EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

 6. 2. 2023

Rizika mezinárodního obchodování z právního pohledu.  

Vybrané aspekty mezinárodní kupní smlouvy v teorii a praxi.  

Rozhodčí řízení v mezinárodních obchodních vztazích – výhody a nevýhody ve srovnání se soudním řešením sporů.  

Založení společnosti s ručením omezeným v Německu.  

K aktuálním souvislostem ESG v kontextu Evropské unie a České republiky.  

Jsme ve válce?  

Rizika mezinárodního obchodování z právního pohledu.

Tématem příspěvku jsou „rizika mezinárodního obchodování z právního pohledu.“ Téma lze považovat za velmi aktuální, protože mezinárodní obchodování s sebou nesporně nese řadu benefitů, nicméně pojí se s ním i mnohá rizika, která zejména začínající podnikatelé působící na mezinárodním trhu mnohdy buď opomíjejí anebo podceňují, čímž se mohou snadno dostat situace, kdy se budou muset s mnohými riziky a obtížemi spojenými s mezinárodním obchodováním vypořádat a ve chvíli, kdy skutečně nastane nějaké nedorozumění, konflikt, spor anebo jiná nežádoucí situace.

Cílem příspěvku je analyzovat vybraná rizika mezinárodního obchodování z právního hlediska a hlediska řešení případných sporů s těmito riziky spojených.

Vymezení a charakteristika rizika v mezinárodním obchodování

Úvodem je třeba zmínit, že pokud se podnikatelský subjekt rozhodne pro zapojení do mezinárodního obchodování, měl by si být vždy vědom jak přínosů, tak i rizik, která jsou s takovým krokem spojena. V obecné rovině je přitom možné zmínit, že rizikovost je prostřednictvím mezinárodního obchodování spíše snižována, protože dochází například k diverzifikaci rizik na straně obchodníka, kdy obchodník není závislý na jednom konkrétním trhu. Stejně tak je riziko snižováno proto, že podnik není závislý ani na výkyvech, kterými jednotlivé trhy prochází (pokud se nejedná o výkyvy, které by zasáhly všechny trhy, kde obchodník působí, popř. alespoň jejich většinu). Nicméně navzdory těmto pozitivům není možné nikdy riziko z obchodování vyloučit. Je však možné, aby bylo riziko např. smluvně omezeno, popř. přeneseno na jiný subjekt anebo rozděleno mezi více různých subjektů. Opomenout nelze ani možnost se riziku v podnikatelské činnosti vyhnout. Ačkoliv většina podnikatelských i obchodních příležitostí je neoddělitelně spojena s určitým rizikem, je potřeba rizika podrobovat analýze, vyhodnocovat a v návaznosti na tyto postupy se rozhodnout, které riziko je obchodních schopen a ochoten nést a v jakém rozsahu je připraven toto riziko nést.[1]

Aby bylo možné rizika dostatečně vyhodnotit a také na ně adekvátně zareagovat, je nutné disponovat dostatkem věrohodných a kvalitních informací.[2] Je potřeba rovněž zdůraznit, že při mezinárodním obchodování neexistuje oblast, která by nebyla vůbec spojena s riziky. Každé obchodování (a o to více obchodování mezinárodní) je do určité míry rizikové. Rizika mají však různý potenciál a kvalitu. Některá rizika mají velmi širokou působnost (např. riziko změny), u jiných je naopak působnost poměrně omezená a pravděpodobnost, že mu podnikatel bude muset skutečně čelit je relativně nízká.[3]

Zmínit je potřeba rovněž skutečnost, že v posledních desetiletích v souvislosti s faktory jako je globalizace, ekonomický rozvoj, velké množství vědeckých objevů stejně jako rozvoj technologií stejně jako změnou hodnotových kategorií, se zvýšila rizikovost mnohých aktivit, a to včetně mezinárodního obchodování. S tím pak souvisí i skutečnost, že mnohé podnikatelské subjekty na tuto skutečnost zareagovaly a rizikům věnují větší pozornost. Nicméně uvedené neplatí pro všechny subjekty v mezinárodním obchodu a jen malé množství subjektů je schopno skutečně adekvátním způsobem vyhodnotit a zareagovat na veškerá rizika a průběžně je dále monitorovat a získávat informace o rizicích průběžně, protože informace se vyvíjí.[4]

Klasifikace rizik mezinárodního obchodování a vybraná rizika

Rizika mezinárodního obchodování lze dělit na ekonomická, teritoriální, politická, dále se hovoří rovněž o rizicích zahraničních obchodních partnerů a dále rizika právní. Rizika právního charakteru jsou významná, nicméně častokrát souvisí jednak s politickými, teritoriálními, ale i ekonomickými riziky. Je nutné zmínit, že rizika jsou mnohdy vzájemně propojená, protože není neobvyklé, že například politická či komerční rizika vedou k tomu, že není dosaženo takového ekonomického zisku, jaký byl očekáván. Dodržování veškerých právních předpisů mnohdy je spojeno s určitými výdaji, což zvyšuje ekonomickou náročnost transakce, zároveň však snižuje její rizikovost.[5]

Po ekonomická rizika je charakteristické, že mají hospodářský charakter. Mohou se sem řadit například rizika tržní, rizik kurzová, ale i některá rizika komerčního charakteru (někdy označovaná též jako rizika obchodních partnerů). Základním rizikem, které je spojeno s mezinárodním obchodováním je nevýdělečnost obchodu, protože v mnoha případech je nutné hradit nejrůznější celní a administrativní poplatky, projevuje se zde kurzové riziko, což pak může vést k tomu, že produkt ze zahraničí nemusí být na cílovém trhu konkurenceschopný, protože je buď nutné nastavit cenu, která je pro trh vysoká anebo je nutné se přizpůsobit ceně místních produktů, která však není pro obchodníka dostačující.[6] Ekonomická rizika jsou však spojena rovněž s otázkou nízké úrovně platební morálky zahraničních obchodních partnerů, což může mít řadu důvodů. Může se jednat jak o insolvenci, tak třeba i o nedorozumění ohledně kvality produktu anebo i o úmyslné jednání obchodního partnera, který spoléhá na to, že plnění ze zahraničí nebude vymáháno, protože vymáhání na mezinárodní úrovni je častokrát komplikované a časově i finančně náročné.[7] Ke komerčním rizikům pak patří i případy, kdy transakce vůbec není uskutečněna, ačkoliv o ní bylo jednáno, popř. se jevila jako pravděpodobná, nicméně opět je otázkou, jak který právní řád nahlíží např. na předsmluvní odpovědnost a zda je možné požadovat náhradu škody, která vznikla  v předsmluvním stadiu.[8] Tržní rizika pak znamenají, že n každém trhu platí různé podmínky a zvyklosti, pokud je jedinec nezná, je v určité nevýhodě, protože obchodní zvyklosti jsou obvykle vnímány jako podpůrné interpretační kritérium při posuzování právního jednání mezi smluvními partnery.[9] Situace na trhu se také může změnit, s čímž s mění i poptávka po určitých produktech a službách. Kurzová rizika pak plynou primárně z proměnlivosti kurzů jednotlivých měn, kdy nákup či prodej za určitého kurzu může být výhodný, nicméně po změně kurzu již tak výhodný není. Změny jsou přitom leckdy poměrně rychlé.[10]

Teritoriální rizika jsou spjata jednak s ekonomickou, ale také s politickou nestabilitou v zemi. Není však neobvyklé, že jsou rovněž důsledkem nejrůznějších katastrof (např. zemětřesení, povodní, tornád apod.) či jiných zvratů, ke kterým se mohou řadit také embarga, popř. třeba bojkotování určitého typu zboží. Lze se tak setkat s platebními potížemi, které jsou vyvolány primárně politickými událostmi v zemi (může se jednat např. o stávky, ale i o revoluce anebo třeba války), opomenout pak nelze ani riziko transferu, které znamená primárně uvalení moratoria na převoz devíz do zahraničí, což může být motivováno například špatnou ekonomickou situací země.  Řadí se sem rovněž nejrůznější formy administrativních zásahů ze strany státu, ke kterým se typicky řadí například zavádění antidumpingových cel, odebírání dovozních licencí anebo i předpisy, které omezují možnost podnikání, což je aspekt, který je velmi úzce spjat právě s legislativou v jednotlivých zemích, která se navíc může měnit a vyvíjet. Dále do této kategorie patří rovněž opatření ve třetích zemích, v jejichž důsledku je omezen transfer devíz.[11] Lze však zmínit i velmi odlišnou kulturu a legislativu a odlišný přístup k řadě otázek, který může být důvodem, proč vznikne mezi smluvními partnery v budoucnu nějaký spor či nedorozumění.

Politická rizika patří k velmi nebezpečným rizikům, která se mnohdy projeví bez toho, aby byla dopředu dostatečně známa, popř. jsou známa jen omezena. Patří sem například politická nestabilita, převraty, ale i rizika jako je znárodnění, popř. vyvlastnění, zásadní význam zde má rovněž terorismus. Změny na politické scéně mohou vést ke změnám k postoji k podnikatelským subjektům, ale i k zahraničním investorům, jsou základem pro změnu a vývoj legislativy, kdy se zákonodárce zaměří na konkrétní rizika a přijme ve formě právního předpisu řadu opatření, která pak mezinárodní obchod a jeho plynulost do určité míry omezují, limitují, popř. ztěžují.[12]

Mezi politická rizika pak někteří autoři řadí rovněž rizika, k nimž patří třeba zdanění, které by bylo možné podřadit rovněž pod rizika ekonomického charakteru, nicméně je pravdou, že jejich koncipování je často realizováno primárně na politické úrovni a upraveno je pak zdanění právními předpisy. Navíc se často jedná o způsob, jak kontrolovat investice ze zahraničí, což je rovněž politickým aspektem.[13]

Právní rizika jsou pak rizika související s odlišnou legislativou v jiné zemi, která je obvykle pro subjekt vstupující na zahraniční trh neznámá, resp. je obtížné se s ní seznámit v komplexním pojetí. Mnohdy se subjekty vstupující na zahraniční trh seznámí s nejvýznamnějšími předpisy, nicméně následně se může ukázat, že jim chyběla znalost dalších (souvisejících) předpisů, právních zásad anebo jednoduše soudní judikatury a aplikační praxe. Neznalost legislativy pak může vést k řadě pochybení i ke sporům týkajícím se právních otázek, nutnosti využívat právních služeb v zahraničí apod. S právními riziky pak velmi úzce souvisí rovněž rizika odpovědnostní, tedy otázka, kdo dle konkrétní legislativy nese odpovědnost za škodu, popř. nemajetkovou újmu, popř. za vady či jiné obvykle nežádoucí stavy, jak dlouhá je například zákonná záruční lhůta apod.[14]

S rozdílnou legislativou se pak pojí i nutnost najímat si právního zástupce v zemi, ve které má být o sporu rozhodováno, pokud již dojde na soudní (popř. i mimosoudní cesty řešení sporu). Z pohledu českého obchodníka působícího na mezinárodní úrovni je v této souvislosti potřeba podotknout, že v řadě zemí jsou náklady na právní zastoupení a obecně práci advokátů a jiných právních profesí (např. mediátorů, rozhodců, notářů apod.) výrazně vyšší než v České republice.[15] Zde je tedy možné identifikovat riziko, které v sobě spojuje parametry rizika právního a ekonomického. Opomenout pak nelze ani náklady, které se při řešení sporu v cizí zemi pojí s potřebou využít tlumočníka (zejména pokud jazyková znalost obchodníka není dostačující, ale v mnoha případech je vhodnější tlumočníka využít již proto, že pokud je již řešen spor, je vhodné předcházet situacím, kdy by např. dotaz či sdělení nebyly správně pochopeny, některá terminologie může navíc být poměrně specifická a je proto žádoucí, aby komunikace probíhala na adekvátní úrovni a došlo ke vzájemnému porozumění a pochopení). V kontextu řešení sporů v cizí zemi je pak nutné brát v potaz rovněž náklady spojené s případným cestováním k soudnímu jednání, související nutnost ubytování v místě sudiště apod. Pokud má být rozsudek (popř. rozhodčí nález) následně uplatňován v jiné zemi než, kde bylo o věci rozhodnuto, je nutné, aby došlo k jeho uznání, což je opět spojeno s nutností zajistit překlad a určitými administrativními úkony, a tedy obvykle i s dalšími náklady.

K rizikům právního charakteru patří rovněž skutečnost, že v mezinárodním obchodě se velmi často k řešení sporů využívá rozhodčí řízení namísto soudního řešení sporu. Obvykle je totiž v zájmu obou stran, aby nebyly při řešení mezinárodních sporů využívány národní soudy jedné ze stran, která by byla v mnoha ohledech zvýhodněna (např. znalostí legislativy a soudního systému, znalostí jazyka apod.). Obchodní partneři působící na mezinárodním trhu tak mnohdy hledají jiné alternativy řešení sporů, kde ani jedna ze stran nebude zvýhodněna. Takovou možností je právě třeba rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení je totiž je tak významným nástrojem snižování rizika obchodních transakcí na mezinárodní úrovni.[16] Na druhou stranu je však zejména rozhodčí řízení vedené u významných mezinárodních arbitrážních center o poznání nákladnější (např. z důvodu vyšších poplatků za rozhodčí řízení) než soudní řízení vedené u národních soudů v České republice (popř. i v řadě jiných států).

