Máte dostatečně zdokumentované plnění s dodavatelem?* 

Povinnosti českých s.r.o. a a.s. vůči zahraničním mateřským firmám: praktický přehled.* 

Projevy tzv. flexinovely zákoníku práce při skončení pracovního poměru výpovědí udělenou zaměstnanci ze strany zaměstnavatele.* 

Státní zaměstnanci a úředníci v byznysu: Flexinovela bourá hranice a otevírá dveře do podnikatelských orgánů.* 

Jak na návrh na vydání elektronického platebního rozkazu neboli „EPR“?* 

Máte dostatečně zdokumentované plnění s dodavatelem?

V rámci daňových kontrol se finanční úřady běžně zaměřují na splnění tzv. hmotněprávních podmínek pro uznání nároku na odpočet DPH nebo nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. To obnáší jednak kontrolu formálních náležitostí předložených daňových dokladů, ale také prověření skutečného průběhu plnění, což bývá u mnoha daňových subjektů kámen úrazu. Jak tedy zajistit, abyste vykázaný odpočet nebo uplatněné náklady v případě daňové kontroly před správcem daně obhájili?

Proč je třeba dokladovat průběh plnění

Jak opakovaně potvrzují soudy ve své četné judikatuře, k uznání odpočtu DPH či daňového nákladu nepostačuje pouze předložení formálně správného daňového dokladu, ale daňový subjekt musí být schopen také prokázat, že se fakturované plnění reálně odehrálo.[1] K tomu zpravidla slouží další dokumentace nad rámec povinných účetních evidencí.

Ve vztahu k dani z přidané hodnoty mluvíme o zajištění tzv. spolehlivé auditní stopy. Auditní stopou se zjednodušeně rozumí zdokumentování celého toku plnění od jeho objednání po dodání a zahrnutí v účetnictví.[2] Může se jednat o nejrůznější doklady mapující průběh obchodní spolupráce jako jsou smlouvy, objednávky, příjemky a výdejky, přepravní listy, potvrzení o provedených platbách a podobně. Tyto doklady musí představovat souvislý důkazní řetězec, který potvrdí správnost údajů v účetnictví a v konečném důsledku i v podaném daňovém přiznání.

Může to znít jednoduše, ale v praxi bývá podobné dokladování průběhu plnění pro mnohé podnikatele oříšek. Jsou sice oblasti podnikání, ve kterých se to nejrůznějšími papíry jen hemží, a o důkazy tak nebývá nouze, ale v některých provozech se toho spoustu děje „na dobré slovo“, a když přijde finanční úřad na kontrolu, nemá podnikatel kromě faktury v rukou moc dalšího. Velmi často se tento problém týká poskytování služeb, které po sobě obvykle zanechávají spíše dobrý pocit z odvedené práce, nežli stohy dokumentace.

Jak vypadá dokazování v průběhu daňové kontroly

Způsob prověřování ze strany finančního úřadu bývá zpravidla velmi podobný, ať už jde o plnění, ze kterého si uplatňujete odpočet daně z přidané hodnoty nebo které jste zahrnuli do nákladů pro účely daně z příjmů. Správce daně vyzve podnikatele k předložení veškeré dokumentace související s prověřovaným plněním, a není-li penzum podkladů uspokojivé, rozehrává klasický důkazní ping-pong, ve kterém se daňový subjekt často zapotí při vybírání dobře mířených smečí.

Aby správce daně mohl uzavřít kontrolu a doměřit daň, nemusí se přitom s jistotou dopátrat toho, jaký byl skutečný průběh deklarovaného plnění. Postačí mu, pokud prokáže vážné a důvodné pochyby o souladu tvrzení daňového subjektu se skutečností.[3] Pokud chce daňový subjekt svůj nárok obhájit, musí pochybnosti vyjádřené správcem daně relevantními důkazy rozptýlit. Zda budou předložené důkazy dostatečné, závisí na uvážení správce daně a neexistuje tedy univerzální návod na hladký průběh daňové kontroly.

Ze strany soudů je v této souvislosti zdůrazňováno, že správcem daně požadovaný důkazní standard má vždy být přiměřený konkrétní situaci.[4] To znamená, že by správce daně měl vzít v úvahu specifika daného obchodního případu, zohlednit plynutí času a požadovat od daňového subjektu rozumnou míru důkazních prostředků. Administrativa spojená s dokladováním dodavatelských plnění by totiž neměla v konečném důsledku paralyzovat samotnou podnikatelskou činnost. V reálném životě se ovšem balanc mezi zajištěním efektivního fungování provozu a adekvátním dokladováním realizovaných transakcí mnohdy hledá poměrně těžko.

Roli hraje i rozsah sjednaného plnění

I pokud se vám ale podaří prokázat, že se nějaké plnění mezi vámi a dodavatelem opravdu uskutečnilo, nemusíte mít ještě vyhráno. V praxi se nezřídka setkáváme s případy, kdy daňový subjekt ztroskotá na nemožnosti prokázat celkový rozsah plnění. Nejvyšší správní soud přitom výslovně potvrdil, že neprokázání plnění v deklarovaném rozsahu může být dostatečným důvodem pro doměření daně.[5] Tradičně se tento problém řeší například v oblasti poskytování propagačních služeb, u kterých bývá obtížné zpětně dohledat hmatatelné záznamy o realizaci reklamy.[6]

V podobných případech velmi záleží také na obsahu smluvních ujednání mezi dodavatelem a daňovým subjektem. Podstatná je zejména specifikace plnění a způsob stanovení ceny. To může mít zásadní vliv na míru požadovaných důkazů ze strany správce daně a výsledek daňové kontroly. Je-li například paušální cena navázána na položkový seznam plnění, ze kterého se některá nepodaří prokázat, správce daně nebude za daňový subjekt zjišťovat hodnotu skutečně realizovaného plnění a neuzná vykázanou částku jako celek. Správně nastavená smlouva může daňovému subjektu v takových situacích usnadnit život.

Myslet dopředu se vyplatí

Jak je vidět, není radno podceňovat prevenci a má smysl zajistit si nejen náležité zasmluvnění obchodní spolupráce, ale také průběžnou archivaci povinných i nepovinných dokladů o průběhu jednotlivých dodávek. Při konfrontaci s finančním úřadem totiž platí, že kdo je připraven, není zaskočen. „Hasit požár“ až když přijde kontrola zpravidla vyžaduje mnohem větší úsilí a nese s sebou podstatně citelnější náklady.

