EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

Úvod
INFORMAČNÍ SERVIS KHK KHK
Právo
EPRÁVO – informace nejen pro podnikatele.

3. 4. 2023

Tři úskalí při doručování datových zpráv soukromoprávní povahy.

Dlužník, oddlužení, IČO a datová schránka?

DAC7 aneb nová oznamovací povinnost pro provozovatele platforem.

Kdy nastupuje objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.

Možné dopady německého zákona o náležité péči v dodavatelských řetězcích na české obchodní společnosti.

Nenechte se obalit obalovou novelou.

Tři úskalí při doručování datových zpráv soukromoprávní povahy.

Ministerstvo vnitra v těchto týdnech zřizuje datovou schránku všem podnikajícím fyzickým osobám. Podnikatelům bude možné „datovkou“ doručovat také zprávy soukromoprávní povahy, což má pro odesílatele mnoho výhod. Přesto musí odesílatel pamatovat na určitá úskalí.

Podle novely zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů,[1] zřídí Ministerstvo vnitra do 31. března 2023 v několika vlnách datovou schránku všem podnikajícím fyzickým osobám. Původně vláda plánovala automaticky zřizovat datové schránky i všem nepodnikajícím fyzickým osobám, které použijí prostředek pro elektronickou identifikaci vydaný v rámci kvalifikovaného systému elektronické identifikace. Od tohoto záměru ale na poslední chvíli upustila prostřednictvím zákona č. 457/2022 Sb., který vyšel ve Sbírce teprve 28. prosince 2022.

I tak se v následujících týdnech významně zvýší počet datových schránek a objem datových zpráv. Podle statistik Ministerstva průmyslu a obchodu podnikalo v ČR ve 3. čtvrtletí loňského roku 2 128 780 fyzických osob. Všem těmto podnikatelům přitom bude možné do datové schránky zasílat i zprávy soukromoprávní povahy (dále jen soukromoprávní datové zprávy). Podnikatelé totiž nemohou datovou schránku pro dodávání těchto zpráv na rozdíl od fyzických osob znepřístupnit.[2] V praxi to znamená, že jim lze do datové schránky posílat faktury, vyúčtování, reklamace, akceptace smluv nebo jejich výpovědi, předžalobní výzvy atd., a to bezpečněji než e-mailem a levněji než poštou.

Zaslání jedné soukromoprávní zprávy do datové schránky stojí 10 Kč, což je výrazně levnější než poštovné 59 Kč za standardní doporučené psaní. Obsah datové zprávy není třeba dokazovat, předpokládá se jeho správnost i pravost (II. ÚS 3643/11 nebo II. ÚS 3518/11).[3] Navíc pro soukromoprávní datové zprávy platí fikce doručení. Pokud se adresát nepřihlásí do své datové schránky ve lhůtě 10 dnů od dodání dokumentu do schránky, považuje se dokument za doručený posledním dnem této lhůty. Adresát se tak nemůže doručení vyhýbat nebo tvrdit, že zprávu neobdržel. Ačkoli je zasílání do datových schránek právně nejjistější a levný způsob doručování soukromoprávních zpráv, měl by si každý odesílatel pohlídat následující tři úskalí.

Jedna osoba: dvě datové schránky

Jediná fyzická osoba může mít zřízeny dvě datové schránky: podnikatelskou a nepodnikatelskou. Jak v takové situaci doručovat veřejnoprávní dokumenty popsal Nejvyšší soud v plenárním stanovisku z 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015: „Má-li fyzická osoba zřízeno více datových schránek (např. datovou schránku fyzické osoby a zároveň datovou schránku podnikající fyzické osoby), je nutné písemnosti doručovat do té datové schránky, která odpovídá povaze doručované písemnosti. Účinky doručení nastanou ale rovněž doručením do nepříslušné datové schránky dané fyzické osoby s tím, že okamžik doručení nastává ve chvíli, kdy se do datové schránky přihlásí taková osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.“[4]

Soudy budou při posouzení, zda a kdy byla doručena soukromoprávní datová zpráva, pravděpodobně vycházet ze stejného principu, protože pro doručování soukromoprávních zpráv neexistují žádná podrobnější pravidla. To v praxi přinese určité obtíže. Odesílatel musí rozlišit, jestli se zpráva týká podnikatelské nebo nepodnikatelské činnosti fyzické osoby, a podle toho zvolit tu správnou datovou schránku. Pokud si např. OSVČ pojistila automobil, který používá k podnikání i běžným cestám, pojišťovna může váhat, jestli má právní jednání týkající se tohoto pojištění doručovat do datové schránky (nepodnikající) fyzické osoby nebo podnikající fyzické osoby. Na vážkách bude i dodavatel energií, jestliže energie z jediného odběrného místa slouží k provozu dílny i domácnosti.

Alternativou by bylo odeslat datovou zprávu do obou datových schránek zároveň. Tím by se ale za prvé zdvojnásobily náklady odesílatele, za druhé by se zbytečně zkomplikoval proces odeslání, který se velké podniky snaží automatizovat a zjednodušit. Za třetí lze datovou schránku (nepodnikající) fyzické osoby znepřístupnit pro doručování soukromoprávních zpráv. Do schránky fyzické osoby (nepodnikatele) by v takovém případě zpráva nedorazila.

Odesílatelům proto obvykle nezbude než vyjít z toho, jak je formálně pojatý jejich smluvní vztah s adresátem datové zprávy – pokud adresát smlouvu uzavírá nebo uzavřel jako podnikatel a je v ní označený prostřednictvím IČO, lze mu doručovat do podnikatelské datové schránky a spolehnout se na fikci doručení. Pokud adresát vystupuje jako spotřebitel nebo pokud se zpráva netýká jeho podnikatelské činnosti, do podnikatelské datové schránky sice lze zprávu odeslat, nicméně fikci doručení soud pravděpodobně neuzná a pro odesílatele bude právně jistější doručení odvodit od data, kdy se adresát do datové schránky skutečně přihlásil.

Mezi soukromníky neplatí fikce podpisu

Úkon odeslaný datovou zprávou orgánu veřejné moci nemusí být podepsaný. Odesílatel se může spolehnout na fikci podpisu podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. To neplatí pro právní jednání zasílané mezi soukromoprávními osobami, pro které zákon fikci podpisu nezavádí. Odesílatel soukromoprávní datové zprávy proto nesmí zapomenout její obsah podepsat v těch případech, kde je podle zákona nebo smlouvy nutná písemná forma právního jednání. Vzhledem k tomu, že datová schránka představuje vysoce zabezpečený komunikační prostředek do velké míry garantující identitu odesílatele i integritu zprávy, stačí podle názoru autora tohoto článku tzv. prostý elektronický podpis.[5]

Někteří autoři [6] na prostý elektronický podpis nahlíží skepticky a zpochybňují, že může mít účinky postavené naroveň vlastnoručnímu podpisu. Navzdory tomu je prostý elektronický podpis na trhu často používán. Pokud se má z datových schránek stát rozšířená platforma pro doručování mezi soukromoprávními osobami, představoval by požadavek na vyšší formy elektronického podpisu obsahu datových zpráv přílišný formalismus. Ze stejného důvodu lze argumentovat, že v případě datové zprávy je obvyklé nahrazení vlastnoručního podpisu mechanickými prostředky, tedy i prostým elektronickým podpisem, jak připouští § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Oproti tomu existují benevolentní názory, že právní jednání odeslané datovou zprávou dodržuje požadavky na písemnou formu i bez podpisu odesílatele. Tyto názory vychází z § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého je písemná forma „zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“[7] Takové názory ovšem dosud nepotvrdil soud a pro případ datových schránek jsou nepraktické. Bez elektronického podpisu (byť prostého) by např. nebylo možné rozlišit, jestli je prostřednictvím datové zprávy podnikateli doručovaný pouhý koncept smlouvy k připomínkám nebo konečný návrh smlouvy již akceptovaný odesílatelem.

