BOZP – Informace nejen pro podnikatele.
Rozsah školení BOZP a neznalost práva neomlouvá.*
Pracovní úraz a nepoužití předepsaných OOPP.*
Nejnovější statistiky odhalování nelegálního zaměstnávání a dalších prohřešků.*
Dosažení nejvyšší přípustné expozice.*
Rozsah školení BOZP a neznalost práva neomlouvá.
30.5.2025, Bc. Zdeněk Šenk, Zdroj: Verlag Dashöfer
Dotaz:
Je nový zaměstnanec z pohledu informací o BOZP „prázdnou nádobou“? Lze na zaměstnance pohlížet tak, že co mu zaměstnavatel školením nesdělí, to zaměstnanec neví (např. jakou barvu musí mít panáček na přechodu, abych mohl bezpečně přejít)? Platí i u zaměstnanců „neznalost práva neomlouvá“, nebo tato zásada platí jen u občanů?
Prozatím máme ve firmě vůči zaměstnancům nastaven následující přístup: „Firma na nového zaměstnance pohlíží jako na osobu, která nic neví a nic nezná, protože nelze předjímat (když zaměstnavatel zaměstnance nezná), s jakými životními a pracovními zkušenostmi zaměstnanec do nového zaměstnání přichází. Zaměstnavatel (školitelé) musí novému zaměstnanci naprosto vše, co má dopad na BOZP prokazatelně sdělit, např. musí být zaměstnanec i informován (pokud bude např. referent vyřizovat pracovní agendu po městě), jakou barvu musí mít panáček na přechodu, aby mohl zaměstnanec bezpečně přejít komunikaci, apod. Držíme se pravidla, že zásada římského práva „neznalost práva neomlouvá“, platí jenom pro občany. V žádné pracovněprávní oblasti tato zásada na zaměstnance nedopadá.“
Odpověď:
Na nového zaměstnance nelze pohlížet jako na „stvoření“, které nic neví a nic nezná.
Po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnancům naprosto vše, co má dopad na BOZP prokazatelně sdělil. Současně platí, že dělící rovina mezi tím, co se očekává, že zaměstnanec ovládá a zná ze svého osobního anebo dřívějšího pracovního života a tím, co velice pravděpodobně nezná, je velice tenká a u každého člověka může být (i zásadně) různá. Je na zaměstnavateli (na školiteli), aby posoudil nového zaměstnance a případně upravil obsah školení. Stejné pravidlo by mělo platit i pro opakovaná školení, kdy „staří a zkušení“ zaměstnanci mohou být znovu upozorněni na problematické záležitosti, a u nováčků bude nutný obsáhlejší a širší výklad. Pro oba druhy školení se doporučuje provést na závěr školení ověření znalostí. Nabízí se test, ale efektivnější je pokládání kontrolních otázek se zápisem, kdy se zapisuje položená otázka, vyhodnocení odpovědi zkoušeného účastníka školení a jméno a podpis účastníka školení.
Je nutné zdůraznit, že každá osoba má rozum průměrného člověka, a proto máme právo i od nového zaměstnance očekávat, že bude takto i v pracovním životě postupovat. Na zaměstnance nemůže zaměstnavatel hledět jako ,,na prázdnou nádobu“.
Zásada římského práva „neznalost práva neomlouvá“, platí nejenom pro občany, ale také (v přiměřeném rozsahu) pro zaměstnance.
Odůvodnění stanoviska:
Na posuzovaný případ dopadají především tato právní ustanovení:
- 103 odst. 2 zákoníku práce:
Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.
Školení podle věty první je zaměstnavatel povinen zajistit při nástupu zaměstnance do práce, a dále a) při změně 1. pracovního zařazení, 2. druhu práce, b) při zavedení nové technologie nebo změny výrobních a pracovních prostředků nebo změny technologických anebo pracovních postupů, c) v případech, které mají nebo mohou mít podstatný vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
Poznámka 1):
Právní ustanovení hovoří ,,o doplňování odborných předpokladů a požadavků pro výkon práce“. Tato formulace předpokládá, že zaměstnanec má ,,o pracovním životě určité povědomí“. Na zdánlivě neurčitou formulaci, navazuje dále uvedené právní ustanovení občanského zákoníku.
- § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.:
Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.
Poznámka 2):
Zaměstnanec není prázdnou nádobou, protože má rozum průměrného člověka.
Poznámka 3):
V bezpečnosti práce, je u každé oblasti vždy alespoň jedno „ALE“. V případě úvah o rozsahu a způsobu školení BOZP, jsou tímto „ale“ – mladiství a také zahraniční zaměstnanci.
Mladiství zaměstnanci jsou specifickou skupinou (zaměstnanci do 18 let věku), kde musí být způsob školení BOZP přizpůsoben mladým lidem tak, aby zvládli pracovní činnost bez újmy na zdraví. Je pochopitelné, že zaměstnavatel musí vždy sledovat cíl, aby k poškození zdraví nedošlo u žádného zaměstnance (mladého ani staršího), ale u mladistvých je situace složitější, protože nemají dostatek životních ani pracovních zkušeností.
Školení mladistvých (především osob s výkonem práce ve výrobě), musí být svým obsahem i délkou školení zcela jiné, než školení pro zaměstnance starší 18 let. Vysvětleny musí být i zdánlivě jednoduché záležitosti, protože nelze předpokládat, že mladistvý někdy ,,pracoval rukama“ a tyto zcela běžné záležitosti nezná a neovládá. Na závěr školení mladistvých je správnou praxí doporučováno, vždy školitel ověřil znalosti účastníků školení testem.
Prakticky obdobně je nutné postupovat u zahraničních zaměstnanců, kdy nám do problematiky školení vstupuje ještě jazyková bariera (zaměstnavatel musí zajistit překlad sdělovaných informací). V odůvodněných případech může být u zahraničních zaměstnanců velkým úskalím i kulturní odlišnost, kdy je nutné školit i záležitosti související např. s osobní hygienou apod.
Judikatura vyšších soudů s dopadem na posuzovaný případ
Rozsudek NS ze dne 21. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3797/2007
Popis případu/úrazového děje
Dne 27. 4. 2000 při pracovní cestě, kterou absolvovala žalobkyně jako spolujezdkyně ve vozidle řízeném ředitelem žalované Ing. K., utrpěla pracovní úraz, když narazila hlavou do předního skla automobilu při „nečekaně prudkém“ zastavení tohoto automobilu jmenovaným řidičem, které podle jejího názoru bylo „hlavní příčinou nehody“. Před nehodou, k níž došlo v areálu závodu žalované (firma V. s. V. – M., a. s.) na neveřejně přístupné komunikaci, se řidič podle mínění žalobkyně pohyboval „značně vyšší rychlostí“, než tehdy povoloval jím vydaný příkaz. Náraz byl „tak prudký“, že žalobkyně při nárazu rozbila hlavou přední sklo automobilu, přičemž „bezprostředně před nárazem si odepínala bezpečnostní pásy, neboť byli v areálu závodu a očekávala zastavení vozidla“.
Povinnost spolujezdce být řádně připoután bezpečnostním pásem se vztahovala na jízdu po všech kategoriích pozemních komunikací – dálnicích, silnicích, místních komunikacích a účelových komunikacích (srov. § 1 vyhl. č. 99/1989 Sb., § 2 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nyní obdobně § 1 zákona č. 361/2000 Sb.). Porušení této povinnosti bylo – tak jako je i v současné době – považováno za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, za který lze uložit pokutu do 2 000 Kč (srov. § 22 odst. 1 písm. d) nyní písm. e)), § 22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).
