EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Provozovatel e-shopu Rohlik.cz uspěl u NSS: Případ údajného švarcsystému musí soud posoudit znovu!*
Praktické otázky spojené s vymezením pojmu spotřebitele.*
Trestný čin poškození věřitele.*
Prodloužení lhůty pro napadení neplatnosti rozvázání pracovního poměru v návaznosti na komunikaci se zaměstnancem.
Aneb může neformální komunikace mezi zaměstnavatelem a (bývalým) zaměstnancem prodloužit lhůtu pro podání žaloby? Zákoník práce stanoví prekluzivní lhůtu pro napadení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, která činí dva měsíce od jeho skončení[1]. V praxi může dojít k situacím, kdy tato lhůta neběží v důsledku mimosoudního jednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a to v souladu s ustanovením § 647 občanského zákoníku[2].
Dohodou o mimosoudním jednání, jakožto překážkou v běhu prekluzivní lhůty pro napadení (nejen) výpovědi, a jejími náležitostmi se nedávno zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 565/2024 ze dne 10. 12. 2024.
Úvod
Jedním z klíčových institutů pracovního práva je ochrana zaměstnanců před neplatným rozvázáním pracovního poměru. Zaměstnanec, který se domnívá, že jeho pracovní poměr byl rozvázán neplatně, má možnost obrátit se na soud. Důležité však je, že pro podání žaloby platí prekluzivní lhůta dvou měsíců.
Prekluzivní lhůta a její význam
Prekluzivní lhůta znamená, že po jejím uplynutí nelze dané právo uplatnit. Jinými slovy, pokud zaměstnanec nepodá žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru včas, jeho nárok zaniká a soud takovou žalobu odmítne jako opožděnou.
Dvouměsíční lhůta je poměrně krátká, což má vést k právní jistotě zaměstnavatelů i zaměstnanců. Zároveň je ale potřeba zohlednit situace, kdy se strany snaží situaci řešit nejprve mimosoudně, což může nějakou dobu trvat. To řeší právě výše zmíněné ustanovení § 647 občanského zákoníku, které stanoví: „V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.“
Skutkové okolnosti případu
Zaměstnanec Ing. D. M. I. dne 28. června 2021 podepsal pracovní smlouvu s Ministerstvem zahraničních věcí s plánovaným nástupem 7. července 2021. Podle smlouvy měl být vyslán na zastupitelský úřad do Káhiry, přičemž do odjezdu pracoval na dočasné pozici. Součástí smlouvy byla také tříměsíční zkušební doba.
Ministerstvo během zkušební doby (po necelých třech týdnech práce) pracovní poměr s Ing. D. M. I. zrušilo s účinností k 6. srpnu 2021. Zrušení pracovního poměru ve zkušební době mu bylo doručeno 2. srpna 2021. Hned 6. srpna 2021 navštívil Ing. D. M. I. lékaře, který mu zpětně od 2. srpna 2021 vystavil neschopenku.
Prakticky ihned potom Ing. D. M. I. kontaktoval svého ředitele a pokoušel se s ním situaci řešit. Ten ho odkázal na ředitele Diplomatického servisu, kterého Ing. D. M. I. rovněž kontaktoval. O reakci žádal také ředitelku personálního odboru, která mu však nereagovala. Vše eskaloval až ke státnímu tajemníkovi, se kterým se sešel osobně u kávy. Státní tajemník údajně Ing. D. M. I. sdělil, že uznává jeho právo, ale nedá se s tím nic dělat.
Po neúspěšných jednáních podal Ing. D. M. I. dne 9. února 2022 žalobu na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Ministerstvo zahraničních věcí se bránilo tím, že žaloba měla být podána nejpozději do dvou měsíců od skončení pracovního poměru, a že ji Ing. D. M. I. podal až po půl roce.
Ing. D. M. I. však argumentoval tím, že mezi ním a ministerstvem existovala dohoda o mimosoudním jednání, že po dobu jednání lhůta neběžela a žaloba byla podána včas.
Ministerstvo ale existenci jakékoli dohody odmítlo. Tvrdilo, že žádná jednání neprobíhala, pouze jednostranná komunikace ze strany Ing. D. M. I., a že ministerstvo nikdy neprojevilo vůli takovou dohodu uzavřít či řešit spor smírnou cestou.
Rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu
Obvodní soudu pro Prahu 1 dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně a rozhodl o jejím zamítnutí. Ing. D. M. I. se sice bránil tím, že s Ministerstvem zahraničních věcí vedl jednání o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nicméně soud konstatoval, že žalobce uzavření dohody o mimosoudním řešení sporu neprokázal.
Neúspěch Ing. D. M. I. pokračoval i u Městského soudu v Praze, kam se odvolal. Ačkoli odvolací soud přistoupil k podrobnějšímu přezkoumání celé situace, závěr byl stejný – žádná dohoda o mimosoudním jednání mezi Ing. D. M. I. a Ministerstvem zahraničních věcí nebyla prokázána. Prvostupňové rozhodnutí tedy bylo potvrzeno. Ing. D. M. I. se dovolal k Nevyššímu soudu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud se v projednávané věci zabýval otázkou, za jakých podmínek se uplatňuje překážka v běhu prekluzivní lhůty dle § 647 občanského zákoníku, a zda byly tyto podmínky splněny v případě dvouměsíční lhůty pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru dle § 72 zákoníku práce.
K náležitostem dohody o mimosoudním jednání Nejvyšší soud uvedl: „Zákon nestanoví, jaké náležitosti má obsahovat dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z., ani v jaké formě má být uzavřena […]. Za dohodu ve smyslu ustanovení § 647 o. z. je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá (je patrná) shodná (oboustranná) vůle stran (věřitele a dlužníka) vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu. Taková dohoda může být uzavřena nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.). Dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. však není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, jejímž obsahem je pouze informování druhé strany o konečném (další jednání a jakékoli smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva (námitek proti tomuto právu)“.
Z toho vyplývá, že dohoda o mimosoudním jednání nemusí mít vždy formální (např. písemnou) podobu. Stačí, aby strany zahájily neformální jednání s cílem vyřešit situaci.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby byla žalobci poskytnuta možnost doplnit důkazní řízení. Soudy nižších stupňů se nyní budou muset zabývat veškerou korespondencí a vyslechnout svědky, aby zjistily, zda mezi stranami došlo, či nedošlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání.
Praktické dopady
Zaměstnanci
- Pokud se zaměstnanec domnívá, že jeho propuštění bylo neplatné, neměl by odkládat podání žaloby.