Důležitou otázkou v mezinárodním obchodování je rovněž volba místa, kde bude řešen spor mezi obchodními partnery (tj. volba sudiště), pokud k takovému sporu dojde a rovněž volba právního řádu, podle kterého bude spor rozhodován. S tím pak do určité míry souvisí i volba jazyka, ve kterém má být řízení vedeno. V případě, že je spor řešen prostřednictvím rozhodčího řízení, strany si volí také rozhodce a mohou si stanovit i určitá pravidla, jak má být řízení vedeno (např. pouze online bez nařízení ústního jednání) apod. Tyto otázky se přitom mnohdy podceňují i proto, že obchodní partneři často na počátku spolupráce příliš nepomýšlejí na možnost, že by mezi nimi mohlo dojít ke sporu, resp. k natolik závažnému sporu, který by bylo nutné řešit právní (ať již soudní nebo mimosoudní cestou).[17]  V kontextu rizik mezinárodního obchodování je možné zmínit, že rizikem může být jak velká vzdálenost sudiště a nutnost cestovat za účelem účasti na jednání u soudu (popř. arbitrážního centra), tak i neznalost právního řádu, podle kterého má být rozhodováno, s čímž se pojí poměrně vysoká míra nejistoty, protože ačkoliv z hlediska spravedlnosti či z hlediska národního práva některého z obchodních partnerů může být situace jednoznačná, z hlediska právního řádu, podle kterého je spor rozhodován, tomu tak nemusí být. Podobně i vliv cizího jazyka a limitů v jeho znalosti (a to i v případech, kdy daný jazyk člověk poměrně dobře ovládá) stejně jako fakt, že jedinec, v jehož rodném jazyce se řízení vede je téměř vždy ve výhodě, může vést k tomu, že spor může dopadnout jinak, než by některý z obchodních partnerů očekával. V případě neúspěchu ve sporu je pak nutné počítat s nutností úhrady soudních poplatků (popř. poplatků za rozhodčí řízení), nákladů na právní zastoupení druhé strany apod., což může být natolik vysoká částka, že se jedná i o poměrně zásadní riziko, které je potřeba při mezinárodním obchodování, a především při uzavírání smluv v rámci mezinárodních obchodních vztahů brát v úvahu.

Závěr

Rizika mezinárodního obchodování se dělí na rizika ekonomická, k nimž se řadí i rizika komerční, politická, teritoriální, ale také rizika právního charakteru, která jsou obvykle však spojena s některým i dalšími uvedenými riziky. V článku byl kladen důraz na propojení s ekonomickými riziky, která jsou pro obchodní vztahy a obchodování klíčová. Typicky jsou rizikem vysoké náklady na vymáhání případných nároků z mezinárodních obchodních vztahů.

V případě mezinárodního obchodování lze tak obchodníkům doporučit nechat si veškeré dokumenty před jejich podpisem zkontrolovat právníky – specialisty, kteří mají dostatečné zkušenosti s právem země, se kterou má být obchodováno. Dále je vhodné dbát velmi na jazykovou stránku věci, využít služeb překladatele, aby se eliminovala rizika teritoriálního charakteru a rovněž nepochopení dokumentů, odlišný výklad pojmů atd.

Dále lze doporučit vždy sjednávat sudiště ve třetím (nezávislém státě), dbát také na vzdálenost (s ohledem na nutnost potenciálně cestovat za účelem řešení sporu), popř. volit v dnešní době oblíbenou variantu řešení sporu pouze online. Důraz je třeba klást rovněž na volbu jazyka, ve kterém bude řízení vedeno. Ten by vždy měl být jazykem, který není mateřským jazykem ani jedné strany, aby byl dány rovné šance a nebyla ani jedna ze stran zvýhodněna. Totéž platí i o rozhodném právu, které by v žádném případě nemělo být právem jednoho z obchodních partnerů, ale je vhodné volit třetí zemi, optimálně takový právní řád, který oba obchodní partneři do určité míry znají, nicméně není jejich domovským, protože i touto cestou je vždy jeden z obchodních partnerů zvýhodněn, zatímco druhý jde do rizika, protože detailně znát cizí právní řád obvykle nemůže ani právník z jiné země, natož obchodník, který se obvykle seznamuje jen s těmi předpisy, které jsou pro jeho konkrétní činnost významné.

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA

[1] MACHKOVÁ, Hana. Mezinárodní marketing: nové trendy a reflexe změn ve světě. 3., aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Grada, c2009. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-2986-2, s. 37-38.

[2] JANATKA, František. Rizika v komerční praxi. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-632-5, s. 14.

[3] MACHKOVÁ, Hana, Eva ČERNOHLÁVKOVÁ a Alexej SATO. Mezinárodní obchodní operace. 6., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4874-0, s. 179.

[4] MACHKOVÁ, Hana. Mezinárodní marketing: nové trendy a reflexe změn ve světě. 3., aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Grada, c2009. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-2986-2, s. 38.

[5] KALÍNSKÁ, Emilie. Mezinárodní obchod v 21. století. Praha: Grada, 2010. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-3396-8, s. 81.

[6] SVATOŠ, Miroslav. Zahraniční obchod: teorie a praxe. Praha: Grada, 2009. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-2708-0, s. 148-149.

[7] INTERNATIONAL TRADE CENTRE. How to Access Trade Finance: A Guide for Exporting SMEs. Geneva: United Nations, 2010. ISBN 9789213615089, s. 45.

[8] NOVOTNÝ, Petr, Pavel KOUKAL a Eva ZAHOŘOVÁ. Nový občanský zákoník: náhrada škody. Praha: Grada, 2014. Právo pro každého (Grada). ISBN 978-80-247-5165-8, s. 40.

[9] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2022. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-852-8, s. 1777.

[10] MACHKOVÁ, Hana, Eva ČERNOHLÁVKOVÁ a Alexej SATO. Mezinárodní obchodní operace. 6., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4874-0, s. 179-180.

[11] MACHKOVÁ, Hana. Mezinárodní marketing: nové trendy a reflexe změn ve světě. 3., aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Grada, c2009. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-2986-2, s. 38.

[12] DERESKY, Helen. International management : managing across borders and cultures. 7th edition. Boston: Person, 2011. ISBN 9780132545556, s. 46.

[13] CATEORA, Philip, R.: International Marketing. 18th. Edition. McCraw Hill/Irwin, 2018. ISBN 9780073529943, s. 179.

[14] MACHKOVÁ, Hana. Mezinárodní marketing: nové trendy a reflexe změn ve světě. 3., aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Grada, c2009. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-2986-2, s. 41-42.

[15] How Much Do Lawyers Cost? | Rocket Lawyer. Affordable Legal Services, Free Legal Documents, Advice & Ask a Lawyer | Rocket Lawyer [online]. 2021 [cit. 31.10.2022]. Dostupné >>> zde.

[16] LYNCH, Katherine. The Forces of Economic Globalization: Challenges to the Regime of International Commercial Arbitration. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International B.V., 2003. ISBN 9789041119940, s. 3-4.

[17] PANIAGUA, Jordi. Arbitraje internacional y globalización: un debate desenfocado. Agenda publica [online]. 2017 [cit. 31.10.2022]. Dostupné >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA

24.11.2022


Vybrané aspekty mezinárodní kupní smlouvy v teorii a praxi.

Tématem příspěvku jsou „Vybrané aspekty mezinárodní kupní smlouvy v teorii a praxi.“ Důraz je kladen na zvyklosti a na formu, ve které má být mezinárodní kupní smlouva uzavřena, resp. na specifikaci písemné formy. Mezinárodní kupní smlouva je jednoznačně nejčastěji uzavíraným smluvním typem mezi obchodními partnery z různých zemích, čímž je možné konstatovat, že má jednoznačně praktické využití, protože téměř každý, kdo působí na mezinárodním trhu a v mezinárodním prostředí někdy uzavíral anebo v budoucnu bude uzavírat mezinárodní kupní smlouvu.

Je proto pochopitelné, že v souvislosti s mezinárodními kupními smlouvami vzniká rovněž celá řada sporů, které jsou následně řešeny jak soudně, tak mimosoudně. Přitom je při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy vždy vhodnější usilovat o prevenci případných sporů, protože pokud se již řeší nějaký spor, obvykle to má zásadní negativní vliv i na obchodní vztahy obchodních partnerů, což zasahuje mnohdy podnikání obou stran. Přesto se však sporům zcela vyvarovat nelze, o čemž svědčí i aplikační a rozhodovací praxe, které bude v příspěvku rovněž věnována pozornost.

Cílem příspěvku je představit právní rámec mezinárodní kupní smlouvy obsažený zejména ve Vídeňské úmluvě o mezinárodní koupi zboží (dále také jen „CISG“) a dále se zaměřit na sporné aspekty týkající se úpravy zvyklostí v čl. 9 CISG a vymezení písemné formy uzavření mezinárodní kupní smlouvy dle čl. 13 CISG.

Právní úprava mezinárodní kupní smlouvy

Právní úprava mezinárodní kupní smlouvy je obsažena především v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, což je přímá norma mezinárodního práva soukromého. Jinak řečeno jedná se o normu, která přímo obsahuje hmotněprávní pravidla upravující mezinárodní koupi zboží.[1] V září roku 2020 bylo smluvními stranami CISG celkem 94 států.[2] Uvedené je důvodem, proč je hmotněprávní úpravu mezinárodní kupní smlouvy obsaženou v CISG možné označit za unifikovanou. V mezích toho, co je v CISG upraveno (což nejsou všechny potenciálně možné otázky mezinárodní kupní smlouvy) tak CISG nahrazuje vnitrostátní úpravu jednotlivých signatářských zemí, která upravuje kupní smlouvu, popř. mezinárodní kupní smlouvu (pokud takovou speciální úpravu signatářský stát ve svých vnitrostátních právních předpisech má).[3]

CISG vychází z předpokladu (pravdivého), že každý stát mezinárodního společenství má úpravu kupní smlouvy mírně odlišnou, přičemž za účelem usnadnění mezinárodního obchodu a snadného uzavírání kupních smluv na mezinárodní úrovni, je žádoucí, aby byla právní úprava v klíčových otázkách sjednocena.[4]

K dalším pramenům práva upravujícím mezinárodní kupní smlouvu (zejména v otázkách, které CISG neupravuje) patří vnitrostátní právní předpisy. V České republice se jedná zejména o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve kterém je v ustanoveních § 2079 a násl. upravena kupní smlouva.[5] Dále je třeba zmínit, že ve vztahu ke státům, které doposud nepřijaly CISG je vždy nutné určit rozhodné právo, podle kterého bude konkrétní mezinárodní kupní smlouva posuzována.[6] V této souvislosti je pak relevantní rovněž právní úprava obsažená v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, což je právní předpis, který obsahuje kolizní normy, podle kterých je možné určit, jakým právem se konkrétní právní vztah s mezinárodním prvkem řídí. Na rozdíl od CISG zde tedy až na výjimky není obsažena hmotněprávní úprava.[7] Za zmínku stojí rovněž fakt, že podobný projekt, jakým je CISG, vytvořily některé africké státy, nicméně tento projekt ve srovnání s CISG nemá zdaleka tak zásadní význam.[8] Ačkoliv ani jiné prameny práva nelze opomíjet, v dalším textu je již pozornost věnována výlučně CISG, která je klíčovým dokumentem upravujícím mezinárodní kupní smlouvu.

