Blíží se konec roku a s ním související podceňování dokumentační povinnosti.* 

Problematika střetu zájmů u orgánů obchodní korporace.* 

K možnosti zrušení obchodní korporace v důsledku nezaložení účetních záznamů do sbírky listin obchodního rejstříku.* 

Elektronický podpis při zadávání veřejných zakázek.* 

Promlčení pohledávky na zaplacení faktury.* 

Blíží se konec roku a s ním související podceňování dokumentační povinnosti.

Blíží se konec roku, což je období, kdy se v rámci skupin spojených osob většinou provádí celá řada transakcí a jedná se tak většinou o velmi intenzivní období. Jak už to v praxi bývá, nejdůležitější je splnit přání zákazníků a požadované termíny. Administrativa pak často zůstává opomenuta, respektive k dokončení během klidnějšího období. V praxi se však může stát, že takové klidnější období nepřijde a související administrativa se nedodělá. To se může projevit například tak, že nejsou uloženy podklady, které jsou následně potřeba při probíhající daňové kontrole. Je to problém?

Než si odpovíme na tuto otázku, pojďme si nejprve udělat stručný přehled toho, jaké transakce mezi spojenými osobami často v období kolem konce roku probíhají. Často bývají prováděny takzvané  transfer pricing adjustmenty, tedy dorovnání ziskovosti společností s omezeným funkčním a rizikovým profilem na tržně obvyklou úroveň. Počítány a následně fakturovány jsou také takzvané  true-upy, tedy vyrovnání nákladů či výnosů na skutečnou úroveň v případech, kdy se objevily nějaké mimořádné vlivy či kdy docházelo k průběžné fakturaci dle plánu s následným dorovnáním na skutečnou výši. V praxi se také setkáváme s takovým nastavením vztahů mezi spojenými osobami, kdy je výše plnění v průběhu roku pouze evidována a k fakturaci dochází až právě na konci roku.

Všechny výše popsané situace jsou mezi spojenými osobami obvyklé a obecně řečeno že i akceptovatelné. Zároveň však platí, že jde většinou o vysoké částky a že mezi nezávislými obchodními partnery bychom takové transakce většinou hledali marně. Jedná se tak o určitou deviaci od tržně obvyklých vztahů a specifikum vztahů mezi spojenými osobami. Právě proto je třeba takovým transakcím věnovat náležitou pozornost. Jak už to tak bývá, ďábel je skrytý v detailu.

Podáním daňového přiznání daňový subjekt tvrdí svou daňovou povinnost v určité výši, přičemž takto tvrzená daňová povinnost má odpovídat principu tržního odstupu. To znamená, že není zkreslena transakcemi, které by byly realizovány za jiných než tržně obvyklých podmínek. Takové tvrzení je však v případě daňové kontroly potřeba správci daně doložit. Nechci radit, ale správná otázka by v tuto chvíli měla znít, jakými důkazními prostředky je možné takové tvrzení doložit.

Jednoznačná a jednoduchá odpověď na tuto otázku však neexistuje, respektive není v daňových ani jiných předpisech uvedena. Volba důkazních prostředků, kterými daňový subjekt doloží a prokáže svá tvrzení, je čistě věcí daňového subjektu. Při volbě vhodných důkazních prostředků a tedy i (ideálně průběžně) ukládaných podpůrných dokumentů, je dobré myslet na to, k čemu mají takové důkazní prostředky sloužit.

V první řadě je v případě daňové kontroly potřeba prokázat, že fakturovaná plnění mezi spojenými osobami skutečně proběhla. V druhém kroku je třeba prokázat, že ten, kdo nese náklad, získává z daného nákladu také nějaký ekonomicky racionální benefit, který se váže k jeho zdanitelným výnosům. Jako poslední krok je třeba prokázat, že cena a jiné podmínky takové prověřované transakce jsou tržně obvyklé.

Obecná shoda panuje v tom, že za dostatečné důkazní prostředky prokazující splnění výše uvedených testů nelze považovat pouze faktury a smlouvy. Smlouva je většinou výchozím dokumentem, faktura je pak samozřejmostí, protože nebýt faktury, nebylo by platby. Ale pro prokázání toho, že transakce je tržně obvyklá, je potřeba mnohem více detailů a dokumentů.

A právě doba, kdy jsou transakce realizovány anebo detailně řešeny – což, jak jsme si uvedli na začátku tohoto článku, je velmi často období kolem konce roku – je ideálním okamžikem pro tvorbu, sběr a ukládání dokumentů a výpočtů, které mohou být v budoucnu použity jako vhodné a klíčové důkazní prostředky prokazující, že daňová povinnost tvrzená v daňovém přiznání odpovídá principu tržního odstupu.

Konec roku bývá velmi hektický, takže se administrativě nepřikládá většinou takový důraz. Důležité je dokončit zakázky či projekty a vystavit faktury. Administrativu je samozřejmě možné dodělat následně, ale myslete na to, že čím delší doba uplyne od realizace daného obchodního případu či jednání, kde byly sjednány podmínky, tím hůře se konkrétní podklady získávají. V praxi je zpětné dohledání kvalitních důkazních prostředků skutečně velmi komplikované.

Pokud byste potřebovali poradit s volbou vhodných podkladů k archivaci a průvodním komentářům k nim, případně s nastavením procesu archivace takových podkladů, neváhejte se obrátit na tým našich poradců. Rádi vás nasměrujeme a pomůžeme vytipovat a uložit relevantní a dostatečné podklady.

Podporu vám dokážeme dát případně i při komunikaci se zástupci skupinových společností – a to zejména v takových případech, kdy je získání podkladů od nich obtížné. Dokumentační povinnost a související administrativu skutečně není radno podcenit.

Ing. Martin Koldinský
soudní znalec
Associate Partner

Rödl & Partner Tax, k.s.  

