Od konkurenční doložky k právní nejistotě: kontroverzní výklad Nejvyššího soudu.* 

Právo a umělé inteligence: AI Act, osobní údaje, kyberbezpečnost a další regulace.* 

Sankční povinnost odevzdání řidičského průkazu v implikační souvislosti.* 

Zaměstnanecké dílo a jeho praktické aspekty.* 

Od konkurenční doložky k právní nejistotě: kontroverzní výklad Nejvyššího soudu v rozsudku 27 Cdo 1236/2024.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1236/2024 ze dne 27. 1. 2025 představuje významný, avšak současně kontroverzní zásah do výkladu konkurenčních doložek sjednávaných ve smlouvách o výkonu funkce mezi členy statutárních orgánů a obchodními korporacemi. Klíčovou otázkou, kterou se Nejvyšší soud při rozhodování zabýval, bylo, zda a za jakých okolností může obchodní korporace jednostranně odstoupit od již sjednané konkurenční doložky u člena statutárního orgánu obchodní korporace. O čem se v tomto rozhodnutí jednalo a v čem je to zásadní?

Skutkový stav

V dané věci žalobce – bývalý předseda představenstva žalované společnosti jako člen statutárního orgánu obchodní korporace – uzavřel se společností smlouvu o výkonu funkce obsahující konkurenční doložku. Ta mu po zániku funkce po dobu šesti měsíců zakazovala vykonávat výdělečnou činnost konkurenční povahy. Na oplátku měl žalobce nárok na finanční kompenzaci ve výši 1 470 000 Kč.

Člen představenstva odstoupil z funkce, přičemž jeho funkce skutečně zanikla až téměř čtyři měsíce po oznámení odstoupení. Současně v tentýž den, kdy funkce zanikla, bylo rovněž přijato rozhodnutí statutárního orgánu akciové společnosti o odstoupení od konkurenční doložky. Toto odstoupení bylo členovi představenstva doručeno téhož dne. Ten se následně domáhal vyplacení kompenzace – s poukazem na to, že k jednostrannému zrušení konkurenční doložky došlo v rozporu s dobrou vírou a účelovým způsobem, tedy ve chvíli, kdy už se cítil být doložkou fakticky „svázán“.

Předmětem následného sporu a hlavní spornou otázkou bylo, zda má člen představenstva nárok na plnění vyplývající z konkurenční doložky, neboť dle jeho názoru bylo odstoupení od ní ze strany akciové společnosti neplatné a dovolával se v tomto případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19, který vyložil, že v určitých případech může být odstoupení od konkurenční doložky považováno za zneužití práva. Tento nález se však vztahoval na poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, přičemž akciová společnost poukazovala na rozdílnost postavení člena představenstva oproti zaměstnaneckému vztahu.

Soud prvního stupně i soud odvolací daly za pravdu žalované společnosti a přiznaly takto právo na jednostranné odstoupení od konkurenční doložky i v den zániku funkce. V projednávané věci se odvolací soud ani soud prvního stupně nezabývaly argumentem žalobce, že žalovaná akciová společnost právo na odstoupení od konkurenční doložky vykonala až poslední den lhůty, kdy tak mohla učinit, přestože o odstoupení žalobce z funkce člena představenstva věděla delší dobu, jak již bylo zmíněno téměř čtyři měsíce, a současně o svém záměru odstoupit od konkurenční doložky žalobce předem nijak nevyrozuměla.

Nejvyšší soud se neztotožnil s rozhodnutím nižší soudů, které naopak důrazně zkritizoval, neboť se soudy spokojily s prostým konstatováním, že dovolatel a žalovaná si možnost odstoupit od konkurenční doložky sjednali a žalovaná odstoupení učinila ve sjednané lhůtě.

Nejvyšší soud dal za pravdu žalobci s ohledem na to, že „odstoupení od konkurenční doložky musí být učiněno v souladu s principy poctivosti a právní jistoty. Není-li tomu tak, je výkon tohoto práva neúčinný.“ Ve své argumentaci dále zdůraznil, že ačkoli konkurenční doložka ve smlouvě o výkonu funkce není regulována stejně přísně jako v pracovním právu, nelze ji zrušit způsobem, který by popíral oprávněná očekávání druhé smluvní strany.

Nejvyšší soud dále rozvedl, že skutečnost, že žalovaná společnost mohla od konkurenční doložky odstoupit i v poslední den funkce dovolatele, ještě nevypovídá o tom, zda žalovaná společnost právo odstoupit zneužila či ne. Nejvyšší soud věc uzavřel s tím, že pokud odvolací soud neposuzoval, zda jednání žalované nepředstavovalo zjevné zneužití práva, jehož cílem bylo vyhnout se povinnosti vyplatit protiplnění z konkurenční doložky, a které ve svém důsledku poškodilo dovolatele tím, že mu výrazně snížilo možnost nalézt si v přiměřené době nové (ať už pracovní či korporátní) uplatnění v odvětví odpovídajícím jeho odbornosti (bankovnictví), čímž byl fakticky nucen konkurenční doložku dodržet bez poskytnutí sjednaného protiplnění (ačkoli žalobce tyto skutečnosti tvrdil), je jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Tento výklad nepochybně představuje významný zásah do smluvní volnosti stran v obchodněprávních vztazích, kde na rozdíl od pracovněprávních konkurenčních doložek zpravidla chybí prvek ochrany slabší strany. Přístup Nejvyššího soudu podle našeho názoru výrazně stírá rozdíly mezi úpravou pracovního práva a obchodněprávními vztahy mezi členy statutárních orgánů a obchodními korporacemi, přičemž je patrná snaha tyto odlišné právní režimy vzájemně sbližovat.

Pracovněprávní úprava

V rámci pracovního práva je konkurenční doložka upravena v § 310 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“), přičemž jsou k ní stanovena pevná pravidla. Postavení zaměstnance je v případě sjednávání konkurenční doložky optikou pracovního práva považováno za postavení slabší strany. Tento přístup vychází z reality pracovních vztahů, kde zaměstnavatel obvykle disponuje větší ekonomickou silou, organizační převahou a informační výhodou. Pracovní právo proto obsahuje řadu ochranných mechanismů, které mají za cíl vyrovnat tuto nerovnováhu a poskytnout zaměstnanci vyšší míru právní ochrany.

Ve smyslu § 310 odst. 1 ZP se sjednáním konkurenční doložky zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Současně pokud si zaměstnanec se zaměstnavatelem konkurenční doložku sjedná, operuje tedy s tím, že se na něj po určitou dobu bude vztahovat a očekává za ni určitou kompenzaci, a to nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku zaměstnance dle konkurenční doložky.

Dle § 310 odst. 4 ZP může zaměstnavatel odstoupit od konkurenční doložky pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance, což již v minulosti vyvolalo zásadní interpretační otázku, a to, zda je nutné toto ustanovení vykládat jako omezující pro časový okamžik odstoupení od smlouvy, nebo zda se jedná o zákonem stanovenou možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky z jakéhokoliv důvodu či dokonce bez důvodu, přičemž k výkladu tohoto ustanovení se významně vyjadřoval právě Nejvyšší soud. Zaměstnanec naopak může odstoupit od konkurenční doložky i po skončení pracovního poměru. V obou případech je odstoupení od konkurenční doložky možné pouze za splnění zákonných podmínek pro odstoupení dle občanského zákoníku nebo dle podmínek pro odstoupení sjednaných mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

V rámci rozhodovací praxe soudů došlo v posledních letech k podstatným interpretačním změnám, ohledně odstoupení od konkurenčních doložek v pracovněprávních vztazích. Zásadním byl nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19 (dále jen „Nález“), který výrazně zpochybnil do té doby převládající soudní výklad týkající se konkurenčních doložek, konkrétně možnosti zaměstnavatele odstoupit od nich bez uvedení důvodu. Ústavní soud v Nálezu konstatoval, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) překročily rámec výkladu zákona tím, že plošně považovaly za neplatné smluvní ujednání, jež umožňovalo jednostranné odstoupení zaměstnavatele bez důvodu, přestože zákoník práce takovou úpravu výslovně nezakazuje.

Ústavní soud však zároveň zdůraznil, že závěry obsažené v Nálezu nelze vykládat tak, že by zaměstnanci zcela postrádali ochranu před zneužitím práva na odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele. Podle Ústavního soudu by obecné soudy měly zaměstnanci poskytnout ochranu zejména tehdy, pokud zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil možnost odstoupení – ať už bez uvedení důvodu, nebo z jiného, nedůvodného motivu. Tyto skutečnosti je přitom třeba vždy posuzovat individuálně, s ohledem na okolnosti konkrétního případu. K tomu Ústavní soud nabídl následující interpretační vodítka:

1. časový okamžik odstoupení, tedy kdy přesně k odstoupení ze strany zaměstnavatele došlo;
2. bylo-li odstoupení učiněno těsně před skončením pracovního poměru, je třeba zkoumat, proč zaměstnavatel tak neučinil dříve;
3. došlo-li k odstoupení bez uvedení důvodu, měly by soudy zjišťovat, zda zaměstnavatel považoval další trvání konkurenční doložky za nežádoucí, nepřiměřené, neudržitelné nebo nespravedlivé;
4. existují-li náznaky, že si zaměstnanec zvolil své další pracovní či profesní uplatnění s ohledem na platnost konkurenční doložky;
5. nasvědčují-li okolnosti tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně či účelově, například pokud se chtěl vyhnout povinnosti vyplatit zaměstnanci finanční kompenzaci v situaci, kdy věděl (nebo měl vědět), že zaměstnanec své další působení plánoval právě s ohledem na platnou konkurenční doložku.