Charakteristika CISG

CISG byla přijata 11.4.1980 ve Vídni.[9] V platnost však vstoupila až 1.1.1988 a pro Českou republiku ještě později, a to od 1.4.1991.[10] V současnosti je CISG považována za nejvýznamnější mezinárodní úmluvu přijatou v oblasti mezinárodního práva soukromého. Má ve své podstatě charakter globální právní úpravy a je nejvýznamnějším právním základem legislativy upravující mezinárodní obchod. Pro CISG je charakteristické, že sestává ze čtyř částí, přičemž v prvních třech částech (tj. v čl. 1- čl. 88) je obsažena právní úprava vlastní kupní smlouvy, zatímco ve čtvrté části jsou obsažena závěrečná ustanovení. Klíčové je, že zatímco první tři části lze systematicky zařadit do mezinárodního práva soukromého, poslední část spadá do mezinárodního práva veřejného. V první části jsou obsažena hlavně pravidla týkající se působnosti CISG a předpokladů pro její aplikaci. Ve druhé části je obsažena úprava uzavírání mezinárodní kupní smlouvy a ve třetí části je obsaženo „vlastní právo kupní smlouvy včetně úpravy práv a povinností stran a prostředků právní ochrany při jejich porušení.“[11]

Význam CISG je pro mezinárodní obchod klíčový mimo jiné i proto, že právní úprava je velmi dobře koncipovaná a vyvážená, což se v úmluvě projevuje především prostřednictvím kvalitního rozložení práv a povinností mezi strany kupní smlouvy (tedy mezi kupujícího na straně jedné a prodávajícího na straně druhé). důležité je, že CISG využívá přístupy, které jsou známé z národních právních úprav. Usiluje také o předcházení aplikace prostředků právní ochrany, které následně již není možné vzít zpět (kupříkladu zrušení kupní smlouvy „ipso iure,“ tedy ze zákona či zákonem). Dalším charakteristickým rysem CISG je akceptace různorodých národních a lokálních zvyklostí týkajících se kupní smlouvy. Důraz je kladen rovněž na autonomii smluvních stran, která je až na výjimky úmluvou garantována v plném rozsahu. Předmětem právní úpravy obsažené v CISG jsou výlučně mezinárodní kupní smlouvy, není tedy možné ji aplikovat ani na jiný smluvní typ ani na vnitrostátní kupní smlouvy. CISG vychází z předpokladu, že mezinárodní kupní smlouva je uzavřena v momentě, kdy je bezvýhradně přijata nabídka jedné strany, která je dostatečně určitá nabídka. Významnou charakteristikou je, že pokud jsou splněny podmínky, tj. dochází k uzavření mezinárodní kupní smlouvy mezi smluvními stranami ze signatářských států CISG, je CISG aplikována automaticky. Výjimkou jsou pouze případy, kdy smluvní strany její aplikaci výlučně vyloučí. Pokud dojde k jednoznačnému vyloučení, aplikuje se právní úprava národního státu, který je příslušný dle kolizních norem anebo právní úprava, kterou si smluvní strany sjednaly.[12] Vzhledem k tomu, že je CISG platná a účinná v celé řadě zemí, je zájem na jednotnosti její aplikace, což by měla reflektovat i judikatura národních soudů signatářských států.[13]

Vybrané náležitosti mezinárodní kupní smlouvy dle CISG

Obecně je možné uvést, že náležitosti, které by měla mezinárodní kupní smlouva obsahovat, se dělí na podstatné (obligatorní) a nepodstatné (fakultativní). Zatímco podstatné náležitosti musí být v mezinárodní kupní smlouvě obsaženy vždy, u nepodstatných záleží výlučně na smluvních stranách, zda je ve smlouvě upraví. Mezi klíčové náležitosti, které by měla obsahovat mezinárodní kupní smlouva lze zařadit zejména: předmět smlouvy (resp. předmět dodávky), bez jehož specifikace není možné platně uzavřít mezinárodní kupní smlouvu. Dále je nutné vymezit rovněž smluvní strany (tj. kupujícího a prodávajícího) a rovněž cenu předmětu koupě (tu lze vymezit např. i odkazem na ceník či výpočtem), pokud je tak dostatečně přesně určena. Dále je vhodné si jasně specifikovat rovněž práva a povinnosti smluvních stran (např. termín a místo dodání zboží, předání relevantních dokladů, převedení vlastnického práva ke zboží apod.).[14]

Vedle toho, že CISG upravuje výše uvedené náležitosti, ale také postupy stran při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy, věnuje se rovněž dalším podmínkám pro její platné uzavření. Vzhledem k tomu, že těchto podmínek a náležitostí je celá řada, je pozornost prioritně věnována jen dvěma vybraným, a to čl. 9 CISG, kde jsou upraveny zvyklosti a čl. 13 CISG, kde je upraveno, co se rozumí písemnou formou a lze pod pojem písemná forma podřadit.

Zvyklosti dle čl. 9 CISG

Pro mezinárodní obchod, a tedy i uzavírání mezinárodní kupní smlouvy, je charakteristický velký důraz na zvyklosti. Proto je v čl. 9 CISG pojednáno o zvyklostech a praxi stran. Cílem tohoto článku je upravit vzájemný vztah mezi zvyklostmi a textem smlouvy. V čl. 9 odst. 1 je zakotveno pravidlo, že „strany jsou vázány jakoukoli zvyklostí, na které se dohodly, a praxí, kterou mezi sebou zavedly.“[15] Předmětné ustanovení zahrnuje přitom jak výslovně, tak i nevýslovně projevené projevy vůle. Postačuje přitom i konkludentní projev vůle, který je také pro zvyklosti i pro praxi do značné míry charakteristický. Jak zvyklosti, které si strany ujednaly, tak i praxe, která se mezi nimi rozvinula, jsou pro strany mezinárodní kupní smlouvy závazné. Toto ustanovení tak rozlišuje na jedné straně zvyklosti a na druhé straně zavedenou praxi smluvních stran. Zvyklosti jsou totiž závazné jen za předpokladu, že se na tom strany dohodly, resp. prostřednictvím dohody nějakým způsobem sjednotily jejich aplikaci. Praxe je oproti tomu závazná obecně, a to z důvodu, že se jedná o zavedenou činnost (popř. zkušenost), která byla mezi stranami zavedena (typicky tím, že se nějak opakovaně postupovala o osvědčilo se to). Jak zvyklosti, tak zavedená praxe mají při aplikaci práva přednost před pravidly, která jsou obsažena v CISG.[16]

Čl. 9 odst. 2 pak říká, že „pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo na její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována.“[17] V tomto případě se hovoří o tzv. mezinárodních (závazných) zvyklostech. Tyto zvyklosti jsou pro strany mezinárodní kupní smlouvy, která se řídí CISG závazné vždy, pokud jejich aplikaci smluvní strany v konkrétním případě výslovně nevyloučily. V tomto případě se jedná o „známé a uznávané zvyklosti, které strany znaly anebo měly znát (obchodní zvyklosti). Základem závaznosti takových obchodních zvyklostí je fikce, že je strany konkludentně chtěly používat. Tato fikce je kompromisním řešením dvou protichůdných koncepcí stran otázky, zda lze obchodní zvyklosti používat též nezávisle na vůli stran.“[18]

I zvyklosti dle č. 9 odst. 2 CISG mají aplikační přednost před ustanoveními CISG. Je přitom dokonce možné, aby se tyto zvyklosti od pravidel výslovně formulovaných v CISG odchylovaly, je také možné, aby upravily otázky, které CISG vůbec neupravuje. Mezinárodních obchodních zvyklostí přitom existuje vícero, je tedy nutné se zabývat jejich vzájemným vztahem. K této otázce lze uvést, že je vhodné, aby se strany přiklonily jen k jednotu typu těchto pravidel, které aplikují. Pokud tomu tak není, je vždy potřeba postupovat podle CISG a její hmotněprávní úpravy, pokud se zjistí, že různé zvyklosti jsou navzájem v rozporu. Vedle mezinárodně známých a uznávaných zvyklostí mají určitý význam i zvyklosti lokálního charakteru, které se aplikují například v přístavech či na tržištích, kde probíhá mezinárodní obchod. V takovém případě lze opět předpokládat, že kdo na těchto místech obchoduje, bude tyto zvyklosti znát, čímž je možné je aplikovat.[19]

Písemná forma mezinárodní kupní smlouvy a č. 13 CISG

Ačkoliv v obecné rovině postačuje, aby byla mezinárodní kupní smlouva uzavřena písemně, postačuje ji prokázat jakýmikoliv prostředky, v některých případech CISG výslovně stanoví, že je nutná písemná forma, pokud se jedná o strany ze smluvního státu, jehož právní předpisy vyžadují, aby kupní smlouva byla uzavřena v písemné podobě, popř. takto prokazována.[20]

Polemizovat by bylo možné o tom, co vše lze pod písemnou formu podřadit. Uvedené však řeší čl. 13 CISG, kde je uvedeno, že „pro účely této Úmluvy písemná forma zahrnuje telegram a dálnopis.“[21]Ustanovení tedy písemnou formu přímo nedefinuje, uvádí pouze příklady toho, jak může písemná forma vypadat. Odborná literatura se vesměs přiklání k závěru, že se jedná o demonstrativní (ilustrativní) výčet, který je možné dále rozšiřovat, nicméně lze se setkat i s názory opačnými. Z písemné formy musí být zřejmé, kdo je jejím původcem (obvykle se na smlouvách uvádí podpisy stran), nicméně v případě telegramu a dálnopisu se vlastnoruční podpis pochopitelně nevyžaduje. Čl. 13 je nutné aplikovat jak v případech, kdy požadavek na písemnou formu plyne z CISG, popř. národního práva státu, tak i v případě, že se smluvní strany na písemné formě dohodly, přičemž dále její podobu nespecifikovaly. Nelze však opomenout skutečnost, že „čl. 13 je určitou interpretační pomůckou pro právní řád, jenž se na formu aplikuje, nemůže však nahradit požadavky na formu stanovené tímto právním řádem.“[22]

Čl. 9 v aplikační praxi: usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3166/2014

V usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3166/2014 z roku 2015 bylo vykládáno ustanovení čl. 9 odst. 1 a 2 CISG, kde jsou upraveny zvyklosti a ustálená praxe smluvních stran, přičemž řešena byla otázka rozdílu zvyklostí dle č. 9 odst. 1 a zvyklostí dle č. 9 odst. 2 CISG. V teoretické rovině byl tento rozdíl již nastíněn již výše, nyní je však pojednáno o praktické aplikaci tohoto rozdílu na konkrétním případu. Žalobkyní byla v tomto případě společnost M. a.s. a žalovaným byl podnikatel (osoba samostatně výdělečně činná) pan R.S. Předmětem sporu byla primárně otázka „splatnosti kupní ceny při přeshraničních dodávkách zboží podle Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a promlčení nároku na její zaplacení.“ A spolu s ní souvisela i další klíčová otázka, která měla být posouzena, spočívající v tom, zda „se v daném případě jednalo o obchodní zvyklost, určení kritérií intenzity množství obchodů co do časového období a věcného obsahu, podle kterých by bylo možno konstatovat, že např. až minimálně tři či více skutečných obchodů mezi takovými obchodními partnery, lze za tuto obchodní zvyklost v souladu s cit. Úmluvou považovat“.[23]

 Společnost M. a.s. totiž byla prodávající, která žalovala pana R.S. jako kupujícího o zaplacení kupní ceny zboží, přičemž tuto povinnost opírala mimo jiné o zvyklosti zavedené mezi stranami, kdy zvyklostí měla být lhůta 30 dnů na zaplacení předmětu koupě. V prvním stupni v této věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, ve druhém pak Vrchní soud v Olomouci, proti jehož rozhodnutí bylo společností M. a.s. podáno dovolání, čímž se věc dostala k Nejvyššímu soudu ČR. Společnost M. a.s. totiž nebyla u nižších soudů úspěšná, proti čemuž se snažila brojit dovoláním. Nejvyšší soud ČR však dovodil, že dovolání v tomto případě není přípustné, zabýval se však otázkou, jak nahlížet na obchodní zvyklosti v CISG, a to z důvodu, že právě o tuto otázku jako o jednu z relevantních otázek (jak bylo uvedeno) výše, opírala dovolatelka, jíž byla společnost M. a.s., přípustnost dovolání v tomto případě. Z tohoto důvodu je tak Nejvyšší soud především dospěl k závěru, že CISG vůbec nezná a nepoužívá pojem „obchodní zvyklost.“[24]

V návaznosti na tento závěr pak dospěl že v čl. 9 odst. 1 CISG upravuje výlučně vázanost smluvních stran mezinárodní kupní smlouvy těmi zvyklostmi, které si smluvní strany mezi sebou zavedly. Jejich existenci je proto nutné posuzovat individuálně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu. Proto není možné paušálně dovozovat existenci těchto zvyklostí ve vztahu smluvních stran (jak se mylně domnívala společnost M. a.s., nicméně české soudy zastávaly opačné stanovisko). Lhůtu 30 dní na úhradu předmětu zboží dále dle Nejvyššího soudu ČR nelze podřadit ani pod zvyklosti dle č. 9 odst. 2 (tedy zvyklosti všeobecně uznávané), protože v tomto případě schází především obecná známost této zvyklosti. Známá totiž tato zvyklost nebyla ani obecně obchodním partnerům společnosti M. a.s. a není známa ani všeobecně v odvětví mezinárodního obchodu. Rovněž podmínka, že je taková zvyklost zpravidla dodržována, nebyla v tomto případě splněna.[25]

V návaznosti na uvedenou případovou studii je pak vhodné doplnit, že po neúspěšném dovolání, které bylo odmítnuto jako nepřípustné,[26] byla podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR. Tato ústavní stížnost však byla Ústavním soudem ČR odmítnuta. Důvodem byla skutečnost, že Ústavní soud ČR neshledal závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, ani nepřiléhavými ani svévolnými. V kontextu výkladu zvyklostí dle č. 9 CISG pak Ústavní soud ČR dále dovodil, že „existenci zvyklosti nelze dovozovat z několika obchodů uzavřených mezi smluvními stranami, a to ještě v případě, kdy se stěžovatelka tímto způsobem snažila vyřešit svou důkazní nouzi.“[27]

Uvedený případ velmi dobře vysvětluje rozdíl mezi zvyklostmi dle čl. 9 odst. 1 CISG a zvyklostmi dle čl. 9 odst. 2 CISG a poukazuje mimo jiné na skutečnost, že je potřeba velmi striktně dbát na to, co je možné pod zvyklosti podřadit a co již nikoliv, a to s ohledem na jejich charakteristiky jak v teorii (které plynou např. z komentářů k CISG), tak v praxi. Je totiž zřejmé, že různorodý může být jak pohled na to, co zvyklosti jsou (ten se může lišit i mezi různými odborníky a autory odborné literatury, kteří se nemusí vždy zcela shodovat), ale lze se rovněž setkat se snahami argumentovat zvyklostmi primárně proto, že se to jedné ze stran kupní smlouvy hodí, popř. se dostala přímo do důkazní nouze. Nelze přitom připustit, aby byl pojem „zvyklosti“ v mezinárodní kupní smlouvě tímto způsobem zneužíván k dosažení cílů smluvních stran.