JUDr. Karolína Koubková,
advokátka

Bříza & Trubač, s.r.o., advokátní kancelář

Palladium Praha
Na Poříčí 1079/3a
110 00 Praha 1

Tel.:       +420 777 601 114

e-mail:    info@brizatrubac.cz

[1] viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 7/2006-107 ze dne 25.10.2006, č. j. 9 Afs 39/2007-47 ze dne 10.5.2007, č. j. 7 Afs 125/2017-27 ze dne 19.4.2018 nebo č. j. 2 Afs 331/2018-85 ze dne 18.8.2022

[2] viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 99/2015-106 ze dne 10.2.2016

[3] viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 24/2007-119 ze dne 30.1.2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86 ze dne 22.10.2008 nebo č. j. 7 Afs 224/2020-31 ze dne 4.2.2021

[4] viz např. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 5/2015-82 ze dne 7.6.2018, rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 54 Af 1/2024-51 ze dne 30.9.2024 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu 8 Afs 23/2018-37 ze dne 16.1.2020

[5] viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 25/2005-117 ze dne 8.8.2007, č. j. 6 Afs 78/2015-42 ze dne 20.10.2015, č. j. 6 Afs 34/2017-71 ze dne 20.9.2017 nebo č.j. 6 Afs 11/2023-26 ze dne 11.1.2024

[6] viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 55/2011-84 ze dne 29.12.2011 nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 52 Af 52/2019-101 ze dne 24.6.2020

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Karolína Koubková (Bříza & Trubač) 21.05.2025

---

Povinnosti českých s.r.o. a a.s. vůči zahraničním mateřským firmám: praktický přehled.

Mnoho českých společností s ručením omezeným (s.r.o.) a akciových společností (a.s.) je dnes součástí mezinárodních skupin jako dceřiné firmy zahraničních mateřských společností. Pro management těchto českých „dcer“ je klíčové znát a dodržovat své povinnosti vůči mateřským firmám v oblastech korporátního (obchodního) práva, daní a compliance (souladu s předpisy). Nesplnění těchto povinností může vést k vážným finančním i právním následkům.

V tomto článku proto přináším přehled hlavních povinností českých s.r.o. a a.s. vůči zahraničním matkám, doplněný o praktické příklady z firemního života. Zaměřím se na situace, se kterými se vedení společností běžně setkává – od pravidelného reportování výsledků a schvalování účetních závěrek, přes nastavování transferových cen a výplatu zisku do zahraničí, až po vzájemné půjčky uvnitř skupiny. Zdůrazním také hlavní právní a daňová rizika spojená s porušením těchto pravidel.

Korporátní povinnosti vůči mateřské společnosti

Pravidelné reportování a komunikace v rámci skupiny

Většina dceřiných společností pravidelně reportuje své hospodářské výsledky zahraniční mateřské firmě. Ačkoli to není přímo předepsáno českým právem, mateřské společnosti obvykle vyžadují měsíční či čtvrtletní finanční reporty pro účely kontroly a konsolidace. Například česká s.r.o. bude zasílat mateřské společnosti měsíční přehled tržeb a zisku pro potřeby sestavení skupinové účetní závěrky. Kromě toho mají společníci (mateřská firma) ze zákona právo na informace – vedení dceřiné společnosti musí zajistit transparentnost a včasné sdílení podstatných informací o dění ve firmě.

Schvalování účetní závěrky a valná hromada

Česká dceřiná společnost musí po skončení účetního období sestavit řádnou účetní závěrku a nechat ji schválit svým nejvyšším orgánem – valnou hromadou (tj. akcionáři či společníky, v praxi tedy mateřskou společností). Schválení je nutné provést nejpozději do 6 měsíců od posledního dne účetního období​. Pokud má firma účetní rok shodný s kalendářním, nejzazší termín pro projednání a schválení závěrky je 30. červen následujícího roku​.

Valnou hromadu zpravidla svolává jednatel (u s.r.o.) nebo představenstvo (u a.s.) a jediný společník (mateřská firma) může rozhodnutí přijmout i písemně mimo zasedání, dovoluje-li to zákon nebo společenská smlouva. Na valné hromadě se schvaluje účetní závěrka a rozhoduje se o naložení se ziskem (například o vyplacení dividend). Po schválení musí společnost závěrku uložit do sbírky listin veřejného rejstříku. Nezaložení schválené závěrky do sbírky listin může vést k výzvě rejstříkového soudu a následně k pokutě až do výše 100 000 Kč, přičemž při dlouhodobém neplnění může soud rozhodnout i o zrušení společnosti​. Dle zákona o účetnictví hrozí navíc samostatná pokuta až do 500 000 Kč za nesplnění povinnosti zveřejnit účetní závěrku​.

Příklad z praxe: Vedení české dceřiné firmy musí zajistit, že do konce června má mateřská společnost k dispozici auditované výsledky za předchozí rok a že valná hromada formálně schválí účetní závěrku. Pokud by se na to zapomnělo a závěrka nebyla včas schválena, po 6 měsících od konce roku už nelze o rozdělení zisku rozhodnout na základě takto „staré“ závěrky​ – údaje starší než půl roku totiž podle judikatury neposkytují dostatečně aktuální obraz hospodaření pro kvalifikované rozhodnutí o výplatě zisku.

Zpráva o vztazích (report o propojených osobách)

Pokud je česká společnost ovládána zahraniční mateřskou firmou, musí její statutární orgán (jednatelé nebo představenstvo) každoročně vypracovat Zprávu o vztazích dle zákona o obchodních korporacích. Tato zpráva zejména popisuje strukturu vztahů mezi ovládanou osobou (dcerou) a ovládající osobou (matkou) a ostatními propojenými osobami, vypočítává smlouvy uzavřené v rámci skupiny, popisuje významné transakce mezi těmito osobami, zhodnocuje výhody a nevýhody skupinových vazeb a související rizika pro dceřinou firmu a uvádí, zda vznikla dceři případná újma a jak byla kompenzována. Zprávu o vztazích je nutné vypracovat do 3 měsíců od konce účetního období a pokud má firma kontrolní orgán (např. dozorčí radu), musí jí dokument předložit k přezkoumání. Následně se zpráva zakládá do sbírky listin společně s účetní závěrkou za daný rok. Nesplnění této povinnosti může vést k pořádkové pokutě.

Proč je to důležité: Zpráva o vztazích zajišťuje transparentnost v rámci koncernu a chrání dceřinou společnost před možným zneužitím ze strany mateřské firmy. Například pokud mateřská společnost instruovala dceru, aby prodala majetek pod cenou jiné spřízněné společnosti, ve zprávě o vztazích musí být uvedeno, jakou újmu tím dcera utrpěla a zda ji matka vyrovnala. Zákon stanoví, že pokud ovládající osoba (mateřská firma) způsobí ovládané osobě (dceři) újmu a tato újma není nejpozději do konce účetního období vyrovnána (např. poskytnutím jiné výhody), vzniká ovládající osobě povinnost tuto škodu dceři nahradit. Manažeři dceřiné společnosti by tedy měli každý pokyn od mateřské firmy posuzovat i z pohledu možných dopadů na svou společnost a trvat na kompenzaci nevýhodných kroků.

