základu daně při změně sazeb daně z přidané hodnoty. Popisuje v ní základní principy určení základu daně a daně v situaci, kdy jsou hrazeny zálohy a mění se sazba DPH.

Pokud byla před DUZP uhrazena jediná záloha a vznikne přeplatek, u záporného základu daně ke dni uskutečnění se uplatní sazba daně platná při výpočtu daně u zálohy (§ 37a odst. 2 ZDPH).

Pokud bylo záloh uhrazeno více, byly uplatněny různé sazby daně a vzniká přeplatek, použije se sazba DPH použitá u té zálohy, která se plně nebo částečně vrací (§ 37a odst. 3 ZDPH).

Informace rovněž popisuje i přechod na osvobození u dodání knih. Pokud by byla ze zálohy v roce 2023 odvedena daň, v roce 2024 dojde k dodání knih a uhrazení doplatku, bude doplatek již osvobozen od daně podle § 71i ZDPH.

Přehledná schémata Vám pomohou velice rychle a snadno najít řešení Vašeho problému v DPH. Pořiďte si zde.

---

Závazné posouzení v DPH.

23.2.2024, Zdroj: Finanční správa

V návaznosti na změny sazeb daně a přeřazení některých položek zboží či služeb do jiných sazeb eviduje Generální finanční ředitelství („GFŘ“) zvýšený počet žádostí o závazná posouzení.

Podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů („zákon o DPH“), lze požádat GFŘ o závazné posouzení ve třech oblastech.

• určení sazby DPH u zboží nebo služeb ve smyslu § 47a a § 47b zákona o DPH,
• použití režimu přenesení daňové povinnosti podle § 92h a § 92i zákona o DPH,
• uplatnění osvobození od daně s nárokem na odpočet daně při dodání knihy a poskytnutí obdobné služby ve smyslu § 71j a § 71k zákona o DPH (nově od 1. 1. 2024).

Finanční správa považuje za vhodné zjednodušenou formou shrnout základní pravidla daného institutu, jelikož dosud obdržené žádosti ve značném počtu případů neobsahují všechny informace potřebné pro vydání rozhodnutí o závazném posouzení.

Pro bezproblémové zpracování závazného posouzení je důležité, aby žádost obsahovala veškeré nezbytné údaje. V opačném případě GFŘ žadatelům zasílá výzvy k odstranění vad podání, čímž dochází k prodloužení celého procesu jak u příslušného žadatele, tak u dalších žádostí, které čekají na vyřízení.

Obsah žádosti

Žádost se podává volnou formou (tedy nikoliv na předepsaném formuláři) a měla by obsahovat:

• Identifikaci subjektu žádajícího o závazné posouzení (žadatele)
• Druh závazného posouzení, tedy zda je požadováno:
  • určení sazby DPH (§ 47a až § 47b zákona o DPH)
  • použití režimu přenesení daňové povinnosti (§ 92h až § 92i zákona o DPH)
  • osvobození od daně s nárokem na odpočet daně (§ 71j až § 71k zákona o DPH)
• Detailní popis zboží nebo služby
  • v žádosti lze uvést jen jednu položku zboží nebo služby
• Návrh výroku rozhodnutí o závazném posouzení
  • zde žadatel vyplní, do jaké sazby daně (či osvobození od daně s nárokem na odpočet daně) navrhuje dané zboží nebo službu zařadit, nebo podle kterého ustanovení se použije režim přenesení daňové povinnosti (jeden z § 92b až § 92g zákona o DPH)
  • návrh výroku rozhodnutí o závazném posouzení sazby daně lze formulovat např. následujícím způsobem: „U předmětného zdanitelného plnění se uplatní základní/snížená (vždy pouze jeden návrh) sazba daně z přidané hodnoty“.

Popis zboží nebo služby

V žádosti je nezbytné uvést detailní popis zboží nebo služby, a to za účelem správného určení příslušné části číselného kódu klasifikace produkce CZ-CPA (v případě služeb) nebo kódu nomenklatury celního sazebního (u zboží) a následného slovního popisu.

V případě zboží (výrobků) je pro jeho charakteristiku vhodné přiložit rovněž základní obrazovou dokumentaci, např. fotografii výrobku, projekt, produktový list včetně obalu výrobku, příbalový leták apod. Pokud se jedná o výrobek skládající se s různých složek, měly by být tyto složky v žádosti uvedeny, a to včetně případného vyjádření jejich hmotnostního podílu (v procentech). Dále je vhodné poskytnout dokumentaci obsahující deklarované dávkování daného výrobku, pokud existuje.

U tiskovin a souvisejících elektronicky poskytovaných služeb by měl být doložen obsah, rozměr, počet stránek, vazba a obsah reklamy.

V případě požadavku na zatřídění zdravotnických prostředků by měla být přiložena osvědčující dokumentace – typicky se může jednat o prohlášení o shodě, případně osvědčení o notifikaci zdravotnického prostředku. Pokud je zdravotnický prostředek deklarován jako jednorázový, je třeba též doložit návod k použití a obal výrobku s etiketou, jak je dodáván.

U služeb je důležité podrobně popsat obsahovou náplň služby, jaké konkrétní úkony jsou v rámci služby poskytovány apod. Pokud je požadováno zařazení poskytování stavebních nebo montážních prací v souvislosti s nemovitou věcí, pak je nutné vymezit, o jakou nemovitou věc se jedná (např. zda se jedná o stavbu pro bydlení nebo pro sociální bydlení ve smyslu § 48 a § 49 zákona o DPH).

Podání žádosti

Žádost se podává Generálnímu finančnímu ředitelství, Lazarská 15/7, 117 22 Praha 1.

Žádost lze podat:

• elektronicky prostřednictvím datové schránky (ID: p9iwj4f),
• prostřednictvím portálu MOJE daně,
• poštou,
• osobně v úředních hodinách na podatelně GFŘ.

Správní poplatek

Podání žádosti o vydání rozhodnutí o závazném posouzení podléhá správnímu poplatku 10 000 Kč za každou položku zboží či služby, o jejíž posouzení je žádáno.

