EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Mohou vlastníci nemovitostí zabránit dronům pořizovat fotografie jejich nemovitostí?*
NS: I po přechodu zaměstnanců platí povinnost zajistit rovné zacházení.*
Odpovědnost dopravce a zasílatele za škodu či ztrátu zboží při nakládce.*
Posouzení intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance – komentář k rozhodnutí NS ČR.*
Právo nájemce na náhradu za převzetí zákaznické základny.*
Mohou vlastníci nemovitostí zabránit dronům pořizovat fotografie jejich nemovitostí?
V nedávném případu z Velké Británie byl Vrchním soudem v Manchesteru[1] vydáno předběžné opatření proti jednomu jmenovanému odpůrci a proti neznámým neidentifikovatelným osobám, kterým bylo nařízeno zdržet se vstupu do areálu zchátralé budovy bývalého semináře St Joseph’s v Up Holland (320 akrů, ústřední budova z roku 1880 opuštěná od roku 1960), ale také zdržet se přelétávání dronů nad daným místem.
Navrhovatelé svůj návrh odůvodnili tím, že na místě, které je ve velmi špatném stavu a probíhá rozsáhlá rekonstrukce, došlo k četným případům vniknutí do areálu různými osobami, což představuje velké bezpečnostní riziko z důvodu stavu nemovitosti, kde se bortí střecha, odpadávají kusy omítky a kamenů, propadávají se podlaží a naklání se dřevěná věž. Přelety a pořizování fotografií a videí předmětné nemovitosti drony představuje neoprávněné vniknutí na pozemek, které podněcuje další osoby k neoprávněnému vstupu. Pozemek majitelé oplotili, ale osoby neoprávněně vnikající na pozemek, jej přelézají a ničí.
Soud odkázal na ust. § 76 zákona o civilním letectví z roku 1982, který vylučuje obtěžování pouze z důvodu přeletu letadla nad jakýmkoli pozemkem ve výšce nad zemí, která je s ohledem na vítr, počasí a všechny okolnosti případu přiměřená. Nicméně zde, i když provozovatel dronu splnil požadavky nařízení o letové navigaci z roku 2016, nejednal v souladu s účelem daného ustanovení, neboť jeho účelem nebyl pouhý přelet, ale pořizování snímků, jejich umisťování na sociálních sítích za účelem podněcování k dalšímu neoprávněnému vnikání do objektu. Výška tedy nebyla brána v potaz.
Soud uzavřel, že považuje zákaz pořizování snímků z dronu za přiměřený riziku spojenému s podněcováním k neoprávněnému vniknutí do areálu a nebezpečí na životě, které tam potenciálně hrozí. Předběžné opatření bylo uděleno na dva roky a vztahuje se k přesně vyznačenému území objektu. Kopie rozhodnutí budou vyvěšena na vstupních brankách na pozemek s QR kódem tak, aby se dostal ke každé relevantní osobě. QR kód je běžně užíván a je tak dostupný pro širokou veřejnost.
Rozhodnutí je zajímavé především tím, že umožnil dívat se na přelety dronů jako na neoprávněné vniknutí na soukromý pozemek. Dosud bylo možné se bránit jako např. zásahem do ochrany osobnosti. Za druhé rozhodnutí směřuje i proti neidentifikovaným osobám a za třetí je využití QR kódu opět britsky inovativní. Je to rozhodnutí, nad kterým je dobré se zamyslet a možná i použít v české praxi, naskytne-li se taková otázka.
Zákaz přeletu a fotografování dronům a svoboda projevu
Soud se v předmětném případě nezabýval vyvažováním práva na svobodu projevu, resp. práva na informace. Velké množství lidí se obecně zajímá o opuštěné budovy, které přitahují online pozornost. Další aspekt hraje zájem o osud památkově chráněných budov. Lze uzavřít, že tam, kde je veřejný zájem, není možné takové předběžné opatření vydat bez nutnosti vážit omezení práv občanů či médií se svobodou projevu a právem na informace. Pokud bychom měli uvést příklad, pak takový zákaz by byl v rozporu se svobodou projevu, pokud by rekonstrukce byla prováděna ze státních peněz a vázla nebo v rozporu s tím, jak rozhodl stavební úřad. Tam, kde veřejný zájem chybí, např. jak bydlí celebrity nebo jak někdo opravil svůj majetek, aniž by porušil právo, pak se jedná o zásah do soukromí a jak bylo výše uvedeno, lze uvažovat i o trestněprávní či minimálně přestupkové rovině za zneužití bezpilotního letadla (dronu).
JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., PhD.,
advokátka
Příčná 8
110 00 Praha 1
Tel.: +420 777 086 287
e-mail: eva.ondrejova@ondrejova.cz
[1] Anglo International Upholland Ltd v Wainwright [2023] 5 WLUK 613
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., PhD. (AK ONDŘEJOVÁ) 28.04.2025
NS: I po přechodu zaměstnanců platí povinnost zajistit rovné zacházení.
Nejvyšší soud v nedávném rozsudku [1] řešil otázku, zda přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zakládá ospravedlnitelný důvod pro odlišné zacházení mezi původními a převzatými zaměstnanci zaměstnavatele. Svým závěrem se odchýlil od dosavadního výkladu zastávaného odbornou literaturou. Nejvyšší soud také zodpověděl klíčovou otázku, zda (a případně kdy) má zaměstnavatel sjednotit pracovní podmínky původních a převzatých zaměstnanců. Jak mají tedy zaměstnavatelé postupovat?
Obecně platí, že zaměstnavatel má povinnost zajistit rovné zacházení se všemi svými zaměstnanci. V souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů však v praxi dochází k situacím, kdy se pracovní podmínky původních a nově převzatých zaměstnanců výrazně liší. Zaměstnavatel má přitom povinnost zachovat pracovní a mzdové podmínky přecházejících zaměstnanců, čímž se může dostat do rozporu se zásadou rovného zacházení.
Odborná literatura dosud (převážně) dovozovala, že nerovnost způsobená přechodem práv a povinností (resp. zákonným požadavkem na zachování pracovních a mzdových podmínek přecházejících zaměstnanců) nevede k porušení zásady rovného zacházení.[2] Nejvyšší soud se ovšem s tímto závěrem neztotožnil.
Skutkový stav
Nejvyšší soud řešil případ zaměstnankyně, která byla zařazena do nižší platové třídy a stupně než srovnatelní zaměstnanci na stejné pozici, které její zaměstnavatel převzal v rámci sloučení dvou příspěvkových organizací. Za této situace se zaměstnankyně domáhala zaplacení částky, která jí měla dorovnat rozdíl mezi jejím platem a platem jejích kolegů.
Žalovaný zaměstnavatel se bránil tím, že zaměstnance v tomto konkrétním případě převzal „včetně jejich platových předpisů“. Původní výhodnější platové zařazení jim musel ponechat, aby neporušil zákonnou povinnost zachovat, respektive nezhoršit pracovní a mzdové podmínky přecházejících zaměstnanců. Nemělo se tedy jednat o porušení zásady rovného zacházení, protože důvodem vzniku nerovnosti mezi zaměstnanci byla objektivní skutečnost, a ne rozhodnutí zaměstnavatele. K takovému závěru se při řešení obdobných situací dosud přikláněla i odborná literatura.[3]
Posouzení Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud již v minulosti dovodil, že k nerovnému zacházení dochází i v případech, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní srovnatelní zaměstnanci jsou zařazeni do vyšší platové třídy či vyššího platového stupně[4] (jako tomu bylo v daném případě).
