EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Příplatek mimo základní kapitál a jeho daňové implikace.*
SaaS (Software as a service) – užívání softwaru jako služby.*
Lex Ukrajina VII: prodloužení dočasné ochrany uprchlíků a získání povolení k dlouhodobému pobytu.*
Příplatek mimo základní kapitál a jeho daňové implikace.
Příplatkem do společnosti s ručením omezeným se rozumí právo nebo povinnost společníka vložit do společnosti příplatek nad rámec společníkova vkladu mimo základní kapitál, a to buď ve formě peněžitých nebo nepeněžitých prostředků. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), v platném znění (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), rozlišuje dva typy příplatků. Tím prvním je příplatek dobrovolný a tím druhým příplatek nedobrovolný, který je rovněž znám pod pojmem „příplatková povinnost“.
Základní rozdíl mezi dobrovolným a povinným příplatkem spočívá v tom, že u povinného příplatku je příplatková povinnost spojena s podílem a u dobrovolného nikoliv. V obou případech je účelem příplatku posílení vlastního kapitálu společnosti bez toho, aby tím společník ve společnosti současně posílil své právní postavení – podíly ani výše vkladu se totiž poskytnutím příplatku nemění a společník jím nezískává ani postavení věřitele.
Povinný příplatek
Podle ustanovení § 162 zákona o obchodních korporacích musí být zakotvení příplatkové povinnosti obsaženo ve společenské smlouvě společnosti s ručením omezeným. Společenská smlouva v takovém případě musí obsahovat výslovné ustanovení, podle něhož společnost může usnesením valné hromady společníkům uložit povinnost poskytnout peněžitý příplatek. Společenská smlouva také určí, zda a s jakými podíly je příplatek spojen (např. zda pouze se základními nebo se zvláštními podíly, popř. se všemi typy podílů). Společenská smlouva v neposlední řadě musí u příplatkové povinnosti vymezit i celkovou souhrnnou výši, kterou nesmí příplatky přesáhnout. Příplatky v každém případě společníci poskytují dle poměru svých podílů, ledaže opět společenská smlouva výslovně stanoví jinak. Povinnost poskytnout příplatek je podle zákona možné uložit jen jako peněžitou povinnost, přičemž dle odborných výkladů není jednoznačné, zda se lze od tohoto ustanovení odchýlit. V praxi si nicméně lze jen těžko představit ukládání povinnosti společníkům poskytnout určitý nepeněžitý příplatek do společnosti.
Důležitým atributem příplatkové povinnosti je možnost vyloučení společníka ze společnosti v případě, kdy společník příplatkovou povinnost poruší. Společník, který pro uložení příplatkové povinnosti na valné hromadě nehlasoval, rovněž sám může podle § 164 zákona o obchodních korporacích ze společnosti dobrovolně vystoupit ohledně podílu, na který je příplatková povinnost vázána. Podmínkou pro takovéto dobrovolné vystoupení společníka je, že zcela splnil svoji vkladovou povinnost spojenou s podílem, na který byla příplatková povinnost vázána. V takovém případě může vystoupit ze společnosti do 1 měsíce ode dne rozhodnutí valné hromady o příplatkové povinnosti nebo ode dne, kdy mu bylo přijetí takového rozhodnutí oznámeno.
Pokud společník, který s uložením příplatkové povinnosti nesouhlasí, ze společnosti ohledně příslušného podílu sám nevystoupí, může s ním být zahájeno řízení o jeho vyloučení podle ustanovení § 151 zákona o obchodních korporacích (tzv. kaduční řízení), což je i jeden z hlavních důvodů, proč se společníci zakotvení příplatkové povinnosti ve společenské smlouvě v praxi často brání. Stačí totiž, aby majoritní společník s potřebným počtem hlasu na valné hromadě rozhodl o uložení příplatkové povinnosti ve výši, kterou minoritní společníci nebudou schopni splnit, a zákonný důvod k jejich vyloučení je na světě.
Dobrovolný příplatek
Vedle příplatkové povinnosti ukládané valnou hromadou společnosti společník může se souhlasem jednatele poskytnout příplatek i v případě, kdy tak výslovně nestanoví společenská smlouva. Takováto forma přípatku se označuje jako příplatek dobrovolný, který lze společnosti poskytnout nejen v peněžité, ale i v nepeněžité podobě – v takovém případě ovšem musí dojít k jeho ocenění znalcem. Dobrovolný příplatek může společník poskytnout vždy, tedy jak v případě, kdy společenská smlouva příplatkovou povinnost vůbec nezakotvuje, tak i v případě, kdy je příplatková povinnost ve společenské smlouvě zakotvena. V praxi je možné, aby společník poskytl oba typy příplatků současně nebo aby na jeden ze svých podílů (např. na základní podíl) poskytl příplatek dobrovolný a na jiný (např. na zvláštní podíl) poskytl příplatek povinný. Dobrovolný příplatek v každém případě poskytuje flexibilní možnost navýšení vlastního kapitálu společnosti bez toho, aby se společnost současně musela zadlužit, nebo aby bylo nutné podstupovat složitý proces navyšování základního kapitálu.
