EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

 22. 4. 2024

Vliv změny sazby DPH na cenu sjednanou ve smlouvě.* 

Jak stanovit předpokládanou hodnotu u veřejných zakázek pravidelné povahy?* 

Prokura v současné judikatuře a její aplikační praxe.* 

Povinnost rozdělit zisk ve společnosti s ručením omezeným?* 

Kombinovaná přeprava podle čl. 2 CMR překvapivě jako ožehavé téma před Nejvyšším soudem.* 

Nová oprávnění strážníků obecních policií v silničním provozu od 1. 1. 2024.* 

Vliv změny sazby DPH na cenu sjednanou ve smlouvě.

Nedávná změna sazeb DPH provedená tzv. vládním konsolidačním balíčkem vyvolává otázku, jaký vliv má změna sazby DPH, ke které dojde v průběhu plnění již uzavřené smlouvy. Konkrétně se ptám, zda dochází změnou sazby DPH ke změně smlouvou sjednané ceny. Judikatura Nejvyššího soudu je v této otázce poměrně konstantní, níže proto uvádím její částečné shrnutí a doporučení pro její využití v příslušných smluvních ustanoveních.

Shrnutí dosavadní judikatury

Nejdříve uvádím rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 32 Odo 835/2002 ze dne 3. dubna 2003, který se zabýval situací, kdy smlouva o dílo byla uzavřena ještě před nabytím účinnosti zákona o dani z přidané hodnoty, ale následně byla změněna dodatkem uzavřeným až po nabytí účinnosti tohoto zákona. Tehdejší zákon o dani z přidané hodnoty obsahoval přechodné ustanovení, podle kterého: U smluv uzavřených před účinností tohoto zákona, jestliže se zdanitelné plnění uskuteční po dnu, kdy nabyde účinnosti, se vztahují ustanovení tohoto zákona na první zdanitelné plnění, které se uskuteční po dni účinnosti tohoto zákona. Přitom se platné podmínky smlouvy považují za změněné ve smyslu tohoto odstavce a cena zdanitelného plnění uvedená ve smlouvě se zvýší nebo sníží o daň, pokud již smlouva tuto změnu podmínek neobsahuje. V tomto případě však došlo k situaci, kdy smlouva byla sice uzavřena před účinností zákona, ale cena byla určena jako předběžná a přesná částka měla být dohodnuta po dokončení projektové dokumentace a odsouhlaseného rozpočtu stavby. Rovněž předmět díla nebyl dostatečně vymezen. Smlouva tak byla z důvodu nedostatečného vymezení jejích podstatných náležitostí uzavřena až dodatkem uzavřeným již za účinnosti zákona o dani z přidané hodnoty a přechodné ustanovení se na ni tedy nevztahovalo. Nejvyšší soud uzavřel, že cenu nebylo možné bez dohody stran navyšovat o DPH.

Změnu právní úpravy a její dopady na platební povinnost podle smlouvy řešil Nejvyšší soud také v rozsudku spis. zn. 32 Odo 270/2004 ze dne 20. dubna 2004. Zde došlo ke změně sazby DPH směrem dolů na 5 %. Ve smlouvě však bylo nájemné sjednáno včetně DPH, a to s uvedením splátky bez DPH a splátky s DPH. Změnou sazby DPH tedy jedna ze stran získala hospodářský prospěch spočívající v rozdílu sazeb DPH, se kterým v době uzavření smlouvy o finančním pronájmu nepočítala.

Podle odvolacího soudu se sice u smluv o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci zdanitelné plnění uskutečňuje formou dílčího nebo opakovaného plnění během trvání smlouvy a každé dílčí nebo opakované plnění se považuje za samostatně zdanitelné plnění, ale to má význam pouze pro fiskální vztah, bez vlivu na závazkový vztah účastníků, jehož součástí je dohoda o kupní ceně, odpovídající platným předpisům v době jejího sjednání.

Nejvyšší soud pak potvrdil, že pokud jde o cenu sjednanou formou nájemného, které svým účelem je současně splátkami kupní ceny, tato byla rovněž dohodnuta již při uzavření smluv zcela shodnou vůlí stran, dohodnutá cena není v rozporu s dobrými mravy, a pokud na základě těchto řádných smluv žalobce žalované plnil, nelze dovodit, že by se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Pokud pak následně po uzavření předmětných smluv o koupi najaté věci nabyl účinnosti zákon, kterým byla DPH snížena, pak změna DPH v průběhu účinnosti předmětných smluv měla význam pouze pro fiskální vztah, bez vlivu na závazkový vztah účastníků, jehož součástí byla dohoda o ceně, odpovídající tehdy platným předpisům.

V této věci je zajímavé také to, že se nejednalo o první změnu sazby DPH v průběhu trvání smluvního vztahu, když první změnu sazby DPH z 23 na 22 % smluvní strany zohlednily dodatkem ke smlouvě. Skutečnost, že při další změně sazby daně již dodatek ke smlouvě neuzavřely, byla uvedena jako jeden z argumentů v odůvodnění dovolání.

Velmi zajímavým je rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 23 Cdo 4345/2008 ze dne 27. ledna 2009, neboť v něm se soud musel vypořádat s otázkou, zda je možné k ceně připočíst DPH, když se jedna ze stran smlouvy stala plátcem DPH teprve v průběhu jejího plnění a otázku DPH tedy při uzavírání smlouvy smluvní strany řešit nemusely.

V tomto případě byla domluvena odměna mandatáře hodinovou sazbou. Následně dodatkem ke smlouvě došlo k rozšíření odměny o jednorázovou částku 5.000.000,- Kč. Vedle přiměřenosti výše smluvní odměny soudy řešily otázku, zda je oprávněný nárok žalobce na zaplacení DPH z částky 5.000.000,- Kč.

Zatímco odvolací soud odůvodnil navýšení smluvní odměny mandatáře jeho daňovou povinností podle zákona o dani z přidané hodnoty, Nejvyšší soud zaujal názor opačný. Podle něj: Skutečnost, že žalobce po uzavření mandátní smlouvy, resp. jejího dodatku č. 1, se stal plátcem DPH, měla význam pouze pro fiskální vztah, pro jeho daňové povinnosti vyplývající pro něj ze zákona o dani z přidané hodnoty, ale bez vlivu na závazkový vztah účastníků…. Žalované nelze přičíst k tíži, že se po uzavření mandátní smlouvy stal žalobce plátcem DPH. Dohodnutou odměnu mandatáře nelze poté, není-li mezi stranami stanoveno něco jiného, jako to bylo v daném případě, zvyšovat o DPH.

V usnesení spis. zn. 23 Cdo 3573/2007 ze dne 30. října 2009 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda byla cena sjednána s DPH či nikoliv, když příslušné smluvní ujednání znělo: Celková hodnota objednávky činí 82.924 ECU. Zde se soudy všech stupňů shodly na tom, že cena byla ve smlouvě stanovena jako konečná a nebylo možné cenu dodatečně navyšovat o DPH.

Rozsudkem spis. zn. 33 Cdo 5117/2008 ze dne 23. listopadu 2010 Nejvyšší soud rozhodl, že pokud byla cena v příloze smlouvy – položkovém rozpočtu uvedena s DPH ve výši 5 %, neměla změna právní úpravy spočívající v navýšení sazby DPH na 19 % vliv na povinnost uhradit cenu ve výši uvedené ve smlouvě.

V usnesení spis. zn. 26 Cdo 3458/2009 ze dne 12. května 2011 řešil Nejvyšší soud situaci, kdy smlouva o nájmu nebytových prostor obsahovala ujednání o nájemném sjednaném konkrétní částkou s dovětkem včetně DPH. V průběhu trvání nájemního vztahu pak došlo k navýšení sazby DPH. Žalobci se proto domáhali zaplacení nedoplatku nájemného vzniklého podle jejich názoru zvýšením sazby DPH. Obvodní i odvolací soud shodně uzavřely, že odkaz v závorce u výše nájemného „včetně DPH“, neznamená, že by vůle účastníků směřovala ke stanovení výše nájemného jako rozdílu mezi částkou uvedenou ve smlouvě a výší DPH v době uzavření smlouvy. Žalované tak vznikla povinnost zaplatit nájemné jen ve výši sjednané ve smlouvě bez navýšení o aktuální sazbu DPH.

Nejvyšší soud se posléze ztotožnil s právním názorem soudů nižších stupňů, když uzavřel, že daňová povinnost žalobců nezakládá oprávněnost jejich nároku na zvýšení nájemného o novou výši DPH. Skutečnost, že po uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, došlo ke zvýšení sazby DPH, měla význam pouze pro fiskální vztah žalobců, pro jejich daňovou povinnost vyplývající pro ně ze zákona o dani z přidané hodnoty, ale bez vlivu na závazkový vztah účastníků. Ke změně nájemného mohlo podle soudu dojít pouze dohodou mezi účastníky, nikoliv změnou sazby DPH. Žalobci tedy byli povinni odvádět vyšší DPH, ale bez změny smlouvy nebyli oprávněni po nájemci požadovat novou vyšší DPH.

V rozsudku spis. zn. 32 Cdo 626/2010 ze 14. června 2011 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda kupní cena musí obsahovat DPH. Soud posuzoval právní úpravu § 409 odst. 1 obchodního zákoníku, podle které: Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Textově se jedná téměř o totožnou úpravu, jakou obsahuje občanský zákoník v § 2079 odst. 1: Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Podle mého názoru jsou tedy právní závěry obsažené v tomto rozsudku (stejně jako rozsudku následujícího) plně aplikovatelné i za současné právní úpravy.

V tomto případě byla v příloze smlouvy uvedena fixní cena, ohledně DPH nebylo ve smlouvě ujednáno nic. Pouze v nabídce zaslané před uzavřením smlouvy bylo uvedeno, že cena jednoho kusu zboží činí 1.865,- Kč bez DPH. Smluvní strany souhlasně uvedly, že cena sjednaná ve smlouvě neobsahuje DPH. Žalobkyně však tvrdila, že k dohodě o navýšení ceny o DPH došlo přinejmenším konkludentně.

Nejvyšší soud uzavřel, že: Pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje DPH. Přitom žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o DPH, a to ani v případě, že by dohodnutá kupní cena DPH nezahrnovala. Prodávající má právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje DPH. Ustálil se právní názor, že z hlediska veřejného práva ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem a poplatníkem. Z hlediska soukromého práva je však podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i daň z přidané hodnoty, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nemůže být přenášena odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty státu na kupujícího.

V rozsudku spis. zn. 32 Cdo 3923/2010 ze dne 17. ledna 2012 se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval otázkou, zda je pro povinnost zaplatit smlouvou o dílo sjednanou cenu podstatné, aby cena zahrnovala DPH. Případ byl zajímavý proto, že ačkoliv cena byla ústně sjednána bez DPH, žalovaná proplatila dílčí fakturu včetně vyúčtované DPH. Žaloba směřovala také na úhradu prací, na které faktura vystavena nebyla. V dovolání argumentovala žalovaná vedle chybně určené splatnosti závazku také tím, že ve sjednané ceně nebyla zahrnuta DPH. Bez řádně vystavené faktury pak žalovaná nemohla uplatnit DPH na výstupu, neboť i ona byla plátcem DPH.

Nejvyšší soud uzavřel, že pro rozsah povinnosti zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá cena zahrnuje či nezahrnuje DPH. Podle obchodního zákoníku existuje právo na zaplacení pouze dohodnuté ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje DPH. Je třeba důsledně odlišovat dva vztahy – vztah mezi státem a plátcem DPH v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá DPH a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že smluvní strana je povinna hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek zaplatit k ceně i DPH, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení DPH státu na druhou smluvní stranu.

V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vyjádřil také k zaplacené dílčí faktuře obsahující DPH, a to tak, že přiznání úhrady této faktury odvolacím soudem bylo nesprávné.

Zajímavým je rovněž rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 23 Cdo 1176/2020 ze dne 24. června 2020, ve kterém se soud zabýval dopadem změny sazby DPH na smlouvu uzavřenou se státem. Zde se stát zavázal uhradit nabyvateli náklady na likvidaci ekologické zátěže areálu prodaného v roce 1992 v rámci privatizace až do výše 351.000.000,- Kč. V průběhu plnění smlouvy došlo ke změně sazby DPH z 5 na 21 %, čímž došlo k navýšení nákladů na provádění sanačních prací. Ačkoliv nabyvatel požádal o navýšení garance z důvodu změny sazby DPH, k jejímu navýšení nedošlo.

Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá DPH a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je však podstatné to, zda mezi účastníky smlouvy byla výše garance sjednána jako výše konečná, či zda ze smlouvy vyplývá, že žalovaná je povinna garanci navyšovat ještě o další částky.

Jestliže ze skutkových zjištění plyne, že strany nesjednaly, zda částka 351 000 000 Kč zahrnuje DPH, či nikoliv, je ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nutno ujednání stran vyložit jako ujednání o částce konečné. Změna DPH v průběhu účinnosti smlouvy má význam pouze pro fiskální vztah a je tedy bez vlivu na samotný závazkový vztah účastníků, jehož součástí bylo ujednání o výši garance. Bylo tedy na stranách smlouvy, aby případnou změnu DPH promítly do smluvních ujednání. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že stát se zavázal poskytnout žalobkyni garanci toliko do maximální celkové výše 351 000 000 Kč. Strany si nesjednaly povinnost žalované upravovat garanci v návaznosti na změny sazby DPH a ani výkladem předmětné smlouvy nelze dovodit, že by výše garance měla být vzhledem ke změnám sazby DPH zvyšována či snižována automaticky.

Výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahují podle mého názoru právní závěry, které jsou aplikovatelné i po změně právní úpravy. Vycházím z toho, že ujednání o povinnosti zaplatit cenu u smlouvy kupní a smlouvy o dílo, které byly nejčastěji posuzovanými smlouvami ve výše uvedených případech, jsou obsahově totožná i v nyní účinném občanském zákoníku.

Doporučení konkrétních smluvních formulací

Závěrem uvádím doporučení, jak formulovat konkrétní smluvní ujednání, aby změna sazby DPH nemusela být zohledňována dodatkem ke smlouvě.

Ve smlouvě je vhodné vždy uvádět cenu bez DPH s dovětkem, že k ceně bude účtována DPH dle předpisů platných v době uskutečnění zdanitelného plnění. Naopak doporučuji neuvádět cenu s rozpisem částky ceny bez DPH, DPH ve výši X % (sazby platné při uzavření smlouvy) a ceny celkem včetně DPH X %. Takové ujednání podle výše uvedené judikatury nedává možnost reagovat na změnu sazby DPH v průběhu trvání smluvního vztahu. Stejně tak není vhodné ve smlouvě uvádět DPH konkrétní částkou určenou z ceny podle aktuálně platné sazby.

Stejně tak není nutné u smluv uzavíraných postupem podle zákona o zadávání veřejných zakázek uvádět jako vyhrazenou změnu závazku možnost změny ceny, pokud dojde ke změně sazby DPH. Zde stačí, když smlouva bude obsahovat výše uvedené ujednání o účtování DPH dle předpisů platných v době uskutečnění zdanitelného plnění.

Pokud smlouva otázku DPH neřeší vůbec, není DPH součástí smlouvou sjednané ceny, a to ani když je alespoň jedna ze smluvních stran plátcem DPH. Pokud je u identifikace smluvní strany uvedeno plátce DPH, jedná se pouze o deklarování jejího fiskálního stavu bez vlivu na konkrétní smluvní vztah.

Mgr. Milan Zeman

e-mail:  ixix@post.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Milan Zeman 16.04.2024


Jak stanovit předpokládanou hodnotu u veřejných zakázek pravidelné povahy?

Stanovení správné předpokládané hodnoty veřejné zakázky je jednou z klíčových fází procesu veřejného zadávání, zejména pak u zakázek pravidelné povahy. Tato hodnota má zásadní význam pro určení odpovídajícího zadávacího řízení a zajištění transparentnosti, efektivity a rovných podmínek pro všechny uchazeče. Tento článek si klade za cíl poskytnout základní přehled o stanovení předpokládané hodnoty u veřejných zakázek pravidelné povahy.

Podstata ustanovení § 19 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen jako „ZZVZ“)

Ustanovení § 19 ZZVZ klade zvláštní důraz na metodiku výpočtu této hodnoty, která vyžaduje od zadavatelů nejen znalost relevantních právních předpisů, ale i schopnost aplikovat je v praxi. Hlavním účelem tohoto ustanovení je stanovit kritéria pro výběr vhodného zadávacího řízení založeného na finanční hodnotě zakázky.

Cílem je zabezpečit transparentnost, konkurenceschopnost, rovný přístup pro všechny dodavatele a zároveň zajistit efektivní využití veřejných prostředků. Správné určení této hodnoty rovněž umožňuje zadavatelům využívat výhod konkurenčního prostředí a předcházet právním a finančním rizikům spojeným s nezákonným nebo nevhodným zadáváním zakázek.

Veřejné zakázky pravidelné povahy, jako jsou pravidelně pořizované nebo trvající dodávky nebo služby, vyžadují od zadavatelů zvláštní pozornost při výpočtu jejich předpokládané hodnoty. Zákon nabízí metodiku, která zadavatelům pomáhá odhadnout celkovou hodnotu zakázek na základě předchozích zkušeností nebo očekávaných potřeb během určitého období.

Metodika stanovení předpokládané hodnoty

Stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky je klíčovým krokem, který předchází samotnému zadávacímu řízení. Pro zakázky pravidelné povahy, kde se očekávají opakované dodávky či služby, je třeba zohlednit celou řadu faktorů, aby byla hodnota co nejpřesněji odhadnuta.

Metodika výpočtu zahrnuje analýzu historických dat, očekávaného množství a frekvence dodávek nebo služeb a inflačních trendů. Zadavatel by měl vycházet z celkové hodnoty podobných zakázek realizovaných v minulosti, přičemž upraví odhad podle očekávaného vývoje cen a potřeb organizace. Důležité je rovněž zohlednit jakoukoliv možnou změnu v rozsahu či kvalitě dodávek nebo služeb.

Běžné chyby při stanovení předpokládané hodnoty nejčastěji zahrnují nedostatečné zohlednění inflace, ignorování historických dat nebo podceňování rozsahu potřebných služeb. Takové chyby mohou vést k zadání zakázky nevhodným způsobem, což může vést k porušení právních předpisů.

Rizika spojené se stanovením předpokládané hodnoty

Nesprávné stanovení předpokládané hodnoty může mít vážné důsledky, včetně zpochybnění výběrového řízení, právních sporů a ztráty důvěry veřejnosti ve schopnost veřejného sektoru efektivně a transparentně nakládat s veřejnými prostředky. V extrémních případech může dojít i k zrušení zadávacího řízení nebo k sankcím pro zadavatele.

Doporučení pro zadavatele

Pro zadavatele je klíčové přistupovat k procesu stanovení předpokládané hodnoty systematicky a s důrazem na detail. Následující doporučení mohou pomoci předejít chybám a zjednodušit celý proces. Jedná se především o důkladnou přípravu zahrnující shromáždění veškerých dostupných informací o předchozích zakázkách, tržních trendech a očekávaných potřebách. Uchovávání dokumentace obsahující veškeré podklady včetně výpočtů je důležité pro zajištění transparentnosti. Ke stanovení předpokládané hodnoty je potřeba přistupovat s opatrností, kdy je potřeba zohlednit veškeré možné faktory a vyvarovat se subjektivnímu posouzení bez pevného odůvodnění. V případě obtíží se stanovením předpokládané hodnoty veřejné zakázky by se veřejní zadavatelé měli obrátit na odborníky z oblasti práva, financí nebo konkrétního odvětví, kterého se zakázka týká, pro získání objektivního názoru nebo analýzy.

Dodržování těchto zásad zajistí, že proces stanovení předpokládané hodnoty bude správný, transparentní a v souladu s právními předpisy, což napomůže k efektivnímu zadávání veřejných zakázek.

Závěr

Stanovení předpokládané hodnoty veřejných zakázek je základním prvkem, který ovlivňuje celý proces veřejného zadávání. Správným výpočtem této hodnoty zadavatelé nejenže dodržují zákonné povinnosti, ale také přispívají k zajištění spravedlivého a otevřeného tržního prostředí. Přes všechny výzvy spojené s tímto procesem je možné předejít běžným chybám a zlepšit praxi ve veřejném zadávání především důkladnou přípravou, konzultacemi s odborníky a pečlivou dokumentací. Tyto principy pomáhají budovat systém veřejného zadávání, který je efektivní, transparentní a otevřený všem.

Mgr. Romana Vencel,
právník

ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

 

Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov

 

Tel.:       +420 910 058 058

e-mail:    office@arws.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Romana Vencel (ARROWS) 19.03.2024


Prokura v současné judikatuře a její aplikační praxe.

Prokura, jako zvláštní druh plné moci, je institutem hluboce zakořeněným v občanském a obchodním právu.[1] I přestože můžeme vnímat problematiku prokury za poměrně jednoznačnou a vyjasněnou, v aplikační praxi se stále můžeme setkávat s problémy způsobenými zejména odlišným pojetím prokury v současné právní úpravě oproti úpravě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů („ObchZ“).

Než se dostaneme k aktuálním problémům týkajícím se prokury, je vhodné si tento pojem, respektive pojmy, náležitě vymezit v rámci platného práva. Ačkoliv zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („OZ“), jednotlivé druhy prokury nijak nepojmenovává, nauka rozlišuje (i) prokuru prostou, (ii) prokuru rozšířenou a (iii) prokuru filiální.

Prokura prostá je zvláštním druhem plné moci (jedná se tedy o specifický případ smluvního zastoupení), kterou může udělit pouze podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku, a to pouze fyzické osobě, prokuristovi, ke všem právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, a to i k těm jednáním, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc, s výjimkou zcizení nebo zatížení nemovité věci.

Prokura rozšířená spočívá v rozšíření oprávnění prokuristy o možnost zcizovat a zatěžovat nemovité věci. Aby se jednalo o prokuru rozšířenou, je nutno v prokuře výslovně uvést toto oprávnění prokuristy zcizovat a zatěžovat nemovité věci.[2]

Prokura filiální spočívá v omezení oprávnění prokuristy zastupovat podnikatele pouze pro některou pobočku svého obchodního závodu nebo pro některý ze svých obchodních závodů. V takovém případě je nutno v prokuře výslovně uvést, ke kterému obchodnímu závodu nebo pobočce obchodního závodu se prokura vztahuje.[3] Filiální prokuru je možno udělit také pro pobočky nebo závody, které nejsou jako odštěpný závod zapsány v obchodním rejstříku, pokud mají v rámci organizační struktury činnosti relativně samostatné postavení.[4]

Udělení prokury

Prokuru může udělit pouze podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku. V případě fyzické osoby zapsané v obchodním rejstříku tak činí podnikatel osobně, v případě právnické osoby tak činí statutární orgán. U osobních společností budou o udělení prokury rozhodovat všichni společníci (srov. § 105 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů („ZOK“)). Ve společnosti s ručením omezeným, není-li stanoveno ve společenské smlouvě jinak, uděluje prokuru jednatel, přičemž udělení prokury podléhá schválení valnou hromadou;[5] v případě absence schválení valnou hromadou je prokura neplatná za podmínek vymezených v § 48 ZOK.[6] V akciové společnosti uděluje prokuru statutární orgán (představenstvo nebo správní rada), přičemž povinnost schválení udělení prokury valnou hromadou zde absentuje (to však neznamená, že by tuto povinnost nemohly valné hromadě svěřit stanovy).

Prokuru je nutno udělit v písemné formě s výslovným označením, že se jedná o prokuru. Jelikož je prokura zvláštním druhem plné moci, která opravňuje prokuristu i k těm jednáním, pro které se jinak vyžaduje zvláštní plná moc, neuplatní se obecná úprava požadující úřední ověření podpisu na plné moci pro případy, kdy zákon vyžaduje pro určité právní jednání formu veřejné listiny.[7] Pro udělení prokury se tedy dle našeho názoru nevyžaduje listina s úředně ověřeným podpisem.