Platnéřská 2
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 111
e-mail: martin.koldinsky@roedl.com

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Ing. Martin Koldinský (Rödl & Partner Tax) 19.12.2023

---

Problematika střetu zájmů u orgánů obchodní korporace.

Střet zájmů mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu nastává v praxi poměrně často, a to především u menších společností, u nichž panuje těsnější propojení mezi právnickou osobou a členy jejích volených orgánů. Z toho důvodu jsou v zákoně č. 90/2012 Sb., zákoně o obchodních korporacích, v platném znění (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) nastavena přísná pravidla, která musí člen voleného orgánu při vzniku střetu zájmů dodržovat.

Informační povinnost

Jednu ze základních povinností, kterou mají členové volených orgánů obchodní korporace, je povinnost informovat obchodní korporaci o případném vzniku střetu zájmů. Pokud se člen voleného orgánu dozví, že může při výkonu funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, má povinnost o tom bezodkladně informovat orgán, jehož je členem a současně i kontrolní orgán, je-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. Stejná povinnost platí i v případě vzniku střetu zájmů osob blízkých členovi voleného orgánu, jakož i osob jím ovlivněných či ovládaných. Povinnost informovat o střetu zájmů se vztahuje i na situace, kdy se člen orgánu dozví o střetu zájmů až po jeho vzniku (tj. ex post).

Zákonná ustanovení upravující pravidla o střetu zájmů mají fungovat na ochranu vůči poškozování zájmů obchodní korporace, a to především ze strany statutárních orgánů, kteří spravují její majetek a zastupují ji navenek. Porušení těchto pravidel je považováno za jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře, se všemi z toho plynoucími důsledky. Informační povinnost podle § 54 zákona o obchodních korporacích se nadto týká členů všech volených orgánů obchodní korporace, tedy nejen orgánu statutárního, jakkoliv to v praxi bývá nejčastější případ, ale i orgánu kontrolního.

Člen voleného orgánu by vždy měl nastavit ve fungování obchodní korporace takové mechanismy, aby se včas dozvěděl o hrozbě případného střetu zájmů a byl schopen jej řádně a včas identifikovat a oznámit příslušnému orgánu. Pokud ovšem obchodní korporace, jako například společnost s ručením omezeným, nemá dozorčí radu a má jen jediného společníka, který je současně jejím jediným jednatelem, uplatní se v takovém případě výjimka ze zákonné informační povinnosti. Samozřejmě nedává smysl, aby člen orgánu měl povinnost o střetu zájmů informovat sám sebe.

Možnost pozastavení výkonu funkce

Efektivním nástrojem k předcházení negativních důsledků střetu zájmu člena voleného orgánu, je právo kontrolního či nejvyššího orgánu na určitou dobu pozastavit členovi voleného orgánu nacházejícího se ve střetu zájmů, výkon jeho funkce. Kontrolní orgán bude muset při rozhodování o případném pozastavení výkonu funkce vždy jednat s péčí řádného hospodáře a k takovému kroku přistoupit pouze v případě, že bude v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Platí to ovšem i v opačném směru – členové kontrolního orgánu budou mít povinnost před případným rozhodnutím o pozastavení výkonu funkce důkladně zvážit, jestli takovým krokem obchodní korporaci naopak nepřitíží a nezpůsobí ji ještě větší újmu.

Členové nejvyššího orgánu sice povinnost jednat s péčí řádného hospodáře nemají, neboť nejsou do funkce voleni, vztahuje se na ně ovšem povinnost loajality podle ustanovení § 212 občanského zákoníku, kterou při rozhodování o případném pozastavení výkonu funkce musí ctít. Zákon je ve vztahu k problematice pozastavení výkonu funkce značně obecný a umožňuje kontrolnímu nebo nejvyššímu orgánu jej pozastavit vždy, když dojde ke vzniku střetu zájmů a s ohledem na okolnosti daného případu příslušný orgán dospěje k závěru, že je podobný postup v zájmu obchodní korporace. Pozastavení výkonu funkce se následně zapisuje do obchodního rejstříku.

Smlouva mezi obchodní korporací a členem voleného orgánu

V praxi velmi často dochází ke vzniku střetu zájmů v případě, kdy člen voleného orgánu hodlá s obchodní korporací uzavřít smlouvu. Tento konkrétní případ zákon výslovně upravuje a při jeho vzniku má příslušný člen voleného orgánu povinnost o uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu informovat orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, pokud byl zřízen, jinak nejvyšší orgán. Rozsah informační povinnosti je ovšem v tomto případě širší a člen voleného orgánu má povinnost nejen informovat o skutečnosti, že hodlá smlouvu s obchodní korporací uzavřít, ale současně musí uvést, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena, což se zpravidla provádí předložením návrhu smlouvy příslušnému orgánu. Stejná povinnost se uplatní i pro smlouvy uzavírané mezi obchodní korporací a osobou členovi jejího orgánu blízkou nebo osobou jím ovlivněnou či ovládanou.

Uzavření smlouvy mezi členem voleného orgánu a obchodní korporací, která není v zájmu obchodní korporace, může nejvyšší nebo kontrolní orgán zakázat. Obdobně jako v případě pozastavení výkonu funkce člena voleného orgánu nacházejícího se ve střetu zájmů tak může i v případě uzavření smlouvy kontrolní či nejvyšší orgán zakázat její uzavření, pokud podobná smlouva není v zájmu obchodní korporace (např. jednostranně zvýhodňuje člena voleného orgánu jako smluvní stranu). Pokud by v důsledku uzavření smlouvy, jejíž uzavření kontrolní orgán nezakázal, ačkoliv tak učinit měl, korporace utrpěla újmu, budou členové kontrolního orgánu za takovou újmu vzniklou v důsledku jejich nečinnosti odpovídat, což je vcelku zásadní skutečnost.