Nejvyšší soud zdůraznil, že „úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nestanoví pro přejímajícího zaměstnavatele žádné výjimky z povinnosti zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci. S výjimkou doby, po kterou je přejímající zaměstnavatel vázán právy a povinnostmi z kolektivní smlouvy, nepřipouští jinou možnost odlišného zacházení s převzatými zaměstnanci oproti ostatním jeho zaměstnancům“.
Z toho vyplývá, že přejímající zaměstnavatel musí v přiměřené době přijmout taková opatření, aby odstranil nerovnosti mezi zaměstnanci. K narovnání podmínek zaměstnanců by měl zaměstnavatel podle Nejvyššího soudu přistoupit nejpozději po uplynutí lhůty dvou měsíců od nabytí účinnosti přechodu práv a povinností. Délku této lhůty Nejvyšší soud dovozuje z ustanovení § 339a zákoníku práce, které zaměstnancům umožňuje se v této lhůtě domáhat určení, že v souvislosti s přechodem práv a povinností došlo k podstatnému zhoršení jejich pracovních podmínek, které bylo důvodem rozvázání jejich pracovního poměru (v takovém případě by zaměstnanci vznikl nárok na zákonné odstupné). Výjimkou zůstávají ujednání v kolektivní smlouvě původního zaměstnavatele, kterou musí přejímající zaměstnavatel dodržovat po zbývající dobu její účinnosti, nejdéle však do konce následujícího kalendářního roku.
Nejvyšší soud také poukázal na to, že právní úprava nezakazuje, aby po přechodu práv a povinností došlo ke zhoršení pracovních podmínek převedených zaměstnanců. Zaměstnavatel si musí pouze dát pozor, aby ve lhůtě dvou měsíců po účinnosti přechodu podstatně nezhoršil pracovní podmínky dotčených zaměstnanců.
Závěr a doporučení pro praxi
Přechod práv a povinností podle Nejvyššího soudu nezakládá ospravedlnitelný důvod pro nerovné zacházení s převzatými zaměstnanci oproti ostatním zaměstnancům stejného zaměstnavatele.
Přejímajícím zaměstnavatelům lze doporučit, aby pracovní podmínky svých původních i převzatých zaměstnanců po přechodu sjednotili, jinak se vystavují riziku sankce ze strany inspekce práce, případně žalob zaměstnanců. Z hlediska načasování bude patrně optimální k narovnání podmínek přistoupit bezprostředně po uplynutí dvou měsíců od účinnosti přechodu, kdy už zaměstnavateli nebude hrozit nařčení, že podstatně zhoršil pracovní podmínky dotčených zaměstnanců. Nároky založené kolektivní smlouvou původního zaměstnavatele je samozřejmě nutné dodržet déle (viz výše) – u těch by se i nadále mělo jednat o přípustnou možnost odlišného zacházení mezi zaměstnanci.
Je jen na zaměstnavateli, jak k narovnání pracovních podmínek přistoupí. Právně nejbezpečnějším (a zaměstnanci jistě vítaným) řešením může být sjednocení pracovních podmínek směrem „vzhůru“, tj. přizpůsobení pracovních podmínek podle skupiny zaměstnanců, která je má nejlepší. Ačkoliv aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu jednoznačně připouští variantu zhoršení pracovních podmínek převzatých zaměstnanců (tj. narovnání směrem „dolů“), doporučovali bychom takto postupovat velmi obezřetně. Podle našeho názoru totiž nelze ani v kontextu aktuální judikatury vyloučit riziko, že zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit škodu, která vznikne zaměstnancům v důsledku zhoršení pracovních podmínek po přechodu práv a povinností.[5]
V praxi také mohou nastat složité situace, kdy žádná ze skupin zaměstnanců nebude mít zjevně lepší pracovní podmínky (např. jedna skupina zaměstnanců bude mít nižší mzdy než druhá skupina, ale oproti druhé skupině bude mít nárok na stravenky, více dovolené apod.). Tyto situace bude třeba řešit citlivě při zohlednění okolností konkrétního případu tak, aby výsledný stav byl v souladu s principem rovného zacházení.
Mgr. Václav Bělohoubek,
advokát
Mgr. Barbora Autratová,
advokátní koncipientka
act Řanda Havel Legal advokátní kancelář s.r.o.
Truhlářská 13-15
110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 537 500 – 501
Fax: +420 222 537 510
e-mail: office.prague@actlegal-rhl.com
[1] Viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2559/2023 ze dne 29. srpna 2024.
[2] Viz např. HŮRKA, P., RANDLOVÁ, N., DOLEŽÍLEK, J., ROUČKOVÁ, D., VYSOKAJOVÁ, M., DOUDOVÁ, S., KOŠNAR, M., HORNA, V. a kol. Zákoník práce: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-3-12]. ASPI_ID KO262_2006CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X nebo JANŠOVÁ, Marie. § 338 [Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů]. In: VALENTOVÁ, Klára, PROCHÁZKA, Jan, JANŠOVÁ, Marie, ODROBINOVÁ, Veronika, BRŮHA, Dominik a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1104, marg. č. 56.
[3] Tamtéž.
[4] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018.
[5] K tomu viz např. JANŠOVÁ, Marie. § 338 [Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů]. In: VALENTOVÁ, Klára, PROCHÁZKA, Jan, JANŠOVÁ, Marie, ODROBINOVÁ, Veronika, BRŮHA, Dominik a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1101, marg. č. 43
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Václav Bělohoubek,Mgr. Barbora Autratová (act Řanda Havel Legal) 24.04.2025
Odpovědnost dopravce a zasílatele za škodu či ztrátu zboží při nakládce.
V tomto článku bychom se chtěli pozastavit nad jedním aktuálnějším rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a v jeho světle se dotknout problematiky odpovědnosti příslušných osob za provedení nakládky, když tato otázka v souvislosti s přepravou zásilek není dostatečně upravena a často tak klade na soudy značné nároky, zejména při nalézání právní úpravy, která má v příslušné věci být aplikována. Pokusíme se tedy nastínit, jaká je v této souvislosti pozice dopravce a zasílatele, zejména z hlediska jejich odpovědnosti za škodu a ztrátu zboží.
Jak soudy k této problematice přistupují lze dokumentovat na aktuálním rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.2024, č.j. 23 Cdo 708/2024 – 216.
Ve stručnosti popisujeme skutkový stav, který soudy v dané věci posuzovaly. Z hlediska tématu našeho článku je podstatné, že žalovaná jako zasílatelka a žalobkyně jako příkazkyně uzavřely rámcovou smlouvu zasílatelskou, a na jejím základě měla být obstarána přeprava zboží. Role byly rozděleny tak, že žalovaná nechala do místa nakládky přistavit kamion s návěsem, a žalobkyně do něj naložila zboží. Podle dohody a praxe stran přitom nakládka probíhala tak, že po přistavení návěsu k příslušné rampě žalovaná odpojila tahač, odjela (tedy nebyla fyzicky přítomna nakládce), a žalobkyně jí po ukončení nakládky a uzavření vrat skladu u rampy telefonicky oznámí, že návěs je naložen. Neznámé osoby využily této prodlevy mezi ukončením nakládky a příjezdem řidiče žalované, a návěs i se zbožím odcizily.
Jelikož žalobkyně měla zato, že žalovaná porušila svoji povinnost ze zasílatelské smlouvy, byl veden spor o náhradu škody na odcizeném zboží.