Na Nález navázal Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023, které je považováno s ohledem na interpretaci odstoupení od konkurenční doložky zaměstnavatelem za přelomové. Nejvyšší soud v odůvodnění předmětného rozsudku přímo odkázal na jmenovaný Nález a oproti svým dřívějším rozhodnutím přišel s jednoznačným právním závěrem, že zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit i bez uvedení důvodu, byla-li tato možnost smluvními stranami výslovně sjednána.

Odstoupení od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo z důvodu, jehož naplnění je výlučně na posouzení zaměstnavatele, však bude v intencích výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu platné pouze za splnění následujících podmínek:

1. možnost odstoupení od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo z důvodu, jehož naplnění je výlučně věcí posouzení zaměstnavatele, byla smluvními stranami výslovně sjednána;
2. odstoupení od konkurenční doložky je realizováno po dobu trvání pracovního poměru (viz § 310 odst. 4 ZP);
3. odstoupení od konkurenční doložky musí sledovat legitimní cíl a nesmí být v konkrétním případě v rozporu se zásadou ochrany zaměstnance coby slabší smluvní strany;
4. ze strany zaměstnavatele nejde o svévolné jednání, ani o zneužití jeho smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky.

Analogický výklad u konkurenční doložky sjednané pro smlouvu o výkonu funkce v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1236/2024

Nejvyšší soud konstatoval, že nelze mít pochybnosti o tom, že zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky se může dopustit i obchodní korporace vůči členu svého voleného orgánu; skutečnost, že člen orgánu vůči korporaci nepožívá postavení slabší smluvní strany (zaměstnance), přitom není dle Nejvyššího soudu v tomto případě právně relevantní. Za zjevné zneužití práva je třeba mimo jiné považovat takové jednání, jehož cílem není naplnění účelu sledovaného právní normou, ale které je vedeno úmyslem způsobit druhé straně újmu a je v rozporu s dobrými mravy.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl interpretační vodítka, vycházející z výše citovaného Nálezu, která mohou nasvědčovat tomu, že k zneužití práva skutečně došlo. V tomto případě zejména:

• načasování odstoupení od konkurenční doložky;
• zda k odstoupení došlo těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance (analogicky vztaženo na ukončení funkce statutárního orgánu);
• odstoupení od konkurenční doložky bez uvedení důvodu;
• nasvědčují-li okolnosti tomu, že zaměstnavatel při odstoupení od konkurenční doložky jednal svévolně či účelově.

Ačkoli byla uvedená kritéria formulována (a Nejvyšším soudem převzata do rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023) pro účely posuzování konkurenčních doložek v pracovněprávních vztazích, lze je dle Nejvyššího soudu přiměřeně zohlednit i při hodnocení odstoupení od konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o výkonu funkce člena voleného orgánu obchodní korporace.

Dle Nejvyššího soudu se tak soudy měly lépe zabývat tím, že k odstoupení od konkurenční doložky došlo až poslední den výkonu funkce, přestože o termínu ukončení výkonu funkce akciová společnost věděla téměř čtyři měsíce. Nelze tedy dle Nejvyššího soudu vyloučit, že o zneužití práva jít mohlo.

Proč je rozhodnutí kontroverzní?

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1236/2024 rozšiřuje význam zásad poctivosti a právní jistoty i do oblasti, kde dosud převažovala smluvní volnost. Přestože Nejvyšší soud svým rozhodnutím přispívá k ochraně očekávání bývalých funkcionářů obchodních korporací, zároveň komplikuje předvídatelnost a flexibilitu obchodních vztahů. Výklad konkurenčních doložek se tak dostává do zcela nové roviny – blížící se svou podstatou pracovněprávnímu režimu, přestože o pracovní poměr nejde.

Jestliže si smluvní strany v rámci obchodněprávního vztahu výslovně sjednají možnost jednostranného odstoupení za stanovených podmínek a v určité lhůtě, lze legitimně očekávat, že tato ujednání budou respektována. Výklad, který podmiňuje účinnost odstoupení zásadami poctivosti a dobré víry, však snižuje právní jistotu a oslabuje předvídatelnost obchodních vztahů.

Z předmětného rozsudku navíc podle našeho názoru nevyplývá, v jakém časovém okamžiku je ještě odstoupení od konkurenční doložky přípustné. Je dnem zániku funkce stále možné odstoupit? Je nutné tak učinit týden, nebo dokonce měsíc předem? Tato nejasnost může v praxi vést k významné nejistotě smluvních stran a způsobit aplikační obtíže.

Společnosti, které uzavírají konkurenční doložky s členy statutárních orgánů, by měly v důsledku tohoto rozhodnutí být mimořádně obezřetné, při sjednávání podmínek a lhůt u konkurenčních doložek.

Závěrem

Rozsudek tedy dle našeho názoru zasahuje do klíčových právních principů, jako jsou smluvní volnost, právní jistota a ochrana legitimního očekávání smluvních stran. Výklad zvolený Nejvyšším soudem zároveň stírá hranici mezi pracovním právem a obchodněprávními vztahy, čímž zpochybňuje tradiční odlišnosti mezi těmito právními režimy.

V případě jakýchkoli Vašich dotazů k tomuto tématu či jiné problematice týkající se konkurenčních doložek, pracovního práva či korporačního práva, neváhejte se na nás obrátit.

JUDr. Tereza Pechová
advokátní koncipientka

Mgr. Martin Heinzel,
vedoucí advokát

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.:      +420 227 629 700
E-mail:   info@plegal.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Martin Heinzel, JUDr. Tereza Pechová (PEYTON) 04.07.2025

---

Právo a umělé inteligence: AI Act, osobní údaje, kyberbezpečnost a další regulace.

Požadavky na zpracování osobních údajů v členských státech Evropské unie patří momentálně k těm nejpřísnějším na světě. Hlavním pramenem práva v této oblasti je obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR)[1]. Právě díky tomu je v rámci EU zaručen také volný pohyb osobních údajů, který nesmí být nijak omezován ani zakazován. Podmínkou však zůstává, že správce osobních údajů musí mít pro předání dat dalšímu správci právní důvod (titul).

Využívání umělé inteligence[1] je dnes jasným trendem. Umělou inteligenci dnes nasazuje, nebo o tom alespoň plamenně hovoří, řada společností, státních úřadů i samosprávných celků. Stejně tak se vynořila řada nových produktů a dodavatelů, kteří nabízejí AI produkty, služby a nástroje. O dodavatelích, kteří na svůj produkt pouze „přilepili cedulku AI“, aniž by změnili podstatu jejího fungování, ani nemluvě.

Každá organizace, která vyvíjí nebo v praxi zavádí a využívá systémy umělé inteligence, by si měla být vědoma svých právních povinností. Regulace umělé inteligence se přitom neomezuje pouze na Akt o umělé inteligenci[2]. Podle způsobu využití umělé inteligence a oblasti působnosti dané organizace na ni dopadají i další právní povinnosti. Povinnosti podle předpisů, které již jsou, na rozdíl od Aktu o umělé inteligenci, plně účinné a vymahatelné.

Koho se týká Akt o umělé inteligenci?

Začít bychom ale určitě měli obecnou, a celosvětově první, regulací využití umělé inteligence – Aktem o umělé inteligenci. Toto přímo aplikovatelné nařízení bylo na úrovni Evropské unie přijato 13. června 2024. V souvislosti s vývojem, distribucí a využití umělé inteligence ukládá práva a povinnosti různým subjektům, konkrétně:

• Poskytovatelům, tzn. těm, kdo vyvíjí, nechá vyvíjet nebo na trh pod svým jménem uvádí systém umělé inteligence
• Dovozcům, kteří na EU trhu distribuují systém umělé inteligence označený jménem, názvem nebo ochrannou známkou osoby usazené ve třetí zemi
• Zavádějícím subjektům, tzn. organizacím, které systém umělé inteligence implementují a využívají
• Dotčeným fyzickým osobám, tedy lidem, do jejichž práv a svobod může být využitím systému umělé inteligence zasaženo.

