EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

14. 9. 2025

Certifikace dodavatele jako podmínka účasti v zadávacím řízení.*

Firemní influencing pohledem pracovního, autorského práva a ochrany spotřebitele.*

Nejvyšší soud o pohyblivé mzdě a pracovní kázni: Krácení nároku, nebo legitimní podmínka?*

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.*

Certifikace dodavatele jako podmínka účasti v zadávacím řízení.

V zadávacích podmínkách se lze poměrně často setkat s požadavkem zadavatele, aby dodavatel doložil, že je v určité formě certifikován, a proto existuje předpoklad, že jeho plnění bude provedeno řádně. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) se těmto zadávacím podmínkám poměrně často a podrobně věnuje a stanovuje, za jakých okolností může být taková zadávací podmínka v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ), a kdy jde o podmínku v rozporu s právem.

Posouzení požadavku na předložení certifikace k výrobkům či službám v nabídce

ÚOHS konstantně rozhoduje, že požadavek na předložení certifikace dodavatele, je s ohledem na charakter a význam šetřené zadávací podmínky podmínkou účasti v zadávacím řízení.[1]

Výčet možných podmínek účasti v zadávacím řízení obsahuje § 37 odst. 1 a 2 ZZVZ, dle něhož může zadavatel stanovit podmínky jako: a) podmínky kvalifikace, b) technické podmínky vymezující předmět veřejné zakázky včetně podmínek nakládání s právy k průmyslovému nebo duševnímu vlastnictví vzniklými v souvislosti s plněním smlouvy na veřejnou zakázku, c) obchodní nebo jiné smluvní podmínky vztahující se k předmětu veřejné zakázky, nebo d) zvláštní podmínky plnění veřejné zakázky, a to zejména v oblasti vlivu předmětu veřejné zakázky na životní prostředí, sociálních důsledků vyplývajících z předmětu veřejné zakázky, hospodářské oblasti nebo inovací.

Ve vztahu k nadlimitním veřejným zakázkám je nutné akcentovat, že dle § 73 odst. 4 ZZVZ není zadavatel oprávněn požadovat prokázání jiné kvalifikace, než jaké připouští ZZVZ v předchozích odstavcích § 73. Vedle základní a profesní způsobilosti a ekonomické či technické kvalifikace zadavatel stanoví technické podmínky, které určují vlastnosti předmětu veřejné zakázky. Tyto v případě nadlimitních veřejných zakázek může určit toliko v mantinelech § 89 ZZVZ.

Základní chybou zadavatelů v nadlimitním režimu ohledně požadavku na předložení certifikace dodavatele je nedostatečné rozlišování mezi technickou kvalifikací podle § 79 ZZVZ a technickými podmínkami podle § 89 ZZVZ. Technická kvalifikace slouží k prokázání lidských zdrojů, technických zdrojů nebo odborných schopností a zkušeností nezbytných pro plnění veřejné zakázky v odpovídající kvalitě. Oproti tomu technické podmínky mají za cíl specifikovat vlastnosti poptávaného plnění – předmětu veřejné zakázky.

ÚOHS řešil několik případů, kdy zadavatel požadoval po dodavateli, aby ve své nabídce předložil doklad o certifikaci či oprávnění prokazující partnerství či způsobilost k určitým činnostem. Jednalo se např. o požadavek na předložení prohlášení výrobců, že je dodavatel certifikovaným partnerem výrobce pro dodávky nabízeného zboží [2]; požadavek že dodavatelé mají v nabídce předložit certifikát nebo prohlášení výrobce o tom, že je dodavatel oprávněn provádět servis nabízených klíčových zařízení [3]; nebo požadavek na doložení dokladu, ze kterého jasně vyplývá, že dodavatel je oprávněn realizovat prodej a poskytovat podporu produktů.[4]

Ve všech výše uvedených případech dospěl ÚOHS k závěru, že takové podmínky jsou v rozporu se ZZVZ.

Zadavatelé nejčastěji namítali, že jde o technickou podmínku podle § 89 ZZVZ, nikoli o podmínku technické kvalifikace. K této argumentaci ÚOHS uvedl, že pro posouzení takové možnosti je zásadní určení, zda konkrétní formulace takového požadavku vymezuje, případně definuje určité parametry požadovaného plnění ve smyslu účelu, který zadavatel tímto požadavkem sleduje, a to při zohlednění § 89 odst. 1 ZZVZ, který jasně určuje způsob, jakým mají být technické podmínky (vlastnosti předmětu plnění veřejné zakázky) stanoveny. ÚOHS konstatoval, že zadavatelem požadované prohlášení výrobců stran certifikovaného partnerství dodavatele žádným způsobem nevyjadřuje vztah takové certifikace k požadavkům kladeným na předmět plnění veřejné zakázky, resp. o předmětu plnění veřejné zakázky bezprostředně nijak nevypovídá. Posuzovaná podmínka je dle ÚOHS svým charakterem požadavkem na kvalifikaci, neboť má sloužit k ověření způsobilosti dodavatelů plnit veřejnou zakázku. S ohledem na to ÚOHS zkoumal, zda tento doklad spadá mezi doklady, jež jsou uvedeny v taxativním výčtu v § 75 a § 77 až 79 ZZVZ, neboť zadavatel může požadovat jen ty doklady, které jsou zmíněny v těchto ustanoveních.[5]

ÚOHS se ve svých rozhodnutích zabýval mnoha argumenty a polemizoval s možnostmi, jak jinak spornou podmínku naformulovat, aby byla v souladu se ZZVZ, a jaké je pro to třeba splnit podmínky. Možnosti, jak požadavek naformulovat v souladu se ZZVZ, lze shrnout následovně: 1) certifikace jako technická podmínka, 2) certifikace jako kvalifikace jednotlivých fyzických osob a 3) požadavek na předložení dalších dokladů dle § 104 ZZVZ.