Častým problémem z praxe je otázka účinnosti prokury. Prokura je účinná již samotným udělením (potažmo schválením, je-li vyžadováno) a zápis v obchodním rejstříku je pouze deklaratorní.[8] Tento přístup je tak zcela opačný k právní úpravě v ObchZ, kdy § 14 odst. 6 ObchZ stanovil, že udělení prokury je účinné od zápisu do obchodního rejstříku (zápis byl v tomto případě konstitutivní a před zápisem nebyl prokurista oprávněn platně zastupovat podnikatele). Podle aktuální právní úpravy tedy může prokurista podnikatele zastupovat i pokud ještě není zapsán v obchodním rejstříku. V takovém případě se bude prokazovat listinou o udělení prokury.[9] Po zápisu prokury do obchodního rejstříku se uplatní princip materiální publicity a prokurista se bude odkazovat na zápis v obchodním rejstříku. Pro úplnost je možno uvést, že listinu o udělení prokury je nutné doložit k návrhu na zápis prokuristy do obchodního rejstříku, nicméně do sbírky listin se obligatorně nezakládá.[10]

I přes to se v praxi lze setkat s případy, kdy prokura nezapsaná v obchodním rejstříku není protistranou akceptována, byť pro takové odmítnutí není opory v platném právu.

Limity prokury

Ustanovení § 450 odst. 1 OZ stanoví, že prokurista je zmocněn „ke všem právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu“, přičemž zůstává otázkou, co si pod tímto neurčitým pojmem představit. Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že pojem „provoz obchodního závodu“ je nutno vykládat s přihlédnutím ke konkrétní posuzované situaci a bez dalšího nelze zcela jistě generalizovat, která jednání do provozu obchodního závodu spadají, a která již nikoliv.[11]

I přes tento závěr si dovolíme charakterizovat některá jednání, která do rozsahu prokury budou typicky spadat. Oprávnění prokuristy typicky zahrnuje především právní jednání související s uzavíráním a plněním běžných obchodních smluv, dále také právní jednání směřující k zajištění a utvrzení dluhů nebo pracovněprávní úkony vůči zaměstnancům (uzavírání pracovních smluv, podávání výpovědí atd.). Prokurista může dále jednat za právnickou osobu v případě soudního řízení (srov. § 21 odst. 1 písm. d) zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), nebo v případě řízení daňového (srov. § 24 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Oproti tomu se prokura nevztahuje na jednání nesouvisející s provozem závodu. Judikatura dále dovozuje, že prokurista není oprávněn činit takové kroky, které další provoz podniku znemožní, nebo negativně ovlivní.[12]

Případná snaha o omezení rozsahu prokury ze strany podnikatele, tj. například stanovením limitu plnění, nemá účinky vůči třetím osobám, i kdyby takové omezení bylo zveřejněno (srov. § 453 OZ). Ačkoliv porušení vnitřního pokynu nemá účinky vůči třetím osobám, je z něj možno dovodit odpovědnostní vztah prokuristy vůči podnikateli.[13]

Kdo nemůže být prokuristou?

Na jistotu je postaveno, že prokuru není možno udělit právnické osobě.[14] Prokuristou také nemůže být člen dozorčí rady společnosti.[15]

Častěji diskutovanou problematikou je (ne)možnost udělení prokury členovi statutárního orgánu společnosti. Shodně s komentářovou literaturou[16] se přikláníme k názoru, že prokuristou nemůže být člen statutárního orgánu právnické osoby. K podpoře tohoto názoru odkazujeme na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3191/2010, který se sice vztahuje k předchozí právní úpravě ObchZ, ale Nejvyšší soud se na tento dosud odvolává i v současné judikatuře.[17] Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda je možné, aby byl člen představenstva generálně zmocněn ke všem právním jednáním, čímž mělo dojít k obcházení pravidel jednání za společnost (nakolik za společnost měli jednat dle zápisu v obchodním rejstříku vždy společně dva členové představenstva). Rozhodnutí shrnuje ustálenou judikaturu s tím, že „není přípustné, aby stanovami určený způsob jednání jménem společnosti byl obcházen tak, že dva členové představenstva udělí generální plnou moc jednomu z nich“ (srov. zejm. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek R 17/2008). Dle názoru Nejvyššího soudu: Tyto závěry se obdobně uplatní i pro prokuru jakožto plnou moc udělenou ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku. Další argumentaci nabízí usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 14 Cmo 200/2019, které uvádí, že „Prokuristou nemůže být člen statutárního orgánu právnické osoby (v daném případě jednatel JUDr. R. S.), neboť působnost člena statutárního orgánu v sobě inherentně zahrnuje veškerou působnost prokuristy.“

Společné jednání prokuristy a (člena) statutárního orgánu

Obdobně je vhodné upozornit, že není možné stanovit způsob jednání za právnickou osobu tak, že jedná vždy společně člen statutárního orgánu a prokurista. Toto dovodil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 387/2016, ve kterém se zabýval mimo jiné statusovými otázkami právnických osob: „Právní úprava statutárního orgánu (tj. určení, který z orgánů právnické osoby je statutárním a jak se vytváří), stejně jako úprava způsobu, jakým členové statutárního orgánu právně jednají za právnickou osobu (jak ji zastupují), spadá do kategorie práva týkajícího se postavení osob ve smyslu § 1 odst. 2 [OZ]. (…) Společné jednání prokuristy a člena statutárního orgánu není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 [OZ] a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) [ZVR].“

Toto pojetí prokury se odlišuje například od právního řádu Německa a Rakouska, kde je společné jednání člena statutárního orgánu a prokuristy akceptováno. Oproti českému právnímu řádu v těchto zemích ovšem existuje právní úprava, která tuto možnost výslovně umožňuje.[18]

Závěr

Prokuru, ať už prostou, rozšířenou nebo filiální, uděluje podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku. V případě společnosti s ručením omezeným, narozdíl od akciové společnosti, podléhá udělení prokury statutárním orgánem schválení valnou hromadou. Prokura vzniká již jejím udělením a samotný zápis v obchodním rejstříku je pouze deklaratorní. Do provedení zápisu se prokurista prokazuje listinou o udělení prokury, u které není vyžadováno úřední ověření podpisu.

Oprávnění prokuristy typicky zahrnuje právní jednání související s uzavíráním běžných obchodních smluv, pracovněprávní úkony vůči zaměstnancům, či jednání za právnickou osobu v soudních a daňových řízení. Oproti tomu se prokura nevztahuje na jednání nesouvisející s provozem závodu a prokurista také nesmí činit kroky, které další provoz podniku znemožní nebo negativně ovlivní. Rozsah prokury nemůže být ve vztahu ke třetím osobám omezen. Z případného vnitřního omezení ze strany podnikatele lze ovšem dovozovat odpovědnostní vztah prokuristy vůči podnikateli.

Kromě právnické osoby a člena dozorčí rady nemůže být dle našeho názoru prokuristou ani člen statutárního orgánu společnosti. Judikatura také dovozuje nemožnost způsobu zastupování právnické osoby společným jednáním prokuristy a člena statutárního orgánu.

Z výše uvedeného vyplývá, že prokura je praktický nástroj usnadňující zastoupení podnikatele, který je v našem právním řádu hluboce zakořeněný. I přes to, nebo možná právě proto, v praxi stále existují ohledně prokury určité mýty, nejasnosti ba dokonce pokusy o její zneužití. Hlavní motivací tohoto článku tedy bylo do této problematiky vnést větší jistotu.

Mgr. Gabriela Luňáková
Advokátka / Associate

Mgr. Martin Horák
Advokátní koncipient / Junior Lawyer

Miloslav Pospíšil
Paralegal

ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.

GEMINI Center
Na Pankráci 1683/127
140 00  Praha 4

Tel.:    +420 224 216 212
Fax:    +420 224 215 823
e-mail:    praha@rowan.legal

[1] Pro zajímavost je možno uvést, že se prokura poprvé objevuje v našem právním řádu již v roce 1863 v zákonu č. 1/1863 ř. z., všeobecný obchodní zákoník rakouský, jako „kupecká plná moc téměř neobmezená a naprosto neobmezitelná proti třetím osobám“ (LOCHMANOVÁ, Ludmila. Vývoj prokury v tuzemském právním řádu. Právní rozhledy, 2019, č. 18, s. 617-626).

[2] Srov. § 450 odst. 1 věta poslední OZ.

[3] Srov. § 450 odst. 2 věta druhá OZ; dále také HUBKOVÁ, Pavlína. § 502 [Obchodní závod]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 6.

[4] TINTĚRA, Tomáš. § 450 [Udělení prokury]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 15.

[5] Srov. § 190 odst. 2 písm. e) ZOK.

[6] LASÁK, Jan. § 450 [Udělení prokury]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1407, marg. č. 8.

[7] LASÁK, Jan. § 450 [Udělení prokury]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1407, marg. č. 11. Srov. § 441 odst. 2 ZOK.

[8] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz: „Návrh nespojuje účinnost udělení prokury s jejím zápisem do obchodního rejstříku. I to je standardní řešení, které uchoval ještě občanský zákoník z r. 1950 (§ 73 a 74). Současná úprava v obchodním zákoníku převzala úpravu prokury z někdejšího zákoníku mezinárodního obchodu (zák. č. 101/1963 Sb., § 87), deformovanou administrativními přístupy k institucím soukromého práva. Podle návrhu se tedy prokura stává účinnou již udělením. Tím se nemíní zasahovat do právního pravidla, podle něhož musí být prokura zapsána do obchodního rejstříku s účinky publicity. Dokud nebude prokura do obchodního rejstříku zapsána, je dobrá víra třetích osob dostatečně chráněna ustanovením § 444.“

[9] Shodně například v POKORNÁ, J. § 450 [Udělení prokury, rozsah prokury]. In: DAVID, O., DEVEROVÁ, L., DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, L., DVOŘÁK, J., DVOŘÁK, T., FIALA, J., FRINTA, O., HOLČAPEK, T., HURDÍK, J., KINDL, T., MACKOVÁ, A., PAULY, J., PAVLÍK, P., PELIKÁN, R. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). Wolters Kluwer [cit. 2023-10-20]. ISSN 2336-517X.

[10] POKORNÁ, J. § 450 [Udělení prokury, rozsah prokury]. In: DAVID, O., DEVEROVÁ, L., DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, L., DVOŘÁK, J., DVOŘÁK, T., FIALA, J., FRINTA, O., HOLČAPEK, T., HURDÍK, J., KINDL, T., MACKOVÁ, A., PAULY, J., PAVLÍK, P., PELIKÁN, R. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). Wolters Kluwer [cit. 2023-10-20]. ISSN 2336-517X.; Srov. také (LASÁK, Jan. § 450 [Udělení prokury]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1407, marg. č. 11.).

[11] Srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 2720/2009: „K provozu podniku nebudou patřit zejména mimořádné dispozice, které se sice týkají podniku, ale jeho další provoz podnikatelem znemožní (prodej nebo pronájem podniku), nebo ho alespoň podstatně negativně ovlivní (zřízení zástavního práva k podniku), popř. s provozem podniku nijak nesouvisejí. Za úkony související s provozem podniku však nelze považovat jenom okruh úkonů odpovídající dispozicím v rámci obvyklého (běžného) hospodaření, neboť k provozu podniku budou patřit i některé úkony mimo obvyklé hospodaření (např. uzavření smlouvy o úvěru nebo nakládání s volnými zdroji podniku). Při posuzování, zda konkrétní právní úkon svou povahou spadá do provozu podniku, proto záleží na povaze podniku podnikatele a jeho provozu, nikoli na tom, jak je vymezen předmět podnikání podnikatele v obchodním rejstříku. Zápis oborů, v nichž podnikatel podniká, totiž nevystihuje celou šíři úkonů, které k provozu podniku patří. Každý jednotlivý právní úkon učiněný prokuristou je třeba hodnotit z pohledu faktického provozu podniku podnikatele, nikoli mechanicky přiřazovat jeho obsah některému z oborů podnikání zapsaných jako předmět podnikání podnikatele v obchodním rejstříku.“

[12] Ibid.

[13] TINTĚRA, Tomáš. § 453 [Vnitřní omezení prokury]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 7.

[14] Srov. § 452 odst. 1 OZ.