Další korporátní povinnosti a součinnost s vlastníkem

• Rozhodování o zisku a výplata dividend: Rozdělení zisku ve prospěch mateřské společnosti musí proběhnout v souladu se zákonem. Podíl na zisku lze určit a vyplatit výhradně na základě řádné (nebo mimořádné) účetní závěrky schválené valnou hromadou. Vyplácet lze jen skutečně vytvořený zisk (případně nerozdělené zisky minulých let po splnění předepsaných přídělů) a výplata nesmí firmu přivést do úpadku. Rozhodnutí o výplatě podílu na zisku by nemělo být činěno na základě účetní závěrky starší než 6 měsíců​ – po uplynutí této lhůty se má za to, že účetní údaje již nejsou dostatečně aktuální pro zodpovědné rozhodnutí. Proto pokud chce mateřská firma odčerpat zisk až později během roku, je nutné buď schválit závěrku včas, nebo připravit mezitímní účetní závěrku.
• Koncernové řízení a pokyny od mateřské společnosti: Mateřská společnost zpravidla udává strategii a může dávat dceři různé pokyny. Vedení české dcery ale musí jednat s péčí řádného hospodáře v zájmu své společnosti a nesmí slepě plnit pokyny mateřské firmy, pokud by byly v rozporu se zájmy či právem dceřiné společnosti. Jednatelé nesmějí například souhlasit s transakcí, která by dceru jednoznačně poškodila (třeba prodat aktiva hluboko pod tržní hodnotou jen kvůli daňové úspoře na úrovni skupiny) bez adekvátní náhrady pro dceřinou společnost. Za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře hrozí členům statutárního orgánu postih – mohou být voláni k odpovědnosti za škodu a v krajním případě i trestně stíháni (např. za porušení povinnosti při správě cizího majetku).
• Evidence skutečných majitelů: České dceřiné společnosti mají zákonnou povinnost zapsat svého skutečného majitele (ultimate beneficial owner) do příslušného registru. Typicky jím bude fyzická osoba, která nepřímo ovládá zahraniční mateřskou firmu, případně sama mateřská společnost (pokud žádná fyzická osoba nevykonává rozhodující vliv). Pokud skutečný majitel není řádně zapsán, nastává zásadní problém – valná hromada či jediný společník (mateřská firma) nesmí vykonávat hlasovací práva a jakékoli takové rozhodnutí by bylo neplatné. Není tedy ani možné rozhodnout o výplatě podílu na zisku, přičemž právo na nevyplacený podíl na zisku zaniká s koncem účetního období​. To znamená, že pokud by mateřská společnost nebyla zapsána jako skutečný majitel, nemůže formálně odsouhlasit vyplacení dividend a o zisk by mohla přijít. Je tedy nezbytné mít evidenci skutečných majitelů v pořádku, jinak se mateřská společnost fakticky nedostane ke ziskům své dcery, dokud se zápis nedoplní.

Daňové povinnosti a finanční vztahy v rámci skupiny

Transferové ceny a dokumentace

Veškeré transakce mezi českou dceřinou společností a zahraniční mateřskou firmou (případně jinými propojenými osobami ve skupině) musí být nastaveny v cenách obvyklých na trhu (princip arm’s length). Jde o tzv. transferové (převodní) ceny – ať už se jedná o prodej výrobků, poskytování služeb, licenční poplatky, nájem majetku či financování půjčkami​. Český zákon o daních z příjmů dokonce zmocňuje finanční úřad stanovit nový základ daně, zjistí-li, že mezi spojenými podniky byly účtovány ceny odchýlené od cen obvyklých​. Správné nastavení transferových cen je tedy klíčové pro vyměření spravedlivé daně a zabránění nepovolené daňové optimalizaci.

V praxi se často setkáme s tím, že transferové ceny jsou stanoveny centrálou koncernu a česká dceřiná společnost je nemůže nijak ovlivnit​. Přesto veškeré riziko při daňové kontrole nese dceřiná firma, která bude muset obhájit, že například manažerský poplatek placený mateřské společnosti nebo cena komponentů nakupovaných od matky odpovídá tržním podmínkám.

Dokumentace k převodním cenám: Ačkoli česká legislativa zatím explicitně neukládá povinnost mít zpracovanou dokumentaci k transferovým cenám, důrazně se doporučuje ji vést​. V případě sporu s finančním úřadem je totiž prvotní důkazní břemeno vždy na daňovém subjektu – tedy na společnosti, která musí prokázat, že používané ceny jsou tržní​. Kvalitně zpracovaná TP dokumentace (rozdělená na Master file a Local file) podrobně popisující strukturu skupiny, funkce a rizika dceřiné firmy a srovnávací analýzu cen může společnosti pomoci předejít sankcím, jako jsou úroky z prodlení nebo penále z doměřené daně.

Riziko z praxe: Finanční úřady se v poslední době stále častěji zaměřují na kontroly transferových cen​. Pokud česká firma prodává své výrobky mateřské společnosti za podezřele nízkou cenu a vykazuje minimální zisk, úřad může doměřit dodatečnou daň z příjmů, jako by ceny byly nastaveny tržně. K doměřené dani se obvykle přidává penále (standardně 20 % z doměřené částky) a úrok z prodlení. Například nadnárodní společnost v ČR, která uměle snižovala zisk nastavením vysokých nákladů vůči mateřské firmě, může dostat dodatečný výměr daně v řádu milionů korun – finanční úřad doměří daň a vyměří sankce za nesprávně nastavené transferové ceny​. Dceřiná firma se tak dostává do nepříjemné situace, kdy musí doplácet daň i přesto, že původně postupovala dle pokynů mateřské společnosti.

Daně z dividend a přeshraniční platební toky

Když česká dceřiná společnost vyplácí zisk (dividendu) zahraniční mateřské firmě, musí řešit otázku srážkové daně. Standardní sazba srážkové daně z podílů na zisku vyplácených do ciziny činí 15 %. Existují však významné výjimky: mezi členskými státy EU platí osvobození podle tzv. směrnice o mateřských a dceřiných společnostech. Je-li mateřská společnost daňovým rezidentem v EU (případně EHP či Švýcarsku) a drží alespoň 10% podíl na základním kapitálu dceřiné firmy po dobu minimálně 12 měsíců, jsou vyplácené dividendy osvobozeny od srážkové daně. (Podmínka držby 12 měsíců může být výjimečně splněna i dodatečně – zákon umožňuje vyplatit osvobozenou dividendu, pokud úmysl držet požadovaný podíl po stanovenou dobu je deklarován a následně skutečně naplněn). Dále platí, že mateřská společnost nesmí být fyzická osoba a musí být skutečným vlastníkem podílu na zisku​. Obdobně dvoustranné smlouvy o zamezení dvojího zdanění mohou snížit nebo eliminovat srážkovou daň i pro mateřské firmy z jiných států.