V projednávané věci žalobkyně utrpěla pracovní úraz při dopravní nehodě, k níž došlo na pozemní komunikaci v uzavřeném prostoru (areálu) zaměstnavatele, tedy na účelové komunikaci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru. I když účelová komunikace není přístupná veřejně, nýbrž – jak zdůrazňuje dovolatelka – „v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu“ (srov. § 7 odst. 2 větu druhou zákona č. 13/1997 Sb.), platila pro ni – jak plyne z výkladu podaného shora – stejně tak jako pro ostatní kategorie pozemních komunikací obecně závazná pravidla silničního provozu stanovená vyhláškou č. 99/1989 Sb. (nyní zákonem č. 361/2000 Sb.). Proto je odůvodněn závěr, že žalobkyně tím, že bezpečnostní pásy – jak sama připouští v dovolání – „odepnula po vjezdu do areálu“ ještě předtím, než byl řidič nucen z důvodu bezpečnosti silničního provozu náhle zastavit vozidlo, svým zaviněním porušila předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Názor žalobkyně, že s ohledem na „příkaz ředitele společnosti č. 11/1999“ ze dne 30. 8. 1999 „neměla povinnost být v areálu závodu připoutána bezpečnostním pásem“, nebere dostatečně v úvahu, že zpřístupnění účelové komunikace „v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu“, neznamená omezení pravidel provozu na této komunikaci pouze na pravidla, která jsou výslovně uvedena v individuálním aktu vlastníka (provozovatele) uzavřeného prostoru (objektu), případně „je použit odkaz na výslovně určené části vyhlášky č. 99/1989 Sb.“. Smyslem této úpravy naopak je umožnit vlastníku (provozovateli) uzavřeného prostoru (objektu), aby podle svého uvážení stanovil s ohledem na využití a účel tohoto prostoru další (speciální) pravidla (např. provozní dobu areálu, místa vjezdu, výjezdu či parkování, maximální povolenou rychlost apod.), jdoucí nad rámec obecně závazných pravidel provozu na pozemních komunikacích stanovených vyhláškou č. 99/1989 Sb. (nyní zákonem č. 361/2000 Sb.).
Je mimo pochybnost, že řádné seznámení s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jimiž se rozumí – jak bylo uvedeno již výše – i dopravní předpisy, je podmínkou rozhodující o tom, zda se zaměstnavatel bude moci zprostit odpovědnosti za pracovní úraz vzniklý porušením takových předpisů. V zásadě platí, že s obsahem právních i ostatních předpisů k zajištění BOZP zaměstnance seznamuje zaměstnavatel, zákoník práce ani jiný právní předpis ovšem nevylučují, aby toto seznámení prováděl v dostatečné míře i jiný subjekt (orgán) odlišný od zaměstnavatele. V této souvislosti dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000), že při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel.
Dopravní předpisy však ukládají povinnosti nejen řidičům silničních motorových vozidel, nýbrž i ostatním účastníkům silničního provozu, tj. spolujezdcům, chodcům, cyklistům, jezdcům na zvířeti apod. (srov. § 2 bod 30 vyhlášky č. 99/1989 Sb., nyní obdobně § 2 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.). Povinnost dodržovat pravidla silničního provozu mají všechny osoby, které se přímým způsobem účastní silničního provozu, bez ohledu na to, zda jsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru a zda činnost, v rámci níž se účastní silničního provozu, souvisí s výkonem práce. Oproti řízení silničního motorového vozidla jako činnosti vyžadující zvláštní znalosti a dovednosti, k němuž je proto vyžadováno řidičské oprávnění a seznámení zaměstnance–řidiče s dopravními předpisy, osvědčuje zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, u spolujezdců – stejně jako u chodců či cyklistů – se znalost elementárních dopravních předpisů, pokud jde o pravidla upravující způsob jejich chování v silničním provozu, předpokládá. Předpoklad znalosti pravidel silničního provozu, ohledně nichž není vyžadována zvláštní odborná způsobilost, vychází z obecného právního principu „ignoratia iuris non excusat“ (neznalost práva neomlouvá) a je dán v zájmu ochrany zdraví a zajištění uspokojivého stupně bezpečnosti silničního provozu, který se zpravidla každodenně dotýká většiny osob. Na bezpečnost a plynulost silničního provozu přitom dohlíží (dohlížela) Policie ČR, která rovněž spolupůsobí (spolupůsobila) při jeho řízení (srov. § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR).
