EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Střet zájmů statutárního orgánu ve světle nové judikatury.*
Vybrané poznámky k úloze koordinátora BOZP.*
Komplikace pro sektor stavebnictví: ručení za mzdové nároky subdodavatele.*
Volba způsobu náhrady škody poškozeným z pohledu judikatury Nejvyššího soudu.*
Odpovědnost za újmu způsobenou pádem sněhu ze střechy budovy.*
Střet zájmů statutárního orgánu ve světle nové judikatury.
Z obecných ustanovení občanského zákoníku ohledně zastupování[1] vyplývá, že zástupce zásadně nesmí zastoupit zastoupeného, pokud jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy zastoupeného. Z tohoto pravidla však existují výjimky. Jednou z nich je oprávnění statutárního orgánu zastupovat obchodní korporaci v případě, že dochází ke střetu zájmů obchodní korporace a statutárního orgánu, příp. osob statutárnímu orgánu blízkých, ovlivněných či ovládaných, a to pouze za splnění určitých podmínek stanovených zákonem o obchodních korporacích[2].
Shrnutí pravidel o střetu zájmů statutárního orgánu
Ze zákona o obchodních korporacích ve spojení s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu[3] je statutární orgán povinen oznámit střet zájmů, resp. podmínky uzavření smlouvy za této situace ostatním statutárním orgánům (členům statutárního orgánu) a kontrolnímu orgánu obchodní korporace, nebo, není-li kontrolní orgán zřízen, valné hromadě. Oznámení valné hromadě lze provést pouze jejím svoláním.
Za účelem splnění této oznamovací povinnosti statutární orgán zpravidla předloží příslušnému orgánu celý návrh znění smlouvy, kterou hodlá uzavřít, příp. příslušný orgán seznámí se všemi podmínkami smlouvy. Kontrolní orgán či valná hromada má možnost statutárnímu orgánu zakázat uzavření takové smlouvy či mu výkon jeho funkce pozastavit. V případě, že příslušný orgán ani jednu z těchto možností nevyužije, statutární orgán je oprávněn uzavřít za obchodní korporaci smlouvu, ohledně níž je ve střetu zájmů. Musí však při tom vždy dodržet povinnost nezbytné loajality, která je součástí péče řádného hospodáře, tedy upřednostnit zájmy obchodní korporace před svými zájmy.
Pokud však statutární orgán střet zájmů příslušnému orgánu buď vůbec neoznámí, oznámí jej nedostatečně, valná hromada či kontrolní orgán mu pozastaví funkci, nebo mu zakáže smlouvu uzavřít, a přesto statutární orgán smlouvu za obchodní korporaci uzavře, není obchodní korporace tímto právním jednáním vázána. Obecně totiž tento závěr platí v případě nedostatku dobré víry třetí osoby o absenci střetu zájmů, resp. o neomezení zástupčího oprávnění z důvodu střetu zájmů. Tento důsledek se aplikuje i pro případ, že obchodní korporaci zastoupí při uzavření smlouvy jiný statutární orgán. Pokud však valná hromada či kontrolní orgán obchodní korporace smlouvu schválí bez zbytečného odkladu, co se o jejím uzavření dozví, bude jí obchodní korporace vázána.
Nová rozhodnutí Nejvyššího soudu
Podle rozsudku Nejvyššího soudu 27 Cdo 2699/2021 ze dne 7. 12. 2022 je možné v případě střetu zájmů seznámit příslušný orgán pouze s částí smlouvy či informovat pouze o části obsahu zamýšlené transakce. To však za předpokladu, že má tento orgán i na základě předložené části smlouvy nebo dílčích údajů dostatek informací ke zvážení možnosti pozastavit funkci statutárnímu orgánu nebo mu zakázat smlouvu či transakci uzavřít a že nepředložená část smlouvy či obsah transakce neobsahuje tzv. neočekávatelné podmínky. Příslušný orgán si totiž může vyžádat i dodatečné informace nebo může uzavření smlouvy podmínit (např. tím, jaké obsahové náležitosti mohou být do smlouvy začleněny a jaké naopak nikoli).
V předmětném případě se jednalo o uzavření smluv o zápůjčkách poskytovaných společníkem společnosti, přičemž byla příslušnému orgánu známa splatnost a výše úroků, avšak nebylo zřejmé, o jakou výši zápůjček se bude jednat. Z rozhodnutí lze dovodit, že za předpokladu nepodmínění zápůjček určitou maximální částkou nebo nevyžádáním si doplnění informace k výši zápůjček příslušným orgánem, by oznámení o střetu zájmů ze strany statutárního orgánu týkající se pouze splatnosti a úroků bylo řádné. Příslušný orgán totiž v okamžiku oznámení o střetu zájmů věděl, že mu maximální částka zápůjček není známa a mohl ji omezit, což však neučinil; nejednalo se přitom o tzv. neočekávatelnou podmínku.
V rámci rozsudku Nejvyššího soudu 27 Cdo 1206/2022 ze dne 10. 1. 2023 soud dospěl k závěru, že lze výjimečně připustit, aby nebyla svolána valná hromada za účelem oznámení o střetu zájmů, avšak střet zájmů oznámit jednotlivým společníkům, kteří s uzavřením smlouvy budou souhlasit nebo ji alespoň vezmou na vědomí a současně se vzdají práva na svolání valné hromady za účelem projednání této záležitosti. Z rozhodnutí však není zřejmé, za jakých okolností je tato výjimka přípustná.
Závěr
Ačkoli nová rozhodnutí Nejvyššího soudu předznamenávají spíše uvolnění rigidních pravidel o střetu zájmů statutárního orgánu, s ohledem na možné shora popsané negativní důsledky spojené s nedodržením těchto pravidel stanovených zákonem o obchodních korporacích včetně porušení péče řádného hospodáře statutárního orgánu a s tím spojenou odpovědností lze doporučit vždy svolat valnou hromadu, na níž se v ideálním případě výslovně odsouhlasí uzavření smlouvy, ohledně níž je statutární orgán ve střetu zájmu, a to i za předpokladu, že si je statutární orgán jistý souhlasem všech společníků.
Lola Florianová,
senior advokátka
Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o.
Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8
Tel.: +420 255 706 500
Fax: +420 255 706 550
e-mail: praha@eversheds-sutherland.cz
[1] § 436 a n. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
[2] § 54 a n. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů
[3] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Lola Florianová (Eversheds Sutherland) 26.03.2024
Vybrané poznámky k úloze koordinátora BOZP.
Pozice koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP) není v českém právním řádu novinkou. To ale neznamená, že by v souvislosti s tímto právním institutem nebyly spojeny nejasnosti či praktické problémy. Co přesně tento koordinátor koordinuje? Za co dle zákona odpovídá a za co už nikoliv? A do jaké míry lze jeho odpovědnost omezit i rozšířit smlouvou? To je jen několik otázek, na které lze v praxi narazit a na které bychom v tomto článku rádi nastínili náš pohled.
Kdy musí být koordinátor BOZP určen?
Zákon o BOZP[1] výslovně zakládá povinnost určení koordinátora BOZP[2] v případech, kdy na stavbě budou působit zaměstnanci více než jednoho zaměstnavatele.[3] Praktickým problémem však je, že koordinátor BOZP má být určen již při zahájení prací na projektové dokumentaci, kdy však nemusí být vždy jisté, zda na stavbě budou působit zaměstnanci více zaměstnavatelů či nikoliv.[4] V pochybnostech lze spíše doporučit koordinátora jmenovat a následně jej odvolat. Ostatně, je možné určit jednoho koordinátora pro přípravné práce a dalšího pro realizaci stavby, byť běžnou praxí bývá zachování jedné osoby pro obě fáze. Je také možné pro jednu stavbu jmenovat vícero koordinátorů BOZP.
Zvláštností je, že zákon o BOZP nevyžaduje písemnou formu pro samotné určení koordinátora. Ta je požadována pro vymezení kompetencí, pokud je určeno více koordinátorů BOZP[5]. V praxi však i jmenování jediného koordinátora bývá učiněno nejčastěji smluvně.
Co je náplní činnosti koordinátora BOZP?
Činnost koordinátora lze rozdělit do dvou fází. Při přípravě stavby je jeho náplní práce zpracování plánu BOZP, který má obsahovat údaje o staveništi a navrhované postupy pro zajištění bezpečnosti jednotlivých prací spolu s předpokládaným časovým vymezením jejich trvání.[6] Zákon o BOZP rovněž požaduje, aby plán obsahoval přehled právních předpisů vztahujících se ke stavbě a další informace a podklady k rizikům ohrožujícím bezpečnost a zdraví. Moment určení koordinátora BOZP je tak zásadní vzhledem k tomu, že zákon o BOZP předpokládá předání plánu zadavateli stavby ještě před výběrem zhotovitelů.[7] Také zde ovšem platí, že konkrétní formu činnosti upravuje až prováděcí předpis v podobě nařízení vlády.[8] Nařízení v § 7 specifikuje činnost koordinátora BOZP v přípravné fázi stavby, kdy mezi jeho činnosti zahrnuje zejména podávání podnětů a doporučení technických řešení, která musejí být realizovatelná, dále poskytuje odborné konzultace a v neposlední řadě zajišťuje, aby plán BOZP byl odsouhlasen všemi zhotoviteli, kteří jsou v době jeho dokončení známi.
Druhou fázi jeho činnosti lze označit jako koordinaci při realizaci stavby. Jeho úkolem je dohlížet na plnění plánu BOZP a upozorňovat na nedostatky při jeho neplnění, případně reagovat na nově vzniklá rizika[9]. Za tímto účelem informuje všechny zhotovitele o bezpečnostních rizicích a pro případ, že by zhotovitel nedbal na jeho upozornění a nepostupoval podle jeho navržených řešení k nápravě, informuje o této skutečnosti zadavatele stavby. Velkou oblastí jeho činnosti ve fázi realizace stavby je zpracování záznamů o kontrolních dnech BOZP, které sám organizuje a do těchto záznamů právě zapracovává zjištěné nedostatky a doporučení. Mezi povinnosti koordinátora BOZP patří též zpracování doporučení k zajištění bezpečnosti, a to na vyžádání zadavatele.[10]
Nakonec je třeba dodat, že na koordinátora se ze zákona[11] vztahuje povinnost mlčenlivosti o všech informacích a skutečnostech, o kterých se v souvislosti se svou činností dozvěděl.
Lze jeho činnost smluvně omezit či rozšířit?
Při určení koordinátora BOZP je běžnou praxí uzavírání smluv o výkonu činnosti koordinátora BOZP, přičemž daná legislativa nijak neomezuje smluvení povinností koordinátora BOZP nad rámec zákona o BOZP. Dá se dokonce říci, že obdobná ujednání jsou obvyklá. V souvislosti s rozšiřováním činností, ke kterým se koordinátor BOZP zavazuje, je však třeba pamatovat na to, že jeho úlohou není výkon funkce osoby odborně způsobilé v prevenci rizik. Jak bude řečeno dále, tuto osobu (tzv. „bezpečáka“) povinně určuje zhotovitel. Vztah vůči osobám odborně způsobilým v prevenci rizik je takový, že koordinátor BOZP dohlíží na jejich činnost, dává jim doporučení, kontroluje dodržování plánu BOZP z jejich strany a případně jim vytýká nedostatky. Z praktického hlediska tak nedává smysl smluvní rozšíření činnosti koordinátora BOZP, jelikož pak může dojít k prolínání činností a tím také případné odpovědnosti.
Stejně tak nelze doporučit smluvní zužování činností koordinátora BOZP, jelikož se tím zadavatel stavby může vystavit riziku správního postihu pro nedodržení povinností stanovených zákonem o BOZP.
Kdo odpovídá za zbylou kontrolu BOZP?
Role koordinátora BOZP bývá často zaměňována s úlohou osoby odborně způsobilé v prevenci rizik. Je však třeba mít na paměti, že koordinátor BOZP je jmenován investorem, resp. zadavatelem stavby. Příslušné právní předpisy nicméně upravují také odpovědnost zhotovitele za některé aspekty BOZP na staveništi.[12] Zhotovitel např. odpovídá za zbylé aspekty BOZP, které se týkají uspořádání staveniště, popřípadě vymezeného pracoviště, a to od okamžiku, kdy zhotovitel staveniště převzal. Mezi povinnosti zhotovitele na tomto úseku patří zejména zajištění dodržování zásad BOZP při provozu a používání strojů a technických zařízení, nářadí a dopravních prostředků na staveništi. Za tím účelem je zhotovitel povinen zaměstnance řádně proškolit a určit osoby odborně způsobilé v prevenci rizik. Jak bylo zmíněno výše, tento „bezpečák“ zhotovitele tedy není a z podstaty věci ani nemůže být totožnou osobou jako koordinátor BOZP.
Dále je třeba zmínit, že zhotovitel stavby je rovněž v drtivé většině případů také zaměstnavatelem, a tudíž se jeho odpovědnost vůči zaměstnancům řídí příslušnými ustanoveními zákoníku práce.[13] K tomuto lze citovat rozsudek[14] Nejvyššího správního soudu, podle kterého: „…každý zaměstnavatel má povinnost chránit před riziky své zaměstnance, a dokonce i další osoby zdržující se na jeho pracovišti, včetně svých subdodavatelů a zaměstnanců jiných dodavatelů. Tutéž povinnost však má (v rámci svých objektivních možností) též hlavní dodavatel v rozsahu celé stavby a další subdodavatelé v rozsahu svých pracovišť a vůči svým zaměstnancům odesílaným na jiná pracoviště.“
Kdo může být koordinátorem BOZP?
Koordinátorem BOZP tak může být fyzická osoba, která (i) dosáhla středního vzdělání technického zaměření s maturitní zkouškou a má nejméně tříletou praxi v oboru přípravy a realizace staveb, nebo (ii) dosáhla vysokoškolského vzdělání technického zaměření, kdy postačí praxe v oboru pouze jeden rok.[15] Ačkoliv by se požadavek na technické vzdělání mohl zdát být omezujícím faktorem pro možnost stát se koordinátorem BOZP, větší obtíže to zpravidla nečiní. Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž obecně neodmítá[16] ani doplnění této kvalifikace formou jednotlivé zkoušky podle školského zákona.[17]
Kromě výše uvedené kvalifikace je třeba získat osvědčení o vykonané zkoušce z odborné způsobilosti[18]. Teprve po jejím úspěšném složení je možné, aby byla daná osoba zapsána na seznam koordinátorů BOZP vedený Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Pro úplnost dodáváme, že funkci koordinátora BOZP může vykonávat i právnická osoba v případě, že zajistí výkon této funkce odborně způsobilou fyzickou osobou[19].
Jaké hrozí koordinátorovi BOZP sankce a musí být ze zákona pojištěn?
Jelikož je běžnou praxí uzavírání smluv o koordinaci BOZP, nabízí se v první řadě sankce smluvní (ať už ve formě smluvních pokut či odpovědnosti za škodu). Zajímavostí je, že žádný právní předpis neukládá pro výkon činnosti koordinátora BOZP povinnost sjednání pojištění pro případ odpovědnosti za škodu. Sjednání konkrétních smluvních sankcí pro případ porušení povinností koordinátora BOZP, stejně jako stanovení smluvních požadavků na jeho pojištění, lze tak jedině doporučit.
Kromě toho může být porušení povinností koordinátora BOZP sankcionováno jako přestupky, a to pokutami až v řádu statisíců korun. Relevantní právní úprava je obsažena v zákoně o inspekci práce.[20]
Závěr
V případě, že realizujete stavbu, na kterou se vztahuje povinnost určení koordinátora BOZP, je potřeba nezapomínat na to, že zákon o BOZP stanoví jen obecný rámec pro výkon činnosti tohoto koordinátora a celou řadu otázek ponechává na smluvní dohodě stran. Je tedy potřeba ve smluvní dokumentaci dobře nastavit, jak podrobnosti výkonu jednotlivých povinností koordinátora BOZP, tak smluvní úpravu sankcí a pojištění. Zásadní je však zejména správné a smysluplné rozlišení odpovědností jednotlivých osob podílejících se na stavbě a nastavení vztahu koordinátora BOZP k bezpečnostním expertům dodavatelů a jednotlivých subdodavatelů (popř. též k technickému či stavebnímu dozoru investora). Jak k tomu uvedl Nejvyšší správní soud, „koordinátor jako profesionál v oboru předvídání rizik a jejich předcházení je povinen od jiných osob podílejících se na realizaci stavby způsobem, jenž může být relevantní pro bezpečnost práce, aktivně, důsledně a včas vyžadovat součinnost k tomu, aby sám mohl plnit své úkoly. Pokud tyto osoby součinnost neposkytují, je na to povinen neprodleně a tak, aby pokud možno nemohlo dojít k nežádoucím následkům, upozornit zadavatele stavby a důsledně od něho vyžadovat nápravu. Nedočká-li se jí, je povinen mu oznámit, že nadále již nemůže plnit své úkoly, a případně, vyžaduje-li to povaha věci, učinit i další vhodná opatření k tomu, aby nedošlo k újmám na zdraví či životech osob, jichž se stavební činnost může dotknout.“ [21]
Mgr. Jakub Adámek,
advokát
Mgr. Petr Duchek,
advokátní koncipient
act Řanda Havel Legal advokátní kancelář s.r.o.
Truhlářská 13-15
110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 537 500 – 501
Fax: +420 222 537 510
e-mail: office.prague@actlegal-rhl.com
[1] Zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci („zákon o BOZP“).
[2] § 14 zákona o BOZP.
[3] Výjimku představují stavby, jejichž předpokládaná doba trvání není delší než 30 pracovních dnů a nepracuje na nich současně více než 20 fyzických osob po dobu delší než jeden pracovní den. Další výjimkou jsou stavby, jejichž plánovaný objem prací nepřesáhne 500 pracovních dnů na jednu fyzickou osobu. Koordinátor BOZP se neurčuje ani na stavbách, které provádí stavebník svépomocí nebo tam, kde není vyžadováno povolení stavebního záměru dle příslušného stavebního zákona.
[4] § 14 odst. 1 zákona o BOZP.
[5] § 14 odst. 3 zákona o BOZP.
[6] § 15 odst. 2 zákona o BOZP.
[7] § 18 odst. 1 písm. a) zákona o BOZP.
[8] Nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích.
[9] § 18 odst. 2 zákona o BOZP.
[10] § 8 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích.
[11] § 14 odst. 5 zákona o BOZP.
[12] § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích.
[13] Zejména § 101 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
[14] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.02.2014 sp. zn. 6 Ads 63/2013–63.
[15] § 10 odst. 2 zákona o BOZP.
[16] KYSELOVÁ, L ., STÁDNÍK, J . Zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-3-19]. ASPI_ID KO309_2006CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.
[17] § 113 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
[18] § 10 odst. 1 písm. c) zákona o BOZP.
[19] § 14 odst. 2 věta třetí zákona o BOZP.
[20] § 17 odst. 1 písm. za) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce.
[21] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.05.2019 sp. zn. 2 As 77/2017–70
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jakub Adámek, Mgr. Petr Duchek (act Řanda Havel Legal) 26.04.2024
Komplikace pro sektor stavebnictví: ručení za mzdové nároky subdodavatele.
Od 1. 1. 2024 podnikatelé ve stavebnictví ručí za výplatu mzdy zaměstnancům svých subdodavatelů, a to až do výše minimální mzdy. Povinnost vzniká na základě písemné výzvy zaměstnance a v případě nesplnění hrozí pokuta až do výše 2.000.000,- Kč. Ačkoliv tato část novely zákoníku práce nevzbudila srovnatelný zájem jako jiné novinky, ustanovení § 324a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) přesto přináší zásadní změnu pro stavební průmysl. Podnikatelé nyní musí být opatrnější při výběru subdodavatelů, a to včetně agentur práce, aby se vyhnuli komplikacím spojeným s nedodržením nových pravidel.
Nová právní úprava je implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu. Ačkoliv regulace obsažená ve směrnici cílí primárně na ochranu vyslaných zaměstnanců, novela rozšiřuje povinnosti i na čistě vnitrostátní vztahy ve stavebnictví.
Ustanovení § 324a zákoníku práce stanovuje, že dodavatel je povinen sám vyplatit mzdy, platy a odměny z dohod zaměstnancům subdodavatele v rozsahu, ve kterém se podíleli na smluvním plnění pro dodavatele. Ručení je omezeno výší minimální mzdy. Pokud ručitel svou povinnost splní, má regresní nárok vůči subdodavateli (zaměstnavateli).
Povinnost ručení upravená v ustanovení § 324a zákoníku práce se vztahuje na podnikatele ve stavebnictví ve smyslu ustanovení § 14 písm. d) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, kteří stavební činnosti realizují prostřednictvím subdodavatelů. Dále se povinnost výslovně vztahuje i na agentury práce, které při provádění stavebních činností dodavatelům přidělují zaměstnance. Ve smluvním řetězci o více subdodavatelích pak společně a nerozdílně s dodavatelem ručí rovněž dodavatel na nejvyšším stupni řetězce.
Kromě ručitelské povinnosti dodavatele novela zakotvuje také informační povinnost subdodavatele (zaměstnavatele) vůči jeho zaměstnancům. Subdodavatel je před zahájením stavebních prací povinen informovat o možném vzniku ručení, osobách ručitelů (o dodavateli a dodavateli na nejvyšším stupni smluvního řetězce) a jejich změnách, včetně podmínek, lhůty a postupu pro uplatnění práva vůči ručiteli.[1]
Lze se povinnosti ručení zprostit?
Ručení dle ustanovení § 324a zákoníku práce nevzniká, jestliže subdodavatel při zahájení realizace smluvního plnění předloží dodavateli potvrzení o bezdlužnosti předvídaná zákonem.[2] Při splnění této podmínky dodavatel neručí ani za mzdové nároky zaměstnanců subdodavatelů na nižších stupních smluvního řetězce.
Konkrétně musí subdodavatel doložit, že nemá evidován nedoplatek na pojistném a penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na veřejném zdravotním pojištění ne starší než 3 měsíce. Zároveň nesmí být subdodavateli v období 12 měsíců předcházejících zahájení realizace smluvního plnění pro dodavatele pravomocně uložena pokuta vyšší než 100.000 Kč za porušení povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů. O potvrzení dle ustanovení § 324a odst. 8 zákoníku práce lze požádat přímo Státní úřad inspekce práce.[3]
Uplatnění nároku zaměstnancem vůči ručiteli
Pokud zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci za práci, kterou konal v rozsahu plnění pro dodavatele, mzdu, plat nebo odměnu z dohody do konce období splatnosti podle § 141 odst. 1 zákoníku práce,[4] má zaměstnanec právo uplatnit své mzdové nároky u ručitele. Pro vznik povinnosti ručitele mzdové nároky vyplatit je nezbytné, aby zaměstnanec písemně vyzval ručitele k plnění nejpozději do 3 měsíců od uplynutí doby splatnosti. Pokud nebude lhůta dodržena, nárok zaměstnance zaniká.
Písemná výzva zaměstnance vůči ručiteli musí obsahovat zákonem stanovené údaje, kterými jsou: (i) jméno zaměstnance, (ii) označení zaměstnavatele, (iii) druh vykonávané práce, (iv) období, za které uplatňuje mzdové nároky, a rozsah práce vykonané v rámci plnění pro dodavatele, (v) informaci o uplynutí období splatnosti mzdových nároků, (vi) požadovaný způsob vyplacení, včetně údajů nezbytných pro jeho provedení, a (vii) údaje potřebné pro výpočet zálohy na daň z příjmů a označení zdravotní pojišťovny, které se mají odvést příslušné odvody.[5]
Ručitel je povinen uspokojit mzdové nároky nejpozději do 10 dnů od doručení výzvy. Současně musí podrobně informovat dlužného subdodavatele (zaměstnavatele) o výši částek vyplacených jednotlivým zaměstnancům a o provedených srážkách. V případě smluvního řetězce musí být informovat i dalšího ručitele.
Jaké hrozí sankce?
Při nesplnění ručitelské povinnosti dodavatele hrozí pokuta až do výše 2 000 000 Kč.[6] V případě nesplnění informační povinnosti subdodavatele (zaměstnavatele) vůči jeho zaměstnancům o vzniku ručení a jejich právech a povinnostech s tím souvisejících hrozí pokuta až 200.000,- Kč.[7]
Závěr
Novela klade poměrně přísné nároky na dodavatele (generální zhotovitele), kteří jsou nuceni pečlivěji volit své subdodavatele při plnění svých zakázek. V zájmu minimalizace rizik doporučujeme zejména důsledné nastavení mechanismů pro získávání potvrzení o bezdlužnosti, a to nejen k datu zahájení spolupráce (při rozhodování o volbě smluvního partnera), ale zejména k datu zahájení realizace, jelikož pouze takové potvrzení může zajistit, že povinnost ručení nevznikne. Pro případ, že již povinnost ručení vznikne, doporučujeme současně zvážit smluvní nástroje zajištující či utvrzující pohledávku spočívající v regresním nároku dodavatele vůči subdodavateli, a to např. zakotvením možnosti jednostranného započtení, smluvní pokuty, zajišťovacím převodem práva či pozastávkami.
Z pozice subdodavatele (zaměstnavatele) pak doporučujeme prokazatelné splnění informační povinnosti vůči zaměstnancům.
Mgr. Markéta Polendová,
advokátní koncipientka
Bříza & Trubač, s.r.o., advokátní kancelář
Palladium Praha
Na Poříčí 1079/3a
110 00 Praha 1
Tel.: +420 777 601 114
e-mail: info@brizatrubac.cz
[1] Ustanovení § 279 odst. 1, písm. (j), zákoníku práce.
[2] Ustanovení § 324a odst. 8, zákoníku práce.
[3] Kontaktní údaje lze nalézt na: www.suip.cz/web/suip/e-podatelna.
[4] Nejpozději do konce kalendářního měsíce následujícího po vzniku nároku.
[5] Ustanovení § 324a odst. 5, zákoníku práce.
[6] Ustanovení § 13 odst. 1, písm. (n) zákona č. 251/2005 Sb.o inspekci práce.
[7] Ustanovení § 25 odst. 1, písm. (f) zákona č. 251/2005 Sb.o inspekci práce.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Markéta Polendová (Bříza & Trubač) 22.04.2024
Volba způsobu náhrady škody poškozeným z pohledu judikatury Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 15. listopadu 2023, sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, se Nejvyšší soud zabýval právní otázkou, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to nerespektování práva poškozeného zvolit způsob náhrady škody podle § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), resp. jeho nesouhlasu se způsobem náhrady škody a následně důsledků nesouhlasu na výši náhrady škody v penězích.
Právo poškozeného zvolit si způsob náhrady škody
Podle § 2951 odst. 1 o. z. vyplývá, že zákon označuje uvedení v předešlý stav (naturální restituci) jako primární formu náhrady vzniklé škody a že náhrada škody v penězích (relutární restituce) přichází v úvahu jen, žádá-li o to poškozený, anebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné.[1] Je-li tedy naturální restituce možná, má nadále záležet jen na vůli poškozeného, jaký způsob nahrazení škody bude požadovat.[2]
Ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. ovšem nelze chápat jako alternativní obligaci[3], kterou konkretizuje až volba předmětu (způsobu) plnění oprávněnou osoby. I bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li tomuto tak, je od počátku zavázán k peněžité náhradě. Citované ustanovení však dává poškozenému právo svým úkonem změnit předmět plnění.[4] Jde tedy o zvláštní případ jednostranné změny obsahu závazku a tuto projevenou vůli poškozeného je škůdce povinen respektovat.
Zákonná úprava tak poskytuje ochranu jak poškozenému, který i když nebude aktivní a nezvolí si způsob náhrady škody, bude mu i tak způsobená škoda odčiněna, tak škůdci, který může způsobenou škodu odčinit i bez poskytnutí součinnosti poškozeného, tzn. nemusí vyčkávat na volbu poškozeného a být v nejistotě o požadovaném způsobu plnění.
Režim poskytnutí náhrady škody v souladu s volbou poškozeného
Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že nesouhlas poškozeného s provedením naturální restituce nelze bez dalšího ztotožňovat s volbou práva poškozeného na peněžitou náhradu. Nesouhlas poškozeného například s provedením opravy věci škůdcem totiž nemusí vždy znamenat, že poškozený tím současně zvolil způsob náhrady škody v penězích.[5]
Na druhou stranu, pokud poškozený výslovně uvede svou volbu, nemůže být proti své vůli nucen přijmout plnění poskytnuté jiným způsobem.[6] Poskytnutí takového plnění proto nemůže ani snižovat výši peněžité náhrady, kterou je povinen škůdce poškozenému poskytnout. Poskytnutím jiného, než dohodnutého plnění tak nedochází k (ani částečnému) zániku deliktního závazku spočívajícího v náhradě vzniklé škody[7], ledaže by poškozený takové jiné plnění přijal.
Výše náhrady v penězích se pak určí podle § 2969 odst. 1 o. z. bez ohledu na to, že v mezidobí škůdce provedl proti vůli poškozeného např. opravu věci. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu[8] vyplývá, že při určení výše škody na věci se zásadně vychází z obvyklé ceny v době poškození, přičemž se zároveň přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Lze však též vycházet z porovnání hodnoty věci, jakou měla v době poškození, oproti stavu po poškození s přihlédnutím k rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce. Tedy dochází k porovnání ceny obvyklé,[9] jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození.[10]
Právo škůdce na vydání bezdůvodného obohacení?
V případě, že škůdce plnil v domnění, že plní svůj závazek, je na místě posoudit toto jednání podle zásad bezdůvodného obohacení. Posouzení však bude záviset na konkrétních okolností dané věci.
V souladu s výše nastíněným, jestliže škůdce jednal (opravil věc) proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí,[11] resp. jednal s vědomím, že k naturální restituci není povinen, nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat,[12] příp. zaplatit peněžní náhradu za opravu věci.[13]
Naopak pokud škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený), který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydat škůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.[14]
Závěr
Vzhledem k nedávnému rozsudku Nejvyššího soudu lze proto uzavřít, že provedení opravy věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plnění naturální restitucí následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný) zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody v penězích, k níž je škůdce povinen.
Výše uvedené však neznamená, že by plnění poskytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo být nijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením. Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění je namístě posoudit podle zásad bezdůvodného obohacení.
JUDr. David Mašek, Ph.D.,
advokát, partner
Marie Kortusová,
paralegal
Mašek & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.
Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1
Tel.: +420 226 886 271
e-mail: office@masekpartners.cz
[1] K tomuto viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021.
[2] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.
[3] Ve smyslu § 1926 o. z.
[4] Srov. Melzer, F. § 2951–2952. in: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 918 a 919.
K tomuto viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019.
[5] Poškozený např. může mít v úmyslu, aby škůdce pouze posečkal s naturální restitucí do doby, než poškozený získá další relevantní informace pro učinění volby způsobu náhrady škody, případně může takovým nesouhlasem vyjádřit svou žádost, aby škůdce opravu neprováděl sám, ale pouze zajistil její provedení u třetí osoby, nebo aby namísto opravy věci poskytl poškozenému náhradní věc.
[6] Srov. § 1910 o. z.
[7] Nejde o řádné splnění dluhu ve smyslu § 1908 o. z.
[8] K výkladu § 2969 odst. 1 o. z.
[9] Cena obvyklá ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. pak představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, tedy zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021).
[10] Časové hledisko stanovení ceny poškozené věci přitom zákon vztahuje k době poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2679/2019).
[11] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019.
[12] Srov. § 2992 o. z.
[13] Ve smyslu § 2999 o. z.
[14] Srov. § 3001 odst. 2 o. z.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. David Mašek, Ph.D, Marie Kortusová (Mašek & Partners) 25.04.2024
Odpovědnost za újmu způsobenou pádem sněhu ze střechy budovy.
Zimní období je spojeno se zvýšeným rizikem vzniku majetkové i nemajetkové újmy v důsledku nepříznivého počasí. V tomto článku uvádíme právní režim odpovědnosti za újmy způsobené jedním z takových rizik, a to pádem sněhu nebo ledu ze střech budov.
Dřívější právní úprava
Podle dřívější právní úpravy v zákoně č.40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „SOZ“), byla odpovědnost za újmu způsobenou spadlým sněhem ze střech budov (příp. i spadlými stromy) dovozována podle ustanovení § 415 SOZ ve spojení s § 420 odst. 1 SOZ. Pokud se vlastník nepokusil vhodným způsobem zabránit nebezpečí pádu sněhu ze střechy, porušil zpravidla obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 SOZ. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 SOZ, což je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za takto způsobenou újmu. Podle ustanovení § 420 odst. 3 SOZ se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle právní úpravy uvedené v SOZ šlo tedy o odpovědnost subjektivní, u které bylo zavinění presumováno.[1]
Platná právní úprava
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), pro tyto případy přinesl oproti SOZ novou zvláštní právní úpravu. Obecně na újmu způsobenou pádem sněhu ze střechy bude dopadat ustanovení § 2937 OZ, podle kterého: „(1) Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled; nelze-li takovou osobu jinak určit, platí, že jí je vlastník věci. Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se povinnosti k náhradě. (2) Způsobila-li škodu věc pádem nebo vyhozením z místnosti nebo podobného místa, nahradí škodu společně a nerozdílně s tím, kdo je povinen k náhradě podle odstavce 1, i osoba, která takové místo užívá, a nelze-li ji určit, vlastník nemovité věci.“
Je však otázkou, který z odstavců citovaného ustanovení se na tuto konkrétní situaci aplikuje. Nabízí se aplikace odstavce 1, jelikož pád sněhu je vyvolán vlastnostmi samotné budovy, jejíž konstrukce umožňuje, aby se na její střeše mohl sníh nashromáždit a následně spadnout, což obdobně platí i o tvorbě a pádu rampouchů.[2] V úvahu však přichází i posouzení podle odstavce 2, jelikož samotný sníh naplňuje znaky věci movité, která může způsobit škodu pádem. V tomto ohledu je nutné zkoumat otázku, zda střechu, ze které může sníh spadnout, lze považovat za „místnost nebo podobné místo“ ve smyslu citovaného ustanovení.[3] Prvostupňové soudy v rozhodnutích, která jsou veřejně dostupná v databázi rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů, prozatím na tyto případy připustily aplikaci obou odstavců a je tedy otázkou, jak se v budoucnu s tímto nejednotným výkladem vypořádají soudy vyššího stupně.
Předpoklady odpovědnosti podle ustanovení § 2937 odst. 1 OZ
Předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy podle ustanovení § 2937 odst. 1 OZ jsou: (i) samovolné působení věci, (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nimi. Důkazní břemeno ohledně těchto předpokladů nese poškozený. [4]
Osoba povinná k náhradě újmy podle ustanovení § 2937 odst. 1 OZ se této povinnosti zprostí, pokud prokáže, že nezanedbala náležitý dohled nad věcí. Dříve v komentářové literatuře panovala neshoda, zda toto ustanovení představuje druh subjektivní odpovědnosti s presumovaným zaviněním s možností exkulpace, nebo zda jde v tomto případě o odpovědnost objektivní s možností liberace.[5] Nejvyšší soud a Ústavní soud se ve svých nedávných rozhodnutích přiklonil k závěru, že jde v tomto případě o objektivní odpovědnost a možnost zproštění se povinnosti k náhradě újmy podle věty druhé ustanovení § 2937 odst. 1 OZ představuje liberační důvod. Lze tedy v tomto ohledu uzavřít, že v případě újmy způsobené věcí podle ustanovení § 2937 odst. 1 OZ bude škůdce odpovědný bez ohledu na své zavinění, ledaže prokáže, že nezanedbal náležitý dohled.[6]
Vztah mezi jednotlivými odstavci ustanovení § 2937 OZ
Jak bylo zmíněno výše, nelze v současnosti s přesností určit, který z odstavců citovaného ustanovení by měl být správně aplikován na vymezenou skutkovou situaci. S tím také souvisí otázka, jakou povahu má samotný vztah mezi těmito dvěma odstavci.
V tomto ohledu přichází v úvahu dvě možnosti. Zaprvé lze odstavec 2 citovaného ustanovení vnímat jako zvláštní případ, který rozšiřuje okruh osob, u kterých se budou žalobci moci domáhat náhrady újmy, a to společně a nerozdílně s povinnou osobou podle ustanovení § 2937 odst. 1 OZ.[7] Bývá však také dovozováno, že odstavec 2 představuje zvláštní případ, pro který platí přísnější úprava, u které na rozdíl od odstavce 1 není žádná možnost liberace.[8]
Podle našeho názoru je nutné vztah mezi těmito odstavci vykládat prvním z uvedených způsobů a liberační důvod uvedený v ustanovení § 2937 odst. 1 OZ je tak nutné uplatnit rovněž v případech, na které se aplikuje odstavec druhý. Lze však předpokládat, že řešení této otázky přinese rovněž až judikatorní praxe soudů vyššího stupně.
Osoba povinná k náhradě újmy podle ustanovení § 2937 OZ
Odpovědnou za újmu podle ustanovení § 2937 odst. 1 OZ je primárně osoba, která nad věcí měla mít dohled. Tou může být kdokoli, kdo měl v době škodní události věc ve své faktické moci bez ohledu na její právní důvod. Pro případ, že nelze takovou osobu určit, je zde stanovena nevyvratitelná právní domněnka, že je jí vlastník věci. Vlastník může prokázat, že v době vzniku újmy nad věcí měla mít dohled jiná osoba; v opačném případě mu však vznikne povinnost újmu nahradit.[9]
Podle našeho názoru lze za povinnou osobu, která „měla mít nad věcí dohled“ ve smyslu citovaného ustanovení, považovat ve vztahu ke společným částem nemovité věci (mezi které se řadí i střecha budovy) společenství vlastníků jednotek, které je ve smyslu ustanovení § 1190 OZ osobou odpovědnou za správu takové nemovité věci.[10]
V případě aplikace ustanovení § 2937 odst. 2 OZ by pak osobou povinnou k náhradě újmy byla také osoba, která místnost nebo podobné místo, odkud věc spadla nebo byla vyhozena, užívá, a to společně a nerozdílně s osobou určenou podle odstavce 1. I zde je pro případ, pokud nelze takovou osobu určit, stanovena nevyvratitelná právní domněnka, že je touto osobou vlastník této nemovité věci.
Přičinění poškozeného ke vzniku újmy
Jak bylo uvedeno výše, v případě citovaného ustanovení se jedná o objektivní odpovědnost s možností liberace. Rozsah odpovědnosti osoby určené podle citovaného ustanovení však bude v konkrétních případech záviset také na tom, zda vznik škody alespoň z části nezapříčiní sám poškozený. V případech, kdy bude poškozený např. upozorněn na riziko hrozící újmy pomocí cedule varující před hrozícím nebezpečím, lze uvažovat nad spoluúčastí na způsobené škodě na základě ustanovení § 2903 odst. 1: podle kterého „nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého“ nebo § 2918 OZ, podle kterého: „vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.“
Závěr
Platná právní úprava obsahuje zvláštní ustanovení v § 2937 OZ, které se vztahuje na případy újmy způsobené pádem sněhu ze střechy budovy. Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí již dovodil, že v případě ustanovení § 2937 odst. 1 OZ se jedná o objektivní odpovědnost. Aplikace citovaného ustanovení je však stále spojena s množstvím výkladových nejasností a aktuálně tak dochází k nejednotnému posuzování soudy prvního stupně. Lze očekávat, že dříve či později řešení některých otázek předestřených v tomto článku přinese Nejvyšší soud v rámci sjednocování judikatury.
JUDr. David Mašek, Ph.D.,
advokát, partner
Lukáš Kubík,
paralegal
Mašek & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.
Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1
Tel.: +420 226 886 271
e-mail: office@masekpartners.cz
[1] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 2264/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 25 Cdo 1448/2006.
[2] Toto posouzení připouští PAŠEK, Martin. § 2937 [Újma způsobená věcí samou a jejím pádem či vyhozením]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 16. Rovněž bylo takto posouzeno např. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. března 2022, sp. zn. 29 C 39/2017-265.
[3] Odpovědnost za újmu způsobenou pádem ze sněhu ze střechy podle odstavce 2 dovodil např. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku ze dne 3. července 2023, sp. zn. 21 C 282/2022-98. Srov. také PAŠEK, Martin. § 2937 [Újma způsobená věcí samou a jejím pádem či vyhozením]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 16.
[4] PAŠEK, Martin. § 2937 [Újma způsobená věcí samou a jejím pádem či vyhozením]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2.
[5] Srov. PAŠEK, Martin. § 2937 [Újma způsobená věcí samou a jejím pádem či vyhozením]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1. a BEZOUŠKA, Petr. § 2937 [Škoda způsobená věcí samou od sebe, jejím pádem nebo vyhozením]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1640, marg. č. 2.
[6] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2022, sp. zn. 25 Cdo 2342/2021 a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. prosince 2021, sp. zn. III. ÚS 3021/21.
[7] Takto uvádí např. PAŠEK, Martin. § 2937 [Újma způsobená věcí samou a jejím pádem či vyhozením]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12.
[8] Takto bylo posouzeno např. Obvodním soudem pro Prahu 4 v rozsudku ze dne 3. července 2023, sp. zn. 21 C 282/2022-98.
[9] PAŠEK, Martin. § 2937 [Újma způsobená věcí samou a jejím pádem či vyhozením]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 8.
[10] K tomuto závěru dospěl rovněž Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém rozsudku ze dne 1. března 2022, sp. zn. 67 C 141/2020-154.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Lukáš Kubík, JUDr. David Mašek, Ph.D (Mašek & Partners). 22.01.2024