Praktické postřehy ohledně autorskoprávních licenčních doložek ve smlouvách o dílo.* 

Zákaz CBD a dalších kanabinoidů v potravinách a doplňcích stravy?* 

Nové povinnosti pro realitní zprostředkovatele a developery v kontextu whistleblowingu.* 

Musí správce subjektu údaj sdělit i totožnost zaměstnanců, kteří měli přístup k jeho datům?* 

Jak na vymezení okruhu osob, kterým je sociální služba určena?* 

ESG – právní pohled na jeho obsah.* 

Praktické postřehy ohledně autorskoprávních licenčních doložek ve smlouvách o dílo.

Doložky týkající se možnosti užití díla, které je jako celek či částečně chráněno právem duševního vlastnictví, resp. specificky autorským zákonem[1], jsou běžnou součástí smluv o dílo. Smluvní strany a zejména pak objednatelé ve většině případu nespoléhají na obecnou právní úpravu[2] a upraví vzájemná práva a povinností výslovně a podrobně. Z povahy věci zejména v případech, kdy autorskoprávní rozměr je v rámci díla zcela zásadní.

Poznatky z praxe

Chybou, kterou jsme opakovaně ve smlouvách o dílo zaznamenali, je nekritické převzetí common law vzorů i v případě smluv řídících se českým právem, a to zejména v otázce ne/převoditelnosti (ve smyslu ne/zcizitelnosti) výlučných autorských majetkových práv. V této souvislosti je třeba mít vždy na paměti, že dle současného konceptu autorského práva v ČR nejsou převoditelná nejen výlučná osobnostní práva autora[3], ale ani autorova výlučná majetková práva.[4]

Pokud tak ve smlouvě o dílo řídící se českým právem narazíme na ustanovení, na jehož základě má dojít k převodu osobnostních či majetkových práv autora na objednatele, je dobré podrobit tento článek podrobné revizi a zhodnotit, zda je v souladu s českým právem. Ve většině případů je závěrem takové revize zjištění, že převod možný není a jedinou zákonem předvídanou cestou, aby objednatel mohl autorské dílo užívat v požadovaném rozsahu, je získání oprávnění k výkonu příslušného majetkového práva prostřednictvím udělení licence[5]. Důsledkem poskytnutí licence není zánik majetkového práva autora, ale pouze povinnost autora strpět zásah do příslušného majetkového práva ze strany objednatele v dohodnutém rozsahu.[6]

Obsah autorskoprávních licenčních doložek

Obsah autorskoprávních licenčních doložek ve smlouvách o dílo je samozřejmě velmi různorodý a odráží ve většině případů vyjednávací sílu té které smluvní strany. Pokud bychom měli stručně shrnout ustanovení, na která lze ve smlouvách o dílo často narazit, jednalo by se zejména o následující:

1) prohlášení zhotovitele, že

• je ve vztahu k dílu oprávněn vykonávat příslušná majetková autorská práva;
• při zhotovování díla neporušil žádné právo z duševního vlastnictví jakékoliv třetí osob;
• on sám ani jakákoli třetí osoba nejsou oprávněni vykonávat k dílu či jeho části majetková autorská práva či jakákoli jiná práva, která by bránila či jakkoli omezovala objednatele při výkonu vymezených majetkových autorských práv k dílu.

2) vymezení samotné licence, a to ve vztahu k:

• její ne/výhradnosti;
• její časové, věcné a místní ne/omezenosti;
• způsobům užití díla včetně případného práva (i) licenci nevyužít, (ii) užít dílo samostatně či ve spojení s jinými díly, (iii) zasahovat do díla, měnit ho či upravovat včetně práva spojit dílo s jiným dílem, (iv) vytvářet kopie díla a dílo dále rozmnožovat, (v) ne/udělit úplatně či bezúplatně podlicenci ne/omezenému okruhu třetích osob, atd.;
• možnosti požádat v případě, kdy to umožňuje podstata díla, o ochranu prostřednictvím některého z průmyslových práv;
• povinnosti licenci ne/využít.

3) úpravu odměny za licenci či případnou bezúplatnost udělené licence; a

4) výslovné řešení otázek souvisejících s tzv. zaměstnaneckými díly včetně případného oprávnění postoupit licenci na třetí osobu.[7]

Závěrem

Z uvedeného stručného výčtu ustanovení, která bývají obsahem autorskoprávních licenčních doložek ve smlouvách o dílo je zřejmé, že autorskoprávní aspekty díla vyžadují pozornost smluvních stran a není vhodné spolehnout se pouze na obecnou právní úpravu, jejíž použití může být v konkrétním případě zcela nedostatečné a nezohledňující cíle smluvních stran.

JUDr. Jiří Kokeš, Ph.D.,
vedoucí advokát

Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.

Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1

Tel:    +420 777 577 562
e-mail:    office@aegislaw.cz

___________________________________
[1] Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“ či „AZ“).
[2] Dle § 61 odst. 1 AZ platí, že je-li dílo vytvořeno autorem na základě smlouvy o dílo, poskytl autor licenci objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li dohodnuto jinak.
[3] Viz § 11 AZ.
[4] Viz § 12 odst. 1 a § 26 odst. 1 AZ.
[5] Viz § 2358 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[6] Viz § 12 odst. 2 AZ.
[7] Viz § 58 AZ.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Jiří Kokeš, Ph.D. (Aegis Law)

16.08.2022

---

Zákaz CBD a dalších kanabinoidů v potravinách a doplňcích stravy?

Evropská komise zveřejnila v polovině dubna letošního roku prohlášení, ve kterém potvrzuje, že kanabidiol (CBD) a jiné kanabinoidy získané z rostliny Cannabis sativa L. (konopí seté) jsou považovány za novou potravinu podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2283 ze dne 25. listopadu 2015 o nových potravinách[1] (dále jen „Nařízení o nových potravinách“), kterou nelze uvádět na trh Evropské unie.

V návaznosti na prohlášení Evropské komise Státní zemědělská a potravinářská inspekce (dále jen „SZPI“) aktuálně připravuje opatření, které jej bude reflektovat v rámci právní regulace výroby a uvádění na trh potravin a doplňků stravy obsahující tyto složky.

V tomto článku bychom Vás rádi blíže seznámili s problematikou užívání rostliny Cannabis sativa L. (konopí seté) obecně, včetně možnosti užití této rostliny a jejích kanabinoidů v potravinách a doplňcích stravy a nastínili další předpokládaný legislativní vývoj v této oblasti.

Technické konopí                                                                                                        

Technickým konopím se dle § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách (dále jen „Zákon o návykových látkách“) rozumí konopí z rostliny, ze které lze získat konopí s obsahem nejvýše 1 % látek ze skupiny THC nebo pochází z osiva odrůd uvedených ve Společném katalogu odrůd druhů zemědělských rostlin, který platí ve všech členských státech Evropské unie.

Dle § 2 odst. 1 písm. a) Zákona o návykových látkách se návykovými látkami rozumí omamné látky a psychotropní látky přírodního nebo syntetického původu, které mají psychoaktivní účinky a současně jsou uvedeny v některé z příloh č. 1 až 7 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, s výjimkou látky konopí extrakt a tinktura, která obsahuje nejvýše 1 % látek ze skupiny THC a splňuje podmínku bezpečnosti.

Současně je však nutno mít na paměti čl. 1 písm. b) Jednotné úmluvy Organizace spojených národů (OSN) o omamných látkách z roku 1961 ve znění protokolu z roku 1972, vyhlášené ve sbírce listin zákonů České republiky pod č. 47/1965 Sb. (dále jen „Úmluva o omamných látkách“), dle něhož se za omamnou látku považuje kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny konopí (s výjimkou zrn a listů, které nemají vrcholíky), z něhož pryskyřice nebyla vyloučena, bez ohledu na jeho použití.

Z výše uvedené definice plyne, že vrcholíky nebo části rostli s vrcholíky jsou považovány za omamnou látku vždy, bez ohledu na obsah THC.

V kontextu relevantních zákonných definic tedy technické konopí není považováno za omamnou (návykovou látku) pokud se jedná o:

1. technické konopí obsahující nejvýše 1 % THC; které současně
2. splňuje podmínku bezpečnosti; a zároveň
3. pochází z jiné části než kvetoucího nebo plodonosného vrcholíku rostliny.

Technické konopí, které kumulativně naplňuje výše uvedené podmínky lze legálně pěstovat i zpracovávat, včetně použití pro výrobu potravin, kosmetiky atp.