Na uvedeném závěru, z něhož vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci, ničeho nemění ani případné nesprávné poučení zaměstnavatele o těchto pravidlech, neboť – jak bylo zdůrazněno již výše – povinnost dodržovat pravidla silničního provozu mají (pod hrozbou peněžité sankce, k jejímuž uložení jsou oprávněny orgány Policie ČR) všechny osoby, které se – lhostejno z jakého důvodu – účastní silničního provozu, a kromě toho nelze přehlédnout, že péče o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci, je povinností každého zaměstnance (srov. § 135 odst. 4 ZP1965) nově (§ 106 odst. 4 zákoníku práce).
Poznámka4):
Pro posuzovaný případ je rozhodující závěr soudu: „u spolujezdců – stejně jako u chodců či cyklistů – se znalost elementárních dopravních předpisů, pokud jde o pravidla upravující způsob jejich chování v silničním provozu, předpokládá.“
Poznámka 5):
Přestože bezpečnost a ochrana zdraví při práci má prakticky neomezený záběr přes všechny lidské činnosti a vykonávané pracovní činnosti lze konstatovat, že soudy nepohlíží při zvažování povědomí zaměstnanců o základních (elementárních) znalostech práva a s tím související základní povědomí o rizicích lidského a pracovního života na zaměstnance jako na „prázdnou nádobu“.
Současně je nutné konstatovat, že přistupovat k novému zaměstnanci jako k osobě, která nemá povědomí ani o základních rizicích lidského/pracovního života, a také nedokáže samostatně použít základní preventivní opatření tak, aby nedošlo k zranění sebe nebo jiné osoby, by vystavovala zaměstnavatele doslova bezbřehé školící aktivitě, která by směřovala k nastavení absurdního rozsahu školených témat, které by nikdy nemohly dojít k úspěšnému završení.
Poznámka 6):
Pro posuzovaný případ je současně zásadní konstatování soudu: „Předpoklad znalosti pravidel silničního provozu, ohledně nichž není vyžadována zvláštní odborná způsobilost, vychází z obecného právního principu „ignoratia iuris non excusat“ (neznalost práva neomlouvá) a je dán v zájmu ochrany zdraví a zajištění uspokojivého stupně bezpečnosti silničního provozu, který se zpravidla každodenně dotýká většiny osob. Na bezpečnost a plynulost silničního provozu přitom dohlíží (dohlížela) Policie ČR, která rovněž spolupůsobí (spolupůsobila) při jeho řízení (srov. § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR).“
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 1968, spisová značka 4 Co 548/67
Pracovní název judikátu:
Vstoupení zaměstnance se sníženým intelektem, který náležitě nevnímal pokyny k BOZP, do dráhy posunované vlakové soupravy
Právní věta:
Předpokladem částečného zproštění odpovědnosti organizace ve smyslu § 191 odst. 1 písm. a) ZP 1965 (§ 270 odst. 1 písm. a) ZP) je zaviněné porušení předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci postiženým; proto je povinností soudu, aby také zkoumal, zda postižený pracovník vnímal náležitě pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a zda mu – zejména se zřetelem ke své duševní vyspělosti – porozuměl.
Rozsudky jednotlivých soudů
Okresní soud v Jindřichově Hradci uznal rozsudkem z 25. 10. 1967 nárok žalobce na náhradu škody z pracovního úrazu základem po právu jednou třetinou. Dospěl mj. k závěru, že žalobce porušil bezpečnostní předpis, když neuposlechl dvojího varování svědka F. D., který řídil posun, a vkročil na kolej, nadto považoval okresní soud jednání žalobce za lehkomyslné ve smyslu § 191 odst. 2 písm. c) ZP1965 (§ 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce).
Žalobce popíral v odvolání, že snad slyšel varování svědka a že vůbec vkročil při posunu na kolej, poukazoval i na to, že neměl být – vzhledem ke svým duševním schopnostem – přidělován ke konání nebezpečné práce.