Dceřiná firma musí pro uplatnění osvobození či snížené sazby zajistit splnění všech formálních náležitostí. Zejména by měla mít k dispozici potvrzení o daňové rezidenci mateřské společnosti a případně i písemné čestné prohlášení mateřské firmy, že splňuje zákonné podmínky pro osvobození (co do právní formy, výše podílu, doby držby apod.). Dále od roku 2019 vznikla nová oznamovací povinnost vůči finančnímu úřadu: každou výplatu příjmu do zahraničí, z níž byla sražena daň v nulové sazbě nebo byla aplikována sazba nižší než standardní, je třeba správci daně oznámit. Typicky se to týká právě dividend osvobozených dle směrnice či úroků a licenčních poplatků osvobozených na základě smlouvy. Pokud společnost neoznamuje tyto vyplacené příjmy do ciziny, nesplní tím svou oznamovací povinnost nepeněžité povahy a může jí být uložena pokuta až do výše 500 000 Kč​.

Příklad: Česká a.s. vyplácí dividendu své rakouské mateřské společnosti. Protože rakouská firma drží 100% podíl déle než rok a splňuje všechny podmínky směrnice, není z dividendy vybírána žádná daň. Česká společnost ale musí do konce měsíce následujícího po výplatě podat oznámení o vyplaceném příjmu správci daně. Kdyby na to zapomněla, vystavuje se riziku půlmilionové pokuty​. Pokud by navíc chybně vyhodnotila podmínky a dividendu vyplatila bez sražení daně, i když na osvobození neměla nárok, musela by daň doplatit a od data původní splatnosti by jí nabíhal úrok z prodlení (počítaný od čtvrtého dne po termínu, ročně ve výši repo sazby ČNB + 8 procentních bodů)​. Za výrazně opožděné podání srážkového vyúčtování (více než 5 pracovních dnů po termínu) by jí navíc hrozila pokuta za opožděné tvrzení daně – standardně 0,05 % z částky daně za každý den prodlení, nejvýše 0,5 % z částky daně​.

Úvěrování a financování mezi mateřskou a dceřinou firmou

Běžnou praxí ve skupinách je, že mateřská společnost poskytuje své dceři půjčky (úvěry) – například na rozvoj podnikání – nebo naopak dočasně čerpá volné peníze dceřiné firmy formou půjčky směrem k mateřské společnosti. Tyto finanční vztahy však musí být nastaveny transparentně a za tržních podmínek. Úrokové sazby u půjček v rámci skupiny by měly odpovídat obvyklým sazbám na trhu za srovnatelných okolností, jinak opět hrozí, že daňová kontrola nadměrný úrokový náklad upraví (nebo naopak dodaní nepřiměřeně vysoký výnos).

Z pohledu české daňové uznatelnosti výdajů existuje důležité pravidlo nízké kapitalizace (thin capitalization). Úroky placené z úvěrů a půjček od spřízněných osob (např. od mateřské společnosti) jsou daňově uznatelné jen do výše úvěrů odpovídající čtyřnásobku vlastního kapitálu společnosti (u bank a pojišťoven do šestinásobku)​. Pokud půjčky od mateřské firmy přesahují tuto hranici (poměr vlastního kapitálu a cizího kapitálu od spřízněných osob je vyšší než 1:4), úroky z části nad limit nelze uznat jako daňový náklad. Tato legislativní úprava byla zavedena proto, že bez ní existoval pro zahraniční matky efektivní způsob, jak vyvést zisk z tuzemských dceřiných společností poskytnutím půjčky místo kapitálového vkladu a následným inkasováním úroků. Pravidlo nízké kapitalizace tomu brání – nutí zahraniční investory financovat dcery přiměřeně vlastním kapitálem, jinak přijdou o daňový štít u nadměrných úroků.

Příklad a riziko: Mateřská firma půjčí své české dceři vysokou částku s úrokem, avšak základní kapitál dceřiné s.r.o. je minimální (např. 100 000 Kč) a žádné větší fondy nemá. Pokud úvěr od matky činí dejme tomu 10 milionů Kč, poměr dluhu vůči kapitálu je 100:1 – výrazně nad povoleným limitem 4:1. Všechny úroky z částky překračující čtyřnásobek kapitálu (zde z 9,6 milionu Kč) nebudou daňově uznatelné, takže česká firma zaplatí daň z příjmů i z peněz, které reálně jako úroky poslala matce. Efektivní daňové zatížení skupiny se tím zvyšuje. Kromě toho, pokud by úroková sazba nebyla nastavena v ceně obvyklé (např. by matka dceři účtovala záměrně přemrštěný úrok, aby snížila její zisk), může finanční úřad zasáhnout i skrze úpravu transferových cen, jak bylo zmíněno výše.

Další aspekty financování: Půjčky od dceřiné společnosti směrem k mateřské firmě (opačný směr) mohou narazit na jiná právní omezení. Zákon zakazuje kapitálovým společnostem poskytovat tzv. finanční asistenci (půjčky či záruky) za účelem nabytí vlastních akcií, případně akcií mateřské společnosti, ledaže jsou splněny přísné podmínky. I mimo tento zákaz ale platí, že jednatelé musí pečlivě vážit, zda půjčka poskytnutá mateřské společnosti je v zájmu dceřiné firmy. Pokud by dceřiná společnost půjčila významné částky své matce za podezřele nevýhodných podmínek (např. bezúročně či bez dostatečného zajištění) a tím ohrozila svou likviditu, jednalo by se o porušení povinností jejího vedení vůči společnosti. V případě úpadku dceřiné firmy by navíc taková transakce mohla být napadena insolvenčním správcem jako neúčinný právní úkon, kterým byla zkrácena ostatní věřitelská práva. Proto je nutné i mezi-firemní půjčky plánovat obezřetně a vždy je podložit písemnou smlouvou za obvyklých podmínek.

Klíčová rizika a sankce při porušení povinností

Pro vedení českých dceřiných společností je zásadní znát i důsledky nedodržení výše popsaných pravidel. Níže uvádíme přehled hlavních rizik a možných sankcí:

• Pokuty v korporátní oblasti: Za nesestavení či nezaložení povinné zprávy o vztazích hrozí společnosti pořádková pokuta až 100 000 Kč​. Pokud firma včas nezveřejní svou účetní závěrku ve sbírce listin, může jí rejstříkový soud uložit pokutu až do 100 000 Kč a při dlouhodobé nečinnosti může dokonce rozhodnout o zrušení společnosti. Dále dle zákona o účetnictví může být za nezveřejnění účetní závěrky uložena pokuta až 500 000 Kč (odvíjí se od velikosti a významu společnosti). Nezapsání skutečného majitele do evidence skutečných majitelů pak prakticky znemožní mateřské firmě výkon akcionářských práv – její rozhodnutí (včetně rozhodnutí o výplatě zisku) by byla neplatná a podíl na zisku by nemohl být vyplacen​.
• Doměrky daní a penále: Při zjištění nesprávně nastavených transferových cen doměří finanční úřad dceřiné společnosti dodatečnou daň z příjmů. K doměřené částce zpravidla vyměří penále ve výši 20 % z doměřené daně a úrok z prodlení (aktuálně v řádu nižších desítek procent ročně). Například rozdíl v převodních cenách, který zvýší zisk o 1 mil. Kč, může vést k doplatku cca 190 000 Kč na dani a penále 38 000 Kč, plus úroky z prodlení. Ve vážných případech může být doměřená daň i několik let zpětně, což pro firmu znamená značnou jednorázovou zátěž.
• Sankce u srážkové daně: Pokud dceřiná společnost neodvede správnou srážkovou daň z vyplácených podílů na zisku či úroků a nesplní oznamovací povinnost vůči FÚ, vystavuje se postihu. Za neoznámení vyplacených příjmů do zahraničí, na které byla uplatněna nulová či snížená sazba daně, může finanční úřad uložit pokutu až 500 000 Kč​. Při pozdní úhradě sražené daně nabíhají úroky z prodlení (od 4. dne po termínu)​ a za pozdní podání vyúčtování srážkové daně může být vyměřena pokuta za opožděné tvrzení daně (např. 0,05 % z částky daně za každý den prodlení, nejvýše však 0,5 % z této částky)​.
• Odpovědnost managementu: Při závažném porušení povinností mohou být postiženy i osoby ve vedení společnosti. Jednatelé či členové představenstva nesou vůči společnosti odpovědnost za škodu způsobenou porušením právních povinností. Pokud by například jednatel zatajil povinnou dokumentaci či porušil zákon a firma kvůli tomu dostala pokutu, může po něm mateřská společnost vymáhat náhradu vzniklé škody. V krajních případech (např. u úmyslného krácení daně ve velkém rozsahu nebo tunelování majetku ve prospěch mateřské firmy) hrozí statutárům i trestní stíhání. Kromě toho soudy mohou za porušování povinností uložit zákaz výkonu funkce (diskvalifikaci člena statutárního orgánu).
• Poškození pověsti a vztahů ve skupině: Neplnění povinností může kromě přímých sankcí poškodit i důvěru mateřské společnosti a pověst české dcery v rámci skupiny. Například pokud dceřiná firma opakovaně porušuje zákonné povinnosti, čelí daňovým doměrkům či právním sporům, může zahraniční mateřská společnost zvažovat personální změny ve vedení, zpřísnění dohledu nebo v krajním případě i omezení další expanze svých aktivit v ČR. Pro dceřinou společnost tak nedodržování compliance neznamená jen riziko pokut, ale i ztrátu dobrého jména a příležitostí v rámci koncernu.

Závěr

Vedení českých dceřiných společností nese odpovědnost nejen vůči českým úřadům, ale také vůči své zahraniční mateřské společnosti. Dodržování korporátní agendy (včasné konání valných hromad, řádné schvalování a zveřejňování účetních závěrek, vypracování zprávy o vztazích), plnění daňových povinností (správné zdanění transakcí a převodů zisku, vedení dokumentace k transferovým cenám, odvádění srážkových daní) a celkový soulad s právními předpisy jsou klíčové pro bezproblémové fungování firmy v mezinárodní skupině.

Praktickým krokem je otevřená komunikace s mateřskou společností o těchto povinnostech a rizicích. Je dobré mateřské firmě vysvětlit například to, proč je nutné dodržet formality při výplatě dividend (aby byla legální a osvobozená od daně), nebo proč musí mít interní transakce nastaveny tržně (aby česká firma neměla daňové problémy). Zahraniční matka pak lépe pochopí limity dané českým právem a bude své požadavky přizpůsobovat tak, aby lokální management nebyl nucen volit mezi plněním pokynů a porušením zákona.

Důkladné plnění všech popsaných povinností ochrání českou společnost před sankcemi a zároveň upevní důvěru zahraniční matky v to, že její česká dcera je spolehlivým a dobře spravovaným článkem celé skupiny.

JUDr. Kateřina Müllerová

ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

Aviatica, U Trezorky 921/2
158 00 Praha 5

Envelopa Office Center, tř. Kosmonautů 1221/2a
779 00 Olomouc

Tel.:       +420 245 007 740

e-mail:   mullerova@arws.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Kateřina Müllerová (ARROWS) 27.05.2025

---

Projevy tzv. flexinovely zákoníku práce při skončení pracovního poměru výpovědí udělenou zaměstnanci ze strany zaměstnavatele.

Tzv. flexinovela zákona 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinná od 1. června 2025, přináší zásadní změny v oblasti pracovního práva, a to i v souvislosti se skončením pracovního poměru. Hlavním cílem nové právní úpravy je zvýšit flexibilitu pracovněprávních vztahů vznikajících mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli a zavést větší míru smluvní volnosti do, v některých případech, příliš rigidního prostředí aktuálně aplikovatelných právních předpisů, s ambicí reflektovat potřeby moderního trhu práce. Tento článek přináší základní shrnutí avizovaných změn, s důrazem na skončení pracovního poměru výpovědí udělenou zaměstnanci ze strany zaměstnavatele.

Změna počátku běhu výpovědní doby

Jednou z klíčových změn je úprava počátku běhu výpovědní doby. Dle dosavadní právní úpravy výpovědní doba začínala běžet až prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla výpověď doručena. Nově začne výpovědní doba běžet již dnem doručení výpovědi a skončí dnem, který se s tímto dnem číslem shoduje. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec výpovědní doby na poslední den měsíce. To znamená, že pokud zaměstnavatel doručí výpověď zaměstnanci například 12. dubna, výpovědní doba začne běžet od tohoto dne a skončí 12. června.

Zkrácení výpovědní doby

Další významnou změnou je možnost zkrácení výpovědní doby na jeden měsíc v případě, že zaměstnavatel udělí zaměstnanci výpověď z důvodů uvedených v § 52 písm. f), g) a h) zákoníku práce, které představují situace, u kterých nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby se zaměstnancem setrvával v pracovněprávním vztahu další dva měsíce.

V praxi půjde často o případy, kdy bude důvěra narušena natolik, že již nebude možné zaměstnance ani plnohodnotně zapojovat do plnění pracovních úkolů, či tomuto nebude moci zaměstnavatel z objektivních důvodů přidělovat práci, jelikož takový zaměstnanec přestal splňovat zákonné předpoklady pro výkon daného typu práce.