Zákonná omezení

Legislativní omezení dle Zákona o návykových látkách, která obecně platí pro nakládání s konopím, opět reflektují hranici 1 % THC, při jejímž překročení stanoví striktní podmínky pro jakékoli zacházení s konopím, včetně nutnosti získání povolení k zacházení od Ministerstva zdravotnictví.

V této souvislosti § 5 odst. 5 Zákona o návykových látkách výslovně stanoví, že k zacházení s rostlinami technického konopí, nebo s technickým konopím zejména k účelům průmyslovým, potravinářským, kosmetickým, technickým nebo zahradnickým není vyžadováno povolení.

Možnost užití konopí v potravinách a doplňcích stravy

1. Česká republika

Dle § 10 odst. 1 písm. f) zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o potravinách“) je zakázáno na trh uvádět potraviny (tzn. i doplňky stravy) obsahující látky v rozporu s požadavky na složení doplňků stravy nebo látky zakázané při výrobě potravin podle Vyhlášky č. 58/2018 Sb., o doplňcích stravy a složení potravin, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška o doplňcích stravy a složení potravin“).

Vyhláška o doplňcích stravy a složení potravin stanoví ve svém § 5 obecné požadavky na složení potravin, přičemž mimo jiné platí, že do potravin nelze přidávat jednotlivě nebo ve směsi omamné nebo psychotropní látky ve smyslu Zákona o návykových látkách, prekursory kategorie 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog a jiné látky, u nichž byl prokázán toxický, genotoxický, teratogenní, halucinogenní, omamný či jiný nepříznivý účinek na lidský organismus.

S ohledem na výše popsanou legální definici návykových látek lze uzavřít, že je možné použít v oblasti potravinářského průmyslu pouze listy, semena nebo části rostlin bez vrcholíků z povolených odrůd technického konopí s obsahem THC do 1 %.

V této souvislosti je však nutné mít na mysli, že legislativa nevymezuje povolené množství THC v potravinách, a tento závěr neznamená, že v doplňcích stravy či potravinách obecně může být určité množství THC. Jedná se pouze o limit, který musí splňovat rostlina Cannabis sativa L. jako taková, aby mohla být použita pro účely výroby potravin vč. doplňků stravy.

SZPI a Ministerstvo zemědělství v rámci dozorčí praxe výslovně apelují na to, že pro potravinářské účely nelze použít květ rostliny konopí. V rámci aplikace relevantních ustanovení Vyhlášky o doplňcích stravy a složení potravin bylo opakovaně výslovně potvrzeno, že rostlina konopí bez květu (vrcholíku) se za omamné nebo psychotropní látky nepovažuje a její použití v potravinách není v rozporu s § 5 Vyhlášky o doplňcích stravy a složení potravin, a tudíž ani se Zákonem o potravinách.

Potravina, která obsahuje nadlimitní množství THC, je ze strany SZPI považována za potravinu, která není bezpečná, a tedy nevhodná k lidské spotřebě ve smyslu ustanovení čl. 14 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva.

Pokud výrobce potravin nedodrží požadavky na bezpečnost potravin podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího požadavky na potraviny, dopouští se tím přestupku dle § 17 Zákona o potravinách, za který hrozí pokuta ve výši až 50.000.000,- Kč a sankce ve formě zákazu uvádění potraviny na trh a stažení z trhu.

1. Evropská unie – NOVEL FOOD

Právní regulace tzv. novel food, se vztahuje na potraviny, u nichž nebyla doložena historie spotřeby před 15. 5. 1997, tedy datem, kdy vstoupilo v platnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 258/97 ze dne 27. ledna 1997 o nových potravinách a nových složkách potravin, které bylo nahrazeno Nařízením o nových potravinách, a není dostatek vědeckých důkazů o jejich účinku na lidské zdraví.

Dle Nařízení o nových potravinách platí, že pouze nové potraviny povolené a zařazené na seznam Evropské unie smějí být jako takové uváděny na trh v Evropské unii nebo používány v potravinách nebo na jejich povrchu v souladu s podmínkami použití a požadavky na označení, které jsou v něm uvedeny.

Cannabis sativa L.

Konopí seté (Cannabis sativa L.) je na trhu Evropské unie jako potravina nebo složka potravin a ve značné míře se spotřebovávalo již před 15. 5. 1997, a proto se na jeho přístup na trh nevztahuje Nařízení o nových potravinách.

Současně se však musí jednat o odrůdu registrovanou ve Společném katalogu odrůd zemědělských druhů rostlin.

V jednotlivých členských státech mohou uvádění tohoto výrobku na trh jako potraviny nebo složky potravin upravovat zvláštní právní předpisy. Proto se mohou podmínky použití konopí v potravinách v jednotlivých členských státech lišit.

Kanabinoidy

V rámci tématu novel food jsou kanabinoidy na poli Evropské unie již dlouhodobě předmětem posuzování.

Konopí seté (Cannabis sativa L.) obsahuje řadu kanabinoidů, z nichž nejběžnější jsou tyto: delta-9-tetrahydrokanabinol (Δ9-THC), jeho prekurzor v konopí, delta-9-tetrahydrokanabinová kyselina A (Δ9-THCA-A), delta-9-tetrahydrokanabinová kyselina B (Δ9-THCA-B), delta-8-tetrahydrokanabinol (Δ8-THC), kanabidiolu (CBD), jeho prekurzoru v konopné kanabidiolové kyselině (CBDA), kanabigerolu (CBG), kanabinolu (CBN), kanabichromenu (CBC) a delta-9-tetrahydrokanabivarinu (Δ9-THCV).

Kvůli nedostatkům údajů a nejistotě ohledně možných rizik spojených s konzumací kanabidiodů nebylo prozatím rozhodnuto o jejich zařazení na seznam povolených novel food a podmínkách jejich užívání a před uvedením na trh jako potraviny nebo složky potravin se vyžaduje posouzení bezpečnosti podle Nařízení o nových potravinách.

V této souvislosti se Evropský úřad pro bezpečnost potravin (dále jen „EFSA“) aktuálně zabývá desítkami žádostí. Více informací ohledně aktuálního stavu posuzování kanabidiolu (CBD) ze strany EFSA naleznete ZDE.

Obcházení této právní regulace může být opět kvalifikováno jako nedodržení požadavků na bezpečnost potravin podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, s nímž se pojí riziko sankcí popsaných výše.

Stanovisko Evropské komise a další vývoj

Jak již bylo avizovánu na úvod tohoto článku, Evropská komise zveřejnila v polovině dubna letošního roku prohlášení, ve kterém potvrzuje, že kanabidiol (CBD) a jiné kanabinoidy získané z rostliny Cannabis sativa L. (konopí seté) jsou považovány za novou potravinu a nelze je uvádět na trh.

Důvodem přistoupení k tomuto řešení je absence dostatečných vědeckých podkladů ohledně dopadů kanabinoidů na lidské zdraví.

Dokud EFSA oficiálně nerozhodne v rámci výše referovaných probíhajících řízení o bezpečnosti kanabinoidů pro lidské zdraví, nelze potraviny nebo doplňky stravy obsahující tyto látky uvádět na trh Evropské unie.

V návaznosti na prohlášení Evropské komise se SZPI pustila do přípravy opatření obecné povahy, které by mělo zavést zákaz uvádět na trh potraviny a doplňky stravy s CBD a jinými kanabinoidy získanými z konopí setého, přičemž po vydání předmětného zákazu by nebylo umožněno dotčené výrobky ani doprodat.

Dle posledních veřejně dostupných informací však premiér Petr Fiala, ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš a ministr zemědělství Zdeněk Nekula společně zaujali postoj k zamezení přijetí předmětného opatření obecné povahy a nalezení způsobu, jak zajistit, aby potraviny a doplňky stravy s obsahem CBD do tohoto zákazu nespadaly a jejich uvádění na trh se řídilo jasnými a předem předvídatelnými pravidly[2].

Závěr

Otázka uvádění na trh potravin a doplňků stravy obsahujících kanabidiol (CBD) a jiné kanabinoidy získané z rostliny Cannabis sativa L. (konopí seté) je již dlouhodobě předmětem posuzování EFSA, neboť se doposud nepodařilo shromáždit dostatek ověřených důkazů o jejich škodlivosti nebo negativních dopadech na lidské zdraví. Evropská komise v rámci prevenčních opatření potvrdila, že referované kanabinoidy jsou novou potravinou, kterou s ohledem na výše uvedené nelze uvádět na trh.