- Pokud probíhají jednání se zaměstnavatelem, ale nedošlo k prokazatelnému uzavření dohody o mimosoudním řešení, je vhodné zvážit podání žaloby.
- Je vhodné uchovávat důkazy o probíhajících jednáních (například e-mailovou komunikaci), které mohou prokázat existenci mimosoudního jednání.
Zaměstnavatelé
- Při komunikaci s bývalým zaměstnancem po skončení pracovního poměru je vhodné dbát na to, aby nevznikl nesprávný dojem o ochotě uzavřít dohodu o mimosoudním jednání.
- Pokud není záměrem uzavřít dohodu o mimosoudním jednání a zaměstnavatel trvá na skončení pracovního poměru, měl by to jasně uvést v písemné komunikaci se zaměstnancem.
- Je vhodné uchovávat dokumentaci o průběhu jednání.
Závěr
Případ Ing. D. M. I. ukazuje, že neformální komunikace mezi zaměstnavatelem a (bývalým) zaměstnancem může mít zásadní právní důsledky. Pokud zaměstnanec po skončení pracovního poměru vyvíjí aktivitu směřující k řešení jeho situace a zaměstnavatel na tuto iniciativu jakkoli reaguje, může se jednat o mimosoudní jednání, které staví běh prekluzivní lhůty. Zaměstnavatelé by si proto měli být vědomi rizika prodloužení lhůty pro podání žaloby.
Mgr. Peter Perniš
Advokát
Mgr. Valerie Cermanová,
advokátní koncipientka
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
[1] Ustanovení § 72 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
[2] Zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Peter Perniš, Mgr. Valerie Cermanová (Aegis Law) 13.03.2025
Provozovatel e-shopu Rohlik.cz uspěl u NSS: Případ údajného švarcsystému musí soud posoudit znovu!
Rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 16. dubna 2025 ve věci společnosti Velká Pecka s.r.o., provozovatele e-shopu Rohlík.cz, proti Státnímu úřadu inspekce práce je významným příspěvkem do diskuse o hranicích legální spolupráce mezi obchodními společnostmi a fyzickými osobami pracujícími na živnostenský list a nedovoleným výkonem závislé práce mimo základní pracovněprávní vztah, tzv. švarcsystémem. NSS v tomto případě zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc k novému projednání, přičemž důrazně upozornil na nutnost důkladného a individuálního posouzení všech okolností a námitek v takto složitých případech.
Pozadí případu
Velká Pecka s.r.o. byla Oblastním inspektorátem práce pro hlavní město Prahu uznána vinnou z umožnění výkonu nelegální práce osmi osobám, které pro ni doručovaly zboží jako kurýři na základě rámcových smluv. Správní orgány dospěly k závěru, že činnost těchto kurýrů naplňuje znaky závislé práce podle zákoníku práce, a tedy že se jedná o tzv. švarcsystém. Za tento přestupek byla společnosti uložena pokuta ve výši 2,5 milionu Kč.
Velká Pecka s.r.o. se bránila verdiktu správních orgánů žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „Městský soud“), leč neúspěšně. Následně proto podala i kasační stížnost k NSS. Ve stížnosti především namítala, že (i) kurýři nebyli povinni vykonávat práci osobně ani soustavně, (ii) mohli využívat subdodavatele a (iii) sami si určovali rozsah a dobu práce. Dále argumentovala, že fakturace odměny nebyla pravidelná. Z těchto důvodů dovozovala, že vztah nebyl vztahem závislé práce, ale samostatného podnikání. V kasační stížnosti také namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí Městského soudu, který se podle ní nedostatečně vypořádal se všemi jejími námitkami.
Klíčové body rozhodnutí NSS
1. Nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu
NSS dal stěžovatelce za pravdu, když shledal, že se Městský soud dostatečně nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně. Soud pouze obecně schválil závěry správních orgánů, aniž by podrobně rozebral, proč považuje jednotlivé argumenty společnosti Velká Pecka s.r.o. za nedůvodné. Na řadu námitek Městský soud reagoval pouze „obecným aprobováním správnosti postupu žalovaného, aniž by konkrétně zdůvodnil, proč je nebylo lze shledat důvodnými.“ Stěžovatelka na 28 stránkách žaloby obsáhle namítala, proč jsou závěry správních orgánů nesprávné, avšak Městský soud se s těmito námitkami vypořádal na pouhé 4 stránky a na zcela konkrétní otázky odpovídal velmi obecně, aniž by se vypořádal s jádrem argumentace. Takový postup je podle NSS v rozporu s požadavkem na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí a právem na spravedlivý proces. Městský soud navíc „aplikoval povětšinou skutečnosti, které svědčí ve prospěch naplnění jednotlivých znaků závislé práce, aniž by vypořádal skutečnosti, které naplnění znaků závislé práce vyvrací, resp. svědčí spíše o živnostenské (nezávislé) povaze.“ Stěžovatelka přitom přednesla řadu stěžejních argumentů, včetně judikatury NSS, které mohou naznačovat výkon činností tzv. obojetné povahy. Z těchto důvodů došel NSS k závěru, že „pokud rozhodnutí soudu v odůvodnění nereflektuje námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to za následek jeho nepřezkoumatelnost.“
2. Povinnost individuálního posouzení tzv. obojetných činností
NSS zdůraznil, že u činností, které lze vykonávat jak v pracovním poměru, tak jako samostatně výdělečnou činnost (tzv. obojetné činnosti), je třeba vždy individuálně posoudit, „jak moc je osoba vykonávající práci pro jinou osobu na této osobě (ne)závislá, a to z osobního, právního i hospodářského hlediska.“ Typickými znaky závislé práce jsou pak osobní výkon práce, vztah nadřízenosti a podřízenosti, výkon práce jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatel, a na jeho odpovědnost a ekonomická závislost.
NSS poukázal na to, že kurýři měli podle zjištění možnost plánovat si práci včetně přestávek v práci sami, přijímat či odmítat zakázky. Kurýři neměli podle rámcové smlouvy povinnost uzavřít dílčí smlouvu a dílčí zakázky plnili dobrovolně a nepravidelně. Tyto skutečnosti Městský soud dostatečně nevyhodnotil. V souvislosti s osobním výkonem se Městský soud dostatečně nevypořádal ani s námitkami souvisejícími s možností kurýrů sjednat si pro výkon činnosti subdodavatele (což obecně rámcová smlouva připouští), když v tomto případě pouze odkázal na poměrně obsáhlé články rámcové smlouvy.