Možnost smluvní úpravy běhu výpovědní doby

Flexinovela zákoníku práce rovněž zavádí stranám pracovněprávního vztahu možnost dohodnout se na jiném počítání výpovědní doby, než stanoví zákon. To znamená, že zaměstnavatel a zaměstnanec se mohou písemně dohodnout na jiném začátku běhu výpovědní doby nebo na její délce, pokud to zákonu neodporuje, s výjimkou výpovědí udělených z důvodů podle § 52 písm. f) až h) zákoníku práce, u nichž začne výpovědní doba běžet už dnem doručení. Strany se tedy např. mohou dohodnout, že výpovědní doba začne stejně jako za dosavadní právní úpravy běžet až prvním dnem následujícího kalendářního měsíce.

Sloučení výpovědních důvodů spojených s dlouhodobým pozbytím zdravotní způsobilosti zaměstnance

V rámci novelizovaného znění zákoníku práce dojde ke splynutí výpovědních důvodů dle § 52 písm. d) a e) do § 52 písm. d) zákoníku práce, který bude jako jediný obsahovat výpovědní důvod spočívající v tom, že zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci.

Výpovědní důvod dále obsažený v § 52 písm. e) zákoníku práce bude dopadat na situace, kdy zaměstnanec dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. Uvedená změna má za cíl minimalizovat případy, kdy v rámci soudního přezkumu byly výpovědi udělené zaměstnancům ze strany zaměstnavatelů shledány neplatnými, a to pouze z důvodu záměny příslušných písmen daného ustanovení zákoníku práce, jelikož zaměstnavatel, potažmo poskytovatel pracovnělékařských služeb, nesprávně odhadl příčiny pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance.

Prodloužení subjektivní a objektivní lhůty pro udělení výpovědi z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr

Další změnu, kterou přináší tzv. flexinovela zákoníku práce, představuje prodloužení subjektivní a objektivní lhůty pro udělení výpovědi z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr.

Pro zaměstnavatele bývá často obtížné získat, v doposud normované lhůtě 2 měsíců od okamžiku, kdy se dověděl o porušení konkrétní pracovní povinnosti ze strany zaměstnance (subjektivní lhůta), respektive ve lhůtě 12 měsíců ode dne, kdy důvod k udělení výpovědi vznikl (objektivní lhůta), všechny relevantní informace a skutkové okolnosti, které mají sloužit k posouzení závažnosti takového porušení tak, aby posléze případně přistoupil k udělení samotné výpovědi, respektive aby výpověď udělená na základě takové procesu nebyla v rámci soudního přezkumu určena za neplatnou.

V rámci novelizačního procesu tedy dochází k prodloužení příslušné subjektivní lhůty o jeden měsíc, tj. tato bude činit 3 měsíce, a v případě objektivní lhůty k prodloužení o tři měsíce, tj. tato bude činit 15 měsíců.

Jednorázová náhrada při skončení pracovního poměru

Poslední novela zákoníku práce rovněž zavádí nový druh jednorázové náhrady nemajetkové újmy při pracovním úrazu, nemoci z povolání nebo při ohrožení touto nemocí, a to jednorázovou náhradu při skončení pracovního poměru. Tato by měla být poskytována ve výši 12násobku průměrného měsíčního výdělku a měla by být vyplacena zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem podle § 52 písm. d) zákoníku práce, v novelizovaném znění, z důvodu, že pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí.

Nárok na jednorázovou náhradu vznikne zaměstnanci rovněž v případě, že k rozvázání pracovního poměru došlo dohodou uzavřenou z téhož důvodu. Jednorázová náhrada by měla být konkrétnímu zaměstnanci refundována ze strany pojišťovny jeho zaměstnavatele, na rozdíl od nároku zaměstnance na odstupné, který flexinovela zákoníku práce zachovala, mimo výpovědní důvody dle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce, i v případě, kdy je se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr výpovědí nebo dohodou z důvodu, že dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, přičemž zaměstnanci nadále náleží od zaměstnavatele odstupné podle § 67 zákoníku práce, neboť zde nejde o odškodnění pracovního úrazu ani nemoci z povolání.

Závěr

Tzv. flexinovela zákoníku práce představuje první krok zákonodárce při snaze o evoluci pracovněprávních vztahů, směřující k větší míře jejich pružnosti, při zachování odpovídající ochrany zaměstnanců, jako slabší smluvní strany. Aplikací příslušných novelizovaných ustanovení by mělo dojít k částečnému rozvolnění aktuálních rigidních pravidel a k určitému rozšíření „manévrovacího“ prostoru zaměstnavatelů při uzavírání, realizaci a rozvazování pracovního poměru, vše se záměrem rozpohybovat pracovní trh a tím přispět k hospodářskému růstu.

JUDr. Miroslav Různar,
vedoucí advokát

Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.

Lazarská 11/6
120 00 Praha 2

Tel.: +420 222 517 466
Fax: +420 222 517 478
e-mail: office@ak-vych.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Miroslav Různar (Vych & Partners) 12.06.2025

---

Státní zaměstnanci a úředníci v byznysu: Flexinovela bourá hranice a otevírá dveře do podnikatelských orgánů.

O novele zákoníku práce, která přinesla řadu významných změn do oblasti pracovněprávních vztahů, bylo v posledních měsících napsáno již mnoho. Diskutuje se o flexibilitě pracovních poměrů, o nových možnostech rozvázání pracovního poměru, o posílení práv zaměstnanců i zaměstnavatelů. Méně pozornosti však bylo dosud věnováno tomu, že tyto změny významně dopadají i na oblast státně zaměstnanecké personalistiky, tedy na státní zaměstnance a úředníky územních samosprávných celků (ÚSC).

Právě novela zákona 120/2025 Sb., která mění mimo jiné zákon 234/2014 Sb., o státní službě, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, přináší v této oblasti zásadní novinku: rozvolnění dosavadního striktního zákazu členství státních zaměstnanců a úředníků v řídících nebo kontrolních orgánech právnických osob podnikatelského charakteru.

Tato změna reflektuje nejen potřebu větší flexibility a otevřenosti veřejné správy, ale také snahu o srovnání právního postavení zaměstnanců veřejného sektoru s pracovníky v soukromé sféře.

Dosavadní právní stav a jeho limity

Zákon 234/2014 Sb., o státní službě, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, dosud obsahovaly poměrně přísná omezení týkající se možnosti státních zaměstnanců a úředníků vykonávat funkce v orgánech právnických osob, které provozují podnikatelskou činnost. Smyslem těchto omezení bylo předejít střetu zájmů, zajistit nezávislost a nestrannost veřejné správy a zabránit možnému zneužití informací či postavení ve prospěch soukromých subjektů.

V praxi to znamenalo, že státní zaměstnanec nebo úředník ÚSC mohl být členem řídícího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby pouze tehdy, pokud byl do této funkce vyslán svým zaměstnavatelem, tedy služebním orgánem nebo územním samosprávným celkem. Jakákoli jiná možnost byla vyloučena, což často vedlo k situacím, kdy veřejná správa přicházela o možnost využít odborných znalostí svých zaměstnanců v širším kontextu, a zároveň to omezovalo profesní rozvoj těchto osob.

