Lékařský posudek jako podklad pro výpověď – závazné rozhodnutí, nebo dobrozdání bez právních účinků?  

Lékařský posudek v pracovněprávních vztazích i nadále dobrozdáním.  

Posuzování okamžiku skutečného vzniku nemoci z povolání za účelem rozvázání pracovního poměru.  

Mimořádná valorizace úrazových rent (k 1. 6. 2022) s mimořádnými (odlišnými) pravidly.  

Lékařský posudek jako podklad pro výpověď – závazné rozhodnutí, nebo dobrozdání bez právních účinků?

Jedním z výpovědních důvodů podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů („ZP“) je situace, kdy zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, a to podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo podle rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává.[1] Vděčným tématem odborné literatury a soudní judikatury byla v posledních letech otázka, zda musí soud v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru z výsledku lékařského posudku vycházet, nebo zda si může otázku zdravotní způsobilosti posoudit na základě vlastních zjištění.

Vývoj právní povahy a závaznosti lékařských posudků

Pohled na formu a závaznost lékařských posudků v posledních letech prošel zajímavým vývojem. Až do 1. dubna 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách („ZSZS“), byla právní povaha lékařských posudků poměrně sporná. Nejvyšší soud zastával názor, že byl-li lékařský posudek vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí z hlediska svého obsahu soudnímu přezkumu.[2] I podle odborné literatury se lékařské posudky obecně považovaly za závazná správní rozhodnutí, ze kterých musel soud v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru vycházet.[3] Oproti tomu podle některých jiných soudních rozhodnutí z tehdejší doby lékařské posudky nebyly „nadány presumpcí správnosti“ a soud z nich vycházet nemusel. Ústavní soud k tomu uvedl, že o zdravotním stavu se nerozhoduje (ten se zjišťuje) a že lékařský posudek má povahu podkladového materiálu, který sám o sobě do práv a povinností posuzovaného (v tomto případě do práv a povinností zaměstnance a jeho pracovního poměru) nezasahuje.[4]

Od účinnosti ZSZS byly lékařské posudky nesporně pouhými „dobrozdáními“ o zdravotním stavu posuzované osoby, která přímo nezakládala práva a povinnosti posuzovaných osob. Nešlo tedy o rozhodnutí, která by byla pro zaměstnance a zaměstnavatele závazná.[5]

Domnělá změna tohoto pojetí nastala od 1. listopadu 2017, kdy novela ZSZS propůjčila lékařským posudkům podobu správních rozhodnutí (místo předchozí podoby vyjádření, osvědčení a sdělení), ze kterých by soudy měly vycházet. Zprvu to tedy vypadalo, že soudy nebudou mít možnost v řízeních o neplatnost rozvázání pracovního poměru tyto posudky (respektive jejich výsledky) přezkoumávat. Tento závěr zastávala i komentářová literatura.[6]

Nejvyšší soud však byl jiného názoru. S odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodil, že ani po novele ZSZS nelze posudek, resp. rozhodnutí příslušného správního orgánu o jeho přezkumu, považovat za rozhodnutí, z něhož by mohl soud v občanském soudním řízení bez dalšího vycházet. Není totiž aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech. Podle Nejvyššího soudu je tak lékařský posudek i nadále toliko nezávazným dobrozdáním.[7]

Lékařský posudek je i dnes nezávazným dobrozdáním

I dnes tedy platí závěry dosavadní judikatury, že soud může v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru vycházet z lékařského posudku pouze v případě, že má všechny náležitosti a současně že o jeho správnosti nejsou pochybnosti. Pokud zaměstnanec jeho závěry zpochybňuje, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit dokazováním provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků.[8]

Lékařský posudek tedy k prokázání, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl pracovní způsobilost, zaměstnavateli stačit nemusí. V soudním řízení totiž může dojít k tomu, že soud dokazováním pomocí znaleckých posudků dojde k jinému závěru a výpověď prohlásí za neplatnou.

Potřebuje vůbec zaměstnavatel k výpovědi ze zdravotních důvodů lékařský posudek?