Použití prostého elektronického podpisu v soukromoprávních datových zprávách je proto nejpraktičtějším a zároveň právně obhajitelným řešením. Příjemci i odesílatelé by si společně s podepsaným právním jednáním samozřejmě měli archivovat také doklad o tom, že bylo doručované prostřednictvím datové schránky.

Doručování u starších smluv

Třetí problém číhá na odesílatele ve smluvní úpravě doručování. Zákon zavádí, že lze do datové schránky doručovat všem podnikatelům. Mezi odesílatelem a adresátem ale může existovat starší smlouva, která obsahuje specifickou úpravu doručování, typicky v obchodních podmínkách. Ujednání v těchto podmínkách mohou stanovit např.: „Smluvní strany si doručují výhradně doporučenou zásilkou prostřednictvím poštovních služeb.“ Nebo: „Veškeré písemnosti mezi smluvními stranami budou zasílané pouze doporučeným dopisem na adresu uvedenou ve smlouvě.“ Lze i v takovém případě doručit písemnost datovou schránkou, ačkoli smlouva předepisuje odlišný postup? Podle autora tohoto článku ve většině případů ano.

Zákonodárce záměrně zavedl soukromoprávní datové zprávy jako státem a zákonem garantovaný způsob doručování právnickým osobám a podnikatelům. Učinil tak kogentním zákonným ustanovením.[8] Odvoláním na starší smluvní úpravu se ve většině případů nelze takovému doručování vyhnout. Pokud by o to usilovala silnější smluvní strana, soud by mohl příslušné smluvní ujednání prohlásit ve vztahu k doručování prostřednictvím datových schránek za neplatné pro rozpor s § 18a odst. 2 a 3 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání odporující zákonu, pokud to účel a smysl zákona vyžaduje. Smyslem a účelem § 18a odst. 2 a 3 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů je pak zcela jistě zamezit situacím, kdy se adresát soukromoprávní datové zprávy záměrně vyhýbal doručení nebo se ho snažil bez objektivního důvodu znesnadnit. Podobný postoj by soud pravděpodobně zaujal i v případě, že by se doručení prostřednictvím datové schránky účelově vyhýbala i slabší smluvní strana.

Smlouva by hypoteticky mohla platně vyloučit doručování prostřednictvím datových schránek v situaci, kdy by to měly v úmyslu obě smluvní strany a tento úmysl by byl objektivně zjistitelný od počátku smluvního vztahu. Pak by smluvní úprava neodporovala smyslu ani účelu § 18a odst. 1 a 2 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Mohlo by se jednat např. o smlouvu mezi podnikající fyzickou osobu, pro kterou je používání datové schránky výrazně obtížnější (starší OSVČ činná v zemědělské výrobě, zrakově handicapovaná OSVČ činná jako masér), a protistranou, která by takové omezení v doručování výslovně akceptovala. Ačkoli budou tyto případy vzácné, měl by odesílatel přesto před odesláním soukromoprávní datové zprávy pro jistotu ověřit, jestli mu v užívání datové schránky nebrání žádné smluvní ujednání s adresátem. Stejně jako v předchozích dvou bodech, i zde v budoucnu zpřesní výše popsaný výklad rozhodovací praxe soudů.

Závěr

Zasílání soukromoprávních zpráv do datových schránek je právně bezpečným a levným způsobem doručování, který lze nově využít i pro všechny podnikající fyzické osoby, kterým Ministerstvo vnitra do 31. března 2023 automaticky zřídí datovou schránku. Přesto by odesílatel neměl zapomenout na některá úskalí. Pokud má adresát více datových schránek, je potřeba doručovat do té správné podle charakteru zprávy, jinak se nelze spolehnout na fikci doručení. Obsah datové zprávy, který je právním jednáním, musí odesílatel podepsat. A konečně, odesílatel by se měl ujistit, že doručování do datové schránky nebrání smluvní úprava mezi ním a adresátem, přičemž bude záležet na podobě konkrétního ujednání, úmyslu i vzájemném postavení smluvních stran.

JUDr. PhDr. Tomáš Bruner, Ph.D.

Univerzita Karlova, IPS FSV (Text vznikl v rámci projektu UNCE/HUM/28 Peace Research Center Prague)

[1] Pro nové podnikatele platí § 4 odst. 1 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů a Ministerstvo vnitra jim zřídí datovou schránku bezodkladně poté, co obdrží informaci o jejich zapsání do zákonem stanovené evidence nebo rejstříku. Pro stávající podnikatele platí odst. 3 přechodného ustanovení (Čl. CXLIII) vloženého do daného zákona novelou č. 261/2021 Sb. Ministerstvo vnitra jim zřídí datovou schránku nejpozději do 31. března 2023.

[2] § 18a odst. 1 in fine zákona o elektronických úkonech a automatizované konverzi dokumentů.

[3] Viz také Korbel a Kovář: Datová Schránka místo e-mailu? Dostupné >>> zde.

[4] Právní věta citována dle Přehledu aktuální judikatury I/2017 Revue pro Právo a technologie. Dostupný >>> zde. Podobné závěry obsahuje starší rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1850/2015 z 6. září 2016.

[5] Tj. „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“. Dle čl. 3 odst. 10 nařízení EU č. 910/2014, tzv. eIDAS.

[6] Např. Podaný: Podepisování soukromých listin včera, dnes a zítra. Dostupné >>> zde. Výhrady k prostému elektronickému jsou patrné i z rozhodovací činnosti nižších soudů, kde se ovšem často jednalo o situaci, kdy akce podepisujícího nenaplňovala ani definici elektronického podpisu v předešlé poznámce pod čarou. Viz Prostý elektronický podpis dle EIDAS v soudní praxi. Dostupné >>> zde.

[7] Zastánci tohoto názoru dovozují, že je § 562 odst. 1 občanského zákoníku v postavení lex specialis vůči § 561 odst. 1.

[8] Viz odst. 5 přechodného ustanovení (Čl. CXLIII) vloženého do zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů novelizačním zákonem č. 261/2021 Sb.: „Ministerstvo vnitra umožní nejpozději do 1. března 2022, aby do datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby, která je k 1. lednu 2022 zřízena a zpřístupněna, mohly být dodávány dokumenty podle § 18a odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2022.“

JUDr. PhDr. Tomáš Bruner, Ph.D.

09.02.2023

Dlužník, oddlužení, IČO a datová schránka?

S účinností od 1. 1. 2023 stát všem podnikajícím fyzickým osobám (tj. fyzickým osobám, které mají aktivní či přerušené /nejen/ živnostenské oprávnění a mají přidělené identifikační číslo osoby, tedy IČO) a nepodnikajícím právnickým osobám zřídil bez žádosti datovou schránku. Podnikající fyzické osoby tak mají nyní povinně datovou schránku typu PFO, nepodnikající právnické osoby datovou schránku typu PO.

