EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

9. 1. 2023

Novelizace úpravy v oblasti práva ochrany spotřebitele.

Nový stavební zákon – připomínky k návrhu nové soustavy stavebních úřadů a organizačním hrozbám reformy.

Reklama na LCD monitorech a daňová kontrola.

Rozhodnutí o nerozdělení zisku pohledem judikatury Nejvyššího soudu ČR.

Ručení člena statutárního orgánu při porušení péče řádného hospodáře.

Změny v ochraně malých a středních podnikatelů.

Novelizace úpravy v oblasti práva ochrany spotřebitele.

Na úrovni Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) vznikl předpis, který předpokládá novelu zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a také změny v oblasti úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Vládou schválená předloha do českého práva implementuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU).

Nová úprava by měla řešit například konkrétní možnosti řešení pro oběti nekalých obchodních praktik nebo zavedení preventivních kontrol takzvaných formulářových smluv. V novele občanského zákoníku by pak měly být napraveny nesprávně převedené formulace evropských předpisů. Novela je vedena jako sněmovní tisk č. 213/0, jehož první čtení proběhlo dne 15. června 2022 na 25. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a lze očekávat jeho brzké přijetí v následujících měsících. Novela má za cíl jednak napravit zjištěné nedostatky v transpozici starších unijních směrnic a také transponovat 3 „nové“ unijní směrnice, a to 2019/2161 (tzv. modernizační směrnice „omnibus“), 2019/770 (směrnice o digitálním obsahu) a 2019/771 (směrnice o prodeji zboží).

Novela obsahuje řadu významných změn v oblasti práva ochrany spotřebitele, z nichž ty klíčové jsou představeny v dalších řádcích.

Transparentnější slevy

Prodejci budou muset nově při poskytování slev zveřejňovat nejnižší cenu, za kterou zboží nabízeli v posledních 30 dnech. Tato povinnost pomůže k odstranění umělého navyšování cen před slevou, což je dnes na trhu poměrně častá nepoctivá obchodní praktika, ke které se uchyluje mnoho prodejců. Konkrétně nové ustanovení § 12a zákona o ochraně spotřebitele stanoví, že informace o slevě z ceny obsahuje údaj o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával:

v době 30 dnů před poskytnutím slevy,
od okamžiku, kdy začal výrobek nabízet a prodávat, do okamžiku poskytnutí slevy, pokud je výrobek v prodeji dobu kratší než 30 dnů, nebo
v době 30 dnů před prvním poskytnutím slevy, zvyšuje-li prodávající slevu z ceny postupně.

Pro úplnost se stanoví, že toto ustanovení se nicméně nepoužije u výrobků podléhajících rychlé zkáze nebo u výrobků s krátkou dobou spotřeby, další výjimky nejsou novelou předpokládány.

Falešné spotřebitelské recenze

V případě recenzí bude zakázáno zveřejňovat falešné nebo zkreslené recenze a prodejci budou povinni ověřovat, že hodnocení udělili skutečně lidé, kteří si výrobek zakoupili nebo ho užili. Zveřejňování falešných recenzí se pak podle novely stane nekalou obchodní praktikou identicky jako tvrzení, že recenze pochází od zákazníků, kteří výrobek zakoupili, aniž by prodávající toto tvrzení jakkoli ověřoval nebo zjistil, že je pravdivé.

Změna u nákupů (uzavírání smluv) po telefonu

Podnikatel bude muset zaslat nabídku v textové podobě, teprve po jejím potvrzení bude platná. Zakotvena by měla být také ustanovení, která stanoví, že pokud spotřebitel odstoupí od smlouvy o hlavním závazku, automaticky se bez sankcí zruší i vedlejší smlouva. Zde se jedná o úpravu spotřebitelského práva nad rámec uvedených unijních směrnic a požadavků Evropské unie.

Podomní prodejci (uzavírání smlouvy bez předem sjednané návštěvy a během organizované prodejní akce)

Změny jsou navržené také v oblasti nechvalně proslulého podomního prodeje. Při uzavírání smlouvy u spotřebitele v domácnosti bez předem sjednané schůzky, stejně jako při organizované prodejní akci by se nově měla prodloužit lhůta pro odstoupení od smlouvy ze současných 14 dnů na 30 dnů od kupní smlouvy. Obecně pak při prodeji výrobků nebo poskytování služeb mimo ohlášenou provozovnu bude prodávající povinen k podání informací o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění. Dále pak bude prodávající povinen uvést či poskytnout v písemné formě i název nebo jméno a adresu prodávajícího, u něhož může případně spotřebitel po ukončení takového prodeje výrobků nebo poskytování služeb uplatnit své právo na reklamaci.

Nové informační povinnosti pro online tržiště

Novelizovaný předpis také zavádí nové informační povinnosti pro on-line tržiště (internetový „marketplace“). Spotřebitelé budou vždy informováni o tom, s kým uzavírají smlouvu nebo na základě jakých parametrů jsou řazeny nabídky v případě vyhledávání. Za nekalou obchodní praktiku pak bude považováno jednání, kdy poskytovatel on-line tržiště umístí na přední pozice seznamu výsledků vyhledávání produkt, který tam umístil za úplatu, a zákazníka na placenou reklamu neupozorní.

Zjednání nápravy

Novelizovaný paragraf § 5d zákona o ochraně spotřebitele stanoví, že spotřebitel, jehož právo bylo dotčeno nekalou obchodní praktikou, může vedle nároků, které mu standardně plynou z občanského zákoníku (posouzení platnosti právního jednání, jednání v omylu, nárok na vydání bezdůvodného obohacení, náhrada újmy aj.) také:

odstoupit od smlouvy ve lhůtě 90 dnů ode dne uzavření smlouvy, nebo
požadovat přiměřené snížení ceny v rozsahu odpovídajícím povaze a závažnosti nekalé obchodní praktiky.

Tato úprava má představovat jednodušší způsob, jak mohou spotřebitelé závazky z takovýchto smluv ukončit. Stávající právní úprava s použitím nekalých obchodních praktik nespojuje žádnou zvláštní soukromoprávní sankci týkající se uzavřené smlouvy.

