EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.
Účast na přípravě zadávání veřejné zakázky z pohledu dodavatele.
Smlouvy uzavírané se spotřebiteli na trhu elektronických komunikací – 3. díl.
Právní úprava spotřebitelského práva – 2. díl – právní úprava de lege lata.
Smlouva o dílo.
Sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky („je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu“).
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 23 Cdo 2696/2020-105 ze dne 27.1.2022)
Nejvyšší soud rozhodl ve věci žalobkyně ARCUS – Růžička, spol. s r.o., se sídlem v P., zastoupené Mgr. M.V., advokátem, se sídlem v P., proti žalované K. J., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Z.V., advokátem, se sídlem v Ř., o zaplacení částky 203 371 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 338/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 25 Co 11/2020-91, tak, že dovolání se zamítá.
Z odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 6. 2019, č. j. 34 C 338/2017-62, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 203 371 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž byla mezi účastnicemi dne 14. 7. 2015 uzavřena smlouva, kterou se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou montáž dlažeb v prodejně kuchyní na adrese XY, za dohodnutou cenu 273 421 Kč do 31. 7. 2015. V této smlouvě bylo sjednáno (čl. 10.1), že zhotovitel je povinen písemně oznámit nejpozději tři dny předem, kdy bude dílo připraveno k předání, a objednatel je povinen nejpozději do tří dnů od termínu stanoveného zhotovitelem, avšak bez zbytečných odkladů, zahájit přejímací řízení a řádně v něm pokračovat, že je zhotovitel povinen připravit a doložit u přejímacího řízení všechny předepsané doklady podle stavebního zákona s tím, že zejména budou předloženy doklady o uložení odpadu, stavební deník a projektová dokumentace se zakresleným skutečným stavem a že bez těchto dokladů nelze považovat dílo za dokončené a schopné předání (čl. 10.2). Rovněž se účastníci dohodli v čl. 10.3 smlouvy o dílo, že o průběhu přejímacího řízení pořídí zhotovitel protokol o předání a převzetí díla, ve kterém se mimo jiné uvede i soupis vad, pokud je dílo obsahuje, s termínem jejich odstranění. Pokud objednatel odmítne dílo převzít, je povinen uvést do zápisu svoje důvody.
Odvolací soud považoval shodně se soudem prvního stupně za prokázanou skutečnost, že nedošlo k účastníky smluvně sjednanému způsobu předání a převzetí díla. Konstatoval, že v řízení nebylo ani tvrzeno, že by žalovaná odmítla podepsat předávací protokol. Naopak z výpovědi svědka D. O. (stavbyvedoucí žalobkyně) vyplynulo, že oficiální předání díla neproběhlo. Nepodepsaný zápis o předání a převzetí díla, obsahující údaj, že stavební práce byly provedeny k 31. 7. 2015, hodnotily oba soudy tak, že je v rozporu s žalovanou nepodepsanými zápisy ve stavebním deníku, podle nichž ještě dne 3. 8. 2015 pokračovala pokládka a spárování dlažby, přičemž tyto práce byly dokončeny dne 4. 8. 2015. Dne 5. 8. 2015 byl zhotovitelem prováděn úklid pracoviště.
Odvolací soud pak v této souvislosti odkázal na jednotnou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce možnosti faktického předání díla, pokud je sjednán způsob a postup předání díla (např. rozsudky ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, nebo ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2427/2009), v níž Nejvyšší soud učinil závěr, že pokud nebyl účastníky sjednaný postup předání a převzetí díla dodržen, nelze dílo považovat za předané. Na tomto závěru o nemožnosti faktického předání díla nemůže nic změnit ani e-mailová komunikace mezi účastnicemi a ani obsah faktury vystavené žalobkyní. Požadavek žalované na 10% slevu, ani sdělení, co je fakturováno, sjednaný postup předání díla podle závěru soudů nenahrazují. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud nelze dílo považovat za předané, nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, žaloba tak byla podána minimálně předčasně. Ve zbytku pak odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, přičemž splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje předně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka současně dodává, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, některé otázky pak považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené.
Konkrétně dovolatelka předestírá otázku možného posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li k naplnění předpokladů pro vznik práva zhotovitele na zaplacení ceny díla. V této souvislosti namítá, že zatímco v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nedošlo-li k naplnění předpokladů pro vznik práva žalobce (zhotovitele) na doplatek ceny díla, přičemž v řízení bylo zjištěno, že žalobce pro žalovanou nějaké práce na díle vykonal, nezbude, než jeho žalobní nárok posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. V rozsudku ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009, pak dospěl k závěru, že při nedodržení sjednaného postupu při předání a převzetí díla nemůže přicházet v úvahu posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení. Podle názoru žalobkyně, bylo-li ve zde projednávané věci zjištěno (a nebylo o tom mezi účastníky ani sporu), že žalobkyně pro žalovanou nějaké práce na díle vykonala, měl odvolací soud její žalobní nárok posoudit v rozsahu požadované částky podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Dovolatelka dále předkládá otázku, která by podle jejího názoru měla být dovolacím soudem posouzena jinak. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k předešlé právní úpravě v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), se vymezuje proti závěru, že nebyl-li účastníky sjednaný postup předání a převzetí díla dodržen, nelze dílo považovat za předané a zhotoviteli tudíž právo na zaplacení ceny díla nevznikne. Dovolatelka se domnívá, že v poměrech současné právní úpravy není takto rigidní řešení uvedené právní otázky namístě. V dané souvislosti připomíná, že žalovaná předmětné dílo již řadu let užívá, má dílo plně ve své dispozici, z čehož je zřejmé, že dílo žalovaná fakticky převzala. Žalobkyně, jako zhotovitel, tak nepochybně umožnila žalované nakládat s dílem v místě plnění.
Podle žalobkyně se odvolací soud po právní stránce nesprávně vypořádal též s odvolací námitkou žalobkyně, že za doklad o předání dokončeného díla lze považovat fakturu č. 004815 vystavenou žalobkyní dne 31. 7. 2015, z jejíhož textu jednoznačně vyplývá, že práce na položení dlažby byly dokončeny, a to nejen s ohledem na její obsah (text), ale i na podpisy obou stran na ní.
Žalobkyně poukazuje též na akceptaci návrhu žalované na vyřízení reklamace formou slevy z ceny díla ve výši 10 % dobropisem ze strany žalobkyně, čímž podle žalobkyně došlo mezi stranami k dohodě, která byla ze strany žalobkyně splněna vystavením dobropisu č. 006715 ze dne 10. 9. 2015. žalobkyně v souladu s ustanovením §1740 odst. 1 o. z. nabídku žalované ze dne 25. 8. 2015 svým přípisem ze dne 10. 9. 2015 přijala a současně navrhovanou slevu z ceny díla žalované dobropisovala.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná podle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je namístě posuzovat uplatněný nárok žalobkyně (zhotovitele) z titulu bezdůvodného obohacení, nedošlo-li k naplnění předpokladů pro vznik práva na zaplacení ceny díla. Jedná se o otázku, která dosud nebyla v poměrech nové právní úpravy, tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), dovolacím soudem vyřešena.
Podle § 2586 odst. 1 o. z. se smlouvou o dílo zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.
Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
Podle § 2992 o. z. byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.
I v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je s ohledem na podobnost obou úprav použitelná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017) rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k§ 451 a násl. zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), která chápe bezdůvodné obohacení jako (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil (obohacený), vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo (ochuzený), požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015).
Přitom na rozdíl od právní úpravy bezdůvodného obohacení v zákoně č.40/1964 Sb., občanském zákoníku, kde byl výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení zásadně považován za taxativní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, jenž byl uveřejněn pod číslem 108/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010, a judikaturu tam citovanou; jako výjimku srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009), obsahuje aktuálně účinná právní úprava bezdůvodného obohacení výčet otevřeně demonstrativní [srov. PETROV, J. Komentář k § 2991. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 112; jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018].
Judikatura vztahující se k zákonu č.40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ustáleně dovozovala, že platná smlouva vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013, a ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008, jakož i dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009). Závazek ze smlouvy je obvyklým právním důvodem plnění, přičemž pokud smlouva platí a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu
(jsou-li proto splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacení mu nevznikají (srov. PETROV, J., op. cit., marg. č. 13). Pojem spravedlivý důvod obsažený v ustanovení § 2991 o. z. přitom neslouží ke zúžení pojmu právní důvod. Nepřipadá v úvahu situace, kdy by tu byl bezvadný právní důvod, a přesto by vznikl nárok z bezdůvodného obohacení, neboť tento právní důvod nebyl shledán dostatečně spravedlivým. Uvedené vyplývá již z toho, že § 2992 výslovně stanoví, že byl-li splněn dluh, bezdůvodné obohacení nevzniká (PETROV, J., op. cit., marg. č. 2, srov. též shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019).