Vracení a zdanění zpětné výplaty příplatku
Jednou poskytnutý příplatek se stává nejen součástí vlastního kapitálu, ale také součástí majetku společnosti. Z toho důvodu zákon nezakotvuje povinnost společnosti příplatek vracet ani právo společníka jej požadovat zpět. Společník, jakožto poskytovatel příplatku, tedy nemá právo na jeho vrácení, pokud o tom nerozhodne sama společnost. Pokud by se ve smlouvě, kterou byl příplatek (ať už povinný nebo dobrovolný) poskytnut, sjednala povinnost společnosti příplatek vracet, nebude se jednat o smlouvu o příplatku, ale spíše o zápůjčku nebo úvěr. Valná hromada společnosti nicméně může rozhodnout, že poskytnutý příplatek bude v rozsahu, v jakém převyšuje ztrátu společnosti, společníkovi vrácen. Nerozhodne-li valná hromada jinak, vrací se příplatek společníkovi poměrně podle výše, v jakém jej poskytl, přičemž nejdříve se vrací příplatek poskytnutý společníkem na základě příplatkové povinnosti uložené valnou hromadou a až poté příplatek poskytnutý společníkem dobrovolně.
Při zpětné výplatě příplatku je třeba si dát pozor na problematiku jeho zdanění. Podle ustanovení § 36 odst. 2 písm. e) zákona č. 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „ZDP“), totiž zpětná výplata příplatku podléhá srážkové dani ve výši 15 %. Ke zdanění vratky příplatku ovšem dojde pouze v situaci, kdy bude podíl ve společnosti, ke kterému se váže poskytnutý příplatek, převeden na jinou osobu a té bude příplatek vyplacen. Pokud by byl totiž příplatek vracen společníkovi, který jej do společnosti poskytl, byl by příjem z vráceného příplatku v plné výši ponížen o nabývací cenu podílu. Nabývací cena podílu se uplatní jako daňový výdaj, přičemž nabývací cenou podílu se ve smyslu § 24 odst. 7 ZDP rozumí cena, za kterou podíl společník nabyl. Nabývací cenou podílu lze ponížit příjem z příplatku i v případě, kdy byl vrácen jinému společníkovi nežli tomu, který jej do společnosti vložil. V případě vrácení příplatku společníkovi, který jej do společnosti poskytl, nicméně bude nabývací cena podílu vždy odpovídat výši poskytnutého příplatku a daňový základ tak bude nulový.
Závěr
Příplatky jsou velice praktickou, jednoduchou a často využívanou formou posílení vlastního kapitálu ve společnosti s ručením omezeným a jejich hlavní výhodou (oproti úvěrům či zápůjčkám) je právě nulové dluhové zatížení společnosti. Někdy sice bývají vnímány jako jeden z prostředků „nuceného vypuzení“ společníka ze společnosti, toto se ovšem týká pouze příplatkové povinnosti. Důležité je nicméně vždy zachovat obezřetnost při vracení příplatku (zejména pak „novému společníkovi“), a to s ohledem na srážkovou daň, která se může lehce vyšplhat do závratných částek.
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM.
Vedoucí partner, Advokát
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., advokát
Anny Letenské 34/7
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 254 555
e-mail: info@matzner.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM 06-05-2024
SaaS (Software as a service) – užívání softwaru jako služby.
Užívání různých počítačových programů, aplikací nebo jiných softwarových řešení (dále také jako „software“) je již součástí každodenního života lidí. V případě, že má uživatel zájem software legálně užívat, je běžné, že za tímto účelem uzavře s nositelem příslušných autorských práv (resp. osobou, která je oprávněna vykonávat příslušná majetková práva) licenční smlouvu, na jejímž základě získá oprávnění k výkonu předmětných autorských práv (dále také jako „licenci“), a to v ujednaném rozsahu.[1]
Licencování však není jediným způsobem, kterým lze zajistit legální užívání softwaru, přičemž pro uživatele může být někdy efektivnější a ekonomicky výhodnější užívat předmětný software pouze formou služby.
Software dle aktuální legislativy
V této souvislosti je předně nutné uvést, že dle aktuální právní úpravy je software považován za literární autorské dílo,[2] a jako takový podléhá autorskoprávní ochraně, která je upravena zejména v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „autorský zákon“). Autorem softwaru pak může být pouze fyzická osoba, která tento software vytvořila.[3]
Vzhledem ke skutečnosti, že osobnostní ani majetková práva autora k software nelze převést, zájemci o užívání softwaru za běžných okolností nezbývá nic jiné, než uzavřít s nositelem příslušných autorských práv licenční smlouvu, případně tato autorská práva užívat na základě postoupení výkonu majetkových práv (mimo jiné např. v případě softwaru na objednávku, kdy se objednatel tohoto softwaru na základě fikce stanovené autorským zákonem považuje za zaměstnavatele, a tudíž vykonává veškerá majetková práva k tomuto softwaru)[4].