Soud prvního stupně nároku přisvědčil s tím, že pokud byla nakládka fakticky ukončena, ocitlo se zboží ve sféře dispozice dopravce, a tudíž nastupuje režim odpovědnosti za škodu způsobenou na zásilce. Soud prvního stupně tedy okamžik převzetí zboží dopravcem ztotožnil s ukončením nakládky. Soud prvního stupně ani neshledal existenci jakýchkoli liberačních důvodů ve smyslu čl. 17 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), neboť podle jeho názoru žalovaná, respektive dopravce, návěs proti případnému odcizení nijak nezajistila.
Odvolací soud se s tímto posouzením neztotožnil, a naopak při změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby. Odvolací soud shledal za podstatné, kdy a zda došlo ze strany dopravce k převzetí zásilky k přepravě. Odvolací soud dovodil, že samotné ukončení nakládky tímto převzetím zásilky není. Odvolací soud též přijal závěr, že za okamžik převzetí zásilky je nutno považovat až okamžik, kdy dopravce má fyzickou možnost obsah zásilky naložené na vozidlo zkontrolovat. Protože však k této kontrole ani převzetí nedošlo (a ani nemohlo dojít), dovodil odvolací soud, že dopravce, respektive žalovaná, za odcizení zboží odpovědny nejsou.
K dovolání žalobkyně ve věci rozhodoval Nejvyšší soud. Lze ve stručnosti shrnout, že Nejvyšší soud se přiklonil k argumentaci přijaté odvolacím soudem, a proto dovolání žalobkyně zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud nicméně dovolání shledal přípustným, a to pro řešení otázky týkající se okamžiku převzetí zásilky dopravcem ve smyslu ustanovení čl. 17 Úmluvy CMR.
Nejvyšší soud s odkazem na řešení dané otázky v okolních zemích (v nichž ostatně je Úmluva CMR aplikována rovněž) shledal, že odpovědnost dopravce na jednu stranu nelze zužovat na samotný okamžik rozjetí se s vozidlem a jeho zastavením. Na druhou stranu však Nejvyšší soud připomenul, že samotné naložení nákladu na vozidlo není bez dalšího přijetím zboží k přepravě. K tomuto přijetí, a tedy k nastoupení odpovědnosti dopravce za zásilku, je třeba, aby dopravce učinil právní jednání, kterým přijme zásilku za účelem jejího přemístění a dodání, tedy aby dopravce svým jednáním přijal zásilku do své odpovědností sféry.
Jelikož tedy samotné naložení vozidla nebylo tím okamžikem, k němuž by nastoupila odpovědnost dopravce (dopravce neprojevil v daném případě vůli zásilku převzít a ani tuto možnost neměl), Nejvyšší soud shledal nárok žalobkyně nedůvodným.
Z uvedeného soudního rozhodnutí tedy podle našeho názoru plyne způsob, jak se s otázkou odpovědnosti za škodu či ztrátu zboží při nakládce vypořádat.
Je skutečností, že Úmluva CMR, a ostatně ani jiné právní předpisy, zejména zákon 89/2012 Sb. občanský zákoník, otázku nakládky a odpovědnosti dotčených osob za ni neupravují.
Máme zato, že je to dostatečně známo, avšak pro jistotu připomínáme, že s ohledem na ustanovení § 9a zákona 111/1994 Sb. o silniční dopravě se úprava obsažená v Úmluvě CMR použije i pro vnitrostátní přepravu zboží.
Řešení dané otázky však podle mínění soudů spočívá v posouzení, za co tedy dopravce odpovídá.
Odpovědnost dopravce za zásilku je v tomto ohledu jednoznačně vymezena čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Dopravce je za zásilku odpovědný v době, kdy ji převezme k přepravě, do okamžiku jejího vydání. Ostatně tento závěr přijal Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 22.10.2014, sp. zn. 25 Cdo 3634/2013.
Z tohoto hlediska je tedy nerozhodné, kdo a jak má nakládku zajišťovat. Důležité je, zda zásilku již převzal dopravce k přepravě.
Přestože to může být pro některé subjekty účastné na přepravě nepohodlné, zdá se, že nelze v rámci zajištění právní jistoty při nedostatku úpravy nakládky v právních předpisech postupovat jinak. Příslušné otázky odpovědnosti za škodu mají být hodnoceny primárně podle toho, zda lze v existujících právních ustanoveních najít oporu pro odpovědnost dopravce jako osoby provádějící přepravu zásilky, a teprve pokud tato dána není, opřít tuto odpovědnost o jiné okolnosti.
Výše připomenutý dovětek „převzetí k přepravě“, obsažený v čl. 17. odst. 1. Úmluvy CMR, v tomto ohledu není samoúčelný. Jak je ostatně připomenuto v již vzpomenutém rozhodnutí Nejvyššího soudu, vůle dopravce musí skutečně směřovat k účelu zajištění přepravy. Pokud by dopravce v souladu s uzavřenou smlouvou s odesílatelem či jinou osobou převzal zásilku například za účelem balení či uskladnění (a nebo i separátní povinnosti nakládky), nejednalo by se o převzetí a odpovědnost dopravce, na které by dopadala Úmluva CMR.
Zde přitom lze podotknout, že převzetí zásilky lze považovat za právní jednání ve smyslu ustanovení § 545 občanského zákoníku (jako například obdobně shledal Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 31.8.2010, sp. zn. 23 Cdo 472/2008 u provedení platby), a jako takové bude podléhat výkladovým pravidlům popsaným v ustanovení § 555 a násl. občanského zákoníku.
Proto bude vždy záležet na konkrétních okolnostech případu a podobě příslušných smluvních ujednání. Může tak nastat situace, kdy převzetí zásilky již bude podléhat vzpomenutému čl. 17 odst. 1. Úmluvy CMR (například ujednání typu „dopravce provede přepravu včetně nakládky“), nebo naopak nikoli (například ujednání typu „dopravce provede před samotnou přepravou zásilky i její nakládku“). Vždy tedy bude potřebné provést výklad vůle dopravce, za jakým účelem zásilku převzal.
Co se týče samotné nakládky, zde musíme poukázat na skutečnost, že „smlouva o nakládce“ není v občanském zákoníku ukotvena jako samostatný smluvní typ. Proto vždy bude záviset na konkrétní podobě ujednání příslušných stran o tom, která z nich tuto nakládku provede, z toho plynoucích pravidel odpovědnosti příslušné strany za tuto nakládku.
V souvislosti s otázkou nakládky musíme poukázat na možnost zproštění se odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce ve smyslu čl. 17 odst. 4. písm. c) Úmluvy CMR. Podstatné je, že dopravce nebude odpovědný za škodu či ztrátu zásilky v případě, že tuto způsobí při nakládce odesílatel nebo osoba za něj jednající.
Ze systematického členění daného čl. 17 Úmluvy CMR plyne, že k tomuto poškození a zproštění se odpovědnosti dopravce může dojít za situace, kdy již dopravce zásilku převzal k přepravě ve smyslu čl. 17 odst. 1. Úmluvy CMR – ostatně jinak by zakotvení daného zproštění odpovědnosti dopravce nedávalo smysl (pokud by k nakládce mělo dojít ještě před převzetím zásilky k přepravě, nemusela by Úmluva CMR danou otázku vůbec řešit).
V souvislosti s nakládkou zboží je též nutné poukázat na dvojí způsob, jak může nakládka souviset zejména s poškozením zásilky.
