Smlouva o realitním zprostředkování – na co si dát pozor z pohledu realitního makléře.* 

Znamená „převedení na jinou práci“ stále to, co říká zákon?* 

Zrušení platebního účtu ze strany banky.* 

Žaloba na doplnění pasiv podle § 66 odst. 1 písm. b) ZOK.* 

Smlouva o realitním zprostředkování – na co si dát pozor z pohledu realitního makléře.

Smlouva o realitním zprostředkování je smlouvou, se kterou se denně setkávají realitní zprostředkovatelé (realitní makléři), avšak v průběhu času se s ní patrně setká většina z nás. Od účinnosti zákona o realitním zprostředkování (dále jen „ZRZ“)[1] v roce 2020 již několik let platí zpřísněná pravidla pro obsah a náležitosti takové smlouvy. Přesto řada realitních zprostředkovatelů nadále ve své každodenní obchodní praxi tyto zákonné požadavky příliš nereflektuje, případně je zcela opomíjí, a to přesto, že potenciální negativní důsledky jejich nedodržení rozhodně nejsou zanedbatelné.

Účelem tohoto článku je proto přehledně představit a upozornit na ta zásadní témata, na která by realitní zprostředkovatel měl při sepisování a uzavírání smlouvy o realitním zprostředkování se svým klientem vždy pamatovat.[2]

Obecně o smlouvě o realitním zprostředkování a jejích náležitostech

Smlouvou o realitním zprostředkování se obecně rozumí smlouva o zprostředkování, kterou se realitní zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření realitní smlouvy. Realitní smlouvou se pak dle ZRZ rozumí smlouva o nabytí vlastnického práva k nemovité věci (typicky kupní smlouva, darovací smlouva či směnná smlouva), jakož i smlouva o nabytí práva, jež obsahuje nebo s nímž je spojeno oprávnění užívat nebo požívat nemovitou věc, byt nebo nebytový prostor, ledaže se jedná o ubytování (tedy typicky nájemní smlouva nebo pachtovní smlouva).

Na rozdíl od jiných smluv uzavíraných při běžném obchodním styku, platí pro náležitosti smlouvy o realitním zprostředkování vedle obecných náležitostí dle občanského zákoníku (dále jen „OZ“),[3] také zvláštní pravidla a požadavky zakotvené přímo v ZRZ.

Smlouva o realitním zprostředkování musí mít písemnou formu, podpisy postačí prosté a není nutné jejich úřední ověření. Pro platnost smlouvy o realitním zprostředkování nyní postačují i prosté elektronické podpisy (např. s využitím služby Docusign, Signi apod.).[4] Pokud by smlouva o realitním zprostředkování nebyla uzavřena v písemné formě, lze se dovolat její relativní neplatnosti.

Výpis z katastru nemovitostí

V případě uzavírání smlouvy se zájemcem o nabytí vlastnického práva k nemovité věci, nebo práva, jež obsahuje nebo s nímž je spojeno oprávnění užívat nebo požívat nemovitost (resp. byt nebo nebytový prostor), je pak další povinností realitního zprostředkovatele nejpozději v den podpisu smlouvy o realitním zprostředkování předat zájemci výpis z veřejného seznamu týkající se předmětné nemovitosti, nejčastěji tedy výpis z listu vlastnictví katastru nemovitostí; tento výpis nesmí být starší více než 3 pracovní dny před uzavřením smlouvy o realitním zprostředkování. Zákon výslovně stanoví, že výpis může být pořízen i dálkovým přístupem do katastru nemovitostí a připojen ke smlouvě o realitním zprostředkování pouhým vytištěním.

Důsledky případného nesplnění výše popsané zákonné povinnosti jsou pro realitního zprostředkovatele potenciálně závažné. V případě neposkytnutí výpisu z veřejného seznamu (katastru nemovitostí) má totiž zájemce právo do 14 dnů ode dne uzavření smlouvy o realitním zprostředkování od této smlouvy odstoupit (§ 11 odst. 3 ZRZ).

Pokud by v době uzavření smlouvy o realitním zprostředkování nebyla ještě známá identifikace nemovitosti, může být smlouva o realitním zprostředkování platně uzavřena i bez předložení tohoto výpisu. Realitní zprostředkovatel se však této povinnosti ani v takovém případě nevyhne, neboť výpis z katastru nemovitostí je povinen poskytnout zájemci do 14 dnů ode dne, kdy bude konkrétní nemovitost známa (§ 12 odst. 2 ZRZ). V případě nesplnění této povinnosti umožňuje zákon zájemci bez stanovení lhůty odstoupit od smlouvy.

Realitním zprostředkovatelům tak lze doporučit, aby požadovaný výpis z katastru nemovitostí ideálně vždy přikládali jako přílohu smlouvy o realitním zprostředkování. Pokud by nebyla nemovitost v době uzavírání této smlouvy známa a realitní zprostředkovatel by tedy předával výpis až následně, lze doporučit, aby budoucí předání výpisu bylo vždy řádně zadokumentováno a stvrzeno podpisem zájemce o jeho převzetí.

Připomínáme však, že výše popsané povinnosti se týkají pouze situace, kdy je zájemcem kupující nebo zájemce o užívání nemovitosti; v případě zprostředkování pro vlastníka nemovitosti jako prodávajícího, pronajímatele, či např. propachtovatele realitní zprostředkovatel není z logických důvodů povinen předkládat žádný výpis.

Informace o závadách a omezeních

Realitní zprostředkovatel má dále povinnost nejpozději při uzavření smlouvy o realitním zprostředkování informovat zájemce o nabytí vlastnického práva k nemovité věci, nebo práva, jež obsahuje nebo s nímž je spojeno oprávnění užívat nebo požívat nemovitou věc, byt nebo nebytový prostor, o konkrétních závadách a omezeních, které plynou z veřejných seznamů a dále o těch, o nichž realitní zprostředkovatel věděl nebo vzhledem ke své odborné způsobilosti měl vědět (§ 12 odst. 1 ZRZ). Tato informační povinnost tíží realitního zprostředkovatele opět pouze, jde-li o zájemce o koupi nebo užívání nemovitosti. Naopak nedává smysl, aby realitní zprostředkovatel poskytoval informace o závadách a omezeních nemovitosti jejímu vlastníkovi.

Příslušná informační povinnost se vztahuje na právní vady nemovitosti zjistitelné z veřejného seznamu, jakož i na faktické závady nemovitosti či jiné vady a omezení, které se do katastru nemovitostí nezapisují, za podmínky, že o nich realitní zprostředkovatel věděl nebo vědět měl.

Právními vadami se rozumí zejména zástavní právo, služebnosti a věcná břemena, nájemní či pachtovní právo, předkupní právo či poznámka spornosti nebo zahájení exekuce. Některé z právních vad se zapisují do veřejného seznamu obligatorně (zástavní právo, zahájení exekuce prodejem nemovitosti), jiné pouze fakultativně (nájemní či pachtovní právo). Faktickými vadami jsou pak typicky vady v konstrukci nemovitosti, či plíseň v bytě. Pokud by se jednalo o skryté vady nemovitosti, je realitní zprostředkoval povinen o těchto vadách informovat pouze, pokud by o nich skutečně věděl či vědět měl vzhledem ke své odborné způsobilosti.

