Stanovisko CzELA k právním otázkám práce na dálku (aktualizovaná verze) – 6. část.* 

Byznys a paragrafy, díl 4.: Náhrada škody a újmy ve veřejných zakázkách.* 

Materiální změny nabízeného plnění v kontextu rozhodovací praxe ÚOHS.* 

Nová směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky (PLD) a dopady na sektor Fintech a Insurtech.* 

Posílení transparentnosti a odpovědnosti: Nový zákon o řízení a finanční kontrole.* 

Zaměstnanecké dílo.* 

Stanovisko CzELA k právním otázkám práce na dálku (aktualizovaná verze) – 6. část.

Home office (práce z domova) představoval v České republice po dlouhou dobu vyhledávaný benefit, který byl využíván v omezené míře, ne-li sporadicky. To se však poměrně radikálně změnilo na jaře 2020 v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19. Samotné šíření koronaviru, snahy firem o zavádění hygienických opatření a v neposlední řadě i krizová opatření vlády vedly k tomu, že se potřeba využití práce z domova masivním způsobem zvýšila a tato problematika tak začala představovat nebývale aktuální téma.

Tento posun nakonec, s určitým časovým odstupem, reflektovaly i příslušné pracovněprávní předpisy: k 1. říjnu 2023 vstoupila v účinnost [1] tzv. transpoziční novela (dále jen „Novela“)[2] zákoníku práce (dále též jen „ZP“),[3] která se výrazněji dotkla (mimo jiné) i právní regulace práce z domova, nově označované jako práce na dálku.

Navzdory novému právnímu rámci bohužel nadále platí, že problematika práce na dálku není upravena dostatečně a praxe se tak stále potýká s řadou výkladových problémů. Spolek CzELA (Czech Employment Lawyers Association, z. s.) se proto rozhodl přijmout k dané problematice aktualizované výkladové stanovisko, jehož cílem je zohlednit nedávné legislativní změny, odpovědi Ministerstva práce a sociálních věcí na dotazy vznesené k některým otázkám spojeným s prací na dálku,[4] jakož i nadále přispívat ke správné aplikaci pravidel vztahujících se k práci na dálku. Účelem stanoviska je samozřejmě i podpora případných dalších legislativních aktivit v této oblasti, a to primárně ve vztahu k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci na dálku (dále jen „BOZP“). Oblast BOZP totiž bohužel zůstala zcela mimo pozornost Novely, ačkoli tradičně představuje jednu z nejožehavějších problematik spojenou s výkonem práce na dálku.

Vzhledem ke svému rozsahu bude dané výkladové stanovisko zveřejňováno na epravo.cz v rámci devítidílného seriálu. Předmětem následující šesté části jsou právní otázky vztahující se k problematice nákladů vznikajících při práci na dálku.

Náklady při práci na dálku

Zaměstnanci vykonávajícímu práci na dálku se zpravidla zvýší náklady v souvislosti s užíváním vzdáleného pracoviště v době, kdy plní pracovní úkoly (oproti zaměstnanci, který vykonává práci na pracovišti zaměstnavatele). Uvažovat můžeme např. o zvýšených nákladech na spotřebu elektřiny, vody, tepla, telekomunikační služby včetně internetu, na úklid, ale také o nákladech na pořízení, resp. náhradách za opotřebení vybavení nezbytného k výkonu práce (tiskárna, skener, telekomunikační technika, pracovní stůl, židle a další). Rovněž při práci mimo domov z jiného vzdáleného pracoviště mohou zaměstnanci vznikat dodatečné náklady (např. poplatky za užití coworkingového centra nebo internetové kavárny).

Zásadní oblastí, kterou si dala Novela za cíl vyřešit, je právě poskytování náhrady nákladů spojených s výkonem práce na dálku. Nově tak ustanovení § 190a ZP přineslo speciální právní úpravu pro tuto oblast.

Právní úprava tak nyní obecně předpokládá následující tři alternativy: (i) zaměstnanci bude poskytována náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem práce na dálku ve výši, kterou zaměstnanec zaměstnavateli prokáže; (ii) zaměstnanci bude poskytována náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem práce na dálku v paušální výši dle ustanovení § 190a odst. 3 ZP; (iii) zaměstnanci náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem práce na dálku poskytována nebude, a to na základě předchozí písemné dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

Speciální režim se uplatní u zaměstnanců pracujících na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, zde totiž dle § 190a odst. 7 ZP platí, že těmto zaměstnancům je možné poskytovat náhrady nákladů při výkonu práce na dálku pouze tehdy, jestliže s nimi zaměstnavatel toto právo sjednal.

Ať už bude docházet k poskytování náhrady skutečně vynaložených nákladů či poskytování paušální náhrady, v ani jednom případě se nebude jednat o zdanitelný příjem zaměstnance. Náhrada nákladů vynaložených zaměstnancem při výkonu práce pro zaměstnavatele z povahy věci nemůže být předmětem daně z příjmů, protože nevnáší do majetkové sféry zaměstnance navýšení jeho majetku[5]. To je pak reflektováno v ustanovení § 6 odst. 7 písm. e) zákona o daních z příjmů (dále jen „ZoDP“),[6] dle kterého se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně nejsou povinná plnění zaměstnavatele na vytváření a dodržování pracovních podmínek pro výkon práce stanovená právním předpisem.

Prokázání skutečně vynaložených nákladů při práci na dálku je však v praxi problematické, neboť je třeba oddělit jak (i) náklady, které zaměstnanci vznikly při užívání domácího prostoru v pracovním versus soukromém čase, tak (ii) náklady, které byly vynaloženy nikoli v souvislosti s výkonem práce zaměstnancem, ale proto, že zaměstnanec sdílí stejný prostor s jinými členy domácnosti. Z tohoto důvodu tak po Novele zaměstnavatelé při výkonu práce na dálku volí nejčastěji zbývající dvě varianty, tj. poskytování paušální náhrady, nebo se se zaměstnanci dohodnou, že náhrada nákladů za práci na dálku poskytována nebude.

Rozsah hrazených nákladů

Dalším ustanovením zákoníku práce, které upravuje právní rámec náhrady nákladů spojených s výkonem práce, je § 190. Zaměstnavatel může podle tohoto ustanovení sjednat nebo vnitřním předpisem stanovit či individuálně písemně určit podmínky, výši a způsob poskytnutí náhrad za opotřebení vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů potřebných k výkonu práce (dále jen „náhrada za opotřebení nářadí“).

V této souvislosti je tak nutné vyřešit, jaký je vzájemný vztah mezi novou právní úpravou týkající se náhrady nákladů spojených s výkonem práce na dálku a náhrady za opotřebení nářadí, pokud je ze strany zaměstnance při práci na dálku využíváno (typicky se bude jednat o opotřebení nábytku či jiného vybavení). S ohledem na výslovné znění ustanovení § 190a odst. 1 věty za středníkem ZP, které uvádí, že definicí nákladů spojených s výkonem práce na dálku ustanovení § 190 ZP není dotčeno, je nutné tyto náhrady od sebe striktně odlišovat. Pokud pak ustanovení § 190a odst. 6 ZP stanovuje, že případná paušální náhrada nákladů spojených s prací na dálku zahrnuje veškeré náklady, které zaměstnanci při výkonu práce na dálku vznikly, nemůže tím být myšleno, že by daná paušální náhrada v sobě měla zahrnovat i náhradu za opotřebení nářadí. Tento závěr je podpořen i tím, že výše paušální náhrady je stanovována na základě údajů Českého statistického úřadu týkajících se průměrné spotřeby domácností, přičemž tyto statistické údaje s opotřebením nářadí nijak nepočítají. Pro podporu tohoto závěru nelze ani opomenout skutečnost, že systematika zákoníku práce náhradu za opotřebení nářadí a náhradu nákladů při výkonu práce na dálku odděluje do samostatných hlav.

S ohledem na výše uvedené lze však vycházet z toho, že poskytování náhrady za opotřebení nářadí není bez dalšího mandatorní povinností zaměstnavatele. Na základě podmiňovacího způsobu, kterým je ustanovení § 190 ZP uvozeno, je nutné předmětné ustanovení vykládat tak, že zaměstnanci náhrada za opotřebení nářadí náleží pouze v případě, kdy je tak dohodnuto nebo zaměstnavatelem stanoveno nebo určeno. Dispozitivnost poskytování náhrady za opotřebení nářadí je tak záměrem zákonodárce a nelze tedy dovozovat (jak uvádí současná odborná literatura), že by zaměstnavatel byl povinen náhradu za opotřebení nářadí poskytovat automaticky na základě obecných zásad zákoníku práce. Je nutné zdůraznit, že k použití vlastního nářadí zaměstnance v souvislosti s výkonem práce může dojít jen s jeho souhlasem a tento zaměstnanec nemůže být k takovému použití vlastního nářadí jakkoliv nucen ze strany svého zaměstnavatele. Tím je zajištěna náležitá ochrana zaměstnance v souladu se základními zásadami zákoníku práce. Tento princip se pak plně uplatní i v případě výkonu práce na dálku a pokud např. zaměstnanec nedisponuje potřebným nářadím (např. kancelářským stolem a židlí) či není ochoten své nářadí pro výkon práce používat, bude se jednat o legitimní důvod pro to, aby zaměstnanec s výkonem práce na dálku nesouhlasil, resp. aby zaměstnavatel zaměstnanci výkon práce na dálku neumožnil. Důsledkem ustanovení § 190 ZP tak není a priori povinnost zaměstnavatele náhradu za opotřebení nářadí poskytovat, ale spíše to, že pokud k jejímu poskytování na základě dohody či rozhodnutí zaměstnavatele dojde, je postaveno najisto, že se jedná o náhradu jako takovou a nebude tak představovat zdanitelný příjem zaměstnance z pohledu daňových předpisů. Dochází tak k provázání právní úpravy zákoníku práce s ustanovením § 6 odst. 7 písm. d) ZoDP, které stanovuje, že náhrada za opotřebení nářadí se nepovažuje za zdanitelný příjem zaměstnance.

Z praktického hlediska pak lze doporučit, aby v rámci dohody o výkonu práce na dálku bylo mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem výslovně potvrzeno, že náhrada za opotřebení nářadí se v souvislosti s výkonem práce na dálku neposkytuje.

Výše paušální náhrady

Poskytování paušální částky náhrady nákladů nově zákoník práce umožňuje v případě, že tak bylo písemně sjednáno (se zaměstnancem nebo s odborovou organizací) nebo tak bylo stanoveno zaměstnavatelem ve vnitřním předpisu. Zaměstnanci potom přísluší paušální částka za každou započatou hodinu výkonu práce na dálku, a to ve výši stanovené vyhláškou MPSV[7]. V takovém případě nicméně zaměstnavatel potřebuje v evidenci pracovní doby nebo jiným průkazným způsobem zároveň evidovat dobu strávenou výkonem práce na dálku, aby bylo zřejmé, za jaké množství hodin zaměstnanci paušální částka v daném měsíci přísluší. Započaté hodiny práce na dálku se totiž sčítají, a to vždy v jednom kalendářním měsíci, neboť paušální částka je splatná měsíčně (§ 190a odst. 5 ZP). Jinak se může zaměstnavatel dostat zejména při kontrole finančního úřadu do situace, v níž nebude schopen prokázat, že paušální částku poskytl zaměstnanci ve správné výši, což bude mít negativní vliv na její osvobození od daně z příjmů na straně zaměstnance.

Zákoník práce výslovně stanovuje, že je možné poskytovat vyšší paušální náhradu nákladů. Uvedené však neplatí pro zaměstnavatele odměňující zaměstnance platem (§ 109 odst. 3 ZP). Částka nad rámec zákonné výše paušální náhrady nákladů pak představuje zdanitelný příjem zaměstnance z pohledu daňových předpisů (§ 6 odst. 7 písm. e) ZoDP).

V této souvislosti se nabízí otázka, jestli je možné, aby zaměstnanci byla zaměstnavatelem poskytována paušální částka ve snížené výši. S odkazem na § 190a odst. 2 ZP, který výslovně umožňuje písemnou dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, že zaměstnanci žádná náhrada nákladů v souvislosti s výkonem práce na dálku (či jejich části) nepřísluší, lze dovodit, že to možné je, a to právě na základě písemné dohody. Pokud k takovému ujednání dojde, i takto snížená paušální náhrada nebude považována za zdanitelný příjem zaměstnance. To vyplývá přímo z textu § 6 odst. 7 písm. e) ZoDP, kde je výslovně uvedeno, že „je-li plnění poskytováno v podobě paušální částky na náhradu nákladů spojených s výkonem práce z jiného místa dohodnutého se zaměstnavatelem, než je pracoviště zaměstnavatele, nepovažuje se za příjem a není předmětem daně do výše paušální částky, kterou lze poskytnout zaměstnancům odměňovaným platem.“ Jiný závěr by byl nejen v rozporu s textem zákona, ale popíral by skutečnost, že i snížený paušál není z povahy věci příjmem zaměstnance, jelikož nevede k navýšení majetku zaměstnance, ale naopak kompenzuje jeho snížení (a to dokonce jen částečně).

V praxi byla řešena rovněž otázka, zda lze právo na paušální úhradu nákladů omezit na určitý počet hodin, např. za týden nebo za měsíc. Uvedené řešení lze považovat za přípustné s tím, že zaměstnanci v takovém případě přísluší paušální úhrada nákladů výlučně za sjednaný počet hodin. Hodiny strávené výkonem práce na dálku nad tento rozsah budou kompenzovány náhradou prokázaných nákladů (§ 190a odst. 1 písm. a) ZP), nebude-li ohledně nich sjednáno, že za ně žádná náhrada nákladů nepřísluší (§ 190a odst. 2 ZP).[8]

Za spolek CzELA byla výše uvedená část stanoviska zpracována pracovní skupinou ve složení:

JUDr. Markéta Cibulková, Ph.D.

Mgr. Ondřej Chlada

JUDr. Tereza Landwehrmann, Ph.D.

JUDr. Eva Procházková, Ph.D.

Mgr. Michal Vrajík

Czech Employment Lawyers Association, z. s.

Budějovická 1550/15a
140 00 Praha 4

e-mail:  czela@czela.cz

[1] Přesněji řečeno, k uvedenému datu vstoupila v účinnost naprostá většina ustanovení předmětné novely (včetně těch upravujících práci z domova/práci na dálku), vybrané části novely vstoupily v účinnost později.

[2] Zákon 281/2023 Sb., kterým se mění zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

[3] Zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[4] Dostupné >>> zde  (část III Výkon práce na dálku (home office))

[5] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 68/2007 ze dne 28. února 2008.

[6] Zák. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

[7] Na základě vyhlášky 397/2023 Sb. činila výše paušální náhrady pro rok 2024 částku 4,50 Kč. Na základě vyhlášky č. 474/2024 činí výše paušální náhrady pro rok 2025 částku 4,80 Kč.

[8] Uvedené potvrzuje též výkladové stanovisko Kolegia expertů Asociace pro rozvoj kolektivního vyjednávaní a pracovních vztahů č. XXXI./19. dostupné >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Markéta Cibulková, Ph.D., Mgr. Ondřej Chlada, JUDr. Tereza Landwehrmann, Ph.D., JUDr. Eva Procházková, Ph.D., Mgr. Michal Vrajík (CzELA) 25.02.2025

---

Byznys a paragrafy, díl 4.: Náhrada škody a újmy ve veřejných zakázkách.

