EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Co přinese jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele?*
Flexinovela a změny v oblasti jiných důležitých osobních překážek v práci.*
Realitní obchod, provize zprostředkovatele a právní důsledky odstoupení od kupní smlouvy.*
Sankce Evropské unie proti Rusku a jejich dopad na obchodní smlouvy.*
Co přinese jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele?
Implementace Nařízení (EU) 2024/1689 (AI Akt) vstupuje do další fáze. Od 2. 8. 2025 začne platit druhá vlna povinností v oblasti regulace umělé inteligence (artificial intelligence, AI) dle AI Aktu, která zásadně ovlivní technologické firmy, poskytovatele AI systémů, regulační orgány i členské státy.
V oblasti pracovněprávních a mzdových agend zaměstnavatelů patří mezi nejvýznamnější administrativní povinnosti pravidelné hlášení údajů o zaměstnancích a jejich mzdách širokému spektru institucí. V současném systému musí zaměstnavatelé měsíčně v různých termínech podávat více než dvacet výkazů a formulářů na instituce jako je Česká správa sociálního zabezpečení, Finanční správa České republiky, zdravotní pojišťovny, Úřad práce či Český statistický úřad. Tento způsob podávání hlášení je časově náročný a zvyšuje administrativní zátěž. Hlášení pak často obsahují řadu položek, což může vést i k nesrovnalostem v datech.
Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele
S cílem zjednodušit, zpřehlednit a systematizovat procesy související s oznamovací povinností zaměstnavatelů byl dne 11. března 2025 Vládou předložen Poslanecké sněmovně návrh zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele (dále jen „Zákon“), který zavádí tzv. jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Zákon byl již schválen Senátem a čeká na podpis ze strany prezidenta.
Navrhovaná právní úprava představuje zejména významný krok směrem k modernizaci a digitalizaci státní správy, přičemž má umožnit zaměstnavatelům plnit veškeré povinnosti stanovené příslušnými právními předpisy prostřednictvím jediného elektronického hlášení.
V souvislosti s projednáváním Zákona je projednávána rovněž sběrná novela, která mění řadu souvisejících zákonů – například v oblasti daní, zaměstnanosti nebo podnikání. Tyto změny zahrnují mimo jiné zavedení eNeschopenky i pro uchazeče o zaměstnání, změnu podmínek pro povinnost podávat daňové přiznání, kvalifikované zaměstnanecké opce, institut nehlášené práce – tedy situace, kdy zaměstnavatel nesplní povinnost informovat prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení nebo nezaeviduje práci do příslušné evidence či změny povinností zaměstnavatelů v oblasti sociálního a důchodového pojištění.
V tomto článku se však těmto změnám spojeným se shora uvedenou sběrnou novelou blíže nevěnujeme. Naším primárním cílem je především přiblížit čtenáři samotný koncept jednotného měsíčního hlášení a souvisejících povinností.
Co přesně přináší jednotné měsíční hlášení?
Zákon primárně zavádí nový typ elektronického podání – jednotné měsíční hlášení, které je výhradně elektronické podání zaměstnavatele[1], jehož prostřednictvím budou zaměstnavatelé sdělovat stanovené údaje některým orgánům veřejné moci.
Jednotné měsíční hlášení se dělí na tři části:
- souhrnnou – údaje o zaměstnavateli jako základní identifikační údaje (IČO, název, sídlo), údaje o období, za které hlášení podávají, a souhrnné finanční informace;
- pojistnou – údaje o odvodech na sociální a zdravotní pojištění; a
- individualizovanou – údaje o každém jednotlivém zaměstnanci[2] a jeho pracovněprávním vztahu, jako jsou rodné číslo nebo jiný identifikátor, typ pracovního poměru (pracovní smlouva, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti), datum nástupu do práce a ukončení pracovněprávního vztahu, výši hrubé mzdy, ale také údaje o změnách v pracovněprávním vztahu. Jsou zde zahrnuty i informace o dočasné pracovní neschopnosti, rodičovské dovolené a podobných situacích.
Jaké konkrétní údaje budou prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení sdělovány, bude stanoveno nařízením Vlády v následujících měsících. Tyto údaje budou následně automatizovaně sdíleny mezi uživatele údajů: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Českou správu sociálního zabezpečení, územní správu sociálního zabezpečení, Institut posuzování zdravotního stavu, Úřad práce České republiky, příslušný orgán Finanční správy České republiky, Ministerstvo financí, Český statistický úřad, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále souhrnně jako „uživatelé údajů“).
Jednotné měsíční hlášení se bude odesílat do systému Ministerstva práce a sociálních věcí, které bude také jeho správcem (dále jen, „MPSV“ či „správce“). Technickou část systému, zahrnující přijímání hlášení, formální a logické kontroly dat a jejich uložení do Integrovaného informačního systému MPSV, bude vykonávat Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“). MPSV je určeno jako správce údajů především proto, že je i v současnosti hlavním příjemcem většiny hlášených údajů a ve spolupráci s ČSSZ je připraveno zajistit nezbytné technologické řešení.
Zaměstnavatel bude činit toto podání jednou měsíčně, a to ve lhůtě od 1. a nejpozději do 20. dne kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po sledovaném období, bez možnosti individuálního prodloužení či prominutí lhůty.
Podání bude možno učinit výlučně elektronicky, a sice: (i) datovou schránkou; (ii) portálem ČSSZ; nebo (iii) prostřednictvím technického datového rozhraní. Na portálu ČSSZ však bude možné průběžně vkládat údaje a rozepsané hlášení si předem ukládat a následně jej kompletní odeslat v požadovaném termínu.
V případě, kdy zaměstnavatel přestane být zaměstnavatelem podle Zákona, skončí zaměstnání jeho posledního zaměstnance či po skončení zaměstnání zaměstnance, zaměstnavatel dodatečně zúčtuje příjmy, ze kterých je povinen zaplatit pojistné na sociální zabezpečení. Zároveň musí rovněž plnit povinnosti, které mu v této souvislosti vyplynuly z pozice zaměstnavatele podle Zákona, respektive musí za takový poslední kalendářní měsíc dodatečně zaslat jednotné měsíční hlášení.
Evidence zaměstnanců, zaměstnavatelů a mzdové účtárny,
Součástí nové právní úpravy je rovněž zavedení dvou samostatných evidencí vedených správcem – evidence zaměstnavatelů a evidence zaměstnanců.