Problém může nastat u fyzických osob. Fyzická osoba může mít zřízenu „osobní“ datovou schránku typu FO, nyní má k tomu tedy ještě zřízenu „na IČO“ datovou schránku typu PFO. Obojí je na stejné jméno a příjmení osoby, rozdíl pouze v tom, je-li tam IČO či nikoliv. Mnozí již před koncem roku 2022 dehonestovali tento přístup, lamentovali na stát apod. Nicméně na rozdíl od povinného zřizování datových schránek fyzickým osobám (poté, co se měli kvalifikovaným způsobem přihlásit k některému z veřejných portálů prostřednictvím portálu občana), od něhož stát nakonec na nátlak veřejnosti a medií v rychlosti ustoupil, tak povinné zřízení datových schránek PFO se stalo skutečností.

V tomto článku se budu zamýšlet nad postavením dlužníka v insolvenčním řízení, zejména je-li jeho úpadek řešen oddlužením.

Již dávno neplatí, že by dluhy z podnikání byly překážkou vstupu do oddlužení, ani již neplatí, že by s tím museli vyslovit nesouhlas věřitelé. V současné době jsou podmínky pro oddlužení nastaveny pro všechny fyzické osoby bez toho, aniž by bylo nutné rozlišovat, zda její dluhy pocházejí z podnikatelské činnosti či „osobního“ života.

A zde nastává první zádrhel. Přijde-li totiž jakýkoli insolvenční návrh na insolvenční soud, tak soud má za povinnost lustraci dlužníka nejen v centrální evidenci obyvatel, ale i živnostenském rejstříku, a to i co do minulosti. Zjistí-li tedy insolvenční soud, že dlužník má nebo měl (ač už má živnostenské oprávnění zrušené, tedy IČO není aktivní, jak se hezky česky říká), tak dlužníka do seznamu jmen zapíše vždy jako podnikající fyzickou osobu včetně IČO. Dává to svou logiku. Dlužník je zapsán s IČO, a tedy i s tímto údajem se poté jeho identifikační údaje promítnou do veřejného insolvenčního rejstříku z toho důvodu, že není vyloučeno, že některý z jeho dluhů mohl vzniknout v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a smluvní vztah mohl být založen, resp. identifikace dlužníka ve smluvním vztahu s věřitelem mohla být omezena např. pouze na jméno, příjmení a IČO. I jen tyto údaje ve smlouvě jsou dostatečné pro to, aby věřitel mohl prokázat, kdo je druhou smluvní stranou, a to právě v návaznosti na veřejný živnostenský rejstřík. Věřitel tak vůbec nemusí disponovat trvalou adresou dlužníka, ani jeho datem narození či rodným číslem. Proto tento věřitel bude schopen lustrovat veřejný insolvenční rejstřík pouze podle jména, příjmení a IČO. Nebyl-li by údaje IČO u dlužníka zapsán a nemohl-li by tedy věřitel řádně zjistit, že je proti dlužníku vedeno insolvenční řízení, vůči takovému věřiteli by nemohla uplynout lhůta pro přihlašování pohledávek, jak již bylo mnohokráte judikováno nejvyššími soudními instancemi.

Ve svém okolí se od počátku roku 2023 setkávám s mnohými dotazy, proč byly lidem doručeny přístupové údaje do datové schránky, když dotyčná osob už dlouhá léta nepodniká, je pouhým zaměstnancem či důchodcem, živnostenskou činnost ukončila již třeba na přelomu tisíciletí poté, co se jí v podnikání v „devadesátkách“ nedařilo. Taková osoba celou dobu nerozlišovala, zda živnost je ukončena či jen přerušena, prostě se o to tito lidé nezajímali. A teď s hrůzou chodí na poštu pro obálku s přístupovými údaji k datové schránce typu podnikající fyzická osoba. Masivně pak chodí na živnostenský úřad sladit skutečný a zapsaný stav věci. Z tohoto pohledu zřízení povinných datových schránek podnikajících fyzických osob alespoň „pročistí“ živnostenský rejstřík, ve finále se jako společnost budeme divit, kolik zde bylo zapsáno „nepodnikajících“ podnikatelů.

A teď se dostávám konečně k jádru tohoto článku. Je-li jednou dlužník v insolvenčním rejstříku zapsán s IČO, zůstává tento údaj tam zapsaný již na pořád. Nedojde-li ze strany dlužníka ke zrušení živnosti, tak IČO zůstává aktivní a tím zůstává i aktivní jeho DS PFO.

Do konce loňského roku ze strany insolvenčních soudů nikoho nenapadlo, aby (zejména) v oddlužení dlužníku posílal obálku s písemností na adresu sídla na místo adresy pro doručování či adresy trvalé. Jinými slovy dlužník v oddlužení nebyl vnímán jako podnikatel, zapsaná adresa sídla byla vnímána ze strany soudu i veřejnosti jako jen pouhý další identifikační či obdobní údaj.

Vztah IČO a dlužníka v insolvenci může být založen na několika skutečnostech:

Dlužník má příjmy z podnikání, je tedy osobou samostatně výdělečně činnou a jeho příjmy jsou získávány v souvislosti s IČO. Pro potřeby oddlužení se však jedná jen o jinou formu získávání příjmu, než je pracovněprávní vztah či obdobné vztahy. Krásně to ilustruje fakt, že až od 1.6.2019 insolvenční zákon v ustanovení § 398a upravil způsob provádění srážek z příjmu z podnikání. Do této doby insolvenční zákon ani občanský soudní řád vztah srážek a příjmů z podnikání neřešil. Postupně tuto problematiku řešily insolvenční soudy, v mnohém rozdílně jak co do otázku časového vývoje tak i v rámci celé ČR. Až když už byla odstraněna (asi) poslední překážka pro oddlužení všech fyzických osob, tak zákonodárce na toto reagoval a vtělil toto nové ustanovení v návaznosti na judikaturní závěry.
Dlužník nemá žádné příjmy z podnikání, svou podnikatelskou činnost nijak nevyvíjí. Své živnostenské oprávnění však nechce formálně ukončit, v minulosti mohl podnikat. Některé z jeho přihlášených dluhů mohou pocházet z podnikatelské činnosti. Řeší to však někdo? Insolvenční soud? Insolvenční správce? V minulosti byly mnohé názory, že by takové pohledávky měly být zařazeny do samostatného splátkového kalendáře apod. Tyto názory se však neuchytily ani v době, kdy ještě jednou z podmínek pro vstup do oddlužení bylo, že žádný z věřitelů, jež měl nebo mohl za dlužníkem pohledávku z podnikání, nesměl vyslovit tzv. nesouhlas s oddlužením. Ještě před tím (tj. do roku 2017) však platilo opačně, že věřitelé museli vyslovit souhlas s oddlužením dlužníka, jenž měl nebo mohl mít dluhy z podnikání. V mezidobí se poté tento souhlas presumoval. Ani v těchto dobách se však výše uvedené názory moc neuchytili a insolvenční soudy zpravidla „podnikatelské“ i „nepodnikatelské“ dluhy dlužníka zařadili do jednoho splátkového kalendáře bez jejich rozlišování. I těmto dlužníkům však insolvenční soudy doručovali na adresu bydliště, nikoli na adresu sídla. Jinými slovy, za „pravé“ podnikatele je nikdo nepovažoval.
Dlužní nemá žádné příjmy z podnikání, svou podnikatelskou činnost nijak nevyvíjí. Své živnostenské oprávnění však nechce formálně ukončit, ačkoli nikdy ani v minulosti podnikatelskou činnost nevyvíjel. V tomto případě už by byl zcela absurdní závěr považovat dlužníka pro potřeby insolvenčního řízení ve vztahu k doručování za podnikatele jenom pro existenci IČO, když žádný z jeho dluhů z podnikání nepocházel a pocházet nemohl.