3. Materiální přístup a význam důkazů
NSS upozornil, že při posuzování švarcsystému je třeba vycházet z materiálního pohledu na skutečný obsah a fungování vztahu, nikoli jen z formálních znaků smluv. Rozhodující je, zda ve skutečnosti šlo o závislou práci, nebo o samostatné podnikání.
Význam rozhodnutí pro praxi
Rozhodnutí NSS neznamená, že by Velká Pecka s.r.o. byla zproštěna odpovědnosti – věc se vrací k novému projednání. NSS však jasně stanovil, že se soudy musí v obdobných případech pečlivě a konkrétně vypořádat se všemi argumenty účastníků řízení a provést individuální posouzení všech okolností. Pouhé obecné odkazy na předchozí rozhodnutí správních orgánů či obecné znaky závislé práce nestačí.
NSS zároveň opětovně potvrdil, že švarcsystém nelze dovozovat toliko na základě existence dílčích znaků závislé práce tím spíše, jsou-li současně přítomny prvky, které naopak svědčí proti závislé práci. Vztah je nezbytné posoudit komplexně dle faktického stavu (jak ve skutečnosti spolupráce funguje) a teprve v souhrnu lze učinit závěr o tom, zda se jde či nejde o závislou práci ve smyslu § 2 zákoníku práce. Stěžejní prvek pro posouzení povahy spolupráce je míra závislosti (osobní, právní a hospodářská) fyzické osoby vůči dané společnosti. Významné pro celkové zhodnocení je přitom i vnímání spolupráce z pohledu dotčené fyzické osoby, která poskytuje své služby společnosti.
Tento rozsudek je důležitým pro budoucí případy, kdy bude zpochybňována hranice mezi závislou prací a podnikáním na živnostenský list. NSS tímto rozhodnutím posiluje ochranu práva na spravedlivý proces a vyžaduje, aby soudy i správní orgány šly do hloubky a věnovaly pozornost všem relevantním skutečnostem.
Závěr
Rozhodnutí NSS v případu Velká Pecka s.r.o. podtrhuje, že hranice mezi závislou prací a podnikáním není vždy zřejmá a že tzv. švarcsystém nelze posuzovat mechanicky. Soudy musí důkladně analyzovat konkrétní podmínky spolupráce a vypořádat se s argumenty obou stran. Pro širokou veřejnost je tento případ příkladem toho, jak složité může být rozlišit mezi zaměstnaneckým a podnikatelským vztahem, a jak důležitá je pečlivá práce soudů při ochraně práv všech účastníků řízení.
Rozsudek NSS ze dne 16. dubna 2025 sp. zn. 7 Ads 344/2024
Mgr. Roman Lukáč,
advokát, partner
Chrenek, Toman, Kotrba advokátní kancelář spol. s r.o.
Těšnov 1/1059
110 00 Praha 1
Tel: +420 221 875 402-9
E-mail: kancelar@chtk.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Roman Lukáč (Chrenek, Toman, Kotrba) 29.05.2025
Praktické otázky spojené s vymezením pojmu spotřebitele.
Problematika ochrany spotřebitele je v dnešní době komplexní a je nezbytné ji zohlednit v širokém množství soukromoprávních vztahů. Jakkoli panují k tomuto přístupu velmi rozdílné názory, je nutné vycházet ze stále posilující ochrany spotřebitele. Nejedná se přitom jen o základní úpravu obsaženou, pokud jde o soukromoprávní aspekty, v zákoně 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „OZ“) a ve vztahu k veřejnoprávní ochraně spotřebitele v zákoně 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
Požadavky týkající se ochrany spotřebitele jsou obsaženy také v dalších předpisech. Jedním z těch, s nimiž se lze v praxi setkat nejčastěji, je zákon 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZSU“).
Tento předpis vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn.[1]
Zákon přitom stanovuje nikoli nezanedbatelné informační povinnosti a povinnost posoudit před uzavření m smlouvy úvěruschopnost spotřebitele. Porušení naposledy zmiňované povinnosti je sankcionováno absolutní neplatností, k níž se přihlíží ex officio.[2] Plnění uvedených povinností je pro poskytovatele úvěru spojeno s administrativní zátěží a náklady. Lze tedy chápat snahu o jednoznačné vymezení pojmu spotřebitele, která by zaručovala, že ochrany se dostane toliko těm osobám, ve vztahu k nimž to bylo zamýšleno. V praxi se ale ukazuje, že posouzení, zda určitá osoba vystupuje v postavení spotřebitele či nikoli, nemusí být vždy jednoznačné.
Úprava ZSÚ samostatnou definici pojmu spotřebitel neobsahuje. Předcházející právní úprava představovaná zákonem 145/2010 Sb. vymezovala osobu spotřebitele jako fyzickou osobu, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.[3] Skutečnost, že zákonodárce v ZSÚ od definice osoby vystupující v postavení spotřebitele upustil, je třeba vnímat kladně. Každá nová definice jednoho a téhož pojmu s sebou nese riziko snahy o zcela autonomní výklad vymezující se vůči již existující obecné rozhodovací praxi. Právě v případě ZSÚ není k takovému přístupu důvod.
V plném rozsahu se tedy uplatní vymezení spotřebitele vycházející z OZ, podle něhož je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.[4] Definiční vymezení pojmu spotřebitele obsažené v OZ se užije i přesto, že ochrana spotřebitele dle ZSÚ vykazuje i určité veřejnoprávní rysy a v úvahu by tak připadala také aplikace § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kde je daný pojem vymezen pro účely veřejnoprávní ochrany spotřebitele. Jedná se ale o teoretickou otázku, když obě definice jsou plně kompatibilní a vedou k jednomu a témuž vymezení osoby spotřebitele.
Pojem spotřebitele v českém právu
Budeme-li vycházet z § 419 OZ, je definice spotřebitele postavena na následujících charakteristických znacích:
- Jedná se o fyzickou osobu;
- daná osoba jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání; a
- na druhé straně závazkového vztahu stojí podnikatel, tedy osoba, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.[5]
Jakkoli je tato definice na první pohled jasná, objevuje se v praxi značné množství situací, kdy je postavení určité osoby sporné.