Certifikace jako technická podmínka

ÚOHS předně uvádí, že posuzovaná podmínka nemůže být současně podmínkou kvalifikace i technickou podmínkou. Jedná se o dvě různé právní otázky a kategorie zadávacích podmínek, které nelze směšovat.[6]

Technické podmínky pro veřejné zakázky zadávané v nadlimitním režimu jsou rozvedeny v § 89 a následujících ZZVZ. Technickými podmínkami je třeba rozumět jakékoli specifikace vymezující požadovaný předmět plnění veřejné zakázky. Nejedná se tedy jen o čistě technické údaje např. u strojů, ale o veškeré netechnicistní údaje, kterými zadavatel může popsat předmět plnění.[7]

Rozhodovací praxe ÚOHS k tomuto uvádí, že aby bylo možné přezkoumávaný požadavek zařadit mezi technické podmínky, musel by být tento požadavek formulován tak, aby se skutečně vázal k předmětu plnění, například k technické podpoře. Zadavatel by tedy musel stanovit požadavek, že technická podpora musí být poskytována způsobem, který zajistí, že budou poskytována související plnění od výrobce. Pokud se však podmínka vztahuje k osobě dodavatele, nikoli k předmětu plnění, pak se nejedná o technickou podmínku, ale o podmínku kvalifikace.[8]

Pro posouzení, zda jde o podmínku kvalifikace, či naopak technickou podmínku, je klíčové posouzení, zda konkrétní formulace takového požadavku vymezuje, případně definuje určité parametry požadovaného plnění ve smyslu účelu, který zadavatel tímto požadavkem sleduje, a to při zohlednění § 89 odst. 1 ZZVZ, který jasně určuje způsob, jakým mají být technické podmínky (vlastnosti předmětu plnění veřejné zakázky) stanoveny.[9]

Uvedení požadavku na konkrétní autorizace nebo certifikace jakožto součást technických podmínek může být sporné a vždy bude záležet na konkrétních okolnostech příslušné veřejné zakázky a náležitém odůvodnění takového postupu.

Z rozhodovací praxe ÚOHS tedy vyplývá, že je možné stanovit požadavek na certifikaci nebo autorizaci, ovšem požadavek je nutné formulovat tak, aby se vztahoval toliko k předmětu plnění, nikoli k osobě dodavatele. Na jedné straně je zadavatel oprávněn zohlednit své legitimní potřeby při vymezení technických podmínek, na straně druhé je potřeba toto náležitě odůvodnit okolnostmi případu s uvedením konkrétních (nikoli jen obecných) argumentů s tím, že požadavek musí být transparentní a přezkoumatelný.

Certifikace jako kvalifikace fyzických osob

Z rozhodovací praxe ÚOHS je patrné, že zadavatelé v několika případech odůvodňovali své požadavky na autorizaci či certifikaci dodavatele odkazem na § 79 odst. 2 písm. d) ZZVZ, dle kterého může zadavatel k prokázání technické kvalifikace požadovat po dodavateli osvědčení o vzdělání a odborné kvalifikaci vztahující se k požadovaným dodávkám nebo službám, a to jak ve vztahu k fyzickým osobám, které mohou dodávky nebo služby poskytovat, tak ve vztahu k jejich vedoucím pracovníkům.

ÚOHS k tomu uvedl, že z textace uvedeného ustanovení vyplývá, že v něm uvedený doklad, tj. osvědčení o odborné kvalifikaci, se má vztahovat ke konkrétním fyzickým osobám, které mohou dodávky nebo služby poskytovat, případně k jejich vedoucím pracovníkům, nikoli však k osobě dodavatele.[10]

V jiném případě, ve kterém zadavatel požadoval certifikaci jednak k osobě dodavatele, a jednak k jednotlivým pracovníkům, ÚOHS vyvodil, že požadavek certifikace osoby dodavatele je kvalifikační podmínkou, jež není v souladu se ZZVZ, avšak požadavek na certifikaci jednotlivých pracovníků je v souladu se ZZVZ s odkazem na § 79 odst. 2 písm. d) ZZVZ. Podle názoru ÚOHS je stěžejním rozdílností skutečnost, zda se podmínka certifikace vztahuje k jednotlivým fyzickým osobám, nebo k osobě dodavatele.[11]

Podle ÚOHS tedy lze požadavek certifikace nebo autorizace podřadit pod osvědčení o vzdělání a odborné kvalifikaci vztahující se k požadovaným dodávkám, službám nebo stavebním pracem podle § 79 odst. 2 písm. d) ZZVZ, ovšem tento požadavek musí být dán ve vztahu ke konkrétním fyzickým osobám, nikoli k osobě dodavatele. Tento dosavadní výkladový usus by zadavatelé měli respektovat a nevyžadovat (například v oblasti ICT služeb) certifikáty o partnerství dodavatele s výrobcem nabízené technologie, ale zaměřit se na odbornost pracovníků, kteří budou tvořit realizační tým dodavatele, u nichž je požadavek na doložení určitého certifikátu nejen legitimní, ale především i legální.

Požadavek na předložení dalších dokladů dle § 104 ZZVZ

ÚOHS se též zabýval argumentací zadavatele, že příslušná oprávnění požaduje podle § 104 písm. a) ZZVZ, dle kterého může zadavatel v zadávací dokumentaci požadovat od vybraného dodavatele jako další podmínky pro uzavření smlouvy předložení dokladů nebo vzorků vztahujících se k předmětu plnění veřejné zakázky nebo kvalifikaci dodavatele.

ÚOHS připustil, že zadavatel může požadovat i jiné doklady (na rozdíl od výše zmíněných zákonných požadavků), ovšem tyto může požadovat pouze po vybraném dodavateli a není možné je požadovat obecně po všech dodavatelích již ve fázi podávání nabídek.[12] V tomto případě bylo shledáno, že požadavek na certifikát osvědčující partnerství s autorem SW byl stanoven s ohledem na předmět plnění a z pohledu vztahu daného požadavku k charakteru zadávaného plnění se jeví jako odůvodněný s přihlédnutím k zajištění záruky realizace plnění dle potřeb zadavatele.