Krajský soud v Českých Budějovicích shledal odvolání žalobce důvodným a rozsudkem z 24. 1. 1966 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Z osobního styku se žalobcem, z přednesu zástupců účastníků a výpovědi svědka L. F. i z potvrzení Městského národního výboru v Č. V. nabyl krajský soud především pochybnost o procesní způsobilosti žalobce (§ 12, § 13 ZP1965, § 20 o.s.ř.). Touto otázkou se měl zabývat z úřední povinnosti již soud prvního stupně (§ 103, § 104 o.s.ř.), bude na něm nyní, aby v dalším řízení ve spolupráci se znalcem – lékařem nejprve prověřil procesní způsobilost žalobce a podle výsledku volil další postup.
Jinak se krajský soud neztotožňuje zejména se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce, který rozvážel vozíkem materiál, vstoupil ze své vůle do jízdní dráhy posunovaných souprav, a tak porušil bezpečnostní předpisy (§ 272 ZP1965). Úrazový děj nebyl přímo pozorován žádným svědkem a sám žalobce tvrdil, že se dostal na kolej, když uklouzl při otáčení vozíku. Poněvadž výsledky dokazování neobjasňují skutečnou příčinu a způsob, jak k úrazu žalobce došlo, nelze vycházet z předpokladu, že žalobce vstoupil levou nohou na kolej zaviněně a porušil bezpečnostní předpis o zákazu takového chování.
Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou však spolehlivá – jak se o tom krajský soud přesvědčil opakováním důkazu výslechem žalobce a konstatováním obsahu vyšetřovacího spisu – potud, pokud potvrzují, že žalobce byl svědkem F. D. varován včas, aby nepokračoval v jízdě s vozíkem nebezpečným místem, pokyn svědka F. D. byl zcela konkrétní, vycházel z bezpečnostních předpisů a sledoval účel ochrany zdraví žalobce. Přitom nebylo rozhodné, že svědek F. D. nebyl služebním nadřízeným žalobce. Jmenovaný byl vedoucím posunu odpovědným za jeho bezpečnost a tedy i oprávněným k vydávání pokynů k zajištění bezpečnosti, těchto pokynů byl povinen v místě posunu uposlechnout každý bez ohledu na to, zda se sám také účastnil provádění posunu.
Z těchto okolností vyplývá, že porušením pokynu svědka F. D. žalobcem mohly být splněny podmínky § 191 odst. 1 písm. a) ZP1965 (§ 270 odst. 1 písm. a) ZP), pokud ovšem byl pokyn vzhledem ke všem okolnostem dán včas (a to se podle výsledků řízení stalo) a žalobce jej porušil zaviněně. Předpokladem zaviněného porušení pokynu svědka F. D. žalobcem bylo zejména, že žalobce tomuto pokynu porozuměl, a v tomto směru bylo dosud provedeno jen neúplné dokazování. Ukázalo se, že žalobce je – ve srovnání s průměrnými pracovníky – člověkem aspoň zaostalým.
To vyžadovalo, aby soud zkoumal pomocí vhodných důkazů (jmenovitě důkazu znalcem) schopnost žalobce chápat dané pokyny a případnou nebezpečnou povahu svého jednání, tj. jinými slovy, aby soud zkoumal, zda a do jaké míry je snížena chápavost žalobce z hlediska způsobilosti k zaviněnému porušování bezpečnostních předpisů a pokynů, kdyby se zjistilo, že žalobce není s to chápat bezpečnostní předpisy a pokyny a řídit se jimi, stala by se ostatně nerozhodnou i otázka samotného udělení pokynu a školení o něm. Bližší poznatky o osobě žalobce v naznačeném směru by také přispěly k vysvětlení, zda žalobce měl vůbec konat práce, jimiž jej pověřil žalovaný.