Prvotní snaha SZPI o okamžitou adaptaci na aktuální postoj Evropské unie narazila na vládní iniciativu, jejímž cílem je vymanit potraviny a doplňky stravy s CBD zákazu uvádění na trh.

Zda, od kdy a v jakém rozsahu bude zákaz platit, jakož i další legislativní a jiné procesy s tím spojené, pro Vás budeme i nadále sledovat a o dalším postupu a novinkách Vás včas informovat.

Mgr. Jakub Málek,
managing partner

Mgr. Tereza Dvořáková,
advokátka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00  Praha 8 – Karlín

Tel.:    +420 227 629 700
e-mail:    info@plegal.cz

[1] EU, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2283 ze dne 25. listopadu 2015 o nových potravinách. V: eurlex.europa.eu. [online]. 11. 12. 2015. [cit.2023-30-05]. Dostupné >>> zde.

[2] Hospodářské noviny, Fiala je proti úplnému zákazu produktů s CBD. V: Hospodářské noviny. [online]. 10. 5. 2023. [cit.2023-30-05]. Dostupné >>zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Tereza Dvořáková, Mgr. Jakub Málek (PEYTON)

28.06.2023

---

Nové povinnosti pro realitní zprostředkovatele a developery v kontextu whistleblowingu.

Přijetí zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů (dále jen jako „Zákon o ochraně oznamovatelů“) bylo nepochybně hojně diskutováno nejen na odborných fórech, ale i ve sdělovacích prostředcích. V tomto článku se chci úžeji věnovat některým povinnostem, které z tohoto zákona vyplývají pro realitní zprostředkovatele a nemovitostní developery či jiné obchodníky s nemovitostmi.

Zákon o ochraně oznamovatelů upravuje postup, kdy oznamovatel poskytne „informace o možném protiprávním jednání, k němuž došlo nebo má dojít u osoby, pro niž, byť zprostředkovaně, vykonával nebo vykonává práci nebo jinou obdobnou činnost, nebo u osoby, se kterou oznamovatel byl nebo je v kontaktu v souvislosti s výkonem práce nebo jiné obdobné činnosti[1]“. Výčet nežádoucích jednání, která lze nahlásit, je široký a zahrnuje trestné činy, přestupky či jiná porušení právního předpisu v celé řadě oblastí. Nahlašující osobě (whistleblower) pak zákon poskytuje ochranu před odvetnými opatřeními ze strany vlastní organizace (například rozvázání pracovního poměru, snížení mzdy, bránění odbornému rozvoji uvnitř organizace, atd.). Oznámení nekalého jednání v organizaci je často označováno z angličtiny převzatým termínem „whistleblowing.“

Jednoduše lze tedy říct, že „whistleblowing“ je termín používaný pro proces, kdy zaměstnanec nebo jiný subjekt odhaluje nelegální činnosti v organizaci, kde působí, nebo v organizaci, s níž je jinak v kontaktu. Tato odhalení mohou zahrnovat korupci, podvody, porušování práv, ohrožování veřejného zdraví a další neakceptovatelná jednání. Whistleblower, neboli oznamovatel, je pak osoba, která se rozhodne tyto nedostatky nahlásit.

Zákon o ochraně oznamovatelů pak celé řadě povinných subjektů uložil, aby zavedly vnitřní oznamovací systém, kdy jeho navenek nejvýraznějším projevem je povinnost uveřejnit informace vztahující se k vnitřnímu oznamovacímu systému způsobem umožňujícím dálkový přístup[2]. Tyto uveřejněné informace v podstatě mají představovat jednoduchý návod, jakým způsobem a u jaké osoby lze oznámení učinit.

Zákon povinnost zavést vnitřní oznamovací subjekt ukládá zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají k 1. lednu příslušného kalendářního roku nejméně 50 zaměstnanců[3]. Doba, do kdy tyto povinné subjekty (zaměstnavatelé) musejí vnitřní oznamovací systém zavést, se odlišuje podle počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají ke dni 1. srpna 2023 nejméně 50 a zároveň méně než 250 zaměstnanců, jsou povinni zavést vnitřní oznamovací systém do 15. prosince 2023. Velcí zaměstnavatelé s 250 a více zaměstnanci jsou povinni zavést vnitřní oznamovací systém do 1. srpna 2023.[4]

Zákon, mimo některé další výjimky, obsahuje i výjimku pro povinné osoby dle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v platném znění (dále jen jako „AML zákon“). Povinnými osobami dle AML zákona jsou vedle úvěrových institucí, bank, spořitelen, finančních institucí, advokátů, notářů a dalších subjektů i realitní zprostředkovatelé a osoby, které nakupují a prodávají nemovité věci[5]. Za osoby, které „prodávají a nakupují nemovité věci“ nelze pak považovat osoby, které například jednorázově koupí byt pro své potřeby, či si pořídí budovu pro sídlo vlastní organizace, ale typicky sem boudou spadat nemovitostní developeři a další obchodníci s nemovitostmi. Z vlastní praxe vím, že právě někteří developeři, jako „osoby, které prodávají a nakupují nemovité věci“ ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) bodu 1 AML zákona, nejenže mnohdy nepostřehli, že mají od 1. srpna 2023 povinnost zavést vnitřní oznamovací systém dle Zákona o ochraně oznamovatelů, ale často dokonce nevědí o svých povinnostech dle AML zákona, včetně povinnosti zavést systém vnitřních zásad dle § 21 AML zákona, přestože tuto povinnost mají již od roku 2021. U většiny realitních zprostředkovatelů je pak, dle mého pozorování (nějakou statistikou však nedisponuji), situace o poznání lepší, neboť realitní kanceláře byly o svých povinnostech dle AML zákona často informovány různými svými podpůrnými organizacemi či na školeních.

Realitní zprostředkovatelé a nemovitostní developeři tedy již od roku 2021 mají povinnost na základě hodnocení rizik, která ve vztahu k jejich činnosti mohou vznikat, vést systém vnitřních zásad ve smyslu § 21 AML zákona. Součástí systému vnitřních zásad dle AML zákona je pak i vnitřní oznamovací systém dle § 21 odst. 6 písm. b) AML zákona. Systém vnitřních zásad musí být v zásadě zpracován písemně. Výjimku z písemné formy pak mají některé povinné osoby, včetně realitních zprostředkovatelů a nemovitostních developerů, pokud v oblastech činností podléhajících působnosti AML zákona nezaměstnávají další osoby nebo pro ně nejsou další osoby činné jinak než v základním pracovněprávním vztahu[6]. Právě zde je však nutné zpozornět. Společně s přijetím Zákona o ochraně oznamovatelů totiž došlo i k novelizaci § 21 odst. 6 písm. b) AML zákona, který nově povinným osobám dle AML zákona ukládá povinnost zavést vnitřní oznamovací systém podle Zákona o ochraně oznamovatelů. Doposud postačovalo mít zaveden vnitřní oznamovací systém umožňující anonymně podat oznámení o porušení AML zákona. Nová právní úprava pak tedy rozsah vnitřního oznamovacího systému u osob povinných dle AML zákona nezužuje jen na porušení AML zákona, ale na všechna porušení dle Zákona o ochraně oznamovatelů. Podle převažujícího výkladu navíc na povinnost realitních zprostředkovatelů a nemovitostních developerů zavést vnitřní oznamovací systém dle Zákona o ochraně oznamovatelů a na povinnost uveřejnění informací týkající se vnitřního oznamovacího systému dálkovým přístupem[7] nemá počet zaměstnanců vliv. Tyto povinnosti tedy budou mít i realitní zprostředkovatelé a nemovitostní developeři, kteří žádného zaměstnance či jiného spolupracovníka nemají.

Závěr:

Zákon o ochraně oznamovatelů uložil řadě subjektů četné povinnosti, včetně povinnosti zavést vnitřní oznamovací systém a informace k němu uveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup. Zaměstnavatelé do 50 zaměstnanců tuto povinnost musí splnit do 15. prosince 2023. Větším zaměstnavatelům tato povinnost vznikla od 1.  srpna 2023. Realitní zprostředkovatelé a realitní developeři či jiní obchodníci s nemovitostmi mají tuto povinnost taktéž od 1. srpna 2023, a to bez ohledu na počet zaměstnanců. Na závěr je též nutné podotknout, že úprava Zákona o ochraně oznamovatelů je poměrně komplikovaná a textově poněkud nepřehledná. Navíc porozumění této právní úpravě dále komplikuje i provázanost s AML zákonem. Lze tedy jen doporučit, aby povinné subjekty tuto problematiku nepodceňovaly a v případě pochybností vyhledaly odbornou pomoc.