Akt o umělé inteligenci nabývá účinnosti postupně

Akt o umělé inteligenci byl vyhlášen 13. června 2024. Jeho jednotlivá ustanovení však nabývají účinnosti takto:

• Od 2. února 2025 jsou již účinná obecná ustanovení Aktu o umělé inteligenci, tzn. působnost nařízení, vymezení povinných subjektů, definice pojmů, povinnost subjektů využívajících AI zajistit edukaci uživatelů a zákaz využití AI pro vysoce rizikové činnosti (např. sociální scoring, zneužívání zranitelností určitých skupin osob, analýza emocí na pracovišti či ve škole atd.).
• Od 2. srpna 2025 začnou být účinná ustanovení o rolích a kompetencích dozorových úřadů v oblasti AI, pravidla pro dozor na EU úrovni a některé povinnosti související s obecnými modely umělé inteligence.
• Od 2. srpna 2026 budou aplikovatelné povinnosti pro organizace vyvíjecí nebo využívající (zavádějící) vysoce rizikové systémy umělé inteligence; těmi se rozumí například systémy pro biometrickou identifikaci na dálku, systémy umělé inteligence využívané v pracovněprávní oblasti či v oblasti vzdělávání, systémy využívané pro vyhodnocení přístupu k některým produktům, jako je spotřebitelský úvěr či životní pojištění atd. Ke stejnému datu budou začnou být rovněž aplikovatelné další povinnosti v oblasti transparentnosti při využití umělé inteligence.
• Od 2. srpna 2027 pak budou účinné zbývající povinnosti, zejména pravidla pro vysoce rizikové systémy umělé inteligence využívaných jako bezpečnostní komponenty v produktové regulaci, například bezpečnost průmyslových výrobků, hraček, vozidel atd., a pravidla pro méně rizikové využití umělé inteligence.

Využití vysoce rizikových systémů umělé inteligence bude od příštího roku podléhat řadě detailních povinností. Půjde zejména o povinnost nastavit celkovou správu a kontrolu nad využitím umělé inteligence (AI governance), definovat a zavést proces pro řízení rizik, získat a udržovat aktuální dokumentaci o systému, zajistit lidskou kontrolu, dokumentovat (logovat) fungování systému, informovat o jeho využití dotčené fyzické osoby, např. zaměstnance atd.

Poskytovatelům a dovozcům vysoce rizikových systémů pak příslušná ustanovení Aktu o umělé inteligenci ukládají řadu dalších povinností, od zavedení systému řízení kvality, pořizování dokumentace a povinnou certifikaci nebo prohlášení o shodě, až po registraci v celounijní evidence vysoce rizikových systémů umělé inteligence či automatické generování protokolů o fungování systému, který budou jako službu provozovat.

Rozsah povinností plynoucích z Aktu o umělé inteligenci pro organizace, které využívají nebo budou využívat umělou inteligenci, a rozsah a míra detailu povinností pro poskytovatele či dovozce těchto systémů ze zemí mimo EU, je skutečně velký. Tato skutečnost odůvodňuje obavy o to, zda té regulace není přeci jenom příliš a z Evropské unie si díky ní nevytvoříme technický skanzen.

Až čas ukáže, jaký bude mít Akt o umělé inteligenci dopad na praxi vývoje a využití umělé inteligence v Evropské unii. Již nyní však víme, že využití umělé inteligence podléhá dalším právním předpisům a regulacím, z nichž některé jsou již plně účinné, aplikovatelné a hlavně vymahatelné.

AI a zpracování osobních údajů

Využití systémů umělé inteligence s sebou často nese i zpracování osobních údajů tak, jak je definováno v obecném nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR)[3]. Platí jak pro cílené využití umělé inteligence v případě, kdy organizace cíleně využije umělou inteligenci pro automatizaci proces zahrnující zpracování dat, jako je typicky marketingová komunikace, datová analytika, hodnocení zaměstnanců, zákaznická podpora atd. O zpracování osobních údajů se ale bude jednat i v případech, kdy je umělá inteligence využívána v jiných procesech, které primárně s osobními údaji nepracují, protože i zde dochází většinou alespoň k logování aktivit uživatelů, zaměstnanců, a k dalším operacím s těmito osobními daty.

Využití umělé inteligence bude obvykle představovat pouze další (nový) způsob zpracování osobních údajů, nikoliv nové zpracování za samostatným účelem. Organizace by proto měla primárně posoudit, jaká rizika pro dotčené osoby, subjekty údajů, tento systém přináší. Zejména v případě systému provozovaném dodavatelem (AI as a Service) je nutné vyhodnotit, k jakým datům bude mít provozovatel přístup, kde je bude uchovávat (EU vs. třetí země[4]) a zda je hodlá či může využívat i k dalším účelům a stát se tak správce, samostatným či společným s danou organizací.

U externě i interně využívaných modelů umělé inteligence je nutné především zajistit bezpečnost, integritu a přesnost zpracovávaných osobních údajů a o tomto způsobu zpracování informovat dotčené subjekty údajů.  V případě, kdy bude systém využit v rámci automatizovaného zpracování údajů, které má pro dotčenou osobu přímé právní důsledky, musí daná organizace rovněž zajistit splnění specifických podmínek podle čl. 22, jimiž jsou:

• Nutnost aplikovat pouze omezený okruh právních důvodů k takovémuto zpracování osobních údajů; může se jednat o zpracování nezbytné k uzavření či plnění smlouvy, povoleno právem členského státu nebo EU nebo zpracování založeném na výslovném souhlase dotčené osoby.
• Povinnost zavést dodatečná opatření, aby měl dotčený subjekt údajů možnost uplatnit právo na lidský zásah ze strany správce, právo vyjádřit svůj názor a právo napadnout rozhodnutí, které bylo přijato na základě automatizovaného zpracování (s využitím umělé inteligence).
• Až na výjimky tímto systémem nezpracovávat citlivé osobní údaje, např. biometrická data za účelem identifikace, údaje o národnostním či etnickém původu, o náboženském či politickém přesvědčení, sexuální orientaci atd.

Kybernetická bezpečnost

Další právní oblastí, která s využitím umělé inteligence bezprostředně souvisí, je oblast kybernetické bezpečnosti.

Dne 17. ledna tohoto roku nabylo účinnosti nařízení DORA[5], které se týká kybernetické bezpečnosti a provozní odolnosti ve finančním sektoru. Dopadá především na poskytovatele finančních služeb, konkrétně banky, pojišťovny, obchodníky s cennými papíry, platební instituce, některé zprostředkovatele finančních produktů, regulované obchodníky s kryptoaktivy atd., a také na dodavatele, kteří těmto finančním subjektům poskytují informační či komunikační služby[6].

Druhou regulací, který v následujících měsících zasáhne na tisíce či nízké desítky tisíc českých organizací, bude směrnice NIS2[7], resp. tuto směrnici transponující nový zákon o kybernetické bezpečnosti[8]. Ten uloží řadu povinností v oblasti kybernetické bezpečnosti organizacím ze sektorů jako je energetika, doprava, zdravotnictví, ale i nakládání s odpady, poskytování digitálních služeb, výroba a distribuce potravin či veřejné správy a územní samosprávy.

Co mají tyto právní předpisy společného ve vztahu k předmětu našeho článku, využití umělé inteligence?

Oba předpisy regulovaným subjektům ukládají povinnost definovat, evidovat a kontrolovat své kritické procesy a související aktiva a chránit je proti kybernetickým hrozbám. Pokud tato aktiva jsou sama o sobě systémy umělé inteligence, nebo je nástroje využívající umělé inteligence podporují, pak povinné subjekty musí do celkového režimu a pravidel podle nařízení DORA či nového zákona o kybernetické bezpečnosti zahrnout právě i tento informační systém. A i ve vztahu k němu plnit veškeré další povinnosti v oblasti ochrany informací, řízení přístupů, zálohování, monitoringu, zajištění dostupnosti poskytovaných služeb (business continuity) atd.

Jinak řečeno, pokud systém využívající umělou inteligenci podporuje kritické či významné funkce, musí jej organizace chránit tak, jak jí to uvedené předpisy z oblasti kybernetické bezpečnosti ukládají. Což s sebou samozřejmě nese jistá specifika, zejména kvůli charakteru a způsobu fungování umělé inteligence.

Ochrana spotřebitele v éře umělé inteligence

Pokud je umělé inteligence využita pro komunikaci s klienty, fyzickými osobami vystupujícími mimo svoji podnikatelskou činnosti, je nutné zohlednit i pravidla pro ochranu spotřebitele. Týká se to systémů, které buď vyřizují, evidují nebo připravují podklady pro vyřízení podnětů od spotřebitelů, např. žádosti o informace, detaily k produkty, reklamace, stížnosti, dotazy klientů atd. Ve všech těchto situacích může z různých důvodů (nedostatek znalosti či neúplnost tréninkových dat využívaného nástroje, možné algoritmické zkreslení, tzv. AI bias) dojít k tomu, že se spotřebiteli bude jednáno agresivně, klamavě, nepravdivě či diskriminačně. A organizace, která by takto jednala, by mohla porušit zejména zákon 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

Jak riziku poškození práv spotřebitele při využití umělé inteligence předejít?

U systémů umělé inteligence, které takto přímo či nepřímo zajišťují komunikaci se spotřebiteli, je vhodné přijmout přiměřená opatření ke kontrole, monitoringu a možnosti rychlé úpravy jejich výstupů. V případě externě využívaných systémů (AI as a Service) se bude jednat především o získání dokumentace od poskytovatele, včetně ověření dat využitých k tréninku modelu. Pro externě i interně provozovaný systém je pak vhodné je nejprve otestovat na omezeném vzorku případů a v nich vyhodnotit, zda výstupy nejsou v rozporu se spotřebitelskou regulací, zajistit průběžný monitoring a lidskou kontrolu nad systémem a transparentní informování dotčených osob o tom, že s nimi přímo či nepřímo bude interreagovat systém umělé inteligence.