Předložení dalších dokladů ohledně plnění veřejné zakázky nebo kvalifikace dodavatele je tedy z titulu ustanovení § 104 písm. a) ZZVZ možné, ovšem zadavatel toto může požadovat jen po vybraném dodavateli, nikoli po všech již ve fázi podávání nabídek.

Závěr

Požadavek zadavatele, aby dodavatel v nabídce předložil doklad o své certifikaci, je z pohledu aktuální rozhodovací praxe ÚOHS nezákonným, neboť se jedná o podmínku kvalifikace, v rámci níž lze po dodavatelích žádat jen zákonem stanovené doklady, jež jsou uvedeny v taxativním výčtu v § 75 a § 77 až 79 ZZVZ.

Nezákonnosti je možné se vyhnout možnou reformulací požadavku tak, aby byl stanoven jakožto technická podmínka, nikoli kvalifikace dodavatele, jsou-li pro takový požadavek naplněny věcné předpoklady. Takový požadavek je nutné formulovat způsobem, aby se vztahoval toliko k předmětu plnění, nikoli k osobě dodavatele.

Požadavek certifikace nebo autorizace lze také směřovat namísto na dodavatele na konkrétní fyzické osoby, které tvoří realizační tým dodavatele, přičemž pak by se jednalo o osvědčení o odborné kvalifikaci vztahující se k požadovaným dodávkám nebo službám, které lze požadovat podle § 79 odst. 2 písm. d) ZZVZ.

Předložení certifikace je také možné požadovat na základě ustanovení § 104 písm. a) ZZVZ, ovšem zadavatel toto může požadovat jen po vybraném dodavateli, nikoli po všech již ve fázi podávání nabídek.

Mgr. Lukáš Turner,
advokát

Mgr. David Mareš, Ph.D.,
advokát

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax: +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Např. rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. S0316/2021/VZ

[2] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. S0316/2021/VZ

[3] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. S0393/2019/VZ

[4] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. S0534/2021/VZ

[5] Výjimkou mohou být sektorové zakázky, při jejichž zadávání může zadavatel stanovit i jiná kritéria kvalifikace dodavatele (§ 167 odst. 1 ZZVZ).

[6] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. R0004/2020/VZ

[7] ŠEBESTA, Milan. NOVOTNÝ, Petr. MACHUREK, Tomáš. DVOŘÁK, David. a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek: komentář. 2. vydání. Velké komentáře. V Praze: C.H. Beck, 2022. ISBN 978-80-7400-856-6.

[8] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. S0393/2019/VZ

[9] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. S0316/2021/VZ

[10] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. S0393/2019/VZ

[11] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. S0509/2020/VZ

[12] Rozhodnutí ÚOHS ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. S0534/2021/VZ

Mgr. Lukáš Turner, Mgr. David Mareš, Ph.D.(MT Legal) 29.07.2025

Firemní influencing pohledem pracovního, autorského práva a ochrany spotřebitele.

Zaměstnanci jako influenceři. Trend, který nabírá na síle, přináší firmám nové možnosti, ale i zcela nové odpovědnosti. Kde končí osobní svoboda projevu a začíná reklama? A jakou roli v tom hraje pracovní smlouva, autorské právo nebo ochrana spotřebitele?

Sociální sítě jsou dnes nedílnou součástí našich každodenních životů – a nikoho už nepřekvapí, že podstatná část sdíleného obsahu má více či méně skrytě marketingový charakter. Stále více společností si uvědomuje jejich potenciál a cíleně využívá obsah tvořený jednotlivci k posílení značky, firemní kultury či obchodních cílů. Vedle spolupráce s externími tvůrci posiluje i využívání obsahu sdíleného vlastními zaměstnanci společnosti. Tento fenomén, který lze označit jako firemní influencing, zahrnuje jak motivaci a angažovanost zaměstnanců, tak i jejich aktivní účast na veřejné prezentaci zaměstnavatele. Přestože se jedná o dostupný a efektivní nástroj komunikace a budování značky, vyvstávají s jeho použitím důležité právní otázky – zejména z pohledu pracovního práva, autorského práva či ochrany spotřebitele.

Interní a externí rozměr influencingu

Interní firemní influencing slouží především k posílení firemní kultury a zapojení zaměstnanců do života organizace. Využívají se k tomu interní sociální sítě, brainstormingové platformy nebo crowdsourcing, které usnadňují obousměrnou komunikaci a podporují aktivitu zaměstnanců. Tento typ influencingu bývá úzce spojen s výkonem práce a spadá do rámce pracovních povinností.

Naopak externí influencing má za cíl oslovit veřejnost. Kromě oficiálních firemních účtů se čím dál více uplatňuje i využívání osobních profilů zaměstnanců, kteří sdílejí obsah související se svou pracovní činností. Právě zde vzniká napětí mezi osobní svobodou projevu a zájmy zaměstnavatele, stejně jako otázky odpovědnosti, práv k vytvořenému obsahu a zákonných povinností při reklamní činnosti.

Zaměstnanecké dílo: komu patří zaměstnancem vytvořený obsah?

Z právního hlediska je zásadní, zda zaměstnanec vytváří obsah v rámci výkonu práce pro zaměstnavatele. Pokud ano, bude takto vytvořený obsah zaměstnancem zpravidla zaměstnaneckým dílem ve smyslu autorského zákona [1]. To znamená, že majetková práva k tomuto obsahu náleží zaměstnavateli, nikoliv zaměstnanci jako autorovi.