Další možností, jak získat oprávnění k užívání softwaru, je pak jeho užívání jako služby (známo pod anglickou zkratkou SaaS, neboli „software as a service“), kdy poskytovatel tohoto softwaru umožní jeho užívání „na dálku“ bez toho, aby uživateli poskytl licenci či postoupil na uživatele výkon majetkových práv (dále také jako „SaaS“).
Co znamená užívání softwaru jako služby (SaaS)
Pojem SaaS lze definovat jako způsob užívání softwaru, kdy poskytovatel zpřístupňuje software pro uživatele prostřednictvím sítě internet (on-line), tj. samotný software je provozován na serverech poskytovatele nebo v rámci cloudové infrastruktury poskytovatele a prostřednictvím vzdáleného přístupu je tento sdílen s jednotlivými uživateli softwaru (zákazníky poskytovatele).[5]
V důsledku výše uvedeného tedy obecně nedochází k užívání softwaru ve smyslu § 12 autorského zákona, nedochází k rozmnožování softwaru, software není instalován na zařízeních uživatele a veškeré fungování, zabezpečení a správu softwaru zajišťuje přímo poskytovatel. S ohledem na skutečnost, že rozmnoženina softwaru není distribuována uživateli (tj. uživatel nezískává kopii softwaru, ale pouze výstupy z tohoto softwaru), platí, že uživatel obecně nenabývá licenci k tomuto softwaru, ale místo toho poskytovateli pouze platí sjednané předplatné za umožnění přístupu k softwaru, resp. za oprávnění užívat výstupy z tohoto softwaru (typickým příkladem SaaS jsou například aplikace Zoom, Dropbox, Netflix nebo DocuSign).
Výhody SaaS
Jak již vyplývá z výše uvedeného, pro uživatele softwaru lze za klíčové výhody SaaS považovat zejména to, že náklady spojené s provozováním, zabezpečením a správou softwaru nese poskytovatel. Uživatel se tedy nemusí zabývat zajištěním nezbytné infrastruktury pro řádné fungování softwaru (obecně postačuje internetové připojení a webový prohlížeč), nemusí řešit správnou konfiguraci softwaru či bezpečnost dat a informací. Poskytovatel za uživatele vyřeší také případný update či upgrade softwaru.
Jediným nákladem uživatele v souvislosti s užíváním softwaru v režimu SaaS tedy zpravidla zůstává úhrada sjednaného předplatného (či už měsíčního nebo ročního). Nebude-li pak uživateli předmětný software vyhovovat, může předplatné zrušit (zpravidla okamžitě, resp. uplynutím doby, na kterou bylo předplatné uhrazeno) a začít užívat jiný software, který bude lépe odpovídat jeho uživatelským požadavkům.
Další výhodou pak může být také to, že v rámci předplatného si uživatel zpravidla platí také za technickou podporu k danému softwaru (tj. odpadají náklady na údržbu a servis software).
Nevýhody SaaS
Na druhé straně je však nutné poukázat také na určitá negativa SaaS. Za nevýhodu lze přitom považovat zejména to, že data a informace uživatele jsou umísťovány na serverech poskytovatele, resp. v rámci cloudové infrastruktury poskytovatele, tj. uživatel ve své podstatě ztrácí možnost faktické kontroly nad svými daty a informacemi vloženými do softwaru. V tomto směru se tedy uživatel musí zejména spolehnout, že poskytovatel zabezpečí dostatečnou ochranu jeho dat a informací před ztrátou či zneužitím, resp. že s těmito bude nakládat tak, aby k jejich ztrátě či zneužití nedošlo.
V tomto směru lze doporučit předem důkladně posoudit, jakým způsobem je bezpečnost svěřených dat a informací zajištěna ze strany poskytovatele (např. zda tyto data a informace budou pravidelně zálohovány a šifrovány, zda je poskytovatel oprávněn tyto data a informace přesouvat na jiná uložiště bez vědomí uživatele nebo zda jsou tato data a informace uloženy na privátním či veřejném serveru či cloudu apod.).
S uvedeným pak zcela nepochybně souvisí také další otázka k posouzení, a to jakým způsobem bude se svěřenými daty a informacemi naloženo v případě ukončení SaaS (tj. zda budou tato data a informace exportovány na server uživatele, zda budou ze strany poskytovatele bez dalšího vymazány nebo po určitou dobu archivovány apod.).
V důsledku povahy SaaS, kdy uživatel nenabude licenci k danému softwaru, resp. nedojde k postoupení výkonu majetkových práv, je pak nutné upozornit také na to, že uživatel má zpravidla mnohem menší kontrolu nad tím, jakým způsobem bude s daným software v budoucnu nakládáno (například jakým způsobem bude tento updatován či upgradován nebo co se stane, když se poskytovatel rozhodne poskytování této služby zcela ukončit apod.).