Sektorová regulace upravuje specifické podmínky využití AI

Právní předpisy v řadě sektorů ukládají další povinnosti, které je pochopitelně nutné plnit i tehdy, pokud jsou při poskytování regulovaných služeb zahrnuty i prvky či systémy umělé inteligence. Typicky se jedná o nabízení či zprostředkování finančních produktů, při kterým finanční instituce musí například zajistit uchování záznamů o komunikaci s klienty[9], jsou povinny zajistit rekonstruovatelnost komunikace a vzájemné interakce s klientem[10] a poskytovat zájemci o produkt širokou řadu informací[11].

Všechny tyto povinnosti platí i při využití systémů umělé inteligence, ať už se jedná o distribuci spotřebitelského úvěru či životního pojištění, které Akt o umělé inteligenci řadí mezi tzv. vysoce rizikové systémy, nebo jakýkoliv další produkt (jiný druh pojištění, investice, služby elektronických komunikací[12], atd.).

Právních rizik spojených s AI je ještě více!

Využití systémů umělé inteligence s sebou již dnes, před plnou účinností Aktu o umělé inteligenci, nese řadu dalších právních povinností a rizik. Za všechny jmenujme například otázky spojené s autorským právem, ať už ve vztahu k riziku souvisejícímu s daty, na kterých je model trénován, nebo k riziku týkajícího se autorských práv, resp. práva na využití výstupu ze systému umělé inteligence.

I když Akt o umělé inteligenci bude v plném rozsahu aplikovatelný až v roce 2027, využití umělé inteligence musí být již dnes v souladu s dalšími právním předpisy. Jinak se organizace, které takové systémy vyvíjejí či zavádějí, vystavují riziku právního postihu, včetně pokut.

Mgr. František Nonnemann,

autor je vedoucím oddělení Compliance a oddělení Řízení operačního rizika ve společnosti Partners Banka, a.s.

Článek odráží skutkový a právní stav k 2. červnu 2025 a vyjadřuje osobní názor autora.

e-mail: nonnemann@volny.cz

[1] Pro účely tohoto článku je pojem umělá inteligence využíván dle definice v čl. 3 bodu 1) Aktu o umělé inteligenci: „Systémem AI [se rozumí] strojový systém navržený tak, aby po zavedení fungoval s různými úrovněmi autonomie a který po zavedení může vykazovat adaptabilitu a který za explicitními nebo implicitními účely z obdržených vstupů odvozuje, jak generovat výstupy, jako jsou predikce, obsah, doporučení nebo rozhodnutí, které mohou ovlivnit fyzická nebo virtuální prostředí.“

[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 ze dne 13. června 2024, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci a mění nařízení (ES) č. 300/2008, (EU) č. 167/2013, (EU) č. 168/2013, (EU) 2018/858, (EU) 2018/1139 a (EU) 2019/2144 a směrnice 2014/90/EU, (EU) 2016/797 a (EU) 2020/1828 (akt o umělé inteligenci).

[3]  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

[4] Viz pravidla pro předávání osobních údajů mimo EU/EHS upravená v čl. 44 a dále GDPR.

[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2554 ze dne 14. prosince 2022 o digitální provozní odolnosti finančního sektoru a o změně nařízení (ES) č. 1060/2009, (EU) č. 648/2012, (EU) č. 600/2014, (EU) č. 909/2014 a (EU) 2016/1011.

[6] Tento pojem je přitom v čl. 3 bod 21 nařízení DORA vymezen poměrně široce takto: „Službami IKT [se rozumí] digitální a datové služby poskytované prostřednictvím systémů IKT průběžně jednomu nebo více interním nebo externím uživatelům, včetně hardwaru jako služby a hardwarových služeb, které zahrnují poskytování technické podpory prostřednictvím aktualizací softwaru nebo firmwaru poskytovatelem hardwaru, s výjimkou tradičních analogových telefonních služeb.“

[7] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2555 ze dne 14. prosince 2022 o opatřeních k zajištění vysoké společné úrovně kybernetické bezpečnosti v Unii a o změně nařízení (EU) č. 910/2014 a směrnice (EU) 2018/1972 a o zrušení směrnice (EU) 2016/1148 (směrnice NIS 2).

[8] V době odevzdání tohoto článku je návrh nového zákona o kybernetické bezpečnosti projednáván Senátem. Účinnost nového zákona lze očekávat na konci roku 2025 či na samém počátku roku 2026.

[9] Viz například § 79–80 zákona 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění, nebo § 15 a násl. zákona 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.

[10] Např. dle § 78 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

[11] Pro ilustraci srov. § 132 a dále zákona 370/2017 Sb., o platebním styku.

[12] Viz zákon 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. František Nonnemann 02.07.2025

---

Sankční povinnost odevzdání řidičského průkazu v implikační souvislosti.

Právní věda i prostá racionalita navádí k tomu, že práva nemohou existovat bez povinností. V tomto chápání je pak nabytí řidičského oprávnění a k tomu držení řidičského průkazu doprovázeno dílčími povinnostmi, které musejí být podle okolností splněny. Jednou takovou povinností je odevzdání řidičského průkazu při pozbytí řidičského oprávnění, a to např. v důsledku uložení trestu zákazu činnosti. S největší pravděpodobností totiž bude mít ten, komu byl trest uložen zájem na tom, aby mu bylo po uplynutí jeho poloviny upuštěno od zbytku dalšího výkonu.

Při podání návrhu na upuštění od zbytku výkonu trestu je však správní orgán povinen zkoumat splnění několika dílčích podmínek, které následně hodnotí v rámci své diskreční pravomoci. Jednou z těchto podmínek je prokázání způsobem svého života, že další výkon tohoto trestu už není potřebný. Jak mají správní orgány k posuzování této podmínky přistupovat a jak podle ustálené praxe přistupují bude předmětem tohoto příspěvku.

Porušení povinnosti odevzdat řidičský průkaz v důsledku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel

V ohledu na výše uvedené platí, že nabytí řidičského oprávnění a poté i vydání řidičského průkazu má svoje podmínky, čemuž odpovídají i podmínky pro jeho ztrátu, resp. odnětí či pozbytí. Jednou z takových možností je pozbytí řidičského oprávnění v důsledku zmíněného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, a to dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byl takový trest uložen.[1]

V případě uložení správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel rozhodnutím správního orgánu vzniká ex lege povinnost obviněného řidiče k tomu, aby ve lhůtě pěti pracovních dní na příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností (dle místa jeho trvalého pobytu) odevzdal svůj řidičský průkaz.[2] Nesplnění této zákonné povinnosti naplňuje skutkovou podstatu trvajícího přestupku, kdy protiprávní stav trvá až do doby odevzdání řidičského průkazu.[3] Uložením trestu zákazu činnosti totiž ztrácí (pozbývá) držitel řidičské oprávnění, proto řidičský průkaz přestává plnit svoji osvědčující funkci.

Na základě výše uvedeného si lze položit otázku toho, jakou společenskou škodlivost vykazuje jednání pachatele, který se „opozdí“ s odevzdáním řidičského průkazu? Obecně lze tradovat, že škodlivý následek neodevzdání řidičského průkazu se váže k potencionálně nežádoucímu stavu, kdy držitel takového řidičského průkazu, který pozbyl řidičské oprávnění, zvyšuje riziko toho, že by mohl hypoteticky „vyprázdněným“ řidičským průkazem uvádět třetí osoby v omyl týkající se existence nebo trvání jeho řidičského oprávnění (např. i policisty při silniční kontrole).[4]

Podle mého názoru je však zásadní rozdíl v tom, když pachatel přestupku neodevzdá řidičský průkaz vůbec, např. s odůvodněním (alias výmluvou) toho, že jej ztratil, nebo jej odevzdá s poměrně dlouhou časovou prodlevou, nebo k odevzdání dojde jen s „nepatrným“ zpožděním. Uvedené situace však nelze chápat izolovaně, neboť i v nich je třeba přihlížet a zkoumat řadu proměnných okolností či skutečností.

První scénář se jeví neotřesitelný, ale nemusí tomu tak být. Ohlášená ztráta řidičského průkazu bude představovat objektivní překážku odevzdání řidičského průkazu, a to nehledě na její autenticitu. V takovém případě si však dotčená osoba nikterak zásadně nepomůže, neboť bude nucena zažádat o vydání nového řidičského průkazu, který ji bude vydán až v době, kdy nabyde zpět řidičské oprávnění. U relativně krátkodobě uložených trestů zákazu řízení motorových vozidel, a to řádově v délce trvání do 6 měsíců, může faktický stav vydání nového řidičského průkazu vyrovnat stav de iure týkající se vykonání uloženého trestu. Podle našeho názoru si zde dotčená osoba nikterak výrazně nepomůže k tomu, aby urychlila navrácení řidičského průkazu.