Zjevně může nastat situace, kdy při nakládce je zboží poškozeno předtím, než fyzicky přeprava započne. Ohledně této otázky můžeme poukázat na vše výše popsané ohledně převzetí zásilky dopravcem k přepravě. Pro účely tohoto článku se přitom nebudeme zabývat otázkami prokázání vzniku škody, ani například režimem aplikace čl. 8 a 9 Úmluvy CMR.
Je však třeba pamatovat i na možnost, že nakládka je provedena, byť třetí osobou, a byť mimo režim Úmluvy CMR nedbale a chybně, a již po započetí přepravy dojde například k sesunu a poškození zboží v důsledku pohybu vozidla.
Je otázkou, jak na danou situaci z hlediska práva reagovat. Jeden pohled by takovou situaci nadále mohl považovat za okolnost zproštění odpovědnosti dopravce ve smyslu již vzpomenutého čl. 17 odst. 4. písm. c) Úmluvy CMR.
Úmluva CMR mlčí k otázce, jak se má dopravce zachovat, pokud je zboží naloženo nedbale, byť na něm dosud není způsobena žádná škoda, a z určitého pohledu tedy dopravce nemá co by si vyhradil ve smyslu čl. 8. a 9. Úmluvy CMR.
Ve smyslu čl. 14 Úmluvy CMR je dopravce povinen reagovat na jakoukoli situaci, která mu brání v řádném provedení přepravy, což by mohlo být i nesprávné naložení zboží.
Obecně je dovozováno, že by se dopravce, který věděl nebo měl a mohl vědět o tom, že v důsledku způsobu nakládky hrozí poškození zásilky, neměl mít možnost zbavit své odpovědnosti za škodu s poukazem na to, že on zboží nenakládal. Je otázkou, zda by taková „obhajoba“ nebyla znemožněna ustanovením čl. 29 odst. 1. Úmluvy CMR (tedy zda by takové jednání dopravce nebylo považováno za hrubou nedbalost), nebo zda by argumentace dopravce nebyla shledána nepoctivou ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1. Úmluvy CMR.
Kromě toho, zajímavým způsobem do řešení dané otázky vstoupil Nejvyšší soud České republiky svým rozhodnutím ze dne 24.2.2022, sp. zn. 23 Cdo 2136/2020. Soud v dané věci posuzoval otázku, kdy v důsledku nesprávně provedené nakládky skladníkem odesílatele došlo k posunu nákladu a poškození vozidla dopravce.
Soud odpovědnost odesílatele neshledal kromě jiného s odkazem na povinnost dopravce zajistit bezpečnou přepravu zboží podle ustanovení § 5 odst. 1. písm. i) zákona 361/2000 Sb. o silničním provozu. Jelikož soud dovodil, že dopravce toto nesplnil, přičetl soud okolnosti vzniku škody právě dopravci. Zajímavé přitom je, že soud vzpomenutou povinnost dopravce dovodil jako kogentní.
Jak jsme vzpomněli, dané rozhodnutí se týkalo otázky škody na vozidle. Není však vyloučeno, že soudy dané úvahy uplatní i ve vztahu k odpovědnosti za škodu na zboží. Nemáme informace, zda se tak již stalo, avšak daný vývoj nelze vyloučit. V takovém případě však bude otázkou, jak se soudy vypořádají s aplikací zmíněné možnosti zproštění se odpovědnosti ve smyslu čl. 17 odst. 4. písm. c) Úmluvy CMR, a s otázkou možnosti odvrátit či předejít vzniku škody dopravcem.
V dosavadním článku jsme se zabývali především odpovědností dopravce.
Ve vztahu k odpovědnosti zasílatele za škodu na zboží při nakládce je třeba v prvé řadě poukázat na povahu činnosti zasílatele. Tím je s ohledem na ustanovení § 2471 a násl. občanského zákoníku obstarání přepravy zásilky pro příkazce.
Samotnou přepravu zboží přitom již vykonává osoba odlišná, a to dopravce. Otázkám tzv. samovstupu zasílatele ve smyslu ustanovení § 2474 občanského zákoníku se věnovat v tomto článku nebudeme.
Nelze proto automaticky říci, že zasílatel odpovídá automaticky za veškerou škodu, kterou způsobí dopravce. Odpovědnost zasílatele je soustředěna s ohledem na ustanovení § 2475 a 2460 odst. 1. občanského zákoníku především na okolnost výběru dopravce a přenesení podmínek, které příkazce požaduje, do smlouvy o přepravě.
Lze tak říci, že sama skutečnost, že za škodu na zásilce či její ztrátu odpovídá dopravce neznamená, že za totéž odpovídá i zasílatel.
V tomto kontextu poukazujeme na ustanovení § 2478 občanského zákoníku, které mluví o škodě na převzaté zásilce při obstarávání přepravy. Dané ustanovení však dopadá na situace, kdy zasílatel zásilku převezme k obstarání přepravy, a tuto po určitou dobu, do doby, než ji předá dopravci, drží. Poté již za zásilku odpovídá dopravce podle příslušných ustanovení, která jsme vzpomněli v předchozích částech tohoto článku.
Opět zde tedy máme obdobnou konstrukci, jakou jsme řešili v souvislosti s odpovědností dopravce. Namísto „převzetí k provedení přepravy“ však nyní vykládáme pojem „převzetí při obstarávání přepravy“.
Výklad a důsledky daného pojmu jsou však obdobné jako u dopravce. Vždy je tedy třeba posoudit, jaká byla v případě nakládání se zboží vůle zasílatele, a z jakého důvodu a za jakým účelem tedy zasílatel zásilku převzal. Opět tedy lze poukázat na to, že pokud zasílatel zásilku převzal k obstarání přepravy s tím, že součástí tohoto obstarání přepravy bude i nakládka zboží, bude zasílatel odpovědný za škody vzniklé při nakládce. Pokud však za tímto účelem zasílatel zásilku nepřevzal, bude za danou škodu odpovědný ten, kdo má s ohledem na ujednání stran povinnost nakládku provést. Odpovědnost zasílatele vznikne až v okamžiku, kdy on vyjádří vůli převzít zásilku k obstarání přepravy.
Samozřejmě může nastat situace, kdy zasílatel zásilku nepřevezme vůbec, a nastoupí tedy, jak je popsáno výše, přímo odpovědnost dopravce.
I kdyby však za škodu byl odpovědný dopravce, připomínáme povinnost zasílatele ve smyslu ustanovení § 2466 občanského zákoníku uplatit vůči dopravci příslušné nároky vlastním jménem na účet příkazce. Mimo předmět článku ponecháváme otázku odpovědnosti zasílatele při nesplnění povinnosti uvést ve zprávě o splnění příkazu osobu dopravce ve smyslu ustanovení § 2461 občanského zákoníku.
Závěr
V tomto článku jsme poukázali na problematiku odpovědnosti za škodu na zboží způsobené při nakládce, a to se zřetelem na postavení dopravce a zasílatele.
Podstatnou věcí je, že otázka odpovědnosti za nakládku není v českém právním řádu upravena. Toto však přináší aplikační problémy.
Soudy se k dané otázce staví způsobem, že se soustředí na řešení odpovědnosti za samotné provedení přepravy s tím, že nakládka buď je nebo není součástí této přepravy, a to v návaznosti na to, jak a za jakým účelem projeví v souvislosti s převzetím zásilky svoji vůli dopravce. Neplatí však, že by za nakládku měl být automaticky odpovědný být dopravce – toto by muselo být výslovně ujednáno. I tak by bylo otázkou, zda by se jednalo odpovědnost krytou Úmluvou CMR nebo obecnou odpovědnost za nesplnění sjednaného závazku provést nakládku.