Rozhodovací praxe se ustálila na výkladu a dovozuje, že spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své podnikatelské činnosti.[6] K definici, podle níž je spotřebitele nutno chápat jako osobu jednající pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, se NS přihlásil také v dalších rozhodnutích.[7] Jestliže je jsou výše uvedené znaky naplněny a tedy dotčená osoba jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně za úplatu, je nerozhodné, že předmět plnění je hodnotný a že tato osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti.[8] Žádné změny v tomto směru nepřinesla ani rekodifikace soukromého práva v České republice.[9]
Pro kvalifikaci určité osoby jako spotřebitele postačí, uzavře-li smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti s tím, že ostatní okolnosti jsou nerozhodné.[10] Předmětem posouzení v citovaném rozhodnutí byla situace, kdy došlo k uzavření smlouvy mezi fyzickou osobou s brokerskou společností, přičemž dotčená osoba měla s investicemi zkušenosti. Dle soudů nemá na posouzení postavení spotřebitele vliv, že fyzická osoba v jiných závazkových vztazích vystupuje jako podnikatel, má obecně podnikatelské zkušenosti (i značné), případně disponuje dostatečnými znalostmi, které jí staví s protistranou (podnikatelem) do rovného postavení. Postavení osoby jako spotřebitele se vždy posuzuje výhradně ve vztahu k dotčenému právnímu jednání.
Pro postavení spotřebitele je rozhodující výhradně účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že osoba vystupující jako spotřebitel disponuje obecně podnikatelským oprávněním, je pro posouzení jejího právního postavení ve smluvním vztahu s jiným podnikatelem irelevantní. Pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo zda jedné z nich náleží ochrana spotřebitele, je určující podstata takového vztahu a nikoli to, zda určitá osoba v jiných závazkových vztazích vystupuje jako podnikatel.[11]
Byly vysloveny závěry, podle nichž institut spotřebitele je nutno vykládat restriktivně s ohledem na postavení této osoby v určité smlouvě, tedy s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoli s ohledem na subjektivní postavení dané osoby, neboť jednu a tutéž osobu lze považovat za spotřebitele v rámci některých transakcí a jako podnikatelský subjekt v rámci jiných transakcí.[12] V konkrétních závazkových vztazích tak může jako spotřebitel vystupovat i osoba, která je obecně známá svými rozsáhlými podnikatelskými aktivitami, a to za předpokladu, že se jich dotčený závazkový vztah žádným způsobem netýká.
Rozlišení mezi podnikatelským a soukromým účelem smlouvy se děje vždy individuálně. Postavení spotřebitele byla například přiznáno osobě, která uzavřela pojistnou smlouvu v postavení subjektu podnikajícího na základě živnostenského oprávnění, přičemž pojistná smlouva byla uzavřena v návaznosti na podnikatelskou činnost této osoby.[13] Soud dovodil, že bylo-li účelem předmětné smlouvy zajistit dané osobě tok prostředků k osobní obživě pro případ onemocnění, zranění či jiného důvodu pracovní neschopnosti, není pochyb o tom, že uzavřela pojistnou smlouvu jako spotřebitel, tj. mimo rámec své obchodní či podnikatelské činnosti.
Postavení spotřebitele nelze přiznat osobě, která v okamžik právního jednání nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, ale dotčené jednání s budoucí podnikatelskou činností souvisí. Ochrana spotřebitele je neodůvodněná v situaci, kdy daná osoba uzavře smlouvu za účelem své (byť až do budoucna plánované) profesionální nebo podnikatelské činnosti.[14] Budoucí povaha určité činnosti nikterak nemění její podnikatelskou povahu.[15]
Pokud jde o smlouvy (právní jednání), které mají tzv. smíšený charakter, tj. jedná se o smlouvy sloužící částečně k soukromým a částečně k podnikatelským účelům, platí, že osoba, jež takovou smlouvu uzavřela, nemá právo dovolávat se ochrany vyplývající pro ni z postavení spotřebitele, ledaže je podnikatelský účel natolik okrajový, že má zanedbatelnou úlohu v celkovém kontextu dotčené transakce. Skutečnost, že nepodnikatelská stránka převažuje, nemá v tomto ohledu žádný vliv.[16] Přestože tyto závěry byly vysloveny rozhodnutí týkajícím se mezinárodní soudní příslušnosti (konkrétně Bruselské úmluvy), je nutné zohlednit restriktivní přístup, který se ve vztahu k ochraně spotřebitel uplatňuje.
Platí, že použití ochrany spotřebitele nelze rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná (tj. na osoby, které spotřebitelem nejsou a jsou např. pouze slabší smluvní stranou).[17]
Samostatnou otázku představuje správa vlastního majetku, kterou je ale nutné striktně odlišovat od podnikatelské činnosti, a to i přesto, že se může jednat o soustavnou výdělečnou činnost vykonávanou na vlastní účet a na vlastní odpovědnost za účelem zisku. Typicky jde o investice (do cenných papírů i dalších věcí), pořizování nemovitostí, zakládání obchodních korporací atd. To samotné, přestože se tak činí soustavně za účelem dosažení zisku, nevylučuje, že jde o jednání spotřebitele.[18] Tyto závěry potvrdila také rozhodovací praxe.[19]
Specifika ZSÚ
Přestože se popsané principy při výkladu ZSÚ plně uplatní, je potřebné zohlednit, že tato úprava představuje transpozici odpovídajících evropských předpisů. Konkrétně zapracovává tzv. CCD[20] a MCD[21] směrnice.
Směrnice MCD definici spotřebitele neobsahuje a v ustanovení čl. 4 bod 1 odkazuje na směrnici CCD. Dle ní je spotřebitelem fyzická osoba, která při operacích, na něž se tato směrnice vztahuje, jedná za účelem nesouvisejícím s její živností, podnikáním nebo povoláním (čl. 3 písm. a) tohoto předpisu). Jedná se o definici, která je v souladu s popsaným obecným soukromoprávním vymezením osoby spotřebitele dle českého práva. Tato definice zůstává zachována také ve směrnici CCD 2,[22] jejíž transpozice se v současné době připravuje.[23]
Autonomní vymezení pojmu spotřebitele nelze dovozovat ani z bodu 12 preambule směrnice MCD, podle něhož je-li smlouva mající dvojí účel uzavřena za účelem spadajícím částečně do živnosti, podnikání nebo povolání dané osoby a částečně mimo ně a je-li význam této živnosti, podnikání nebo povolání natolik omezený, že v celkových souvislostech smlouvy nepřevažuje, měla by být tato osoba rovněž považována za spotřebitele.