Povinnosti se v tomto směru vztahují na všechny zaměstnavatele, tedy fyzické nebo právnické osoby, které zaměstnávají pracovníky na základě pracovněprávního vztahu, a jsou povinny odvádět za ně zálohy na daň z příjmů fyzických osob, sociální zabezpečení a zdravotní pojištění.
Evidence zaměstnavatelů a mzdové účtárny
Pro účel výkonu agendy je zřízena jednotná evidence zaměstnavatelů, kterou bude spravovat ČSSZ.
Všichni zaměstnavatelé podle Zákona budou mít povinnost se do této evidence přihlásit nejpozději 2 pracovní dny přede dnem, ve kterém má nastoupit k výkonu práce první zaměstnanec, nejdříve však 15 kalendářních dnů před tímto dnem.
Pro zaměstnavatele zahraničních zaměstnanců[3] je stanovena lhůta speciální, jejímž účelem je především zvýšení ochrany cizinců na trhu práce – tato lhůta pro přihlášení do evidence zaměstnavatelů pak odpovídá lhůtě, ve které má zaměstnavatel povinnost přihlásit zahraničního zaměstnance, tj. nejpozději před okamžikem nástupu k výkonu práce tohoto zaměstnance.
Zákon přináší i povinnost zaměstnavatele přihlásit (ve shodné lhůtě jako pro přihlášení do evidence zaměstnavatelů) také každou jeho mzdovou účtárnu[4] včetně povinnosti uvedení okruhu zaměstnanců, pro které mzdová účtárna vede evidenci mezd či platů.
Evidence zaměstnavatelů pak zahrnuje mimo jiné údaje o: identifikaci zaměstnavatele (IČO, název, sídlo), právní formě subjektu, datu zahájení činnosti jako zaměstnavatele, typech pracovněprávních vztahů, které uzavírá, a kontaktních údajích pro účely elektronické komunikace.
Změnu údajů zapsaných v evidenci zaměstnavatelů bude zaměstnavatel povinen oznámit do 8 kalendářních dnů ode dne, kdy se o takové změně dozvěděl.
Zákona pamatuje i na situace, kdy se zaměstnavatel přihlásí do evidence zaměstnavatelů a uchazeč o zaměstnání k výkonu práce nenastoupí. V takovém případě bude zaměstnavatel povinen tuto skutečnost oznámit nejpozději do 8 kalendářních dnů ode dne, v němž taková osoba měla u tohoto zaměstnavatele nastoupit k výkonu práce.
Evidence zaměstnanců
Současně s evidencí zaměstnavatelů bude zřízena i evidence zaměstnanců obstarávající údaje o zaměstnancích pro účely Zákona, které budou stanoveny nařízením Vlády.
Zaměstnance do evidence bude přihlašovat jeho zaměstnavatel, a to nejpozději před okamžikem nástupu tohoto zaměstnance k výkonu práce, nejdříve však může tohoto zaměstnance přihlásit ve lhůtě 8 kalendářních dnů před předpokládaným dnem nástupu do zaměstnání. Zaměstnavatel bude moci přihlásit zaměstnance do evidence zaměstnanců v tomto případě i pouze částečně (nebude-li se jednat o zahraničního zaměstnance).
V případě atypických vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (např. finanční náhrady od úrazových pojišťoven za pracovní úraz, nemoc z povolání apod.) je zaměstnavatel povinen zaměstnance přihlásit do 8 kalendářních dnů ode dne, kdy zaměstnavateli vznikla povinnost poskytovat relevantní plnění, nebo kdy zaměstnavatel toto plnění poprvé poskytl. Plnění může být jak v peněžní, tak i v nepeněžní podobě. Rovněž v případě těchto situací nebude možné činit částečné přihlášení zaměstnance.
Neméně významným oprávněním zaměstnavatele pro přihlášení zaměstnance do evidence zaměstnanců bude požadování údajů stanovených pro přihlášení nebo částečné přihlášení do evidence zaměstnanců ještě před okamžikem nástupu zaměstnance k výkonu práce (tyto údaje zaměstnavatel smí použít jen pro účely Zákona). V takovém případě však zaměstnavatel bude povinen dodržovat veškeré povinnosti na úseku ochrany osobních údajů.
Taktéž i v této souvislosti je řešena situace, pokud uchazeč o zaměstnání nenastoupí k výkonu práce. Zaměstnavatel je tak povinen oznámit tuto skutečnost bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 8 kalendářních dnů od předpokládaného dne nástupu k výkonu práce.
Změny evidovaných údajů o zaměstnanci bude zaměstnavatel také povinen oznámit do 8 kalendářních dnů ode dne, kdy se o takové změně dozvěděl.
Jestliže skončilo zaměstnání zaměstnance, zaměstnavateli tím skončila povinnost poskytovat zaměstnanci plnění nebo zaměstnavatel přestal poskytovat plnění zaměstnanci, bude zaměstnavatel povinen odhlásit takového zaměstnance z evidence zaměstnanců ve lhůtě 8 kalendářních dnů ode dne zakládající jednu ze shora popsaných skutečností.
Sankce a přestupky
Zákon zavádí vlastní režim správních deliktů.
Zaměstnavatel, který nesplní svou povinnost přihlásit sebe nebo zaměstnance do evidence, se dopouští přestupku, za který může být uložena pokuta až do výše 100.000,- Kč. V případě porušení povinnosti podat včas jednotné měsíční hlášení, zaměstnavatel podá neúčinné hlášení nebo nepodá opravné hlášení, může být uložena pokuta ve výši až 5.000,- Kč za každého dotčeného zaměstnance. Správní řízení bude příslušet územním správám sociálního zabezpečení.
Zároveň Zákon umožňuje, aby tyto orgány rozhodly o uložení sankce i bez formálního zahájení řízení, pokud dojde k nápravě porušení.
Účinnost
Zákon předpokládá dělenou účinnost s tím, že samotný právní předpis by měl nabýt na účinnosti 1. ledna 2026.
Povinnost podávat jednotné hlášení by však měla vstoupit v účinnost o několik měsíců později – poprvé by se tak měli zaměstnavatelé přihlásit do nové evidence a podat hlášení za měsíc duben 2026, a to nejpozději do 20. května 2026.
Již od 1. dubna 2026 by mohl začít ostrý provoz systému, včetně povinné registrace zaměstnavatelů a přidělování identifikátorů zaměstnancům.
