EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

10. 8. 2025

Byznys a paragrafy, díl 14.: Úmrtí jednatele a společníka jednočlenné společnosti.*

Byznys a paragrafy, díl 15.: Změny závazků ze smlouvy uzavřené ve veřejné zakázce.*

Finální podoba flexibilní novely zákoníku práce nabyla účinnosti – co nás čeká?*

K jednomu z výkladových úskalí na úseku regulace slev.*

Byznys a paragrafy, díl 14.: Úmrtí jednatele a společníka jednočlenné společnosti.

Vítáme vás u dalšího dílu naší série Byznys a paragrafy, kterou pro vás připravuje advokátní kancelář LAWYA. Tentokrát se zaměříme na jednočlenné společnosti, tedy společnosti mající pouze jediného společníka a jednatele v jedné osobě, a jejich osud v dědickém řízení. Podíváme se na to, jaké kroky lze učinit k předejití možných problémů v dědickém řízení a jaké kroky lze podnikat v jeho průběhu.

U jednočlenných společností hrozí nebezpečí ztráty funkčnosti po smrti jediného společníka a jednatele v jedné osobě. Najedou totiž nezbývá nikdo, kdo by obstarával záležitosti společnosti a činil za ní obchodní rozhodnutí. Proto je vhodné mít pro tyto případy vytvořený plán k zajištění dalšího fungování společnosti v rámci dědického řízení a po něm.

Úmrtí společníka a jednatele

Po úmrtí společníka přechází jeho podíl na dědice. Dědic sice nabývá dědictví zásadně již smrtí zůstavitele, nabytí však musí být potvrzeno rozhodnutím soudu, který přizná dědické právo dědici, který ho neodmítnul.[1] Vzniká tak časová mezera, během níž dědic ještě nemůže vykonávat veškerá práva a plnit všechny povinnosti, které mu s nabytím podílu ve společnosti náleží.

Pokud je dědiců více, tak je jejich úkolem se v průběhu dědického řízení dohodnout na výkonu práv spojených s tímto podílem. Za tímto účelem může být také ustanoven správce pozůstalosti, který tyto záležitosti dočasně zajistí. Obecně může pozůstalost spravovat správce pozůstalosti určený zůstavitelem, vykonavatel závěti, dědic, nebo správce pozůstalosti určený soudem.[2]

Je zásadní, aby v mezidobí od úmrtí zůstavitele do vydání rozhodnutí v dědickém řízení bylo o záležitosti spojené se správou pozůstalosti postaráno. Ještě podstatnější je tento krok u jednočlenných společností, u kterých by delší nečinnost mohla vést až k jejich likvidaci.[3]

Členství ve statutárním orgánu naopak není předmětem dědictví, jedná se o volenou funkci, která bývá vázaná na specifické schopnosti statutára. Po smrti jednatele ukládá zákon společníkům povinnost zvolit do jednoho měsíce nového jednatele.[4]

Jak předejít problémům?

Dědické řízení bývá často zdlouhavé. U jednočlenných společností může takové zdržení způsobit vážné problémy a může dovést společnost až do likvidace. Je tedy nutné co nejrychleji ustanovit osobu, která bude vykonávat práva společníka a kdo bude za společnost jednat.

Potenciálním problémům, které skýtá dědické řízení může společník předejít volbou nového jednatele společnosti, nebo určením, kdo má být v případě jeho smrti správcem pozůstalosti. Úkolem správce pozůstalosti je zajistit, aby po dobu řízení o pozůstalosti zůstal majetek zachován a aby na něm nevznikaly ztráty. Může být ustanoven pro celou pozůstalost nebo jen její část.[5]

Ustanovení správce pozůstalosti vyžaduje formu veřejné listiny. Zůstavitel může správci pozůstalosti stanovit povinnosti či dát pokyny pro výkon správy a rovněž určit, zda a jakou za správu obdrží odměnu.[6]

Správce pozůstalosti je oprávněn vykonávat práva společníka včetně jmenování jednatele společnosti, a to zejména pokud byl společník jediným jednatelem.[7] Tímto postupem tedy lze ustanovit osobu vykonávající povinnosti jediného společníka, která zvolí nového jednatele a vyřeší tak druhou překážku řádného fungování společnosti.

Toto řešení je ideální pro jednočlenné společnosti. Společník může jako správce vybrat někoho, kdo je s vedením společnosti obeznámen, a dokonce mu dát k výkonu správy pokyny. Vedení pak bude dočasně vloženo do rukou někoho, v koho má společník důvěru a zajistí, že společnost bude fungovat nadále i po jeho smrti.[8]

Dalším nástrojem, který je možné využít pro usnadnění a urychlení pozůstalostního řízení je přesné rozdělení podílů ve společnosti mezi dědice jediného společníka, a to ideálně v závěti.[9]

Co je možné dělat v průběhu pozůstalostního řízení?

Jak již z výše uvedeného vyplývá, tak po smrti společníka a jednatele jednočlenné společnosti je nezbytné co nejdříve určit osobu, která bude obstarávat její záležitosti, tedy statutární orgán.