I v režimu právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, je tak třeba vycházet z pravidla, že platná smlouva mezi účastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení. V posuzované věci přitom žalobkyně poskytla plnění na základě platné a existující smlouvy o dílo, nepřichází tak v úvahu posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení. Námitky dovolatelky tedy v tomto ohledu nejsou opodstatněné a dovolání není důvodné.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud neshledal pro řešení dovolatelkou vymezené otázky, zda pokud „nebyl účastníky sjednaný postup předání a převzetí díla dodržen, je správný závěr, že dílo nelze považovat za předané a žalobci právo na zaplacení ceny díla nevznikne“. Dovolatelka má za to, že tato otázka, kterou odvolací soud s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007 nebo ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2427/2009) považoval za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za vyřešenou, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle § 2604 o. z. dílo je provedeno, je-li dílo dokončeno a předáno.
Podle § 2610 odst. 1 o. z. právo na zaplacení ceny díla vzniká provedením díla.
V rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, jenž byl uveřejněn pod číslem 61/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že dosavadní judikatura řešící otázku důsledků nedodržení sjednaného způsobu předání díla se prosadí i v právních poměrech řídících se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že nadále je tedy použitelná judikatura dovozující, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. např. závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, nebo ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007). „Je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání, nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu (srov. například rozsudky ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012, a rozsudek ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009).“
Nejvyšší soud se tedy v uvedeném rozsudku přihlásil ke své dosavadní judikatuře v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a neshledává důvody pro změnu svého právního názoru.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s její námitkou, že za doklad o předání dokončeného díla lze považovat fakturu č. 004815 vystavenou žalobkyní, nevymezila v souvislosti s touto námitkou žádnou z přípustností dovolání zakotvené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Totéž se týká její námitky o uzavření dohody o řešení celé záležitosti formou slevy z ceny díla ve výši 10 %.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývají a dovolatelka ani takové vady nenamítá.
Vzhledem k tomu, že v rozsahu, ve kterém je dovolání žalobkyně přípustné, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
redakce (jav)
30.05.2022
Účast na přípravě zadávání veřejné zakázky z pohledu dodavatele.
Legální účast dodavatelů na přípravě zadávání veřejných zakázek prostřednictvím předběžných tržních konzultací je stále více propagována jako příklad dobré praxe zadavatelů. Prospěšnost předběžných tržních konzultací pro řádnou realizaci zadávacího řízení či samotné plnění předmětu veřejné zakázky je přitom zdůrazňována nejen odbornou veřejností a gestorem zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), ale pozitivně se k ní vyjadřuje také Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“).
Současně se ale objevují případy, kdy jsou dodavatelé nařknuti ze střetu zájmů, narušení hospodářské soutěže, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky či pletich při zadání veřejné zakázky. Jaké jsou tedy limity zákonem souladné účasti dodavatelů na přípravě veřejné zakázky? A jak by měl dodavatel postupovat, aby předešel obviněním či dokonce sankcím spojeným s jeho účastí na přípravě zadávání veřejné zakázky?
Odpovědím na tyto otázky se budeme věnovat v tomto článku a poskytneme dodavatelům základní návod, jak se legálně účastnit přípravy zadávání veřejné zakázky.
Základní rada nepřekvapí a dodavatelé ji slýchají opakovaně: Je třeba znát minimálně základy právní úpravy.
Neznalost zákona neomlouvá a dodavatelé při zadávání veřejných zakázek vystupují nejen jako kvalifikovaní odborníci ve vztahu k předmětu veřejné zakázky, ale očekává se, že budou mít rovněž alespoň základní znalosti ZZVZ a pravidel hospodářské soutěže[1].
Možnost zadavatele obrátit se na odborníky na daný předmět plnění veřejné zakázky s cílem vytvořit co nejkvalitnější zadávací podmínky nebo informovat dodavatele o záměrech zadavatele a jeho požadavcích je upravena v § 33 ZZVZ jako předběžná tržní konzultace.
Účastní-li se dodavatel předběžné tržní konzultace, pak by zadavatel měl postupovat dle § 36 odst. 4 ZZVZ a v zadávací dokumentaci uvést informace o realizované předběžné tržní konzultaci za předpokladu, že zadávací dokumentace obsahuje informace, které jsou výsledkem předběžné tržní konzultace (zadavatel označí v zadávací dokumentaci tyto informace, identifikuje osoby, které se na předběžné tržní konzultaci podílely, a uvede všechny podstatné informace, které byly obsahem předběžné tržní konzultace).
I pokud zadávací dokumentace neobsahuje informace, které jsou výsledkem předběžné tržní konzultace, a tedy informace o realizované předběžné tržní konzultaci není v zadávací dokumentaci uvedena, měl by zadavatel informace a podklady z předběžné tržní konzultace uchovat obdobně jako dokumentaci o zadávacím řízení dle § 216 ZZVZ, aby mohl prokázat, že tato byla realizována řádně a v souladu se ZZVZ.
Vedle předběžné tržní konzultace se dodavatelé mohou setkat i s jinými formami komunikace a kontaktu se zadavateli. Bude se jednat zejména o průzkum trhu, meet the buyer a meet the seller. I v rámci této komunikace zadavatele a potenciálních dodavatelů veřejných zakázek by zadavatelé měli dbát na potřebnou míru transparentnosti v podobě zaznamenání a uchovávání komunikace s dodavateli.
Za správnost vedení předběžné tržní konzultace odpovídá zadavatel, který by měl celý proces a výstupy z ní také řádně zdokumentovat. Obdobě zadavatel primárně odpovídá také za jiné formy komunikace, které vede s potenciálními dodavateli o svých veřejných zakázkách.
Nicméně i zde se uplatní staré české přísloví: Důvěřuj, ale prověřuj. Tedy druhou radou pro dodavatele je vést si při komunikaci se zadavatelem o veřejné zakázce vlastní dokumentaci, a tuto řádně uchovat (bez ohledu na to, zda se jedná o konkrétní veřejnou zakázku nebo o obecnější pravidla zadávání veřejných zakázek).
Pokud zadavatel bude méně znalý ZZVZ či jen liknavý, pak právě vlastní záznamy dodavatele budou rozhodné důkazy pro to, že komunikace mezi zadavatelem a dodavatelem probíhala souladně s dotčenou právní úpravou (nezpůsobila střet zájmů, narušení hospodářské soutěže či nevedla k trestněprávní činnosti).
Současně dodavatel může zadavatele vždy požádat o informaci, jakým způsobem bude komunikaci s ním vedenou zaznamenávat a archivovat. Zda plánuje informaci o předběžné tržní konzultaci zmínit v zadávací dokumentaci, i když k tomu nebude dle ZZVZ povinen apod. Tedy dodavatel sám může prověřovat postupy zadavatele a předcházet tak nařčení o své nelegální účasti na přípravě zadávání veřejné zakázky.
Dodavatel by měl ke komunikaci se zadavatelem přistupovat rozvážně i z toho důvodu, že ZZVZ v § 48 uvádí jako možné důvody vyloučení účastníka zadávacího řízení následující skutečnosti:
- došlo ke střetu zájmů a jiné opatření k nápravě, kromě zrušení zadávacího řízení, není možné (§ 48 odst. 5 písm. b) ZZVZ),
- došlo k narušení hospodářské soutěže předchozí účastí účastníka zadávacího řízení při přípravě zadávacího řízení, jiné opatření k nápravě není možné a účastník zadávacího řízení na výzvu zadavatele neprokázal, že k narušení hospodářské soutěže nedošlo (§ 48 odst. 5 písm. c) ZZVZ),
- účastník zadávacího řízení se pokusil neoprávněně ovlivnit rozhodnutí zadavatele v zadávacím řízení nebo se neoprávněně pokusil o získání neveřejných informací, které by mu mohly zajistit neoprávněné výhody v zadávacím řízení (§ 48 odst. 5 písm. e) ZZVZ).
Z pohledu účasti dodavatele na přípravě zadávání veřejné zakázky bude nejrizikovější důvod vyloučení vymezený v § 48 odst. 5 písm. c) ZZVZ spočívající v narušení hospodářské soutěže předchozí účastí účastníka zadávacího řízení při přípravě zadávacího řízení.