Čl. 13 v aplikační praxi: rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1308/2011

Jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1308/2011 z roku 2013,[28] kde bylo vykládáno ustanovení čl. 13 CISG, které říká, že „pro účely této Úmluvy písemná forma zahrnuje telegram a dálnopis.“[29] Jednalo se o případ, kdy žalobkyně, kterou byla zahraniční společnost IBC z Číny měla dle dohody žalované české společnosti I. spol. s r.o. jízdní kola, která vyúčtovala dne 7.3.2006 fakturou. Fakturována byla částka 86 808,58 USD. Jízdní kola určená české společnosti byla k přepravě naložena „na plavidlo společnosti MOL na Tchajvanu, přičemž k přechodu nebezpečí škody na dodávaném zboží v souladu s uzavřenou smlouvou došlo dle žalobkyně okamžikem jeho předání prvnímu dopravci.“[30]

Žalovaná česká společnost ovšem toto zboží nikdy nepřevzala, přesto žalobkyně požadovala, aby bylo uhrazeno, což ovšem žalovaná společnost právě s odkazem na skutečnost, že nikdy nedošlo k převzetí zboží, odmítala. Uvedené pak bylo důvodem, proč byla záležitost řešena soudní cestou. Vzhledem k tomu, že objednávka byla realizována e-mailem (který byl adresován pracovnici IBC, která jednala na základě řádného zmocnění za žalobkyni), přičemž e-mailem byla zaslána rovněž proforma faktura, kterou žalovaná společnost odsouhlasila (byla předtím vyzvána k její kontrole). Tento postup plynul z obchodních podmínek žalobkyně, se kterými měla žalovaná společnost možnost se seznámit (byly k dispozici mimo jiné na internetu). V návaznosti na uvedené skutečnosti bylo primárně sporné, zda došlo k uzavření mezinárodní kupní smlouvy, která se řídí CISG a splňuje požadavky na písemnou formu, což byly podmínky pro to, aby bylo možné uznat nárok žalobkyně jako oprávněný. Je třeba rovněž zmínit, že Čína si vyjednala výjimku z CISG, čímž byla pro uzavření mezinárodní kupní smlouvy v tomto případě vyžadována písemná forma dle č. 12 CISG. Vzhledem k tomu, že písemná forma může mít i podobu vymezenou v čl. 13 CISG, bylo klíčovou otázkou, zda byla písemná forma mezinárodní kupní smlouvy dodržena a lze tedy postupovat dle CISG. Vzhledem k tomu, že čl. 13 zmiňuje výslovně pouze telegram a dálnopis, což je s ohledem na skutečnost, že v době, kdy byla CISG přijata, e-mail neexistoval, byla tato otázka výkladu klíčová, a to nejen pro tento případ, ale i pro další podobné.[31]

Z vývoje celého případu je zřejmé, že jednotlivé soudy v České republice tehdy k uvedené otázce nezaujímaly jednoznačné stanovisko. V prvním řízení totiž Městský soud v Praze (jako soud, který v dané věci rozhodoval v prvním stupni), nárok žalobkyni přiznal, nicméně detailně se nezabýval otázkou podmínek CISG. S tímto názorem se však neztotožnil Vrchní soud v Praze jakožto soud, který rozhodoval ve věci v druhém stupni. Vrchní soud v Praze tak věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Poukázal tehdy právě na skutečnost, že je nezbytné se zabývat otázkou, jestli byla v tomto případě mezi účastníky soudního řízení uzavřena mezinárodní kupní smlouva, a to v souladu s CISG, tedy v tomto případě i v písemné formě, a jestli žalobkyně má nárok na zaplacení kupní ceny. V pořadí již druhým rozsudkem tak Městský soud nakonec rozhodl, že žalobkyně nárok na úhradu uvedené částky má. Dovodil, že byla uzavřena platná mezinárodní kupní smlouva podle CISG. Vzhledem k tomu, že zde platil požadavek písemné formy, byla skutečnost, že smlouva byla uzavřena e-mailem, vyložena tak, že se jedná o písemnou formu v souladu s čl. 13 CISG, byť e-mail jako způsob jejího uzavření není v CISG výslovně uveden. Následovalo však další odvolání žalované, ve kterém Vrchní soud v Praze rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl., což odůvodnil tím, že text čl. 13 CISG nebyl v průběhu její existence žádným způsobem změně, neobsahuje e-mail jako písemnou formu uzavření mezinárodní kupní smlouvy, čímž Vrchní soud v Praze považoval znění CISG za zcela jasné a zastával názor, že mezinárodní kupní smlouva vůbec nebyla platně uzavřena, neboť nebyl splněn požadavek na písemnou formu. Z uvedených důvodů bylo přistoupeno k dovolání ze strany žalobkyně, čímž se tato věc dostala k Nejvyššímu soudu ČR.[32]

Nejvyšší soud ČR v návaznosti na podané dovolání dospěl k závěru, že při posuzování, zda mezinárodní kupní smlouva uzavřená e-mailem splňuje podmínku písemné formy „je třeba přihlédnout k době, v níž Vídeňská úmluva vznikala, kdy elektronická komunikace nemohla být zařazena mezi způsoby písemné komunikace. Proto argumentace odvolacího soudu, že článek 13 vyjmenovává podmínky písemné formy, které jsou zcela jasné, neobstojí. Vídeňská úmluva za písemnou formu považovala i tehdy moderní prostředky komunikace (telegraf a dálnopis), kromě tradiční listinné podoby.“[33] Proto Nejvyšší soud dovodil, že mezinárodní kupní smlouva uzavřená e-mailem splňuje požadavek na písemnou formu. Z uvedených důvodů také považoval nárok žalobkyně za oprávněný. Dospěl také k závěru, že CISG v čl. 13 neobsahuje taxativní (tedy konečný a nerozšiřitelný) výčet prostředků, jejichž prostřednictvím lze uzavřít mezinárodní kupní smlouvu v písemné formě, ale jedná se o výčet taxativní, který lze i s ohledem na technický pokrok dále rozšiřovat, pokud je respektován smysl a účel čl. 13 CISG. Věc byla proto opět vrácena k dalšímu řízení dovolacího soudu, jehož předchozí rozsudek byl zrušen.[34]

V návaznosti na popsaný případ nelze opomenout skutečnost, že k uzavření mezinárodní kupní smlouvy došlo v roce 2006, kdy se v mezinárodním obchodním styku e-mailová komunikace již delší dobu využívala, nebylo s ní však tolik zkušeností jako v současné době. Také nebylo zdaleka tolik zkušeností se spornými případy, které se vyznačují řadou specifik (např. tím, že v Číně je s ohledem na výjimku z čl. 12 CISG požadována písemná forma k uzavření mezinárodní kupní smlouvy i u předmětů, u kterých to v našich podmínkách běžné není). Proto se nelze příliš podivovat nad skutečností, že ani soudy neměly v otázce, zda je písemná forma splněna, pokud k uzavření smlouvy došlo e-mailem, příliš jasno. V dnešní době by patrně tato situace již takové nejasnosti nepůsobila.

Závěr

CISG je možné charakterizovat jako multilaterální mezinárodní smlouvu obsahující unifikovanou hmotněprávní úpravu mezinárodní kupní smlouvy. Jedná se o nejvýznamnější mezinárodní smlouvu v oblasti mezinárodního práva soukromého, která má v současné době globální charakter a význam. CISG upravuje řadu náležitostí (podstatných i nepodstatných mezinárodní kupní smlouvy), dále pak upravuje rovněž nejdůležitější aplikační a procesní pravidla při uzavírání mezinárodní kupní smlouvy.

První případová studie v tomto příspěvku se vztahovala ke zvyklostem. Bylo zde dovozeno, že samotná 30 denní lhůta splatnosti, kterou prodávající obvykle za účelem splacení zboží používal, není zvyklostí dle č. 9 odst. 1 CISG, pokud si tuto zvyklost strany výslovně nestanovily a není ani na mezinárodní úrovni všeobecně uznávanou zvyklostí dle č. 9 odst. 2, čímž tuto lhůtu za zvyklost označit nejde. Navíc byla v tomto případě Nejvyšším soudem ČR velmi přesně definována odlišnost mezi zvyklostmi dle č. 9 odst. 1 CISG a čl. 9 odst. 2 CISG.

Druhá případová studie se se vztahovala k čl. 13 CISG, který vymezuje některé formy komunikace (telegraf a dálnopis), které jsou vnímány jako písemná forma uzavření smlouvy. Prostřednictvím výkladu Nejvyššího soudu ČR bylo formulováno, že výčet je demonstrativní, a proto je možné i s přihlédnutím ke skutečnosti, že CISG vznikla v době, kdy moderní formy komunikace měly jinou podobu, možné konstatovat, že za písemnou formu uzavření mezinárodní kupní smlouvy je možné označit i situaci, kdy byla smlouva uzavřena prostřednictvím e-mailu.

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M

 

[1] KUČERA, Zdeněk, PAUKNEROVÁ, Monika, RŮŽIČKA, Květoslav. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015. ISBN 978-80-7380-550-0, s. 30.

[2] CISG: Table of Contracting States | Institute of International Commercial Law. Institute of International Commercial Law. Pace Law School [online]. Copyright © 2020 [cit. 05.05.2022]. Dostupné z: https://iicl.law.pace.edu/cisg/page/cisg-table-contracting-states

[3] KUČERA, Zdeněk, PAUKNEROVÁ, Monika, RŮŽIČKA, Květoslav. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015. ISBN 978-80-7380-550-0, s. 30.

[4] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 4 a násl.

[5] TICHÝ, Luboš. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku: komentář : [§ 2079-2183]. Praha: C.H. Beck, 2014. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-521-3, s. 18 a násl.

[6] MACHKOVÁ, Hana, ČERNOHLÁVKOVÁ, Eva, SATO, Alexej. Mezinárodní obchodní operace. 6., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4874-0, s. 37.

[7] BŘÍZA, Petr a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. Praha: C.H. Beck, 2014. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-528-2, s. 1-2.

[8] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 12.

[9] DOBIÁŠ, Petr. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v aplikační praxi českých soudů. Obchodněprávní revue. 2021, (4). ISSN 1803-6554, s. 244.

[10] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

[11] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 1-3.

[12] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 4-13.

[13] DOBIÁŠ, Petr. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v aplikační praxi českých soudů. Obchodněprávní revue. 2021, (4). ISSN 1803-6554, s. 244.

[14] ŽILINČÍKOVÁ, Ivana. Mezinárodní kupní smlouva, díl. I. Studium MBA v Praze – European Business School [online]. Copyright © 2014, European Business School SE [cit. 23.05.2022]. Dostupné z: https://ebschool.cz/mezinarodni-kupni-smlouva-dil-i

[15] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

[16] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 71-72.

[17] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

[18] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 73.

[19] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 73-74.

[20] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

[21] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

[22] TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4, s. 83-84.

[23] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3166/2014.

[24] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3166/2014.

[25] DOBIÁŠ, Petr. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v aplikační praxi českých soudů. Obchodněprávní revue. 2021, (4). ISSN 1803-6554, s. 245.

[26] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3166/2014.

[27] DOBIÁŠ, Petr. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v aplikační praxi českých soudů. Obchodněprávní revue. 2021, (4). ISSN 1803-6554, s. 245.

[28] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011.

[29] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

[30] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011.

[31] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011.

[32] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011.

[33] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011.

[34] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M

14.07.2022


Rozhodčí řízení v mezinárodních obchodních vztazích – výhody a nevýhody ve srovnání se soudním řešením sporů.

Tématem příspěvku je „Rozhodčí řízení v mezinárodních obchodních vztazích – výhody a nevýhody ve srovnání se soudním řešením sporů.“ V mezinárodních obchodních vztazích je rozhodčí řízení oblíbenou a poměrně často využívanou cestou, jak řešit spory, které z mezinárodních obchodních vztahů vznikají. Rozhodčí řízení je metodou alternativního (mimosoudního) řešení sporů, které má řadu výhod, ale i některé nevýhody.

Pokud se tedy smluvní strany v mezinárodních obchodních vztazích rozhodnou řešit své spory prostřednictvím rozhodčího řízení namísto soudně, měly by mít dopředu dostatečně jasnou představu jak o výhodách, tak i o nevýhodách rozhodčího řízení, a to nikoliv obecně, ale právě v kontextu mezinárodních obchodních vztahů, kde mnohdy některé výhody i nevýhody být více zřetelné než ve vnitrostátních sporech.

Cílem příspěvku je představit nejvýznamnější výhody a nevýhody rozhodčího řízení v mezinárodních obchodních vztazích, a to na konkrétních případech z praxe či legislativy. Vzhledem k tomu, že výhod i nevýhod rozhodčího řízení je nespočet, je dále pozornost skutečně věnována jen těm, které ze své zkušenosti považuji za nejvýznamnější. Jak rozhodčí řízení, tak i soudní řešení sporů jsou způsoby, jak dosáhnout autoritativního řešení sporu mezi smluvními stranami a uplatnit své oprávněné nároky.