I v případě zaměstnaneckého díla však zaměstnanci nadále náleží osobnostní práva k dílu, především právo být označen jako autor a právo na nedotknutelnost díla. Tato práva nelze převést ani se jich platně vzdát. Typickými příklady takových zaměstnaneckých děl mohou být grafické návrhy, propagační videa nebo odborné články na firemním blogu. Rozlišení mezi obsahem vzniklým při výkonu práce a obsahem soukromým je zásadní nejen z pohledu pracovního práva či práva autorského, ale i z hlediska odpovědnosti za jeho zveřejnění a užití.

Zastřený influencing

Stejně jako v případě spolupráce s externími tvůrci je i u firemního influencingu nadále přes snahu zákonodárce poměrně běžné, že tvůrci – zaměstnanci nepřiznávají, že jejich obsah je sdílen za účelem propagace výrobků či služeb jejich zaměstnavatele. Tato praxe je však podle současné právní úpravy riziková, neboť může být podle zákona o ochraně spotřebitele [2] považována za klamavou obchodní praktiku.[3]

Za použití klamavých obchodních praktik v rámci firemního influencingu odpovídá primárně zaměstnavatel. Ten je povinen zajistit, aby veškerá marketingová komunikace byla vůči spotřebitelům transparentní a neklamavá. Pokud zaměstnanec na svém běžném osobním profilu namísto obsahu osobní povahy zveřejní příspěvek, kterým propaguje svého zaměstnavatele, jeho výrobky či služby – například zmínku o firemním produktu, fotografii z firemní akce s viditelným brandingem nebo doporučení služeb zaměstnavatele – a zároveň tento příspěvek neoznačí jako reklamní sdělení, může být jeho jednání považováno za klamavou obchodní praktiku.[4], [5] Zákazníkovi (spotřebiteli) dotčenému takovou klamavou obchodní praktikou při nákupu výrobku či služeb zaměstnavatele pak může vzniknout právo na odstoupení od smlouvy či přiměřenou slevu,[6] navíc může být použití klamavé obchodní praktiky – skryté reklamy sankcionováno podle zákona o regulaci reklamy.[7], [8]

Podle zákona o regulaci zákona pak za obsah reklamy neodpovídá jen zadavatel (zaměstnavatel),[9] ale i zpracovatel či šiřitel (zaměstnanec, který obsah vytvořil či zveřejnil).[10] Tito aktéři odpovídají za případné porušení zákona společně a nerozdílně.[11] Výše pokuty za správní delikt může v návaznosti na sankcionovaného aktéra dosáhnout až 5 000 000 Kč.[12] Zadavatel se může odpovědnosti zprostit pouze tehdy, pokud prokáže, že zpracovatel reklamy (zaměstnanec) nedodržel jeho pokyny.

V případě některých zaměstnanců však může zaměstnavatel (podnikající nebo právnická osoba) nést odpovědnost za šířený obsah i z pozice zpracovatele či šiřitele, pokud zaměstnanec obsah vytváří či šíří při plnění úkolů vyplývajících z jeho postavení (typicky pracovníci HR nebo marketéři).[13] Tím se rozšiřuje okruh případů, kdy může být zaměstnavatel sankcionován za firemní influencing jako nekalou obchodní praktiku.

Pracovněprávní rámec a interní pravidla

Z pracovněprávního hlediska záleží především na tom, zda zaměstnanec jedná v rámci své pracovní náplně. Pokud ano, odpovědnost za obsah nese zaměstnavatel. Tím však nejsou dotčeny povinnosti zaměstnance podle zákoníku práce,[14] např. povinnost loajality.[15] V případech, kdy zaměstnavatel zaměstnance výslovně úkoluje vytvářet obsah mimo pracovní dobu (např. publikovat příspěvky na osobním profilu), měl by takové požadavky upravit smluvně – včetně dohodnuté odměny, pravidel odpovědnosti a úpravy autorských práv.

Důležitým nástrojem prevence je tzv. Social Media Policy – interní směrnice stanovující jasná pravidla pro vystupování zaměstnanců na sociálních sítích. Měla by definovat:

co zaměstnanec smí nebo nesmí sdílet;
jaké informace jsou považovány za citlivé či interní;
jak zacházet s firemním logem nebo vizuální identitou; a
za jakých podmínek lze firmu na osobních profilech reprezentovat.

Přestože zaměstnavatel nemůže zaměstnancům plošně zakázat používání osobních účtů či tyto účty plošně sledovat, může však v odůvodněných případech kontrolovat veřejně přístupný obsah související se společností a firemní identitou – a to za splnění podmínek předpisů o ochraně osobních údajů, resp. podmínek zákoníku práce.

Jasná pravidla jako klíč k důvěře

Rizikům spojeným s firemním influencingem lze účinně předcházet, pokud jsou role a odpovědnosti zaměstnavatele (jako zadavatele) a zaměstnance (jako zpracovatele) nastaveny srozumitelně a transparentně. Doporučujeme tak:

Zakotvit Social Media Policy jako součást pracovního řádu nebo samostatného vnitřního předpisu. Tato pravidla by měla jasně definovat, jak mohou zaměstnanci vystupovat na sociálních sítích ve vztahu ke svému zaměstnavateli, jaké informace o zaměstnavateli mohou sdílet či jak mají správně označovat reklamní obsah.
Doplnění pracovní smlouvy o ustanovení týkající se autorských práv, prezentace zaměstnavatele a pravidel pro užívání osobních profilů k firemním účelům. Zaměstnavatelé by měli specifikovat, jakým způsobem lze používat firemní značku a jaká jsou pravidla pro sdílení obsahu souvisejícího s pracovní činností.
Školit zaměstnance v oblasti právních a etických aspektů působení na sociálních sítích. Pravidelná školení pomáhají předcházet neúmyslným pochybením a zvyšují povědomí o rizicích spojených nejen s klamavou reklamou či porušením interních pravidel.
Nastavit jasné komunikační kanály pro konzultace a řešení sporných situací, například možnost obracet se na pověřenou osobu nebo právní oddělení v případě nejasností ohledně publikovaného obsahu.
Pravidelně revidovat a aktualizovat interní předpisy tak, aby reflektovaly aktuální právní úpravu i proměny digitálního prostředí.