Závěry současné judikatury o (ne)závaznosti lékařských posudků mají i druhou stranu mince. Nejvyšší soud v nedávném rozsudku řešil případ, kdy zaměstnavatel přistoupil k výpovědi ze zdravotních důvodů na základě neúčinného lékařského posudku (z důvodu nedodržení podmínek doručování zaměstnanci). Soud připomněl, že pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) ZP je určující objektivní zjištění, že zaměstnanec nebyl ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru schopen z příčiny dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti z důvodu obecného onemocnění výkonu práce podle pracovní smlouvy, a to bez ohledu na závěry lékařského posudku, který zaměstnavatel použil, a dokonce i bez ohledu na případné rozhodnutí správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumával.[9]

Jinými slovy, zaměstnavatel může platně přistoupit k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. e) ZP, i když nemá k dispozici řádné posouzení zdravotního stavu zaměstnance lékařem (nebo mu dokonce závěry tohoto posouzení nesvědčí), musí však v průběhu řízení prokázat, že zaměstnanec skutečně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Zároveň platí, že i když zaměstnavatel disponuje formálně bezvadným lékařským posudkem o zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance, soud může dokazováním dojít k jinému závěru.

Lékařský posudek může mít svůj význam

Byť se tedy na výsledek lékařského posouzení nelze u soudu na 100 % spolehnout (a zaměstnavatel ho s přihlédnutím k odůvodnění výše zmíněných rozsudků teoreticky ani nepotřebuje), z důvodu právní jistoty lze zaměstnavatelům přesto doporučit, aby na lékařské posudky nerezignovali a vždy si je v případě pochybností o zdravotním stavu zaměstnance opatřovali. Pokud dojde na nejhorší a soud výsledek posudku zpochybní, přinejmenším budou mít možnost vymáhat náhradu vzniklé škody vůči poskytovateli zdravotních služeb, který posudek vypracoval.

Petra Schneiderová
Managing Associate

Václav Bělohoubek
Associate

Deloitte Legal s.r.o., advokátní kancelář

Churchill I
Italská 2581/67
120 00  Praha 2 – Vinohrady

Tel.:     +420 246 042 100
e-mail:  legalcz@deloittece.com

[1] Podobně zákoník práce upravuje i výpovědní důvod podle § 52 písm. d), podle kterého smí dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď „nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice“.

[2] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1936/2004.

[3] Viz např. BĚLINA, Miroslav. § 52 [Důvody výpovědi]. In: BĚLINA, Miroslav. Zákoník práce (EKZ). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 214.

[4] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08.

[5] Viz JANŠOVÁ, Marie. § 52 [Výpovědní důvody]. In: VALENTOVÁ, Klára, PROCHÁZKA, Jan, JANŠOVÁ, Marie, ODROBINOVÁ, Veronika, BRŮHA, Dominik a kol. Zákoník práce. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2020, marg. č. 44.

[6] Viz PTÁČEK, Lubomír. § 52 [Důvody výpovědi]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 312, marg. č. 48.

[7] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021.

[8] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015.

[9] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 530/2022.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Petra Schneiderová, Václav Bělohoubek (Deloitte Legal)

07.09.2022

---

Lékařský posudek v pracovněprávních vztazích i nadále dobrozdáním.

V případě, kdy má dojít k podání výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele z důvodů normovaných § 52 písm. d) a e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zákoník práce“), je velmi podstatným okamžikem celého procesu zpracování speciálního lékařského posudku. Takový lékařský posudek se vyhotovuje podle pravidel stanovených v § 41 a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách („ZSZS“), které popisují proces jeho zpracování, nabytí účinků takového posudku a další. Účelem tohoto příspěvku je v krátkosti pojednat o nejnovějším vývoji co do povahy a právní závaznosti takto vydávaných lékařských posudků.

Výpověď ze zdravotních důvodů

Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď mj. v případě, kdy zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhne-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice, alternativně v případě, kdy zaměstnanec pozbyde vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku dlouhodobě zdravotní způsobilost (§ 52 písm. d) a e) zákoníku práce).