I přes to, že zadavatel je ta osoba, která odpovídá za správnost a souladnost zadávacích podmínek veřejné zakázky se ZZVZ, může nastat situace, kdy účast dodavatele na přípravě zadávacího řízení bude představovat jeho výhodu neslučitelnou s pravidly hospodářské soutěže (např. zadávací podmínky zvýhodňující tohoto dodavatele; znalost informací nad rámec zadávacích podmínek, které jsou potřebné pro správné nacenění předmětu plnění veřejné zakázky). V takové situaci může být primárně sankcionován právě dodavatel vyloučením ze zadávacího řízení (zadavatel je oprávněn účastníka zadávacího řízení vyloučit; půjde-li ale o vybraného dodavatele, pak je vyloučení povinností zadavatele).
Pokud se dodavatel účastní přípravy zadávání veřejné zakázky v jakékoliv podobě (příprava věcných podkladů pro veřejnou zakázku z důvodu získání jiné veřejné zakázky[2], účast na předběžné tržné konzultaci apod.), pak by měl vždy dbát na to, jaké informace zadavateli poskytuje a požadovat od zadavatele sdělení, jak s takovými informacemi bude dále nakládat.
ZZVZ nesankcionuje jen nezákonnou komunikaci zadavatele a dodavatele při přípravě zadávání veřejné zakázky, ale také nezákonnou komunikaci mezi jednotlivými dodavateli. Dle § 48 odst. 6 ZZVZ může zadavatel vyloučit účastníka zadávacího řízení, pokud na základě věrohodných informací získá důvodné podezření, že účastník zadávacího řízení uzavřel s jinými osobami zakázanou dohodu podle jiného právního předpisu[3] v souvislosti se zadávanou veřejnou zakázkou[4]. Podrobné informace o bid riggingu včetně různorodých návodů a metodik publikuje Úřad na svých webových stránkách >>> zde. Doporučení Úřadu slouží primárně pro zadavatele, ale i dodavatelé z nich mohou získat podrobné informace o tom, jak by se na trhu neměli chovat a jaká komunikace s konkurencí ve vztahu k zadávání veřejných zakázek může být považována za nedovolenou kartelovou dohodu.
Třetí rada pro dodavatele účastnící se přípravy zadávání veřejné zakázky je tak následující: Nepodceňujte dopad komunikace s dalšími potenciálními dodavateli a zamezte podezření na bid rigging.
S účastí dodavatelů na přípravě zadávání veřejných zakázek mohou být také spojovány korupční trestné činy dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrZ“), a to zejména zjednání výhody při zadání veřejné zakázky (§ 256 TrZ) a pletichy při zadání veřejné zakázky (§ 257 TrZ).
I přes to, že boj s korupcí je zcela jistě důležité téma související se samotnou podstatou demokratické společnosti, představa veřejnosti a mnohdy i veřejných orgánů o všudypřítomném korupčním jednání při zadávání veřejných zakázek je dle našich zkušeností mnohdy přeci jen zveličená. Úsměvným příkladem může být často zmiňovaná historka, kdy zástupce zadavatele musel při výslechu opakovaně odůvodňovat, kam přišly finanční prostředky tvořící rozdíl mezi nabídkovou cenou vybraného dodavatele a předpokládanou hodnotou veřejné zakázky (předpokládaná hodnota veřejné zakázky byla o několik milionů vyšší než cena vybraného dodavatele).
Bohužel se ale dodavatelé dle naší zkušenosti v poslední době setkávají stále častěji s tím, že jím je ze strany orgánů veřejné moci vytýkána zcela legální účast na přípravě zadávání veřejné zakázky s poukazem na to, že dodavatel přeci nemůže spoluvytvářet zadávací podmínky veřejné zakázky či komunikovat o připravované veřejné zakázce se zadavatelem. Dodavatelé následně musí nezřídka velmi lopotně hájit svoji pozici a zpětně popsat a dokumentovat legální komunikaci se zadavatelem a svoji činnost v dané věci.
Čtvrtou a poslední radou pro dodavatele tedy je: Nastavte si správně compliance programy.
Pokud bude mít dodavatel vhodně nastaveny interní pravidla a předpisy ve vztahu ke své účasti na zadávání veřejných zakázek, pak může nejen účinně předcházet případné nelegální činnosti svých zaměstnanců, ale mnohdy se díky tomu může dostat i do podstatně lepší důkazní pozice v situaci, kdy bude muset prokazovat legálnost svých jednání[5].
Závěrem lze shrnout, že ZZVZ ani relevantní předpisy Evropské unie v obecné rovině účasti dodavatele na přípravě zadávání veřejných zakázek nebrání, pokud takovou účastí nedojde k narušení hospodářské soutěže či jiných pravidel dle ZZVZ.
Dodavatelé by ale při účasti na fázi přípravy zadávání veřejné zakázky neměli jen pasivně spoléhat na to, že zadavatel postupuje v souladu se ZZVZ, ale měli by se sami svojí aktivitou přesvědčit, jak zadavatel s poskytnutými informacemi bude náklad. Současně je namístě, aby byli dodavatelé také obezřetní ve vztahu k možnému zpětnému prokazování jejich komunikace se zadavatelem a sami si tuto dokumentaci zaznamenávali a uchovávali.
Mgr. Lenka Lelitovská,
advokátní koncipient
Mgr. Tomáš Machurek,
advokát
MT Legal s.r.o., advokátní kancelář
Jugoslávská 620/29
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 866 555
Fax: +420 222 866 546
e-mail: info@mt-legal.com
[1] Srovnatelně např. rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0332/2017/VZ-29452/2017/531/ESt ze dne 11. 10. 2017 „Úřad předesílá, že proces zadávání veřejných zakázek, založený na výběru smluvního partnera, je vysoce odborným procesem, jenž vyžaduje náležitou znalost zákona a dalších souvisejících právních předpisů nejen ze strany zadavatelů či jejich zástupců, kteří plnění předmětu veřejné zakázky poptávají, nýbrž i ze strany dodavatelů či jejich zástupců, kteří mají zájem předmět veřejné zakázky plnit. Obecně lze mít za to, že do zadávacích řízení na veřejné zakázky jsou zapojeny subjekty nadané jistou mírou inteligence. Lze tudíž předpokládat, že dodavatelé, kteří se o získání veřejné zakázky ucházejí, jsou osoby alespoň průměrné inteligence, a to zajisté alespoň v rozsahu, jak je myšleno v § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se tak o osoby, které jsou nejenom kvalifikované pro danou oblast veřejné zakázky, ale jsou rovněž schopny porozumět běžnému psanému textu a jsou způsobilé zvážit dopady běžného právního jednání na jejich postavení“.
[2] např. architekt zpracuje studii, která bude podkladem veřejné zakázky na projektovou dokumentaci, které se architekt bude také účastnit
[3] zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů
[4] Jedná se o fakultativní možnost vyloučení, kterou není zadavatel povinen v zadávacím řízení zkoumat, a to ani vůči vybranému dodavateli.
[5] Vhodně nastavený compliance program může také pomoci zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby dle § 8 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Lenka Lelitovská, Mgr. Tomáš Machurek (MT Legal)
09.08.2022
Smlouvy uzavírané se spotřebiteli na trhu elektronických komunikací – 3. díl.
Předchozí díl minisérie se věnoval zvláštnímu výkladovému pravidlu a relativní kogentnosti. Poslední díl se bude věnovat rozboru ustanovení, která zákon považuje a priori za nepřiměřené, tzv. black list a dále i rozboru grey listu, tedy seznamu, který indikuje vyšší pravděpodobnost nepřiměřenosti vyjmenovaných ujednání, pakliže však mají být tato ujednání označena za nepřiměřená, musí být proveden test férovosti dle generální klauzule.
Grey list a Black list
Zákonodárce neopomenul v § 1813 OZ zkrátit práva podnikatele (nevhodně uvedenou) vyvratitelnou právní domněnkou, kterou zakázal ujednání, jež v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.[1] Užití vyvratitelné právní domněnky za současného užití zákazu se jeví býti jako zcela nevhodné, neboť přeci nelze prokazovat, že uvedené ustanovení něco nezakazuje, když to zakazuje. Čili ani takový důkaz nemůže jasně stanovený zákaz nikterak překonat. Z ustanovení § 1815 OZ vyplývá, že právní následky nepřiměřenosti nemusejí vždy nastoupit, což však stále nenapravuje absurdní užití vyvratitelné právní domněnky.[2]
V současné době (tj. do zjednání nápravy)[3] se lze vypořádat s problematikou nešťastně užité právní domněnky pomocí výkladového ustanovení dle § 2 odst. 2 OZ.[4] Taktéž ani čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS neobsahuje konstrukci právní domněnky. Pravděpodobně pro legislativce mohlo být zavádějící v českém překladu užití výrazu „je považována“. Ministerstvo spravedlnosti, vědomo si této chyby, navrhlo odstranit tuto vyvratitelnou právní domněnku pomocí připravované novelizace.[5] Věcně tak lze konstatovat, že se nebude jednat o změnu, která by měla nějaký závažný dopad, ale pouze o odstranění logického nesmyslu.