Závěr
Zavedení jednotného měsíčního hlášení představuje klíčový milník především v oblasti pracovněprávní, sociálněprávní a daňové agendy. Nový systém zefektivní a zrychlí komunikaci mezi zaměstnavateli a příslušnými institucemi. Neméně významným přínosem je rovněž snížení chybovosti, která byla u roztříštěných procesů častým problémem, a dosažení vyšší úrovně právní jistoty jak na straně zaměstnavatelů, tak také na straně státu.
Nová právní úprava nejenže sníží administrativní zátěž, ale přinese i vyšší kvalitu a konzistenci dat, nové pracovněprávní povinnosti, lepší právní jistotu a prostor pro modernizaci mzdové agendy. Zavedení evidencí zaměstnavatelů a zaměstnanců, nové lhůty, elektronická forma podání i nastavení sankčního systému jsou součástí komplexní reformy, jejímž cílem je vytvořit transparentní, funkční a jednotný systém vykazování údajů v pracovněprávní oblasti.
Mgr. Jakub Málek,
managing partner
Mgr. Marek Pavlovský,
advokátní koncipient
Barbora Součková,
právní asistentka
PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.
Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín
Tel.: +420 227 629 700
E-mail: info@plegal.cz
[1] Zaměstnavatelem Zákon rozumí zaměstnavatele podle zákoníku práce, podle zákona o nemocenském pojištění, podle zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, plátce daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, nebo zaměstnavatele podle zákona o zaměstnanosti.
[2] Zaměstnancem je podle Zákona zaměstnanec podle zákona o nemocenském pojištění, podle zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, fyzická osoba, kterou zaměstnavatel podle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení zaměstnává nebo k níž je ve vztahu, který zakládá účast na důchodovém pojištění, poplatník daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, nebo zaměstnanec podle zákoníku práce.
[3] Zahraničním zaměstnancem se pro účely Zákona rozumí fyzická osoba uvedená v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
[4] Mzdovou účtárnou je podle Zákona mzdová účtárna podle zákona o nemocenském pojištění.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Jakub Málek, Mgr. Marek Pavlovský, Barbora Součková (PEYTON) 16.09.2025
Flexinovela a změny v oblasti jiných důležitých osobních překážek v práci.
V souvislosti s tzv. flexinovelou, která zásadním způsobem novelizovala zákoník práce,[1] došlo ke změnám i některých souvisejících předpisů. Změn se dočkalo i nařízení vlády, které upravuje jiné důležité osobní překážky v práci[2] („Nařízení vlády 590/2006“). Přinášíme přehled změn Nařízení vlády 590/2006, které nabyly účinnosti spolu s flexinovelou 1. 6. 2025.
(Registrovaní) partneři
Novela Nařízení vlády 590/2006 reaguje na nový institut tzv. partnerství, které od 1. 1. 2025 definuje občanský zákoník[3] jako trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví. Uvádí-li Nařízení vlády 590/2006 pojem „manžel“ (resp. „manželství“), myslí se jím automaticky i jak „partner“ (resp. „partnerství“) podle občanského zákoníku, tak „registrovaný partner“ (resp. „registrované partnerství“) podle zákona o registrovaném partnerství.[4] Stejnopohlavní páry žijící v partnerství podle občanského zákoníku nebo v registrovaném partnerství tak budou mít v oblasti jiných důležitých osobních překážek v práci stejná práva vyplývající z Nařízení vlády 590/2006 jako manželé. Používáme-li proto níže v článku pojem manžel nebo manželství, máme tím na mysli rovněž (registrované) partnery a (registrované) partnerství.
Úmrtí blízké osoby
Při úmrtí manžela, druha nebo dítěte se i nadále poskytuje pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu na dva dny a pak jeden další den k účasti na pohřbu těchto osob.
V případě pohřbu jiných blízkých osob uvedených níže již není nutné prokazovat, že zaměstnanec na pohřbu strávil pouze „nezbytně nutnou dobu“ – volno je nově poskytováno v rozsahu celých dnů. Pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu tak zaměstnavatel poskytne na (celý) jeden den k účasti na pohřbu a na další (celý) jeden den, jestliže zaměstnanec obstarává tento pohřeb, jde-li o úmrtí:
- rodiče, prarodiče, vnoučete nebo sourozence zaměstnance;
- rodiče, prarodiče nebo sourozence manžela zaměstnance;
- manžela dítěte zaměstnance nebo manžela sourozence zaměstnance; nebo
- jiné osoby, se kterou žil zaměstnanec v době jejího úmrtí v domácnosti.
Zákonodárce dále novelou Nařízení vlády 590/2006 zohlednil skutečnost, že se ztrátou blízké osoby se zaměstnanec vyrovnává podstatně déle než 1–2 dny. Od účinnosti novely Nařízení vlády 590/2006 tak může nově zaměstnanec při úmrtí svého manžela, druha, dítěte, vnoučete, prarodiče nebo sourozence čerpat doplňkové neplacené volno až na dalších 5 dnů.
Hledání nového zaměstnání
U volna pro účely hledání nového zaměstnání se změnil způsob jeho poskytování – místo půldnů se s účinností od 1. 6. 2025 poskytuje v celých dnech. Čerpá-li zaměstnanec pracovní volno jen v rozsahu části směny, dojde k vyčerpání celého dne volna. Jinými slovy, i když zaměstnanec půjde na pohovor, který mu z osmihodinové pracovní směny zabere jen dvě hodiny dopoledne a zbytek dne bude připraven k práci, dojde k vyčerpání celého jednoho dne pracovního volna, které mu na vyhledání nového zaměstnání náleží. Zaměstnanci tím mají být motivováni sjednávat si pracovní pohovory a podnikat jiné kroky k získání nového zaměstnání tak, aby na sebe tyto činnosti ideálně navazovaly v rámci jednoho dne.
Nově se dále zohledňuje důvod ukončení pracovního poměru. V případě „sankční“ výpovědi, tj. výpovědi ze strany zaměstnavatele dané z důvodů uvedených v § 52 písm. f) až h) zákoníku práce (např. pro porušení pracovních povinností nebo nesplnění předpokladů) se flexinovelou výpovědní doba zkrátila na polovinu (navíc je jinak upraven běh výpovědní doby). Tomu odpovídá i poloviční rozsah pracovního volna na vyhledání nového zaměstnání oproti ostatním případům. Zaměstnanec bude v případě takové výpovědi (nebo dohody uzavřené ze stejného důvodu) mít nárok na pracovní volno v rozsahu nejvýše dvou dnů, a to bez náhrady mzdy.