Na základě uvedeného by se mohlo zdát, že MCD směrnice posuzuje spotřebitelský nebo podnikatelský charakter smlouvy podle toho, který účel (zda soukromý nebo podnikatelský) převažuje. Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku SD EU ve věci C-464/01, v obecné rovině není pro odmítnutí ochrany spotřebitele nezbytné, aby podnikatelský účel převažoval. Postačuje, nelze-li jej při zohlednění všech skutečností považovat za zcela okrajový. Přesto je možné uzavřít, že ani MCD směrnice obecnou definici spotřebitele nijak nemění. Anglická verze MCD směrnice používá ve zmiňovaném ustanovení výraz predominant, což neznamená jen převažující ve smyslu rozsahu, ale také rozhodující (významný, hlavní, důležitý). Německá jazyková verze odkazuje na podnikatelský účel, který je von überwiegender Bedeutung (má převažující / většinový význam). I zde se tedy uplatní výklad, podle něhož ochrana spotřebitele náleží jen tam, kde podnikatelský účel není zcela bezvýznamný.
I při zohlednění popsaných výkladových pravidel nastávají v režimu ZSÚ výkladové problémy. Jedním z nejvyužívanějších spotřebitelských úvěrů je úvěr sjednaný za účelem pořízení nemovitosti. Nemusí se přitom jednat o nemovitosti sloužící k uspokojení vlastních bytových potřeb, u nichž o soukromém charakteru daného právního jednání, a tedy nutnosti aplikace ZSÚ, není pochyb. Nemovitosti určené k bydlení jsou ale pořizovány s úmyslem jejich dalšího pronájmu, ať již soukromě nebo prostřednictvím k tomu určených platforem, jako je Airbnb. Stranou ponechat nelze ani komerční nemovitosti.
Stanovení, kdy je v tomto případě hypoteční úvěr úvěrem spotřebitelským, nemusí být vždy jednoznačné.
V prvé řadě je nezbytné rozlišovat mezi nemovitostmi určenými k bydlení a nebytovými prostory. MCD směrnice dopadá výhradně ve vztahu k nemovitostem určeným k individuálnímu bydlení. Stále je sice nutné vycházet z definice spotřebitele, když pořízení více nemovitostí k podnikatelské činnosti spočívající k jejich dalšímu pronajímání nemůže definičně spadat do soukromého jednání podnikatele, nejedná se ale o jediné kritérium.
Bytové prostory
Koncepce MCD směrnice nepovažuje koupi více nemovitostí určených k bydlení a vlastněných jednou fyzickou osobou, výslovně pořízených za účelem jejich pronájmu, za jednání podnikatele. Pokud by pronájem takových nemovitostí byl podnikáním, znamenalo by to, že úvěr za účelem pořízení nemovitosti k bydlení určené výhradně k pronájmu (tzv. buy-to-let) by byl automaticky z působnosti směrnice MCD vyloučen, což není.[24] MCD směrnice popsané jednání chápe ve smyslu správy vlastního majetku či soukromých investic, kterému spotřebitelská ochrana náleží. MCD směrnice toliko poskytuje členským státům možnost úvěry poskytnuté za tímto účelem při transpozici z působnosti úpravy spotřebitelského úvěru vyloučit.[25] Česká republika této možnosti nevyužila.
Důvodem tohoto přístupu je přesvědčení, že smlouvy o úvěru na nemovitost, již nemá obývat jakožto dům, byt nebo jiné obydlí spotřebitel nebo jeho rodinný příslušník a která je jakožto dům, byt nebo jiné obydlí obývána na základě nájemní smlouvy, vykazují rizika a rysy, které jsou od standardních smluv o úvěru odlišné, a mohou tudíž vyžadovat přizpůsobenější rámec. Vycházelo se z toho, že členské státy by proto měly mít možnost tyto smlouvy o úvěru z MCD směrnice vyloučit, pokud pro ně je nebo bude zaveden náležitý vnitrostátní rámec.[26]
Přestože se v praxi může zdát, že pronájem více nemovitostí určených k bydlení představuje činnost provozovanou na vlastní účet a odpovědnost, za účelem zisku a zpravidla soustavně, a tedy podnikání, při zohlednění MCD směrnice musí poskytovatel hypotéčního úvěru vycházet ze soukromé povahy takového jednání.
Výjimku by mohla představovat situace, kdy by nebylo pochyb o podnikatelském charakteru nabytí nemovitostí. Ten může spočívat zejména v samotném provozování podnikatelské činnosti v získaných nemovitostech. Teoreticky si lze představit dovození podnikatelského charakteru v individuálním případě, pokud by si fyzická osoba pořídila např. větší množství[27] nemovitostí a jejich pronájem by byl jedinou výdělečnou činností této osoby, která by se záležitostem spojeným s pronájmem také plně věnovala, Muselo by se ale jednat o zcela jednoznačnou situaci.
Nebytové prostory
Správu vlastního majetku může ale může představovat i pořízení nebytových prostor. Bude-li kupující takovou nemovitost sám provozovat či se na jejím provozu podílet, nevznikají pochybnosti o tom, že nejedná v pozici spotřebitele a úprava ZSÚ se vůči němu neuplatní. Je-li komerční nemovitost pořízena za účelem jejího dalšího pronájmu, jedná se o typickou situaci, kdy bude namístě posoudit všechny relevantní skutečnosti. V závislosti na nich může mít pronájem nebytových prostor výhradně soukromý charakter, ale může být dána i souvislost s výdělečnou činností kupujícího. Rozhodujícím kritériem bude obecné vymezení pojmu spotřebitele.
Investice do obchodních korporací
Další variantou úvěru, jehož charakter nemusí být jednoznačný, představuje nabytí obchodního podílu či akcií v obchodní korporaci. Rozhodovací praxe se postavením fyzické osoby při nakládání s podílem v obchodní korporaci rozsáhle zabývá, a to zejména ve vztahu ke společnostem s ručením omezeným. Rozhodovací praxi, resp. v ní obsažené principy je možné analogicky vztáhnout také na akciové společnosti, a dle jejich povahy případně i na další právnické osoby.
Soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem.[28] Zásadním rozhodnutím řešícím danou problematiku je rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 7/2014, z 22. 07. 2015. Soud dovodil, že fyzická osoba (společník společnosti s ručením omezeným) vystupovala při nakládání s podílem v pozici nepodnikatele – neprofesionála jednajícího mimo rámec své obchodní nebo podnikatelské činnosti.
Vychází se z toho, že právnická osoba založená za účelem podnikání má samostatnou způsobilost mít práva a povinnosti a svou činnost provádí vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Z toho se dovozuje, že činnost směřující k dosažení zisku vyvíjí tato právnická osoba, a nikoliv její společníci. Práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti vykonávají společníci pouze prostřednictvím odpovídajících orgánů v rozsahu a způsobem uvedeným ve společenské smlouvě. Činnost společníka při jednání valné hromady společnosti nelze ale považovat za výdělečnou činnost, která by byla shodná s (podnikatelským) předmětem činnosti obchodní korporace, na které se daná osoba podílí.