Nejlepší radou pro dědice zůstavitele, pokud mají zájem na dalším fungování společnosti, je dohoda. Pokud není zůstavitelem zvolen správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti, mohou správu vykonávat právě dědicové, a to společně a nerozdílně. Jinými slovy každý z nich má právo se o společnost starat a rozhodovat v rozsahu správy pozůstalosti (tj. tak aby majetek zůstal zachován a nevznikaly na něm škody). Kdyby dědicové nechtěli provádět správu pozůstalosti společně, tak se mohou dohodnout, že správu bude vykonávat pouze jeden z nich nebo několik z nich, případně požádat soud o ustanovení správce pozůstalosti.[10]

Tento průběh s sebou nese určitá rizika. Během neúspěšného dohadování a následného určování soudem může uběhnout lhůta, ve které musí být jmenován nový jednatel na místo zemřelého.

Lhůta pro jmenovaní nového jednatele je měsíční a v případě, že v ní nový jednatel zvolen není, může soud společnost zrušit a nařídit její likvidaci. Před uplynutím této lhůty je vyloučen zásah do vedení společnosti ze strany soudu, je však možné, aby byl společnosti soudem i před jejím uplynutím a za splnění zákonných podmínek jmenován opatrovník. Pokud není ve lhůtě zvolen jednatel, může být rovněž jmenován soudem na návrh kohokoli, kdo na to má zájem, a to až do doby, než bude řádně zvolen nový jednatel.[11]

Pokud tedy od smrti jednatele uběhne více než jeden měsíc a nový jednatel společnosti stále nebude jmenován, tak je vhodné podat neprodleně návrh soudu, aby jednatele jmenoval on.[12]

Závěr

Úmrtí jediného společníka a jednatele v jedné osobě může jednočlennou společnost uvrhnout do vážných problémů. Při nesprávném postupu může dojít k faktické paralýze společnosti – zaměstnanci nedostávají mzdy, společnost neplní své závazky, dochází k narušení obchodních vztahů a celé podnikání se může rozpadnout. V krajním případě pak situace může vyústit až v likvidaci společnosti.

Nejlepším řešením, jak tomuto zabránit je činnost samotného jediného společníka, který provede opatření pro případ své smrti (nejlépe závětí ve formě notářského zápisu), ve které určí dědice jeho podílu a určí správce pozůstalosti.

Pokud takto zemřelý jediný společník nepostupoval, tak je v průběhu dědického řízení možné ustanovit správce pozůstalosti, který může nového jednatele jmenovat, případně za výše uvedených podmínek podat návrh soudu na jmenování jednatele nebo na ustanovení opatrovníka.

Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud chcete mít přehled o aktuálních právních změnách a praktických doporučeních, přihlaste se k odběru našeho měsíčního newsletteru, který vám přináší nejnovější právní novinky a užitečné tipy.

Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.

Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání!

Mgr. Jakub Hanák,
advokát

Mgr. Jaroslav Jonáš,
advokátní koncipient

LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.

Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy

Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno

tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz

[1] Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, §1690

[2] Lokajíček, J a kol. Zákon o obchodních korporacích. Vybraná ustanovení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, §42

[3] Problematika úmrtí vlastníka společnosti, Právní prostor (online), (cit.: 16. 7. 2025), dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obchodni-pravo/problematika-umrti-vlastnika-spolecnosti

[4] §198 Zákona 90/2012 Sb. o obchodních korporacích

[5] Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, § 1556.

[6] Notářská komora ČR, Určení správce pozůstalosti (online), (cit.: 16. 7. 2025) dostupné z: https://www.nkcr.cz/sluzby/dedicke-pravo/urceni-spravce-pozustalosti

[7] Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, § 1678.

[8] Notářská komora ČR, Určení správce pozůstalosti (online), (cit.: 16. 7. 2025) dostupné z: https://www.nkcr.cz/sluzby/dedicke-pravo/urceni-spravce-pozustalosti.

[9] Závěť je jedním z druhů pořízení pro případ smrti, dalšími jsou dědická smlouva a dovětek

[10] § 42 Zákona 90/2012 Sb. o obchodních korporacích.

[11] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, § 198.

[12] § 198 Zákona 90/2012 Sb. o obchodních korporacích.

Mgr. Jakub Hanák, Mgr. Jaroslav Jonáš (LAWYA) 24.07.2025

Byznys a paragrafy, díl 15.: Změny závazků ze smlouvy uzavřené ve veřejné zakázce.

Vítáme vás u dalšího dílu naší série Byznys a paragrafy, kterou pro vás připravuje advokátní kancelář LAWYA. Změna závazků je celkem probádaná oblast z hlediska práva občanského. Soudě dle odborných textů a rozhodovací praxe se to zdá i u změny závazků ze smlouvy, která je výsledkem zadání veřejné zakázky. Je tomu opravdu tak? V tomto textu se zaměřím pouze na dílčí oblast, a to otázku aplikace § 222 odst. 3 zákona 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů („ZZVZ“).