Ad 1) a 2) je třeba zmínit i historický fakt, že pokud fyzická osoba podnikala, často ani věřitelé (ať už bankovní nebo nebankovní společnosti) při poskytování úvěrů a půjček toto moc nerozlišovali. Často jsem ve své praxi viděl, že podnikající fyzická osoba neměla své dluhy tzv. na IČO, ačkoli i sám tvrdil, že je použil pro potřeby podnikání. Nebo naopak, jen pro existenci IČO věřitel tento identifikační údaj vepsal do úvěrové smlouvy, ačkoli se de facto jednalo o pouhý „spotřebitelský“ úvěr pro osobní potřebu dlužníka.

Jak tedy hodnotit, které dluhy dlužníka pocházejí nebo jsou v souvislosti s podnikatelskou činností? Jak hodnotit skutečnost, že dlužník tvrdí, že úvěr byl poskytnut pro potřeby podnikání, ačkoli ve smlouvě žádné IČO není? Jak hodnotit skutečnost, že ve smlouvě o úvěru je na straně dlužníka uvedeno IČO, i když dlužník úvěr použil pro soukromé účely? A co skutečnost, že úvěr s IČO byl poskytnut v době, kdy dlužník měl přerušenou živnost? Budeme z toho vyvozovat snad závěry, že jen pro to, že je ve smlouvě IČO uvedeno, budeme snad na dlužníka dávat oznámení pro podezření z nezákonného podnikání? Z nesprávného odvádění daňových povinností? Má se insolvenční soud kvůli tomu stát vyšetřovacím orgánem sui generis? Je a bylo toto (původním) smyslem oddlužení? Je toto smyslem postupného změkčování podmínek pro vstup do oddlužení? Ze své dlouholeté zkušenosti si dovoluji tvrdit, že nikoliv.

Jak jsem uvedl již mnoho příkladů shora, dlužníku (zejména) v oddlužení insolvenční soud nedoručoval na sídlo, ale na adresu bydliště.

A zde se konečně dostávám k jádru svého článku.

Doručování do datových schránek je pouze jednou z forem doručení. Není žádného rozdílu (pokud pomineme, že datová schránka má přednost) u doručování prostřednictvím systému datových schránek a poštou. U obojího způsobu platí, že je třeba rozlišit, jaký druh písemnosti soud doručuje, jestli tedy doručuje ve smyslu ust. § 49 nebo § 50 občanského soudního řádu, jestli doručuje s možností či vyloučením náhradního doručení, do vlastních rukou adresáta apod. K těmto závěrům došla i již mnohá judikatura nejvyšších soudů.

Obecně platí, že účastníku doručujeme podle jeho procesního postavení. Není snad dnes již pochyb o tom, že je účastník zastoupen advokátem, písemnost soud doručuje tomuto advokátu do jemu zřízené datové schránky PFO_ADV, tedy datové schránky speciálně určené (a zřízené) pro výkon advokacie. Obdobně soud doručuje i insolvenčnímu správci, je-li fyzickou osobou, do datové schránky speciálně určené (a zřízené) pro výkon činnosti insolvenčního správce (DS_INS.SPR., v podobě do 31. 12. 2022, podobu od 1. 1. 2023 ponechám stranou, kritický pohled na tuto změnu není předmětem tohoto článku). Fyzické osobě (i historicky) byly písemnosti ze strany soudu zasílány na adresu sídla pouze v případě, že předmět řízení vycházel z jeho podnikatelské činnosti, neboli nejčastěji spor v něm řešený měl původ v podnikání. I zde však bylo nutné vždy prozkoumat a prokázat, že se opravdu jednalo o podnikatelský závazek. V ostatních případech sporů, které neměly původ v podnikatelské činnosti fyzické osoby, soud doručuje vždy na adresu bydliště. Skutečnost, že fyzická osoba disponuje IČO, je pro tyto potřeby irelevantní. V obecném civilním řízení tak v těchto případech ani IČO u osoby uváděno nebude, ačkoli v seznamu jmen vedeném soudem může být uvedeno. Vždy je třeba posuzovat procesní postavení podle charakteru závazku, sporu, řízení, ne podle toho, jak to kdo u soudu zapíše…

Na otázku rozlišování osob podle procesního postavení reagovala a potvrdila již mnohá judikatura nejvyšších soudních instancí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp.zn. 20 Cdo 3887/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 31. 8. 2018, sp.zn. II. ÚS 2385/18 nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp.zn. IV. ÚS 3891/18).

Pokud před 1. 1. 2023 nikoho na insolvenčních soudech nenapadlo, aby dlužníku v oddlužení zasílal písemnosti na adresu sídla, proč najednou budeme brát v potaz, že takový dlužník má IČO typu PFO? Vždyť skutečnost, jestli dlužník má datovou schránku jako fyzická osoba nebo podnikající fyzická osoba, je stejná, jako skutečnost, jestli dlužník má adresu bydliště nebo adresu sídla. Vždyť skutečnost, že dlužník má svou (takovou či takovou) datovou schránku, na tomto pohledu přece nic nemění. Proč by najednou jsme měli dlužníku doručovat do jeho datové schránky podnikající fyzické osoby, když ještě loni bylo nemyslitelné, abychom mu doručovali poštou na adresu sídla? Proč najednou bychom měli toto oddělovat? To je přece nemyslitelné a nesmyslné.

Judikatura a stanovisko Pléna Nejvyššího soudu Plsn 1/2015 ze dne 5. 1. 2017 dovodila, že pokud už soud doručil chybně do jiného typu datové schránky, než odpovídá procesnímu postavení účastníka a tento účastník se do datové schránky před uplynutím „úložní“ lhůty přihlásit, tento nedostatek je zhojen, neboť účastník se s písemností mohl včas seznámit. Nepřihlásí-li se však účastník do takové datové schránky před uplynutím „úložní“ lhůty a písemnost by tak měla být doručena tzv. fikcí doručení, tak tento nedostatek, toto pochybení ze strany soudu přetrvává a z takového doručení do nepříslušné datové schránky nelze vyvozovat žádné procesní závěry, natož následky pro účastníka. Ve vztahu k účastníku tak není nijak doručeno, nemůže být doručeno ani fikcí doručení a soud musí své pochybení napravit tak, že znovu účastníka obešle již do správného typu, tedy příslušné datové schránky.

Ne jinak by toto mělo platit v oddlužení. Pokud by dlužníku insolvenční soud (podle mého názoru) chybně písemnost odeslal do datové schránky typu PFO a dlužník by tuto chybu soudu nezhojil svým aktivní přispěním, tedy svým aktivním přihlášení do datové schránky PFO, insolvenční soud nemůže považovat písemnost za doručenou a měl a musí svou chybu napravit novým, již správným obesláním dlužníka. Proto názory, že u každého dlužníka insolvenční soud bude lustrovat, zda je držitelem datové schránky nejen FO, ale i PFO) a pro případ, že by mělo dojít k doručení fikcí do datové schránky PFO, tak poté dlužníka obešle obálkou na adresy bydliště, je třeba radikálně odmítnout.