Smlouva o poskytování SaaS
Co se týče samotné smlouvy o poskytování SaaS, je nutné upozornit zejména na skutečnost, že ke dni 06.01.2023 vstoupila v účinnost novela zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „občanský zákoník“), která mimo jiné zavedla do českého právního řádu tzv. smlouvu o poskytování digitálního obsahu, kterou „…se poskytovatel zavazuje zpřístupnit uživateli věc v digitální podobě (digitální obsah) k užívání pro vlastní potřebu a uživatel se zavazuje platit za to odměnu.“[6]
S ohledem na skutečnost, že SaaS zpravidla naplňuje znaky digitálního obsahu, vztahují se na smlouvu o poskytování SaaS i příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující smlouvu o poskytování digitálního obsahu.
V tomto směru je však nutné poukázat na § 2389a odst. 2 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že: „Vyžaduje-li užívání digitálního obsahu oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví, použijí se také příslušná ustanovení o licenci.“ S ohledem na povahu služeb poskytovaných na základě smlouvy o poskytování SaaS, kdy uživateli jsou zpravidla zpřístupňovány toliko výstupy daného software (viz výše), lze uzavřít, že § 2389a odst. 2 občanského zákoníku se na smlouvu o poskytování SaaS obecně nepoužije, tj. že příslušná ustanovení o licenci se obecně neaplikují.
V návaznosti uvedené je pak zcela zásadní, aby v samotné smlouvě o poskytování SaaS byl dostatečně jasně vymezen předmět smlouvy. S ohledem na povahu SaaS přitom nelze sjednat předmět smlouvy jako „právo k užití software“, kdy takovéto vymezení by mohlo nechtěně implikovat, že na základě dané smlouvy bude docházet k užívání software ve smyslu § 12 autorského zákona, a tedy že předmětem dané smlouvy je udělení licence ve smyslu § 2358 a násl. občanského zákoníku.
Předmět smlouvy je tedy nutné vymezit jako poskytování určitých služeb (digitálního obsahu) dle specifikace uvedené ve smlouvě. Nad rámec uvedeného je pak v samotné smlouvě vhodné dostatečně konkrétně vymezit obsah, rozsah a způsob poskytování daných digitálních služeb (tj. vymezit software, který bude ze strany poskytovatele uživateli zpřístupňován, jaké má tento software funkce či jakým způsobem bude docházet k jeho zpřístupňování apod.).
Za zpřístupnění digitálního obsahu (poskytování SaaS) se pak uživatel zavazuje zaplatit poskytovali sjednanou odměnu. Tato odměna je pak v případě poskytování SaaS zpravidla hrazena ve formě předplatného, tj. na základě pravidelných plateb (měsíčních, čtvrtletních či ročních). Součástí smlouvy o poskytování SaaS by tak nepochybně mělo být také ujednání o odměně (výši předplatného) a platebních podmínkách.
S ohledem na povahu SaaS (zejména pak s ohledem na výše uvedená rizika související s bezpečností svěřených dat a informací) je pak v příslušné smlouvě vhodné dbát na dostatečnou úpravu práv a povinností smluvních stran souvisejících se zabezpečením příslušných dat a informací před jejich ztrátou či zneužitím. V příslušné smlouvě by tedy mělo být především zcela jasně definováno, jakým způsobem je s těmito daty a informacemi nakládáno (včetně ustanovení týkajících se ochrany osobních údajů), jakým způsobem jsou tyto data a informace poskytovatelem chráněny či jakým způsobem bude s těmito daty a informacemi naloženo v případě ukončení dané smlouvy. Neméně důležitými jsou také související ustanovení upravující odpovědnost poskytovatele za případnou újmu způsobenou uživateli.
Závěrem je pak nutné pamatovat také na další specifická ustanovení smlouvy o poskytování SaaS, mimo jiné například na ustanovení upravující podmínky a způsob údržby a servisu softwaru, resp. ustanovení garantující určitou úroveň poskytovaných služeb (samostatně označováno také jako „service-level agreement“ neboli SLA) či další ustanovení upravující případný update a upgrade softwaru apod.[7]
Závěr
V návaznosti na vše výše uvedené lze uzavřít, že SaaS představuje zajímavý a v mnoha ohledech i efektivní a ekonomicky výhodný způsob užívání softwaru. Nad rámec právní úpravy poskytování digitálního obsahu dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, je však v případě smlouvy o poskytování SaaS nutné zvážit i další specifické aspekty tohoto smluvního typu a obsah smlouvy vždy přizpůsobit individuálním požadavkům smluvních stran.