Rozhodčí řízení

V obecné rovině je možné uvést, že rozhodčí řešení je jednou z alternativních (mimosoudních) metod řešení sporů. Rozhodčí řízení, které je v odborné literatuře někdy označováno rovněž termínem „arbitráž,“ je možné definovat jako „řešení sporů soukromou osobou požívající vážnost a důvěru stran.“[1] Tato soukromá osoba je označována jako „rozhodce.“[2]

Další definice, se kterou se lze v odborné literatuře setkat pak rozhodčí řízení vymezuje jako „prostředek, v jehož rámci je rozhodování o zájmech jedné nebo více osob svěřeno jedné jiné nebo více jiným osobám – rozhodcům –, které odvozují svou pravomoc od dohody stran (v rámci objektivní a subjektivní arbitrability), nikoli od orgánů státu․“[3] Je však nutné vzít v úvahu i fakt, že pravomoc rozhodce je vždy odvozována rovněž od legislativního (zákonného) rámce, kterým konkrétní právní řád rozhodčí řízení upravuje.[4]

V této souvislosti je nutné zmínit, že jednotlivé právní řády obvykle obsahují určité limity, v jejichž rámci je možné rozhodčí řízení k řešení sporů využít. Příkladem takových limitů je česká legislativa, kdy zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení ve znění platném a účinném v době zpracování tohoto článku[5] umožňuje, aby byly prostřednictvím rozhodčího řízení řešeny majetkové spory mezi stranami s výjimkou sporů, v nichž je jednou ze sporných stran spotřebitel, se kterým uzavírá smlouvu podnikatel. Dále je možné v rozhodčím řízení řešit spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a také incidenční spory, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, popř. to o nich stanoví zvláštní zákon.[6] Z hlediska uplatnění rozhodčího řízení v mezinárodním obchodě je však potřeba vzít v úvahu, že každý právní řád má trochu jinou národní právní úpravu, čímž umožňuje řešit prostřednictvím rozhodčího řízení jiný okruh sporů.[7]

Je možné se setkat rovněž s vymezením, které říká, že se jedná o takové řízení, jehož výsledkem je autoritativní rozhodnutí vydané rozhodcem. Toto autoritativní rozhodnutí je označováno jako „rozhodčí nález.“ Pro rozhodčí nález je charakteristické, že je konečný, pravomocný a také vykonatelný. Uvedené znamená, že má stejnou právní povahu jako pravomocný rozsudek vydaný soudem a stejně jako v případě soudního řízení končí rozhodčí řízení vydáním rozhodnutí, které má autoritativní povahu (tj. nikoliv dohodou jako je tomu u jiných forem alternativního řešení sporů, k nimž patří například mediace).[8]

Charakteristickým rysem rozhodčího řízení je jednak skutečnost, že spor je rozhodován soukromoprávní osobou, která však musí splňovat podmínky nezávislosti a nestrannosti stejně jako další podmínky, které plynou z legislativy (ty se opět v různých zemích do určité míry odlišují).[9] Dále je možné za charakteristické rysy rozhodčího řízení považovat rovněž skutečnost, že se jedná o poměrně rychlou a méně formální cestu, která vede k vydání autoritativního rozhodnutí, které je vykonatelné (lze se tedy nároku, který je formulován v rozhodčím nálezu domoci například prostřednictvím exekuce). Typické uplatnění nachází rozhodčí řízení právě v mezinárodním obchodě.[10]

Soudní řešení sporů

Soudní řízení je způsob řešení sporů, které probíhá před soudy, přičemž jeho základním cílem je vydání autoritativního rozhodnutí ve sporné věci, jehož prostřednictvím se buď zakládají, mění anebo ruší práva anebo povinnosti určité osoby (v takovém případě se jedná o konstitutivní rozhodnutí) anebo je autoritativně prohlašováno, že určitá osoba nějaká práva anebo povinnosti buď má anebo nemá (v takovém případě se jedná o deklaratorní rozhodnutí).[11]

V kontextu pojednání o výhodách a nevýhodách rozhodčího řízení je vhodné věnovat pozornost primárně občanskému (civilnímu) soudnímu řízení, ve kterém je možné řešit ty samé záležitosti jako v rozhodčím řízení (nicméně nelze opomíjet fakt, že pravomoc civilních soudů je ve srovnání s pravomocí rozhodců v rozhodčím řízení) výrazně širší. Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád stanoví, že „v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.“[12]

V soudním řízení jsou tak spory rozhodovány prostřednictvím soudů, které jsou v rámci státu uspořádány do soustavy soudů, kdy každý soud má jak svoji pravomoc, tak svoji působnost, čímž je oprávněn řešit určitý okruh záležitostí, který je danému soudu svěřen. Řízení před soudy je formalizované, má jednotlivé fáze (např. zahájení, dokazování, vyhlášení rozsudku, doručování, ale i možnost uplatnit opravné prostředky a rozhodování o opravných prostředcích). Soudní řízení je velmi detailně upraveno prostřednictvím legislativy jednotlivých států, přičemž soudy jsou orgány těchto států, čímž musí rozhodovat podle právního řádu státu, ve kterém je spor soudně řešen. Spojení s jedním státem se pak projevuje i v dalších otázkách (např. v jazyce, ve kterém se řízení vede apod.).[13]

Obecně k výhodám a nevýhodám rozhodčího řízení ve srovnání se soudním řešením sporů

Odborná literatura obvykle zmiňuje celou řadu výhod, ale i nevod rozhodčího řízení. K nejvýznamnějším výhodám patří zejména úspora nákladů spojených s vedeným řízením a také rychlost řešení sporu. Velkou výhodou v případě, že jsou řešeny spory z mezinárodního obchodu pak může být rovněž možnost řešit spor na neutrálním sudišti, zvolit si jazyk a právní řád, podle něhož má být spor rozhodován, možnost omezit vliv národního práva, popř. dokonce rozhodovat spor podle zásad spravedlnosti, dále také skutečnost, že strany sporu si mohou zvolit rozhodce, který bude jejich spor řešit. Lze také dosáhnout rozhodnutí, které bude snadno vykonatelné v různých státech světa.[14]

Naopak mezi nejzásadnější nevýhody rozhodčího řízení se obvykle řadí skutečnost, že pravomoc rozhodců je obvykle užší než pravomoc soudců (nelze např. vynucovat splnění některých procesních povinností, nelze řešit všechny typy sporů v rozhodčím řízení, dle českého právního řádu rozhodci nemohou vydávat předběžná opatření apod.), za nevýhodu lze označit i jednoinstančnost rozhodčího řízení stejně jako nejednotnost v rozhodování rozhodců (jednak nedochází k publikování rozhodčích nálezů tak jako je tomu u judikatury, nedochází ani ke sjednocování rozhodovací praxe tak, jak je tomu u soudů). Význam má i různé pojetí arbitrability sporů v různých právních řádech.[15]

Před samotným pojednáním o nejvýznamnějších výhodách i nevýhodách rozhodčího řízení je nutné rovněž poukázat na skutečnost, že na každou charakteristiku (výhodu i nevýhodu) rozhodčího řízení je možné nahlížet z různých úhlů pohledu. Z tohoto důvodu může některá charakteristika být pro jednoho člověka (či právnickou osobu) výhodou, pro jiného naopak nevýhodou. Nelze zapomínat ani na skutečnost, že rozhodčí řízení se neustále vyvíjí stejně jako se vyvíjí prostředí mezinárodního obchodu i legislativa, čímž některé výhody i nevýhody procházejí určitými proměnami v průběhu času a může docházet k tomu, že jsou určitým způsobem relativizovány.

Výhody rozhodčího řízení

S ohledem na rozsáhlost tématu je dále pozornost věnována vybraným výhodám, ke kterým patří nižší náklady řízení, rychlost řešení sporu, ale také využití neutrálního sudiště společně s možností volby jazyka řízení i právního řádu (popř. pravidel), podle kterých má být věc rozhodována. Na uvedené výhody je nahlíženo z více různých úhlů pohledu, čímž jsou v některých případech do určité míry relativizovány, což potvrzují i příklady z praxe.

Nižší náklady na řízení

Velmi často zmiňovanou výhodou rozhodčího řízení jsou nižší náklady než v případě, že by byl spor řešen soudní cestou. Tuto výhodu uvádějí mnohé odborné zdroje, nicméně jedná se o výhodu, která se netýká všech případů řešení sporů prostřednictvím rozhodčího řízení, ale záleží primárně na tom, kdo je rozhodcem, který má daný spor rozhodovat, popř. zda je spor rozhodován ad hoc rozhodcem anebo některým stálým rozhodčím soudem či arbitrážním centrem. Vliv má samozřejmě i počet rozhodců (tj. zda spor rozhoduje jeden rozhodce anebo rozhodčí senát sestávající z vyššího počtu rozhodců). Vliv má často rovněž otázka, zda je rozhodován vnitrostátní anebo mezinárodní spor.

V obecné rovině je možné uvést, že v České republice je obvykle při rozhodování sporu ad hoc rozhodcem účtován poplatek za rozhodčí řízení, který se pohybuje okolo 4 % z hodnoty majetkového sporu. Tato hodnota je poměrně ustálená, nicméně i tak se lze setkat jak s rozhodci, kteří účtují nižší poplatky (např. Arbitrážní centrum s.r.o., které účtuje jen 3 %[16] anebo Czech arbitration centre s.r.o., kde je vyžadován poplatek pouze ve výši 2,5 % z hodnoty sporu),[17] tak i s rozhodci, kteří naopak účtují vyšší poplatky (např. Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR u sporů nižší hodnoty vyžaduje až 5 000 Kč a k tomu navíc 5,5 % z hodnoty sporu), pokud se jedná o spor s mezinárodním prvkem, u hodnoty sporu do 4999 Eur činí poplatek 300 Eur a k tomu 10 % z hodnoty sporu.[18] Rovněž Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky požaduje u tuzemských sporů úhradu 5 % z hodnoty sporu, u mezinárodních sporů se pak jedná o fixně stanovenou hodnotu, která u sporu do 100 000 Kč činí 10 000 Kč a dalších 5 000 Kč činí paušál na správní náklady, u vyšších hodnot sporu se pak procentuální hodnota poplatku vůči hodnotě sporu mírně snižuje.[19] V soudním řízení je přitom až na výjimky hrazen poplatek ve výši 5 % z hodnoty sporu.[20]

Z uvedeného tedy plyne, že rozhodčí řízení by ve většině případů mělo být o něco méně nákladné než soudní řízení, nicméně je třeba zmínit, že většina rozhodců i arbitrážních center a rozhodčích soudů má stanoven rovněž minimální poplatek, který vyžaduje, tudíž zejména u předmětů sporu s nízkou hodnotou, může být rozhodčí řízení naopak dražší, protože dle zákona o soudních poplatcích se u sporů s hodnotou do 20 000 Kč hradí poplatek ve výši 1000 Kč, dále pak poplatek ve výši 5 %,[21] zatímco u rozhodců je poměrně běžný vyšší minimální poplatek. Příkladem může být Rozhodčí soud při hospodářské a agrární komoře ČR, kde je minimální výše poplatku u tuzemského sporu stanoven na 11 000 Kč, u jiných sporů se jedná o 10 000 Kč a paušální úhradu nákladů ve výši 5 000 Kč.[22] U ad hoc rozhodců či arbitrážních center jsou obvykle tyto minimální částky nižší, například minimálně 2 500 Kč u Czech arbitration centre s.r.o.[23]

V kontextu sporů z mezinárodního obchodu je nutné zmínit rovněž náklady spojené s řešením sporů před rozhodčími soudy a arbitrážními centry v zahraničí. Například u Vienna International Arbitral Centre vyžaduje v případě, kdy je věc rozhodována jedním rozhodcem 6 % z hodnoty sporu, minimálně však 3 000 Eur. Vedle toho jsou v řadě případů přičítány různé administrativní poplatky.[24] Není přitom neobvyklé, že odměna je stanovována paušální částkou, která je odstupňována v návaznosti na hodnotu předmětu sporu, navíc je poplatek často dělen na více položek (např. za nařízené jednání, za administraci sporu apod.). Není tedy určována v procentech. Příkladem je třeba arbitrážní centrum ElArb, které si jako minimální poplatek za rozhodčí řízení účtuje 2700 Eur a dalších 500 Eur je poplatek za administraci sporu, což znamená celkem minimální poplatek ve výši 3200 Eur, v případě sporů o vyšší hodnoty je pak poplatek i vyšší.[25] Příkladů je přitom celá řada a je zřejmé, že u některých institucí věnujících se rozhodčímu řízení jsou poplatky, a to zejména poplatky v případě, že je řešen mezinárodní spor, poměrně vysoké.

V návaznosti na výše uvedené je vhodné náklady na řešení sporu analyzovat na dvou konkrétních případech majetkových hodnot. V jednom případě se jedná o nízkou částku, o kterou se spor vede, ve druhém případě se jedná o vyšší částku, přičemž jsou vypočteny náklady u několika různých institucí a porovnány se soudními náklady v případě, kdy by byl příslušný k rozhodování sporu český soud. V prvním případě je předmětem sporu částka 25 000 Kč (odpovídající částce 1026 Eur).[26] Ve druhém případě se pak jedná o částku ve výši 458 000 Kč (odpovídající částce 18 790 Eur).[27] V tabulce č. 1 jsou k vidění částky, které by byly zaplaceny na poplatcích v případě, kdy by se jednalo o hodnotu sporu 25 000 Kč, v tabulce č. 2 pak v případě, kdy by hodnota sporu činila 458 000 Kč. Tabulky zohledňují pouze poplatky spojené přímo s rozhodčím řízením (resp. řízením před soudem), neberou v potaz další náklady, k nimž se typicky řadí zejména náklady na právní zastoupení stran sporu. Vždy se vychází z předpokladu, že se jedná o mezinárodní spor (pokud je v ceně rozdíl).