Poněvadž se soud prvního stupně nezabýval důsledně procesní způsobilostí žalobce ani jeho zaviněním ve vztahu k porušení pokynu svědka F. D. (aby nepokračoval v jízdě s vozíkem nebezpečným místem) a potřebné doplnění dokazování bude rozsáhlejší, zrušil krajský soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Závěrem je vhodné dodat, že v jednání žalobce, který je zřejmě osobou se sníženým intelektem, lze spatřovat po objektivní stránce porušení bezpečnostního pokynu. To znamená, že jednání žalobce nelze řadit pod § 191 odst. 2 písm. c) ZP1965 (§ 270 odst. 2 písm. b) ZP) s tím, že šlo o hazard a riskování, vždyť ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) ZP1965 (§ 270 odst. 2 písm. b) ZP) předpokládá, že nebyly porušeny předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Poznámka 7):
Uvedený judikát staví zaměstnavatele, ale i zaměstnance zdánlivě do jiné role, protože judikát požaduje po školiteli, aby zkoumal, zda má zaměstnanec ,,schopnost chápat sdělované pokyny a případnou nebezpečnou povahu svého jednání“.
Pro námi posuzovanou problematiku (srozumitelnost školení u nového zaměstnance), je rozhodující závěr soudu: ,,je nutné si u nového zaměstnance vždy prokazatelně ověřit, že zaměstnanec náležitě a v plném rozsahu porozuměl sdělovaným pokynům“.
Pokud v průběhu školení (na základě reakcí školeného zaměstnance), nebo po vyhodnocení testu nebo kontrolních otázek školitel zjistí, že zaměstnanec nezvládá vstřebat školenou látku, musí zvolit vůči zaměstnanci individuální přístup. Pokud ani opakované aktivity školitele nezajistí, že nový zaměstnanec porozuměl v potřebném rozsahu bezpečnostním pravidlům nelze připustit, aby zaměstnanec pracovní činnost začal pro zaměstnavatele vykonávat.
Závěr
Právní ustanovení v občanském zákoníků (§ 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.): „Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“, je pro celkový pohled na posuzovaný problematiku rozhodující.
Proto je nutné správně vnímat obsah právního ustanovení a nepřikládat slovům předpisu jiný výklad, než zamýšlel zákonodárce:
- rozum průměrného člověka nemá nic společného s úrovní jeho vzdělání (tituly před i za jménem nemají zásadní vliv na posouzení, zda osoba má či nemá rozum průměrného člověka),
- právním předpisem je především stanoveno, že občan/zaměstnanec musí za svá rozhodnutí i případná pochybení nést svou míru odpovědnosti a musí si svoji odpovědnost (v průběhu pracovní činnosti) neustále uvědomovat.
Občan/zaměstnanec vstupující do pracovního poměru, musí mít (měl by ve vlastním zájmu prokázat), dostatek průměrného rozumu k tomu, aby zvážil, zda je dostatečně vybaven pro to, aby svou novou roli (roli zaměstnance), důstojně ,,sehrál“. Zaměstnanec musí být (měl by být) úspěšný nejenom v pracovních výsledcích, ale měl by řádně dbát i o svoji bezpečnost a o svoje zdraví, případně o bezpečnost a zdraví dalších osob, které může ovlivnit svojí pracovní činností. Současně je nutné konstatovat, že pokud zaměstnanec nerespektuje/nedodržuje základní všeobecně známá pravidla nebo pravidla s kterými byl prokazatelně seznámen, může být následně překvapen finančními nebo trestními následky, protože shora uvedené (poměrné) odpovědnosti za svoje skutky se nelze zbavit konstatováním, že nemá průměrný rozum a záležitostem nerozumí.
Zpracoval: Bc. Zdeněk Šenk; T: 608 641 863; E: zdeneksenk@email.cz
Pracovní úraz a nepoužití předepsaných OOPP.
22.5.2025, JUDr. Eva Dandová, Zdroj: Verlag Dashöfer
Dotaz:
Lze uznat za pracovní úraz úraz zaměstnance, který nepoužil při své práci přidělený OOPP? Zaměstnanec prokazatelně měl přidělený OOPP použít Je tato situace důvodem k neuznání úrazu jako pracovního, nebo jen ke krácení odškodného? Změní na postupu něco flexi novela zákoníku práce, ohledně náhrady újmy, když dojde v důsledku úrazu ke změně zdravotní způsobilosti k práci?