Z dotčené úpravy proto plyne, že zákoník práce výslovně počítá s posouzením zdravotního stavu zaměstnance předtím, než bude moci být jeho pracovní poměr skončen na základě jednoho z uvedených důvodů. Zákoník práce také přímo počítá s tím, že posouzení zdravotní způsobilosti zaměstnance v takovém případě bude sděleno v lékařském posudku zpracovaném poskytovatelem pracovnělékařských služeb ve smyslu ZSZS, nebo v rozhodnutí příslušného správního orgánu, který takový lékařský posudek přezkoumává – tím je orgán, který konkrétnímu lékaři udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, jak plyne z § 15 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.

Celá tato zákonná úprava je vytvořena za účelem ochrany zaměstnance coby slabší strany, zejména pak za účelem zvýšené ochrany jeho zdraví a předcházení dalším celoživotním zdravotním následkům. Co ale je problematické a čemu se ve větší podrobnosti bude článek věnovat v následující části, je povaha a závaznost zmíněných lékařských posudků.

Jak to bylo dříve

Podle právní úpravy účinné do 31. října 2017 platilo, že lékařský posudek ve smyslu příslušných ustanovení ZSZS nebyl rozhodnutím nebo jiným správním aktem a jednalo se tak o pouhé dobrozdání, které se přezkoumávalo podle části čtvrté (vyjádření, osvědčení a sdělení) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Důvodová zpráva k tomu tehdy přímo uváděla, že: „Vydání lékařského posudku o zdravotním stavu nebo zdravotní způsobilosti není správním aktem, jde o „dobrozdání“ o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb. Nejde o úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby.“ Odborná literatura k tomu uvádí, že: „lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává, tedy poskytují zaměstnanci, zaměstnavateli, soudům, správním úřadům a jiným orgánům pouze nezávazné „dobrozdání“ o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemohl vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ.“[1]

Z uvedených závěrů proto plynulo, že lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb ve smyslu § 41 a násl. ZSZS nesplňoval předpoklady podle zákoníku práce k tomu, aby na jeho základě mohla být podána výpověď z pracovního poměru, neboť to je podmíněno právě závazností takového posudku pro zaměstnance, zaměstnavatele a orgány veřejné moci.

Ve stejném duchu se přitom k povaze lékařských posudků vyjadřovala i soudobá judikatura Nejvyššího soudu, který aproboval právní názor, že lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a ani rozhodnutí příslušného správního orgánu, který jej přezkoumává, nestanoví autoritativně, že by posuzovaný zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost ve vztahu k vykonávané práci.[2] Stejná judikatura v souvislosti s tím stanovila, že lékařský posudek de iure nemusí být potřeba, aby zde byl dán důvod pro podání výpovědi na základě § 52 písm. d) a e) zákoníku práce, neboť soud takovou výpověď shledá platnou i na základě dalšího dokazování (například vyhotovením znaleckého posudku).

Jak je to nyní

Od 1. listopadu 2017 se alespoň zdánlivě situace posunula k lepšímu. Z § 47 odst. 4 ZSZS byl odstraněn odkaz na část čtvrtou správního řádu a dotčené ustanovení v dnešní době pouze říká, že proti rozhodnutí správního orgánu vydanému podle § 47 odst. 2 ZSZS (přezkum lékařského posudku správním orgánem) se nelze odvolat. Pokud přitom ZSZS nestanoví jinak, vztahují se na postupy podle § 47 odst. 2 ZSZS ustanovení správního řádu. Důvodová zpráva k zákonu č. 202/2017 Sb., který tuto změnu do právního řádu přinesl uvedla, že: „V zájmu zajištění jednotného postupu praxe se upřesňuje forma, která se použije v případě postupu příslušného správního orgánu podle ustanovení § 47 odst. 2. S ohledem na charakter výstupu podle uvedeného ustanovení byla jako nevhodnější zvolena forma rozhodnutí.“