U „nesankčních“ výpovědí (a dohod o rozvázání pracovního poměru uzavřených ze stejných důvodů) uvedených v § 52 písm. a) až e) zákoníku práce mají zaměstnanci nárok na volno v rozsahu až 4 dnů s náhradou mzdy. Ve všech ostatních případech skončení pracovního poměru, tedy nejčastěji v případě výpovědi dané zaměstnancem, má zaměstnanec rovněž nárok na až čtyři dny pracovního volno, avšak neplaceného.
Vyčerpá-li zaměstnanec výše uvedené volno, avšak nové zaměstnání si nenajde, bude moci využít nové doplňkové neplacené pracovní volno určené výhradně pro využití poradenských služeb Úřadu práce. Rozsah tohoto volna je až jeden den v případě výše uvedených sankčních výpovědí (resp. dohod) a až dva dny v případě nesankčních výpovědí (resp. dohod) a ostatních případů skončení pracovního poměru.
Svatba a uzavření partnerství
Na vlastní svatbu náleží zaměstnanci i nadále až dvoudenní pracovní volno, z toho jeden den pracovního volna je určen k účasti na svatebním obřadu. Stejně tomu je nově i v případě uzavření partnerství.
Při čerpání pracovního volna v rozsahu dvou dnů je náhrada mzdy nově poskytována za den konání svatebního obřadu. Dosud nebylo jednoznačně stanoveno, ke kterému dni se má náhrada vztahovat, což způsobovalo problémy zejména u zaměstnanců s rozdílnou délkou směn. Pokud zaměstnanec čerpá na vlastní svatbu pouze jeden den volna (například svatební obřad se koná o víkendu, přičemž pracovní doba zaměstnance je pondělí až pátek), náleží mu jako dosud náhrada mzdy za tento jediný den.
K účasti na svatebním obřadu dítěte zaměstnance se i nadále poskytuje jednodenní pracovní volno s náhradou mzdy, u svatebního obřadu rodiče zaměstnance jde o jednodenní neplacené pracovní volno. Zákon v těchto případech nyní výslovně uvádí, že se pracovní volno poskytuje k účasti na „svatebním obřadu“, nikoliv „svatbě“, jak tomu bylo dříve. Připadne-li svatební obřad dítěte nebo rodiče zaměstnance na den, kdy zaměstnanec nemá rozvrženou směnu, pracovní volno mu nenáleží.
Náhrada mzdy nebo platu dle výše uvedených pravidel při svatbě (uzavření partnerství) náleží i zaměstnancům, kteří si rozvrhují pracovní dobu sami na základě písemné dohody se zaměstnavatelem (§ 87a zákoníku práce).
Doprovod blízkého do zdravotnického nebo školského zařízení
V reakci na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu[5] bylo pracovní volno k doprovodu rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení a k doprovodu dítěte do školského poradenského zařízení zákonodárcem doplněno tak, že se pracovní volno poskytuje i při doprovodu „zpět“. Tedy nejen k doprovodu do školského poradenského zařízení nebo zdravotnického zařízení, ale i k doprovodu dané osoby na cestě zpátky.
Nejvyšší soud sice posuzoval předchozí právní úpravu (tj. před doplněním výrazu „zpět“), a to pouze ve vztahu k doprovodu podle bodu 8 písm. a) Nařízení vlády 590/2006 (doprovod rodinného příslušného do zdravotnického zařízení), uvedené rozhodnutí je ale zajímavé i dnes a lze je alespoň částečně analogicky aplikovat i na ostatní případy překážek z důvodu doprovodu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůrazňuje, že „podstatou doprovodu ve smyslu bodu 8 písm. a) nařízení vlády 590/2006 Sb. nepochybně je poskytnutí podpory rodinnému příslušníkovi zaměstnance při vyšetření, ošetření nebo léčení ve zdravotnickém zařízení a všech ostatních úkonech, jež s tím souvisejí, za situace, kdy rodinný příslušník ze zdravotních důvodů nebo z důvodu své nezletilosti nemůže tyto úkony vykonat sám. Pod úkony doprovodu („uvedené úkony“) lze proto zahrnout především cestu z místa bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba v době doprovodu zdržuje) do zdravotnického zařízení, čekání na vyšetření, ošetření nebo léčení, samotné vyšetření, ošetření nebo léčení, nezbytnou konzultaci s lékařem, případná navazující vyšetření, ošetření nebo léčebné úkony, cestu k nim, jakož i čekání na jejich provedení, opatření lékařem předepsaných nebo doporučených léků či zdravotnických pomůcek a cestu zpět do bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba zdržuje).“ Je tak evidentní, že Nejvyšší soud vnímá rozsah uvedených překážek z důvodu doprovodu spíše extenzivně a pod pojem „doprovod“ je nutné zahrnout zpravidla všechny úkony, které jsou potřeba k tomu, aby doprovázená osoba nejen návštěvu absolvovala, ale aby za pomoci doprovodu rovněž zvládla související cesty.
Znemožnění cesty do zaměstnání
I u překážky v práci z důvodu „znemožnění cesty do zaměstnání“, která se týká těžce zdravotně postižených zaměstnanců, došlo k terminologickému vyjasnění. Za znemožnění cesty do zaměstnání je nově třeba považovat nejen povětrnostní vlivy, ale také živelní či jiné obdobné mimořádné události. Nutnost této změny ukázaly mimo jiné nedávné povodně, kdy vznikaly dohady o tom, zda se na tyto situace dosavadní právní úprava aplikuje.
Zaměstnanci rozvrhující si práci sami
Závěrem dodáváme, že náhrada mzdy nebo platu náleží i zaměstnancům, kteří si rozvrhují pracovní dobu sami na základě písemné dohody se zaměstnavatelem, to však pouze v případě pracovního volna z důvodu (i) svatby nebo uzavření partnerství, (ii) úmrtí blízké osoby a (iii) přestěhování. Při ostatních jiných důležitých osobních překážkách zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu nenáleží, ledaže zákon, vnitřní předpis zaměstnavatele nebo dohoda se zaměstnancem stanoví jinak.[6]
Mgr. Martin Jirsa,
advokát
LEGALITÉ advokátní kancelář s.r.o.
