EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

21. 9. 2025

Režimy povinností dle nového zákona o kybernetické bezpečnosti.*

Obvyklá pochybení zadavatelů dotačních veřejných zakázek – I. část.*

Nařízení, kterým se zřizuje AMLA, nabylo účinnosti – co AMLA přinese povinným osobám?*

Oceňování automobilů jako součást ocenění společnosti.*

Režimy povinností dle nového zákona o kybernetické bezpečnosti.

Nový zákon o kybernetické bezpečnosti (dále jen „NZKB“),[1] který transponuje požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2555 o opatřeních k zajištění vysoké společné úrovně kybernetické bezpečnosti v Unii (dále jen „NIS2“), nově definuje dvě kategorie povinných osob podřízených NZKB, a to zejména podle povahy jejich činnosti či oblasti, ve které působí, a rozlišuje dva základní režimy povinností. V tomto článku se zaměříme na základní přehled těchto režimů a rozdílů mezi nimi.

Dle čl. 15 recitálu směrnice NIS2 mají být subjekty zařazeny do dvou kategorií, a to jako základní subjekty (essential entity s vyšší mírou povinností) a důležité subjekty (important entity s nižší mírou povinností) s přihlédnutím k míře kritické důležitosti, pokud jde o odvětví nebo druh služby, kterou poskytují, a také k jejich velikosti. Český zákonodárce toto rozdělení do NZKB promítnul formou stanovení dvou režimů poskytovatelů regulovaných služeb, a to režimu nižších a vyšších povinností. Na poskytovatele v režimu vyšších povinností jsou, jak již název kategorie napovídá, kladeny vyšší požadavky než na poskytovatele v režimu nižších povinností.[2]

Dle § 8 odst. 1 NZKB je v režimu vyšších povinností poskytovatel regulované služby, který z důvodu své velikosti, počtu uživatelů, geografického rozšíření služby, dopadu na fungování odvětví nebo jiného poskytovatele regulované služby nebo rizikovosti provozu je značně ekonomicky, společensky nebo bezpečnostně významný pro Českou republiku. V režimu nižších povinností je pak poskytovatel regulované služby podřízený NZKB, který není v režimu vyšších povinností. Podmínky rozdělení poskytovatelů regulovaných služeb stanoví vyhláška o regulovaných službách, a to konkrétně její příloha č. 1, ve které je vždy u příslušné regulované služby uvedeno, jaký režim povinností se na konkrétního poskytovatele vztahuje. Např. v případě regulované služby „výkon svěřených pravomocí“ v rámci odvětví „veřejná správa“ je poskytovatelem v režimu vyšších povinností ústřední orgán státní správy, kraj či hlavní město Praha, zatímco poskytovatelem v režimu nižších povinností je obec s rozšířenou působností (tzv. trojková obec), městská část hlavního města Prahy či vysoká škola.[3] Dle důvodové zprávy jsou obce s rozšířenou působností mezi poskytovatele regulované služby zařazeny zejména proto, že jsou jim v přenesené působnosti svěřeny pravomoci, jejichž neplnění by mělo významný dopad na obyvatelstvo. Obce I. či II. stupně (tzv. základní či dvojkové obce) do uvedeného výčtu v rámci regulované služby „výkon svěřených pravomocí“ spadat (dle aktuálního znění návrhu vyhlášky) nebudou. Jako další příklad lze uvést regulovanou službu „poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací podle zákona o elektronických komunikacích“, v rámci které bude poskytovatelem v režimu vyšších povinností osoba poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podle zákona 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pokud je velkým či středním podnikem (případně pokud poskytuje služby skrze určitý počet aktivních SIM karet nebo aktivních pevných internetových přípojek), zatímco v režimu nižších povinností bude tato osoba, pokud je malým nebo mikropodnikem. S ohledem na definici § 2 odst. 3 písm. a) zákona o elektronických komunikacích [4] se nabízí otázka, zda případně nebude poskytovatelem regulované služby v režimu nižších povinností také podnikatel (např. provozovatel kavárny, sportoviště apod.), který pro své návštěvníky poskytuje přístup k internetu (wifi připojení). Pokud jde o podnikatele, který pro své návštěvníky zajišťuje bezplatné wifi připojení a toto není jeho hlavní činností, nebude považován za poskytovatele služby elektronických komunikací a potažmo poskytovatele regulovaných služeb. Pro úvodní posouzení pro účely samoidentifikace a zjištění pravděpodobného režimu povinností je možné využít tzv. kalkulačky dostupné na portálu Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (dále jen „NÚKIB“).[5]

Dále je potřeba dodat, že v souladu s § 8 odst. 1 NZKB je jeden poskytovatel regulovaných služeb vždy pouze v jednom režimu bez ohledu na to, zda má např. několik služeb spadajících do režimu nižších povinností a jednu spadající do režimu vyšších povinností; spadá-li byť jediná služba do režimu vyšších povinností, uplatní se pro danou osobu tento režim. Shodně také z informací prezentovaných na webu NÚKIB vyplývá, že jedna osoba (jedno IČO) má za každých okolností vždy jen jeden režim poskytovatele regulované služby.[6] Specifické postavení pak mají poskytovatelé služeb ve smyslu § 5 NZKB, kteří jsou vždy v režimu vyšších povinností (srov. § 8 odst. 3 NZKB).

