EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

9. 2. 2025

Byznys a paragrafy, díl 1.: Klíčová témata pro každého podnikatele.*

Byznys a paragrafy, díl 2.: Prostý elektronický podpis.*

Kdy má zákazník nárok na odškodnění úrazu, který se mu přihodil v prodejně a kdy ne?*

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání – prakticky.*

Nařízení o zákazu výrobků vyrobených za použití nucené práce.*

Prekluze daňové povinnosti.*

Byznys a paragrafy, díl 1.: Klíčová témata pro každého podnikatele.

Vítáme vás u prvního dílu naší nové série článků Byznys a paragrafy, kterou LAWYA připravuje s cílem poskytnout podnikatelům srozumitelné a praktické informace z oblasti práva, daní a účetnictví. V tomto úvodním díle bychom rádi představili naši kancelář, koncept této série a vybrali klíčová témata, která nás čekají.

Proč jsme spustili tuto sérii

V prostředí neustálých změn právních předpisů, daňových pravidel a účetních standardů může být náročné se orientovat. Chceme podnikatelům ušetřit čas a poskytnout jim klíčové informace ve stručné a srozumitelné podobě. Série Byznys a paragrafy vznikla proto, aby vám pomohla lépe se orientovat ve světě práva, vyhnout se zbytečným rizikům a případně využít příležitostí, které nabízí legislativní změny.

Na co se můžete těšit

Každé dva týdny vám přineseme aktuální informace z těchto oblastí:

Právo: Změny v legislativě, praktické rady pro podnikatele a tipy, jak efektivně spravovat smlouvy a právní rizika. Zaměříme se na pracovní právo, korporátní změny nebo zajímavou judikaturu.
Daně: Novinky v daňových předpisech, tipy na daňové úspory a příklady z praxe. Budeme také hlídat daňový kalendář.
Účetnictví: Praktická doporučení pro vedení účetnictví a informace o nových povinnostech.

Aktuální změny právních předpisů k 1. 1. 2025

Na začátku roku 2025 vstoupily v platnost následující klíčové změny pro podnikatele:

Zvýšení minimální mzdy: Měsíční minimální mzda se zvyšuje na 20 800 Kč, hodinová minimální mzda činí 124,40 Kč. Současně dochází k nahrazení institutu zaručené mzdy zaručeným platem.
Změny v paušální dani a zálohách na sociální pojištění: Dochází k úpravám v prvním pásmu paušální daně a minimálních záloh na sociální pojištění.
Daňové změny: Od 1. ledna 2025 vstupují v účinnost nová daňová opatření, která přinášejí změny pro jednotlivce i firmy, včetně omezení daňového osvobození pro příjmy z prodeje cenných papírů a úprav v oblasti DPH.

Buďte v obraze

Kromě toho, že budeme zde pravidelně publikovat právní témata, budeme jednou měsíčně zasílat newsletter s nejdůležitějšími novinkami a praktickými tipy.

Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.

Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání!

JUDr. Michal Šilhánek,
advokát

LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.

Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy

Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno

tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz

JUDr. Michal Šilhánek (LAWYA) 16.01.2025

Byznys a paragrafy, díl 2.: Prostý elektronický podpis.

Vítáme vás u druhého dílu naší nové série článků Byznys a paragrafy, kterou LAWYA připravuje s cílem poskytnout podnikatelům srozumitelné a praktické informace z oblasti práva, daní a účetnictví. V tomto díle bychom Vám rádi představili novinky v rozhodovací praxi soudů, která se týká elektronických podpisů.

Prostý elektronický podpis

Právní úprava vztahující se k úpravě elektronického podpisu má v současnosti základ v unijním právu, a to v podobě nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES („eIDAS“).

Toto nařízení identifikuje několik typů elektronických podpisů, konkrétně:

Elektronický podpis (prostý)
Zaručený elektronický podpis
Zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis (uznávaný podpis)
Kvalifikovaný podpis

O zaručeném, případně kvalifikovaném podpisu se tu blíže zmiňovat nebudeme, pokud by jejich bližší specifikace čtenáře zajímala, doporučujeme si přečíst článek od našeho kolegy Mgr. Jakuba Hanáka, který se blíže věnuje právě náležitostem těchto podpisů.

V případě prostého elektronického podpisu se jedná o nejjednodušší typ elektronického podpisu, kterým mohou být jakákoli data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání.[1]

Pokud bychom se na ustanovení zaměřili pouze z jazykové stránky, bude tak příkladem prostého elektronického podpisu například jméno a příjemní uvedené na konci e-mailové nebo jiné elektronické zprávy, naskenovaný a vložený podpis, podpis provedený elektronickou tužkou a podobně.

Podpis a písemná forma smlouvy

Zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje, že k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Vzhledem ke skutečnosti, že písemná forma může vedle listinné podoby nabývat také podoby elektronické, je nezbytné vymezit, jak elektronický podpis správně použít, aby zamýšlené právní jednání vyvolávalo své předpokládané účinky.

Právní doktrína dlouho nebyla jednotná v názoru na použitelnost prostého elektronického podpisu, a proto se jeho užité při uzavírání písmenných smluv nedoporučovalo.

Fakticky tak bylo možné obsah smlouvy dohodnout například přes e-mailovou komunikaci, avšak smlouva se stále pro účely zákona nepovažovala za smlouvu v písemné formě. Taková smlouva by byla považována za smlouvu ústní, přičemž její obsah je někde zachycen v textu.