[15] Srov. § 201 odst. 4 ZOK pro společnost s ručením omezeným, § 448 odst. 4 ZOK pro akciovou společnost.

[16] TINTĚRA, Tomáš. § 450 [Udělení prokury]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 6.; LASÁK, Jan. § 450 [Udělení prokury]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1406, marg. č. 4.

[17] Srov. 32 Cdo 785/2018-II.

[18] V Rakousku se jedná o § 18 odst. 3 zákona o společnostech s ručením omezeným (Gesetz über Gesellschaften mit beschränkter Haftung) a § 71 odst. 3 spolkového zákona o akciových společnostech (Bundesgesetz über Aktiengesellschaften). V Německu se jedná o § 78 odst. 3 akciového zákona (Aktiengeset), který je analogicky aplikován i pro společnosti s ručením omezeným. Srov. např. 29 Cdo 387/2016.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Gabriela Luňáková, Mgr. Martin Horák, Miloslav Pospíšil (ROWAN LEGAL) 29.11.2023


Povinnost rozdělit zisk ve společnosti s ručením omezeným?

Doposud bylo sporné, zda může valná hromada společnosti s ručením omezeným rozhodnout o tom, že veškerý dosažený zisk ponechá ve společnosti, ačkoli pro nerozdělení zisku mezi společníky neexistují vážné důvody. Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1306/2023 ze dne 29. 11. 2023, zveřejněné dne 24. 1. 2024 (dále jen „Rozhodnutí“) staví najisto, že na společnost s ručením omezeným nejsou přenositelné závěry přijaté v poměrech akciové společnosti, tj. že valná hromada společnosti s ručením může (na rozdíl od akciové společnosti) rozhodnout o nerozdělení zisku mezi společníky, i když pro ponechání těchto prostředků ve společnosti nemá vážný důvod (např. plánovaná investice společnosti).

Obecně

V Rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR zabýval dvěma otázkami: (i) jednak tím, jak už bylo zmíněno, do jaké míry je valná hromada společnosti s ručením omezeným při rozhodování o rozdělení zisku limitována co do možnosti (ne)rozdělit všechen zisk mezi společníky, a (ii) jednak tím, jak aktuální musí být účetní závěrka pro rozdělení zisku v případě, kdy dochází ke změně dříve přijatého rozhodnutí valné hromady o (ne)rozdělení zisku na podkladě účetní závěrky předcházející ukončené účetní období.

V následujícím článku bychom Vám rádi přiblížili okolnosti Rozhodnutí a poskytli detailnější rozbor obou závěrů formulovaných v Rozhodnutí, včetně dopadu do praxe.

 

Rozdělení zisku ve společnosti s ručením omezeným

V poměrech, z nichž vzešlo Rozhodnutí, se dovolatelka domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným, v níž je minoritním společníkem, o rozdělení zisku společnosti mezi společníky. Předmětná valná hromada rozhodla dne 8. 1. 2021 opětovně o rozdělení zisku společnosti za rok 2019 na základě účetní závěrky společnosti za účetní období kalendářního roku 2019 tak, že část zisku rozdělila mezi společníky a část přesunula na účet nerozděleného zisku z minulých let (postupem a za dodržení pravidel dle společenské smlouvy společnosti). Oproti původnímu rozhodnutí valné hromady o naložení s hospodářským výsledkem společnosti za rok 2019, dle kterého zisk společnosti mezi společníky rozdělen nebyl, měl být dle nového rozhodnutí zisk za rok 2019 mezi společníky rozdělen (na základě účetní závěrky za rok 2019) jen z části. V rámci řízení pak vyvstala otázka, zda je valná hromada společnosti s ručením omezeným povinna (analogicky jako v případě valné hromady akciové společnosti) rozdělit všechen zisk mezi společníky společnosti, pokud k ponechání zisku ve společnosti nemá vážné důvody.

K zodpovězení výše uvedené otázky bylo třeba posoudit, do jaké míry jsou přenositelná zákonem a judikaturou stanovená pravidla upravující rozdělení zisku v poměrech akciové společnosti na společnost s ručením omezeným. Pro rozhodování valné hromady akciové společnosti o rozdělení zisku přitom platí, že valná hromada je v zásadě povinna rozhodnout o rozdělení zisku (v rozsahu, v jakém nemá být přidělen do fondu tvořeného ze zisku) mezi akcionáře, ledaže pro nerozdělení zisku mezi akcionáře existují vážné důvody (které musí být rovněž uvedeny v pozvánce na valnou hromadu)[1].

Podle Rozhodnutí však tyto závěry, tj. v zásadě povinnost valné hromady akciové společnosti rozdělit zisk v maximálním rozsahu mezi akcionáře, nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů společnosti s ručením omezeným. Přestože jsou dle § 1 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“) obě společnosti systematicky zařazeny do skupiny kapitálových společností, pouze akciová společnost je ryze kapitálovou společností. Povinně vytváří poměrně vysoký základní kapitál, má oddělenou správu společnosti od osob akcionářů, jejichž účast na řízení společnosti se realizuje zásadně pouze prostřednictvím nejvyššího orgánu společnosti – valné hromady, která rozhoduje na většinovém principu. V průběhu trvání akciové společnosti akcionáři neručí za její závazky. Účast akcionářů na společnosti je v kontextu výše uvedeného tedy víceméně jen majetkového charakteru. Povinnost akciové společnosti rozdělit všechen zisk společnosti mezi akcionáře (pokud tomu nebrání důležité důvody na straně společnosti[2]) je jedním z důsledků této skutečnosti – výplata zisku je pro akcionáře jako investora do akciové společnosti hlavní účel jeho účasti ve společnosti.

Společnost s ručením omezeným je naproti tomu společností smíšenou, která vykazuje jak některé rysy kapitálové společnosti, tak i společnosti osobní. Ať už se jedná o samotné postavení společníků, kteří ručí za závazky společnosti[3], podmínky změny obsahu společenské smlouvy[4], možnost převoditelnost podílu ve společnosti omezit nebo zcela vyloučit[5] nebo rozsah práva společníků na informace, které není omezené pouze na zasedání valné hromady[6].

I přes dispozitivnost úpravy obou obchodních společností, která jim v různých ohledech umožňuje v jejich zakladatelských právních jednáních inspirovat se úpravou té druhé (tj. akciová společnost se může „přiblížit” ve stanovách úpravě společnosti s ručením omezeným a vice versa), nelze tento závěr plošně vztáhnout na všechny parametry společnosti. Nejvyšší soud ČR tak uzavřel, že “s ohledem na smíšenou povahu společnosti s ručením omezeným a z ní plynoucí částečně odlišné postavení jejich společníků není valná hromada této společnosti omezena při rozhodování o (ne)rozdělení zisku tak, jako je tomu v případě akciové společnosti.”

Způsobilost účetní závěrky k rozhodnutí o rozdělení zisku

Již ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017 Nejvyšší soud ČR vyložil v poměrech akciové společnosti, že řádná účetní závěrka je způsobilým podkladem pro rozdělení zisku (pouze) do konce následujícího účetního období. Nazíraje na tento závěr optikou primární ochrany věřitelů při rozhodování o vyplacení zisku obchodní společnosti, je logické, že se uplatní také na společnost s ručením omezeným. Jak Nejvyšší soud ČR v Rozhodnutí popsal, jsou to totiž společníci obchodní společnosti, kteří stojí „poslední v řadě“ na zdroje společnosti, rozdělení zisku nesmí mít v první řadě negativní dopad na věřitele společnosti. Jedním z nástrojů ochrany věřitelů je pak povinnost valné hromady rozhodovat o rozdělení zisku dle „aktuální“ účetní závěrky (zobrazující zisk, který je možné rozdělit) a zároveň respektovat tzv. bilanční test. Posouzení, zda zvažované rozdělení zisku „prochází“ bilančním testem, přitom nelze učinit bez aktuální účetní závěrky.

Pokud společnost rozdělí zisk v rozporu s výše uvedenými pravidly, věřitelé, jejichž práva by tímto rozhodnutím mohla být zkrácena, přitom nemají aktivní věcnou legitimaci takové usnesení valné hromady napadnout u soudu a domáhat se jeho neplatnosti (narozdíl od společníků, kteří ji mají, ale celkem logicky se nebudou domáhat neplatnosti rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku, které je sice nezákonné, ale pro ně výhodné). Nejvyšší soud ČR v tomto kontextu (a v kontextu své předchozí judikatury – pozn. pod čarou) v Rozhodnutí dovodil, že jedinou účinnou ochranou věřitelů je v případě přijetí rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku na základě již neaktuální, a tedy nezpůsobilé účetní závěrky, absence právních účinků takového rozhodnutí. Jinými slovy, takové usnesení valné hromady není (relativně) neplatné, nýbrž nicotné (bez jakýchkoli právních účinků). Dlužno podotknout, že k nicotnosti soud přihlíží ze své úřední povinnosti, a to i bez návrhu.

 

Bezdůvodné obohacení a porušení péče řádného hospodáře

Právní jednání, které nemá právní účinky, nemůže být způsobilým právním titulem pro přijetí podílu na zisku. Vyplacení podílu na zisku dle rozhodnutí valné hromady bez právních účinků by pak bylo považováno za plnění bez právního důvodu zakládající na straně společníků bezdůvodné obohacení.

Dalším důsledkem Rozhodnutí je odpovědnost členů statutárního orgánu dané společnosti za porušení péče řádného hospodáře. Nejvyšší soud ČR na řešenou situaci (tedy schválení rozdělení zisku společnosti valnou hromadou na podkladě nezpůsobilé účetní závěrky) vztáhl následky rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku v rozporu se zákonem a s bilančními testy[7]. Tímto lze dovodit další implicitní závěr Rozhodnutí, totiž že pokud členové statutárního orgánu společnosti s vyplacením zisku společnosti (v rozporu se zákonem) na základě nezpůsobilé účetní závěrky souhlasili, nejednali s péčí řádného hospodáře.
Závěr

Rozhodnutí jednoznačně zodpovídá otázku, zda valná hromada společnosti s ručením omezeným je oprávněna rozhodnout o nerozdělení zisku mezi společníky, ačkoli pro ponechání zisku ve společnosti nejsou vážné důvody. Závěry přijaté v poměrech akciové společnosti v této záležitosti tak nejsou dle Rozhodnutí přenositelné do poměrů společnosti s ručením omezeným.

Rozhodnutí je dále stěžejní v závěru, že rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku na základě neaktuální účetní závěrky je (automaticky) bez právních účinků, aniž by bylo nutné se dovolávat jeho neplatnosti. Vyplacení podílu na zisku dle takového (neúčinného) rozhodnutí je plněním bez právního důvodu a zakládá bezdůvodné obohacení na straně společníka a vyplacení podílu na zisku dle takového rozhodnutí představuje porušení péče řádného hospodáře těch členů statutárního orgánu, kteří s vyplacením souhlasili.

Rozhodnutí je dále relevantní pro dosud běžný postup společností, kdy původní rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku pozdějším rozhodnutím změnily či zcela revokovaly a na podkladě již „staré“ účetní závěrky znovu rozhodly o rozdělení zisku.

Mgr. Martin Heinzel,
vedoucí advokát

Ráchel Kouklíková,
právní asistentka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.:      +420 227 629 700
E-mail:   info@plegal.cz

 

[1] Viz Rozhodnutí.

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009.

[3] § 132 odst. 1 ZOK.

[4] § 147 odst. 1, § 171 a násl. ZOK.

[5] § 207 a § 208 ZOK v kontextu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016.

[6] § 155 ZOK.

[7] § 34 odst. 2 a 3 ZOK.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Martin Heinzel, Ráchel Kouklíková (PEYTON) 16.04.2024


Kombinovaná přeprava podle čl. 2 CMR překvapivě jako ožehavé téma před Nejvyšším soudem.

Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR, u nás publikována pod č. 11/1975 Sb.) tak jako jiné úmluvy unifikující přímé normy pro přepravní smlouvy v mezinárodní nákladní přepravě [1], upravuje primárně přepravu unimodální – v tomto případě silniční. Stejně však jako jiné unifikační úmluvy v této oblasti obsahuje doplňkovou úpravu pro některé přepravy kombinované, konkrétně je tato úprava provedena v čl. 2 CMR. Výklad tohoto článku před soudy České republiky je však poněkud svérázný, i když se toto ustanovení povětšinou jeví jako bezproblémové. Důvodem jsou odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), která se aplikací čl. 2 CMR v posledních letech zabývala [2].