Není možné, aby insolvenční soud zcela záměrně a vědomě zasílal dlužníku písemnost do nepříslušné datové schránky a doufal, že dlužník projeví svou aktivitu a do této nepříslušné datové schránky se včas přihlásí a písemnost tedy „vyzvedne“. Pro případ, že by dlužník zůstal nečinný, tak po uplynutí „úložní“ lhůty soud obešle dlužníka znovu a poštou? Jinými slovy, chybně soud způsobí to, že po odeslání písemnosti do nepříslušné datové schránky bude zcela vědomě čekat nějakých čtrnáct dní, zda se dlužník přihlásil a zhojil chybu soudu a pokud ne, odešle znovu obálkou a bude čekat dalších nejméně čtrnáct dní, než se obálka vrátí soudu zpět? A pak bude tedy procesně řešit náležitý postup ve smyslu § 49 a § 50 občanského soudního řádu? Pro ilustraci, většina písemnosti se ze strany insolvenčního soudu obesílá podle § 50 osř, tedy tzv. ostatní písemnosti. Insolvenční soud tak čtrnáct dní bude čekat, než bude moci provést kontrolu případného doručení datových schránek, poté zašle obálkou typ III. na adresu bydliště dlužníku. Pokud však nebude možné obálku vhodit do domovní či jiné adresátem užívané schránky nebo předat oprávněné osobě, obálka typ III se vrací soudu (bez ohledu na to, zda oznámení na adrese bydliště bylo zanecháno či nikoli). Obálka se tak soudu vrací jako nedoručená a v tomto případě zde neběží ani žádná „úložní“ lhůta jako v případě doručování podle § 49 osř. Teprve až insolvenční soud na úřední desce, elektronické úřední desce a v insolvenčním rejstříku zveřejní oznámení podle § 50 odst. 2 osř a teprve nyní začíná běžet „úložní“ lhůta. Teprve až jejím uplynutím je tedy možné hledět na písemnost řádně (ač fikcí) doručenou dlužníku. Také Vám takový postup přijde absurdní, zdlouhavý a nehospodárný? Takový postup je nutné zcela odmítnout. Takový postup podle mého názoru postrádá jakékoli reálné zdůvodnění.

Proto doufám, že výše uvedený postup se na insolvenčních soudech neuchytí, a pokud by na některém insolvenčním soudu byl zaveden, bude brzy opuštěn.

Mgr. Bc. Milan Horák,
asistent soudce
Krajský soud v Ústí nad Labem

e-mail: MHorak@ksoud.unl.justice.cz

Mgr. Bc. Milan Horák

21.03.2023

DAC7 aneb nová oznamovací povinnost pro provozovatele platforem.

Dne 7. 12. 2022 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 373/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 373/2022 Sb.“). Zákon č. 373/2022 Sb. do českého právního řádu implementuje směrnici Rady 2021/514/EU, kterou se mění směrnice 2011/16/EU o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS (dále jen „DAC7“), která rozšiřuje pravidla EU o daňové transparentnosti na digitální platformy.

Cílem DAC7 je umožnění sledování zdanitelných transakcích na digitálních platformách, zjednodušení výběru daní místními příslušnými orgány a zlepšení daňové spolupráce mezi členskými státy. K uvedenému má přispět zavedení oznamovací povinnosti pro provozovatele platforem ohledně příjmů prodejců, které získávají prostřednictvím těchto platforem, a automatické výměny těchto informací mezi členskými státy.

Oznamovaným obdobím je kalendářní rok, přičemž oznámení se podává jednou ročně, a to do 31. 1. kalendářního roku následujícího po oznamovaném období, za které je podáváno. První oznámení se bude týkat roku 2023 a provozovatelé platforem jej tak budou muset podat do 31. 1. 2024. Znamená to tedy, že musí shromažďovat požadované informace o prodejcích již od 1. 1. 2023, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2022 Sb., a proto by si každý subjekt měl ověřit, zda se ho tato povinnost dotkne.

Koho se oznamovací povinnost týká?

Oznamovací povinnost se vztahuje pouze na tzv. provozovatele platforem. Kdo jím ale vlastně je? Nejprve je nutno si definovat pojem platformy. Platformou se pro účely DAC7 rozumí software, který umožňuje propojení prodejce s jiným uživatelem za účelem provádění oznamované činnosti pro tohoto uživatele, tedy zjednodušeně řečeno propojit prodejce s jeho zákazníkem. Aby se činnost takového prodejce stala oznamovanou, musí dle důvodové zprávy k zákonu č. 373/2022 Sb. kumulativně naplňovat dva znaky. Musí se jednat o vybranou činnost a musí být poskytnuto protiplnění za výkon této vybrané činnosti. Mezi vybrané činnosti pak řadíme poskytnutí nemovité věci, poskytnutí dopravního prostředku, osobní službu nebo prodej zboží.

Provozovatelem takové platformy se pak rozumí „právnická osoba nebo jednotka bez právní osobnosti, které uzavírají s osobami nebo jednotkami bez právní osobnosti smlouvy o zpřístupnění alespoň části platformy umožňující jejich spojení s uživateli, pro které jako prodejci provádějí oznamovanou činnost.“[1] Z okruhu provozovatelů platforem jsou tak vyloučeny všechny fyzické osoby, a to ať už podnikající či nepodnikající.

Provozovateli platforem, na které se DAC7 vztahuje, jsou tak typicky zejména on-line tržiště, která zprostředkovávají prodeje zboží (např. Amazon, eBay, Aukro), nebo platformy umožňující prodej ubytovacích, přepravních a jiných tzv. osobních služeb (např. Airbnb, Booking.com, Slevomat, Uber) koncovým spotřebitelům.

Případy, kdy provozovatel platformy sám zboží nakoupí a poté prodává pod vlastním daňovým identifikačním číslem a na vlastní odpovědnost, z oznamovací povinnosti zákon č. 373/2022 Sb. vyjímá. K této otázce se ve svém vyjádření věnuje i Generální finanční ředitelství, podle kterého „pokud jde o provozování e-shopu, kde jsou nabízeny koncovým spotřebitelům produkty pouze jménem provozovatele e-shopu, lze usoudit, že oznamovací povinnost dle DAC7 nevzniká. Prodej vlastních výrobků jménem a na účet provozovatele e‑shopu bez další ingerence třetí osoby není oznamovanou činností. V opačném případě, kdy při prodeji produktů vstupují do smluvního vztahu s kupujícím také ostatní prodejci, jejichž produkty jsou nabízeny na daném e-shopu, lze se domnívat, že oznamovací povinnost dle DAC7 vzniká.“

Výjimky z oznamovací povinnosti

Kromě výše zmíněné skutečnosti, že oznamovací povinnosti se nemusí obávat „klasické“ e-shopy, zákon počítá i s několika dalšími výjimkami, kterých se oznamovací povinnost týkat nebude. Jde o veřejnoprávní subjekty; subjekty kótované na burze; poskytovatele ubytování ve velkém rozsahu (např. hotelových řetězců) nebo platformy, které zákazníka pouze přesměrují na e-shop prodejce/dodavatele, od něhož si spotřebitel zboží či službu pořídí napřímo (např. internetové srovnávací portály). Provozovatelé platforem rovněž nebudou muset shromažďovat a oznamovat informace o tzv. prodejcích malého rozsahu, za něž jsou považováni prodejci, kteří za daný rok uskuteční přes danou platformu méně než 30 prodejů a současně celkové hodnota takto dosažených tržeb nepřekročí 2 000 EUR.

Co konkrétně se oznamuje?

Provozovatel platformy podává oznámení o oznamované činnosti prodejce elektronicky příslušnému správci daně. Oznámení vztahující se k jiné oznamované činnosti, než je poskytnutí nemovité věci, za každé čtvrtletí oznamovaného období obsahuje mimo jiné úhrn protiplnění, která prodejce obdržel v tomto čtvrtletí, a počet vykonaných oznamovaných činností, ve vztahu k nimž prodejce obdržel protiplnění v tomto čtvrtletí.

