EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

18. 3. 2024

Důsledky vlivu zakladatele na správu majetku vyčleněného do svěřenského fondu.*

Jaké změny přináší nové nařízení EU o digitálních službách od 17. února 2024?*

Krátkodobá ubytování – rozpor s účelem nájmu a hrubé porušení povinností nájemce?*

Není elektronický podpis jako elektronický podpis.*

Ochrana klimatu a výroba zboží v roce 2024: uhlíkové clo a změny v emisních povolenkách.*

Správní trestání řidičů disponujících řidičským průkazem vydaným třetí zemí.*

Důsledky vlivu zakladatele na správu majetku vyčleněného do svěřenského fondu.

Nedávno uplynulo deset let od nabytí účinnosti občanského zákoníku[1], který do českého právního řádu přinesl do té doby pro mnohé neznámý institut svěřenského fondu. Převzetí quebecké koncepce svěřenského fondu (jmění bez vlastníka) zároveň zpočátku způsobovalo jak teoretické, tak praktické problémy. Nebylo ničím výjimečným, že banka odmítla svěřenskému správci zřídit bankovní účet jednoduše proto, že nevěděla, co to svěřenský fond je a jak s ním má pracovat. Tyto doby jsou však (doufejme) nenávratně pryč, a možná i proto se svěřenské fondy těší stále větší oblibě.

Fungování svěřenského fondu zřizovaného za života zakladatele lze úvodem velmi zjednodušeně popsat následovně. Svěřenský fond zřizuje zakladatel smlouvou, na jejímž základě dojde k vyčlenění majetku z jeho vlastnictví.[2] Zakladatel zároveň vydá statut svěřenského fondu, ve kterém stanoví účel svěřenského fondu a základní principy jeho fungování. Majetek ve svěřenském fondu po vzniku fondu spravuje ve prospěch obmyšlených svěřenský správce, který vůči majetku zároveň vykonává vlastnická práva, a to vlastním jménem na účet fondu (svěřenský fond nemá právní subjektivitu).[3]

Tento článek se zabývá situací, kdy si zakladatel svěřenského fondu zachová kontrolu nad majetkem ve svěřenském fondu a popisuje důsledky, které z takové situace mohou plynout.

Ochranná funkce svěřenského fondu

Jednou z možných funkcí svěřenského fondu je ochrana majetku zakladatele. Jedná se o zcela legitimní účel, který je přijímán jak v Québecu [4], tak v angloamerické právní kultuře v souvislosti s trusty.[5] Svěřenský fond za tímto účelem může využít například podnikatel – fyzická osoba, který se rozhodne vyčlenit ze svého vlastnictví do svěřenského fondu majetek nesouvisející s jeho podnikáním. Vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele vzniká samostatné jmění, které je oddělené od jmění zakladatele či jakékoliv jiné osoby. Pokud se pak podnikateli – zakladateli svěřenského fondu – přestane dařit, jeho věřitelé se budou moci uspokojovat pouze z majetku ve vlastnictví zakladatele, nikoliv z majetku ve svěřenském fondu, který je na osobě zakladatele nezávislý.

Zachování kontroly nad vyčleněným majetkem a její projevy

V praxi se zakladatel často nechce smířit s úplnou ztrátou svých vlastnických práv vůči vyčleňovanému majetku a má zájem ponechat si ve větší či menší míře kontrolu nad majetkem. A zákonná úprava mu to umožnuje. V některých případech se zakladatel musí od dispozitivní zákonné úpravy dokonce aktivně odchýlit, aby odstranil pochybnosti ohledně své přetrvávající kontroly nad majetkem ve svěřenském fondu.

V praxi pak existuje mnoho způsobů, jak si může zakladatel zachovat kontrolu nad vyčleněným majetkem, a míru kontroly zakladatele je proto vždy nutné posuzovat v souvislosti s fungováním konkrétního svěřenského fondu. Přesto lze upozornit na některá ustanovení využívaná ve statutech svěřenských fondů, naznačující, že si zakladatel nad vyčleněným majetkem kontrolu ponechal. Pochybnosti ohledně ztráty kontroly zakladatele nad vyčleněným majetkem může vyvolávat především oprávnění zakladatele:

rozhodnout o zániku správy svěřenského fondu z jakéhokoliv důvodu;
odvolávat správce bez uvedení důvodu;
udělovat správci pokyny.

Ad a) – Rozhodnutí správce o zániku svěřenského fondu

Samotná skutečnost, že si zakladatel ve statutu vyhradí právo rozhodnout o zániku správy svěřenského fondu, bez dalšího nemusí znamenat kontrolu zakladatele nad vyčleněným majetkem. Závěr o kontrole majetku zakladatelem by bylo možné dovozovat především v případě, kdy statut zakotvuje právo zakladatele rozhodnout o zániku správy svěřenského fondu kdykoliv, z jakéhokoliv důvodu a zároveň je to právě zakladatel, komu má být majetek ve svěřenském fondu po zániku správy fondu vydán.[6]

Ad b) – Oprávnění zakladatele odvolat správce bez uvedení důvodu

Má-li zakladatel právo měnit správce svěřenského fondu dle svého uvážení, vyvstávají pochyby o nezávislosti správce. Hrozí totiž, že nebude-li správce jednat dle přání zakladatele, zakladatel jej z funkce odvolá a jmenuje na jeho místo správce jiného. Ošemetné je, že právo zakladatele odvolávat správce vyplývá přímo ze zákona.[7] Zákon zároveň toto právo neomezuje, z čehož lze usuzovat, že zakladatel může dle zákona správce odvolat z jakéhokoliv důvodu. Přestože lze zakladateli těžko vyčítat, že se neodchýlil od zákonné úpravy, lze doporučit, aby statut svěřenského fondu stanovil výslovné podmínky, za kterých může zakladatel správce odvolat, případně aby přenesl oprávnění odvolávat správce na jinou osobu.

Ad c) – Oprávnění udělovat správci pokyny

Ve statutu obvykle nenajdeme výslovné oprávnění zakladatele udělovat správci závazné pokyny. Často se ve statutu objevuje ustanovení opravňující zakladatele sdělovat správci nezávazná přání (letter of wishes). Tato přání by však měla zůstat opravdu nezávazná a v žádném případě by se nemělo jednat o konkrétní pokyny, jež by správce stavěly do role pouhého vykonavatele vůle zakladatele.

Důsledky kontroly zakladatele nad vyčleněným majetkem

Zakladatel může vyčlenit majetek do svěřenského fondu nejen preventivně, ale i za účelem zkrácení věřitelů. Pro účely tohoto článku od situací, kdy zakladatel vyčleňuje majetek do svěřenského fondu v úmyslu zkrátit své věřitele odhlédneme a budeme se věnovat pouze vyčlenění za účelem preventivní ochrany majetku.

Zdánlivost zřizovacího právního jednání

Extrémní případ představuje situace, kdy si zakladatel ponechá úplnou (nebo téměř úplnou) kontrolu nad svým majetkem. Jako příklad lze uvést statut svěřenského fondu, který určí, že zakladatel fondu bude nejen jeho zakladatelem, ale současně i správcem, obmyšleným a osobou s právem na vydání majetku při skončení správy fondu. Zákon takovou možnost zakladateli dává, tak proč by ji nevyužil.[8] Zákon sice vyžaduje, aby měl v takovém případě svěřenský fond ještě jednoho „nezávislého“ správce [9], ale tuto povinnost může zakladatel obejít a jako nezávislého správce jmenovat např. svého kamaráda, který zakladateli slíbí, že bude jednat přesně podle jeho pokynů. V tomto případě chybí vážná vůle zakladatele zřídit svěřenský fond a vyčlenit majetek ze svého vlastnictví. Důsledkem je zdánlivost zřizovacího právního jednání, to znamená, svěřenský fond nebude vůbec zřízen.[10]

Nerozběhnutí lhůt k podání odpůrčí žaloby

Nežádoucí důsledky bude mít také situace, kdy se zakladatel sice smíří se ztrátou úplné kontroly nad majetkem vyčleněným do fondu, ale ponechá si „únikovou cestu“ pro případ, že by chtěl získat majetek zpět do svého vlastnictví. Ve statutu si proto vyhradí právo ukončit správu svěřenského fondu a současně výslovně určí, že v případě zániku správy svěřenského fondu má být všechen majetek vydán právě jemu. Zakladatel si zároveň vyhradí právo udělovat správci „nezávazné“ pokyny a pro případ, že by správce jeho pokyny neplnil, ponechá si právo správce kdykoliv odvolat.