Neuhradí-li žadatel správní poplatek spolu s podáním žádosti, je mu zaslána výzva k zaplacení správního poplatku, včetně uvedení příslušných údajů pro úhradu. Pro urychlení vyřízení žádosti je vhodné uhradit poplatek již předem a přiložit údaje o provedené úhradě do podané žádosti. Příslušným účtem k úhradě je účet u ČNB v Praze, předčíslí 13717, číslo účtu 77628031, směrový kód 0710, konstantní symbol 8148, variabilní symbol DIČ žadatele.

Vyřízení žádosti

Pro vyřízení žádosti není stanovena zákonná lhůta. Podle pokynu č. MF-5 o stanovení lhůty při správě daní by měl správce daně vyřídit žádost o závazné posouzení nejpozději do tří měsíců ode dne jejího doručení. Případné výzvy k odstranění vad podání, výzvy k zaplacení správního poplatku nebo podání žádosti věcně a místně nepříslušnému správci daně tuto lhůtu prodlužují. V rámci svých časových kapacit se GFŘ snaží vyřídit přijaté žádosti v co nejkratším možném termínu.

O závazném posouzení vydává GFŘ rozhodnutí. Rozhodnutí o závazném posouzení je účinné po dobu 3 let ode dne nabytí právní moci, pokud nenastane změna zákona o DPH, okolností nebo podmínek případu, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno.

---

Změna DPH vodného a stočného v praxi.

19.2.2024, Ing. Helena Hnízdilová, Zdroj: Verlag Dashöfer

Dotaz:

Obracíme se na vás s dotazem týkajícím se změny DPH u vodného a stočného. Dodavatel vody totiž spotřebu 4. čtvrtletí 2023 zdanil v lednové řádné fakturaci sazbou DPH 12% a prý je to v pořádku, protože vláda nevydala žádnou vyhlášku o rozdělení DPH 2023/2024.

Nám se ale takovýto přístup nelíbí a považujeme ho za doslova okrádání odběratelů – konečných spotřebitelů-členů SVJ. Totiž – odečty patních vodoměrů v domě jsme dne 31.12. provedli a e-mailem dodavateli vody zaslali. Tyto odečty na faktuře uvedeny jsou, je tedy zcela zřetelně známá spotřeba vody do dne 31.12.2023, to znamená spotřeba 4. Q 2023. Dodavatel se ale vymlouvá, že faktura je vydána až ke dni 25.1.2024 se spotřebou vody i za období 1.1. – 25.1.2024, tudíž datum uskutečnění zdanitelného plnění je až den 25.1.2024, což se vztahuje v takovémto případě i na rok 2023. Chápeme – z fakturačního hlediska ano, ale co kupříkladu z hlediska legislativně-právního? Sazba DPH z vodného a stočného v roce 2023 je přece zákonem jednoznačně určena na úrovni 10 %, 12% sazba DPH se použije za spotřebu uskutečněnou až v roce 2024.

Čili – může si dodavatel vody vůbec dovolit tříměsíční spotřebu posledního čtvrtletí 2023, která je jednoznačně známa a ve faktuře uvedena, zdanit sazbou DPH 12 %, tedy o 2 % sazbou vyšší, než pro rok 2023 stanovil zákon, aniž by účetní období roku 2023 oddělil od roku 2024, a následně tvrdit, že je vše OK a nic opravovat nebude? Takovýto přístup nám nepřipadá správný, jelikož se jedná o zvýšení nákladů za vodné a stočné v řádu několika tisíc Kč. Máme za to, že kdybychom takovouto fakturu bez povšimnutí uhradili a rozúčtovali (rok 2023) vůči členům společenství, de facto nekonáme s péčí řádného hospodáře. Děkujeme vám za objasňující odpověď, zda dodavatel vody postupuje v souladu se všemi účinnými legislativními normami. A pokud ano, proč, a proč je něco takového, výše popsaného, vůbec možné.

Odpověď:

Dle § 47 odst.2 ZDPH se pro zdanitelné plnění (dodávka vody) použije sazba daně platná k datu uskutečnění zdanitelného plnění (DUZP). Pokud jste hradili zálohy, pak se zálohy zdaní sazbou, platnou ke dni jejich přijetí.

Není tedy určující, jakého období se spotřeba týká.

Podstatné je, určit DUZP dle ZDPH – v případě dodávek vody je DUZP stanoveno v § 21 odst. 4 písm.b) bod 2 ZDPH. Jedná se o den zjištění skutečné spotřeby. Pokud dodavatel zjistí skutečnou spotřebu vody dne 1.1.2024 (nebo později), DUZP nastalo v 2024 a musí aplikovat sazbu 12 %.  Ačkoli byla voda spotřebována v roce 2023.

Pokud však dodavatel zjistil skutečnou spotřebu k 31.12.2023 (provedli jste odečet z patního vodoměru a tuto informaci dodavatel obdržel 31.12.2023 emailem), pak nastalo DUZP dodávky vody za období 1.10.2023 – 31.12.2023 dne 31.12.2023. Dodavatel měl vystavit do 15 dní daňový doklad se sazbou 10 %.

Následně dodavatel zjišťoval spotřebu za období 1.1.2024 – 25.1.2024 dalším odečtem z patního vodoměru. A na toto plnění měl uplatnit sazbu 12 %.

Stejná pravidla platí i pro pronajímatele, plátce DPH, který na nájemníky rozúčtovává spotřebu vody. Pro určení sazby DPH je podstatné DUZP. Pronajímatel zjišťuje skutečnou spotřebu přijetím faktury a jejím rozpočítáním na nájemníky. Pokud fakturu přijal v roce 2024, DUZP nastalo v 2024 a musí aplikovat sazbu 12 % na celé plnění (ikdyž se jedná o dodávku vody 2023).

Pokud byste hradili v průběhu 3Q 2024 zálohy na vodu, dodavatel by je zdanil sazbou 10 % (tedy sazbou daně platnou k datu jejich přijetí). A to i v případě, že by skutečnou spotřebu za 3Q 2024 zjistil 5.1.2024. Sazbu platnou k DUZP (5.1.2024, 12 %) by použil pouze na případný nedoplatek.