Václavská 12
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 200 700
e-mail: office@legalite.cz
[1] Zákon 120/2025 Sb., kterým se mění zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, a některé další zákony
[2] Nařízení vlády 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci
[3] Srov. § 655 odst. 2 zák. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
[4] Zákon 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů
[5] Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2024, sp. zn. 21 Cdo 2979/2023
[6] Srov. § 87a odst. 2 písm. d) zákoníku práce
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Martin Jirsa ( LEGALITÉ) 05.09.2025
Realitní obchod, provize zprostředkovatele a právní důsledky odstoupení od kupní smlouvy.
Realitní obchody jsou spojeny s ustálenými smluvními mechanismy, které však mohou vyvolat záludné právní otázky. Tento článek popisuje nejběžnější průběh realitní transakce od uzavření zprostředkovatelské smlouvy, přes rezervační smlouvu až po kupní smlouvu a zaměřuje se na právní důsledky jejího zrušení. Zvláštní pozornost je věnována problematice vracení rezervačního poplatku nebo také vzniku a trvání nároku na provizi realitní kanceláře.
POVAHA REALITNÍHO ZPROSTŘEDKOVÁNÍ
Realitní zprostředkování je komplexním vztahem mezi realitním zprostředkovatelem (makléřem), jeho klientem (zpravidla prodávajícím) a třetí osobou (zájemcem). Úkolem zprostředkovatele je pro svého klienta vyhledat vhodný smluvní protějšek, tedy někoho, kdo je s ním ochotný uzavřít realitní smlouvu.[1]
Realitní smlouva je taková smlouva, jejíž předmětem je nabytí vlastnického práva k nemovité věci, nebo práva spojeného s oprávněním užívat nebo požívat nemovitou věc.[2] Jde tedy typicky o smlouvu o koupi nemovité věci, smlouvu o nájmu, podnájmu či pachtu, smlouvu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu apod.
Zprostředkovatel svou činnost vykonává za odměnu (provizi). Ta bývá v praxi sjednána buď fixní částkou, nebo určitým podílem z hodnoty plnění, typicky procentem ze sjednané kupní ceny nemovité věci. Provize zprostředkovatele je zpravidla vázána na dosažení cíle, tedy alespoň obstarání příležitosti k uzavření realitní smlouvy. Nejedná se tedy o odměnu za činnost zprostředkovatele, ale za její výsledek.
VZNIK PRÁVA NA PROVIZI
Jedním z nejpraktičtějších problémů v rámci realitního zprostředkování je určení okamžiku, kdy vzniká zprostředkovateli právo na provizi. Občanský zákoník výslovně upravuje 4 momenty, kterými může právo na provizi vznikat: (i) uzavření smlouvy (§ 2447 odst. 1 věta první o.z.), (ii) splnění odkládací podmínky ze smlouvy (§ 2445 odst. 1 věta druhá o.z.) (iii) obstaráním příležitosti uzavřít smlouvu (§ 2447 odst. 2 o.z.) a splněním povinnosti ze zprostředkované smlouvy (§ 2448 o.z.).
Vzhledem k tomu, že úprava závazků ze zprostředkovatelské smlouvy v občanském zákoníku je dispozitivní, přichází v úvahu, aby si strany sjednaly vznik práva na provizi odlišně. Specificky v rámci realitního zprostředkování ale existuje omezení, podle kterého je možné ujednat splatnost provize nejdříve okamžikem obstarání příležitosti k uzavření realitní smlouvy.[3]
Okamžik obstarání příležitosti je v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně definován tímto způsobem: „Obstaráním příležitosti se rozumí vyhledání takové třetí osoby, s níž má zájemce reálnou možnost zprostředkovávanou smlouvu uzavřít. K tomu, aby možnost uzavřít smlouvu byla reálná, nestačí, že třetí osoba, kterou zprostředkovatel vyhledá, pouze obecně projevuje zájem o uzavření zprostředkovávané smlouvy, obstarání příležitosti k uzavření smlouvy současně předpokládá, že třetí osoba splňuje požadavky stanovené zájemcem a je rozhodnuta za jím stanovených podmínek zprostředkovávanou smlouvu uzavřít, tj. akceptovat návrh na uzavření takové smlouvy ze strany zájemce.“[4] (Pozn.: Uvedená citace používá pojem zájemce ve smyslu prodávajícího).
PROVIZE ZPROSTŘEDKOVATELE A REZERVAČNÍ SMLOUVA
Obvyklým postupem v rámci tuzemských realitních obchodů je uzavírání tzv. rezervačních smluv (často se ukrývajících pod různě kreativními názvy, např. dohoda o zablokování prodeje, smlouva o složení blokačního depozita, blokační smlouva, dohoda o exkluzivitě při prodeji apod.). Obsah takových smluv a rozsah práv a povinností z nich vyplývajících je rovněž v praxi různý, od klasické smlouvy o smlouvě budoucí, přes smlouvu o úschově či různé závazky o exkluzivitě, až po rezervační smlouvy, které v sobě obsahují závazek zprostředkovat[5]. Společným rysem rezervačních smluv je však téměř vždy složení tzv. rezervační úhrady (ve formě rezervační zálohy, rezervačního poplatku, blokačního depozita, závdavku apod.). Rezervační úhrada je pak v praxi skládána na účet realitního zprostředkovatele (někdy však rovněž na účet prodávajícího či do úschovy). Realitní zprostředkovatel v takové situaci vystupuje buď v pozici schovatele rezervační úhrady, nebo jako prosté platební místo.[6]
Jelikož je realitní trh rozmanitý, tak i rezervační úhrada má různé podoby. V některých případech je rezervační úhrada sjednána jako samostatný poplatek. Zájemce se v takové situaci zavazuje, že uhradí prodávajícímu či realitnímu zprostředkovateli určitou platbu za to, že prodávající či realitní zprostředkovatel poskytnou zájemci exkluzivitu při jednání. Exkluzivita se v takovém případě nejčastěji definuje tak, že prodávající či zprostředkovatel budou o uzavření realitní smlouvy jednat výhradně se zájemcem a v návaznosti na to po sjednanou dobu neuzavřou realitní smlouvu s jinou třetí osobou, případně že nemovitost nezatíží takovým právem, které by vylučovalo převod na zájemce apod. Jedná se tak fakticky o poplatek za exkluzivitu.
Ve většině případů je ale rezervační úhrada pojímána jako záloha na kupní cenu, kterou skládá zájemce za účelem utvrdit svůj zájem uzavřít realitní smlouvu. V případě, kdy zájemce poruší svůj závazek z rezervační smlouvy (nejčastěji závazek uzavřít realitní smlouvu), slouží rezervační záloha k úhradě smluvní pokuty stíhající zájemce v důsledku porušení jeho smluvní povinnosti.