(k právnímu stavu ke dni 1.8.2023)

Mgr. Jiří Gabriel,
advokát

Mgr. Jiří Gabriel, advokát

Heršpická 813/5
639 00 Brno

email: advokat@jirigabriel.cz

[1] Ustanovení § 2 odst. 1 Zákona o ochraně oznamovatelů.

[2]  Ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) Zákona o ochraně oznamovatelů.

[3] Ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) Zákona o ochraně oznamovatelů.

[4] Viz přechodné ustanovení dle 29 Zákona o ochraně oznamovatelů.

[5] Povinné osoby dle AML zákona jsou uvedeny výčtem v ustanovení § 2 AML zákona.

[6] Ustanovení § 21 odst. 3 AML zákona.

[7] Výčet informací, které je ve vztahu k vnitřnímu oznamovacímu systému nutné uveřejnit dálkovým přístupem, je uveden v § 9 odst. 2 písm. b) Zákona o ochraně oznamovatelů.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Jiří Gabriel

14.09.2023

---

Musí správce subjektu údaj sdělit i totožnost zaměstnanců, kteří měli přístup k jeho datům?

Každý má právo požádat organizaci, která zpracovává či zpracovávala jeho osobní údaje, o detailní informace k tomuto zpracování. Pokud o to subjekt údajů požádá, správce je povinen poskytnout mu i kopii zpracovávaných osobních údajů.

Toto právo je upraveno v čl. 15 obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR)[1]. V čl. 12 GDPR jsou pak upraveny společné procesní náležitosti pro vyřizování uplatnění nejen práva na informace o zpracování osobních údajů, ale i dalších práv dotčených osob, např. práva na výmaz, práva na přenositelnost osobních údajů, práva na námitku proti zpracování atd.

Správce osobních údajů je povinen žadateli poskytnout následující informace:

1. Účel, pro který jeho osobní údaje zpracovává nebo zpracovával
2. Jaké údaje, resp. jaké kategorie údajů zpracovává (např. identifikační a kontaktní údaje, údaje o spotřebitelském chování, informace o zdravotním stavu atd.)
3. Příjemce či kategorie příjemců, jímž správce osobní údaje zpřístupnil nebo zpřístupní
4. Plánovanou dobu uchování údajů
5. Bližší informace k právům subjektů údajů a možnostech jejich uplatnění
6. Možnost podat stížnost proti zpracování k dozorového úřadu
7. Zdroj osobních údajů, pokud je správce nezískal přímo od dotčené osoby
8. Skutečnost, zda dochází k automatizovanému rozhodování (např. automatické schvalování úvěrů, posuzování žádosti o sociální dávky, rozhodování ve výběrovém řízení atd.), a pokud ano, tak vysvětlení použitého automatického postupu, algoritmu.[2]

Právo na informace o zpracování osobních údajů je dále upřesňováno

Právo na informace o zpracování osobních údajů je tím, které subjekty údajů v praxi nejčastěji využívají. Do jisté míry to odpovídá i struktuře GDPR a úmyslu posílit práva dotčených osob, které právě po zjištění, zda ten který správce jejich osobní údaje zpracovával, za jakým účelem, po jakou dobu atd., vůči němu mohou uplatnit další práva. Typicky právo na výmaz, námitku proti zpracování či právo podat stížnost k dozorovému úřadu.

Některé aspekty či souvislosti práva na informace o zpracování osobních údajů jsou upřesňovány i ze strany dozorových úřadů a soudů. Zmiňme zejména výkladová vodítka Evropského sboru pro ochranu osobních údajů[3] č. 1/2022, která řeší jak hmotněprávní, tak řadu procesních náležitostí a specifik. Z aktuální judikatury pak můžeme pro příklad poukázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. ledna 2023, v kauze C-154/2021, Rakouská pošta. V tomto případě soud upřesnil, že subjekty údajů obecně postačí poskytnout informace o kategoriích příjemců jeho osobních údajů, pokud ale upřesní, že požaduje jednoznačnou identifikace organizací, kterým správce jeho data předal, musí mu správce vyhovět.

Jsou zaměstnanci správce považování za příjemce osobních údajů?

Soudní dvůr EU v červnu tohoto roku vydal další, pro praxi důležitý rozsudek k právu na informace o zpracování osobních údajů. Konkrétně jde o rozsudek ze dne 22. června 2023, ve věci C‑579/21, Pankki.

Soud se v této kauze zabýval předběžnými otázkami finského soudu. Tou nejdůležitějšími podle mě byla otázka, zda subjekt údajů, který u správce uplatní práva na informace o zpracování, má či nemá právo vědět, kteří zaměstnanci správce se na zpracování podíleli. A měli přístup k jeho osobním datům.

Audit, nebo šmírování kolegy?

Pan J.M. byl zaměstnancem a zároveň klientem finské banky Pankki S. V roce 2014 z ní byl propuštěn, možná ne úplně v dobrém. V roce 2018, 4 dny po účinnosti GDPR, požádal svého bývalého zaměstnavatele v souladu s čl. 15 GDPR o informace o zpracování svých osobních údajů. V žádosti doplnil, že má indicie o tom, že v roce 2013 někteří jeho bývalí kolegové nahlíželi do jeho klientských údajů, a proto žádá rovněž o sdělení informace o tom, které osoby, kdy a proč k jeho osobním údajům přistoupily.

Banka žadateli poskytla informace o zpracování jeho dat, s jednou výjimkou: Odmítla mu sdělit, kteří konkrétní zaměstnanci k jeho klientským datům přistoupili, a to s argumentem, že se jedná o osobní údaje jeho zaměstnanců. Detailně ale žadateli vysvětlil, že na jeho osobní údaje v daném období nahlíželi zaměstnanci interního auditu, kteří prověřovali závažné podezření ze střetu zájmů.

Žadateli takováto odpověď nestačila. Sdělení konkrétních zaměstnanců se domáhal u finského dozorového úřadu. Neúspěšně. Proto se rozhodl věc řešit soudně, žalobou k finskému správnímu soudu. A právě ten SDEU položil předběžné otázky týkající se toho, zda lze zaměstnance správce považovat za příjemce osobních údajů.

Jsou zaměstnanci příjemci údajů ve smyslu GDPR? Podle soudu ne

Jak Soudní dvůr EU rozhodl? Má subjekt údajů právo vědět, kteří zaměstnanci se u správce podíleli na zpracování jeho osobních údajů, resp. měli přístup k jeho osobním údajům? Jedná se o příjemce údajů ve smyslu GDPR, o kterých je správce povinen subjekty údajů informovat?

Stručná odpověď zní ne. Součástí práva na informace o zpracování není identifikace konkrétních zaměstnanců, kteří se na zpracování podíleli a k osobním údajům měli přístup.

Proč tomu tak je? Podle soudu ze dvou hlavních důvodů:

Tím prvním je, že zaměstnanec správce neodpovídá legální definici příjemce osobních údajů. Ten je v čl. 4 bodu 9) GDPR definován jako „fyzická nebo právnická osoba, orgán veřejné moci, agentura nebo jiný subjekt, kterým jsou osobní údaje poskytnuty, ať už se jedná o třetí stranu, či nikoli.“ Zaměstnanci, kteří zpracovávají osobní údaje z pověření správce a v souladu s jeho pokyny, nejsou osobou odlišnou od správce a jejich jednání je přičitatelné správci. Proto se nejedná o příjemce osobních údajů dle uvedené definice.

I zaměstnanci mají právo na ochranu osobních údajů

Druhým důvodem, proč informace o zaměstnancích správce v rámci žádosti o informace o zpracování neposkytovat, je podle Soudního dvora EU skutečnost, že správce je povinen chránit i práva svých zaměstnanců.

Identifikační údaje zaměstnanců, kteří se při činnosti pro správce podíleli na zpracování dat, měli k nim přístup, jsou také osobními údaji ve smyslu GDPR. Soudní dvůr EU v tomto kontextu konstatuje, že právo na informace o zpracování osobních údajů není absolutní. V souladu s recitálem č. 63 GDPR soud doplnil, že výkonem práva na informace o zpracování osobních údajů by neměla být dotčena práva a svobody dalších osob.