To přinášelo samozřejmě řadu komplikací hlavně u smluv, které ze zákona musí být uzavřeny právě v písemné formě. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se totiž vyžaduje podpis jednajícího. V případě absence podpisu se pak smlouva považuje za neplatnou.[2]

Písemnou formu vyžaduje například zákon u právního jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší [3] nebo například u pojistných smluv uzavřených na dobu delší než jeden rok.[4]

Nejde však jen o případy, kdy požaduje písemnou formu smlouvy zákon, ale smluvní strany se mohou dohodnout, že v konkrétní věci vůči sobě podmíní platnost právního jednání právě písemnou formou.[5]

Není tomu navíc tak dávno, kdy jsme mohli pozorovat v rozhodovací praxi soudů spíše restriktivní výklad náležitosti podpisu u písemné formy právního jednání. Například Vrchní soud v Praze dospěl ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2023 k závěru, že: „nelze za „jiný typ elektronického podpisu“ považovat pouhé uvedení jména a příjmení osoby v textové části e-mailu bez spojení s dalším elektronickým prvkem (značkou), vylučujícím jednak záměnu jednající osoby s jinou, jednak poskytující jistotu její jednoznačné identifikace.“[6]

V mezích tohoto rozhodnutí by se tak například smlouva uzavřená přes nástroje elektronické komunikace (e-mail, Whatsapp, SMS, atd.) nepovažovala za smlouvu uzavřenou písemnou formou, jelikož se v případě prostého uvedení jména a příjmení vůbec nejedná o podpis. Pokud by se jednalo o ujednání, pro které vyžaduje zákon nebo smlouva písemnou formu, mohlo by použití takového elektronického „podpisu“ mít za důsledek neplatnost celé smlouvy.

Posun v nahlížení na prostý elektronický podpis z pohledu soudů

V předešlém roce jsme však zaznamenali rozhodnutí Městského soudu v Praze, které se od dosavadního výkladu prostého elektronického podpisu odklání a rozebírá samotnou podstatu náležitostí prostého elektronického podpisu ve vztahu k jeho použitelnosti.

Jedná se o rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 54 Co 217/2024–259.

V tomto rozhodnutí soud mimo jiné uvádí, že: „Dle doktrinálního výkladu definice prostého elektronického podpisu splňuje například uvedení jména a příjmení na konci e-mailu, naskenování vlastnoručního podpisu a jeho připojení k dokumentu, označení souhlasového políčka, samotné použití e-mailové adresy, pokud z jejího znění lze identifikovat podepisující osobu. Platí sice, že u prostého elektronického podpisu je třeba pozitivně prokazovat jednak identitu podepisující osoby, jednak skutečnost, že podepisující osoba projevila svoji vůli.“

Soud se v tomto případě, dle našeho názoru, správně zaměřuje na samotnou podstatu a funkci podpisu, přičemž touto je prokázání projevu vůle jednající osoby.

Právě podpis přitom není stěžejní pouze v případě zachování formy právního jednání, ale je rozhodující i pro případ prokázání pravosti a správnosti soukromých listin, tedy zejména smluv a dalších souvisejících jednání.

Platí totiž, že pokud je listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána a důkazní břemeno o opaku nese právě podepsaná osoba.[7] V případě absence podpisu musí pravost a správnost prokazovat ten, který listinu předkládá.[8]

Závěr

Z nejnovější rozhodovací praxe soudů tak na to, co je prostým elektronickým podpisem, můžeme pohlížet poměrně široce a mělo by tak být možné uzavírat smlouvy písemnou formou prostřednictvím elektronických nástrojů bez nutnosti použití uznávaného zaručeného podpisu (certifikátu).

Podpisem tak může být například:

uvedení jména a příjmení na konci e-mailu,
naskenování vlastnoručního podpisu a jeho připojení k dokumentu,
označení souhlasového políčka,
samotné použití e-mailové adresy, pokud z jejího znění lze identifikovat podepisující osobu,
nebo další obdobné prostředky, které běžně používáme k podepisování v rámci elektronických nástrojů.

V případě použití takovéhoto prostého elektronického podpisu však musíme dbát na to, aby bylo zřejmé, komu podpis náleží a jaká vůle byla projevena.

Buďte v obraze

Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud byste se chtěli ze světa práva dozvědět více, jednou měsíčně vydáváme newsletter s nejdůležitějšími novinkami a praktickými tipy.

Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.

Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání!

JUDr. Michal Šilhánek,
advokát

Mgr. Adam Ledina,
advokátní koncipient

LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.

Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy

Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno

tel.: +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz

[1] Článek 3 odst. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES („eIDAS“)

[2] § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku

[3] § 560 opt. cit.

[4] § 2758 odst. 2 opt. cit.

[5] § 559 opt. cit.

[6] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 4 Cmo 52/2023

[7] § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku

[8] § 566 odst. 2 opt. cit.

JUDr. Michal Šilhánek, Mgr. Adam Ledina (LAWYA) 30.01.2025

Kdy má zákazník nárok na odškodnění úrazu, který se mu přihodil v prodejně a kdy ne?

Jednoduchým a srozumitelný titulkem navozujícím situaci, která se může přihodit komukoliv, zřejmě přilákáme k našemu článku více čtenářů než odkazem na příslušný občanskoprávní institut. Právníkům však už naznačme, že pojednává o zproštění se provozovatele prodejny povinnosti k náhradě škody způsobené provozní činností, mezi níž patří i provozování prodejny. Zákaznice uklouzla po listech od zeleniny v prodejně potravin. Provozovatel usiloval o vyvinění z odpovědnosti s poukazem na pravidelně prováděný úklid podlahy prodejny a koneckonců i na chování zákazníků.

Judikaturní výklad Nejvyššího soudu, jakož i hodnocení konkrétního případu, je jistě dobrým vodítkem pro řešení obdobných případů, které se mohou stát v prodejnách nejen potravin.