Podstata sporů

Ve starší věci projednávané NS pod sp. zn. 32 Cdo 2812/2018 je třeba za účelem zjištění skutkového stavu nahlédnout do usnesení NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 1829/2015, v němž se NS touto věcí zabýval rovněž. Z uvedeného staršího usnesení vyplynulo, „že účastníci řízení mezi sebou uzavřeli smlouvu o letecké přepravě zásilky MP4 přehrávačů z místa odeslání ze sídla žalobce v Praze do místa určení v Londýně. Smlouva zahrnovala přepravní podmínky žalované, které v článku 4 bod b) druhá odrážka obsahují ujednání o tom, že jde o smlouvu o letecké přepravě zboží. Následně v článku 12 přepravních podmínek je rozsah odpovědnosti pro leteckou přepravu vymezen s odkazem na Montrealskou úmluvu.“ Použití Montrealské úmluvy[3] na daný případ však NS v uvedeném usnesení vyloučil. Ve svém novějším usnesení v téže věci pak NS uvedl, že „v rámci silniční přepravy nedošlo k překročení hranic dvou států, neboť nejprve byla zásilka přepravována v rámci České republiky a následně pouze na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Odvolací soud proto správně uzavřel, že není naplněno ustanovení článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR a tato úmluva se na daný vztah neaplikuje.“

V nedávném sporu se pak jednalo o aplikaci úmluvy CMR na skutkově podobný případ (či případy). Uzavřeny zde byly dvě přepravní smlouvy pro mezinárodní přepravy: „1) ze dne 17. 3. 2016, kdy zboží bylo naloženo v Kolíně, nákladním automobilem odvezeno na letiště do Mošnova, odtud letecky přepraveno do Prahy, poté letecky přepraveno do Stockholmu a nakonec z tohoto města opět nákladním automobilem přepraveno do města Södertälje, a 2) ze dne 18. 3. 2016, kdy bylo zboží naloženo v Kolíně, odvezeno nákladním automobilem do Hradce Králové, odtud letecky přepraveno do Stockholmu a z tohoto města opět nákladním automobilem přepraveno do Södertälje.“ [4] Aplikace úmluvy CMR byla podstatná, jelikož pokud by se tato úmluva použila, nárok mohl být podle jejího ustanovení v čl. 32 promlčen.

Podle názoru NS však úmluva CMR ani na tuto přepravu nejspíše nedopadá, když tento soud uvedl, že: „V poměrech nynější věci, ve které silniční nákladní přeprava mezinárodní rozměr ve výše uvedeném smyslu postrádala, neboť podle soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu došlo k silniční přepravě z Kolína do Mošnova (tj. uvnitř ČR), z Kolína do Hradce Králové (tj. uvnitř ČR) a samostatně ze Stockholmu do Södertälje (tj. uvnitř Švédska), tak výše zmíněné závěry znamenají, že odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil podle Úmluvy CMR. Právě absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě vylučuje možnost na daný vztah účastníků Úmluvu CMR aplikovat.“ [5] Jinými slovy NS vyloučil aplikaci úmluvy CMR  na uvedenou přepravu, jelikož zásilka na silničním vozidle nepřešla státní hranici. Nezbytnost překročení státní hranice pak dovozoval NS jednak z ustanovení čl. 1 odst. 1 CMR, dále pak ze zahraniční judikatury, kterou citoval prostřednictvím české odborné literatury[6].

Aplikace úmluvy CMR dle jejího čl. 1 odst. 1

Jakkoliv se to může zdát překvapivé, otázka aplikace úmluvy CMR podle jejího prvního ustanovení skrývá určitá úskalí, nicméně správný výklad tohoto ustanovení je nezbytný, pokud má být správně vyložen i čl. 2 této úmluvy. Článek 1 odst. 1 CMR konkrétně říká: „Tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.“

Prvním z problematických bodů aplikace čl. 1 odst. 1 CMR je tendence aplikovat tuto úmluvu na přepravu (samotný proces přemístění zásilky) a nikoli na přepravní smlouvu (závazkový vztah sjednaný stranami), jakkoliv z výše uvedeného vyplývá, že průběh přepravy není pro aplikaci CMR rozhodující. Autor připouští, že v mluvném projevu se často tohoto zjednodušení dopouští také (řada odborníků přednášejících tuto problematiku přistupuje k tomuto zjednodušení v zájmu plynulosti projevu rovněž). Stejně tak je třeba si říci, že soudy obvykle nezkoumají, zda byla přeprava silničním vozidlem sjednána, především v situaci, kdy zásilka byla silničním vozidlem přepravována a žádná ze stran nenamítá, že přeprava byla co do dopravního prostředku provedena v rozporu s přepravní smlouvou. Podstatné je však pro aplikaci CMR vždy to, co bylo stranami přepravní smlouvy sjednáno, nikoli to, jak přeprava probíhala, jelikož jak byla přeprava sjednána, vědí strany přepravní smlouvy v době jejího uzavření (pomineme nyní skutečnost, že ex post vidí strany smlouvy její obsah často odlišně), a obě mají obvykle možnost toto nějakým způsobem ovlivnit, zatímco při kladení důrazu na průběh přepravy by dopravce de facto mohl jednostranně dle svého uvážení měnit přepravní smlouvu a tím i odpovědnostní režim, což rozhodne není stav, který by byl žádoucí.

Pro aplikaci úmluvy CMR podle jejího čl. 1 odst. 1 pak tedy není rozhodné, zda zásilka přešla hranici nebo nikoliv (faktický stav), podstatné je, že měla být předána příjemci v jiném státě. Tuto skutečnost naznačuje zřetelně již sama úmluva, když uvádí, že důraz má být kladen na „předpokládané místo dodání“, jak je uvedeno ve smlouvě. Výše uvedená konstrukce má pak jasné důsledky. Škoda na zásilce, která nepřešla hranici, jelikož byla ještě ve státě odeslání zničena (při dopravní nehodě) nebo odcizena, bude spadat pod režim úmluvy CMR (bude-li přepravní smlouva splňovat podmínky uvedené v čl. 1 odst. 1 CMR) a to dokonce i v případě, kdy vozidlo od nakládky neurazilo ještě ani metr. Naopak pokud si dopravce zkrátí přepravu přes území druhého státu (např. silniční přeprava mezi dvěma místy na Moravě přes Makovský průsmyk, kde silnice vede asi kilometr přes území Slovenska), ale podle smlouvy půjde o přepravu vnitrostátní (místo odeslání a předpokládané místo dodání budou ležet obě na území České republiky), nebude spadat pod úmluvu CMR, i když vozidlo se zásilkou hranice překročí hned dvakrát (aplikaci některých ustanovení úmluvy CMR na vnitrostátní přepravy na základě § 9a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě ponechejme pro zjednodušení a nesouvislost s řešeným problémem stranou). Důvod, proč k takovéto konstrukci tvůrci úmluvy přistoupili, je jednoduchý, odpadá problém se zjišťováním průběhu přepravy (kde má dopravce v podstatě všechny informace, zatímco odesílatel nebo příjemce téměř žádné) a potřeba přesné lokalizace místa vzniku škody, což posiluje právní jistotu stran přepravní smlouvy, případně osoby oprávněné uplatňovat u dopravce náhradu škody. Ad absurdum bychom v opačném případě u krádeže zásilky zjišťovali, zda tato byla odcizena ještě na území ČR, nebo až v zahraničí.

V souvislosti s uvedenými rozhodnutími NS a analýzou aplikačního rozsahu čl. 1 odst. 1 CMR se pak jeví ještě podstatné odpovědět si na několik otázek: Co to je „smlouva o přepravě zásilek“ (či spíše zásilky, jelikož rozhodná znění používají pojmu „zboží“, angl. „goods“, namísto pojmu „zásilka“, čímž odkazují nikoli ke kupní smlouvě, ale k tomu, že se jedná o nákladní přepravu)? A kolik přepravních smluv mám v rámci daného obchodního případu?

Úmluva sama nedefinuje, co to je „smlouva o přepravě zásilek“. Jakkoliv je s ohledem na unifikační charakter této úmluvy třeba vykládat tento pojem autonomně, lze pro ilustraci využít definici smlouvy o přepravě věci podle § 2555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), jehož úprava se v tomto podstatně neliší od pohledu jiných právních řádů a podle nějž platí, že: „Smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.“ Každá přepravní smlouva je tedy určena dvěma konkrétními stranami z nichž jedna žádá zásilku přepravit (odesílatel) a druhá se zavazuje, že tak učiní (dopravce). Mezi stranami smlouvy je specifikována zásilka (jaká věc se má tedy přepravovat) a je dosažena shoda na tom, odkud kam má být zásilka dopravena tedy kde má být dopravcem převzata a kde má být příjemci dodána (jaký výkon co do přemístění se tedy po dopravci požaduje). Pro úplnost má jít o činnost úplatnou.

Dodáním zásilky se pak myslí její dodání určenému příjemci, kdy tímto dvoustranným právním jednáním přeprava končí a dopravce svůj závazek přemístit zásilku mezi dvěma body splnil (že přeprava může skončit i jinými úkony postavenými naroveň dodání, ponechejme v zájmu zjednodušení stranou, v podrobnostech srov. čl. 16 odst. 2 CMR). Dodáním zboží není jakákoliv dispozice se zásilkou v průběhu přepravy, kdy se tato dostane z jakéhokoliv důvodu mimo sféru „původního“ dopravce a naopak se dostane do držení třetí osoby. Příklady, kdy se tak stane, mohou být administrativního charakteru (vyřízení celních formalit etc.) stejně jako charakteru provozního, zde jde typicky o předání zboží jiné osobě v rámci samotného přepravního procesu. Typicky půjde o předání následnému dopravci (k přepravě jsou společně zavázání dva dopravci a více, kteří si zásilku předávají a odpovídají za celou přepravu) nebo výkonnému dopravci (smluvní dopravce, který za přepravu odpovídá, předá zásilku jinému dopravci, který je jeho subdodavatelem, aby přepravu zcela nebo z části vykonal). Předávání zásilky mezi různými subjekty účastnícími se přepravního procesu není dodáním zásilky[7].

Pokud tedy vyjdeme z výše uvedeného, můžeme teoreticky určit, kolik máme v uvedených případech, o nichž NS rozhodoval, přepravních smluv. V uvedeném případě lze učinit závěr, že je zde jedna přepravní smlouva. Závěr o jedné přepravní smlouvě vychází z toho, že z obou rozsudků lze dovodit, že přeprava byla sjednána jako jeden výkon z České republiky do Velké Británie či Švédska týkající se týchž stran a téže zásilky. Pak ovšem není správný závěr NS o tom, že místo převzetí a místo dodání zásilky neleží ve dvou různých státech, když opak je zcela evidentní, přičemž opětovně je třeba připomenout, že dodání má nastat u příjemce, nebo osoby jím pověřené, nikoli u kohokoliv v rámci přepravního procesu (např. do skladu na letišti).

Dodejme pro úplnost, že se také mohlo teoreticky jednat o zasílatelskou smlouvu podle § 2471 OZ s částečným samovstupem podle § 2474 OZ (za předpokladu, že pro smlouvu bylo rozhodným právo české). Jelikož se NS zabýval aplikací Montrealské úmluvy a úmluvy CMR, pak lze vyjít z toho, že v obou uvedených případech dospěli soudy k závěru, že závazek uzavřený mezi stranami zněl na provedení přepravy, nikoli na její „obstarání“ a tudíž šlo skutečně o smlouvu přepravní (a nikoli zasílatelskou).

Rozhodující skutková okolnost pro volbu aplikovatelného právního režimu pro tuto přepravní smlouvu pak tedy nespočívá v tom, zda zásilka přešla při silniční přepravě hranici, ale v tom, že mezi dvěma místy v dvou různých státech byla sjednána i jiná přeprava než silniční, přičemž sjednané provedení přepravy nesplňuje požadavky čl. 2 CMR a tudíž z aplikačního rozsahu této úmluvy vypadává.  