Zaměstnanci jednají z pověření a dle pokynů správce. Právě správce je také za celé zpracování odpovědný, jak ve veřejnoprávní, tak soukromoprávní rovině. Pro realizaci práva na informace o zpracování osobních údajů, případně dalších práv přiznaných GDPR, proto není nutné poskytovat identitu konkrétních zaměstnanců dotčeného správce. Pokud by správce subjektu údajů poskytl informace o tom, kteří zaměstnanci správce měli přístup k daným osobním údajům, o nepřiměřený zásah do jejich práv a svobod by se proto obvykle jednalo.

Soudní dvůr EU nevylučuje, že zaměstnanci správce mohou i sami zasáhnout do práv subjektu údajů. Například neoprávněným přístupem k osobním údajům, v rozporu se postupem a pravidly zavedenými správcem. V takovém případě však soud subjekty údajů ve většině případů odkazuje na podání stížnosti k dozorovému úřadu, který si může záznamy (logy) o přístupech k osobním údajů vyžádat a ověřit jejich legitimitu a důvodnost.

Pro úplnost dodejme, že Evropský sbor pro ochranu osobních údajů ve shora zmíněných vodítcích č. 1/2022 tuto otázkou výslovně neřeší. Pouze konstatuje, že správce musí při vyřizování uplatnění práva na informace a přístup k osobním údajům celý proces nastavit tak, aby šetřil práva ostatních, např. právo na soukromí svých zaměstnanců.[4]

Kdy má subjekt údajů právo na informace o zaměstnancích, kteří nahlíželi na jeho osobní údaje?

Závěr, že subjekt údajů nemá právo na informace o tom, kteří zaměstnanci správce se podíleli na zpracování jeho osobních údajů, neplatí absolutně. Zjevně by měl být chápán jako obecný princip, už kvůli tomu, že zaměstnanci nejsou považování za příjemce údajů. Druhý aspekt, posuzování zásahu do práv subjektu údajů a zásahu do práv daných zaměstnanců, však může být komplikovanější.

Soudní dvůr EU v odpovědi na jednu z položených otázek uvádí, že subjekt údajů by měl v některých specifických případech mít právo vědět i to, kteří zaměstnanci měli u správce k jeho osobním údajům přístup. Podle soudu se jedná o situace, kdy jsou tyto informace nezbytné k tomu, aby subjekt údajů mohl účinně vykonávat další práva, která mu GDPR přiznává. I to ovšem za podmínky, že jsou zohledněna práva a svobody těchto zaměstnanců.

Soud už bohužel neupřesňuje, pro uplatnění kterých práv by tato informace měla či mohla být nezbytná. Z katalogu práv subjektů údajů upravených v GDPR se především nabízí již zmíněné právo podat stížnost k dozorovému úřadu a případně právo na omezení zpracování upravené v čl. 18 GDPR. Lze si představit situaci, kdy by se subjekt údajů dozvěděl, v tomto případě od správce, že k jeho údajům přistupovali zaměstnanci nad rámec plnění svých pracovních povinností a v rozporu s pokyny správce. Proto by správce vyzval, aby osobní údaje dále nezpracovával, ani nevymazal, a to až do odstranění pochybností, například opět ze strany dozorového úřadu.

Dle mého názoru je však tento případ spíše teoretickou možností. Jak z pohledu struktury a koncepce regulace zpracování osobních údajů, tak s ohledem na praktické možnosti se mi jeví jako efektivnější a smysluplnější, aby spor o oprávněnost přístupu zaměstnanců k osobním údajům řešil dozorový úřad, případně soud, a ne sám subjekt údajů. Ten by se navíc musel spoléhat na to, že správce objektivně vyhodnotí, že v takto specifickém případě mu identitu dotčených zaměstnanců sdělí, což by také nemuselo vždy probíhat zcela nestranně a objektivně.

Výjimky mohou být i v sektorové regulaci

Výjimky z uvedeného obecného závěru můžeme ale najít i v některých zvláštních právních předpisech. V určitých oblastech totiž už zákonodárce sám vyhodnotil, že práva subjektu údajů obvykle budou mít přednost, resp. že případný zásah do jejich práv by byl tak výrazný, že mají mít možnost zjistit, které osoby se u správce s jejich osobními údaji seznámily.

Typickým případem je zdravotnictví, resp. poskytování zdravotních služeb. Poskytování zdravotních služeb je v České republice upraveno především zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).

Co tato zvláštní právní úprava říká?

Poskytovatel zdravotních služeb je povinen vést zdravotnickou dokumentaci, která obsahuje zejména informace o zdravotním stavu konkrétního pacienta, o poskytnuté léčbě, hospitalizaci atd. Zákon o zdravotních službách dále v § 65 taxativně vymezuje, kdo může do zdravotnické dokumentace nahlížet. V § 66 odst. 6 zákona je pak stanovena povinnost zaznamenat až na výjimky každé nahlédnutí do zdravotnické dokumentace. A prováděcí právní předpis, konkrétně vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, v § 1 odst. 2 písm. n) upřesňuje, že zdravotnická dokumentace obsahuje i „záznam o nahlédnutí do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi s uvedením kdy, kým a v jakém rozsahu k nahlédnutí došlo, včetně záznamu o pořízení kopie nebo výpisu ze zdravotnické dokumentace, pokud byly pořízeny.“

Jinak řečeno, přístup do zdravotnické dokumentace je z důvodu citlivosti zdravotnických údajů zákonem omezen. Přístup do dokumentace musí být ve většině případů zaznamenám a tento seznam osob, ať už interních, zaměstnanců či dalších spolupracovníků správce, poskytovatele zdravotních služeb, tak i externích, je také součástí zdravotnické dokumentace.

Prvním z těch, kdo mohou do zdravotnické dokumentace nahlížet, a pořizovat si z ní výpisy a kopie, je sám pacient. Součástí zdravotnické dokumentace je i seznam dalších osob, které k ní přistoupily. Pacient tedy zjevně má právo i na přístup k těmto záznamům. Má právo vědět, které další osoby, včetně zaměstnanců správce, poskytovatele zdravotních služeb, se seznámily s informacemi uchovávanými v jeho zdravotnické dokumentaci. V tomto případě tedy již ze zákona převažují práva subjektu údajů, pacienta, nad právem zaměstnanců správce i dalších osob na ochranu jejich osobních údajů.

Jaké jsou závěry pro praxi?

Co si z tohoto rozsudku odnést pro praxi, pro vyřizování žádostí subjektů údajů o informace o zpracováních jejich osobních údajů?

Okruh informací, které správce musí poskytovat subjektu údajů o zpracování jeho dat, je široký. Identifikace konkrétních zaměstnanců, kteří se na zpracování podílejí, mezi ně ale obvykle nepatří. To ovšem neznamená, že by tyto informace neměl odpovědný správce shromažďovat, že by neměl pořizovat logy (záznamy) o tom, kdo a kdy k osobním údajům, které zpracovává, přistoupil. I když obecně není povinen tuto informaci sdělit subjektu údajů, může se jej na to zeptat ÚOOÚ, případně jiný dozorový orgán nebo soud. A bez schopnosti prokázat a doložit, že správce k osobním údajů přístup řídí a eviduje, jen obtížně dokáže dodržení svých povinností týkajících se zpracování osobních údajů.

Tento závěr ale neplatí absolutně. Správce musí znát i sektorovou regulaci, která upravuje některé specifika jím prováděného zpracování osobních údajů. Pokud dle této zvláštní úpravy práva subjektu údajů ve smyslu tématu tohoto článku převažují nad právy zaměstnanců, tzn. pokud je správce povinen informace o zaměstnancích s přístupem k osobním údajům subjektu údajů poskytnout, pak se pochopitelně musí řídit touto sektorovou regulací.

Mgr. František Nonnemann,
konzultant v oblasti ochrany osobních údajů, řízení rizik a compliance, člen Výboru Spolku pro ochranu osobních údajů

e-mail: nonnemann@volny.cz

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

[2] Blíže k jednotlivým právům dotčených osob, subjektů údajů, a korespondujícím povinnostem správce např. Nulíček, M. Donát, J. Nonnemann, F. Lichnovský, B. Tomíšek, J. Kovaříková, K. GDPR / Obecné nařízení o ochraně osobních údajů. 2. vydání. Wolters Kluwer, Praha: 2018.

[3] Instituce skládající se z dozorových úřadů pro ochranu osobních údajů z jednotlivých členských států a Evropského inspektora ochrany osobních údajů, blíže viz čl. 68 a dále GDPR.