Mgr. Michal Hašan,
advokátní koncipient
Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář
Koliště 1912/13
602 00 Brno
Růžová 1416/17
110 00 Praha
tel.: +420 543 217 520
e-mail: office@dolezalpartners.com
[1] § 2358 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
[2] § 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů
[3] § 5 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů
[4] § 58 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů
[5] TOMÍŠEK, Jan. Licence při poskytování software jako služby. Revue pro právo a technologie. 2014, 5(10), 47. ISSN 1804-5383.
[6] § 2389a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
[7] TOMÍŠEK, Jan. Licence při poskytování software jako služby. Revue pro právo a technologie. 2014, 5(10), 47. ISSN 1804-5383.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Michal Hašan (Doležal & Partners) 27.05.2024
Lex Ukrajina VII: prodloužení dočasné ochrany uprchlíků a získání povolení k dlouhodobému pobytu.
Dne 3.4.2024 předložilo Ministerstvo vnitra legislativní návrh pod názvem Lex Ukrajina VII, kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Novela, která se aktuálně nachází v meziresortním připomínkovém řízení, společně s prodloužením dočasné ochrany uprchlíků přináší také zásadní změnu, a to možnost získání dlouhodobého pobytu, při splnění předem stanovených podmínek, a následně i povolení k trvalému pobytu.
V případě jejího přijetí se tak bude jednat o definitivní vyřešení nejistého statusu uprchlíků cestou plné standardizace jejich pobytového oprávnění.
Vzhledem k časové náročnosti legislativního procesu, není dle Ministerstva vnitra možné vyčkávat na zveřejnění rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany uprchlíků do konce března 2026 v Úředním věstníku, a proto je nezbytné, aby návrh zákona Lex Ukrajina VII byl přijat již v průběhu roku 2024. Z důvodové zprávy k předloženému návrhu zákona vyplývá, že Česká republika předběžně počítá s takovým rozhodnutím Rady Evropské unie, avšak pokud by unijní orgány v budoucnu dočasnou ochranu neprodloužily, bude Česká republika tuto situaci řešit na vnitrostátní úrovni. Primárním cílem novelizace zákona č. 65/2022 Sb.(Lex Ukrajina) je mimo jiné prodloužení tohoto pobytového oprávnění stávajícím držitelům dočasné ochrany, a to při splnění zákonem taxativně stanovených podmínek až do konce března 2026. Dalším stěžejním důvodem vytvoření legislativního návrhu je především zobecnění právní úpravy tak, aby nebylo nutné zákon novelizovat každý rok. Ke dni 31.3.2024 si dočasnou ochranu na území České republiky, dle údajů zveřejněných Ministerstvem vnitra, prodloužilo 320 000 osob, přičemž zhruba 1 500 osob týdně do České republiky stále nově přichází. Nový navrhovaný systém by měl zajistit stabilnější postavení s výhledem dlouhodobého usazení, snazší integraci do společnosti a mimo jiné i posílení jistoty a zvýšení motivace zaměstnavatelů mající obavy z hromadného návratu uprchlíků zpět na Ukrajinu.
Nová právní úprava umožní ekonomicky aktivním ukrajinským uprchlíkům vystoupit ze statusu držitele dočasné ochrany a získat tzv. zvláštní dlouhodobý pobyt na dobu pěti let, jímž bude oprávnění k dlouhodobému pobytu dle § 42 zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Návrh se týká primárně těch ukrajinských uprchlíků, kteří se chtějí v České republice dlouhodobě usadit, avšak je potřeba zdůraznit, že na registraci ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu a na vydání průkazu o povolení k pobytu nebude právní nárok. Nová právní úprava zakotvuje, že cizinec, který požíval dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, nebo cizinec, který před udělením dočasné ochrany pobýval na území EU na základě pobytového oprávnění vydaného na dobu delší 90 dnů, bude mít v případě udělení dočasné ochrany Českou republikou právní postavení jako cizinec, kterému byla dočasná ochrana udělena před šesti měsíci. Doba, po kterou cizinec požíval dočasnou ochranu udělenou jiným členským státem EU, nebude považována za dobu pobytu na území České republiky na základě dočasné ochrany. Žadatelé o zvláštní dlouhodobý pobyt budou mít volný přístup na trh práce, jako tomu je i u cizinců s dočasnou ochranou. Ve věcech dlouhodobého pobytu, které Lex Ukrajina VII nebude upravovat, se bude subsidiárně aplikovat zákon o pobytu cizinců na území České republiky.