V případě, kdy v návaznosti na rezervační smlouvu dojde k uzavření realitní smlouvy (smlouvy o koupi nemovité věci), bývá rezervační záloha započtena proti povinnosti prodávajícího (klienta zprostředkovatele) zaplatit zprostředkovateli provizi.
PRÁVO NA PROVIZI V PŘÍPADĚ ODSTOUPENÍ OD ZPROSTŘEDKOVANÉ SMLOUVY
Na tomto místě je třeba položit si zásadní otázku – zůstává právo zprostředkovatele na provizi zachováno i v případě, kdy dojde k odstoupení od zprostředkované smlouvy (typicky kupní smlouvy), či kdy dojde k jejímu zániku?
Vztahy vyplývající z realitního zprostředkování jsou v současné době zákonem upraveny pouze rámcově. Existuje tedy celá řada smluvních modelů a konstrukcí, které realitní zprostředkovatelé v praxi používají. Řešení výše nastíněné otázky se tak může lišit v závislosti na tom, jak je konkrétní smluvní dokumentace koncipována.
Jak jsme si výše vymezili, právo na provizi vzniká zprostředkovateli dosažením určitého cíle. Tím může být v praxi uzavření smlouvy, obstarání příležitosti, nebo splnění zprostředkované smlouvy.
Máme za to, že pokud nárok na provizi již vznikl, ať už uzavřením realitní smlouvy nebo obstaráním příležitosti takovou smlouvu uzavřít, nemá na jeho další existenci odstoupení od této zprostředkované smlouvy žádný vliv. Závazek zprostředkovatele je podle našeho názoru splněn v okamžiku, kdy dojde k samotnému aktu uzavření zprostředkovávané (např. kupní) smlouvy. Odstoupení od zprostředkovávané smlouvy představuje sankční důsledek porušení smlouvy jednou ze smluvních stran, například pro neuhrazení kupní ceny nebo pro podstatné vady předmětu převodu. Není-li však ujednáno jinak, nemůže zprostředkovatel nést odpovědnost za porušení zprostředkované smlouvy jednou ze smluvních stran. To dle našeho názoru vyplývá rovněž z ustanovení § 2448 o.z., podle kterého si zprostředkovatel a zájemce (prodávající) mohou ujednat, že právo zprostředkovatele na provizi vzniká teprve okamžikem splnění zprostředkované smlouvy. Nesjednají-li si smluvní strany takový závazek, nenese zprostředkovatel za splnění zprostředkované smlouvy odpovědnost.[7] Uvedené závěry pak potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu.[8]
V případě odstoupení od zprostředkované realitní smlouvy však v realitní praxi dochází k paradoxní situaci. Jak jsme si popsali výše, rezervační úplata je ze strany zájemce hrazena na účet realitního zprostředkovatele. Odstoupením od zprostředkované smlouvy vzniká smluvním stranám povinnost vrátit si přijatá plnění, tedy ze strany prodávajícího povinnost vrátit uhrazenou kupní cenu. Část kupní ceny však byla ze strany kupujícího uhrazena nikoli na účet prodávajícího, ale na účet zprostředkovatele. Tato část kupní ceny je následně započtena na zprostředkovatelskou provizi.
Řešením této situace se zabývá Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2020, sp. zn.: 33 Cdo 5501/2017:
„Zaplacená rezervační úhrada tak byla v souladu s ujednáním účastníků kupní smlouvy započtena na kupní cenu, tedy byla zaplacena kupujícím prodávajícímu; tímto okamžikem tuto částku prodávající získal a došlo ke splnění závazku strany kupující zaplatit straně prodávající tuto část kupní ceny.“[9]
„Skutečnost, že tuto částku prodávající nemá ve své moci, neboť žalovaná (realitní kancelář) proti své povinnosti ji vyplatit prodávajícímu započetla svou pohledávku z titulu provize, k jejíž úhradě se v souvislosti se zajištěním příležitosti uzavřít kupní smlouvu zavázal F. V. (prodávající), je ve vztahu mezi žalobcem (kupujícím) a prodávajícím bez významu.“[10]
„Důsledkem odstoupení od kupní smlouvy není obnovení práv a povinností z dohody o zprostředkování ze dne 31. 3. 2015, která zanikla v okamžiku, kdy byla uzavřena kupní smlouva (žalovaná obstarala příležitost žalobci uzavřít kupní smlouvu a se souhlasem stran dohody byla rezervační úhrada použita na částečnou úhradu kupní ceny).[11]
Odstoupením od zprostředkované realitní smlouvy sice nepochybně vzniká prodávajícímu povinnost vrátit uhrazenou kupní cenu. Tato povinnost však stíhá prodávajícího, nikoli zprostředkovatele. Zprostředkovatel svou povinnost ze zprostředkovatelské smlouvy splnil bez ohledu na to, že následně došlo k odstoupení od zprostředkovatelské smlouvy. Prodávajícího tak stíhá povinnost vrátit kupní cenu v plné výši, a to včetně rezervační úhrady, a to bez ohledu na to, že rezervační úhrada byla uhrazena na účet realitního zprostředkovatele. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že prodávající rezervační úhradu sám fakticky nikdy neobdržel.
Pro lepší představu je možné si nadepsanou situaci představit jako dva samostatné závazky. První vzniká mezi zprostředkovatelem a jeho klientem – prodávajícím. Zprostředkovatel se zavazuje najít prodávajícímu odpovídajícího smluvního partnera, osobu, která s klientem bude ochotna uzavřít realitní smlouvu. Tento závazek je splněn v okamžiku uzavření realitní smlouvy, čímž zprostředkovatelský závazek zaniká splněním. Splněním závazku současně prodávajícímu vzniká povinnost zaplatit zprostředkovateli provizi. Tato povinnost prodávajícího trvá i v případě, kdy některá ze smluvních stran své závazky ze zprostředkované smlouvy nesplní, což vyústí ve zrušení závazku ze zprostředkované smlouvy v důsledku odstoupení.
Druhá skupina závazků pak existuje mezi prodávajícím a kupujícím. Tyto závazky mají původ v samotné zprostředkované smlouvě. V případě kupní smlouvy k nemovité věci se jedná především o závazek převést vlastnické právo k nemovité věci na straně jedné a uhradit kupní cenu na straně druhé. Porušení závazku z tohoto smluvního vztahu, tedy nejčastěji neuhrazení kupní ceny stranou kupující či převedení vlastnického práva k bezvadné nemovité věci stranou prodávající, zásadně nemůže mít vliv na smluvní vztah mezi zprostředkovatelem a prodávajícím (tedy samozřejmě za situace, kdy porušení zprostředkované smlouvy nezapříčinil sám zprostředkovatel).