[4] Srov. Bod 126 vodítek č. 1/2022 k dispozici >>>zde.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. František Nonnemann

27.07.2023

---

Jak na vymezení okruhu osob, kterým je sociální služba určena?

Proč je pro poskytovatele sociálních služeb důležité správně stanovit okruh osob, kterým je sociální služba určena, tzv. cílovou skupinu? Je vhodné cílovou skupinu vymezit obecně, pozitivně nebo i negativně? Na tyto otázky si odpovíme níže.

Pro správné vymezení cílové skupiny musí mít poskytovatel sociální služby (dále jen „poskytovatel“) určitou představu v tom, komu přesně má být sociální služba poskytována. Webové stránky poskytovatelů a registr poskytovatelů sociálních služeb (dále jen „registr“) obsahují mnoho příkladů vymezení různých cílových skupin. Někteří poskytovatelé vymezí cílovou skupinu pouze pozitivně. Jiní poskytovatelé vymezí cílovou skupinu jak pozitivně, tak i negativně. Pozitivním vymezením cílové skupiny rozumíme to, že uvedeme, pro koho je sociální služba určena, komu bude poskytována. Negativním vymezením je, že uvedeme, komu sociální služba poskytována nebude. Obojí vymezení, jak negativní, tak pozitivní, je vždy provedeno uvedením určitých definičních znaků osob, kterými může být mimo jiné věk, pohlaví, místo bydliště. Vždy musí být definičním znakem nepříznivá sociální situace.

Než začne poskytovatel uvažovat o konkrétním vymezení cílové skupiny, musí mít nejdříve představu, jakou sociální službu a komu ji chce poskytovat. Musí vědět, co chce dělat, mít vizi a svou představu sdělit veřejnosti, zveřejnit své poslání. Od poslání se totiž vymezení cílové skupiny vždy odvíjí. Chce-li například poskytovat sociální službu odborné sociální poradenství, mohou do cílové skupiny spadat muži a ženy bez věkového omezení. Bude-li chtít poskytovat sociální službu domov pro seniory, již z povahy této sociální služby je zřejmé, že cílová skupina bude sice tvořena muži i ženami, ale bude třeba uvést minimální stáří těchto můžu a žen, tedy minimální věk, po jehož dosažení jim bude moci sociální službu poskytnout. Těžko poskytovatel bude vysvětlovat, proč je sociální služba domov pro seniory poskytována mužům i ženám starším 15 let, kdy už samotné slovo senior je označením pro starší osoby. Má-li poskytovatel stanoven smysl a účel poskytované sociální služby, vyplyne z něj cílová skupina. Samozřejmě, že někdy může být postup přesně opačný, když ví, jakému okruhu osob chce poskytovat pomoc a následně podle toho vybere vhodný druh sociální služby a dle toho určí konkrétní znaky osob spadajících do cílové skupiny.

Definice cílové skupiny a její význam

Proč má určení cílové skupiny takový význam? Do poskytování sociálních služeb zasahuje stát prostřednictvím právních předpisů, a to zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“) a vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Stát prostřednictvím těchto právních předpisů poskytovatelům ukládá mnoho povinností. Jednou z těchto povinností je i vymezení cílové skupiny. Jelikož se jedná o právní předpisy veřejného práva, které jsou svojí povahou kogentní, závazné, poskytovatelé musí postupovat v souladu s nimi. Uvedené právní předpisy vždy obsahují slovní spojení ve smyslu „pro koho je sociální služba určena“ nebo „kterým je sociální služba poskytována“ apod. Poskytovatelé tak mají povinnost cílovou skupinu vymezit vždy pozitivně, nikoliv negativně.

Zákon o sociálních službách obsahuje v § 88 písm. a) ustanovení, dle kterého musí poskytovatel zajišťovat dostupnost informací mimo jiné o okruhu osob, jimž poskytuje sociální službu. Ve standardu kvality č. 1 kritériu a) obsaženém v příloze č. 2 vyhlášky je uvedeno, že poskytovatel má písemně stanoven a zveřejněn okruh osob, kterým je sociální služba určena. Poskytovatel má dále povinnost stanovit si cílovou skupinu, učinit tak písemně a vymezení cílové skupiny zveřejnit a také zajišťovat, aby vymezení cílové skupiny bylo trvale dostupné.

Vymezení cílové skupiny a dostupnost informací o cílové skupině neslouží jen pro osoby hledající sociální službu, které díky této informaci snáze zjistí, zda je sociální služba určena právě jim. Je to přínosné i pro poskytovatele samotného. Zákon o sociálních službách mu v § 91 odst. 3 písm. a) dává možnost odmítnout uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby s osobou, která nespadá do jím vymezeného okruhu osob uvedeného v registru. Na druhou stranu zákon o sociálních službách ukládá povinnost poskytovateli uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby s každým žadatelem o sociální službu, pokud tomu nebrání důvody uvedené v § 91 odst. 3 zákona o sociálních službách, tyto důvody jsou následující:

„a) neposkytuje sociální službu, o kterou osoba žádá, a to i s ohledem na vymezení okruhu osob v registru poskytovatelů sociálních služeb,

b) nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sociální služby, o kterou osoba žádá,

c) zdravotní stav osoby, která žádá o poskytnutí pobytové sociální služby, vylučuje poskytnutí takové sociální služby; tyto zdravotní stavy stanoví prováděcí právní předpis, nebo

d) osobě, která žádá o poskytnutí sociální služby, vypověděl v době kratší než 6 měsíců před touto žádostí smlouvu o poskytnutí téže sociální služby z důvodu porušování povinností vyplývajících ze smlouvy.“

V případě, že se na poskytovatele obrátí osoba s žádostí o poskytování sociální služby, která:

• náleží do poskytovatelem vymezené cílové skupiny,
• žádá o poskytnutí sociální služby, kterou poskytovatel poskytuje,
• její zdravotní stav nevylučuje poskytnutí sociální služby,

a současně

• v době posledních šesti měsíců osobě nevypověděl smlouvu o poskytování sociální služby, kterou osoba žádá,
• má volnou kapacitu,

pak poskytovatel musí s touto osobou uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby. Pokud by tak neučinil, porušil by svoji povinnost plynoucí z ustanovení § 88 písm. i) zákona o sociálních službách a dopustí se přestupku dle § 107 odst. 2 písm. d) téhož zákona.

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že náležité a přesné vymezení cílové skupiny má zásadní význam pro poskytovatele i osobu žádající o sociální službu. Víme odpověď na otázku, proč je správné vymezení cílové skupiny důležité. Nyní si odpovězme na to, jak na správné vymezení cílové skupiny? Nejdříve ale krátce popíšeme současný stav

Vymezení cílové skupiny v aktuální praxi

V zákoně o sociálních službách jsou v § 79 odst. 5 uvedeny náležitosti žádosti o registraci sociální služby. Jednou z těchto náležitostí jsou údaje o poskytované sociální službě, mezi které patří právě okruh osob, pro které je sociální služba určena. Proto je třeba už před podáním žádosti dobře uvážit komu chce sociální službu poskytovat, protože pokud v registru nebude tento okruh osob dobře vymezen, bude například příliš obecný, nebude možné odmítnou žadatele o sociální službu, např. z toho důvodu, že sociální služba je poskytována ambulantní formou v budově, která není bezbariérová a žadatel, ač spadá do cílové skupiny, nebude moci využívat sociální službu, protože je upoután na invalidní vozík a do zařízení sociální služby se fakticky nedostane.

Poskytovatelé v praxi mnohdy cílovou skupinu určí velmi obecně a tento nedostatek se pak snaží napravit tím, že na svých webových stránkách nebo ve vnitřních pravidlech uvedou tzv. negativní vymezení cílové skupiny, ve kterém si určí, proč někomu nemohou poskytnout sociální službu, ačkoliv spadá do cílové skupiny uvedené v registru. Proto např. můžeme v registru vidět pouze, že sociální služba je určena pro osoby bez přístřeší ve věku od 18 let. Ale až na webových stránkách nebo ve vnitřních pravidlech poskytovatele se dozvíme, že sociální službu nelze poskytnout osobám závislým na návykových látkách nebo osobám nevidomým, jedná se o tzv. negativní vymezení cílové skupiny. V takovém případě jde o chybu na straně poskytovatele, když má v registru uvedenou cílovou skupinu příliš obecně. Pro náležité vymezení cílové skupiny v registru by musel a měl poskytovatel přímo v žádosti o registraci uvést, že cílová skupina je tvořena osobami bez přístřeší ve věku do 18 let, které nejsou závislé na návykových látkách a nejsou nevidomé.