Důvod soudního sporu

Zákaznice se zranila v samoobslužné prodejně (supermarketu) nadnárodního obchodního řetězce 8. 12. 2017, když tam uklouzla po listech od ředkvičky. Zákaznice při pádu utrpěla dislokovanou zlomeninu pately levého kolene, a ještě v den úrazu byla operována; následně byla znovu operována dne 31. 5. 2018, kdy došlo k odstranění osteosyntetického materiálu.

Předmětem řízení byla náhrada škody na zdraví spočívající v odškodnění bolesti způsobené úrazem a operacemi, které znalec ohodnotil celkem na 230 bodů, čemuž odpovídá bolestné 63 455 Kč; jakož i náklady za znalecký posudek, za který žalobkyně vydala 6 000 Kč.

Situace v prodejně a četnost úklidu

Do zmíněné prodejny mohou zákazníci vstoupit dvěma vstupy. Na podlaze u obou vstupních dveří se nachází čistící rohož, která zabírá v zásadě celou šíři podlahy. Dlažba v uvedené prodejně má odolnost proti skluzu stupně R10. Dne 8. 12. 2017, kdy k úrazu došlo, byla oblast, kdes se prodejna nachází, beze srážek, venku bylo sucho, nepršelo ani nesněžilo. Zákaznice (obutá do kozaček asi do půli lýtek, bez podpatků, s gumovou podešví) tohoto dne ve 12:40 hodin vstoupila do prodejny a poté, co ušla několik kroků, uklouzla a zranila se pádem na listí z ředkviček ležícím na podlaze prodejny. Stalo se tak v úseku zeleniny v místě, kde je koš na naťovou nebo listovou zeleninu, kam mají zákazníci odhazovat odpad ze zeleniny. (Jak se zákazníci probírají zeleninou, dochází však k tomu, že odpad padá i na zem.) V prodejně bylo v době pádu zákaznice vzhledem k předvánoční době značné množství zákazníků.

Kontrolami čistoty podlahy v prodejně byl pověřen určitý pracovník a vedoucí prodejny pak kontrolovala obchůzky pracovníka. Interval kontrol podlahy byl stanoven jako dvouhodinový, a to v časech 8:00, 10:00, 12:00 atd. až do 20:00. Naposledy byla čistota podlahy v prodejně před škodní událostí kontrolována pracovnicí prodejny ve 12:00; ze zápisu o kontrole není zřejmé, zda při této poslední kontrole byly na podlaze zjištěny nečistoty či nikoliv. Pracovnice úseku ovoce a zeleniny případný nepořádek sama uklízela i mimo stanovené intervaly, v případě potřeby prakticky okamžitě, neboť byla na úseku přítomna takřka neustále. V případě většího znečištění pak volala uklízečku či obsluhu uklízecího stroje. Při slevových akcích obecně dochází ke zvýšené aktivitě zákazníků, čímž se zvyšuje i nečistota na úseku a vzniká nepořádek. V takových situacích probíhala kontroly podlahy i dříve, než jen ve dvouhodinových intervalech.

Původní rozhodnutí nižších soudů o povinnosti zákaznici odškodnit

Soud prvního stupně dovodil povinnost žalované společnosti provozující síť prodejen odškodnit nemajetkovou újmu způsobené žalobkyni provozní činností podle ust. § 2924 věty druhé o. z. Soud považoval za racionální, aby kontroly stavu podlahy probíhaly častěji. Postup žalované společnosti tedy soud neshledal dostatečným z hlediska veškeré péče, kterou lze po provozovateli rozumně požadovat, aby nedošlo ke škodě. (Nestačil mu dvouhodinový interval úklidu, doprovázený operativním úklidem podle situace.)

Odvolací soud by považoval za rozumný častější úklid a větší koše na odpad ze zeleniny

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Soud považoval za podstatné, že žalobkyně neuklouzla v důsledku např. mokré podlahy či nerovnosti podlahy, nýbrž v důsledku neuklizeného spadlého zboží, resp. jeho části (listů ředkviček). V souvislosti s tímto odpadem z prodávané zeleniny byl také v prodejně nařízen a prováděn pravidelný úklid, který tvoří nezbytnou součást organizačního a technického chodu prodejny. Byla proto dána příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a újmou na zdraví žalobkyně. Soud pak dále uzavřel, že žalovaná se odpovědnosti za újmu žalobkyně ve smyslu ust. § 2924 věty druhé o. z. nezprostila, neboť neprokázala, že vynaložila opravdu veškerou péči, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby k újmě nedošlo. Pokud na úseku ovoce a zeleniny dochází k vzniku odpadu z prodávaného zboží, čímž se zvyšuje riziko vzniku případné újmy, lze rozumně požadovat jeho častější úklid, zejména pak v době výskytu většího počtu zákazníků v prodejně nebo při slevových akcích.

Odvolací soud poukázal na to, že po prodejně se běžně pohybují i senioři a osoby se sníženou schopností pohybu či orientace, u nichž je riziko pádu obecně vyšší. Považoval tak za ekonomicky přijatelné a racionální, aby daný úsek byl kontrolován a uklízen častěji než v nejzazším intervalu dvou hodin, dále aby byl opatřen dostatečně velkým košem na odpad z prodávané zeleniny (tak, aby odpad nepadal mimo koš), a aby mu byla věnována zvýšená pozornost v době, kdy je prodejna plná zákazníků, jak tomu bylo v tomto případě. Častější provádění kontrol je odůvodnitelné i z hlediska obecné racionality, resp. z hlediska přiměřenosti vynaložené péče ve vztahu k potencionálnímu riziku. Pokud pracovnice žalované vypověděly, že daný úsek uklízely i mimo úklid prováděný v intervalu dvou hodin, pak šlo podle soudu o neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka.

Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností a možnost vyvinění se z odpovědnosti

Podle ust. § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. – Ust. věty první § 2924 o. z. upravuje odpovědnost za škodu vzniklou provozní činností a ustanovení věty druhé téhož paragrafu pak liberační (osvobozující) důvody, kdy provozovatel za škodu neodpovídá.

Provozní činností je i provoz prodejny, nakládání a manipulace s prodávanými předměty a s tím spojené organizační a technické činnosti, hodnotí Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. 25 Cdo 227/2024, ze dne 22. 8. 2024.

Charakter odpovědnosti

Škodu způsobenou provozní činností hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních (osvobozujících) důvodů nejde o odpovědnost absolutní. Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit).

Co rozhoduje o možnosti vyvinění se z odpovědnosti?

V úpravě možnosti uplatnění liberačního (osvobozujícího) důvodu uvedeného v ust. druhé věty § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, je použit výraz „rozumně požadovat“. Je jím vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoli všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (tj. jako řádný a odborně způsobilý provozovatel). – Konkrétní okolnosti určitého případu, který se nepodaří vyřešit smírně, posoudí soud, pokud se na něj poškozený obrátí.[1] Nejvyšší soud pak pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. A o takový případ právě šlo.

Nejvyšší soud zhodnotil požadavky nižších soudů na provoz (a rozumnou péči za účelem předcházení škodám) jako nepřiměřené

Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu k dané otázce za zjevně nepřiměřené a ztotožňuje se naopak s námitkami žalované společnosti, že si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel počínala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úklid na úseku ovoce a zeleniny v den úrazu žalobkyně nebyl prováděn mechanicky v nejzazších dvouhodinových intervalech, jak měla žalovaná předepsáno pro své zaměstnance, ale že příslušná pracovnice tohoto úseku, která tam byla takřka nepřetržitě, prováděla úklid v případě potřeby okamžitě.

Odvolací soud považoval tuto skutečnost za nepodstatnou s odůvodněním, že šlo o „neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka.“ K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo, neboť v takovém případě by se provozovatel v podstatě nemohl své povinnosti k náhradě škody nikdy zprostit a tato povinnost by se stala absolutní. I kdyby samotná formální organizační opatření přijatá žalovanou společností k zajištění úklidu nebyla dostatečná ke zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu ust. § 2924 věty druhé o. z., podstatné je, jak skutečně si žalovaná (včetně jejích zaměstnanců) při předcházení škodě počínala, tedy i prováděním úklidu nad rámec časového rozvrhu podle konkrétní situace a potřeby udržet dostatečnou čistotu podlahy od zbytků zeleniny.

Občasnému výskytu odpadu z prodávané zeleniny na podlaze prodejny v daném úseku zjevně prakticky zabránit nelze, neboť jde o okolnost, která v posledku závisí na chování zákazníků, nikoli na chování pracovníků žalované. Po provozovateli daného způsobu prodeje ovoce a zeleniny lze rozumně požadovat, aby přijal odpovídající opatření k minimalizaci rizika z toho vyplývajícího. Jak v řízení vyšlo najevo, žalovaná taková opatření učinila. Vedle toho, že celá provozovna měla dostatečně kvalitní protiskluzovou podlahu, umístila žalovaná v daném úseku koš určený pro odhazování odpadu a příslušná pracovnice nacházející se v daném úseku prováděla úklid odpadu spadlého na zem podle aktuální potřeby. Po žalované pak nepochybně nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny.

Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, pokud měl za to, že se žalovaná společnost své povinnosti nahradit škodu žalované nezprostila. Nejvyšší soud proto změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá.

Richard W. Fetter,
právník

[1]Ust. § 2924 věty druhé o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Richard W. Fetter 20.11.2024

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání – prakticky.

K náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nezřídka dochází v souvislosti s odškodňováním pracovních úrazů a nemocí z povolání. Jaké jsou konkrétní podmínky pro vznik tohoto nároku? Do kdy má poškozený právo na vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku? A jak se tato náhrada promítne do výše jeho důchodu? Tím vším se tento článek prakticky zabývá, přičemž v určitých oblastech dochází i ke komparaci s náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v režimu náhrad dle občanského zákoníku.

Vznik nároku

Jak již název institutu napovídá, smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je nahradit majetkovou újmu, která představuje rozdíl mezi výdělkem poškozeného zaměstnance před vznikem újmy a jeho výdělkem po újmě, respektive po skončení pracovní neschopnosti, která vznikla v příčinné souvislosti s újmou.

Konkrétní předpoklady pro vznik nároku na náhradu dle § 271b zákoníku práce jsou:

pracovní úraz nebo nemoc z povolání (za naplnění podmínek § 269 zákoníku práce
a absenci důvodu liberace dle § 270 zákoníku práce),
ztráta na výdělku a
příčinná souvislost mezi pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a ztrátou na výdělku.

Co se týče ztráty na výdělku, tak tu je třeba chápat jako veškerou ztrátu z výdělečné činnosti, tj. nejenom ztrátu příjmu ze závislé činnosti, ale i například ztrátu z vedlejší podnikatelské činnosti (zaměstnanec vlivem úrazu přijde o možnost pracovat, ale také o možnost věnovat se činnosti, na kterou měl živnostenský list jako tzv. přivýdělek. [1]

Konkrétní výše škody je pak určena tak, že se vypočte rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu, resp. po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Pro účely posouzení výše škody se přitom nepřihlíží ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem a ani k výdělku, který zaměstnanec dosáhl vynaložením vyššího úsilí.