Tabulka č. 1: Náklady na řešení sporu v případě majetkové hodnoty ve výši 25 000 Kč (1026 Eur)

Zdroj: vlastní zpracování

U sporu o menší částku (tj. 25 000 Kč) je tedy zřejmé, že výhoda nižší ceny rozhodčího řízení neplatí, protože s ohledem na skutečnost, že většina rozhodců a rozhodčích soudů či arbitrážních center má nastavené minimální poplatky, které výrazně převyšují procentuální podíl z majetkové hodnoty u menších částek, dále je zde parné, že zejména zahraniční instituce mají poplatky za rozhodčí řízení výrazně vyšší, než je obvyklé v českém prostředí.

Tabulka č. 2: Náklady na řešení sporu v případě majetkové hodnoty ve výši 458 000 Kč (18 790 Eur)

Zdroj: vlastní zpracování

Z tabulky č. 2 vyplývá, že u vyšších částek (v řádu statisíců) se rozhodčí řízení v mnoha případech vyplatí, nicméně zejména u zahraničních institucí, které mají určité renomé, je řešení sporu obvykle dražší než před soudem, tudíž ani zde není výhoda jednoznačná.

Jak je z výše uvedených příkladů zřejmé, výhoda nižších nákladů rozhodčího řízení je relativní a platí zejména u sporů o vyšší částky, u sporů o nižší částky tato výhoda mnohdy neplatí. Proto je třeba na tuto výhodu vždy nahlížet optikou konkrétního případu a vyhodnocovat ji i v kontextu dalších výhod a nevýhod rozhodčího řízení.

Rychlost řešení sporu

Další významnou výhodou, která je v souvislosti s rozhodčím řízením často zmiňována, je rychlost řízení. V této souvislosti je třeba zmínit, že zdaleka ne ke všem institucím, které se rozhodčím řízením zabývají, lze dohledat relevantní statistiky, které by tuto výhodu potvrzovaly anebo naopak vyvracely. Je pravdou, že mnohé instituce na svých webových stránkách uvádějí určitou délku rozhodčího řízení, která je jejich standardem. Je samozřejmě otázkou, zda jsou uváděné termíny dodržovány ve všech případech, popř. alespoň v naprosté většině anebo nikoliv. Každopádně například Arbitrážní centrum s.r.o. pak na svých webových stránkách uvádí, že průměrná délka řešení sporu u nich se pohybuje mezi 4 a 12 týdny.[28] Řada institucí, které se věnují rozhodčímu řízení však konkrétní údaje týkající se délky trvání rozhodčího řízení veřejně neuvádí, a to ani ve statistikách a výročních zprávách.

Například Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře ČR ve svém Řádu rozhodčího soudu umožňuje využít zrychlené řízení, ve kterém jsou zkráceny veškeré lhůty, což by mělo napomoci k rychlejšímu vyřešení celého sporu.[29] Je však otázkou, jak je toto ustanovení aplikováno v praxi a v kolika případech je skutečně využito.

V České republice je pro srovnání dále možné dohledat informaci o délce trvání soudního řízení. Výroční zpráva Ministerstva spravedlnosti za rok 2021 uvádí, že v roce 2021 trvalo civilní řízení v průměru 271 dní v prvním stupni u okresních soudů, následně se v mnoha případech strany sporu odvolávají, přičemž odvolací řízení u krajských soudů v průměru trvalo 126 dní, pokud je odvolacím soudem vrchní soud, trvalo odvolací řízení v průměru 364 dní u Vrchního soudu v Praze a 233 dní u Vrchního soudu v Olomouci.[30] Z uvedeného lze usuzovat na skutečnost, že řízení před soudy bude obvykle trvat déle než rozhodčí řízení, nicméně budou existovat případy, kdy rozhodčí řízení např. z důvodu složitosti věci trvá déle anebo je věc naopak soudem rychle vyřízena, čímž může soud v některých případech vést řízení i podobně krátkou dobu jako soud, nicméně nebude to patrně pravidlem. Kratší doba řešení věci ej totiž u rozhodčího řízení podpořena i zásadou jednoinstančnosti, která je pro rozhodčí řízení charakteristická.[31]

Neutrální sudiště společně s volbou právního řádu a jazyka

V mezinárodním obchodě se dále často zdůrazňuje skutečnost, že je možné si zvolit jak místo, kde bude spor rozhodcem rozhodován, čímž lze dosáhnout toho, aby spor byl řešen v jiné (třetí) zemi, ze které nepochází ani jedna ze stran, čímž nemá výhody spojené se znalostí kultury, mentality, obchodního prostředí, ale i právního řádu dané země, znalostí jazyka apod., popř. není druhá strana neznalostí těchto skutečností znevýhodněna. Totéž v zásadě platí v případě, kdy by se spor vedl v jazyce, který je pro jednu ze stran jazykem mateřským, zatímco druhá strana tento jazyk buď neovládá vůbec anebo sice ovládá, nicméně znalost zdaleka není na úrovni mateřského jazyka. S tím se pak pojí i možnost zvolit právní řád, podle kterého má být spor rozhodován. Optimální je zvolit právní řád, který není právním řádem ani jedné ze stran, ale zároveň je oběma stranám do určité míry blízký a je pro ně také srozumitelný, popř. je ve vztahu k problematice relevantní. Může být také účelné zvolit právní řád země, kde má proběhnout dokazování (zejména pokud je nutné dokazování v terénu).[32] Taková volba právního řádu může však v praxi být mnohdy poměrně obtížná, protože mnohdy se v dnešní době potkávají obchodní partneři ze zcela odlišných právních kultur postavených na odlišných principech. Přesto však i zde má volba neutrálního (pro obě strany cizího) právního řádu řadu pozitiv.

V praxi je běžné, že se volí místo sudiště, které se nachází mimo stát obou stran, ale je vhodné ho zvolit tak, aby pro obě strany bylo dopravně dostupné, optimálně aby rozdíly ve vzdálenosti či nákladech na cestu nebyly příliš velké (pokud by strany do místa, kde má být spor rozhodován měly fyzicky cestovat). V dnešní době se však velmi často využívá rovněž alternativa online jednání,[33] čímž již vzdálenost či náklady na cestu nehrají zdaleka tak velkou roli. V těchto případech pak již místo sudiště mnohdy není tak důležité jako bylo v době, kdy ještě bylo zvykem se řízení osobně účastnit.

Pokud se jedná o jazyk, ve kterém má být řízení vedeno, často se praktickým řešením jeví být anglický jazyk, a to zejména, pokud ani jedna ze stran není rodilým mluvčím, nicméně anglický jazyk alespoň do určité míry ovládá. Důvodem je i fakt, že anglický jazyk obvykle ovládají i rozhodci, ale také advokáti, čímž je poměrně snadné zvolit rozhodce, vybrat si advokáta, který stranu v řízení zastoupí, nicméně ani jedna ze stran nemá výhodu mateřského jazyka, která může být mnohdy klíčová. I volbě jazyka je v každém případě nutné věnovat dostatečnou pozornost, neboť řešení sporu může komplikovat fakt, že rozhodce neovládá zvolený jazyk na dostatečné úrovni, fakt, že je obtížné sehnat právního zástupce, který by byl ochoten řešit spor rozhodovaný podle určitého právního řádu, ale např. v jiném jazyce, než se v daném právním řádu používá apod.

Nevýhody rozhodčího řízení

Ačkoliv má rozhodčí řízení řadu výhod, má i některé nevýhody. Pozornost je zde věnována především užší pravomoci rozhodců ve srovnání se soudci. Zde je třeba zmínit, že pravomoci rozhodců jsou určovány jednotlivými právními řády, nicméně obecně tvrzení o. tom, že nejsou tak široké jako pravomoci soudců platí. Na příkladu českého právního řádu je možné uvést, že rozhodci nemají k dispozici žádné pořádkové ani donucovací prostředky, dle českého právního řádu ani nemohou vydávat předběžná opatření, čímž je v případě, že některá strana sporu má v úmyslu využít předběžné opatření, nutné řešit předběžné opatření u soudu, zatímco samotný spor u rozhodce, což je nepraktické.[34] Navíc absence donucovacích pravomocí rozhodců má za následek, že i samotná ochota stran sporu spolupracovat s rozhodcem, je mnohdy klíčová pro rychlost a efektivitu řešení sporu.[35] Je přitom pochopitelné, že strana, která si je vědoma, že její šance na úspěch ve sporu jsou nízké, nemusí být ochotna spolupracovat, naopak může usilovat o top, aby řízení protahovala.

Další významnou nevýhodou rozhodčího řízení je jeho jednoinstančnost, která vede k tomu, že rozhodčí nález je až na výjimky, kdy si strany buď výslovně sjednaly dvojinstanční řízení anebo splňuje podmínky pro soudní přezkoumání rozhodčího nálezu, nepřezkoumatelný.[36] Na druhou stranu je právě jednoinstančnost důvodem, proč řešení sporu v rozhodčím řízení obvykle netrvá tak dlouho jako řešení sporu před soudem. Tato nevýhoda se velmi intenzivně projevuje rovněž v kontextu další nevýhody, kterou je nejednotnost aplikační praxe, kdy může být pohled různých rozhodců skutečně diametrálně odlišný, s čímž se pojí i skutečnost, že tentýž spor by dva rozhodci mohli rozhodnout zcela odlišně. Rozhodčí řízení je navíc na rozdíl od soudních řízení neveřejné, ani rozhodčí nálezy obvykle nejsou nikde uveřejňovány, čímž nedochází k žádnému sjednocování aplikační praxe mezi rozhodci, které je u soudů realizováno buď tím, že druhý stupeň aplikační praxi koriguje, al i tím, že zejména judikatura Nejvyššího soudu, popř. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale mnohdy i vrchních soudů v ČR je zveřejňována, čímž soudci si mohou zjistit, jak byl spor podobný tomu, který nyní řeší, již v minulosti v České republice řešen.

Záleží mnohdy i na zkušenostech, znalostech či odbornosti rozhodce. V této souvislosti je nutné zmínit, že český právní řád nevyžaduje, aby rozhodce měl právnické vzdělání,[37] čímž může být zásadní i rozdíl mezi rozhodcem neprávníkem, který má např. znalosti spíše technického charakteru a rozhoduje spory s tímto zaměřením a rozhodcem právníkem, který však například o technických otázkách, o kterých má rozhodovat, mnoho neví, může být poměrně zásadní.

Nevýhodou z hlediska mezinárodního práva obchodního může být i různé pojetí arbitrability v různých právních řádech, protože to, co v některých právních řádech je možné řešit v rozhodčím řízení, v jiných právních řádech nemusí být přípustné k řešení v rozhodčím řízení. Rozdílný přístup k arbitrabilitě může působit již na počátku vztahu stran působit nejasnosti, ale především v situaci, kdy dojde na spor může vést k nejistotě a komplikovat průběh sporu a jeho řešení. Může totiž například nastat situace, kdy je spor arbitrabilní v místě, kde je rozhodován, nicméně v místě, kde má být následně rozhodčí nález vykonán, arbitrabilní není, čímž rozhodčí nález nebude možné vykonat, popř. jej bude možné vykonat, popř. bude jeho výkon ztížen.[38]

Závěr

Na výhody i na nevýhody lze nahlížet z různých úhlů pohledu. Pro každého může být zásadní výhodou anebo naopak nevýhodou něco jiného. Navíc jak se ukázalo na konkrétních příkladech (např. výhoda nižší ceny rozhodčího řízení), mnohdy jsou výhody spíše relativního charakteru a neplatí pro všechny případy. Totéž by se dalo říct i o nevýhodách.

Ačkoliv je výhod i nevýhod rozhodčího řízení skutečně celá řada, pozornost byla věnována primárně nižší ceně rozhodčího řízení, menší časové náročnosti rozhodčího řízení a možnosti zvolit si neutrální sudiště spolu s jazykem řízení a právním řádem, podle kterého má být rozhodováno. Jak se ukázalo, nižší cena rozhodčího řízení se týká spíše případů vyšších částek, o které se spor vede, popř. vnitrostátních sporů, jedná se o výhodu, kterou nelze popřít, ale jak se ukázalo na konkrétních případech v České republice i v zahraničí, neplatí zdaleka vždy. Rychlejší řešení sporu je výhoda, která je poměrně významná, nicméně opět mohou existovat případy, kdy řešení sporu v rozhodčím řízení rychlejší nebude (např. proto, že strany nebudou spolupracovat, bude se jednat o komplikovanou věc apod.). Neutrální sudiště, možnost volby jazyka a právního řádu řešení sporu zcela jistě jsou výhodou, nicméně je potřeba umět s nimi nakládat uvážlivě, tudíž zvolit si vhodné místo řešení sporu, jazyk řízení i právní řád v návaznosti na konkrétní charakteristiky sporu. Při nevhodném postupu se může z výhody snadno stát i nevýhoda.