Stejným způsobem se přitom k uvedené změně v ZSZS postavila i doktrína, ve které se uvádí, že: „Lékařský posudek, popřípadě rozhodnutí příslušného správního orgánu, kterým byl lékařský posudek přezkoumán, tak již samy o sobě znamenají právní překážku pro výkon dosavadní práce (zasahují tak do právních sfér zaměstnance a zaměstnavatele) a bez dalšího vyvolávají (a předurčují) potřebu učinit příslušné pracovněprávní jednání (spočívající v převedení na jinou práci nebo rozvázání pracovního poměru). Domníváme se proto, že v důsledku výše uvedeného dojde k aktivaci judikatury obecných soudů, která vycházela ze závaznosti lékařských posudků a podle níž byl-li lékařský posudek vydán v souladu s právními předpisy, není soud oprávněn toto správní rozhodnutí v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru zahájeném na návrh zaměstnance (podle ustanovení § 64 ZPr 1965 – nyní § 72) přezkoumávat a z takového rozhodnutí je povinen vycházet (§ 135 odst. 2 OSŘ).“[3] Nebo také dále jednoduše, že: „Lékařský posudek je tak jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele závazný.“[4]

I když tedy vše nasvědčovalo tomu, že povaha lékařského posudku se s účinností od 1. listopadu 2017 změní a bude pro soudy de facto závazný ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, Nejvyšší soud v jednom ze svých nedávných rozhodnutí dospěl k závěru, že tomu tak není. Ve svém rozsudku z 26. srpna 2021, sp. zn. 21 Cdo1096/2021 totiž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není správný názor odvolacího soudu, jenž s ohledem na novelu ZSZS uzavřel, že: „lékařský posudek již není toliko dobrozdáním (rozuměno po účinnosti zákona č. 202/2017 Sb.)“ Nejvyšší soud svůj právní názor odůvodnil tak, že nová úprava v ZSZS v podstatě kopíruje dřívější zákonnou normu obsaženou v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v jehož poměrech Ústavní soud rozhodl, že lékařský posudek je pouhým dobrozdáním, jak tomu bylo i později za účinnosti ZSZS.[5] Podle Nejvyššího soudu tedy platí, že když tak dříve v totožných poměrech rozhodl Ústavní soud, nezbývá mu s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky nic jiného, než tento právní názor respektovat, neboť jinak by mohlo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se již v poměrech nového ZSZS vyjádřila v podstatě stejným způsobem,[6] a aniž by danou otázku posuzoval právně meritorně sám, pouze se odkázal na názory jiných soudů a rezignoval na jakékoli vlastní odůvodnění daného závěru.

Závěr

Z uvedených závěrů Nejvyššího soudu v posledním zmiňovaném rozsudku proto plyne, že ani úprava právní regulace obsažené v ZSZS nepřinesla v ohledu závaznosti lékařských posudků žádný posun. Podle Nejvyššího soudu se totiž stále jedná o pouhé dobrozdání, kterým nejsou soudy při rozhodování sporů z lékařských posudků vycházejících vázány, což však činí výrazné potíže v aplikační praxi. Dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom lze označit při nejmenším za překvapivé, a to i s ohledem na skutečnost dřívějších vyjádření doktríny na toto téma. Do budoucna proto stále platí, že závěry lékařského posudku nemusí být ani pro jednu ze stran pracovněprávního vztahu nijak spásné a v případě soudních sporů se na ně bohužel nelze spolehnout.

Mgr. Matěj Tkadlec

GLATZOVA & Co., s.r.o.

Betlémský palác
Husova 5
110 00  Praha 1

Tel.:    +420 224 401 440
Fax:    +420 224 248 701
e-mail:    office@glatzova.com

 

[1] BĚLINA, M., DRÁPAL, L., a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2019. Komentář k § 52.

[2] Srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1804/2015 z 29. ledna 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 670/2019 z 5. září 2019 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4123/2017 ze 7. února 2018.

[3] BĚLINA, M., DRÁPAL, L., a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2019. Komentář k § 52.

[4] VALENTOVÁ, K., PROCHÁZKA, J., JANŠOVÁ, M., ODROBINOVÁ, V., BRŮHA, D. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck. 2020. Komentář k § 52.

[5] Srov. nález Ústavního soudu z 23. září 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08.

[6] Srov. například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 23. října 2018, sp. zn. 9 As 339/2018.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Matěj Tkadlec (GLATZOVA & Co.)