Vítáme vás u dalšího dílu naší nové série článků Byznys a paragrafy, kterou LAWYA připravuje s cílem poskytnout podnikatelům srozumitelné a praktické informace z oblasti práva, daní a účetnictví. V tomto díle bychom se rádi zaměřili na problematiku odpovědnosti za způsobenou škodu při zadávání veřejných zakázek.

Veřejné zakázky mohou přinést nejen příležitosti, ale i právní rizika. Veřejné zakázky mohou přinést nejen zisk, ale i ztrátu na obou stranách. Obecná úprava náhrady škody je obsažena v zákoně 89/2012 Sb., Občanský zákoník, (dále jen „OZ“), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak v §§ 2894 a násl. Nutně se také dotkneme zákona 134/2016 Sb., zákon o zadávání veřejných zakázek, (dále jen „ZZVZ“), ve znění pozdějších předpisů. Problematika náhrady škody ve veřejných zakázkách pak překvapivě dlouho nebyla tématem, které by bylo v popředí zájmu. To se však v posledních letech začíná měnit, neboť i dodavatelé se začínají bránit postupům, které vnímají jako nezákonné.

Jaké jsou základní předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody? Tuto otázku nám odpoví § 2910 OZ. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu jsou tyto 3 aspekty:

1. Protiprávní jednání (v našem případě postup zadavatele, dodavatele nebo administrátora v rozporu se ZZVZ),
2. Vznik škody na straně poškozeného,
3. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody.

Zadavatel způsobí škodu dodavateli

Fakticky největším zásahem do účasti dodavatele v zadávacím řízení ze strany zadavatele je jeho vyloučení. Zákon chrání účast dodavatele v zadávacím řízení tím, že zadavatel může k vyloučení dodavatele přistoupit jen ze zákonem taxativně vymezených důvodů.

Může však nastat situace, kdy zadavatel nesprávně důvody pro vyloučení dodavatele posoudí a aplikuje, tedy k vyloučení dodavatele přistoupí neoprávněně. Pokud lze shledat, že dodavatel by se vzhledem k obvyklému chodu zadávacího řízení stal vybraným dodavatelem, tedy veřejnou zakázku by nebýt neoprávněného vyloučení získal, je na místě uvažovat o vzniku škody na straně dodavatele. Vzniklá škoda může spočívat typicky ve ztrátě příležitosti plnit smlouvu na veřejnou zakázku, v ušlém zisku, který z plnění smlouvy na veřejnou zakázku mohl generovat, ale také ve vynaložení nákladů na účast v zadávacím řízení.

Nárok dodavatele na náhradu škody vůči zadavateli může vzniknout také v případě zrušení zadávacího řízení zadavatelem. Rovněž vůči důvodům, pro které zadavatel může rozhodnout o zrušení zadávacího řízení je právní úprava přísná a stanoví jen uzavřený výčet důvodů, které mají být vykládány restriktivně. Podle rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) i judikatury soudů je zrušení zadávacího řízení prostředkem ultima ratio.

Z hlediska nároku dodavatele na náhradu škody mohou mít svůj význam zejména dvě situace – zarvé, zadavatel zadávací řízení zruší v rozporu se zákonem, zadruhé, zadavatel zadávací řízení zruší sice v souladu se zákonem, ovšem již v takovém stadiu zadávacího řízení, že by se mohlo jednat o porušení předsmluvní odpovědnosti ve smyslu § 1729 OZ.

V judikatuře Nejvyššího soudu[1] se lze setkat také s příkladem, v němž se dodavatel, který se umístil v zadávacím řízení jako druhý v pořadí, domáhal nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku z titulu toho, že zadavatel nevyloučil vybraného dodavatele, ačkoliv nesplnil požadavky na kvalifikaci, a uzavřel s ním smlouvu. Pochybení zadavatele při výběru dodavatele bylo konstatováno i v rozhodnutí ÚOHS o přestupku. Nejvyšší soud však nárok nepřiznal, zejména s odkazem na to, že nebylo jisté, zda by k uzavření smlouvy s druhým v pořadí došlo, pokud by byl vybraný dodavatel vyloučen.

Dodavatel svým postupem v zadávacím řízení způsobí škodu zadavateli

Může vůbec nastat situace, kdy dodavatel zadavateli svým postupem v zadávacím řízení způsobí škodu, za kterou bude odpovědný ve smyslu OZ? V rámci naší praxe jsme se už mockrát setkali s tím, že dodavatel uspěl se svojí nabídkou, byl vybrán a následně odmítnul uzavřít smlouvu se zadavatelem.

Jaká škoda může zadavateli vzniknout?

Za prvé můžeme diskutovat o rozdílu v nabídkových cenách mezi prvním a druhým účastníkem v pořadí. Může to být škoda? Za druhé se zadavatel tímto může dostat do takové časové tísně, že nezíská zamýšlenou dotaci pro svůj projekt. Může být i toto škoda?

Administrátor zadávacího řízení způsobí škodu zadavateli

Smluvní vztah mezi zadavatelem veřejné zakázky a administrátorem veřejné zakázky je obvykle příkazem ve smyslu § 2430 a násl. OZ. Administrátor musí plnit příkaz poctivě a pečlivě podle svých schopností a použít přitom každého prostředku, kterého vyžaduje povaha obstarávané záležitosti (a to i takového, který se shoduje s vůlí zadavatele). Administrátor tedy odpovídá za to, že provede v průběhu administrace veřejné zakázky veškeré kroky tak, jak vyžaduje OZ, neodpovídá však již za výsledek své činnosti, tj. typicky za výsledek zadávacího řízení.

Administrátor by přitom měl postupovat v souladu s pokyny, které mu dává zadavatel (typicky např. ohledně toho, co bude předmětem veřejné zakázky, jakou kvalifikaci od dodavatele zadavatel očekává apod.). Administrátor však musí zadavatele upozornit, pokud od něj obdrží zřejmě nesprávný příkaz, a splnit jej může jen tehdy, když na něm zadavatel trvá. Od pokynů zadavatele se administrátor může odchýlit, pokud to je nezbytné v zájmu zadavatele a pokud nemůže včas obdržet jeho souhlas.

Jelikož administrátoři veřejných zakázek vystupují jako odborníci na zadávání veřejných zakázek a svou činnost vykonávají za odměnu, v případě, že zadavateli vznikne škoda způsobená tím, že mu administrátor špatně poradil, případně mu sdělil neúplnou nebo nesprávnou informaci, má zpravidla nárok na náhradu této škody vůči administrátorovi (§ 2950 OZ). Tento nárok tak může vznikat např. v případě, že administrátor zadavateli nesdělí, že postup v zadávacím řízení, který zadavatel navrhuje, není v souladu se zákonem, nevaruje jej před riziky, který takový postup má, neinformuje zadavatele včas o tom, že musí učinit osobně nějaký úkon v zadávacím řízení, pokud k tomu byl dle příkazu povinen apod. Dostačuje přitom zavinění ve formě vědomé nedbalosti, nevyžaduje se úmysl administrátora.

Závěr

Problematika náhrady škody ve veřejných zakázkách dlouho stála na okraji zájmu, avšak v posledních letech se situace mění – dodavatelé i zadavatelé si stále více uvědomují svá práva a možnosti obrany proti nezákonným postupům. Judikatura však ukazuje, že ne každý domnělý nárok na náhradu škody je automaticky přiznán – rozhodující jsou konkrétní okolnosti případu.

Všechny dotčené subjekty by přitom měly mít co nejvyšší povědomí o své odpovědnosti nejen v průběhu zadávacího řízení, ale i při případném řešení následných sporů.

Buďte v obraze

Na téma náhrady škody ve veřejných zakázkách se zaměříme na chystaném semináři dne 18. 3. 2025. Budeme diskutovat o otázkách jako kdy může dodavatel nebo zadavatel požadovat náhradu škody, jak se efektivně bránit a jaká jsou reálná rizika. Přidejte se a získejte praktické rady, jak se v tomto složitém právním terénu pohybovat. Řečníky budou JUDr. Michal Šilhánek a Mgr. Markéta Kolbová. Na seminář se můžete přihlásit >>> zde.

Sledujte další díly seriálu Byznys a paragrafy, a pokud byste se chtěli ze světa práva dozvědět více, jednou měsíčně vydáváme newsletter s nejdůležitějšími novinkami a praktickými tipy.

Přihlásit se k odběru newsletteru můžete >>> zde.

Děkujeme, že jste s námi, a těšíme se na společnou cestu světem práva a podnikání!

JUDr. Michal Šilhánek,
advokát

Mgr. Markéta Kolbová,
advokátka

LAWYA, advokátní kancelář s.r.o.

Sídlo:
Tučapy 240
683 01, Tučapy

Kontaktní adresa:
Králova 298/4
616 00, Brno

tel.:    +420 543 216 310
e-mail: info@lawya.cz

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4835/2017.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Michal Šilhánek, Mgr. Markéta Kolbová (LAWYA) 27.02.2025

---

Materiální změny nabízeného plnění v kontextu rozhodovací praxe ÚOHS.

Dle § 46 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb. , o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), nemůže být nabídka po uplynutí lhůty pro podání nabídek měněna, nestanoví-li ZZVZ jinak, přičemž limity vyplývající z tohoto ustanovení se vztahují rovněž na předmět nabízeného plnění. Nabídka může být doplněna na základě žádosti o objasnění nabídky, nejedná-li se o údaje/doklady, které jsou předmětem hodnocení. Za přípustné objasnění se považuje také oprava položkového rozpočtu, není-li tímto dotčena celková nabídková cena nebo jiné kritérium hodnocení.

Cílem tohoto článku je poukázat na hranici mezi přípustnou a nepřípustnou (neboli materiální) změnou nabídky co do předmětu nabízeného plnění ve světle rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“).

Obecně je dodavatel vázán svou nabídkou a tuto nemůže po uplynutí lhůty pro podání nabídek měnit. V praxi však poměrně často nastává situace, kdy některé údaje v nabídce nejsou úplné nebo vykazují nejasnosti a zadavatel využívá žádosti o objasnění nabídky dle § 46 odst. 1 ZZVZ, aby případné nejasnosti v nabídce odstranil a nemusel zejména dodavatele s ekonomicky nejvýhodnější nabídkou vyloučit pro formální nedostatky, které lze zhojit postupem dle ZZVZ. Za určitých specifických okolností je zadavatel navíc povinen k objasnění nabídky přistoupit, a to např. v situaci, kdy zadavatel nemá postaveno na jisto, zda nabídka vyhovuje zadávacím podmínkám, resp. zda může být hodnocena,[1] popřípadě v situaci, kdy by nevyužití žádosti o objasnění znamenalo porušení zásady rovného zacházení dle § 6 odst. 2 ZZVZ[2], přičemž u dotovaných veřejných zakázek může nevyužití institutu objasnění u ekonomicky nejvýhodnější nabídky představovat porušení dotačních pravidel a zásad 3E (hospodárnost, efektivnost a účelnost).

Žádost o objasnění nabídky ve vztahu k předmětu nabízeného plnění může být využita typicky v případě, kdy dodavatel v nabídce neuvede, jaké konkrétní zařízení/parametry nabízí, nebo uvede typ zařízení (produktové číslo apod.), u kterého však zadavatel (případně hodnoticí komise) shledá pochybnost, zda splňuje požadované parametry, eventuálně dodavatel přímo uvede parametry nevyhovující technickým podmínkám.

K prvému případu (absence popisu nabízeného zařízení) lze poukázat např. na rozhodnutí ÚOHS ze dne 30. 8. 2019, č. j.: ÚOHS-R0113/2019/VZ-24101/2019/322/HSc, ve kterém ÚOHS konstatoval, že doplnění chybějících informací (jež nejsou předmětem hodnocení) v nabídce je přípustnou (neboli formální) změnou nabídky: „Podstatou je totiž možnost pouhého doplnění či upřesnění již podané nabídky, tedy dodání něčeho, co původně chybělo, nebo vysvětlení něčeho, co původně mohlo být chápáno různými způsoby. Jde tedy o údaje či podklady, které zadavatel hodlal předložit v jím pojatém významu již s podáním nabídky, avšak vlivem administrativního pochybení nebo vlivem odlišného výkladu, než jaký zastává zadavatel, je předložil chybně nebo v nabídce omylem zcela absentují. Nelze však připustit prostřednictvím postupu dle § 46 odst. 2 zákona nápravu takového pochybení, které spočívá v chybě dodavatele jakožto odborníka na oblast plnění veřejné zakázky. Jak správně konstatuje zadavatel ve svém rozkladu, prostřednictvím postupu dle § 46 odst. 2 zákona nelze provést materiální změnu nabídky, ale pouze toliko změnu formální, kdy obsah nabídky zůstává totožný, pouze je doplněna původně chybějící informace, nebo je jiná původně zadavateli nejasná informace vysvětlena, případně je uvedena na pravou míru zjevná, lehce popsatelná a zároveň vysoce pravděpodobně lehce vysvětlitelná nejasnost (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, čj. 62 Af 50/2010-104). Stěžejní je zde tedy výklad pojmu doplnění nabídky, kdy za doplnění je nutno považovat připojení něčeho, co původně v nabídce zcela chybělo nebo sice připojeno bylo, ale bylo uvedeno jinak, než tomu porozuměl zadavatel, případně v důsledku zjevného pochybení bylo uvedeno mylně, a ačkoliv nabídka doplněná o tyto původně chybějící informace bude z formálního hlediska jiná (tedy změněná), než nabídka původní, obsahově, tedy fakticky, se lišit nebude.“

Obdobně lze též poukázat na rozhodnutí ÚOHS ze dne 22. 1. 2019, č.j. ÚOHS-S0403/2019/VZ-02553/2020/512/ŠMr, ve kterém „Úřad akcentuje, že podle § 46 odst. 2 zákona nelze provést materiální změnu nabídky, ale pouze toliko změnu formální, kdy obsah nabídky zůstává totožný, pouze je doplněna původně chybějící informace, nebo je jiná původně zadavateli nejasná informace vysvětlena, případně je uvedena na pravou míru zjevná, lehce popsatelná a zároveň vysoce pravděpodobně lehce vysvětlitelná nejasnost(…).“

Pakliže tedy zadavatel např. poptává počítač s určitými minimálními parametry a dodavatel v nabídce neuvede, jaký konkrétní typ produktu s jakými parametry nabízí, je ve světle výše citované rozhodovací praxe ÚOHS přípustné, aby na základě žádosti o objasnění nabídky tyto údaje doplnil. Posouzení však pochopitelně vždy bude záviset na konkrétních zadávacích podmínkách, konkrétní nabídce a znění samotného objasnění nabídky. Současně je třeba zdůraznit, že dodavatel je odpovědný za svou nabídku a využití žádosti o objasnění ze strany zadavatele je (až na specifické výjimky) fakultativní.