Odlišnosti jednotlivých režimů spočívají zejm. v rozsahu přijímaných bezpečnostních opatření ve smyslu § 14 NZKB, který v odst. 1 stanoví širší rozsah povinností pro poskytovatele regulovaných služeb v režimu vyšších povinností. Dle důvodové zprávy k citovanému ustanovení NZKB reflektují požadavky na poskytovatele v režimu vyšších povinností požadavky mezinárodních norem a standardů a nejlepší praxe na plný a účinný systém řízení bezpečnosti informací. Pro poskytovatele regulované služby v režimu nižších povinností je pak stanovena užší množina povinností, představující základní bezpečnostní opatření (organizačního a technického typu), která by měla být v dnešní době základem běžného provozu ICT. Poskytovatel v režimu nižších povinností má pochopitelně možnost (dobrovolně) přijmout opatření určená pro vyšší režim. NZKB dále počítá s tím, že podrobnosti budou stanoveny v prováděcím předpisu, a to v samostatné vyhlášce o bezpečnostních opatřeních poskytovatele regulované služby v režimu vyšších povinností a vyhlášce o bezpečnostních opatřeních poskytovatele regulované služby v režimu nižších povinností, které v zásadě provádějí (specifikují) jednotlivá organizační a technická opatření, jejichž výčet je v § 14 NZKB. Kupříkladu v režimu vyšších povinností má poskytovatel regulované služby povinnost stanovení bezpečnostních rolí v rámci organizačních opatření, což v praxi např. znamená povinnost ustanovit manažera či architekta kybernetické bezpečnosti, zatímco v režimu nižších povinností taková povinnost stanovena není; platí však obecná povinnost určit osobu odpovědnou za kybernetickou bezpečnost.[7] Obecně však platí, že právní úprava v oblasti kybernetické bezpečnosti je postavena na tzv. performativních pravidlech a konkrétní organizační a technické postupy ponechává na samotných poskytovatelích, resp. dle důvodové zprávy k NZKB jsou legislativou požadavky zpřesňovány pouze tam, kde je to s přihlédnutím k praktickým zkušenostem a poznatkům z praxe NÚKIB nezbytné.

S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že NZKB v souladu se směrnicí NIS2 zavádí diferencované nastavení povinností podle významu a dopadu činností jednotlivých poskytovatelů regulovaných služeb, a to prostřednictvím režimů vyšších a nižších povinností. Jejich hlavní rozdíl spočívá v rozsahu povinně přijímaných bezpečnostních opatření dle § 14 NZKB, přičemž konkrétní požadavky upravují prováděcí předpisy (vyhlášky). Nová právní úprava je převážně založena na tzv. performativních pravidlech a dává subjektům poměrně výraznou míru flexibility neboli nepochybně neexistuje „jedna správná“ cesta, jak dosáhnout souladu s pravidly NZKB a NIS2. U poskytovatelů v režimu nižších povinností přitom představují požadovaná opatření minimální standard, který by měl být samozřejmou součástí provozu každého ICT prostředí. Nastavení režimu povinností má za cíl nalézt rovnováhu mezi potřebou chránit (nejen) digitální infrastrukturu a požadavkem na přiměřenost regulatorního/administrativního zatížení zejména u menších nebo nově regulovaných subjektů.

Mgr. Milan Šebesta, LL.M. et LL.M.
Partner
Mgr. Milan Friedrich, LL.M.
Advokát

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax: +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] V době přípravy tohoto článku byl návrh nového zákona o kybernetické bezpečnosti podepsán prezidentem republiky a dne 8. 7. 2025 odeslán k publikaci >>> zde.

[2] Kdispozici >>> zde.

[3] Výčet poskytovatelů v režimu vyšších či nižší povinností uvedený v tomto článku není úplný a jedná se pouze o vybrané příklady z přílohy č. 1 vyhlášky o regulovaných službách.

[4] Ustanovení § 2 odst. 3 písm. a) zákona 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů: Pro účely tohoto zákona se dále rozumí

službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu prostřednictvím sítí elektronických komunikací, která s výjimkou služeb poskytujících obsah přenášený prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávajících redakční dohled nad tímto obsahem zahrnuje tyto druhy služeb:

službu přístupu k internetu,
interpersonální komunikační službu,
služby spočívající zcela nebo převážně v přenosu signálů, například přenosové služby používané pro poskytování služby komunikace mezi stroji a pro rozhlasové a televizní vysílání.

[5] K dispozici >>> zde.

[6] K dispozici >>> zde.

[7] Ustanovení § 4 odst. 3 návrhu vyhlášky o bezpečnostních opatřeních poskytovatele regulované služby v režimu nižších povinností: „Povinná osoba určí osobu odpovědnou za kybernetickou bezpečnost, která v oblasti kybernetické bezpečnosti odpovídá za řízení a rozvoj kybernetické bezpečnosti, dohled nad stavem kybernetické bezpečnosti a komunikaci s vrcholným vedením, přičemž pověřena může být osoba, která pro tuto činnost

a) bez zbytečného odkladu absolvuje odborné školení podle § 6 písm. g) nebo
b) prokáže odbornou způsobilost v oblasti kybernetické bezpečnosti.“

Mgr. Milan Friedrich, LL.M., Mgr. Milan Šebesta, LL.M. (MT Legal) 08.08.2025

Obvyklá pochybení zadavatelů dotačních veřejných zakázek – I. část.

Jak je známo každému příjemci dotace, vynakládání finančních prostředků poskytnuté dotace podléhá celé řadě kontrol. Jejich smyslem je (anebo alespoň by mělo být) zjišťování porušení zákonných ustanovení či dotačních pravidel, náprava nedostatků, odstranění příčin těchto nedostatků, prevence jejich vzniku anebo též definování možných rizik za účelem odstranění vzniku nedostatků následných.