14.06.2022

---

Posuzování okamžiku skutečného vzniku nemoci z povolání za účelem rozvázání pracovního poměru.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku vydaném pod č. j. 21 Cdo 2964/2021-305 ze dne 25. 5. 2022 vyslovil právní názor, že byť z ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky[1] vyplývá, že (obligatorní) náležitostí lékařského posudku o uznání nemoci z povolání je i datum zjištění nemoci, kterým je den vyšetření, při kterém bylo poprvé prokázáno onemocnění uznané později za nemoc z povolání, není jeho uvedení pro závěr o (ne)existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce v době předcházející tomuto datu určující. Toto ustanovení vyhlášky stanoví jen jednu z více obsahových náležitostí lékařského posudku, jejíž uvedení neznamená, že by se soud nemohl zabývat tím, zda zaměstnanec nemocí z povolání trpěl i v době před takto formálně uvedeným datem jejího zjištění.

Žalobkyně (bývalá zaměstnankyně žalované), zastoupená JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou, vykonávající advokacii jako společník Valíček & Valíčková, advokátní kancelář, s.r.o., se žalobou u soudu prvního stupně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, přičemž neplatnost výpovědi spatřovala žalobkyně mj. v tom, že skutečným důvodem výpovědi byla nemoc z povolání žalobkyně, nikoli obecné onemocnění, jak tvrdila žalovaná, a žalovaná tak mohla jednat účelově s cílem vyhnout se povinnosti zaplatit žalobkyni odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku.

Žalovaná rozvázala s žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. e) zákoníku práce, a to pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost, dle nějž nebyla žalobkyně způsobilá k práci pro obecná onemocnění. Dne 4. 12. 2017 byl žalobkyni vydán lékařský posudek, v němž jí byla uznána nemoc z povolání s datem zjištění nemoci ke dni vyšetření, tj. 4. 9. 2017.

Soud prvního stupně žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 8. 2017 zamítl, neboť ze znaleckých posudků vyvodil, že žalobkyně nebyla ke dni doručení výpovědi (30. 8. 2017) schopna vykonávat práci pro nemoci obecné povahy. Jelikož nemoc z povolání byla u žalobkyně zjištěna až 4. 9. 2017 (pozn. čtyři dny po doručení výpovědi!), soud prvního stupně dospěl k názoru, že výpověď byla žalobkyní dána v souladu s právními předpisy.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by u žalobkyně byla v okamžiku výpovědi zjištěna nemoc z povolání. I odvolací soud se odkazoval na skutečnost, že datum zjištění nemoci z povolání bylo určeno v lékařském posudku na 4. 9. 2017 a nemoc z povolání tak byla prokázána právě až k tomuto datu.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém uvedla, že má za to, že nemoc z povolání u ní byla dána dříve, než ke dni 4. 9. 2017, což prokazují i závěry znalců. Znalec, který ve věci podal revizní znalecký posudek, sám výslovně při jednání konaném před soudem I. stupně uvedl, že pokud by žalobkyně byla vyšetřena dříve, mohla by být nemoc z povolání i dříve zjištěna. Stejně tak uvedl, že zdravotní stav se mezi 30. 8. 2017 a 4. 9. 2017 nezměnil, čímž de facto potvrdil existenci nemoci z povolání u žalobkyně již v období před 4. 9. 2017. Toto je argumentace, kterou právní zástupkyně žalobkyně tvrdila od samého počátku soudního sporu, neboť je logické, že již ke dni dání výpovědi musela prokazatelně zaměstnankyně nemocí z povolání trpět.

Právní zástupkyně žalobkyně v odůvodnění dovolání uvedla, že „vznik“ nemoci z povolání nelze formálně posuzovat k okamžiku aktu uznání nemoci z povolání. Takové posuzování nezohledňuje skutečnost, že nemoc z povolání je výsledkem dlouhodobějšího vývoje zdravotního stavu, ani existenci objednacích lhůt k lékařskému vyšetření. Ad absurdum by to umožnilo vznik situace, kdy bude u zaměstnance dáno podezření na nemoc z povolání a zaměstnavatel proto přistoupí účelově k výpovědi z jiného důvodu, aby se „zbavil“ své jinak zákonné povinnosti zaplatit zaměstnanci odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku. Toto je v přímém rozporu se zásadou zvláštní ochrany zaměstnance jako jednou z vůdčích zásad pracovního práva v právním řádu České republiky.