Právní úprava § 222 odst. 3 ZZVZ

Ustanovení § 222 odst. 3 ZZVZ zní: „Podstatnou změnou závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku je taková změna smluvních podmínek, která by

a) umožnila účast jiných dodavatelů nebo by mohla ovlivnit výběr dodavatele v původním zadávacím řízení, pokud by zadávací podmínky původního zadávacího řízení odpovídaly této změně,
b) měnila ekonomickou rovnováhu závazku ze smlouvy ve prospěch vybraného dodavatele, nebo
c) vedla k významnému rozšíření rozsahu plnění veřejné zakázky.“

Jedná se o ustanovení, které vychází z velmi známého rozhodnutí SDEU zvaného „pressetext“. Jeho podstatou je stanovit, co je podstatnou změnou závazku bez ohledu na další aspekty (třeba o kolik % dojde k cenovému nárůstu). Ostatně změny, včetně vymezení finančního rozsahu, upravují zejména odstavce 4, 5 a 6 téhož ustanovení. V praxi se pak setkávám často s tím, že limit pro cenový nárůst je jasně dán těmito odstavci a víc „ani ťuk“. Je to tak?

Skrytá krása § 222 odst. 3 ZZVZ?

Předně je nutné vytknout před závorku několik bodů. Zadavatel musí myslet vždy na základní zásady zadávání veřejných zakázek, tedy § 6 ZZVZ – přiměřenost, transparentnost, rovné zacházení a zákaz diskriminace. Současně dle rozhodovací praxe je nutné vykládat ZZVZ tak, aby byl preferován takový význam, který je prosoutěžní.

Když se podíváme na § 222 odst. 3 ZZVZ, zjistíme, že máme 3 podmínky a bude stačit naplnění jediné z nich, aby změna byla posouzena jako podstatná a tedy nezákonná. Nebo také opačně, pokud nebude naplněna ani jedna z těchto 3 podmínek, bude se jednat o nepodstatnou změnu bez dalšího.

V čem je problém? Zadavatelská praxe je taková, že se posuzuje naplnění odstavců 4, 5 a 6, a pokud změny přesáhnou limity tam uvedené, předpokládá se, že jde o změnu nepovolenou. Na odst. 3 se prostě zapomíná.

Do jisté míry je to i pochopitelné. ZZVZ dává jasný návod, co se finančních limitů týče, a odst. 3 je neurčitý, což dává prostor k výkladu, avšak také obavu z toho, že si své stanovisko v budoucnu neobhájím. Jak tedy vnímat 3 zmíněné podmínky?

Účast jiných dodavatelů

Tato podmínka stanovuje pravidlo, že změna, kterou činíme, nesmí vést k tomu, že by to ovlivnilo okruh potenciálních dodavatelů nebo by to ovlivnilo výběr nejvhodnější nabídky.

Demonstrujme si to na příkladu. Mám veřejnou zakázku na provedení stavebních prací, například stavba mateřské školy. Současně zadavatel stanoví, že zhotovitel musí provést i sanaci kontaminované půdy nebezpečným odpadem (ekologická zátěž). Takový typ prací je velmi specifický, vyžaduje speciální podnikatelská oprávnění a je vůbec otázkou, zda by zadavatel mohl takto stanovit zadávací podmínky. Představme si však, že ano.

Následně se po podpisu smlouvy zadavatel i zhotovitel dohodnou na dodatku k SoD, který stanoví, že se sanace z předmětu díla vyjímá a bude realizována jiným zhotovitelem.

Zde jde typicky o změnu, která by mohla znamenat účast jiných dodavatelů (ti, co nemají vhodného subdodavatele, nemohli podat nabídku) v původním zadávacím řízení. Taktéž by toto mohlo mít i vliv na posouzení nabídek. To bychom se však museli podívat do rozpočtů, co by takové vypuštění udělalo s pořadím nabídek.

Změna ekonomické rovnováhy

Jedná se však o změnu ekonomické rovnováhy ve prospěch zhotovitele. Změna ve prospěch zadavatele je přípustná. Pokud tedy zhotovitel přijde s tím, že složí navíc bankovní záruku, prodlouží záruky. Směle do toho.

Co je na blacklistu? Nejkřiklavější příklady jsou jasné. Žádné rušení smluvních pokut, zavedení zálohových plateb, zrušení pozastávek a tak podobně. Tohle vše ekonomicky zhotoviteli jednoznačně pomáhá a není proto dovoleno.

Významné rozšíření předmětu plnění

Tento bod bude asi nejtěžší oříšek k rozlousknutí. Co se rozumí významným rozšířením předmětu plnění? 10 %? 30 %? 70 %? Odpovědět se na to tímto způsobem nedá. Bude vždy záležet na konkrétní situaci. Nicméně myslím si, že pokud půjde o změnu, která rozsahem odpovídá změně de minimis, neviděl bych v tom nutně problém. Samozřejmě v kontextu ostatních okolností.

Aplikace § 222 odst. 3 ZZVZ

Pojďme si uvést konkrétní příklad, který podle mého názoru může zadavatel aplikovat, ale nedělá tak (většinou). Vyjděme opětovně ze stavby mateřské školy. Tedy půjde o klasickou pozemní stavbu občanské vybavenosti za 30 mil. Kč bez DPH. V průběhu realizace vyvstane potřeba realizovat FVE na střechu z důvodu snížení energetické náročnosti. Pro jednoduchost předpokládejme navýšení o 3 mil. Kč bez DPH (10 %).

Také si představme, že zadavatel již vyčerpal všechny možnosti stanovené v § 222 odst. 4, 5 a 6 ZZVZ. Přesto FVE na tu střechu potřebuje dát a není dost dobře možné, aby to realizoval jiný, nový, dodavatel. A proč se tedy nezamyslet nad § 222 odst. 3 ZZVZ?