Oznámení vztahující se k oznamované činnosti poskytnutí nemovité věci pak mimo uvedeného dále obsahuje adresu každé nabízené nemovité věci a, jsou-li k dispozici, údaje, které umožňují identifikovat tuto nemovitou věc v katastru nemovitostí nebo v obdobné zahraniční evidenci, pokud se nemovitá věc nachází v jiném členském státě, a počet dní, po které je každá nabízená nemovitá věc během oznamovaného období pronajata, a druh každé nabízené nemovité věci, pokud má oznamující provozovatel platformy tyto údaje k dispozici.

Provozovatel platformy má rovněž povinnost informovat i samotného prodejce o skutečnosti, že o něm budou shromažďovány a předávány údaje. Tuto skutečnost by tedy měly reflektovat zásady zpracování osobních údajů provozovatelů platforem či jiný obdobný dokument.

Sankce za nedodržení povinnosti

Nedodržení nové oznamovací povinnosti může vést k vysokým sankcím, kdy správce daně může provozovateli platformy udělit pokutu až 1.500.000 Kč, pokud provozovatel platformy poruší povinnost nejen při informování, ale i povinnost při prověřování, zjišťování nebo uchovávat doklady.

Zákon č. 373/2022 Sb. v rámci sankcí operuje s pojmem seznam nespolupracujících platforem, který vede správce daně a který bude zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup. „Za účelem zamezení pokračování protiprávního stavu lze vydat opatření obecné povahy, kterým se zakáže všem provozovatelům platformy uvedené na seznamu nespolupracujících platforem zpřístupnit prodejci i část platformy umožňující mu spojení s uživatelem za účelem provedení oznamované činnosti.“[2]

Vzhledem k tomu, že oznamovací povinnost platí již od 1. 1. 2023 a provozovatelé platforem musí od tohoto data shromažďovat požadované informace o prodejcích, nelze než doporučit této problematice věnovat patřičnou pozornost.

JUDr. Jan Malý, Ph.D.,
advokát

Mgr. Michaela Ambrozová,
advokátní koncipientka

Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s.r.o.

Brno
Helfertova 2040/13
613 00 Brno-Černá Pole

Praha
Anglická 140/20
120 00 Praha-Vinohrady

Tel.: +420 541 211 528

e-mail: recepce@akfiala.cz

[1] § 14zc zákona č. 373/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

[2] § 14zzo zákona č. 373/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony

JUDr. Jan Malý, Ph.D., Mgr. Michaela Ambrozová (Fiala, Tejkal a partneři)

13.02.2023

Kdy nastupuje objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.

Provozovatel má za svoje vozidlo objektivní odpovědnost, tedy odpovědnost bez ohledu na jeho zavinění, a to za dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích.

Kdo je považovaný za provozovatele vozidla určuje § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon), dle kterého se za provozovatele považuje vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu.

Odpovědnost provozovatele pak může nastoupit za předpokladu, že obecní úřad obce s rozšířenou působností učinil dle § 125f odst. 5 zákona nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

Smyslem zavedení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla byla nutno dodat snaha postihnout případy, kdy se provozovatel vozidla dle dříve účinné právní úpravy snažil zprostit své odpovědnosti za přestupek s odkazem na osobu blízkou. Zákonodárce tedy novelou zákona cílil na to, aby v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal za přestupek alespoň provozovatel vozidla (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46).

Jedná se tedy o odpovědnost preventivního charakteru, neboť má působit na provozovatele vozidla, aby nedopustil páchání přestupků podle zákona za užití jeho vozidla, přičemž se vychází z toho, že jako provozovatel vozidla má možnost se rozhodnout, komu vozidlo svěří, resp. má možnost se eventuálně zprostit své objektivní odpovědnosti označením takové osoby pro účely přestupkového řízení (srov. nález ÚS ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. sp. zn. Pl. ÚS 15/16).

Nadepsané odpovídá § 10 odst. 3 zákona a výslovné povinnosti provozovatele vozidla zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem.

Pro případ nedodržení citované povinnosti provozovatel vozidla odpovídá za přestupek, a to za kumulativního splnění podmínek dle § 125f zákona, tj. tehdy, jestliže a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích [1] nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.

V poslední podmínce objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (tj. absence dopravní nehody) se projevuje veřejný zájem státu postihnout za porušení pravidel s následkem (tzn. nejedná se už o pouhý ohrožovací delikt) přímo skutečného pachatele nehody (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 109/2019-45).

Jestliže má správní orgán projednávající dopravní přestupek nadepsané za splněné, pak z jeho strany zpravidla následuje zaslání výzvy provozovateli dle § 125 zákona. Součástí takové výzvy je uložená pokuta za spáchaný přestupek (až ve výši 10.000,- Kč), přičemž částka se stanoví ve stejné výši jako pokuta, kterou lze uložit příkazem na místě, resp. poučení o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla.

Zde nutno dodat a zdůraznit, že výzvou dle citovaného paragrafu nelze uložit provozovateli vozidla trest zákazu řízení nebo mu zaznamenat body do registru řidičů. Postihováno totiž není zaviněné jednání řidiče, ale objektivní odpovědnost provozovatele.

Provozovatel vozidla pak má následující možnosti, jak po obdržení výzvy reagovat, tj. buď pokutu uhradit (pak dochází k odložení věci a přestupkové řízení není vůbec zahájeno) nebo se svojí odpovědnosti zprostit, a to prokázáním, že a) vozidlo bylo odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou nebo b) byla podána žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel nebo sdělením c) údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Pokud se řidič rozhodne pokutu na základě výzvy uhradit, může se domáhat náhrady zaplacené pokuty jako škody po pachateli přestupku (srov. nález ÚS ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. sp. zn. Pl. ÚS 15/16).

JUDr. Lukáš Zárybnický,
advokát

e-mail: office@akzarybnicky.cz

[1] Pozn. správní orgán musí doložit, že spáchání přestupku bylo zaznamenáno automatizovaným technickým prostředkem, viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2020, č. j. 8 As 197/2018 – 39.

JUDr. Lukáš Zárybnický

10.02.2023

Možné dopady německého zákona o náležité péči v dodavatelských řetězcích na české obchodní společnosti.

Bez většího zájmu české právnické i podnikatelské veřejnosti nabyl ve Spolkové republice Německo od 1. ledna 2023 účinnosti nový zákon o náležité péči v dodavatelských řetězcích, zkráceně označovaný jako LkSG (Lieferkettensorgfaltspflichtengesetz). Přitom ale platí, že tato nová německá právní úprava může mít i pro české obchodní společnosti z řady důvodů podstatně větší význam a možné dopady, než by se mohlo na první pohled zdát.

Cíle zákona o náležité péči v dodavatelských řetězcích

Zákon o náležité péči v dodavatelských řetězcích [1] je přelomový zejména tím, že do značné míry předznamenává blížící se evropskou právní úpravu povinností náležité péče tak, jak je tato obsažena v návrhu směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti.[2] Tato aktuálně projednávaná unijní směrnice, známá spíše pod anglickou zkratkou CSDD (Corporate Sustainability Due Diligence Directive), se totiž po svém schválení stane zřejmě již od 1. ledna 2024 právně závaznou i pro Českou republiku a bude spojena s povinností transpozice požadavků směrnice do vnitrostátního právního řádu.