---

DPH a doktrína esenciálních výdajů.

8.3.2024, Zdroj: Nejvyšší správní soud

Judikatura: k § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

Použití doktríny esenciálních výdajů nemůže mít v případě daně z přidané hodnoty místo, a to s ohledem na princip nároku na odpočet daně (§ 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). V případě přidané hodnoty totiž nemusí nutně každý náklad představovat přijaté zdanitelné plnění, ze kterého by plynul nárok na odpočet daně, resp. nemusí být nutně na každé uskutečněné zdanitelné plnění vynaloženo přijaté zdanitelné plnění (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 11. 2018, Vădan, C-664/16). (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2023, čj. 5 Afs 91/2022-48)

Prejudikatura: 

rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 11. 2018, Vădan (C-664/16).

Věc:

The President, s. r. o., proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.

Žalobci byla rozhodnutími Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (správce daně) ze dnů 19. 4. a 4. 5. 2018 vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen a říjen 2017, a to z důvodu neuznání odpočtu z vykázaných zdanitelných plnění. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 11. 2020 odvoláními napadnutá rozhodnutí správce daně potvrdil.

Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, ve které – mimo jiné – namítal, že mu byla doměřena daň, která nebyla spolehlivě zjištěna na základě dokazování, a proto je třeba na doměřenou daň pohlížet jako na nezákonnou; poukázal na to, že podal daňové přiznání k DPH za srpen 2017 v řádném termínu dne 25. 9. 2017 a v rámci tohoto daňového přiznání deklaroval nadměrný odpočet ve výši 1 535 686 Kč. Ačkoliv byl dne 19. 10. 2017 dle informací uvedených v daňové informační schránce žalobce nadměrný odpočet v tvrzené výši vyměřen, bylo hned 20. 10. 2017 správcem daně vydáno oznámení o zahájení daňové kontroly za zdaňovací období srpen 2017. I přes oznámení o zahájení daňové kontroly byl dne 25. 10. 2017 vyplacen přeplatek odpovídající plné výši nadměrného odpočtu tvrzeného za období srpen 2017. Správce daně nicméně daňovou kontrolu nezahájil a dne 19. 4. 2018 vydal dodatečný platební výměr, na základě kterého doměřil DPH ve výši odpovídající tvrzenému nároku na odpočet ze všech přijatých plnění v rámci zdaňovacího období srpen 2017.

Ve vztahu ke zdaňovacímu období říjen 2017 žalobce dále uvedl, že podal daňové přiznání k DPH, v němž deklaroval nadměrný odpočet v řádném termínu dne 24. 11. 2017. Následně, dne 20. 12. 2017, vydal správce daně oznámení o zahájení daňové kontroly, tuto kontrolu nicméně nezahájil a dne 4. 5. 2018 vydal podle § 87 odst. 5 daňového řádu platební výměr ve výši uplatněného nadměrného odpočtu. Správce daně nestanovil daň dle pomůcek, ale podle dokazování, ačkoli poukazoval na obstrukční jednání žalobce. Dle žalobce měl správce daně stanovit daň podle pomůcek, nikoli dokazováním; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008-86; v daném případě mělo dojít k situaci, kdy intenzita pochybností dosáhla takového rozsahu, že zcela zatemnila obraz o hospodaření daňového subjektu, zvláště pak v situaci, kdy se žalobce dle tvrzení správce daně měl chovat po celou dobu obstrukčně a znemožňoval řádný výkon správy daní.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, čj. 57 Af 6/2021-92, žalobu zamítl. Neshledal pochybení správce daně, stanovil-li daň dokazováním a nikoli podle pomůcek, a to i přes nesoučinnost a obstrukční jednání žalobce.

Krajský soud konstatoval, že předmětem sporu byla otázka (ne)zákonnosti napadeného rozhodnutí, resp. jemu předcházejících prvostupňových rozhodnutí, jimiž byla žalobci doměřena (za zdaňovací období srpen 2017), resp. vyměřena (za zdaňovací období říjen 2017) DPH, a to z důvodu, že správce daně neuznal všechny odpočty DPH nárokované za předmětná dvě zdaňovací období, když v části žalobce nesplnil formální podmínku nároku na odpočet dle § 73 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty (tj. vůbec nedoložil daňové doklady) a ve zbývající části nesplnil podmínku uplatnitelnosti nároku na odpočet DPH dle § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (nevyvrátil pochybnosti správce daně o reálnosti deklarovaného smluvního vztahu a faktické existenci zdanitelného plnění, k němuž se vztahovaly v odvolacím řízení doložené daňové doklady).

Při posouzení oprávněnosti způsobu stanovení daně vycházel z četné relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména poukázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 1. 2016, čj. 4 Afs 87/2015-29, č. 3418/2016 Sb. NSS, a dále na rozsudek ze dne 18. 11. 2020, čj. 1 Afs 206/2020-39, v něm soud zdůraznil, že stanovení daně je založeno na přednosti procesního postupu stanovení daně dokazováním; pokud však nastane taková absence důkazních prostředků, že daň již za pomocí důkazů stanovit nelze, nastupuje v pořadí druhý, náhradní způsob stanovení daně podle pomůcek. Krajský soud konstatoval, že žalobce nepředložil žádné daňové doklady prokazující uplatněné nároky na odpočet DPH, a tudíž neprokázal základní podmínku pro uznání nároku na odpočet DPH ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Tudíž správce daně postupoval zcela správně, pokud uplatněné nároky na odpočet neuznal a daňovou povinnost stanovil na základě zjištěných zdanitelných plnění bez takto uplatněných nároků na odpočet. V dané fázi daňového řízení bylo zřejmé, že nárok na odpočet nelze žalobci přiznat (pro nesplnění základní zákonné podmínky), a tudíž i bez součinnosti s ním bylo možno stanovit daň dokazováním.

V kasační stížností žalobce (stěžovatel) označil za zásadní společný argument pro celé řízení nezákonně stanovenou daňovou povinnost vycházející z nezákonného řízení vedeného jak prvostupňovým správcem daně, tak žalovaným.