Ve druhé větě tohoto paragrafu zákonodárce stanovil výjimku, že tento požadavek neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.[6]
Česká formulace této výjimky neodpovídá ani formulaci unijního zákonodárce, který ve čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13/EHS stanovil, že: „posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“ Jazykový rozdíl vyjádření těchto dvou ustanovení je patrný na první pohled, neboť unijní úprava stanoví, že se tato výjimka netýká jakéhokoliv předmětu plnění a jakékoliv úplaty. Zákonodárce EU chtěl vyloučit pouze hlavní předmět smlouvy a přezkum adekvátnosti plnění.[7] Připravovaná novelizace občanského zákoníku se snaží tento rozpor v textaci české a unijní úpravy napravit, když slova „předmětu plnění nebo ceně“ nahrazuje slovy „hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění“ [8]
„Smyslem ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranně formulovaných typových smluv, a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Jde o ochranu před nepoctivým jednáním podnikatele. Důraz je kladen na transparentnost jednání podnikatele jako předpoklad svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran, pokud jde o práva a povinnosti stran (předpokladem je pouze významná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti, nepřezkoumává se vzájemný poměr plnění). Spotřebitel je svobodný i v možnosti učinit pro sebe nevýhodné rozhodnutí.“[9]
Tímto paragrafem je nastavena obsahová kontrola ustanovení smlouvy. Tato kontrola má za účel hlídat, aby podnikatel nezneužíval své silnější postavení na úkor zranitelného a slabšího spotřebitele. Při kontrole konkrétních případů musí aplikující orgán zkoumat okolnosti konkrétního případu, neboť § 1813 OZ je obecným pravidlem pro určení nepřiměřeného ujednání (tzv. Grey list) a v § 1814 OZ následuje příkladmý výčet výslovně zakázaných ujednání (tzv. Black list, jsou to ustanovení, u kterých není zapotřebí přiměřenost dle 1813 OZ vůbec zkoumat, neboť jsou zakázaná za všech okolností). Zvláštní úpravu zakázaných ujednání pak nalezneme i v dalších normách právního řádu, např. v § 63 odst. 7[10] nebo v § 63 odst. 8[11] ZEK, ve znění do 31. 12. 2021. Jeví se být obtížným vyjmenovat veškerá zákonodárcem zakázaná ujednání, práce se proto zaměřuje na obecné pravidlo v § 1813 OZ a jeho výjimky a na některá výslovně zakázaná ustanovení.
Institut přiměřenosti není nikde v českém právním řádu definován a zakotven, ale má se jím na mysli přiměřenost mezi právy a povinnostmi stran. Jedná se tedy o vyváženost pomyslné smluvní roviny. Cílem není, aby tato rovina byla „dokonale rovná“. Může být dokonce „mírně nakloněná“ ve prospěch jedné smluvní strany (klidně i podnikatele); přípustné však není, aby smluvní rovina byla nakloněna významně ve prospěch podnikatele.
Ustanovení § 1813 OZ je výsledkem transpozice směrnice Rady 93/13/EHS. Ta však užívá termín „unfair terms“[12] a český překlad na pojem „nepřiměřená ustanovení“ se nedá považovat za zcela správný, jelikož se dle názoru autora nejedná o synonyma. Neférová (nespravedlivá), respektive zneužívající ustanovení už ze své podstaty obsahují protiprávní jednání, zatímco u nepřiměřeného ustanovení se bude muset zkoumat intenzita vyváženosti mezi právy a povinnostmi smluvních stran a teprve posléze může být rozhodnuto o případné protiprávnosti zkoumaného ujednání. Připravovaná novela OZ tuto nepřesnost odstraňuje, když slovo „zakázaná“ nahrazuje slovem „zneužívající“.[13]
První premisou pro uplatnění testu ne/přiměřenosti je, aby se jednalo o ustanovení ve věci spotřebitelské smlouvy. Ve věci následného postupu s cílem zjistit, zda se jedná o nepřiměřené ustanovení, je nezbytné postupně zjistit, zda: (i) jde o smluvní ujednání, (ii) zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran, (iii) jde o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, (iv) tato nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti. Přezkumu podléhá celá smlouva, vyjma ustanovení upravujících předmět plnění a jeho cenu, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem – viz obecný požadavek dle § 1811 odst. 1 OZ. Nejsou-li poskytnuty jasně a srozumitelně, výjimka se na ně neuplatní a podléhají přezkumu jako veškerá ostatní ustanovení smlouvy. Důvod pro stanovení této výjimky je ten, že zákonodárce chtěl ponechat autonomii vůle spotřebiteli v rozsahu rozhodování o stěžejních smluvních prvcích.[14]
Ad i) smluvní ujednání – Při posuzování, zda se jedná o ustanovení spotřebitelské smlouvy, které je přímo součástí smlouvy, je potřeba posoudit mj. i to, zda nedošlo ke změně smlouvy, zda nebyla uzavřena nějaká dohoda, zda došlo k řádné inkorporaci obchodních podmínek apod. Dále je nezbytné zjistit, zda neexistují i jiné důvody, proč k přezkumu podle § 1813 OZ nepřistupovat, např. (kvůli) existenci kogentních ustanovení (např. § 630 OZ nebo § 2898 OZ). Přezkumu pak podléhají i jednostranná právní jednání, jako je např. prodloužení promlčecí lhůty uznáním dluhu dle § 2053 OZ nebo vzdání se práva namítat relativní neplatnost dle § 1755 OZ či vystavení kvitance dle § 1949 OZ.[15]
Zajímavá je také skutečnost, že směrnice 93/13/EHS nepracuje explicitně s pojmem spotřebitelské smlouvy, ale jsou to právě ony, na které tato směrnice cílí. Stěžejním kritériem pro aplikaci institutu zneužívajících ustanovení je postavení osob, nikoliv předmět smlouvy. Z působnosti této směrnice musí být vyňaty mj. pracovní smlouvy, smlouvy týkající se dědického práva, smlouvy týkající se rodinného práva a smlouvy týkající se zřizování a organizace společností nebo dohod o sdružení fyzických osob (bod 10 odůvodnění směrnice Rady 93/13/EHS).
Transpozice směrnice 93/13/EHS do OZ je v tomto ohledu do značné míry benevolentnější, neboť rozšiřuje aplikaci právní úpravy zneužívajících ujednání ve smlouvách mezi spotřebitelem a podnikatelem na všechna smluvní ujednání, vyjma výjimky v § 1813 OZ.[16]
Ad ii) kritérium významné nerovnováhy práv a povinností stran – Prvním způsobem, jak zkoumat postavení spotřebitele a následně posuzovat významnost případné nerovnováhy práv a povinností smluvních stran, je porovnání smluvních ujednání se zákonnou úpravou, podle které by bylo postupováno v případě neexistence onoho smluvního ujednání. Porovnává se tedy případné zhoršení podmínek, ke kterému došlo díky odchýlení se od zákonné úpravy. Druhým způsobem je posuzování míry rovnováhy práv a povinností mezi podnikatelem a spotřebitelem, např. mají-li sjednanou stejnou délku promlčecích lhůt. Ani případ, kdy veškerá práva a povinnosti nejsou u obou smluvních stran obdobná, ještě nebude nutně zakládat významnou nerovnováhu, a tím pádem ani nepřiměřenost takového ustanovení. Existují totiž objektivní skutečnosti vycházející např. z různých rizik – u nájmu věci (modemu) bude mít pouze podnikatel zvýšený zájem na řádném a včasném vrácení věci, a proto může jednostranně užít institut smluvní pokuty k posílení svých práv; teprve založí-li dané ustanovení významnou nerovnováhu v právech, bude se jednat o nepřiměřené ustanovení podle § 1813 OZ.[17]
Ad iii) nerovnováha v neprospěch spotřebitele – Další podmínkou k založení nepřiměřenosti ustanovení je existence v neprospěch spotřebitele nakloněné smluvní roviny, důsledkem čehož dochází ke zhoršení právního postavení spotřebitele. Je důležité, aby jednotlivá ustanovení smlouvy byla zkoumána v kontextu ostatních smluvních ustanovení, neboť jedno ustanovení v neprospěch spotřebitele může být kompenzováno jinými ustanoveními, která budou v jeho prospěch. Tento jev lze nazvat vyrovnáním rovnováhy, např. sjednání kratší doby záruky, respektive kratší doby odpovědnosti za vady zboží, může kompenzovat ustanovení o nižší kupní ceně.[18]
Ad iv) nerovnováha je v rozporu s požadavkem přiměřenosti – ve věci otázky, za jakých okolností je způsobena významná nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, judikoval SDEU, že je potřeba ověřit „zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s takovou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.“[19]
„Rovněž z odůvodnění směrnice 93/13/EHS (bod 16) vyplývá, že při hodnocení kritéria „dobré víry“, resp. „přiměřenosti“, je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávacích pozic stran (např. intenzitu zájmu na uzavření smlouvy, odbornost stran, případy, kdy spotřebitel diktuje podmínky smlouvy), zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou (např. ujednání bylo vloženo do smlouvy s ohledem na zvláštní požadavky spotřebitele, k jejich vyvážení apod.), a zda zboží bylo dodáno nebo služby poskytnuty na zvláštní objednávku spotřebitele. Požadavek přiměřenosti může být uspokojen podnikatelem, jestliže jedná poctivě a přiměřeně s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu (např. svůj zájem na kontrole věci × zájem spotřebitele nebýt obtěžován).“[20]
Smlouva má za cíl uspokojení potřeb smluvních stran, a proto by skutečnost, že je jedna ze stran v silnějším postavení (zpravidla podnikatel), neměla zakládat neodůvodněné výhody pro žádnou smluvní stranu. Podnikatel by zkrátka neměl své silnější postavení zneužívat. V ideálním případě by obsah smlouvy měl obsahovat i rozumné odůvodnění vzniku kontraktu (preambuli). Ujednání lze rozdělit na individuálně sjednaná a ta, která individuálně ujednána nebyla. Platí, že za individuální ujednání nelze považovat ta ujednání, jejichž obsah neměl spotřebitel reálnou možnost ovlivnit. Tedy je-li připraveno podnikatelem a spotřebitel neměl možnost o jeho obsahu licitovat. Dále je potřeba zmínit, že plní-li spotřebitel zneužívající ustanovení, neznamená to, že tím takové ustanovení konvaliduje.
