Dopady mezinárodních sankcí v důsledku války na Ukrajině na smluvní vztahy v logistice.  

Dopady omezujících opatření EU uvalených na Rusko v oblasti zadávání a plnění veřejných zakázek.  

Postup získání zaměstnání občanů Ukrajiny přicházejících do České republiky – aktualizováno.  

Směrnice EU a její dopady na současnou podobu pracovního práva.  

Dopady mezinárodních sankcí v důsledku války na Ukrajině na smluvní vztahy v logistice.

Dne 24. února 2022 napadlo Rusko Ukrajinu. V souvislosti s ruskou agresí na území Ukrajiny pak byla Evropskou unií proti Rusku i Bělorusku postupně zavedena řada omezujících opatření v podobě mezinárodních sankcí. Sankce EU v mezidobí do doby přípravy tohoto článku byly zpřísněny v pořadí již šestým balíčkem. Tyto mezinárodní sankce pak zásadním způsobem ovlivňují také oblast logistiky, když ve vztahu k oblasti logistiky zakazují zejména obchodování s určitými subjekty, dovoz a vývoz určitého zboží nebo přepravu na a z určitého území. Tyto skutečnosti pak samozřejmě s nemalou razancí dopadají i na smluvní a odpovědnostní vztahy v logistice. Tento příspěvek je pak zaměřen na jejich dopady do rámcových smluv v logistice.

Sankční režimy EU, jejich kontrola a dodržování, dopady do smluv.

Právními předpisy, které sankční režimy Evropské unie zakládají, jsou rozhodnutí (EU) a nařízení (EU), jež jsou postupně doplňována změnovými a prováděcími nařízeními nebo rozhodnutími. [1]

Nejen z pohledu logistiky jsou pak významná omezující opatření hospodářské a finanční povahy, mezi něž se řadí:

• Zbrojní embargo;
• Omezení vstupu osob;
• Zmrazení majetku osob;
• Omezení konkrétních odvětví hospodářské činnosti, zákaz dovozu nebo vývozu zboží, zákaz investic, zákaz poskytování některých služeb.

V rámci takzvaného pátého sankčního balíčku Rada EU rozhodla dne 8. dubna 2022 o uvalení nových individuálních i ekonomických sankcí proti Rusku i Bělorusku, respektive o zostření sankcí stávajících. Na oblast logistiky dopadl mj. zákaz poskytovat přístup do přístavů v Evropské unii plavidlům registrovaným v Rusku[2], a potažmo omezení možnosti dovozu zboží ruskou lodní či silniční dopravou, a dále zákaz silniční přepravy zboží v rámci Evropské unie (včetně tranzitu) pro jakoukoli ruskou a běloruskou společnost nebo podnik provozující silniční dopravu[3].

Dne 3. června 2022 byl v Úředním věstníku Evropské unie publikován v pořadí šestý sankční balíček, sestávající z deseti přímo použitelných předpisů, a to pěti rozhodnutí Rady (EU) a na ně navazujících nařízení Rady (EU), jimiž se stávající sankce proti Rusku a Bělorusku citelně zostřují[4].

Zpřísnění, jež jsou relevantní pro oblast logistiky, doznaly sankce zakotvené mj. v rozhodnutí Rady 2014/512/SZBP a nařízení Rady (EU) č. 833/2014. S účinností od 4. června 2022 tak byl zaveden například zákaz nákupu, dovozu nebo převodu surové ropy a některých ropných produktů z Ruska (nové ust. čl. 3m), zákaz pojištění a zajištění námořní přepravy tohoto zboží do třetích zemí (nové ust. čl. 3n) a poskytování účetních a auditorských služeb a služeb daňového poradenství (nové ust. čl. 5n).

V rámci šestého sankčního balíčku rovněž došlo k opětovnému rozšíření seznamu osob a subjektů, jimž je zakázáno dodávat zboží a technologie tzv. dvojího užití, a zboží a technologie, jež by mohly sloužit k vojenskému nebo technologickému posílení Ruska nebo k rozvoji jeho odvětví obrany a bezpečnosti.

Na úrovni České republiky je pak úprava některých povinností fyzických a právnických osob při uskutečňování mezinárodních sankcí obsažena v zákoně č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, v platném a účinném znění (dále jen „Zákon č. 69/2006 Sb.“). Ustanovení § 10 odst. 1 Zákona č. 69/2006 Sb. zakotvuje oznamovací povinnost, jež vzniká každému, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se u něj nachází majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce – o této skutečnosti je nutné učinit bez zbytečného odkladu oznámení Finančnímu analytickému úřadu a to písemně nebo ústně do protokolu. V navazujícím odst. 2 pak Zákon č. 69/2006 Sb. pro případ, kdy při přípravě nebo při uzavírání smlouvy vznikne podezření, že se na jednu ze stran závazkového vztahu vztahují mezinárodní sankce, nebo že předmětem závazkového vztahu je nebo má být majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, avšak toto podezření není možné před nebo při uzavírání smlouvy hodnověrně ověřit, rovněž zakotvuje oznamovací povinnost, jíž je třeba dostát bezprostředně po uzavření smlouvy[5].

Navazující ustanovení § 11 Zákona č. 69/2006 Sb. pak upravuje povinnosti týkající se nakládání s majetkem, na který se vztahují mezinárodní sankce. Dle odst. 1 odkazovaného ustanovení se tomu, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se u něj nachází majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, zapovídá nakládat s tímto majetkem jinak než za účelem jeho ochrany před ztrátou, znehodnocením, zničením nebo jiným poškozením (pokud není v tomto zákoně uvedeno jinak), a to od okamžiku, kdy se dozví, že majetek je považován za majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce.

V souvislosti s porušením v něm zakotvených povinností pak Zákon č. 69/2006 Sb. zakotvuje skutkové podstaty přestupků, za jejichž spáchání hrozí pachateli uložením citelných pokut[6].

S ohledem na shora uvedené lze tedy v rámci logistiky maximálně doporučit obstarat si veškeré k tomu potřebné a možné informace a celou přepravu, smluvní vztah i zboží před uzavřením smlouvy prověřit z pohledu tzv. mezinárodních sankcí.

Je tedy zřejmé, že řádné dodržování daných mezinárodních sankcí mnohdy může zásadně omezit a to případně i na dlouhou dobu stěží předvídatelné délky[7] také závazky z dlouhodobých tzv. nepravých rámcových smluv v oblasti logistiky. K tomu kromě sankcí EU přistupují i mezinárodní sankce zejména ze strany USA a stejně tak i tzv. odvetné sankce ze strany Ruska. Ty mohou mít také dopad na možnosti plnění i nepravých rámcových smluv.

V každém případě z  pohledu mezinárodních sankcí a jejich rizik je nutné vždy od zákazníka vyžadovat a mít tyto informace[8]:

– Odkud kam jedu;
– Pro koho vezu [9]
– Co vezu[10].

Do smluv v logistice a to zejména těch rámcových je z tohoto pohledu vhodné zařazovat také řádné tzv. compliance doložky zajišťující mj. i součinnost zákazníka k plnění povinností poskytovatele logistických služeb dle Zákona č. 69/2006 Sb.

Rámcová smlouva. Nepravá rámcová smlouva o přepravě, nepravá rámcová smlouva zasílatelská.

Rámcovými smlouvami bez dalšího praxe a judikatura zpravidla chápe smlouvy, jejichž prostřednictvím smluvní strany tam, kde očekávají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv[11]. Praxe a judikatura jim v takovéto podobě přiznává v zásadě význam obchodních podmínek.