Rozhodným obdobím pro účely zjišťování průměrného výdělku je pak předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější.

Invalidní důchod

Pokud by nastal případ, kdy zaměstnanec pobíral invalidní důchod již před úrazem, přičemž po úraze byl takovému zaměstnanci přiznán invalidní důchod vyššího stupně z důvodu pracovního úrazu či nemoci z povolání, pak se k výdělku dosahovanému po pracovním úraze nebo zjištěné nemoci z povolání nepřipočte celá výše nově vyměřeného invalidního důchodu, avšak dojde pouze k připočtení té části, která převyšuje již dříve pobíraný invalidní důchod. Právě rozdíl mezi těmito důchody bude představovat „invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu“ ve smyslu § 271b zákoníku práce.[2]

Pokud tedy před pracovním úrazem pobíral zaměstnanec invalidní důchod 1. stupně ve výši 7.000,- Kč měsíčně, avšak z důvodu pracovního úrazu mu byl přiznán invalidní důchod 2. stupně ve výši 11.000,- Kč měsíčně, invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu představuje pouze částku 4.000,- Kč (11.000 – 7.000).

Zaměstnanec, jehož průměrný výdělek před úrazem byl kupříkladu 35.000,- Kč, pobírá po úraze 25.000,- Kč. K tomuto výdělku po úraze se připočte pouze již zmíněná částka 4.000,- Kč a dorovnání tak bude „pouze“ 6.000,- Kč.

Určení výše výdělku při specifických případech řeší zákoník práce následovně:

Při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz či nemoc
z povolání, se za výdělek považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.
Pokud je zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, je výdělkem tohoto zaměstnance minimální mzda platná v den prvního zařazení do evidence uchazečů
o zaměstnání. Pokud zaměstnanec pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti již před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náleží mu tato náhrada po dobu vedení v evidenci ve výši, na kterou mu vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Ve vztahu k tomuto případu je pak dobré dodat, že za výdělek se nepovažují dávky hmotného zabezpečení poskytované uchazeči o zaměstnání.[3]
Jestliže zaměstnanec dosahuje ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci, kteří u stejného zaměstnavatele vykonávají stejnou práci či práci stejného druhu, považuje se za výdělek průměrný výdělek, který dosahují tito ostatní zaměstnanci (zaměstnanec je objektivně schopen pracovat více/lépe, ale „nechce se“ mu).
Pokud by zaměstnanec chtěl zneužít svého postavení tím, že bez vážných důvodů odmítne vykonávat práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, náleží mu ztráta na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody
a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout v práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel přitom není povinen zaměstnanci nahrazovat škodu do výše částky, kterou si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat.

Ve vztahu k příčinné souvislosti je nutné uvést, že pracovní úraz či nemoc z povolání jako taková nemusí být nutně jedinou příčinnou vzniku škody, avšak postačí, pokud jde o příčinu důležitou, podstatnou a značnou.

Jestliže má tak člověk určitou predispozici, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví, nemůže tato skutečnost zprostit odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz. Jako příklad Nejvyšší soud uvádí výhřez meziobratlové ploténky na pracovišti, kdy daný zaměstnanec již delší dobu trpěl degenerativními změnami, v důsledku čehož měl k výhřezu ploténky tzv. predispozici. Posuzování těchto případů ale bude vždy silně individuální.[4]

Doba vyplácení náhrady a zánik nároku

Dobu vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti zákoník práce časově omezuje ve svém § 271b odst. 6 tak, že náhrada zaměstnanci přísluší nejdéle do kalendářního měsíce, v němž zaměstnanec dovršil věk 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění (dle toho, co nastane dříve).

Zde je vhodné pro komparaci upozornit na úpravu § 2963 občanského zákoníku, kde žádné výslovné časové omezení upraveno není. Nicméně, časové omezení by jednak bylo možné dovodit z ust. § 2964, který stanovuje nárok na vyrovnání ztráty na důchodu v důsledku deliktního jednání škůdce, jednak je časové omezení dovozeno i judikatorně, kdy Nejvyšší soud opakovaně rozhodl, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 občanského zákoníku zaniká vznikem nároku na důchod.[5] Pro zánik nároku dle Vrchního soudu však nestačí pouze splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod.[6]

K zániku nároku dále pochopitelně dojde i v případě, kdy zaměstnanec dosahuje za delší období pravidelně vyššího výdělku, než dosahoval před vznikem škody, aniž by musel vynaložit zvýšené pracovní úsilí. Nicméně, může dojít i k obnovení tohoto nároku za předpokladu změny podstatných okolností v osobě poškozeného, které zásadně ovlivní pracovní schopnosti a tím pádem i jeho výdělky.[7] Typicky půjde o postupné zhoršování zdravotního stavu, které bude mít svůj původ právě v pracovním úrazu, v důsledku čehož zaměstnanec opětovně přestane být schopen dosahovat stejného či vyššího výdělku před vznikem škody.

Zaměstnanec trpí kupříkladu notoricky známými karpálními tunely. Po ukončení svého manuálního zaměstnání pracuje jako živnostník a dosahuje trvale mnohem vyšších výdělků, než v minulosti před vznikem nemoci z povolání. S postupem času se však jeho zdravotní stav zhorší natolik (podstatná změna poměrů), že opět nebude objektivně schopen si vydělat tolik peněz. Tomuto zaměstnanci se tak jeho nároky obnoví. K obnovení nároku však nepostačuje, pokud se původní výdělek zvýší pouze vlivem povinné valorizace.