Novela zákona 120/2025 Sb. přináší v této oblasti tedy zásadní změnu, ale do státně zaměstnanecké personalistiky dopadla jen na určitou část osob. Nedotýká se tato úprava soudců, vojáků ani příslušníků bezpečnostních sborů.  Vzniká nám tedy další pomyslná dělící množina státně zaměstnaneckých poměrů a to právě podle tohoto kritéria. Nově je umožněno, aby státní zaměstnanec podle zákona 234/2014 Sb. nebo úředník ÚSC podle zákona 312/2002 Sb. mohl vykonávat funkci člena řídícího nebo kontrolního orgánu právnické osoby podnikajícího subjektu, a to za předpokladu, že k tomu získá předchozí písemný souhlas svého zaměstnavatele.

Konkrétní změny v zákoně o státní službě (zákon 234/2014 Sb.)

Zásadní změna se promítá zejména do § 81 odst. 1 zákona o státní službě. Nové znění tohoto ustanovení stanoví, že státní zaměstnanec může být členem řídícího nebo kontrolního orgánu právnické osoby provozující podnikatelskou činnost, pokud k tomu získá předchozí písemné povolení služebního orgánu. Povolení je udělováno na základě žádosti státního zaměstnance a služební orgán rozhoduje v řízení ve věcech služby (§ 159 odst. 1).

Dále je v § 165 doplněna možnost zrušit nebo změnit již vydané rozhodnutí o povolení členství v těchto orgánech, obdobně jako je tomu u povolení jiné výdělečné činnosti. Tím je zajištěna možnost reagovat na případné změny okolností, které by mohly vést ke střetu zájmů nebo jiným nežádoucím situacím.

Novela také sjednocuje definici osamělého zaměstnance v § 177 odst. 4, aby reflektovala změny v právní úpravě partnerství a registrovaného partnerství, a zavádí další dílčí úpravy týkající se například zkušební doby (§ 29 odst. 1) či prodloužení období, ve kterém lze státního zaměstnance postihnout za opakované porušení povinností (§ 60 odst. 1 písm. c), § 89 odst. 1) z 12 na 15 měsíců.

Konkrétní změny v zákoně o úřednících ÚSC (zákon 312/2002 Sb.)

Analogická změna je provedena v § 16 zákona o úřednících ÚSC. Nově platí, že úředník může být členem řídícího nebo kontrolního orgánu právnické osoby provozující podnikatelskou činnost, pokud k tomu získá předchozí písemný souhlas územního samosprávného celku, u něhož je zaměstnán. Tím se zajišťuje srovnatelné postavení úředníků ÚSC se státními zaměstnanci.

Zároveň dochází ke snížení administrativní zátěže – úředník již nemusí informovat zaměstnavatele o každém jednotlivém plnění, které mu bylo vyplaceno za výkon této funkce, ale pouze o celkovém úhrnu plnění za kalendářní rok, a to nejpozději do 31. ledna následujícího roku.

Výjimky a omezení – kdo nadále nesmí

Je však důležité zdůraznit, že tato liberalizace se nevztahuje na všechny zaměstnance veřejného sektoru. Nadále platí, že vojáci z povolání, příslušníci bezpečnostních sborů a soudci nesmí být členy řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob podnikatelského charakteru, ledaže by byli do těchto funkcí vysláni svým zaměstnavatelem. Tato výjimka je dána specifikem jejich postavení, zvýšenými nároky na nestrannost, nezávislost a důvěru veřejnosti v jejich činnost.

Důvody a očekávané přínosy změny

Hlavním důvodem této změny je snaha odstranit nedůvodné rozdíly mezi právním postavením zaměstnanců veřejného sektoru a zaměstnanců v soukromé sféře, zvýšit atraktivitu veřejné správy pro odborníky z různých oblastí a umožnit státním zaměstnancům a úředníkům širší profesní rozvoj, ale také mít vyšší příjmy. Novela zároveň reaguje na potřebu větší flexibility a efektivity veřejné správy, která může těžit z odborných zkušeností svých zaměstnanců získaných v podnikatelském prostředí.

Zároveň je však zachována dostatečná míra ochrany před střetem zájmů – výkon funkce je možný pouze s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele, který může posoudit konkrétní okolnosti a případná rizika. V případě potřeby může být povolení kdykoli zrušeno nebo změněno.

Je zřejmé, že tyto změny budou mít dlouhodobý dopad na fungování veřejné správy i na kariérní možnosti jejích zaměstnanců. Je proto důležité, aby byly provázeny odpovídajícími kontrolními mechanismy a důsledným uplatňováním etických standardů. Novela zákona 120/2025 Sb. tak představuje vyvážený kompromis mezi potřebou větší flexibility a zachováním integrity veřejné služby.

Mgr. Iveta Chmielová Dalajková, LL.M.

Mgr. Iveta Chmielová Dalajková, LL.M. 13.06.2025

---

Jak na návrh na vydání elektronického platebního rozkazu neboli „EPR“?

V obchodních korporacích dochází k přirozenému pnutí mezi zájmy věřitelů a společníků společnosti. Tento střet zájmů se projevuje zejména v otázkách výplaty podílu na zisku či financování společnosti, a je zřetelný i v případě úpadkových stavů. Zatímco společníci sledují maximalizaci návratnosti svých investic a zhodnocení vloženého kapitálu, věřitelé naopak požadují finanční stabilitu a schopnost společnosti dostát svým závazkům.

Elektronický platební rozkaz (dále jen „EPR“) představuje moderní institut, který umožňuje zjednodušené a zrychlené vymáhání peněžitých pohledávek. Jeho význam narůstá s digitalizací justice a potřebou efektivity vedení civilního řízení především u jednodušších sporů, kdy není mezi stranami spor o existenci či výši pohledávky a hlavním cílem je získání exekučního titulu. EPR je jednou z forem platebního rozkazu, a proto se na právní úpravu EPR vztahují i příslušná ustanovení zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) týkající se úpravy platebního rozkazu. EPR jako specifický druh platebního rozkazu byl s účinností od 1.7.2008 zakotven do naší právní úpravy, a to konkrétně do §174a OSŘ.

Náležitosti návrhu na vydání EPR

Návrh na vydání EPR má povahu žaloby, musí tak splňovat náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 OSŘ. Rovněž musí obsahovat data narození či identifikační čísla účastníků. Formulář, který je nutno využít při jeho podání obsahuje červeně orámovaná pole, která je nutné vyplnit a bez jejich vyplnění není možno formulář odeslat.

Návrh tak musí obsahovat:

1. obecné náležitosti,
2. vylíčení rozhodných skutečností a
3. označení důkazů.

K návrhu je třeba připojit i naskenované listinné důkazy. Návrh je pak nutno elektronicky podepsat.