Preventivní kontroly u formulářových smluv

S přijetím nové právní úpravy bude třeba, aby podnikatelé, kteří využívají pro své smluvní vztahy se spotřebiteli formulářové smlouvy, upravili smluvní ujednání v nich obsažená. V případě porušení budou totiž vystaveni veřejnoprávní kontrole a případnému správnímu postihu, budou-li ujednání vyhodnocena příslušným orgánem dozoru [1] jako zneužívající.

Spotřebitelé v současné době nemají možnost ovlivnit znění všeobecných obchodních podmínek v takzvaných formulářových (adhezních) smlouvách, které často používají například energetické společnosti, telekomunikační operátoři apod. Bude také zavedena preventivní kontrola ze strany dozorových orgánů a bude mnohem účinnější a efektivnější než současný systém. Podnikatelům, u kterých se zjistí pochybení budou hrozit pokuty a zákaz užívání takových smluv.

Lze tak shrnout, že změny, které projednávaný návrh přináší, budou mít významný dopad na ochranu práv spotřebitelů v mnoha oblastech a bude zajímavé sledovat jeho faktickou efektivitu po jeho přijetí, ke kterému by mělo dojít co nejdříve. Nelze ovšem vyloučit další koncepční a obsahové změny návrhu, ke kterým může dojít v rámci projednávání pozměňovacích návrhů během legislativního procesu.

JUDr. Jan Metelka, LL.M.
Associate

Mgr. David Hron
Junior Associate

DLA Piper Prague LLP, organizační složka

Panská 854/2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 222 817 111
e-mail: prague@dlapiper.com

[1] Např. Česká obchodní inspekce, Energetický regulační úřad, Český telekomunikační úřad nebo Česká národní banka

JUDr. Jan Metelka, LL.M.,Mgr. David Hron (DLA Piper Prague LLP)

23.09.2022

Nový stavební zákon – připomínky k návrhu nové soustavy stavebních úřadů a organizačním hrozbám reformy.

Sněmovna v tuto chvíli projednává sněmovní tisk č. 330/0, který se týká novely nového stavebního zákona, která krom jiného řeší především podobu systému stavebních úřadů. Jakkoliv systém čisté státní správy představoval celou řadu rizik, která by nepochybně směřovala k organizačnímu kolapsu systému, zdá se, že novela nového stavebního zákona přinese v důsledku politických kompromisů problémy jiné a v podstatě podobně závažné. Autor článku navíc krom rizik systémových vnímá i celou řadu organizačních překážek a problémů, ke kterým by rád přitáhl pozornost.

V úvodu článku je třeba připomenout, že máme varování z minulosti, která je třeba vnímat. K 1.1.2018 nastal po nepromyšlené novele stávajícího stavebního zákona kolaps stavebních úřadů, který způsobil, že v mnoha oblastech ČR se závazná stanoviska orgánu územního plánování vydávala přes rok od podání žádosti a došlo k paralýze povolování staveb, což bylo následně mediálně probíráno. Krize byla způsobena nedořešením organizačních otázek při její realizaci. Byl ignorován nedostatek lidí na trhu práce. Celá řada tajemníků nebyla na tento problém připravena, selhala komunikace. Nicméně v době 2% nezaměstnanosti ministerstvo vůbec nepředvídalo možnou personální krizi.

Tvůrci novely stavebního zákona se bohužel vydávají opět do neadekvátních rizik a výše uvedená situace neslouží jako poučení do budoucna. Stát by měl přitom fungovat stabilně a předvídatelně.

Ke stávající soustavě stavebních úřadů a jejich problémech

V České republice máme soustavu 694 obecných stavebních úřadů. Tyto úřady tvoří zejména 202 úřadů obcí s rozšířenou působností. Tyto úřady vykonávají funkci dotčených orgánů v oblasti dopravy, životního prostředí, památkové péče a krizového řízení. Tyto úřady patří mezi největší s personálním i materiálním zázemím, které by měly potenciál relativně bezproblémově přejít do režimu nového stavebního zákona.

Soustavu dále tvoří 187 úřadů obcí s pověřeným obecním úřadem a 225 stavebních úřadů na obecních stavebních úřadech a 80 na městských částech statutárních měst. Tyto tři kategorie úřadů ve své většině představují nejmenší stavební úřady o 1 – 3 úředních osobách, kde je většinou výkon státní správy vykonáván na nízké úrovni.

V soustavě je zhruba 3500 zaměstnanců a průměrně vychází počet úředníka 4,8 na jeden úřad. Úkolem by mělo být rovnoměrné rozložení úředníků na jednotlivé úřady.

Zejména na stavebních úřadech obcí prvního typu a městských částech je velmi malá úspěšnost při odvolacích řízeních. Tyto malé stavební úřady není možné dostatečně personálně obsadit a v celé řadě případů se obce prvního typu svých stavebních úřadů vzdávají. Na těchto úřadech je problém s kontinuitou při personálních změnách, je zde problém se zastupitelností. A v odborných kruzích panuje shoda, že na těchto malých stavebních úřadech leckdy dochází k selhávání výkonu státní správy. Na tyto problémy měl reagovat nový stavební zákon.

Jeden úřad jedno razítko

Nový stavební zákon byl navržen na podmínky čisté státní správy. Systém povolování staveb jeden úřad – jedno razítko je možný pouze v rámci maximální integrace a při fungování informačních systémů veřejné správy ve věcech stavebního řádu.

Požadavky na novou soustavu jsou v zásadě takové, aby byla vytvořena základní kostra stavebních úřadů, kde budou v maximální míře integrované dotčené orgány, bude se jednat o mini týmy pracovníků o alespoň 4 lidech a půjde o obce, které budou schopny zajistit plynulý přechod na digitalizaci a zajistit pro tyto potřeby technické vybavení a personál pro jeho obsluhu.

Nejjednodušší řešení bylo využít systém stávajících 202 úřadů obcí s rozšířenou působností tzv. „trojkových stavebních úřadů“. Na těchto úřadech jsou umístěny dotčené orgány a jsou dosti často personálně i technicky dobře vybavené. (ale i to není vždy pravidlem)

Tedy již na samém počátku této reformy, kdy se ohlásilo využití soustavy 300 stavebních úřadů, bylo jasné, že budou existovat stavební úřady, které budou muset komunikovat s dotčenými orgány na úřadu obce s rozšířenou působností, což narušuje základní myšlenku jeden úřad jedno razítko. V tom momentě se soustava stala zcela závislou na provedení úspěšné digitalizace.