Odlišná situace nicméně nastává v případě, kdy dodavatel v nabídce uvede např. produktové číslo nabízeného počítače a zadavatel (případně hodnoticí komise) z produktového listu zjistí, že nabízené zařízení nesplňuje některý parametr, případně pokud dodavatel sám uvede v nabídce parametr, který je v rozporu se zadávacími, resp. technickými podmínkami. Jak již bylo výše uvedeno, po uplynutí lhůty pro podání nabídek nelze nabídku měnit, přičemž nepřípustnou změnu nabídky ÚOHS shledal ve svém rozhodnutí ze dne 1. 6. 2020, č.j. ÚOHS-16053/2020/323/MPe, v případě, kdy dodavatel v nabídce uvedl popis nabízeného zařízení, který byl v rozporu s požadavky zadavatele, přičemž následně v rámci objasnění dodavatel tvrdil, že jím nabízené zařízení lze nakonfigurovat jinak, aby splnilo zadávací podmínky: „Ačkoliv navrhovatel uvádí, že zadavateli muselo být zjevné, že se u tiskových zařízení kategorie E a F jedná o drobný rozpor, přičemž mu muselo být také zřejmé, že zařízení jsou konfigurovatelná a požadavky v zadávacích podmínkách tak mohou lehce splnit, nelze k tomuto přihlédnout. Zadavatel totiž nemá povinnost prověřovat, zda jsou účastníkem nabízená tisková zařízení konfigurovatelná či proč navrhovatel uvedl zcela neodpovídající údaje v předložené nabídce. Pouhé tvrzení o možné konfiguraci tiskových zařízení nelze považovat za důvod, pro který by bylo namístě uvažovat o odstranění nedostatku nabídky vysvětlením nebo výkladem. Jak již bylo uvedeno výše, zadavatel v souladu se zákonem posuzuje jen to, co je uvedeno v nabídce, neboť je jejím obsahem vázán. Podanou nabídku navíc nelze po uplynutí lhůty k podání nabídek dále modifikovat. Případná chyba v nabídce jde tedy na vrub dodavatele, resp. navrhovatele (…) Na věci nic nemění ani fakt, že navrhovatel uvedl u parametrů tiskových zařízení v kategorii E a F informaci, že tiskové zařízení splňuje parametry požadované zadavatelem, vyjádřením prostého „ANO“.(…)Je-li totiž předmět nabízeného plnění, v tomto případě tiskové zařízení, konfigurovatelné a uchazeč nabídl jinou verzi, než tu odpovídající zadávacím podmínkám, pak jakákoliv jeho změna, bude vždy změnou materiální. Za formální změnu by bylo možné považovat takovou změnu, jež by spočívala v uvedení na první pohled zjevného chybného parametru v důsledku chyby v psaní či počtech, avšak za současného očividného splnění zadávacích podmínek.“

Obdobně ÚOHS posoudil situaci, kdy dodavatel v nabídce uvedl číslo produktu, který nesplňoval zadávací podmínky, přičemž následně v rámci objasnění toto zdůvodnil administrativním pochybením (chybou v psaní) a doložil jiné produktové číslo nabízeného produktu:  „Úřad spatřuje v šetřeném případě jako zásadní tu skutečnost, že vybraným dodavatelem v nabídce nabízená cartridge Part Number „0897B001“ je dle vyjádření CANON CZ s.r.o. reálným zbožím, které je však určeno pro jiný typ tiskárny Canon a současně se, jak dále vyplývá z vyjádření CANON CZ s.r.o., jedná o zboží, které nejde mechanicky vložit do zásobníku inkoustů tiskárny Canon iPF765, což je zadavatelem stanovená technická podmínka vymezující předmět rámcové dohody. Vybraný dodavatel tudíž ve své nabídce pro tiskárnu Canon iPF765 nenabídl zadavateli adekvátní (správné) jednoznačně označené zboží (cartridge), tj. nenabídl správný předmět plnění rámcové dohody, když uvedl jiný výrobek, než jaký požadoval zadavatel. Tuto skutečnost nadto nepopírá ani sám vybraný dodavatel, když přiznal své pochybení v podané nabídce objasněním ze dne 18. 9. 2019, ve kterém uvedl zcela jiný (správný) Part Number cartridge pro tiskárnu Canon iPF765, konkrétně cartridge Part Number „3631B001“. (…) Pokud tedy v posuzovaném případě vybraný dodavatel změnou cartridge Part Number „0897B001“pro tiskárnu Canon iPF765 ve sloupci D Přílohy 1 zadávací dokumentace v podstatě vyměnil původně nabízený výrobek – cartridge Part Number „0897B001“ – za jiný výrobek – cartridge Part Number „3631B001“, nelze toto dle Úřadu chápat jako pouhé doplnění či upřesnění již podané nabídky, jelikož prokazatelně nešlo o situaci, kdy by bylo doplněno něco, co původně chybělo (výrobek cartridge Part Number „3631B001“ v nabídce nechyběl – místo něj nabízel vybraný dodavatel úplně jiný výrobek, a to cartridge Part Number „0897B001“), ani nedošlo k vysvětlení něčeho, co původně mohlo být chápáno různými způsoby (skutečnost, že vybraný dodavatel původně nabízel existující výrobek cartridge Part Number „0897B001“, nevzbuzuje ohledně výkladu obsahu nabídky žádné pochybnosti).“[3]

Odlišně by mohla být posouzena situace, pokud by dodavatel uvedl jiné produktové číslo skutečně vlivem chyby v psaní, a to zejména v případě, pokud by se dodavatel např. „přepsal“ v jednom znaku či prohodil číslice a uvedl neexistující produktové číslo a/nebo pokud by na více místech nabídky uvedl odlišné údaje, avšak ve výše citovaném případě byl závěr ÚOHS ohledně nepřípustnosti změny nabízené cartridge jednoznačný.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že hranice mezi materiální a formální změnou nabídky v případě předmětu nabízeného plnění se odvíjí zejména od skutečnosti, co bylo původně obsahem nabídky a zda dodavatel vlivem chyby pouze neuvedl některé údaje či je neuvedl správně, nebo zda nabídka dodavatele od počátku obsahovala předmět nesplňující zadávací/technické podmínky a dodavatel se následně pokusil nabízený předmět modifikovat. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že v prvé řadě je to dodavatel coby odborník, který musí věnovat patřičnou péči přípravě své nabídky, jelikož zadavatel k využití žádosti o objasnění nabídky dle § 46 odst. 1 ZZVZ vůbec nemusí přistoupit, pokud nejde o výjimečné specifické situace.

Mgr. Milan Friedrich,
advokát

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax:  +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. ÚOHS-S0113/2020/VZ: Využití postupu dle § 46 odst. 1 zákona je pak dáno především skutečností, že zadavatel má mít postaveno najisto, zda nabídky vyhovují zadávacím podmínkám. Nelze opomínat, že zadávací řízení je vysoce formalizovanou procedurou, kde i formální pochybení může způsobit negativní a pro uchazeče až fatální následky, jak připomněl např. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku č. j. 62 Af 50/2010–104 ze dne 6. 10. 2011. V předmětném rozsudku Krajský soud v Brně mj. též konstatoval, že „jde-li o nejasnost, která ve svém důsledku způsobuje, že ani zadavatel si není jistý, v jaké fázi zadávacího řízení se má tato nejasnost projevit, a jde-li zároveň o nejasnost, která už na první pohled vyvolává dojem, že uchazeč se v části své nabídky dopustil chyby, tedy o nejasnost již na první pohled zřejmou, lehce popsatelnou a zároveň zřejmě lehce vysvětlitelnou, pak je namístě zadavateli rezignaci na vyjasnění si takové nejasnosti vytknout. Zadavatel musí mít po podání nabídek najisto postaveno, zda nabídky vyhovují zadávacím podmínkám či nikoli a jaké hodnoty mají být v rámci hodnocení nabídek hodnoceny; zadavatel tedy musí mít spolehlivý podklad pro svůj jednoznačný závěr, zda nabídka může být úspěšně posouzena či nikoli“.

[2] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 30 Af 66/2014-40: Přestože v praxi jistě dochází v předložených nabídkách k pochybením různé intenzity (jako tomu mělo být i v nyní posuzované věci), zásada rovného zacházení nedává zadavateli prostor, aby za situace, kdy tato pochybení zapříčiňují neprokázání kvalifikace a vedou k vyloučení nabídek, sám určoval, kterého uchazeče vyloučí rovnou, a kterého vyzve k doplnění dokladů.

[3] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 22. 1. 2019, č.j. ÚOHS-S0403/2019/VZ-02553/2020/512/ŠMr, které bylo potvrzeno předsedou ÚOHS dne 21. 4. 2020, č.j. ÚOHS-11849/2020/322/BVí.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Milan Friedrich (MT Legal) 12.12.2024

---

Nová směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky (PLD) a dopady na sektor Fintech a Insurtech.

Nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853, která byla přijata dne 23. října 2024, přináší významné změny v oblasti odpovědnosti za vadné výrobky („PLD“) a nahrazuje směrnici Rady 85/374/EHS.[1] Cílem této směrnice je zajistit lepší fungování vnitřního trhu, zvýšit úroveň ochrany spotřebitelů a přizpůsobit se moderním technologickým výzvám, včetně umělé inteligence (AI) a nových obchodních modelů oběhového hospodářství.

Směrnice 85/374/EHS byla implementována do českého občanského zákoníku prostřednictvím ustanovení týkajících se odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (§ 2939 a násl.), přičemž dá se očekávat, že tato ustanovení mají být novelizována nejpozději do 9. prosince 2026, kdy nabude účinnosti PLD pro nově uvedené výrobky na trh. PLD se nevztahuje na výrobky uvedené na trh nebo do provozu před 9. prosincem 2026, ale na tyto výrobky se i nadále použije Směrnice 85/374/EHS.

1. Účel a cíle nové směrnice PLD

Účelem nové PLD je stanovit společná pravidla pro odpovědnost hospodářských subjektů[2] za újmu[3] způsobenou osobám vadnými výrobky a zajistit náhradu této újmy. Směrnice má za cíl přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a zároveň zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů a jiných osob. PLD chrání především fyzické osoby jako spotřebitele, ale může také poskytovat ochranu některým právnickým osobám, zejména pokud tyto subjekty používají výrobky jako koneční uživatelé nebo utrpí újmu na majetku v důsledku vadného výrobku.

Hlavními cíli směrnice jsou:

• Zajištění lepšího fungování vnitřního trhu: PLD má odstranit rozdíly mezi právními systémy členských států, které mohou narušovat hospodářskou soutěž a ovlivňovat pohyb zboží v rámci vnitřního trhu. Harmonizace pravidel odpovědnosti za vadné výrobky má přispět k vytvoření jednotného trhu.
• Zvýšení úrovně ochrany spotřebitelů: PLD zvyšuje úroveň ochrany zdraví a majetku spotřebitelů a jiných osob tím, že stanoví jasná pravidla pro odpovědnost za vadné výrobky a usnadňuje poškozeným získání náhrady újmy v rámci specifických typů náhrad.
• Přizpůsobení se moderním technologickým výzvám: PLD bere v úvahu vývoj související s novými technologiemi, včetně umělé inteligence (AI), novými obchodními modely oběhového hospodářství a novými globálními dodavatelskými řetězci. Má zajistit, aby poškození požívali stejné úrovně ochrany bez ohledu na použitou technologii.
• Právní jistota a rovné podmínky: PLD vyjasňuje základní pojmy a koncepty, aby byly zajištěny soudržnost, právní jistota a rovné podmínky na vnitřním trhu. To zahrnuje i zohlednění nedávné judikatury Soudního dvora Evropské unie.[4]

2. Oblast působnosti PLD

PLD se zaměřuje na stanovení objektivní odpovědnost za újmy způsobené vadnými výrobky a neovlivňuje smluvní odpovědnost ani odpovědnost za vady či záruky výrobků, které jsou upraveny vnitrostátním právem nebo jinými právními předpisy EU. Poškození mají možnost uplatňovat nároky na základě různých právních režimů, což zajišťuje komplexní ochranu jejich práv.

Nový režim se tedy primárně zaměřuje na objektivní odpovědnost za škody způsobené vadnými výrobky, tedy pravidla pro odpovědnost bez ohledu na zavinění (§ 2895 občanského zákoníku). PLD výslovně uvádí, že se nevztahuje na některé jiné formy odpovědnosti, které jsou upraveny vnitrostátním právem nebo jinými právními předpisy EU. Konkrétně jde např. o:

• Smluvní odpovědnost: PLD neovlivňuje práva poškozeného podle vnitrostátních předpisů týkajících se smluvní odpovědnosti. To znamená, že poškozený může stále uplatňovat nároky na základě smluvní odpovědnosti, například pokud výrobek nesplňuje smluvně stanovené vlastnosti nebo specifikace.[5]
• Odpovědnost za vady a záruky výrobku: PLD rovněž neovlivňuje práva poškozeného na základě odpovědnosti za vady výrobku nebo záruk, které mohou být upraveny vnitrostátním právem nebo jinými právními předpisy EU. To zahrnuje například práva vyplývající ze zákonné záruky za jakost nebo záruky poskytnuté výrobcem.[6]

3. Osoby povinné k náhradě a národní systémy náhrad (čl. 8 PLD)

Nový režim přepokládá, že státy zavedou odpovídající mechanismy ochrany spotřebitele, a to vždy stanovení povinností osob povinných k náhradě, jejichž okruh specifikuje PLD, jednak volitelně mohou zavést určitá garanční schémata pro případ, že odpovědné osoby jsou v insolvenci, nebo přestaly existovat, podobně jako existují jiná schémata jako jsou známa ze sektoru finančního trhu.

Vznik odpovědnosti podle PLD tak může nastat u těchto osob (bez ohledu, zda jde o právnickou osobu nebo člověka v souvislosti s jeho obchodní činností):

1. a) výrobce vadného výrobku;[7]
2. b) výrobce vadné součásti, pokud byla začleněna do výrobku nebo s ním byla propojena pod kontrolou výrobce a způsobila vadu výrobku, aniž je dotčena odpovědnost výrobce podle písmene a), a
3. c) v případě výrobce výrobku nebo součásti, který je usazen mimo Unii, a aniž je dotčena odpovědnost tohoto výrobce:
4. i) dovozce[8] vadného výrobku nebo součásti;
5. ii) zplnomocněný zástupce[9] výrobce, a

iii) pokud v Unii není usazen žádný dovozce nebo zplnomocněný zástupce, poskytovatel služeb kompletního vyřízení objednávek[10]. Odpovědnost výrobce uvedená v prvním pododstavci písm. a) se vztahuje rovněž na jakoukoli újmu způsobenou vadnou součástí, pokud byla začleněna do výrobku nebo s ním byla propojena pod kontrolou výrobce,

1. d) kdokoli podstatně změní výrobek mimo kontrolu výrobce a poté jej dodá na trh nebo uvede do provozu,
2. e) každý distributor[11] vadného výrobku, pokud:
3. i) poškozený požádá tohoto distributora, aby ze subjektů výše uvedených určil hospodářský subjekt, který je usazen v Unii, nebo svého vlastního distributora, který mu tento výrobek dodal, a
4. ii) tento distributor neurčí hospodářský subjekt nebo svého vlastního distributora podle písmene i) do jednoho měsíce od obdržení žádosti uvedené v písmenu i).
5. f) každého poskytovatele online platformy,[12] který spotřebitelům umožňuje uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku a který není hospodářským subjektem, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 6 odst. 3 nařízení o digitálních službách.[13]

V daném případě je tak nutné zkoumat, v jaké pozici se dotčený hospodářský subjekt nachází.