K tomu, aby se ale spotřebitel při poskytování služeb elektronických komunikací svého práva úspěšně dovolal, mu většinou nezbývá nic jiného než se obrátit na ČTÚ případně na obecný soud. V rámci správního řízení ČTÚ vydá rozhodnutí, které potvrdí, či vyvrátí, že se jedná o zdánlivé ustanovení smlouvy z důvodu nepřiměřenosti. V souladu se zásadou kontradiktornosti (čl. 47 LZPEU) je rozhodující orgán povinen informovat strany o zjištění, že smlouva obsahuje zneužívající ustanovení, a informovat je o jejich právu se k vydanému posouzení vyjádřit.[21]
Shledání nepřiměřenosti některého z ustanovení ve smlouvách se spotřebitelem je sankcionováno zdánlivostí, jelikož se k němu nepřihlíží. Pokud se tedy takové ustanovení ve smlouvě vyskytne, nepřihlíží se k němu, neboť nevyvolává žádné právní následky a je považováno za právně bezvýznamné.[22]
Zákon ani důvodová zpráva nezakazují užití dohody o narovnání či salvátorské klauzule – která stanoví, že týká-li se důvod nepřiměřenosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu smlouvy oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas (§ 576 OZ). Poněkud jiný názor má ovšem SDEU, který dohody o narovnání v zásadě uznává, ale salvátorská ujednání v zásadě nikoliv, a to z důvodu, že tyto neobstojí z důvodu požadavku jasnosti a srozumitelnosti.[23]
U sankce zdánlivosti platí výjimka, a to v případě, že se takového ustanovení dovolává sám spotřebitel (§ 1815 OZ). Připravovaná novela neplánuje nikterak upravovat tento paragraf, což z pohledu autora nelze považovat za zcela racionální, jelikož NS ČR totiž dospěl k závěru, že sankcí není zdánlivost, ale absolutní neplatnost nepřiměřeného ustanovení. Tento závěr však nezapadá do kontextu jiných ustanovení občanského zákoníku, ve kterých se hovoří o tom, že pokud se k ujednání nepřihlíží, tak se jedná o zdánlivost. A proto by bylo vhodné jednou pro vždy vyřešit tuto otázku.
Následky nepřiměřenosti spočívají mimo jiné i v tom, že je-li nějaké ustanovení označeno za nepřiměřené, neznamená to, že lze aplikovat dispozitivní úpravu, která by jinak byla užita, pokud by takovéto ustanovení vůbec neexistovalo. V této doktríně, která se ve spotřebitelských smlouvách uplatní, lze spatřovat sankci pro podnikatele, který schválně „zkouší“, co všechno mu u spotřebitele projde, aby si nemohl následně říci: „Nevadí, tak to neprošlo, spokojím se tedy se zákonnou (dispozitivní) úpravou, která by tak či onak byla aplikována, i pokud bych to býval nezkusil.“ Např. v případě nepřiměřeně sjednaných úroků z prodlení může podnikatele mrzet. V zásadě lze použít dispozitivní úpravu v případě nepřiměřenosti nějakého ustanovení pouze v případě, pokud by ujednaná smlouva bez tohoto nepřiměřeného ujednání nemohla být plněna – nemohla existovat – a zároveň by takový následek pro spotřebitele byl zvlášť nepříznivý (např. pokud by zapůjčené peníze musel vrátit ihned, nebo pokud by došlo ke změně hlavního závazku smlouvy).[24]
V § 1814 OZ stanovil zákonodárce Black list. Jedná se o explicitně zakázaná ujednání, u kterých měl zákonodárce zvláštní potřebu je vyjmenovat a jmenovitě zakázat. Navrhovaná právní úprava tento seznam upravuje[25] a rozšiřuje o některé další skutkové podstaty.[26] Dále bude připravenou novelou do § 1814 OZ přidán druhý odstavec přidávající vyvratitelnou právní domněnku, pomocí níž se na rozdíl od prvního odstavce pouze předpokládá, která ustanovení jsou zakázaná.[27]
Ani výše zmíněná připravovaná novela občanského zákoníku však nikterak nereflektuje výjimky, které ve směrnici 93/13/EHS jsou, a to např. cenové doložky.[28]
Závěr kapitoly
V této minisérii byl vymezen pojem spotřebitelské smlouva, u které bylo zjištěno, že se jedná o závazky mezi specifickými subjekty – podnikatelem a spotřebitelem, nikoliv že se jedná o konkrétní smluvní typ, jak by mohlo být mylně usuzováno. Sledovala se snaha legislativce při definování základních pojmů, u kterých se snažil o jasnost, srozumitelnost a přehlednost, neboť právě text spotřebitelské smlouvy má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný.
Nejen do pozice účastníka, ale i do pozice uživatele služeb elektronických komunikací, se často dostávají právě spotřebitelé, kterým nezbývá než studovat svá práva a povinnosti v nikoliv zcela ucelené úpravě. Na spotřebitele to může působit zmatečným dojmem, jelikož hledá-li úpravu odpovědnosti za vady prodávaného zboží, musí spotřebitel hledat právní úpravu kromě dílu o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem např. i v rámci ustanovení o koupi, respektive v pododdíle o prodeji zboží v obchodě. Speciální právní úprava spotřebitelského práva se pak nenachází pouze napříč OZ, ale též v dalších samostatných zákonech (např. OchSpotř, ZEK nebo v zákoně o spotřebitelském úvěru) nebo v přímo aplikovatelných normách EU.[29]
Současná právní úprava (dokreslená judikaturou) obsahuje vcelku přehledné, jasné a srozumitelné normy, které uspokojivě definují základní pojmy nezbytné k předcházení sporných situací. Otázkou však zůstává, zda tento názor sdílejí též samotní spotřebitelé, kteří mají zpravidla nejčastěji čerpat z této právní ochrany. Nelze se proto nezbavit obavy, zda spotřebitelé mají dojem, že zákonodárce nebyl při tvorbě norem dostatečně přehledný a srozumitelný.
Mgr. Daniel Martiška,
Legal Counsel
[1] Princip přiměřenosti je svázán s principem poctivostí dle § 6 OZ. Což reflektuje i vládní návrh zákona. Viz VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Poslanecká sněmovna, 2020. Sněmovní tisk 994/0, 8. volební období. čl. I odst. 11 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
[2] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 424.
[3] VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Poslanecká sněmovna, 2020. Sněmovní tisk 994/0, 8. volební období. čl. I odst. 11 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
[4] Srov. s OPOLZEROVÁ, Kristýna. Právní regulace obsahu smlouvy v B2C vztazích (z hlediska ochrany spotřebitele). Praha, 2019. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta, s. 19.