Ztráta na výdělku a jeho dopad na výši důchodu

Zákoník práce v § 269 odst. 5 stanoví, že „Škodou podle tohoto zákona není případná ztráta na důchodu.“ Tato věta však nemá za následek to, že by byl poškozený zaměstnanec zkrácen na svém budoucím důchodu. Zákonodárce totiž i na tyto případy myslel, když dle § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění: „(…) Do vyměřovacího základu pojištěnce za dobu po
31. prosinci 1995 se pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu zahrnuje též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání).(…)“ Zaměstnanci tak jednoduše řečeno nebude náležet dorovnání výše důchodu, avšak důchod bude vypočten i s přihlédnutím k vyplácené náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Zde je taktéž vhodné srovnání s náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácené v režimu občanského zákoníku. V takovém případě se totiž náhrada do vyměřovacího základu pro výpočet důchodu nezapočítává, avšak sám škůdce je dle § 2694 povinen nahradit „výši rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vzniklo právo,
a důchodem, na který by mu bylo vzniklo právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v době rozhodné pro vyměření důchodu.“

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že problematika náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je poměrně komplikovaná a vyžaduje podrobnější studium, zejména s ohledem na bohatou judikaturu, která se k této oblasti vztahuje.

I když se článek zaměřil na klíčové aspekty a praktické dopady, zdaleka nebyl schopen probrat všechny nuance a specifika, které mohou v konkrétních případech nastat. Je důležité mít na paměti, že právní rámec, podle kterého je nárok na náhradu škody uplatňován, může zásadně ovlivnit dobu vyplácení náhrady i výši důchodu.

Mgr. Jakub Oliva, LL.M., MSc.,
advokát, partner

Mgr. Bc. Kryštof Pažourek,
advokátní koncipient

ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

Plzeňská 3350/18
150 00 Praha 5 – Smíchov

Vídeňská 14
779 00 Olomouc

Tel.: +420 910 058 058

e-mail: office@arws.cz

[1] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 953/96 ze dne 12. 3. 1997 (Rc 7/1998).

[2] NOVOTNÝ, Zdeněk. In: BĚLINA, Miroslav a kol. Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, § 271b. Dostupné z databáze beck-online.cz.

[3] Srov. Rozsudek nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1029/2004.

[4] Srov. závěry kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74 (Rc 11/1976).

[5] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5198/2016.

[6] Srov. rozhodnutí Vrchního soudu v praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/1994 (Rc 35/1996).

[7] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 998/2001.

Mgr. Jakub Oliva, LL.M., MSc., Mgr. Bc. Kryštof Pažourek (ARROWS) 18.11.2024

Nařízení o zákazu výrobků vyrobených za použití nucené práce.

Rada EU dne 19. 11. 2024 přijala nařízení, kterým se na trhu EU zakazují produkty pocházející z nucené práce[1]. Přestože žijeme v 21. století, století obrovského pokroku technologií, umělé inteligence a raketového růstu životní úrovně na celosvětové úrovni, tak se i naše západní společnost potýká s fenoménem, který by leckdo považoval za fenomén již pouze historický. Nucené práce jsou ovšem krutou realitou, a to dle odhadu Mezinárodní organizace práce (MOP) přibližně pro 27,6 milionů lidí, z toho 3,3 milionu dětí (primárně v odvětvích, jako je textilní průmysl, těžební průmysl, zemědělství a služby).

Obecně o Nařízení

Nařízení o zákazu výrobků vyrobených za použití nucené práce (dále jen „Nařízení“) zakazuje uvádění a dodávání jakéhokoli produktu pocházejícího z nucené práce na trh EU i jeho vývoz z trhu EU. Má za cíl vytvořit strukturovaný rámec pro zákaz využívání nucené práce při výrobě unijního zboží a v rámci dodavatelských řetězců. Umožní EU zakázat a odstranit produkt z jednotného trhu, pokud se prokáže, že je při jeho výrobě využita nucená práce, bez ohledu na to, zda je v EU vyroben nebo do EU dovezen.

Nucená práce je definovaná v MOP jako „každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu, a ke které se taková osoba nenabídla dobrovolně“. Jedná se o situace, kdy jsou osoby nuceny k práci buď za použití násilí, zastrašování nebo i nepřímými prostředky, jako je zadržování dokladů totožnosti nebo vyhrožování udáním imigračním úřadům.

Produkt pocházející z nucené práce je definován jako výrobek, u něhož byla nucená práce použita zcela nebo zčásti v kterékoli fázi jeho těžby, sklizně, výroby nebo produkce, včetně práce nebo zpracování souvisejícího s výrobkem, zákaz užití nucené práce tedy platí pro všechny fáze dodavatelského řetězce, včetně fází odehrávajících se ve třetích zemích.

Povinnosti pro dodavatele/odběratele a další subjekty

Dotčené subjekty budou muset zejména provádět hloubkové kontroly nucené práce a evidovat kroky přijaté k identifikaci, prevenci, zmírnění nebo ukončení rizik nucené práce a o opatřeních přijatých k nápravě případů nucené práce, za účelem případného šetření výrobku v případě podezření na nucené práce. Další povinností bude náležitá péče v oblasti nucené práce, kterou Nařízení definuje jako úsilí hospodářského subjektu o zavedení povinných požadavků, dobrovolných pokynů, doporučení nebo postupů s cílem identifikovat, předcházet, zmírnit nebo ukončit využívání nucené práce u výrobků, které mají být dodávány na trh Unie nebo vyváženy.