Druhá situace je odlišnější, neboť dojde-li k odevzdání řidičského průkazu s větší prodlevou, např. 5 či 10 a více dnů po zákonné 5ti denní lhůtě určené k jeho odevzdání, tak nebude splněna podmínka jeho řádného odevzdání. Samozřejmě není vyloučeno, že i v takovém případě mohou nastat objektivní překážky, které by však měla povinná osoba řádně správnímu orgánu doložit. Třetí předestřený případ se týká situace, kdy povinný odevzdá řidičský průkaz, a to např. jen jeden den po uplynutí zákonné 5ti denní lhůty, tj. odevzdá jej až den šestý. V takovém případě máme za to, že bude záležet na přístupu správního orgánu a jeho volné úvaze, jestli vyhodnotí vzhledem k širším skutkovým okolnostem (ne)splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz. Správní uvážení je však limitováno tím, že nesmí dojít k výkladu práva a zvolenému postupu v neprospěch účastníků řízení.[5]

Formální nebo materiální přístup k upuštění od zbytku výkonu trestu a navrácení řidičského průkazu

Na prvním místě je třeba poukázat na to, že na upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti není právní nárok, když závisí jen na úvaze správního orgánu, jestli takové žádosti (návrhu) vyhoví či nikoliv. Upuštění od zbytku výkonu tohoto trestu je podmíněno několika podmínkami, které musejí být splněny kumulativně. Za první podmínku se považuje prokázání řádného způsobu života, tj. povinnost pachatele prokázat, že způsobem svého života (příp. provedením účinných opatření) není další výkon takového nezbytný.[6] Druhá podmínka říká, že zvláštní právní úprava (zákon) nesmí upuštění od zbytku výkonu trestu vylučovat. Třetí podmínka je vázána na splnění primárně uloženého peněžitého trestu (pokuty), kdy muselo dojít k jejímu uhrazení, nebo sjednání splátkového plnění.[7] Druhou a třetí podmínku považujeme za dostatečně konkrétní, proto se nadále budeme zaobírat první podmínkou, která kalkuluje s abstraktním právním pojmem. Samozřejmě platí, že konkrétní pachatel se nesmí dopustit žádného dalšího dopravního přestupku v době uloženého trestu. Vyjádření skutečnosti toho, že pachatel musí prokázat zbytnost dalšího výkonu zmíněného trestu de facto znamená, že si to musí ex post zasloužit.

Z hlediska našeho zájmu se nadále budeme zaobírat nejednotnou administrativní praxí, která přistupuje napříč jednotlivými kraji a úřady v ČR k posuzování (ne)splnění podmínky prokázání vedení „řádného“ způsobu života odlišně.[8] Z hlediska obecných východisek je třeba pamatovat základních principů ovládajících správní řízení, a to zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání, jakož i zásady veřejné správy jako služby veřejnosti, ale i dalších principů dobré veřejné správy.[9] Aplikační problém nastává při výkladu zákona, kdy některé správní orgány přistupují k podmínce prokázání řádnosti způsobu vedení života restriktivně. Podle našeho názoru je na posuzování této podmínky třeba nahlížet v širších materiálních souvislostech a okolnostech, a to nejen vůči jednotlivým zásadám ovládajícím správní řízení a činnost veřejné správy, ale toliko i vůči funkci, kterou mají správní tresty plnit.

Ukazuje se, že mnohá administrativní praxe je taková, že nedochází k upuštění od zbytku výkonu správního trestu, pokud žadatel (navrhovatel) neodevzdal řidičský průkaz ve zmíněné pěti denní zákonné lhůtě. V mnohých případech došlo ke splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz nikoliv v pěti denní lhůtě od právní moci rozhodnutí, ale až po uplynutí této lhůty (např. i s jednodenním zpožděním). Takovou praxi považujeme za přijatelnou v případě pachatele, který je v oblasti silničního provozu recidivistou, tj. že má v centrální evidenci řidičů zaznamenáno více přestupků v určité časové souvislosti (za poslední tři roky). Nadále je taková praxe pochopitelná u pachatele, který ztěžoval, záměrně prodlužoval či jinak mařil správní řízení o přestupku. O to více je pochopitelná za situace, že ke splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz vůbec nedošlo, a to ani opožděně.[10]

Na druhou stranu považujeme výše popsanou praxi za neadekvátní u pachatele, který se po zjištění přestupku nevzpíral následkům svojí odpovědnosti, tj. s přestupkem souhlasil a uložené správní tresty akceptoval (víceméně bez odporu). Pokud takový pachatel není recidivistou, tj. jedná se o nahodilé porušení dopravních předpisů, tak si lze jen stěží představit, že nevede řádný způsob života. Nicméně, pokud takový pachatel nestihne odevzdat řidičský průkaz ve zmíněné pěti denní zákonné lhůtě, ale až třeba šestý den, tak je dle mého názoru třeba zkoumat to, proč se tak stalo, jestli pro objektivní nemožnost k jeho odevzdání, nebo subjektivní (ne)omluvitelnou.[11] Domnívám se, že není správné dojít k formální paušalizaci toho, že nedošlo-li k odevzdání řidičského průkazu v pěti denní lhůtě, tak to má automaticky za důsledek to, že správní orgán uváží o nesplnění podmínky vedení „řádného“ způsobu života, tj. takové, která znamená, že další výkon uloženého trestu není nezbytný alias potřebný.

V dnešní době, kdy bývají správní řízení o dopravních přestupcích ztěžována nebo přímo paralyzována procesními kverulanty, tak by svým způsobem měla být zohledněna i ta skutečnost, jak se dotyčný pachatel stavěl ke své odpovědnosti za přestupek. V žádném případě tím nechceme naznačit, že by se měl tvořit prostor pro nějaký favoritismus, tj. shovívanému upřednostnění jednoho před jiným, což by narušovalo princip rovnosti. Avšak by nemělo být zapomínáno na funkci správních trestů, která nespočívá jen v represi, ale toliko i v prevenci. Podle mého názoru je potřebné se vyvarovat reverznímu efektu správního trestu, tj. že namísto, aby došlo k polepšení pachatele přestupku nejen po stránce toho, že už nebude protiprávní činnost spočívající v porušování dopravních pravidel opakovat, ale i upevnění jeho přesvědčení v tom, že veřejná správa funguje spravedlivě a je schopná a především ochotná přihlédnout okolnostem spáchaného přestupku, jakož i osobě pachatele, tak dojde v důsledku přepjatého formalismu a striktnímu lpění na textaci zákona k tomu, že správní trest do budoucna zapříčiní jen to, že napříště už tentýž pachatel nebude ke svojí odpovědnosti přistupovat kladně, ale bude činit vše pro to, aby se jejím nepříznivým následkům vyhnul nebo je alespoň oddálil.[12] Stávající judikaturní praxe totiž říká, že správní orgán má při rozhodování o žádosti (návrhu) na upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti zkoumat mj. i osobu pachatele a možnost jeho nápravy.[13]

Podle mého názoru restriktivním výkladem zákona není možné dojít k závěru, že u pachatele, který již od počátku plní všechny svoje povinnosti a k vyvození svojí odpovědnosti přistupuje s akceptací následků, tak není možné dojít k tomu, že jen a pouze na základě jednodenního zpoždění s odevzdáním řidičského průkazu nebude naplněna první podmínka k upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti. Správní orgán by se měl ptát, co je příčinou porušení zákonné povinnosti odevzdat řidičský průkaz, a to nehledě na naplnění skutkové podstaty tomu odpovídajícího přestupku. V souvislosti s tím se dostáváme k dichotomii stavu právního a stavu faktického. De facto totiž nedošlo k odevzdání řidičského průkazu v zákonem stanovené lhůtě pěti dní, což je objektivně dané. De iure však zákon předpokládá následek v podobě odpovědnosti za takové protiprávní jednání, kdy bude pachatel potrestán za přestupek dle ust. § 125c odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu.[14]

V nikoli málo případech však tento následek nenastává, tj. příslušný správní orgán, který je zpravidla odlišný od správního orgánu, který trest zákazu činnosti uložil, nepřistoupí k vyvození odpovědnosti za přestupek neodevzdání řidičského průkazu v zákonné lhůtě. Nicméně v takovém případě stále platí princip presumpce neviny, kdy se na pachatele takového přestupku (podezřelého) hledí jako na nevinného, a to do doby jeho pravomocného uznání vinným. Administrativní praxe je pak taková, že tatáž fyzická osoba sice není uznána vinnou za spáchání přestupku neodevzdání řidičského průkazu, ale následně jí je v dispozičním řízení o upuštění od zbytku výkonu správního trestu nevyhověno s odkazem na to, že v zákonné lhůtě neodevzdala řidičský průkaz.