Kombinované přepravy podle čl. 2 CMR

Jak už bylo řečeno, i když je úmluva CMR primárně zaměřena na mezinárodní silniční nákladní přepravy, některé přepravní smlouvy pro kombinované přepravy se ustanoveními této úmluvy řídí rovněž. Podmínky pro aplikaci této úmluvy na kombinované přepravy jsou uvedeny v čl. 2 věta první CMR a sice: „Je-li ložené vozidlo přepravováno v některém úseku dopravní cesty po moři, po železnici, po vnitrozemské vodní cestě nebo vzduchem, vztahuje se tato Úmluva na celou přepravu, pokud nebyla zásilka, s výjimkou případů uvedených v článku 14, přeložena.“

Z výše uvedeného ustanovení pak především vyplývá, že je možné, aby přeprava probíhala i jiným druhem dopravního prostředku, než silničním vozidlem, podmínkou však je, (i) aby využití tohoto jiného dopravního prostředku bylo sjednáno pro určitý úsek přepravy (tudíž přeprava musí být sjednána alespoň částečně – ve zbylém úseku – jako silniční, CMR však už nevyžaduje explicitně, aby tato silniční přeprava byla mezinárodní) a aby (ii) bylo sjednáno, že zásilka nebude v průběhu přepravy přeložena na jiný druh dopravního prostředku (nejčastěji půjde o přepravu s využitím trajektu, přívozu, nebo speciálních, obvykle snížených, železničních vagonů umožňujících naložení návěsu nebo celé soupravy[8]). Takovéto ujednání nemusí být nutně výslovné, zda bylo dosaženo shody na tomto způsobu přepravy se posoudí při výkladu přepravní smlouvy jakožto právního jednání. Bude-li se v tomto přepravní smlouva řídit českým právním řádem, pak půjde především o pravidla obsažená v ustanoveních § 555 až 558 OZ.

Byla-li potud situace v doktríně k úmluvě CMR poměrně jasná, spory se už vedou především o to, (i) jak ještě může takovýto nesilniční úsek vypadat, případně (ii) kolik nesilničních úseků může v rámci jedné přepravní smlouvy být, anebo (iii) co ještě je a co už není překládka a někdy též (iv) zda je při aplikaci čl. 2 CMR zakázána jakákoliv překládka, nebo jen překládka mezi dvěma druhy dopravních prostředků[9].

Otázka ad (i) je patrně nejfrekventovanější a narazil na ni i NS. Obvykle je v rámci ní spekulováno, zda se musí jednat v případě využití jiného dopravního prostředku  o přepravu doplňkovou a zda může nebo musí (případně nesmí) být takový úsek překonaný jiným dopravním prostředkem mezinárodní, nebo zda musí být mezinárodní naopak (či také) silniční úsek. NS v uvedených rozsudcích vycházel z ojedinělého rozsudku německého soudu, konkrétně z rozsudku Oberlandesgericht (OLG) Karlsruhe, kde uvedený německý soud vyslovil názor, že silniční úsek přepravy musí být mezinárodní. Uvedenému názoru lze přiznat systematickým výkladem určitou logiku vzhledem k rozsahu použití jiných mezinárodních úmluv pro jiné druhy pozemní přepravy[10], proti tomuto názoru však stojí historický výklad uvedeného ustanovení.

Ustanovení čl. 2 CMR bylo totiž do této úmluvy zaneseno ve snaze rozšířit aplikaci úmluvy CMR na přepravní smlouvy pro silniční přepravy mezi kontinentem a Velkou Británií[11], jelikož bez uvedeného článku by tyto vypadly z rozsahu aplikace této úmluvy zcela (v době sjednání textu CMR byl jedinou možností přepravy z Velké Británie na kontinent trajekt, k tomu se později přidal železniční tunel, při jehož využití ovšem opět silniční vozidla najíždějí na vagony). Nelze však nevidět, že smysl zařazení čl. 2 do úmluvy CMR by se v důsledku názoru zastávaného výše uvedenými soudy notně zmenšil, a to nejen o případy smluv pro silniční přepravy mezi Francií a Británií (např. mezi Manchesterem a Lyonem), Británií a Nizozemskem či Belgií, ale stejně tak by z aplikace čl. 2 CMR vypadly i některé další případy přepravních smluv např. pro přepravy s využitím trajektu mezi Německem (či Polskem) a Švédskem (nebo Finskem). Historický výklad pak lze doplnit o komentář prof. R. Loewa, který byl účasten sjednávání textu CMR a v rámci UNIDROIT (Mezinárodního ústavu pro sjednocení soukromého práva) byl v roce 1975 požádán, aby vypracoval k CMR ex post komentář[12]. V bodě 54 tohoto svého komentáře pak prof. Loewe uvádí, že přeprava jiným druhem dopravního prostředku může dokonce změnit přepravní smlouvu pro vnitrostátní přepravu na smlouvu spadající pod CMR, jinými slovy zde tedy prof. Loewe uvádí, že samotná silniční přeprava vnitrostátní může spadat pod CMR v případě, kdy je hranice překonána na jiném dopravním prostředku (tedy kdy přeprava směřuje do sjednaného místa dodání v zahraničí, ale na toto místo se dostane zásilka tímto jiným druhem dopravního prostředku spolu se silničním vozidlem). Ani podle názoru prof. Loewa tedy nemusí být silniční úsek mezinárodní.

Oproti tomu je třeba si říci, že uvedený rozsudek OLG Karlsruhe, kterého se dovolává náš NS je sice rozhodnutím vydaným v druhém stupni, nicméně nikoli nejvyšším soudním orgánem v zemi, kterým je německý Spolkový soud (Bundesgerichtshof – BGH), v německé literatuře není tento rozsudek zmiňován, či je spíše ignorován a více takovýchto rozsudků, které by tento názor v Německu či jinde následovaly, se autorovi nepodařilo najít. Dlužno dodat, že rovněž ze strany NS citovaný názor JUDr. Václava Roubala na případ nedopadá, jelikož se jednalo o přepravu s překládkou, která z ustanovení čl. 2 CMR vypadává sama o sobě, a to s ohledem na text uvedeného ustanovení bez jakýchkoliv pochybností.

(ii) Co se týče počtu nesilničních úseků v rámci jedné přepravní smlouvy, pak se názory různí a jednoznačnou odpověď dát nelze. Na jedné straně je zde gramatický výklad, podle nějž by měl být úsek pouze jeden[13], na druhé straně není zcela zřejmé, proč by měla přeprava zahrnující např. přepravu trajektem a po nějaké době ještě přívozem (přes fjord či větší řeku či jezero) z aplikačního rozsahu úmluvy CMR vypadnout, byla-li takto sjednána.

K bodům (iii) a (iv) lze uvést, že překládka není povolena jen při naložení a vyložení na jiný dopravní prostředek. Pokud dojde po cestě ke (smluvně předvídané) překládce mezi dvěma silničními prostředky a posléze (nebo dříve) dojde k přepravě vozidla i se zásilkou jiným dopravním prostředkem, tato překládka nemá na aplikaci CMR dle jejího čl. 2 vliv[14]. Je pak otázka, zda je pro čl. 2 CMR podstatné přeložení, nebo samotná přeprava zásilky jiným dopravním prostředkem bez vozidla, tedy jak se dívat na případy, kdy je zásilka složena z vozidla např. za účelem lepší nakládky na loď (odlehčení vozidla, snížení profilu vozidla) a na lodi je na vozidlo opět naložena. Dle gramatického výkladu rozhodných znění lze dospět k závěru, že takovéto provedení přepravní smlouvy (bylo-li sjednáno), již aplikaci CMR na základě jejího čl. 2 vylučuje[15].

Dopad rozhodnutí NS

Dopad výše řečeného na v úvodu zmiňovaná rozhodnutí NS je již patrně čtenáři zřejmý. Rozhodnutí uvedených případů není ve výsledku špatné, jelikož úmluva CMR se na uvedené případy nepoužije. Nikoli však proto, že by zásilka na silničním vozidle nepřešla hranici, ale jelikož přeprava byla uskutečněna s překládkou. Jakkoliv není pro aplikaci úmluvy CMR rozhodná přeprava, ale přepravní smlouva, lze z odůvodnění zmíněných rozhodnutí NS dovodit, že v uvedených řízeních nebylo stranami (tedy ex post) namítáno, že přeprava byla provedena v rozporu se smlouvou, navíc, pokud bylo sjednáno, že přeprava bude provedena z části letecky, bylo v podstatě zřejmé, že se tak stane s překládkou, jelikož v letecké přepravě, kde se počítá každý kilogram, by s ohledem na povahu zásilky přeprava nákladního vozidla společně se zásilkou byla naprosto zbytečná. Minimálně v jednom z uvedených případů lze vycházet i z dříve realizovaných přeprav mezi stranami přepravní smlouvy, které nejspíše s překládkou probíhaly rovněž. Kombinované přepravy, kde je letecky přepravována zásilka ve vozidle, jsou totiž skutečně naprosto výjimečné.

Nejvyšší soud si tak měl při posouzení případů a v odůvodnění rozhodnutí vystačit s tím, že mezi stranami byla sjednána přeprava mezinárodní, kde místo převzetí zásilky (Česká republika) a předpokládané místo jejího dodání (Velká Británie resp. Švédsko) leží ve dvou různých státech. Tato přeprava však neměla probíhat pouze silničním vozidlem, tudíž se samotný čl. 1 CMR na danou přepravní smlouvu neaplikuje, přičemž lze usoudit, že přeprava měla proběhnout dle dohody stran přepravní smlouvy s překládkou do letadla, tudíž se neuplatní ani výjimka obsažená v čl. 2 CMR.

Namísto výše uvedeného se NS pustil do nesouvisejícího  zkoumání, zda zásilka přešla hranici, což není (a nikdy nebylo) pro aplikaci úmluvy CMR rozhodující. Snad jen pro úplnost lze uvést, že úmluva CMR se dle čl. 1 CMR vztahuje na přepravní smlouvu, nikoli na „část“ přepravní smlouvy, když tato je určena právě místem předání zásilky dopravci a místem dodání zásilky příjemci. I kdybychom tedy modifikovali skutkový stav tak, že by zásilka byla dopravci předána v Praze, tento zásilku vezl na letiště do Norimberku, a odtud jí letecky přepravil do Londýna a následně tato pokračovala silničním vozidlem třeba do Liverpoolu, nepoužila by se úmluva CMR ani na část přepravní smlouvy (přepravy) mezi Prahou a Norimberkem. Autor rozumí tomu, že ustanovení čl. 2 věta první CMR za použití výkladu a contrario může vést k závěru, že na část přepravy, která pokud by sama byla sjednána jako předmět přepravní smlouvy, by požadavkům čl. 1 CMR vyhovovala, nicméně takovýto tzv. „chameleon-systém“ (tedy přizpůsobování jednotlivých dílčích plnění jedné přepravní smlouvy tomu, zda by samy o sobě splnily podmínku pro aplikaci té které úmluvy) úmluva CMR neobsahuje a pokud bývá v praxi aplikován, pak obvykle vyplývá z příslušné mezinárodní úmluvy[16] nebo je aplikován na základě normy národního právního řádu, který se na danou přepravní smlouvu pro kombinovanou přepravu na základě kolizní normy použije. Z úmluvy CMR samotné jej podle převládajícího názoru dovodit nelze.

Výše uvedený postup NS pak tedy nic nemění na rozhodnutí daného případu, jak měl být podle CMR rozhodnut, ale vnáší nejistotu do aplikace úmluvy CMR na celou řadu přepravních smluv pro trajektové (a částečně železniční) přepravy v rámci Evropy. Navíc vnáší nejistotu též do výkladu čl. 1 CMR, když je otázka, zda metodou kopírování odůvodnění (což se již evidentně v této otázce děje) se tato argumentace neobjeví za čas v jiných rozhodnutích, jejichž předmětem již bude právě čl. 1 CMR a nikoli čl. 2 této úmluvy. Takovýto postup pak bude nejen v rozporu s textem úmluvy a historií jejího vzniku, ale i s názorem zastávaným evropskou doktrínou a judikaturou, stejně jako s legitimním očekávám stran přepravní smlouvy.