4. Solidární odpovědnost osob povinných k náhradě (čl. 12 PLD)

PLD podobně jako Směrnice 85/374/EHS stanoví solidární odpovědnost relevantních hospodářských subjektů ve výrobním a distribučním řetězci, kteří se pak spolu mohou vypořádat v rámci práva na postih (§ 2916 a § 2917 občanského zákoníku).

Výslovně jsou pak řešeny výjimky z uplatnění tohoto práva. Výrobce, který do výrobku začlení software jako součást, nemá právo postihu vůči výrobci vadné softwarové součásti, která způsobila újmu:

1. a) pokud byl výrobce vadné softwarové součásti v době uvedení této softwarové součásti na trh mikropodnikem nebo malým podnikem, tedy podnikem, který, je-li posuzován společně se všemi svými partnerskými podniky ve smyslu čl. 3 odst. 2 přílohy doporučení Komise 2003/361/ES a přidruženými podniky ve smyslu čl. 3 odst. 3 uvedené přílohy, pokud takovéto podniky existují, je mikropodnikem ve smyslu čl. 2 odst. 3 uvedené přílohy nebo malým podnikem ve smyslu čl. 2 odst. 2 uvedené přílohy, a
2. b) pokud se výrobce, který začlenil vadnou softwarovou součást do výrobku, smluvně dohodl s výrobcem vadné softwarové součásti, že se tohoto práva vzdává.

Je nutné podoktnout, že účinky takového vzdání se práva (jakkoli motivováno podporou start-upů), budou působit jen mezi stranami smlouvy, nikoli vůči dalším osobám povinným k náhradě, pokud nebudou současně stranami takové smlouvy, anebo se jinak s výrobcem součásti dohodnou.

5. Zproštění odpovědnosti (čl. 11 PLD)

PLD nestanoví absolutní objektivní odpovědnost za výsledek jakéhokoli jednání nebo činnosti, ale především za oblast vlastí sféry vlivu a v rámci možnosti, resp. nutnosti kontroly výsledku. Škůdce se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže skutečnost, že:

1. a) v případě výrobce nebo dovozce, že výrobek neuvedl na trh[14] nebo do provozu[15];
2. b) v případě distributora, že výrobek nedodal na trh;[16]
3. c) že je pravděpodobné, že vada, která způsobila újmu, neexistovala v okamžiku uvedení výrobku na trh, do provozu nebo, pokud jde o distributora, jeho dodání na trh, nebo že tato vada vznikla až později;
4. d) že vada, která způsobila újmu, je důsledkem souladu výrobku s požadavky právních předpisů;[17]
5. e) že objektivní stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy byl výrobek uveden na trh nebo do provozu nebo v době, po kterou byl pod kontrolou výrobce, neumožnil zjistit jeho vadu;
6. f) v případě výrobce vadné součásti, že vadu výrobku, do kterého je součást začleněna, lze přičíst konstrukci tohoto výrobku nebo návodu, který výrobce výrobku poskytl výrobci součásti;
7. g) v případě osoby, která pozmění výrobek podle čl. 8 odst. 2, že se vada, která způsobila újmu, týká části výrobku, která není změnou dotčena.

V rámci zproštění odpovědnosti je nutné rozlišovat mezi postavením jednotlivých aktérů. Okamžik uvedení na trh nebo do provozu[18] je obvykle okamžik, kdy výrobek přestává být pod kontrolou výrobce, zatímco u distributorů je to okamžik, kdy výrobek dodají na trh. Výrobci by proto měli být zproštěni odpovědnosti, pokud prokážou, že je pravděpodobné, že vada, která způsobila újmu, neexistovala v okamžiku, kdy výrobek uváděli na trh nebo do provozu, nebo že tato vada vznikla až později.

Jelikož však digitální technologie umožňují výrobcům vykonávat kontrolu i po okamžiku uvedení výrobku na trh nebo do provozu, měli by výrobci i nadále nést odpovědnost za vady, které vzniknou později v důsledku softwaru nebo souvisejících služeb, které jsou pod jejich kontrolou, ať už v podobě aktualizací nebo vylepšení, či algoritmů strojového učení. Takový software nebo související služby by měly být považovány za služby pod kontrolou výrobce, pokud je tento výrobce dodává nebo pokud je povoluje či jinak souhlasí s jejich dodáváním třetí stranou. Je-li například inteligentní televize prezentována tak, že zahrnuje určitou videoaplikaci, ale uživatel si tuto aplikaci musí stáhnout z webových stránek třetí strany po zakoupení této televize, měli by výrobce této televize spolu s výrobcem videoaplikace i nadále odpovídat za újmu způsobenou vadou videoaplikace, i když vada vznikla až po uvedení dané televize na trh.

PLD dále nově stanoví, že v případě uvedeným výše pod písm. c) se nelze zprostit odpovědnosti z příčin na straně a pod kontrolou výrobce,[19] je-li vada způsobena:

1. a) související službou;[20]
2. b) softwarem, včetně aktualizací nebo vylepšení softwaru,
3. c) nedostatečnými aktualizacemi nebo vylepšeními softwaru nezbytnými pro zachování bezpečnosti;
4. d) podstatnou změnou výrobku.

V kontextu české právní úpravy tyto výjimky ze zproštění odpovědnosti nejsou jen jakýmsi ujištěním, že výrobce odpovídá stále je za sféru svého vlivu („…pod kontrolou výrobce…“), ale že je nutné vždy hodnotit ostatní okolnosti případu jako je to, zda se výrobek dostává jako konečný při uvedení na trh, resp. při uvedení do provozu, zda vyžaduje údržbu, aktualizaci, servis, či zda nedochází ke změně výrobku tak podstatným způsobem, že na časové omezení uvedení na trh nebo do provozu (např. kdy výrobce byl povinen provést veškeré testování produktu) nelze brát zřetel.

Výrobek by měl být po svém uvedení na trh považován i nadále za výrobek pod kontrolou výrobce, pokud si výrobce ponechá možnost dodávat aktualizace nebo vylepšení softwaru buď sám, nebo prostřednictvím třetí strany.

Související služby a jiné součásti, včetně aktualizací a vylepšení softwaru, by měly být považovány za služby pod kontrolou výrobce, pokud jsou začleněny do výrobku nebo jsou s ním propojeny nebo dodávány výrobcem nebo pokud výrobce povolí jejich začlenění, propojení nebo dodání třetí stranou nebo souhlasí s jejich začleněním, propojením nebo dodáním třetí stranou, například pokud výrobce inteligentního domácího spotřebiče souhlasí s tím, aby třetí strana poskytovala aktualizace softwaru pro spotřebič výrobce, nebo pokud výrobce prezentuje související službu nebo součást jako součást výrobku, i když je dodávána třetí stranou. Pokud výrobce pouze poskytne technickou možnost začlenění nebo propojení nebo doporučí určité značky nebo nezakáže možné související služby nebo součásti, nemělo by se to považovat za jeho souhlas se začleněním nebo s propojením.

V posledním jmenovaném případě sub d) definuje v čl. 4 odst. 18 PLD „podstatnou změnou“ jako změnu výrobku učiněnou po jeho uvedení na trh nebo do provozu:

1. a) která je podle příslušných unijních nebo vnitrostátních předpisů o bezpečnosti výrobků považována za podstatnou, nebo
2. b) pokud příslušné unijní nebo vnitrostátní předpisy o bezpečnosti výrobků nestanoví žádnou hranici pro to, co by mělo být považováno za podstatnou změnu, která:
3. i) mění původní výkonnost, účel nebo druh výrobku, aniž by výrobce tuto změnu předpokládal v původním posouzení rizik, a
4. ii) mění povahu nebezpečí, vytváří nové nebezpečí nebo zvyšuje úroveň rizika.

Možnost hospodářských subjektů vyhnout se odpovědnosti tím, že prokáží, že vada vznikla až po uvedení výrobku na trh nebo do provozu, by měla být omezena v případě, že vada výrobku spočívá v nedostatečných aktualizacích nebo vylepšeních softwaru nezbytných k odstranění slabých míst kybernetické bezpečnosti a k zachování bezpečnosti výrobku. Tato slabá místa mohou výrobek ovlivnit takovým způsobem, že způsobí újmu ve smyslu PLD.

Vzhledem k odpovědnosti výrobců podle unijního práva za bezpečnost výrobků po celou dobu jejich životního cyklu, například podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/745 o zdravotnických prostředcích, by výrobci neměli být zproštěni odpovědnosti za újmu způsobenou jejich vadným výrobkem, pokud je tato vada důsledkem toho, že nedodali bezpečnostní aktualizace nebo vylepšení softwaru nezbytné k řešení slabých míst výrobku v reakci na vyvíjející se rizika kybernetické bezpečnosti. Tato odpovědnost by se neměla vztahovat na případy, kdy je dodání nebo instalace takového softwaru mimo kontrolu výrobce, například pokud vlastník výrobku nenainstaluje aktualizaci nebo vylepšení, které byly dodány za účelem zajištění nebo zachování úrovně bezpečnosti výrobku. PLD současně neukládá žádnou povinnost poskytovat aktualizace nebo vylepšení výrobku.

Pokud je podstatná změna provedena aktualizací nebo vylepšením softwaru nebo v důsledku průběžného učení systému AI, měl by být podstatně změněný výrobek považován za dodaný na trh nebo uvedený do provozu v okamžiku, kdy je tato změna skutečně provedena.

6. Změny v posuzování „product development risk“ (čl. 18 PLD)

PLD nově umožňuje členským státům zavést nebo zachovat opatření, která rozšíří odpovědnost na konkrétní druhy výrobků, pokud je to odůvodněné cíli veřejného zájmu, opatření je vhodné a přiměřené nezbytné pro dosažení cíle. Vývojové riziko (product development risk) je právní koncept, který se týká odpovědnosti výrobců za újmy způsobené vadami výrobků, které nebylo možné zjistit na základě stavu vědeckých a technických znalostí v době, kdy byl výrobek uveden na trh.

Diskrece tak spočívá v možnosti rozšířit odpovědnost hospodářských subjektů i na případy, když prokáží, že objektivní stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy byl výrobek uveden na trh nebo do provozu, nebo v době, kdy byl výrobek pod kontrolou výrobce, neumožnil zjistit jeho vadu na konkrétní druhy výrobků, pokud je to považováno za nezbytné, přiměřené a odůvodněné cíli veřejného zájmu jako je veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a veřejné zdraví.

7. Snížení odpovědnosti a spoluúčast (čl. 13 PLD)

PLD stanoví určité garance poškozeným osobám, aby jejich nároky byly omezeny nebo vyloučeny tím, že újma je způsobena jak vadou výrobku, tak jednáním nebo opomenutím třetí strany, což jsou zejména okolnosti týkající se kumulativní nebo alternativní příčinné souvislosti, které má spíše nést škůdce nežli poškozený, jak dne již upravuje § 2915 odst. 1 občanského zákoníku: „Je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.”

Naopak poškozenému se standardně přičtou okolnosti způsobené jim samotným, anebo osobami, za které odpovídá (§ 2918 občanského zákoníku).

8. Smluvní omezení náhrady (čl. 15 PLD)

Zajímavou novinkou je zákaz vyloučení nebo omezení odpovědnosti hospodářského subjektu vůči poškozenému ať už v podobě zákona anebo smluvního ujednání, kde se vedle pravidel § 2898 občanského zákoníku nebude možné předem vzdát práva na náhradu této újmy v důsledku vady.

 

9. Předpoklady náhrady újmy podle PLD

PLD stanoví předpoklady pro náhradu újmy v čl. 10 s ohledem na důkazní břemeno žalobce. Ten musí prokázat musí prokázat:

1. vadu výrobku,
2. vzniklou újmou a
3. příčinnou souvislost mezi touto vadou a touto újmou.

9.1. Pojem výrobek

Nejdříve je nutné se zabývat pojmem výrobek, který definuje čl. 4 odst. 1: „všechny movité věci, i když jsou začleněny do jiné movité nebo nemovité věci nebo jsou s ní propojeny, včetně elektřiny, digitálních výrobních souborů, surovin a softwaru“. To představuje významné rozšíření definice, která až doposud byla vymezena takto: „výrobkem“ se rozumějí všechny movité věci, také tehdy, jsou-li zabudovány do jiné movité věci nebo do nemovitosti. „Výrobek“ zahrnuje i elektřinu.” Nově tak jsou výslovně zahrnuty digitální výrobní soubor, suroviny a software.

Čl. 4 odst. 2 PLD má na mysli „digitálním výrobním souborem“ digitální verzi nebo digitální šablonu movité věci, která obsahuje funkční informace nezbytné k výrobě hmotného předmětu umožněním automatizovaného řízení strojů nebo nástrojů. Konkrétně může jít o vrtačky, soustruhy, frézky a 3D tiskárny, aby byla zajištěna ochrana osob v případech, kdy jsou tyto soubory vadné. Například vadný soubor vyprojektovaný počítačem a použitý k vytvoření zboží 3D tiskem, které způsobí újmu, by měl zakládat odpovědnost podle PLD, pokud je tento soubor vyvinut nebo dodán v rámci „obchodní činnosti“.[21]

Pokud jde o pojem „suroviny“, přináší PLD následující vysvětlení. Aby se předešlo pochybnostem, je třeba upřesnit, že suroviny, jako jsou plyn a voda, a elektřina jsou výrobky.

Definici „software“ nenalezneme v čl. 4 PLD, jak bychom mohli očekávat, ale „pouze“ v recitálu 13)[22]: „Software, jako jsou operační systémy, firmware, počítačové programy, aplikace nebo systémy AI, se na trhu vyskytuje stále častěji a hraje stále důležitější roli pro bezpečnost výrobků. Software může být uveden na trh jako samostatný výrobek nebo může být následně začleněn do jiných výrobků jako jejich součást a může způsobit škodu svým provedením…software je pro účely uplatnění objektivní odpovědnosti výrobkem bez ohledu na způsob jeho dodání nebo použití, a tedy bez ohledu na to, zda je uložen na zařízení, zda je k němu přístup prostřednictvím komunikační sítě nebo cloudových technologií nebo zda je dodáván prostřednictvím modelu „software jako služba“. Za výrobek však nelze považovat informace, a pravidla odpovědnosti za vadné výrobky by se proto neměla vztahovat na obsah digitálních souborů, jako jsou mediální soubory nebo elektronické knihy nebo pouhý zdrojový kód softwaru. Vývojář nebo výrobce softwaru, včetně poskytovatelů systémů AI ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689, by měl být považován za výrobce.“.

Přestože PLD výslovně vyjímá z rozsahu odpovědnosti informace, definuje pojem „data“ v čl. 4 odst. 6 jako data ve smyslu čl. 2 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/868: „veškeré digitální záznamy jednání, skutečností nebo informací a všechny soubory takových jednání, skutečností nebo informací, včetně záznamů v podobě zvukové, vizuální nebo audiovizuální nahrávky“.