[5] Ibid.
[6] Srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3676/2018 ze dne 30. září 2020.
[7] Srov. HULMÁK, Milan. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 123 a 169 an.
[8] VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Poslanecká sněmovna, 2020. Sněmovní tisk 994/0, 8. volební období. čl. I odst. 11 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
[9] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 423.
[10] „V případě, že podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti uzavírá se spotřebitelem smlouvu na dobu určitou, nesmí tato doba při prvním uzavření smlouvy pro danou službu elektronických komunikací přesáhnout 24 měsíců. Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti je povinen umožnit uživateli uzavření smlouvy i na dobu nejvýše 12 měsíců; tím není vyloučena možnost uzavření smlouvy na delší dobu v případě, že o to uživatel požádá.“
[11] „Smluvní ujednání, která by obsahovala takové podmínky a postupy pro ukončení smlouvy, které jsou odrazující od změny poskytovatele služeb elektronických komunikací, jsou neplatná.“
[12] V překladu do češtiny „neférová“ respektive „zneužívající ustanovení“.
[13] VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Poslanecká sněmovna, 2020. Sněmovní tisk 994/0, 8. volební období. čl. I odst. 10 a 11 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
[14] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 424–425.
[15] Ibid.
[16] PELIKÁNOVÁ, Irena, PELIKÁN, Robert. § 1813 [Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách]. In: ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. 1. Vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 190.
[17] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 425–426.
[18] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 427.
[19] Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. března 2013 ve věci Mohamed Aziz v. Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), stížnost č. C‑415/11.
[20] HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 428.
[21] Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 21. února 2013, ve věci Fővárosi Bíróság (nyní Fővárosi Törvényszék) věc č. C-472/11 bod 31.
[22] K § 1813 – § 1815, Důvodová zpráva In: VLÁDA. Vládní návrh zákona občanský zákoník (konsolidovaná verze). Praha: Poslanecká sněmovna, 2011. Sněmovní tisk 362/0, 6. volební období [online]. [cit. 2020-02-01]. Dostupné >>> zde.
[23] Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 9. července 2020, ve věci XZ proti Ibercaja Banco SA, věc č. C‑452/18.
[24] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. března 2019, ve věci Abanca Corporación Bancaria SA a Bankia SA proti Albertovi Garcíovi Salamancovi Santosovi, Alfonsovi Antoniovi Lauovi Mendozovi a Verónice Yulianě Rodríguez Ramírez, ve spojených věcech C‑70/17 a C‑179/17 a Rozsudek Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 3. října 2019, ve věci Kamil Dziubak a Justyna Dziubak proti Raiffeisen Bank International AG, věc č. C‑260/18.
[25] VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Poslanecká sněmovna, 2020. Sněmovní tisk 994/0, 8. volební období. čl. I odst. 14 až 16 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>>.
[26] VLÁDA. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Poslanecká sněmovna, 2020. Sněmovní tisk 994/0, 8. volební období. čl. I odst. 17 [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné >>> zde.
[27] Ibid, čl. I odst. 18.
[28] Příloha PODMÍNKY UVEDENÉ V ČL. 3 ODST. 3 odstavec 2 písm. d) směrnice 93/13/EHS.
[29] Např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, ve kterém je stanovena odpovědnost za zrušení či zpoždění letu.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Právní úprava spotřebitelského práva – 2. díl – právní úprava de lege lata.
Soukromé právo upravuje závazkové právní poměry sobě si rovných subjektů. To sice zní jako něco naprosto samozřejmého, ovšem v přírodě a zejména v lidské společnosti nalezneme pouze málo naprosto si rovných subjektů, které uzavírají vyvážené právní vztahy. Proto se stává, že i v právu, jež má zrcadlit potřeby a morálku společnosti, mívá ta či ona smluvní strana silnější právní postavení, respektive silnější vyjednávací pozici.
Právo musí tuto skutečnost reflektovat ustanoveními, ve kterých se snaží chránit slabší smluvní stranu. Lze to demonstrovat na příkladu drobného podnikatele, kterého právo chrání před tím větším a dominantnějším pomocí různých ustanovení napříč celým právním řádem – zejména pak pomocí četných ustanovení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), např. pomocí institutu podstatné změny okolností (§ 1764 an. OZ) či relativní kogentnosti délky promlčecí lhůty (§ 630 odst. 2 OZ). Speciální slabší smluvní stranou je tzv. spotřebitel, kterému zákon přiznává ještě další zvláštní druhy ochrany, např. pomocí institutu neúměrného zkrácení (§ 1793 an. OZ) nebo lichvy (§ 1796 an. OZ).
Obecně o slabší smluvní straně
Pojem slabší smluvní strana mezi dvěma konkrétními subjekty lze s jistou mírou nadsázky považovat za obecnější vyjádření vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, byť se o spotřebitele v pravém smyslu slova dle definice OZ nejedená.
Prvky ochrany slabší smluvní strany lze nalézt průřezově napříč celým OZ, a to jak v jeho obecných ustanoveních (např. § 433 OZ), tak i v jeho obecných ustanoveních části čtvrté o závazcích (viz např. § 1753 OZ). Slabší smluvní stranou bude ta strana závazku, ve kterém je její protistrana v pozici odborníka, který disponuje větší hospodářskou silou; tedy zejména finanční silou, vertikálním propojením či výhodou značné informační asymetrie oproti slabší straně. O slabší smluvní stranu se tedy bude nejčastěji jednat ve specifických právních vztazích, jichž se jako smluvní strana zúčastní např. drobní podnikatelé, nájemníci, nezletilí, pacienti nebo třeba právě spotřebitelé.
Nikde v OZ nelze nalézt definici slabší smluvní strany. Tento právní pojem je tedy značně neurčitý, byť to tak na první pohled svým názvem nemusí vypadat. Přesné hranice vymezení pojmu slabší smluvní strany je proto nezbytné hledat v judikatuře.[1] Platí, že slabší smluvní stranou může být v závislosti na konkrétní situaci každý a bude záležet čistě na okolnostech daného případu. S tímto stavem nelze než souhlasit, neboť je naprosto pochopitelné, že vytvořit perfektní a jasnou definici slabší smluvní strany by mohlo být nemožné; nemít ale legální definici vůbec může být v některých případech nebezpečné.[2] Existuje však alespoň vyvratitelná právní domněnka, že slabší stranou je vždy ta osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním (§ 433 odst. 2 OZ).
Rozhodující skutečností pro posouzení, zda se vskutku jedná o slabší smluvní stranu, jsou okolnosti každého konkrétního případu. Mezi nejčastější důvody lze řadit faktické překážky, které znemožňují projev autonomie vůle (např. v adhezních smlouvách postavených na principu take it or leave it či v situaci, kdy se porouchá stroj a na celém světě existuje pouze jediný subjekt, který je schopen jej opravit).[3]
Člověk sice je ze své podstaty tvorem sobeckým, ale zároveň i tvorem společenským, což jsou vcelku dvě zcela protichůdné vlastnosti. Možná právě proto je pro právo taktéž typické, že je postaveno a konstruováno na často navzájem protichůdných tezích (právních principech). Vhodným příkladem může být právě princip autonomie vůle a princip rozumné ochrany slabší smluvní strany. Česká republika nemá úplně nejlepší zkušenosti s faktickým a bezbřehým uplatňováním principu autonomie vůle, a proto v současné době obrazně pootočila kormidlem a uplatňuje i protichůdný ochranářský princip. Z toho důvodu zákonodárce přijímá mechanismy omezující autonomii ve prospěch posilování práv slabší smluvní strany. Do právního řádu se to projevuje např. zvýšenou tvorbou kogentních či jednostranně kogentních norem (tzv. relativní kogentnost), pomocí kterých dochází k vyvážení nerovnosti „zbraní“. Z důvodu výše uvedeného je zásada ochrany slabší smluvní strany vnímána jakožto výjimka z pravidla autonomie vůle a někdy i pacta sunt servanda.[4]
Konsekvencí existence slabší smluvní strany je to, že ji zákon přiznává ochranu právě skrze kogentní a jednostranně kogentní ustanovení, které ji zvýhodňují například v tom, že v její neprospěch nesmí být sjednána kratší nebo delší promlčecí lhůta (§ 630 odst. 2 OZ) nebo nesmí být limitována v právu náhrady škody (§ 2898 OZ).
Spotřebitel
Po vymezení obecného (nadřazeného) termínu slabší smluvní strany v předchozí podkapitole je tato část zasvěcena definici a pojmovým znakům spotřebitele, jakožto specifické slabší (smluvní) strany. Objasnění a detailní rozebrání pojmu spotřebitel je nezbytné k vysvětlení, čemu se věnuje spotřebitelské právo, jehož legální definici v právním řádu nelze nalézt.
Pro vytvoření teoretickoprávní definice spotřebitelského práva je nutné vycházet z pojmu spotřebitel, jehož definici v právním řádu nalézt lze. Ani tak však nebude snadné definovat, co je to vlastně spotřebitelské právo, neboť tento pojem a jeho esenciální charakteristické rysy se poměrně rychle v čase i místě mění.[5] Zpravidla se však jedná o hůře informovanou osobu, neprofesionála, který se chová iracionálně. Při uzavírání kontraktu nečte smlouvy a je snadno, popřípadě snáze ovlivnitelný.
Hospodářský rozvoj společnosti zapříčinil, že ochrana spotřebitele je fenoménem práva století minulého a současného. Při rekodifikaci soukromého práva muselo být učiněno zásadní rozhodnutí, zda tomuto novému jevu věnovat jeho vlastní kodex, nebo oblast ochrany spotřebitele vměstnat do civilního kodexu, který se beztak musel vyjádřit k obecné problematice ochrany tzv. slabší smluvní strany. Nakonec bylo rozhodnuto, že se česká právní úprava zatím nepřikloní ke vzniku spotřebitelského kodexu a že základ úpravy ochrany spotřebitele zůstane i nadále v občanském zákoníku.
Avšak diskuse o vytvoření samostatného spotřebitelského kodexu ihned po vzniku samotného OZ nezanikla, jelikož Ministerstvo průmyslu a obchodu stanovilo komisi pro přípravu nového spotřebitelského kodexu. Její práci ovšem po více než dvou letech zastavilo, neboť dle slov svého mluvčího Řepky: „Potřeba specifického spotřebitelského kodexu odpadla díky dohodě mezi námi a Ministerstvem spravedlnosti. Potřebné principy budou zapracovány jak do zákona o ochraně spotřebitele, tak do občanského zákoníku, aby nevznikaly právní duplicity.“[6] A ani v současné době (ke dni uzavření rukopisu této práce) to nevypadá, že by spotřebitelský kodex měl vzniknout.
Následující řádky zkoumají jednotlivé části definice spotřebitele pomocí jazykového výkladu a metody komparace s právním řádem SRN s cílem vymezit, kdo spotřebitelem je a kdo není. Případně za jakých skutkových okolností podle právní úpravy de lege lata jím bude, či nebude.
Platné a účinné znění § 419 OZ stanoví, že: „Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ Zatímco směrnice 93/13/EHS spotřebitele definuje jako „fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“. Porovnáním definičních znaků v těchto dvou definicích lze dojít k závěru, že obě vymezení spotřebitele jsou téměř totožné, přičemž obě reflektují, že spotřebitelem na rozdíl od slabší strany může být pouze fyzická osoba.[7]
K umístění této definice do části OZ věnující se osobám, tedy do jiné části OZ, než ve které je umístěna pasáž o spotřebitelských smlouvách (§ 1810 an. OZ), měl zákonodárce zcela pragmatický důvod. Záměrně byl tento pojem umístěn do obecné části OZ, jelikož se jedná o párový pojem k pojmu podnikatel. Zároveň pak patrně i z toho důvodu, že takto postupoval i německý zákonodárce (viz § 13 a 14 Bürgerliches Gesetzbuch), v neposlední řadě i z důvodu, že tento pojem má význam nejen pro celé soukromé právo, ale i pro předpisy veřejného práva.[8]
Autor se domnívá, že z akademického hlediska je nové umístění vhodnější. Ale nelze se zbavit názoru, že pro spotřebitele se bude jednat o umístění dosti zavádějící až zmatečné, neboť tento bude spontánně hledat definici přímo v pasáži zabývající se spotřebitelskými smlouvami a hledat v pasáži věnující se osobám jej nemusí napadnout.
Pojem spotřebitel vznikl v českém právním řádu implementací právních předpisů EU, jež mají za úkol chránit spotřebitele (specifická slabší smluvní strana) před podnikatelem (zkušený profesionál z oboru).[9]
Ustanovení dle jazykového výkladu chrání výlučně (i) fyzické osoby ve smyslu § 23 an. OZ, které (ii) mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo (iii) mimo rámec samostatného výkonu svého povolání (iv) uzavírají smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jednají. Jinými slovy, základními charakteristickými znaky jsou i) osobní status, ii) jednání mimo rámec své podnikatelské činnosti, iii) jednání mimo rámec samostatného výkonu povolání, iv) jednání s podnikatelem.
Mohlo by se jevit, že definice spotřebitele neupravuje poměrně hojně se vyskytující situaci v každodenním životě, při které fyzická osoba jedná v rámci závislého výkonu povolání (jakožto zaměstnanec), jelikož výše uvedená definice výslovně zmiňuje pouze samostatný výkon povolání. Za užití doslovného výkladu by mohlo být na takto jednající fyzickou osobu hleděno jako na spotřebitele, i pokud by např. nakupovala něco pro svého zaměstnavatele. V tomto případě je ovšem důležité si uvědomit, že tato fyzická osoba by vstupovala do kupní smlouvy jménem svého zaměstnavatele, ergo podnikatele, a právní jednání by bylo připisováno jemu.[10]
Opačným případem, než který je uveden v předchozím odstavci, by dle názoru autora této práce ovšem mohla být situace, v níž by stejná fyzická osoba nakupovala pro svého nově vznikajícího zaměstnavatele, který by z nějakého důvodu nakonec nevznikl, a tím pádem by nemohl takovéto právní jednání dodatečně schválit; v takové situaci by fyzická osoba jednala vlastním jménem a ve smluvním vztahu by vystupovala jako spotřebitel.[11]
Ad i) „Spotřebitelem je každý člověk…“ Z úvodní části ustanovení vyplývá, že spotřebitelem nemůže být nikdo jiný než fyzická osoba.[12] Zde je vhodné poukázat na to, že v ustanoveních o osobách (§ 18 OZ) nalezneme základní dělení na osoby právnické a fyzické, proto lze považovat užití pojmu „člověk“ do jisté míry za zavádějící. Užití analogie legis k aplikování spotřebitelského práva i na právnické osoby by v takovém případě bylo považováno za aplikaci contra legem. Ve vztahu B2B k právní ochraně podnikatele v případě, že je v postavení slabší smluvní stany, slouží institut slabší smluvní strany.[13]
Ad ii) „…mimo rámec své podnikatelské činnosti…“ Za podnikatelskou činnost, jejíž definice není z pragmatického důvodu v zákoně upravena, lze považovat široké množství aktivit, které činí podnikatel.
Ad iii) „…mimo rámec samostatného výkonu svého povolání …“ Šířce obsahu této definice se věnuje i judikatura SDEU, konkrétně pak např. rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. března 1991 ve věci Trestního řízení proti Patrice Di Pinto, stížnost č. C-361/89, ve kterém byl projednáván případ společnosti zajištující inzerci podomním způsobem. Tato společnost při podomním způsobu prodeje oslovovala podnikatele (fyzické osoby podnikající) za účelem uzavření smlouvy o inzerci, kterou sama zajišťovala. Soud se musel vypořádat s otázkou, zda by se směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, měla vztahovat i na tento případ. Soud rozhodl, že se jednalo o manažerské úkony prováděné za účelem splnění jiných požadavků, než jsou rodinné nebo osobní požadavky obchodníka, a s odkazem na tuto skutečnost konstatoval, že se právo ochrany spotřebitele na tento případ neuplatní.[14]
Ad iv) Jazykovým výkladem z definice vyplývá, že když zákonodárce použil „…uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“, měl tímto zcela zjevně snahu pokrýt i ty situace, kdy spotřebitel vstupuje do vztahu pouze s podnikatelem; zcela určitě se tak nelze dovolávat právní ochrany při právním jednání mezi dvěma spotřebiteli. Pro účely ochrany spotřebitele je pojem podnikatele extenzivně rozšířen na osoby, které vykonávají činnost obchodní, výrobní nebo obdobnou. Do extenzivního výkladu podnikatele budou spadat jak osoby vykonávající podnikatelskou činnost, tak i osoby zapsané v obchodním rejstříku či osoby, jež se za podnikatele s odkazem na § 5 OZ svévolně prohlásily.
Stranám závazku musí být zjevné, zda podnikající fyzická osoba vystupuje v tom či onom konkrétním závazku jako podnikatel nebo spotřebitel. Je tedy nezbytné rozlišovat v jednotlivých případech pojem spotřebitel jak ve formálním, tak i materiálním slova smyslu, a to hlavně posouzením konkrétního skutkového stavu, a nikoliv jen odkázáním na formální označení či postavení stran, např. pomocí IČO.[15]
Dle právní zásady lex specialis derogat generali se v kontextu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEK“), který má svoji vlastní definici, za spotřebitele považuje každá fyzická osoba, která využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací pro účely mimo rámec její podnikatelské činnosti [§ 2 písm. d) ZEK].