PRÁVO NA PROVIZI V PŘÍPADĚ NEPLATNOSTI ZPROSTŘEDKOVANÉ SMLOUVY
Přikláníme se k názoru, že o odlišnou situaci se jedná v případě, kdy zprostředkovaná smlouva nebyla uzavřena platně. Pokud by byla zprostředkovaná smlouva absolutně neplatná, např. z důvodu rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, právo na provizi vůbec nevznikne. V případě relativní neplatnosti pak právo na provizi zaniká s účinností námitky neplatnosti oprávněné osoby.[12]
Výše zmíněné vyplývá z odlišných následků obou institutů. Závěr o odlišných následcích odstoupení od smlouvy a relativní neplatnosti se dá vyvodit také z judikatury Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn.: 23 Cdo 2042/2020 vyslovil toto:
„Jakkoli se účinky odstoupení od smlouvy i námitky relativní neplatnost do značné míry mohou překrývat (v řadě případů mohou být stejné), nejsou podle současné právní úpravy totožné. Zatímco v případě neplatnosti právního jednání zásadně zanikají všechna práva a povinnosti z příslušného právního jednání vzniklá (resp. k příslušnému právnímu jednání akcesorická), u odstoupení od smlouvy tomu tak není. Podle § 2005 o. z. zůstávají některé práva a povinnosti odstoupením nedotčeny (např. právo na zaplacení smluvní pokuty, či úroku z prodlení, který již dospěl, ale i další práva, která mají podle své povahy i po odstoupení přetrvat). Námitkou relativní neplatnosti lze proto dosáhnout širšího účinku (zániku práv a povinností ze závazku) než prostřednictvím odstoupení od smlouvy.“ [13]
Koneckonců i ze znění § 2004 odst. 1 o.z.: „Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku“ [14], komentářová literatura vyvozuje, že oproti předchozí úpravě se odstoupením od smlouvy ruší pouze závazek z této smlouvy, nikoliv však smlouva jako taková. [15] Pokud tedy např. kupující odstoupí od kupní smlouvy, nemá tato skutečnost vliv na provizi zprostředkovatele, jehož závazek zprostředkovat kupní smlouvu zanikl splněním, a to např. okamžikem uzavření kupní smlouvy mezi kupujícím a prodávajícím (viz výše).
U absolutní i relativní neplatnosti pak zákon hovoří o neplatnosti samotného právního jednání, nikoli pouze závazku z tohoto právního jednání vzniklého. K následkům relativní neplatnosti se pak komentář vyjadřuje takto:
„Účinným uplatněním námitky neplatnosti se právní jednání, ve vztahu k němuž byla vznesena, stává neplatným, a to od počátku (NS 30 Cdo 1994/2014). Právní následky spojené s relativně neplatným právním jednáním jsou vznesením námitky neplatnosti s účinky ex tunc odklizeny, tj. je třeba na ně hledět, jako by vůbec nevznikly.“[16]
Závěr o rozdílném osudu provize zprostředkovatele při odstoupení od smlouvy a při relativní neplatnosti by proto vzhledem k výše zmíněnému měl obstát.
Mgr. Christian Grym, LL.M.,
advokát a partner advokátní kanceláře
Adam Karmin,
student PF MU
Velké náměstí 149
500 03 Hradec Králové
Tel.: +420 777 283 466
e-mail: : office@akvire.cz
[1] Na tomto místě je vhodné doplnit, že z hlediska terminologie judikatura (převážně) a zákon o realitním zprostředkování používají pojem zájemce také pro osobu prodávajícího, tedy ve smyslu zájemce o služby realitního zprostředkovatele. Současně ale je v praxi obvyklé, že pojem zájemce je užíván spíše pro stranu kupující, tedy pro zájemce o koupi. Pro účely tohoto textu budeme užívat pojem „zájemce“ tak, jak s ním nakládá zákon a judikatura.
[2] § 2 písm. d) zákona 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování
[3] § 19 odst. 1 a 2 zákona 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování
[4] např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017
[5] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1507/2022
[6] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 23. 2. 2022, sp. zn.: 27 Co 3/2022
[7] shodně např. BALARIN, Jan. § 2447 [Nárok na provizi a její splatnost]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 3.
[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn.: 33 Cdo 5501/2017
[9] Tamtéž
[10] Tamtéž
[11] Tamtéž
[12] BALARIN, J. Nárok na provizi a její splatnost (§ 2447). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024
[13] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn.: 23 Cdo 2042/2020
[14] § 2004 odst. 1 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník
[15] VÝTISK, M. Účinky odstoupení (§ 2004). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024
[16] BERAN, V. Relativní neplatnost (§ 586). In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024
Mgr. Christian Grym, LL.M., Adam Karmin (AKVIRE) 03.09.2025
Sankce Evropské unie proti Rusku a jejich dopad na obchodní smlouvy.
Od roku 2022 přijímá Evropská unie bezprecedentní sankce vůči Ruské federaci, které zásadně proměnily obchodní vztahy i smluvní praxi evropských firem. Sankční opatření nyní ovlivňují nejen finanční transakce a obchod s energiemi, ale dopadají i na široké spektrum smluvních závazků, včetně jejich platnosti a vymahatelnosti. Článek analyzuje právní rámec těchto sankcí, jejich praktické důsledky pro evropské společnosti a doporučuje opatření, jak čelit výzvám spojeným s obcházením sankčních pravidel ze strany Ruska.
Právní rámec sankcí EU
Evropská unie přijímá sankční opatření ve formě nařízení Rady (EU). Konkrétně jde primárně o nařízení Rady (EU) č. 833/2014 ze dne 31. července 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (dále jen „Nařízení 833/2014“) a nařízení Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. března 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (dále jen „Nařízení 269/2014“).
Takto přijaté sankce tak mají podle článku 288 SFEU (Smlouvy o fungování Evropské unie) okamžitou účinnost ve všech členských státech Evropské unie, jakmile jsou vyhlášeny v Úředním věstníku EU[1].