Umožňuje taková změna účast jiných dodavatelů nebo by vedla k jinému hodnocení? Podle mě nikoliv. Co se týče účasti jiných dodavatelů, je to spíše naopak. A hodnocení? Jde o práce, které v původním položkovém rozpočtu nebudou nijak oceněny a těžko tak budeme porovnávat, jestli by to mělo vliv na výsledek hodnocení. Za mě tedy tato podmínka pro podstatnou změnu naplněna není.

Došlo by ke změně ekonomické rovnováhy ve prospěch zhotovitele. I zde je podle mého názoru odpověď záporná. Zhotovitel něco postaví, objednatel zaplatí. K posílení ekonomických aspektů ani u jedné strany nedochází. Za mě tedy tato podmínka pro podstatnou změnu naplněna není.

Dochází k podstatnému rozšíření předmětu veřejné zakázky? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Bude vždy záležet případ od případu. Nicméně záměrně jsem v zadání uvedl změnu ve výši 10 %. Pokud tato změna je v rozsahu změn de minimis, které nemusíme ve smyslu ZZVZ obhajovat, pak bych se klonil k výkladu, že nepůjde o podstatné rozšíření ani optikou § 222 odst. 3 ZZVZ. Za mě tedy tato podmínka pro podstatnou změnu naplněna není.

S ohledem na výše uvedené odstavce si myslím, že by měla být změna obhajitelná optikou § 222 odst. 3 ZZVZ, aniž bychom museli zkoumat odstavce další.

Závěr

Výše uvedená úvaha není dosud spolehlivě rozhodovací praxí vyřešena. Je tak nutno tento text vnímat touto optikou a skutečností, že v budoucnu může dojít k judikatornímu vyřešení této otázky. Za sebe se kloním k výkladu, že by mělo být možné provádět i změny díla s cenovým dopadem dle § 222 odst. 3 ZZVZ. Je zřejmé, že toto ustanovení klade na zadavatele daleko vyšší argumentační nároky, než odstavce ostatní. Při dobré argumentaci a podkladech však nevidím žádný důvod nevolit i tento postup.

Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.

Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání!

JUDr. Michal Šilhánek,
advokát

LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.

Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy

Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno

tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz

JUDr. Michal Šilhánek (LAWYA) 07.08.2025

Bez rozvrhu pracovní doby to nepůjde.

Ačkoli právní úprava rozvrhu pracovní doby nedoznala v poslední době žádných větších změn, přesto praxe nejednou v této věci chybuje, nebo si některé pojmy vykládá nesprávně. Nebude tedy na škodu malé opakování.

Jednou ze základních povinností zaměstnance je povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy „v rozvržené týdenní pracovní době“ [§ 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Už z toho se podává, že týdenní pracovní dobu je třeba rozvrhnout. Podle § 81 odstavec 1 zákoníku práce rozvrhuje pracovní dobu zaměstnavatel.[1]

Pokud jde o samotný rozvrh pracovní doby, je třeba věnovat pozornost především § 84 zákoníku práce: „Zaměstnavatel je povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny a v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena, pokud se nedohodne se zaměstnance na jiné době seznámení.“. Z tohoto ustanovení je možné dovodit zejména následující závěry:

Povinnost vypracovat rozvrh týdenní pracovní doby tíží zaměstnavatele.
Rozvrh pracovní doby musí být vypracován písemně.
Rozvrhuje se týdenní pracovní doba, nikoli tedy například práce přesčas či dovolená.
S rozvrhem pracovní doby je zaměstnavatel povinen zaměstnance seznámit. Není tedy nutné zaměstnanci písemný rozvrh pracovní doby doručovat. Zaměstnavatel by si však měl uvědomit, že v případě sporu, typicky o tom, zda zaměstnanec neomluveně zameškal směnu, bude muset být schopen prokázat, že zaměstnanec byl s písemným rozvrhem týdenní pracovní doby seznámen.
Zaměstnanec musí být s rozvrhem týdenní pracovní doby seznámen nejpozději dva týdny (v případě konta pracovní doby jeden týden) před začátkem období, na které je pracovní doba rozvržena. Zákoník práce připouští, aby se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli na jiné době seznámení s rozvrhem, tedy jak na době delší, tak i na době kratší. Taková dohoda může být obsažena například v pracovní smlouvě.
Táž pravidla jako pro rozvrh pracovní doby platí i pro změnu tohoto rozvrhu.