Stěžovatel namítal, že v obou případech správce daně vyměřil (doměřil) daň na základě dokazování. Výsledkem stanovení daně správcem daně bylo vyměření daně na výstupu ve výši deklarované stěžovatelem, protože správce daně neměl o uskutečnění a povaze těchto plnění, kterými de facto jsou hotelové služby, žádné relevantní pochybnosti. U daně na vstupu dosáhly pochybnosti správce daně takové intenzity, že neuznal byť jediný stěžovatelem deklarovaný nárok na odpočet, a to ani v částečné výši, která mohla být nesporná; to vše s odkazem na pochybnosti správce daně vůbec o realizaci deklarovaných přijatých plnění. Tuto argumentaci považoval stěžovatel za čistý protimluv. Bylo jistě nesporné, že aby mohl stěžovatel provozovat hotel, a uskutečnit tak pro své hosty a jiné klienty zdanitelná plnění, která navíc správce daně považoval za nesporná, musel pro zajištění lidských, materiálních a jiných zdrojů pro tyto služby nějaká plnění přijmout od jiných subjektů. Důvod, proč správce daně odpočty z těchto přijatých plnění nepřiznal, spatřoval správce daně ve formální absenci prokázání nároku na odpočet primárně pomocí předložených daňových dokladů. Dle stěžovatele však proti tomuto formálně právnímu pojetí uplatňování nároku na odpočet, který vychází z gramatického výkladu ustanovení zákona, bylo v konkrétním případě potřeba postavit materiální cíle a pojetí správy daní (cílem správy daní je podle § 1 odst. 2 daňového řádu správné zjištění a stanovení daní a zajištění jejich úhrady; srov. rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2007, čj. 5 Afs 148/2006-50, podle kterého při výběru daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené). Stěžovatel poukázal na to, že nárok na odpočet nemusí být vždy nutně vázán na předložení daňového dokladu, zejména v situacích, ve kterých nedojde ke stanovení daně na základě standardního dokazování. Stěžovatel nezastíral, že v rámci řízení u správce daně nepředložil žádný doklad nebo dokument, nicméně je základní povinností správce daně stanovit daň ve správné výši. To dle názoru stěžovatele znamená stanovit ji nejen v souladu s kogentními ustanoveními zákona a konstantní judikaturou, ale i v souladu s principy zdanění v rámci té které daně, a to alespoň v hrubých rysech. V tomto konkrétním případě však správce daně ostentativně ignoroval principy zdanění v rámci DPH a stanovil daň dokazováním, byť měl pochybnosti o veškerých plněních na vstupu. V důsledku této skutečnosti měl správce daně přejít na pomůcky, aby pochybnosti překonal a mohl stanovit daň v souladu s předmětem zdanění v rámci DPH.

Stěžovatel v kasační stížnosti komentoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, čj. 5 Afs 55/2012-43, z něhož krajský soud vycházel. V polemice s tímto judikátem uvedl, že je možné mít pochybnost pouze ohledně dílčích plnění týkajících se daně na vstupu. Na rozdíl od tehdejšího rozhodujícího senátu se však domníval, že dojde-li ke zpochybnění a následnému nepřiznání veškerého nároku na odpočet, pak tím není možné říci, že nedošlo k zatemnění obrazu o hospodaření daňového subjektu. S uvedeným názorem stěžovatel souhlasil jenom za předpokladu, že je zpochybněna pouze dílčí část odpočtu a není zpochybněna deklarovaná přidaná hodnota jako celek nebo její esenciální část. Stěžovatel nesouhlasil s dílčím závěrem, že se koncepce minimálních nutných nákladů v rámci nepřímých daní neuplatní. Stěžovatel dále komentoval rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 206/2020-39, na který krajský soud rovněž na podporu své argumentace odkázal. Na rozdíl od závěrů krajského soudu zastával stěžovatel ve vztahu k testu na pomůcky dle tohoto rozsudku názor, že podmínky pro přechod na pomůcky naplnil; jednoznačně nesplnil svou důkazní povinnost, když neumožnil zahájení daňové kontroly a nepředložil většinu relevantních dokladů. Když už něco předložil, bylo to často irrelevantní pro předmětná tvrzení; bez další součinnosti stěžovatele správním orgánům nezbylo nic jiného než konstatovat, že existují pochybnosti ohledně veškerých nároků na odpočet. V kontextu chápání předmětu zdanění dle této kasační stížnosti ve světle evropské judikatury a doktríny lze dle stěžovatele uzavřít, že takové tvrzení s sebou implicitně nese, že správce daně není schopen ani v hrubých rysech určit přidanou hodnotu, která je principiálním předmětem zdanění DPH. Stěžovatel dodal, že správce daně neměl pochybnost o obratu stěžovatele na výstupu; to mohl použít jako pomůcku ve smyslu § 98 odst. 3 písm. a) daňového řádu a za použití dalších pomůcek, například esenciálních výdajů pro provoz obdobného hotelu nebo přímo z evidence dle § 100 zákona o dani z přidané hodnoty mohl stanovit daň z přidané hodnoty v souladu principiálním předmětem zdanění DPH a § 1 odst. 2 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z ODŮVODNĚNÍ:

(…)