Uvedení tzv. negativního vymezení cílové skupiny na webových stránkách nebo ve vnitřních pravidlech poskytovatele namísto v údaji o okruhu osob, kterým je sociální služba, určena v žádosti o registraci sociální služby je chybou. Poskytovatel v takovém případě uvádí jednu definici cílové skupiny na svých webových stránkách nebo ve svých vnitřních pravidlech a odlišnou definici má uvedenou v registru. I kdyby měl poskytovatel své negativní vymezení cílové skupiny uvedeno ve všech svých propagačních materiálech, tak nikdy nebude moci odepřít poskytnutí sociální služby s odkazem na toto negativní vymezení. Pokud by tak poskytovatel učinil, porušil by zákon o sociálních službách.

Není ovšem úplně vhodné negativní vymezení cílové skupiny uvést pouze v popisu realizace poskytování sociální služby, neboť dle ustanovení § 79 odst. 5 písm. d) body 3 a 4 zákona o sociálních službách jsou okruh osob, kterým je sociální služba určena a popis realizace poskytování sociální služby dvěma odlišnými údaji v žádosti o registraci sociální služby. Při pohledu do veřejné části registru si pak zájemce o sociální službu přečte údaje o cílové skupině v jedné podobě a otevřením popisu realizace poskytování sociální služby si je přečte v druhé podobě. Je otázkou, jak to pak působí na zájemce o sociální službu srozumitelně? Asi není moc srozumitelné, proč v jedné části registru je cílová skupina definována způsobem „A“ a v popisu realizace poskytování sociální služby způsobem „A+B“.

Pro zajištění dobré srozumitelnosti informací pro zájemce o sociální službu je nejvhodnější, když tzv. negativní vymezení cílové skupiny poskytovatel uvede ve formuláři Údaje o registrované sociální službě. V tomto formuláři kolonka pro tento účel je. Údaje zde uvedené pak jsou na první pohled zřejmé již při prvním pohledu do registru. Případný zájemce o sociální službu pak nebude muset tápat proč na jednom místě v registru je cílová skupina vymezena jinak než v přiloženém dokumentu popis realizace poskytování sociální služby. Vždyť zajištění dostupnosti informací o okruhu osob, jimž jsou poskytovány sociální služby způsobem srozumitelným pro všechny osoby je i první povinností poskytovatelů uvedenou v § 88 zákona o sociálních službách. Nicméně ani naprostá srozumitelnost nic nemění na skutečnosti, že za pomoci negativního vymezení cílové skupiny nemůže být napravena chyba poskytovatele spočívající v neprecizním vymezení cílové skupiny.

Právní význam negativního vymezení cílové skupiny

Zůstává poslední otázka, zda má tzv. negativní vymezení cílové skupiny právní význam? Odpověď na tuto otázku budeme hledat nejprve v právní teorii, následně v zákoně o sociálních službách a vyhlášce.

Právní teorie rozeznává právo veřejné a právo soukromé. V soukromém právu jsou si osoby navzájem rovné a v zásadě je pouze na nich, jak si svá vzájemná práva a povinnosti upraví. Stát do soukromoprávních vztahů zasahuje co nejméně, a to v souladu se zásadou, že co není zakázáno, je dovoleno. Naopak veřejné právo je projevem státní moci jako takové. Stát výrazně určuje práva a povinnosti jednotlivých osob. Zatímco normy soukromého práva jsou většinou dispozitivní (opravňující), normy veřejného práva jsou převážně kogentní (zavazující).

Poskytování sociálních služeb je upraveno normami veřejného práva, zákonem o sociálních službách a vyhláškou. Poskytování sociálních služeb je možné pouze na základě registrace. Na udělení registrace není právní nárok. Registrace je udělována na základě žádosti poskytovatele a má formu rozhodnutí. Rozhodnutí je vrchnostenským aktem veřejné správy. Zákon o sociálních službách obsahuje řadu povinností poskytovatelů, zejména v § 88, a je v řadě svých ustanovení kogentní (přikazuje určitý způsob jednání), od takových ustanovení se není možné odchýlit. Tento názor zastal i soud, když v rozsudku týkajícím se stanovení výše úhrady uvedl: „Zákon o sociálních službách je právní normou kogentní povahy, od jeho znění se nelze odchýlit, a maximální výši úhrady je nutno respektovat.“[1]

V zákoně o sociálních službách nalezneme tato ustanovení týkající se cílové skupiny:

• § 79 odst. 5 písm. d) bod 3,
• § 81 odst. 2 písm. e),
• § 88 písm. a),
• § 91 odst. 3 písm. a).

Ve všech těchto ustanoveních je vždy uvedeno pozitivní vymezení cílové skupiny. K žádosti o registraci je nutné uvést okruh osob, pro které je sociální služba určena. Rozhodnutí o registraci obsahuje okruh osob, kterým bude sociální služba poskytována. Poskytovatel musí zajistit dostupnost informací o okruhu osob, jímž poskytuje sociální službu. Poskytovatel může odmítnout uzavřít smlouvu s osobou, která nespadá do jím vymezeného okruhu osob uvedeného v registru. Je zřejmé, že zákon o sociálních službách obsahuje pouze požadavek na pozitivní vymezení cílové skupiny, tj. komu poskytovatel může a bude poskytovat sociální službu.

Zákon o sociálních službách neobsahuje žádné ustanovení, které by poskytovateli dávalo možnost vymezit cílovou jinak než pozitivně. Negativní vymezení cílové skupiny nemá z pohledu zákona o sociálních službách žádný právní význam. Pokud by poskytovatel odmítl uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby s osobou na základě některého z důvodů v tzv. negativním vymezení cílové skupiny, porušil by zákon o sociálních službách.

Chce-li poskytovatel cílovou skupinu vymezit i negativně, musí tak učinit v souladu se zákonem, a tedy v souladu s ustanovením § 91 odst. 3 zákona o sociálních službách. Také soud zastal v minulosti názor, že nelze odmítnout žadatele o sociální službu jen z toho důvodu, že je žadatel osobou závislou na alkoholu, protože takový postup je v rozporu s právě uvedeným § 91 odst. 3 zákona o sociálních službách.[2]

Bohužel, v praxi se takové případy stávají, kdy zájemce o sociální službu v registru zjistí, že spadá do cílové skupiny, ale až při jednání s poskytovatelem je mu sděleno, že do cílové skupiny sice spadá, ale sociální službu mu nelze poskytnout, a to s odkazem právě na důvody uvedené v tzv. negativním vymezení cílové skupiny.

Závěr

Závěrem lze říci, že aby mohl poskytovatel odmítnout uzavřít smlouvu o poskytování sociální služby s osobu žádající o poskytnutí sociální služby z důvodu, že dotyčná osoba nespadá do poskytovatelem vymezené cílové skupiny, musí mít poskytovatel náležitě definovanou cílovou skupinu v registru. Cílová skupina musí být definována pouze pozitivně, tj. komu bude sociální služba poskytována. Negativní vymezení cílové skupiny, typicky uvedeno slovy „sociální službu nemůžeme poskytnout osobám, které…“ nemá oporu v zákoně, je tedy zcela bezvýznamné. Jakmile bude chtít poskytovatel odepřít poskytnutí sociální služby osobě žádající o sociální službu z jiného důvodu, než umožňuje zákon o sociálních službách, dopustí se přestupku.

Bc. Lukáš Polách

e-mail:  Polach.L@email.cz

[1] rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 10 A 173/2014-83

[2] rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 3. 2016, č. j. 52 A 109/2014-111

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Bc. Lukáš Polách

04.07.2023

---

ESG – právní pohled na jeho obsah.

V posledních letech se zvýšeným povědomím o dopadech lidských činností na životní prostředí a společnost roste zájem o investování do trvale udržitelných projektů. Jedním z hlavních pojmových rámů, který se stal středobodem pozornosti, je zkratka ESG (Environmetal, Social, Governance).

Tento článek se zaměřuje na jednotlivé pojmy ve zkratce ESG a jejich význam v kontextu trvale udržitelných investic.

„E“ jako environmentální dopady

Environmentální kritéria, označovaná také jako environmentální faktory, které se skrývají pod písmenem E, jsou jednou ze tří základních kategorií kritérií, respektive faktorů ESG a spolu se sociálními a správními tvoří základní referenční rámec pro nefinanční reporting.