O dotačních kontrolách lze obecně říci, že mohou být plánované, neplánované (namátkové) anebo prováděné coby místní šetření, pročež jejich legislativní rámec je dán zejména Zákonem 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a Zákonem 552/1991 Sb., o státní kontrole ve znění pozdějších předpisů, dále pak evropskými předpisy a v neposlední řadě pak pravidly konkrétního poskytovatele dotace. Kontroly lze dále dělit dle provádějícího kontrolního subjektu [1], dle způsobu jejich provádění [2] anebo též dle fáze realizace, ve které se konkrétní projekt nachází [3].

Z výše uvedeného je zřejmé, že i to nejstručnější resumé možných typů potenciálně prováděných kontrol (a kontrolních subjektů) předznamenává vznik nezměrné řady možných situací, ve kterých se příjemce dotace může ocitnout. Nejenom autor tohoto článku se domnívá, že rozsah, oblast působnosti, potenciální četnost a množství kontrolních subjektů, z nichž navíc celá řada má „víceinstanční“ průběh posuzování jednotlivé věci, za dobu implementace evropských operačních programů v ČR nabobtnaly již do takové míry, že i odborně zdatný příjemce dotace v této spleti postupů, navíc pro každou kontrolu často zcela samostatných pravidel, může tápat.

Smyslem tohoto článku však není popisovat obsah a způsob provádění všech těchto kontrol, což by vydalo na samostatnou publikaci, nýbrž zaměřit se toliko na nejobvyklejší pochybení příjemců dotace povinných zadávat veřejné zakázky, potažmo předcházet jejich vzniku.

Obecně platí, že kontrola zadávání veřejných zakázek je zcela samostatnou, a do určité míry od vlastního dotačního projektu nezávislou, oblastí kontroly všech eventuálních kontrolních subjektů, která může v době trvání projektu nastat z časového hlediska téměř neomezeně. Tento text tedy popisuje pochybení, jejichž obsahem se autor tohoto článku zabýval během své několikaleté praxe v různých operačních programech zaměřených na podporu vzdělávání, výzkumu, vědeckých projektů a inovací. Cílem níže uvedeného však není uvedení výčtu pochybení při zadávání veřejných zakázek nejzávažnějších, ani uvedení výčtu pochybení úplného, nýbrž vymezení pochybení zadavatelů, k nimž docházelo poměrně často a byly předmětem obvyklého sankčního krácení [4] ze strany poskytovatele dotace. Tento text tak může pomoci potenciálním zadavatelům veřejných zakázek hrazených z dotačních zdrojů vyhnout se potížím v rámci případných kontrol, zejména pak sankcím, jež jsou u financování z evropských zdrojů ve srovnáním se sankcemi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) mnohdy až drakonické.

Nezákonné užití obchodních názvů:

Za jedno z nejčastějších pochybení zadavatelů lze považovat nedodržení postupu stanoveného v § 89 odst. 5 písm. a) a odst. 6 zákona 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), když zadavatel technické podmínky určí odkazem na konkrétní výrobek, ačkoliv to nebylo odůvodněno předmětem veřejné zakázky. Tímto postupem je zároveň vytýkáno porušení zásady zákazu diskriminace a zásady rovného zacházení podle § 6 odst. 2 ZZVZ.

V případě tohoto pochybení existuje poměrně rozsáhlá aplikační praxe ÚOHS, kdy např. v rozhodnutí sp. zn. S0204/2020/VZ bylo konstatováno, že „zadavatelé jsou povinni vymezit předmět veřejné zakázky přesně, úplně a srozumitelně, nicméně za použití natolik obecného popisu předmětu veřejné zakázky a technických podmínek, aby neodkazovali na určité identifikační znaky konkrétních dodavatelů, resp. výrobků. K tomu předseda Úřadu v rozhodnutí č. j. ÚOHS-R0153/2018/VZ-32251/2018/323/PBl ze dne 6. 11. 2018 dodal, „že rovněž technické podmínky vymezené nedůvodně přísně či příliš konkrétně mohou vést k neoprávněnému zvýhodnění určitého dodavatele, nebo vyloučení dodavatelů, a tím k nedůvodnému omezení hospodářské soutěže.“ Dle jiného rozhodnutí ÚOHS č. j. ÚOHS-R0187/2017/VZ-01526/2018/322/AHo, ze dne 17. 1. 2018, platí, že „oprávněnost použití odkazu na určitý výrobek spočívá ve dvou rozdílných situacích. V prvním případě, odůvodňuje-li to předmět veřejné zakázky je odkaz na výrobek bez dalšího možný (viz § 89 odst. 5 zákona). V druhém případě lze užít přímého odkazu, pokud technické podmínky není možné dostatečně přesně nebo srozumitelně popsat, avšak současně musí zadavatel uvést možnost nabídky rovnocenného řešení (viz § 89 odst. 6 zákona). Uvedené situace reagují na různé skutečnosti a nelze je navzájem zaměňovat.“