Dále musíme připomenout možnost dopravce zprostit se odpovědnosti za nakládku, kterou nezajišťuje a neprovádí. Poukazujeme však na to, že podle našeho názoru se takto dopravce nemůže zprostit své odpovědnosti za škodu na zboží, pokud bude nesprávně provedenou nakládku ignorovat. Zajímavým aspektem je, že soudy mohou akcentovat i povinnosti dopravce plynoucí z veřejnoprávních předpisů.
Ohledně odpovědnosti zasílatele platí obdobné, co u dopravce. I zde je tedy třeba posoudit, zda a za jakým účelem a v jaké fázi zasílatel přebírá zásilku, a zda je tedy za nakládku odpovědný. I v této souvislosti je třeba zdůraznit obsah smlouvy mezi příslušnými smluvními stranami.
Podle našeho mínění tedy platí doporučení, aby se smluvní strany nespoléhaly na soudy a jejich výklad právních předpisů (které mají podobu, jakou mají), a aby raději rozhodné skutečnosti týkající se nakládky výslovně ujednaly. Toto doporučení dáváme i s ohledem na dosavadní zkušenosti nabyté v rámci zastupování klientů ve sporech souvisejících s přepravou, ve kterých část narážíme na argumentaci „zaběhnutých“ procesů, které fungují (dokud nevznikne nějaká škody či jiný problém) a malou vůli cokoli měnit. Nutno však dodat, že v rámci přepravy, která je extrémně dynamickým oborem s velkou potřebou bezprostředně reagovat na různé změny, překážky, je neochota podmiňovat spolupráci stran podrobnou smluvní dokumentací (nejlépe písemnou), celkem pochopitelná.
Mgr. Gabriela Doudová,
advokátka
JUDr. Petr Kučera, Ph.D.,
advokát
Velké náměstí 135/19
500 03 Hradec Králové
Tel.: +420 495 512 831-2
Fax: +420 495 512 838
e-mail: pps@ppsadvokati.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Gabriela Doudová, JUDr. Petr Kučera, Ph.D. (PPS advokáti) 06.05.2025
Posouzení intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance – komentář k rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2715/2023 ze dne 11. února 2025 řešil otázku intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance, které zakládá důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.[1] Sporem bylo okamžité zrušení pracovního poměru vedoucí zaměstnankyně v kasinu, jež přes rok vykazovala výrazně vyšší počet hodin, než ve skutečnosti odpracovala.
Mezi základní povinnosti zaměstnance patří vykonávat práci v rozvržené pracovní době, což obnáší i povinnost být na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.[2] Každý se asi někdy setkal se situací, kdy má zaměstnanec takříkajíc „hotovo“, ale do konce pracovní doby zbývá ještě nějaký čas. Musí být zaměstnanec v takovém případě dále přítomen na pracovišti, i když má všechny úkoly splněné a všechno běží, jak má? Nebo může po splnění všech svých povinností beztrestně opustit pracoviště? Odpovědi nám dal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí.
Skutkový stav věci
Žalobkyně, zaměstnaná jako hlavní pokladní kasina (vedoucí pracovnice), od dubna 2018 do dubna 2019 vykázala v docházkovém systému o 558,25 hodin více, než strávila fyzicky na pracovišti. Zaměstnavatel jí na základě těchto údajů vyplatil mzdu odpovídající plnému pracovnímu úvazku. V červnu 2019 žalovaná zaměstnankyni okamžitě zrušila pracovní poměr, jelikož se na její úkor obohatila o částku převyšující 110 tisíc Kč. Žalobkyně napadla platnost okamžitého zrušení mimo jiné s argumentem, že měla vždy splněnou veškerou práci, kterou měla mít.
Posouzení soudem prvního stupně
Okresní soud ve Znojmě potvrdil platnost okamžitého zrušení a uznal nárok zaměstnavatele na náhradu škody. Uvedl, že zaměstnanec musí být přítomen na pracovišti pro případ, kdyby mu zaměstnavatel chtěl přidělit další práci. Navíc v posuzovaném případě byla mzda stanovena jako měsíční (tedy časová), kdy v takovém případě může náležet žalobkyni pouze za dobu, kterou skutečně odpracovala. Jestliže žalobkyně úmyslně vyplňovala docházkové listy v rozporu se skutečným stavem, uváděla tím žalovanou v omyl, a v důsledku toho žalovaná vyplácela žalobkyni mzdu, která neodpovídala počtu skutečně odpracovaných hodin. Na straně žalované tak došlo k poklesu majetkových hodnot, což je v konečném důsledku důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Posouzení soudem druhého stupně
Krajský soud v Brně rozsudek prvostupňového soudu změnil a označil okamžité zrušení za neplatné. Sice porušení povinnosti a její rozsah považoval za nesporné, dle jeho výkladu se však nejednalo o porušení takové intenzity, aby se jednalo o důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně plnila své povinnosti řádně, včas a v požadované kvalitě, o čemž nebylo mezi účastníky sporu. Žalobkyně tak žalované nezpůsobila morální ani majetkovou škodu, a tím ani nezneužila její majetek.
Posouzení Nejvyšším soudem
Nejvyšší soud se s odvolacím soudem neztotožnil a potvrdil výrok soudu prvního stupně, který platnost okamžitého zrušení pracovního poměru potvrdil. Nejvyšší soud nejprve zopakoval základní povinnost zaměstnance vykonávat osobně práci podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době. V projednávané věci bylo potom zásadní, že nešlo pouze o absenci žalobkyně na pracovišti, nýbrž o zastírání této skutečnosti uváděním nesprávného počtu odpracovaných hodin (a to ještě značného počtu) v docházkovém systému. Nejvyšší soud také zdůraznil, že mezi zaměstnavatelem a zaměstnankyní (tím spíše na vedoucí pozici) je nezbytný vztah vzájemné důvěry, který může být v konkrétním případě podstatně významnější než eventuální výše škody. Mezi povinnosti vedoucích zaměstnanců patří mimo jiné také povinnost zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů,[3] když jednání žalobkyně takové povinnosti přímo odporovalo.
Závěr pro praxi
Z pohledu praxe je zásadní skutečnost, že zaměstnanec musí být na pracovišti k dispozici po celou rozvrženou pracovní dobu. Nic na této povinnosti nemění ani fakt, že má veškerou práci splněnou. Při posuzování intenzity porušení povinnosti vyplývajících z právních předpisů je potom vždy nutné posuzovat konkrétní okolnosti daného případu, a ne jenom výši eventuální škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli.
Mgr. Peter Perniš
Advokát
JUDr. Vojtěch Dobeš
Advokátní koncipient
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
[1] Zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Srov. § 38 odst. 1 písm. b) a § 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.
[3] Srov. § 302 písm. f) zákoníku práce.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Peter Perniš, JUDr. Vojtěch Dobeš (Aegis Law) 19.05.2025
Právo nájemce na náhradu za převzetí zákaznické základny.
Provozovali jste úspěšný obchod, jenže pronajímatel vám vypověděl nájemní smlouvu a nyní musíte hledat nové prostory? Nezapomínejte přitom na to, že v souvislosti s tím můžete mít právo na náhradu. Podle § 2315 občanského zákoníku totiž platí, že je-li nájem prostor sloužících k podnikání ukončen vypovědí ze strany pronajímatele, může mít nájemce právo na náhradu za převzetí zákaznické základny, a to za splnění určitých podmínek. Jaké konkrétní podmínky to jsou, vůči komu lze právo uplatnit a další související skutečnosti jsou obsahem tohoto článku.