Možnost změny pobytového oprávnění z dočasné ochrany na dlouhodobý pobyt se bude týkat pouze těch ukrajinských uprchlíků, jež splní zákonem stanovené podmínky, a to: bezúhonnost, ekonomickou soběstačnost (cizinec musí mít roční úhrnný příjem za určené období nejméně ve výši stanovené nařízením vlády a taktéž roční základ daně z příjmu nejméně ve výši stanovené nařízením vlády), nezávislost na humanitárních dávkách (cizinec nesmí být po dobu stanovenou v nařízení vlády jejich příjemcem), předchozí pobyt na základě dočasné ochrany po dobu nejméně dvou let s výjimkou osoby mladší 18 let podléhající společné registraci, přihlášení k veřejnému zdravotnímu pojištění po dobu nejméně dvou let a absence nedoplatků, s výjimkou osoby mladší 18 let podléhající společné registraci, nahlášené místo pobytu na území ČR, platné cestovní doklady a plnění školní docházky u dětí, které dosáhly v bezprostředně předcházejícím školním roce šestého až čtrnáctého roku věku. Na dodržení podmínek bude dohlížet Ministerstvo vnitra prostřednictvím tzv. seznamu pro registraci, ve kterém se budou shromažďovat veškeré potřebné údaje a data o cizinci, přičemž data obsažená v tomto seznamu nebudou poskytovány veřejnosti, a to ani na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Jedná se o systém, který bude zaveden za účelem jednoduché registrace jak pro správní orgány, tak i pro samotné žadatele. Ti, kteří nesplní výše uvedené podmínky, budou moci i nadále využívat institut dočasné ochrany. Režim dočasné ochrany se tedy neruší a zůstává i nadále zachován. Z návrhu zákona mimo jiné vyplývá, že vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, není u držitele průkazu o povolení ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu možné. V případě, kdy osoba zažádá o trvalý pobyt ve smyslu § 68 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, se doba pobytu na základě (předchozí) dočasné ochrany udělené Českou republikou do doby pobytu bude započítávat jednou polovinou, oproti tomu zvláštní dlouhodobý pobyt se bude započítávat celou svojí délkou.
Pro získání zvláštního dlouhodobého pobytu bude třeba, aby cizinec starší 18 let pobývající na území České republiky na základě dočasné ochrany udělené Českou republikou, zapsaný v seznamu pro registraci, provedl registraci prostřednictvím elektronického formuláře. Ministerstvo vnitra konstatuje, že s ohledem na vysoký počet držitelů dočasné ochrany není v možnostech správního orgánu vést individuální správní řízení s každým cizincem zvlášť. S cílem omezit negativní dopady na rodiny a eliminovat odlišné postavení jejích jednotlivých členů, podmiňuje navrhovaná právní úprava získání zvláštního dlouhodobého pobytu přechodem celé rodiny do daného režimu. Z tohoto důvodu bude cizinec provádějící registraci povinen provést společně se svojí registrací i registraci dalších osob, které s ním žijí ve společné domácnosti a pobývají na území České republiky na základě dočasné ochrany udělené Českou republikou, a jsou jeho rodinnými příslušníky podle § 42a odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců na území České republiky, přičemž podmínka osamělosti se neuplatní.
Závěrem lze shrnout, že pokud dojde k přijetí legislativního návrhu Lex Ukrajina VII, získají uprchlíci postavení standardního držitele povolení k dlouhodobému pobytu, a proto budou jejich práva a povinnosti obdobná jako v případě ostatních cizinců, kterým byl udělen dlouhodobý pobyt v České republice. Návrh zákona však počítá s určitými odlišnostmi vyplývajícími ze skutečnosti, že ukrajinští uprchlíci již určitou dobu pobývají na území České republiky a jsou tedy do české společnosti alespoň zčásti začleněni. Jako příklad lze zmínit upuštění od povinnosti absolvovat adaptačně-integrační kurz. Navrhovaná právní úprava tedy rozšiřuje možnosti přechodu držitelů dočasné ochrany do běžného imigračního režimu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, kdy přechod do imigračního režimu je s ohledem na výše uvedené konstruován jako doplňková varianta, umožňující za pevně stanovených zákonných podmínek získat standardní pobytový status ve formě dlouhodobého pobytu dle zákona o pobytu cizinců.
Mgr. Akbulat Kadiev
Advokát
Kadiev & Partners s.r.o., advokátní kancelář
Václavské náměstí 775/8
110 00 Praha 1
Tel.: +420 226 020 313
+420 771 292 929
e-mail: info@kadievpartners.cz
Mgr. Akbulat Kadiev (Kadiev & Partners) 14.05.2024
Může pronajímatel (jako poskytovatel) přerušit (odpojit) neplatícímu nájemci (jako příjemci) dodávku služeb? A co obdobně společenství vlastníků vlastníkovi jednotky (zpravidla bytu)?
Nejvyšší soud, pokud jde o možnost odpojení (přerušení) dodávky služeb zajišťovaných pronajímatelem jako poskytovatelem služeb spojených s užíváním bytu nájemci jako příjemci služeb, který nehradí zálohy resp. jejich vyúčtování, potvrdil svůj výklad, který zaujal ještě na základě zrušeného občanského zákoníku i na základě aktuální úpravy dle (nového) občanského zákoníku. Současně se nově vyjádřil ke stejné otázce ve vztahu společenství vlastníků jednotek a jednotlivého vlastníka bytu.