V tomto případě kontrola zakladatele nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné dovodit zdánlivost zřizovacího právního jednání. Přesto lze s ohledem na míru kontroly zakladatele dovodit, že nedošlo k úplnému vyčlenění majetku a vzniku odděleného jmění, nezávislého na osobě zakladatele. Převládá názor, že dokud nedojde k úplnému vyčlenění majetku z vlastnictví zakladatele (ke ztrátě rozhodující kontroly zakladatele), neběží lhůty k dovolání se relativní neúčinnosti právního jednání [11], kterým zakladatel bezúplatně převedl (vyčlenil) svůj majetek.[12] Pokud si zakladatel ponechá rozhodující kontrolu nad vyčleněným majetkem, vystavuje se tedy riziku, že lhůta k podání odpůrčí žaloby nezačne věřitelům běžet vyčleněním majetku do svěřenského fondu, ale až okamžikem opravdové ztráty kontroly zakladatele nad majetkem ve svěřenském fondu, případně až okamžikem vydání majetku ze svěřenského fondu obmyšlenému.

Závěr

Občanský zákoník sice umožňuje zakladateli podílet se na správě majetku vyčleněného do svěřenského fondu, ale překročení určité míry kontroly zakladatele může mít závažné právní důsledky. Určení této pomyslné hranice je však stále předmětem diskuzí v odborné veřejnosti a palčivou otázku, jaká míra vlivu zakladatele je přípustná a jaká již nikoliv, musí definitivně vyřešit až judikatura. Do té doby lze při zřizování svěřenských fondů doporučit obezřetný postup. Jinak se zakladatel vystavuje riziku nerozběhnutí lhůt k dovolání se relativní neúčinnosti, v extrémních případech dokonce riziku, že svěřenský fond vůbec nevznikne.

Mgr. Jan Turek,
advokátní koncipient

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Růžová 1416/17
110 00 Praha

Koliště 1912/13
602 00 Brno

tel.: +420 222 544 201
e-mail: office@dolezalpartners.com

[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („OZ“).

[2] Zákon hovoří o majetku (viz § 1448 OZ), ale vyčleněno může být i jmění, např. závod.

[3] Viz § 1448 odst. 3 OZ.

[4] RETRAITE QUÉBEC. The ABCs of Trust Funds [online]. [cit. 2024-02-06]. Dostupné >>> zde.

[5] VIRGO, Graham. THE PRINCIPLES OF EQUITY & TRUSTS. 2. Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0-19-872618-0, s. 51.

[6] Dle § 1472 OZ je osobou, která má právo na vydání majetku po skončení správy primárně obmyšlený. Pokud obmyšlený není, právo na vydání má zakladatel. Jedná se o dispozitivní úpravu a ve statutu se od ní lze odchýlit.

[7] Viz § 1455 OZ.

[8] HOLLMANN, Jakub; ELISCHER, David a ŠLEJHAROVÁ FLANDERKOVÁ, Markéta. Svěřenské fondy pro praxi. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2022. ISBN 978-80-7380-844-0, s. 40.

[9] Viz § 1454 OZ.

[10] Shodně PIHERA, Vlastimil. § 1448 [Vymezení svěřenského fondu]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1546, marg. č. 22.

K předpokladům zdánlivosti právního jednání např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020.

[11] Viz § 591 OZ a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[12] PIHERA, Vlastimil. op. cit. v pozn. 10, marg. č. 22.

Mgr. Jan Turek (Doležal & Partners ) 12.03.2024

Jaké změny přináší nové nařízení EU o digitálních službách od 17. února 2024?

Nařízení o digitálních službách, které bude účinné už od 17. února 2024, přináší výrazné změny v regulaci digitálního prostoru v České republice. Hlavním cílem tohoto nařízení je posílit odpovědnost poskytovatelů digitálních služeb a zlepšit ochranu uživatelů online prostředí.

Lze zjednodušit, že za poskytovatele digitálních služeb se považují nejrůznější platformy a služby, kam mohou uživatelé nahrávat obsah, ke kterému následně získávají přístup další uživatelé (například tedy sociální sítě, ale i třeba různá online tržiště, poskytovatelé webhostingu, cloudových služeb a další).

Klíčové změny lze shrnout následovně:

rozšíření působnosti nařízení na větší množství poskytovatelů digitálních služeb, včetně sociálních sítí, e-commerce platforem a online tržišť, než se tak dělo na základě starších unijních směrnic a nařízení.
přísnější pravidla týkající se transparentnosti, ochrany osobních údajů a boje proti nelegálnímu obsahu.
posílení ochrany uživatelů před nevhodným obsahem a dezinformacemi. Nařízení vyžaduje, aby poskytovatelé digitálních služeb přijímali opatření k identifikaci a odstranění nelegálního obsahu, včetně hate speech, dezinformací a teroristické propagandy.
zavedení nových pravidel pro sledování digitální reklamy. Poskytovatelé budou muset jasně informovat uživatele o sledování jejich online chování a získávání osobních údajů pro reklamní účely.
poskytovatelé služeb určených dětem budou muset zajistit vhodnou ochranu osobních údajů a zabránit nevhodnému obsahu pro mladší uživatele.

Poskytovatelé digitálních služeb v závislosti na své velikosti a konkrétní činnosti budou muset podle nařízení o digitálních službách připravit několik klíčových dokumentů a podniknout konkrétní kroky, zejména se tak může jednat o:

Zásady transparentnosti

Zprostředkovatelé budou muset vypracovat a zveřejnit zásady transparentnosti, které jasně definují jejich postupy ohledně zpracování osobních údajů, sledování uživatelského chování a algoritmického rozhodování.

Interní systém pro vyřizování stížností

Připravit dokumenty týkající se vyřizování stížností pro uživatele v případě nesprávného odstranění obsahu nebo pozastavení jejich přístupu. Zprostředkovatelé musí mít zavedeny mechanismy pro efektivní řešení stížností a odvolání.

Ochrana nezletilých

Vytvořit politiku ochrany nezletilých, která specifikuje opatření na ochranu mladších uživatelů, včetně nastavení soukromí a omezení obsahu nevhodného pro nezletilé.

Zprávy o transparentnosti

Připravit pravidelné zprávy o transparentnosti, které informují veřejnost o opatřeních přijatých k boji s nelegálním obsahem, dezinformacemi a manipulací s platformou.

Ochrana před nelegálním obsahem

Zavést opatření a připravit dokumenty pro identifikaci a odstranění nelegálního obsahu, včetně hate speech, teroristické propagandy a pornografie.

Celkově lze shrnout, že nové nařízení o digitálních službách přináší výrazné změny v regulaci online prostředí, s důrazem na zvýšení odpovědnosti poskytovatelů a ochranu uživatelů před nebezpečným nebo nevhodným obsahem.

Poskytovatelé by měli aktivně zmapovat své povinnosti dle nařízení a zajistit, že jejich procesy a dokumenty jsou v souladu s novými požadavky, aby minimalizovali riziko nedodržení předpisů a potenciálních sankcí.

JUDr. Daniel Vrábel,
advokátní koncipient

LTA Legal s.r.o.
Lazarská 13/8,
120 00 Praha 2

Tel.: +420 246 089 010
e-mail: LTA@LTApartners.com

JUDr. Daniel Vrábel (LTA Legal) 07.02.2024

Krátkodobá ubytování – rozpor s účelem nájmu a hrubé porušení povinností nájemce?