Nicméně v oblasti logistiky se lze poměrně často setkat i se smlouvami, které nad rámec stanovení pravidel pro tzv. realizační smlouvy upravují také konkrétní práva a povinnosti stran. Obvykle se jedná o závazek dopravce, případně zasílatele vždy na žádost zákazníka provést či obstarat určité blíže specifikované přepravy, případně určitý objem určitých blíže specifikovaných přeprav v určitém období apod. Nebo může jít i o závazek připravenosti vozidel k určitým přepravám apod. Takovéto smlouvy pro potřeby tohoto příspěvku nazýváme nepravými rámcovými smlouvami, když kromě obecného rámce úpravy budoucích realizačních smluv upravují i konkrétní závazky stran.

Z pohledu tématu tohoto příspěvku pak v praxi bývá problematické, když buď dopravce určité přepravy nemůže provést pro jejich rozpor s mezinárodními sankcemi, nebo když zákazník není schopen dopravci, který se zavázal k určité připravenosti vozidel k určitým přepravám, takovéto přepravy zadávat právě proto, že by byly v rozporu s mezinárodními sankcemi.

Možnosti ukončení nepravých rámcových smluv s ohledem na mezinárodní sankce.

S ohledem na problematičnost dalšího trvání smlouvy a jejího plnění zvažují zpravidla dopravci či zasílatelé jak případně dosáhnout ukončení zejména tzv. nepravých rámcových smluv, jejichž plnění znemožnily, alespoň po dobu jejich trvání, některé mezinárodní sankce. Z tohoto pohledu je v praxi zejména nejvýhodnější mít dobře nastavenou rámcovou smlouvu s řádnou úpravou možných důvodů jejího ukončení včetně důsledků takovéhoto ukončení a jeho důvodů mj. do odpovědnosti za škodu a případně do povinnosti placení smluvních pokut[12]. Velmi praktická bývá řádná úprava doložky vyšší moci ve smlouvě, která zahrnuje nejen jasnou definici vyšší moci, ale zejména její následky. Zpravidla se jedná nejen o následky v podobě zproštění povinné strany odpovědnosti za škodu v důsledku vyšší moci, ale často také o úpravu možného ukončení samotné smlouvy (a ne jen realizačních smluv uzavřených na jejím základě) v případě, že vyšší moc trvá po určitou v dané doložce specifikovanou dobu. Jistého zjednodušení kontraktačního procesu a zkrácení smlouvy lze v tomto směru dosáhnout např. odkazem na využití ICC Force majeure clause[13] buď bez dalšího, nebo ve smlouvě částečně upravené.

Pokud žádná nebo dostatečná úprava v nepravé rámcové smlouvě v tomto směru není obsažena nebo je neplatná, nastupuje aplikace zákonných pravidel. Zde lze v mezích (nepravých) rámcových smluv řídících se českým právem uvažovat zejména o aplikaci § 2006 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen „občanský zákoník“), pokud možno v souladu s § 2008 občanského zákoníku[14].

Jak vyplývá i z komentářové literatury, při aplikaci tohoto ustanovení v případě následné nemožnosti se jedná o naprostou nesplnitelnost dluhu. Nikoliv o ztížení, komplikaci či přechodnou překážku plnění. Důsledky jsou pak poměrně závažné, když nastává ex lege automatický zánik závazku[15]. Komentářová literatura pak v zásadě uvádí, že nemožností plnění je i právní nemožnost (nedovolenost). Máme za to, že sem tedy bude spadat i nemožnost plnění v důsledku příslušných mezinárodních sankcí. Z hlediska časové relevance vzniku skutečností, které způsobují nesplnitelnost dluhu, se jedná samozřejmě vždy až o období po vzniku závazku. Skutečnosti přitom mohou nastat jak před splatností, tak až během prodlení[16]. Nicméně, nastane-li nemožnost až v průběhu prodlení (tedy zejména nemožnost dodat do určité oblasti určité zboží či nemožnost plnění pro určitý subjekt apod. nastala, resp. příslušné mezinárodní sankce byly přijaty, až poté, co už byl dopravce či zasílatel v prodlení s dodáním apod.), máme za to, že zde bude dána odpovědnost za škodu, byť k zániku smlouvy případně (podle okolností případu) i může dojít[17].

Má-li být určitá skutečnost kvalifikována jako důvod nemožnosti plnění, pak nemůže jít jen o dočasnou překážku (mohlo by jít o liberační důvod ve vztahu k sankčním následkům), nýbrž musí jít o překážku trvalou[18].

Je pak otázkou, zda právě mezinárodní sankce, které se často mění, zpravidla zpřísňují, přičemž někdy ale dochází např. i k vyjmutí určitých osob ze sankčních seznamů, je možné považovat za překážku trvalou. K tomu komentářová literatura říká, že je-li tedy překážka zabraňující splnění takové povahy, že dle veškerých dostupných informací nelze usuzovat na její toliko přechodný charakter a nelze realisticky očekávat, že by v dohledné (dle okolností případu) době pominula, musí být posouzena jako trvalá, a tedy znemožňující plnění vůbec[19]. Máme za to, že příslušné mezinárodní sankce tuto definici a podmínky zásadně naplňují, nicméně bude třeba zřejmě i jednotlivé sankce posuzovat případ od případu s ohledem na konkrétní okolnosti případu[20]. Konečnou odpověď na danou otázku pak nejspíše dá až v budoucnu judikatura[21] a bude zřejmě významná zejména pro zodpovězení otázky zániku samotné nepravé rámcové smlouvy. Ve vztahu k jednotlivým realizačním smlouvám, pokud nepravá rámcová smlouva zásadně upravovala termíny konkrétních jednotlivých přeprav, jsou významné dále popsané závěry vyplývající z komentářové literatury. Při nedostatečné úpravě daných otázek v nepravé rámcové smlouvě (zejména v podobě odpovídající doložky vyšší moci nebo jiných podobných doložek) pak podle našeho názoru bude problematické zejména zodpovězení otázky, zda postupně zanikají jen závazky z jednotlivých realizačních smluv a rámcová smlouva jako celek už nikoliv, nebo zda a případně za jakých okolností a podmínek může zaniknout i samotná nepravá rámcová smlouva jako celek.

Podle závěrů komentářové literatury totiž výjimku z požadavku trvalosti překážky představují případy, kdy splnění je přímo ze smlouvy specificky vázáno jen na určitou dobu a pozdější plnění je vyloučeno (nešlo by již o splnění). Pak i překážka působící jen po tuto dobu bude zánik pro nemožnost způsobovat[22]. V zásadě nepříliš problematické by tedy z tohoto pohledu mělo být stanovení možného zániku jednotlivých realizačních smluv, kde byl jasně určený nebo určitelný termín plnění. Problematické to však bude tam, kde smlouva stanoví jen požadavek tzv. připravenosti k plnění apod., stejně jako ve vztahu k určení možností zániku celé nepravé rámcové smlouvy jako takové.

Pak u mnohých nepravých rámcových smluv může s ohledem na mezinárodní sankce nastat i situace, kdy zánik závazku z jednotlivé přepravy nastane, ale bude přinejmenším nejisté, zda zanikla celá (nepravá) rámcová smlouva.

Je třeba poukázat i na to, že pouhá vyšší nákladnost plnění nemožnost plnění nezpůsobuje. Pokud tedy nepravá rámcová smlouva upravuje např. závazek dopravce k určité připravenosti vozidel k přepravám zboží do oblastí, kam v důsledku sankcí nyní přepravy provádět nelze, ale přitom je možné dané zboží dovážet jinam, je třeba velmi pečlivě zvážit, zda se v tomto případě jedná o možnou aplikaci § 2006 občanského zákoníku.