Nejvyšší soud ve shodě s argumentací právní zástupkyně žalobkyně uvedl, že byť z ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky vyplývá, že obligatorní náležitostí lékařského posudku o uznání nemoci z povolání je i datum zjištění nemoci, kterým je den vyšetření, při kterém bylo poprvé prokázáno onemocnění uznané později za nemoc z povolání (jak tomu bylo ostatně i v této věci), není jeho uvedení pro závěr o (ne)existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce v době předcházející tomuto datu určující. Toto ustanovení vyhlášky stanoví jen jednu z více obsahových náležitostí lékařského posudku, jejíž uvedení neznamená, že by se soud nemohl zabývat tím, zda zaměstnanec nemocí z povolání trpěl i v době před takto formálně uvedeným datem jejího zjištění.

Dle Nejvyššího soudu odvolací soud vycházel z nesprávného výkladu významu data zjištění nemoci z povolání ve smyslu § 4 písm. c) vyhlášky jako určující skutečnosti pro účely posouzení existence výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce.  Nejvyšší soud se vyjádřil, že za uvedené situace sice nelze nic vytknout závěru, že poprvé byly podmínky existence nemoci z povolání u žalobkyně zaznamenány až vyšetřením dne 4. 9. 2017 [a tedy z pohledu ustanovení § 4 písm. c) vyhlášky je třeba považovat za datum zjištění nemocí z povolání toto datum], avšak při zjištění, že při opačném pořadí provedení testů by byl závěr o datu zjištění nemocí z povolání taktéž opačný (tedy nemoc z povolání by byla zjištěna již 29. 8. 2017), nelze tento (byť formálně správný) závěr pro účely posouzení, zda žalobkyně ke dni doručení výpovědi trpěla či nikoliv nemocí z povolání, která byla příčinou dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti žalobkyně, akceptovat. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Naše advokátní kancelář považuje toto rozhodnutí, o které jsme se aktivně zasadili, za průlomové rozhodnutí při ukončování pracovních poměrů, neboť při ukončování pracovního poměru ze zdravotních důvodů může mít zásadní dopad nikoli datum zjištění nemoci z povolání, ale faktický stav, zda zaměstnanec v době dání výpovědi nemocí z povolání trpěl či nikoli, a nelze proto vycházet stroze z lékařského posudku.

JUDr. Irena Valíčková, MBA,
advokátka

Mgr. Monika Kokešová,
právnička

Valíček & Valíčková, advokátní kancelář, s.r.o.

náměstí Svobody 87/18
602 00 Brno

Tel.:    +420 770 685 603
e-mail:    info@brno-advokatnikancelar.cz

____________________________________________
[1] Vyhlášky č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemocí z povolání), dále jen „vyhláška“.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Irena Valíčková, MBA, Mgr. Monika Kokešová (Valíček & Valíčková)

18.08.2022

---

Mimořádná valorizace úrazových rent (k 1. 6. 2022) s mimořádnými (odlišnými) pravidly.

S ohledem na inflaci a nárůst cen, tedy navýšení životních nákladů, došlo ke zvýšení tzv. úrazových rent – náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (t.j. pro samotné na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání poškozené zaměstnance), jakož i náhrady nákladů na výživu pozůstalých – a to (standardně) prostřednictvím valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrad (t.j. průměrného výdělku dosahovaného před vznikem škody), (ovšem) k 1. červnu 2022, ačkoliv valorizace je (byla) jinak zásadně prováděna k 1. lednu kalendářního roku.

K valorizaci tak došlo již po 5 měsících od poslední (pravidelné) valorizace (a ne po uplynutí obvyklých 12 měsíců). Jelikož statistická data (podklady) jsou získávány s určitým zpožděním, neodrazila zajisté předchozí valorizace k 1. lednu 2022 dostatečně negativní vývoj zvyšování nákladů na živobytí na přelomu let 2021 a 2022.