Firemní influencing může být mocným nástrojem budovaní značky zaměstnavatele, podpory inovací a posilování vnitřní motivace zaměstnanců. Aby však přinášel skutečný přínos a zároveň odpovídal právnímu rámci, je nezbytné jej řídit transparentně, promyšleně a s důrazem na důvěru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Jasně nastavená pravidla nepřináší jen posílení právní jistoty a ochranu před sankcemi, ale také posilují důvěryhodnost a reputaci společnosti navenek, čímž přispívají k dlouhodobé spokojenosti zaměstnavatele, zaměstnanců i veřejnosti.

Mgr. Nikol Zelinková,
koncipientka

Mgr. Jiří Beneš,
advokát

endors advokátní kancelář s.r.o.

s.: Praha 4, Obrovského 2407
a.: Praha 1, Na Poříčí 2090/2
a.: Hradec Králové, Karla Tomana 46/6

telefon: +420 601 501 630
e-mail: info@endors.cz

[1] Zde srov. ust. § 58 zákona 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

[2] Zákon 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v účinném znění (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“).

[3] Zde srov. ust. § 5 a § 5a zákona o ochraně spotřebitele

[4] Zde srov. Příloha č. 1 písm. j) zákona o ochraně spotřebitele.

[5] Vždy je nutné vzít do úvahy povahu příslušného příspěvku i charakter sítě v rámci které je příspěvek sdílen. Například na profesních sociálních sítích lze obvykle očekávat, že uživatelé budou sdílet příspěvky týkající se jejich zaměstnání či spolupráce.

[6] Zde srov. ust. § 5d zákona o ochraně spotřebitele.

[7] Zde srov. ust. § 23e zákona o ochraně spotřebitele.

[8] Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v účinném znění (dále jen „zákon o regulaci reklamy“).

[9] Viz § 8a odst. 2 písm. b) zákona o regulaci reklamy.

[10] Viz § 8 odst. 3 písm. b) zákona o regulaci reklamy.

[11] Viz § 6b odst. 1 zákona o regulaci reklamy.

[12] Zde srov. ust. § 8 odst. 5, resp. § 8a odst. 5 až 8 zákona o regulaci reklamy.

[13] Zde srov. ust. § 20 a § 22 zákona 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v účinném znění.

[14] Zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, v účinném znění (dále jen „zákoník práce“).

[15] Viz ust. § 301 zákoníku práce.

Mgr. Nikol Zelinková, Mgr. Jiří Beneš (endors) 17.07.2025

Jak na konkurenční doložku.

Konkurenční doložka je obvyklým ujednáním především v tzv. manažerských smlouvách, ať již smlouvách pracovních či smlouvách o výkonu funkce (jednatele či člena představenstva). Tento článek přehledně shrnuje, jak konkurenční doložku správně sjednat, na co si dát pozor při jejím případném zrušení a jak předejít možným právním komplikacím s tím spojeným.

Podstatou konkurenční doložky je závazek příslušné osoby zdržet se i po skončení smluvního vztahu po určitou dobu výkonu soutěžní činnosti. Délka tohoto závazku je u zaměstnance maximálně rok, v ostatních případech maximálně pět let (s výjimkou obchodního zástupce, kde jsou to dva roky). Jako protiplnění za tento závazek je sjednávána kompenzace, jež u zaměstnance musí činit nejméně jednu polovinu jeho průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazku, v ostatních případech není minimální výše stanovena.

Zároveň může (avšak nemusí) být s povinnou osobou sjednána i smluvní pokuta pro případ, že zákaz plynoucí z konkurenční doložky poruší.

Pozornost je třeba věnovat i případnému zrušení konkurenční doložky. Nepřeje-li si být zaměstnavatel konkurenční doložkou vázán, může od ní odstoupit, avšak pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance a za podmínky, že byla možnost odstoupení se zaměstnancem výslovně sjednána.

Jak plyne z nedávné judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. 27 Cdo 1236/2024), uplatní se pravidla pro odstoupení u zaměstnanců obdobně též pro jednatele či členy představenstva. Je tak třeba dbát na to, aby odstoupení nemohlo být považováno za zneužití práva. Podle soudů může jít o zneužití práva např. tehdy, je-li odstoupení učiněno až těsně před skončením pracovního poměru (či jiného smluvního vztahu). To platí dokonce i v případě, že zákon či smlouva takové odstoupení od konkurenční doložky umožňují.

Při přípravě smlouvy obsahující konkurenční doložku tak doporučujeme obezřetnost. V případě odstoupení od konkurenční doložky (např. v situaci, kdy zaměstnanec zjevně nenabyl know-how odůvodňující její trvání), pak doporučujeme nenechávat odstoupení na poslední chvíli tak, aby takové odstoupení nemohlo být ze strany zaměstnance s cílem dosáhnout vyplacení kompenzace zpochybněno.

Mgr. Petr Dvořák
Advokát

NIRRIS s.r.o., advokátní kancelář

Národní 973/41
110 00 Praha 1

Tel.:       +420 225 020 500
Fax:       +420 225 020 555
e-mail:    nirris@nirris.cz

Mgr. Petr Dvořák (NIRRIS) 06.08.2025

Nejvyšší soud o pohyblivé mzdě a pracovní kázni: Krácení nároku, nebo legitimní podmínka?

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „NS ČR“) se rozsudkem ze dne 30. dubna 2025, sp. zn. 21 Cdo 3471/2024, vyjádřil k otázkám, zda zaměstnavatel může podmínit přiznání pohyblivé složky mzdy dodržováním pracovních povinností zaměstnance a zda takové snížení není nepřípustným peněžitým postihem podle § 346b zákona 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“).