Oblastí, kterou se environmentální kritéria zabývají, je dopad spotřeby zdrojů a činnosti daného podniku, na který povinnost ESG reportingu dopadá, na životní prostředí. Ať už se jedná o snižování dopadů klimatické změny, nebo o maximální možné snížení znečišťování životního prostředí, ke kterým dochází v důsledku činnosti podniku jako takové, tj. i v rámci celého dodavatelského řetězce.

Cíle, které by podniky měly sledovat, jsou zejména snižování emisí skleníkových plynů (snižování uhlíkové stopy), efektivní využívání energií a maximální využití čistých zdrojů energie, zefektivnění nakládání s odpady a likvidace obalových materiálů.

Proč sledovat environmentální dopady

Hodnocení environmentálních kritérií je důležitou součástí ESG reportingu a zejména investování nebo přístupu k investičnímu kapitálu. Environmentální analýzy umožňují investičním manažerům a investorům posoudit, jaký dopad má podnikání společnosti na životní prostředí a jakým způsobem podnik pracuje na snižování svého ekologického otisku. Podniky, které environmentální faktory sledují a aktivně pracují na snižování svých emisí a ekologického otisku, přičemž jsou tyto aktivity vykazatelné v rámci ESG reportigu, mají větší šanci na úspěch v dlouhodobém měřítku a jsou pro investory atraktivnější.

„S“ jako sociální faktor

Sociální faktor („S“) se představuje sociální faktory, jako práva zaměstnanců, zdravotní a bezpečnostní standardy, rovnost pohlaví a rovnost v odměňování – tedy otázky, které mohou mít negativní dopad na společnost. Zkoumá také interní politiky týkající se například inkluze, vztahů společnosti se zaměstnanci, zákazníky a dalšími zainteresovanými stranami. Bezpečnost a kvalita výrobků a ochrana spotřebitele jsou další z mnoha sociálních ukazatelů, které se berou v úvahu. Je vhodné zdůraznit, že sledování těchto (a i níže uvedených) ukazatelů má za cíl nejen zlepšovat pracovní podmínky zaměstnanců a vztahy uvnitř i vně podniku, ale také, a pro některé podnikatele i zejména, zefektivnit celkovou činnost a výnosnost podniku, jakož i vylepšit image podniku pro byznys partnery i zákazníky – spotřebitele.

V rámci ESG reportingu jsou podniky povinné tyto parametry a sociální jevy sledovat a relevantní informace a analýzy v reportech uvést. Mezi povinné tzv. indikátory patří například (i) proces angažování a stížností mechanismy pro vlastní pracovníky, (ii) popis vlastních zaměstnanců (dle úvazku a vztahu, pohlaví a regionu), (iii) BOZP indikátory, (iv) platové rozdíly mezi ženami a muži a celkově a (v) závažné incidenty týkající se práce a lidských práv.

Význam sociálních faktorů pro podnikatelskou činnost

Finanční výkonnost společnosti může ovlivnit řada sociálních faktorů, které mohou způsobit krátkodobé, ale i po dlouhodobé problémy. Proč tedy sledování sociálních faktorů nepodcenit?

• Požadavky a složení pracovní síly společnosti mohou představovat problémy v budoucnosti. Stávky zaměstnanců nebo protesty spotřebitelů mohou přímo ovlivnit ziskovost společnosti tím, že způsobí nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců nebo kontroverze, které poškozují pověst společnosti.

• Společnosti, které zajistí, aby jejich výrobky a služby nepředstavovaly bezpečnostní rizika, a/nebo minimalizují vystavení geopolitickým konfliktům ve svých dodavatelských řetězcích, se obvykle potýkají s menší volatilitou svého podnikání.

• Dlouhodobé změny spotřebitelských preferencí ovlivňuje složitá společenská dynamika, od prudkých nárůstů veřejného mínění na internetu až po fyzické stávky a bojkoty firem ze strany různých skupin. Osoby s rozhodovací pravomocí, nebo přímo investoři, je mohou považovat za důležité ukazatele potenciálu dané společnosti.

• „Udržitelní“ investoři se budou snažit minimalizovat rizika, která společenské faktory představují pro výnosy. Stejně jako v případě investování do ESG jako celku může být projevení preference společností, které těmto společenským otázkám věnují pozornost, pro investory způsobem, jak při investování odrážet své hodnoty a zároveň vést k vyšším a spolehlivějším výnosům v dlouhodobém horizontu.

„G“ jako správa a řízení podniku

Správní aspekt ESG (governance) se zabývá řízením podniku a transparentností ve vztahu k akcionářům a dalším zainteresovaným stranám, jako obchodní partneři, investoři a zaměstnanci. Správa, respektive řízení podniku v rámci ESG nastavuje struktury a ochranná schémata a poskytuje důležitá pravidla, kterými se mohou všichni a celá daná společnost řídit, jako je například celopodnikový kodex etického chování pro zaměstnance. Když vidíte, že se společnost zaplete do skandálu nebo má špatnou mediální publicitu kvůli internímu pochybení, je to obvykle důsledek selhání ESG správy.

Mezi klíčová témata v rámci ESG správy podniku patří struktura akcionářů nebo společníků, diverzita představenstva, respektive řídích orgánů, odměňování vedoucích pracovníků, firemní politiky, podnikatelská etika a chování, daňová a obecně finanční transparentnost a strategie, řízení rizik, nekonkurenční praktiky, ochrana údajů, soukromí a kybernetická bezpečnost, definovaná struktura rozhodování ESG a mnohá další.

Řízení ESG se vztahuje na provádění rozhodování, dohled správní rady, pravidla, zásady a postupy v celém podniku týkající se ESG. Podniky se silnými postupy ESG správy mají obvykle odpovědné vlastníky a vedoucí týmy, jasné struktury odpovědnosti za ESG a strukturované kontroly vnitropodnikových procesů a postupů.

Když chce společnost svoje řídící a správní mechanismy zefektivnit a uvést do souladu s ESG legislativou, obvykle podniká konstruktivní kroky v jedné nebo několika výše uvedených oblastí. Využívání nezávislých auditorů, diverzifikace řídících orgánů, zavádění opatření na ochranu údajů, zlepšení odpovědnosti vedoucích pracovníků nebo vypracování, aktualizace, komunikace a školení zaměstnanců o důležitých zásadách ESG jsou příklady řízení ESG v praxi.

Proč je správa v rámci ESG důležitá

Investoři, regulační orgány a zákazníci hledají společnosti, které prokazují správné finanční rozhodování a obchodní výkonnost a zároveň pozitivně přispívají k životnímu prostředí a společnosti. ESG správa zahrnuje mimo jiné řízení rizik a mnozí investoři a analytici ji považují za zástupný ukazatel celkové kvality řízení. Vzhledem k tomu, že správa a řízení podniků existuje déle než většina environmentálních a sociálních postupů, existuje mnoho historických údajů a výzkumů, které poukazují na úspěch a dlouhodobou hodnotu řádné správy a řízení. Řídící orgány podniků, vedoucí pracovníci a investoři by ji měli vnímat nejen jako metodu prevence a kontroly rizik, ale také jako zdroj příležitostí a konkurenčních výhod.

Závěr

Zkratka ESG se stala klíčovým pojmem ve světě investic a podnikání, přičemž environmentální, sociální a správní aspekty se staly nedílnou součástí hodnocení trvale udržitelných investic. Současné trendy naznačují rostoucí význam ESG faktorů a jejich integraci do investičních rozhodnutí. Investorům i podnikům samotným přináší ESG standardy nové výzvy a příležitosti. Význam těchto aspektů v rozhodování o investicích přináší příležitosti pro finanční zisk, zároveň však přispívá k lepšímu světu, ve kterém se budeme cítit dobře.

Vzhledem k rostoucímu povědomí o ESG faktorech, jejich významu a povinností z ESG legislativy vyplývajících, je klíčové, abychom pokračovali ve zkoumání a vývoji těchto konceptů. Pouze tak můžeme zajistit trvalý pozitivní dopad na naši společnost, životní prostředí a budoucí generace.

Ráchel Kouklíková,
právní asistentka

Mgr. Jakub Málek,
managing partner

Mgr. Kateřina Roučková,
advokátní koncipientka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.:    +420 227 629 700
E-mail:    info@plegal.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Ráchel Kouklíková, Mgr. Jakub Málek, Mgr. Kateřina Roučková (PEYTON)

22.08.2023