Z pohledu možné aplikace a zániku smlouvy dle § 2006 občanského zákoníku bude dále nezbytné vždy pečlivě případ od případu posuzovat také, zda se skutečně jedná o trvalou překážku způsobující zánik smlouvy podle daného ustanovení a ne spíše o tzv. hardship dle § 1765 občanského zákoníku[23]. Adaptace smlouvy podle § 1765 občanského zákoníku má pak zásadně přednost před jejím zánikem dle § 2006 občanského zákoníku.  Výklad § 1765 OZ podle jeho bezprostředního inspirační zdroje UNIDROIT principles of international commercial contracts umožňuje navíc (dále jen „UNIDROIT „) i v určitých tzv. extrémních případech  např. i odložit plnění[24]. S ohledem na rozsah tohoto článku však blíže rozbor problematiky tzv. hardship, tedy pouhého v zásadě významného ztížení plnění smlouvy, již není jeho předmětem[25].

Odpovědnost za škodu za neplnění nepravých rámcových smluv s ohledem na mezinárodní sankce

S ohledem na zaměření tohoto příspěvku se zde nebudeme zabývat odpovědností zasílatele či dopravce za obstarání či provedení jednotlivých přeprav[26], ale zejména odpovědností za naplňování jiných povinností dle příslušné (zejména nepravé) rámcové smlouvy. Sem může spadat např. závazek dopravce k připravenosti určitých vozidel pro určité přepravy, závazek zákazníka k zadávání určitých přeprav apod.

Ve vztahu k takovýmto povinnostem lze v každém případě, jak u smluv rámcových zasílatelských, tak rámcových smluv o přepravě, doporučit zahrnout do smlouvy řádnou úpravu otázky vyšší moci a jejích následků, např. i odkazem na využití formulace ICC Force majeure clause[27].

U mezinárodních silničních přeprav mají však doložky vyšší moci ve smlouvách význam spíše jen ve vztahu k úpravě (jinak platně sjednaných) smluvních pokut, k odpovědnosti za škodu odesílatele či za škodu z nedodržení termínu nakládky či jiných povinností, které nejsou předmětem Úmluvy CMR. Jinak mohou být ve vtahu k otázkám, které upravuje zejména Úmluva CMR, neplatné právě pro rozpor s Úmluvou CMR[28].

V oblasti smluv v přepravě podléhajících českému právu ve vztahu ke smlouvě o přepravě a smlouvě zasílatelské je tedy možné odchylně od příslušné speciální zákonné úpravy smluvně upravit otázku vyšší moci jako liberačního důvodu jen v případech smluv zasílatelských v situacích, kdy se na ně nepoužije úprava odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce, popř. u silničních nákladních přeprav zejména v jiných případech než úprava odpovědnosti za škodu na zásilce a z překročení dodací lhůty[29].

V ostatních případech u smluv v oblasti přepravy je však třeba brát v úvahu zpravidla kogentní úpravu principů odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce, z překročení dodací lhůty a liberačních důvodů obsaženou v příslušných mezinárodních úmluvách týkajících se jednotlivých druhů přeprav.[30].

Pokud pak smlouva žádnou nebo jasnou a dostatečnou či platnou úpravu otázek vyšší moci (či jinou podobnou úpravu odpovědnosti za škodu) neobsahuje, je v mezích smluv řídících se českým právem v otázkách mimo rámec odpovědnosti dopravce za zásilku a z překročení dodací lhůty[31] a mimo rámec odpovědnosti zasílatele za obstarání přepravy jako takové[32] třeba aplikovat zejména § 2913 OZ[33].

Ve vztahu k této úpravě je třeba vždy mít na paměti a dodržovat také informační povinnost osoby postižené překážkou dle § 2902 občanského zákoníku[34].

Významné je, že okolnost vyšší moci jako liberační důvod dle § 2913 odst. 2 občanského zákoníku má v zásadě dopad jen na náhradu škody a dle § 1970 občanského zákoníku na povinnost platit z ní úroky z prodlení. Nemá však již bez dalšího dopady na povinnost platit smluvní pokutu, možnost odstoupit od smlouvy pro prodlení s plněním povinnosti v důsledku vyšší moci či jinou možnost ukončení smlouvy.

Poukazováno je i na skutečnost, že ustanovení zbavující smluvní stranu její odpovědnosti je třeba v pochybnostech vykládat vždy restriktivně, neboť jsou výjimkou z obecné zásady, že smlouvy se dodržují[35].

Válka a i dopady souvisejících mezinárodních sankcí tedy mohou být zprošťujícím důvodem pro odpovědnost dopravce či zasílatele – záleží vždy ale na jednotlivých okolnostech konkrétního případu.

Závěrem

Je zřejmé, že dopravci i zasílatelé jsou zejména povinni řádně platné mezinárodní sankce monitorovat a přiměřeně způsobem odpovídajícím zejména § 10 Zákona č. 69/2006 Sb jejich plnění prověřovat. Zjistí-li takovým postupem, že by prováděná či obstarávaná přeprava mohla sankce porušovat, je třeba takové podezření oznámit Finančně analytickému úřadu.

Pokud jim pak válka samotná nebo mezinárodní sankce s ní související buď zcela znemožní, nebo zásadně ztíží plnění přepravní či zasílatelské smlouvy, je na místě zvážit, zda nejsou dány důvody zániku smlouvy, případně důvody pro změnu smlouvy pro tzv. zásadní změnu okolností, stejně jako pečlivě zvážit otázku případného zproštění odpovědnosti za neplnění smlouvy z takového důvodu.

JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S.,
advokátka
Associate Partner

Mgr. Monika Gardlíková,
advokátka

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 710

E-mail: alice.bartkova@roedl.com
E-mail: monika.gardlikova@roedl.com

* Článek vychází z právní úpravy k datu 27. 6. 2022.

[1] Finanční analytický úřad. Sankce proti Rusku a Bělorusku. Finanční analytický úřad [online]. Praha: Finanční analytický úřad, ©2022, [vid. 2022-06-27]. Dostupné z: https://www.financnianalytickyurad.cz/sankce-proti-rusku, k dispozici >>> zde.

[2] S určitými výjimkami (například pro zemědělské nebo potravinářské produkty a humanitární pomoc).

[3] Z toho zákazu je pak možné udělit výjimku, například pokud jde o silniční přepravu farmaceutických, zemědělských  a potravinářských produktů, případně výjimku pro humanitární účely.

[4] Finanční analytický úřad. Sankce proti Rusku a Bělorusku. Finanční analytický úřad [online]. Praha: Finanční analytický úřad, ©2022, [vid. 2022-06-27]. Dostupné z: https://www.financnianalytickyurad.cz/sankce-proti-rusku, k dispozici >>> zde.

[5] Blíže viz Gardlíková, Monika. 2022. K vybraným aspektům uplatňování mezinárodních sankcí, přijatých v souvislosti s ruskou agresí na území Ukrajiny, v České republice. www.epravo.cz. [Online] 17. června 2022. Dostupné na www, k dispozici >>> zde.

[6] Tamtéž.

[7] Tzv. mezinárodní sankce, resp. omezující opatření jsou sice v rámci jejich (shora uvedené) právní úpravy omezeny na určitou dobu. Nicméně, taková doba je zpravidla postupně dále prodlužována a lze jen stěží odhadnout, po jak dlouhou dobu bude ještě dále prodlužována.

[8] Zejména s ohledem na shora uvedené veřejnoprávní sankce totiž nelze v zásadě odpovědnost za dodržování sankcí tzv. smluvně přenést na odesílatele.

[9] Tedy nejen odesílatel, příjemce nýbrž i přepravce včetně posledního koncového konkrétního odběratele.

[10] Vhodné je např. znát a vyžádat si kód TARIC.

[11] Viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 ICdo 26/2012, ze dne 29.9.2014.