9.2. Pojem součást výrobku

PLD (zejména pro účely vypořádání v rámci práva postihu) obsahuje definici součásti výrobku v čl. 4 odst. 4: “jakýkoli hmotný nebo nehmotný předmět, surovina nebo související služba, které jsou začleněny do výrobku nebo jsou s ním propojeny“. Takto je součást definována velmi široce a může zahrnovat jakékoli mechanické i elektronické součásti včetně hardware či instalovaného software.

Pokud výrobce začlení do výrobku vadnou součást od jiného výrobce, měl by mít poškozený možnost požadovat náhradu stejné újmy od výrobce výrobku i od výrobce součásti. Je-li součást začleněna do výrobku mimo kontrolu výrobce tohoto výrobku, měl by mít poškozený možnost požadovat od výrobce součásti náhradu újmy, pokud je samotná součást výrobkem podle PLD.

Zbývá jen vysvětlit pojem „související služba“, kterou má na mysli čl. 4 odst. 3 PLD digitální službu, která je začleněna do výrobku nebo je s ním propojena takovým způsobem, že by výrobek v případě neexistence této služby nemohl plnit jednu či více svých funkcí. PLD se na digitální služby jako takové nevztahuje, nicméně tyto související služby by měly být považovány za součásti výrobku, do něhož jsou začleněny nebo s nímž jsou propojeny, pokud jsou pod kontrolou výrobce tohoto výrobku. Mezi související služby patří například nepřetržité poskytování údajů o provozu v navigačním systému, služba monitorování zdraví, která je závislá na čidlech fyzického výrobku pro sledování fyzické aktivity uživatele nebo zdravotních ukazatelů, služba regulace teploty, která monitoruje a reguluje teplotu inteligentní chladničky, nebo hlasová asistenční služba, která umožňuje ovládání jednoho nebo více výrobků pomocí hlasových povelů. Služby přístupu k internetu by neměly být považovány za související služby, neboť je nelze považovat za součást výrobku podléhajícího kontrole výrobce a bylo by nepřiměřené činit výrobce odpovědným za újmu způsobenou nedostatky ve službách přístupu k internetu. Výrobek, který je závislý na službách přístupu k internetu a nezachovává bezpečnost v případě ztráty připojení, by však za vadný podle PLD mohl být považován.

9.3. Výjimky pro open-source software

PLD obsahuje také výjimku pro open-source software,[23] na který se nevztahuje objektivní odpovědnost za předpokladu, že není použit v rámci obchodní činnosti. O takovém použití nemusí rozhodnout jen poskytovatel software, ale také ten, který reálně software využívá, což má důsledek z hlediska rozsahu solidárně odpovědných hospodářských subjektů.

Pokud je svobodný software s otevřeným zdrojovým kódem dodaný mimo rámec obchodní činnosti následně začleněn výrobcem do výrobku jako jeho součást v rámci obchodní činnosti a je tak uváděn na trh, mělo by být možné činit odpovědným za újmu způsobenou vadou tohoto softwaru tohoto výrobce, nikoli však výrobce softwaru, protože ten by nesplňoval podmínky uvedení konkrétního výrobku nebo konkrétní součásti na trh.

9.4. Pojem vadný výrobek (čl. 7 PLD)

Předně je nutné zmínit, že PLD má chránit dobrou víru a důvodné očekávání uživatele výrobku v rámci objektivního testu tzv. rozumného pozorovatele[24] a současně respektuje existující národní či unijní bezpečnostní standardy[25] včetně standardy pro řízení rizik.[26] Výrobek je obecně považován za vadný, pokud neposkytuje takovou bezpečnost, jakou je člověk oprávněn očekávat nebo která je vyžadována právem Unie nebo vnitrostátním právem.

Soudce nebo jiný orgán rozhodující o právu na náhradu pak musí záležitost posoudit holisticky v rámci všech relevantních okolností. PLD uvádí pouze demonstrativní výčet, což je vítanou změnou. Při posuzování vady výrobku se berou v úvahu všechny okolnosti, včetně:

1. a) prezentace a vlastností výrobku, včetně jeho označení, konstrukce, technických vlastností, složení, balení a návodu k jeho montáži, instalaci, použití a údržbě;[27]
2. b) důvodně předvídatelného použití výrobku;[28]
3. c) vlivu jakékoli schopnosti dalšího učení nebo získávání nových vlastností na výrobek po jeho uvedení na trh nebo do provozu;[29]
4. d) důvodně předvídatelného vlivu jiných výrobků, u nichž lze předpokládat, že budou používány společně s výrobkem, včetně propojení, na výrobek;
5. e) okamžiku, kdy byl výrobek uveden na trh nebo do provozu, nebo pokud si výrobce ponechá kontrolu nad výrobkem i po tomto okamžiku, okamžiku, kdy výrobek přestal být pod kontrolou výrobce;[30]
6. f) relevantních požadavků na bezpečnost výrobků, včetně požadavků na kybernetickou bezpečnost;
7. g) jakéhokoli stažení výrobku z trhu nebo jakéhokoli jiného relevantního zásahu příslušného orgánu nebo hospodářského subjektu týkajícího se bezpečnosti výrobků;
8. h) konkrétních potřeb skupin uživatelů, pro které je použití výrobku určeno;
9. i) v případě výrobku, jehož účelem je zabránit újmě, jakéhokoli nesplnění tohoto účelu.[31]

PLD dále doplňuje, že výrobek se nepovažuje za vadný pouze z toho důvodu, že na trh nebo do provozu již byl nebo následně je uveden lepší výrobek, včetně aktualizací nebo vylepšení výrobku. Samotné představení této změny nedokazuje vadu, ale je nutné ji jiným relevantním způsobem prokázat.

9.5. Domněnka vady (čl. 10 odst. 4 PLD)

Určitou novinkou je posílení důkazní pozice poškozeného stanovením domněnky vady výrobku pro případ, že hospodářský subjekt nesplní určité povinnosti anebo že žalobce osvědčí (nikoli prokáže) některé rozhodné skutečnosti. Předpokládá se, že výrobek je vadný, je-li splněna některá z těchto podmínek

1. a) žalovaný nezpřístupnil příslušné důkazní prostředky podle čl. 9 odst. 1 PLD – bližší výklad viz níže;
2. b) žalobce osvědčí, že výrobek nesplňuje povinné požadavky na bezpečnost výrobků stanovené unijním nebo vnitrostátním právem, které mají chránit před rizikem vzniku újmy utrpěné poškozeným,[32] nebo
3. c) žalobce osvědčí, že újma byla způsobena zjevnou závadou výrobku při důvodně předvídatelném použití používání nebo za běžných okolností.[33]

9.6. Některé typy vad u finančních služeb

V oblasti finančních služeb, zejména v sektoru Fintech a Insurtech, mohou vady výrobků spočívat v technických chybách softwaru, nedostatečné ochraně osobních údajů, funkčních vadách a nedodržení právních a regulačních požadavků.

9.6.1. Technické vady softwaru

• Chyby v algoritmech: Algoritmy používané ve Fintech a Insurtech aplikacích mohou obsahovat chyby, které vedou k nesprávným výpočtům, chybným predikcím nebo nesprávnému vyhodnocení rizik. Například chyby v algoritmech pro výpočet úrokových sazeb nebo pojistného mohou způsobit finanční ztráty pro spotřebitele.
• Bezpečnostní zranitelnosti: Softwarové aplikace mohou obsahovat bezpečnostní zranitelnosti, které mohou být zneužity hackery k neoprávněnému přístupu k citlivým údajům spotřebitelů. To může vést k finančním podvodům, krádeži identity nebo úniku osobních údajů.
• Chyby v integraci systémů: Fintech a Insurtech aplikace často integrují různé systémy a databáze. Chyby v integraci mohou vést k nesprávnému přenosu dat, nesprávnému zpracování transakcí nebo nesprávnému zobrazení informací spotřebitelům, na základě kterých mohou učinit chybné rozhodnutí.

9.6.2. Nedostatečná ochrana osobních údajů

• Neoprávněný přístup k datům: Vady v zabezpečení softwaru mohou umožnit neoprávněný přístup k osobním a jiným údajům spotřebitelů. To může vést k porušení nařízení GDPR a k finančním sankcím pro poskytovatele služeb.
• Nesprávné zpracování údajů: Chyby v softwaru mohou vést k nesprávnému zpracování nebo uchovávání osobních údajů, což může mít za následek porušení práv spotřebitelů na ochranu jejich osobních údajů.

9.6.3. Funkční vady

• Neúplné nebo nesprávné informace: Fintech a Insurtech aplikace musí poskytovat spotřebitelům přesné a úplné informace o finančních produktech a službách. Pokud aplikace poskytují neúplné nebo nesprávné informace, spotřebitelé mohou učinit špatná rozhodnutí, která vedou k finančním ztrátám.
• Nedostatečná uživatelská přívětivost: Aplikace, které jsou složité na používání nebo mají neintuitivní uživatelské rozhraní, mohou způsobit, že spotřebitelé udělají chyby při zadávání údajů nebo provádění transakcí.
• Výpadky služeb: Fintech a Insurtech aplikace musí být dostupné a spolehlivé. Výpadky služeb nebo dlouhé doby odezvy mohou způsobit, že spotřebitelé nebudou moci provádět důležité finanční transakce včas (např. v rámci povinných lhůt pro uskutečnění transakce), nebo obdržet plnění (např. čerpat úvěr, získat pojistné plnění atp.).

9.6.4. Právní a regulační nesoulad

• Nedodržení regulačních požadavků: Fintech a Insurtech aplikace musí být v souladu s platnými právními a regulačními požadavky, jako jsou nařízení DORA, směrnice PSD2, Solventnost II a další sektorové regulace.
• Nedostatečná transparentnost: Poskytovatelé finančních služeb musí být transparentní ohledně podmínek a poplatků spojených s jejich produkty včetně podmínek užití souvisejících služeb jako jsou klientské zóny, chatboti a jiné aplikace. Nedostatečná transparentnost může vést k nedůvěře spotřebitelů, právním sporům včetně založení odpovědnosti podle PLD.

9.7 Nahraditelné újmy (čl. 6 PLD)

PLD taxativně vymezuje typy náhrad, který poškozený může po hospodářských subjektech žádat. Právo na náhradu újmy se vztahuje výlučně na tyto druhy újem:

1. a) úmrtí nebo újma na zdraví, včetně lékařsky uznaného poškození psychického zdraví (v souladu s § 2956 a násl. občanského zákoníku);
2. b) poškození nebo zničení majetku, s výjimkou:
3. i) samotného vadného výrobku;
4. ii) výrobku poškozeného jeho vadnou součástí, která je do něj začleněna nebo je s ním propojena výrobcem nebo pod kontrolou výrobce;

iii) majetku používaného výhradně pro profesní účely;

1. c) ztráta nebo poškození dat, která nejsou používána pro profesní účely.

Vzhledem k rostoucímu významu a hodnotě nehmotného majetku by mělo být nahrazeno také zničení nebo poškození dat, například digitálních souborů smazaných z pevného disku, včetně nákladů na obnovení těchto dat. Ochrana osob vyžaduje, aby byla náhrada majetkové újmy dostupná nejen v důsledku úmrtí nebo újma na zdraví, jako jsou náklady na pohřeb nebo lékařské ošetření nebo ušlý příjem, a v důsledku škody na majetku, ale také v případě zničení nebo poškození dat. Zničení nebo poškození dat nezpůsobuje postiženému automaticky majetkovou škodu, pokud je schopna data bezplatně znovu získat, například pokud existuje záloha dat nebo lze data znovu stáhnout nebo pokud hospodářský subjekt dočasně nedostupná data obnoví nebo znovu vytvoří, například ve virtuálním prostředí. Zničení nebo poškození dat jako majetkové újmy se liší od úniku údajů nebo porušení pravidel pro ochranu údajů jako újmy nemajetkové.

V rámci tohoto výčtu se tedy hradí vždy nemajetková újma na životě či zdraví, dále majetková újma, která nemá souvislost s profesním účelem, ani nejde o poškození nebo zničení vadné věci nebo její součásti, nýbrž o újmy na jiném majetku poškozeného (skutečná škoda i ušlý zisk), a nově i ztráta nebo poškození dat jako materiální újma. Právo na náhradu újmy se kromě přímé újmy vztahuje na veškerou majetkovou újmu následnou (nepřímou) vč. případné reflexní újmy sekundárních poškozených (např. podle § 2971 občanského zákoníku).

Tímto není dotčeno vnitrostátní právo týkající se náhrady újmy podle jiných režimů odpovědnosti jako je škoda způsobená informací nebo radou (§ 2950 občanského zákoníku), pokud např. aplikace umožňuje zobrazovat informace, dokumenty nebo doporučení zákazníkovi, škoda z provozní činnosti (§ 2924 občanského zákoníku), škoda z provozu dopravních prostředků (§ 2927 občanského zákoníku),[34] škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§ 2725 občanského zákoníku), škoda způsobená porušením smluvní povinnosti (§ 2913 občanského zákoníku), resp. za neoprávněný zásah do osobnostních práv podle § 82 ve spojení s § 2956 a násl. občanského zákoníku (např. zásahem do soukromí zákazníka).

9.8. Příčinná souvislost a vyvratitelná domněnka (čl. 10 odst. 3 PLD)

Posledním předpokladem, který musí poškozený prokázat je existence příčinné souvislosti mezi vadou výrobku a vzniklou újmou. Aby se zamezilo důkazní nouzi poškozeného, stanoví PLD určité vyvratitelné domněnky, kterými v určitých případech dochází k převrácení důkazního břemene na hospodářské subjekty: „Předpokládá se, že existuje příčinná souvislost mezi vadou výrobku a újmou, pokud se prokáže, že výrobek je vadný a že způsobená újma typicky odpovídá dané vadě.“ Postačí tedy prokázat vadnost výrobku a typologii újmy. Například pokud vada způsobila úraz nebo zdravotní problémy, pak tyto jsou běžné pro tento typ vady. Hospodářský subjekt má pak možnost splnění této domněnky vyvrátit důkazem opaku.

Pokud bylo zjištěno, že výrobek je vadný a druh vzniklé újmy je, především na základě podobných případů, obvykle způsoben danou vadou, neměl by být žalobce povinen prokazovat příčinnou souvislost a její existence by se měla předpokládat.[35]

Dále se přepokládá vada nebo příčinná souvislost, když:

1. a) žalobce má s prokázáním vady výrobku nebo příčinné souvislosti mezi vadou a újmou nebo obojího nepřiměřené obtíže, zejména z důvodu technické nebo vědecké složitosti, a
2. b) žalobce osvědčí, že je pravděpodobné, že výrobek je vadný nebo že existuje příčinná souvislost mezi vadou tohoto výrobku a újmou, nebo obojí.

Soudy by měly přihlédnout ke všem okolnostem daného případu jako jsou obtíže technického a expertního charakteru. V takových případech by uložení obvyklého důkazního standardu, které často vyžaduje vysokou míru pravděpodobnosti, oslabilo účinnost práva na náhradu újmy. Proto by vzhledem k tomu, že výrobci mají odborné znalosti a jsou lépe informováni než poškozený, a aby bylo zachováno spravedlivé rozdělení rizik a současně se zabránilo obrácení důkazního břemene, měl být žalobce povinen osvědčit, týkají-li se žalobcovy obtíže prokázání vady, pouze to, že je pravděpodobné, že byl výrobek vadný, nebo, týkají-li se žalobcovy obtíže prokázání příčinné souvislosti, pouze to, že vada výrobku je pravděpodobnou příčinou škody.