Druhým, a to aktuálně významnějším aspektem zákona o náležité péči v dodavatelských řetězcích i pro české obchodní společnosti jsou možné přímé i nepřímé dopady v něm stanovených povinností. Cílem nového zákona totiž je ochrana lidských a sociálních práv, jakož i vybraných složek životního prostředí v rámci globálních dodavatelských řetězců, které mají své ústředí, hlavní sídlo anebo hlavní pobočku na území Spolkové republiky Německo a jež naplňují stanovená kritéria celkového počtu zaměstnanců.

V praxi má přitom tato právní úprava vést k tomu, aby takto definované německé společnosti účinně sledovaly a kontrolovaly v rámci svých globálních řetězců dodržování minimálních sociálních a ekologických standardů, jež vyplývají zejména z příslušných mezinárodních úmluv. Zásadní je v této souvislosti ta skutečnost, že povinnosti náležité péče jsou zákonem nastaveny a upraveny pro dodavatelské řetězce nikoliv jen na základě přímých organizačně řídících vztahů (podniky ve skupině, koncern), ale částečně již i na základě prostého obchodního, resp. dodavatelského vztahu.

Působnost zákona

Zákon o náležité péči v dodavatelských řetězcích se od 1. ledna 2023 vztahuje na všechny podniky bez ohledu na jejich právní formu, které mají své ústředí, hlavní sídlo nebo hlavní pobočku ve Spolkové republice Německo a zaměstnávají zde nejméně 3 000 zaměstnanců, a to včetně zaměstnanců vyslaných do zahraničí. Takto vymezená osobní působnost zákona se sice v současné době týká „pouze“ zhruba 900 podniků, ale s účinností od 1. ledna 2024 se kritérium minimálního počtu zaměstnanců sníží na 1 000 zaměstnanců, což povede k tomu, že povinnosti náležité péče podle LkSG se rozšíří na nejméně 4 800 podniků.

Pokud uvážíme, jak úzké je korporátní, obchodní a dodavatelské propojení podnikatelského prostředí v České republice a v Německu, tak je nepochybné, že tím význam a dopady zákona o náležité péči v dodavatelských řetězcích na české obchodní společnosti zásadním způsobem vzroste. A půjde v tomto směru nejen o přímé dopady na dceřiné společnosti, ale i o dopady na jinak „nezávislé“ české společnosti, které jsou do příslušného dodavatelského řetězce zapojeny z titulu svého postavení přímého či nepřímého dodavatele.

K tomu je třeba navíc doplnit, že LkSG se vztahuje na všechny, shora uvedená kritéria splňující podniky, a to bez ohledu na sektor nebo obor podnikatelské činnosti, ve které povinné podniky působí, tj. zákon se vztahuje na takto určené výrobní i distribuční podniky, jakož i na poskytovatele služeb ve všech sektorech a oborech podnikání.

Co jsou dodavatelské řetězce

Pro pochopení významu a dopadů nové německé právní úpravy je klíčová legální definice dodavatelského řetězce. Dodavatelský řetězec [3] je přitom v zákoně vymezen jako globální řetězec, který se vztahuje na všechny výrobky (zboží) a služby podniku, a zahrnuje přitom všechny činnosti, postupy a procesy probíhající na území Spolkové republiky Německo a v zahraničí, jež jsou potřebné k výrobě zboží nebo poskytování služeb. Pro upřesnění zákon dokonce tuto definici dále precizuje formulací, že dodavatelský řetězec zahrnuje vše „od těžby surovin až po dodání zboží nebo poskytnutí služby konečnému zákazníkovi“.

Z našeho pohledu je podstatná i druhá část legální definice dodavatelského řetězce, a to, že se dodavatelský řetězec týká jak podniku jako takového, tj. v rámci jeho vlastní podnikatelské (obchodní) činnosti, tak i jednání jeho přímých a nepřímých dodavatelů.

Lidskoprávní a environmentální rizika

Jak již bylo uvedeno, tak cílem zákona o náležité péči v dodavatelských řetězcích je ochrana lidských práv (včetně sociálních) a vybraných aspektů životního prostředí v rámci dodavatelských řetězců, a to formou řízení a minimalizace lidskoprávních a environmentálních rizik.

Pokud jde o lidskoprávní rizika, tak z pohledu českého podnikatelského prostředí určitě nejsou problémem rizika spojená s porušováním zákazu dětské a nucené práce anebo různé formy uplatňování dominance, útlaku, vykořisťování nebo ponižování. V katalogu lidskoprávních rizik dle zákona jsou ale zařazena i taková rizika, která se mohou objevit či projevit i ve standardní vyspělé demokratické společnosti, jako jsou například rizika v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, diskriminace a odvetných opatření za členství nebo funkci v odborech či jiných forem diskriminace a nerovného zacházení.

Ve vztahu k v zákoně vymezeným environmentálním rizikům pak ani u nás nelze v pracovním kontextu vyloučit některá specifická rizika, jako ohrožení kvality půdy, znečištění vody nebo ovzduší, škodlivé emise hluku a nadměrná spotřeba vody.

Povinnosti náležité péče podle LkSG

Podle LkSG jsou podniky, na které se nový zákon vztahuje, povinny plnit ve svých dodavatelských řetězcích povinnosti náležité péče [4] ve vztahu k lidskoprávním a environmentálním rizikům, a to s cílem těmto rizikům předcházet nebo je minimalizovat, včetně případného ukončení s nimi spojených závazků.

Na tomto místě je třeba poukázat na skutečnost, že povinnosti náležité péče podle LkSG zahrnují celou řadu dílčích povinností, a to konkrétně povinnost:

vytvoření systému rizik (Risikomanagement)
stanovení vnitropodnikové příslušnosti a odpovědnosti
provádění pravidelných analýz rizik (Risikoanalyse)
vydání prohlášení o zásadách (Grundsatzerklärung)
zavedení preventivních opatření ve vlastní podnikatelské činnosti a vůči přímým dodavatelům
přijímání opatření k nápravě
zřízení postupu pro podání stížností (Beschwerdeverfahren)
uplatňování povinností náležité péče ve vztahu k rizikům u nepřímých dodavatelů
vedení příslušné dokumentace
podávání pravidelné výroční Zprávy o plnění povinností náležité péče (Bericht über die Erfüllung der Sorgfaltspflichten).

Platí přitom, že povinnosti náležité péče je třeba nastavit a plnit tak, aby toto vhodným způsobem zohledňovalo druh a předmět podnikání, způsobilost podniku jako přímého původce ovlivňovat lidská práva nebo životní prostředí, konkrétní lidskoprávní a environmentální rizika, předpokládanou četnost a závažnost pracovních úrazů a další relevantní okolnosti.

Z hlediska uplatňování a vymáhání povinností náležité péče je zásadní, že kontrolu vykonává Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu (Bundesamt für Wirtschaft und Ausführungskontrolle, BAFA), který je oprávněn nejen přezkoumávat výroční Zprávy o plnění povinností neléžité péče, ale i kontrolovat plnění dalších povinností podle zákona. V tomto směru může BAFA ukládat i vysoké pokuty za přestupky spojené s porušením dílčích povinností náležité péče.

Dopady zákona na české obchodní společnosti

Zákon o náležité péči v dodavatelských řetězcích může mít na české obchodní společnost dopady v případě, že je dotčená česká společnost zapojena do příslušného dodavatelského řetězce z důvodu, že:

je členem nadnárodní skupiny (koncernu), která má ústředí, hlavní sídlo nebo hlavní pobočku ve Spolkové republice Německo a u které je mateřská, resp. řídící společnost povinnou osobou podle LkSG, nebo
je ve vztahu k německé povinné osobě přímým dodavatelem výrobků (zboží) anebo služeb, anebo
je ve vztahu k německé povinné osobě nepřímým dodavatelem výrobků (zboží) nebo služeb.