[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že samotné zpochybnění přijatých zdanitelných plnění a následné neunesení důkazního břemene stěžovatelem automaticky neznamená, že správce daně je povinen stanovit daň dle pomůcek. Nejvyšší správní soud například již v rozsudku čj. 5 Afs 55/2012-43 konstatoval: „Stanovení daně podle pomůcek je náhradním způsobem stanovení daně a přednostně je uplatňován způsob stanovení daně dokazováním. Správce daně přistoupí ke stanovení daně podle pomůcek teprve poté, kdy daň dokazováním stanovit nelze a v dané věci se o takový případ nejedná. Správce daně měl totiž k dispozici daňová přiznání, ze kterých jsou seznatelné údaje pro vyměření daně z přidané hodnoty na výstupu, přičemž správce daně měl i ověřeno v rámci místního šetření, že podklady pro sestavení daňového přiznání měl stěžovatel k dispozici. Skutečnost, že stěžovatel nereagoval na výzvy a neprokázal, jaká uskutečněná zdanitelná plnění jím byla zahrnuta v daňovém přiznání, nezakládá předpoklady pro stanovení daně dle pomůcek ohledně vyměření daně na výstupu. Správce daně měl dostatečné podklady pro vyměření daně z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací období, neboť stěžovatel podal daňová přiznání, ve kterých vyčíslil jak základ daně, tak i výši daně na výstupu, jakož i základ daně z přijatých zdanitelných plnění a výši nároku na odpočet, z čehož je nutno učinit závěr, že daň bylo možno stanovit dokazováním. Skutečnost, že stěžovatel nesplnil některou ze svých povinností uloženou mu zákonem, ještě neznamená, že pro tuto okolnost nelze daň stanovit dokazováním. V daném případě, kdy stěžovatel neprokázal daň na vstupu, neznamená, že by daň na výstupu nešla stanovit dokazováním na základě daňového přiznání. Správce daně měl totiž pochybnosti pouze ohledně daně na vstupu, o ostatních rozhodných skutečnostech nepochyboval, což vyplývá z výzvy vydané ve vytýkacím řízení. Daňovou povinnost tak bylo možno stanovit dokazováním a k uplatněné dani na vstupu, jejíž oprávněnost stěžovatel k výzvě správce daně neprokázal, nebylo možno přihlédnout.“ Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se od uvedených závěrů odchýlit. V případě stěžovatele bylo možné stanovit daň na výstupu dokazováním, a to na základě daňového přiznání jako řádného důkazního prostředku. Nepředložení daňových dokladů ohledně daně na vstupu nebrání tomu, aby daň na výstupu byla stanovena podle daňového přiznání (dokazováním).

[26] Tvrzení stěžovatele, že by neunesení důkazního břemene ve vztahu k nároku na odpočet daně na vstupu již samo o sobě znamenalo nemožnost stanovení daně dokazováním, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Skutečnost, že stěžovatel v daném případě neunesl své důkazní břemeno ohledně nároku na odpočet daně na vstupu, nemůže mít automaticky za následek rovněž zpochybnění zdanitelných plnění na výstupu v takové míře, že by nebylo možno stanovit daň dokazováním a bylo nutno stanovit daň pomůckami. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, čj. 4 Afs 87/2015-35, uvedl: „Pokud tedy daňový subjekt i přes širokou možnost, jak prokázat přijatá zdanitelná plnění, neunesl své důkazní břemeno, musí přijmout následky s tím spojené. Z povinnosti správce daně zároveň v takové situaci nevyplývá, že by měl při stanovení daňové povinnosti krátit odpovídajícím způsobem výši uskutečněných zdanitelných plnění.“ V nyní posuzovaném případě byl stěžovatel správcem daně a žalovaným opakovaně vyzýván k prokázání svého nároku na odpočet daně, na tuto povinnost však stěžovatel rezignoval, proto také nyní musí nést nepříznivé následky spojené s neunesením důkazního břemene, a nikoliv se dožadovat stanovení daně prostřednictvím pomůcek.

[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že zpochybnění přijatých zdanitelných plnění a následné neunesení důkazního břemene stěžovatelem není možno ztotožňovat s nemožností stanovit daň dokazováním, jak uvedl také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku čj. 5 Afs 55/2012-43. Na rozdíl od stěžovatele se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že v důsledku aplikace tohoto rozsudku by měl správce daně volnou ruku k doměřování odpočtů v případech, kdy by nebyla zpochybněna uskutečněná zdanitelná plnění. V tomto svém tvrzení stěžovatel záměrně opomíjí skutečnost, že aby mohlo dojít k doměření daně na základě odepření nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění, musí nejprve dojít k situaci, že daňový subjekt neunese své důkazní břemeno. Tuto skutečnost přitom nelze předpokládat u každého daňového subjektu, neboť ne každý daňový subjekt zcela rezignuje na své povinnosti shodně, jako stěžovatel. Dle Nejvyššího správního soudu veškeré pochybnosti, které vznikly v průběhu daňového řízení, byly zákonným způsobem identifikovány a sděleny stěžovateli, aby je tento mohl odstranit a unést tak své důkazní břemeno; správce daně řádně a dostatečně identifikoval své pochybnosti na základě stěžovatelem předložených dokladů a snažil se o jejich odstranění. Nejvyšší správní soud uzavírá, že skutečnost, že stěžovatel v důsledku své pasivity neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění, nemůže být bez dalšího důvodem pro stanovení daně dle pomůcek.

[28] Pokud se stěžovatel dovolává doktríny esenciálních výdajů, Nejvyšší správní soud konstatuje, že její použití nemůže mít v případě daně z přidané hodnoty místo, a to s ohledem na princip nároku na odpočet daně (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2023, čj. 6 Afs 214/2022-37, či ze dne 15. 11. 2022, čj. 7 Afs 139/2022-41). Stěžovatelem uváděná myšlenka, že jak zisk, tak DPH jsou rozdílové veličiny, je sice pravdivá, avšak stěžovatel nerozlišuje zásadní skutečnost, že pro vznik nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění je nutno, aby tato přijatá plnění splňovala zákonné požadavky uvedené v § 72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty; tímto se zásadně liší přidaná hodnota a zisk, jakkoliv oboje jsou rozdílové veličiny. K dosažení zisku bude vždy potřebné vynaložit určité náklady, kterými jsou právě ony esenciální výdaje. Avšak v případě přidané hodnoty nemusí nutně každý náklad představovat přijaté zdanitelné plnění, ze kterého by stěžovateli plynul nárok na odpočet daně, resp. nemusí být nutně na každé uskutečněné zdanitelné plnění vynaloženo přijaté zdanitelné plnění. Obdobně se vyjádřil rovněž Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 21. 11. 2018, Vădan, C-664/16: „Vzhledem ke všem předchozím úvahám je třeba na položené otázky odpovědět tak, že směrnice o DPH, a zejména její články 167 a 168, čl. 178 písm. a) a článek 179, jakož i zásady neutrality DPH a proporcionality, musí být vykládány v tom smyslu, že za takových okolností, jako nastaly ve věci v původním řízení, nelze osobě povinné k dani, která není schopna předložením faktur nebo jakýchkoli jiných dokladů prokázat částku DPH, kterou zaplatila na vstupu, přiznat nárok na odpočet DPH pouze na základě odhadu vyplývajícího ze znaleckého posudku, jejž si vyžádal vnitrostátní soud.“ Ve vztahu k tam zmiňovanému znaleckému posudku Soudní dvůr uvedl, že „[…] znalecký posudek [úlohou znalce bylo odhadnout částku odpočitatelné DPH na základě množství uskutečněných prací nebo pracovní síly využité uvedenou osobou povinnou k dani, jež jsou nezbytné k výstavbě budov, které pak tato osoba povinná k dani prodala] by nebyl způsobilý prokázat, že L. H. Vădan skutečně tuto daň zaplatil z plnění uskutečněných na vstupu pro účely výstavby těchto budov“. Jakkoliv se v tomto rozsudku Soudní dvůr vyjadřoval ke znaleckému posudku, mezi stanovením nároku na odpočet daně znaleckým posudkem a za použití esenciálních výdajů není zásadního rozdílu. Správce daně by při použití doktríny esenciálních výdajů de facto postupoval obdobně jako znalec a prostřednictvím srovnávací metody by stanovoval odčitatelnou daň na vstupu porovnáním s obdobnými subjekty, jak požaduje stěžovatel.