Soudy by měly technickou nebo vědeckou složitost posuzovat případ od případu s přihlédnutím k různým faktorům. Tyto faktory by měly zahrnovat složitou povahu výrobku, jako například inovativního zdravotnického prostředku, složitou povahu použité technologie, jako je strojové učení, složitou povahu informací a dat, které má žadatel analyzovat, a složitou povahu příčinné souvislosti, jako je souvislost mezi farmaceutickým nebo potravinářským výrobkem a výskytem zdravotního problému, nebo souvislost, jejíž prokázání by vyžadovalo, aby žalobce vysvětlil vnitřní fungování systému AI. Rovněž posouzení nadměrných obtíží by soudy měly provádět případ od případu. Žalobce by sice měl předložit argumenty osvědčující nadměrné obtíže, ale jejich prokázání by nemělo být vyžadováno. Například k tomu, aby soud v případě nároku týkajícího se systému AI mohl rozhodnout o existenci nadměrných obtíží, by žalobce neměl být povinen vysvětlovat specifické vlastnosti systému AI ani to, jak tyto vlastnosti ztěžují prokázání příčinné souvislosti. Žalovaný by měl mít možnost napadnout všechny prvky nároku, včetně existence nadměrných obtíží.

9.9. Zpřístupnění důkazních prostředků (čl. 9 PLD)

PLD má nově lépe zajistit, aby žalobci měli přístup k relevantním důkazním prostředkům, které mají být použity v soudním řízení. Spotřebitelé bývají ve značné nevýhodě, pokud jde o přístup k informacím o tom, jak byl výrobek vyroben a jak funguje, a jejich pochopení. Tato informační asymetrie může narušit spravedlivé rozdělení rizika, zejména v případech, které jsou technicky nebo vědecky složité. Je proto nezbytné usnadnit žalobcům přístup k důkazním prostředkům, které mají být použity v soudním řízení. Mezi tyto důkazní prostředky patří i dokumenty, které musí žalovaný nově vytvořit shromážděním nebo roztříděním dostupných důkazních prostředků.

Na žádost žalobce, který uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené vadným výrobkem a který uvedl skutečnosti a předložil důkazy dostatečné k osvědčení oprávněnosti nároku na náhradu újmy, má být žalovaný povinen zpřístupnit relevantní důkazní prostředky, které má k dispozici, v nezbytném a přiměřeném rozsahu. Stejné právo na zpřístupnění má žalovaný vůči žalobci.

Soudy mají zohlednit oprávněné zájmy všech dotčených stran, včetně třetích stran, zejména pokud jde o ochranu důvěrných informací a obchodního tajemství. Bude-li nutné zpřístupnit obchodní tajemství, pak soudy musí přijmout zvláštní opatření nezbytná k zachování důvěrnosti těchto informací.

Při posuzování žádosti o zpřístupnění důkazních prostředků by měly vnitrostátní soudy zajistit, aby byl tento přístup omezen na to, co je nezbytné a přiměřené, mimo jiné proto, aby se zabránilo nespecifickému vyhledávání informací, které nejsou pro řízení relevantní, a aby byly chráněny důvěrné informace, jako jsou informace, které jsou předmětem povinnosti mlčenlivosti a obchodního tajemství.

Aby byl žalovaný motivován k dodržování povinnosti zpřístupnit informace, měly by vnitrostátní soudy v případě, že žalovaný tuto povinnost nesplní, předpokládat vadu výrobku.

Na ochranu spotřebitelů a jiných fyzických osob před rizikem poškození bylo přijato mnoho povinných bezpečnostních požadavků, a to i na základě nařízení (EU) 2023/988 o obecné bezpečnosti výrobků. Aby se posílil úzký vztah mezi pravidly v oblasti bezpečnosti výrobků a pravidly odpovědnosti, mělo by nedodržení těchto požadavků rovněž vést k domněnce vady. To zahrnuje i případy, kdy výrobek není vybaven prostředky pro zaznamenávání informací o provozu výrobku, jak vyžaduje unijní nebo vnitrostátní právo. Totéž by mělo platit v případě zjevné závady, například v případě skleněné lahve, která při důvodně předvídatelném používání exploduje, neboť je zbytečně zatěžující požadovat po žalobci, aby prokázal vadu, pokud jsou okolnosti takové, že její existence je nesporná.

10. Promlčení a prekluze (čl. 16 a 17 PLD)

V zásadě se přejímá úprava subjektivní promlčecí lhůty, která odpovídá obecné tříleté promlčecí lhůtě (§ 629 odst. 1 občanského zákoníku), která běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo důvodně dozvědět měl o všech následujících skutečnostech:

1. a) újmě,
2. b) vadě,
3. c) totožnosti příslušného hospodářského subjektu, který může nést odpovědnost za tuto újmu.

Současně se mění podmínky pro běh objektivní lhůty, která je podle PLD prekluzivní, nicméně současná česká úprava ji zná jako lhůtu promlčecí, která běží 10 let od uvedení výrobku na trh (§ 637 občanského zákoníku). V souvislosti s některými podstatnými změnami produktu tato lhůta bude nově běžet:

1. a) ode dne, kdy byl vadný výrobek, který způsobil újmu, uveden na trh nebo do provozu, nebo
2. b) v případě podstatně změněného výrobku ode dne, kdy byl tento výrobek dodán na trh nebo uveden do provozu poté, co byl podstatně změněn.

Výjimkou je situace, pokud poškozený nemohl zahájit řízení do deseti let ode dnů uvedených výše z důvodu latence újmy na zdraví, pozbude nárok na náhradu újmy po uplynutí doby 25 let, pokud mezitím nezahájil řízení proti hospodářskému subjektu.

11. Dopady na sektor Fintech, Insurtech o ostatní finanční služby

PLD má významné dopady na finanční služby včetně Fintech a Insurtech. Tyto sektory jsou silně závislé na digitálních technologiích a inovacích, a proto je důležité pochopit, jak nové právní předpisy ovlivní jejich fungování.

Hlavní dopady na sektor Fintech a Insurtech:

• Právní jistota a transparentnost: Rozšíření definice výrobku na software poskytuje právní jistotu a transparentnost pro Fintech a Insurtech společnosti, které budou mít jasná pravidla pro odpovědnost za své produkty. To může vést k vyšší důvěře spotřebitelů v nabízené produkty a služby.
• Odpovědnost za softwarové chyby: Fintech a Insurtech společnosti, které vyvíjejí a poskytují finanční software, budou nyní odpovědné za újmy způsobené vadným softwarem včetně případných aktualizací či podstatných změn. To zahrnuje chyby v algoritmech, bezpečnostní nedostatky, chyby v kalkulacích pojistného, nesprávné vyhodnocení rizik a další problémy, které mohou vést k finančním ztrátám nebo ohrozit bezpečnost uživatelů.
• Kybernetická bezpečnost: PLD klade důraz na kybernetickou bezpečnost, což znamená, že Fintech a Insurtech společnosti budou muset zajistit, aby jejich software splňoval nejvyšší bezpečnostní standardy (vč. již existujících požadavků DORA). Nedodržení těchto standardů může vést k odpovědnosti za újmy způsobené kybernetickými útoky nebo úniky dat.
• Aktualizace a vylepšení softwaru: Fintech a Insurtech společnosti budou odpovědné za vady způsobené nedostatečnými aktualizacemi nebo vylepšeními softwaru nezbytnými k zachování bezpečnosti. To znamená, že budou muset pravidelně poskytovat bezpečnostní aktualizace a vylepšení svých produktů (např. hot-fixes, security patches, bug fixes, service packs aj.).
• Bezpečnost dat: Fintech a Insurtech společnosti budou muset zajistit, aby jejich software splňoval nejvyšší standardy ochrany osobních i neosobních údajů. Nedodržení těchto standardů může vést k odpovědnosti za újmy způsobené únikem dat nebo kybernetickými útoky.

12. Závěr

PLD přináší modernizaci pravidel odpovědnosti za vadné výrobky v souladu s technologickým pokrokem a novými obchodními modely. Zajišťuje vyšší úroveň ochrany spotřebitelů a přispívá k lepšímu fungování vnitřního trhu. Členské státy musí přijmout nezbytné právní a správní předpisy k dosažení souladu s touto směrnicí do 9. prosince 2026.

Z pohledu sektoru finančního trhu regulace DORA zavádí především veřejnoprávní sankce a dohled, zatímco PLD jde cestou soukromoprávní odpovědnosti za újmu, která může mít závažné právní dopady v důsledku možnosti uplatnění hromadných žalob. Oba akty pak směřují k vyšší prevenci rizik.

Pro Fintech a Insurtech společnosti to znamená nejen nové výzvy, ale také příležitosti k posílení své pozice na trhu a zajištění dlouhodobého úspěchu prostřednictvím bezpečných a spolehlivých technologických řešení.

Připomeňme jen, že výrobci budou nově odpovědní za vady způsobené aktualizacemi nebo vylepšeními softwaru, které jsou pod jejich kontrolou, včetně nedostatečných aktualizací nezbytných k zachování bezpečnosti výrobku. Kromě toho výrobky, které byly podstatně změněny a poté uvedeny na trh, jsou považovány za nové výrobky. Osoba, která provede podstatnou změnu výrobku mimo kontrolu původního výrobce, nese odpovědnost jako výrobce pozměněného výrobku.

PLD na jedné straně přináší lepší pozici pro poškozené, na druhé straně vytváří vyšší tlak na systém řízení právních a jiných rizik a také na dostatečné krytí týkající se pojištění odpovědnosti za vadné výrobky, které nemusí být pro všechny typy vad a pro všechny typy výrobků či jejich součástí dostupné na trhu, což může vést k tomu, že se výrobci budou snažit svou odpovědnost smluvně limitovat alespoň v rámci vypořádání mezi solidárními dlužníky.

Mgr. Robert Šimek Ph.D.

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024 o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS (Text s významem pro EHP)

[2] PLD uvádí seznam, který zahrnuje výrobce výrobku nebo jeho součásti, poskytovatele související služby, zplnomocněného zástupce, dovozce, poskytovatele služeb kompletního vyřízení objednávek nebo distributora (čl. 4 odst. 15 PLD).

[3] Přestože oficiální překlad PLD hovoří o pojmu „škoda“, je v kontextu české právní úpravy lépe hovořit o pojmu „újma“, který zahrnuje jak ztrátu majetkovou (újma na jmění podle § 2894 odst. 1 občanského zákoníku)), tak také nemajetkovou (§ 2894 odst. 2 občanského zákoníku vč. zvláštních skutkových podstat týkajících se těchto typů náhrad).

[4] Např.  Rozsudek ve věci C-503/13 (Boston Scientific Medizintechnik GmbH), Rozsudek ve věci C-621/15 (N. W a další v. Sanofi Pasteur MSD a další), nebo Rozsudek ve věci C-310/13 (Novo Nordisk Pharma GmbH).

[5] Např. § 2913, resp. 2389i občanského zákoníku.

[6] Např. ustanovení § 2099 a násl., resp. § 2615 a násl. občanského zákoníku pro odpovědnost za vady, a § 2113 a násl., § 2174a, resp. 2619 občanského zákoníku.

[7] Výrobcem se i nadále myslí skutečný i označený výrobce, včetně toho, kdo nechal zadat tvorbu výrobku (např. jako objednatel díla), i ten, kdo výrobek vyvíjí, vyrábí nebo produkuje pro vlastní potřebu (čl. 4 odst. 10 PLD).

[8] Fyzická nebo právnická osoba, která uvádí na trh Unie výrobek ze třetí země, tj. mimo EU/EHS (čl. 4 odst. 12 PLD).

[9] Fyzická nebo právnická osoba usazená v Unii, která byla písemně zplnomocněna výrobcem, aby jednala jeho jménem při plnění konkrétních úkolů (čl. 4 odst. 11 PLD).

[10] Fyzická nebo právnická osoba, která v rámci obchodní činnosti nabízí alespoň dvě z těchto služeb: skladování, balení, adresování a rozesílání výrobku, aniž by byla vlastníkem výrobku, s výjimkou poštovních služeb ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES, služeb dodávání balíků ve smyslu čl. 2 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/644 a jakýchkoli jiných poštovních služeb nebo služeb nákladní dopravy (čl. 4 odst. 13 PLD).

[11] “ Fyzická nebo právnická osoba v dodavatelském řetězci, která dodává výrobek na trh, kromě výrobce nebo dovozce (čl. 4 odst. 14 PLD).

[12] PLD definuje online platformu jako online platforma ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení (EU) 2022/2065 o digitálních službách: „hostingová služba, která na žádost příjemce služby ukládá a veřejně šíří informace, ledaže je tato činnost nepodstatným a pouze pomocným prvkem jiné služby nebo nepodstatnou funkcí hlavní služby a z objektivních a technických důvodů ji nelze používat bez této jiné služby a integrace tohoto prvku nebo této funkce do této jiné služby není prostředkem k obcházení použitelnosti tohoto nařízení.”

[13] Nařízení (EU) 2022/2065 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách).

[14] Uvedením na trh se podle čl. 4 odst. 8 PLD má na mysli první dodání výrobku na trh Unie.

[15] Uvedením do provozu se podle čl. 4 odst. 9 PLD má na mysli první použití výrobku v Unii v rámci obchodní činnosti, ať už za úplatu, nebo bezplatně, za okolností, kdy výrobek nebyl před prvním použitím uveden na trh.

[16] Dodáním na trh se podle čl. 4 odst. 7 PLD má na mysli dodání výrobku k distribuci, spotřebě nebo použití na trhu Unie v rámci obchodní činnosti, ať už za úplatu, nebo bezplatně.

[17] Tato výjimka je jen důsledkem zásady, že nelze připustit, aby jedno jednání bylo současně v souladu s právem a zároveň protiprávní.

[18] Pojem „uvedení do provozu“ je relevantní pro výrobky, které nejsou uvedeny na trh před jejich prvním použitím, jak tomu může být v případě výtahů, strojů nebo zdravotnických prostředků.

[19] Ta je definována v čl. 4 odst. 5 PLD jako:

„a) výrobce výrobku provádí, nebo pokud jde o jednání třetí strany, povoluje tato jednání nebo s nimi souhlasí:

1. i) začlenění, propojení nebo dodání součásti, včetně aktualizací nebo vylepšení softwaru, nebo
2. ii) změna výrobku, včetně podstatných změn;
3. b) výrobce výrobku je schopen poskytovat aktualizace nebo vylepšení softwaru sám nebo prostřednictvím třetí strany.“

[20] Definována v čl.4 odst. 3 PLD jako: “digitální služba, která je začleněna do výrobku nebo je s ním propojena takovým způsobem, že by výrobek v případě neexistence této služby nemohl plnit jednu či více svých funkcí.“.

[21] PLD by se měla vztahovat na výrobky uváděné na trh nebo v relevantních případech uváděné do provozu v rámci obchodní činnosti, ať už za úplatu, nebo bezplatně, například výrobky dodávané v rámci sponzorské kampaně nebo výrobky vyráběné za účelem poskytování služby financované z veřejných prostředků, neboť tento způsob dodání má stále hospodářský nebo obchodní charakter.