Kontrola zákazu nucených prací

Bude vytvořena databáze oblastí nebo produktů, u nichž hrozí použití nucené práce, jejímž cílem bude podpořit činnost příslušných orgánů při posuzování možných porušení tohoto Nařízení (na úrovni členských států). Na základě posouzení možných rizik může Komise (v případě využívání nucené práce mimo EU) nebo orgány členských států (v případě využívání nucené práce na jejich území) zahájit šetření. Konečné rozhodnutí o zákazu, stažení a odstranění produktu pocházejícího z nucené práce pak přijme orgán, který vedl šetření.

Tato rozhodnutí budou vzájemně uznávána mezi všemi ostatními členskými státy. Mechanismus sdílení informací mezi členskými státy je zajímavým prvkem Nařízení, který zajistí efektivní monitorování a prevenci porušení pravidel Nařízení na celém území Evropské unie.

Kritéria pro posouzení rizika porušení Nařízení zahrnují:

rozsah a závažnost možné nucené práce;
množství nebo objem produktů pocházejících z nucené práce, uvedených nebo dodaných na trh EU;
podíl součástí v konečném produktu, které pravděpodobně pocházejí z nucené práce;
blízkost hospodářských subjektů k rizikům souvisejícím s podezřením na nucenou práci v rámci jejich dodavatelského řetězce, jakož i jejich schopnost tato rizika řešit.

Podniky, které nesplní požadavky na náležitou péči pak budou čelit vážným právním a finančním následkům. Co se týče pravidel pro ukládání sankcí, Nařízení určuje, že sankce mají stanovit členské státy tak, aby byly účinné, přiměřené a odrazující. K tomu bude patřit již zmíněný zákaz uvádění výrobků na trh EU, ale také možnost dalších opatření v rámci členských států, jako jsou pokuty nebo zákaz dovozu/vývozu těchto výrobků.

Nařízení a CS3D

Jak Nařízení, tak CS3D [2] mají cíl chránit lidská práva v rámci globálních dodavatelských řetězců a stanovují povinnost pro dotčené společnosti provádět hloubkovou kontrolu dodržování lidských práv.[3]

I mezi nimi jsou však rozdíly, kterými se navzájem doplňují. Působnost CS3D se odvíjí na základě velikosti a obratu společnosti, zákaz výrobků z nucené práce cílí na všechny výrobky bez ohledu na velikost společností, které je uvádějí na trh. CS3D definuje požadavky na náležitou péči pro dotčené společnosti a umožňuje orgánům přijmout sankce proti společnostem, které nesplnily své povinnosti péče. Nařízení naproti tomu zmocňuje orgány k tomu, aby vyšetřovaly konkrétní výrobky a mohly jejich dovoz/vývoz případně i zcela zakázat.

Dopady

Nová pravidla stanovená v Nařízení mají za cíl posílit i důvěru spotřebitelů, neboť mají zaručit, že výrobky na trhu EU budou splňovat normy na ochranu lidských práv.

Podnikům může Nařízení pomoci zlepšit jejich úsilí v oblasti naplňování cílů ESG – konkrétně a zejména pilíře S, tedy v oblasti sociální. Pokud totiž dokážou prokázat, že se vyhýbají využívání nucené práce ve svých dodavatelských řetězcích, mohou získat konkurenční výhodu, protože spotřebitelé se stále více a více zajímají o původ výrobků a vyžadují, aby byly výrobky eticky vyráběny. To může vést v důsledku i k větší loajalitě zákazníků a jejich ochotě platit vyšší cenu za produkty, které odpovídají těmto hodnotám z oblasti udržitelnosti.

Budoucnost a implementace Nařízení

Legislativní akt byl v návaznosti na jeho schválení Radou přijat. Po podpisu předsedkyní Evropského parlamentu a předsedou Rady bude Nařízení zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie a vstoupí v platnost den po tomto vyhlášení. Poté budou mít členské státy EU tři roky na to, aby nová pravidla začaly aplikovat. To znamená, že plně účinná budou až v roce 2028. Tento časový rámec poskytuje podnikům určitou dobu na přizpůsobení svých obchodních praktik novým požadavkům a na implementaci efektivních kontrolních mechanismů, které zajistí soulad s Nařízením.

Závěrem

Nařízení je zásadním krokem k ochraně lidských práv a posílení důležitosti etického obchodování. Zakazuje výrobky spojené s nucenou prací nejen na evropském trhu, ale i při jejich dovozu či vývozu. Tento komplexní přístup pokrývá celý dodavatelský řetězec – od těžby surovin až po finální produkt – a vztahuje se na výrobu v EU i mimo ni.

Dotčené subjekty musí nyní pečlivě sledovat své dodavatelské řetězce, předcházet rizikům a musí také doložit, že se jejich výrobky obloukem vyhnuly jakékoli formě nucené práce. Pokrok nelze měřit jen technologiemi nebo ekonomickými čísly. Jeho součástí je i etika a respekt k základním lidským právům. Jako spotřebitelé jsme mohli přispět svým tlakem na dodavatele a výrobce volbou produktů, které jsou nejen kvalitní, ale také eticky vyrobené. Evropská unie nyní vysílá jasný signál: žádný zisk nemá cenu lidské důstojnosti.

Ráchel Kouklíková,
právní asistentka

Mgr. Jakub Málek,
managing partner

Tereza Hrudková,
právní asistentka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.: +420 227 629 700
E-mail: info@plegal.cz

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1781, kterým se na trhu Unie zakazují produkty pocházející z nucené práce a kterým se mění směrnice (EU) 2019/1937, dostupné >>> zde.

[2] Směrnice Evropského Parlamentu a Rady o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti a o změně směrnice (EU) 2019/1937, dostupné >>> zde.

[3] Směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (CS3D) – článek, dostupné >>> zde.

Ráchel Kouklíková, Mgr. Jakub Málek,Tereza Hrudková (PEYTON) 23.12.2024

Prekluze daňové povinnosti.