Nicméně soustava může fungovat pouze tehdy, pokud budou fungovat systémy Portál stavebníka, Evidence elektronických dokumentací a Evidence stavebních postupů. Stavební úřady, vlastníci veřejné a dopravní infrastruktury a dotčené orgány budou muset být technicky a personálně vybaveny tak, že tyto systémy budou umět využívat. Tedy stavební úřady mohou využít integrace DOSSU pouze při úspěšně provedené digitalizaci.

Žádost o povolení záměru podle §184 odst. 2 písm. e) nemusí obsahovat vyjádření či závazné stanovisko dotčeného orgánu. Ta si stavební úřad obstarává sám.

Tato myšlenka vznikala v situaci maximální integrace dotčených úřadů do jednoho celku a může fungovat za situace, že stavební úřady budou s dotčenými orgány mít přístup do úložiště projektových dokumentací.

Pokud bude ponechána stávající podoba integrace stavebních úřadů a dotčených orgánů a nebude spuštěna Evidence elektronických dokumentací, je dobré si říci, že všechny stavební úřady budou v rámci svých řízení přepravovat prakticky všechny projektové dokumentace k dotčeným orgánům a zpět.

Zákonodárce si nechal otevřenou cestu, když navrhuje, že prvoinstančními stavebními úřady budou úřady obcí s rozšířenou působností a další úřady stanovené vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj. Již nyní se však v návrhu objevuje číslo 600+ stavebních úřadů.

Odvolací správní orgány a princip apelace

Hlavní slabinou stávající soustavy stavebních úřadů je velmi malá úspěšnost v odvolacích řízeních a následných soudních přezkumech. Hovořilo se o 50% úspěšnosti v odvolacích řízeních a následně o 40% úspěšnosti v soudních přezkumech. Na tento problém reaguje částečně princip apelace, který v případě špatného projednání přesune plně rozhodování na krajské úřady. Tento předpoklad však může být naplněn pouze tehdy, pokud odvolací správní orgány budou dostatečně personálně posíleny. Jinak hrozí stav, kdy krajské úřady nebudou stíhat projednávat svojí agendu, ke které navíc přibude pozice prvoinstančních vyvlastňovacích úřadů. Půjde o dramatické prodloužení a v zásadě kolaps podobný tomu po 1.1.2018. Jde o analogickou situaci.

Odvolacích správních orgánů je celkem 17 a zaměstnávají zhruba 230 osob. Personální posílení těchto odvolacích správních orgánů tak nepředstavuje zásadní zátěž pro státní rozpočet, ale včasné řešení tohoto problému odstraní jednu z hlavních hrozeb reformy.

K absenci kariérní hierarchie v soustavě stavebních úřadů

S tím však souvisí problém absence kariérní hierarchie v systému stavebních úřadů. Je veřejným tajemstvím, že kupříkladu v Praze jsou nejlépe placeny městské části, Magistrát a nejhůře pracovníci ministerstva. Obdobná situace existuje i v některých regionech, jde o veřejné tajemství. Krajské úřady tak prostě nejsou schopné se personálně posílit o kvalitní pracovníky z městských a obecních stavebních úřadů. Tvůrce zákona tuto otázku nebude tradičně řešit, ale již ke konci roku 2024 začne docházet k přetěžování krajských stavebních úřadů a celá řada kolegů očekává předvídatelný kolaps výkonu této agendy.

Potřeba personálního posílení stavebních úřadů a zejména vybudování SOSÚ

Obecným problémem rozhodování stavebních úřadů je nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Ti v nové podobě soustavy stavebních úřadů budou nejprve zapotřebí především v rámci Specializovaného a odvolacího správního orgánu a v rámci Krajských stavebních úřadů. Zákonodárce by si měl ujasnit, jaké náklady budou s tímto výkonem státní správy spojeny.

Samostatnou otázkou je pak spuštění činnosti Specializovaného a odvolacího správního orgánu, který by měl začít plnohodnotně spuštěn od 1.7.2023. Je otázkou, jak moc je tento termín reálný. Informace o přípravě vzniku tohoto úřadu nejsou k dispozici.

Specializovaný a odvolací stavební úřad povede řízení pro vyhrazené stavby podle přílohy č. 3 k NSZ. V zásadě půjde o stěžejní infrastrukturní stavby v ČR. Vláda projednává návrh vyvlastňovacího zákona, který stanovuje, že pro tyto stavby bude rovněž plnit úkoly vyvlastňovacího úřadu. Tedy tento úřad by měl být schopen rozhodovat v nejvyšší možné kvalitě a adekvátně tomu být postaven.

Reálnost zavedení informačních systémů veřejné správy na menších obcích

Nelze ale podceňovat otázky materiálního vybavení i na obecních stavebních úřadech. Při diskusi s kolegy z některých trojkových stavebních úřadů je zřejmé, že v rámci obce činnost stavebního úřadu nepředstavuje prioritu. Je třeba si klást otázku, zda stát bude schopen do těchto obcí zajistit odpovídající vysokorychlostní internetové připojení a tyto úřady budou dostatečně technicky vybavené. Pokud dojde k ponechání stávající soustavy 700 stavebních úřadů, bude třeba tyto stavební úřady zajistit tak, aby od 1.7.2024 byly schopny plnohodnotně fungovat. Zejména budí oprávněné pochybnosti, zda stát bude do těchto obcí schopen zajistit kvalifikované pracovníky obsluhující informační systémy. Je otázkou, zda běžný úředník stavebního úřadu bude umět číst dokumentaci v BIM. Stát by měl vyčíslit náklady a garantovat poskytnutí prostředků samosprávám.

Autor se domnívá, že spuštění této agendy představuje výzvu i v rámci 202 úřadů obcí s rozšířenou působností. Zavedení informačních systémů do 694 obcí je z celé řady důvodů utopické. Zejména půjde o vysoké vstupní náklady, zajištění personálu schopného tyto systémy zprovoznit, ale i obsluhovat.