Z praktického pohledu lze doporučit, aby realitní zprostředkovatel uvedl všechny známé vady a omezení přímo v samotném textu smlouvy o realitním zprostředkování, případně s využitím k ní přiloženého výpisu z katastru nemovitostí.

Opětovně i u této informační povinnosti platí, že není-li v době sjednání smlouvy o realitním zprostředkování známa konkrétní nemovitost, je realitní zprostředkovatel povinen informovat zájemce o vadách a omezeních, jakož i předat mu výpis z katastru nemovitostí do 14 dnů ode dne, co bude konkrétní nemovitost známa (§ 12 odst. 2 ZRZ).

Nesplnění popsaných informačních povinností ve výše uvedených lhůtách (dle okolností buď nejpozději při uzavření smlouvy o realitním zprostředkování, nebo do 14 dnů ode dne, co bude konkrétní nemovitost známa) zákon opět realitního zprostředkovatele potenciálně sankcionuje možností zájemce bez stanovení lhůty odstoupit od smlouvy.

S ohledem na uvedené lze proto doporučit maximální možnou obezřetnost. Pokud je smlouva o realitním zprostředkování sjednávána se zájemcem o koupi, pronájem nebo pacht nemovitosti, měl by realitní zprostředkovatel přistupovat k uložené informační povinnosti důsledně a uvést v textu smlouvy nejen vady a omezení plynoucí z katastru nemovitostí (jsou-li takové) a přiložit ke smlouvě výpis z katastru nemovitostí, ale též uvést všechny ostatní známé vady a omezení.

Informace o další provizi

V rámci široké informační povinnosti realitního zprostředkovatele vůči zájemci ukládá zákon realitnímu zprostředkovateli také povinnost nejpozději při uzavření smlouvy o realitním zprostředkování informovat zájemce o výši či způsobu určení provize, kterou dotyčný realitní zprostředkovatel sjednal se třetí osobou ke stejné nemovitosti před tím, než uzavřel smlouvu o realitním zprostředkování s aktuálním zájemcem (§ 12 odst. 3 ZRZ).

Z důvodové zprávy k ZRZ lze dovodit, že zákon apriori nezakazuje, aby realitní zprostředkovatel uzavřel smlouvu o realitním zprostředkování ke stejné nemovitosti s více účastníky, kdy s každým z nich bude mít sjednanou provizi (tj. např. i s prodávajícím a kupujícím k jednomu a tomtéž bytu); i při takové konstrukci je však nadále třeba respektovat případnou překážku v podobě střetu zájmu realitního zprostředkovatele a další obecné korektivy zejména dle OZ.

Pokud by realitní zprostředkovatel o již sjednané provizi s jinou osobou (a o její výši, příp. způsobu jejího určení) zájemce nejpozději při uzavření smlouvy o realitním zprostředkování neinformoval, je zájemce opět oprávněn bez stanovení lhůty od smlouvy odstoupit.

Zákon tímto konkrétním ustanovením cíleně chrání zájemce a snaží se o zajištění co nejvyšší transparentnosti realitního zprostředkování. Toto lze do jisté míry pochopit zejména ve vztazích se spotřebitelem, nicméně uvedená povinnost dopadá dle textu zákona i na vztahy mezi podnikateli. Právě v těchto vztazích pak plnění této povinnosti bývá často velmi citlivé a problematické (např. z hlediska ochrany obchodního tajemství realitního zprostředkovatele či v rámci otázky jeho konkurenceschopnosti na trhu).

Pojištění realitního zprostředkovatele

Realitní zprostředkovatel musí být po celou dobu výkonu své činnosti pojištěn pro případ povinnosti nahradit zájemci újmu způsobenou výkonem realitního zprostředkování, a to alespoň se zákonným limitem pojistného plnění.[5] Pokud bude zájemce vyžadovat předložení potvrzení o pojištění, je realitní zprostředkovatel povinen takovému požadavku ze zákona vyhovět a předložit zájemci příslušnou pojistku (tj. potvrzení o uzavření pojistné smlouvy, nikoli nutně celou pojistnou smlouvu).[6]

Byť zákon nestanoví jako podmínku uvádět ve smlouvě informaci o pojištění realitního zprostředkování, bývá dobrou obchodní praxí zahrnout příslušné prohlášení do textu smlouvy, případně rovnou přiložit i pojistku jako doklad o sjednání předepsaného pojištění. V případě, že zájemce zažádá po realitním zprostředkovateli pojistku, považujeme opět za vhodné předání řádně zadokumentovat a stvrdit podpisem zájemce.

Výhradní realitní zprostředkování

Výhradním realitním zprostředkováním se dle ZRZ rozumí ujednání mezi realitním zprostředkovatelem a zájemcem ohledně konkrétní nemovitosti spočívající v omezení práva zájemce na uzavření smlouvy o realitním zprostředkování ke stejné nemovitosti s jiným realitním zprostředkovatelem, jakož i omezení práva zájemce na uzavření realitní smlouvy bez součinnosti realitního zprostředkovatele.

Ujednání o výhradním realitním zprostředkování však může dle ZRZ nabýt účinnosti nejdříve až dnem uzavření smlouvy o realitním zprostředkování. Není přitom rozhodné, zda se jedná o ujednání přímo v textu smlouvy o realitním zprostředkování nebo v samostatném dokumentu uzavřeném mezi stranami.

Zvláštní povinnosti ve vztahu ke spotřebiteli

ZRZ dále poskytuje zvýšenou míru ochrany spotřebitelům ve vztazích realitního zprostředkování. V případě, že je zájemcem spotřebitel, zákon výslovně zakazuje, aby byla ve smlouvě o realitním zprostředkování uložena zájemci povinnost uzavřít realitní smlouvu nebo budoucí realitní smlouvu (tj. např. smlouvu kupní, nájemní či pachtovní). Je zajímavé, že zákon hovoří výslovně pouze o spotřebiteli, nicméně aktuální výklad tenduje stejný zákaz aplikovat, i pokud je zájemcem podnikatel.[7]

Rovněž je výslovně zakázáno, aby jakýkoliv dluh ze smlouvy o realitním zprostředkování byl zajištěn směnkou nebo šekem, pokud je zájemcem spotřebitel (§ 16 ZRZ). Zákonodárce chtěl tímto logicky zamezit tomu, aby zájemci v postavení spotřebitele byli realitním zprostředkovatelem nuceni vystavovat uvedené zajišťovací instrumenty (typicky na uhrazení provize realitního zprostředkovatele), nicméně stávající zákonná textace je poměrně nešťastně formulována mnohem šířeji a při striktním výkladu fakticky vylučuje i opačnou situaci, aby sám realitní zprostředkovatel směnkou či šekem zajistil vlastní dluh vůči zájemci, který je spotřebitelem – tj. kdy spotřebitel je v postavení věřitele; máme pochybnosti o tom, zda toto mohlo skutečně být úmyslem zákonodárce, avšak spíše se domníváme, že se jedná o důsledek neobratné formulace zákona.