Odpověď:
Každé poškození zdraví nebo každá smrt zaměstnance, došlo-li k němu/ní nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a § 274 zákoníku práce) je ve smyslu § 271k zákoníku práce úrazem pracovním. Proto, pokud k úrazu došlo v pracovní době, na pracovišti zaměstnavatele a hlavně při plnění pracovních úrazů, jedná se vždy o úraz pracovní.
Zaměstnavatel ale má v takovém případě povinnost (podle § 105 zákoníku práce) vyšetřit příčiny a okolnosti úrazu. Pracovní úraz se pak musí – podle toho, zda pracovní neschopnost trvala déle než 3 dny nebo ne – zapsat do knihy úrazů, nebo se o něm musí sepsat záznam o úrazu. Stejně jak do knihy úrazů, tak do záznamu o úrazu se musí uvést popis úrazového děje a příčiny úrazu. V případě, kdy zaměstnanec nepoužije prokazatelně přidělený OOPP – musí zaměstnavatel např. v záznamu o úrazu v tabulce 7 (příčiny úrazu) zaškrtnout, že k úrazu došlo pro nedostatečné osobní zajištění zaměstnance včetně OOPP a v tabulce 10, kde uvádí, jaké předpisy byly v souvislosti s úrazem porušeny a kým, uvede, že zaměstnanec porušil § 106 odst. 4 písm. d) zákoníku práce – povinnost dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat stanovené pracovní prostředky, dopravní prostředky, osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení. Tím si zaměstnavatel zajistí, že při projednávání úrazu podle § 271r zákoníku práce („Způsob a výši náhrady škody nebo nemajetkové újmy je zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s odborovou organizací a se zaměstnancem.“) se může deliberovat ze své odpovědnosti podle § 270 zákoníku práce.
V případě, že by se zjistilo, že zaměstnanec skutečně svévolně nepoužil přidělený OOPP a že jeho vedoucí zaměstnanec toto pravidelně kontroloval a zaměstnanci nedodržení povinnosti používat OOPP vytýkal, mohlo by dojít i k úplné deliberaci zaměstnavatele. Takové případy však v praxi nejsou časté.
Pokud se týká novely zákoníku práce č. 120/2025 Sb., která nabude účinnosti 1. června 2025, tak ta v ustanoveních části páté „Bezpečnost a ochrana zdraví při práci“ (§ 101 až § 108 zákoníku práce) nedotýká vůbec a v ustanoveních týkajících se odpovědnosti zaměstnavatele za škodu z titulu pracovních úrazů (náhrady majetkové a nemajetkové újmy) zavádí pouze jednu novou náhradu – v § 271ca zákoníku práce bude upravena tzv. jednorázová náhrada při skončení pracovního poměru. Ta se však netýká vlastního odškodnění pracovního úrazu, ta bude přicházet v úvahu, kdy zaměstnavatel zaměstnanci, který utrpěl pracovní poměr nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, nebude moci přidělovat vhodnou práci a rozváže s ním pracovní poměr výpovědí ze zdravotních důvodů. Flexi novela zákoníku práce ruší pro tento případ odstupné a místo něj zavádí tuto jednorázovou náhradu, kterou budou za zaměstnavatele vyplácet pojišťovny spravující zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce.
Nejnovější statistiky odhalování nelegálního zaměstnávání a dalších prohřešků.
5.6.2025, Zdroj: Státní úřad inspekce práce (www.suip.cz)
SÚIP loni provedl 18 969 kontrol, udělil pokuty za 469 milionů korun.
Nevyplácení mzdy, nevedení evidence odpracované pracovní doby, nedodržení odpočinku v týdnu, či nevytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí patří mezi nejčastější závažná porušení v oblastech pracovněprávních vztahů a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. MPSV ve spolupráci se Státním úřadem inspekce práce (SÚIP) představilo aktuální data týkající se nejen nelegálního zaměstnávání, ale také opatření, která přispívají k ochraně zaměstnanců.