Sankční nařízení mají širokou působnost, konkrétně se použijí:
- na území Evropské unie,
- na palubě letadel či plavidel pod jurisdikcí členského státu,
- na občany členských států kdekoliv na světě,
- na právnické osoby založené podle práva členského státu, a to bez ohledu na místo jejich působení,
- a rovněž na všechny právnické osoby či subjekty při jakékoli obchodní činnosti provozované alespoň částečně v rámci Evropské unie.
Tento široký rozsah znamená, že se sankce mohou vztahovat i na transakce s mezinárodním přesahem, pokud jsou jakkoli napojeny na Unii nebo subjekty pod její jurisdikcí.
Sankce EU vůči Rusku mají několik úrovní:
- Finanční opatření: zmrazení aktiv, zákaz transakcí s Ruskou centrální bankou, odpojení některých bank od systému SWIFT.
- Obchodní restrikce: původní restrikce zahrnovaly zákaz vývozu technologií dvojího užití, zákaz dovozu ropy a uhlí, zákaz investic do energetických projektů. Dnes je zákaz mnohem širší a pro evropské subjekty platí zákaz účasti v téměř všech významnějších oblastech obchodování / dodávkách zboží do Ruska a při poskytování služeb ruským subjektům.
- Individuální sankce: omezení cestování a zmrazení majetku stovek jednotlivců a subjektů a zákaz zpřístupnění ekonomických a hospodářských zdrojů subjektům na sankčních seznamech.
Dopady na smluvní praxi a doporučení
Pokles obchodní výměny a zákaz plnění smluv
Od roku 2022 došlo k dramatickému propadu obchodní výměny mezi EU a Ruskem. Podle dat Eurostatu došlo u některých komodit (např. ropa, plyn, ocel) k poklesu o desítky miliard eur.
Sankce představují pro evropské společnosti značnou výzvu. Pokud se totiž předmět smlouvy dostal na seznam zakázaných plnění, dostaly se společnosti do situace, kdy nemohly smlouvu splnit. Tím se dostaly do prodlení a ruské protistrany mohly začít uplatňovat smluvní sankce. Nařízení 833/2014 obsahuje ustanovení, která mají za cíl chránit evropské operátory před nároky tohoto typu. Soudní nároky související se smlouvami, které evropští operátoři nemohou kvůli sankcím splnit, jsou nevymahatelné. Stejně tak banky nesmí vyplatit bankovní záruky uplatněné v důsledku prodlení s plněním „zakázaných“ smluv.
Na druhou stranu Nařízení 833/2014 nechrání společnosti před ruskými soudy. Pokud má evropský operátor jakýkoliv majetek v Ruské federaci, může mu tento být ruskými soudy zabaven. Rusko totiž vydává sérii protiopatření, která ve svém důsledku znamenají, že před ruskými soudy a podle ruského práva mohou být projednány případy i přesto, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku či volbu práva. Kromě toho, i pokud v současné době subjekt žádný majetek v Rusku nemá, bude proti němu existovat exekuční titul, což znesnadní případné obnovení obchodních kontraktů.
Povinné smluvní doložky
Při prodeji, dodávkách, transferu nebo vývozu určitého typu zboží do třetí země, s výjimkou partnerských zemí[2], mají evropští operátoři povinnost zahrnout do smluv tzv. no re-export clause, tedy smluvně zakázat zpětný vývoz do Ruska a zpětný vývoz pro použití v Rusku. Konkrétní znění této doložky je na vůli jednotlivých subjektů, Evropská unie vydala vzorovou klauzuli. Doložka by měla obsahovat smluvní sankce, v případě jejího porušení obchodním partnerem.
Obdobná povinnost platí při uzavírání smluv s obchodními partnery ze třetích zemí o prodeji, poskytování licencí nebo převodu práv duševního vlastnictví nebo obchodního tajemství jakýmkoli jiným způsobem, a to opět pro položky uvedené v Nařízení 833/2014.
Další ustanovení pro zamezení obcházení sankcí
Sankční opatření jsou nastavena tak, že k jejich porušení může dojít nejen úmyslným porušením sankčních předpisů, ale také nedbalostí, z tohoto důvodu je vhodné, aby evropští operátoři přijali adekvátní opatření.
Mezi tato opatření patří:
- Řádná due-diligence – tedy před uzavřením smlouvy prověřit vlastnickou strukturu obchodního partnera a jeho skutečné majitele. Je to důležité z důvodu, že evropská společnost může být přes různé prostředníky vlastněná / kontrolovaná sankcionovaným subjektem. O prověření je vhodné vést záznamy;
- Pokud je obchodní partner ze třetí země (resp. jeho mateřská společnost je ze třetí země), je vhodné, z důvodu neustále se měnících sankčních opatření, zakotvit smluvní ustanovení o možnosti okamžitě ukončit plnění smlouvy, eventuálně možnosti vypovědět smlouvu, v případě, že se její plnění stane z důvodu sankcí nemožným;
- Kontinuální sledování sankčních balíčků – Evropská unie přijímá nové sankční balíčky v krátkém časovém sledu a je tedy nutné mít o nově přijatých opatřeních přehled i pokud má evropský operátor za to, že na jeho činnost aktuálně sankce vliv nemají.
- Interní compliance – větší společnosti zavádějí interní systémy pro vyhodnocení obchodních partnerů z hlediska sankcí.
Sankce se postupně stávají nedílnou součástí mezinárodního obchodního práva – nikoliv jako výjimka, ale jako standardní omezení obchodní volnosti.
Závěr
Evropské sankce vůči Rusku mění pravidla mezinárodního obchodu, přičemž jejich dopad není pouze politický, ale má konkrétní právní a smluvní důsledky. Klíčovou výzvou pro členské státy zůstává schopnost efektivního vymáhání těchto sankcí a jejich sladění s obchodními zájmy Unie. Pro evropské operátory je pak výzvou sledovat stále se měnící sankční předpisy a vyvarovat se jejich porušení. Právníci i firmy tak musí reagovat nejen na měnící se geopolitické prostředí, ale i na nutnost pružnější smluvní praxe.
Mgr. Soňa Macurová,
advokátka
Lazarská 13/8,
120 00 Praha 2
Tel.: +420 246 089 010
e-mail: LTA@LTApartners.com
[1] platí pro Nařízení č. 833/2014 a Nařízení č. 269/2014, obecně u nařízení platí, že vstupují v účinnost v den, který je uveden v předmětném nařízení.
[2] USA, Japonsko, UK, Jižní Korea, Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Island
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Soňa Macurová (LTA Legal) 04.09.2025