Z výše uvedeného tak lze dovodit, že užití první výjimky ze zákazu příznačných označení v technické specifikaci předmětu plnění veřejné zakázky může být odůvodněno předmětem plnění veřejné zakázky a vztahuje se na situace, kdy ze samotného předmětu plnění veřejné zakázky vyplývá pro zadavatele nutnost využít určitý konkrétní výrobek. Jako příklad takovéto výjimky lze obecně uvést případy, v nichž je nutno zakoupit určitý konkretizovaný anebo autorizovaný náhradní díl, součást již používaného výrobku nebo spotřební materiál, přičemž pořízení výrobku jiné značky nemá pro zadavatele objektivně smysl, a to zejména z důvodu jeho nevyužitelnosti (např. kvůli jeho nekompatibilitě se stávajícím vybavením zadavatele). Druhou výjimkou je pak situace, kdy slovní popis předmětu plnění pomocí obecných technických parametrů a údajů nedokáže plně vystihnout požadavky zadavatele, což může nastat především u velmi specifických předmětů plnění.^[5]

Je třeba ovšem zdůraznit, že nezákonnost odkazu na konkrétní výrobek nelze zužovat pouze na explicitní uvedení určitého obchodního názvu. Předmětem přezkum shora citovaného rozhodnutí ÚOHS [6] bylo taktéž posouzení zákonnosti uvádění specifikace výrobku, jež vedla ke konkrétnímu výrobku i jenom souhrnem svých parametrů a taktéž ve spojitosti s uvedením vizuálního příkladu zadavatelem požadovaného předmětu plnění, když ÚOHS uzavřel, že i tímto způsobem pravidlo dle ustanovení § 89 odst. 5 a 6 ZZVZ porušit lze.

Je tedy nasnadě závěr, že uvádění jakýchkoliv obchodních názvů ve specifikaci požadovaného předmětu plnění musí podléhat zevrubnému posouzení zadavatele, zda je takového uvedení nezbytné a zda jeho případné uvedení dokáže dostatečně odůvodnit. Co se týče souboru parametrů týkajících se požadovaného předmětu plnění, tak i v tomto ohledu platí, že nejvyšší obezřetnost zadavatele je určitě vhodná, tedy je potřeba ověřovat, zda technické podmínky nejsou příliš konkrétní, což může vést k závěru o nepřímém odkazu na konkrétní výrobek. Totiž nejenom ÚOHS v rámci svého přezkumu [7], nýbrž i poskytovatel dotace v rámci kontroly veřejné zakázky, různými způsoby ověřuje, zda specifikace požadovaného výrobku konkrétním výrobkům neodpovídá a nenavádí na jejich využití v nabídce dodavatele, pročež k tomuto přezkumu využívá všech dostupných technických, včetně vyhledávačů a nabídky internetových prodejců.

Zadavateli lze tedy jednoznačně doporučit obchodní názvy v rámci specifikace předmětu plnění veřejné zakázky neuvádět. Pokud se uvedení obchodního názvu nelze vyhnout, pak je vhodné mít pro poskytovatele dotace připravenou podrobnou technickou argumentaci, proč je uvedení konkrétního obchodního názvu v technickém popisu předmětu plnění pro něj nezbytné. Opačný postup hrozí rizikem významné sankce, a to zejména v závislosti od objemu (zejména finančního) obchodním názvem dotčeného předmětu plnění.

V této souvislosti je vhodné poukázat na drobné zmírnění poměrně striktní výkladové praxe, když identifikována nezákonnost, přestože objektivně existuje, by u ÚOHS nutně nemusela mít za následek uložení nápravného opatření.[8] Uznatelnost tohoto způsobu argumentace však ve vztahu k stanovení dotační sankce ze strany poskytovatele dotace s jistotou předjímat ovšem nelze, a to zejména z důvodu toho, že zde zmíněny posun se se netýká přímo posuzování zákonnosti u uvádění obchodních názvů. Nicméně argumentem přinejmenším pro úvahu dotačního orgánu by to být mohlo, a to zejména v případech, když i ÚOHS nově zohledňuje, zda zadávací dokumentace je „doslova „poseta“ přímými a nepřímými odkazy“ či nikoliv.[9]

Rozbor dalších obvyklých pochybení zadavatelů veřejných zakázek financovaných z prostředků poskytnuté dotace, včetně doporučení vhodného postupu zadávání, bude obsahem II. části tohoto textu.

Mgr. Ladislav Novotný
advokátní koncipient

JUDr. Petr Novotný LL.M. et LL.M.
advokát

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax: +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Řídicí orgán poskytovatele dotace, ministerstvo financí coby auditní orgán, Evropská komise, Evropský účetní dvůr, Evropský úřad pro boj proti podvodům, Nejvyšší kontrolní úřad, orgány finanční správy, případně další kontrolní orgány dle předpisů ČR a předpisů EU.

[2] Administrativní (dokladová) kontrola – kontrola předložených dokumentů, fyzická kontrola (kontrola na místě) – kontrola fyzického stavu projektu a dokumentace s projektem související.

[3] Předběžná (ex-ante), průběžná (interim), následná (ex-post).

[4] Od jisté doby ovšem jenom „návrhu“ nebo „výzvy“ k navrácení finančních prostředků ve smyslu ustanovení § 14f zákona 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, jež byly předzvěstí podnětu k prošetření podezření z porušení rozpočtové kázně podaného příslušnému orgánu finanční správy, v horších případech pak oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán správní delikt/přestupek k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, příp. též, že byl spáchán trestný čin orgánům činným v trestním řízení.

[5] K tomuto lze dodat, že tyto závěry jsou ze strany ÚOHS aplikovány dlouhodobě, což je patrné i z rozhodnutí nejnovějších.

[6] Viz. rozhodnutí ÚOHS sp. zn. S0204/2020/VZ ze dne 27. 5. 2020.