Právnická osoba je proto samostatným subjektem odlišným od jejích společníků. Tento subjekt nelze ztotožňovat s osobami, které ji založily nebo které do ní později vstoupily. Pokud jde o kapitálové společnosti, majetkový prospěch společníka je vyjádřen podílem ze zisku společnosti, který je možné chápat jako výnos vkladu společníka do společnosti, jehož výše je závislá na výši zisku společnosti.
Zahraniční rozhodovací praxe se k poskytování ochrany spotřebitele v těchto případech staví restriktivněji a zohledňuje profesionální nebo podnikatelskou vazbu osoby na obchodní společnost, například ve formě jednatelství nebo většinového podílu. Předpokládá se, že tyto případy mohou představovat výdělečnou činnost dané osoby se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Osobu vykonávající svou činnost zprostředkovaně prostřednictvím svého podílu ve společnosti lze poté jen stěží považovat za spotřebitele.
Uplatňuje se výklad, podle něhož samotný podíl ve společnosti, který je možné označit jako čistou finanční investici, aniž by měl dotčený společník relevantní vliv na obchodní vedení společnosti, nezakládá postavení takového společníka jako podnikatele, když samotný kapitálový vklad nepředstavuje podnikatelské jednání. Rakouský OGH (Nejvyšší soudní dvůr) v rozhodnutí ze dne 09. 08. 2006 vydaném pod sp. zn. 4 Ob 108/06w dovodil, že u čisté finanční investice chybí souvislost se závodem a podnikatelskou činností společnosti a s nimi spojeným jednáním společníka. Vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě se jednalo přesně o popsanou situaci, nepovažoval již rakouský OGH za potřebné přesně vymezovat hranici, kdy je společníka možné za podnikatele považovat. Dle OGH má zapojení společníka do činnosti společnosti na jeho postavení vliv a je nutné jej v takovém případě považovat za podnikatele.
Podrobnějším vymezením podmínek, za nichž je možné považovat společníka za jednatele, se rakouský OGH zabýval v rozhodnutí sp. zn. 7 Ob 266/06b, ze dne 14. 02. 2007. Byly vysloveny závěry, že rozhodná je faktická rozhodovací činnost společníka, tj. jeho současné působení jakožto jednatele. Bylo argumentováno, že v případě, kdy společník disponuje takovým podílem, který mu umožňuje plné rozhodování o společnosti a současně jako statutární orgán s plným jednatelským oprávněním, zajišťuje její podnikatelskou činnost, není to vklad společníka, který by bylo nutné chápat jako pouhou investici a prostředek, který společnost využívá ke své podnikatelské činnosti, ale naopak je to společnost, na kterou je nutné pohlížet jako na prostředek využívaný společníkem / jednatelem k jeho podnikatelské činnosti. Zmínit lze také rozhodnutí rakouského OGH sp. zn. 2 Ob 169/11h, ze dne 24. 04. 2012, v němž byly popisované závěry potvrzeny a rozvedeny.
Obdobný přístup zastává také SD EU.[29] Vyslovil závěr, že, že Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory se použije na smlouvu, jež se týká přistoupení spotřebitele k uzavřenému nemovitostnímu fondu ve formě osobní společnosti, pokud účelem takového přistoupení není především členství v uvedené společnosti, ale finanční investice. Výkladem á contrario lze analogicky dovodit, že tam, kde není účelem nabytí podílu v korporaci jen kapitálová investice, ale nabyvatel má v úmyslu podílet se na činnosti korporace a jejím prostřednictvím podnikat, ochrana spotřebitele se neuplatní.
Dále se danou problematikou zabýval SD EU v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci C 419/11, Česká spořitelna, a. s. v. Gerald Feichter. Konstatuje se, že čl. 15 odst. 1 Nařízení Brusel I musí být vykládán tak, že fyzická osoba mající úzké profesionální nebo podnikatelské vazby na společnost, například ve formě jednatelství nebo většinového podílu na společnosti, nemůže být považována za spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení, pokud poskytuje směnečné rukojemství za vlastní směnku vystavenou k zajištění závazků této společnosti ze smlouvy o úvěru. Tento závěr byl učiněn i při vědomí toho, že závazek směnečného rukojmího má abstraktní povahu, a je tedy nezávislý na závazku výstavce směnky, za kterého se směnečný rukojmí zaručil. Bylo dovozeno, že na směnečné rukojemství fyzické osoby poskytnuté v rámci vlastní směnky vystavené za účelem zajištění závazků obchodní společnosti nemůže být nahlíženo tak, že bylo poskytnuto mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, pokud tato fyzická osoba má úzké profesionální nebo podnikatelské vazby na uvedenou společnost.
V České republice se tento přístup neuplatní. Platí, že ani úzká profesionální nebo podnikatelská vazba na obchodní společnost nečiní z fyzické osoby podnikatele. To by musely být naplněny předpoklady v § 420 nebo 421 OZ.[30]
Poskytovatelům či zprostředkovatelům spotřebitelských úvěrů lze tedy doporučit, aby v každém jednotlivém případě pečlivě zkoumali poměry žadatelů o úvěr a účel, k němuž má úvěr sloužit. V opačném riziku se vystavují riziku značných sankcí vyplývajících z ZSÚ, včetně neplatnosti smluv uzavřených s osobami, jimž měla ochrana spotřebitele náležet.
Mgr. Tereza Profeldová
LEGALITÉ advokátní kancelář s.r.o.
Václavská 12
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 200 700
e-mail: office@legalite.cz
[1] Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 147/2021, z 10. 01. 2022.
[2] Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 147/2021, z 10. 01. 2022.
[3] Ustanovení § 3 písm. a) citovaného předpisu.
[4] Srov. také důvodovou zprávu k OZ, která odkazuje na německou a nizozemskou úpravu vycházející z totožných principů. Stejně tak je tato definice v souladu s příslušnými evropskými směrnicemi a trendy na nadnárodní úrovni (např. Draft Common Frame of Reference).
[5] Ustanovení § 420 odst. 1 OZ.
[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR (dále též „NS“) sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, z 24. 06. 2014.
[7] Např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, z 2. 12. 2018.
[8] Rozsudek NS sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, z 25. 06. 2014.
[9] Rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 2666/2017 z 25. 07. 2018.