[22] Operační systémy, firmware, počítačové programy, aplikace nebo systémy AI, jsou považován za výrobek bez ohledu na způsob jeho dodání nebo použití. To zahrnuje software uložený na zařízení, přístupný prostřednictvím komunikační sítě nebo cloudových technologií, nebo dodávaný prostřednictvím modelu SaaS.

[23] Rec. 14 PLD: „Aby se nebránilo inovacím nebo výzkumu, neměla by se PLD vztahovat na svobodný software s otevřeným zdrojovým kódem vyvinutý nebo dodaný mimo rámec obchodní činnosti, neboť takto vyvinuté nebo dodávané výrobky nejsou ze své podstaty uváděny na trh. Vývoj takového softwaru nebo přispívání k němu nelze chápat jako jeho dodání na trh, ledaže jde o obchodní činnost.“

[24] Srov. rozsudek ve věci C-310/13 (Novo Nordisk Pharma GmbH): SDEU rozhodl, že varování nebo jiné informace poskytnuté s výrobkem nelze považovat za dostatečné k tomu, aby byl jinak vadný výrobek považován za bezpečný. Vada musí být určena s ohledem na bezpečnost, jakou je široká veřejnost oprávněna očekávat.

[25] Ve finančních službách může jít o bezpečnostní standardy stanovené nařízením DORA či směrnicí NIS 2, či horizontálními regulacemi jako je nařízení GDPR či AI act.

[26] V zájmu ochrany zdraví a majetku fyzických osob by se vada výrobku měla určovat nikoliv na základě jeho vhodnosti k použití, ale na základě nedostatku bezpečnosti, jakou je osoba oprávněna očekávat nebo jakou stanoví unijní nebo vnitrostátní právo. Posouzení vady by mělo zahrnovat objektivní analýzu bezpečnosti, jakou může široká veřejnost oprávněně očekávat, a nemělo by se vztahovat k bezpečnosti, jakou může oprávněně očekávat konkrétní osoba. Bezpečnost, jakou široká veřejnost může oprávněně očekávat, by měla být posuzována mimo jiné s ohledem na zamýšlený účel, důvodně předvídatelné použití, prezentaci, objektivní povahu a vlastnosti daného výrobku, včetně jeho očekávané doby životnosti, jakož i na zvláštní požadavky skupiny uživatelů, pro které je výrobek určen. Některé výrobky, jako například zdravotnické prostředky potřebné k zachování života, obnášejí obzvláště vysoké riziko poškození osob, a proto jsou na ně kladeny značně vysoké nároky na bezpečnost. Aby bylo možné taková očekávání zohlednit, měl by mít soud možnost shledat výrobek vadným, aniž by byla zjištěna jeho skutečná vada, pokud patří do stejné výrobní série jako výrobek, u něhož již bylo prokázáno, že je vadný. Srov. rozsudek ve věci C-503/13 (Boston Scientific Medizintechnik GmbH).

[27] Odpovědnosti podle PLD se nelze vyhnout pouhým uvedením všech možných vedlejších účinků výrobku. Při určování vady výrobku zahrnuje důvodně předvídatelné použití rovněž nesprávné použití, které není za daných okolností nepřiměřené, jako je předvídatelné chování uživatele strojního zařízení vyplývající z nedostatečné pozornosti nebo předvídatelné chování určitých skupin uživatelů, jako jsou děti.

[28] Jde například o předvídatelné dopady jiných výrobků na daný výrobek, například v rámci systému pro inteligentní domácnost.

[29] Zohledněn by měl být rovněž dopad jakékoli schopnosti výrobku učit se nebo získávat nové prvky poté, co je uveden na trh nebo do provozu, na jeho bezpečnost, aby se odrazilo oprávněné očekávání, že software výrobku a základní algoritmy jsou navrženy tak, aby se zabránilo nebezpečnému chování výrobku.

[30] Vzhledem k tomu, že výrobky mohou být navrženy způsobem, který umožňuje provádět změny prostřednictvím změn softwaru, včetně vylepšení, měly by se na změny provedené prostřednictvím aktualizace nebo vylepšení softwaru vztahovat stejné zásady jako na změny provedené jinými způsoby.

[31] Důvodem vadnosti je právě legitimní očekávání, že na tyto bezpečnostní prvky lze spoléhat.

[32] Tím by neměla být dotčena zásada „soud zná právo“ (latinsky iura novit curia) ohledně skutečností, které stanoví § 121 OSŘ.

[33] To znamená, že uživatel použil výrobek v souladu s jeho určením a návodem k použití. Osvědčení mohou zahrnovat např. návod k použití a varování poskytnuté výrobcem, svědecké výpovědi nebo prohlášení uživatele o způsobu použití výrobku a jiná dokumentace.

[34] Pojistiteli poskytující povinné ručení by vůči výrobci vozidla v případě vady software, kvůli které vznikla dopravní nehoda, mohl vzniknout nárok na regres podle § 280 občanského zákoníku.

[35] Srov. rozsudek ve věci C-621/15 (N. W a další v. Sanofi Pasteur MSD a další): SDEU rozhodl, že důkazní břemeno prokázání příčinné souvislosti mezi vadou výrobku a škodou může být zmírněno, pokud existují dostatečně závažné, přesné a shodné důkazy, které umožňují dospět k závěru, že existuje pravděpodobná příčinná souvislost mezi vadou výrobku a škodou.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Robert Šimek Ph.D. 29.01.2025

---

Posílení transparentnosti a odpovědnosti: Nový zákon o řízení a finanční kontrole.

Potřeba reformy systému finanční kontroly ve veřejných financích se objevovala již v minulých letech. Opakované pokusy o přijetí nové právní úpravy však zůstávaly neúspěšné, ať už z důvodu politické nejednotnosti, nedostatku konsensu ohledně rozsahu reformy, nebo obav z komplikací při implementaci nových pravidel do praxe. Stávající zákon o finanční kontrole se tak nadále využíval, přestože v mnoha ohledech neodpovídal požadavkům moderní správy veřejných prostředků.

Nový zákon o řízení a finanční kontrole ve veřejných financích /dále jen „nový zákon“/ [1] , který aktuálně projednává Senát, přináší zásadní změny do systému správy a kontroly veřejných prostředků. Tento zákon nahradí dosavadní zákon č. 320/2001 Sb. , o finanční kontrole [2] , který již nedostačuje na efektivní správu prostředků v kontextu moderních výzev, jako je digitalizace, potřeba vyšší transparentnosti a důraz na odpovědnost. Nový zákon o řízení a finanční kontrole reaguje na dlouhodobě diskutované problémy současného systému a přináší opatření, která mají posílit transparentnost, odpovědnost vedoucích pracovníků i efektivitu kontrolních mechanismů. Jeho hlavním cílem je zvýšit ochranu veřejných prostředků a modernizovat, zjednodušit a zefektivnit systém řízení a kontroly veřejných finanční v rámci České republiky, kdy zároveň naplňuje požadavky směrnice Rady EU o požadavcích na rozpočtové rámce členských států [3] , zejména pokud jde o fungování a existenci systému vnitřní kontroly. Schválení tohoto zákona by mohlo znamenat klíčový moment pro modernizaci veřejné správy v České republice.

Zvýšení odpovědnosti vedoucích pracovníků:
Jedním z klíčových cílů nového zákona je zvýšení odpovědnosti vedoucích pracovníků ve veřejném sektoru za efektivní správu veřejných financí. Zákon zavádí povinnost zajistit, aby vedoucí pracovníci nejen kontrolovali hospodaření, ale i proaktivně identifikovali a řídili rizika spojená s finančními operacemi organizace. Nový zákon tak zavádí detailní vymezení odpovědnosti vedoucích pracovníků v každém kroku řízení financí. Oproti současné právní úpravě bude nově kladen na vedoucí pracovníky důraz na strategické řízení a monitorování rizik, zejména při nakládání s veřejnými zdroji. Lze očekávat, že tento přístup povede k proaktivnímu řízení, kdy vedoucí pracovníci budou muset pravidelně vyhodnocovat finanční situaci organizace, provádět finanční analýzy a navrhovat řešení na zlepšení efektivity. Vedoucí pracovníci tak budou mít přímý vliv na finanční zdraví veřejných organizací. Jaké tyto změny budou mít dopad na výkon kontroly ve veřejném sektoru? Lze očekávat, že vedoucí pracovníci budou muset zajistit, aby organizace měla zavedeny funkční interní kontrolní mechanismy. To zahrnuje například pravidelné audity, finanční analýzy a průběžné hodnocení rizik. Povinnost strategického řízení rizik by mohla vést k důslednějšímu sledování klíčových finančních ukazatelů a větší transparentnosti v řízení. Lze také očekávat, že kontrolní mechanismy budou více zaměřeny na prevenci chyb než na jejich následné odstraňování. Tento proaktivní přístup k řízení a kontrolám může vést k tomu, že nedostatky budou odhalovány a řešeny ještě před jejich eskalací. Kontroly se budou moci zaměřit nejen na formální nedostatky, ale i na kvalitativní aspekty řízení, jako je schopnost efektivního využití zdrojů, což by mohlo vést k odstranění současného stavu prováděných kontrol, kdy jsou často kontrolovány pouze formální nedostatky. Zákon pravděpodobně přinese vedoucím pracovníkům zvýšenou administrativní zátěž, protože budou muset poskytovat detailnější finanční výkazy a zprávy. Na druhou stranu digitalizace, kterou nový zákon podporuje, může tento proces významně usnadnit a zefektivnit, pokud budou zavedeny vhodné technologické nástroje a systémy.

Roztříštěnost odpovědnosti za hospodaření:

Jedním z klíčových problémů, které nový zákon o řízení a finanční kontrole ve veřejných financích usiluje odstranit, je dosavadní roztříštěnost odpovědnosti za hospodaření ve veřejném sektoru. Stávající právní úprava často umožňuje, aby odpovědnost za neefektivní nebo nesprávné nakládání s veřejnými prostředky byla rozložena mezi více osob, aniž by bylo jasně určeno, kdo konkrétně nese primární odpovědnost za rozhodnutí a jejich důsledky. Tento stav vede k oslabení osobní odpovědnosti jednotlivců na vedoucích pozicích a vytváří prostor pro neefektivitu, plýtvání prostředky nebo dokonce zneužívání veřejných financí. Nejasná hierarchie odpovědnosti se často projevuje v situacích, kdy klíčová rozhodnutí o hospodaření přijímá kolektivní orgán, nebo kdy chybí konkrétní postupy pro přidělení odpovědnosti mezi jednotlivé úrovně řízení. Tato situace může mít za následek, že v případě selhání není možné efektivně identifikovat a vyvodit individuální odpovědnost, neboť ta bývá rozptýlena v rámci kolektivních rozhodovacích procesů či zaniká v nejednoznačně stanovených kompetenčních vztazích. Takový stav výrazně oslabuje preventivní funkci institutu odpovědnosti, protože jednotlivci nejsou konfrontováni s přímými důsledky svých rozhodnutí, což může demotivovat k odpovědnému a obezřetnému přístupu k řízení veřejných prostředků.
Nový zákon se snaží tyto problémy eliminovat zavedením jasných pravidel pro přidělování odpovědnosti na úrovni vedení organizací. Vedoucí pracovníci budou mít zákonem stanovenou povinnost nejen řídit hospodaření svých organizací, ale také monitorovat a řídit rizika spojená s finančními toky. Odpovědnost tak bude přímo navázána na konkrétní osoby, což by mělo vést k větší motivaci k odpovědnému rozhodování. Jasná hierarchie odpovědnosti zároveň posílí transparentnost v rozhodovacích procesech a usnadní vyvozování důsledků v případě pochybení. Zákon tak reaguje na dlouhodobé problémy, které v praxi vedly k nedostatečnému dohledu nad veřejnými prostředky a slabé vymahatelnosti odpovědnosti. Posílení odpovědnosti vedoucích pracovníků má za cíl nejen zvýšit efektivitu nakládání s veřejnými zdroji, ale také posílit důvěru veřejnosti ve správu veřejných financí. Zároveň je kladen důraz na to, aby odpovědnost nebyla vnímána pouze jako represivní opatření, ale i jako nástroj pro prevenci chyb a zajištění lepších výsledků hospodaření. Otázkou však zůstává, do jaké míry bude možné tento systém odpovědnosti v praxi realizovat a jaké konkrétní nástroje budou vedoucím pracovníkům k dispozici pro splnění těchto nových povinností.

Digitalizace a elektronizace kontrolních procesů:
Digitalizace a elektronizace kontrolních procesů představují klíčový aspekt nového zákona o řízení a finanční kontrole ve veřejných financích, který reaguje na současné požadavky moderní správy veřejných prostředků. Zákon zavádí standardy pro elektronické vedení kontrolních procesů, jejichž cílem je zajistit efektivitu, transparentnost a přesnost při monitorování a řízení finančních operací. Mezi hlavní novinky patří povinnost vést záznamy v elektronické podobě, propojení jednotlivých datových systémů a zavedení opatření k zabezpečení datových toků. Tyto nástroje mají umožnit nepřetržitý dohled nad finančními transakcemi a jejich analýzu v reálném čase, což představuje zásadní posun oproti dosavadní praxi.
V praxi se od digitalizace očekává zásadní zefektivnění práce kontrolních orgánů i vedoucích pracovníků veřejných institucí. Zavedení elektronických nástrojů pro vedení finančních a kontrolních dat umožní nepřetržitý monitoring hospodaření a včasné odhalování nesrovnalostí či rizikových situací. Tento přístup by měl nejen urychlit přístup k relevantním informacím, ale také snížit administrativní zátěž spojenou s tradičními kontrolními mechanismy, které jsou často zatíženy manuálním zpracováním a duplicitním vedením dokumentace. Digitalizace tak podporuje efektivnější rozhodování, které bude opřeno o přesné a aktuální data. Zákon rovněž reaguje na dlouhodobé problémy spojené s papírovou podobou vedení záznamů, která byla nejen časově náročná, ale často vedla k chybám a komplikacím při zpracování informací. Zavedením jednotných standardů pro elektronickou správu dat se očekává eliminace těchto nedostatků, což by mělo výrazně přispět k přesnosti a transparentnosti při nakládání s veřejnými prostředky.
Zavedení digitalizace a elektronizace kontrolních procesů však přináší možnost vzniku rizikových situací zejména v oblasti zabezpečení dat. Otázkou zůstává, zda jsou státní instituce dostatečně připraveny na plnohodnotnou implementaci elektronických kontrolních mechanismů, a zda budou zavedeny adekvátní technologické a personální kapacity, které by umožnily naplnění cílů zákona. Důležitým bodem k diskusi je rovněž vliv digitalizace na celkovou transparentnost finančních toků ve veřejném sektoru a otázka, zda tento posun dokáže skutečně posílit důvěru veřejnosti v hospodaření s veřejnými prostředky.