Je přenechání bytu nájemcem třetím osobám skrze platformy sloužící ke krátkodobému ubytování v rozporu s účelem nájmu a je hrubým porušením povinností nájemce ve smyslu ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) OZ? Touto otázkou se ve svém nedávném rozhodnutí zabýval Nejvyšší soud.

Fenomén poskytování krátkodobých pronájmů skrze platformy typu Airbnb se v posledních letech dostal do popředí v oblasti trhu ubytovacích služeb. Po covidové odmlce se turisté začali vracet především do center velkých měst, na základě čehož vyvstávají i nové spory ohledně poskytování ubytovacích služeb.

Ačkoliv se Nejvyšší soud touto otázkou zabýval poprvé, odlišné aspekty platforem nabízejících krátkodobá ubytování nalezneme již v (nejen) jeho předchozích rozhodnutích. Zatímco dříve se soudy zabývaly otázkou, zda může shromáždění SVJ omezit vlastnické právo vlastníků jednotek změnou stanov, na jejímž základě by bylo zakázáno poskytovat opakovaně krátkodobé ubytovací služby [1] či daňovým aspektem závisejícím na zodpovězení otázky, zda se krátkodobé ubytovací služby typu Airbnb mají klasifikovat jako krátkodobé pronájmy či ubytovací služby [2], nyní se zaměřil na otázku rozporu s účelem nájmu a hrubé porušení povinností nájemce při poskytování těchto služeb.

V první řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud již v minulosti považoval užívání bytu k jiným účelům než k bydlení za hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu. Komentovaný rozsudek pak konkrétně zdůrazňuje, že i přenechávání bytu třetím osobám prostřednictvím služeb jako Airbnb je v rozporu s povinností nájemce využívat byt primárně k „zajištění bytových potřeb“, jak jsou upraveny v ustanovení § 2235 odst. 1 o.z.

Samotným pojmem bytové potřeby se v minulosti zabýval také Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 12.3.2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000 bytovou potřebu specifikoval jako uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině. K tomuto pojetí bytové potřeby se v rozhodnutí ze dne 9.6.2020, sp. zn. 26 Cdo 3623/2019 přihlásil také Nejvyšší soud.

Mimo jiné, speciální úprava ochrany práv nájemce obsažená ve výše zmiňovaném ustanovení se dle výslovného znění zákona (ustanovení § 2235 odst. 2 o.z.) nevztahuje na případy přenechání bytu nebo domu ke krátkodobému účelu, přičemž rozhodujícím je dle komentářové literatury období 6 měsíců [3].

Nejvyšší soud v komentovaném rozhodnutí také připomněl, že dle ustanovení § 2216 o.z. nájemce objektivně odpovídá pronajímateli i za jednání osob, kterým umožnil byt užívat. Zdůraznil, že toto pravidlo platí i v případě, kdy nájemce pronajatý byt přenechá třetí osobě k jiným účelům než k bydlení.

Závěrem můžeme shrnout, že dle komentovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu přenechání pronajatého bytu nájemcem k užívání třetím osobám skrze platformy nabízející krátkodobá ubytování je v rozporu s účelem nájmu, čímž dochází k hrubému porušení povinností nájemce vyplývajících z nájemní smlouvy. Takové porušení zakládá možnost pronajímatele vypovědět nájem v souladu s ustanovením § 2288 odst. 1 písm. a) o.z.

Komentované rozhodnutí tak má významný dopad na trh ubytovacích služeb v České republice. Očekává se, že bude mít bezprostřední vliv na jednotlivce a společnosti, které využívají platformy typu Airbnb pro nabízení krátkodobých ubytování. Tento verdikt také posiluje postavení tradičních nájemních vztahů a zdůrazňuje potřebu respektovat zákonné definice bydlení a bytových potřeb.

Zatímco někteří uvidí v tomto rozhodnutí krok k ochraně práv pronajímatelů a dlouhodobých nájemců, jiní mohou vnímat omezení flexibility a inovativních řešení na trhu s bydlením. Bez ohledu na perspektivu je zřejmé, že verdikt Nejvyššího soudu nastavuje nové parametry pro trh s pronájmem bytů v České republice.

Mgr. František Sedláček
Advokát

Nela Petrášová
Paralegal

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2023, sp. zn. 28 Cdo 854/2022.

[2] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.8.2021, sp. zn. 6 Af 20/2020.

[3] PETROV, VÝTISK, BERAN a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace, 2023). Praha: C.H. Beck, 2023. § 2235.

Mgr. František Sedláček, Nela Petrášová (Aegis Law) 31.01.2024

Není elektronický podpis jako elektronický podpis.

Při své činnosti podnikatelé čím dál častěji jednají tzv. online za použití elektronického podpisu, ať již jde o vystupování vůči domovským úřadům a institucím (finanční úřady, soudy, správa sociálního zabezpečení, celní správa), případně úřadům a institucím jiného státu, nebo o jednání s obchodními partnery, českými i zahraničními. Přitom se mohou setkat s několika typy elektronických podpisů, kdy nemusí být na první pohled zřejmé, který z nich má být použit a zda jeho použití přinese jednajícím výhody, pro něž k jeho použití přistoupili.

V podmínkách českého právního prostředí se můžeme v rámci elektronického podepisování soukromoprávními subjekty setkat s těmito typy elektronických podpisů:

prostý elektronický podpis ve smyslu čl. 3 bod 10) nařízení eIDAS [1], resp. ve smyslu ustanovení § 7 zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „ZSVDET“)[2];
zaručený elektronický podpis ve smyslu čl. 26 eIDAS, resp. zaručený elektronický podpis ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 ZSVDET;
kvalifikovaný elektronický podpis ve smyslu ustanovení čl. 3 eIDAS, resp. kvalifikovaný elektronický podpis a ustanovení § 6 odst. 2 ZSVDET.

Prostý elektronický podpis

Jedná se o nástroj, který je představován daty v elektronické podobě připojenými k jiným datům v elektronické podobě nebo s nimi logicky spojenými, která podepisující osoba používá k podepsání. Může mít formu napsání jména v e-mailu či v elektronickém dokumentu, naskenovaného vlastnoručního podpisu, e-mailové patičky či vzorku vlastnoručního podpisu vytvořeného na nějakém dotykovém zařízení. Prostý elektronický podpis je taktéž možno vytvořit v různých platformách (např. DocuSign) či aplikacích (např. Adobe Acrobat), jejichž prostřednictvím může být podepisování dokumentů realizováno (podepisujícímu je nabídnut již vytvořený podpis, který si může dle vlastních představ upravit).

Tento podpis má své využití při jednání mezi soukromoprávními subjekty, pokud není stranami sjednáno či zákonem vyžadováno jinak. Nevypovídá však nic o totožnosti podepisujících ani o nezměněnosti obsahu podepisovaného dokumentu, a nelze jej použít při jednání s českým veřejnoprávním podepisujícím [3], resp. při využití určité on-line služby, která je poskytována subjektem veřejného sektoru [4] nebo jeho jménem.

Zaručený elektronický podpis

Zaručený elektronický podpis je elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru (dále jen „kvalifikovaný poskytovatel“). Tento podpis musí být jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňovat identifikaci podepisující osoby, být vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou, a být k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat [5].

Aktuální seznam kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru v ČR je dostupný na oficiálních stránkách Evropské unie zde, nejčastěji se přitom setkáváme s certifikáty vydanými společnostmi První certifikační autorita, a.s. (I.CA), Certifikační autorita PostSignum – Česká pošta či eIdentity a.s. Aktuální seznam kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru v EU je dostupný na oficiálních stránkách Evropské unie zde.

Pro zřízení zaručeného elektronického podpisu je s kvalifikovaným poskytovatelem na základě předem vygenerované žádosti uzavřena smlouva o poskytování certifikačních služeb a ověřena totožnost subjektu, jemuž je kvalifikovaný certifikát zřizován. V případě českých kvalifikovaných poskytovatelů je totožnost konkrétně dokládána dvěma osobními doklady (v případě nepodnikající fyzické osoby) či jedním osobním dokladem (v případě podnikající fyzické osoby). Vydaný kvalifikovaný certifikát a jemu příslušná data (tzv. soukromý klíč [6] a veřejný klíč [7]) mohou být umístěna přímo v počítači či jiném zařízení, na němž je zaručený elektronický podpis vytvářen. Tento podpis lze stejně jako prostý elektronický podpis použít k podpisu e-mailu, či jej přímo vložit do podepisovaného dokumentu.