Nízká kvalita projektových dokumentací

Samostatným problémem v procesu povolování staveb je nízká kvalita projektových dokumentací. Z naší praxe víme, že až 90% projektových dokumentací musí být doplňováno, dopracováváno. V celé řadě případů nejsou leckdy vědomě dodržovány obecné požadavky na výstavbu. Kontrolní orgány ČKA a ČKAIT by měly mít přístup do databáze projektových dokumentací a měla by být zavedena notifikační povinnost stavebních úřadů. Tedy v případě vady žádosti podle §185 NSZ spočívající v neúplné projektové dokumentaci či při porušení obecných požadavků na výstavbu, by stavovská komora měla o těchto skutečnostech dostat informaci od stavebního úřadu a měla by mít možnost kontroly přímo v systému. Tento celkem racionální požadavek v průběhu živelných diskusí nad novým stavebním zákonem byl vypuštěn. Autor je přesvědčen, že zavedení tohoto systému by zásadně přispělo ke zvýšení kvality projektování v ČR. V § 272 NSZ rozšířit oprávnění pro vstup do evidencí na stavovské komory ČKAIT a ČAK je v zásadě snadné legislativní řešení.

Závěr

Při tvorbě návrhu novely se patrně zapomnělo nahlížet na problém v souvislostech celého systému a dopadů jednotlivých změn do praxe. Změna soustavy z čisté státní správy, na kterou byl zákon dimenzován, potřebuje domýšlet provazby. V článku upozorňuji jen na ty nejnápadnější a z mého pohledu nejdůležitější problémy. Až praxe přinese tradičně nové. Zákonodárce by měl v rámci novelizace jít jednoduchou cestou a zvolit model 202 úřadů obcí s rozšířenou působností maximálně integrovaných s dotčenými orgány, zaměřit se na jejich technické a personální vybavení. Zároveň by měly být krajské úřady personálně připravovány na nárůst agendy odvolacího řízení, ale také agendy vyvlastnění. Mělo by se vycházet z pravděpodobného předpokladu, že nově navržená soustava musí fungovat i bez spuštění informačního systému veřejné správy. Jedině tímto způsobem lze zabránit předpokládatelnému kolapsu stavebních úřadů. Samostatnou kapitolou je pak vybudování Odvolacího a specializovaného stavebního úřadu za několik měsíců, který by měl povolovat stěžejní infrastrukturní stavby v ČR a být v podstatě jakýmsi elitním stavebním úřadem. Nový stavební zákon vůbec nereaguje na nízkou úroveň projektových dokumentací v ČR.

JUDr. Jiří Kubík, MBA

e-mail: kubik@plzen.eu

JUDr. Jiří Kubík, MBA

29.11.2022

Reklama na LCD monitorech a daňová kontrola.

V mém posledním příspěvku publikovaném na epravo.cz jsem se věnoval prokazování reklamy na internetu při daňových kontrolách z pohledu judikatury Nejvyššího správního soudu, ze které vyplynulo, že prakticky jedinou možností ověření realizace takové reklamy na internetu je snímek obrazovky.[1] Nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 42/2020–58 týkající se také prokazování realizace reklamních služeb potvrzuje skutečnost, že se judikatura v poslední době v této oblasti vyvíjí spíše v neprospěch daňových subjektů.

Ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud řešil následující situaci. Daňovému subjektu byla doměřena daň z příjmů na základě toho, že neprokázal oprávněnost zahrnutí částek za služby za reklamu od svých dodavatelů do daňově účinných nákladů [2]. Jednalo se přitom o reklamu vysílanou na LCD monitorech v obchodních centrech. Dodavatel reklamy nebyl vlastníkem ani provozovatelem těchto monitorů a reklamní čas „nakupoval“ od subdodavatele. Základní pochybnosti vznikly správci daně na základě toho, že „mediaplán“ a vyjádření subdodavatele neodpovídaly, když vyšlo najevo, že dodavatelem byl prodán daňovému subjektu delší reklamní čas, než který sám dodavatel nakoupil. Daňový subjekt se následně snažil prokázat faktické uskutečnění reklamy v tvrzeném rozsahu, když realizaci dokládal např. znaleckými posudky, fotografiemi, výpověďmi svědků i návrhy dalších výpovědí svědků. Toto ovšem finanční správě (a posléze ani krajskému soudu) nestačilo, načež byla daňovému subjektu doměřena daň a vyčíslena sankce.

I Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku logicky zaměřil na otázku, zda daňový subjekt dostatečně prokázal realizaci jemu poskytnutých reklamních služeb. Soudem bylo nejprve potvrzeno, že v daném případě vznikly správci daně oprávněné pochybnosti, kdy přešlo důkazní břemeno na stranu daňového subjektu, který však pochybnosti nakonec nerozptýlil. Za zásadní důkazní prostředek Nejvyšší správní soud považoval např. systematické sledování realizace reklamy zaměstnanci daňového subjektu, které však daňový subjekt nedoložil. Provedené svědecké výpovědi byly spíše upozaděny, navíc byl Nejvyšším správním soudem dokonce potvrzen názor správce daně a krajského soudu, že by provedení navrhnutých svědeckých výpovědí nemohlo dostatečně prokázat skutečný rozsah reklamy (tj. množství a frekvenci odvysílaných spotů).

Nejvyšším správním soudem bylo dále nastíněno, že by v ideálním případě stěžejním důkazním prostředkem mohly být záznamy zaměstnanců daňového subjektu, kteří by v namátkově určených intervalech na různých místech kontrolovali, že reklama probíhá tak, jak uvádějí daňové doklady.

Jako diskutabilní se mi jeví názor Nejvyššího správního soudu, že záznamy o namátkových kontrolách jsou způsobilé prokázat realizaci a rozsah reklamy, ale výpovědi svědků, kteří realizaci reklamy vnímali svými smysly, už nestačí. Ostatně ani namátkové kontroly nejsou stricto sensu způsobilé prokázat přesné množství a frekvenci odvysílaných spotů.