[10] Rozsudek SD EU z 03. 10. 2019 ve věci C-208/18, J. Petruchová v. FIBO Group Holdings Limited, na který NS dne 26. 11. 2019 navázal (v téže věci) usnesením sp. zn. 30 Cdo 3918/2017.
[11] Usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 158/2021, z 23. 02. 2021.
[12] Rozsudek SD EU z 25. 01. 2018 ve věci C-498/16, Maximilian Schrems v. Facebook Ireland Limited.
[13] Rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 864/2008, z 05. 08. 2008.
[14] Usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, z 12. 11. 2019.
[15] Rozsudek SD EU z 14. 02. 2019 ve věci C-630/17, Anica Milivojević v. Raiffeisenbank St. Stefan-Jagerberg-Wolfsberg eGen.
[16] Rozsudek SD EU ze dne 20. 01. 2005 ve věci C-464/01, Johann Gruber v. Bay Wa AG.
[17] K tomu např. rozsudek SD EU z 05. 12. 2013 ve věci C-508/12, Walter Vapenik v. Josef Thurnerov, rozsudek ESD z 22. 11. 2001, ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99, Idealservice nebo rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, z 12. 12. 2018.
[18] HULMÁK, Milan. § 419 [Pojem spotřebitele]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1310, marg. č. 26.
[19] Usnesení NS sp. zn. 29 NSČR 102/2017, z 30. 05. 2019.
[20] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.
[21] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010.
[22] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2225 ze dne 18. října 2023 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES.
[23] K odpovídajícím změnám ZSÚ by mělo dojít v roce 2026.
[24] Srov. SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 2 [Spotřebitelský úvěr]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 14.
[25] Ustanovení čl. 3 odst. 3 písm. b), umožňující tuto směrnici neuplatňovat na smlouvy o úvěru související s nemovitostí, jestliže smlouva o úvěru stanoví, že nemovitost nesmí spotřebitelem nebo jeho rodinným příslušníkem nikdy obývána jakožto dům, byt nebo jiné obydlí a má být jakožto dům, byt nebo jiné obydlí obývána na základě nájemní smlouvy.
[26] Bod 17 preambule MCD směrnice.
[27] V sousedních státech je hranice nastavena přibližně následujícím způsobem. Ve Spolkové republice Německo lze uvažovat o dosažení hranice v případě 7 až 10 trvajících pronájmů. Lze odkázat na rozhodnutí, v němž nebyl pronajímatel posouzen jako spotřebitel, když ve svých čtyřech nemovitostech propachtoval restauraci s dvěma byty, pronajal šest bytů a jeden rodinný dům a krátkodobě pronajímal devět apartmánů. Navíc, k činnosti využíval ředitelku apartmánového domu a měl dva byty pro zaměstnance. V Rakousku je orientační hranicí pět bytů – srov. HULMÁK, Milan. § 419 [Pojem spotřebitele]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1310, marg. č. 28.
[28] Rozsudky NS sp. zn. (i) 22 Cdo 103/2005, z 31. 01. 2006, (ii) 21 Cdo 4060/2007, z 10. 10. 2008 a (iii) 22 Cdo 1754/2009, z 09. 02. 2011, (iv) 29 Cdo 2830/2011, z 23. 10. 2012.
[29] Rozsudek z 15. 04. 2010 ve věci C‑215/08, E. Friz GmbH v. Carsten von der Heyden.
[30] HULMÁK, Milan. § 419 [Pojem spotřebitele]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1311, marg. č. 37.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Tereza Profeldová ( LEGALITÉ) 27.03.2025
Trestný čin poškození věřitele.
Statistiky [1] ukazují, že finanční kriminalita v podobě páchání trestného činu poškození věřitele vykazuje v posledních letech trvale rostoucí trend. Uvedené může být dáno také tím, že přibývá úpadkových situací dlužníků, v souvislosti s nimiž se lze mnohdy setkat se snahou vyvádět aktiva mimo sféru věřitelů. Daná skutková podstata má význam nejen při potírání finanční kriminality a nekalých praktik v oblasti podnikání, ale i v rámci kultivace finančního trhu a ochrany majetkových zájmů věřitelů.
Právní rámec
Trestný čin poškození věřitele upravuje § 222 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“). Spolu s dalšími skutkovými podstatami zakotvenými zejména v § 220 až 224 TZ, tvoří tzv. úpadkovou trestní agendu, jejímž cílem je chránit věřitele před úmyslným zkrácením jejich práv na plnění ze strany dlužníků či třetích osob. Ustanovení navazuje na právní úpravu
§ 256 zákona 140/1961 Sb., trestní zákon.
Účelem ustanovení je především ochrana integrity majetkových vztahů mezi věřiteli a dlužníkem, neboť podstatou trestného činu je „poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitelů, do něhož se nedostane odpovídajícího plnění z majetku dlužníka“[2].
Základní skutkové podstaty
Právní norma je rozdělena do čtyř odstavců, z nichž první dva obsahují základní skutkové podstaty.
První základní skutková podstata směřuje na případy, kdy pachatel trestného činu poškodí vlastního věřitele tím, že byť i jen částečně zmaří jeho uspokojení. V bodech a) až g) zákon uvádí taxativní výčet jednání, jimiž může ke zmíněnému zmaření dojít. Jsou jimi situace, kdy pachatel a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku; b) postoupí svou pohledávku, anebo převezme dluh jiného; c) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme; d) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek; e) předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti; f) předstírá splnění závazku, nebo g) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik.
Znění druhého odstavce cílí na případy, kdy se pachatel dopouští jednání, jehož důsledkem je byť i jen částečné zmaření uspokojení cizího věřitele. Skutkovou podstatu naplňuje osoba odlišná od dlužníka či osoby za něj jednající. Zákonodárce přitom možnosti protiprávního jednání zúžil na situace, kdy pachatel a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část majetku dlužníka, nebo b) k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má.
V obou případech je k naplnění znaků skutkové podstaty nezbytné, aby byla protiprávním jednáním na cizím majetku způsobena škoda nikoliv malá, tj. škoda dosahující nejméně 50.000 Kč[3].
Kvalifikované skutkové podstaty
Ve zbývajících odstavcích zákonodárce stanoví okolnosti, které podmiňují použití vyšší trestní sazby. Jedná se o případy, kdy pachatel způsobí škodu značnou[4] nebo získá činem pro sebe či pro jiného značný prospěch, popř. způsobí škodu velkého rozsahu[5], získá činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu nebo způsobí svým protiprávním jednáním jinému úpadek.