[7] „Úřad zadáním konkrétních specifikací vestavné myčky uvedených výše v bodu 18. odůvodnění tohoto příkazu do internetového vyhledávače identifikoval tento výrobek jako vestavnou myčku Electrolux ESI 5540LOK a to např. na internetových stránkách https://www.mall.cz/vestavne-mycky/electrolux-esi-5540lok.“

[8] Dle rozhodnutí ÚOHS sp. zn. R0094/2023/VZ ze dne 13. 9. 2023: „I pokud by zde i přes výše uvedené dále existovaly pochybnosti o porušení § 36 odst. 1 zákona (tedy překážky hospodářské soutěži, neboť závěr o nedostatečné důvodnosti požadavku na referenci výtahy přímo na dopravní stavbě byl fakticky potvrzen), je nutné se na řešený případ dívat v celém kontextu a prizmatem judikatury správních soudů. V rozsudku č. j. 29 Af 46/2019-56 ze dne 29. 5. 2020 Krajský soud v Brně uvedl: „Krajský soud sice obecně nerozporuje názor předsedy ÚOHS, že v případě naplnění podmínek pro použití § 263 odst. 3 ZZVZ, dle něhož ‚stanoví-li zadavatel zadávací podmínky v rozporu s tímto zákonem, Úřad uloží nápravné opatření spočívající ve zrušení zadávacího řízení‘, je nezbytné přistoupit ke zrušení zadávacího řízení. Z uvedeného ovšem nelze dle krajského soudu dovodit tak kategorický závěr, že jakýkoliv rozpor zadávací dokumentace se ZZVZ bude vždy stricto sensu nutně představovat ‚rozpor zadávacích podmínek se zákonem‘, neboť by to znamenalo, že jakékoliv (i sebemenší) pochybení zadavatele při stanovení zadávacích podmínek by nutně vždy mělo za následek uplatnění nápravného opatření ultima ratio v podobě zrušení zadávacího řízení, bez ohledu na vzájemnou souvislost a intenzitu takového pochybení na samotný výsledek zadávacího řízení (výběr zadavatele či návrhu).“

[9] Dle rozhodnutí ÚOHS sp. zn. S0183/2024/VZ, ze dne 23. 4. 2024.

Mgr. Ladislav Novotný, JUDr. Petr Novotný LL.M. et LL.M. (MT Legal) 22.08.2025

Nařízení, kterým se zřizuje AMLA, nabylo účinnosti – co AMLA přinese povinným osobám?

července 2025 nabylo účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1620 ze dne 31. května 2024, kterým se zřizuje Orgán pro boj proti praní peněz a financování terorismu a mění nařízení (EU) č. 1093/2010, (EU) č. 1094/2010 a (EU) č. 1095/2010 („Nařízení“). Nařízení je součástí tzv. AML balíčku, který sjednocuje právní úpravu AML/CFT v rámci Evropské unie, a upravuje zřízení, pravomoci a fungování Orgánu pro boj proti praní peněz a financování terorismu („AMLA“). V článku shrnujeme některé přínosy, které AMLA může přinést pro povinné osoby.

AMLA byla zřízena už 26. června 2024, kdy během následujícího roku byly obsazovány funkce ve správní a řídicí struktuře. První předsedkyní AMLA se stala Bruna Szego, italská právnička s bohatými zkušenostmi v boji proti praní špinavých peněz. AMLA má za úkol koordinovat vnitrostátní orgány s cílem zajistit správné a jednotné uplatňování pravidel Evropské unie, transformovat dohled nad bojem proti praní peněz a financování terorismu v Evropské unii a posílit spolupráci mezi finančními zpravodajskými jednotkami.

Zásadní pravomocí AMLA, která bude mít, doufejme, příznivý dopad na povinné osoby, je pravomoc vydávat regulační a prováděcí technické normy, obecné pokyny a doporučení a stanoviska. Níže uvádíme přehled regulatorního rámce, na který se můžeme těšit.

AMLA nařízení č. 2024/1624

Fungování AMLA je spjato s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1624 ze dne 31. května 2024 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu („nařízení AML“), které obsahuje valnou většinu pravidel ve vztahu k AML/CFT opatřením týkajícím se povinných osob.

Nařízení AML obsahuje zmocnění AMLA pro vydávání obecných pokynů k naplňování povinností, které povinným osobám nařízení AML ukládá.

První vlna obecných pokynů

Do 10. července 2026 AMLA v souladu s nařízením AML vydá následující obecné pokyny:

obecné pokyny k okolnostem, které by povinné osoby měly, na základě povahy jejich podnikání, včetně jeho rizik a složitosti, a své velikosti, vzít v úvahu při stanovení rozsahu svých vnitřních strategií, postupů a kontrol;
obecné pokyny týkající se minimálních požadavků na obsah posouzení rizik v rámci celého podniku vypracovaného povinnou osobou a dalších zdrojů informací, které je třeba při provádění posouzení rizik v rámci celého podniku zohlednit;
obecné pokyny k rizikovým proměnným a rizikovým faktorům, které musí povinné osoby při uzavírání obchodních vztahů nebo provádění příležitostných transakcí zohlednit;
obecné pokyny k průběžnému sledování obchodního vztahu a ke sledování transakcí prováděných v souvislosti s tímto vztahem.