Z výše uvedené komparace obecné a speciální normy vyplývá, že definice podle OZ je svým obsahem širší nežli definice spotřebitele v ZEK.[16] Za zajímavou právní otázku lze považovat situaci, ve které by se spotřebitel při svém právním jednání nechal zastoupit podnikatelem. V takovém případě se lze klonit spíše k výkladu, že se takto zastoupenému spotřebiteli ochrana spotřebitele nepřizná s odkazem na zjevné zneužití práva (§ 8 OZ). Díky speciální úpravě definice na trhu elektronických komunikací, ve které je užito termínu „každá fyzická osoba“, tomu bude opačně a příslušná právní ochrana spotřebitele se uplatní, i kdyby byl spotřebitel zastoupen podnikatelem.
Je nezbytné vnímat a odlišovat pojem spotřebitel ve formálním a materiálním smyslu. Formální smysl představuje skutečnost, zda dotyčný opravdu naplňuje zákonem formulované náležitosti definice, zatímco materiální smysl vyjadřuje způsob, jakým dotyčný vůči kontrahentovi skutečně navenek vystupuje. Nezřídka dochází k situacím, kdy podnikající fyzická osoba vystupuje v právním jednání jako spotřebitel a naopak. Rozhodující pro určení, zda bude přiznán status spotřebitele, je tedy posouzení stavu při uzavírání kontraktu, a to jak po formální, tak materiální stránce,[17] neboť osoba od začátku smluvního vztahu označená jako podnikatel má šanci dovolat se práv ochrany spotřebitele, pokud se v daném závazkovém právním vztahu jako podnikatel nechová.[18] Vždy tak tedy bude záležet na posouzení každého jednotlivého případu.
Z rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že za spotřebitele je považována fyzická osoba bez ohledu na znalosti či velikost jmění. Ohledně „chytrého spotřebitele“, viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2015, ve věci Horațiu Ovidiu Costea proti SC Volksbank România SA, č. C-110/14, který judikoval, že spotřebitelem je i fyzická osoba, která vykonává povolání advokáta, pokud tato osoba jednala pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání.[19] A tento status je zapotřebí přiznat i v případě, kdy se jedná o „finančně bohatého spotřebitele“.[20]
Pokud postoupí spotřebitel pohledávku na třetí subjekt, který status spotřebitele nesplňuje, nedochází k zániku nároků, které má spotřebitel vůči podnikateli.[21]
Status spotřebitele se v každém jednotlivém konkrétním případě musí posuzovat individuálně a odvíjí se od konkrétního právního vztahu mezi podnikatelem a (potenciálním) spotřebitelem. Je důležité si uvědomit, že proces uzavírání smluvního závazku nelze zaměňovat s jeho uzavřením, neboť k finálnímu uzavření smlouvy nemusí subjekty vůbec dospět.[22] Při zkoumání, zda byla konkrétní smlouva uzavírána s fyzickou osobou, které svědčí status spotřebitele, bude rozhodujícím zejména účel činnosti jednajícího.[23] „Spotřebitelem bude proto ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a to zejména své, ale nutně se to vztahuje i na spotřebu jiných osob, například jeho dětí, manžela, rodiny.“[24]
Je vhodné uvést, že dle § 2 odst. 1 písm. a) zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů existuje též veřejnoprávní definice pojmu „spotřebitel“, která jej definuje jako „fyzickou osobu, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání“.
V praxi se dále jevilo jako praktické pro nekalou soutěž definovat též pojem „průměrného spotřebitele“. Tato definice vychází z rozhodovací praxe soudů.[25] Nicméně se s tímto pojmem lze setkat i v rámci recitálu č. 18 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, podle níž je „průměrný spotřebitel takový spotřebitel, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, a to s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory.“
Závěrem je zapotřebí rovněž zmínit i skupiny „zvlášť zranitelných spotřebitelů“, které lze vymezit jako „skupiny spotřebitelů, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti zvlášť zranitelní takovou praktikou nebo produktem, který propaguje, způsobem, který může obchodník rozumně očekávat, se hodnotí z pohledu průměrného člena dané skupiny“ (čl. 5 odst. 3 směrnice 2005/29/ES).
Mgr. Daniel Martiška,
Legal Counsel
[1] Viz např. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 13. února 1979 ve věci Hoffmann-La Roche, stížnost č. C-85/76, odstavec 39 a 48, bod 5 preambule. Srovnej také § 3 odst. 2 zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, ve znění pozdějších předpisů, kde se řešila problematika ekonomické síly vyjednávání subjektů.
[2] BEJČEK, Josef. Smluvní svoboda a ochrana slabšího obchodníka. 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016. s 35. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia, č. 557.
[3] LAVICKÝ, Petr et al. Občanský zákoník I: Obecná část (§ 1–654). Velké komentáře 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1651.
[4] Srov. např. s HESSELINK, Martijn W., The Principles of European Contract Law: Some Choices Made by the Lando Commission. 2001 [online]. [cit. 2020-06-20]. Dostupné >>> zde.
[5] HULMÁK, Milan In ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, SPÁČIL, Jiří, a kol., Občanský zákoník: komentář. 10. jubilejní vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. Beckova edice komentované zákony. s. 327–328.
[6] Spotřebitelský kodex nebude. Ministerstvo průmyslu přípravu nového zákona po dvou letech zastavilo ze dne 15. ledna 2019 [online]. [cit. 2020-02-01]. Dostupné >>> zde.
[7] OPOLZEROVÁ, Kristýna. Právní regulace obsahu smlouvy v B2C vztazích (z hlediska ochrany spotřebitele). Praha, 2019. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta, s. 14–15.
[8] K § 419, Důvodová zpráva In: VLÁDA. Vládní návrh zákona občanský zákoník (konsolidovaná verze). Praha: Poslanecká sněmovna, 2011. Sněmovní tisk 362/0, 6. volební období. [online]. [cit. 2020-02-01]. Dostupné >>> zde
[9] Např. směrnice Rady 93/13/EHS, směrnice 85/577/EHS a mnoho dalších.
[10] KOZÁKOVÁ, Dominika. Obchodní smlouvy uzavírané se spotřebitelem. Praha, 2016. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta, s. 8.
[11] Srov. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3. července 1997 ve věci Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl., věc č. C-269/95.
[12] LAVICKÝ, Petr et al. Občanský zákoník I: Obecná část (§ 1–654). Velké komentáře 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1596.
[13] K § 419, ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef et al. Občanský zákoník: komentář, Svazek I (obecná část) 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019.
[14] Bod 16 rozsudku Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. března 1991 ve věci Trestní řízení proti Patrice Di Pinto, stížnost č. C-361/89.
[15] LAVICKÝ, Petr et al. Občanský zákoník I: Obecná část (§ 1–654). Velké komentáře 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1598–1599.
[16] Srov. například i s definicí spotřebitele podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.
[17] LAVICKÝ, Petr et al. Občanský zákoník I: Obecná část (§ 1–654). Velké komentáře 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1598–1599.
[18] Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 1930/11 ze dne 10. ledna 2012.
[19] Srov. s Rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 2018, ve věci Maximilian Schrems proti Facebook Ireland Limited, č. C-498/16, ve kterém se soud zabýval mj. i otázkou, zda lze, aby v závazku dlouhodobého trvání došlo ke změně statusu spotřebitele. Soudní dvůr dovodil, že v případě jednorázových závazků, např. koupě ke změně statusu dojít nemůže, ale u dlouho trvajících závazků ke změně dojít může.
[20] Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 3. října 2019, ve věci Jana Petruchová v. FIBO Group Holdings Limited, věc č. C-208/18.
[21] Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 18. listopadu 2020, ve věci Ryanair DAC v. DelayFix, anciennement Passenger Rights, věc č. C-519/19.
[22] SELUCKÁ, Markéta. In: SELUCKÁ, Markéta, VEVERKOVÁ, Svatava a kol. Obchodní podmínky ve vztazích B2C. 1. vydání. Praha: Leges, 2018. s. 19.
[23] Rozsudek NS ČR sp. zn. 29 Cdo 562/2014 ze dne 31. května 2016.
[24] Rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1022/2013 ze dne 30. srpna 2013.
[25] Rozsudek NSS ČR sp. zn. 4 As 98/2013 ze dne 17. ledna 2014.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Daniel Martiška
05.05.2022