---

Omezení výše nároku na odpočet u vybraného osobního automobilu.

10.1.2024, Zdroj: Poslanecká sněmovna

Z důvodu omezení výše nároku na odpočet u vybraného osobního automobilu, který je dlouhodobým majetkem, se vkládá nové ustanovení, které stanoví limitní výši částky daně na vstupu u tohoto přijatého zdanitelného plnění.

Vzhledem k tomu, že daň na vstupu podle odstavce 2 může být vyšší, nižší nebo rovna limitní částce 420 000 Kč (ta je vypočtena ze základu daně 2 mil. Kč a sazby daně 21 %), je v § 72 ZDPH stanoven mechanismus výpočtu předmětné částky daně na vstupu. Podle odstavce 1 je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž právě výše částky této daně na vstupu je omezena nově navrženým odstavcem 3. Může tak například docházet k situacím, kdy u dodání vybraného osobního automobilu bude daň na výstupu stanovena v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty v nějaké výši, avšak pro účely odpočtu daně bude daň na vstupu rozdílná (nižší). Nadále platí, že pokud vybraný osobní automobil bude například dodán ve zvláštním režimu podle § 90, osvobozený od daně podle § 51 či nebude předmětem daně, pak zde není možnost si uplatnit odpočet daně, a tedy se ani nepoužije nově navržený odstavec 3.

Nezbytnou podmínkou pro uplatnění nově navrženého odstavce 3 je skutečnost, že předmětný vybraný osobní automobil je pořizován jako dlouhodobý majetek příjemce tohoto zdanitelného plnění. Pokud bude tento majetek pořizován jako zboží, pak se daň na vstupu stanoví pouze podle odstavce 2. V případě, že plátce v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty vybraný osobní automobil pořídil jako zboží (tj. za účelem jeho prodeje) a následně se tento automobil stane dlouhodobým majetkem, pak se postupuje podle nově navrženého ustanovení § 77a.

Částka daně na vstupu je také limitní i v případě, kdy plátce má nárok na odpočet daně u tohoto typu přijatého zdanitelného v plné výši podle dosavadního odstavce 5. I v tomto případě je možné uplatnit odpočet daně ve výši částky daně vstupu podle navrženého odstavce 3.

Částka daně na vstupu stanovená podle navrženého odstavce 3 se také vztahuje na situaci odpočtu daně na vstupu v částečné výši nebo při úpravě odpočtu daně, kdy například § 75 odst. 3, § 76 odst. 2, § 78 odst. 1 písm. a) používají částku daně na vstupu u příslušeného majetku. Obdobně se tak postupuje při nároku na odpočet daně při registraci a zrušení registrace.

Příklad:

Plátci byl dodán vybraný osobní automobil v hodnotě 3 000 000 Kč + daň na výstupu 630 000 Kč. Tento automobil, který se stal dlouhodobým majetkem, bude plátce využívat výhradně k ekonomické činnosti, u které si může uplatnit plný nárok na odpočet daně. Díky odstavci 3 si však může z částky 630 000 Kč uplatnit pouze nárok na odpočet daně ve výši 420 000 Kč.

Příklad:

Plátci byl dodán vybraný osobní automobil v hodnotě 3 000 000 Kč + daň na výstupu 630 000 Kč. U tohoto automobilu, který je dlouhodobým majetkem, si může uplatnit odpočet daně pouze v částečné výši. Pro účely stanovení částečné výše odpočtu daně může plátce použít pouze částku 420 000 Kč, která představuje „daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění“ podle § 75 odst. 3 nebo 76 odst. 3. Například pokud bude mít plátce nárok na odpočet daně v poměrné výši podle § 75 odst. 3 ve výši 40 %, pak si může uplatnit pouze odpočet daně ve výši 168 000 Kč (součin částky 420 000 a poměrného koeficientu 0,4).

Pro úplnost se uvádí, že při prodeji vybraného osobního automobilu se k omezení možnosti uplatnit odpočet daně na vstupu nepřihlíží.

K odstavci 4

V případě, že plátce bude realizovat technické zhodnocení, které je dlouhodobým majetkem ve smyslu § 4 odst. 4 písm. d) bodu 4 zákona o dani z přidané hodnoty, na vybraném osobním automobilu, který je dlouhodobým majetkem, pak bude povinen při uplatnění nároku na odpočet daně zohlednit stanovené limitní částky daně na vstupu. Zde je potřeba uvést, že toto navržené ustanovení se tak dotkne i automobilů, jejichž daň na vstupu při pořízení stanovená podle odstavce 2 je menší než 420 000 Kč, avšak v součtu této daně na vstupu podle odstavce 2 při pořízení vybraného osobního automobilu a daně na vstupu podle odstavce 2 z technického zhodnocení (případně proběhlých technických zhodnocení) přesáhne částku 420 000 Kč.