Zaručený elektronický podpis se použije při podpisu soukromoprávního elektronického dokumentu, bylo-li to stranami sjednáno, a elektronického dokumentu, kterým se činí úkon vůči českému veřejnoprávnímu podepisujícímu nebo jiné osobě v souvislosti s výkonem její působnosti [8], příp. při využití určité on-line služby, která je poskytována subjektem veřejného sektoru nebo jeho jménem [9].

Kvalifikovaný elektronický podpis

Tento typ elektronického podpisu představuje v současnosti nejvyšší úroveň podpisu. Jde o elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy vydaném kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru (stejně jako v případě zaručeného elektronického podpisu), který je ovšem navíc vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů [10] (dále jen „kvalifikovaný prostředek“).

Na kvalifikovaném prostředku jsou uloženy jak soukromý klíč i kvalifikovaný certifikát (s veřejným klíčem)[11]. Soukromý klíč nelze z kvalifikovaného prostředku vyexportovat. Seznam kvalifikovaných prostředků pro vytváření elektronických podpisů zřizovaných kvalifikovanými poskytovateli v jednotlivých státech EU je dostupný na oficiálních stránkách Evropské unie zde. V případě kvalifikovaného certifikátu zřizovaného českými kvalifikovanými poskytovateli může kvalifikovaným prostředkem být certifikovaná čipová karta (např. eObčanka vydaná od 01.07.2018)[12] nebo jiný externí nosič (např. USB token). Bez použití tohoto nosiče není možné dokument řádně elektronicky podepsat.

I v tomto případě je se zřizujícím kvalifikovaným poskytovatelem uzavřena smlouva o poskytování certifikačních služeb a ověřena totožnost žadatele. Žádost o vydání kvalifikovaného certifikátu je ovšem již třeba vygenerovat na kvalifikovaném prostředku, na nějž bude kvalifikovaný certifikát uložen. Kvalifikovaný prostředek je možné objednat přímo u kvalifikovaného poskytovatele, příp. si zakoupit jakýkoliv kvalifikovaný prostředek uvedený na seznamu kvalifikovaných prostředků [13]. I kvalifikovaný elektronický podpis použít k podpisu e-mailu, či jej přímo vložit do podepisovaného dokumentu.

Kvalifikovaný elektronický podpis umožňuje komunikaci se všemi orgány veřejné moci, a to i v rámci přeshraničního styku. Pro úplnost dodejme, že orgány veřejné moci jsou povinny podepisovat elektronické dokumenty jedině kvalifikovaným elektronickým podpisem [14].

Pro zaručený elektronický podpis a kvalifikovaný elektronický podpis zavádí ZSVDET v ustanovení §6 odst. 2 legislativní zkratku uznávaný elektronický podpis. Byť oba podpisy naplňují kritéria bezpečné komunikace mezi občany, zejména co se nezměněného obsahu podepisovaných dokumentů a totožnosti podepisujících subjektů týká, jen druhý z nich je v souladu s nařízením eIDAS uznáván jako kvalifikovaný podpis ve všech členských státech Evropské unie a má také ve všech členských státech Evropské unie právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu [15].

Závěrem

Přestože existuje více druhů elektronických podpisů, které mohou soukromoprávní subjekty používat, v rámci právní jistoty lze doporučit využívat kvalifikovaný elektronický podpis. Jeho použití není pro běžného uživatele nijak obtížné, když certifikát uložený na externím nosiči je běžné využíván např. při přístupu do elektronického bankovnictví, a rovněž instrukce pro připojení podpisu v jednotlivých platformách či aplikacích jsou velmi srozumitelné i tzv. laikům.

Tento druh podpisu představuje v současnosti nejvyšší úroveň podpisu a stupeň zabezpečení, a má tak nejširší rozsah použití v rámci celé Evropské unie (mimo ni pak v souladu s dohodou soukromoprávních subjektů či požadavky cizích orgánů státní moci). Jeho použití lze rovněž doporučit v případě elektronicky uzavíraných smluv, kde bylo stranami dohodnuto, či je zákonem vyžadováno dodržení písemné formy (tedy např. zástavní smlouva, smlouva o převodu nemovitosti, pojistná smlouva uzavřená na dobu alespoň 1 roku apod.).

Současně je však třeba uvést, že při vědomí aktuálního stále sílícího trendu digitalizace a elektronizace (nejen) právních jednání eIDAS stanoví, že Elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy [16]. Tedy i prostý elektronický podpis je způsobilým prostředkem k uzavření smlouvy, u níž není stranami sjednáno či zákonem vyžadováno jinak.

Mgr. Hana Trusíková
advokát

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Růžová 1416/17
110 00 Praha

Koliště 1912/13
602 00 Brno

tel.: +420 222 544 201
e-mail: office@dolezalpartners.com

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23.07.2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES.

[2] Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších změn.

[3] Stát, územní samosprávný celek, právnická osoba zřízená zákonem nebo právnická osoba zřízená nebo založená státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem nebo jejich orgán anebo jiná jejich součást, příp. jiná právnická osoba, jedná-li při výkonu své působnosti (srov. §5 SZVDET).

[4] Státní, regionální nebo místní orgán, veřejnoprávní subjekt, sdružení vytvořené jedním nebo několika takovými orgány nebo jedním nebo několika takovými veřejnoprávními subjekty nebo soukromý subjekt, který byl alespoň jedním z těchto orgánů, subjektů nebo sdružení pověřen poskytovat veřejné služby, jedná-li na základě tohoto pověření (srov. čl. 3 bod 7) a bod 8) eIDAS.

[5] Srov. čl. 26 eIDAS.

[6] Soukromý klíč obsahuje data pro tvorbu elektronického podpisu.

[7] Veřejný klíč obsahuje data pro ověření podpisu.

[8] Srov. §6 odst. 1 ZSVDET.

[9] Srov. čl. 27 odst. 2 eIDAS.

[10] QSCD – qualified signature creation device (srov. čl. 3 bod 23) a Přílohu II. eIDAS).

[11] Generování klíče a žádosti kvalifikovaným poskytovatelem se v tomto případě provádí přímo na kvalifikovaný prostředek.

[12] Čip eObčanky musí uživatele aktivovat a pro její použití při vytváření elektronického podpisu je nutné mít k dispozici čtečku čipových karet.

[13] Dostupný na oficiálních stránkách Evropské unie zde.

[14] Srov. §5 ZSVDET.

[15] Srov čl. 25 odst. 2 eIDAS.

[16] Srov. čl. 25 odst. 1 Nařízení eIDAS.

Mgr. Hana Trusíková (Doležal & Partners ) 02.02.2024

Ochrana klimatu a výroba zboží v roce 2024: uhlíkové clo a změny v emisních povolenkách.

V letošním roce musí výrobci zboží počítat se změnami v obchodování s emisními povolenkami i se zavedením uhlíkového cla, které má zajistit férové podmínky pro výrobce vyrábějící uhlíkově náročné zboží v EU i ty, kteří ho dováží ze zemí mimo unijní celní prostor.

Přijetí plánu klimatické neutrality a pravidla pro biomasu

V návaznosti na revizi směrnice o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (směrnice EU ETS) se očekává přijetí novely zákona o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Ta v rámci českého právního řádu přinese celou řadu změn.

Mezi nejvýznamnější z nich patří, že podmínkou pro získání části bezplatných emisních povolenek u některých provozovatelů, je přijetí plánu klimatické neutrality do 1. května 2024. Podmínka se konkrétně týká provozovatelů zařízení, jejichž úrovně emisí skleníkových plynů jsou vyšší než 80. percentil úrovní emisí pro příslušné referenční úrovně produktu. Naopak provozovatelé zařízení pro dálkové vytápění si mohou díky přijetí plánu klimatické neutrality o 30 % přídělu bezplatných povolenek přilepšit. U jiných provozovatelů může být plná bezplatná alokace podmíněna splněním opatření z energetického auditu.