Pokud bude o zákazu uzavření smlouvy rozhodovat nejvyšší orgán kapitálové obchodní korporace, bude možné jeho rozhodnutí napadnout návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení tohoto orgánu. Je otázkou, zda bude v praxi možné stejným způsobem napadnout i rozhodnutí kontrolního orgánu – v tomto směru bude nejspíše třeba dospět k závěru, že ano, jinak by celá věc postrádala logiku. Pokud je o uzavření smlouvy informován jak kontrolní, tak i nejvyšší orgán, a o případném zákazu uzavřít smlouvu každý z nich rozhodne jinak, mělo by se v takovém případě vycházet z rozhodnutí nejvyššího orgánu.

Smlouva uzavřená i přes uložený zákaz bude považována za neplatnou. S ohledem na právní otázku, zda zákaz uzavření smlouvy ve střetu zájmů je či není možné považovat za omezení jednatelského oprávnění, nepanuje mezi odbornou veřejností shoda a nabízí se zde několik různých výkladů.  Podle některých z nich by se na porušení zákazu uzavřít smlouvu mělo nahlížet jako na vnitřní omezení jednatelského oprávnění, a nikoliv na zákonné omezení, jelikož rozhodnutí orgánu obchodní korporace zakazující členům statutárního orgánu uzavření určité smlouvy je pro třetí osoby zpravidla nezjistitelné – na rozdíl od pozastavení výkonu funkce, jenž se zapisuje do obchodního rejstříku. V takovém případě by se nejspíše aplikovalo ustanovení § 47 zákona o obchodních korporacích, podle kterého platí, že omezení jednatelského oprávnění orgánu obchodní korporace společenskou smlouvou nebo jiným vnitřním ujednáním či rozhodnutím nejsou vůči třetím osobám účinná, a to i když byla zveřejněna. Některé odborné výklady ovšem hovoří proti uvedeným závěrům a dovozují, že při porušení zákazu uzavřít smlouvu se o omezení jednatelského oprávnění s důsledky plynoucími z § 47 zákona o obchodních korporacích jednat nebude. Jednoznačný závěr by tak měla učinit až rozhodovací praxe českých soudů.

Závěr

Výjimku z povinnosti informovat o střetu zájmů ve vztahu ke smlouvě uzavírané mezi členem voleného orgánu a obchodní korporací představují pouze takové smlouvy, které jsou uzavírané v rámci běžného obchodního styku. Jaké smlouvy lze považovat za smlouvy uzavírané v rámci běžného obchodního styku, však zákon blíže nespecifikuje. Posouzení toho, zda je určitá smlouva smlouvou uzavřenou v rámci běžného obchodního styku či nikoliv, proto bude vždy záležet na konkrétních okolnostech každého případu.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM.
Vedoucí partner, Advokát

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., advokát

Anny Letenské 34/7
120 00 Praha 2

Tel.: +420 222 254 555
e-mail: info@matzner.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM 02.10.2023

---

K možnosti zrušení obchodní korporace v důsledku nezaložení účetních záznamů do sbírky listin obchodního rejstříku.

Tento článek se věnuje v praxi poměrně časté situaci, kdy obchodní korporace nezveřejňuje informace o svém účetnictví ve sbírce listin obchodního rejstříku a stručně přibližuje možné následky takového jednání pro obchodní korporaci.

Důvody zrušení obchodní korporace obecně

Zrušení obchodní korporace je upraveno v § 168 a násl. občanského zákoníku[1], který zakotvuje pravidla pro zrušení právnických osob obecně (tzn. nejen obchodních korporací), s tím, že zrušení obchodních korporací je dále speciálně regulováno i zákonem o obchodních korporacích.[2]

Obchodní korporace může být obecně zrušena

1. právním jednáním (např. dohoda společníků, rozhodnutí nejvyššího orgánu),
2. uplynutím doby, na kterou byla založena (dle zakladatelského právního jednání),
3. rozhodnutím orgánu veřejné moci (např. zrušení právnické osoby na základě rozhodnutí soudu ve smyslu § 172 občanského zákoníku),
4. dosažením účelu, pro který byla založená (např. založení bytového družstva pouze na dobu výstavby nového bytového domu, v němž je později koncipováno bytové spoluvlastnictví[3]),
5. z dalších důvodů stanovených zákonem.

Jedním z dalších důvodů, které stanoví zákon, pro které může být obchodní korporace zrušena, je právě situace, kdy obchodní korporace nezveřejní informace o svém účetnictví ve sbírce listin obchodního rejstříku.

Povinnost zveřejňovat účetní záznamy

Obchodní korporace jako účetní jednotka[4] je mimo jiné povinna sestavovat účetní závěrku[5], případně výroční zprávu[6], a tyto účetní záznamy zveřejňovat. Povinnost zveřejňovat účetní záznamy (tedy informace o svém účetnictví) přitom pro obchodní korporaci plyne přímo ze zákona o účetnictví.

Obchodní korporace je povinna zveřejnit účetní závěrku (případně výroční zprávu, jejíž součástí je účetní závěrka) nejpozději do 12 měsíců od rozvahového dne zveřejňované účetní závěrky.[7] Zákon o účetnictví navíc přímo stanovuje, že obchodní korporace zveřejní účetní záznamy jejich uložením ve sbírce listin obchodního rejstříku s tím, že povinnost zveřejnění uvedených účetních záznamů je splněna okamžikem jejich předání rejstříkovému soudu.[8]

Rozvahovým dnem je pak den, kdy se uzavírají účetní knihy, přičemž u řádné účetní závěrky je to poslední den účetního období.[9]

Jestliže je tedy účetním obdobím obchodní korporace (typicky) kalendářní rok, řádná účetní závěrka musí být sestavena k 31.12. daného kalendářního roku a musí být zveřejněna (tj. uložena ve sbírce listin obchodního rejstříku, resp. předána příslušnému rejstříkovému soudu) nejpozději do 31.12. následujícího kalendářního roku.