V souvislosti s prokazováním reklamy upozorňuji i na další judikaturu Nejvyššího správního soudu, který upozorňoval na nestandardnost smluvních ujednání, když uvedl, že smlouvy o poskytování reklamních služeb „neobsahovaly běžná ujednání, která lze u podobných smluv očekávat (např. určení místa k promítání reklamy, velikost reklamní plochy, způsob určení, kdy a kolik minut bude světelná reklama promítána“[3]. Nejvyšší správní soud i zde zmiňuje možnost využití fotografií reklamy jako důkazních prostředků, zdůraznil však, že by z nich však muselo být patrné, že byly skutečně pořízeny v různých měsících a na různých, konkrétně identifikovatelných, místech.

Z výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu lze tedy dovodit, že je podstatné nejen prokázat realizaci určité reklamy, je ale potřeba především co nejpodrobněji prokázat její rozsah.

Pro dokreslení celého procesu prokazování uskutečnění a rozsahu reklamních služeb je potřeba zmínit i judikaturu Nejvyššího správního soudu zabývající se rozložením důkazního břemene. Nejvyšší správní soud k této problematice již opakovaně judikoval, že daňové řízení je postaveno na tom, že daňový subjekt má nejen povinnost přiznat daň (tj. břemeno tvrzení), ale také povinnost své tvrzení prokázat (břemeno důkazní).[4] Daňový subjekt přitom naplňuje své břemeno důkazní předložením primárních důkazů, kterými jsou zejména jeho účetnictví či jiné povinné evidence a záznamy. Pakliže má na základě primárních důkazních prostředků správce daně pochyby, platí pro něj to samé, co pro daňový subjekt, přičemž správce daně musí své pochyby vyjádřit (tj. tvrdit) a také prokázat. Tímto způsobem se může důkazní břemeno „přelévat“ z daňového subjektu na správce daně a nazpět.

Na závěr lze tedy uvést, že standard prokazování realizace reklamních služeb je dle poslední judikatury Nejvyššího správního soudu nastaven velmi přísně a pro daňové subjekty se mnohdy stává z praktického hlediska velice obtížně realizovatelné prokázat uskutečnění a rozsah přijatých reklamních služeb. Lze si jen těžko představit, že by daňový subjekt opatřoval pravidelně fotodokumentaci o tom, že reklama byla skutečně realizována na různých místech po celém území České republiky, aniž by mu vznikly další náklady na takovou kontrolu. Nelze dokonce vyloučit, že výdaje na takovou kontrolu nepřesáhnou náklady na samotnou realizaci reklamy. Zde ovšem vyvstává otázka, zda lze vůbec ještě hovořit o účelnosti takových nákladů a zda takové náklady slouží k dosažení zisku. I tohoto faktu by v konečném důsledku mohl správce daně využít v neprospěch daňových subjektů.

Příjemcům reklamy tedy nelze než doporučit, aby se pokoušely judikaturou nastavenému standardu prokazování reklamy dostát, čehož lze dosáhnout pravidelnou kontrolou a především opatřováním fotografií, ze kterých musí být patrné, kdy a v jakém rozsahu byla reklama poskytována. Případně je možné požadovat tuto kontrolu přímo od dodavatele reklamních plnění. Přitom platí: Čím více důkazního materiálu, tím lépe.

Mgr. Adam Macek, LL.M.
právník

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
e-mail: prag‎@‎roedl.cz

[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2021, č. j. 10 Afs 74/2020 – 50.

[2] Srov. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.09.2021, č. j. 10 Afs 368/2020 – 63.

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.06.2022, č. j. 7 Afs 53/2020 – 30.

Mgr. Adam Macek, LL.M. (Rödl & Partner)

16.11.2022

Rozhodnutí o nerozdělení zisku pohledem judikatury Nejvyššího soudu ČR.

V současné době nabývá v obchodních korporacích, jako každý rok, na aktuálnosti otázka schvalování řádných účetních závěrek a související rozhodování o naložení s hospodářským výsledkem. Nejistota ohledně budoucího ekonomického vývoje přitom může mít svůj odraz také při rozhodování o případném rozdělení vytvořeného zisku. Jaké legitimní důvody vyplývají ze soudní judikatury pro rozhodnutí nerozdělit zisk mezi společníky a jaké jsou případné důsledky tohoto kroku?

Právo na zisk představuje obecně jedno ze základních majetkových práv společníka spojených s vlastnictvím podílu v obchodní korporaci a ze své podstaty jde současně o jeden z hlavních účelů, ke kterému účast v obchodní korporaci jako taková vůbec směřuje. Uplatnění tohoto práva následně nachází svůj odraz v podílu na zisku, o jehož rozdělení je rozhodnuto na základě řádné či mimořádné účetní závěrky schválené nejvyšším orgánem obchodní korporace, jak vyplývá z ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.o.k.“).

Tato východiska zdůraznil ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud ČR především v rámci svého usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 3059/2011, ve kterém byla posuzována otázka platnosti usnesení valné hromady akciové společnosti o převedení zisku na účet nerozděleného zisku minulých let. Vzhledem k tomu, že se tato situace mimo jiné opakovala již po několik účetních období a současně s ohledem na další kroky většinového akcionáře, považovali minoritní akcionáři tuto situaci za případ zneužití postavení akcionáře s většinovým podílem na jejich úkor (tzv. freeze-out).

V odůvodnění tohoto rozhodnutí byly přitom stanoveny základní mantinely posuzování podmínek pro (ne)rozdělení zisku mezi akcionáře následovně: „Plyne-li z právní úpravy práva akcionáře na podíl na zisku (§ 155 odst. 1 § 178, § 192 odst. 1 obch. zák.), že k rozhodnutí o nerozdělení zisku a jeho ponechání na účtu nerozděleného zisku může dojít pouze z důležitých důvodů (které musí být, jak vysvětleno výše, konkrétně popsány v odůvodnění návrhu představenstva na rozdělení zisku) a při respektování zákazu formulovaného v ustanovení § 56a obch. zák. (srov. R 13/2011), musí soud v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o (ne)rozdělení zisku (§ 183 a 131 obch. zák.) taktéž zkoumat (v mezích uplatněných důvodů neplatnosti – srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001), zda byl dán důležitý důvod, pro který je na místě zisk mezi akcionáře nerozdělit a ponechat jej společnosti (R 30/2008). Přitom posuzuje, zda konkrétní důvod či důvody, pro které nebyl zisk mezi akcionáře rozdělen, jsou (s ohledem na všechny relevantní skutečnosti a z pohledu ex ante) způsobilé (jak co důležitosti, tak i z hlediska proporcionality) vyloučit jedno ze základních práv akcionářů, totiž právo podílet se na zisku.“