Některé správní orgány se brání s poukazem na skutečnost, že dílčí podmínky k umožnění upustit od výkonu zbytku správního trestu uveřejňují na svých internetových stránkách, což respektuje princip transparentnosti veřejné správy a posiluje princip předvídatelnosti, resp. legitimního očekávání a právní jistoty.[15] V dnešní době je uveřejňování dílčích podmínek vedoucích k upuštění od výkonu zbytku správního trestu na webových stránkách v prostředí internetu snad až samozřejmé.[16] Jednotlivé principy je samozřejmě nezbytné respektovat, což nevylučuje možnost se v odůvodněných případech podle zvláštních okolností od nich odchýlit.[17] Ryze formalistický přístup správních orgánů se tak nemusí jevit odpovídající, resp. přiměřený v kontextu postulátu jednotnosti právního řádu.[18] Přehnané lpění na principu legitimního očekávání by nemělo upozadit princip ochrany důvěry v právo, který neznamená jen víru v přesné respektování textu právního předpisu, ale i důvěru v jeho trvající interpretaci.[19] Ani předvídatelnost práva však nesmí být vykládána v neprospěch účastníka řízení, a to bez ohledu na funkci právní regulace.[20]

Osobně se domnívám, že odkáže-li se správní orgán při zastavení řízení o upuštění od zbytku výkonu uloženého správního trestu na odůvodnění toho, že povinná osoba nesplnila zákonnou povinnost odevzdat řidičský průkaz v 5ti denní lhůtě, aniž by přihlédl k tomu, že taková osoba neměla žádnou deliktní minulost, akceptovala následky svojí odpovědnosti a řádně uhradila uloženou pokutu, ale především toho, za jakých okolností došlo ke zpoždění s odevzdáním řidičského průkazu, tak uvedená argumentace správního orgánu nemůže dlouhodobě obstát. Za předpokladu, že by žadatel prokázal, že v zákonné 5ti denní lhůtě, která např. počala běžet v podělí a končila v pátek, nebyl objektivně schopen odevzdat řidičských průkaz, protože byl nucen náhle a nečekaně krátkodobě odcestovat do zahraničí, čímž řidičský průkaz odevzdal hned v pondělí po svém návratu, tak mám za to, že není možné uvažovat a prohlásit, že taková osoba nesplnila svoji povinnost, tj. nevedla řádný způsob života.[21]

Závěr

Zastávám názor, že správní orgány by měly k posuzování žádostí o upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti přistupovat v materiálním pojetí. Bez dalšího to však neznamená, že formální přístup by měl být upozaděn, když je ovšem žádoucí a správné vyhnout se přepjatému formalismu. Každou žádost o upuštění od zbytku výkonu trestu je tak třeba hodnotit s náležitou pečlivostí k individualitě každého případu a osoby, jakož i vyvarovat se automatizovaného vyřizování věcí.

Správní orgán by si tak měl ověřit deliktní minulost žadatele, tj. u řidiče nahlédnout do jeho evidenční karty a zjistit, jakých přestupků a v jakém časovém horizontu se dopustil. Následně by se měl zaobírat tím, jestli dotyčný pachatel uhradil uloženou pokutu, nebo si zajistil její splácení. Posléze by se měl nejpečlivěji zabývat zkoumáním naplnění podmínky vedení řádného způsobu života, u které by se neměl restriktivně omezovat jen na zkoumání toho, jestli došlo k odevzdání řidičského průkazu v zákonné 5ti denní lhůtě, ale i příp. toho, s jakým zpožděním došlo k odevzdání, jestli pro objektivní nebo subjektivní příčiny. Z pohledu dnešní administrativní praxe by měl přihlédnout k tomu, jak se pachatel přestupku stavěl k následkům svojí odpovědnosti a jak přispěl k naplnění účelu přestupkového řízení.

S trochou nadsázky si troufám říct, že administrativní praxe je v tomto směru nejednotná, když v každém kraji, ale i u každého správního orgánu může být taková předmětná žádost dotčené osoby posouzena a rozhodnuta odlišně. Tento stav neodpovídá principům dobré veřejné správy, ale ani těm dílčím, které obsahuje správní řád. Obecně vzato nemůžeme za dobrou veřejnou správu považovat stav, kdy jeden správní orgán bude posuzovat podmínky pro vyhovění žádosti v materiálním pojetí, čímž uzavře, že jsou splněny a od zbytku trestu upustí, zatímco jiný správní orgán ryze formalisticky uvede, že nedošlo k splnění podmínek a řízení tak zastaví. Instančně nadřízený orgán je pak postaven do stejné nelehké pozice, a to nemluvě na případný soudní přezkum v rámci správního soudnictví.

Bezesporu je nezbytné respektovat jednotlivé zásady správního řízení, přičemž stávající administrativní praxe nemá směřovat ke konzervaci, ale spíše k vyhlížení obzoru vhodnějšího respektování proporcionality mezi soukromými a veřejnými zájmy. S ohledem na princip předvídatelnosti a legitimního očekávání je třeba konstatovat, že ryze předvídatelné řešení se má proporčně prosazovat především u snadných záležitostí, přičemž u těch složitějších případů může být správné hledat důvody k přijetí jiného závěru, než jen toho ryze ustáleného a nejsnazšího.[22]

JUDr. Mgr. Bc. Štěpán Kořínek
Asistent soudce

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích

Seznam použitých zdrojů

BERAN, T. Dopravní přestupky v praxi. Praha: C. H. Beck, 2025. 220 s. ISBN 978-80-7400-964-8.

BOHADLO, D., BROŽ, J., KADEČKA, S., PRŮCHA, P., RIGEL, F., ŠŤASTNÝ, V. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022. 580 s. ISBN 978-80-7676-419-4.

HRABCOVÁ, D. (ed.) Moderní veřejná správa a ombudsman. Sborník příspěvků přednesených na vědecké konferenci. Brno: MU, 2005. 174 s. ISBN 80-210-3792-X.

JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2025. 1173 s. ISBN 978-80-7400-992-1.

MATES, P. Požadavek předvídatelnosti ve správním právu. In Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 12, s. 445-447. ISSN 1210-6410.

MATES, P., FIALA, Z. Trest zákazu činnosti za přestupek. In Trestněprávní revue, 2024, roč. 23, č. 2, s. 120-124. ISSN 1213-5313.

Nález ÚS ze dne 11. 02. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 31/03.

Nález ÚS ze dne 27. 03. 2008, sp. zn. I. ÚS 2373/07.

Nález ÚS ze dne 05. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11.

Usnesení NSS ze dne 24. 10. 2024, č.j. 5 As 24/2024-50.

Rozsudek ESLP ze dne 16. 02. 2021 ve věci Stichting Landgoed Steenbergen a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 19732/17.

Rozsudek NSS ze dne 27. 09. 2007, č.j. 7 As 29/2007-58.

Rozsudek NSS ze dne 24. 06. 2010, č.j. 5 As 73/2009-91.

Rozsudek NSS ze dne 19. 04. 2012, č.j. 7 As 137/2011-52.

Rozsudek NSS ze dne 30. 09. 2014, č.j. 9 As 93/2014-27.

Rozsudek NSS ze dne 27. 01. 2016, č.j. 4 As 268/2015-27.

Rozsudek NSS ze dne 19. 02. 2019, č.j. 9 As 394/2017-39.

Rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 As 300/2021-47.

Rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2022, č.j. 2 As 66/2022-24.

Rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2024, č.j. 7 As 28/2024-21.

Vyhláška Ministerstva dopravy ČR 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů.

Zákon 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.

[1] Ust. § 94a odst. 1 písm. a) zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Ust. § 94a odst. 2 téhož zákona.

[3] Rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2022, č.j. 2 As 66/2022-24, jakož i bod 14 rozsudku NSS ze dne 24. 10. 2024, č.j. 7 As 28/2024-21.

[4] Rozsudek NSS ze dne 30. 09. 2014, č.j. 9 As 93/2014-27.

[5] Princip právní jistoty je u správního uvážení poměrně oslaben, když nesmí být zapomínáno na potřebu respektování zásady důvěry adresátů veřejné správy ve správní akty a jejich zákonnost a správnost (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 06. 2010, č.j. 5 As 73/2009-91).

[6] Ust. § 47 odst. 4 zákona 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.

[7] JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 410-425.

[8] Jak stojí uvedeno v rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č.j. 2 As 300/2021-47, bodě 22: „…v aplikaci rozhodných právních norem panuje mezi jednotlivými krajskými úřady nejednotnost ve výkladu právních předpisů v oblasti správního práva.“

[9] In concreto lze odkázat na ust. § 2 odst. 4 zákona 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že orgány veřejné moci budou ve skutkově a právně srovnatelných věcech rozhodovat obdobně (viz. rozsudek NSS ze dne 27. 09. 2007, č.j. 7 As 29/2007-58).

[10] Srov. usnesení NSS ze dne 24. 10. 2024, č.j. 5 As 24/2024-50, nebo i případ plně vědomého neodevzdání řidičského průkazu rozebraný v rozsudku NSS ze dne 27. 01. 2016, č.j. 4 As 268/2015-27.

[11] V jedné z řešených kauz, která došla až kasačního přezkumu u NSS, se stěžovatel (přestupce) odkazoval na skutečnost, že sdělením oprávněné úřední osoby byl informován o tom, že řidičský průkaz být odevzdán nemusí. V rámci usnesení NSS ze dne 24. 10. 2024, č.j. 5 As 24/2024-50, však NSS vyzdvihl to, že stěžovatel byl informován pouze o tom, že z neodevzdání řidičského průkazu nebudou činěny žádné důsledky v podobě možné penalizace, ale nedošlo k ujištění v tom smyslu, že by nemusel odevzdat řidičský průkaz. V následném bodu 24 tohoto vzpomenutého usnesení NSS vyzdvihl skutečnost, že nesplnění povinnosti odevzdání řidičského průkazu představuje nezodpovědná počínání, pro které není možné uvažovat o vymizení společenské škodlivosti.