Rozvrhu pracovní doby, konkrétně problematice seznámení zaměstnance s tímto rozvrhem, se věnuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 631/2019: „Seznámení zaměstnance s písemně vypracovaným rozvrhem týdenní pracovní doby a jeho změnou (§ 84 ZPr) nutně nevyžaduje, aby zaměstnavatel rozvržení týdenní pracovní doby (jeho změnu) vždy zaměstnanci předal v písemné podobě; je-li rozvrh týdenní pracovní doby učiněn součástí pracovního řádu nebo jiného vnitřního předpisu, popřípadě ve formě písemného pokynu zaměstnavatele, s nímž má zaměstnance možnost se seznámit, postačí, je-li mu podána informace, že některým z uvedených způsobů ke změně v rozvržení týdenní pracovní doby došlo.“

V témže rozhodnutí upozorňuje Nejvyšší soud na následky toho, není-li písemný rozvrh pracovní doby vypracován, respektive zaměstnanec s tímto rozvrhem či jeho změnou není včas seznámen: „Dokud nejsou splněny obě podmínky stanovené v § 84 ZPr spočívající v zaměstnavatelem vypracovaném písemném rozvrhu týdenní pracovní doby a v seznámení zaměstnance s jeho obsahem v zákonem stanovené, popřípadě zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuté době, ke změně v rozvržení týdenní pracovní doby nedochází (nové rozvržení týdenní pracovní doby nenabývá účinnosti) a zaměstnanec se nevykonáváním práce v takto neúčinně rozvržené týdenní pracovní době nemůže ani dopustit neomluveného zameškání práce.“

Lze tak uzavřít, že neprokáže-li zaměstnavatel, že zaměstnanci písemně rozvrhl týdenní pracovní dobu a že zaměstnance s tímto rozvrhem včas seznámil, může být jen stěží úspěšný v soudním sporu vyvolaném žalobou zaměstnance na určení neplatnosti výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru, které předtím dal zaměstnavatel zaměstnanci pro neomluvenou absenci.

Je důležité nezaměňovat a nesměšovat rozvrh týdenní pracovní doby a evidenci pracovní doby. Evidenci pracovní doby upravuje § 96 zákoníku práce, který zaměstnavatel ukládá povinnost vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci s vyznačení začátku a konce odpracované směny, odpracované práce přesčas, odpracované noční práce, odpracované doby v době pracovní pohotovosti a evidenci začátku a konce pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec držel. Už z opakovaného použití slova „odpracované“ v § 96 zákoníku práce je zřejmé, že evidence pracovní doby zachycuje minulost. To je hlavní rozdíl oproti rozvrhu týdenní pracovní doby, který představuje plán do budoucna.

Porušení povinností zaměstnavatele ohledně rozvrhu týdenní pracovní doby představuje nejen přestupek podle zákona o inspekci práce a může být postiženo pokutou až 2.000.000 Kč[2], ale především může způsobit zaměstnavateli potíže v případném sporu se zaměstnancem, jak jsme vysvětlili výše. Bez rozvrhu pracovní doby to zkrátka nepůjde.

Mgr. Václav Vlk
advokát / Associate Partner

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
e-mail: vaclav.vlk@roedl.com

[1] Pro účely tohoto článku ponechejme stranou možnost uvedenou v § 87a zákoníku práce, tedy že zaměstnavatel a zaměstnanec mohou uzavřít písemnou dohodu, podle níž si zaměstnanec za sjednaných podmínek bude sám rozvrhovat pracovní dobu do směn.

[2] Srov. § 15 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. d) a § 28 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. d) zákona o inspekci práce.

[*] Aktualizace článku, 18.6.2025

Mgr. Václav Vlk (Rödl & Partner) 18.06.2025

Finální podoba flexibilní novely zákoníku práce nabyla účinnosti – co nás čeká?

Dne 1.6.2025 nabyla účinnosti dlouho očekávaná a v mnohém přelomová novela zákona 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“), plošně označovaná jako tzv. flexinovela zákoníku práce. Pojďme si zrekapitulovat přehled toho nejdůležitějšího, co flexinovela ve své finální podobě nakonec do zákoníku práce vtělila a s čím bude nutné v pracovně-právních vztazích do budoucna počítat.

Prodloužení zkušební doby

Jednou z významných změn novely je prodloužení nejvyšší přípustné délky zkušební doby v § 35 zákoníku práce, a to ze 3 na 4 měsíce u běžných zaměstnanců a z 6 na 8 měsíců u vedoucích zaměstnanců. Novelou bylo zaměstnavatelům umožněno i prodlužování zkušební doby v jejím průběhu, což předchozí právní úprava zapovídala. Prodloužení však bude možné jen na základě dohody stran, přičemž takovou dohodou nebude možné překročit nový maximální zákonný limit 4 (resp. 8) měsíců. Zkušební doba se také bude automaticky prodlužovat o pracovní (nikoli kalendářní) dny, v nichž zaměstnanec během zkušební doby neodpracoval celou směnu z důvodu překážek v práci, čerpání dovolené nebo neomluveného zameškání práce.

Změny v běhu lhůt v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru

Novela zákoníku práce zásadně mění i způsob počítání výpovědní doby. Nově výpovědní doba začne běžet dnem doručení výpovědi druhé straně a skončí dnem, který se s tímto dnem číselně shoduje v měsíci, kdy výpovědní doba uplyne. Pokud takový den neexistuje, připadne konec výpovědní doby na poslední den příslušného měsíce. Novelou se rovněž zkracuje minimální délka výpovědní doby u výpovědních důvodů specifikovaných v § 52 písm. f) až h) zákoníku práce (tj. v případech nesplňování předpokladů či požadavků na řádný výkon práce a porušování pracovních povinností), a to na pouhý 1 měsíc. Na výpovědi doručené do 31.05.2025 se v každém případě uplatní ještě předchozí právní úprava.