Tyto závěry jsou přitom plně aplikovatelné i za situace po nabytí účinnosti z.o.k., jak bylo následně potvrzeno v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017, ve kterém bylo zároveň shrnuto, že prvotním předpokladem pro nepřípustnost omezení práva podílet se na zisku společnosti je porušení obecného zákazu zneužití hlasů vyplývajícího z ustanovení § 212 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, případně existence určitého důležitého důvodu, který v porovnání s tímto právem převáží. Takovým důležitým důvodem přitom podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR může být typicky situace, kdy stanovy společnosti výslovně upravují určitý způsob nakládání se ziskem nebo vydání akcií, se kterými právo na podíl na zisku není spojeno, popřípadě zvláštní ujednání mezi akcionáři ve stanovách, na jehož základě nedojde k rozdělování zisku ve stanovené výši či po určitou dobu. Konkrétně ve zmiňovaném usnesení tak byl za důležitý důvod shledán například odvod části zisku do sociálního fondu, a to ve výši určené stanovami dané akciové společnosti. V tomto směru je vhodné doplnit, že pro nerozdělení zbylé části zisku nad rámec takového odvodu předvídaného stanovami by případně musela existovat jiná skutečnost naplňující podmínku důležitého důvodu.

Z nedávné rozhodovací praxe byla obdobná otázka posuzována také v rámci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. září 2021, sp. zn. 27 Cdo 2846/2020, a to ve vztahu k rozvojovým (respektive investičním) záměrům společnosti, kdy bylo v odůvodnění konstatováno následující: „Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož plánované výdaje na nákupy pozemků pod rybníky a na opravy a investice představují důležitý důvod, pro který je na místě zisk mezi akcionáře nerozdělit a ponechat jej společnosti, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.“ Nejvyšší soud ČR tak v tomto rozhodnutí aproboval jako důležitý důvod pro nerozdělení zisku také zajištění dostatečných zdrojů pro další plánovanou podnikatelskou činnost obchodní korporace. Právě tato kategorie důvodů ovšem může přinášet nejvíce hraniční případy, kdy bude nutné posoudit, jestli je plánovaný investiční či rozvojový záměr skutečně dostatečně konkrétní a důležitý, aby naplnil výše zmíněné požadavky judikatury a skutečně tak převážil nad právem společníků na zisk. Obecné konstatování potřeby finančních zdrojů na další rozvoj podnikatelské činnosti je totiž možné učinit v zásadě vždy a nemělo by tak bez dalšího představovat zmiňovaný důležitý důvod pro zadržení zisku ve společnosti.

V této souvislosti je možné zároveň připomenout, že obdobný důsledek jako rozhodnutí o nerozdělení zisku vytvořeného obchodní korporací může mít také rozhodnutí statutárního orgánu o vytvoření účetních rezerv, což bylo předmětem rozhodování v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. listopadu 2021, sp. zn. 27 Cdo 2887/2020. Statutární orgán totiž svým rozhodnutím o vytvoření významných účetních rezerv faktickým způsobem ovlivňuje celkovou výši zisku, o jehož rozdělení následně valná hromada vůbec může rozhodovat. Z odůvodnění přitom vyplynul následující závěr: „Pouze tehdy, pokud by jednatel vytvářel rezervy v rozporu se zákonem či společenskou smlouvou (např. v situaci, kdy pro jejich tvorbu nejsou naplněny zákonné předpoklady, popř. ve vyšším než zákonem předvídaném rozsahu), by bylo možné uvažovat o tom, že prostřednictvím takto (nezákonně) vytvořených rezerv byl (v rozporu se zákonem) snížen zisk, o jehož rozdělení může valná hromada rozhodnout. Jinak řečeno, bez posouzení, zda rezervy byly vytvořeny v souladu se zákonem (případně se společenskou smlouvou), není možné dovodit, že by prostřednictvím jejich tvorby bylo zasaženo do práva společníků na rozdělení zisku.“ Nejvyšší soud ČR tedy oddělil otázku rozdělování zisku na straně jedné a tvorby rezerv, která spadá pod vedení účetnictví dle příslušných předpisů, jež je vyhrazeno právě do působnosti statutárního orgánu. Je zřejmé, že valná hromada v konečném důsledku posuzuje otázky spojené s vedením účetnictví právě v rámci schvalování řádné či mimořádné účetní závěrky. Otázku výše vytvářených rezerv je ale nutné posuzovat především optikou naplnění požadavků vyplývajících pro vedení účetnictví příslušnou zákonnou úpravou. Pokud jsou zákonné podmínky dodrženy, jde ze strany statutárního orgánu stále o plnění jeho povinností vztahujících se k vedení účetnictví, které tak podle výše uvedených závěrů není způsobilé zasáhnout do práva společníků na zisk.

Pokud jde o důsledky spojené s případným nerozdělením zisku mezi společníky, je z výše shrnuté judikatury zřejmé, že příslušné usnesení valné hromady, kterým bude schváleno převedení zisku na účet nerozděleného zisku minulých let, může být napadnuto obecnou žalobou na vyslovení jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení § 428 z.o.k. Jak ovšem zaznělo také v dalším z nedávných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek ze dne 31. ledna 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020), může tato skutečnost za určitých situací vyvolat také aplikaci ustanovení § 89 z.o.k. upravujícího právo menšinového společníka na tzv. „fair exit“, tedy možnost požadovat odkoupení svého podílu ze strany ovládající osoby, která uplatňuje svůj vliv v ovládané osobě způsobem, v jehož důsledku dojde k podstatnému zhoršení postavení společníků ovládané osoby nebo k jinému podstatnému poškození jejich oprávněných zájmů, a není proto možné po nich spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrvali.