Do 10. července 2026 vypracuje AMLA rovněž návrhy regulačních technických norem, které stanoví povinné osoby, odvětví nebo transakce, které jsou spojeny s vyšším rizikem ML/FT a na které se použijí nižší hodnoty, než jsou hodnoty stanovené pro příležitostné transakce; dále související hodnoty příležitostných transakcí; dále kritéria, která je třeba vzít v úvahu při identifikaci příležitostných transakcí a obchodních vztahů; a kritéria pro identifikaci souvisejících transakcí.

Do stejného data pak AMLA vypracuje návrhy regulačních technických norem, které stanoví požadavky na povinné osoby podle článku upravujícího hloubkovou kontrolu klienta, a informace, které mají být shromažďovány za účelem provádění standardní, zjednodušené a zesílené hloubkové kontroly podle nařízení AML. V rámci těchto norem budou stanoveny typy opatření zjednodušené hloubkové kontroly, která mohou povinné osoby použít v situacích s nižším rizikem, včetně opatření použitelných na konkrétní kategorie povinných osob a produktů nebo služeb. Dále budou obsahovat výčet spolehlivých zdrojů informací, které lze použít k ověření identifikačních údajů fyzických nebo právnických osob, a seznam atributů, které musí prostředky elektronické identifikace a příslušné kvalifikované služby obsahovat, aby splňovaly požadavky pro identifikaci a ověření totožnosti klienta a skutečného majitele v případě jejich kontroly.

Druhá vlna obecných pokynů

Další vlna obecných pokynů AMLA ve vztahu k nařízení AML je stanovena do 10. července 2027. Do tohoto data tak AMLA vydá:

obecné pokyny určené povinným osobám týkající se navazování vztahů externího zajišťování činností, jejich řízení a postupů pro sledování provádění funkcí poskytovatelem služeb; úlohy a odpovědnosti povinné osoby a poskytovatele služeb v rámci smlouvy o externím zajišťování činností; přístupů v oblasti dohledu uplatňovaných ve vztahu k externímu zajišťování činností;
obecné pokyny týkající se opatření, která mají přijmout úvěrové a finanční instituce a poskytovatelé svěřenských služeb nebo služeb pro obchodní společnosti s cílem zjistit, zda klient drží aktiva ve výši alespoň 50 000 000 EUR ve finančním nebo investičním jmění nebo nemovitostech;
obecné pokyny týkající se kritérií pro identifikaci osob blízkých, úrovně rizika spojeného s konkrétní kategorií politicky exponovaných osob, jejich rodinných příslušníků nebo blízkých osob, včetně pokynů, jak mají být tato rizika hodnocena, pokud daná osoba již nevykonává významnou veřejnou funkci;
obecné pokyny určené povinným osobám týkající se podmínek, za kterých se povinné osoby mohou spoléhat na informace shromážděné jinou povinnou osobou, včetně případů hloubkové kontroly klienta na dálku, úlohy a odpovědnosti povinných osob zapojených do situace spoléhání se na jinou povinnou osobu;
obecné pokyny týkající se ukazatelů podezřelé činnosti nebo chování, které budou pravidelně aktualizovány.

Věříme, že AMLA přinese jednotnější a přehlednější rámec pro plnění povinností v oblasti AML/CFT a doufáme, že obecné pokyny právě pro svoji obecnost nepřinesou více otázek než odpovědí.

Mgr. Vojtěch Faltus,
partner

Mgr. Andrea Toncrová,
advokátní koncipientka

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Vojtěch Faltus, Mgr. Andrea Toncrová (Aegis Law) 14.08.2025

Klamavá reklama.

Klamavá reklama představuje závažné narušení hospodářské soutěže a ochrany spotřebitele. V digitální době, kdy se reklama stává stále sofistikovanější, dochází k častým sporům ohledně její pravdivosti a etičnosti. Tento článek se zaměřuje na právní aspekty klamavé reklamy a relevantní judikaturu.

Klamavá reklama je jednou ze skutkových podstat nekalé soutěže, když jednotlivé skutkové podstaty jsou vymezeny demonstrativním výčtem v ust. § 2976 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mimo klamavou reklamu se dále jedná o klamavé označení zboží a služeb, vyvolání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti závodu, výrobku či služeb jiného soutěžitele, podplácení, zlehčování, srovnávací reklama, pokud není dovolena jako přípustná.[1] Tím, že výčet speciálních skutkových podstat je pouze demonstrativní, tak za nekalosoutěžní jednání může být považováno i jiné jednání v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a je schopno přivodit újmu jiným soutěžitelům a zákazníkům [2].

Aby byla reklama označena za klamavou, musí splňovat kritéria uvedená v obecné klauzuli nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 občanského zákoníku. Mezi tato kritéria patří chování v rámci hospodářského styku, které porušuje etické principy soutěže a je schopné způsobit škodu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.[3] Pokud jednání naplňuje tyto znaky, jedná se o nekalosoutěžní jednání, které je v předmětném ustanovení zakázáno.