Odhalování nelegálního a zastřeného zprostředkování zaměstnávání zůstává pro MPSV prioritou. „Vnímám jako velmi důležité, že náš rezort činí mnoho kroků k tomu, aby pomáhal potírat praktiky, které jsou v rozporu se zákonem. Ochrana zaměstnanců je naší dlouhodobou prioritou. Soustředíme se nejen na subjekt, který pracovníky nabízí, ale také na firmy jakožto na koncové uživatele. Intenzivně se tak soustředíme na celý řetězec,“ uvedl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka.
MPSV připravilo v tomto volebním období řadu změn, které posílí kultivaci celého prostředí a významně ochrání zaměstnance. Díky pozměňovacímu návrhu v rámci superdávky např. musí být všichni zahraniční pracovníci od 1. 10. 2025 registrováni už v den, kdy na pracoviště nastoupí.
Kontroly jsou stále efektivnější
Efektivita kontrol stoupá. SÚIP za loňský rok učinil 18 969 kontrol, za nelegální zaměstnávání udělil 5 595 pokut za téměř 469 milionů korun, což je o 95 milionů korun více než v roce 2023. V rámci těchto kontrol bylo odhaleno bezmála 1 934 nelegálně zaměstnaných osob.
V souvislosti se zastřeným zprostředkováním zaměstnání bylo za rok 2024 odhaleno celkem 263 subjektů.
SÚIP v této oblasti ale nezapomíná ani na prevenci. Orgány inspekce práce jsou poskytovatelem pracovně právního poradenství, pravidelně se účastní odborných seminářů i kulatých stolů. V neposlední řadě orgány úzce spolupracují se sociálními partnery a neziskovými organizacemi.
Vize pro rok 2025
SÚIP bude v roce 2025 nadále pokračovat v intenzivních kontrolách zaměřených na odhalování nelegálního zaměstnávání jak občanů České republiky, tak cizinců. Ve spolupráci s dalšími kontrolními orgány se bude zabývat odhalováním zastřeného zprostředkování zaměstnání, tzv. šedými agenturami, a kontrolou pracovních podmínek cizinců. V neposlední řadě se SÚIP hodlá zaměřit na okolnosti odměňování zaměstnanců.
Dosažení nejvyšší přípustné expozice.
4.6.2025, JUDr. Eva Dandová, Zdroj: Verlag Dashöfer
Dotaz:
Nové znění paragrafu § 52 písmene e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce je výpověď z důvodu, kdy zaměstnanec dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. Výpovědní důvod chápu jako prevenci vzniku nemoci z povolání. Co se stane, když se nemoc z povolání u zaměstnance projeví až delší dobu po skončení pracovního poměru?
Odpověď:
Zaměstnanec, který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, nemůže vykonávat dosavadní práci, přičemž pokud by u zaměstnavatele konkrétní práci nevykonával, k dosažení nejvyšší přípustné expozice by nedošlo.
Zákaz konkrétní práce z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice existuje právě proto, aby zaměstnanec neonemocněl nemocí z povolání. Pokud by zaměstnavatel v souladu s § 41 odst. 1 písm. a) zákoníku práce tohoto zaměstnance převedl na jinou vhodnou práci, za niž přísluší nižší mzda nebo plat, zaměstnanci by po dobu převedení příslušel podle § 139 odst. 1 písm. a) zákoníku práce doplatek ke mzdě nebo platu do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením. Zaměstnanci, který je na méně placenou práci převeden z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b zákoníku práce.
Je pravidlem, že nemoci z povolání se projeví často až po skončení zaměstnání. To pak ordinariát nemocí z povolání, který dotyčného vyšetřuje, pověří příslušnou Krajskou hygienickou stanici, aby provedla šetření u zaměstnavatelů, kde dotyčný pracoval, protože podle § 269 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Musí se tedy vyhledat poslední zaměstnavatel, u kterého dotyčný v riziku pracoval a u toho pak postižený zaměstnanec uplatňuje své nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy.