Velké změny v DPH finančních služeb.* 

Určitost vymezení druhu nákladů v kvalifikační dohodě.* 

K některým změnám v novém stavebním zákoně.* 

Předžalobní výzva a její výklad v praxi.* 

Velké změny v DPH finančních služeb.

Ministerstvo financí předložilo velmi rozsáhlý návrh novely zákona o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZoDPH“). Novela je zásadní a dopadá do mnoha oblastí, přičemž v tomto textu se budeme věnovat novelizaci § 54 ZoDPH. Uvedené ustanovení definuje tzv. finanční činnosti, které jsou poté v souladu s § 51 ZoDPH při splnění stanovených podmínek od daně bez nároku na odpočet osvobozeny. Ve vztahu k investičním nástrojům jsou poté stěžejní níže uvedené činnosti, které návrh z § 54 ZoDPH vypouští, a tudíž se na ně osvobození od daně z přidané hodnoty dle nových podmínek nepoužije.

• obhospodařování majetku zákazníka na základě smlouvy se zákazníkem, pokud je součástí majetku investiční nástroj (asset management), s výjimkou správy nebo úschovy v oblasti investičních nástrojů. Osvobození by mělo být zrušeno od 1.1.2025. Znění důvodové zprávy uvádí, že poskytovatel této služby nejedná na základě zcela konkrétních pokynů k dispozicím s investičními nástroji podaných zákazníkem, ale naopak svojí povahou odpovídá pojmu správa a úschova, a tudíž tato služba nemůže být osvobozenou finanční činností.
• vedení evidence investičních nástrojů – osvobození by mělo být zrušeno od 1.1.2026. V tomto případě je však důležité doplnit, že v případě, že tato služba bude poskytována v rámci administrace investičních fondů, měla by být i nadále osvobozena dle § 54 písm. v), resp. dle § 54 písm. q) nově navrhovaného znění.

Novelizace se opírá o skutečnost, že se v případě uváděných činností nejedná o operace s cennými papíry, ale správu a úschovu, které podle směrnice o dani z přidané hodnoty a ve smyslu judikatury Soudního dvora EU, nemohou být od daně osvobozeny.

V původním znění návrhu byly z § 54 ZoDPH odstraněny i činnosti organizování regulovaného trhu s investičními nástroji a vypořádání obchodů s investičními nástroji, nicméně dle posledních informací, by tyto měly být v rámci osvobození ponechány.

Ing. Kateřina Sobotková

SCHEJBAL&PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Florentinum
Na Florenci 15
110 00  Praha 1

Jiráskova 25
602 00  Brno

Tel.:           +420 603 881 511
e-mail:       schejbal@akschejbal.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Ing. Kateřina Sobotková (SCHEJBAL&PARTNERS) 16.05.2024

---

Určitost vymezení druhu nákladů v kvalifikační dohodě.

Normativní zakotvení institutu kvalifikační dohody, jehož obecným obsahem je ujednání zaměstnavatele a zaměstnance o tom, že zaměstnavatel umožní zaměstnanci zvýšení (resp. prohloubení) kvalifikace a zaměstnanec následně u zaměstnavatele v zaměstnání setrvá po sjednanou dobu, anebo zaměstnavateli uhradí náklady spojené se zvýšením (resp. prohloubením) jeho kvalifikace, je součástí právního řádu České republiky již od jejího samostatného vzniku.[1]

Přestože v průběhu času naznala zákonná úprava tohoto institut některých dílčích změn, od nabytí účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákoník práce“), který tento institut z tehdejší právní úpravy přejal, zůstala normativní právní úprava kvalifikační dohody prakticky nezměněna.

Tak jako interpretace obsahu ostatních právních institutů, je i výklad institutu kvalifikační dohody, jehož základní parametry jsou v současnosti upraveny v ustanovení § 234 Zákoníku práce, předmětem judikaturní činnosti soudů. Uvedené se týká zejména judiciální činnosti Nejvyššího soudu České republiky, který svým právním výkladem obsah a náležitosti tohoto typizovaného smluvního ujednání zaměstnavatele a zaměstnance zpřesňuje.

Jedním z těchto rozhodnutí interpretujících obsah institutu kvalifikační dohody pak bezesporu je i nedávný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2023-171 (dále jen „Rozsudek“), v jehož rámci se Nejvyšší soud zabýval předpoklady a podmínkami pro vznik povinnosti zaměstnance uhradit zaměstnavateli náklady vynaložené na prohloubení kvalifikace zaměstnance.

Skutkový stav

Mezi účastníky řízení byly v projednávané věci nesporné zejména následující rozhodné skutkové okolnosti:

i. žalovaná, jakožto zaměstnankyně, vykonávala pro žalobkyni, jakožto zaměstnavatele, ode dne 1. června 2014 závislou práci v pracovním poměru na pozici kadeřnice;

ii. dne 4. září 2015 uzavřela žalobkyně se žalovanou „Dohodu o prohloubení kvalifikace“ ve smyslu ustanovení § 234 odst. 2 Zákoníku práce (dále jen „Dohoda“);

iii. součástí Dohody byl zejména závazek žalobkyně umožnit žalované prohloubení její kvalifikace absolvováním několikadenního odborného kadeřnického školení v Paříži a uhradit náklady s tímto kadeřnickým školením spojené, jakož i závazek žalované po absolvování tohoto školení setrvat v pracovním poměru u žalobkyně nejméně tři roky ode dne dokončení školení;

iv. pro případ porušení závazku žalované setrvat v pracovním poměru u žalobkyně, se žalovaná zavázala žalobkyni nahradit v Dohodě druhově vymezené náklady, a to v maximální výši 88.067,- Kč, s tím, že pokud by žalovaná nesplnila svůj závazek setrvat u žalobkyně po sjednanou dobu jen z části, její povinnost k náhradě nákladů se poměrně sníží;

v. žalovaná v pracovním poměru u žalobkyně po dobu celých tří let nesetrvala, neboť její pracovní poměr skončil o zhruba 9,5 měsíců dříve, než se v Dohodě zavázala.

Řízení před soudem I. a II. stupně

Zhruba 14 měsíců poté, kdy pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil, resp. 4 měsíce poté, kdy dle dohody nejdříve skončit měl, podala žalobkyně proti žalované žalobu, jíž se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 24.463,- Kč, jakožto poměrné částky nákladů vynaložených žalobkyní na prohloubení kvalifikace žalované. Žalovaná v rámci své procesní obrany před prvoinstančním soudem mimo jiné namítala, že výše některých položek nákladů, zejména pak těch označených jako „režijní náklady“, je neprůkazná, a že ve skutečnosti byly celkové náklady spojené s prohloubením kvalifikace žalované nižší oproti tvrzení žalobkyně.

Soud prvního stupně procesní obraně žalované nepřisvědčil, když žalobě téměř zcela vyhověl. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že žalobkyně mohla požadovat po žalované částky ve výši 754,10 Kč (cestovné taxi), 824,49 Kč (cestovné taxi), 7 298,10 Kč (diety), 6 757,50 Kč (tlumočné), 11 608,40 Kč (ubytování), 25 000 Kč (režijní náklady) a 28 381,50 Kč (cena školení), tedy částku v souhrnné výši 91.406,09 Kč. Z tohoto důvodu žalované uložil, aby žalobkyni jako poměrnou část vynaložených nákladů na prohloubení její kvalifikace uhradila částku ve výši 24.121,10 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, v jehož rámci zejména namítala, že v době uzavření Dohody nebyl z důvodu jeho neurčitosti zřejmý konkrétní obsah ujednání o „režijních nákladech“. Odvolací soud se nicméně s argumentací žalované o neurčitosti ujednání o „režijních nákladech“ neztotožnil, když uvedl, že: „žalované nelze přisvědčit, že v době uzavření kvalifikační dohody nebylo zřejmé, co má být zahrnuto pod pojem režijní náklady“. Při posouzení určitosti ujednání o „režijních nákladech“ pak odvolací soud vycházel z výpovědi tehdejší spolupracovnice žalované, která ve své svědecké výpovědi uvedla, že „režijní náklady jsou náklady vynaložené na přípravu materiálu pro odborné školení a organizaci školení (zajištění tlumočnice na místě, hotelu a transferů)“.

Rozsudek prvoinstančního soudu sice odvolací soud ve prospěch žalované změnil, podstata změny rozsudku prvoinstančního soudu však byla jen marginálního charakteru, když z důvodu nižší ujednané výše maximálních nákladů, k jejichž náhradě měla být žalovaná dle Dohody povinna, ponížil povinnost žalované k náhradě vynaložených nákladů o 881,20 Kč, a tedy žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 23.239,90 Kč.

Řízení před dovolacím soudem

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v jehož rámci mimo jiné uvedla, že v Dohodě sjednaný druh nákladu toliko označený jako „režijní náklady“ je natolik neurčitý a nesrozumitelný, že by neměl být posouzen jako platně sjednaný, přičemž rovněž poukázala na ustanovení § 18 Zákoníku práce, které v případě více možných interpretací právního jednání zaměstnance a zaměstnavatele ukládá užití výkladu pro zaměstnance nejpříznivějšího. Přípustnost dovolání byla tedy dle tvrzení dovolatelky založena jednak na doposud dovolacím soudem neřešené otázce hmotného práva, a sice: „nakolik určitě musí být v kvalifikační dohodě vymezen druh nákladů, které bude zaměstnanec povinen uhradit, pokud nesplní svůj závazek setrvat v zaměstnání“, jakož i na nesprávném výkladu obsahu Dohody soudy I. a II. stupně, jímž se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Otázka určitosti vymezení nákladů označením „režijní náklady“ byla pro projednávanou věc i co do jejího základu zásadní, neboť pokud by náklady v rozsahu „režijních“ nebyly z důvodu jejich neurčitosti platně sjednány, pak by nebyla platně sjednána ani samotná Dohoda, protože ostatní v Dohodě uvedené náklady by v takovém případě v součtu nedosahovaly výše 75.000,- Kč, tedy minimální výše nákladů podmiňující možnost uzavření kvalifikační dohody dle ustanovení § 234 odst. 2 Zákoníku práce.

Dovolací soud v otázce tvrzené přípustnosti dovolání dovolatelce přisvědčil, když konstatoval, že dovolání je z výše uvedených důvodů přípustné. V rámci samotného přezkumu zákonnosti rozhodnutí odvolacího soudu pak dovolací soud vyslovil několik dílčích právních závěrů, když zejména uvedl, že právním důvodem povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli v případě porušení své povinnosti z kvalifikační dohody vynaložené náklady, je právě kvalifikační dohoda, tedy právní jednání, a nikoliv samotné ustanovení § 234 Zákoníku práce, na jehož základě strany takové jednání učiní. Povaha takové povinnosti je pak pro posouzení jejího obsahu zásadní, neboť má-li tato povinnost povahu smluvní, pak se řídí obsahem ujednání jednajících stran, což rovněž nepřímo vyplývá i z ustanovení § 234 odst. 3 Zákoníku práce, v němž je kladen důraz na mandatorní obsah kvalifikační dohody, jímž je rovněž uvedení „druhu nákladů“.

Ve vztahu k samotnému vymezení druhu nákladů v kvalifikační dohodě pak dovolací soud připomněl, že: „Podstatou tohoto vymezení je provedení kategorizace nákladů na zvýšení nebo prohloubení kvalifikace zaměstnance s ohledem na dílčí účel jejich vynaložení, která zajišťuje jejich nezaměnitelnost“. Vymezení označením „režijní náklady“ pak dle dovolacího soudu není „označením druhu nákladů, nýbrž vlastnosti nákladů spočívající v nemožnosti jejich přiřaditelnosti k předmětu kalkulace“.

Tím se dovolací soud dostal k meritu druhé otázky zakládající přípustnost dovolání, když uvedl, že: „Ze samotného použití pojmu „režijní náklady“ k označení druhu nákladů v dohodě o prohloubení kvalifikace ze dne 4. 9. 2015 ještě ale nelze dovozovat neurčitost tohoto ujednání“. V souvislosti s tímto konstatováním pak dovolací soud zdůraznil nezbytnost interpretace obsahu Dohody dle obecných výkladových pravidel upravených v ustanovení § 555 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to za současné aplikaci speciálních výkladových ustanovení Zákoníku práce. Zároveň dovolací soud zdůraznil limity interpretace projevu vůle, když uvedl, že výklad může směřovat jen ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, neboť pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.

Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud při výkladu pojmu „režijní náklady“ tedy pochybil, když výklad tohoto pojmu založil toliko na svědecké výpovědi tehdejší spolupracovnice dovolatelky, která obsah pojmu „režijní náklady“ až následně před odvolacím soudem v rámci své výpovědi konkretizovala.

V závěru odůvodnění Rozsudku pak dovolací soud uzavřel, že odvolací soud se při výkladu projevu vůle smluvních stran odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je jeho závěr, že „za této situace vznikla žalované povinnost k úhradě nákladů z kvalifikační dohody v poměrné části“, minimálně předčasný, neboť „bez objasnění obsahu účastníky použitého pojmu „režijní náklady“ nelze postavit najisto nejen to, zda byl takto řádně vymezen druh nákladů ve smyslu ustanovení § 234 zák. práce, ale též to, zda byla splněna podmínka k uzavření dohody o prohloubení kvalifikace podle ustanovení § 234 odst. 2 zák. práce, že předpokládané náklady dosahují alespoň 75 000 Kč“.

Z uvedených důvodů pak dovolací soud rozhodl Rozsudkem tak, že rozhodnutí odvolacího, jakož i prvoinstančního soudu zrušil, a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém soudu uložil zákonem stanoveným způsobem objasnit obsah účastníky použitého pojmu „režijní náklady“, a až poté posoudit platnost dohody, jakož i povinností v ní sjednaných.

Závěr

Na výše uvedeném základě lze uzavřít, že by zaměstnavatelé při uzavírání kvalifikačních dohod se svými zaměstnanci měli vynaložit zvýšenou pozornost jasné a určité specifikaci nákladů, k jejichž úhradě se zaměstnanec pro případ porušení své povinnosti z kvalifikační dohody zavazuje.

Uvedené doporučení lze vztáhnout tím spíše na ty kvalifikační dohody, jejichž předmětem má být toliko prohlubování kvalifikace zaměstnance ve smyslu ustanovení § 230 Zákoníku práce, neboť případná neplatnost či nicotnost ujednání ve vztahu i k některým druhům nákladů může mít v případě tohoto druhu kvalifikačních dohod za následek nejen snížení výše náhrady nákladů, k jejímuž zaplacení je zaměstnanec povinen, nýbrž i zneplatnění celé kvalifikační dohody z důvodu poklesu platně sjednané sumy náhrady nákladů pod Zákoníkem práce stanovenou minimální výši uvedenou v ustanovení § 234 odst. 2.

V prostředí pracovněprávních vztahů jsou zaměstnanci slabší stranou, jejíž postavení je vyrovnáváno řadou ochranných ustanovení, mezi něž bezesporu spadá i v Rozsudku odkazované výkladové ustanovení § 18 Zákoníku práce, a tedy lze důvodně očekávat, že v zásadě každá případná neurčitost týkající se vymezení druhu nákladů v rámci kvalifikačních dohod bude i s ohledem na Rozsudek vykládána k tíži zaměstnavatelů.

Mgr. Bc. Filip Hainz,
advokátní koncipient

Weinhold Legal, s.r.o. advokátní kancelář

Florentinum
Na Florenci 15
110 00 Praha 1

Tel.:       +420 225 385 333
Fax:       +420 225 385 444
e-mail:    wl@weinholdlegal.com

[1] Původní úprava tohoto typu právního jednání byla obsažena v ustanovení § 143 zákona č.65/1965 Sb., zákoník práce.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Bc. Filip Hainz (Weinhold Legal) 10.05.2024

---

K některým změnám v novém stavebním zákoně.

V tomto článku podrobněji rozebíráme některé změny nového stavebního zákona a jeho problematická ustanovení. Výkladové obtíže začínají již u přechodných ustanovení, a to u projektů, které získají do 30.6. pravomocné územní rozhodnutí. Nevyužitou příležitostí je i upuštění od vytvoření nové nezávislé soustavy státní stavební správy. Zajímavé bude sledovat, jak Nejvyšší správní soud bude v budoucnu posuzovat zrušení možnosti podat námitky proti návrhu změny územního plánu. Nejasné jsou i některé změny, které zůstaly v pozadí – bude stále hrát při určování pravomoci stavebního úřadu prim stavba hlavní? A jak je to například se zateplováním budov?

Přechodná ustanovení

Dle ustanovení § 330 odst. 1 nového stavebního zákona platí, že řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Lze tak očekávat, že před 1.7.2024 budou úřady zavaleny žádostmi o vydání stavebního povolení, které budou běžet ještě v režimu dle starého stavebního zákona. To vše z důvodu obavy, jak budou úřady zvládat agendu dle nových pravidel, kdy stavebníci budou chtít mít u svého procesu větší předvídatelnost.

Problém však nastává v případě, kdy je vydáno pravomocné územní rozhodnutí o umístění stavby dle starého stavebního zákona, ovšem stavebník ještě nebude mít vydáno stavební povolení. Dle § 330 odst. 6 nového stavebního zákona platí, že v takovém případě jde o rozhodnutí v části věci v řízení o povolení záměru podle nového stavebního zákona. Přechodná ustanovení však již neposkytují odpověď na otázku, co přesně toto pravidlo znamená, a to navíc za situace, kdy stále chybějí prováděcí předpisy k novému stavebnímu zákonu.

Domníváme se, že stavebník by měl postupovat analogicky jako kdyby dle starého stavebního zákona žádal o vydání stavebního povolení. To znamená, že by měl připravit projektovou dokumentaci ve stupni pro stavební povolení a k této projektové dokumentaci opatřit příslušná závazná stanoviska, aby měl kompletní „druhou a chybějící“ část dokumentace pro povolení svého stavebního záměru.

Ulehčením pak je, že projektovou dokumentaci připravenou dle předchozích právních předpisů bude možné pro realizaci stavebního záměru dle nového stavebního zákona použít až do 30.6.2027.

Nevyužitá šance na restrukturalizaci stavebních úřadů

Původní ambiciózní záměr počítal se vznikem samostatné státní stavební správy. Ta se měla oddělit od obecních úřadů a mělo dojít ke vzniku samostatné soustavy např. po vzoru finančních či katastrálních úřadů, která by byla metodicky vedena Nejvyšším stavebním úřadem.

Bohužel jak z důvodu politických, tak i finančních tlaků byl tento model opuštěn a struktura stavebních úřadů zůstává do značné míry nezměněna. Zároveň to ale znamená, že stále bude možné efektivně vznášet námitky tzv. systémové podjatosti, které míří nikoli na podjatost jednotlivých úředníků stavebního úřadu, nýbrž na podjatost úřadu jako celku. Zůstává tak prostor pro vznášení obstrukčních námitek, což u významnějších staveb může vést k prodloužení povolovacího řízení. Alespoň částečnou úlevu může přinést nově zřízený Dopravní a energetický stavební úřad, který povoluje již od 1.1.2024 tzv. vyhrazené stavby (tj. např. dálnice a železnice), kde se námitka systémové podjatosti bude uplatňovat hůře.

Původní záměr též počítal s integrací veškerých dotčených zájmů pod stavební úřad. Zcela by se tak upustilo od vydávání závazných stanovisek a vyjádření (snad kromě vyjádření vlastníků technické infrastruktury). Již záhy však začal politický boj různých zájmových skupin o to, kdo si ponechá možnost vyjadřovat se ke stavebním záměrům. Začalo to požární ochranou, poté se přidali památkáři, ochrana přírody a celá teze o jednom razítku a jednom povolení se začala drolit.

Finální znění není o nic lepší. Bude třeba vydat minimálně koordinované závazné stanovisko, jehož součástí pak může být i jednotné environmentální stanovisko, které je, zcela nesystematicky, upraveno samostatným zákonem. V případě záměrů podléhajících posuzování EIA je pak situace ještě o něco složitější. Nad rámec koordinovaného závazného stanoviska bude třeba počítat se stanovisky neintegrovaných orgánů. Jde o vyjádření hasičů, hygieny či památkářů. V případě památkové ochrany je pak situace specifická tím, že je třeba si vyžádat podkladové vyjádření Národního památkového ústavu, což celý proces zdržuje. Sice jsou zde fikce souhlasu v případě nevydání stanoviska, ale ty platí již dnes a žádné výrazné zrychlení v povolování staveb nespatřujeme.

Z pozice stavebníka pak ani nevím, jestli bych chtěl této fikce využít. Zákon totiž stanoví, že až 6 měsíců od vydání stavebního povolení bude možné dodatečně stanovit podmínky k provádění záměru novým závazným stanoviskem a tyto nové podmínky budou důvodem pro obnovu řízení. Stavebníkovi se tak může stát, že v průběhu výstavby obdrží nové podmínky provedení stavby, se kterými dosud nepočítal, a to nejen stavebně-technologicky, ale i ekonomicky. Navíc je již judikaturou Nejvyššího správního soudu potvrzeno, že toto nové dodatečné závazné stanovisko nepodléhá samostatnému přezkumu jako správní rozhodnutí, ale zůstává v klasickém režimu, který známe pro závazná stanoviska.

Územní plánování pohledem vlastníka pozemku

Dle starého stavebního zákona mohl vlastník pozemku, který byl dotčený návrhem nového územního plánu či jeho změny, podat proti tomuto záměru námitky. Ty bylo třeba v odůvodnění územního plánu řádně odůvodnit (dle judikatury v podobném rozsahu jako správní rozhodnutí, ovšem s tím korektivem, že na obecné a stručné námitky postačovala obecná a stručná odpověď). Nedostatečné vypořádání námitek pak mnohdy vedlo ke zrušení územního plánu, jelikož jejich vypořádání se v rámci algoritmu přezkumu územního plánu zkoumalo před správními soudy.

Dle nového stavebního zákona se vlastníci nemovitostí dotčení změnou budou moci bránit pouze prostřednictvím připomínek, jejichž vypořádání nebude třeba individuálně odůvodňovat.

Představit si lze dva možné scénáře. V prvním případě bude návrhem změny dotčen jediný vlastník, který proti ní podá připomínku. Jelikož však vlastnické právo by mělo být omezeno v odůvodněných případech, bude třeba na tuto připomínku přezkoumatelným způsobem reagovat (tj. na obecnou a stručnou připomínku bude možné uvést obecnou a stručnou odpověď), jinak hrozí, že dojde ke zrušení územního plánu.

V druhém případě dojde ke změně v určení pozemků v širší lokalitě, což vyvolá odpor řady vlastníků dotčených nemovitostí, kteří podají proti návrhu jednotlivě připomínky. Ty bude možné vypořádat komplexně v rámci jednoho odůvodnění, nebude třeba s zabývat každou připomínkou zvlášť. Uplatní se dle mého názoru obecná judikaturní východiska, že ne úplně každou námitku musí správní orgány vždy a dopodrobna vypořádat.

I přesto jsem však přesvědčen, že odůvodnění připomínek se bude posuzovat výrazně přísněji než za účinnosti starého stavebního zákona. To bude mít též dopad na stávající judikaturou vytvořený algoritmus přezkumu územních plánů, který se této změně bude muset přizpůsobit.

Kdo bude povolovat soubor staveb?

Dle § 4 odst. 1 starého stavebního zákona platilo, že pokud je spolu se stavbou hlavní předmětem žádosti nebo ohlášení soubor staveb, stavební úřad všechny stavby projedná v režimu stavby hlavní. Tento režim se pak vztahoval pouze na záměry, u kterých byl k jejich projednání příslušný totožný stavební úřad.

Dle § 34a odst. 2 nového stavebního zákona pak platí, že ve věcech záměru silnice II. a III. třídy, místní komunikace, veřejně přístupné účelové komunikace, technické infrastruktury, která je součástí distribuční soustavy v elektroenergetice nebo plynárenství, a vodního díla (u něhož nevykonává působnost stavebního úřadu krajský stavební úřad), včetně staveb tvořících s nimi soubor staveb, vykonává působnost obecní stavební úřad obce s rozšířenou působností.

To znamená, že bez ohledu na to, jaký režim bude mít stavba hlavní, pokud půjde o výše vyjmenované stavební záměry (které dříve patřily do působnosti speciálních stavebních úřadů), budou se tyto záměry projednávat před obecním úřadem obce s rozšířenou působností.

Jedná se dle mého názoru o výjimku z obecného pravidla ve společných ustanoveních k působnosti ve věcech stavebního řádu stanovených v § 37 nového stavebního zákona, podle kterého u souboru staveb se příslušnost stavebního úřadu k vydání povolení záměru řídí příslušností k povolení záměru stavby hlavní souboru staveb. Jak bývá zvykem, důvodová zpráva na tuto otázku jasnou odpověď neposkytuje.

A jak to bude se zateplením budov?

Dle ustanovení § 2 odst. 5 písm. c) starého stavebního zákona se za změnu dokončené stavby (která potenciálně může podléhat ohlášení či stavebnímu povolení) považovala stavební úprava, za kterou se má i zateplení pláště budovy.

Nový stavební zákon však zmínku o zateplení ze svého textu vypouští. Co tím však zákonodárce myslel? Znamená to, že zateplení nově nebude stavební úpravou a nikdy se tak nemusí řešit povolení záměru? Spíše nikoli, jelikož dle důvodové zprávy se přebírá úprava dle starého stavebního zákona. Zřejmě se tak zdá, že za stavební úpravu se bude považovat i zateplení pláště budovy bez toho, aby zrovna tato stavební úprava byla v zákoně výslovně kazuisticky zmíněna.

Mgr. Vojtěch Faltus,
partner

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel:   +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Vojtěch Faltus (Aegis Law) 31.05.2024

---

Předžalobní výzva a její výklad v praxi.

Předžalobní výzva neboli výzva k plnění je v oblasti litigací jedním z nejčastěji využívaných právních institutů. K jejímu zakotvení vedla zákonodárce snaha alespoň částečně odbřemenit justici a eliminovat podávání žalob na drobné pohledávky pouze za účelem generování neúměrných a neúčelných nákladů řízení.[1] Již dekádu tudíž vlivem tzv. velké exekuční novely na základě ustanovení § 142a OSŘ platí, že aby mohl žalobce nárokovat náklady řízení v případě úspěchu ve věci, musí nejprve 7 dní před podáním žaloby zaslat dlužníkovi výzvu k plnění.

Náležitosti předžalobní výzvy

Náležitosti a obsah předžalobní výzvy definovala až judikatura. Ta rovněž vyzdvihla praktickou stránku tohoto procesního úkonu a stanovila hranice přepjatého formalismu.

Předžalobní výzva by měla obsahovat zejména označení věřitele, který výzvu činí, označení dlužníka, kterému je výzva určena, sdělení, co přesně věřitel po dlužníkovi žádá, z jakého titulu a v jaké výši. Podstatnou náležitostí předžalobní výzvy je výstraha dlužníkovi, že pokud příslušný dluh ve stanovené lhůtě nesplní, bude se jeho splnění věřitel domáhat soudní cestou[2]. Takové upozornění nemusí být nutně výslovně uvedeno v textu předžalobní výzvy, nýbrž postačí, bude-li z jejího obsahu vyplývat implicitně, tedy mlčky (např. z označení dokumentu jako „předžalobní výzva“, z odkazu na § 142a OSŘ, apod.).

Předžalobní výzvu je třeba zaslat dlužníkovi nejméně 7 dnů před podáním žaloby. Toto pravidlo se uplatní bez ohledu na to, zda je předžalobní výzva zasílána v rámci ČR či do zahraničí. S ohledem na  dobu, po kterou doručování do ciziny běžně trvá, se sedmidenní lhůta jeví být nedostatečná (zákonodárce na tuto skutečnost nicméně prozatím nereagoval). Oprávněn k učinění předžalobní výzvy za věřitele je nejen jeho právní zástupce, ale také jeho statutární orgán nebo zaměstnanec, apod.[3]

Vždy je nutné zkoumat smysl a účel konkrétního sdělení a posuzovat, zda je z něj dlužník schopen dovodit zamýšlený význam či nikoliv. Podle § 41 OSŘ platí, že je procesní úkon účastníka řízení třeba posuzovat podle jeho obsahu. Ústavní soud v této souvislosti například dovodil, že za předžalobní výzvu lze považovat výzvu spojenou s vyúčtováním dlužných poplatků a rozpisem předepsaných a neuhrazených plateb[4].

Doručování a forma předžalobní výzvy

Předžalobní výzva nemusí být dlužníkovi reálně doručena, zcela postačí, byla-li věřitelem dlužníkovi odeslána (slovy zákona „zaslána“) na adresu pro doručování[5]. Jde-li o konkrétní způsoby doručování, předžalobní výzva může být dlužníkovi zaslána do datové schránky, na sdělenou elektronickou adresu či na adresu pro doručování (popř. na poslední známou adresu) prostřednictvím příslušného doručovacího orgánu, samotným věřitelem či jeho zástupcem. Zaslání předžalobní výzvy věřitel v řízení před soudem prokáže zpravidla doložením podacího lístku či potvrzení o odeslání datové zprávy.

Doručováním předžalobní výzvy elektronicky na sdělenou e-mailovou adresu dlužníka se zabýval také Krajský soud v Brně, který v usnesení ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 27 Co 86/2017, konstatoval, že z doslovného znění § 142a OSŘ ani ze smyslu a účelu předmětného institutu nevyplývá povinnost věřitele zaslat předžalobní výzvu dlužníkovi v listinné podobě[6], a tudíž je možné zaslat ji dlužníkovi i elektronicky nebo jinými technickými prostředky.[7]

Krajský soud v Brně nadto poukázal na skutečnost, že za určitých okolností by v úvahu přicházela také předžalobní výzva učiněná v ústní formě. Uvedl, že jakkoliv ze zákona vyplývá předpoklad písemné formy předžalobní výzvy, lze uvažovat o tom, že kdyby věřitel učinil řádnou včasnou ústní předžalobní výzvu a její učinění poté v řízení před soudem prokázal, mohlo by jít v intencích závěrů Nejvyššího soudu, podle kterých nelze k institutu předžalobní výzvy přistupovat formalisticky, o důvod hodný zvláštního zřetele, jenž by mohl odůvodnit postup podle § 142a odst. 2 OSŘ (viz níže).

Na naznačený závěr ohledně možné ústní podoby předžalobní výzvy nahlíží doktrína negativně[8]. Je tomu tak především proto, že požadavek na písemnou formu ze zákona vyplývá implicitně (předžalobní výzva má být zaslána na dlužníkovu adresu, tj. má být zachycena na hmotném nosiči). Prokázání skutečnosti, že předžalobní výzva byla skutečně ústně učiněna by nadto bylo mimořádně složité.

Lze přiznat náhradu nákladů i bez zaslání předžalobní výzvy?

Povinnost vyzvat dlužníka k plnění není absolutní. Zákon v § 142a OSŘ stanoví, že jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, je soud oprávněn výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, ačkoliv věřitel dlužníkovi výzvu k plnění před podáním žaloby nezaslal.

Důvody hodné zvláštního zřetele budou vyplývat z konkrétních okolností případu. Mohou být dány například tehdy, eviduje-li věřitel vůči dlužníkovi více pohledávek a dlužník žádnou z nich nikdy dobrovolně nesplnil, když se dlužník trvale nezdržuje v místě svého bydliště nebo si nepřebírá poštu (zaslání předžalobní výzvy by bylo pouze formalitou)[9] či bylo-li by nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci v rozporu s dobrými mravy[10].

Praxe po dobu zakotvení institutu předžalobní výzvy zaznamenala podstatný vývoj ku prospěchu věřitele (resp. žalobce). Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015, označil za ustálenou praxi závěr, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí posuzovat (i) zda žalobce zákonem stanoveným způsobem vyzval žalovaného k plnění, jakož i (ii) přihlížet k dalším okolnostem konkrétního případu, především (a) k povaze (a výši) uplatněné pohledávky, (b) k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i (c) k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.

Dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí také uzavřel, že absence předžalobní výzvy zásadně nebude mít za následek nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy dlužník ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popř. jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením), protože není-li dlužník ochoten či schopen existující dluh v sedmidenní lhůtě vymezené v § 142a OSŘ zaplatit, není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele spočívající v nezaslání předžalobní výzvy.

Mgr. Kateřina Kösslerová,
advokátní koncipientka

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář

 

Letenská 121/8

118 00 Praha 1

 

Tel.:    +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz

 

[1] BÍLÝ, Martin. § 142a [Předžalobní výzva]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 4047/14-1.

[2] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 1 Co 524/2013.

[3] BÍLÝ, Martin. § 142a [Předžalobní výzva]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 3.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. II.ÚS 2697/13.

[5] BERAN, V., DOLEŽAL, M., HAVLÍČEK, K., JANEK, K., JIRSA, J., KORBEL, F., LICHOVNÍK, T., MOTTL, T., PAĽKO, D., PETR, B., SEDLÁK, V., TREBATICKÝ, P., VACKOVÁ, M., VANČUROVÁ, K. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-10-24].

[6] Soud v bodě 20 rozhodnutí hovoří o absenci výslovného požadavku zaslat předžalobní výzvu v „písemné formě“, z kontextu rozhodnutí je však zřejmé, že má na mysli zaslání předžalobní výzvy v písemné formě v listinné podobě. Totiž, písemná forma není vázána pouze na podobu listinou (zachycenou na hmotném nosiči, klasicky na listině), nýbrž může mít i podobu elektronickou – srov. § 562 odst. 1 OZ a § 3026 odst. 1 OZ.

[7] Srov. LAJSEK, Vladimír. Náležitosti předžalobní výzvy podle § 142a OSŘ. Právní rozhledy, 2016, č. 13-14, s. 489-496.

[8] LAJSEK, Vladimír. Náležitosti předžalobní výzvy podle § 142a OSŘ. Právní rozhledy, 2016, č. 13-14, s. 489-496. Srov. Tichý, J. Jiný pohled na předžalobní výzvu a náklady s ní spojené. Právní rozhledy, 2014, č. 8, s. 284.

[9] BÍLÝ, Martin. § 142a [Předžalobní výzva]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 699, marg. č. 14.

[10] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 1 Co 524/2013.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

 

Mgr. Kateřina Kösslerová (KLB Legal) 23.11.2023