Je-li se zájemcem jako spotřebitelem sjednáváno výhradní realitní zprostředkování, může být sjednáno pouze na dobu určitou, a to maximálně na dobu 6 měsíců. Tato doba může být opakovaně prodloužena. Prodloužení však lze ujednat nejdříve 30 dnů přede dnem uplynutí ujednané doby (§ 17 odst. 4 ZRZ). Pokud je realitní zprostředkování se zájemcem jako spotřebitelem sjednáno jako nevýhradní, pak může být uzavřeno na dobu neurčitou, nicméně výpovědní doba může činit maximálně 1 měsíc (§ 18 ZRZ).

Je-li mezi realitním zprostředkovatelem a zájemcem jako spotřebitelem ujednána záloha na provizi realitního zprostředkovatele, nesmí tato převyšovat 2/3 ujednané provize (§ 19 odst. 3 ZRZ). Rovněž platí, že pokud realitní smlouva, k jejímuž uzavření se vztahoval vznik práva realitního zprostředkovatele na provizi, byla uzavřena z důvodu nečinnosti, pochybení nebo neposkytnutí odpovídající součinnosti realitního zprostředkovatele až po zániku závazku ze smlouvy o realitním zprostředkování, nemá realitní zprostředkovatel právo požadovat provizi po zájemci – spotřebiteli.

Konečně pak pro smlouvu o realitním zprostředkování zůstávají samozřejmě v platnosti i další omezení a podmínky ve vztahu ke smluvním vztahům se spotřebitelem tak, jak vyplývají z jiných právních předpisů – zejména OZ a zákona o ochraně spotřebitele.[8]

Závěr

Právní úprava představovaná ZRZ klade vůči realitním zprostředkovatelům řadu podmínek a omezení, které je třeba v souvislosti se smlouvou o realitním zprostředkování reflektovat a plnit. Právě důsledným plněním těchto zákonných požadavků, typicky pokud jde o informační a dokladové povinnosti realitního zprostředkovatele vůči zájemci, lze předejít poměrně zásadním negativním konsekvencím zejména v podobě možnosti jednostranného ukončení smlouvy ze strany zájemce, a tedy případné ztráty vyhlídek realitního zprostředkovatele na získání provize.

Bohužel samotný zákon situaci realitním zprostředkovatelům také příliš neulehčuje, neboť ohledně některých povinností je napsán poměrně nejasně a nepřesně. Další potenciální výtku vůči zákonu lze shledávat v možná až přehnaně široké zvýšené ochraně zájemce, kterou zákon na některých místech poměrně nevhodně přiznává nejen spotřebitelům, u nichž lze takovou ochranu v zásadě i pochopit, nýbrž ji přiznává obecně, tedy i ve vztazích mezi podnikateli. V těchto vztazích zvýšená ochrana zájemce dle našeho názoru naopak působí spíše jako uměle vnucená a nerespektující charakter podnikatelského prostředí – typickým příkladem je povinnost informovat zájemce o další provizi, kterou si realitní zprostředkovatel k dané nemovitosti dříve sjednal s jinou osobou.

V konečném důsledku tedy může být pro realitního zprostředkovatele poměrně obtížné řádně dostát všem zákonným požadavkům v souvislosti se sjednáváním smlouvy o realitním zprostředkování se svými klienty, což rozhodně nelze vnímat příliš pozitivně z hlediska praktických dopadů předmětné právní regulace.

I proto bude zajímavé dále sledovat, jak se k výkladu zejména problematických ustanovení ZRZ postaví postupně se vytvářející soudní judikatura.

JUDr. Miloš Kulda, Ph.D.,
advokát

Mgr. Karel Janeba,
advokátní koncipient

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.:      +420 227 629 700
E-mail:   info@plegal.cz

[1] Zákon 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zcela stranou proto logicky ponecháváme vlastní zákonné požadavky kladené ZRZ na výkon činnosti realitního zprostředkovatele.

[3] Zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; zejména § 2445 a násl.

[4] Viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 54 Co 217/2024-259, či náš článek >>> zde.

[5] Nejméně ve výši 1.750.000,- Kč na jednu pojistnou událost a nejméně ve výši 3.500.000,- Kč pro případ souběhu více pojistných událostí v jednom roce. Pokud realitní zprostředkovatel vykonává realitní činnost pouze pod jiným realitním zprostředkovatelem, jsou pojistné limity sníženy o 50 %. Porušení zákona na úrovni předepsaného pojištění lze dle ZRZ sankcionovat jako přestupek s pokutou až do výše 1.000.000,- Kč.

[6] Realitní zprostředkovatel je současně povinen předložit zájemci na vyžádání také smlouvu uzavřenou s jiným realitním zprostředkovatelem, jehož jménem, či s nezaměnitelným užitím jeho obchodního jména či obchodní značky, je konkrétní realitní zprostředkovatel oprávněn poskytovat činnost realitní zprostředkování.

[7] Např. PHILIPPI, Tomáš. § 14 [Zákaz uložit povinnost k uzavření zprostředkovávané smlouvy]. In: PHILIPPI, Tomáš. Zákon o realitním zprostředkování. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 104; shodně též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5143/2014.

[8] Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Karel Janeba, JUDr. Miloš Kulda, Ph.D. (PEYTON) 24.07.2025

---

Znamená „převedení na jinou práci“ stále to, co říká zákon?

Dle zákoníku práce[1] je zaměstnavatel v určitých případech oprávněn, a někdy dokonce povinen převést zaměstnance na jinou práci. Intuitivní chápání slovního spojení „převedení na jinou práci“ přitom svědčí pro závěr, že se jim myslí převedení „na jinou pozici“, tedy jednostranná změna druhu práce zaměstnance sjednaného v pracovní smlouvě. Tento význam ostatně přímo potvrzuje § 41 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého zaměstnavatel může v případě potřeby, tj. jestliže nepostačí pouhá změna pracovní náplně, převést zaměstnance „i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil.“

Pokud však pohlédneme na komentovanou úpravu „očima“ poslední judikatury Nejvyššího soudu, a zejména pak jeho návrhu na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce, který byl podán Ústavnímu soudu v říjnu 2024[2], ukazuje se, že význam pojmu „převedení na jinou práci“ může být ve výsledku dosti odlišný od jeho zákonného uchopení. Objevují se totiž důvodná podezření, že pravidlo umožňující jednostrannou změnu druhu práce proti vůli zaměstnance odporuje ústavnímu pořádku, konkrétně zákazu nucené práce a právu na svobodnou volbu povolání dle čl. 9 a 26 Listiny základních práv a svobod, o což také Nejvyšší soud opírá zmíněný návrh.

Zaměstnavatelé by tedy měli v případě nastání důvodů vyžadujících převedení zaměstnanců na jinou práci a při následných postupech zachovat zvýšenou míru opatrnosti. Spoléhání na jednoznačné znění textu zákona a přehlížení značně mnohotvárnějšího soudního výkladu totiž může způsobit zásadní nepříjemnosti, obzvláště v případech, kdy zaměstnanec s výkonem nové práce nesouhlasí.

Nadto je aktuálně třeba zohlednit také tzv. flexibilní novelu zákoníku práce[3], která nabyla účinnosti k 1. 6. 2025 a zavedla také podstatné změny v úpravě odstupného či v regulaci zdravotních důvodů pro převedení zaměstnanců na jinou práci a rozvázání jejich pracovních poměrů.

Návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce

1. Posuzovaný případ

V rámci soudního řízení předcházejícího podání návrhu Nejvyšší soudu na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce byl řešen případ zaměstnankyně, která pracovala pro České aerolinie, a. s. v pracovním poměru jako „palubní průvodčí“. Jednoho dne přitom utrpěla pracovní úraz s následkem dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k výkonu sjednané práce, což bylo potvrzeno lékařským posudkem poskytovatele pracovně lékařských služeb, a následně i přezkumným rozhodnutím krajského úřadu.

Zaměstnavatel v reakci na tento stav doručil zaměstnankyni kromě návrhu na změnu pracovní smlouvy také oznámení o jejím převedení na pozici „dispečera-plánovače“, a to „do doby zlepšení zdravotního stavu pro výkon práce palubní průvodčí“. Návrh změny pracovní smlouvy zaměstnankyně nepřijala a s převedením nesouhlasila.

České aerolinie, a. s. měly za to, že na základě převedení došlo k platné změně druhu práce zaměstnankyně, která byla nově povinna plnit pracovní úkoly jako „dispečer-plánovač“. Zaměstnankyně však tento názor nesdílela a přestala docházet do práce, na což zaměstnavatel reagoval doručením upozornění (tzv. „výtky“) dle § 52 písm. g) zákoníku práce, a následně také výpovědi ze stejného důvodu. Dle textu výpovědi se měla zaměstnankyně dopustit závažného porušení „pracovní kázně spočívajícího ve 25 neomluvených pracovních dnech a směnách.“ Zaměstnankyně výpověď napadla u soudu žalobou na určení neplatnosti dle § 72 zákoníku práce.

1. Pohled zákona

Pokud pohlédneme na popsaný případ čistě z hlediska znění relevantní zákonné úpravy, nabízí se poměrně jednoduché právní posouzení, a to ve prospěch zaměstnavatele. Ten totiž v souladu s § 41 odst. 1 písm. b)[4] a odst. 3 zákoníku práce při zjištění dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti zaměstnankyně zapříčiněné pracovním úrazem přistoupil ke splnění své zákonné povinnosti a převedl zaměstnankyni na práci jiného druhu, neboť by pouhá změna pracovní náplně v rámci pracovní smlouvy nebyla dostatečným řešením nastalých zdravotních problémů.

Dle mínění zaměstnavatele přitom byla nová práce pro zaměstnankyni vhodná ve smyslu § 41 odst. 6 zákoníku práce – odpovídala schopnostem, zdravotnímu stavu a pokud možno i kvalifikaci zaměstnankyně, což bylo následně potvrzeno také v rámci soudního přezkumu výpovědi. Samotný nesouhlas zaměstnankyně rovněž dle zákonné úpravy nehrál jako předpoklad převedení roli, jak výslovně potvrzuje výše citovaný § 41 odst. 3 zákoníku práce.

Dále je třeba posoudit zaměstnavatelem vymezenou dobu trvání převedení – „do zlepšení zdravotního stavu pro výkon práce palubní průvodčí“. Zde se nabízí předně poukaz na § 44 zákoníku práce, který výslovně počítá s trváním převedení po celou dobu trvání příslušných důvodů, tj. u zdravotní indispozice zaměstnance právě do doby (případného) znovunabytí zdravotní způsobilosti k výkonu sjednané práce. Jelikož přitom § 41 zákoníku práce směrem k době převedení pouze vyžaduje, aby byla předem projednána se zaměstnancem a uvedena v potvrzení o převedení, ale neuvádí ji výslovně jako podstatnou náležitost právního jednání zaměstnavatele a nestanoví ani požadovaný způsob jejího vymezení, nabízí se závěr, že i v tomto ohledu bylo převedení na jinou práci bezvadné[5].

Z pohledu zákonné úpravy se tudíž nabízí závěr, že došlo ke změně druhu práce zaměstnankyně, která v případě odmítání výkonu práce na pozici „dispečer-plánovač“ porušovala své základní pracovněprávní povinnosti[6] a dopouštěla se neomluvené absence v práci, za což ji hrozilo mimo jiné rozvázání pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. g) zákoníku práce. Rozsah absencí (25 pracovních dnů) přitom zároveň vybízí ke konstatování, že byl naplněn také zaměstnavatelem dovozený závažný stupeň vytýkaného porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru.

1. Pohled principiální a ústavní

Řešení případu se však podstatně komplikuje při zohlednění základních východisek soudobého pracovního práva, založeného na smluvním principu, a (především) zmíněných ústavně garantovaných základních práv. Ačkoliv totiž zaměstnavatel postupoval v souladu se zněním zákona, nelze přehlížet, že vyžadoval po zaměstnankyni prakticky trvale výkon práce, kterou si před vznikem pracovního poměru strany nedohodly. Po vyjádření nesouhlasu a odmítnutí výkonu nové práce přitom byla zaměstnankyně potrestána „sankčním“ ukončením pracovního poměru, a v návaznosti na to také ztrátou práva na odstupné ve výši ročního průměrného výdělku, na které by jinak dosáhla v případě rozvázání pracovního poměru z důvodu zdravotní nezpůsobilosti zapříčiněné pracovním úrazem dle § 52 písm. d) a § 67 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025.

Není zřejmě třeba příliš hluboké úvahy, aby se při pohledu na tento postup rozsvítilo čtenáři „výstražné červené světlo“ signalizující možný rozpor zákonné konstrukce převedení na jinou práci se zákazem nucené práce, která je vymezována jako práce nebo služba, k níž se osoba nenabídla dobrovolně a která se na ní vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu[7]. Požadování výkonu práce, na kterou byl zaměstnanec proti své vůli převeden, totiž pravděpodobně naplňuje všechny znaky nucené práce – zejména nedobrovolnost a pohrůžku trestu, přičemž v žádném z případů vyžadujících či umožňujících převedení dle § 41 odst. 1 a 2 zákoníku práce zřejmě nelze dovodit ani naplnění některé z výjimek, pro které čl. 9 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožňuje podrobení nucené práci v souladu s ústavním pořádkem[8].

Související důsledky těchto zásadních problémů řešil Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře, ovšem tehdy ještě „nepřímo“ a na zákonné úrovni, tj. bez posuzování (ne)souladu s ústavním pořádkem. Poukázat lze ku příkladu na rozsudek ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, kde Nejvyšší soud v rámci posuzování práva zaměstnance na odstupné ze smyslu a účelu zákonné úpravy dovodil, že převedení zaměstnance na jinou práci proti jeho vůli může mít pouze provizorní a dočasnou povahu, ale nevede k definitivní změně druhu práce.

Závěry vyslovené v tomto i v dalších rozsudcích Nejvyššího soudu přitom hrály podstatnou roli rovněž v rámci soudního řešení případu „palubní průvodčí“ na úrovni soudů prvního a druhého stupně. Oba tyto soudy totiž na základě dosti problematické argumentace, která však očividně ve velké míře stavěla na předchozím výkladu Nejvyššího soudu, dospěly k závěru, že je výpověď doručená zaměstnankyni neplatná [9].