JUDr. Jiří Lojda, LL.M. EUR., Ph.D.,

advokát
JUDr. Jiří Lojda, LL.M. EUR., Ph.D., advokát

Tel.: +420 773 570 314
e-mail: judr.lojda@email.cz

JUDr. Jiří Lojda, LL.M. EUR., Ph.D.

[1] Přípojek B – Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě zboží (CIM) k Úmluvě o mezinárodní železniční dopravě (COTIF), publikována pod č. srov. č. 65/2016 Sb. m. s.; Budapešťská úmluva o smlouvě o přepravě zboží po vnitrozemských vodních cestách, publikována pod číslem 32/2006 Sb. m. s. atd.

[2] Usnesení NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2812/2018 ze dne 27.03.2019 a rozsudek téhož soudu ve věci 24 Cdo 2221/2023 ze dne 12.09.2023.

[3] Úmluva o sjednocení některých pravidel v mezinárodní letecké přepravě, publikována pod č. 123/2003 Sb. m. s.

[4] Bod 3 odůvodnění rozsudku NS ve věci 24 Cdo 2221/2023 ze dne 12.09.2023.

[5] Bod 19 odůvodnění rozsudku NS ve věci 24 Cdo 2221/2023 ze dne 12.09.2023.

[6] Body 17 a 18 odůvodnění rozsudku NS ve věci 24 Cdo 2221/2023 ze dne 12.09.2023.

[7] Ani jejím „vydáním“, když může vyvstat otázka, zda vydání a dodání zásilky je totéž, když úmluva CMR používá oba pojmy (srov. její čl. 1 odst. 1 a čl. 17 odst. 1). Jelikož však anglické znění (jedno z rozhodných – srov. čl. 51 CMR) používá v obou případech slovo „delivery“, jde v případě uvedených českých pojmů v tomto případě o synonyma.

[8] Takovýmto přepravám se někdy říká roll-on/roll-off, piggy-back nebo RoLa.

[9] Autor se zde věnuje pouze těm aplikačním problémům souvisejícím s čl. 2 CMR, které jsou relevantní pro zde popisované téma. Podrobnější popis problémů souvisejících s aplikací úmluvy CMR může autor nabídnout zde: LOJDA, J. The Impact of CMR on Multimodal Transport, Czech Yearbook of International Law (CYIL) 2015, s. 149 a násl.

[10] Typicky může nastat problém s ustanovením čl. 1 § 3 COTIF-CIM, kde doplňková silniční přeprava k mezinárodní přepravě železniční spadá pod aplikační rozsah předpisů CIM, za předpokladu, že železniční přeprava je mezinárodní a silniční přeprava je vnitrostátní a co do délky doplňkem k přepravě železniční.

[11] Při přijímání úmluvy Spolkovou republikou Německo byla tato skutečnost uvedena v doprovodném tisku č. 1144 pro 3. volební období (Drucksache des Deutschen Bundestages Nr. 1144 – 3. Wahlperiode), konkrétně na str. 35. Dostupné >>> zde. Podrobně pak popisuje historii přijetí uvedeného ustanovení např. i HAAK, K.F. The Liability of the Carrier under the CMR. The Hague: Stichtig Vervoeraders. 1986.  s. 93 a násl. dostupné >>> zde.

[12] LOEWE, R. COMMENTARY on the Convetion of 19 May 1956 on the Contract for teh International Carriage of Goods by Road (CMR). Ženeva: United Nations. 1975. dostupné >>> zde.

[13] JESSER-HUSS, H. Übereinkommen über den Beförderungsvertrag im Internationalen Strassengüterverkehr (CMR). In DRESCHER, I.; HOLGER, F., SCHMIDT, K. (ed.). Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: Band 7. 5.vydání. München: Verlag C.H. Beck/Verlag Franz Vahlen München, 2023. s. 1601 a násl.; KOLLER, I. Transportrecht. 6.vydání. München: Verlag C.H. Beck München, 2007, s. 1158.

[14] KOLLER, I. Transportrecht. 6.vydání. München: Verlag C.H. Beck München, 2007, s.1159.

[15] JESSER-HUSS, H. Übereinkommen über den Beförderungsvertrag im Internationalen Strassengüterverkehr (CMR). In DRESCHER, I.; HOLGER, F., SCHMIDT, K. (ed.). Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch: Band 7. 5.vydání. München: Verlag C.H. Beck/Verlag Franz Vahlen München, 2023. s. 1603.

[16] Srov. např. čl. 38 odst. 1 Montrealské úmluvy.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Jiří Lojda, LL.M. EUR., Ph.D. 19.04.2024


Nová oprávnění strážníků obecních policií v silničním provozu od 1. 1. 2024.

Tento článek si klade za cíl objasnit některé nové instituty zavedené do zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to zejména ve vztahu k činnosti a oprávnění obecní policie, jakož i podat ucelený přehled o tom, jaké přestupky je od 1. 1. 2024 obecní policie oprávněna projednávat a řešit příkazem na místě.

V souvislosti s poslední novelou zákona o silničním provozu, provedenou zákonem č. 271/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, která nabyla účinností od 1. 1. 2024 (dále jen „novela“), došlo nejenom ke změně bodového systému a zpřísnění správních sankcí za spáchání přestupků na úseku provozu na pozemních komunikacích, ale také k významnému posílení pravomocí strážníků obecních policií na úseku dohledu nad bezpečností silničního provozu i jejich oprávnění řešit některé dopravní přestupky právě příkazem na místě. Část těchto nových pravomocí je i odrazem nově zavedených institutů na úseku silničního provozu.

Mentor a oprávnění strážníka ve vztahu k mentorovi

Novela zavádí nový institut tzv. mentora a oprávnění k řízení motorového vozidla skupiny B s mentorem pro osoby již od 17 let věku. S písemným souhlasem zákonného zástupce tak může získat řidičské oprávnění pro skupinu B od 1. 1. 2024 též osoba, která dosáhla minimálního věku 17 let a úspěšně absolvovala autoškolu se závěrečnými testy a splnila zákonné podmínky k získání řidičského oprávnění. Taková osoba, byť již disponuje řidičským oprávněním pro vozidla skupiny B, může před dosažením věku 18 let řídit takové vozidlo jen s doprovodem osoby, která je zapsána v registru řidičů jako jeho mentor.[1]

V této souvislosti došlo k rozšíření pravomoci i strážníků obecní policie právě na provádění silniční kontroly nejenom ve vztahu k řidiči, ale rovněž i mentorovi. Podle nového ust. § 83a odst. 10 zákona o silničním provozu je mentor na výzvu policisty, vojenského policisty, strážníka obecní policie nebo celníka povinen prokázat svou totožnost. Mentor je dále povinen se na výzvu policisty, vojenského policisty nebo strážníka obecní policie podrobit vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou.

Pokud by sedmnáctiletý řidič disponující řidičským oprávněním řídil vozidlo bez doprovodu zapsaného mentora, dopustí se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 6 zákona o silničním provozu, za který hrozí pokuta od 2000 Kč do 5000 Kč[2] a rovněž zákaz činnosti od 6 do 12 měsíců[3]. Body se za tento přestupek nepřipisují. Tento přestupek nelze projednat příkazem na místě a musí být oznámen správnímu orgánu. Ve vztahu k takto spáchanému přestupku sedmnáctiletým řidičem pak nebude přiházet v úvahu postup podle ust. § 57 zákona č. 251/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízeních o nich, podle kterého se horní hranice sazby pokuty u mladistvého snižuje na polovinu, přičemž však nesmí přesahovat částku 5000 Kč; to neplatí, je-li mladistvý podnikající fyzickou osobou. Jedná se totiž o speciální ustanovení, které již v sobě a stanovené výměře pokuty reflektuje právě skutečnost, že se jedná o mladistvého sedmnáctiletého pachatele přestupku.

Nejenom tento sedmnáctiletý řidič, ale též mentor se může dopustit přestupku. Mentor se podle ust. § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu dopustí přestupku tím, že:

  1. v rozporu s § 83a odst. 8 nesedí na sedadle vedle řidiče nebo nesleduje situaci v provozu na pozemních komunikacích nebo chování řidiče – za takový přestupek mu hrozí pokuta od 4000 Kč do 10000 Kč ve správním řízení[4] anebo od 2500 Kč do 3500 Kč příkazem na místě[5],
  2. v rozporu s § 83a odst. 9 vykonává doprovod bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohla být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, nebo ačkoliv je její schopnost k výkonu této činnosti snížena v důsledku jeho zdravotního stavu, nebo
  3. se přes výzvu podle § 83a odst. 10 odmítne podrobit vyšetření ke zjištění, zda při výkonu doprovodu nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou.

V těchto dvou zbývajících případech pak hrozí mentorovi pokuta od 7000 Kč do 25000 Kč ve správním řízení[6] anebo od 4500 Kč do 5500 Kč příkazem na místě[7]. Zákaz činnosti ani body však mentorovi nehrozí. V této souvislosti je ovšem na místě upozornit, že příkazem na místě může přestupek vyřešit pouze policista Policie České republiky, strážník obecní policie však nemá pravomoc projednat přestupek mentora příkazem na místě, neboť se nejedná o přestupek, který spadá do pravomoci a působnosti obecní policie řešit přestupky na úseku silničního provozu (o tom viz dále). Nicméně v případě zjištění takového přestupku mentora je možno využít součinnosti Policie České republiky a na místo přivolat hlídku policie, která již věc může vyřešit i příkazem na místě.

Oprávnění strážníka odejmout řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla

Dalším nově zavedeným institutem do zákona o silničním provozu je oprávnění policisty nejenom k zadržení řidičského průkazu, ale nově i oprávnění policisty prohlásit řidičský průkaz za zadržený[8]. Toto nové oprávnění reaguje jednak na situace, které dříve mohly nastávat a v praxi i často nastávaly, že pokud se řidič neprokázal řidičským průkazem (neměl jej u sebe, nepředložil jej při kontrole), nebylo možné mu jej zadržet, tak i na změnu legislativy, kdy od 1. 1. 2024 nově již ani nemusí mít řidič u sebe řidičský průkaz, pokud je držitelem platného řidičského průkazu ČR (ani osvědčení o registraci vozidla, pokud je vozidlo zapsáno v registru silničních vozidel ČR),[9] a tedy plně postačuje, když se při silniční kontrole prokáže platným dokladem totožnosti.

Zatímco strážník obecní policie nemá oprávnění zadržet řidičský průkaz ani jej prohlásit za zadržený – takové oprávnění má pouze policista – i zde je ovšem možno využít součinnosti a bude-li dán zákonný důvod k zadržení řidičského průkazu či prohlásit jej za zadržený podle § 118b zákona o silničním provozu, přivolat na místo přestupku hlídku Policie České republiky – nově má však i strážník obecní policie podle § 6 odst. 9 zákona o silničním provozu oprávnění odejmout doklad – osvědčení o registraci vozidla nebo řidičský průkaz, který byl prohlášen za zadržený nebo jehož držitel řidičské oprávnění pozbyl nebo mu bylo odňato nebo pozastaveno, zjistí-li tuto skutečnost při kontrole. O odejmutí dokladu vydá řidiči potvrzení a takto odejmutý doklad bezodkladně odevzdá příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.

Sdílená zóna a oprávnění strážníků

Dalším nově zavedeným institutem do zákona o silničním provozu je sdílená zóna, která je upravena v novém § 39b zákona o silničním provozu. Sdílená zóna je ze zákona vymezena jako zastavěná oblast, jejíž začátek je označen dopravní značkou „Sdílená zóna“ (IZ 10a) a konec je označen dopravní značkou „Konec sdílené zóny“ (IZ 10b), a je určena k užívání všemi účastníky silničního provozu. Všichni účastníci provozu musí ve sdílené zóně dbát zvýšené ohleduplnosti vůči ostatním účastníkům provozu, které nesmí ohrozit. Ve sdílené zóně má vždy přednost v jízdě tramvaj, kterou nesmí ostatní účastníci provozu ani omezit. V případě vozidla s právem přednostní jízdy jsou pak i chodci povinni neprodleně uvolnit prostor pro projetí tohoto vozidla.