Podmínky pro vznik práva na náhradu za převzetí zákaznické základny
K tomu, aby nájemci vzniklo právo na náhradu za převzetí zákaznické základny, musí být splněno několik podmínek, které dlouhodobě formuluje odborná literatura [1] a potvrzuje je také současná judikatura,[2] a to:
- vybudování zákaznické základny nájemcem,
- vypovězení nájmu prostor sloužících k podnikání pronajímatelem a
- vznik výhody z převzetí nájemcovy zákaznické základny.
Vybudování zákaznické základny nájemcem
Zákaznickou základnou se rozumí nevyjádřený počet zákazníků, kteří po neurčenou dobu pravidelně poptávají zboží nebo služby na určitém místě, přičemž tímto místem je právě předmět nájmu. Kolik zákazníků a jaká doba je zapotřebí ke vzniku zákaznické základny, není legislativně stanoveno a vždy bude záviset na konkrétních okolnostech daného případu. Zákaznickou základnou se také rozumí hospodářsky využitelný statek vytvořený nájemcem a její vytvoření je tak třeba chápat jako zvláštní způsob zhodnocení pronajatých obchodních prostor.[3]
Pro účely posuzované náhrady se tedy musí jednat o zákaznickou základnu vytvořenou přímo nájemcem, který se náhrady domáhá. Náhrada se proto zásadně nevztahuje na případy již převzaté zákaznické základny od jiné osoby, např. od předcházejícího nájemce.
Zajímavou otázkou může být, do jaké míry může nájemce navázat na dosavadní zákaznickou základnu vytvořenou někým jiným, aby mu případně stále vzniklo právo na náhradu za její převzetí další osobou. Odborná literatura k této otázce uvádí, že i na takové případy by se měla vztahovat náhrada za předpokladu, že dochází k udržování takové převzaté zákaznické základny, která by se za jiných okolností rozpadla.[4] Obdobné závěry by dle našeho názoru mohly dopadat nejen na udržování převzaté zákaznické základny, ale tím spíše na rozšiřování převzaté zákaznické základny o další zákazníky.
Vypovězení nájmu prostor sloužících k podnikání pronajímatelem
Aby vypovídanému nájemci vzniklo právo na posuzovanou náhradu, musí dojít k ukončení nájmu prostor sloužících k podnikání výhradně výpovědí pronajímatele.
Výjimkou z této podmínky jsou případy, kdy pronajímatel vypověděl nájem z důvodu hrubého porušení povinnosti nájemce; v takových případech vypovídanému nájemci právo na náhradu za převzetí zákaznické základny nevzniká.
Vznik výhody z převzetí nájemcovy zákaznické základny
Výhodou se rozumí případ, kdy osoba odlišná od vypovídaného nájemce (typicky pronajímatel nebo nový nájemce) fakticky převezme dosavadní zákaznickou základnu a dále ji využívá, resp. využívá skutečnosti, že zákazníci si vybudovali určitý vztah k předmětu nájmu v souvislosti s jimi poptávaným zbožím či službami, a to právě zásluhou vypovídaného nájemce. Jelikož je vytvoření zákaznické základny třeba chápat jako zvláštní způsob zhodnocení pronajatých prostor, může být toto faktické zhodnocení předmětem vypořádání mezi pronajímatelem a nájemcem ve formě diskutované náhrady za převzetí zákaznické základny.
Odborná literatura[5] pak splnění této podmínky konkretizuje (a) způsobilostí zákaznické základny k tomu být převzata, (b) převzetím zákaznické základny a (c) samotným vznikem výhody v důsledku převzetí.
Zákaznická základna je způsobilá k převzetí pouze tehdy, kdy si zákazníci v rámci zákaznické základny vytvořili vazbu k předmětu nájmu jako ke konkrétnímu místu. Pokud by totiž zákazníci měli osobní vazbu k osobě nájemce a nikoliv k místu jeho podnikání, nelze z logiky věci takovou zákaznickou základnu převzít jinou osobou (v takovém případě by totiž nájemcova zákaznická základna přešla spolu s ním do nového místa nájemcova podnikání).
Převzetím zákaznické základny se poté rozumí situace, kdy zákazníci v rámci zákaznické základny budou nadále poptávat služby a/nebo zboží v konkrétním podnikatelském prostoru bez ohledu na změnu v osobě podnikatele. V této souvislosti je nutné připomenout, že roli při splnění této podmínky hraje také to, jaké služby a/nebo zboží nový nájemce pronajatého prostoru nabízí.[6] Pokud by se takové zboží a/nebo služby výrazně lišily od služeb a zboží vypovídaného nájemce, lze mít spíše za to, že k převzetí zákaznické základny nedochází.
Samotným vznikem výhody v důsledku převzetí zákaznické základny pak není nic jiného než situace, kdy nový nájemce či pronajímatel může z existence zákaznické základny těžit určitý ekonomický či jiný prospěch (např. snížené náklady na marketing).[7]
Uplatnění práva na náhradu za převzetí zákaznické základny
Právo na náhradu za převzetí zákaznické základny může nájemce uplatnit pouze vůči pronajímateli, jelikož tato náhrada má svůj původ v nájemním vztahu mezi tímto konkrétním pronajímatelem a vypovídaným nájemcem. Tento závěr dlouhodobě potvrzuje judikatura[8] převážná část odborné literatury.[9] [10]
Práva na náhradu za převzetí zákaznické základny se tak zásadně nelze domáhat po novém vlastníkovi daného prostoru nebo novém nájemci.
Výše náhrady
Náhrada má mít obecně jednorázovou povahu a při zjišťování její výše se má vycházet z obvyklé ceny zákaznické základny.[11]
Určení obvyklé ceny zákaznické základny bude zpravidla předmětem znaleckého posudku. Podle odborné literatury lze takovou obvyklou cenu stanovit např. na základě identifikace nákladů vynaložených na vytvoření zákaznické základny při zohlednění dalších faktorů (charakter a složení zákaznické základny, rozdíly v provozovaných činnostech, doba mezi skončením nájmu a převzetím zákaznické základny apod.),[12] případně na základě rozdílu mezi obvyklým nájemným za prostory pronajaté se zákaznickou základnou a obvyklým nájemným za obdobný prostor bez zákaznické základny.[13]
S ohledem na skutečnost, že § 2315 občanského zákoníku je dispozitivní ustanovení, však nic nebrání tomu, aby se pronajímatel a vypovídaný nájemce dohodli na plnění náhrady po částech, aby si ujednali náhradu v jiné výši než je obvyklá cena zákaznické základny, nebo aby aplikaci § 2315 občanského zákoníku zcela vyloučili.[14]
Závěr
Jak vyplývá z výše uvedeného, splnění podmínek pro vznik práva na náhradu za převzetí zákaznické základny i stanovení její výše závisí v konečném důsledku vždy na konkrétních okolnostech daného případu. Proto je vhodné případnou náhradu za převzetí zákaznické základny předem předvídat a upravit již ve smluvních podmínkách nájmu. Tím lze posílit právní jistotu obou smluvních stran a předejít tak možným nedorozuměním.
Mgr. Kristián Čížek
advokátní koncipient
Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář
Růžová 1416/17
110 00 Praha
Koliště 1912/13
602 00 Brno
tel.: +420 222 544 201
e-mail: office@dolezalpartners.com
[1] ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-1-9]. ASPI_ID KO89_e2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.