Nově budou muset emise skleníkových plynů zjišťovat, vykazovat a ověřovat i zařízení na spalování komunálního odpadu s celkovým jmenovitým tepelným příkonem vyšším než 20 MW. Jejich plné zařazení do systému EU ETS, včetně povinnosti vykazovat emisní povolenky, se předpokládá od roku 2028.

Ke změnám dochází také u zařízení využívajících biomasu. Dosud platilo, že za jednotky výhradně na biomasu není nutné vyřazovat žádné emisní povolenky. Nově by mělo dojít ke snížení hranice, kdy do systému EU ETS nebudou spadat ani zařízení, u kterých v předchozím pětiletém období byly emise skleníkových plynů z více jak 95 % tvořeny emisemi z biomasy. K tomu se však zavádí i požadavek na splnění kritérií udržitelnosti a úspor skleníkových plynů stanovených směrnicí Evropského parlamentu a Rady o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů.

Další novinkou je posun termínů pro přidělování bezplatných povolenek a vyřazování povolenek. Bezplatné povolenky budou nově vydávány do 30. června daného roku. Termín k vyřazení povolenek se pak posouvá z původního 30. dubna na 30. září.

Aby ovšem všechny tyto změny začaly v českém právním řádu platit, musí nejprve dojít k přijetí novely zákona o podmínkách obchodování s povolenkami Parlamentem ČR. Transpoziční lhůta uplynula již ke konci roku 2023. Kdy bude novela zákona reálně přijata zatím není jasné.

Povinnost reportovat únik uhlíku už začala. Uhlíkové clo je za rohem

V rámci balíčku Fit for 55 se rovněž zavádí mechanismus uhlíkového vyrovnávání na hranicích (CBAM). Jeho cílem je vyrovnat náklady na výrobu spojenou s emisemi uhlíku mezi zbožím vyráběným mimo EU (nepodléhajícím povinnosti odvádět emisní povolenky) a zbožím vyráběným na území EU. Zajistí tak spravedlivé ceny za emise uhlíku vypouštěné při výrobě uhlíkově náročného zboží, ať už je vyráběno na území EU nebo ne.

Od 1. října 2023 dopadá na dovozce zboží ve vybraných odvětvích ohrožených únikem uhlíku (dovoz zboží z kategorií cement, elektřina, hnojiva, železo a ocel, hliník a chemické látky) povinnost reportovat dovoz tohoto zboží do EU. Lhůta k podání prvního reportu CBAM za zboží dovezené v posledním kvartálu roku 2023 vypršela na konci ledna 2024.

Nároky na reportování se přitom budou postupně zpřísňovat. Do 31. července 2024 (lhůta k podání reportu za druhý kvartál roku 2024) si dovozci vystačí s uvedením údajů o obsahu emisí CO₂ v dováženém zboží se standardizovanými hodnotami. V druhé půlce roku 2024 už musí uvádět reálné hodnoty zjištěné za pomoci metod vyplývajících z evropské legislativy či některou ze srovnatelných alternativních metod. Od roku 2025 pak již bude možné uvádět pouze údaje o emisích zjištěné metodikou EU.

Povinnost zjistit údaje o obsahu emisí CO₂ od svých dodavatelů a uvést je v reportu je na dovozcích. Měli by se proto co nejdříve obrátit na své dodavatele mimo EU, získat od nich údaje potřebné k vyplnění reportu a informace o případných cenách uhlíků za emise obsažené v dovezeném zboží splatných již v zemi původu. Od roku 2026 se totiž počítá se zavedením uhlíkového cla za dovážené zboží, od kterého by měla být cena uhlíku zaplacená v zemi původu odečitatelná.

PhD. Lenka Hlaváčová,
vedoucí advokátka

Frank Bold Advokáti, s.r.o.
Údolní 33
602 00 Brno

Tel.: +420 545 213 975
e-mail: info@frankbold.org

Lenka Hlaváčová (Frank Bold) 06.03.2024

Správní trestání řidičů disponujících řidičským průkazem vydaným třetí zemí, který neodpovídá požadavkům Vídeňské či Ženevské úmluvy o silničním provozu.

Mnoho států světa, včetně České republiky, je signatářem Ženevské úmluvy o silničním provozu[1] (dále jen „Ženevská úmluva“) a/nebo Vídeňské úmluvy o silničním provozu[2] (dále jen „Vídeňská úmluva“), které mají za cíl mezi signatářskými zeměmi sjednotit podmínky a pravidla silničního provozu, a zabezpečit tak v mezinárodním provozu bezpečí účastníků silničního provozu. Mezi těmito sjednocující pravidly se nacházejí i pravidla týkající se vydávání řidičských průkazů a jejich vzájemného uznávání.

I přes unifikaci shora uvedených pravidel není v české právní praxi výjimkou situace, kdy na území České republiky řídí motorové vozidlo osoba (zpravidla cizinec) disponující řidičským průkazem vydaným třetí zemí, která sice je signatářem Ženevské úmluvy či Vídeňské úmluvy, avšak daný řidičský průkaz přesto nesplňuje požadavky kladené předmětnými úmluvami.

Vzniká pak zákonitě otázka, zda takovýto řidičský průkaz osvědčuje řidičské oprávnění dané osoby na území České republiky, či nikoliv. Pokud by byla správná druhá odpověď, pak by to znamenalo, že se daná osoba poněkud „nezaviněně“ vystavuje riziku tvrdých správních sankcí, jako je pokuta až do výše 75.000 Kč a dále zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce až tři roky.

Odpověď na shora položenou otázku se pokusím přinést v tomto článku, a to se zaměřením na cizince z třetích zemí dlouhodobě pobývajících na území České republiky.

DRUHY ŘIDIČSKÝCH PRŮKAZŮ OSVĚDČUJÍCÍCH ŘIDIČSKÉ OPRÁVNĚNÍ

Zákon o silničním provozu [3] v § 104 odst. 2 stanoví:

„Řidičské oprávnění na území České republiky osvědčuje:

a) řidičský průkaz,
b) řidičský průkaz vydaný jiným členským státem,
c) řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Úmluvy o silničním provozu (Vídeň 1968) a Úmluvy o silničním provozu (Ženeva 1949) (dále jen „řidičský průkaz vydaný cizím státem“),
d) mezinárodní řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Úmluvy o silničním provozu (Vídeň 1968) a Úmluvy o silničním provozu (Ženeva 1949) (dále jen „mezinárodní řidičský průkaz vydaný cizím státem“),
e) řidičský průkaz člena diplomatického personálu zastupitelského úřadu cizího státu, který požívá výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, případně jiných osob požívajících výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva,

jsou-li v době řízení motorového vozidla na území České republiky platné.“

Citovaný § 104 odst. 2 zákona o silniční provozu vymezuje druhy řidičských průkazů, které na území České republiky osvědčují řidičské oprávnění řidiče motorového vozidla. Aby tedy nějaká osoba mohla řídit na území České republiky motorové vozidlo, musí disponovat jedním z výše uvedených řidičských průkazů.

Jak již bylo uvedeno, pro účely tohoto článku budu rozebírat situaci dle § 104 odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu, tj. problematiku řidičských průkazů vydaných cizím státem dle Vídeňské úmluvy nebo Ženevské úmluvy (mimo státy Evropské unie nebo smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru). Problematika řidičských průkazů dle § 104 odst. 2 písm. b) téhož zákona, tj. vydaných některým z členských států Evropské unie nebo některou ze smluvních stran Dohody o Evropském hospodářském prostoru, je totiž poměrně jasná, kdy na základě čl. 2 odst. 1 směrnice 2006/126/ES jsou v České republice stejně jako na území ostatních členských států bez dalších podmínek uznávány vnitrostátní řidičské průkazy členských států, a to s ohledem na systematiku uvedené směrnice – závazek zavést vnitrostátní řidičský průkaz podle vzoru Společenství uvedeného v příloze I a povinnost uznávat již bez dalšího vnitrostátní průkazy, a to nejen ty podle vzoru Společenství, ale případně i starší řidičské průkazy podle původních vzorů, pokud jsou ještě platné.