Jak bylo přitom ve zmíněném rozhodnutí zdůrazněno, podmínky pro uplatnění této možnosti by mohly být naplněny mimo jiné v situacích opakovaného rozhodování valné hromady, kde by ovládající osoba prosadila svou vůli nerozdělovat zisk v rozporu se zákonnou úpravou či stanovami a současně za situace, kdy obecné nástroje ve smyslu žaloby na neplatnost usnesení valné hromady, respektive uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 430 odst. 2 z.o.k. nemohou dostatečně ochránit práva menšinového společníka. Ve vztahu k nerozdělování zisku je pak jako příklad zmiňována situace, kdy společnost nezmění svůj přístup ani přes úspěšnou žalobu akcionáře na vyslovení neplatnosti příslušného usnesení valné hromady. I z tohoto závěru je přitom zjevné, že aplikace tohoto ustanovení představuje bezpochyby určitý krajní prostředek (ultima ratio), pro který tak bude nutné posoudit konkrétní situaci a využívání vlivu ovládající osoby v dané obchodní korporaci komplexním způsobem.

Michal Przeczek

Weinhold Legal, v.o.s. advokátní kancelář

Florentinum
Na Florenci 15
110 00 Praha 1

Tel.: +420 225 385 333
Fax: +420 225 385 444
e-mail: wl@weinholdlegal.com

Michal Przeczek ( Weinhold Legal)

13.05.2022

Ručení člena statutárního orgánu při porušení péče řádného hospodáře.

Nejvyšší soud se ve svém červnovém rozsudku zabýval hned několika otázkami ohledně porušení péče řádného hospodáře a povinnosti člena statutárního orgánu tuto škodu společnosti nahradit, resp. zákonného ručení člena statutárního orgánu společnosti vůči jejím věřitelům v případě, že škodu nenahradí.

A k jakým závěrům Nejvyšší soud dospěl?

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 59/2022 platí, že:

Není nutné, aby byl dluh člena statutárního orgánu vůči společnosti splatný, ke vzniku zákonného ručení postačí, aby byl člen statutárního orgánu oprávněn svou povinnost k náhradě škody plnit.
Jinými slovy, vzniku zákonného ručení člena statutárního orgánu společnosti nemusí předcházet výzva k úhradě náhrady škody ze strany společnosti.
Vznik škody nemusí být pro jednajícího člena statutárního orgánu konkrétně předvídatelný, postačí, že není vysoce nepravděpodobný.
Člen statutárního orgánu musí předpokládat, že neúspěšnému účastníkovi soudního řízení je zpravidla uloženo, aby nahradil účelně vynaložené náklady úspěšného účastníka. To musí člen statutárního orgánu předpokládat i za té okolnosti, že v obdobných případech povinnost náhrady nákladů řízení v důsledku odlišného postupu soudu uložena nebyla.

Vývoj případu před prvostupňovým a odvolacím soudem

Žalovaný, jednatel společnosti, která byla v původním řízení žalobcem, podal za společnost žalobu, ačkoliv věděl, že vymáhaná pohledávka neexistuje a již o ní bylo pravomocně rozhodnuto. Společnost byla původně osvobozena od úhrady soudního poplatku, ovšem soud následně věc přehodnotil a společnosti uložil uhradit soudní poplatek. Jelikož vzhledem k úpadku společnosti poplatek uhrazen nebyl, soud původní řízení zastavil a původnímu žalobci uložil nahradit původní žalované náhradu nákladu řízení.

Této náhrady se původní žalovaná, nyní žalobkyně, domáhala právě po jednateli původního žalobce s argumentací, že podáním žaloby porušil svou povinnost péče řádného hospodáře.

Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalovanému (jednateli společnosti s ručením omezeným v úpadku), jakožto ručiteli podle § 159 (3) o.z., zaplacení pohledávky za žalobkyní, vzniklé rozhodnutím o zastavení původního řízení, ve kterém byla uložena povinnost uhradit náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně souhlasil se žalobkyní a opřel své rozhodnutí o to, že žalovaný (jednatel společnosti) v původním řízení podáním žaloby, kterou se domáhal plnění z již zaniklého právního titulu, nejednal s péčí řádného hospodáře, a ručí tedy podle § 159 (3) o.z. za zaplacení dlužné částky, tedy náhrady nákladů původního řízení.

S tímto závěrem však nesouhlasil Městský soud v Praze, který k odvolání žalobu zamítl. V odůvodnění soudu prvního stupně mimo jiné vytkl, že se nezabýval otázkou přičitatelnosti škody jednání člena statutárního orgánu, jakožto jedné z hlavních podmínek vzniku ručení podle § 159 (3) o.z. s tím, že nespatřuje mezi jednáním žalovaného (podání původní žaloby) a škodou (vznik pohledávky na nákladech původního řízení) příčinnou souvislost, která je kritériem předvídatelnosti škodného následku. V závěru dodal, že zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo pro žalobce „tím spíše nepředvídatelné“, byla-li společnost zprvu od soudního poplatku osvobozena a osvobození jí bylo odejmuto až následně. Dále pak uvedl požadavek splatnosti dluhu pro aktivaci ručitelského závazku člena voleného orgánu. Dle odvolacího soudu tedy ručení žalovaného „nepřipadá do úvahy“, jelikož nebyl nikdy společností k úhradě vyzván a předmětná částka se nestala splatnou.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu

Ve svém rozhodnutí o dovolání žalobkyně Nejvyšší soud uvedl, že smysl a účel § 159 (3) o.z. nevyžaduje, aby člen voleného orgánu ručil za dluhy společnosti až od okamžiku splatnosti dluhu a ke vzniku ručení tedy postačí, aby byl oprávněn svou povinnost k náhradě škody plnit. Smyslem zákonného ručení je totiž nastavení spravedlivějšího uspořádání vztahů pro věřitele v situaci, kdy je dobytnost jejich pohledávek vůči právnické osobě zhoršena a člen voleného orgánu při výkonu funkce způsobil právnické osobě škodu, kterou jí nenahradil. Tento institut je tedy jednou z možností, jak působit na člena voleného orgánu, aby následky svého protiprávního jednání odstranil, nehledě na splatnost.