Novela zákoníku práce prodloužila také subjektivní lhůtu pro možnost podání výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, a to ze dvou na tři měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu opravňujícího pracovní poměr ukončit. Tato subjektivní lhůta však bude limitována novou objektivní lhůtou v délce 15 měsíců od vzniku důvodu k výpovědi nebo okamžitému zrušení – bez ohledu na okamžik, kdy se o něm zaměstnavatel dozvěděl.

Změny týkající se neplatného rozvázání pracovního poměru

V případě neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (ať už formou výpovědi, okamžitého zrušení nebo zrušení ve zkušební době) nově postačí, aby zaměstnanec zaměstnavateli písemně oznámil, že na dalším pokračování pracovního poměru trvá. Z dikce zákona byl odstraněn požadavek učinit oznámení „bez zbytečného odkladu“, což je i v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Do zákoníku práce bylo rovněž výslovně vloženo, že zaměstnanci v případě neplatného rozvázání pracovního poměru náleží nejen náhrada mzdy nebo platu, ale i právo na dovolenou za dobu, po kterou neplatně rozvázaný pracovněprávní vztah de facto trval.

Sloučení výpovědních důvodů souvisejících se zdravotní nezpůsobilostí

Novela dále sjednotila výpovědní důvody specifikované v § 52 písm. d) a e) zákoníku práce, které se doposud lišily pouze příčinou dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti. Zákonodárce tím zareagoval na problémy v aplikační praxi, kdy nesprávná volba příslušného výpovědního důvodu často vedla k neplatnosti rozvázání pracovního poměru, bez ohledu na skutkové okolnosti. Sloučení těchto dvou výpovědních důvodů by mělo vést ke zvýšení právní jistoty i ke snížení rizika zbytečných procesních chyb.

Nová pravidla pro řetězení pracovních poměrů na dobu určitou

U zaměstnanců, kteří nastupují jako zástup za pracovníky na mateřské, otcovské nebo rodičovské dovolené, byla do zákona vtělena výjimka z obecného pravidla, podle něhož pracovní poměr na dobu určitou může u jednoho zaměstnavatele činit maximálně 3 roky a lze jej opakovat nejvýše dvakrát (tj. celkem může být sjednán maximálně třikrát). Tito zaměstnanci budou nyní moci uzavírat smlouvu na dobu určitou s týž zaměstnavatelem opakovaně bez početního omezení. Limitem však i nadále zůstane celková doba trvání pracovního poměru, která bude činit maximálně 3 roky na „jeden“ pracovní poměr a celkem 9 let v součtu „všech“ pracovních poměrů uzavřených na dobu určitou. Je však potřeba zdůraznit, že změna se týká pouze zaměstnanců, kteří nastupují jako zástup za pracovníky na mateřské, otcovské nebo rodičovské dovolené – u ostatních zaměstnanců se uplatní dosavadní pravidla beze změn.

Posílení ochrany a zvýšení flexibility pro zaměstnance na rodičovské dovolené

Novela dále rozšiřuje ochranu zaměstnanců vracejících se z rodičovské dovolené. Zaměstnavatel bude nově povinen zařadit zaměstnance na původní práci a pracoviště, nastoupí-li do práce po skončení rodičovské dovolené přede dnem, kdy dítě dosáhne věku 2 let. Tato povinnost, která doposud platila pouze po dobu mateřské dovolené, resp. její délkové ekvivalence u rodičovské dovolené, má za cíl zvýšit jistotu zaměstnanců ohledně návratu do zaměstnání na „stejné místo“ a současně je motivovat k dřívějšímu zapojení do pracovního procesu. Nezanedbatelná část rodičů totiž dnes využívá rodičovskou dovolenou v její maximální délce 3 let a na trh práce se tak vracejí zpět relativně pozdě.

Synchronizace pracovního a rodinného života představuje neustále větší výzvu, na kterou zákonodárce konečně reaguje úpravou reflektující praktické potřeby zaměstnanců. Novela vychází vstříc těm, kteří si během rodičovské dovolené přejí u svého stávajícího zaměstnavatele „přivydělat“ (např. na základě DPP nebo DPČ), a to výkonem stejného druhu práce, jaký mají sjednaný v rámci hlavního pracovního poměru. Dosavadní znění § 34 zákoníku práce totiž výkon podobné paralelní činnosti zakazovalo. Novelou však byla pro zaměstnance čerpající rodičovskou dovolenou zavedena výjimka, která jim umožní uzavřít DPP nebo DPČ na stejný druh práce, pokud bude paralelní smluvní vztah časově omezen na dobu čerpání rodičovské dovolené (nebo její části).

Zaměstnávání mladistvých od 14 let

Novela rovněž reflektuje potřebu zapojení mladistvých do pracovního života. Nově bude umožněno zaměstnávat osoby od 14 let během „velkých“ letních prázdnin. Pouze však s písemným souhlasem zákonného zástupce a pod podmínkou, že půjde o lehké (nenáročné) práce, které jsou zdravotně nezávadné a nenarušují budoucí vývoj mladistvého. Maximální pracovní doba bude stanovena na 7 hodin denně a 35 hodin týdně.