Prekluze znamená úplný zánik pohledávky věřitele, a to bez ohledu na to, zda dlužník uplatnil námitku či nikoliv. Pokud dlužník splácí závazek po zániku prekluzivní lhůty, věřitel se dopouští bezdůvodného obohacení a na žádost dlužníka je povinen platbu vrátit.

Prekluze daňové povinnosti je ukotvena v daňovém řádu („DŘ“) v § 148. V daňovém právu má prekluze dopad na správce daně i na daňový subjekt. Uplynutím prekluzivní lhůty zaniká právo na stanovení nebo změnu daně. Tento zánik práva je důsledkem dvou právních skutečností: uplynutí času (prekluzivní lhůty) a nečinnosti správce daně nebo daňového subjektu, která spočívá v neuplatnění práva.

Daňový řád stanovuje jako „základní“ prekluzivní lhůtu tři roky. Tato lhůta začíná běžet dnem, kdy uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo dnem, kdy se daň stala splatnou, pokud nebyla povinnost podat řádné daňové tvrzení.

Na obrázku č. 1 je zobrazena situace u daně z příjmů fyzických osob („FO“), kdy osoba nemá daňového poradce a nepodává daňové přiznání elektronicky.

Na obrázku č. 2 je znázorněna prekluzivní lhůta u fyzické osoby, která nemá daňového poradce a podává daňové přiznání k dani z příjmů elektronicky. V tomto případě je situace mírně odlišná, protože 1. května je státní svátek, a proto se počátek prekluzivní lhůty posouvá na nejbližší pracovní den. Stejný postup platí i v případě, že poslední den lhůty připadne na víkend.

Uvedené je obecným principem, zákon ale taxativně stanoví situace, kdy se lhůta prodlužuje.

Úkony prodlužující prekluzivní lhůtu o rok

Zákonodárce pamatuje na situace, kdy v posledních dvanácti měsících před uplynutím lhůty pro stanovení daně dojde k určitým skutečnostem, které mohou signalizovat správci daně, že je něco v nepořádku. Jedná se o následující úkony:

podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně,
oznámení rozhodnutí o stanovení daně,
zahájení řízení o mimořádném opravném nebo dozorčím prostředku,
oznámení rozhodnutí ve věci opravného nebo dozorčího prostředku, nebo
oznámení rozhodnutí o prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně.

Podmínkou pro prodloužení lhůty je, že k výše uvedenému úkonu došlo kdykoli v posledních 12 měsících, tedy nikoli dříve (pokud by mělo k prodloužení dojít vždy od konkrétního data úkonu, postrádal by rámec 12 měsíců jakýkoli význam).

„Nové“ rozběhnutí prekluzivní lhůty

Dalším případem, kdy prekluzivní netrvá přímo 3 roky je situace, když bude před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení. V tomto případě běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.

Podle aktuální metodiky finanční správy dochází k zahájení daňové kontroly v okamžiku doručením oznámení o zahájení daňové kontroly.

Zastavení běhu lhůty

Zákonodárce rovněž pamatuje na situace, kdy lhůta pro stanovení daně neběží. Podle §148 odst. 4 DŘ se jedná převážně o situace, kdy danou věc řeší soud. Zákon tyto úkony taxativně vymezuje, jedná se například o řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví a před Ústavním soudem nebo o trestní stíhání pro daňový trestný čin související s touto daní.

Prekluze daňové povinnosti a trestní řízení

Dle DŘ lze daň dále stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, bez ohledu na uplynutí lhůty pro stanovení daně. Pokud bychom toto ustanovení vykládali doslovně, znamenalo by to „nekonečnost“ prekluzivní lhůty. Takovýto výklad ale část odborné veřejnosti s odkazem na zásah do zásady „předvídatelnosti“ práva odmítá, neboť ho má za protiústavní. Dle jejich názoru by měla převážit interpretace, že ani tímto ustanovením nelze překročit (maximální) desetiletou lhůtu.

S ohledem na trestní řízení ve vztahu k daňovému trestnému činu je nutno k prekluzivní lhůtě zmínit ještě to, že pokud daňový subjekt podá daňové tvrzení a uhradí tvrzenou daň včetně příslušenství, aby zanikla trestnost daňového trestného činu z důvodu účinné lítosti, lze daň stanovit bez ohledu na uplynutí lhůty pro stanovení daně.

Maximální délka lhůty

Jak již bylo zmíněno výše, lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím deseti let od jejího počátku, tj. ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo ode dne, kdy se daň stala splatnou, pokud nebyla povinnost řádné daňové tvrzení podat.

Shrnutí

Základní lhůta pro stanovení daně je tři roky (a to ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, pokud zde současně nebyla povinnost podat řádné daňové tvrzení). Tato lhůta se ale v zákonem taxativně stanovených případech může jak prodloužit, tak „znovurozběhnout“, případně nemusí běžet vůbec. Maximální délkou by nicméně mělo být deset let od jejího počátku.

Z uvedeného je patrné, že v souvislosti s během prekluzivní lhůty je nutno pečlivě revidovat jak úkony správce daně, tak daňového subjektu nebo soudu. Určení konce této lhůtu totiž nemusí být jednoduché.

Zuzana Tregnerová,
manažer a daňový poradce

Lukáš Jankovec,
asistent daňového poradce

EKP Advisory, s.r.o.

Senovážné náměstí 992/8
Praha 1, 110 00

Tel.: + 420 273 139 330
Email: jan.tecl@ekp.cz

Lukáš Jankovec, Zuzana Tregnerová (EKP Advisory) 18.12.2024

25-02-10 EPRÁVO Prekluze daňové povinnosti