[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3644/2022 potvrzený usnesením Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1201/23, ze dne 23. 5. 2023.
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3644/2022.
[4] PILÍK, Václav. Náhrada při převzetí zákaznické základny. Obchodněprávní revue, 2020, č. 1, s. 26-31.
[5] PILÍK, Václav. Náhrada při převzetí zákaznické základny. Obchodněprávní revue, 2020, č. 1, s. 26-31.
[6] DEJLOVÁ, Hana. § 2315 [Náhrada za převzetí zákaznické základny]. In: KABELKOVÁ, Eva, DEJLOVÁ, Hana. Nájem a pacht v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 413–414, marg. č. 1.
[7] PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. § 2315.
[8] HULMÁK, Milan. § 2315 [Náhrada za převzetí zákaznické základny]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 520, marg. č. 1.
[9] MLYNÁŘ, Vojtěch. § 2315 [Náhrada za převzetí zákaznické základny]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 8.
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3644/2022.
[11] Viz důvodová zpráva k občanskému zákoníku.
[12] DEJLOVÁ, Hana. § 2315 [Náhrada za převzetí zákaznické základny]. In: KABELKOVÁ, Eva, DEJLOVÁ, Hana. Nájem a pacht v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 413, marg. č. 3.
[13] HULMÁK, Milan. § 2315 [Náhrada za převzetí zákaznické základny]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 522, marg. č. 15.
[14] ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-1-9]. ASPI_ID KO89_e2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Kristián Čížek (Doležal & Partners) 14.05.2025
Veřejné sbírky.
Dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů (zákon o veřejných sbírkách), se veřejnou sbírkou rozumí: „získávání a shromažďování dobrovolných peněžitých příspěvků od předem neurčeného okruhu přispěvatelů pro předem stanovený veřejně prospěšný účel, zejména humanitární nebo charitativní, rozvoj vzdělání, tělovýchovy nebo sportu, nebo ochrana kulturních památek, tradic nebo životního prostředí.
Sbírku není možné pořádat k účelu, který je v rozporu s bezpečností státu, ochranou veřejného pořádku, ochranou majetku nebo ochranou práv a svobod druhých.“ [1]
Z výše uvedeného vyplývá, že se jedná shromažďování prostředků pro veřejně prospěšné účely. Veřejná sbírka, tedy představuje metodu získávání financí od široké skupiny lidí, kdy tato skupina lidí není předem přesně určena, nicméně veřejně prospěšný účel je vymezený předem. [2] Veřejné sbírky jsou v tomto směru velmi účinným nástrojem a představují důležitý způsob financování prospěšných aktivit, i když jsou často spojovány s neziskovými organizacemi. V praxi jsou veřejné sbírky poměrně hojně využívány také územně samosprávnými celky nebo příspěvkovými organizacemi. Není přitom rozhodné, zda je výzva k poskytnutí příspěvku činěna na veřejných prostranstvích nebo třeba v budovách různých institucí, jsou-li přístupné veřejnosti. Za veřejnou sbírku je tak nutno považovat např. i adresné oslovování osob za účelem poskytnutí finančního příspěvku. [3]
Dle zákona se veřejnou sbírkou rozumí celkový výtěžek z akce, což zahrnuje veškeré finanční prostředky získané touto akcí, a to včetně úroků z těchto příspěvků na bankovním účtu. Také tam jsou náklady spojené s organizací a technickým zajištěním této sbírky. Čistý výtěžek je pak vypočítán jako rozdíl mezi hrubým výtěžkem a náklady souvisejícími s pořádáním této akce. [4]
Za veřejnou sbírku se pak nepovažuje shromažďování finančních prostředků, konané politickými strany nebo politickými hnutími, spolky, společnosti, svazy, hnutími nebo jinými občanskými sdruženími, jakož i odborovými organizacemi, registrovanými podle zvláštních právních předpisů, mezi svými členy za účelem dosažení prostředků k plnění svých úkolů, dále také shromažďování finančních prostředků církvemi a náboženskými společnostmi, registrovanými podle zvláštního právního předpisu, k církevním a náboženským účelům, pokud se koná v kostelech, modlitebnách a jiných místech určených k provádění náboženských úkonů, bohoslužeb a obřadů.[5]
Za veřejnou sbírku se dále nepovažuje (a zákonu nepodléhá) oslovování konkrétních osob se žádostí o finanční příspěvek. Pokud tedy fundraiser obchází např. kanceláře předem vybraných (tedy konkrétních) obchodních společností se žádostí o dar, nejde o veřejnou sbírku. Jiná situace nastane, pokud by se tentýž (hypotetický) fundraiser postavil před vchod do metra a oslovoval náhodné kolemjdoucí se žádostí o totéž – zde by se již o veřejnou sbírku jednalo, protože okruh přispěvatelů v tomto případě bude (slovy zákona) „neurčitý“. [6]
Podmínky pořádání veřejných sbírek v České republice upravuje zákon o veřejných sbírkách. Podle tohoto zákona se veřejnou sbírkou rozumí výhradně shromažďování peněžitých prostředků, přičemž shromažďování věcných darů do tohoto rámce nespadá. Pořádání veřejných sbírek podléhá poměrně přísným pravidlům, jejichž porušení může vést k uložení sankcí. [7]
Základním pravidlem je, že veřejnou sbírku může pořádat pouze právnická osoba. Tou může být obec, kraj, městská část hlavního města Prahy, nebo jiná právnická osoba se sídlem na území České republiky, jiného členského státu Evropské unie, smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru, nebo Švýcarské konfederace. Rovněž je oprávněna pořádat veřejnou sbírku právnická osoba, která má na území České republiky umístěnou organizační složku. [8]
Aby mohla být veřejná sbírka pořádána, musí právnická osoba získat osvědčení, které potvrzuje oprávnění sbírku pořádat. Tato osvědčení vydávají krajské úřady podle sídla právnické osoby nebo obce, která sbírku organizuje, v souladu se zákonem o veřejných sbírkách. Pokud sbírku pořádá kraj nebo hlavní město Praha, je příslušným orgánem Ministerstvo vnitra. Ministerstvo vnitra rovněž vede centrální evidenci veřejných sbírek na základě ustanovení § 26 zákona o veřejných sbírkách. Krajské úřady jsou povinny do 14 dnů od zahájení sbírky předat ministerstvu všechny informace z oznámení podaného právnickou osobou. Ministerstvo následně zveřejní aktuální informace z této evidence na svých internetových stránkách do 14 dnů od obdržení oznámení od krajského úřadu.
Sbírka může být pořádána na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž sbírku na dobu určitou lze konat nejdéle po dobu 3 let ode dne oznámení sbírky.[9]
Zákon dále stanovuje povinnosti pro právnické i fyzické osoby, které se podílejí na pořádání veřejné sbírky. Právnická osoba organizující sbírku musí při jejím oznámení příslušnému krajskému úřadu předložit doklad o své existenci a čestné prohlášení, že nevstoupila do likvidace, není na ni vyhlášen konkurz, nebylo zahájeno vyrovnávací řízení a že návrh na prohlášení konkurzu nebyl zamítnut z důvodu nedostatku majetku. Fyzická osoba pověřená realizací sbírky, například vybíráním peněz do pokladniček nebo prodejem předmětů, musí být vybavena plnou mocí od právnické osoby, která sbírku pořádá, a splňovat další zákonné podmínky. Tato fyzická osoba nesmí být mladší 15 let.[10] Pokud sbírku provádí skupina výběrčích, například u Tříkrálové sbírky, stačí, aby alespoň jeden člen skupiny byl starší 15 let.