Předmětné tři varianty způsobu stanovení částky daně na vstupu u technického zhodnocení, které je dlouhodobým majetkem, zohledňují celkovou částku daně na vstupu ve výši 420 000 Kč, kterou je možné si uplatnit z titulu pořízení vybraného osobního automobilu a provedeného či provedených technických zhodnocení.

První varianta v zásadě znamená nemožnost uplatnit odpočet daně u technického zhodnocení (resp. částka daně na vstupu je ve výši 0 Kč), neboť součet daně na vstupu podle odstavce 2 u pořízení automobilu a případných předchozích technických zhodnocení (pokud by žádné takové zhodnocení nenastalo, pak je na tomto místě ve vzorci pro výpočet 0 Kč) je již vyšší než 420 000 Kč.

Druhá varianta vychází ze situace, kdy součet daně na vstupu podle odstavce 2 u pořízeného dlouhodobého majetku i předchozích technických zhodnocení (pokud by žádné takové zhodnocení nenastalo, pak je ve výši 0 Kč) a aktuálně posuzovaného (tj. posledního) technického zhodnocení je menší nebo rovno částce 420 000 Kč. Pak platí, že u tohoto aktuálně posuzovaného technického zhodnocení je částka daně na vstupu ve výši daně na vstupu podle odstavce 2.

Třetí varianta vychází principiálně z výpočtu použitého u druhé varianty, avšak daň na vstupu podle odstavce 2 náležící aktuálnímu (poslednímu) technickému zhodnocení spadne do limitu 420 000 Kč jen částečně. V tomto případě platí, že částka daně na vstupu u tohoto technického zhodnocení je jen v této částečné výši.

Výsledná kladná částka daně na vstupu u předmětného technického zhodnocení se pak použije standardně pro uplatnění nároku na odpočet daně, ať již v plné výši, částečné výši, při úpravě odpočtu daně nebo podle § 79.

• (§ 72 odst. 9 ZDPH)

Vybraný osobní automobil je v tomto odstavci vymezen odkazem na definici vozidla kategorie M1 v přímo použitelném předpisu Evropské unie, kterým je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 ze dne 30. května 2018 o schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla a o dozoru nad trhem s nimi, o změně nařízení (ES) č. 715/2007 a č. 595/2009 a o zrušení směrnice 2007/46/ES. Podle čl. 4 odst. 1 písm. a) bodu i) tohoto nařízení do této kategorie spadají motorová vozidla s nejvýše osmi místy k sezení kromě místa k sezení řidiče a bez prostoru pro stojící cestující, bez ohledu na to, zda je počet míst k sezení omezen na místo k sezení řidiče.

Definice vybraného osobního automobilu obsahuje dvě výjimky. První výjimka je stanovena pro sanitní a pohřební automobily, které jsou definovány v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858, konkrétně v jeho příloze 1 části A bodech 5.3. a 5.4., přičemž se jedná o vozidla zvláštního určení, která jsou zároveň vozidly kategorie M. Sanitní nebo pohřební automobily, které jsou zároveň vozidly kategorie M1, se z množiny vybraných osobních automobilů vylučují, rovněž tak i vozidla kategorie M1, která plátce používá na základě koncese k provozování živnosti silniční motorová doprava.

• (§ 77a ZDPH)

Pokud plátce pořídil osobní automobil za účelem jeho dalšího prodeje, tj. jako zboží, a v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty uplatnil odpočet daně bez omezení uvedeného v § 72 odst. 3 a 4 (nejednalo se o dlouhodobý majetek) a následně dojde ke změně způsobu užití, čímž nastanou důvody pro zařazení tohoto automobilu do dlouhodobého majetku, je plátce, v případě překročení limitů odpočtu daně uvedených v § 72 odst. 3 a 4, povinen snížit uplatněný odpočet daně, a to v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém se stal tento automobil součástí dlouhodobého majetku. Případná povinnost snížení uplatněného odpočtu daně se týká nejen odpočtu daně uplatněného při vlastním pořízení (nákupu) osobního automobilu, ale též odpočtu daně uplatněného při jeho úpravách, které by byly technickým zhodnocením podle § 4 odst. 4 písm. d) bodu 4, pokud by se jednalo o dlouhodobý majetek.

• (§ 82 odst. 1 a 4 ZDPH)

Jedná se o legislativně technickou změnu související s omezením možnosti uplatnit odpočet daně u vybraných osobních automobilů. V důsledku této změny dochází i k vložení dvou odstavců v § 72 zákona o dani z přidané hodnoty a přečíslování odstavců následujících; z toho důvodu je nutné upravit odkazy odkazující na nyní přečíslované odstavce v § 72.

---

Uplatňování změn sazeb DPH při zúčtování záloh v příkladech.

29.1.2024, Zdroj: Finanční správa

• Příklad 1 – přijetí záloh a uskutečnění zdanitelného plnění ve stejném roce
• Příklad 2

Informace shrnuje základní pravidla a přístupy pro uplatnění DPH v případech, kdy byla přijata a zdaněna úplata před uskutečněním zdanitelného plnění (zálohová platba) a v období uskutečnění zdanitelného plnění dochází ke změně sazeb DPH.

S účinností od 1. 1. 2024 dochází zákonem č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, ke změnám sazeb daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Ruší se druhá snížená sazba daně ve výši 10 % a namísto první snížené sazby daně ve výši 15 % se zavádí pouze jedna snížená sazba daně ve výši 12 %. Základní sazba DPH zůstává i nadále ve výši 21 %.

Cílem této informace je, v návaznosti na dotazy veřejnosti, shrnutí základních pravidel a přístupů pro uplatnění DPH v případech, kdy byla přijata a zdaněna úplata před uskutečněním zdanitelného plnění (zálohová platba) a v období uskutečnění zdanitelného plnění dochází ke změně sazeb DPH.