Skutkový stav

Případ se týkal zaměstnance, pan M. B., který od roku 2004 pracoval jako řidič silničního motorového vozidla pro společnost PETROTRANS, s. r. o.. Jeho mzda se skládala z několika částí, přičemž významnou složkou byla pohyblivá část mzdy, která byla stanovena v kolektivní smlouvě z dubna 2018. Tato pohyblivá složka byla závislá na objektivních kritériích, jako je počet ujetých kilometrů a počet manipulací (vykládka a nakládka pohonných hmot).

Přiznání této pohyblivé složky mzdy bylo navázáno na měsíční vyhodnocení kritérií stanovených v rámci tzv. „Ligy řidičů“. V roce 2020 však zaměstnavatel tuto pohyblivou složku zaměstnanci krátil v celkové výši 11 285 Kč, a to z důvodu hrubého porušení pracovních povinností a bezpečnostních předpisů. Konkrétně šlo o porušení povinností v srpnu (kráceno 6 409 Kč), říjnu (kráceno 1 000 Kč), listopadu (kráceno 2 576 Kč) a prosinci 2020 (kráceno 1 000 Kč). Zaměstnanec se domáhal vrácení těchto krácených částek s argumentem, že není možné snižovat mzdu pro porušení pracovní kázně, a že taková část kolektivní smlouvy je neplatná.

Zaměstnavatel se naopak bránil tím, že tato pohyblivá složka byla sjednána jako nenároková a že zaměstnanci nebyla přiznána, protože porušil kritéria, která byla objektivní podmínkou pro vznik nároku na tuto složku mzdy.

Řízení v prvním a druhém stupni

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „OS“) se v prvním stupni řízení v rozsudku pod č.j. 16 C 97/2021-180 přiklonil k výkladu zaměstnavatele. Konstatoval, že ačkoliv pohyblivá složka mzdy v kolektivní smlouvě byla označena jako nenároková, fakticky se jednalo o nárokovou složku mzdy. Důvodem bylo, že o ní „nikdo nerozhoduje zvláštním rozhodnutím“, ale náleží zaměstnanci pokaždé, když splní výše zmiňovaná objektivní kritéria. Soud prvního stupně dále nesouhlasil s žalobcem, že by šlo o protizákonné krácení mzdy za porušování pracovních povinností. Prohřešky podle „Ligy řidičů“ byly vnímány jako jedno z kritérií pro výpočet mzdy, nikoliv jako peněžní postih ve smyslu § 346b ZP, který zakazuje zaměstnavateli ukládat peněžní postihy za porušení povinností. Žaloba byla zamítnuta.

Městský soud v Praze (dále jen „MS“) v druhém stupni řízení v rozsudku pod č.j. 23 Co 108/2024-216 sice souhlasil, že pohyblivá složka mzdy je nároková, avšak s hodnocením OS se zásadně rozešel. Dospěl k závěru, že text kolektivní smlouvy a přílohy „Liga řidičů“ představuje nepřípustnou a neurčitou dohodu o srážkách ze mzdy a nepřípustné vzdání se práv zaměstnance. MS to označil za skrytou mzdovou sankci podle § 346b ZP. Navíc shledal, že ujednání o nepřiznání celé odměny za „hrubé“ porušení, které by vedlo k okamžitému zrušení pracovního poměru, je v rozporu se zákoníkem práce, neboť by se zaměstnavatel předem vzdal možnosti jednostranně rozvázat pracovní poměr. MS rovněž zjistil, že zaměstnavatel nesprávně krátil mzdu za srpen a listopad 2020, protože v těchto měsících žalobce žádné porušení povinností nespáchal. MS tak změnil rozsudek prvního stupně, přiznal žalobci 10 985 Kč.

Podmínění pohyblivé mzdy „dodržováním pracovní kázně“?

Žalovaný podal dovolání k NS ČR. Ten se zaměřil na několik stěžejních právních otázek, které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu jednoznačně vyřešeny. Jednou z nejdůležitějších bylo, zda „zaměstnavatel může přiznání pohyblivé složky mzdy, jejíž výše se určuje na základě objektivně měřitelných kritérií, podmínit rovněž dodržováním pracovních povinností zaměstnance“.

Žalovaný argumentoval, že pokud je odměna nároková, tedy vzniká na ni nárok po splnění podmínek, pak dodržování povinností by mělo být jednou z podmínek pro vznik nároku na pohyblivou složku mzdy, nikoliv krácením již existujícího nároku. Zaměstnavatelé by přece měli motivovat zaměstnance k výkonu, který zároveň dodržuje veškeré předpisy – například dodržování rychlosti, když je odměna závislá na počtu ujetých kilometrů.

Rozdíl mezi nevzniknutím nároku a sankcí

NS ČR ve svém odůvodnění detailně vysvětlil rozdíl mezi nárokovou (obligatorní) a nenárokovou (fakultativní) složkou mzdy odkazem na ustálenou soudní praxi [1].

Nároková složka mzdy je ta, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout buď vždy (např. základní či pevná mzda), nebo pokud zaměstnanec splní předem sjednané předpoklady a podmínky. Tuto složku mzdy nelze bez dalšího omezovat či krátit, jak to potvrdil i MS.
Nenároková složka mzdy vzniká zaměstnanci nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, které závisí jen na úvaze zaměstnavatele.

NS ČR ve svém rozhodnutí zdůraznil, že zákoník práce zakazuje peněžní postihy za porušení povinností podle § 346b odst. 1 ZP. Nelze tedy zaměstnanci odejmout či snížit již vzniklou (nárokovou) mzdu jako sankci za porušení pracovní kázně.