Zákon o veřejných sbírkách v ustanovení § 9 stanovuje několik způsobů, jak lze veřejnou sbírku provádět:
- shromažďováním peněžních příspěvků na předem vyhlášeném zvláštním bankovním účtu,
- sběracími listinami,
- pokladničkami,
- prodejem předmětů, pokud je příspěvek zahrnut v jejich ceně,
- prodejem vstupenek na veřejná kulturní nebo sportovní vystoupení či jiné veřejně přístupné akce pořádané za účelem získání příspěvku, pokud je příspěvek zahrnut v ceně vstupenek,
- dárcovskými textovými zprávami,
- složením hotovosti do pokladny zřízené právnickou osobou. [11]
Způsob realizace veřejné sbírky si pořadatel volí sám na základě svých možností a schopností, a to tak, aby byla splněna zásada výsledku. Tím je zajištěno, že vybraný způsob bude mít za výsledek, co nejefektivnější dosažení předem stanoveného cíle sbírky.
K jednotlivým způsobům konání veřejných sbírek uvádí autor následující.
Veřejné sbírky, v rámci kterých jsou peněžní prostředky shromažďovány peněžních příspěvků na předem vyhlášený zvláštní bankovní účtu, který byl zřízen konatelem veřejné sbírky pro danou veřejnou sbírku, a to po dobu trvání veřejné sbírky uvedené v oznámení o konání sbírky. Zvláštním bankovním účtem je samostatný bankovní účet, na který je převeden hrubý výtěžek sbírky a nepromítají se na něm žádné jiné platební operace než ty týkající se sbírky. [12]
Pokud se veřejná sbírka provádí pomocí pokladniček, musí pořadatel oznámit jejich počet a umístění obecnímu úřadu, nebo sdělit, že pokladničky budou přenosné. Pokladničky musí být zabezpečeny proti odcizení a neoprávněnému otevření, a poté je úřad zapečetí. U putovních pokladniček je nutné je označit a pečetit v sídle pořadatele. Otevření pokladniček je třeba oznámit 3 pracovní dny předem, a musí být při něm přítomen zástupce pořadatele a zaměstnanec úřadu. O otevření se vyhotoví zápis, který dokumentuje vybranou částku. Obce a kraje nemusí umístění pokladniček ani jejich otevření oznamovat, ale i v tomto případě se vyhotovuje zápis.
Při sbírce prodejem předmětů s příspěvkem musí být zřetelně označena výše příspěvku a vyvěšeno oznámení o pořadateli, účelu sbírky, výši příspěvku a příslušném krajském úřadu. Právnická osoba vede evidenci zahrnující počet, způsob získání, náklady, výši příspěvku a počet prodaných i neprodaných předmětů. Příspěvek se zahrnuje do hrubého výtěžku sbírky.
Při sbírce formou prodeje vstupenek na kulturní nebo sportovní akce musí být na vstupenkách uvedena výše příspěvku a pořadové číslo. U vchodu na akci musí být zřetelně vyvěšeno oznámení s informacemi o pořadateli, účelu sbírky, počtu vytištěných vstupenek a příslušném krajském úřadu. Tyto údaje se musí objevit i na všech veřejných oznámeních o akci. Právnická osoba vede evidenci prodaných vstupenek, která zahrnuje jejich počet, výši příspěvku, celkový objem příspěvků a jak bylo naloženo s neprodanými vstupenkami. Příspěvek se zahrnuje do hrubého výtěžku sbírky.
V případě konání sbírky dárcovskými textovými zprávami prostřednictvím telekomunikačního koncového zařízení je poskytovatel veřejně dostupné telefonní služby, jejímž prostřednictvím jsou příspěvky získávány, povinen poskytnout právnické osobě konající sbírku informaci o počtu zaslaných zpráv a odpovídající částku poukázaných prostředků v Kč, jestliže o to požádá. [13]
Pokud se sbírka provádí složením hotovosti do pokladny zřízené právnickou osobou, musí tato právnická osoba účtovat o každém vkladu položkově. Účetnictví musí umožňovat jednoznačnou identifikaci, která prokáže souvislost mezi vkladem do pokladny a konkrétní sbírkou, v souladu s ustanovením § 23 zákona o veřejných sbírkách.
Pokud se sbírka koná prostřednictvím dárcovských textových zpráv pomocí telekomunikačního zařízení, je poskytovatel veřejně dostupné telefonní služby povinen poskytnout právnické osobě, která sbírku organizuje, informace o počtu zaslaných zpráv a odpovídající částce poukázaných prostředků v korunách, požádá-li o to právnická osoba.
Sbírky prováděné sběracími listinami, prodejem předmětů nebo vstupenek na veřejná kulturní a sportovní vystoupení nebo jiné všeobecně přístupné akce, v jejichž ceně je zahrnut příspěvek, se nesmějí konat v prostředcích veřejné dopravy a prostorách pro cestující; v jiných veřejně přístupných prostorách je možno je konat jen se souhlasem jejich provozovatele nebo majitele. [14]
Za nedodržení nebo porušení povinností při pořádání sbírky mohou být sankcionováni konatelé sbírky a stejně tak osoba, v jejíž prospěch byla sbírka organizována, podle ustanovení § 25, § 25a a § 25b zákona o veřejných sbírkách. Dle zákona o veřejných sbírkách zákona projednává přestupky příslušný krajský úřad. Pokud byla veřejná sbírka pořádána krajem nebo hlavním městem Prahou, projednává případné sankce za přestupky Ministerstvo vnitra.
Pokud je veřejná sbírka konána bez oznámení příslušnému krajskému úřadu, je odpovědným orgánem ten krajský úřad, který by byl příslušný podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o veřejných sbírkách.
Centrální evidenci veřejných sbírek vede dle ustanovení § 26 zákona o veřejných sbírkách Ministerstvo vnitra, a to na základě údajů obdržených od jednotlivých krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy. Internetový výpis z evidence lze získat jak v případě sbírky již ukončené, tak sbírky probíhající. Výpisy z Centrální evidence sbírek mají pouze informativní charakter.
JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D.,
advokát
Mgr. Tereza Randlová
Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář
Krajinská 281/44
370 01 České Budějovice
Tel.: +420 386 323 247
e-mail: reznicek@reznicek.com
[1] § 1 odst. 1 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
[2] Vít Petr, Praktický právní průvodce pro neziskové organizace, Grada Publishing, 05.05.2015
[3] Pelikánová Anna, Účetnictví, daně a financování pro nestátní neziskovky, Grada Publishing, 27.11.2015
[4] § 1 odst. 3 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
[5] FIALA, Josef, KRAMÁŘ, Květoslav. Veřejná sbírka. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.
[6] Vít Petr, Praktický právní průvodce pro neziskové organizace, Grada Publishing, 05.05.2015
[7] DANIŠOVÁ, Markéta. \textit{Veřejné sbírky v České republice}. Online. Master’s thesis. Plzeň: University of West Bohemia, Faculty of Law. 2022. Available from: https://theses.cz/id/9953qa/.
[8] § 3 odst. 2 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
[9] § 2a zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
[10] § 14 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
[11] § 9 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
[12] Příručka k zákonu 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů
[13] § 16 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
[14] § 15 zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D., Mgr. Tereza Randlová (Řezníček & Co.) 08.04.2025