[12] Na smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti, je-li sjednána, se totiž zproštění odpovědnosti obecně neuplatní (při nepřiměřenosti smluvní pokuty či výkonu práva na uhrazení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy může mít liberace význam při moderaci či určení neplatnosti smluvní pokuty). Je tedy dobré ve smlouvě zvážit i smluvní úpravu dopadu vyšší moci či (ne)odpovědnosti za škodu výslovně také do (ne)placení smluvních pokut.

[13] Blíže viz >>> zde.

[14] Podle § 2006 občanského zákoníku:

Stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době. Nemožnost plnění prokazuje dlužník.

Podle § 2008 občanského zákoníku:

Neoznámí-li dlužník věřiteli, že se splnění dluhu stalo nemožným, bez zbytečného odkladu poté, co se o tom dozvěděl nebo dozvědět musel, nahradí věřiteli škodu vzniklou tím, že věřitel nebyl o nemožnosti plnění včas vyrozuměn.

[15]Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1219 – 1230.

[16] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1219 – 1230.

[17] Viz § 2913 odst. 2, věta druhá obč. zák,: Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

[18] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1219 – 1230.

[19] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1219 – 1230.

[20] Tzv. mezinárodní sankce, resp. omezující opatření jsou sice v rámci jejich (shora uvedené) právní úpravy omezeny na určitou dobu. Nicméně, taková doba je zpravidla postupně dále prodlužována a lze jen stěží odhadnout, po jak dlouhou dobu bude ještě dále prodlužována.

[21] V tomto směru např. německý Spolkový soudní dvůr (BGH) ve svém rozhodnutí sp.zn. VII 318/20 ze dne 10.12.1920 zásadně dovodil, že válka představuje vždy trvalou překážku plnění. Je pak otázkou zda takovéto závěry budoucí judikatura vztáhne i na překážky plnění v důsledku mezinárodních sankcí a nikoliv (pouze) války jako takové samotné.

[22] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1219 – 1230.

[23] Podle § 1765 občanského zákoníku platí: Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila plnění. Aplikace tohoto ustanovení bývá v praxi často zvažována mj. v případech tzv. raketového růstu cen pohonných hmot, případně cen za pronájem kontejnerů apod. Odpověď však nebývá jednoznačná, byť jeho aplikaci, podle konkrétních okolností případu, nelze v takových situacích ani vždy zcela vyloučit.

[24] Viz čl. 6.2.3 odst 2. UNIDROIT: The request for renegotiation does not in itself entitle the disadvantaged party to withhold performance.  Je tedy zřejmé, že UNIDROIT jako bezprostřední inspirační zdroj se zde poněkud odchyluje v zásadě spíše od jeho nepříliš zdařilého překladu v § 1756 odst. 1, věta poslední občanského zákoníku a bude tedy nezbytné přihlédnout při jeho výkladu i k samotnému znění UNIDROIT.

[25] V tomto směru lze odkázat v podrobnostech např. na velmi zdařilý  a podrobný výklad Filipa Melzera v jeho webináři z 13.6.2022 k problematice Změny okolností uzavření smlouvy v důsledku Covid-19 a války na Ukrajině.

[26] Ty by bylo třeba řešit v případě (realizačních) smluv o přepravě dle § 2566 a násl. obč. zák., případně v případě mezinárodních přeprav dle příslušné mezinárodní Úmluvy – jako u přepravy silniční dle čl. 17 a násl. Úmluvy CMR apod.  V případě smluv zasílatelských tam, kde nebude odchylná smluvní úprava, by dané otázky bylo třeba řešit zejména dle § 2475 obč. zák. – ledaže by zejména úprava a formulace otázek vyšší moci ve smlouvě se od této úpravy odchylovala.

[27] Blíže viz >>> zde.

[28] Blíže viz JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S., Mgr. Jan Pavlík: VLIV KORONAVIRU NA SMLUVNÍ VZTAHY SE ZVLÁŠTNÍM ZAMĚŘENÍM NA NÁJEM A PŘEPRAVU, Právní rozhledy č. 12/2020, s. 430.

[29] Blíže viz JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S., Mgr. Jan Pavlík: VLIV KORONAVIRU NA SMLUVNÍ VZTAHY SE ZVLÁŠTNÍM ZAMĚŘENÍM NA NÁJEM A PŘEPRAVU, Právní rozhledy č. 12/2020, s. 430.

[30] Blíže viz JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S., Mgr. Jan Pavlík: VLIV KORONAVIRU NA SMLUVNÍ VZTAHY SE ZVLÁŠTNÍM ZAMĚŘENÍM NA NÁJEM A PŘEPRAVU, Právní rozhledy č. 12/2020, s. 430.

[31] Viz zejména aplikace Úmluvy CMR či jiných podobných mezinárodních Úmluv v oblasti různých druhů přeprav, případně aplikace § 2566 a násl. OZ.

[32] Zde viz především § 2475 OZ: Způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná. Povinnost pojistit zásilku má zasílatel, jen bylo-li to ujednáno.

[33] Podle tohoto ustanovení platí:

(1) Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

(2) Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

[34] Dle tohoto ustanovení platí:

Kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit.

[35] Zásada pacta sunt servanda.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S., Mgr. Monika Gardlíková(Rödl & Partner)

25.08.2022

---

Dopady omezujících opatření EU uvalených na Rusko v oblasti zadávání a plnění veřejných zakázek.

Dne 8. 4. 2022 bylo přijato Nařízení Rady (EU) 2022/576, kterým se mění Nařízení Rady (EU) č. 833/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (dále jen „Nařízení č. 833/2014“). Uvedené nařízení představovalo pátý balík sankcí uvalených Evropskou Unií na Rusko v souvislosti s jeho vojenskou agresí proti Ukrajině.[1] Do Nařízení č. 833/2014 bylo tímto, mimo jiné, doplněno ustanovení článku 5k (dále jen „Čl. 5k“), které přináší významné změny do oblasti zadávání veřejných zakázek i v českém prostředí.

Přijaté nařízení je přímo použitelné a není proto potřeba provést jeho transpozici do národních předpisů. Na místě je přitom uvést, že vedle tzv. ekonomických sankcí (které reprezentuje mimo jiné právě Čl. 5k) jsou pro oblast zadávání veřejných zakázek významné rovněž tzv. individuální finanční sankce, které jsou namířeny proti konkrétním ruským a běloruským osobám uvedeným na příslušných sankčních seznamech a které spočívají ve zmrazení a zákazu zpřístupnění finančních prostředků a hospodářských zdrojů těmto osobám. V tomto článku se nicméně budeme zabývat především dopady přijatého Čl. 5k do oblasti zadávání veřejných zakázek, jenž se (za předpokladu naplnění dále stanovených podmínek) uplatní generálně, a to bez ohledu na to, zda se jedná o osobu uvedenou na sankčním seznamu či nikoliv.[2]