Závěrem

Mezi další změny novely patří například dílčí změny v elektronickém doručování písemností, změny v možnostech výplaty mzdy v cizí měně, nebo v oblasti rozvrhování pracovní doby. Poněkud kontroverzní změna spočívající ve výpovědi bez udání důvodu nakonec do finálního znění novely „neprošla“. Flexibilní novelu je v každém případě potřeba hodnotit pozitivně, jelikož představuje modernizaci pracovního práva a přináší konkrétní kroky k vytvoření konkurenceschopného a zároveň sociálně odpovědného pracovního trhu v České republice.

JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D.,
zakladatel advokátní kanceláře Matzner & Vítek a odborný asistent na právnické fakultě

Matzner & Vítek

Anny Letenské 34/7
120 00 Praha 2

Tel.: +420 222 254 555
e-mail: info@matznervitek.cz

JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D. (Matzner & Vítek) 24.06.2025

K jednomu z výkladových úskalí na úseku regulace slev.

Naše advokátní kancelář se již dlouhodobě specializuje na právní poradenství na úseku potravinového práva, práva ochrany spotřebitele a všeobecně veřejnoprávní regulace s tím související. Tímto příspěvkem bychom se rádi dotkli jednoho z několika interpretačních úskalí, která s sebou s účinností od 6. 1. 2023 přinesla novelizace[1]) zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoS“).

Konkrétně potom hovoříme o obsahové náplni ust. § 12a odst. (2) ZOS, které představuje zákonnou výjimku z jinak obecně platných pravidel stanovených pro uvádění informací o slevě z ceny výrobku podle ust. § 12a odst. (1) ZoS.

Dle základního ust. § 12a odst. (1) písm. a) – c) ZoS platí, že: „Informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával: A) v době 30 dnů před poskytnutím slevy, B) od okamžiku, kdy začal výrobek nabízet a prodávat, do okamžiku poskytnutí slevy, pokud je výrobek v prodeji dobu kratší než 30 dnů, nebo C) v době 30 dnů před prvním poskytnutím slevy, zvyšuje-li prodávající slevu z ceny postupně.“

Toto na první pohled poměrně šroubovaně konstruované ustanovení prodávajícímu v zásadě ukládá, že pokud ten hodlá určité zboží nabízet k jeho koupi ve slevě, musí (a to právě nově od 6. 1. 2023) uvést vedle prodejní ceny po slevě i nejnižší cenu, za kterou daný výrobek prodával v určitém období před zavedením příslušné slevy (dále též „předchozí nejnižší cena“). A to vše s tím, že základním obdobím pro určení předchozí nejnižší ceny je období 30 dnů.

Předmětná právní povinnost ovšem není z hlediska sortimentního všeobjímající a pro prodávající je tak dobrou zprávou, že i z této povinnosti existuje zákonná výjimka, a to právě v podobě ust. § 12a odst. (2) ZoS. Dle tohoto ustanovení totiž platí, že (zjednodušeně řečeno) povinnost uvádět předchozí nejnižší cenu se nepoužije pro výrobky, které podléhají rychlé zkáze, nebo pro výrobky s krátkou dobou spotřeby.

Na první pohled by se tak mohlo zdát, že zákonem definovaná výjimka je poměrně zřejmá a že nemusí vzbuzovat nějaké zvláštní otázky ohledně toho, co se takovými výrobky, na něž se ona výjimka vztahuje, vlastně rozumí. A to vše navíc tehdy, vezmeme-li v úvahu Důvodovou zprávu k zákonu 374/2022 Sb. (dále též „Důvodová zpráva“)[2]). Ta totiž ve vazbě na zde diskutovanou problematiku na str. 104 uvádí, že se stanovuje výjimka pro „(…) výrobky, které podléhají rychlé zkáze nebo s krátkou dobou spotřeby. Většinou se bude jednat o potraviny s krátkou dobou použitelnosti, či potraviny určené k okamžité konzumaci, jako jsou mléčné výrobky, lahůdkářské výrobky, masné výrobky a uzeniny, čerstvé pečivo, ryby atd.“

Je tedy zjevné, že za účelem bližšího vymezení zákonem použitých pojmů „výrobek, který podléhá rychlé zkáze“ a „výrobek s krátkou dobou spotřeby“ se zákonodárce vydal cestou jakéhosi neurčitého opisu s tím, že se zpravidla bude jednat o potraviny s krátkou dobou použitelnosti.

A právě na tomto místě nastává pro prodejní praxi poměrně nepříjemná situace, lze říci v zásadě právní nejistota. Nejistota při uvažování o tom, o jaké konkrétní parametry se jedná, hovoří-li se o rychlé zkáze, krátké době spotřeby či krátké době použitelnosti. Tato nejistota se pak pochopitelně přímo promítá i do rozhodování o tom, u kterého z konkrétních výrobků nabízených k prodeji ve slevě prodávající ještě musí uvést předchozí nejnižší cenu, a u kterého výrobku ve slevě již tak učinit nemusí. To vše přitom s ohledem na to, že porušení předmětné právní povinnosti je přestupkem dle ust. § 24 odst. (5) písm. k) ZoS, za jehož spáchání může dozorový orgán uložit pokutu až do výše 5.000.000,- Kč. Nic na uvedeném potom dle našeho názoru nemění ani to, že zákonodárce alespoň příkladmo naznačil okruh sortimentu, který by měl pod zákonnou výjimku spadat.

Výkladová nejistota ohledně obsahové náplně zákonné výjimky dle § 12a odst. (2) ZoS se potom jeví být ještě intenzivnější z důvodu, že v českém právním řádu jako takovém bychom jen stěží nalezli zákonnou definici pojmů jako jsou „rychlá zkáza“, „krátká doba spotřeby“ či „krátká doba použitelnosti“.

V rámci naší právní praxe jsme se proto opakovaně setkávali s klientskými dotazy na vyhodnocení toho, zda ten či onen konkrétní výrobek (leckdy i z mnoha stovek v úvahu připadajících) skutečně a bez pochyby spadá pod zákonnou výjimku, či nikoli. A pochopitelně, že pokud bychom měli vycházet toliko z vodítek, které adresátům právní normy poskytl samotný zákonodárce, bylo by sotva možné poskytnout alespoň minimálně uspokojivé odpovědi.

Proto ještě v době před tím, než vůbec vstoupila ve svou účinnost právní úprava v podobě § 12a ZoS, jsme provedli vlastní právní vyhodnocení situace ve snaze nalézt právní vodítko, které by prodejní praxi mohlo poskytnout vyšší právní standard při vlastním rozhodování o tom, který z jimi nabízených výrobků ve slevě ještě musí být označen předchozí nejnižší cenou, a který již nikoli. A v této souvislosti jsme dospěli k právnímu názoru, že v dané otázce bude zcela jistě právně relevantním východisko založené na aplikaci čl. 24 odst. (1) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům (dále též „Nařízení č. 1169/2011“).

Dle odkazovaného čl. 24 odst. (1) Nařízení č. 1169/2011 totiž platí, že: „V případě potravin, které z mikrobiologického hlediska snadno podléhají zkáze, a mohou tedy po krátké době představovat bezprostřední nebezpečí pro lidské zdraví, se datum minimální trvanlivosti nahradí datem použitelnosti („spotřebujte do“). (…).“

Jinými slovy řečeno, dle našeho názoru lze dovozovat, že pokud je u potraviny (výrobcem) uvedeno datum spotřeby, potažmo datum použitelnosti, lze takovou potravinu poměrně bezpečně právně kvalifikovat jako výrobek spadající pod výjimku dle ust. § 12a odst. (2) ZoS. Tedy, takový výrobek lze kvalifikovat jako výrobek, u kterého nemusí být uvedena předchozí nejnižší cena ve smyslu ust. § 12a odst. (1) ZoS v případě, že tento je prodávajícím nabízen ke koupi ve slevě.

Na tomto místě potom dodáváme, že výše předestřenou právní interpretaci zaujal (jako odvolací orgán) i ústřední inspektorát jednoho z českých dozorových orgánů v rámci přestupkového řízení, v němž jsme jednoho z našich klientů právně zastupovali.

Pro prodejní praxi konečně považujeme za vhodné doplnit, že pokud se na konkrétní výrobek vztahuje výjimka dle ust. § 12a odst. (2) ZoS, pak nejenže se na takový výrobek ve slevě nevztahuje povinnost prodávajícího uvést předchozí nejnižší cenu, ale (logicky) se na takový výrobek ve slevě nevztahuje ani další z povinností, která se jinak dovozuje z ust. § 12a odst. (1) ZoS. A to sice povinnost, že pokud prodávající hodlá u výrobku ve slevě uvést procentní výši slevy, musí příslušné procento slevy vypočítat a uvést (právě a jen) z příslušné nejnižší ceny před zavedením slevy.[3]) Upozorňujeme ovšem, že i tak musí být prodávající obezřetní a jednat v rámci své prodejní praxe tak, aby se nedostávali do případného střetu s právní úpravou na úseku tzv. nekalých obchodních praktik ve smyslu ust. § 4 a násl. ZoS.

Mgr. Marek Ždímal,
advokátní koncipient

Mgr. Jaroslav Hroza,
advokát a partner

CHS LEGAL, s.r.o., advokátní kancelář

The Park
V parku 2308/8
148 00 Praha 4

Tel.: +420 222 512 179
e-mail: recepce@chslegal.eu

[1]) Jednalo se o zákon 374/2022 Sb., kterým se mění zákon 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2]) Dostupná >>> zde.

[3]) K problematice procentního vyjádření výše slevy jen dodejme, že ani při velmi důsledném seznámení s textem ust. § 12a odst. (1) ZoS by i velmi pozorný čtenář nejspíše nedovodil, že právě podle tohoto ustanovení prodávajícího tíží ona povinnost procento slevy vypočítat a uvést z nejnižší předchozí ceny [identifikované dle pravidel obsažených v ust. §12a odst. (1) ZoS]. Bližší výklad k tomuto bodu a související vývoj výkladové praxe by zcela jistě vydaly na samostatné pojednání, avšak (a nebo spíše protože) předmětem tohoto článku je zacílení na poněkud jinou (byť související) problematiku, omezujeme se v tomto směru toliko na odkaz na Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. C‑330/23 (ve věci Verbraucherzentrale Baden-Württemberg eV proti Aldi Süd Dienstleistungs SE & Co. OHG) ve spojení se Sdělením Evropské komise ze dne 29. 12. 2021 č. 2021/C 526/02.

[*] aktualizace článku 10.6.2025

Mgr. Marek Ždímal, Mgr. Jaroslav Hroza (CHS LEGAL) 10.06.2025