Za vedení účetních záznamů a jejich včasné zveřejnění odpovídá statutární orgán obchodní korporace.[10] Jestliže by tedy obchodní korporace čelila negativním následkům v důsledku nezveřejnění účetních záznamů (viz dále v tomto článku), bylo by možné, aby se obchodní korporace domáhala případně způsobené újmy právě vůči statutárnímu orgánu, který zveřejnění účetních záznamů odpovídajícím způsobem nezajistil.

Smyslem zveřejňování účetních závěrek ve sbírce listin obchodního rejstříku je přitom primárně plnit funkci veřejného registru ovládaného principem formální publicity, který sleduje zájmy třetích osob, které mají právo znát informace plynoucí z účetních záznamů obchodní korporace.[11]

Právě tato skutečnost však mnohé obchodní korporace vede k tomu, že z nejrůznějších důvodů (typicky snaha o skrytí výsledků hospodaření před konkurencí či obchodními partnery) účetní záznamy zákonem předepsaným způsobem nezveřejňují či tak činí se zpožděním. Zůstává přitom otázkou, zdali může mít obchodní korporace legitimní zájem informace o svém účetnictví skrývat. Ačkoliv se v praxi u obchodních korporací objevují argumenty od pochopitelných („konkurence ví, že se nám nedaří dobře, tak nám převezme zákazníky“) až po absurdní („účetnictví nevedeme řádně, tak na to přece nebudeme upozorňovat“), takový postup – jak plyne z výše uvedeného – není v souladu s právními předpisy.

Zrušení obchodní korporace v důsledku nezveřejnění účetních záznamů

Jestliže obchodní korporace předepsaným způsobem nezveřejňuje své účetní záznamy, měl by ji rejstříkový soud primárně vyzvat k tomu, aby veškeré chybějící informace doplnila.[12] Pokud obchodní korporace takové výzvě nevyhoví, může jí být ze strany soudu uložena pořádková pokuta až do výše 100 000,- Kč.[13] Za podmínky, že obchodní korporace výzvám rejstříkového soudu k doplnění chybějících účetních záznamů opakovaně nevyhoví (nebo může-li mít taková situace závažné důsledky pro třetí osoby a je na tom právní zájem), může rejstříkový soud i bez návrhu zahájit řízení o zrušení obchodní korporace.[14]

V případě, že obchodní korporace nezveřejní účetní závěrku za nejméně dvě po sobě jdoucí účetní období (oproti pravidlu dle předchozího odstavce, které se aplikuje již při jakémkoliv chybějícím účetním záznamu), vyzve rejstříkový soud obchodní korporaci, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení takové výzvy předložila všechny chybějící účetní závěrky k založení do sbírky listin obchodního rejstříku. Pokud by obchodní korporace ani na základě takové výzvy chybějící účetní závěrky nezveřejnila, může rejstříkový soud i bez návrhu zahájit řízení o zrušení obchodní korporace.[15]

Výzva rejstříkového soudu ke zveřejnění účetních závěrek se obchodní korporaci povinně doručuje do vlastních rukou s tím, že náhradní doručení (tzn. typicky fikce doručení prostřednictvím datové schránky v případě nepřihlášení) je vyloučeno.[16] Jestliže se danou výzvu nepodaří předepsaným způsobem obchodní korporaci doručit, zahájí rejstříkový soud řízení o jejím zrušení.

Rejstříkový soud primárně nařizuje zrušení obchodní korporace s likvidací. O zrušení obchodní korporace bez likvidace může rejstříkový soud rozhodnout v případě, že v průběhu řízení o zrušení obchodní korporace vyjde najevo, že majetek obchodní korporace nepostačuje ani na úhradu nákladů likvidace a pokud by zrušením obchodní korporace bez likvidace nebylo podstatně zasaženo do práv třetích osob.[17]

Další možné negativní následky

I když je zrušení obchodní korporace poměrně fatálním následkem neplnění povinností řádně zveřejňovat účetní záznamy, je nutné poznamenat, že není následkem jediným.

Za nezveřejnění účetní závěrky nebo výroční zprávy je totiž obchodní korporaci možné uložit pokuty dle zákona o účetnictví[18], pokuty dle zákona o některých přestupcích[19], přičemž ultimativně se může jednat o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.[20]

Závěrem

I když konkurenční boj (či jiné skutečnosti) může mnohé obchodní korporace svádět k tomu, aby účetní záznamy ve sbírce listin obchodního rejstříku nezveřejňovaly, z praxe lze jednoznačně doporučit, aby obchodní korporace naopak své povinnosti řádně plnily, a to zejména s ohledem na zásadní negativní následky, které porušování této povinnosti může pro jejich fungování a existenci mít.

Mgr. Jolanta Niedoba,
právník

Mgr. Martin Winter,
advokát

Doležal & Partners s.r.o., advokátní kancelář

Růžová 1416/17
110 00 Praha

Koliště 1912/13
602 00 Brno

tel.: +420 222 544 201
e-mail: office@dolezalpartners.com

[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „občanský zákoník“).

[2] Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o obchodních korporacích“).

[3] Viz komentář k § 168, Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654), DAVID, O., DEVEROVÁ, L., DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, L., DVOŘÁK, J., DVOŘÁK, T., FIALA, J., FRINTA, O., HOLČAPEK, T., HURDÍK, J., KINDL, T., MACKOVÁ, A., PAULY, J., PAVLÍK, P., PELIKÁN, R. a kol. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-8-21].

[4] Ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o účetnictví“).

[5] Viz § 18 zákona o účetnictví.

[6] Viz § 21 zákona o účetnictví.

[7] Viz § 21a odst. 2 zákona o účetnictví.

[8] Viz § 2 a odst. 4 zákona o účetnictví.