Pokud se jedná o nevýhody rozhodčího řízení, byla pozornost věnována jednak užším pravomocem rozhodců, dále různé aplikační a rozhodovací praxi rozhodců, která někdy ústní až v nejednotnost rozhodování sporů a konečně různému pojetí arbitrability v jednotlivých právních řádech. Všechny tyto nevýhody samozřejmě mohou být kompenzovány řadou výhod rozhodčího řízení, nicméně pokud se strany domlouvají na řešení sporu v rozhodčím řízení namísto před soudem, měly by o nich zcela jistě mít určité povědomí.

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA

[1] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer. 2013. ISBN 978-80-7478-004-2, s. 57.

[2] Tamtéž.

[3] BĚLOHLÁVEK, Alexander. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7179-342-7, s. 7.

[4] Tamtéž.

[5] Tj. v prosinci roku 2022.

[6] § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení.

[7] KOCINA, Jan, POLÁČEK, Bohumil. Aktuální otázky rozhodčího řízení. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80-7380-349-0, s. 44-45.

[8] HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 109.

[9] RYŠAVÝ, Lukáš. Nezávislost a nestrannost rozhodce. Praha: C. H. Beck, 2018. ISBN 978-80-7400-707-1, s. 3.

[10] HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše, VALENTOVÁ, Lucia. Judiciální trendy v mimosoudním řešení přeshraničních sporů. Praha: Leges, 2016. Teoretik. ISBN 978-80-7502-142-7, s. 54-55.

[11] SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád: komentář. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2021. ISBN 978-80-7400-828-3, s. 4-5.

[12] § 2 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád.

[13] ŠÍNOVÁ, Renata a kol. Civilní proces: obecná část a sporné řízení. Praha: C. H. Beck, 2020. ISBN 978-80-7400-787-3, s. 1-8.

[14] HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 132-133.

[15] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer. 2013. ISBN 978-80-7478-004-2, s. 85-86.

[16] ARBITRÁŽNÍ CENTRUM. O rozhodčím řízení. Arbitrážní centrum s.r.o. [online]. [cit. 01.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[17] CZECH ARBITRATION CENTRE S.R.O. Náklady rozhodčího řízení. Czech Arbitration Centre s.r.o.[online]. [cit. 01.12.2022]. Dostupné z: https://www.arbitrators.cz/naklady.html

[18] UNIE PRO ROZHODČÍ A MEDIÁLNÍ ŘÍZENÍ ČR. NAŘÍZENÍ O NÁKLADECH ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ. Unie pro rozhodčí a mediální řízení ČR [online]. [cit. 01.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[19] ROZHODČÍ SOUD PŘI HOSPODÁŘSKÉ A AGRÁRNÍ KOMOŘE ČESKÉ REPUBLIKY. Sazebníky nákladů rozhodčího řízení. Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky [online]. [cit. 01.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[20] Příloha – sazebník poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

[21] Tamtéž.

[22] ROZHODČÍ SOUD PŘI HOSPODÁŘSKÉ A AGRÁRNÍ KOMOŘE ČESKÉ REPUBLIKY. Sazebníky nákladů rozhodčího řízení. Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky [online]. [cit. 01.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[23] CZECH ARBITRATION CENTRE S.R.O. Náklady rozhodčího řízení. Czech Arbitration Centre s.r.o.[online]. [cit. 01.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[24] VIENNA INTERNATIONAL ARBITRATL CENTRE. VIAC Rules of Arbitration and Mediation 2021. Vienna International Arbitratl Centre [online]. [cit. 02.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[25] ELARB. Costs for arbitration. ElArb [online]. [cit. 02.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[26] Při kurzu 24,375 Kč za 1 Eur platnému ke dni 2.12.2022.

[27] Při kurzu 24,375 Kč za 1 Eur platnému ke dni 2.12.2022.

[28] ARBITRÁŽNÍ CENTRUM. O rozhodčím řízení. Arbitrážní centrum s.r.o. [online]. [cit. 29.11.2022]. Dostupné >>> zde.

[29] ROZHODČÍ SOUD PŘI HOSPODÁŘSKÉ A AGRÁRNÍ KOMOŘE ČESKÉ REPUBLIKY. Řád rozhodčího soudu při hospodářské a agrární komoře ČR. Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky [online]. [cit. 29.11.2022]. Dostupné >>> zde.

[30] České soudnictví 2021: Výroční zpráva Ministerstva spravedlnosti. Aktuality – Portál justice [online]. Copyright © [cit. 02.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[31] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer. 2013. ISBN 978-80-7478-004-2, s. 83.

[32] HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 132-133.

[33] Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. On-line rozhodčí řízení. EPRAVO.CZ – Váš průvodce právem – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. Copyright © 2022 [cit. 02.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[34] GLATZ, Viktor. Rozhodčí řízení, jeho specifika a výhody. Bulletin advokacie, odborný právnický portál | Domů [online]. Copyright ©2018 [cit. 02.12.2022]. Dostupné >>> zde.

[35] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer. 2013. ISBN 978-80-7478-004-2, s. 86.

[36] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer. 2013. ISBN 978-80-7478-004-2, s. 85-86.

[37] Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení.

[38] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer. 2013. ISBN 978-80-7478-004-2, s. 85-86.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. PhDr. Melinda Vrajíková, LL.M., MBA

27.12.2022


Založení společnosti s ručením omezeným v Německu.

V návaznosti na článek, který se týkal založení společnosti s ručením omezeným v Rakousku,[1] se následující text zabývá procesem založení společnosti s ručením omezeným (Gesellschaft mit beschränkter Haftung, nejčastěji se zkratkou GmbH) ve Spolkové republice Německo. A to rovněž z toho důvodu, že podnikatelé, kteří jsou úspěšní na domácím trhu, často zakládají své pobočky nebo dceřiné společnosti, zejména ve formě společností s ručením omezeným právě v Německu. Jaké jsou základní podmínky, se kterými by se podnikatelé z České republiky před započetím procesu založení společnosti měli seznámit?

Fáze přípravy

Pro založení německé společnosti s ručením omezeným je třeba spolupráce s německým notářem za účelem sepsání společenské smlouvy ve formě notářského zápisu. V případě, že zakladatel / zakladatelé považují zákonnou úpravu za dostatečnou a nechtějí se od ní odchýlit, mohou zvolit založení společnosti v tzv. zjednodušeném řízení (vereinfachtes Verfahren). Zjednodušené řízení je možné, pokud má společnost nejvíce tři společníky a jednoho jednatele a je namísto standardní společenské smlouvy použit vzorový protokol (Musterprotokoll), který obsahuje přímo příslušný zákon o společnosti s ručením omezením. I tato vzorová společenská smlouva musí mít formu notářského zápisu, je však výhodná v tom ohledu, že zakladatelům snižuje náklady na jeho pořízení a související administrativu. Bez ohledu na to, zda zakladatelé zvolí standardní způsob založení či zjednodušené řízení, je v současnosti možné za určitých podmínek jednání u notáře a založení společnosti provést i prostřednictvím videokonference.[2]

Již na počátku procesu je vhodné mít jasno o základních údajích budoucí společnosti:

  1. Název společnosti (Firma)
  2. Předmět podnikání (Gegenstand des Unternehmens)
  3. Sídlo (Sitz)
  4. Společník / Společníci (Gesellschafter)
  5. Základní kapitál (Stammkapital) a vklady společníků (Einlagen)
  6. Jednatel / Jednatelé (Geschäftsführer)
  7. Zástupčí oprávnění (Vertretungsregelung)

Do předmětu podnikání není třeba převzít přesné názvy či vymezení příslušných živnostenských oprávnění, ale zakladatelé by ho měli formulovat tak, aby co nejvíce odpovídal veškerým budoucím podnikatelským aktivitám společnosti. Odpovídající živnostenská oprávnění se získávají a následný zápis společnosti do živnostenského rejstříku se provádí až po dokončení procesu založení společnosti. V případě pochybností o správné formulaci předmětu podnikání nebo názvu společnosti lze doporučit se obrátit na Průmyslovou a obchodní komoru (Industrie- und Handelskammer) v příslušné spolkové zemi se žádostí o posouzení. V případě připomínek ze strany komory by měl být předmět podnikání nebo název společnosti odpovídajícím způsobem upraven.

V Německu činí minimální výše základního kapitálu 25 000,- Euro a při založení je třeba splatit alespoň polovinu. Lhůta pro splacení zbylé části by měla být uvedena ve společenské smlouvě. Dle výše uvedené vzorové společenské smlouvy je tato část splatná, jakmile o její úhradě rozhodne valná hromada (sobald die Gesellschafterversammlung ihre Einforderung beschließt).

Co se týče způsobu zastupování společnosti, lze zvolit následující standardní model: Pokud je jmenován jeden jednatel, zastupuje společnost samostatně. Pokud je jmenováno více jednatelů, je společnost zastupována dvěma jednateli společně nebo jedním jednatelem společně s jedním prokuristou (Ist nur ein Geschäftsführer bestellt, so vertritt dieser die Gesellschaft allein. Sind mehrere Geschäftsführer bestellt, so wird die Gesellschaft durch zwei Geschäftsführer gemeinsam oder durch einen Geschäftsführer gemeinschaftlich mit einem Prokuristen vertreten).

Způsob určení ostatních výše uvedených údajů v zásadě nevyžaduje zvláštní komentář, neboť se podstatně neodlišuje od způsobu určení těchto údajů v českém právu.

Fáze vyhotovení společenské smlouvy

Pokud je jasno o všech výše uvedených údajích, je možné připravit znění společenské smlouvy (Gesellschaftsvertrag), v případě jediného společníka zakladatelskou listinu (Gründungsurkunde), kterou notář vyhotoví ve formě notářského zápisu. Notáři je třeba k tomu předložit i aktuální úředně ověřený výpis z českého obchodního rejstříku spolu s jeho úředním překladem a apostilou, pokud je zakladatelem právnická osoba. V případě potřeby rychlého založení společnosti je vhodná osobní účast zakladatele a budoucího jednatele společnosti u notáře. Zastoupení zakladatele zmocněncem je možné na základě ověřené plné moci s apostilou (pokud nebyla ověřena v Německu), která musí být sepsána v německém jazyce nebo opatřena úředním překladem. Zmocněnec ovšem nemůže za jednatele podepsat návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku (viz dále), a proto není založení na základě plné moci nejrychlejší variantou.

Po vyhotovení notářského zápisu o založení nové společnosti je nutné splatit vklad / vklady v odpovídající výši na bankovní účet pro splacení vkladů založený u příslušné banky.

Fáze zápisu do obchodního rejstříku

Pokud jsou vklady splaceny, notář podává návrh na zápis nové společnosti do obchodního rejstříku u příslušného soudu. Návrh na zápis podepisuje nový jednatel, který v něm rovněž potvrzuje splnění skutečností požadovaných příslušnými právními předpisy (např. splacení vkladů).

K návrhu se přikládá společenská smlouva a seznam společníků (Gesellschafterliste), který obvykle vyhotoví také notář. Výpis z obchodního rejstříku společníka v příslušné formě, pokud jde o právnickou osobu, a rozhodnutí o jmenování jednatele (případně jednatelů) jsou zpravidla součástí notářského zápisu o společenské smlouvě, a proto se zvlášť nepřikládají. Podpis jednatele na návrhu na zápis musí být úředně ověřen a musí být připojen i úřední překlad ověřovací doložky do německého jazyka a apostila (pokud nebyl ověřen v Německu). Na rozdíl od jiných států není povinnost dokládat potvrzení banky o splacení vkladů.

Pokud jsou všechny dokumenty v pořádku, je společnost zapsána do obchodního rejstříku přibližně ve lhůtě 2 týdnů od podání návrhu na zápis.

Závěr a doporučení

I přes některé odlišnosti je proces založení společnosti s ručením omezeným v Německu podobný procesu založení v České republice. Tyto odlišnosti se týkají zejména způsobu určení předmětu podnikání, výše základního kapitálu a způsobu zastupování společnosti. Určité rozdíly jsou i v podkladech potřebných pro zápis společnosti do obchodního rejstříku.

Vedle výše uvedených záležitostí je pro novou společnost rovněž třeba získat příslušná živnostenská oprávnění a vyřídit zápis společnosti do živnostenského rejstříku a v neposlední řadě obstarat i související daňové záležitosti. S ohledem na některé složitější otázky, které se mohou v souvislosti se založením společnosti vyskytnout, nebo v případě, že zakladatel neovládá německý jazyk, lze doporučit dle konkrétních potřeb i zastoupení a spolupráci s advokátem a/nebo daňovým poradcem.

JUDr. Vojtěch Lovětínský, Ph.D., LL.M.,
advokát

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Koliště 1912/13
602 00 Brno

Růžová 1416/17
110 00 Praha 1

Tel.:    +420 543 217 520
e-mail:    office@dolezalpartners.com

[1] Lovětínský, V. Založení společnosti s ručením omezeným v Rakousku, 15. 8. 2022, dostupné >>> zde.

[2] Je třeba mít zejména zřízen kvalifikovaný elektronický podpis ve smyslu příslušné právní úpravy. Blíže viz § 2 odst. 3 GmbHG – německý zákon o společnosti s ručením omezeným a § 16a a násl. BeurkG – německý zákon o ověřování.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Vojtěch Lovětínský, Ph.D., LL.M. (Doležal & Partners)

23.12.2022


K aktuálním souvislostem ESG v kontextu Evropské unie a České republiky.