Ve sdílené zóně smějí chodci a cyklisté užívat pozemní komunikaci v celé její šířce, přičemž na chodce se v této souvislosti nevztahují povinnosti stanovené v § 53 a 54 (zejména povinnost užít chodník a přechod pro chodce) a na cyklisty se nevztahuje § 57 odst. 2 a 3 zákona o silničním provozu, tj. povinnost jet jen při pravém okraji vozovky ani jet jen jednotlivě za sebou, kdy ve sdílené zóně mohou využívat celou šíři vozovky a jet i vedle sebe. Ve sdílené zóně smí řidič jet rychlostí nejvýše 20 km/h, to platí nejen pro řidiče vozidle, ale i pro cyklisty a další účastníky provozu. Stání motorových vozidel je ve sdílené zóně dovoleno jen na místech označených jako parkoviště. Stání jízdních kol a jiných nemotorových vozidel je zde dovoleno rovněž jen na místech k tomu určených.

Pravomoc strážníků obecní policie byla novelou rozšířena právě i ve vztahu ke sdílené zóně a možnosti projednat přestupek spočívající v porušení pravidel pro provoz také nově ve sdílené zóně (jakož i v obytné, pěší a cyklistické zóně), a to příkazem na místě.[10] Zejména se bude jednat o jejich oprávnění k dohledu nad dodržováním povinností účastníků provozu ve sdílené zóně a možnost projednávat přestupky spojené s porušením tohoto provozu, např. nesprávné parkování.

Oprávnění strážníka projednat přestupky příkazem na místě

Stěžejním oprávněním pro strážníky obecních policií je pak oprávnění k projednání přestupků proti zákonu o silničním provozu příkazem na místě (dříve tzv. blokovou pokutou). Zde je na místě již úvodem předestřít, že ne všechny přestupky mohou být projednány právě strážníkem na místě, neboť převážnou většinu (zejména závažnějších) přestupků není strážník oprávněn projednat, přestupkové jednání je oprávněn pouze zdokumentovat a přestupek oznámit k dalšímu řešení k tomu příslušnému správnímu orgánu k projednání v přestupkovém řízení.

Jaké přestupky na úseku silničního provozu je tedy strážník obecní policie oprávněn projednat a vyřešit sám příkazem na místě? Odpověď na tuto otázku přináší zmocňovací ustanovení § 124 odst. 13 zákona o silničním provozu, které vymezuje pravomoc obecní policie k projednání přestupků příkazem na místě. Toto oprávnění obecní policie zahrnuje oprávnění projednat příkazem na místě přestupky podle § 125c odst. 1 písm. f) bodů 1, 3 až 14 a § 125c odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu a dále přestupky spáchané:

a) porušením místní nebo přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích,

b) nedovoleným zastavením nebo stáním vozidla na pozemní komunikaci,

c) užitím vyhrazeného jízdního pruhu v rozporu s § 14 odst. 1 nebo nesplněním povinností stanovených v § 14 odst. 2,

d) porušením pravidel pro chůzi, jízdu na jízdním kole, jízdu nemotorových vozidel, jízdu na zvířatech, vedení a hnaní zvířat nebo užívání osobního přepravníku.

e) porušením povinnosti přepravované osoby, která se může aktivně podílet na jízdě vozidla, během jízdy nebo bezprostředně před jejím zahájením nepožít alkoholický nápoj nebo neužít jinou návykovou látku nebo nezahájit jízdu v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohla být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, nebo

f) porušením pravidel pro provoz v obytné, pěší, cyklistické nebo sdílené zóně,

kdy tyto přestupky spadají do skupiny tzv. ostatních přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.

Oproti pravomoci strážníků obecní policie do 31. 12. 2023 se od 1. 1. 2024 rozšířil rozsah pravomocí o možnost projednání některých dalších přestupků, a to:

  • přestupky spočívající v porušení zákazu předjíždění (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu),
  • jízdě v protisměru, porušení zákazu otáčení nebo couvání na dálnici a silnici pro motorová vozidla (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 10 zákona o silničním provozu),
  • porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, při přepravě dítěte použít dětskou autosedačku nebo bezpečnostní pás (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu),
  • porušení povinnosti mít za jízdy na motocyklu nebo na mopedu na hlavě nasazenou nebo řádně připevněnou ochrannou přílbu (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 13 zákona o silničním provozu),
  • ohrožení jiného řidiče při přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 14 zákona o silničním provozu)
  • porušení povinnosti přepravované osoby být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem nebo za jízdy na motocyklu nebo mopedu mít na hlavě nasazenou nebo řádně připevněnou ochrannou přílbu (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu).

Ve vztahu k přestupkům uváděným v ust. § 125c odst. 1 se tedy konkrétně od 1. 1. 2024 jedná o oprávnění obecní policie projednat příkazem na místě všechny tyto přestupky, kterých se dopustí fyzická osoba tím, že:

  • v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 2500 Kč do 3500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 4000 Kč do 10000 Kč a za přestupek jsou udělovány 4 body;
  • překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h a více (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 2500 Kč do 3500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 4000 Kč do 10000 Kč a za přestupek jsou udělovány 4 body;
  • překročí nejvyšší dovolenou rychlost o 10 km/h a více (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 1500 Kč do 2000 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 2000 Kč do 5000 Kč a za přestupek jsou udělovány 2 body;
  • v rozporu s § 4 písm. b) nebo c) nezastaví vozidlo na signál, který jí přikazuje zastavit vozidlo, nebo na pokyn k zastavení vozidla daný osobou k tomu oprávněnou při řízení nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích anebo při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 4500 Kč do 5500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 7000 Kč do 25000 Kč a při úmyslném spáchání přestupku dále zákaz činnosti od 4 do 6 měsíců, za přestupek je udělováno 6 bodů;
  • v rozporu s § 5 odst. 2 písm. f) ohrozí nebo omezí chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nebo nezastaví vozidlo před přechodem pro chodce v případech, kde je povinna tak učinit, nebo v rozporu s § 5 odst. 2 písm. g) ohrozí chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou odbočuje, nebo ohrozí chodce při odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci, při vjíždění na pozemní komunikaci nebo při otáčení nebo couvání (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 6 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 2500 Kč do 3500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 4000 Kč do 10000 Kč, a za přestupek je dle povahy přestupku udělováno 2, 4 nebo 6 bodů[11];
  • předjíždí vozidlo v případě, kdy je to obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 4500 Kč do 5500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 7000 Kč do 25000 Kč, za přestupek je udělováno 6 bodů;
  • nedá přednost v jízdě v případě, kdy je k tomu povinna (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 8 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 2500 Kč do 3500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 4000 Kč do 10000 Kč, za přestupek jsou udělovány 4 body;
  • v rozporu s § 29 odst. 1 vjíždí na železniční přejezd v případě, kdy je to zakázáno (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 9 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 4500 Kč do 5500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 7000 Kč do 25000 Kč, za přestupek je udělováno 6 bodů;
  • na dálnici nebo na silnici pro motorová vozidla jede v protisměru nebo v rozporu s § 36 odst. 1 písm. b) otáčí nebo couvá (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 10 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 4500 Kč do 5500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 7000 Kč do 25000 Kč, za přestupek je udělováno 6 bodů;
  • v rozporu s § 67 odst. 4 neoprávněně označí vozidlo parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením nebo v rozporu s § 67 odst. 8 neoprávněně stojí s vozidlem na parkovišti vyhrazeném pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 2500 Kč do 3500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 4000 Kč do 10000 Kč a za přestupek jsou udělovány 2 body;
  • v rozporu s § 6 odst. 1 písm. a) není připoutána na sedadle bezpečnostním pásem nebo při přepravě dítěte nepoužije dětskou autosedačku nebo bezpečnostní pás podle § 6 odst. 1 (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 1500 Kč do 2000 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 2000 Kč do 5000 Kč a za přestupek jsou udělovány 4 body;
  • v rozporu s § 6 odst. 1 písm. h) nemá za jízdy na motocyklu nebo na mopedu na hlavě nasazenou nebo řádně připevněnou ochrannou přílbu (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 13 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 1500 Kč do 2000 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 2000 Kč do 5000 Kč a za přestupek jsou udělovány 4 body;
  • v rozporu s § 12 odst. 5 při přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého ohrozí řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 14 zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 1500 Kč do 2000 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 2000 Kč do 5000 Kč a za přestupek jsou udělovány 4 body;
  • jako přepravovaná osoba v rozporu s § 9 odst. 1 písm. a) není za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem nebo v rozporu s § 9 odst. 1 písm. b) nemá za jízdy na motocyklu nebo mopedu na hlavě nasazenou nebo řádně připevněnou ochrannou přílbu (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu od 1500 Kč do 2000 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 2000 Kč do 5000 Kč, tento přestupek je bez bodů, neboť se nejedná o řidiče;
  • jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona (přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu), za který lze uložit příkazem na místě pokutu do 1500 Kč, ve správním řízení hrozí pokuta od 2000 Kč do 5000 Kč, a takový přestupek je bez bodů.

Strážník obecní policie tedy může od 1. 1. 2024 příkazem na místě z přestupků vymezených v ust. § 125c odst. 1 zákona o silničním provozu projednat přestupky podle písm. f) (tzv. efkové přestupky) až na výjimky bodů 2., 15. a 16., dále přestupek dle písm. g) a zbytkovou kategorii ostatních méně závažných přestupků podle písm. k) (tzv. káčkové přestupky), jak jsou uvedeny shora.

Při novelizaci zákona o silničním provozu bylo úmyslem zákonodárce zpřísnit postihy zejména u závažnějších přestupků proti silničnímu provozu, kdy takto stanovené sankce mají mj. i funkci preventivní a citelnějšími tresty cílí na odrazení účastníků silničního provozu od protiprávního jednání.

Autoři článku však vyjadřují obavu nad tím, že právě zpřísněním sankcí – a to i těch, které lze ukládat příkazem na místě – zejména stanovením dosti citelné vyšší dolní hranice pokut u některých přestupků, bude mít za následek často nesouhlas osob podezřelých z přestupku projednat a vyřešit přestupek právě příkazem na místě, a budou chtít věc projednat ve správním řízení. To může v konečném důsledku vést i k většímu vytížení správních orgánů, přestože se fakticky rozšířila pravomoc obecní policie projednávat řadu dalších přestupků příkazem na místě. To vše však ukáže až aplikační praxe.

Mgr. et Mgr. Martin Langpaul,
advokát

Katedra práva Provozně ekonomické fakulty
České zemědělské univerzity v Praze

E-mail: langpaul@pef.czu.cz

Mgr. Michal Reichert,
advokát

Katedra práva Provozně ekonomické fakulty
České zemědělské univerzity v Praze

E-mail: reichert@pef.czu.cz

[1] K tomu více § 83a zákona o silničním provozu.

[2] Podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu.

[3] Podle § 125c odst. 6 písm. c) zákona o silničním provozu.

[4] Podle § 125c odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu.

[5] Podle § 125c odst. 7 písm. c) zákona o silničním provozu.

[6] Podle § 125c odst. 5 písm. b) zákona o silničním provozu.

[7] Podle § 125c odst. 7 písm. d) zákona o silničním provozu.

[8] Podle § 118b odst. 6 zákona o silničním provozu.

[9] § 6 odst. 7 a 8 zákona o silničním provozu.

[10] § 124 odst. 13 písm. f) zákona o silničním provozu.

[11] 2 body za nezastavení vozidla před přechodem pro chodce v případech, kdy je řidič povinen tak učinit, 4 body za omezení chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nebo 6 bodů za ohrožení chodce přecházejícího pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo ohrožení chodce přecházejícího pozemní komunikaci, na kterou řidič odbočuje, nebo ohrožení chodce při odbočování s vozidlem na místo ležící mimo pozemní komunikaci, při vjíždění na pozemní komunikaci nebo při otáčení nebo couvání

Mgr. et Mgr. Martin Langpaul, Mgr. Michal Reichert 15.04.2024

Krajská hospodářská komora Královéhradeckého kraje

IČ: 25948890DIČ: CZ25948890
Zapsána: Krajským soudem v Hradci Králové, Spisová značka A 9526