K předvídatelnosti škody při péči řádného hospodáře pak dovolací soud uvedl, že v daném případě by trvání na požadavku příčinné souvislosti škůdce nadmíru zvýhodňovalo. V rozhodnutí uzavřel, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby byl vznik škody pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že není vysoce nepravděpodobný. Skutečnost, že podání žaloby může vést ke vzniku škody v podobě vzniku dluhu na náhradě nákladů řízení, nelze brát ve světle běžné praxe, kdy účastníkům řízení vznikají náklady řízení (a neúspěšnému účastníku soud většinou uloží zaplatit náhradu účelně vynaložených nákladů účastníku úspěšnému), za nepředvídatelný. Jinými slovy, aby jednatel společnosti dostál při podání návrhu na zahájení soudního řízení péče řádného hospodáře, musí vycházet z toho, že v případě neúspěchu může společnosti vzniknout povinnost nahradit protistraně náklady řízení.

Závěrem

Z uvedeného tak pro jednatele a jiné členy statutárních orgánů plyne, že jim do budoucna pro jejich klid již nebude stačit, že je společnosti, za něž ostatně jednají, nevyzvaly k úhradě náhrady škody. I v takovém případě mohou ručit za dluhy společnosti. Zároveň se musí členové statutárních orgánů před zahájením soudních sporů vždy zamyslet nad rizikem, že v případě neúspěchu může být společnosti, za níž jednají, uloženo nahradit protistraně náklady řízení, které po nich společnost následně může za splnění dalších zákonných podmínek požadovat z titulu porušení péče řádného hospodáře.

Mgr. Lukáš Vacek,
advokátní koncipient

Blanka Lipovšeková,
paralegal

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

Mgr. Lukáš Vacek, Blanka Lipovšeková (Aegis Law)

29.11.2022

Změny v ochraně malých a středních podnikatelů.

V listopadu roku 2022 byla přijata rozsáhlá novela občanského zákoníku, jejíž účinnost nastává 6. ledna 2023.

Novela se týká nejen spotřebitelů

Ze zpráv, které proběhly mainstreamovými médii by se mohlo zdát, že se nová úprava týká pouze spotřebitelů. Pravdou však je, že mění i několik klíčových ustanovení občanského zákoníku, která se aplikují na vztahy mezi podnikateli. Konkrétně se jedná o změny těch ustanovení občanského zákoníku, která zakotvují pravidla pro určení splatnosti ceny a výši úroku z prodlení a jejich hlavním účelem je ochrana malých a středních podnikatelů. Reagují totiž na situace, kdy mezi podnikateli byly sjednávány neúnosně dlouhé doby splatnosti a nepřiměřeně nízké úroky z prodlení. Často byli tímto způsobem malí a střední podnikatelé nuceni úvěrovat ty velké. Občanský zákoník proto zakotvil jednak maximální dobu splatnosti ceny, která by zásadně neměla překročit 60 dní a jednak limitaci možnosti odchýlit se od zákonných ustanovení o úroku z prodlení.

Posílení pozice malých a středních podnikatelů

Zachováno sice zůstalo základní pravidlo tak, jak se v praxi ujalo, tzn. že cena je zásadně splatná do třiceti dnů od doručení faktury.

Větších změn však doznalo ustanovení upravující právní následky spojené s porušením maximální doby splatnosti ceny nebo s nevýhodným odchýlením se od zákonných ustanovení o úroku z prodlení.

První změnou je zrušení v praxi příliš nevyužívaného práva podnikatele dovolat se takzvané neúčinnosti právního jednání, které buď odporuje zákonným ustanovením o maximální době splatnosti, nebo se odchyluje od zákonných ustanovení o úroku z prodlení. Neúčinnost právního jednání totiž není obvykle užívaným nástrojem občanského zákoníku k odstranění účinků protizákonných ujednání smluv a v praxi nedocházelo k aplikaci tohoto ustanovení.

Namísto toho zákonodárce nově podnikatele vybavil právem domáhat se neplatnosti právního jednání odporujícího zákonným ustanovením. Jakkoliv se pro někoho, kdo není právním profesionálem, může zdát nerozhodné, zda je nástrojem jeho ochrany institut neúčinnosti nebo neplatnosti, v praxi by se tím měla možnost aplikace předmětného ustanovení zjednodušit.

Za situace, kdy je ujednání smlouvy zvláště nevýhodné, se bude podnikatel moci dovolat neplatnosti takového nevýhodného ujednání. Namísto takového neplatného ujednání se poté na daný případ použijí ustanovení zákona, tedy zejména úprava zákonných úroků z prodlení (repo sazba zvýšená o osm procentních bodů).

Nové důvody neplatnosti

Zároveň došlo k rozšíření možných důvodů pro dovolání se neplatnosti (dříve neúčinnosti) ujednání smlouvy. K původní úpravě, která mířila pouze na nepřípustné odchylky od ustanovení zákona týkajících se splatnosti a úroků z prodlení, bude nově možné dovolat se neplatnosti smlouvy odchylující se od ustanovení zákona týkajících se náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Opět platí, že aby se jednalo o neplatnost, ujednání smlouvy musí být zvláště nevýhodné.

Oproti předchozí úpravě občanský zákoník přímo stanovuje povinnost zohlednit při posouzení zvláště nevýhodného ujednání obchodní zvyklosti a zásady poctivého obchodního styku.

Novela také výslovně stanoví, že pokud smluvní ujednání mezi podnikateli vylučuje právo na úroky z prodlení nebo vylučuje právo podnikatele na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, je takové ujednání automaticky zvláště nevýhodné, a tudíž neplatné.

Závěr

Přestože má mnoho podnikatelů a běžných lidí obvykle obavy a nepříjemný pocit z novel zákonů a považují je za komplikaci, která narušuje dosavadní zvyklosti, tuto novelu občanského považujeme za přínosnou. Posiluje ochranu malých a středních podnikatelů a řeší problémy, které způsobovala nejasnost a zmatečnost dosavadní právní úpravy. Budeme se zájmem sledovat, jak se v této oblasti vyvine judikatura, zejména za jakých okolností budou soudy posuzovat ujednání smluv jako „zvláště nevýhodná“.

Mgr. David Urbanec
Mgr. Václav Mánek

DUNOVSKÁ & PARTNERS s.r.o.,
advokátní kancelář

Palác Archa
Na Poříčí 24
110 00 Praha 1

Tel.: +420 221 774 000
e-mail: office@dunovska.cz

Mgr. David Urbanec, Mgr. Václav Mánek (DUNOVSKÁ & PARTNERS)

06.01.2023