Z doplněného Čl. 5k odst. 1 vyplývá pro zadavatele zákaz uzavřít smlouvu na jakoukoliv nadlimitní veřejnou zakázku[3] s osobou charakterizovaným způsobem propojenou s Ruskou federací. Daný zákaz se uplatní ve vztahu k jakémukoliv ruskému státnímu příslušníkovi, fyzické či právnické osobě nebo subjektu či orgánu se sídlem v Rusku, právnické osobě, subjektu nebo orgánu, které jsou z více než 50 % přímo či nepřímo vlastněny těmito subjekty, popřípadě osobě, subjektu nebo orgánu, které jednají jménem nebo na pokyn některého z výše uvedených subjektů. Předmětný zákaz se navíc uplatní rovněž u „subdodavatelů, dodavatelů nebo subjektů, jejichž způsobilost je využívána ve smyslu směrnic o zadávání veřejných zakázek, pokud představují více než 10 % hodnoty zakázky, nebo společně s nimi.“[4] Právě posledně citovaný okruh subjektů uvedený v Čl. 5k odst. 1 však mohl vyvolávat určité interpretační potíže, zejména v tom smyslu, zda se dané ustanovení aplikuje na veškeré poddodavatele, kteří by měli plnit více než 10 % hodnoty veřejné zakázky, nebo toliko na ty poddodavatele, kteří by měli plnit stanovenou procentní hodnotu veřejné zakázky a zároveň jejichž prostřednictvím prokazuje vybraný dodavatel určitou část požadované kvalifikace (tzv. kvalifikační poddodavatelé).[5] Druhému z nastíněných výkladů by teoreticky mohla nasvědčovat intepretace slovního spojení „využití způsobilosti“, které je např. v čl. 63 odst. 1 Směrnice 2014/24/EU uplatňováno právě v kontextu prokazování kvalifikace.[6] K uvedené problematice vydala expertní skupina Ministerstva pro místní rozvoj stanovisko, které nastíněnou výkladovou otázku řeší s odkazem na metodický dokument Evropské komise. Toto stanovisko uvádí, že se charakterizovaný zákaz zadat veřejnou zakázku uplatní taktéž na „běžného“ (realizačního)[7] poddodavatele, pokud hodnota jím poskytovaného plnění představuje více než 10 % hodnoty veřejné zakázky, a nikoliv tedy pouze na osoby, prostřednictvím kterých byla dodavatelem prokazována kvalifikace.[8]

Stanovení závěru, zda se na účastníka (potažmo na jeho poddodavatele), vztahuje zákaz zadání veřejné zakázky však pro zadavatele může být relativně komplikovaný úkol. Stanovisko expertní skupiny MMR v dané souvislosti uvádí, že by se mělo obdobně uplatnit ust. § 39 odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), a zadavatel by měl tudíž při tomto posouzení vycházet zejména z informací uvedených v evidenci skutečných majitelů či dokladů prokazujících základní způsobilost.[9] Tyto podklady však nemusí být (zejména v souvislosti s uplatňováním sankcí vůči poddodavatelům účastníka) vždy zcela dostačující. Další možnost, jak ověřit, zda se na účastníka omezující opatření ne/uplatní, může představovat určitá forma čestného prohlášení dodavatele, který by  již při podání nabídky prohlásil, že mu není známo, že by se na něj nebo jeho poddodavatele předmětné sankce vztahovaly; popřípadě lze přímo i do obchodních podmínek veřejné zakázky začlenit povinnost dodavatele informovat zadavatele o skutečnosti, že se na jeho osobu, popř. na jeho poddodavatele, sankce aplikují.[10] V případě pochybností by si přitom zadavatelé měli od dodavatelů vyžádat další informace či dokumenty.[11]

V případě, že se na účastníka zadávacího řízení vztahuje Čl. 5k, nesmí zadavatel s daným účastníkem uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku. Nařízení č. 833/2014 však již neurčuje, jak má být s účastníkem, na kterého se tyto ekonomické sankce vztahují, v rámci zadávacího řízení dále naloženo. Stanovisko expertní skupiny MMR v dané souvislosti uvádí, že zadavatel je oprávněn postupovat například tak, že nabídka takového účastníka nebude vůbec zahrnuta do hodnocení nabídek, popřípadě bude zahrnuta do hodnocení, avšak nebude vybrána jako ekonomicky nejvýhodnější. Jinou variantu postupu zadavatele dle daného stanoviska představuje vyloučení daného účastníka ze zadávacího řízení. V dané souvislosti je však na místě upozornit, že ust. § 48 ZZVZ vymezuje důvody pro vyloučení účastníka taxativním způsobem; případné vyloučení účastníka ze zadávacího řízení by mělo proto být provedeno přímo na základě ust. Čl. 5k odst. 1.[12] Nově doplněné Nařízení č. 833/2014 tak nepřímo a de facto rozšiřuje zákonné důvody pro vyloučení účastníka ze zadávacího řízení.

Mimo shora komentovaný zákaz uzavírání smluv na plnění veřejných zakázek se dále předmětné ustanovení Čl. 5k uplatní na plnění zakázek, které jsou již plněny subjekty vymezeným způsobem spojenými s Ruskem. Nabízí se proto relevantní otázka, zda z Nařízení č. 833/2014 nevyplývá pro zadavatele povinnost provést určitou revizi aktuálně plněných veřejných zakázek (již „zasmluvněných“ veřejných zakázek), na které se dané nařízení vztahuje, a to za účelem ověření, zda není v případě některých z nich nutné nepokračovat v jejich dalším plnění. Je však na místě poznamenat, že ve vztahu ke smlouvám uzavřeným před 9. 4. 2022 byla stanovena odložená účinnost, jelikož dle ust. Čl. 5k odst. 4 se charakterizované zákazy nevztahují do 10. 10. 2022 na plnění smluv uzavřených před 9. 4. 2022. Vymezené přechodné období tak může být ze strany zadavatelů využito právě k ověření, zda se na již uzavřenou smlouvu neuplatní Čl. 5k. Stanovisko expertní skupiny MMR označuje preventivní posouzení dopadu přijatých sankcí na již uzavřené smlouvy za vhodné, avšak současně uvádí, že konkrétní rozsah či obsah takového ověření není právními přepisy stanoven; za porušení EU sankcí nelze přitom považovat neprovedení preventivních opatření, ale až porušení příslušných sankcí (tj. pokračování v plnění takové smlouvy). V případě, že by byly předpoklady pro zákaz dalšího plnění veřejné zakázky ve smyslu Čl. 5k odst. 1 v konkrétním případě naplněny, smlouva by musela být ukončena, přičemž závazek mezi zadavatelem a dodavatelem by zanikl na základě následné nemožnosti plnění ve smyslu ust. § 2006 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.[13] Jak totiž v dané souvislosti uvádí komentářová literatura: „Dluh je „nesplnitelný“ též tehdy, stane-li se právně nedovoleným. Změna právních předpisů, které plnění dluhu zakáží, způsobí tedy zánik pro nemožnost plnění stejně, jako by šlo o nemožnost fyzickou.[14] Stanovisko expertní skupiny MMR rovněž uvádí, že v případě smluv, v rámci kterých již byly finanční prostředky ze strany zadavatele poskytnuty v plné výši a u kterých dochází toliko k plnění ze strany dodavatele, by pokračování v plnění smlouvy ze strany dodavatele nemělo být pokládáno za porušení sankcí, neboť by tímto docházelo naopak ke zvýhodnění dodavatele a zadavatel by byl neposkytnutím plnění poškozen.[15]

Za porušení omezujících opatření hrozí až několikamiliónové milionové pokuty[16]; v krajních případech by mohla být naplněna i skutková podstata trestného činu porušení mezinárodních sankcí dle ust. § 410 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.[17] Výše charakterizované zákazy se však neuplatní zcela bezvýjimečně. Z ust. Čl. 5k odst. 2 totiž vyplývá, že příslušné orgány mohou povolit zadání a další plnění veřejných zakázek zaměřených na stanovené činnosti (např. nákup, dovoz a přeprava zemního plynu a ropy), přičemž o každém takovém povolení je dotčený členský stát povinen informovat ostatní členské státy a Komisi do dvou týdnu od jeho udělení.[18]

Doplněné ustanovení Čl. 5k přímo použitelného nařízení EU zakazuje uzavřít nebo dále plnit smlouvu na nadlimitní veřejnou zakázku osobou stanoveným způsobem propojenou s Ruskou federaci. K posouzení naplnění podmínek pro uplatnění charakterizovaných sankcí mohou zadavatelé využít dokumentů předložených v nabídce.  Dále lze jako určitý doplňující prvek zvážit začlenění relevantního vzorového čestného prohlášení do zadávacích podmínek či vhodné promítnutí odpovídajícího závazku dodavatele do obchodních podmínek veřejné zakázky. S ohledem na předběžnou opatrnost lze považovat za vhodné, aby ze strany zadavatelů bylo ověřeno, zda se na smlouvy uzavřené před 9. dubnem 2022 neuplatní po uplynutí přechodného období, tj. od 10. 10. 2022, zákaz jejich dalšího plnění pro naplnění podmínek dle Čl. 5k. Nově přijatá omezující opatření mají s ohledem na uvedené značný dopad do oblasti zadávání a plnění veřejných zakázek a zadavatelé by tudíž k nové právní úpravě měli přistupovat obezřetně. Za porušení omezujících opatření hrozí až několikamiliónové pokuty, přičemž v krajních případech by mohla být uplatněna též trestněprávní odpovědnost.