V návaznosti na shora uvedené se sluší dodat, že Česká republika je signatářem jak Vídeňské úmluvy, tak i Ženevské úmluvy. Pokud jde o vztah Vídeňské úmluvy a Ženevské úmluvy, pak Vídeňská úmluva nahradila ve vztazích mezi smluvními stranami Ženevskou úmluvu.[4] To v praxi znamená, že při posuzování platnosti řidičského průkazu vydaného cizím státem je třeba vždy vyhodnotit, zda stát, který takovýto řidičský průkaz vydal, ratifikoval Vídeňskou úmluvu. Pokud ano, pak se platnost cizozemského řidičského průkazu posuzuje pouze podle Vídeňské úmluvy. Naopak pokud řidičský průkaz vydal cizí stát, který přijal „pouze“ Ženevskou úmluvu, pak se platnost řidičského průkazu posuzuje podle Ženevské úmluvy.

POVINNÁ VÝMĚNA ŘIDIČSKÉHO PRŮKAZU VYDANÉHO CIZÍM STÁTEM

Jestliže cizinec jakožto držitel řidičského průkazu vydaného cizím státem hodlá na území České republiky dlouhodobě pobývat, je povinen si daný řidičský průkaz vyměnit za český dle § 116 odst. 3 zákona o silničním provozu. Dle tohoto zákonného ustanovení držitel platného řidičského průkazu vydaného cizím státem, který má na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky [5], je povinen požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o vydání řidičského průkazu výměnou za řidičský průkaz vydaný cizím státem, a to do 3 měsíců ode dne návratu do České republiky, jde-li o občana České republiky, nebo ode dne, kdy mu byl povolen trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok, jde-li o cizince.

A právě při pokusu o výměnu řidičského průkazu vydaného cizím státem za český nastává často kámen úrazu. Nezřídka se totiž stává, že ačkoliv byl cizozemský řidičský průkaz vydán státem, který sice je smluvní stranou Ženevské úmluvy nebo Vídeňské úmluvy, nemusí vždy nutně být vydán plně v souladu s těmito úmluvami. Konkrétně tyto řidičské průkazy často neodpovídají zejména příloze č. 6 Vídeňské úmluvy nebo příloze č. 9 Ženevské úmluvy. Nejčastěji se jedná o porušení náležitého číslování předepsaných údajů v řidičském průkazu nebo předepsané údaje nejsou psány latinskými písmeny.

Pokud shora uvedená situace nastane, pak jsou české správní orgány v daných případech obvykle zcela nekompromisní a odmítnou cizozemský řidičský průkaz vyměnit za český. České správní orgány totiž striktně lpí na dodržování náležitostí cizozemského řidičského průkazu dle Vídeňské úmluvy či Ženevské úmluvy bez ohledu na to, který stát průkaz vydal – zda smluvní, či nesmluvní. Správní orgány v daném ohledu argumentují především článkem 41 odst. 2 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy, ze kterého má údajně vyplývat, že smluvní státy nejsou povinné uznat cizozemský řidičský průkaz, pokud tento neodpovídá příloze č. 6 Vídeňské úmluvy. Správnost tohoto postupu v takovýchto případech pak několikrát potvrdila i soudní judikatura [6], která je v tomto směru zatím konstantní.

Dvě výjimky tvoří situace v novelizovaných ustanoveních § 116 odst. 4 a 5 zákona o silničním provozu. Dle odst. 4 tohoto ustanovení je možno vyměnit řidičský průkaz neodpovídající Vídeňské úmluvě nebo Ženevské úmluvě (dále i jen „řidičský průkaz neodpovídající úmluvám“) za český, pokud skupiny vozidel uvedené v řidičském průkazu neodpovídajícím úmluvám nebo v mezinárodním řidičském průkazu vydaném cizím státem, jehož držitelem je žadatel, odpovídají skupinám vozidel podle tohoto zákona a žadatel se úspěšně podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu [7] a prokázal zdravotní způsobilost. To ovšem v podstatě znamená, že žadatel musí opětovně absolvovat autoškolu, tentokrát však v České republice, což pro daného cizince tak prakticky nic neřeší. Dále dle odst. 5 tohoto ustanovení je možno vyměnit řidičský průkaz neodpovídající úmluvám za český, pokud cizinec prokáže zdravotní způsobilost a současně neodpovídající řidičský průkaz byl vydán státem, který na základě reciprocity uznává české řidičské průkazy. Seznam těchto států je uveden v příloze č. 6a vyhlášky č. 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů. Takovými státy jsou však aktuálně pouze Japonsko, Korejská republika a Spojené arabské emiráty.

NÁSLEDKY NEPROVEDENÍ VÝMĚNY ŘIDIČSKÉHO PRŮKAZU VYDANÉHO CIZÍM STÁTEM

Nemožnost výměny řidičského průkazu neodpovídajícího úmluvám za český dle § 116 odst. 3 zákona o silničním provozu má zákonem předvídaný následek uvedený v § 118 odst. 2 téhož zákona, dle kterého je třeba po uplynutí zákonné lhůty pro výměnu řidičského průkazu třeba hledět na daný cizozemský průkaz jako na neplatný.

Daleko méně je už však jasná odpověď na otázku, zda daná neplatnost cizozemského řidičského průkazu má současně i za následek zánik samotného řidičského oprávnění dané osoby. Tato otázka je kruciální.

Pokud totiž současně se zneplatněním cizozemského řidičského průkazu dojde i k zániku řidičského oprávnění, znamená to, že daný cizinec nejenže nedisponuje platným řidičským průkazem, ale současně na území České republiky nesmí řídit motorové vozidlo. To vše i přesto, že předmětný cizinec ve státě, který „vadný“ řidičský průkaz vydal, řádně splnil veškeré tamním zákonem požadované náležitosti pro získání takovéhoto průkazu včetně prokázání schopností příslušné motorové vozidlo ovládat a znalostí pravidel provozu na pozemních komunikacích. Navíc takováto osoba jistě nenese vinu za to, že cizí stát nevydal řidičský průkaz v souladu s Vídeňskou úmluvou nebo Ženevskou úmluvou, ačkoliv se k tomu cizí stát v souladu s těmito úmluvami zavázal. Pokud by hypotéza současného zániku řidičského oprávnění byla správná a předmětný cizinec by za daných okolností motorové vozidlo na území České republiky přece jen řídil, dopustil by se přestupku spočívajícího v řízení motorového vozidla bez potřebného řidičského oprávnění dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu, což je jeden z nejzávažnějších přestupků dle daného zákona, za který pachateli aktuálně hrozí peněžitá sankce od 25.000 Kč do 75.000 Kč a současně rozmezí zákazu řízení od osmnácti měsíců do tří let.

V rámci odpovědi na danou otázku dříve komentářová literatura buď zcela mlčela, nebo zastávala odlišné názory. Tak např. v Beckovském komentáři [8] autoři zastávali názor, že po marném uplynutí zákonné lhůty pro výměnu je řidičský průkaz vydaný cizím státem neplatný a neosvědčuje na území České republiky řidičské oprávnění. Naproti tomu komentář od Wolters Kluwer [9] uvádí, že takovýto řidičský průkaz „nadále neopravňuje svého držitele k řízení motorového vozidla na území České republiky; nejedná se však dle našeho názoru o ztrátu řidičského oprávnění“.