Dovolání zaměstnavatele pak nasměřovalo případ k Nejvyššímu soudu, který patrně naznal, že tentokrát již nelze najít odpovídající výklad a řešení bez přezkumu ústavnosti zákonné úpravy. Rozhodl se proto přerušit dovolací řízení a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce[10]. Rozhodnutí pléna Ústavního soudu zatím nepadlo, ovšem dle autora článku hovoří pro vyhovění návrhu dosti silné argumenty.

Z hlediska řešení případu „palubní průvodčí“ by pak případné konstatování rozporu § 41 odst. 3 zákoníku práce s Listinou základních práv a svobod mělo vést k tomu, že Nejvyšší soud v pokračujícím řízení potvrdí závěry okresního a odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi zaměstnavatele, neboť by se zaměstnankyně z důvodu protiústavnosti vynucování výkonu jiné než sjednané práce nemohla dopustit zaměstnavatelem vytýkaného porušení povinností.

Předcházení rizikům při převádění zaměstnanců na jinou práci

Předchozí řádky potvrzují, že jádro problémů zákonné úpravy převedení na jinou práci leží zejména v § 41 odst. 3 zákoníku práce, podle něhož může zaměstnavatel jednostranně změnit zaměstnanci i proti jeho vůli druh práce sjednaný v pracovní smlouvě. I když přitom zatím není jasné, jak a kdy Ústavní soud rozhodne, zaměstnavatelé by již nyní měli přistupovat k textu daného ustanovení s patřičnou opatrností, vycházející zejména z předestřených výkladových postojů Nejvyššího soudu.

Konkrétně je vhodné přijmout výklad, podle něhož předmětné ustanovení navzdory svému znění vlastně nestanoví zaměstnavateli povinnost jednostranně změnit zaměstnanci druh práce, ale pouze tzv. nabídkovou povinnost. Jestliže tedy nastane zákonný důvod pro převedení (zejména dle § 41 odst. 1 zákoníku práce) a pokud nepostačí pouhá změna pracovní náplně zaměstnance v rámci pracovní smlouvy[11], měl by zaměstnavatel nabídnout zaměstnanci možnost výkonu jiné vhodné práce, pokud má takovou práci v rámci své organizační struktury k dispozici.

Následný postup pak bude záviset na postoji zaměstnance – jestliže bude souhlasit, pak by mělo následovat uzavření dohody o změně druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, případně převedení zaměstnance na jinou práci ve smyslu § 41 zákoníku práce, ovšem se souhlasem zaměstnance, vyjádřeným ideálně v písemné formě, a to nejenom k převedení samotnému, ale i k době jeho trvání.

Pokud naopak zaměstnanec souhlasit nebude, neměl by jej zaměstnavatel k výkonu jiné práce nutit, a už vůbec ne jej za odmítání plnění nových úkolů sankcionovat. Zejména by zaměstnavatel neměl na odmítavý postoj zaměstnance reagovat rozvázáním pracovního poměru výpovědí či okamžitým zrušením pro porušení povinností. Pokud totiž zaměstnanec takové rozvázání napadne u soudu, bude mít již nyní poměrně značnou šanci na úspěch, která samozřejmě ještě rapidně vzroste, pokud Ústavní soud posoudí § 41 odst. 3 zákoníku práce jako protiústavní.

V případě nesouhlasu zaměstnance s převedením je naopak třeba dospět k závěru, že ke změně druhu práce nedošlo a že je třeba situaci řešit jiným způsobem v závislosti na povaze nastalého důvodu pro převedení – rozvázáním pracovního poměru dohodou či výpovědi dle § 52 písm. d) zákoníku práce, aktivací překážky v práci aj.

„Flexinovela“ zákoníku práce, důvody převedení a odstupné

Závěrem je vhodné alespoň stručně upozornit na změny relevantní právní úpravy zavedené flexibilní novelou zákoníku práce s účinností k 1. 6. 2025[12].

V rámci § 41 zákoníku práce došlo ke sloučení důvodů pro převedení dle dosavadních písmen a) a b) prvního odstavce, tj. důvodů spojených s dlouhodobým pozbytím zdravotní způsobilosti zaměstnance k výkonu práce. Dle nového písm. a) je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci, „pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.“

Z hlediska aktivace povinnosti k převedení na jinou práci tedy nově není rozhodné, z jaké příčiny zaměstnanec pozbyl zdravotní způsobilost, tj. zda k tomu došlo v důsledku pracovního úrazu či nemocí z povolání, nebo z důvodu obecného (mimopracovního) onemocnění.

Obdobně došlo k většinovému sloučení „zdravotních“ výpovědních důvodů dle § 52 písm. d) a e) zákoníku práce, což je třeba dle autora hodnotit jako jednoznačně pozitivní změnu.

Zásadní související novinkou je také nahrazení 12měsíčního odstupného dle § 67 odst. 2 zákoníku práce, které náleželo zaměstnanci při rozvázání pracovního poměru dle dosavadního § 52 písm. d) zákoníku práce při pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance pro pracovní úraz, nemoc z povolání či ohrožení touto nemocí, jednorázovou náhradou dle § 271ca zákoníku práce.

Zaměstnavatelé zejména ocení, že je tato nová náhrada krytá zákonným pojištěním odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem či nemocí z povolání. Je tedy spolu s náhradou bolestného, ztráty na výdělku atd. hrazena pojišťovnou, a nikoliv „z kapsy zaměstnavatele“, jak tomu bylo doposud u odstupného. Odpadl tedy jeden z důvodů, pro který se někteří zaměstnavatele chtěli vyhnout rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. d) zákoníku práce, a to i prostřednictvím převedení zaměstnance na jinou práci a trvání na závěru, že tím došlo k definitivní změně druhu práce vedoucí ke ztrátě práva na odstupné při následném rozvázání pracovního poměru.

Závěr

Nastavení zákonné úpravy převedení na jinou práci čelí zásadní kritice z důvodu jejího možného rozporu s ústavním pořádkem, jež se promítla také do návrhu Nejvyššího soudu na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce, který je aktuálně projednáván Ústavním soudem. Stěžejní problém přitom spočívá v zákonné konstrukci, podle níž je zaměstnavatel oprávněn jednostranně a proti vůli zaměstnance změnit jeho pracovní pozici, tedy druh práce, který se zaměstnanec zavázal v pracovní smlouvě vykonávat.

Zaměstnavatelé by tudíž měli navzdory znění zákona a intuitivnímu chápání slovního spojení „převedení na jinou práci“ vnímat předepsanou povinnost k převedení pouze jako „nabídkovou“, tedy jako zákonný příkaz nabídnout zaměstnanci jinou práci, nikoliv jej na tuto práci jednostranně a nuceně „přeřadit“.

Mgr. Vojtěch Kadlubiec, Ph.D.
Právní expert

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Koliště 1912/13
602 00 Brno

Růžová 1416/17
110 00 Praha

tel.: +420 543 217 520
e-mail: office@dolezalpartners.com

[1] zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Návrh je aktuálně projednáván plénem Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 31/24. Text návrhu dostupný z https://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci?tx_odroom%5Bdetail%5D=5302&cHash=b713c49be6d95ee14b44c958ced1cb54

[3] Zákon 120/2025 Sb., kterým se mění zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[4] Ve znění účinném do 31. 5. 2025.

[5] Blíže viz KADLUBIEC, Vojtěch a Ondřej POHL. Problematická úprava převedení na jinou práci a návrh Nejvyššího soudu na její částečné zrušení. Právní rozhledy. Praha: C.H.Beck, 2025, s. 148-152.

[6] Viz např. § 38 odst. 1 písm. b) a § 40 odst. 2 zákoníku práce.

[7] Článek 2 sdělení 506/1990 Sb., o sjednání Úmluvy o nucené nebo povinné práci (č.29).

[8] Naplnění jedné z výjimek lze pravděpodobně dovodit jen v případech upravených v § 41 odst. 4 zákoníku práce (odvrácení mimořádné události).

[9] Blíže viz KADLUBIEC, Vojtěch a Ondřej POHL. Problematická úprava převedení na jinou práci a návrh Nejvyššího soudu na její částečné zrušení. Právní rozhledy. Praha: C.H.Beck, 2025, s. 148-152.

[10] Blíže tamtéž.

[11] Tuto změnu může zaměstnavatel obecně stále provést jednostranně i bez souhlasu zaměstnance, neboť nejde o změnu sjednaného druhu práce, ale pouze jeho konkretizace (vymezení pracovních úkolů v rámci druhu práce), která obecně disponuje zaměstnavatel.

[12] Zákon 120/2025 Sb., kterým se mění zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Vojtěch Kadlubiec, Ph.D. (Doležal & Partners) 11.07.2025

---

Zrušení platebního účtu ze strany banky.

Platební účet – jeho zřizování a poskytování, jsou v dnešní době základní součástí služeb poskytovaných ze strany bank a jiných poskytovatelů platebních služeb svým zákazníkům pro provádění jejich platebních transakcí. Vzhledem k citlivosti služeb spojených s nakládáním s finančními prostředky může být pro klienta nepříjemným zjištěním, že ze strany banky dochází k postupu vedoucímu ke zrušení jeho účtu. Tento článek si klade za cíl zaměřit se na zákonné možnosti, za kterých může banka či jiný finanční poskytovatel platebních služeb zrušit účet svého klienta.

Právní úprava platebního účtu

Právní úpravu platebního účtu nalezneme v zákoně 370/2017 Sb., o platebním styku (dále jen „ZPS“). Platebním účtem se rozumí účet, který slouží k provádění platebních transakcí (§ 2 odst. 1 písm. b) ZPS), které spočívají ve vkládání peněžních prostředků na platební účet, výběru peněžních prostředků z platebního účtu nebo převodu peněžních prostředků a jsou-li prováděna v rámci konkrétní platební služby (§ 2 odst. 1 písm. a) ZPS) a jež jsou zároveň poskytovány ze strany poskytovatelů platebních služeb jakožto podnikatelů, kteří poskytují tyto služby (§ 1 písm. c) ZPS). Těmito poskytovateli jsou v největší míře banky ve smyslu zákona 21/1992 Sb., o bankách, na něž se také v tomto článku více zaměříme.

Ke zřízení platebního účtu dochází nejčastěji na základě smlouvy o platebních službách dle § 127 písm. a) ZPS, pro kterou ZPS používá pojem rámcová smlouva. K použití tohoto pojmu se komentářová literatura staví značně negativně, a to z toho důvodu, že označení rámcová smlouva neodpovídá charakteru této smlouvy. Tato smlouva není klasickou rámcovou smlouvou, tj. smlouvou, na základě které by se uzavíraly další smlouvy navazující na tuto rámcovou smlouvu, ale dochází na základě ní ke konkrétním platebním příkazům k provádění platebních transakcí[1]. Obecným specifikem této smlouvy (a i obecně praxe ze strany bank) je odkaz na jiný dokument (nejčastěji na obchodní podmínky), který je nedílnou součástí této smlouvy a zároveň stanovuje další práva a povinnosti stran[2].

Speciálním případem platebního účtu, který byl zařazen do ZPS v návaznosti na právní úpravu Evropské unie, je základní platební účet, který byl do české právní úpravy zařazen v návaznosti na evropskou úpravu týkající se platebních účtů a zakotvení nárokovosti občanů členských států na zřízení platebního účtu ze strany bank, pokud dojde ke splnění podmínek v § 210 ZPS pro jeho zřízení a k následnému uzavření smlouvy o základním platebním účtu[3].

K možnostem zrušení platebního účtu ze strany banky

Po zřízení platebního účtu může dojít k situaci, že dojde ze strany banky k postupu vedoucímu ke zrušení platebního účtu uživatele platební služby jednostranným jednáním banky. Ke zrušení platebního účtu ze strany banky ve vztahu k rámcové smlouvě může dojít hlavně dvěma způsoby:

1. výpovědí nebo
2. odstoupením od smlouvy.

Výpověď

Výpověď rámcové smlouvy přichází dle zákonné úpravy obsažené v § 154 odst. 1 ZPS v případě, že rámcová smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a jestliže byla možnost výpovědi dohodnuta. V případě zakotvení výpovědi v rámcové smlouvě nesmí být výpovědní doba kratší než 2 měsíce[4]. Tato výpověď musí být v souladu s § 154 odst. 2 ZPS uživateli poskytnuta určitě a srozumitelně v úředním jazyce státu, v němž je platební služba nabízena, nebo v jazyce, na kterém se strany dohodnou.

Odstoupení

Druhým způsobem zrušení účtu ze strany banky, resp. způsobu zániku závazku ve vztahu k rámcové smlouvě je odstoupení od této smlouvy. K odstoupení od smlouvy může dojít buď na základě naplnění zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy (např. porušení smlouvy podstatným způsobem dle § 2002 občanského zákoníku) nebo smluvně sjednaných důvodů pro odstoupení od smlouvy[5].

K možnostem zrušení základního platebního účtu ze strany banky

Určitá specifika najdeme také v případě zrušení základního platebního účtu, resp. u zániku závazku vzniklého na základě smlouvy o základním platebním účtu. I u základního platebního účtu může banka (poskytovatel) rovněž smlouvu vypovědět nebo od ní odstoupit, ale pouze za níže uvedených podmínek.

Výpověď

Banka může smlouvu o základním platebním účtu vypovědět v souladu § 215 odst. 1 a 2 ZPS, pokud:

1. uživatel neprovede prostřednictvím tohoto platebního účtu žádnou platební transakci po dobu delší než 24 měsíců,
2. uživatel není osobou oprávněně pobývající v členském státě,
3. uživatel je majitelem jiného platebního účtu vedeného v České republice bankou nebo zahraniční bankou vykonávající činnost na území České republiky prostřednictvím pobočky, jehož prostřednictvím je možné čerpat služby uvedené v § 212 odst. 1 ZPS,
4. uživatel odmítne návrh na změnu závazku ze smlouvy o základním platebním účtu, aniž pro to má spravedlivý důvod,
5. uživatel poruší podstatným způsobem smlouvu o základním platebním účtu, nebo
6. pokud banka (poskytovatel) přestane být bankou nebo zahraniční bankou vykonávající činnost na území České republiky prostřednictvím pobočky a vede platební účty spotřebitelům.

Závazek ze smlouvy o základním platebním účtu lze vypovědět (kromě toho že banka přestane být bankou nebo zahraniční bankou vykonávající činnost na území České republiky prostřednictvím pobočky a vede platební účty spotřebitelům) nebo od smlouvy o základním platebním účtu lze odstoupit z důvodu, že majitel základního platebního účtu dosáhne založení základního platebního účtu úmyslným poskytnutím nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nejdéle do 3 měsíců ode dne, kdy se o něm poskytovatel dozvěděl (§ 215 odst. 5 ZPS).

Odstoupení

Odstoupit od smlouvy může v tomto případě banka (poskytovatel) v souladu s § 215 odst. 3 a 4 ZPS pouze v případě, že:

1. majitel základního platebního účtu použije základní platební účet v rozporu se zákonem upravujícím opatření proti legalizaci výnosů trestné činnosti a financování terorismu nebo v rozporu s jiným právním předpisem,
2. dosáhne založení základního platebního účtu úmyslným poskytnutím nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, nebo
3. jestliže by trvání závazku ze smlouvy o základním platebním účtu bylo v rozporu s jiným právním předpisem.

V obou případech banka (poskytovatel) společně s výpovědí závazku ze smlouvy o základním platebním účtu nebo s oznámením o odstoupení od smlouvy o základním platebním účtu sdělí písemně majiteli základního platebního účtu důvod výpovědi nebo odstoupení od smlouvy spolu s informací o způsobu mimosoudního řešení sporů mezi majitelem základního platebního účtu a jeho poskytovatelem, informací o možnosti majitele podat stížnost orgánu dohledu a informací o případné možnosti podat stížnost přímo poskytovateli s tím, že banka (poskytovatel) nesdělí majiteli základního platebního účtu důvod výpovědi nebo odstoupení, jestliže by sdělením důvodu porušil jiný právní předpis (§ 215 odst. 6 ZPS).

Závěr

Platební účty jsou základním nástrojem pro fungování bezhotovostního platebního styku, včetně běžných každodenních transakcí. Vzhledem k tomu, že na těchto účtech je soustředěna velká část finančních prostředků fyzických a právnických osob, je vhodné mít na paměti výše nastíněné aspekty, které mohou vést ke zrušení platebního účtu.

Nedostatečné seznámení jak se zákonnými, tak i smluvními možnostmi zániku smlouvy, na základě kterých byl zřízen platební účet, resp. základní platební účet, může vést k potížím s následným nakládáním a vypořádáním peněžních prostředků na tomto účtu či jiným negativním právním následkům, včetně vzniku nového dluhu vůči bance.

Mgr. David Šnajdr,
advokátní koncipient
Advokátní kancelář Vych & Partners, s.r.o.

Lazarská 11/6
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 222 517 466
Fax:    +420 222 517 478
e-mail:    office@ak-vych.cz

[1] BERAN, J., NÝDRLE, T., STRNADEL, D. § 123. Zákon o platebním styku: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-6-20]. ASPI_ID KO370_2017CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336517X.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž, § 210.

[4] Komentářová literatura označuje toto ustanovení za jednostranně kogentní, kdy může být smluvní úprava výpovědi ze strany banky (poskytovatele) upravena ve prospěch uživatele, pokud je spotřebitelem. V případě, že by uživatel nebyl spotřebitelem, tak je možné upravit smluvní úpravu uživatele i v jeho neprospěch v souladu s § 128 odst.6 ZPS, včetně úpravy délky výpovědní doby – Tamtéž, § 154.

[5] Tamtéž.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. David Šnajdr (Vych & Partners) 25.07.2025

---

Žaloba na doplnění pasiv podle § 66 odst. 1 písm. b) ZOK.

Novela zákona o obchodních korporacích účinná od 1.1.2021 zavedla nový právní nástroj – žalobu na doplnění pasiv, která umožňuje insolvenčnímu správci domáhat se postihu členů statutárního orgánu obchodní korporace za přispění k úpadku obchodní korporace v podobě uložené platební povinnosti k dorovnání chybějícího majetku dlužníka. Článek stručně nastiňuje dosavadní a aktuální právní úpravu, předpoklady pro vznik odpovědnosti, postup v řízení i soudní praxi nižších soudů, která se jednotně staví proti retroaktivnímu použití této právní úpravy.

Právní rámec

Dne 1.1.2021 nabyla účinnosti novela ZOK provedená zákonem 33/2020 Sb. („Novela“), kterou došlo ke zpřesnění a doplnění odpovědnosti členů statutárních orgánů za úpadek obchodní korporace. Znění § 66 odst. 1 písm. b) ZOK umožňuje insolvenčnímu správci domáhat se po členovi statutárního orgánu obchodní korporace (dlužníka), který přispěl porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, poskytnutí plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku.

Podle důvodové zprávy[1] bylo cílem Novely „zjednodušit a zefektivnit stávající řešení“. Dosavadní právní úprava zakotvená v § 62 až 68 ZOK totiž zakotvila ve vztahu k členům statutárního orgánu a dalším osobám zejména sankci vyloučení z výkonu funkce, povinnost vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce u věřitelských insolvenčních návrhů a povinnost ručit za splnění povinností obchodní korporace. Složitost spočívala v tom, že byť byly zkoumány totožné skutkové okolnosti, procesní režim byl odlišný, což vedlo ke vzniku zbytečných nákladů jak na straně soudů, tak na straně účastníků řízení.

Novela sjednotila původní skutkové podstaty do jedné, která spočívá v tom, že člen statutárního orgánu „přispěl porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace“. Ručení členů statutárního orgánu obchodní korporace při jejím úpadku obsažené dříve v
§ 68 ZOK nyní zakotvuje § 66 odst. 1 písm. b) ZOK, a to v podobě tzv. žaloby na doplnění pasiv po vzoru francouzské právní úpravy (čl. L 651-1 a násl. Code de commerce).

Žaloba na doplnění pasiv

Podstata žaloby na doplnění pasiv spočívá v tom, že byl-li na majetek obchodní korporace (dlužníka) prohlášen konkurs, jsou členové statutárního orgánu (současní, bývalí i faktičtí – viz § 69 odst. 2 ZOK) povinni na základě rozhodnutí insolvenčního soudu doplnit vlastními prostředky nedostatečný majetek dlužníka.

Základní předpoklady pro úspěch žaloby jsou následující:

1. Škůdce se dopustil porušení povinnosti při řízení obchodní korporace.

„Porušením povinností“ se dle DZ rozumí především porušení povinnosti spravovat záležitosti společnosti či povinnosti k obchodnímu vedení závodu. Insolvenční soud bude posuzovat, zda žalovaný jednal v souladu se standardem péče řádného hospodáře. Slovním spojením „přispěl k úpadku“ se má na mysli jednání komisivní i omisivní, tj. právní norma se vztahuje na případy „jak aktivního přivození úpadku, tak případy jeho neodvracení“[2].

Francouzská judikatura dovodila odpovědnost například „v případě zkresleného vedení účetnictví, nepřiměřených či nevhodných investic, pokračování ve ztrátové činnosti bez přijetí patřičných opatření či v případě zpronevěry majetku obchodní korporace“.[3]

1. Věřitelům vznikla škoda, neboť z majetku dlužníka nelze plně uspokojit jejich zjištěné pohledávky.

Výše vzniklé škody odpovídá rozdílu mezi pasivy (zjištěné neuspokojené pohledávky věřitelů, resp. jim odpovídající dluhy) a aktivy (zjištěný majetek) dlužníka. Po prohlášení konkursu insolvenční správce zpeněžuje majetek dlužníka, přičemž konečná výše čistého výtěžku je známá z konečné zprávy předložené soudu insolvenčním správcem v souladu s § 302 IZ.

1. Existuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku.

Insolvenční soud musí posuzovat příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku, přičemž v každém jednotlivém případě by měla výše platební povinnosti uložené žalovanému odpovídat míře, s jakou žalovaný k nedostatku majetku přispěl.

Porušením povinnosti může přispět k nedostatku majetku současně několik osob, kdy jednání každé z nich může být v příčinné souvislosti s následkem, avšak míra přispění se může lišit[4]. Více odpovědných osob bude v postavení solidárních dlužníků podle § 2915 OZ.

Řízení o žalobě na doplnění pasiv

Řízení o žalobě na doplnění pasiv je incidenčním sporem zahájeným na návrh insolvenčního správce (žalobce). Insolvenční správce je osvobozen od soudního poplatku (viz § 11 odst. 2 písm. n) ZoSOP). Náklady na podání návrhu a vedení řízení jsou hrazeny z majetkové podstaty, popř. prostřednictvím záloh od věřitelů (§ 66 odst. 2 ZOK).  Neúspěch žaloby může vést ke vzniku zapodstatové pohledávky žalovaného podle § 163 IZ.

Před podáním žaloby je vhodné prověřit vymahatelnost případné platební povinnosti, neboť nedisponuje-li žalovaný hodnotným majetkem, může být podání žaloby neekonomické. Kvůli obavě z budoucí nesolventnosti žalovaného lze doporučit podat spolu s žalobou návrh na nařízení předběžného opatření, kterým bude žalovanému zamezeno disponovat s jeho hodnotnými aktivy (zejména nemovitostmi).

Insolvenční soud o žalobě rozhodne v závěru insolvenčního řízení, resp. poté, co bude známa výše čistého výtěžku majetkové podstaty. Nebylo-li žalovanému zamezeno v dispozici s jeho majetkem (viz výše), lze apelovat na soud, aby ještě v průběhu insolvenčního řízení rozhodl o základu nároku s tím, že o přesné částce platební povinnosti rozhodne později.

Úspěch žaloby povede k tomu, že se částka získaná od člena statutárního orgánu (žalovaného) stane součástí majetkové podstaty a následně bude zákonem stanoveným postupem rozvržena mezi věřitele.

Časová limitace aplikace novely

Jak se ukazuje v praxi, hranice použití žaloby na doplnění pasiv naráží na limity ústavního práva, konkrétně na zákaz pravé retroaktivity. Níže jsou zmíněna některá rozhodnutí, kde již byla tato otázka řešena.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3.5.2024, čj. 103 VSPH 735/2023-85 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.8.2023, čj. 24 ICm 74/2023-54, kdy soudy nejprve shodně konstatovaly, že insolvenční řízení bylo zahájeno v roce 2022 a že na majetek dlužníka byl v roce 2023 prohlášen konkurs. Žalobce (insolvenční správce) požadoval uložení platební povinnosti žalovaným (bývalým členům statutárního orgánu) s odůvodněním, že přes letitý úpadkový stav dlužníka v rozporu s péčí řádného hospodáře nepodali včas insolvenční návrh a naopak pokračovali v hospodářské činnosti dlužníka a prohlubování jeho ztráty, čímž přispěli k jeho úpadku. Podle soudů nicméně nedošlo k naplnění hmotněnprávního předpokladu pro založení odpovědnosti žalovaných, neboť nebyli po 1.1.2021 členy statutárního orgánu dlužníka, a tudíž nemohli po 1.1.2021 porušit žádné povinnosti z takovou funkcí související a tím přispět k úpadku dlužníka.

Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 9.5.2024, čj. 71 ICm 332/2024 předně upozornil na přechodné ustanovení Novely, kdy podle čl. II bodu 7 se Novela použije pouze tehdy, bylo-li insolvenční řízení zahájeno po její účinnosti. Soud uvedl, že tento předpoklad je sice naplněn, když řízení bylo zahájeno dne 15.11.2021, nicméně upozornil na to, že „dalším nezbytným předpokladem pro založení odpovědnosti členů či bývalých členů statutárního orgánu v podobě rozhodnutí soudu o jejich platební povinnosti do majetkové podstaty dlužníka až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů hodnotou majetku dlužníka je to, že přispěli porušením svých povinností členů statutárního orgánu k úpadku dlužníka (řešenému konkursem) až po 1.1.2021, kdy tato nová právní úprava nabyla účinnosti“.

Na to konto soud žalobu zamítl, neboť tři z pěti žalovaných nebyli po účinnosti Novely členy statutárního orgánu dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil porušení povinností učiněné po účinnosti Novely (vytýkaná porušení povinností se odehrála v letech 2009 až 2013), nevyhověl soud žalobě ani ve zbylém rozsahu. Rozhodnutí bylo napadeno odvoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto, je tedy nepravomocné.

K totožnému závěru dospěl v dosud nepravomocném rozsudku ze dne 17.5.2024, čj. 192 ICm 2139/2024-28 i Městský soud v Praze, který shodně uzavřel, že vytýkaných jednání se žalovaný dopustil v roce 2020, a tedy před účinností Novely, v důsledku čehož nemůže žaloba obstát. Opačným přístupem by mohla být porušena zásada zákazu retroaktivity.

Závěr

Časovou aplikací § 66 odst. 1 písm. b) ZOK se nižší soudy již vícekrát zabývaly, přičemž lze konstatovat, že prozatím jednotná judikatorní linie striktně rozlišuje mezi jednáním (porušením povinností) učiněným před a po 1.1.2021. Insolvenční správce musí tedy kromě jiného důsledně zkoumat, kdy byla osoba členem statutárního orgánu dlužníka a kdy se dopustila závadného jednání, aby byl následně schopen zvolit vhodné právní nástroje.

Mgr. Kateřina Kösslerová
Advokátka

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář

Letenská 121/8

118 00 Praha 1

Tel.:    +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz

[1] Důvodová zpráva k zákonu 33/2020 Sb., kterým se mění zákon 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a „družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona 458/2016 Sb., a další související zákony („DZ“).

[2] DZ.

[3] DZ.

[4] DZ: „Vztah příčiny a následku je přitom dán i tehdy, bylo-li porušení povinností pouze jednou z více příčin nedostatkumajetku, proto je zde použito slovo „přispěl“ (franc. contribué); k tomu srov. rozhodnutí Kasačního soudu Cass.com., 30 novembre 1993, n° 91-20.554, Bull. civ. IV, n° 440.“

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Kateřina Kösslerová (KLB Legal) 23.07.2025