„Klamavá reklama je taková reklama, která souvisí s podnikáním nebo povoláním, sleduje podpořit odbyt movitých nebo nemovitých věcí nebo poskytování služeb, včetně práv a povinností, klame nebo je způsobilá klamat podáním nebo jakýmkoli jiným způsobem osoby, jimž je určena nebo k nimž dospěje, a tím i zřejmě způsobilá ovlivnit hospodářské chování takových osob.“ [4] Není nutné, aby inzerent měl příslušná oprávnění, kterým může být licence nebo živnostenský list. Reklama musí sledovat podporu odbytu zboží, zbožím mohou být věci movité i nemovité nebo se musí jednat o poskytování služeb. [5]

Z definice klamavé reklamy se podává, že dopadá toliko na komerční reklamu, podobně jako zákon o regulaci reklamy. To vyplývá z jejího účelu, tedy z podpory prodeje zboží, nemovitostí či poskytování služeb v rámci podnikání nebo povolání. Právní úprava podle § 2977 se proto netýká nekomerční reklamy, jako je politická reklama (propagace určité politické strany či hnutí) nebo sociální reklama (osvětové kampaně upozorňující na společenské problémy, například kouření, dopravní nehody či nadměrnou konzumaci jídla).[6]

Reklama dále musí být nějakým způsobem komunikována. Není důležité, jakým způsobem ke komunikování reklamy dochází. Ke klamání může docházet slovem, obrazem, tvarem, zvukem či vůní atd. Nebo i jakým způsobem se dostává k třetím osobám, k šíření může docházet prostřednictvím internetu, časopisů, novin, rozhlasem, televizí či prostřednictvím mobilních telefonů nebo prostřednictvím sociálních sítí influencery nebo youtubery.

Další podmínkou klamavosti je to, že reklama musí být schopna oklamat recipienty, kterým je určena, ale i v jiné, tzv. dotčené osoby tak, že vyvolává ve spotřebiteli mylnou iluzi o nějaké situaci, která následně zvýhodní některého ze soutěžitelů. Tuto schopnost reklama získává až po jejím rozšíření. Klamavou reklamou je již samotné šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů; je nerozhodné, zda takový prospěch byl skutečně zjednán. [7]

Z výše uvedeného vyplývá, že klamavost reklamy spočívá v uvádění nepravd nebo modifikovaných pravd ve prospěch soutěžitele, který by pravděpodobně bez takového jednání takové místo na trhu nezískal. Klamavým i údajem je i takový údaj, který je sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl. [8]

Soudy v praxi daný případ nehodnotí pouze na základě subjektivních pocitů adresáta a úmyslu spotřebitele oklamat, nýbrž vycházejí ze své praxe. Obsahuje-li reklama nesprávné informace nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl nebo je způsobilá vést spotřebitele k rozhodnutí o obchodní transakci, kterou by jinak neučinil, v takovém případě se jedná o reklamu klamavou. [9]

Soudy jsou povinny přihlédnout ke všem výrazným znakům reklamy, zvláště k údajům, které reklama obsahuje ohledně:

„a) dostupnosti, povahy, provedení, složení, výrobního postupu, data výroby nebo poskytnutí, způsobilosti k určenému účelu, použitelnosti, množství, zeměpisného či obchodního původu, jakož i podrobnějšího vytčení a dalších znaků zboží nebo služeb včetně předpokládaných výsledků použití nebo výsledků a podstatných znaků provedených zkoušek či prověrek,

b) ceny nebo způsobu jejího určení,
c) podmínek, za nichž se zboží dodává nebo služba poskytuje a
d) povahy, vlastností a práv zadavatele reklamy, jako jsou zejména jeho totožnost, majetek, odborná způsobilost, jeho práva duševního vlastnictví nebo jeho vyznamenání a pocty.“[10]

Závěr o klamavosti reklamy dle zákona o regulaci reklamy je nutno posuzovat na základě konkrétních skutkových okolností vztahujících se k uvedení rozhodných údajů v reklamě a zpravidla i s přihlédnutím k médiu, jehož prostřednictvím je reklama šířena. [11]

Podnikatelé, kteří se dopustí klamavé reklamy, mohou čelit vážným právním a finančním důsledkům. Nejčastější sankcí je pokuta udělovaná Českou obchodní inspekcí, která se může pohybovat až v řádech milionů korun. Kromě pokut mohou poškození spotřebitelé nebo konkurenti požadovat náhradu škody.

Jedním z nejzávažnějších důsledků klamavé reklamy je poškození dobrého jména společnosti. V digitálním věku, kdy informace rychle kolují na sociálních sítích a internetových platformách, může negativní publicita vést ke ztrátě zákazníků a dlouhodobým finančním problémům.

V návaznosti na shora uvedené lze konstatovat, že smyslem právní úpravy klamavé reklamy je především chránit zákazníky před nepravdivými, zavádějícími nebo i potenciálně pravdivými reklamami, pokud by mohly uvést průměrného spotřebitele v omyl a ovlivnit jeho rozhodování při nákupu. Druhotně pak slouží k ochraně poctivých soutěžitelů, kteří dodržují zákonné požadavky na reklamu. [12]

Klamavá reklama je závažným porušením pravidel hospodářské soutěže a ochrany spotřebitele. Podnikatelé by proto měli dbát na transparentnost svých marketingových sdělení a vyvarovat se jakýchkoli zavádějících praktik. S ohledem na přísnější dohled regulačních orgánů a přibývající judikaturu se dodržování právních předpisů v oblasti reklamy stává klíčovým faktorem pro udržení konkurenceschopnosti a důvěry zákazníků.

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D.,
advokát

Mgr. Tereza Randlová

Řezníček & Co. s.r.o., advokátní kancelář

Krajinská 281/44

370 01 České Budějovice

Tel.: +420 386 323 247

e-mail: reznicek@reznicek.com

[1] Zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník. § 2976 odst. (2). In [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.