Nicméně, NS ČR dospěl k závěru, že lze sjednat takové podmínky pro vznik nároku na pohyblivou složku mzdy, které zahrnují i dodržování pracovních povinností. Pokud jsou tedy v kritériích pro přiznání pohyblivé složky mzdy definovány i „záporné částky“ za „prohřešky“ (jak tomu bylo v Lize řidičů), pak se nejedná o peněžitý postih za porušení pracovní kázně, nýbrž o jedno z kritérií, na jehož základě se vypočítává výše mzdy. Jinými slovy, pokud zaměstnanec kritérium (tj. dodržování pravidel) nesplní, nárok na danou část pohyblivé složky mzdy mu vůbec nevznikne, namísto aby mu byla tato část mzdy odebrána.

Důležité je, že tato ujednání nejsou nepřípustnou dohodou o srážkách ze mzdy podle § 146 písm. b) ZP, neboť srážky se mohou týkat jen mzdy, na kterou zaměstnanci již vzniklo právo. Stejně tak se nejedná o nepřípustné vzdání se práv zaměstnance podle § 346c ZP, jelikož zaměstnanec nemůže zprostit zaměstnavatele povinnosti poskytnout mu mzdu či její náhrady.

Nejvyšší soud rovněž nesouhlasil s odvolacím soudem v tom, že ujednání o nepřiznání celé odměny za hrubé porušení pracovněprávních povinností (které by mohlo být důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru) by znamenalo, že se zaměstnavatel vzdal možnosti rozvázat pracovní poměr. Snížení či nepřiznání pohyblivé složky mzdy nijak nevylučuje, aby zaměstnavatel z téhož důvodu okamžitě zrušil pracovní poměr nebo dal výpověď podle § 52 písm. g) ZP. Jsou to dvě nezávislé věci – buď zaměstnanec splní podmínky pro vznik nároku na bonus, nebo ne; a zároveň může být potrestán za porušení povinností v souladu se zákoníkem práce.

Jen částečný úspěch pro žalovaného

Ačkoliv Nejvyšší soud dal zaměstnavateli za pravdu v principu, že je možné podmínit pohyblivou mzdu dodržováním kázně, konečný úspěch žalovaného byl pouze částečný.

Nejvyšší soud shledal, že žalovaný byl oprávněn snížit pohyblivou složku mzdy žalobci za prosinec 2020 o 1 000 Kč. Důvodem bylo, že žalobce v prosinci 2020 porušil své povinnosti (nenahlásil výpadek měřícího systému a pokračoval ve stáčení). V tomto rozsahu tedy nárok na mzdu žalobci nevznikl, a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v této části potvrzeno.

Nicméně, Nejvyšší soud potvrdil, že žalobci vzniklo právo na pohyblivou složku mzdy v plné výši za srpen, říjen a listopad 2020, neboť v těchto měsících se žalobce žádného z popsaných jednání nedopustil. Zaměstnavatel krátil mzdu za tato období na základě prohřešků, ke kterým došlo v jiných měsících (červenec, září). To bylo v rozporu s kolektivní smlouvou, která jasně stanovila, že plnění jednotlivých kritérií pro přiznání měsíčních pohyblivých složek mzdy je vyhodnocováno měsíčně. V této části (9 985 Kč) byl rozsudek odvolacího soudu shledán správným.

Závěr: Jak správně nastavit pohyblivou složku?

Rozsudek NS ČR přináší významná vodítka pro správné nastavení a aplikaci pohyblivé složky mzdy jako efektivního motivačního nástroje v pracovněprávních vztazích. Z jeho právních závěrů vyplývá:

Podmínění nároku dodržováním pracovních povinností je přípustné – pokud zaměstnanec nesplní stanovené podmínky, nárok na tuto složku mzdy vůbec nevzniká, nejde tedy o sankci ve smyslu § 346b ZP.
Zaměstnanci nelze odejmout či snížit již vzniklou (nárokovou) mzdu jako sankci za porušení pracovní kázně.
Objektivní a měřitelná kritéria musí být jasně definována (např. počet výkonů, kilometrů, apod.).
Dodržení časového rámce – hodnotí se výhradně plnění povinností v období, za které se mzda přiznává (např. měsíčně), nikoliv zpětně.

Kristýna Bečvářová

Weinhold Legal, s.r.o. advokátní kancelář

Florentinum
Na Florenci 15
110 00 Praha 1

Tel.: +420 225 385 333
Fax: +420 225 385 444
e-mail: wl@weinholdlegal.com

[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 537/2004 ze dne 8.11.2004 a 21 Cdo 2392/2023 ze dne 16.4.2024

Kristýna Bečvářová (Weinhold Legal) 07.08.2025

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla představuje významný institut správního práva, jenž slouží k efektivnímu postihu protiprávního jednání v silničním provozu, zejména v případech, kdy není možné zjistit konkrétního pachatele přestupku. Tento právní institut byl zaveden novelou zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „Zákon o provozu na pozemních komunikacích“), účinnou od 19. ledna 2013.

Provozovatelem vozidla se ve smyslu ust. § 2 písm. b) Zákona o provozu na pozemních komunikacích rozumí „osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel nebo obdobné evidenci jiného státu“.[1] Vymezení provozovatele tak vychází z evidenčního principu, přičemž klíčovým aspektem není vlastnické právo, ale samotný zápis v registru. Nelze ani navíc ve vztahu k možnosti provozovatele zajistit dodržování povinností podle Zákona o provozu na pozemních komunikacích pominout ústavněprávní normu, že vlastnictví zavazuje. [2] Vzhledem k tomu, že ve většině případů je provozovatel vozidla i jeho vlastníkem, a pokud ne, tak je zpravidla jeho držitelem a uživatelem, lze ustanovení čl. 11 odst. 3 LZPS aplikovat přiměřeně i na provozovatele vozidla. [3]

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla je konstruována jako odpovědnost sekundární. Z dikce ustanovení § 125f odst. 5 Zákona o provozu na pozemních komunikacích se podává, že řízení vedené proti provozovateli vozidla je zahájeno až v případě, kdy se správnímu orgánu nepodaří zjistit pachatele přestupku. Primárním cílem je vždy potrestání skutečného pachatele přestupku, ale jelikož se správní orgán může velmi snadno dostat do důkazní nouze, pachatelovu totožnost nezjistit a přestupek by zůstal nepotrestán, je objektivní odpovědnost provozovatele určitou pojistkou, že přestupek bude potrestán. [4]