Odlišnosti od platebního rozkazu

Oproti platebnímu rozkazu se EPR liší v několika věcech:

1. elektronická forma podání návrhu na jeho vydání,
2. výslovný návrh žalobce na vydání EPR a
3. nižší soudní poplatek.

Další odlišností byla limitace maximální uplatnitelné výše peněžitého plnění. Právní úprava do 30.6.2024 stanovovala, že návrh na vydání EPR lze podat, nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1.000.000,- Kč. Novelou OSŘ 180/2024 Sb. byla však tato limitace zrušena, takže současná právní úprava již tento limit neobsahuje. 

Elektronická forma podání

Návrh na vydání EPR lze podat pouze elektronickou cestou, a to na předepsaném formuláři, který je k dispozici na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Žalobce musí návrh opatřit uznávaným elektronickým podpisem. Návrh je pak nutno podat přímo prostřednictvím formuláře či pomocí webové služby.

Pokud by byl návrh na vydání EPR podán prostřednictvím datové schránky nebo emailu (i když by byl podán na předepsaném formuláři), byl by tento návrh posuzován jako návrh na vydání platebního rozkazu dle § 172 OSŘ a nikoli jako návrh na vydání EPR dle § 174a OSŘ.

Výslovný návrh na vydání EPR

V případě, že žalobce použije k vyhotovení návrhu na vydání EPR předepsaný formulář, tak tento návrh již přímo obsahuje výslovný návrh na vydání EPR.

Soudní poplatek

Soudní poplatek za podání návrhu na vydání EPR je uveden v položce 2 sazebníku zákona 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

V případě vymáhané částky vyšší než 20.000,- Kč, činí soudní poplatek 4 % z této částky a je tak nižší než při podání návrhu na vydání platebního rozkazu či žaloby, kdy poplatek činí 5 % z vymáhané částky. Žalobce je tak finančně motivován k podání EPR.

Pokud soud EPR nevydá (např. z důvodu, že návrh nebude podán elektronicky na příslušném formuláři nebo půjde o věc, kde nelze EPR vydat) a v řízení bude pokračovat, žalobci bude doměřen soudní poplatek, takže návrh bude podléhat základní poplatkové sazbě (dle položky 1 sazebníku).

Doručování EPR

Doručování EPR je upraveno v § 173 OSŘ a právní úprava je tak totožná s právní úpravou doručování platebního rozkazu. Poslední novela OSŘ 180/2024 Sb., kterou jsem již zmínila, změnila i možnost náhradního doručení. Dříve byla možnost tzv. fikce doručení zcela vyloučena, nově je náhradní doručení umožněno, ale pouze v případě doručuje-li se do datové schránky.  

Kdy nelze využít podání návrhu na EPR

Stejně jako u platebního rozkazu dle § 172 odst.2 OSŘ EPR nelze vydat pokud:

1. není znám pobyt žalovaného,
2. mělo by být doručováno žalovanému do ciziny nebo
3. je žalovaný nezletilý a nenabyl plné svéprávnosti k datu zahájení řízení nebo k datu vstupu do řízení.

Rovněž EPR nelze využít v případě, kdy není žalováno poskytnutí peněžitého plnění. Výslovně jsou pak v § 174a odst. 5 OSŘ zmíněny další důvody pro nevydání EPR, a to především s ohledem na povahu rozkazního řízení a požadavku na jeho rychlost. EPR tak nelze vydat, jsou-li dány důvody pro přerušení řízení, nebo pokud je žalobce v prodlení s úhradou soudního poplatku, a to ani v případě, že by tyto překážky pominuly.

Výhody a nevýhody využití EPR

Výhody:

Mezi výhody EPR můžeme zmínit snížené administrativní náklady pro soud i účastníky řízení, možnost podání návrhu kdykoliv a odkudkoliv prostřednictvím internetu či snížení chybovosti při použití formulářového návrhu.

Formulář např. umožňuje automatický výpočet soudního poplatku nebo vygenerování žalobního návrhu, tedy návrhu výroku rozhodnutí soudu, což ocení zejména laická veřejnost. Stejně tak jsou díky formuláři částečně odbourána pochybení v určení místní příslušnosti soudu, tzn. soudu, který rozhoduje v daném případu, neboť formulář kontroluje shodu zvoleného soudu s obcí žalovaného. Rovněž je navrhovatel při vyplňování formuláře upozorněn na pochybení při stanovení počátku běhu úroků z prodlení, neboť formulář kontroluje, zda zvolené datum počátku období je pozdější než datum splatnosti pohledávky.

Po odeslání návrhu přijde na e-mail zadaný navrhovatelem ve formuláři zpráva obsahující platební údaje spolu s QR kódem pro zaplacení soudního poplatku. Následně navrhovatel rovněž obdrží zprávu s informací o přiřazení spisové značky.

Velkým přínosem pro žalobce pak je zakotvení možnosti náhradního doručení v případě doručování do datové schránky, tzn. EPR bude považován za doručený 10. den od doručení, i když se žalovaný do datové schránky nepřihlásí. Takže věřitelé (při dodržení všech náležitostí potřebných k vydání) se snáze dostanou k získání exekučního titulu. Tato výhoda se projeví zejména v případech, kdy je dlužník nekontaktní. V případě, že řízení dospěje do fáze, kdy EPR nabude právní moci, tzn. EPR již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, je následně možné na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti po zadání příslušné spisové značky a specifického identifikátoru EPR získat elektronický originál rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci, který se přikládá k návrhu na nařízení exekuce nebo návrhu na výkon rozhodnutí.

Nevýhody:

Naopak jako nevýhodu lze uvést, že ne každý žalobce má přístup a možnost podat návrh elektronickou formou či užívá elektronický podpis. V případě, že není dodržena struktura formuláře, resp. návrh neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitost, vede to pak k odmítnutí návrhu soudem, neboť není umožněno návrh doplňovat či měnit.

Závěr

EPR představuje efektivní nástroj umožňující rychlé, nákladově efektivní a spolehlivé vymáhání peněžitých pohledávek. Jeho využití je nicméně podmíněno určitými technologickými a procesními požadavky, které mohou být pro část veřejnosti limitující. Ukazuje se však, že je v praxi tento nástroj hojně a úspěšně využíván.

Mgr. Zuzana Zuntová, LL.M.,
advokátka

Mgr. Barbora Valentová,
koncipientka

Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.

Lazarská 11/6
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 222 517 466
Fax:    +420 222 517 478
e-mail:    office@ak-vych.cz

[1] Kovaříček, str. 26 a násl.

[2] Právo na podíl na zisku je svým způsobem právem abstraktním. Zjednodušeně řečeno – zhmotňuje se v právo konkrétní až za naplnění podmínek pro výplatu zisku.

[3] Mayson, French & Ryan. Company law, 33rd edition. Oxford, 2016, s 496.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Zuzana Zuntová, LL.M, Mgr. Barbora Valentová (Vych & Partners) 30.05.2025