Obecné pravidlo pro vznik povinnosti přiznat daň při dodání zboží a poskytnutí služby je vymezeno v § 20a zákona o DPH. Je-li před uskutečněním zdanitelného plnění přijata úplata, vzniká povinnost přiznat daň z přijaté částky ke dni přijetí úplaty (zálohy). Ke dni uskutečnění zdanitelného plnění pak dochází ke zdanění rozdílu mezi celkovou úplatou za plnění bez daně a součtem přijatých záloh (snížených o daň). Výsledek (základ daně)
může být buď kladný (doplatek) nebo záporný (přeplatek) a měla by být u něho uplatněna (či vrácena) příslušná sazba DPH.

Pravidla pro určení základu daně a výše daně v případě vypořádání záloh za zdanitelná plnění upravuje ustanovení § 37a odst. 1 až 3 zákona o DPH.

Odstavec 1 obsahuje pravidlo pro určení základu daně, kterým je v těchto případech rozdíl mezi základem daně podle § 36 odst. 1 (tedy úplatou, kterou má plátce celkem obdržet za uskutečněné plnění, bez daně za toto plnění) a souhrnem základů daně podle § 36 odst. 2 (tedy součtem obdržených záloh, snížených o daň z těchto záloh).

V odstavci 2 jsou upravena základní pravidla pro určení sazby daně, která má být při vypořádání uplatněna. Uplatnění sazby daně se liší podle toho, zda je vypočtený základ daně kladný nebo záporný.

• V případě kladného základu daně (tedy případ, kdy odběrateli vzniká povinnost uhradit doplatek) se uplatní sazba daně platná ke dni uskutečnění zdanitelného plnění (dále jen „DUZP“).
• V případě záporného základu daně (tedy případ, kdy dodavatel vrací odběrateli přeplatek) se uplatní sazba daně, která byla uplatněna při přijetí úplaty přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění, tedy sazba daně použitá při výpočtu daně u zálohy. Toto pravidlo však platí obecně pouze pro případy, kdy byla před uskutečněním plnění zaplacena pouze jediná záloha, nebo kdy byla u všech přijatých záloh uplatněna stejná sazba daně.

Odstavec 3 upravuje situace, kdy bylo před uskutečněním zdanitelného plnění přijato k tomuto plnění více záloh, přičemž souhrn záloh je vyšší než hodnota plnění a zároveň byly u těchto záloh uplatněny různé sazby daně. V těchto případech se při uskutečnění zdanitelného plnění uplatní sazby daně, které byly uplatněny při přijetí úplat, „a to pro tu část z každé přijaté úplaty, o kterou byl danou úplatou navýšen kladný rozdíl mezi souhrnem
základů daně podle § 36 odst. 2 a základem daně podle § 36 odst. 1.“ „Navýšení kladného rozdílu“ v podstatě znamená, že by plátce měl u každé ze záloh postupně (od první zálohy chronologicky) zjišťovat, jaký je kumulativní součet všech záloh. U zálohy, u které tento kumulativní součet převýší hodnotu plnění podle § 36 odst. 1 zákona o DPH, bude při výpočtu daně z celkového přeplatku zohledněna částka odpovídající rozdílu mezi
kumulativním součtem záloh a celkovou hodnotou plnění, a u všech následujících záloh bude zohledněna celá hodnota zálohy. Pro každou takto určenou část základu daně se uplatní sazby daně, které byly uplatněny při přijetí příslušných záloh.

Byly-li zálohy zdaněny několika různými sazbami, pak se při vypořádání přeplatku použije sazba té zálohy, která se (plně nebo částečně) vrací. Pro tyto účely platí fikce, že se vrací poslední zaplacená záloha, případně dvě poslední atd. Jinými slovy, že se zálohy vrací „od konce“, tj. v čase poslední (nikoliv tedy první) zaplacené zálohy.

Citujeme z ilustrativních příkladů uplatnění sazeb DPH při zúčtování záloh (hodnoty jsou vyjádřeny v Kč) z Informace GFŘ ke stanovení základu daně při změně sazeb daně z přidané hodnoty v pdf zde ke stažení:

Příklad 1 – přijetí záloh a uskutečnění zdanitelného plnění ve stejném roce

Penzion – plátce DPH poskytuje ubytovací služby. V prosinci 2023 přijme zálohu ve výši 110 000 (základ daně 100 000, DPH 10 000) na vánoční pobyt v období od 25. 12. 2023 do 30. 12. 2023 (DUZP 30. 12. 2023). Celková hodnota pobytu je:
a) 120 000 bez DPH
V daném případě je výsledkem doplatek ve výši 20 000 bez DPH, na který bude uplatněna
DPH ve výši sazby platné k DUZP (tj. 30. 12. 2023) = 10 %, tj. 2 000. Celková výše doplatku
je 22 000. Viz § 37a odst. 2 písm. a) zákona o DPH.
b) 80 000 bez DPH
V tomto případě je výsledkem přeplatek ve výši 20 000 bez DPH, na který bude uplatněna DPH ve výši sazby platné při přiznání ze zálohy (tj. prosinec 2023) = 10 %, tj. 2 000.
Je vrácen přeplatek ve výši 20 000 + 2 000 DPH, celkem 22 000. Viz § 37a odst. 2 písm. b) zákona o DPH.

Příklad 2

Stavební firma – plátce DPH poskytuje klientovi opravu střechy rodinného domu (stavební práce podle § 48 zákona o DPH). V souladu se smlouvou přijme následující zálohové platby:

• listopad 2023 (15 % DPH): záloha 115 000 (základ daně 100 000, DPH 15 000)
• prosinec 2023 (15 % DPH): záloha 115 000 (základ daně 100 000, DPH 15 000)
• březen 2024 (12 % DPH): záloha 112 000 (základ daně 100 000, DPH 12 000)

Celkem byly uhrazeny zálohy ve výši 342 000 (základ daně 300 000, DPH 42 000).
20. května 2024 je ukončena oprava (DUZP), jejíž celková výše je 450 000 bez DPH.
V tomto případě vzniká doplatek ve výši 150 000 (450 000 – 300 000), u kterého bude uplatněna sazba daně ve výši 12 % – tj. 18 000. Viz § 37a odst. 2 písm. a) zákona o DPH.
Celkem tedy klient doplatí 168 000.

Další příklady viz Informace GFŘ ke stanovení základu daně při změně sazeb daně z přidané hodnoty v pdf zde ke stažení.