[9] Viz § 19 odst. 1 zákona o účetnictví.

[10] Např. jednatel u společnosti s ručením omezeným (viz § 196 zákona o obchodních korporacích) nebo představenstvo u akciové společnosti s dualistickým systémem vnitřního řízení (viz § 435 odst. 4 zákona o obchodních korporacích) nebo správní rada u akciové společnosti s monistickým systémem vnitřního řízení (viz § 456 odst. 5 zákona o obchodních korporacích).

[11] Viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.08.2014, sp. zn. 7 Cmo 186/2014 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.07.2018, 8 Cmo 99/2018.

[12] Viz § 104 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o veřejných rejstřících“).

[13] Tamtéž.

[14] Viz § 105 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících.

[15] Viz § 105a odst. 1 zákona o veřejných rejstřících.

[16] Viz § 105a odst. 2 zákona o veřejných rejstřících.

[17] Viz § 105a odst. 4 zákona o veřejných rejstřících.

[18] Viz § 37 a násl. zákona o účetnictví.

[19] Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

[20] Viz § 254 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení se zákonem č. 418/2011 Sb., zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Martin Winter, Mgr. Jolanta Niedoba (Doležal & Partners) 20.09.2023

---

Elektronický podpis při zadávání veřejných zakázek.

Při zadávání veřejných zakázek ať již v zadávacím řízení či mimo něj, např. v rámci veřejných zakázek malého rozsahu, se zadavatelé i dodavatelé v podstatě každodenně setkávají s problematikou elektronického podepisování dokumentů.

Co je elektronický podpis? Jsou nějaká omezení při elektronickém podepisování dokumentů vyplývající ze zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“)? Jaký je vztah ZZVZ a zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSVD“)? Nejen na tyto otázky se pokusíme v tomto článku nalézt odpovědi.

Pro vymezení elektronického podpisu z pohledu právní definice musíme nahlédnout do nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „eIDAS“), a to konkrétně do čl. 3 bodu 10.

Elektronickým podpisem dle eIDAS jsou „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“. V této souvislosti je třeba také zmínit, že podepisující osobou dle čl. 3 bodu 9 eIDAS je fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis. Tedy elektronický podpis je spjat pouze s fyzickou osobou, nikoliv právnickou osobou[1].

Při zkoumání, jaký elektronický podpis mohou osoby při podepisování využít v českém prostředí, je třeba nahlédnout do § 7 ZSVD, dle kterého lze k podepisování elektronickým podpisem „použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5“.

ZZVZ po novelizaci prostřednictvím zákona č. 166/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů[2] (dále také jen „ZZVZ po novelizaci“) výslovně upravuje vztah k ZSVD. Dle § 211 odst. 7 ZZVZ se na komunikaci mezi zadavatelem a dodavatelem při zadávání veřejné zakázky ustanovení § 5 a § 6 ZSVD neuplatní.

Zjednodušeně lze konstatovat, že při podepisování dokumentů v rámci zadávání veřejných zakázek[3] mohou zadavatelé a dodavatelé využít prostý elektronický podpis, zaručený elektronický podpis, zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis a kvalifikovaný elektronický podpis[4]. Z tohoto pravidla nalezneme výjimku v § 211 odst. 8 ZZVZ[5].

ZZVZ v § 211 odst. 8 stanoví zadavateli povinnost využít uznávaný elektronický podpis k podepisování následujících úkonů, pokud jsou tyto odesílány v zadávacím řízení a při zvláštních postupech podle části šesté ZZVZ:

1. a) výzvu určenou účastníkům zadávacího řízení,
2. b) oznámení o výběru dodavatele,
3. c) oznámení o rozhodnutí o nejvhodnějším návrhu v soutěži o návrh,
4. d) oznámení o vyloučení účastníka zadávacího řízení.

Avšak povinnost opatřit úkon uznávaným elektronickým podpisem je dána jen tehdy, nejde-li o komunikaci uskutečňovanou prostřednictvím elektronického nástroje nebo datové schránky.

Zadavatelům a dodavatelům při podepisování elektronických dokumentů, vyjma případů vymezených v § 211 odst. 8 ZZVZ, nebrání nic v tom, aby využívali prostý elektronický podpis (například ve formě prostého připojení jména a příjmení u příslušné zprávy). Nicméně s ohledem na to, že zadávání veřejných zakázek je spjato s vynakládáním veřejných finančních prostředků, nalezneme i v této oblasti úkony, u kterých lze doporučit jiný druh elektronického podpisu, než je podpis prostý.

Důvodem požadavku na „vyšší“ druh elektronického podpisu je zejména skutečnost, že z právního pohledu má každý druh elektronického podpisu odlišnou důkazní spolehlivost (sílu). Zatímco prostý elektronický podpis má primárně funkci uzavírací (stvrzení projevu vůle) a jeho důkazní spolehlivost je velmi nízká, zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis a kvalifikovaný elektronický podpis mají vedle funkce uzavírací také určitou funkci identifikační a autentizační (ověření totožnosti osoby při získání elektronického podpisu), zachovávací (zaručení integrity dokumentu) a je s nimi spojena vysoká důkazní spolehlivost.

Požadavek na zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo na kvalifikovaný elektronický podpis by měl být dle našeho názoru spojen primárně se smluvními dokumenty, které jsou při zadávání veřejné zakázky podstatné, tedy například smlouva o mlčenlivosti (ve vztahu k ochraně důvěrné povahy informací, které zadavatel poskytuje nebo zpřístupňuje v průběhu zadávacího řízení)[6], smlouva o společnosti dle § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) při společné účasti dodavatelů v zadávacím řízení[7], smlouva obsahující poddodavatelský závazek dle § 83 odst. 1 písm. d) ZZVZ[8] nebo smlouva na plnění veřejné zakázky. U těchto dokumentů, pokud mají elektronickou podobu, lze s ohledem na jejich význam dle našeho názoru důvodně požadovat k podpisu uznávaný elektronický podpis, tedy elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis, který zaručí určitou míru identifikace smluvních stran, zachování integrity dokumentu (minimálně po dobu platnosti uznávaných elektronických podpisů) a v případě sporu mezi zadavatelem a dodavatelem bude mít adekvátní důkazní spolehlivost.