Přestupkové správní orgány k dané problematice pak zaujaly vesměs jednotný postoj, kdy měly (a často stále mají) za to, že po marném uplynutí zákonné lhůty pro výměnu je řidičský průkaz vydaný cizím státem neplatný a současně zbavuje držitele řidičského průkazu řidičského oprávnění. V případě, že byli řidiči motorového vozidla s takovýmto řidičským průkazem přistiženi při jízdě, byli konstantně obviňováni ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu. Takovýto způsob správního trestání posvěcovaly i soudy.[10]

I aktuálnější soudní judikatura [11] se přikláněla k názoru, že cizozemský řidičský průkaz osvědčuje řidičské oprávnění na území České republiky, avšak pouze tehdy, splňuje-li požadavky podle Vídeňské úmluvy nebo Ženevské úmluvy. Největší váhu pak měl v tomto smyslu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2020, č.j. 5 As 426/2019-26 (dále jen „rozsudek NSS, č.j. 5 As 426/2019-26“), kde však meritum věci bylo zkoumání (ne)možnosti výměny cizozemského řidičského průkazu vydaného státem Keňa, který je signatářem Vídeňské úmluvy, ale daný průkaz této úmluvě nevyhovoval.

VYJASNĚNÍ PROBLEMATIKY JUDIKATUROU NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU

Naprostý zvrat a vyjasnění dané problematiky však přinesl až rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2020, č.j. 10 As 130/2019-38 (dále jen „rozsudek NSS, č.j. 10 As 130/2019-38“), který obsahoval velice podrobné, přesvědčivé, a dle mého názoru zcela racionální odůvodnění. Je zajímavostí, že tento rozsudek byl vydán ve stejném měsíci i roku, jako shora uváděný rozsudek NSS, č.j. 5 As 426/2019-26, kdy přesto oba rozsudky v dané problematice zaujaly rozdílné stanovisko. Je však třeba poznamenat, že meritum projednávání v rámci rozsudku NSS, č.j. 10 As 130/2019-38 bylo jiné, a to projednávání v rámci správního trestání.

V rámci rozsudku NSS, č.j. 10 As 130/2019-38, byl projednáván případ stěžovatele – izraelského státního příslušníka a dlouholetého řidiče; v České republice měl uděleno povolení k trvalému pobytu od března 2011 a v evidenční kartě řidiče neměl žádný záznam. V červnu 2016 byl účastníkem dopravní nehody (kterou nezavinil) a na výzvu policisty předložil izraelský řidičský průkaz vydaný v roce 2008. V řízení o přestupku, které s ním poté bylo zahájeno, sdělil, že se naposledy v roce 2015 zajímal o možnost výměny izraelského řidičského průkazu za český (dle § 116 odst. 3 zákona o silničním provozu). Od pracovnice registru řidičů se tehdy dozvěděl, že výměna není možná, neboť jeho izraelský průkaz nesplňuje náležitosti dle Vídeňské úmluvy – konkrétně v něm chybějí některé povinné údaje. Žalobce byl také poučen, že jedinou cestou, jak získat český řidičský průkaz, je absolvovat českou autoškolu (tuto cestu stěžovatel – po téměř čtyřiceti letech za volantem – tehdy nezvolil; prý věřil, že se jeho administrativní problém nějak vyřeší). Stěžovatel byl tak obviněn z přestupku dle již citovaného § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu, tedy že řídil bez řidičského oprávnění, kdy mu správní úřad dle tehdejší právní úpravy uložil pokutu ve výši 25.000 Kč a zákaz řízení na dobu jednoho roku.

Nejvyšší správní soud po náležitém přezkoumání uvedl k dané problematice tyto právní teze:

je třeba rozlišovat mezi řidičským průkazem (ten je pouze osvědčením, kterým se prokazuje existence řidičského oprávnění a jeho rozsah) a řidičským oprávněním jako takovým;
pokud řidič stěžovatelova typu (tedy držitel řidičského průkazu vydaného cizím státem, který má v ČR trvalý pobyt) nepožádá o výměnu řidičského průkazu podle § 116 odst. 3 zákona o silničním provozu (ve tříměsíční lhůtě ode dne, kdy získal povolení k pobytu), neznamená to, že mu zanikne řidičské oprávnění: pouze přijde o možnost prokazovat jeho existenci platným řidičským průkazem;
sankční skutková podstata formulovaná v § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu míří na ty pachatele, kteří řídí vozidlo, ač k tomu nejsou oprávněni. Stejná ustanovení, která upravují rozmezí peněžité sankce za tento skutek od 25.000 Kč do 50.000 Kč (pozn. nyní od 25.000 Kč do 75.000 Kč) a rozmezí zákazu řízení od jednoho roku do dvou let (pozn. nyní osmnáct měsíců až tři roky) (§ 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) zákona), se uplatní i na přestupky spočívající v dalších nejzávažnějších jednáních jako je jízda v opilosti nebo způsobení dopravní nehody, při které dojde k újmě na zdraví;
z toho je zřejmé, že zmíněné nejpřísnější sankce mají dopadat na ty nejtěžší případy porušení pravidel silničního provozu – na pachatele, kteří buď pravidla nerespektují opakovaně, nebo přivodili jinému újmu na zdraví, nebo konečně (prokazatelně či potenciálně) řídí pod vlivem návykové látky;
skutková podstata podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu je tak podle soudu zamýšlena pro ty pachatele, kteří řidičské oprávnění nikdy nezískali (neprošli povinným výcvikem zakončeným zkouškou), a přesto řídí – nebo pro ty, kteří sice dříve řídili po právu, ale pozbyli tohoto oprávnění opakovaným či závažným porušením pravidel silničního provozu (§ 123c odst. 3 zákona o silničním provozu – dosažení dvanácti bodů; § 94a odst. 1 zákona – trest zákazu činnosti). U stěžovatele se však nikdo nezabýval tím, zda je držitelem řidičského oprávnění (zda je oprávněn řídit motorové vozidlo): vytýkán mu byl ve skutečnosti právě jen výše zmíněný formální nedostatek údajů na jeho izraelském řidičském průkazu;
typová závažnost jednání, které je postihováno tresty podle § 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu, je nepochybně velmi vysoká, a odtud i vysoké sankce. Tím spíš je ale třeba dbát na to, aby jako porušení § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona (které je kladeno za vinu stěžovateli) bylo kvalifikováno jen takové jednání, které této typové závažnosti dosahuje;
zákon nejen mlčí o této otázce, ale ani jinak uspokojivě neupravuje právní postavení osob, jako je stěžovatel – tedy držitelů cizozemských řidičských průkazů, které sice byly vydány některou ze stran Vídeňské úmluvy (mezi ně patří i stát Izrael), ale přesto nesplňují všechny formální náležitosti vyžadované úmluvou. Soud souhlasí s tím, že za takto nedokonalé právní úpravy nemůže být stát (zde představovaný Magistrátem města Olomouce a Krajským úřadem Olomouckého kraje) nucen k tomu, aby bez dalšího považoval stěžovatelův řidičský průkaz za formálně bezvadný a požadovanou výměnu mu provedl;
znovu je ale třeba upozornit na rozdíl mezi řidičským oprávněním jako takovým – a průkazem, který takové oprávnění jen osvědčuje. Správní orgány (i krajský soud) ve svém výkladu použily – stěžovatelovými slovy – určitou zkratku, v jejímž důsledku formální nedostatky cizozemského osvědčení znamenají, že oprávnění z pohledu českých správních orgánů neexistuje. Tato výkladová zkratka je podle soudu udržitelná tam, kde držitel cizozemského osvědčení od státu něco žádá (zde vnitrostátní osvědčení – český řidičský průkaz). Nelze ji však použít k potrestání držitele formálně nedostatečného osvědčení za delikt, který je svou typovou závažností (skupina nejpřísněji trestných deliktů v silničním provozu) ve zřetelném nepoměru s ryze administrativní povahou držitelova poklesku;
pro kvalifikaci stěžovatelova deliktu je vhodné provést srovnání s typově podobným jednáním, jehož se může dopustit držitel českého řidičského průkazu. Řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe řidičský průkaz, rozuměj svůj a platný (§ 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu) (pozn. nyní již u českých řidičských průkazů neplatí), a na výzvu úředních osob vyjmenovaných v zákoně je povinen jej předložit (§ 6 odst. 8 zákona o silničním provozu). Pokud řidič u sebe platný průkaz nemá, resp. jej nepředloží, nebo předloží průkaz z jakéhokoli důvodu neplatný (§ 118 odst. 1), dopouští se přestupku podle zbytkové skutkové podstaty zákona o silničním provozu upravené v § 125c odst. 1 písm. k) [fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona] a bude potrestán podle § 125c odst. 5 písm. g) pokutou od 1.500 Kč do 2.500 Kč (pozn. nyní 2.000 Kč až 5.000 Kč).