Koncept ESG (Environmental, Social and Governance) se postupně stává fenoménem, který čím dále výrazněji ovlivňuje přístupy k fungování obchodních korporací ve světě a v Evropské unii zvlášť. Obecně přitom vychází ze staršího, ale velmi blízkého konceptu CSR (Corporate Social Responsibility). Naproti konceptu CSR se ale ESG zaměřuje na vícero oblastí zájmu a odpovědnosti a jeho hlavní přínos spočívá v tom, že úsilí obchodní korporace v tomto směru lze hodnotit a měřit. V zásadě se jedná o kvalifikovaný přístup korporací ke třem klíčovým oblastem, a to životní prostředí (Environment), sociální otázky a souvislosti (Social) a odpovědná správa (Governance).

Obecně k ESG

Co jednotlivé oblasti zájmů a hodnocení ESG zahrnují? Kategorie životního prostředí se zaměřuje a hodnotí požadavky týkající se ekologických témat a dopadů působení obchodních korporací – obsahuje tak zejména kritéria emisí, uhlíkové stopy, spotřeby vody a obecně udržitelnosti v rámci dopadů na výroby a podnikání na životní prostředí.

Kategorie sociálních otázek zase posuzuje společenské dopady fungování obchodní korporace, zejména pak dodržování lidských práv, pracovní podmínky a v neposlední řadě i zásady ochrany spotřebitele.

Třetí kategorie cílí na vnitřní řízení a postupy konkrétní společnosti – posuzuje tak například strukturu řízení společnosti, odměňování zaměstnanců, strukturu investorů nebo investiční strategie.

Ve všech těchto oblastech by se tak obchodní korporace, která se rozhodne přihlásit ke konceptu ESG, měla chovat odpovědně a s co možná nejmenšími negativními dopady svého jednání a podnikání. Pokud jsou pak požadavky v těchto klíčových oblastech řádně naplňovány, je na danou společnost nahlíženo, jakožto na „společensky odpovědného investora“, tedy investora, který považuje zahrnutí odpovědného přístupu do svých hodnot.

Důvodů pro zahrnutí myšlenek ESG do svých korporátních hodnot je vícero. Zaprvé tu jsou důvody, kdy obchodní korporace tyto požadavky splňovat musí, a to jak z důvodu existence závazné právní úpravy (ať už na národní úrovni, tak i na úrovni EU), tak i z jiných důvodů, například z důvodu nastavení v rámci koncernového uspořádání. Zde je třeba zmínit zejména vztahy mezi řídícími a řízenými osobami, kdy mateřská společnost začne koncept ESG prosazovat, anebo etické kodexy v rámci dodavatelských řetězců (závazek dodavatele vůči odběrateli dodržovat určité předem dohodnuté požadavky na pracovní podmínky, diskriminaci či třeba dodržování lidských práv).

Dalším důležitým důvodem pro naplňování těchto požadavků je konkurenceschopnost. Sílící tlak na dodržování ESG není vyvíjen pouze aktivisty, ale i spotřebiteli samotnými, kteří stále častěji sami požadují po společnostech odpovědný přístup, nejen v oblasti životního prostředí.[1] Vystupovat jakožto společnost s udržitelným podnikáním je tak výhodou nejen u široké veřejnosti, ale například i v rámci veřejných zakázek, kde může být ESG i podmínkou účasti.[2]

Právní úprava ESG v zahraničí

V řadě států již existuje příslušná národní úprava dané problematiky (např. USA, Velká Británie), nebo taková úprava v blízké nabude účinnosti. To je i případ německého zákona o náležité péči v dodavatelských řetězcích (Lieferkettengesetz).

Z našeho pohledu je důležité od sebe odlišovat právní úpravu na vnitrostátní (národní) úrovni a právní úpravu na úrovni Evropské unie. Co se týče úpravy národní, pak se ve většině případů jedná o právní úpravu, která je nějakým způsobem omezená. Omezení může být osobní skrze povinné subjekty (kdo je adresátem daných předpisů), kdy se právní úprava vztahuje pouze na společnosti od určitého počtu zaměstnanců (např. Francie), anebo o omezení věcné (obsahové), když se například tato úprava vztahuje pouze na právní úpravu ochrany lidských a zaměstnaneckých práv a otázky životního prostředí jí upraveny nejsou. Tak tomu je v případě norské právní úpravy.

V mnoha státech navíc komplexní národní právní úprava zcela chybí, což je i případ České republiky, a tak v této problematice hrají důležitou roli i mezinárodní úmluvy, mezi které patří například klimatická Pařížská dohoda z roku 2015 nebo tzv. Agenda 2030, tedy plán, kterým se OSN snažila posílit celosvětovou udržitelnost do roku 2030).

Evropská unie v oblastech ESG vyvíjí své aktivity jak prostřednictvím rámcové politiku, tak i přímo prostřednictvím samotného práva EU. Pro rámcovou politiku jsou klíčové zejména enviromentální dohody (Zelená dohoda z roku 2019) a také tzv. finanční rámce, skrze které může EU usměrňovat finanční toky na základě plnění určitých požadavků. Příkladem může být třeba tzv. klimataxonomie, neboli vytvoření klasifikačního systému[3], kde lze přesměrovávat finance na základě plnění určitých kritérií týkajících se udržitelnosti sociálních a  enviromentálních cílů, ale i požadavků na zveřejňování nefinančních korporátních zpráv o dopadech na životní prostředí a společnost (NFRD).

Toto jde ruku v ruce s tzv. SDFR, tedy již účinným nařízením 2019/2088, kterým je zavedena povinnost zveřejňovat finanční informace týkající se dopadů investic dané společnosti na životní prostředí či společnost[4]. NFRD se však vztahuje pouze na podniky splňující určitá kritéria (počet zaměstnanců a obrat), kterými jsou zejména velké podniky. I z tohoto důvodu byl v dubnu 2022 finálně přijat nový návrh směrnice (tzv. CSRD)[5], která zavede povinnosti zveřejňování informací o dopadech nefinančního jednání společnosti na životní prostředí a společnost i pro menší podniky, než tomu bylo doposud dle NFRD (kritérium počtu zaměstnanců se sníží na 250 a roční obrat bude ve výši 40 milionů EUR či vlastnictví aktiv ve výši 20 milionů EUR).

Jsou však i další směrnice, kterými se EU snaží problematiku ESG harmonizovat, když tato úprava má pomoci zejména těm členským státům, kterým komplexní právní úprava zatím chybí. Zde musíme zmínit návrh nové směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti podniků, který Komise představila na konci února roku 2022. Tento návrh se vztahuje zejména na velké a nadnárodní podniky se stanoveným počtem zaměstnanců a výši celosvětového ročního obratu (150 miliónů EUR a více). Těmto podnikům bude tato směrnice ukládat povinnosti týkající se nejen dodržování lidských práv, ale právě také ochrany životního prostředí, a to i v rámci dodavatelských řetězců.

Právní úprava nám vždy stanoví způsob dodržování těchto závazků (tzv. due diligence obligations) a způsob, jakým je dodržování ESG zveřejňováno („reporting“). Výše zmíněná směrnice tak stanovuje například povinnost společností, které splní kritéria obratu a počtu zaměstnanců přijmout kodex, kterým se zavážou k dodržování zásad ESG a způsobu jejich dodržování (např. zavedení prevenčních opatření, využití nestranných auditorů ke kontrole investic či možnosti rozvázat smlouvy, které zásady ESG porušují).

Navíc pak v rámci reportingu zavádí povinnost těchto společností podávat roční zprávy o dodržování ESG nebo plánovat strategie „due diligence“ na rok dopředu.

K aktuálnímu stavu ESG v České republice

V současné době nemáme v České republice žádnou komplexnější právní úprava problematiky ESG. Nicméně je potřeba počítat právě s výše uvedenými akty Evropské unie, které budou v příštích letech nabývat na účinnosti, a jež bude mít ČR povinnosti transponovat do svého právního řádu.

Do určité míry nám absenci národní úpravy substituuje například Rada kvality ČR, která však řeší pouze CSR, tedy například vynechává otázky týkající se životního prostředí. V tomto směru je třeba zmínit například Národní akční plány CSR, které podporují myšlenky společenské odpovědnosti českých korporací.

Dobrovolně se k plnění požadavků ESG zavazují pak některé obchodní společnosti skrze etické kodexy, které si sami vytváří a kterým vyjadřují některé zásady, které chtějí dodržovat.

Určité náznaky prosazování konceptu ESG se přesto již objevily i v některých právních předpisech, například v zákoně č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ale ten se skutečně orientuje pouze na specifickou oblast společností, a nelze tedy hovořit o obsáhlejší a komplexnější právní úpravě. Zmínit je vedle toho možné i novou právní úpravu, účinnou od 1.7.2022, která podporuje nízkoemisní mobilitu, která se snaží motivovat přechod společností na nízkoemisní služební vozidla úlevami při výpočtu nepeněžního příjmu zaměstnance z užívání služebního vozu či skrze instalování nových dobíjecích stanic.

Shrnutí

Závěrem lze konstatovat, že koncept ESG postupně i v České republice nabývá na významu, přičemž s ohledem na připravovanou unijní právní úpravu bude tlak na dodržování ESG požadavků prostřednictvím due diligence a reportingu do budoucna výrazně sílit. I z tohoto důvodu lze jen doporučit se tématům ESG zabývat již nyní a začít některé tyto zásady a požadavky do svých smluv či kodexů zavádět dobrovolně.

JUDr. Thomas Britz Ass. jur.,
advokát
Associate Partner

Dott.ssa  Alice  Meier
Avvocato

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 111

e-mail: alice.meier@roedl.com
e-mail: thomas.britz@roedl.com

[1] Viz Pro polovinu Čechů je udržitelné podnikání aktuálním tématem. E15.cz [online]. 9.6.2022 [cit. 2022-06-28]. Dostupné >>> zde.

 

[2] Viz Co je to ESG a co pro Vás znamená?. Epravo.cz [online]. 9.3.2022 [cit. 2022-06-28]. Dostupné >>> zde.

[3] Vytvoření na základě nařízení EU 2020/852 ze dne 18.6.2020 – viz EUR-Lex – 32020R0852 – EN – EUR-Lex (europa.eu).

[4] Viz NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2019/2088. Úřední věstník EU [online]. 27.11.2019 [cit. 2022-06-28]. Dostupné >>> zde.

[5] Viz SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2021/0104. Evropská komise [online]. 21.4.2021 [cit. 2022-06-28]. Dostupné >>> zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Dott.ssa Alice Meier, JUDr. Thomas Britz Ass. jur.(Rödl & Partner)

22.12.2022


Jsme ve válce?

Někdy jsem až ohromen s jakou lehkostí bytí, respektive lehkostí jazyka mnozí politici i novináři přistupují k aktuální situaci spojené s bezprecedentním bezpečnostním konfliktem na Ukrajině.

Již od března slýcháme z úst méně odpovědných, ale o to více halasných osob, že „jsme ve válce“. Není snad dne či alespoň týdne, aby především koaliční politici v diskuzi nepoužili rétorickou figuru, kdy jakýkoliv problém či aktuální nesnáz nevysvětlují pomocí obratu – co se divíte, jsme přece ve válce! Sancta simplicitas.

K jádru věci – jako právník a občan musím velice důrazně připomenout že „ve válce“ nejsme a ani jsme v ní letos minutu či sekundu nebyli.

Válečný stav řeší ústavní zákon číslo 110/1998 Sb., o  bezpečnosti České republiky. Zmíněný ústavní nikoliv běžný právní předpis jasně stanoví, že k vyhlášení válečného stavu má v Česku zákonné oprávnění výhradně Parlament České republiky. K řádnému vyhlášení  je zapotřebí souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců  a současně i  souhlas nadpoloviční většiny všech senátorů.

Ve skoro třicetiletých dějinách ČR , tedy od prvního ledna roku 1993 zatím válečný stav, zaplaťpánbůh, nikdy nemusel být vyhlášen. A doufejme, že to tak ještě opravdu velmi dlouho zůstane.

Dodejme, že   zmíněný válečný stav je jedním ze čtyř krizových stavů, který možno vyhlásit v reakci na mimořádnou událost či ohrožení státu. A žádný z těchto čtyř mimořádných stavů nyní doopravdy vyhlášen není.

Nepopíráme, že se teď nacházíme ve značně nekomfortní situaci (řečeno gentlemansky),  nicméně „ve válce“ vskutku nejsme.

Podtrženo a sečteno: Nakládejme se slovy odpovědněji. A lhostejno, zda jste poslanec, ministr, publicista, senátorka nebo aktivní diskutérka na sociálních sítích. Pokud někdo například hokej nazývá „volejbalem“ nebo „ zbytečným mlácením do gumového vdolku“, anebo svého nemotorného nešikovného manžela nějaká paní nazve „zdatným kutilem“, tak je v tom klidně nechme. Ale s terminologií u bezpečnosti státu zacházejme méně „liberálně“ a tedy více zodpovědně.

Světu mír, ne válku!

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.

30.11.2022

 

Krajská hospodářská komora Královéhradeckého kraje

IČ: 25948890DIČ: CZ25948890
Zapsána: Krajským soudem v Hradci Králové, Spisová značka A 9526