Ve vztahu k elektronickému podepisování mnohým z Vás jistě vyvstane otázka, zda elektronický dokument musí být vůbec podepsán. Odpověď na tuto otázku nalezneme v § 211 odst. 7 ZZVZ.

ZZVZ po novelizaci vymezuje fikci podpisu, když stanoví, že úkon učiněný prostřednictvím elektronického nástroje nebo datové schránky se považuje za podepsaný. Není tedy třeba zkoumat, zda se při zadávání veřejných zakázek v rámci komunikace prostřednictvím elektronického nástroje nebo datové schránky uplatní pravidlo dle § 562 odst. 1 ObčZ či § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEU“).

Tedy např. čestné prohlášení účastníka zadávacího řízení, které zasílá účastník zadávacího řízení zadavateli prostřednictvím Národního elektronického nástroje (NEN), nemusí být podepsáno jakýmkoliv druhem elektronického podpisu, protože se v daném případě uplatní fikce podpisu dle § 211 odst. 7 ZZVZ. Pozor ale na situace, kdy by se čestné prohlášení netýkalo přímo účastníka zadávacího řízení, ale např. člena jeho realizačního týmu (čestné prohlášení by činil člen realizačního týmu za sebe). Pak by čestné prohlášení, byť zasílané prostřednictvím NEN, muselo být podepsané alespoň prostým elektronickým podpisem člena realizačního týmu, protože využití NEN by v takovém případě nemohlo nahradit podpis jednající osoby (člena realizačního týmu).[9]

V rámci komunikace mezi zadavatelem a dodavatelem při zadávání veřejné zakázky, která je učiněna prostřednictvím elektronického nástroje nebo datové schránky, nemusí být úkon (písemnost) podepsán zadavatelem nebo dodavatelem, protože se uplatní fikce podpisu dle § 211 odst. 7 ZZVZ. V ostatních případech k platnosti právního jednání v zásadě postačí připojit prostý elektronický podpis (až na výjimky dle § 211 odst. 8 ZZVZ).

Pokud zadavatel bude po dodavatelích/účastnících zadávacího řízení požadovat jiný druh elektronického podpisu, než je prostý elektronický podpis, nebo požadovat podpis tam, kde se uplatní fikce podpisu (např. požadavek na podpis smlouvy uznávaným elektronickým podpisem i v situaci, kdy si zadavatel a vybraný dodavatel zašlou smlouvu prostřednictvím elektronického nástroje), pak by měl postupovat zejména v souladu se zásadou přiměřenosti a vyvarovat se neúměrného zatěžování dodavatelů/účastníků zadávacího řízení (smlouva bude archivována i mimo elektronický nástroj a z pohledu jejího zachování v čase a zajištění vysoké důkazní spolehlivosti pro případ sporů je požadován uznávaný elektronický podpis).

V této souvislosti je třeba závěrem uvést, že výše uvedená pravidla se uplatní na komunikaci mezi zadavatelem a dodavatelem při zadávání veřejných zakázek. Pokud se ale bude jednat o komunikaci mimo zadávání veřejné zakázky (např. příprava zadávání veřejné zakázky) nebo mezi jinými osobami, než jsou zadavatel a dodavatel (např. soud), pak se bude třeba ve vztahu k podepisování elektronických písemností řídit především §§ 5, 6 a 7 ZSVD, §§ 561 a 562 ObčZ a § 18 odst. 2 ZEU.

Mgr. Lenka Lelitovská,
advokátní koncipient

Mgr. Milan Šebesta, LL.M.,
advokát a partner

MT Legal s.r.o., advokátní kancelář

Praha | Brno | Ostrava

Tel.: +420 222 866 555

Fax:  +420 222 866 546

e-mail: info@mt-legal.com

[1] Právnická osoba může pečetit, tedy využívat elektronickou pečeť ve smyslu čl. 3 bod 24 eIDAS. Např. při zadávání veřejných zakázek využívaný výpis z obchodního rejstříku, stažený z veřejného rejstříku >>> zde, je opatřen kvalifikovanou elektronickou pečetí, nikoliv elektronickým podpisem.

[2] Účinnost novelizace ZZVZ je od 16. 7. 2023.

[3] Přičemž nelze vyloučit, že některé dokumenty nemusejí být či nebudou opatřeny elektronickým podpisem, ale mohou být zpřístupněny (veřejně či konkrétnímu dodavateli) toliko jako datová zpráva bez podpisu (například vysvětlení zadávací dokumentace zpřístupněné na profilu zadavatele či zaslání určité grafické dokumentace účastníkovi jednací fáze jednacího řízení v rámci přímé komunikace přes elektronický nástroj).

[4] Zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis a kvalifikovaný elektronický podpis jsou dle § 6 odst. 2 ZSVD označeny jako uznávaný elektronický podpis.

[5] Požadavky na uznávaný elektronický podpis jsou stanoveny také v § 252 odst. 3 a 4, § 258 a § 261 ZZVZ ve vztahu ke komunikaci s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

[6] Vedle NDA se může také jednat o jednostranné prohlášení o mlčenlivosti dodavatele nebo účastníka zadávacího řízení.