JUDr. Hana Randýsková

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Jugoslávská 620/29

120 00 Praha 2

Tel.: +420 222 866 555

Fax:  +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Viz COUNCIL OF THE EU. EU adopts fifth round of sanctions against Russia over its military aggression against Ukraine [online]. 8. 4. 2022. Dostupné >>> zde.

[2] EXPERTNÍ SKUPINA MMR. Dopad mezinárodních sankcí proti Rusku a Bělorusku do oblasti veřejných zakázek [online]. 19. 5. 2022. Dostupné >>>zde. Pozn. odkazované stanovisko expertní skupiny MMR představuje hlavní pramen tohoto článku (dále též jen „Stanovisko expertní skupiny MMR“).

[3] Jakož i veřejnou zakázku nebo koncesní smlouvu spadající do působnosti čl. 10 odst. 1, 3, odst. 6 písm. a) až e), odst. 8, 9 a 10, čl. 11, 12, 13 a 14 Směrnice 2014/23/EU, čl. 7a 8, čl. 10 písm. b) až f) a písm. h) až j) Směrnice 2014/24/EU, čl. 18, čl. 21 písm. b) až e) a písm. g až i), čl. 29 a 30 Směrnice 2014/25/EU a čl. 13 písm. a) až d), f) až h) a j) Směrnice 2009/81/EC.

[4] Ust. Čl. 5k odst. 1 písm. c).

[5] Viz též ŠEBESTA, Milan, NOVOTNÝ, Petr, MACHUREK, Tomáš, DVOŘÁK, David a kol. § 83 [Prokázání kvalifikace prostřednictvím jiných osob]. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 653–658.

[6] „(…) Má-li hospodářský subjekt v úmyslu využít způsobilosti jiných subjektů, prokáže veřejnému zadavateli, že bude disponovat nezbytnými zdroji, například tím, že předloží závazek těchto subjektů učiněný za tímto účelem. (…) Pokud hospodářský subjekt využívá způsobilosti jiných subjektů v souvislosti s kritérii, která se týkají ekonomické a finanční situace, může veřejný zadavatel požadovat, aby hospodářský subjekt a uvedené subjekty nesly společnou odpovědnost za plnění veřejné zakázky.“

[7] Viz též ŠEBESTA, Milan, NOVOTNÝ, Petr, MACHUREK, Tomáš, DVOŘÁK, David a kol. § 83 [Prokázání kvalifikace prostřednictvím jiných osob]. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 653–654.

[8] Stanovisko expertní skupiny MMR.

[9] Ibid.

[10] Ibid.

[11] Viz též PUBLIC PROCUREMENT FREQUENTLY ASKED QUESTIONS – AS OF 2 JUNE 2022 [online]. Dostupné >>> zde. – str. 5. Pozn. daný dokument obsahuje rovněž vzorové čestné prohlášení dodavatele.

[12] Stanovisko expertní skupiny MMR.

[13] Ibid.

[14] ŠILHÁN, Josef. § 2006 [Pojem následné nemožnosti plnění]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1223, marg. č. 22.

[15] Stanovisko expertní skupiny MMR.

[16]  Ust. § 18 odst. 3 a 4 zákona č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, ve znění pozdějších předpisů.

[17] Stanovisko expertní skupiny MMR.

[18] Ust. Čl. 5k odst. 3.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Hana Randýsková (MT Legal)

30.08.2022

---

Postup získání zaměstnání občanů Ukrajiny přicházejících do České republiky – aktualizováno.

Zájem ukrajinských občanů o zaměstnání, kteří přicházejí do České republiky v důsledku ruské válečné agrese, neopadá a dále se vyvíjí i právní úprava a regulace souvisejících otázek. V tomto článku Vám přinášíme přehled, jak je možné pro ukrajinské občany získat zaměstnání.

Příjezd občanů Ukrajiny do České republiky

Obecně platí, že občané Ukrajiny mohou na základě svých biometrických pasů překračovat státní hranice ČR bez nutnosti vyřízení vstupního víza (bezvízový styk). Občané Ukrajiny, kteří přijíždějí na území ČR v rámci bezvízového styku, případně, jejichž krátkodobé vízum končí (v rámci 14 dnů), mají možnost si zažádat o speciální dlouhodobé vízum.

Uprchlíci z Ukrajiny mohou do České republiky vstoupit na základě bezvízového styku, který jim umožňuje v České republice pobývat po dobu 90 dní. Na dobu bezvízového pobytu je důležité, aby si ukrajinští občané sjednali cestovní zdravotní pojištění. Zároveň mají v případě ubytování v soukromí povinnost zaregistrovat se na Policii ČR, a to do 30 dnů (došlo k prodloužení) ode dne vstupu na území. Pokud se nejedná o ubytování v soukromí, tuto registraci vyřizuje ubytovatel.

Dále mohou přicestovat ukrajinští občané na základě krátkodobého víza či se mohou vrátit občané, kteří mají v České republice dlouhodobý pobyt.

Pokud by nastala situace blízkého konce platnosti krátkodobého víza bez možnosti prodloužení a odcestování, mohou se ukrajinští občané ve čtrnácti dnech před skončením platnosti krátkodobého víza dostavit na pracoviště odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, kde jim bude vydáno speciální dlouhodobé vízum. Prodloužení dlouhodobého pobytu se řeší standardní cestou.

Od 25. 2. 2022 Ministerstvo zdravotnictví ČR zrušilo povinnost pro občany Ukrajiny přijíždějící do ČR cestou z Ukrajiny, vyplňovat příjezdový formulář a mít negativní PCR či očkovací certifikát.

Více informací, otázky a odpovědi, kontakty a další informace na speciální webové stránce Ministerstva vnitra ČR.

Dočasná ochrana

Na základě Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022 byl v České republice přijat soubor zákonů tzv. Lex Ukrajina, který s účinností od 21. 3. 2022 zavádí dočasnou ochranu pro ukrajinské občany, a to aktuálně do 31. 3. 2023. Lhůta pro vyřízení žádosti je 60 dnů.

Žádost o dočasnou ochranu nahradila speciální vízum a její udělování probíhá stejným způsobem jako proces žádosti o speciální vízum. Osoby, kterým již bylo speciální dlouhodobé vízum uděleno, budou automaticky převedeny do systému dočasné ochrany.

Režimu dočasné ochrany a s tím souvisejícími právy a podporami mohou dosáhnout pouze ti ukrajinští občané, kteří zároveň nejsou občany jiného členského státu EU.

K výkonu práce na území ČR musí mít ukrajinští občané vyřízenu právě výše uvedenou dočasnou ochranu. O tu je nutné požádat osobně na některém z pracovišť Ministerstva vnitra ČR – přehled zde nebo na pracovišti Policie ČR.

Lze žádat v Krajských asistenčních centrech pomoci Ukrajině. Jejich seznam zde: https://www.mvcr.cz/clanek/seznam-krajskych-asistencnich-center-pomoci-ukrajine.aspx.