V těchto případech pak lze od implementace požadavků LkSG u německé povinné osoby očekávat i příslušné požadavky na dotčené české obchodní společnosti, které se samozřejmě budou lišit podle toho, zda česká společnost je organizačně a právně členem nadnárodní skupiny (koncernu) anebo je „pouze“ jeho (jinak nezávislým) dodavatelem zboží či služeb.

Pokud je česká společnost členem nadnárodní skupiny, pak po ní bude napřímo vyžadována součinnost při plnění všech povinností náležité péče, tj. od plnění povinností v oblasti systému řízení rizik a stanovení interní odpovědnosti, přes provádění analýz rizik, nastavení preventivních a nápravných opatření, a to až po zapojení do interního systému pro oznamování, zajišťování průběžné dokumentace plnění povinností a podávání Zpráv o plnění povinností náležité péče. Vedle toho samozřejmě bude po české společnosti v tomto případě vyžadováno i zajištění příslušné komunikace s přímými a nepřímými dodavateli v České republice.

Jiná situace nastane v případě, že česká obchodní společnost je v postavení přímého dodavatele německé povinné osoby nebo jeho dceřiné společnosti v České republice, ale jinak je nezávislým podnikatelem. Bude přitom vycházeno ze základního požadavku, aby podniky (povinné osoby) přijímaly odpovídající preventivní opatření i vůči přímým dodavatelům. To znamená, že přímí dodavatelé musí být zahrnuti do politiky (zásad) pro plnění povinností dle zákona, činnost přímých dodavatelů musí být zohledněna v analýze rizik a přímí dodavatelé musí být zapojeni do systému pro podávání stížností a reportingového systému. Vedle toho pro přímé dodavatele v rámci dodavatelských řetězců vzniknou i různé formy povinné dokumentace, a to včetně přijetí Kodexu dodavatele. V krajním případě zde zákon počítá i s možností ukončení obchodního vztahu s přímým dodavatelem, pokud by tento odmítal poskytovat potřebnou součinnost a vedlo by to k významným lidskoprávním a environmentálním rizikům.

Určité povinnosti v rámci dodavatelského řetězce vznikají i v případě nepřímých dodavatelů (subdodavatelů). V tomto směru musí německé povinné společnosti zavést a nastavit systém pro stížnosti tak, aby mohli oznámení o lidskoprávních nebo environmentálních rizicích anebo porušení s nimi spojených povinností oznamovat rovněž osoby, které jsou do systému zapojené z důvodu hospodářské činnosti nepřímého dodavatele. Další povinnosti ve vztahu k řízení rizik by pak mohly vzniknout v souvislosti s tím, že by povinná osoba získala podložené informace o tom, že u jeho nepřímých dodavatelů může docházet k porušování lidskoprávních nebo environmentálních povinností.

Na tomto základě by pak povinná osoba musela provést v tomto směru analýzu rizik, zavést vůči takovému nepřímému dodavateli odpovídající preventivní a kontrolní opatření, jakož i vypracovat a implementovat plán pro zabránění, ukončení nebo minimalizaci rizik.

JUDr. Pavel Koukal
advokát / Associate Partner

Rödl & Partner

Platnéřská 2
110 00 Praha 1

Tel.: +420 236 163 111

E-mail: pavel.koukal@roedl.com

[1] Úplný název zákona je: Gesetz über die unternehmerischen Sorgfaltspflichten in Lieferketten. Dostupný >>> zde.

[2] Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti a o změně směrnice (EU) 2019/1937. Dostupné >>> zde.

[3] Něm. Lieferkette.

[4] Něm. Sorgfaltspflichten, , angl. due diligence.

JUDr. Pavel Koukal (Rödl & Partner)

17.03.2023

Nenechte se obalit obalovou novelou.

Poměrně bez větší pozornosti odborné a širší veřejnosti nabyl účinnosti zákon č. 244/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí. V tomto článku na vybrané zásadní změny upozorňujeme.

Zákon byl přijat v souvislosti se zákonem č. 243/2022 Sb. o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí, který provádí směrnici EU o jednorázových plastech. Hlavním cílem této nové právní úpravy je zmírnit negativní dopady některých jednorázových plastových výrobků na životní prostředí a zdraví, a to zejména omezit znečištění vod a tzv. littering. Mimo to by měl zákon přispět i k podpoře oběhového hospodářství.

Jednou z legislativních novinek, kterou novela zákona o obalech přináší, je povinnost osoby uvádějící na trh nádoby na nápoje o objemu až 3 litry zajistit, aby uzávěr nebo víčko vyrobené z plastu zůstalo po dobu použití výrobku připevněno k nádobě. Tato povinnost se netýká skleněných nebo kovových nádob, které mají uzávěry a víčka vyrobené z plastu, a nádob na nápoje určených a používaných na potraviny pro zvláštní lékařské účely, které jsou v kapalné formě. Pro stejný rozsah pak platí i požadavek na minimální úroveň ročního zpětného odběru odpadu z obalů, a to konkrétně od roku 2025 minimálně ve výši 77 % a od roku 2029 ve výši 90 % hmotnosti těchto obalů.

Další povinnost zavedená novelou zákona o obalech se týká osob, které na trh nebo do oběhu uvádějí vybrané jednorázové plastové obaly a obalové prostředky (např. sáčky, plastové odnosné tašky, nápojové kelímky apod.). Tyto osoby jsou povinny uzavřít s obcemi písemnou smlouvu, na základě které jim budou hradit náklady vynaložené na úklid odpadu z těchto obalů.

V neposlední řadě je potřeba zmínit i chystané zálohování vybraných vrátných zálohovaných jednorázových obalů. Zákon totiž nově dává spotřebiteli možnost, aby předal odpad z vratného zálohovaného jednorázového obalu na sběrné místo do provozovny osoby, která dané obaly uvádí na trh nebo do oběhu prodejem spotřebiteli. Informaci, o jaké konkrétní druhy obalů se bude jednat, stanoví připravovaná vyhláška. Ministerstva životního prostředí. V rámci dobrovolného zpětného odběru by mělo jít i o často diskutované PET lahve a nápojové plechovky, nicméně na konkrétní výčet si budeme muset ještě počkat.

Bude tedy zajímavé sledovat, zda a kdo se do systému dobrovolného zálohování zapojí, ať již na základě vlastního rozhodnutí či pod tlakem organizací na ochranu životního prostředí.

Zákonodárce neopomněl ani na problematiku nakládání s odpadem, která s daným tématem úzce souvisí. V tomto ohledu je pro všechny dotčené subjekty důležité, že osoba, která dané obaly uvádí na trh nebo do oběhu prodejem spotřebiteli, „není původce odpadu ve vztahu k převzatým odpadům z vybraných vratných zálohovaných jednorázových obalů a její provozovna nemusí být zařízením určeným pro nakládání s odpady.“

Dotčení podnikatelé by se tak již nyní měli připravovat na zavedení nejen výše popsaných opatření do praxe. Zajímavé též bude sledovat, jak konkrétně bude fungovat dobrovolný systém vratných zálohovaných jednorázových obalů v praxi a kolik osob se do něj zapojí.

Mgr. Vojtěch Faltus,
partner

Aneta Pavlíková,
paralegal

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz

Vojtěch Faltus, Aneta Pavlíková (Aegis Law)

31.01.2023