Přísnější pravidla pro kontrolu účelovosti a efektivity vynakládání veřejných prostředků:
Právní úprava obsažená v návrhu zákona o řízení a finanční kontrole ve veřejných financích zavádí přísnější pravidla pro kontrolu účelnosti a efektivity vynakládání veřejných prostředků. Na rozdíl od dosavadního systému, který se zaměřoval především na plnění základních rozpočtových ukazatelů, přináší nová legislativa širší rámec kontroly zahrnující hodnocení účinnosti a přínosu jednotlivých výdajů. Tento přístup reaguje na aktuální potřebu odpovědného hospodaření, které klade důraz nejen na kvantitativní plnění rozpočtových cílů, ale také na kvalitu, dlouhodobé dopady a návratnost investic z veřejných zdrojů.
V praxi se očekává, že vedoucí pracovníci budou povinni prokazovat, že veřejné prostředky byly vynaloženy v souladu s principem účelnosti a že přinesly konkrétní a měřitelné přínosy pro veřejný sektor. Tato povinnost bude spojena s pravidelným reportováním, v němž budou subjekty veřejné správy předkládat údaje o plnění stanovených kvalitativních a kvantitativních standardů. Zavedení tohoto přístupu má motivovat orgány veřejné správy, aby finanční prostředky směřovaly k dosažení jasně definovaných cílů s měřitelným přínosem. Jedním z hlavních problémů, které nový zákon zamýšlí řešit, je dosavadní formálnost kontroly účelnosti výdajů. Současná praxe se totiž často omezovala na ověřování toho, zda byly prostředky přiděleny a čerpány v souladu s rozpočtem, aniž by byla hodnocena jejich skutečná efektivita nebo přidaná hodnota. Nový zákon proto přináší mechanismy, které mají zajistit, aby se kontrola zaměřovala nejen na dodržení formálních požadavků, ale také na reálný dopad výdajů na veřejné služby a jejich hodnotu pro společnost.
Nicméně s přísnějšími pravidly pro kontrolu efektivity se otevírají i nové otázky. Jakým způsobem budou efektivita a přínos výdajů měřeny? Existují dostatečně jasné metriky pro vyhodnocení kvality a dopadu jednotlivých výdajů v různých oblastech veřejné správy? A jak se tyto nové požadavky projeví v každodenní praxi institucí, pokud jde o zvýšení administrativní zátěže a organizační nároky? I přes tyto výzvy hodnotím nový přístup jako krok vpřed, který může přispět k zodpovědnějšímu a efektivnějšímu nakládání s veřejnými prostředky, a tím i ke zvýšení důvěry veřejnosti v hospodaření státních a veřejných institucí.

Posílení kontrolních mechanismů:
Legislativní návrh zaměřený na posílení kontrolních mechanismů přináší významné zlepšení v oblasti interní kontroly a řízení rizik, která jsou klíčová pro efektivní nakládání s veřejnými prostředky. Zavedení standardů pro komplexní řízení rizik a interní audit má zajistit pravidelné sledování finančních rizik, prevenci chyb a včasné odhalování nesrovnalostí. Tento přístup se zaměřuje nejen na formální plnění kontrolních povinností, ale především na podporu finanční stability a transparentnosti organizací. V praxi bude odpovědnost za implementaci těchto mechanismů kladena na vedoucí pracovníky, kteří budou povinni zavést funkční systém přizpůsobený specifickým potřebám organizace. Řízení rizik bude zahrnovat nejen jejich identifikaci a hodnocení, ale také průběžné sledování a realizaci nápravných opatření. Interní audit tak získá roli nejen kontrolního, ale také preventivního nástroje, který bude sloužit k zajištění odpovědného hospodaření a eliminaci potenciálních rizik.
Z těchto opatření se očekává zlepšení kvality kontrolních procesů ve veřejných institucích. Posílená kontrolní opatření mají za cíl nejen snížit riziko zneužití nebo nehospodárného nakládání s veřejnými prostředky, ale i podpořit větší důraz na dlouhodobé plánování a správu rizik. Doposud se interní kontroly ve veřejné správě často soustředily pouze na formální plnění povinností, což umožňovalo obcházení skutečné odpovědnosti a zanedbání dlouhodobého řízení rizik. Zavedení vyšších standardů by mělo tento přístup změnit a přispět k důslednějšímu vyhodnocování rizik a zavádění opatření pro jejich minimalizaci. Určitou výzvu v této oblasti však spatřuji v tom, jak bude zajištěna dostatečná kvalifikace a připravenost kontrolorů, kteří budou za implementaci těchto standardů odpovědní.

Rozšíření působnosti na příspěvkové organizace a organizační složky státu
Zahrnutí příspěvkových organizací a organizačních složek státu do jednotného rámce kontrolních pravidel představuje zásadní krok směrem k posílení jednotnosti a soudržnosti kontrolních mechanismů v rámci veřejného sektoru. Tento legislativní posun reaguje na přetrvávající nedostatky související s rozdílnou aplikací standardů a postupů, které v minulosti vedly k nesrovnalostem při výkonu kontrol a k obtížím při zajišťování odpovědnosti napříč různými typy veřejných subjektů. Cílem této úpravy je vytvořit celistvý a srovnatelný rámec pro kontrolní procesy, jenž umožní efektivnější koordinaci mezi jednotlivými subjekty a současně zlepší transparentnost a odpovědnost v hospodaření s veřejnými prostředky. Zavedení jednotných standardů a postupů má rovněž za cíl usnadnit práci kontrolních orgánů, zvýšit kvalitu prováděných kontrol a podpořit sdílení osvědčených postupů napříč organizacemi s různorodým zaměřením a rozsahem činností. Předpokládá se, že sjednocení kontrolních pravidel odstraní dlouhodobě kritizované nesoulady mezi jednotlivými typy organizací, které se dosud řídily odlišnými standardy, a tím posílí systémovou předvídatelnost a efektivitu kontrol. Nicméně sjednocení přináší výzvy v podobě přizpůsobení pravidel specifickým potřebám různorodých organizací, zejména menších příspěvkových subjektů, které se mohou potýkat s omezenými zdroji na zavádění požadovaných opatření. Důležitým aspektem implementace bude zajistit, aby sjednocení pravidel nevedlo k nadměrnému administrativnímu zatížení menších organizací, a současně umožnit flexibilitu při aplikaci jednotných standardů, která bude zohledňovat specifika jednotlivých institucí.

Závěr:
Projednávaný zákon o řízení a finanční kontrole ve veřejných financích představuje zásadní krok k modernizaci a posílení systému správy veřejných prostředků v České republice. Oproti dosavadní právní úpravě zavádí přísnější pravidla pro odpovědnost vedoucích pracovníků, harmonizuje kontrolní mechanismy napříč veřejným sektorem a klade důraz na účelnost a efektivitu veřejných výdajů. Mezi klíčové přínosy patří také podpora digitalizace a elektronizace kontrolních procesů, která přináší možnost zlepšení přesnosti a transparentnosti při správě finančních toků.
Navzdory významným změnám a očekávaným přínosům nelze přehlížet výzvy spojené s implementací nové legislativy. Klíčovou otázkou zůstává, zda budou státní instituce a vedoucí pracovníci dostatečně připraveni na zavedení nových mechanismů, a to jak z hlediska kvalifikace, tak technických a organizačních kapacit. Stejně tak bude nutné zajistit, aby zaváděné standardy poskytovaly dostatečnou flexibilitu pro potřeby různorodých organizací a nevedly k nadměrnému administrativnímu zatížení, zejména u menších subjektů. Zákon o řízení a finanční kontrole představuje významný krok směrem k modernějšímu, efektivnějšímu a odpovědnějšímu nakládání s veřejnými prostředky, což může vést k zvýšení důvěr veřejnosti ve vztahu k veřejné správě a k nakládání s veřejnými prostředky.

JUDr. Ing. Eva Daniela Cvik, Ph.D. et. Ph.D.
Advokátka
Působí jako odborný asistent a vedoucí katedry práva na České zemědělské univerzitě, Provozně ekonomické fakulty.

Pod vinohradem 159/20
147 00 Praha 4 – Braník
tel: +420 775 274 168
email: ruzickovaadvokat@gmail.com
[1] Návrh zákon o řízení a kontrole veřejných finanční a související návrh změnového zákona

Dostupný >>> zde.

[2] Zákon č. 320/2001 Sb. , o finanční kontrole ve veřejné správě, ve znění pozdějších předpisů

Dostupný >>> zde.

[3] Nařízení Rady EU 2011/85/EU stanoví požadavky na rozpočtové rámce členských států

Evropské unie a lze jej nalézt na EUR-Lexu >>> zde.

JUDr. Ing. Eva Daniela Cvik, Ph.D. et. Ph.D. 02.01.2025

---

Zaměstnanecké dílo.

Zdroj: Matzner & Vítek

Komu náleží autorská práva k dílům vytvořeným v rámci pracovního nebo služebního poměru? Odpověď na tuto otázku najdeme v zákoně č. 121/2000 Sb. , o právu autorském, v platném znění (dále jen „autorský zákon”). Podle autorského zákona se jedná o tzv. „zaměstnanecká díla”, která se řídí zvláštní právní úpravou obsaženou v ustanovení § 58 autorského zákona. Pojďme si přiblížit hlavní specifika zaměstnaneckých děl.

Podle autorského zákona se zaměstnaneckým dílem rozumí jakékoliv autorské dílo, tedy literární, umělecké či vědecké dílo, které je originálním výsledkem tvůrčí činnosti autora, je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (včetně podoby elektronické) a je vytvořeno v rámci pracovněprávního nebo služebního vztahu. Mezi typická zaměstnanecká díla můžeme zařadit například odborné články, knihy, vynálezy, počítačové programy nebo databáze vytvořené autorem při výkonu pracovního poměru. Práva k zaměstnaneckému dílu primárně dělíme na práva osobnostní a majetková. U zaměstnaneckého díla vykonává zaměstnavatel práva majetková, která – na rozdíl od práv osobnostních – nejsou neoddělitelně spojena s osobou autora.

Základním rysem zaměstnaneckých děl je, že na zaměstnavatele automaticky (ze zákona) přechází majetková práva k vytvořenému zaměstnaneckému dílu. Jedná se především o právo dílo užívat a právo na autorskou odměnu. Právo užívat dílo, jak vyplývá z § 12 odst. 4 autorského zákona, zahrnuje například právo na rozmnožování díla, právo na jeho vystavování, půjčování, pronajímání nebo právo na sdělování díla veřejnosti (např. prostřednictvím rozhlasového či televizního vysílání).

V rámci výkonu majetkových práv je zaměstnavatel oprávněn poskytnout třetím osobám licenci k zaměstnaneckému dílu nebo na ně majetková práva k dílu převést. Převod majetkových práv k zaměstnaneckému dílu na třetí osobu je nicméně podmíněn souhlasem autora – ledaže se tak děje v souvislosti s převodem obchodního závodu. Z toho důvodu je pro zaměstnavatele vhodné zakomponovat výslovný souhlas zaměstnance s převodem majetkových práv k zaměstnaneckému dílu do pracovní smlouvy.

Jaké má zaměstnavatel možnosti, pokud zaměstnanec v průběhu tvorby díla změní zaměstnání a zaměstnanecké dílo zůstane rozpracované? Na podobné situace myslí ustanovení § 58 odst. 5 autorského zákona, podle něhož se uplatní vyvratitelná právní domněnka souhlasu autora s dokončením (nehotového) díla zaměstnavatelem v případech, kdy právní vztah mezi autorem a zaměstnavatelem skončí ještě před dokončením díla. Tento právní mechanismus má umožnit zaměstnavatelům pokračovat v práci na zaměstnaneckém díle a případně jej i dokončit, i když autor od zaměstnavatele odejde (např. ke konkurenci, do důchodu atp.).

Osobnostní práva k dílu

Osobnostních práv se autor nemůže vzdát a tato práva jsou, na rozdíl od práv majetkových, nepřevoditelná a zanikají smrtí autora. Vytvořením zaměstnaneckého díla tudíž zůstávají autorova osobnostní práva nedotčena, na zaměstnavatele nepřecházejí a nadále je vykonává sám autor. V rámci osobnostních práv má autor například právo prohlašovat se za autora díla, rozhodovat o způsobu uvedení svého autorství při zveřejnění či užití díla, jakož i právo na ochranu nedotknutelnosti díla.

Právo na nedotknutelnost díla zahrnuje mimo jiné oprávnění autora udělit souhlas s jakýmikoli změnami nebo zásahy do díla, včetně jeho zařazení do souborného díla, spojení s jiným dílem, změn, zpracování nebo překladu. Právě z důvodu nemožnosti převodu uvedeného osobnostního práva autora na zaměstnavatele je v ustanovení § 58 odst. 4 autorského zákona zakotvena důležitá právní domněnka. Ta uvádí, že pokud zaměstnavatel vykonává majetková práva k zaměstnaneckému dílu, má se za to, že autor souhlasil se zveřejněním, úpravami, zpracováním, spojením s jinými díly, zařazením do souborného díla a uváděním díla na veřejnost pod jménem zaměstnavatele (není-li mezi stranami sjednáno jinak).

Možnost nakládat se zaměstnaneckým dílem totiž bývá pro zaměstnavatele obvykle klíčová. Nehledě na existenci této právní domněnky je nanejvýš doporučeníhodné výslovný souhlas autora s nakládáním se zaměstnaneckým dílem zakotvit přímo v pracovní smlouvě tak, aby byl nezpochybnitelný. Právní domněnku dle § 58 odst. 4 autorského zákona totiž lze vždy zpochybnit a vyvrátit v neprospěch zaměstnavatele.

Počítačové programy a databáze

V případě počítačových programů, databází a kartografických děl, která nejsou kolektivními díly, se dle ustanovení § 58 odst. 7 autorského zákona uplatní právní fikce, podle níž se tato díla považují za zaměstnanecká díla i když byla vytvořena na objednávku (např. na základě smlouvy o dílo). V takových případech je objednatel považován za zaměstnavatele. Tento princip se ovšem uplatní pouze, je-li zhotovitelem fyzická osoba (tj. autor).

Pokud bude zhotovitelem právnická osoba, uvedený režim se neaplikuje a k automatickému přechodu majetkových práv na objednatele ze zákona nedojde. Ve smlouvách se zhotoviteli počítačových programů a databází, kteří jsou právnickými osobami (zejm. softwarové společnosti), je proto nutné si ohlídat poskytnutí licence v potřebném rozsahu a nepočítat s automatickým přechodem majetkových práv k dílu dle autorského zákona.

Závěrem

U zaměstnaneckých děl je potřeba pamatovat i na tzv. právo autora na dorovnání. Podle § 58 odst. 6 autorského zákona má totiž autor zaměstnaneckého díla vůči zaměstnavateli právo na přiměřenou dodatečnou odměnu, pokud mzda nebo jiná odměna vyplacená autorovi zjevně neodpovídá zisku z využívání práv k zaměstnaneckému dílu. Výše případného nároku na dodatečnou odměnu je vždy posuzována individuálně, v každém případě musí být vždy přiměřená. Pokud tedy zaměstnavatel z využití zaměstnaneckého díla očekává vysoké zisky, bude pro něho výhodné si výši případné dodatečné odměny se zaměstnancem dopředu sjednat, nebo ji rovnou vyloučit, což také lze, jelikož právní úprava je zde dispozitivní.

JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D.,
zakladatel advokátní kanceláře Matzner & Vítek a odborný asistent na právnické fakultě

Matzner & Vítek

Anny Letenské 34/7
120 00 Praha 2

Tel.: +420 222 254 555
e-mail: info@matznervitek.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D. (Matzner & Vítek) 14.01.2025