[7] či jiná smlouva, kterou uzavírají dodavatelé při společné účasti v zadávacím řízení

[8] ať již smlouva mezi účastníkem zadávacího řízení a jinou osobou („poddodavatelem“) nebo potvrzení předložené účastníkem zadávacího řízení o existenci takové smlouvy se závazkem jiné osoby („poddodavatele“)

[9] Dalším příkladem může být požadavek na předložení profesního životopisu člena realizačního týmu. V prvé řadě může být profesní životopis člena realizačního týmu předložen bez podpisu (jen prostý seznam praxe a základních údajů člena realizačního týmu bez ambice tyto osvědčovat). Pokud zadavatel podpis vyžaduje bez dalšího určení, která osoba má podepsat, pak dostačuje podpis na profesním životopisu i jen účastníkem zadávacího řízení (v takovém případě se uplatní § 211 odst. 7 ZZVZ a podpis není třeba, protože profesní životopis člena realizačního týmu bude zaslán el. nástrojem účastníka zadávacího řízení (NEN), tedy uplatní se fikce podpisu). Pokud ale zadavatel stanoví požadavek, aby profesní životopis člena realizačního týmu podepsal člen realizačního týmu (jakkoliv uvedené může být na hranici zákonné zásady přiměřenosti), pak je třeba podpis člena realizačního týmu (dostačuje i prostý el. podpis nestanoví-li zadavatel v odůvodněných případech jinak).

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Lenka Lelitovská, Mgr. Milan Šebesta, LL.M. (MT Legal) 07.12.2023

---

Promlčení pohledávky na zaplacení faktury.

Od kdy běží promlčecí lhůta ve vztahu k nároku na zaplacení faktury za dodané zboží či poskytnuté služby? Až doposud převažoval závěr, že subjektivní tříletá promlčecí lhůta, v rámci níž bylo nutné podat žalobu na zaplacení dlužné faktury, aby se nárok nepromlčel, počala běžet den po dni splatnosti faktury. Dle nedávného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky toto ovšem neplatí (dále jen „Rozhodnutí”).[1]

Nejvyšší soud v Rozhodnutí došel k závěru, že pokud je ve smlouvě určeno, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění bude teprve v budoucnu vystavená faktura s ujednanou lhůtou splatnosti, subjektivní promlčecí lhůta neběží od dne následujícího po dni splatnosti takové faktury, ale již ode dne, kdy věřitel (zhotovitel, prodávající atd.) mohl poprvé uplatnit právo na zaplacení dohodnuté ceny za služby či zboží – jinými slovy tedy již ode dne, kdy věřitel mohl poprvé vystavit fakturu.

Skutkové okolnosti

V Rozhodnutí Nejvyšší soud řešil dovolání dovolatele, který jako příkazník uzavřel dne 17. února 2015 příkazní smlouvu s žalovaným jako příkazcem, předmětem které bylo provedení souboru služeb pro přípravu a realizaci projektu spočívajícího ve zlepšení fyzické infrastruktury a souvisejících služeb v parku zámku Lipová. Tyto služby byly ve smlouvě rozděleny do několika etap, které měly být postupně samostatně fakturovány. Ve smlouvě bylo též sjednáno, že právo fakturovat cenu za příslušnou část služeb, respektive činnosti, vzniká příkazníkovi v okamžiku dokončení / poskytnutí služeb, ne ovšem dříve než 30. června 2015. Dále smlouva stanovila, že podkladem pro zaplacení dohodnuté ceny za dané služby bude faktura se 14denní splatností ode dne doručení příkazci. Dovolatel, tj. příkazník, vystavil fakturu za dané služby dne 31. května 2018 se splatností 14. června 2018.

Na základě žaloby dovolatele ze dne 30. října 2019 pro nezaplacení této faktury žalovaným soud prvního stupně rozhodl ve prospěch dovolatele. Dle soudu prvního stupně námitka promlčení vznesená žalovaným nebyla důvodná, neboť tříletá promlčecí lhůta začala běžet 15. června 2018, tedy den po splatnosti faktury, z čehož je zřejmé, že v době uplatnění nároku dovolatele u soudu prvního stupně promlčecí lhůta ještě neuběhla. Odvolací soud ovšem tento výrok soudu změnil a žalobu zamítl. Neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta započala běžet nikoli splatností faktury, nýbrž již dnem, kdy dovolatel mohl poprvé uplatnit právo na zaplacení sjednané odměny, tedy mohl poprvé vystavit fakturu. O splnění podmínek pro vystavení faktury se dovolatel dozvěděl dne 2. července 2015 (jak vyplynulo ze zjištěných skutkových okolností) a promlčecí lhůta tak uplynula dne 2. července 2018, v důsledku čehož námitka promlčení žalovaného byla důvodná. Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu potvrdil a dovolání zamítl.

Závěry Nejvyššího soudu k běhu promlčecí lhůty

V souvislosti s posouzením otázky, kdy začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 ve spojení s § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) pro uplatnění nároku na zaplacení fakturované částky, Nejvyšší soud nejprve odkázal na svá dřívější rozhodnutí, která se vztahovala k právním poměrům předešlých právních předpisů.

K otázce, kdy může být právo uplatněno poprvé, dle Nejvyššího soudu obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (dle § 619 odst. 1 OZ), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, tedy jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata. Tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 OZ.[2] V dřívější odborné literatuře byl přitom zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak (objektivně posuzováno) může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Nejvyšší soud se zde přiklonil k závěru, který dříve formuloval Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí R 28/1984[3]. Tam uzavřel, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl (v intencích § 78 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, dále jen „OZ 1964“) dlužníka o splnění požádat a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat (srov. § 101 OZ 1964). Počátek běhu promlčecí lhůty tudíž v těchto případech nepočínal dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán, ale ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat. Tyto závěry nedopadají na situace, kdy podle dohody smluvních stran byla doba splnění ponechána na vůli dlužníka, bylo-li dohodnuto, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo moci.