SHRNUTÍ

Stručně shrnuto, Nejvyšší správní soud uvedl, že je pro účely správního trestání v daných případech nutné striktně rozlišovat mezi pojmy řidičské oprávnění jako takové – a řidičský průkaz, který takové oprávnění jen osvědčuje. Pokud řidičský průkaz vydaný cizím státem nesplňuje požadavky dle Vídeňské úmluvy či Ženevské úmluvy, nelze jej sice vyměnit za český ve smyslu § 116 odst. 3 zákona o silničním provozu, a průkaz tak po uplynutí zákonné lhůty pozbývá platnosti, neznamená to však současně, že řidič v takovém případě ztrácí i řidičské oprávnění – to mu zůstává nadále. To samé platí i u řidiče, jehož cizozemský řidičský průkaz splňuje požadavky dle Vídeňské úmluvy nebo Ženevské úmluvy, ale daný řidič zkrátka o výměnu řidičského průkazu z jakéhokoliv důvodu nepožádal.

Ve smyslu výše uvedeného je pak nutno na takovéhoto řidiče hledět jako na řidiče s platným řidičským oprávněním, pokud nepozbyl řidičské oprávnění z jiného důvodu (např. závažným porušením pravidel silničního provozu). Na to konto pak takového řidiče nelze postihnout dle skutkové podstaty dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu, kde zákon stanoví sankci pokuty od 25.000 do 75.000 Kč a rozmezí zákazu řízení od osmnácti měsíců do tří let. Nýbrž je možno takového řidiče postihnout maximálně dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, kde zákon stanoví „pouze“ sankci pokuty od 2.000 Kč do 5.000 Kč. Na takového řidiče je tak třeba hledět jako například na českého řidiče s českým řidičským průkazem, kterému „pouze“ vypršela platnost.

I přes shora uvedenou soudní judikaturu české správní orgány, zřejmě z neznalosti, často předmětné incidenty stále trestají podle nejpřísnějších sankcí. Z vlastní zkušenosti však mohu potvrdit, že v podobných kauzách argumentace rozsudkem NSS, č.j. 10 As 130/2019-38, který zatím nebyl judikatorně překonán, již nese své „ovoce“. V obdobném případě jsme zastupovali občana Alžírské demokratické a lidové republiky (signatář Ženevské úmluvy), který dlouhodobě pobýval na území České republiky, kdy klient neprovedl výměnu svého řidičského průkazu dle § 116 odst. 3 zákona o silničním provozu, a přesto opakovaně řídil na území České republiky motorové vozidlo. Za toto byl původně správním orgánem obviněn ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu. V rámci naší argumentace mimo jiné za použití odkazu na rozsudek NSS, č.j. 10 As 130/2019-38, správní orgán přestupek překvalifikoval na přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona a klient tak byl potrestán pouze pokutou ve výši 2.500 Kč.

Je však třeba poznamenat, že i přes shora uvedené závěry situace osob nacházejících se v podobných situacích není zcela uspokojivě vyřešena jednou provždy. I přesto, že takovéto osoby nadále ve smyslu správního trestání disponují řidičským oprávněním, nedisponují platným řidičským průkazem. Mohou tak být na území České republiky nadále opakovaně trestány dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Jako rozumné, byť jistě ne populární východisko, se pro takové osoby jeví absolvovat českou autoškolu a získat český řidičský průkaz nebo se obdobně podrobit přezkoušení z odborné způsobilosti ve smyslu § 116 odst. 4 zákona o silničním provozu a požádat o výměnu cizozemského řidičského průkazu za český.

ZÁVĚR

Závěrem je vhodné doplnit, že shora uvedené závěry by se měly dle mého názoru uplatnit i u cizinců disponujících řidičským průkazem neodpovídajícím úmluvám vydaným třetí zemí, kteří na území České republiky dlouhodobě nepobývají, ale pouze jí projíždí. A maiori ad minus pokud totiž dané závěry platí u cizinců dlouhodobě pobývajících na území České republiky, tím spíše by měly platit pro cizince, kteří tudy pouze projíždí. Pokud se však tato skupina cizinců chce pokud možno vyhnout jakýmkoliv nepříjemnostem včetně možného spáchání „zbytkového“ přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, lze jen doporučit, aby v případě projíždění naším územím disponovali i platným mezinárodním řidičským průkazem dle § 104 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Pokud totiž řidičský průkaz některou ze stanovených náležitostí mezinárodními úmluvami nesplňuje (jedná se např. o řidičské průkazy států USA), pak je vyžadován (je možné předložit) mezinárodní řidičský průkaz; výměna za český řidičský průkaz však není ani v takovémto případě možná. V tomto kontextu je však třeba zdůraznit, že i na obsah mezinárodního řidičského průkazu jsou mezinárodními úmluvami kladeny specifické požadavky, a tyto musí být opět splněny. Současně je ve smyslu článku 41 odst. 2 Vídeňské úmluvy spolu s mezinárodním řidičským průkazem potřeba vždy doložit i vnitrostátní řidičský průkaz – bez něj je samotný mezinárodní řidičský průkaz neplatný.

Stejně tak by se dané závěry měly uplatnit i u českého občana, který získal „vadný“ cizozemský řidičský průkaz v třetí zemi a hodlá řídit motorové vozidlo ve své domovině.

Zůstává však otázkou, zda se dané závěry uplatní i u řidičů, kteří disponuji řidičským oprávněním získaným v rámci zemí, které nejsou signatáři ani Ženevské úmluvy, ani Vídeňské úmluvy, neboť takovéto země smluvně negarantují dodržování standardů pro získání řidičského oprávnění, které dané úmluvy požadují. Z těchto důvodů se osobně domnívám, že nikoliv. Na takovéto řidiče je tak dle mého názoru na území České republiky třeba nahlížet jako na řidiče bez řidičského oprávnění se všemi důsledky s tím spojenými.

Mgr. Michal Bartal,
advokát

MELKUS KEJLA & PARTNERS advokátní kancelář s.r.o.

Washingtonova 1624/5
110 00 Praha 1

Tel.: +420 725 907 365
e-mail: info@melkuskejla.cz

[1] Součástí právního řádu ČR na základě Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 82/2013 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o silničním provozu, přijaté v Ženevě dne 19. září 1949.

[2] Součástí právního řádu ČR na základě Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 83/2013 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o silničním provozu, přijaté ve Vídni dne 8. listopadu 1968.

[3] Zákon č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).

[4] Článek 48 Vídeňské úmluvy.

[5] Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

[6] např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2020, č.j. 5 As 426/2019-26; či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2021, č.j. 57 A 79/2020-31; nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2019, č.j. 57 A 103/2019-43.

[7] Zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů.

[8] (KOVALČÍKOVÁ, Daniela, ŠTANDERA, Jan. § 116 [Výměna řidičského průkazu členského státu, řidičského průkazu vydaného cizím státem]. In: KOVALČÍKOVÁ, Daniela, ŠTANDERA, Jan. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 246.).

[9] NOVOPACKÝ, D., VETEŠNÍK, P., BEZDĚKOVSKÝ, K. Zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-2-13]. ASPI_ID KO361_p12000CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.

[10] např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2012, č.j. 78 A 7/2011-41.

[11] např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2020, č.j. 5 As 426/2019-26; či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2021, č.j. 57 A 79/2020-31; nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2019, č.j. 57 A 103/2019-43.

Mgr. Michal Bartal (MELKUS KEJLA & PARTNERS) 15.03.2024