Tento článek v relativní krátkosti omezíme jen na klíčové judikatorní závěry, neboť ty běžné neprávnické veřejnosti zajisté postačí. Právníci pak zajisté nastudují rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 26 Cdo 3535/2022, ze dne 20. 2. 2024, ve vší důslednosti podrobně.
Je třeba rozlišovat placení příspěvků na správu domu a pozemku (ust. § 1180 o. z.) od placení služeb (ust. § 1181 o. z.). Placením příspěvků na správu domu a pozemku, a to zpravidla podle podílu na společných částech, se vlastník jednotky podílí na nákladech souvisejících se správou společných částí, naproti tomu placení služeb souvisí s užíváním samotného bytu (nebytového prostoru). Podrobnější úpravu většiny otázek souvisejících se službami, včetně vymezení a rozsahu služeb, placení záloh, vyúčtování nákladů, jejich rozúčtování apod. obsahuje zákon č. 67/2013 Sb.
Rozlišení placení příspěvků na správu a na úhradu služeb
Vlastník jednotky je povinen platit příspěvky na správu domu a pozemku bez ohledu na to, zda má vůči hospodaření společenství výhrady, i bez ohledu na to, zda a jaké služby mu společenství zajišťuje, neboť s poskytováním služeb upravených v zákoně č. 67/2013 Sb.tyto příspěvky nijak nesouvisí. Slouží-li příspěvky na správu domu a pozemku na náklady spojené se správou společných částí, pak ani spor mezi vlastníkem jednotky a společenstvím vlastníků o rozsahu, kvalitě či (ne)dodávání služeb, nemůže mít vliv na povinnost vlastníka jednotky hradit tyto příspěvky. Povinnosti platit příspěvky na správu domu a pozemku nezprošťuje vlastníka jednotky ani skutečnost, že mu společenství vlastníků navzdory své povinnosti některé služby neposkytuje.
Druhy poskytovaných a konzumovaných služeb
Jde-li o samotné služby, je třeba rozlišovat služby, které si nájemce nebo vlastník jednotky sjednává přímo s dodavatelem (např. elektřina, plyn apod.), a služby, které mu zajišťuje pronajímatel či společenství vlastníků (ty upravuje zejména zákon č. 67/2013 Sb.). U některých služeb (např. v oblasti teplárenství, plynárenství a elektrárenství) je třeba také rozlišovat, zda se jedná o jejich poskytování majitelům domů či osobám v obdobném postavení (např. pronajímatel nebo společenství vlastníků přijímá na patě domu dodávku tepla a dále ji rozúčtovává), nebo zda jde o vztahy „dovnitř“ domu mezi společenstvím vlastníků (pronajímatelem) jako poskytovatelem služeb a jednotlivými vlastníky (nájemci) jako příjemci služeb.
Rozdílný režim služeb zajišťovaných individuálně vlastníkem a „hromadně“ v rámci společenství
Podmínky, za nichž může dodavatel služeb při porušení povinností odběratele služeb přerušit či ukončit jejich dodávání, stanoví u služeb, které si nájemce či vlastník jednotky sjednává sám, zpravidla zákon, který je upravuje nebo vyplývají z jejich smluvních ujednání (např. zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů).
Poskytování služeb (práva a povinnosti s tím související), které si nesjednává vlastník jednotky přímo s dodavatelem, upravuje (jak již bylo řečeno) zejména zákon č. 67/2013 Sb.Ve vztahu k bytovému spoluvlastnictví je dále v ust. § 1181 o. z. výslovně upravena povinnost vlastníka jednotky platit zálohy na služby a povinnost společenství tyto zálohy řádně a včas vyúčtovat.
Odpojení – přerušení dodávky služeb nájemci pronajímatelem podle předchozí právní úpravy
Možností odepřít nebo naopak neodepřít poskytování těchto služeb se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval dosud jen v nájemním vztahu. Dospěl k závěru, že podle ust. § 687 odst. 1 zrušeného občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, je pronajímatel povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a v jeho rámci má povinnost zajistit nájemci služby. Splnění této povinnosti nemohl pronajímatel podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za služby. Konkrétně se zabýval Nejvyšší soud odepřením dodávky pitné vody. Regulace dodávky pitné vody pronajímatelem v případě porušení platebních povinností nájemcem neměla oporu v žádném ustanovení zrušeného občanského zákoníku.
Pronajímatel nemůže odpojit služby ani neplatiči nájemného a záloh za služby
Ani podle současné právní úpravy pronajímatel nemůže podmiňovat splnění své povinnosti zajistit nájemci služby plněním povinností nájemce (řádnou a včasnou úhradou), tedy nemůže ani v případě porušení platebních povinností nájemce oprávněně omezit či přerušit dodávku služeb, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 26 Cdo 3535/2022, ze dne 20. 2. 2024.