Ve stejném režimu počátku běhu promlčecí lhůty se pak také dle R 28/1984 posuzuje ujednání, podle kterého dlužník zaplatí do doby určené dny po doručení účtu. To znamená, že běh promlčecí lhůty v takovém případě měl začít ode dne, kdy věřitel mohl o splnění poprvé požádat. Dle Nejvyššího soudu jde o analogickou situaci k ujednání o splatnosti faktury, a tedy tento závěr se uplatní i zde.

Nejvyšší soud, zejména s odkazem na svá předešlá rozhodnutí a výklad relevantních ustanovení jak OZ, tak i OZ 1964 a obchodního zákoníku, uzavřel, že vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od doručení této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným.

Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou pak ve smyslu § 619 odst. 2 OZ okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl, že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl, že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 OZ.

Vývoj rozhodovací praxe

Až do účinnosti OZ dne 1. ledna 2014 se Nejvyšší soud držel ve vztahu k § 101 OZ 1964 závěrů stanovených v R 28/1984. Po účinnosti OZ bylo nutné vypořádat se s otázkou, zda legislativní posun, který se promítl v úpravě institutu promlčení v OZ, zejména s přihlédnutím k dikci § 619 a § 629 OZ, vede k potřebě korekce závěrů plynoucích z rozhodovací praxe v poměrech předchozí právní úpravy, nebo zda je lze převzít i v poměrech OZ. Nejvyšší soud se vydal cestou starších výkladů a zejména cestou a argumentací vytyčenou rozhodnutím R 28/1984. Tedy že se i v poměrech OZ uplatní závěry přijaté za účinnosti OZ 1964.

Nutno podotknout, že ani komentářová literatura v tomto tématu nebyla a není zajedno a ve svých interpretacích relevantních ustanovení OZ se poměrně znatelně rozchází. Vázanost počátku běhu promlčecí lhůty ke splatnosti pohledávky považuje odborná literatura za správnou v čele s díly Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v soukromém právu [4], Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III[5] nebo Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kolektiv: Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721-2893 OZ[6]. K opačnému závěru, totiž že když nebyla sjednána stranami splatnost dluhu a není ani jinak určena, počíná promlčecí lhůta běžet dnem následujícím po dni, kdy nárok vznikl bez ohledu na splatnost pohledávky, se kloní například Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až § 654). Komentář[7] nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář.[8]

Co to bude znamenat v praxi?

Skutkové okolnosti, v rámci nichž Nejvyšší soud přijal Rozhodnutí, se v praxi a zejména v obchodním styku vyskytují zcela běžně. Velice často se lze setkat se smlouvou, jejímž předmětem je určitý druh plnění a protiplněním je zaplacení dohodnuté ceny (smlouva o dílo, příkazní smlouva, smlouva o poskytování služeb atd.). Ve smlouvě bývá standardně ujednáno, že splatnost ceny/odměny není sjednána pevným datem, ale určitou lhůtou po vystavení a doručení faktury. Současně není zpravidla sjednána lhůta, v rámci níž má být faktura vystavena. V kontextu Rozhodnutí je za této situace rozhodující, kdy mohl věřitel nárok z dluhu poprvé uplatnit, tj. zpravidla poprvé vystavit fakturu. Od takového okamžiku totiž běží promlčecí lhůta, a to bez ohledu na to, zda a kdy byla faktura vystavena.

Zejména v případě komplexnějších zakázek (jako je například příprava zadávací dokumentace či podkladů pro získání dotace) může dojít k významnější prodlevě mezi dokončením díla a vystavením faktury. Za takových okolností může dojít k významnému zkrácení promlčení lhůty tím, že faktura nastolující splatnost pohledávky bude vystavena s odstupem po začátku běhu promlčecí lhůty. Při tomto nastavení tak začne běžet promlčecí lhůta dříve, než se dluh stane splatným. Nejvyšší soud si byl vědom určité kontroverze tohoto závěru, a proto se v odůvodnění Rozhodnutí také výslovně vyjádřil v tom smyslu, že závěry Nejvyššího soudu v Rozhodnutí zohledňují obecný právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“, který věřitele nutí hlídat si svá práva a včas je uplatnit.

Závěr

Dle Rozhodnutí za situace, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele – např. ujednáním, že podkladem pro zaplacení dohodnuté ceny je věřitelem vystavená faktura, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 OZ ode dne, kdy se věřitel dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl, že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (nejčastěji tedy dokončením sjednaných prací či jejich části).

V praxi se přitom lze setkat s rozšířeným názorem, že splatnost pohledávky z faktury nastává 3 roky po datu splatnosti uvedenému na faktuře. Zejména v případech, kdy bude faktura vystavena s významnějším zpožděním, může při zažalování dlužné částky před koncem domnělé splatnosti nastat pro věřitele nepříjemné setkání s aktuální rozhodovací praxí. Jinými slovy, neplatí pravidlo, že promlčení nároku z faktury nastane za 3 roky od data její splatnosti.

Mgr. Martin Heinzel,
vedoucí advokát

Ráchel Kouklíková,
právní asistentka

PEYTON legal advokátní kancelář s.r.o.

Futurama Business Park
Sokolovská 668/136d
186 00 Praha 8 – Karlín

Tel.:      +420 227 629 700
E-mail:   info@plegal.cz

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022

[2] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/20

[3] Rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, uveřejněným pod číslem 28/1984 Sb. rozh. obč.

[4] WEINHOLD, D.: Promlčení a prekluze v soukromém právu. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 70 a násl.

[5] MELZER, F., TÉGL, P., a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Vydání první. Praha: Leges, 2014, str. 946 a násl.

[6] PRAŽÁK, Z., FIALA, J., HANDLAR, J., a kol.: Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721-2893 OZ. Praha: Leges, 2017, str. 531.

[7] LAVICKÝ, P., a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 2004 a násl.

[8] PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V., a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, str. 688 až 689.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Mgr. Martin Heinzel, Ráchel Kouklíková (PEYTON) 10.11.2023