Peněžitá náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti[1] (renta) náleží zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. (O výši přiznaného invalidního důchodu se tedy výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti resp. při uznání invalidity snižuje.)

Vývoj úprav náhrad (rent)

Vláda dle (zmocňovacího) ust. § 271u odst. 1 zákoníku práce vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upraví nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

Právní předpisy, kterými se upravuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nebo při uznání invalidity z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se vydávají již od r. 1976. Před r. 1989 byla vydána jen 2 nařízení vlády, po r. 1989 1 zákon a další nařízení vlády (které nejprve provedly zpětné valorizace za léta, kdy nebyla pravidelná valorizace činěna, a posléze začaly realizovat valorizace pravidelné). Jelikož k navyšování rent dochází prostřednictvím valorizace původního průměrného výdělku před vznikem škody, připomeňme, že (nejde-li o nově přiznávanou rentu), ke správné výši renty se lze dobrat jen při zohlednění všech předchozích valorizací, které na sebe navazují, protože tomu, kdo už rentu nějakou dobu pobírá, se valorizuje již jednou či vícekrát předtím valorizovaný výdělek.

Valorizace stejně jako u důchodů

Zpočátku se zvyšování příslušnými nařízeními vlády provádělo v zásadě tak, že se průměrný výdělek před vznikem škody zvyšoval v závislosti na zvýšení průměrné mzdy v národním hospodářství za dané období. V závislosti na nárůstu důchodů se renty zvyšují od roku 2005. (Výjimkou byl jen rok 2010, kdy důchody nerostly, proto nebylo ani vydáno v r. 2009 žádné valorizační nařízení vlády pro rok 2010.) Valorizace se provádějí vždy od ledna kalendářního roku – příslušné nařízení vlády se vyhlašuje ve Sbírce zákonů vždy koncem předchozího kalendářního roku (i když třeba nařízení vlády č. 9/2012 Sb. nebylo vyhlášeno dopředu v r. 2011, ale až začátkem roku 2012).

Příslušné nařízení vlády č. 138/2022 Sb. provádějící aktuální valorizaci s účinností od 1. června 2022 bylo zpracováno a vydáno v souladu s usnesením vlády č. 302 z roku 2005, kterým bylo uloženo zpracovávat návrhy nařízení vlády tak, aby ke zvýšení náhrad docházelo ve stejné výši a ve stejných termínech, jako u procentní výměry důchodů podle zákona o důchodovém pojištění. Jestliže tedy došlo k mimořádnému zvýšení důchodů, došlo i k mimořádnému zvýšení rent.

Valorizace rent se tak odvíjí od valorizací důchodů. V návaznosti na druhé zvýšení důchodů v roce 2022, a to od 1. června 2022 o 8,2 % se analogicky ve stejné míře zvyšují (prostřednictvím navýšení rozhodného průměrného výdělku o 8,2 %) i renty pro zaměstnance nebo pro pozůstalé rodinné příslušníky.

Přepočítává se původní průměrný výdělek, ne samotná renta

Průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady (již případně v minulosti valorizovaný, a to i vícekrát) se tedy  nově při aktuální valorizaci od 1. června 2022 upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady, popřípadě již dříve zvýšený podle pracovněprávních předpisů, se zvyšuje o  8,2 %. Příslušnou procentní sazbou se zvyšuje rozhodný průměrný výdělek (resp. případně již dříve valorizovaný průměrný výdělek), nikoliv samotná náhrada. Za základ výpočtu se bere průměrný výdělek před vznikem škody, který byl v převážné většině případů již dříve valorizován.

Nárok vdov nebo vdovců a sirotků

Obdobně došlo i k valorizaci rent pro pozůstalé po zaměstnanci, který následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, a tak přišli o živitele. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku. Nárok na rentu proto končí např. tím, že student přestane být nezaopatřeným dítětem, protože dostuduje a získá schopnost se živit sám.

Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí s tím, že pokud zemřelý před svou smrtí poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné osobě, pak náhrada nákladů na výživu pozůstalých činí 50 % uvedeného průměrného výdělku, pokud poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu více osobám, činí náhrada 80 % průměrného výdělku. Je-li tedy více pozůstalých splňujících uvedenou podmínku, rozdělí se náhrada mezi ně. Náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by příslušela (samotnému) zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku (tedy jeho vlastní renta, kdyby nezamřel).

Odlišná pravidla

Vznikl-li nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nebo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých po 31. prosinci 2021, průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrad se nezvýší podle valorizačních pravidel provedených nařízením vlády č. 508/2021 Sb., těchto rent (resp. pro ně určujícího rozhodného průměrného výdělku) se tedy netýká valorizace o 1,3 % + 300 Kč prováděná k 1. lednu 2022. Rent, na které vznikl nárok od 1. ledna 2022, se měla týkat až další pravidelná valorizce k 1. lednu 2023.

Aktuální mimořádná valorizace na základě nařízení vlády č. 138/2022 Sb. přináší jiné přechodné mechanismy než přechozí valorizační nařízení vlády: Náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, upravené (navýšené) prostřednictvím valorizace průměrného výdělku o 8,2 % přísluší od 1. června 2022, pokud právo na tyto náhrady vzniklo před tímto dnem (ust. § 5 odst. 1 nařízení vlády). Tak tomu bylo i dříve, že se valorizace týkala jen rent, na které vznikl nárok přede dnem, k němuž se provádí valorizace.

Jenže ust. § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 138/2022 Sb. stanoví, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých se provede i v případě, že právo na tyto náhrady vznikne v období od 1. června 2022 do 31. prosince 2022. (Náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, na které vznikne právo po 31. prosinci 2022, se však dle ust. § 3 odst. 1 nařízení vlády již podle mechanismu, které toto nařízení vlády přináší, neupraví.)

Takže všechny renty, na které vznikl (vznikne) nárok v průběhu letošního roku (2022), ať už na ně vznikl nárok před poslední valorizací (před 1. 6. 2022) nebo vznikne posléze až do konce letošního roku, budou valorizovány podle popsaného mechanismu valorizace průměrného výdělku o 8,2 %, ale ani zpětně se jich nebude týkat valorizace provedená též letos, a to od 1. ledna 2022 (o 1,3 % + 300 Kč).

Ještě dodejme v daných souvislostech, že aktuální nařízení vlády č. 138/2022 Sb. neobsahuje přehled předchozích valorizačních předpisů v poznámce pod čarou, jako tomu bylo v zájmu návaznosti výpočtů renty v předchozích nařízeních vlády.

Obdobné úpravy jako nařízení o úpravě pracovněprávní náhrady

Obdobná opatření jaká obsahuje popisované nařízení vlády č. 138/2022 Sb. (o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů), přináší i

• nařízení vlády č. 139/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání vojáků při výkonu vojenské základní nebo náhradní služby a výkonu vojenských cvičení, o úpravě náhrady za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby nebo při invaliditě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání vojáků z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých (nařízení o úpravě náhrady poskytované vojákům a pozůstalým) a
• nařízení vlády č. 140/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých.

Richard W. Fetter,
právník specializující se na pracovně-právní a související občansko-právní legislativu

 

[1] Jakkoliv příslušné dlouhodobé odškodnění v podobě pravidelné renty zákoník práce nazývá náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, v praxi nemusí vzniku nároku na rentu pracovní neschopnost nutně předcházet (a ani uznání invalidity), neboť ne vždy to zdravotní stav poškozeného zaměstnance vyžaduje. Nicméně takto nazvané dlouhodobé plnění se terminologicky odlišuje od dočasného dorovnání výdělku v podobě náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. – Dočasná náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy (kterou vyplácí zaměstnavatel po dobu prvních 14 dnů pracovní neschopnosti) a plnou výší nemocenského, které vyplácí stát od 15. dne dočasné pracovní neschopnosti.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe (ust. § 271l zákoníku práce). Srov. ust. § 271a a ust. § 271b zákoníku práce.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Richard W. Fetter

22.07.2022