Odlišný vztah pronajímatel – nájemce a společenství – vlastník jednotky
Tyto závěry se však bez dalšího nemohou prosadit ve vztahu mezi společenstvím vlastníků (jako poskytovatelem služeb) a vlastníkem jednotky (jako příjemcem služeb), neboť jejich vztah se řídí jinou právní úpravou i jinými principy. Společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem správy domu a pozemku (ust. § 1194 odst. 1 o. z.). Pod správu domu ve smyslu ust. § 1189 o. z. (však) nelze zahrnout povinnost společenství vlastníků zajistit vlastníkovi jednotky plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Společenství vlastníků zajišťuje služby uživatelům bytů podle zákona č. 67/2013 Sb.
Společenství vlastníků může být podle zákona č. 67/2013 Sb.poskytovatelem služeb [ust. § 2 písm. a) bod 2] a vlastník jednotky jejich příjemcem [ust. § 2 písm. b) bod 2], přičemž podle ust. § 3 odst. 2 tohoto zákona o rozsahu poskytovaných služeb rozhodne společenství vlastníků. Půjde zejména o dodávku tepla a centralizované poskytování teplé vody, dodávku vody, odvádění odpadních vod, provoz výtahu, osvětlení společných prostor v domě, úklid společných prostor v domě, odvoz odpadních vod a čištění jímek, umožnění příjmu rozhlasového a televizního signálu, provoz a čištění komínů a odvoz komunálního odpadu (ust. § 3 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.).
Podle ust. § 1208 písm. d) o. z. schvalují vlastníci jednotek na shromáždění (ust. § 1206 odst. 1, 2 o. z.) druhy poskytovaných služeb, tedy rozhodují o tom, jaké služby bude společenství zajišťovat (ostatní služby si bude zajišťovat každý vlastník sám). Vesměs se bude jednat o tzv. nezbytné služby, jejichž dodávku si zpravidla (z povahy druhu bydlení) není schopen zajistit příjemce služeb sám (centralizovaná dodávka tepla a teplé vody apod.).
Vlastník jednotky (příjemce služeb) je samozřejmě povinen společenství vlastníků zaplatit náklady, které mu vznikly v souvislosti s jejich poskytováním, a to formou záloh (ust. § 1181 o. z., ust. § 4 zákona č. 67/2013 Sb.) a po jejich vyúčtování (ust. § 7 zákona č. 67/2013 Sb.) uhradit případný nedoplatek; poskytovatel služeb má právo požadovat po příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na poskytované služby (ust. § 4 zákona č. 67/2013 Sb.).
Sankce za neplacení služeb
Nezaplacením záloh na služby či nedoplatku vzniklého jejich vyúčtováním se vlastník jednotky dostane do prodlení s plněním této povinnosti, vznikne mu povinnost zaplatit úroky z prodlení (ust. § 1970 o. z.) a společenství vlastníků se může domáhat zaplacení dlužné částky (u soudu a posléze i v řízení exekučním). Pro neplnění povinnosti platit náklady na služby ho však nemůže „vyloučit“ ze společenství vlastníků.
O odepření dodávky služeb neplatičům, je-li to technicky možné, rozhoduje shromáždění vlastníků
Společenství vlastníků nemá povinnost služby, o jejichž dodávání rozhodlo shromáždění, zajištovat vždy a v celém rozsahu bez ohledu na to, zda za ně vlastník jednotky platí. SVJ tedy nemá povinnost vlastníkovi jednotky poskytovat služby na své náklady, popř. na náklady ostatních vlastníků jednotek.
Může-li společenství vlastníků rozhodnout podle ust. § 1208 písm. d) o. z. o tom, jaké služby bude vlastníkům jednotek zajišťovat, může taky rozhodnout o tom, že tyto služby zajišťovat nebude, nebo – je-li to samozřejmě technicky možné – že je nebude dodávat vlastníkům jednotek, kteří dluží úhradu za jejich poskytování. Stejně jako o schválení druhu služeb o tom musí rozhodnout shromáždění společenství vlastníků [ust. § 1208 písm. d) o. z.], které také stanoví podrobné podmínky, za nichž lze zajištění služeb vlastníkovi jednotky odepřít. Samozřejmě takový postup bude možný jen v domech, kde odpojení některých služeb bude technicky proveditelné a zvolený postup neohrozí dodávku služeb ostatním, řádně platícím, vlastníkům jednotek.
Nejvyšší soud ČR proto v rozsudku spis. zn. 26 Cdo 3535/2022, ze dne 20. 2. 2024, uzavřel, že společenství vlastníků je oprávněno rozhodnout o tom, že neplatí-li vlastník jednotky úhradu za poskytované služby řádně, nebude mu služby (některé z nich) zajišťovat; takové rozhodnutí rovněž náleží do působnosti shromáždění.
Richard W. Fetter,
právník věnující se pracovnímu právu a s ním souvisejícím kapitolám jiných právních odvětví
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Richard W. Fetter 21.05.2024