Pro kladné vyřízení žádosti je nutné splnit podmínky dočasné ochrany a předložit následující:

• vyplněnou žádost o dočasnou ochranu, dostupná zde,
• platný cestovní pas,
• fotografii ve formátu 45 x 35 mm.

Žadatelé o dočasnou ochranu, kteří nebudou mít bydlení zprostředkováno krajským asistenčním centrem, budou muset nově prokázat zajištění ubytování.

V případě udělení dočasné ochrany dojde automaticky k zařazení do veřejného zdravotního pojištění (aktuálně na dobu 150 dní) a je možné žádat na Úřadu práce o mimořádnou okamžitou pomoc na pořízení základních potřeb pro začátek života v České republice, a to ve výši 5.000,- Kč. Uvedenou podporu je pak možné ještě pobírat dalších pět (5) měsíců, pokud osoba prokáže, že pomoc v hmotné nouzi potřebuje (těmi nebudou ti se zajištěným bezplatným ubytováním, stravou a základními hygienickými prostředky).

Všichni držitelé dočasné ochrany jsou pro účely zaměstnanosti považováni za cizince s povoleným trvalým pobytem a získávají volný přístup na trh práce a mohou vstupovat do evidence uchazečů o zaměstnání.

Ohlášení volného pracovního místa u Úřadu práce ČR a postup zaměstnavatele

Zaměstnavatelé, kteří mají zájem zaměstnat cizí státní příslušníky mohou ohlásit volné pracovní místo na krajské pobočce Úřadu práce ČR podle místa výkonu práce a současně vyjádřit zájem zaměstnat cizince na základě povolení k zaměstnání. V tuto chvíli to však není nezbytně nutné.

Volné pracovní místo mohou zaměstnavatelé ohlásit prostřednictvím formuláře dostupného zde.

S ohledem na zaměstnávání ukrajinských občanů se speciálním vízem se neuplatní test trhu práce a volné pracovní pozice je možné obsazovat okamžitě.

Nalezení pracovního místa a uzavření pracovní smlouvy se zaměstnavatelem

Volné pracovní místo je možné najít přímým navázáním kontaktu se zaměstnavatelem, na doporučení či například prostřednictvím databáze Úřadu práce ČR (https://www.uradprace.cz/web/cz/volna-mista-v-cr) nebo na portálu jobs.cz (https://www.jobs.cz/prace/?suitable-for=ukraine_refugees).

Ukrajinští občané, jimž bylo uděleno speciální vízum nebo dočasná ochrana, mohou vstupovat do evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce ČR.

Povolení k zaměstnání již není třeba

Po kladném vyřízení žádosti o dlouhodobé vízum nebo po udělení dočasné ochrany již není nutné s účinností od 21. 3. 2022 žádat o pracovní povolení, protože cizinci s dočasnou ochranou jsou považování za cizince s uděleným trvalým pobytem na území ČR.

Postup zaměstnavatele po získání zaměstnance (informování a evidence)

Zaměstnavatel nejpozději v den nástupu do zaměstnání musí dle ustanovení § 87 zákona o zaměstnanosti informovat příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce ČR o této skutečnosti dle stávajících pravidel – formulář zde.

Každý zaměstnavatel má povinnost vést evidenci cizinců, které zaměstnává v rozsahu dle ustanovení § 102 zákona o zaměstnanosti.

Práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců

Zaměstnavatelé musí při zaměstnávání ukrajinských občanů dodržovat stejná pravidla zákoníku práce a zákona o zaměstnanosti jako u ostatních zaměstnanců, mimo jiné spravedlivé a rovné zacházení, bezpečné pracovní podmínky, písemnou formu pracovní smlouvy, garantovanou minimální mzdu, placení zdravotního a sociálního pojištění zaměstnavatelem, placenou dovolenou a nemocenskou.

Mezi povinnosti zaměstnanců patří, opět bez zvláštní odlišností, zejména (i) řádně pracovat a plnit pokyny nadřízených, (ii) dodržovat veškeré pracovní předpisy a (iii) nejednat v rozporu se zájmy zaměstnavatele.

Mezinárodní ochrana

Na základě zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, mají ukrajinští občané také možnost požádat o udělení azylu či tzv. doplňkové ochrany pro důvodné obavy z nebezpečí vážné újmy, která by hrozila při návratu do domovské země.

Řízení o mezinárodní ochraně může dosahovat délky až 18 měsíců. Zároveň, pokud cizinec řádně požádá o udělení doplňkové nebo mezinárodní ochrany, nemůže být po dobu prvních 6 měsíců legálně zaměstnán.

Novým zákonem se nicméně všechna řízení o udělení mezinárodní ochrany pozastavují po dobu platnosti speciálního dlouhodobého víza. Na takovou osobu se pak nehledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu a nevztahují se na něj z toho plynoucí omezení.

V případě jakýchkoli dotazů týkajících se této problematiky se na nás neváhejte obrátit.

Mgr. Jakub Málek,
managing partner

Kateřina Roučková,
právní asistentka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.:      +420 227 629 700
E-mail:   info@plegal.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Jakub Málek, Kateřina Roučková (PEYTON)

18.07.2022

---

Směrnice EU a její dopady na současnou podobu pracovního práva.

Dne 1. srpna 2022 uplynula České republice lhůta pro začlenění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii (dále jen „Směrnice“) do českého právního řádu.[1] Hlavním cílem této Směrnice je zlepšení pracovních podmínek pracovníků tím, že dojde k větší transparentnosti a předvídatelnosti zaměstnání. Směrnice si rovněž klade za cíl zajistit větší přizpůsobivost trhu práce novým trendům v oblasti zaměstnávání.[2] Jakým způsobem chce těchto cílů Směrnice dosáhnout a jaký bude dopad na současnou podobu pracovního práva, shrnu v následujících odstavcích tohoto článku.

Řada zaměstnavatelů již při samotném projednávání a následném přijetí Směrnice neskrývala obavy z její podoby. Konečné znění Směrnice nakonec neobsahuje jednotnou definici pojmu „pracovník“, ale zaměstnavatelé se i tak obávají novinek, které Směrnice přináší do oblasti tzv. atypických pracovních poměrů.

Působnost Směrnice:

Působnost Směrnice je vymezena relativně široce, když stanovuje v rámci Evropské unie minimální práva pro všechny pracovníky, kteří uzavřeli pracovní smlouvu nebo jsou v pracovněprávním vztahu vymezeném právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v každém z členských států. Explicitně Směrnice stanovuje, že působnost Směrnice je třeba vykládat i s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora.[3]

Právě explicitně stanovená povinnost vykládat působnost Směrnice s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora má za následek, že i podle preambule Směrnice působí Směrnice rovněž na osoby vykonávající občasnou práci, pracovníky platforem, stážisty, pracovníky s nepředvídatelným pracovním režimem a další.[4] Hlavními důvody, které vedly k úpravě minimálních práv i pro tyto skupiny pracovníků, jsou výrazný nárust atypických pracovních pozic na pracovním trhu v rámci jednotlivých členských států a snaha o vytvoření spravedlivější hospodářské soutěže v rámci EU, kde nebude docházet ke zneužívání mezer v právních předpisech.

Na tomto místě je však nutné podotknout, že jednotlivým členským státům je ponechána možnost rozhodnout, zda se povinnosti stanovené Směrnicí neuplatní na pracovníky, jejichž předem určená a skutečně odpracovaná pracovní doba se rovná v průměru nejvýše 3 hodinám týdně během referenčního období čtyř po sobě jdoucích týdnů. Směrnice dále stanoví, že do průměru těchto 3 hodin se počítá doba odpracována pro všechny zaměstnavatele tvořící tentýž podnik, skupinu nebo subjekt nebo pro všechny zaměstnavatele patřící k témuž podniku, skupině nebo subjektu.[5]

Dopady Směrnice na současnou podobu pracovního práva:

Směrnice dopadne na následující otázky:

• Minimální předvídatelnost práce

Největší dopady na podobu českého pracovního práva bude mít bezesporu zavedení nového institutu „minimální předvídatelnosti práce“. Změny lze očekávat především v oblasti právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (DPP a DPČ) – tedy u pracovníků, jejichž pracovní režim je zcela nebo převážně nepředvídatelný.