Z podstaty této odpovědnosti vyplývá, že k jejímu naplnění se nevyžaduje zavinění. [5] K vyvození objektivní odpovědnosti stačí skutečnost, že fyzická či právnická osoba porušila nebo nesplnila povinnost, která je zákonem nebo na jeho základě stanovena. Zavinění není obligatorním znakem přestupku, protože pokud by bylo, objektivní odpovědnost by nemohla ve většině případů vzniknout.[6]

Podmínky pro uplatnění objektivní odpovědnosti jsou specifikovány v § 125f odst. 2 Zákona o provozu na pozemních komunikacích:

Porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích musí naplňovat znaky přestupku podle příslušného zákona. [7]

V rámci skutkové podstaty přestupku musí být uvedeno, zda k jeho spáchání je potřeba zavinění nebo jestli postačuje opomenutí určité zákonné povinnosti. Objektivní odpovědnost tak zaplňuje mezeru mezi protiprávním stavem vzniklým jednáním pachatele a porušením zákonem uložené povinnosti.

Zjištění přestupku prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy nebo při neoprávněném zastavení či stání vozidla. Ministerstvo dopravy ve stanovisku č. j. 102/2013-160-OST/4 ze dne 29. 5. 2013 uvádí, že se jedná o trvale nainstalované a projektované prostředky bez účasti obsluhy – např. radarové systémy, u nichž po změření rychlosti nedochází k zastavování vozidel či ztotožňování řidičů.
Porušení pravidel, které nemá za následek dopravní nehodu. [8] Dopravní nehodou rozumíme „událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárii nebo srážku, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu“[9].

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla byla předmětem testu ústavnosti. Ústavní soud v nálezu ze dne 16.5.2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, konstatoval, že tento institut není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zároveň zdůraznil, že provozovatel vozidla má možnost se odpovědnosti zprostit tím, že označí řidiče, který v době přestupku vozidlo řídil. Současně byla objektivní odpovědnost provozovatele vozidla opakovaně předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, potvrdil, že „…je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. [10]

Navazující judikatura se zabývá konkrétními aspekty uplatňování tohoto institutu. S ohledem na shora uvedené považuje autor článku za nezbytné zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 209/2022-30, v němž bylo potvrzeno, že pokud provozovatel označí řidiče, který se však k přestupku nedozná, odpovědnost za přestupek nadále nese provozovatel vozidla.

Za přestupek provozovatele vozidla může být uložena pokuta, která je jedinou možnou sankcí, kterou lze za tento přestupek uložit. Výše této pokuty vychází z rozmezí, které zákon stanovil pro přestupek, jehož znaky porušení povinnosti řidiče či pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje. Pokuta však nesmí překročit hranici 10 000 Kč.Pokud je pokuta ukládána za více přestupků, které byly projednány ve společném řízení, horní hranice sazby pokuty, kterou lze uložit za přestupek nejpřísněji trestný, se zvyšuje na pětinásobek. Jestliže je pokuta uložena příkazem na místě nesmí převýšit 10 000 Kč.[11]

Zákon dále stanovuje liberační důvody, na jejichž základě se může provozovatel vozidla své objektivní odpovědnosti zprostit:

pokud provozovatel vozidla prokáže, že vozidlo bylo v době spáchání přestupku odcizeno,

pokud provozovatel vozidla prokáže, že byla odcizena tabulka s přidělenou státní poznávací značkou,

provozovatel podal žádost o změnu zápisu provozovatele v registru silničních vozidel. [12]

Provozovatel je povinen existenci liberačních důvodů prokázat. Důkazní břemeno tak leží na provozovateli a úřad obce s rozšířenou působností není povinen aktivně zjišťovat, zda je v konkrétním případě některý z liberačních důvodů naplněn či nikoli. [13]

Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla představuje nástroj zajištění bezpečnosti silničního provozu a prevence dopravních přestupků. Podporována judikaturou i odbornou literaturou, tato právní konstrukce klade důraz na odpovědnost osob, které svá vozidla poskytují k užívání. Zajišťuje, že i v případech, kdy není znám konkrétní pachatel, dojde k efektivnímu postihu za protiprávní jednání.

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D.,
advokát

Mgr. David Petrásek

Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář

Krajinská 281/44

370 01 České Budějovice

Tel.: +420 386 323 247

e-mail: reznicek@reznicek.com

[1] § 2 písm. b) 5 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

[2] čl. 11 odst. 3 ústavního zákona 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona 162/1998 Sb.

[3] POUZAR, Marek. Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla a vybírání kauce jako právní instrumenty sloužící k eliminaci vyhýbání se odpovědnosti za dopravní přestupky. Olomouc, 2019. rigorózní práce (JUDr.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Právnická fakulta

[4] § 125f odst. 5 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

[5] VETEŠNÍK, Pavel, Luboš JEMELKA, Lukáš POTĚŠIL, Eva VETEŠNÍKOVÁ, Zuzana ADAMEOVÁ a Lukáš BOHUSLAV. Dopravní právo. V Praze: C.H. Beck, 2016. Praktická knihovna (C.H. Beck). ISBN 978-80-7400-409-4 str. 6

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2016, č. j. 6 As 128/2015 – 32

[7] § 125f odst. 2 písm. b) zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

[8] § 125f odst. 2 písm. c) zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

[9] § 47 odst. 1 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

[10] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2018, č. j. 5 As 182/2016 – 30

[11] § 125f odst. 4 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

[12] § 125f odst. 6 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

[13] BUŠTA: Zákon o silničním provozu…, s. 323 (§ 125f ZoSP).

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D., Mgr. Tereza Randlová (Řezníček & Co.) 05.08.2025