[2] Nekalá soutěž. Businessinfo.cz [online]., str. 3 [cit. 2021-10-17]. Dostupné z: https://www.businessinfo.cz/navody/nekala-soutez-ppbi/3/

[3] Ustanovení § 2976 odst. 1 Zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník

[4] Ustanovení § 2977 odst. 1 Zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník

[5] RANDLOVÁ, Tereza. Klamavá reklama. Plzeň, 2024. diplomová práce (Mgr.). ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI. Fakulta právnická

[6] ONDREJOVÁ, Dana. § 2977 [Klamavá reklama]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025.

[7] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 9 Ca 66/2003-39

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3244/2015

[9] Rozsudek Soudního dvora EU (šestý senát) ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-281/12, Trento Sviluppo srl a Centrale Adriatica Soc. coop. arl v. autoritá Garante della Concorrenza e dael Mercato.

[10] ONDREJOVÁ, Dana. § 2977 [Klamavá reklama]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025.

[11] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 9 As 38/2010-71

[12] ONDREJOVÁ, Dana. § 2977 [Klamavá reklama]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025.

JUDr. David Řezníček, LL.M., Ph.D., Mgr. Tereza Randlová (Řezníček & Co.) 18.08.2025

Oceňování automobilů jako součást ocenění společnosti.

Při zpracování znaleckých posudků ve věci ocenění podílu společnosti běžně dochází k situaci, kdy je nutné vypořádat se s valuací osobních automobilů. K této situaci nejčastěji dochází při majetkovém ocenění obchodního závodu, někdy pak i v rámci výnosového ocenění podniku, a to za předpokladu, že je vozidlo vyčleněno do neprovozního majetku.

Jedním ze základních způsobů, jak stanovit tržní hodnotu vozidla, je porovnávací přístup. Hodnota automobilu se odvozuje na základě cen obdobných vozidel, která jsou k dispozici na trhu – buď aktuálně nabízených, nebo nedávno prodaných. Tato metoda je vhodná zejména tehdy, když je k dispozici dostatečné množství srovnatelných vzorků. Výsledná hodnota se určuje na základě analýzy cen podobných vozidel, přičemž se odstraňují cenové odchylky způsobené výjimečnými nebo spekulativními faktory. Hodnota posuzovaného vozidla se poté stanoví jako průměr – prostý nebo vážený – upravených cen srovnatelných vozidel, které byly zohledněny pomocí příslušných koeficientů (počet najetých kilometrů, technický stav vozidla, rok výroby, aj.). Porovnávací metoda je vhodná především díky odrazu skutečné tržní situace a poměrně snadnému ověření porovnávacích vzorků, tedy i cenové hladiny. Její aplikaci nelze využít u speciálních modelů, kde chybí dostatek srovnávacích vozidel.

Další metodou je metoda časové ceny, která bere v úvahu přirozené opotřebení vozidla v čase. Vychází z původní pořizovací ceny nového vozu, od které se následně odečítá hodnota odpovídající jeho amortizaci – tedy snížení hodnoty způsobené stářím a provozem. Standardně se tento odpis provádí lineárním, případně exponenciálním způsobem, například na základě předpokládané životnosti vozidla, kdy se každý rok odečítá určité procento z původní hodnoty. Tento postup se uplatňuje především v případech, kdy není k dispozici dostatečný počet srovnatelných nabídek na trhu. Při použití této metody je možné vycházet z uznávaných cenových přehledů a tabulek, které určují odpisy v závislosti na stáří, technickém stavu, případně dalších faktorech. Nevýhodou metody je skutečnost, že výsledná hodnota nemusí vždy vystihovat tržní cenu – například u novějších vozidel s nízkým kilometrovým nájezdem. V České republice je této metodě podobný výpočet dle znaleckého standardu č. I/2022 od VUT (Vysoké učení technické v Brně), který se zabývá oceňování silničních a zvláštních vozidel.

U upravených, speciálních nebo historických vozidel se využívá reprodukční (věcná) metoda, která zjišťuje, za kolik by bylo možné pořídit předmětné vozidlo aktuálně. Jejím principem je stanovení nákladů, které by bylo třeba vynaložit na pořízení vozidla stejného typu a funkce v dnešních podmínkách. Metodu je možné využívat u stanovení hodnoty veteránů, závodních vozidel i obytných vozů. Znalec při výpočtu zohledňuje aktuální ceny práce a náhradních dílů. Výsledná hodnota se následně koriguje o opotřebení a technický stav automobilu. Aplikace reprodukční metody je časově poměrně náročná, její zpracování často může vyžadovat přizvání konzultanta (specialisty v daném oboru) ke zpracování posudku.

Méně častou metodou je aplikace metody výnosové, kdy znalec hodnotí vozidlo na základě jeho schopnosti generovat zisky. Metodu je možné uplatňovat například u taxislužeb, půjčoven automobilů, leasingových firem případně při ocenění přepravních společností. Znalec posuzuje, jaký ekonomický přínos může vozidlo generovat v rámci podnikatelské činnosti. V úvahu je potřeba brát očekávané příjmy z provozu, provozní výdaje, opotřebení a rizika spojená s provozem.

Každá z uvedených metod má své specifické využití. Znalec standardně volí takovou metodu, která nejlépe odpovídá účelu posudku, charakteru vozidel, dostupnosti dat a informací od zadavatele znaleckého posudku.

Ing. Miloš Kačírek
Business Valuation Manager

Equity Solutions Appraisals s.r.o. – znalecká kancelář

Ovocný trh 573/12
110 00 Praha 1

Tel.: +420 222 314 447
e-mail: info@eqsa.cz

Ing. Miloš Kačírek (EqSA) 29.08.2025