Nově totiž bude možné, aby zaměstnavatel požadoval po pracovníkovi výkon práce pouze v předem určených referenčních hodinách a dnech a pouze pokud byl pracovník svým zaměstnavatelem předem o pracovním úkolu v přiměřené lhůtě pro oznámení informován. Jinými slovy bude nutné, aby byla tzv. „dohodářům“ dopředu rozvrhována práce a o případných změnách rozvrhu práce byli včas informováni. Pro případy, kdy dojde ke zrušení již přiděleného pracovního úkolu zaměstnavatelem, bude mít pracovník, kterému byl přidělený pracovní úkol zrušen, nárok na náhradu.[6]

Vzhledem k tomu, že se pro české pracovní právo jedná o nový institut, lze pouze odhadovat, jaké budou jeho výsledné dopady v praxi. Nezbývá než doufat, že nás zákonodárce nenechá dlouho čekat a my se o výsledných dopadech co nevidět přesvědčíme na „vlastní kůži“.

• Délka zkušební doby

Podle Směrnice musí členské státy zajistit, aby zkušební doba vymezená podle vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí nebyla delší než 6 měsíců. Avšak výjimečně mohou členské státy stanovit delší zkušební dobu, pokud to bude vyžadovat povaha zaměstnání (např. u vedoucích nebo výkonných funkcí nebo u funkcí ve veřejné službě[7]) nebo to bude v zájmu pracovníka.[8]

Český zákonodárce nebude mít s těmito požadavky Směrnice příliš velké nesnáze, protože zákoník práce umožňuje již v současném znění nastavit zkušební dobu maximálně na dobu 3 měsíců, u vedoucích zaměstnanců pak na dobu 6 měsíců.[9]

• Přechod na jinou formu zaměstnání

Pro pracovníky, kteří ukončí zkušební dobu a pracují u téhož zaměstnavatele po dobu nejméně 6 měsíců, přináší evropská Směrnice novinku, kdy tento pracovník může požádat o formu zaměstnání s předvídatelnějšími a jistějšími pracovními podmínkami, pokud je k dispozici. Na tuto žádost pracovníka je zaměstnavatel povinen písemně zareagovat ve lhůtě 1 měsíce od obdržení žádosti.[10]

Zákoník práce bude muset tuto nově vymezenou možnost pro pracovníky obsáhnout do svého nového znění.

• Informační povinnost zaměstnavatele

Další zásadní změna, kterou implementace Směrnice do pracovního práva přinese, bude nové vymezení informační povinnosti zaměstnavatele vůči pracovníkovi.[11] Směrnice rozšiřuje informační povinnost i na právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (DPP a DPČ). Dále Směrnice rozšiřuje rozsah informační povinnosti zaměstnavatele vůči pracovníkovi; upravuje, které informace musí být pracovníkovi poskytovány již ve lhůtě 7 kalendářních dnů počínajíc prvním dnem výkonu práce; a stanovuje formu poskytování informací zaměstnavatelem na formu listinnou a elektronickou.[12]

Tyto změny si vyžádají novelizaci zákoníku práce, kdy bude nutné reagovat na rozšíření informační povinnosti vůči tzv. „dohodářům“ a aktualizovat výčet informací, které jsou zaměstnavatelem pracovníkovi poskytovány. Stejně tak bude muset český zákonodárce zareagovat na požadavek Směrnice poskytovat informace vymezené Směrnicí ve lhůtě 7 kalendářních dnů, protože v současnosti zákoník práce v § 37 stanoví lhůtu pro informování o obsahu pracovního poměru na 1 měsíc od vzniku pracovního poměru.[13]

• Souběžné zaměstnání

Směrnice stanovuje pro jednotlivé členské státy povinnost zajistit, aby zaměstnavatel nesměl pracovníkovi zakázat přijmout zaměstnání u jiných zaměstnavatelů mimo rozvrh pracovní doby stanovený dotčeným zaměstnavatelem nebo aby nedocházelo k nepřiznivému zacházení s pracovníkem z důvodu přijetí souběžného zaměstnání.[14]

České pracovní právo souběžné zaměstnání výslovně nezakazuje. Podoba zákoníku práce však i přesto může doznat změn, jelikož zákonodárcům jednotlivých členských států je ponechána možnost stanovit podmínky, za kterých lze souběžné zaměstnání zakázat z důvodu neslučitelnosti, když Směrnice stanovuje důvody nové, které dosud zákoník práce nezná, jako jsou zdraví či bezpečnost.

Závěr:

Závěrem je třeba upozornit, že pokud nebude Směrnice do právního řádu členského státu, kterým Česká republika bezesporu je, implementována včas, povede to k přímému vertikálnímu účinku Směrnice, a proto lze uvažovat o aplikaci Směrnice vůči státu a subjektům, které jsou řízené nebo kontrolované státem a plní služby veřejného zájmu, k čemuž disponují specifickými pravomocemi.[15]

V tomto smyslu bude zajímavé sledovat, zdali se u českých soudů objeví případ, kdy se bude jednotlivec vůči státu dovolávat ustanovení této dosud neprovedené Směrnice, které mělo za cíl chránit jeho zájmy. Jak plyne z judikatury Soudního dvora Evropské unie ve věci Van Duyn proti Home Office, je takové počínání možné, pokud má směrnice svá ustanovení bezpodmínečně, dostatečně jasně a přesně vymezena.[16]

Přestože předmětná Směrnice do českého právního řádu dosud implementována nebyla, je již nyní zcela zřejmé, že způsobí mnohé změny v oblasti pracovního práva, protože dne 12. září byl publikován návrh novely zákoníku práce včetně důvodové zprávy reagující na tuto Směrnici a ve stejný den byl návrh odeslán do připomínkového řízení. [17] Připomínkové řízení má trvat do 11. října, a tak až nadcházející měsíce ukážou finální podobu novely zákoníku práce, která bude na evropskou Směrnici reagovat, ale bohužel se zpožděním.

Martin Pešl

Weinhold Legal, v.o.s. advokátní kancelář

Florentinum
Na Florenci 15
110 00 Praha 1

Tel.:       +420 225 385 333
Fax:       +420 225 385 444
e-mail:    wl@weinholdlegal.com

 

[1] Čl. 21 Směrnice

[2] Čl. 1 odst. 1 Směrnice

[3] Čl. 1 odst. 2 Směrnice

[4] Odst. 8 Preambule Směrnice

[5] Čl 1 odst. 3 Směrnice

[6] Čl. 10 Směrnice

[7] Odst. 28 Preambule Směrnice

[8] Čl. 8 Směrnice

[9] § 35 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce

[10] Čl. 12 Směrnice

[11] Články 3 až 5 Směrnice

[12] Vždy však bude nutné, aby se jednalo o průkaznou formu pro případné doložení, že byla informační povinnost zaměstnavatelem řádně splněna.

[13] § 37 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce

[14] Čl. 9 odst. 1 Směrnice

[15] Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1990, ve věci A. Foster a další v. British Gas plc., C-188/89

[16] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. prosince 1974, ve věci Yvonne van Duyn v. Home Office, C 41/74

[17] K dispozici v systému VeKLEP (eKLEP pro veřejnost) >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Martin Pešl (Weinhold Legal)

30.09.2022