[12] Obdobné názory lze vysledovat i v širších souvislostech činnosti veřejné správy, kde dochází k ustupování předvídatelnosti směrem k optimalizaci společenských zájmů, když ani požadavek ryzí předvídatelnosti nemusí být vždy správný, čímž by nesl potenciál vyvolání reverzního efektu, tj. jiného než sledovaného (viz. nález ÚS ze dne 11. 02. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 31/03).

[13] Při rozhodování o návrhu na upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti je pachatel hodnocen i z hlediska jeho možné nápravy, když se správní orgán může zabývat i dříve projednanými přestupky. Případně zjištěná recidiva však není sama o sobě a bez dalšího dostatečným důvodem k nevyhovění takového návrhu (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 02. 2019, č.j. 9 As 394/2017-39).

[14] K tomu třeba upozornit na fakt, že judikaturní praxe dospěl k tomu, že materiální stránka jednání proti ust. § 94a a ust. § 102 zákona o silničním provozu bude vyloučena pouze na základě existence zvláštních okolností, tj. okolností hodných zvláštního zřetele (viz. rozsudek NSS ze dne 19. 04. 2012, č.j. 7 As 137/2011-52).

[15] Tomu svědčí i postoj ESLP, když lze odkázat na rozsudek tohoto soudu ze dne 16. 02. 2021 ve věci Stichting Landgoed Steenbergen a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 19732/17.

[16] S odkazem na rozsudek ESLP ze dne 16. 02. 2021 ve věci Stichting Landgoed Steenbergen a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 19732/17, je třeba ozřejmit závěry, ke kterým tento soud dospěl, když především vyzdvihl fakt, že informace musejí být dostupné předem stanoveným a zveřejněným způsobem tak, aby byly snadno přístupné dotčeným osobám. Respektive musí být umožněno seznámení se s potřebnými informacemi dopadajících mj. na velké počty blíže neurčených osob, tj. veřejnost. Elektronickou komunikaci mezi správními orgány a jednotlivci tak ESLP označil za pozitivní, když nese potenciál přispění k vytvoření dostupnější a efektivnější veřejné správy.

[17] ŠIMÍČEK, V. Předvídatelnost rozhodování jako základní princip dobré správy. In HRABCOVÁ, D. (ed.) Moderní veřejná správa a ombudsman. Sborník příspěvků přednesených na vědecké konferenci. Brno: MU, 2005, s. 45-46.

[18] Srov. nález ÚS ze dne 05. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, bod 23.

[19] Nález ÚS ze dne 27. 03. 2008, sp. zn. I. ÚS 2373/07.

[20] MATES, P. Požadavek předvídatelnosti ve správním právu. In Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 12, s. 445-447.

[21] Samozřejmě za předpokladu, že svoji faktickou nemožnost odevzdat řidičský průkaz věrohodným způsobem správnímu orgánu doloží, resp. prokáže.

[22] MATES, P. Požadavek předvídatelnosti ve správním právu. In Právní rozhledy, 2012, roč. 20, č. 12, s. 445-447.

JUDr. Mgr. Bc. Štěpán Kořínek 02.07.2025

---

Zaměstnanecké dílo a jeho praktické aspekty.

V moderním byznysovém světě jsou informace, inovace a kreativita klíčovým kapitálem každého úspěšného podnikatele. Konkurenční výhoda podnikatele často spočívá nikoli v hmotném majetku, ale v originálních nápadech, know-how, softwarových či designových řešeních, a pro podnikatele je tedy nezbytné orientovat se v mechanismech práva duševního vlastnictví, které tato řešení (jakožto výsledky lidské tvůrčí činnosti) chrání. A právě jedním z těchto mechanismů je i institut zaměstnaneckého díla.

Klíčové duševní vlastnictví je často vytvářeno zaměstnanci při plnění pracovních úkolů pro zaměstnavatele. V praxi se často objevují mylné představy o tom, komu a v jakém rozsahu náleží práva k takto vzniklému dílu. Častá představa, že veškerá práva k duševnímu vlastnictví vytvořenému zaměstnancem automaticky náleží zaměstnavateli, však neodpovídá zcela právní realitě. Faktem totiž je, že autorská práva osobní a majetková jsou nepřevoditelná. Institut zaměstnaneckého díla zaměstnavateli přiznává pouze výkon majetkových práv autora, který není neomezený. Zejména v technologických a kreativních oborech, kde zaměstnanci běžně vytvářejí díla s vysokou přidanou hodnotou, není zpravidla žádoucí spoléhat pouze na zákonnou úpravu a je vhodné mít jasně nastavené smluvní vztahy upravující podmínky užití takových děl zaměstnavatelem. Neaktuální, vágní či zcela chybějící smluvní ustanovení mohou vést k právní nejistotě, narušení obchodních vztahů nebo i ke sporům s vysokými náklady.

V tomto článku se proto zaměříme na klíčové aspekty zákonné úpravy zaměstnaneckého díla, upozorníme na praktické problémy, které v této oblasti často vznikají, a nabídneme doporučení, jak rizikům předcházet prostřednictvím kvalitní smluvní dokumentace.

Co je to zaměstnanecké dílo?

Úpravu zaměstnaneckého díla nalezneme v § 58 zákona 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „autorský zákon“). Zaměstnaneckým dílem se dle dikce autorského zákona rozumí jakékoliv dílo[1], které je vytvořeno v rámci pracovněprávního nebo služebního vztahu. V rámci pracovněprávních vztahů často dochází ke vzniku autorských děl, zejména při plnění pracovních úkolů zaměstnancem, a to přímo jako součást jeho pracovní náplně či v souvislosti s ní. Typickými příklady zaměstnaneckých děl mohou být například marketingové materiály, fotografie, články, software, architektonické návrhy a mnohé další. Zaměstnavatel potřebuje mít k takto vzniklým dílům logicky možnost efektivního nakládání. Smyslem zaměstnaneckého díla je tedy především to, že majetková práva k němu nevykonává sám autor, nýbrž jeho zaměstnavatel, čímž se efektivní nakládání s dílem v praxi umožňuje. Právní úprava však není bezvýhradně ve prospěch zaměstnavatele, a proto je nezbytné znát její limity i související praktické aspekty.

Výkonem majetkových autorských práv se rozumí oprávnění dílo samostatně užít, udělovat třetím osobám licenci k jeho užití[2] (zejména právo na rozmnožování díla, právo na jeho vystavování, půjčování, pronajímání nebo právo na sdělování díla veřejnosti), včetně svolení k tomu, aby nabyvatel licence mohl dále udělit právo sublicence nebo licenci postoupit, dále právo pobírat licenční odměnu z udělených práv a chránit tato práva, například vymáháním nároků z jejich porušení soudní cestou. Zaměstnavatel je oprávněn tato práva vykonávat, není však povinen tak činit.[3] Výkon těchto práv zaměstnavatelem se nerovná převodu (zcizení) majetkových práv autora, jak je často nesprávně uváděno, neboť ta jsou podle autorského zákona stejně jako osobnostní práva autora nepřevoditelná a jejich zcizení není dovoleno. Autor tedy o svá majetková práva nepřichází, pouze je na základě úpravy zaměstnaneckého díla nemůže sám vykonávat. Pokud si ovšem zaměstnanec se zaměstnavatelem nesjednají jinak, při smrti či zániku zaměstnavatele bez právního nástupce se výkon majetkových práv navrací zaměstnanci[4]. Je podstatné zmínit, že úprava zaměstnaneckého díla je úpravou dispozitivní, smluvní strany ji mohou vyloučit nebo modifikovat podle svých potřeb.

Na některé limity výkonu majetkových práv pamatuje autorský zákon sám, v prvním odstavci § 58 autorského zákona například výslovně stanovuje, že zaměstnavatel může právo výkonu podle věty první postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje v případě převodu obchodního závodu. Má se za to, že takové svolení je neodvolatelné a vztahuje se i ke všem případným dalším postoupením. Třetí osoba, které bylo právo výkonu postoupeno, se pak pro účely tohoto zákona považuje za zaměstnavatele. Na tuto úpravu je tedy vhodné pamatovat zejména u zaměstnanců kreativců již při uzavírání pracovní smlouvy a postupitelnost výkonu majetkových práv si upravit se zaměstnancem dopředu.

Kdy se skutečně jedná o zaměstnanecké dílo?

Podle autorského zákona platí, že zaměstnaneckým dílem je takové dílo, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního nebo služebního vztahu.[5]

Jedná se o dispozitivní úpravu, což vyplývá z textace zákona „není-li sjednáno jinak“, tedy rozebíraná úprava zaměstnaneckého díla se jako taková uplatnit vůbec nemusí, pokud si zaměstnanec se zaměstnavatelem (či případně objednatel se zhotovitelem u software na objednávku) sjednají jinak.