Pachatel a jeho zavinění
Pachatelem může být jak fyzická, tak právnická osoba. Pachatel jedná úmyslně s cílem poškodit věřitele[6], resp. pachatel jedná buď v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení (svého či cizího) věřitele, anebo činí reálné či fiktivní dispozice s majetkem, ač si musí být vědom toho, že jeho jednání může mít naznačený následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním srozuměn.[7]
Předpoklady trestní odpovědnosti
U § 222 odst. 1 TZ je zásadním předpokladem vzniku trestní odpovědnosti pachatele závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem, jehož existenci a obsah soud v trestním řízení vždy samostatně posoudí jako předběžnou otázku, neboť se jedná o podklad pro rozhodnutí o vině obviněného.[8] To platí i tehdy, byl-li závazkový právní vztah již dříve deklarován pravomocným rozhodnutím civilního soudu, které však nemá konstitutivní účinky. Protiprávní jednání směřuje proti pohledávce věřitele, tedy osobě s právem na plnění vůči pachateli (dlužníkovi), a to bez ohledu na to, zda závazek vznikl ze smlouvy či jiné zákonné skutečnosti[9]; povaha závazkového vztahu je irelevantní, může být jak soukromoprávní povahy (např. nárok na úhradu kupní ceny), tak veřejnoprávní povahy (např. pojistné na sociální zabezpečení).
Předpokladem trestní odpovědnosti u § 222 odst. 2 TZ je skutečnost, že pachatelem je osoba odlišná od dlužníka, přičemž není dále podstatné, zda dlužník o jejím jednání či jeho povaze ví.[10]
Souvislost s insolvenčním řízením
Podle doktríny je trestný čin poškození věřitele dle prvního odstavce dokonán (uspokojení pohledávky věřitele je byť zčásti zmařeno), není-li pachatel (dlužník) již v důsledku dříve zmíněného jednání schopen splnit pohledávku věřitele v celém rozsahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byla nebo bude pohledávka věřitele splněna jinak než z dlužníkova majetku (např. na základě ručení, zástavního práva, atd.). Uvedené platí i v případě, je-li současně vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno insolvenční řízení, přičemž „není třeba vyčkávat na ukončení insolvenčního (resp. konkursního) řízení, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem poškození věřitele je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 TrŘ týkající se viny obviněného. Případné výsledky insolvenčního (konkursního) řízení však mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§ 228 a 229 TrŘ) – viz přiměřeně R 39/2008-II.“[11]
Uplatnění v praxi
Popisovaný trestný čin je uplatnitelný v široké sféře podnikání a má významný potenciál v boji s finanční kriminalitou – předmětná skutková podstata může sankcionovat negativní jevy v bankovním sektoru (nakládání s pohledávkami vkladatelů jakožto věřitelů nehospodárným způsobem), na kapitálovém trhu, stejně jako například v oblasti kolektivního investování, kde se uplatňují závazkové právní vztahy mezi investory a obchodníky s cennými papíry, představiteli investičních společností a investičních fondů, atd.[12]
Protiprávní jednání mající za cíl odčerpání aktiv použitelných k úhradě dluhů, popř. zatížení majetku právy třetích osob na úkor věřitelů mohou představovat například
- pochybné převody majetku, které se sice navenek jeví jako legální, avšak v konečném důsledku poškozují majetek dlužníka – prodej aktiv za nepřiměřeně nízkou cenu, nákup bezcenných aktiv za nepřiměřeně vysokou cenu, účelové vyčlenění majetku do svěřenského fondu[13], poskytnutí neúročených „záloh“ na budoucí nejisté plnění, vyvádění majetku[14], převzetí cizích závazků bez smysluplného důvodu, zatížení jediného relevantního majetku[15];
- smyšlené převody majetku, které se ve skutečnosti nerealizovaly[16], předstírání existence dluhů vůči spřízněným osobám, účelové nadhodnocení výše dluhů nebo nároků třetích osob vůči dlužníkovi, vyplácení vysokých částek jiným subjektům za tzv. poradenskou nebo podobnou činnost, která nikdy nebyla poskytnuta;
- formální převod podílu ve společnosti na osobu neschopnou vedení účetnictví a účelové zatajení účetní evidence[17], vyhotovení falešných dokladů o splnění dluhu dlužníkem a jejich předložení ve vykonávacím soudním řízení;
- neřádné zaúčtování přírůstku majetku či jiné machinace v účetnictví za účelem deklarování legálního odlivu majetku a následné fingování úpadkové situace dlužníka, jakož i výkaz nižších bilančních hodnot oproti skutečnosti.
Závěr
Trestný čin poškození věřitele je důležitým nástrojem ochrany majetkových práv věřitelů. Potírání protiprávního jednání vedoucího k poškození věřitelů by mělo přispět mimo jiné také ke kultivaci finančního trhu jako takového. Právní úprava klade důraz na potírání úmyslného maření (byť částečného) uspokojení pohledávek a umožňuje postih jak dlužníka, tak třetích osob, které se takového jednání dopouští.
Mgr. Kateřina Kösslerová
Advokátka
KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář
Letenská 121/8
118 00 Praha 1
Tel.: +420 739 040 363
e-mail: info@klblegal.cz
[2] PÚRY, František. § 222 [Poškození věřitele]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2841, marg. č. 1.
[3] § 138 odst. 1 písm. b) TZ.
[4] Dle § 138 odst. 1 písm. d) TZ škoda činí nejméně 1.000.000 Kč.
[5] Dle § 138 odst. 1 písm. e) TZ škoda činí nejméně 10.000.000 Kč.
[6] KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. § 222 [Poškození věřitele]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck. 2022, [online], marg. č. 82.
[7] PÚRY, František. § 222 [Poškození věřitele]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2851, marg. č. 8.
[8] Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.10.2007, sp. zn. 10 To 286/2007.
[9] PÚRY, František. § 222 [Poškození věřitele]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, [online], marg. č. 2.
[10] PÚRY, František. § 222 [Poškození věřitele]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, [online], marg. č. 9.
[11] PÚRY, František. § 222 [Poškození věřitele]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2844–2845, marg. č. 3.
[12] PÚRY, František. § 222 [Poškození věřitele]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2849–2850, marg. č. 6.
[13] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2022, sp. zn. 5 Tdo 1273/2021.
[14] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2024, sp. zn. 5 Tdo 312/2024.
[15] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015.
[16] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2017, sp. zn. 5 Tdo 1039/2017.
[17] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2020, sp. zn. 5 Tdo 1262/2020.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Kateřina Kösslerová (KLB Legal) 09.05.2025