Podle definice zaměstnaneckého díla je rozhodující, že se jedná výlučně o dílo vytvořené zaměstnancem při plnění konkrétních pracovních povinností. Nestačí tedy jen obecná souvislost s výkonem zaměstnání; rozhodující je přímá vazba na pracovní úkoly vyplývající z pracovní smlouvy. Není podstatné, zda je dílo vytvářeno striktně během pracovní doby, je podstatné, že se jedná o plnění konkrétních pracovních povinností. Například pokud učitel připravuje výukové materiály o víkendu, stále se bude jednat o zaměstnanecké dílo, protože se jedná o dílo vytvořené ke splnění konkrétních pracovních povinností, byť mimo pracovní dobu.  Naopak tvorba, která nesouvisí s pracovním zařazením zaměstnance, není považována za zaměstnanecké dílo. Například pokud zaměstnanec IT podpory rád maluje obrazy a firma by jeden z nich chtěla použít na svém webu, bylo by nezbytné uzavřít licenční smlouvu – malířská činnost totiž nespadá do jeho pracovních úkolů, a to ani v případě, že by obraz namaloval během pracovní doby.

Autorský zákon rozlišuje mezi tvorbou vzniklou v rámci pracovněprávního (či služebního) vztahu a mimo něj. Klíčový rozdíl spočívá zejména v podmínkách, za nichž k tvorbě dochází. Zaměstnanec v pozici autora zpravidla nehradí náklady spojené s procesem tvorby, které mohou být pro jiného autora značnou finanční zátěží. K dispozici má vybavené pracoviště, techniku, materiály či jiné nástroje. Často je mu také hrazena přípravná činnost nebo i postupy, které sice nevedly ke vzniku výsledného díla, ale byly součástí tvůrčího procesu.

V každém případě je zásadní, aby byl v pracovní smlouvě řádně vymezen druh práce a případně zaměstnanci předán i samostatný dokument s tzv. pracovní náplní, která dostatečně pokrývá konkrétní tvůrčí činnost zaměstnance jako potenciálního autora. V těchto dokumentech je vhodné zohlednit, jaká autorská díla může zaměstnanec obvykle vytvářet. Nad rámec tohoto je vhodné zejména u kreativních pozic v pracovních smlouvách definovat práva k duševnímu vlastnictví nad rámec zákonné úpravy, aby nenastala pochybnost či jiná komplikující budoucí situace, která by takto mohla omezit budoucí výkon majetkových práv zaměstnavatele.

Autorský zákon rovněž pamatuje na situaci, kdy zaměstnanec během tvorby díla ukončí pracovní poměr a dílo zůstane nedokončeno. Tyto situace jsou řešeny vyvratitelnou právní domněnkou souhlasu autora s dokončením rozpracovaného díla ze strany zaměstnavatele.[6] Tento právní institut umožňuje zaměstnavateli takto navázat na dosavadní tvůrčí činnost a dílo případně dokončit i bez účasti původního autora – a to zejména v případech, kdy zaměstnanec ukončí pracovní poměr z vlastní vůle, odejde ke konkurenci nebo například odejde do důchodu.

Zaměstnanecké dílo se nevztahuje jen na zaměstnance

Autorský zákon aplikuje režim zaměstnaneckého díla i na dva případy, kdy se o zaměstnance nejedná, a to:

• v případě díla vytvořeného členem statutárního nebo jiného voleného či jmenovaného orgánu právnické osoby[7], a
• v případě počítačových programů a databází, jakož i kartografických děl, která nejsou kolektivními díly, tehdy, byla-li autorem vytvořena na objednávku[8].

Ustanovení § 58 odst. 10 autorského zákona stanovuje, že úprava zaměstnaneckého díla se použije obdobně také na díla vytvořená členy statutárních či jiných volených nebo jmenovaných orgánů, pokud tato díla vznikla při plnění povinností vyplývajících z jejich vztahu k právnické osobě. V takových případech se právnická osoba považuje za zaměstnavatele. Je však nutné upozornit, že tento režim se nevztahuje například na společníky společnosti s ručením omezeným, kteří nejsou členy volených orgánů. Pokud tedy společníci pro společnost vytvoří nějaké autorské dílo, nespadá pod režim zaměstnaneckého díla a je nutné situaci upravit na smluvním základě.

U počítačových programů, databází a kartografických děl, která nejsou kolektivními díly, platí právní fikce[9], že se tato díla považují za zaměstnanecká, pokud vznikla na objednávku (například na základě smlouvy o dílo). V takových případech je objednatel považován za zaměstnavatele. Tento režim se však vztahuje pouze na případy, kdy je dodavatelem (zhotovitelem) těchto děl fyzická osoba, tj. přímo autor díla (například počítačový program je objednán u konkrétního vývojáře). Naopak pokud je zhotovitelem právnická osoba, uvedené pravidlo se neuplatní a majetková práva k dílu na objednatele automaticky nepřecházejí. Ve smlouvách, kde je dodavatelem společnost, například vývojářská firma, je proto nezbytné výslovně sjednat udělení licence v potřebném rozsahu a nespoléhat na zákonný přechod práv.

Dalším zajímavým případem může být situace, kdy dílo vznikne v rámci tzv. švarcsystému, tedy při výkonu závislé práce fyzickou osobou, která ji však formálně vykonává na základě živnostenského oprávnění (např. s cílem, aby „zaměstnavatel“ ušetřil na odvodech). V takovém případě, pokud by ve skutečnosti šlo o vztah závislé práce, by se dílo posuzovalo jako zaměstnanecké dílo, bez ohledu na formu a označení příslušné smlouvy. [10]

U počítačových programů, databází a kartografických děl tato situace obvykle nepředstavuje zásadní problém, protože díky právní fikci zaměstnaneckého díla získává objednatel stejná majetková práva, jako kdyby byl zaměstnavatelem – a to i v případě, že dílo vzniklo v rámci tzv. švarcsystému.

Dodatečná odměna za zaměstnanecké dílo

U zaměstnaneckých děl je důležité nezapomenout na tzv. právo autora na dodatečnou odměnu. Autor zaměstnaneckého díla má nárok na přiměřenou dodatečnou odměnu, pokud jeho mzda či jiná sjednaná odměna zjevně neodpovídá zisku, který zaměstnavatel ze zhodnocení tohoto díla získal.[11] Zákonná úprava zaměstnaneckého díla vychází z právní domněnky, že sjednaná mzda (nebo jiná dosud vyplacená odměna) představuje zároveň přiměřenou autorskou odměnu. Tato domněnka však neplatí, pokud by odměna byla ve zjevném nepoměru k zisku, který zaměstnavatel z využití práv k dílu získal, a k významu samotného díla pro tento zisk. V takovém případě vzniká autorovi nárok na přiměřenou dodatečnou odměnu. Výše této dodatečné odměny se posuzuje individuálně a vždy musí být přiměřená okolnostem. Tento nárok se však neuplatní u autorů počítačových programů, databází a kartografických děl, která nejsou kolektivními díly – ledaže by si smluvní strany výslovně sjednaly jiný režim. Pokud tedy zaměstnavatel očekává z užívání díla výrazné příjmy, je pro něj vhodné s autorem předem dohodnout konkrétní podmínky a výši, popř. způsob výpočtu, této případné dodatečné odměny.[12]

Závěr

Lze shrnout, že úprava zaměstnaneckého díla má zásadní význam nejen z hlediska právního postavení zaměstnavatele vůči vytvořenému dílu, ale také z hlediska praktického nakládání s těmito díly – například v oblasti licencování, převodů práv či obchodní využitelnosti a dalších výstupů.

Autorský zákon sice poskytuje výchozí rámec, který se uplatní automaticky tam, kde vznik díla vyplývá z povahy pracovní pozice, avšak vzhledem k dispozitivnosti klíčových ustanovení je vždy vhodné věnovat smluvní úpravě náležitou pozornost.

Zaměstnanci často nemají jasno v tom, jaká práva jim jako autorům náleží a jaká oprávnění přecházejí na jejich zaměstnavatele, což může vést k nedorozuměním nebo sporům. Proto doporučujeme, aby zaměstnavatelé výslovně upravili otázku zaměstnaneckých děl v pracovní smlouvě nebo související dokumentaci, a to včetně podmínek užití díla, postupitelnosti výkonu práv k dílu či případné úpravy nároku na dodatečnou odměnu.

Jasná a srozumitelná smluvní úprava nejen předchází právním nejistotám, ale také umožňuje flexibilně reagovat na specifika dané pozice, odvětví nebo způsobu tvorby díla – a tím chrání jak zájmy zaměstnavatele, tak práva zaměstnanců.

JUDr. Tadeáš Petr,
partner

JUDr. Tereza Pechová,
advokátní koncipientka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín
Tel.:      +420 227 629 700
E-mail:   info@plegal.cz

[1] § 2 autorského zákona

[2] § 12 autorského zákona

[3] Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 650.

[4] § 58 odst. 3 autorského zákona

[5] § 58 odst. 1 autorského zákona

[6] § 58 odst. 5 autorského zákona

[7]  § 58 odst. 10 autorského zákona

[8]  § 58 odst. 7 autorského zákona

[9] § 58 odst. 7 autorského zákona

[10] Telec, I., Tůma, P., k dispozici >>> zde, s 652–653.

[11] § 58 odst. 6 autorského zákona

[12] Telec, I., Tůma, P. k dispozici >>> zde, s 646 – 661.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Tadeáš Petr, JUDr. Tereza Pechová (PEYTON) 18.07.2025